Adeptky mohly pocházet jak z laického, tak z klášterního prostředí, i když z řad duchovních či řeholníků se zpravidla rekrutovali muži anachoréti, kteří život v poustevně vnímali jako nejvyšší metu svého duchovního usilování. Mnohdy se také rekluzami stávaly vdovy, které již svůj životní úkol považovaly za splněný a podruhé se vdávat nechtěly. Ani v poustevně ovšem člověk neunikl nutnosti zajistit si materiální zabezpečení. Kandidáti anachorétství nejprve museli nalézt zámožného mecenáše, např. panovníka, šlechtice, kupce, biskupa, ale i městské cechy, jejichž finanční prostředky by jim setrvávání v poustevně zabezpečily. Většina pousteven, byť měla symbolicky vyjadřovat poušť, ve středověku vznikala v rámci měst, kde se finanční podpora sháněla lépe.15 Za příspěvek, který se zpravidla pohyboval kolem jednoho až dvou penny na den,16 očekávali dárci protislužbu, modlitby za spásu svých duší a přímluvy za své zesnulé. Světská společnost se starala o materiální potřeby zazděných a ti jim jejich péči spláceli službou duchovní.17 Poustevny ve středověkých městech se nalézaly například u městských bran, kde anachoréti plnili úlohu duchovních ochránců měst – šest pousteven, pro každou bránu jednu, mělo např. francouzské město Toulouse. Poustevny stávaly také u mostů, na ulicích, na rozcestí, u špitálů pro malomocné18 nebo v rámci hradních19 či klášterních komplexů.20 Nejčastěji se stavěly jako malý přístavek ke kostelu, konkrétně na jeho severní straně, kam nesvítilo slunce, což bylo v souladu s odříkavým a kajícným životem jejich obyvatel. Paradoxem však bylo, že tato strana kostela zároveň představovala neposvěcený prostor vymezený k setkávání farníků, pořádaly 15 Někteří poustevníci si sice částečně zajišťovali obživu prací – ženy šily a vyšívaly, muži opisovali knihy. Nicméně takový příjem na zabezpečení jídla, ošacení, paliva, služebných a zpovědníka nestačil a finanční přispění mecenáše bylo proto nevyhnutelné. 16 Ve třináctém století se jedním penny na den odměňovala levná pracovní síla. 17 L’Hermite‑Leclercq (2010: 127). 18 Malomocní měli s anachoréty mnoho společného: společnost je, stejně jako poustevníky, považovala za „živé mrtvé“. Po Třetím lateránském koncilu museli malomocní podstupovat obřad vyloučení ze společnosti, jenž se podobal obřadu uvedení anachorétů do poustevny (odsloužením mše za zesnulé byli prohlášeni za mrtvé pro svět); podobně jako anachorétům jim církev připisovala nárok na brzké spasení (Moore 1987: 58–60). 19 Poustevna stávala například i ve zdi opevnění středověkého Toweru (Jones 2016: 18). 20 Anachorétské cely u svých klášterních kostelů sponzorovali dominikáni či karmelitáni.
O poustevnících, anachorétech a rekluzách
13