S pánem Bohem zazděná. Průvodce pro poustevnice

Page 1

S PÁNEM BOHEM ZAZDĚNÁ Průvodce pro poustevnice



S PÁNEM BOHEM ZAZDĚNÁ Průvodce pro poustevnice překlad, úvodní studie a komentář Klára Petříková


Tato kniha vznikla v rámci projektu č. 129407 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z prostředků Grantové agentury UK a byla podpořena programem Univerzitní výzkumná centra UK č. 204053 a projektem Univerzity Karlovy Progres Q07, Centrum pro studium středověku.

Recenzovali doc. Mgr. Lucie Doležalová, PhD. ThDr. Martin Chadima, ThD.

Illustrations © St. Galler Legendar Cod. Sang. 602, p. 315, 324 a 336, St. Gallen Stiftsbibliothek Translation © Klára Petříková, 2019 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-908-5 (print) ISBN 978-80-7308-909-2 (online : pdf)


Obsah

9 O poustevnících, anachorétech a rekluzách

23 Průvodce a žánr kázání 39 Průvodce a jeho rukopisy 47 Průvodce pro poustevnice 283 Komentáře k textu 321 Ediční poznámka 323 Poznámka k překladu 325 Seznam zkratek 329 Prameny a literatura 339 Resumé



Veliký dík patří v první řadě Belle Milletové za to, že laskavě svolila, abychom její edici použili jako základ překladu. Za užitečné připomínky k první verzi komentovaného překladu i k úvodní studii upřímně děkuji Janu Malurovi, stejně tak i Lucii Doležalové a Drahomíru Suchánkovi za to, že text pozorně přečetli a upozornili, kde by bylo záhodno jej ještě vylepšit. Za vřelé přátelství a poskytnuté zázemí pro badatelské pobyty v Anglii děkuji Elizabeth Archibaldové a z celého srdce především Janu Čermákovi za jeho vlídné vedení a podporu, obdivuhodnou trpělivost a cenné, vždy pádné a veskrze užitečné rady; bez jeho přispění by text nikdy nespatřil světlo světa. Za praktickou pomoc ohledně vydání Průvodce patří dík Ondřeji Pittauerovi, Jiřímu Starému a Jiřímu Dyndovi. V neposlední řadě také děkuji své drahé rodině za všechnu neocenitelnou podporu, rady i trpělivost. Za veškeré chyby a nedokonalosti nesu odpovědnost pouze já sama.

Klára Petříková



O poustevnících, anachorétech a rekluzách

Nenasytný žrout dělá ďáblu hospodáře, jenže ustavičně mešká ve sklepě nebo v kuchyni. Srdce má v talířích, nemyslí než na číše, život má v díži a duši v rendlíku. Před svého pána předstupuje celý umaštěný jako čuně, v jedné ruce mísu, ve druhé veliký kalich. Plácá páté přes deváté, potácí se jako ochmelka, jenž se má každou chvíli svalit, poulí oči na svoje obrovské panděro a ďábel se mu zatím chechtá.

Takto barvitě, s humorem i vervou vykresluje hřích nenasytného obžerství pozoruhodný text Ancrene Wisse neboli Průvodce pro poustevnice, který sepsal neznámý autor ve středoanglickém1 nářečí v první polovině třináctého století u hranice s Walesem, snad v hrabství Herefordshire nebo Shropshire. Spis je neformální příručkou duchovního života určenou třem sestrám „jednoho otce a jedné matky, jež se zřekly světských radostí“ a rozhodly se stát rekluzami, tedy následovat Krista životem stráveným ve zbožném rozjímání uvnitř strohých zdí své poustevny. Člověk nezasvěcený by se tak mohl domnívat, že se jedná o spis přísný, suchopárný a snad i pochmurně temný. Jak ale dává tušit úvodní ukázka, text Průvodce pro poustevnice2 (dále jen Průvodce) je vystavěn tak, aby čtenáře zaujal a poskytl jim bohatou duchovní potravu k přemítání. Výjimečným jej činí jeho barvitá obraznost a metafory zprostředkovávající středověkou každodennost – hříchy lítě útočí střelami na lidskou duši jako na krásnou pannu obléhanou v hradu; Kristus jako 1

Období vývoje anglického jazyka označované jako střední angličtina se tradičně vymezuje daty 1100–1500 (rámcově od normanského záboru roku 1066 po zavedení knihtisku, případně objevení Ameriky). Z hlediska jazykového charakterizuje střední angličtinu velká nářeční rozrůzněnost, pravopisná rozkolísanost i zjednodušování morfologických kategorií, a to zčásti i působením staré severštiny a francouzštiny.

2

Důvody vedoucí k výběru výrazu „poustevnice“ do názvu díla jsou uvedeny v poznámce k překladu a v komentáři za textem vztahujícím se k předmluvě († ke str. 53).

O poustevnících, anachorétech a rekluzách

9


milující matka připravuje léčivou koupel svému nemocnému dítěti čili hříšné duši, ovšem z vlastní krve, když si přibitý na kříž nechává pustit žilou; Pánova láska je pro svou sílu a mocný účinek přirovnávána k ničivé středověké zbrani – řeckému ohni. Textem prosvítá humor, je sepsán s lehkostí a stylistickou bravurou a vyrůstá z tradice kazatelské praxe, na niž byl ve třináctém století vlivem pastoračního působení žebravých řádů kladen velký důraz. Úsporný, přehledný i poutavý způsob vyjádření je veden snahou o maximální účinek. Právě díky těmto kvalitám, nesmírnému myšlenkovému bohatství i etickým tématům neztratil nic ze své působivosti a aktuálnosti – kdo by čekal, že se v textu z třináctého století dočte následující: „Žít pravý bohabojný život znamená, že si každý dle svého postavení co do jídla, ošacení, majetku i všech věcí vypůjčí z tohoto křehkého světa co možná nejméně.“3

Historický kontext a tradice anachorétismu Zavřena mezi čtyřmi stěnami jediné komůrky užívala si širého prostoru ráje.4

Ve dvanáctém století docházelo k významným společenským změnám; rozvoj zemědělství vedl k rozmachu měst i k růstu ekonomickému. Jako protipól k materiálnímu dostatku, který tyto změny přinesly, toužila část laické veřejnosti, mnohdy z řad nyní majetné střední třídy, po naplnění života také po duchovní stránce. Tradiční křesťanské mnišství bylo podrobeno kritice, i mimo zdi klášterů se hledaly a nalézaly nové formy duchovního života, které nabízely bezprostřednější následování Kristova příkladu. Jednou z možností, jak se světské společnosti vymanit, jak utéci před světem a prožít celý život v přísném odloučení v modlitbách a zbožném rozjímání, bylo stát se poustevníkem nebo anachorétou. Poustevnictví a anachoréze (tedy „odchod“ či „ústup“) vycházejí z tradice odřeknutí se světa po vzoru pouštních otců, kteří ve třetím století založili eremitskou kolonii v hornoegyptské Thebaïdě. Asketickým životem stráveným ve zbožném přemítání, důrazem kladeným na chudobu, čistotu těla i ducha a poslušnost po vzoru prvních apoštolů položili základy křesťanského mnišství. Eremitský, izolovaný způsob života kladl na svoje přívržence velké nároky, následovníci svatého

3

Viz část čtvrtá, odstavec 23.

4

Sv. Jeroným, dopis XXIV, odst. 3 (2006: 141; přeložil Jiří Šubrt).

10

S pánem Bohem zazděná


Antonína Poustevníka, jehož příkladný život se stal vzorem poustevnického ideálu, proto v Egyptě zakládali komunity, které vedly ke zrodu společného života mnichů (cenobitství).5 A byl to také Antonín, o jehož odkaz se o několik staletí později (v jedenáctém a dvanáctém století) opřelo hnutí spjaté se jménem svatého Romualda, původně benediktinského mnicha z Ravenny, jež si kladlo za cíl reformu mnišského života ve smyslu ryzích duchovních ideálů prvních egyptských poustevníků. Zásluhou Romualdovou vznikl v italské horské samotě Camaldoli nový řád kamaldulských poustevníků,6 v Evropě záhy následovaly další, poustevnickou reformou ovlivněné řády cisterciáků, premonstrátů nebo kartuziánů.7 Z obavy ze vzniku příliš velkého množství řeholí i rozbujení kacířských hnutí ovšem vznik dalších v roce 1215 zakázal Čtvrtý lateránský koncil. Poustevníci, na rozdíl od mnichů v rámci jejich uzavřené komunity, užívali poměrně větší svobody, směli vlastnit majetek a měli volnost pohybu. Anachoréti, zvaní také rekluzové nebo, jednalo­‑li se o ženy, rekluzy,8 naopak život trávili v dobrovolném vězení své poustevny, a ubírali se tak nejnáročnější duchovní cestou, vyžadující pevnost charakteru, přísnou sebekázeň a oddanost Bohu. Ne nadarmo svatý Benedikt ve své řeholi o tomto způsobu života píše, že přísluší jen těm nejzkušenějším.9 I přes zmíněnou obtížnost si duchovní cesta nacházela své 5

Více viz Suso (2003: 29) a Lawrence (2001: 8). První společný klášter založil svatý Pachómios (asi 292–346), více viz Ventura (2006: 145–146).

6

Suso (2003: 66–67), Lawrence (2001: 148–149).

7

Řád kartuziánů v 11. století založil Bruno z Kolína, ale byl to Guigo, děkan z Grenoblu, kdo ve 12. století dal řádu pevnou organizaci a upravil řeholní pravidla. Řád kombinoval prvky cenobitského a asketického života: bratři v něm uskutečňovali samotářský život v rámci komunity. Kartuziánské kláštery, kromě kostela a refektáře, sestávaly z řady samostatných cel, kde mniši spali, o samotě se modlili i si připravovali jídlo. Společně se setkávali pouze jednou týdně v neděli a o velkých svátcích (Lawrence 2001: 156–158).

8

K terminologii viz také poznámka k překladu.

9

„Jak známo, existují čtyři druhy mnichů. Za prvé to jsou cenobité, kteří žijí v klášteře a bojují pod řeholí a opatem. Dalším druhem jsou anachorité neboli poustevníci, kteří už v řeholním životě nejsou horliví začátečníci, ale prošli všednodenními zkouškami v klášteře. S pomocí mnoha lidí se naučili bojovat proti ďáblu, v šiku bratří se dobře vycvičili k boji v samotě. Jsou jistí a jsou schopni s Boží pomocí bojovat proti špatnostem těla i myšlenek vlastními silami, bez opory druhého člověka…“ (Řehole svatého Benedikta, 1998, přel. A. Franceová – V. Engelhart – O. Koupil).

O poustevnících, anachorétech a rekluzách

11


adepty a od jedenáctého, ale zejména dvanáctého století se anachoréti stávali běžnou součástí evropských měst. Čtvrtý lateránský koncil sice vznik nových řeholí zakázal, ale mezi lidmi často z nižších městských společenských vrstev nacházely odezvu polooficiální, neinstitucializované,10 nicméně církví tolerované formy zbožnosti, které kladly důraz na osobní, niterné prožívání víry ve smyslu následování Kristova života (vita apostolica). Ženy i muži na území dnešní Belgie a Nizozemí zakládali společenství bekyň a beghardů a v jejich rámci žili v dobrovolné chudobě – živili se prací, kladli důraz na duchovní čistotu a rozjímání, aniž by složili oficiální řeholní sliby. Podobnému zájmu se těšilo poustevnictví či anachorétství, které se postupně stalo fenoménem celoevropským. Vzhledem k velkému počtu anglických rekluz a snad i díky pozornosti, jež se dostala Průvodci, se tématu anachorétství věnovala a nadále věnuje řada historiků, literárních vědců a teologů anglických. Další výklad se proto opírá zejména o výsledky jejich bádání.11 Asketický způsob života nacházel odezvu především mezi ženami, a to z toho důvodu, že na rozdíl od klášterů nebyl vstup do poustevny sociálně výlučný. Chtěla­‑li se žena ve třináctém století stát jeptiškou, měla větší naději, pocházela­‑li z urozené rodiny. Ženské kláštery, kromě toho, že po adeptkách vyžadovaly věno,12 totiž bývaly přeplněné a míst měly poskrovnu. Ostražitost vůči ženám, motivovaná především obavou z tělesného hříchu,13 navíc vedla k tomu, že mnohé existující řády, například cisterciáci nebo premonstráti, se zdráhaly přebírat zodpovědnost za pastýřskou péči o řeholnice a nové sestry přijímat nechtěly.14 Volná místa v klášterech tudíž byla často vyhrazena pouze ženám zámožným. Ženy z chudších poměrů mnoho možností, jak vstoupit do duchovního života, neměly, a často se proto uchylovaly do společenství semireligiózních.

10 Jejich stoupenci neskládali oficiální řeholní sliby. 11

V roce 1914 vydala Mary Rotha Clayová rozsáhlou studii The Hermits and Anchorites of England, na niž v roce 1985 navázala Ann K. Warrenová publikací Anchorites and Their Patrons in Medieval England. V současné době studia anachorétismu zažívají rozkvět.

12 Lawrence (2001: 216). 13 Nedůvěru k ženám řeholního života ve 12. století prohloubil i neblaze proslulý skandál těhotné řeholnice Evy z dvojího kláštera gilbertinů v anglickém Wattonu (Morris 1991: 466–467). 14 Lawrence (2001: 226) a Morris (1991: 466).

12

S pánem Bohem zazděná


Adeptky mohly pocházet jak z laického, tak z klášterního prostředí, i když z řad duchovních či řeholníků se zpravidla rekrutovali muži anachoréti, kteří život v poustevně vnímali jako nejvyšší metu svého duchovního usilování. Mnohdy se také rekluzami stávaly vdovy, které již svůj životní úkol považovaly za splněný a podruhé se vdávat nechtěly. Ani v poustevně ovšem člověk neunikl nutnosti zajistit si materiální zabezpečení. Kandidáti anachorétství nejprve museli nalézt zámožného mecenáše, např. panovníka, šlechtice, kupce, biskupa, ale i městské cechy, jejichž finanční prostředky by jim setrvávání v poustevně zabezpečily. Většina pousteven, byť měla symbolicky vyjadřovat poušť, ve středověku vznikala v rámci měst, kde se finanční podpora sháněla lépe.15 Za příspěvek, který se zpravidla pohyboval kolem jednoho až dvou penny na den,16 očekávali dárci protislužbu, modlitby za spásu svých duší a přímluvy za své zesnulé. Světská společnost se starala o materiální potřeby zazděných a ti jim jejich péči spláceli službou duchovní.17 Poustevny ve středověkých městech se nalézaly například u městských bran, kde anachoréti plnili úlohu duchovních ochránců měst – šest pousteven, pro každou bránu jednu, mělo např. francouzské město Toulouse. Poustevny stávaly také u mostů, na ulicích, na rozcestí, u špitálů pro malomocné18 nebo v rámci hradních19 či klášterních komplexů.20 Nejčastěji se stavěly jako malý přístavek ke kostelu, konkrétně na jeho severní straně, kam nesvítilo slunce, což bylo v souladu s odříkavým a kajícným životem jejich obyvatel. Paradoxem však bylo, že tato strana kostela zároveň představovala neposvěcený prostor vymezený k setkávání farníků, pořádaly 15 Někteří poustevníci si sice částečně zajišťovali obživu prací – ženy šily a vyšívaly, muži opisovali knihy. Nicméně takový příjem na zabezpečení jídla, ošacení, paliva, služebných a zpovědníka nestačil a finanční přispění mecenáše bylo proto nevyhnutelné. 16 Ve třináctém století se jedním penny na den odměňovala levná pracovní síla. 17 L’Hermite­‑Leclercq (2010: 127). 18 Malomocní měli s anachoréty mnoho společného: společnost je, stejně jako poustevníky, považovala za „živé mrtvé“. Po Třetím lateránském koncilu museli malomocní podstupovat obřad vyloučení ze společnosti, jenž se podobal obřadu uvedení anachorétů do poustevny (odsloužením mše za zesnulé byli prohlášeni za mrtvé pro svět); podobně jako anachorétům jim církev připisovala nárok na brzké spasení (Moore 1987: 58–60). 19 Poustevna stávala například i ve zdi opevnění středověkého Toweru (Jones 2016: 18). 20 Anachorétské cely u svých klášterních kostelů sponzorovali dominikáni či karmelitáni.

O poustevnících, anachorétech a rekluzách

13


se zde trhy nebo různé hry. Ačkoli tedy anachoréti „měli být pro svět mrtvi“, skutečnost byla často taková, že se v rozporu se svým životním posláním ocitali v samém středu světského dění. Na rozdíl od kněze, symbolického otce komunity věřících, který byl většinou v kostele k zastižení, jen když sloužil mši, byla rekluza, „pomyslná matka“,21 přítomna ve své cele ve dne v noci. Hrdinský aspekt jejich životní volby propůjčoval rekluzům a rekluzám status vážených osob. Ve svém okolí byli uctíváni pro příkladný život a někteří z nich byli po smrti prohlášeni za svaté.22 Lidé si k nim jako k duchovním autoritám chodili pro radu nebo je využívali jako prostředníky k urovnávání nejrůznějších sporů. Rekluzy se věnovaly také vzdělávání farníků – učily děti číst.23 Někdy se jim přisuzovaly léčitelské schopnosti a nejedna rekluza také proslula mystickými viděními.24 Za rozhodnutím strávit život mimo zraky lidí nemusely stát vždy jen ušlechtilé důvody. V poustevně, kde zazděnému, posuzováno optikou středověku, poměrně nic nechybělo, bylo snadné počínat si neukázněně, klevetit a propadnout lenosti či pýše pramenící z vlastní důležitosti. Mnoho dochovaných pravidel proto obyvatele pousteven horlivě zapřísahalo, aby se takového nevhodného chování vystříhali. Petr Ctihodný, opat z Cluny, v listě anachorétovi jménem Gilbert adresáta varuje, že zahálčivý poustevník, jemuž schází opora řeholní disciplíny a společenství, „si sám sebe namyšleně představuje jednou jako soudce, jednou jako biskupa nebo opata, který vládne tisícům mnichů; sjíždějí se k němu davy a on má pro každého odpověď, každého vyslechne, vše zváží a urovná, přičemž hltá novinky příchozích jako hladovějící muž; má za to, že si zasluhuje nejen nebesa, ale také zbožné dary, a tak se k nebezpečí pýchy přidává ještě lakomství; pod záminkou vlastní nouze a pomoci chudým hromadí bohatství, a tak popouští uzdu vlastní chamtivosti; přitom

21 Viz Mulder­‑Bakkerová (2010: 37). 22 Například slavná anglická mystička Juliána z Norwiche nebo Wulfric z Haselbury, který žil v anglickém Somersetu. 23 Jak před tím varuje text Průvodce, viz část osmá, odst. 25. Např. mystička Hildegarda z Bingenu se naučila číst od rekluzy Jutty, s níž v mládí sdílela poustevnu v Disibodenbergu. 24 Např. anglická rekluza a mystička Juliána z Norwiche († 1416). Více o ženách a viděních viz Hollowayová et al. (1990: 3).

14

S pánem Bohem zazděná


by si měl hýčkat chudobu, jejíž chléb je chlebem andělským, a jeho cela by měla být všeho jmění prosta.“25 Zodpovědnost za anachoréty spadala pod pravomoc biskupa. On rozhodoval, zda se uchazeč nebo uchazečka pro tento život hodí, a žadatelům mohl nařídit, aby se před zazděním o svém odhodlání nejprve přesvědčili ve zkušební lhůtě. Biskup také dbal, aby duchovní kandidáti měli dost prostředků na vlastní obživu, pomáhal jim vybrat příhodnou poustevnu a nakonec to byl také on, kdo při oficiálním aktu uzavírání do poustevny sloužil příslušné obřady.26 Poustevny se lišily svou velikostí, některé měly jednu místnost, v jiných bylo i několik místností a další byly dokonce patrové.27 Ze tří oken jedno ústilo do kostela, aby se rekluza mohla alespoň nepřímo účastnit mše, a další okno vedlo do místnosti, kterou obývaly služebné starající se o rekluziny potřeby. Text Průvodce se zmiňuje o dvou, jedné starší, jež zůstávala uvnitř, a druhé mladší, která ve městě vyřizovala pochůzky. Pro svou paní služebné pracovaly pouze za stravu a nezřídka se stávalo, že po její smrti ji v poustevně vystřídaly. V textu Průvodce se lze dočíst, že místnost rekluzy a místnost pro služebné spojovaly dveře. Třetí okno sloužilo k rozmluvám s lidmi, kteří si přišli pro radu. V Průvodci se o něm mluví jako o oknu 25 Mayr­‑Harting (1975: 348). 26 Nejstarší z těchto obřadů se datuje do poloviny 12. století a probíhal následovně: v kostele si bosý kandidát nebo kandidátka lehli na zem, dva duchovní začali předzpěvovat litanie a biskup přežehnal budoucího anachorétu nebo rekluzu svěcenou vodou a kadidlem. Uchazeč obdržel dvě zapálené svíčky, jednu od kněze, symbolizující lásku Boží, druhou pak od někoho, koho si sám vybral (tato svíce značila lásku k bližnímu). Následovalo čtení z Písma svatého a kandidát za zpěvu hymnu Veni creator („Přijď, Tvůrce“) přistoupil k oltáři s modlitbou Suscipe me Domine („Přijmi mne, Pane“) a nasadil svíčky do svícnu. Shromáždění věřící se potom za budoucího adepta pomodlili. Následovala mše a po ní byli anachoréta nebo rekluza za zpěvu antifon a žalmů ze mše za zesnulé odvedeni do své cely. Biskup poustevnu vykropil svěcenou vodou a vykouřil kadidlem. Anachorétům a rekluzám se dostalo svátosti posledního pomazání a byla za ně odříkána modlitba za mrtvé. Při vstupu anachorétů do nového příbytku na ně biskup hodil hrst hlíny a následně se přistoupilo k zablokování vchodu. K úplnému zazdění však docházelo jen zřídka, zpravidla se jednalo o akt symbolický, k rekluze její služebné či návštěvy mohly vcházet dveřmi. Podrobný popis obřadu při zazdívání podávají Jones (2008: 34–49) nebo Warrenová (1985: 97–98). 27 Poustevny bývaly stísněné (jedna poustevna v Surrey měřila 2 × 1,3 m), ale existovaly i prostornější (např. poustevna u katedrály v Chichesteru měřila 8,7 × 7,2 m).

O poustevnících, anachorétech a rekluzách

15


do hovorny, pravděpodobně další malé místnosti sloužící návštěvám. Vzhledem k nebezpečí pokušení, které představoval jakýkoli kontakt s vnějším světem, mělo být toto okno co možná nejmenší. Výbava poustevny byla strohá: rekluzy mívaly k dispozici vlastní oltář s krucifixem, knihy, dále krb, postel, nádoby na jídlo a pití. Z dnešního pohledu poněkud morbidní součást poustevny představoval vlastnoručně hloubený otevřený hrob, jenž měl rekluze dennodenně připomínat, že je pro svět mrtva.28 Výjimkou ale nebyla ani malá zahrádka či dvorek obehnaný zdí, kde se rekluzy mohly nadýchat čerstvého vzduchu. Poustevna měla řadu symbolických významů: byla pomyslnou pouští prvních křesťanských anachorétů, arénou boje duše se všudypřítomnými hříchy, místem rozjímání a pokání, pomyslným vězením prvních světců i prostorem duchovního přerodu. Často se však stávalo, že také nacházela uplatnění čistě praktické. V případě války nebo loupeživého nájezdu sloužila coby nejbezpečnější místo ve městě jako úschovna cenností. Anachoréti mnohdy zastávali funkci primitivních bankéřů,29 třebaže církevní autority proti tomu vášnivě brojily. Příbytky ne právě příkladných rekluz byly místem výměny nejčerstvějších klepů. Z poustevny, ačkoli k tomu nedocházelo často, bylo možno zase odejít. Rekluzy mohly, s biskupovým svolením, poustevnu opustit kvůli vážné nemoci, případně se z ní na čas vzdálit, přály­‑li si zúčastnit se náboženské pouti nebo navštívit nějaký kostel. Někdy se stávalo, že rekluzu k opuštění cely přiměly vnější okolnosti, ať už se jednalo o požár nebo válku.30 Nadobro opustit anachorétský život vyžadovalo svolení samotného papeže, většina zazděných však v takovém životě nacházela naplnění.31 Zajímavostí je, že rekluzy se v průměru dožívaly mnohem vyššího věku,

28 Podle archeologických průzkumů jedné poustevny v kostele sv. Anny ve městě Lewes (Sussex) musela rekluza, chtěla­‑li vidět na hlavní oltář v kostele, klečet ve vlastním hrobě (Gilchristová 1995: 191–192). 29 Viz Mayr­‑Harting (1975: 343). 30 Např. německá rekluza jménem Wilbirg byla nucena odejít ze své klášterní poustevny poté, co klášter během konfliktu s českým králem Přemyslem Otokarem II. ohrožoval Rudolf Habsburský (Signoriová 2010: 55). 31 Znepokojivě ovšem působí případ jisté Christiny Carpenterové, která do poustevny v anglickém městě Shere sice vstoupila dobrovolně, ale když se ji po zkušební době rozhodla opustit,

16

S pánem Bohem zazděná


než bylo ve středověku běžné. To bylo bezesporu dáno lepšími podmínkami pro život ve srovnání s většinou ostatních obyvatel středověkých měst.32 Anachoréti koneckonců sami žít nemuseli. Běžným zvykem bylo, že starší rekluze přišla pomáhat rekluza mladší a po její smrti pak poustevnu zdědila. Jednu poustevnu také mohlo sdílet více obyvatel (nejvíce však tři): tři sestry zmiňované v Průvodci pravděpodobně žily v jedné poustevně o třech oddělených místnostech,33 avšak mnohem častější bývaly dvojice rekluz. Společně přitom nemusely žít pouze ženy, známé jsou i případy, kdy spolu poustevnu sdíleli rekluz s rekluzou – např. Christina z Markyate se o poustevnu dělila s poustevníkem Rogerem ze Saint Albans, rekluza Eva z Wiltonu zase žila společně s rekluzem Hervém. Společnost mohla rekluzám dělat i kočka, i když její přítomnost lze vysvětlit nejspíše ryze praktickými důvody – měla poustevnu udržovat prostou obtížných myší. Již od čtvrtého století egyptští mniši sepisovali pro potřeby svého duchovního růstu sbírky moudrých výroků pouštních otců (známé jako apofthegmata).34 Vzor života prostého vší nestřídmosti a úspěšně vzdorujícího útočícím pokušením přinášely životy příkladných poustevníků a mnichů: svatý Atanáš, podnícen osobním setkáním s ním, sepsal Život sv. Antonína Poustevníka;35 na konci čtvrtého století vznikla pílí svatého Jeronýma oblíbená sbírka Životy mnichů.36 Ve století pátém se do Egypta vypravil betlémský mnich Jan Cassianus, aby tam poslouchal učení otců pouště a své zkušenosti poté přetavil do díla známého jako Rozmluvy otců (Collationes patrum). Právě tato sbírka významně dopomohla k rozšíření učení egyptských mnichů na Západě, k čemuž přispělo i to, že dílo doporučoval jako duchovní četbu ve své Řeholi svatý Benedikt.37 byla do ní záhy, tentokrát nejspíš proti své vůli, uzavřena znovu (McAvoyová 2008: 111–126). Na volné motivy podle jejího osudu vznikl film Anchoress (1993). 32 Leclercq (1987: 72) zmiňuje příklad rekluzy Agnes Durscherové, dcery ze zámožné pařížské rodiny, jež v poustevně strávila plných osmdesát let. Průměrný věk středověkých žen byl přitom kolem třiceti let (Ennenová 2001: 118). 33 Viz Gilchristová (1995: 185). 34 Výroky a příběhy pouštních otců vyšly v češtině ve dvou dílech v překladu J. Pavlíka (2000 a 2005). 35 Česky vyšlo v překladu V. Ventury a E. Mendelové (2010). 36 Česky vyšlo pod názvem Legendy o poustevnících v překladu J. Šubrta (2002). 37 Starowieyski (2000: 11).

O poustevnících, anachorétech a rekluzách

17


Část třetí 1. Mé milované sestry, jako svědomitě střežíte své smysly zvenčí, tak také především dbejte, abyste byly uvnitř mírné, laskavé a smířlivé, měly milé a dobrotivé srdce a trpělivě snášely, raní­‑li vás kdo slovem či skutkem – jinak ztratíte vše. Proti zahořklým poustevnicím hovoří David v tomto verši: Similis factus sum pellicano solitudinis, et cetera.1 Praví: „Jsem jako pelikán, jenž dlí v osamění.“ Pelikán je pták natolik popudlivý a zlostný, že když jej jeho vlastní mláďátka rozhněvají, mnohdy je zabije. Vzápětí však toho začne trpce litovat a velmi bolestně se rozeštká. Zobákem, jímž předtím svá kuřátka zahubil, poklová sám sebe, vlastní prsa si rozdrásá do krve a onou krví přivede své mrtvé mladé zpět k životu. Tím ptákem pelikánem je zlostná poustevnice. Kuřátka jsou pak její dobré skutky, jež ona nezřídka usmrtí zobanem ostrého vzteku. Avšak když už tak učinila, nechť se zachová jako pelikán: ihned by toho měla začít litovat a vlastním zobákem si rozklovat hruď – tedy vyzpovídat se ústy, jimiž zhřešila a své dobré skutky zabila. Měla by z prsou – tedy ze srdce, v němž přebývá život duše – vytáhnout onu hříšnou krev, a tak znovu usmrcené ptáčky, jež jsou jejími dobrými skutky, přivést k životu. Krev značí hřích;2 neboť stejně jako se zakrvácený člověk zdá děsivý a ohyzdný na pohled, právě tak se Bohu jeví hříšník. Na druhou stranu, nikdo nedokáže číst z krve, dokavad nevychladla.3 A stejně tak se to má s hříchem. Dokud srdce vře uvnitř vztekem, nelze jej pravdivě soudit;4 dokud doutná touha po hříchu, pak nejsi schopna dobře zvážit, oč se jedná ani co z toho vzejde. Ale „nechej pominout touhu, a bude ti to ku prospěchu“.5 Nechej ten žár vychladnout jako člověk, který chce číst z krve, a potom hřích, 1

„Podobám se pelikánu v poušti atd.“ (parafráze Ž 102,7–8). Pelikán podle výkladu středověkých bestiářů (vycházejících z Fyziologu, řecky psaného textu přibližně z 2. stol. n. l. od neznámého autora, snad alexandrijského křesťana) žil na odlehlých místech Egypta, a tradičně tak sloužil za symbol poustevníků.†

2

Viz část druhá, odst. 45.

3

Pouštění žilou bylo běžnou součástí klášterního života, např. u bratří kartuziánů bylo zvykem nechat si žilou pouštět v rámci očisty těla pětkrát do roka.ÿ

4

Přísloví (Whiting 1968: W702).

5

Pravděpodobně přísloví; zmiňuje se také v části čtvrté, odst. 51. Rukopis P k němu navíc přidává poznámku „Jak praví veršotepec“, snad v souvislosti s tím, že se rčení objevuje také v oblíbené raně středoanglické básni Man mei longe him liues wene („Koho čeká dlouhý život“).

122

S pánem Bohem zazděná


který tě prve lákal, [rázem] správně posoudíš jako odporný a zavrženíhodný. Kdybys podlehla hříchu, zatímco by ten žár trval, vzešlo by z něj tolik zlého, že by sis [poté] připadala jako blázen, že jsi naň kdy vůbec pomyslela. Že krev značí hřích, platí pro všechny hříchy, avšak pro hněv především. Impedit ira animum ne possit cernere uerum.6 Zde se praví: „Dokud vztek trvá, natolik zaslepí srdce, že to se nedokáže dobrat pravdy.“ Maga quedam est, transformans naturam humanam.7 Jak se vypráví v příbězích, zuřivost je jako čarodějka, jež má moc měnit podobu – člověka totiž připraví o rozum, změní jeho vzezření a lidskou podobu promění v podobu zvířecí. Když se hněvá žena, je podobna vlčici; muž pak vlku, lvu nebo jednorožci.8 Kdykoli se ženě v srdci usídlí hněv, byť by právě zpívala versikuly, odříkávala hodinky, zdrávasy, otčenáše, přesto bude [její hlas] znít jako kvílení. Jelikož se v Božích očích proměnila ve vlčici, její hlas bude v Pánových uších vždy znít jen jako vytí vlčice. Ira furor breuis est.9 „Vztek je šílenství.“ Cožpak vzteklý člověk není šílený? Jak vypadá? Jak mluví? Jaké je uvnitř jeho srdce? Jak se chová navenek? Nikoho nepoznává. Jak může tedy sám být lidskou bytostí? Est enim homo animal mansuetum natura,10 „Člověk je od přírody smířlivé povahy“. Jakmile ztratí dobrosrdečnost, ztratí tím i svou lidskost, a jak už jsem pověděl dříve, zuřivost, ta čarodějka, mu přičaruje zvířecí podobu. A co teprve, když se ve vlčici promění [sama] poustevnice, choť Ježíše Krista? Cožpak to není veliké neštěstí? Pak jí nezbude nic jiného, než onu drsnou srst, jíž jí obrůstá srdce, spěšně shodit a něžným smířením je znovu učinit tak hladkým a jemným, jaká je od přírody kůže ženy. Neboť dokud má vlčí srst, nic z toho, co činí, není Bohu milé.

6

„Vztek zatemní mysl, že ta nepozná, co je pravda.“ Veršovaný latinský hexametr z Catonových distichů (Disticha Catonis, 2.4; Boas 1952: 101), ta někdy mezi 2.–4. stoletím sepsal neznámý autor (jejich tradiční spojení s Catonem se nezakládá na skutečnosti) a sloužila jako školní čítanka od raného středověku až do 18. století.

7

„Jako by byla čarodějkou měnící lidskou podobu.“ Přímý zdroj citace není znám. Snad odkazuje ke kouzelnici Kirké z Homérovy Odyssey proměňující lidi v prasata. Ve spise De Civitate Dei (O Boží obci) ji zmiňuje sv. Augustin v úryvku o měnění podoby (kniha 18, kap. 17., CCSL 48.607).

8

Středověké bestiáře jednorožce často popisují jako jednoho z nejzuřivějších tvorů na světě.

9

„Vztek je krátké šílenství“ (Horatius, Listy [Epistolae], kniha 1, list 2.).†

10 „Neboť člověk je od přírody mírumilovná bytost.“ Mezi středověkými církevními autory velmi oblíbené rčení, jehož zdrojem je Boethiův překlad Aristotelova spisu Topiky (Topica).ÿ

Průvodce pro poustevnice

123


2. Zde vizte hojnost léků proti zuřivosti, přehršel útěch i nejrůznějších medicín. Pohaní­‑li vás někdo, pomyslete si, že jste zem. Cožpak po zemi se nešlape? Cožpak se po ní neplive? Činí­‑li tak lidé tobě, pak pouze dávají zemi, co její jest.11 Začneš­ ‑li na ně [kvůli tomu] štěkat, jsi z psího rodu. Odpovíš­‑li uštknutím,12 jsi z hadího rodu, a nikoli nevěstou Kristovou. Pomni, cožpak takto činil ten, qui tanquam ouis ad occisionem ductus est et non aperuit os suum?13 Po všem tom hanebném trýznění, jež musel o dlouhé noci před Velkým pátkem vytrpět, jej ráno odvedli na popraviště, aby jej tam pověsili, a čtyři údy mu prokláli železnými hřeby. Jak praví Písmo svaté,14 jako ten beránek ze sebe nevydal ani hlásku. † 3. Zvažte to ještě z druhé strany: co jiného je slovo, než [pouhopouhý] vítr?15 Žena, již porazí závan větru, [tedy] nějaké slovo, a propadne [tak] hříchu, je příliš slabá.16 A komu by nepřišlo podivné, že vítr odfoukne poustevnici? Navíc cožpak nedokazuje, že je pouhopouhý prach a [veskrze] nestálá osoba, když si s ní ihned začne pohrávat i slaboučký vánek slov? Přitom dáš­‑li si tentýž poryv větru z něčích úst dolů pod nohy, mělo by tě to vynést vzhůru vstříc nebeskému blaženství. Když však máme veliký vztek, je to věc nadmíru podivná. Dávejte pozor, co vám nyní povím:

11

Podle tradiční středověké etymologie (např. Etymologie Isidora Sevillského, kniha 11., kap. 1., odst. 4; 2006: 231) opírající se o biblickou knihu Genesis (2,7) se lidská bytost (homo) takto nazývá podle země (humus).

12 Téměř všechny rukopisy (mimo rukopisy A a R) charakter uštknutí dále upřesňují: „jedovatými slovy“. 13 „který byl jako ovce veden na porážku a neotevřel svá ústa“ (zkrácené Sk 8,32, v odezvě na Iz 53,7). 14 Viz předchozí pozn. 15 Oblíbené přísloví (Whiting 1968: W643) doložené již v 10. století (konkrétně v díle Životy svatých [196.19] významného anglosaského prozaika Ælfrice). 16 Dobson (1975: 143; citováno v Millettové 2006: 107) poukazuje na podobnost úryvku s pasáží v exegetickém spisu z raného 13. století Moralia super Evangelia, 3.86: „Také ten, kdo se nechá odvát lehkým závanem větru, nechť sebe považuje za slabého. Řeč totiž není nic jiného nežli druh větru. Proto každý, kdo se rozzuří kvůli něčemu vyřčenému, dokazuje svoji slabost.“

124

S pánem Bohem zazděná


svatý Ondřej17 dokázal snést, že jej k nebesům vyzdvihl krutý kříž, a s láskou jej objal. Také svatý Vavřinec18 vytrpěl, že jej na nebeské výšiny pozvedl rošt s řeřavými uhlíky. Svatý Štěpán19 [zas] s radostí přetrpěl kameny, jimiž jej ukamenovali, a ještě se na kolenou modlil za všechny, kteří je vrhali. A my nejsme schopni snést, že nás má vítr slov vynést vzhůru do nebes? Místo toho námi cloumá zuřivost vůči těm, kterým bychom přitom měli děkovat, že nám prokazují velikou, byť bezděčnou službu? Impius uiuit pio, uelit nolit.20 Vše, co zlotřilý a zlý člověk činí špatného, se spravedlivému v dobré obrátí. Ze všeho mu vzejde prospěch a jisté místo v nebeském blaženství. Jen jej nech, a s radostí, ať ti uplete korunu. Vzpomeň na to, kterak onen svatý muž v Životech svatých otců21 políbil a požehnal ruku člověku, jenž mu způsobil příkoří, a zatímco mu ji líbal, procítěně pronesl: „Tato ruka budiž navěky požehnána, neboť mi přichystala nebeské blaženství.“ Ty říkej totéž o každé ruce, jež ti ublíží, a také o ústech, která tě něčím urazí. Řekni: „Požehnána budiž tvá ústa, neboť z nich činíš nástroj, jímž mi chystáš korunu. Raduji se ze svého štěstí, byť mě tvůj zlý skutek zarmucuje; zatímco mně prokazuješ laskavost, sám sobě ubližuješ.“ Mé milované sestry, urazí­‑li vás nějaký muž či žena nebo ublíží­‑li vám [nějak], odpovězte mu takto. Když vše dobře zvážíme, cožpak není velmi divné, že Pánovi svatí zakoušeli [kruté] rány na vlastním těle, kdežto nás rozhněvá, když proti nám zlehka zavěje větřík – vždyť ničemu neublíží, leda vzduchu. Neboť ten vítr – to jest slova, jež lidé vyřknou – tě ani nesvede nijak zranit na těle, ani ti pošpinit duši, byť by dul proti tobě, nezapříčiníš­‑li to ty sama. Bernardus: Quid irritaris, quid inflammaris ad uerbi flatum, qui nec carnem uulnerat nec inquinat mentem?22 Snadno shle17 Sv. Ondřej, apoštol, ukřižován kolem r. 60 n. l., podle tradice bylo místem jeho umučení řecké město Patras. 18 Sv. Vavřinec, římský děkan, umučen r. 258 n. l. na řeřavém roštu. 19 Sv. Štěpán zemřel mučednickou smrtí ukamenováním r. 35 n. l. (viz Sk 7,59). 20 „Bezbožník volky nevolky žije pro zbožného“ (Cooperová [1956: 108] citát srovnává se sv. Augustinem, De vera religione [kap. 27., odst. 50, CCSL 32.220]: „Bezbožný člověk […] žije pro zbožného a zlo prospívá spravedlivým“). 21 Životy svatých otců (Vitae Patrum), kniha 7., kap. 3., PL 73, col. 1029–1030. 22 „Bernard: Nač se hněváš; proč tebou zmítá vztek kvůli nabubřelému slovu, jež ani nezraní tělo, ani neposkvrní mysl?“ (Bernardův citát, jak jej zaznamenal jeho sekretář a životopisec Geoffrey z Auxerre, Declamationes de colloquio Simonis cum Iesu, ex S. Bernardi sermonibus collectae, kap. 36., PL 184, col. 461).

Průvodce pro poustevnice

125


dáš, že zde pouze skomíral ohýnek křesťanské lásky, jenž celý rozdmýchává láska našeho Pána. Když ten oheň dokázal uhasit poryv větru, byl velmi slabý – kde totiž oheň mocně plápolá, větrem se o to prudčeji rozhoří.23 4. Konečně zde vězte ten nejlepší lék proti urážkám a příkořím a rozjímejte nad tímto přirovnáním. Jistý muž, jenž seděl v žaláři, dlužil veliké výkupné a žádným způsobem nemohl ven – leda by jej pověsili [na šibenici] – dokud vše do posledního penízu nesplatí. Cožpak by [takový člověk] nebyl nade vše vděčný, kdyby mu někdo hodil žok plný peněz, aby se jeho prostřednictvím vykoupil a osvobodil ze svého utrpení? Byť by mu třeba vak mrštili vší silou proti srdci, na všechnu bolest by pro samé štěstí zapomněl. Právě tak jsme zde [na světě] v žaláři i my všichni a za naše hříchy toho Bohu dlužíme nesmírně moc. Proto k němu v otčenáši zoufale voláme: Et dimitte nobis debita nostra.24 „Pane,“ říkáme, „odpusť nám naše hříchy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ Příkoří, jež nám druzí způsobují, ať už nám klnou slovy, nebo nám ubližují skutky – to je naše výkupné, jímž se musíme vykoupit a splatit Pánu své dluhy, tedy své hříchy. Pokud své dluhy nesplatíme, nikdo ze zdejšího žaláře nebude vysvobozen, leda by hned skončil na šibenici – ať už v Očistci, či v mukách pekelných. Náš Hospodin sám praví: „Dimittite et dimittetur uobis“,25 „odpouštějte a bude vám odpuštěno“. [To jest,] jako by říkal, „kvůli svým hříchům máš u mne veliký dluh, nicméně chtěl bys výhodnou dohodu? Tvůj dluh u mne ti dovolím splácet vším zlým, co ti kdo řekne či způsobí.“ Nuže, i kdyby tě nějaké slovo prudce zasáhlo přímo do prsou a tobě se zprvu zdálo, že ti ranilo srdce, pomysli si o tom totéž, co onen vězeň – ten, kterého ten druhý tak zle potloukl pytlem s penězi. [Zlá slova] přijímej s radostí, aby ses jimi vykoupila, a vzdávej díky tomu, kdo ti onen pytel poslal – třebaže jemu za ten skutek Bůh nemůže poděkovat nikdy. Takový člověk ubližuje sám sobě, kdežto tobě, dokážeš­‑li snést [jeho příkoří], prokazuje službu. Jak navýsost výstižně praví David: Bůh do své pokladnice střádá hříšné a zlé, aby jimi – tak jako to lidé činí

23 kde […] mohutněji: Přísloví (Whiting 1968: F 191). 24 „A odpusť nám naše viny“ (Mt 6,12). 25 „Odpouštějte a bude vám odpuštěno“ (Lk 6,37).

126

S pánem Bohem zazděná


s pokladem – najímal dobré bojovníky, ponens in thesaurus abyssos26 (Glosa: crudeles, quibus donat milites suos).27 5. Avšak co víc, tento pták pelikán má ještě jednu vlastnost, totiž že zůstává vždy útlý.28 A proto, jak jsem již řekl, se k němu David přirovnává prostřednictvím postavy poustevnice (hlasem poustevnice):29 Similis factus sum pellicano solitudinis,30 „jsem podoben pelikánu, jenž dlí v osamění“. Takto by měla poustevnice hovořit a být stejná jako pelikán, co se týče hubenosti. Iudith clausa in cubiculo ieiunabat omnibus diebus uite sue, et cetera.31 Júdit, zavřená uvnitř – jak se praví v její knize – vedla přetěžký život, postila se a nosila žíněnou košili. Júdit, zavřena mezi čtyřmi stěnami, značí uzavřenou poustevnici, jejíž povinností je vést, dle svých možností, těžký život, jako to činila právě paní Júdit – a ne [aby žila] jako vepř zavřená v chlívku, aby si tam tloustla a bytněla, než půjde pod sekyru. 6. Náš Pán v evangeliu hovoří o dvou druzích poustevnic, o neupřímných i o těch pravých, a říká o nich Vulpes foueas habent, et uolucres celi nidos.32 To jest, „lišky mají doupata a nebeští ptáci mají svá hnízda“. Lišky jsou falešné poustevnice, neb liška je ten nejproradnější tvor vůbec.33 Lišky mají, jak praví Pán, doupata, jež si hloubí 26 „Dávaje propasti do pokladnic“ (Ž 33,7; náš překlad). 27 „Glosa: Krutí, jimiž odměňuje své vojáky.“ Původ glosy není znám, ovšem výklad propastí coby zlotřilců sahá ke sv. Augustinovi, Ennarationes in Psalmos, Ž 32, en. 2, sermo 2, odst. 11, CCSL 38.262. 28 Dobové bestiáře (viz např. Bestiář aberdeenský: http://www.abdn.ac.uk/bestiary/translat/ 35v.hti) jako příznačnou vlastnost pelikána uvádějí jeho hubenost; vše, co sní, okamžitě stráví, aniž by ztloustl. Strava mu, stejně jako poustevníkům, slouží pouze jako nezbytný prostředek k životu a on v ní nenachází žádné potěšení. 29 Hlasem poustevnice: Nejspíše se jedná o glosu vysvětlující střa. výraz persone, jenž je v textu použit ve významu „postava, povaha“. Tento význam je v anglickém jazyce rozšířen až od 14. století (viz MED, persoune n. I). 30 Viz pozn. 1 v této části. 31 „Júdit, zavřena v ložnici, postila se po všechny dny svého života atd.“ (parafráze Júd 8,4–6). 32 „Lišky mají doupata a ptáci hnízda“ (Lk 9,58 a Mt 8,20). 33 Podle středověkých bestiářů má vyhládlá liška ve zvyku vyválet se v rudé hlíně, aby se zdála pokryta krví, načež zadrží dech a předstírá mrtvou, čekajíc, až se na ni slétnou ptáci. Ty pak díky své lsti sežere (http://www.abdn.ac.uk/bestiary/comment/16r.hti).

Průvodce pro poustevnice

127


v zemi světskými neřestmi, a do svých nor si dovlečou vše, co se jim podaří urvat a uchvátit. Takto Bůh v evangeliu přirovnává hrabivé poustevnice k liškám. Liška je však také nenasytné zvíře, a k tomu velmi žravé. A nepravé poustevnice si stejně jako liška nosí do svého doupěte slepice i husy a tam je hltavě žerou. Po vzoru lišek se leckdy jeví bezelstné, přitom však ustavičně spřádají lsti. Dělají se jinými, než jaké jsou doopravdy, stejně jako liška, jež je pokrytec.† Domnívají se, že svedou­‑li obluzovat prosťáčky, ošálí i Boha samého, jenže klamou leda samy sebe. Kdykoli si troufnou a naskytne se jim k tomu příležitost, rozštěkají se jako lišky a holedbají se svými vítězstvími. Tlachají o marnostech a tolik horují pro světské potěchy, že se nakonec za jejich jménem táhne nachlup stejný puch jako za liškou; a konají­‑li zlé skutky, tím horší věci se o nich povídají. 7. Takové šly do poustevny, jako se odebral do jeskyně Saul, nikoli jako ctnostný David. Do jeskyně vešli oba, Saul i David, jak se vypráví v [knize] Regum,34 ovšem Saul vešel dovnitř, aby se tam vykálel, jako to (stejně jako mnoho jiných) může chtít učinit i nějaká bídná poustevnice: vejde do jeskyně poustevny, aby to místo pošpinila a oddávala se tam tělesným ohavnostem skrytěji, než by kdy mohla ve světě. Neboť komu se skýtá lepší příležitost páchat neřesti nežli nepravé poustevnici? Takto Saul vešel do jeskyně, aby to místo pokálel. Kdežto David tam vstoupil pouze proto, aby se schoval před Saulem, který jej nenáviděl a usiloval mu o život. Tak činí ctná poustevnice, již Saul, to jest ďábel, nenávidí a pronásleduje. Odebere se dovnitř, aby se ukryla před jeho ostrými drápy. Ve své jeskyni se skrývá jak před lidmi, tak před hříchy světa, a proto je v duchovním smyslu Davidem, tedy „silnou“ [v boji] proti nepříteli, a její tvář je v očích našeho Pána „líbeznou“ – neboť právě takový význam má jméno „David“ v hebrejském jazyce.35 Neupřímná poustevnice je Saulem podle toho, že jeho jméno říká: Saul: abutens siue abusio.36 Neboť hebrejsky

34 Královské, viz 1 Sam 24. 35 Tradiční výklad hebrejského jména tradující se ve spisech církevních Otců (např. sv. Jeroným, Liber interpretationis Hebraicorum nominum, CCSL 72.145). Tuto etymologii jako příklad alegorického výkladu jmen zmiňuje také Thomas z Chobhamu v kazatelské příručce Summa de arte praedicandi (CCM 82.8–9), již autor Průvodce bezpochyby znal. 36 „Saul: ,zneužívající‘ či ,zneužití‘.“

128

S pánem Bohem zazděná


„Saul“ se v anglickém jazyce nazývá „zneužití“37 a neupřímná poustevnice zneužívá své [dobré] jméno jakož i vše, co [dobrého] vykoná. Jak jsme již pověděli dříve, ctná poustevnice je Júditou – jako ona dlí zavřena mezi čtyřmi stěnami, jako ona se postí, v noci bdí, těžce pracuje a obléká žíněnou košili. Je družkou ptáků, o nichž Pán hovoří po liškách, již si, na rozdíl od lišek, těch neupřímných poustevnic, svými chtíči nehloubí nory v zemi, nýbrž si coby ptáci nebeští stavějí hnízda, to jest své spočinutí, na výšinách.38 Pravé poustevnice se zvou ptáky, jelikož daly vale zemi, to jest zalíbení ve světských věcech, a díky touze svého srdce po blaženství na výšinách letí vzhůru k nebesům. Žijíce ušlechtilý a svatý život míří vysoko, avšak jejich mírnost a pokora jim velí klopit hlavu, jako ji při letu klopí ptáci. Co dobrého vykonají, tomu nepřikládají žádnou váhu, a dějí, kterak to Pán učil všechny své [věrné]: Cum omnia bene feceritis, dicite, Serui inutiles sumus.39 „Když jste vše dobře vykonali,“ tak praví náš Pán, „řekněte, že jste neužiteční služebníci – létejte vysoko, leč s hlavou vždy svěšenou.“ Křídla, jež poustevnice vynáší vzhůru, jsou jejich ctnosti a jimi musí rozvířit dobré skutky, jako víří křídly pták chystající se vzlétnout. Co víc, pravé poustevnice, jež přirovnáváme k ptákům (tedy ne my, náš Pán tak činí), roztáhnou křídla a z vlastního těla udělají kříž, jako když letí pták:40 to jest, nesou Boží kříž, když v nitru rozjímají či snášejí útrapy těla. 8. Takoví ptáci, již mají jako pelikán sice útlé tělo, ale hodně peří, jsou výtečnými letci. To hřmotný pštros a ptáci jemu podobní se sice vzlétnout pokoušejí, jenže ať mávají křídly [sebevíc], ustavičně brousí nohama o zem.41 A právě tak se věci mají i se světskou poustevnicí, jež si libuje v potěšeních těla a jíž na srdci leží pouze vlastní pohodlí. Tíha těla a světské neřesti jí létat nedovolí. Ona sice křídly

37 Tradiční výklad jména Saul, jak jej uvádí např. sv. Jeroným (Liber interpretationis Hebraicorum nominum, CCSL 72.72), je expetitus vel abutens, „dožadující se nebo zneužívající“. 38 Výklad o ptácích se zde zakládá na podobenství o hořčičném zrnu (Mt 13,31–2 a L 13,19), nikoli na předchozí biblické citaci o liškách a ptácích (viz výše pozn. 32). 39 „Když jste vše dobře vykonali, řekněte: Jsme neužiteční služebníci“ (volná parafráze L 17,10). 40 Přirovnání ptáků ke kříži se objevuje již u raného církevního Otce Tertulliana (De oratione, kap. 29., odst. 4, CCSL 1.274). 41 Ve středověkých bestiářích je pštros zpravidla alegorií pokryteckého duchovního života, a to na základě skutečnosti, že sice má křídla, ovšem letu schopen není.†

Průvodce pro poustevnice

129


na oko máchá a hlasitě plácá (tedy křídly 42 těch druhých, nikoli svými vlastními), to jest, dělá, jako by létala a byla svatou poustevnicí, leč kdokoli se [na ni] dívá pozorně, ten se jí k její potupě leda vysměje, neboť nohy (to jsou její chtíče) ji jako ty pštrosí neustále táhnou k zemi. Takoví ptáci se pranic nepodobají útlému pelikánovi, ani nelétají na výsostech, jsou to ptáci pozemští, již hnízdí dole na zemi. Avšak jak jsem pravil dříve,43 Bůh nazývá dobré poustevnice nebeskými ptáky: Vulpes foueas habent, et uolucres celi nidos, „lišky mají doupata a nebeští ptáci svá hnízda“. Pravé poustevnice jsou ptáčky vskutku nebeskými. Poletují na výsostech a radostně cvrlikají sedíce na zelených haluzích (to jest, své myšlenky pozvedají k nebeskému plesu, jenž nikdy nepomíjí a ustavičně se zelená).44 Tak si sedí mezi zelenými lístky a zvesela si prozpěvují (to jest, v takových myšlenkách nacházejí spočinutí a jako [všichni] zpěváčci se v srdci radují). Čas od času však ptáček slétne dolů na zem, aby se porozhlédnul po nějaké krmi tělu. Zatímco však na zemi prodlévá, není nikdy v bezpečí, a proto se co chvíli otáčí a stále se obezřetně rozhlíží kolem. A právě tak ani ctná poustevnice nikdy nevyletí tak vysoko, aby se čas od času nemohla snést zpátky dolů na zem ke svému tělu, aby se najedla, napila, vyspala, aby pracovala, mluvila a také aby si vyslechla, co jí je zapotřebí, o světských věcech. Přitom však na sebe musí být, stejně jako ptáci, převelice opatrná, [bedlivě] se rozhlížet kolem sebe na všechny strany, aby zatímco je tak nízko [u země], nesešla z cesty, neuvázla v nějaké ďáblově pasti nebo nějakým způsobem nepřišla k úhoně. 9. „Tito ptáci mají hnízda,“ tak praví náš Pán, volucres celi nidos. Zvenčí je hnízdo tvrdé, samý pichlavý trn, kdežto uvnitř hladké a měkké. Právě tak by poustevnice měla zvenčí na svém těle zakoušet trýzně a úporné útrapy. Tělo by však měla umrtvovat tak moudře, aby spolu se Žalmistou mohla říkat: Fortitudinem meam ad te custodiam,45 to jest, „budu střežit svou sílu, abys ty, Hospodine, z ní měl užitek“. Proto každá nechť zakouší trýzně pouze tolik, kolik jí tělo dovolí. Zvenčí nechť je

42 Křídla, tj. ctnosti (viz předchozí odstavec). 43 Viz výše odst. 6. 44 O rajských radostech, jež jsou bez konce a stále se zelenají, se zmiňuje sv. Augustin ve svých Vyznáních (kniha 9., kap. 3., odst. 5, CCSL 27.135). 45 „Budu pro tebe strážit svoji sílu“ (parafráze Ž 59,10).

130

S pánem Bohem zazděná


[její] hnízdo tvrdé, avšak srdce uvnitř budiž [vždy] měkké a laskavé. Ty, jež mají srdce zahořklé či zatvrzelé a [raději] si své tělo hýčkají, si staví hnízda právě naopak – navenek měkká, kdežto uvnitř s trny. Takové jsou ony vznětlivé a požitkářské poustevnice – trpké uvnitř, kde by měla být laskavost, a požitkářské navenek, kde by měly zakoušet strasti. Přitom v takovém hnízdě, zamyslí­‑li se nad tím dobře, se jim bude zle odpočívat; neboť v takovém hnízdě potrvá velmi dlouho, než vyvedou mladé – to jest dobré skutky, jež by vylétly k nebi. Jób zve poustevnu hnízdem a praví, jako by sám byl poustevnicí, In nidulo meo moriar,46 to jest „zemřu ve svém hnízdě, budu uvnitř přebývat jako mrtvý (neboť tak to poustevnici přísluší). Budu v něm žít až do své smrti, abych nikdy nepolevil, dokud duše bude dlít v těle, a snášel hrubost zvenčí, jako ono hnízdo, kdežto uvnitř jsem zůstal měkký.“ 10. Vezměte si ponaučení a přiučte se moudrosti od němých tvorů.47 Orel si do hnízda klade vzácný kámen zvaný achát. K onomu kameni se totiž nemůže přiblížit žádný jedovatý tvor, a dokavad [achát] zůstává v hnízdě, orlovým mladým nic nedokáže uškodit.48 Tímto drahokamem je Ježíš Kristus, pravý coby [vzácný] kámen a mocný nade všechny skvosty; On je oním achátem, k němuž se jed hříchu nikdy nepřiblíží. Vlož jej do svého hnízda, to jest vlastního srdce; pomni, jaké soužení [Pán] vytrpěl zvenčí na svém těle a jak jeho srdce bylo měkké a dobrotivé uvnitř – takto si ze srdce vyženeš všechen jed a z těla veškerou trpkost. Pomyslíš­‑li na to, veškeré utrpení, jež snášíš pro lásku toho, kdo pro tebe zakusil mnohem větší muka, ti připadne sladké, jakkoli kruté ti připadalo prve. Tento kámen, jak jsem pravil, zahání jedovaté tvory. Nos jej v srdci, kde má hnízdo Hospodin, a nebude ti třeba hrozit se jedovatého hada z pekel. Tvá kuřátka, tedy tvé dobré skutky, budou před jeho jedem docela v bezpečí. 11. Která z vás tento drahokam vlastnit či přechovávat v hnízdě svého srdce nemůže, nechť alespoň v hnízdě své poustevny chová jeho podobu, to jest krucifix. Nechť se naň co chvíli zahledí a raněná místa políbí v něžné vzpomínce na pravé rány, jež 46 „Zahynu ve svém hnízdě“ (Jb 29,18; náš překlad). 47 Rukopis N „němé tvory“ blíže specifikuje a dodává: „němé ptáky“. 48 Achátu středověké lapidáře připisují ochrannou moc proti jedům a hadímu uštknutí (Zettersten 1968: 27), proto byl mimo jiné vyhledávaným materiálem pro zhotovování drahocenných kalichů.

Průvodce pro poustevnice

131


Resumé

The present publication aims to introduce to the Czech reader the prosaic work of the Early Middle English literature traditionally known as Ancrene Wisse or A Guide for Anchoresses. Originally written in the 13th century for three anchoresses of noble birth to provide them with spiritual and practical guidelines to the ascetic, solitary life in an anchorhold, it has been praised for its lively, engaging style as well as richness of metaphors which undoubtedly contributed to its lasting popularity. The translated text is furnished with notes which identify author’s sources and place the text within a theological, cultural and linguistic context. The introductory study deals with the phenomenon of recluses within their historical and cultural milieu, while the second part of the study focuses on the text as a product of the sermon genre tradition refined by the mendicant brothers after the Fourth Lateran Council. The translation is equipped with a selected bibliography for those interested in pursuing the topic further.

Resumé

339


S PÁNEM BOHEM ZAZDĚNÁ Průvodce pro poustevnice Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 2. svazek ediční řady Medium Ze střední angličtiny přeložila, úvodní studií a komentářem opatřila Klára Petříková Jazyková redakce Klára Kunčíková Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2019


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.