Hrdinové v básních. Eseje o poezii

hrdinové v básních eseje o poezii

Josef Hrdlička / Matouš Jaluška / Martin Pšenička (eds.)

Hrdinové v básních Eseje o poezii

Josef Hrdlička, Matouš Jaluška, Martin Pšenička (eds.)

Kniha vznikla v rámci programu Progres Q12: Literatura a performativita, realizovaného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Recenzovali: prof. Karel Thein, Ph.D. doc. Jakub Češka, Ph.D.

Editors © Josef Hrdlička, Matouš Jaluška, Martin Pšenička, 2017 Copyright © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Photo © Dalibor Novotný, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-735-7 (print) ISBN 978-80-7308-736-4 (online : pdf)

OBSAH

Způsoby hrdinství v evropské poezii ◆

Matouš Jaluška a Josef Hrdlička

7

I. „Kdo mě přived na svět?“ Margítés, vzor hlupáků ◆ Robert Roreitner Věčná žízeň starého stromu u Williama Wordsworthe ◆ Matouš Jaluška Naivní touha proniknout v Románu o Růži ◆ Matouš Jaluška Král rybář ◆ Martin Šorm Svatá prostoto! Trubert a barevná koza ◆ Martin Šorm Slavné vítězství zmaru ◆ Michal Špína Pápěrka, rytíř imaginárna ◆ Josef Hrdlička Różewiczův dithyramb o tchyni ◆ Michael Alexa Nejmilejší sestřenice Edgara Allana Poea ◆ Matouš Jaluška Přirozený stav věcí a zamilovaný Roland ◆ Matouš Jaluška Monstrum před hradbami Tróje ◆ Josef Hrdlička Galeran Bretonský: Co znamenají dvojčata? ◆ Martin Šorm Píseň bratra slunce ◆ Josef Hrdlička

61 65 71 77 81 85 90 94 98 103 108 112 116

II. Paví ohon Muž s modrou kytarou ◆ Josef Hrdlička Rudá krev modrých ve dvou Marseillaisách ◆ Matouš Jaluška Pestří a černí ◆ Michal Špína José António Almeida, zlatá ovce rodiny ◆ Matouš Jaluška Sir Gawain a ozbrojená zeleň ◆ Matouš Jaluška Hrdina a velryby u D. H. Lawrence ◆ Matouš Jaluška Běsnící Orestés ◆ Robert Roreitner Nicoleta proměňuje sebe samu ◆ Matouš Jaluška Vlčí tvář v kutně (starofrancouzská fabliaux) ◆ Matouš Jaluška Měj se na pozoru, rybáři! ◆ Michal Špína Mužná smrt krásné Klorindy ◆ Matouš Jaluška Ukryté hrdinství Lindy Pastanové ◆ Matouš Jaluška Všichni občas rybaříme (dle La Fontainových bajek) ◆ Matouš Jaluška

123 129 134 139 145 151 156 161 166 171 176 181 186

III. V popelu Potápěč a kejklíř u bran Tróje ◆ Robert Roreitner Zadržená krása v Shakespearových sonetech ◆ Matouš Jaluška Naplněn hříchy, shrben tíhou let ◆ Josef Hrdlička Job a jeho Bůh ◆ Matouš Jaluška Stařec a práce ◆ Michal Špína Vládnoucí stáří v rytířské poezii ◆ Matouš Jaluška Odporný Tristan ◆ Martin Šorm Slabost dělá hrdinu (zázraky Panny Marie) ◆ Matouš Jaluška Robert ďábel: Zranění jako důkaz ◆ Martin Šorm Zmučený Kristus v barokní poezii ◆ Josef Hrdlička Lásky žal Marceline Desbordes-Valmorové ◆ Klára Soukupová Edward Stachura odchází ze světa ◆ Michal Špína Druhé smrti vstříc ◆ Michal Špína

193 197 202 207 212 217 222 227 232 236 241 245 249

Summary Jmenný rejstřík Rejstřík postav Ediční poznámka Soupis rozhlasových realizací

255 257 261 265 267

Způsoby hrdinství v evropské poezii Matouš Jaluška a Josef Hrdlička

Toho, jenž vše zřel až k hranici země, jenž poznal všechna moře, opěvat chci.

Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán moudrostí a znalostí všech věcí.

On tajemství zřel, odhalil skryté a přinesl zvěst o tom, co před potopou bylo.

Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl a všechny útrapy vryl v kamennou stélu.

Hradbu dal vystavět kol Uruku hrazeného, kol svaté Eanny, pokladnice čisté.1 — Jde světem samotné koleno.

Je koleno, nic víc!

Není strom! Není poleno!

Je koleno, nic víc.

Ve válce sloužil jeden muž, ustříleli ho za to.

Koleno nezranili už, jak bývalo by svato.

Teď chodí samotné, koleno.

Je koleno, nic víc.

Není strom, není poleno.

Je koleno, nic víc.2 1 Epos o Gilgamešovi, přel. Lubor Matouš, Praha: Československý spisovatel 1976, s. 22, tab. 1, v. 1–10.

2 Christian Morgenstern: „Koleno“, přel. Egon Bondy, in Morgenstern v Čechách, eds. Josef Brukner – Petr Komers, přel. kolektiv překladatelů, Praha: VIDA VIDA 1996, s. 22.

Způsoby hrdinství v evropské poezii

7

Již tím, že o nějaké bytosti napíšeme báseň, učiníme z ní v tom nejobecnějším smyslu slova hrdinu. I kdyby byla morálně zavrženíhodná či neexistující, i kdyby to bylo jen samohybné koleno zbavené těla, jako je tomu u Christiana Morgensterna. Hrdinů je tak na světě potenciálně mnohem víc než lidí. Každý se může jedním z nich stát, každý si může nějakého vymyslet, a poezie tuto skutečnost věrně zrcadlí. Pokud navíc prohlásíme za hrdinu či odvážlivce každého čtenáře poezie (ve smyslu povzdechu „vždyť kdo už dneska čte básničky“), dotkneme se klišé, ale patrně nezalžeme. Vypracování fenomenologie hrdinství proto představuje výjimečně obtížný úkol, který dalece přesahuje ambice této knihy.

Předkládané eseje si kladou za cíl v co největší pestrosti naznačit (pouze naznačit) některé méně nápadné formy literárního heroismu. Úvod pak nabízí obhlédnutí horizontu, v němž se tyto tvary odívají tělem. Chceme poskytnout průhled do historie a kontext umožňující čtení knihy jakožto celku – při vědomí toho, jak nepatrným tento tvar zůstává ve srovnání s mnohem větším korpusem básní věnovaných hrdinům, a tedy, v určitém smyslu, všech básní vůbec.

1.

Slovo „hrdina“ v nás dnes možná vyvolá nejistotu. Nejsme zvyklí je používat, a když na ně přijde řeč, raději se mu vyhneme. To raději o někom prohlásíme, že je odvážný, důmyslný nebo inteligentní, a patrně nezáleží na tom, zda jde o našeho současníka, nebo o historickou postavu. Ernst Robert Curtius, proslulý mapovač souvislostí mezi latinským písemnictvím a jednotlivými literaturami v národních jazycích, přitom ukazuje, že by nám hrdinství mohlo být blízké. Má odlišovat západní Indoevropany od ostatních světových komunit. V Curtiově koncepci totiž „starý hrdinský epos s tragickým pojetím lidské existence nacházíme jen u Řeků; a v pozdní verzi u Peršanů, Germánů, Keltů a u Francouzů“.3 Řecký, německý a francouzský epos před nás staví hrdinství zosobněné Achilleem, Siegfriedem a Rolandem.4 Ke zjevování těchto postav dochází dnes nejčastěji v textu. Jinak to v naší společnosti prostoupené 3 Ernst Robert Curtius: Evropská literatura a latinský středověk, přel. Jiří Pelán – Jiří Stromšík – Irena Zachová, Praha: Triáda 1998, s. 187.

4

8

Curtius, op. cit., s. 186.

Hrdinové v básních

písmem patrně nejde; psaných scénářů se drží i filmy a počítačové hry.

Cesta achajských či germánských hrdinů z pradávných (a ztracených) písní do zapsaných středověkých eposů vedla (podle Curtia nutně) přes styk s příběhy vyprávěnými v latině, především s Vergiliovou Aeneidou a s prozaickými „zprávami“ o trójské válce.5 Tento vliv patrně změnil starou hrdinskou tradici k nepoznání, ačkoli o konkrétním rozsahu změny i vlivu lze diskutovat;6 podle Curtia se ovšem na úroveň „dokonalosti a krásy“ vyšvihla teprve Dantova Komedie. Ta čtenářům nabízí ladnou formu, děj, který vyzývá (či vyzýval) k angažmá, i hrdinu ukotveného do reality Florencie konce 13. století a zároveň reprezentujícího celý lidský rod. Starší, syrovější hrdinské eposy již dnes obecně mezi lidmi nepůsobí, nežijí; podle Curtia patrně proto, že styk s univerzální latinou v jejich případě nebyl dostatečně intenzivní.7 Naznačené pojetí zrodu těch nejhrdinštějších (a nejlepších) z evropských vyprávění, jež se namísto ohraničených národních ghett odehrálo v tavicím kotli latinské literatury, má tu výhodu, že pojímá hrdinství v evropské literatuře jako obecný statek, který vzniká z nepřeberného množství vstupních ingrediencí. Nacházíme v něm stopy vznešených básní v hexametru i různých povídaček v národních jazycích, analistických zpráv a mnoha dalších útvarů a žánrů. Má podobu pestré směsi ukazující známé prvky ve stále nových kombinacích. Základními proměnnými jsou přitom míra statečnosti a míra moudrosti či stupeň tělesné a duševní moci, které se u jednotlivých hrdinů liší; tato proměnlivost v důsledku propůjčuje dynamiku i jejich vzájemným vztahům.8

5 Jedná se o De excidio Troiae historia (již měl napsat jistý Dares) a Ephemeris belli Troiani (připisované Diktydovi). Srov. Curtius, op. cit., s. 61. Český překlad obou děl vyšel ve svazku Homérští hrdinové ve vzpomínkách věků, přel. Eva Kamínková, Praha: Svoboda 1977.

6 Srov. v současné době dominantní čtení staroanglického eposu Béowulf jakožto básně, která nutnost transformace starších hrdinských látek ve styku s latinskou křesťanskou kulturou přímo staví na odiv. Viz Béowulf, přel. Jan Čermák, Praha: Torst 2003, zejm. s. 41–42 (a celou Čermákovu předmluvu).

7 „Vergiliovy a Dantovy verše jsou stále přítomné pro každého, kdo ve velikém básnictví poznává velikost. Kdo – mimo odborníky – cituje Beowulfa, Píseň o Rolandovi, Nibelungy nebo Parsifala? Tato básnická díla musejí být vždy nejprve uměle oživena, přetavena do nového média, aby na moderního člověka zapůsobila.“ Curtius, op. cit., s. 261.

8

Z nepoměru mezi nimi pramení již tragické tóny v Iliadě. Curtius, op. cit., s. 191.

Způsoby hrdinství v evropské poezii

9

Pokusy o zmapování „způsobů hrdinství“ byly v době, kdy Curtius sepisoval svou velkou knihu, podnikány zejména na poli antropologie a psychologie. Nejvýraznější z nich, jako je Studie o tradici, mýtu a dramatu FitzRoye Richarda Somerseta lorda Raglana ze třicátých let9 či o něco mladší a slavnější práce Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny,10 hledají především shodné rysy mezi různými hrdinskými postavami napříč kulturami a staletími. Raglan i Campbell v hlavních rysech navazují na pionýrskou studii Otto Ranka o heroických porodech.11 Podobně jako Rank i oni se zabývají především vrcholnými okamžiky v životě člověka.

Raglanův seznam znaků je v tomto ohledu velmi návodný. Z dvaadvaceti skutečností skládá souměrný „hrdinský vzor“,12 kterým lze poměřovat různé velikány dějin. Má následující podobu: (1) Hrdinova matka je panna a pochází z královského rodu, (2) otec je král a zároveň (3) blízký příbuzný jeho matky, (4) početí však často provázejí neobvyklé okolnosti a (5) nezřídka se má za to, že hrdina je synem nějakého boha. Po narození hrdinovi často bývá (6) ukládáno o život, (7) on je však zachráněn, obvykle někde ukryt a (8) vychován nevlastními rodiči v cizí zemi. (9) O jeho dětství se mlčí. (10) Na prahu dospělosti se hrdina vydává do své rodné země či tam, kde později převezme vládu.

Po (11) vítězství nad zlým králem či nad nějakou obludou se (12) ožení s dívkou, obvykle dcerou krále, a sám se (13) stane králem. Po nějaký čas (14) vládne poklidně a (15) ukládá poddaným nové zákony, později však (16) upadá v nemilost u bohů či u poddaných, pročež je (17) zbaven trůnu a vyhnán z města. Poté (18) umírá tajemnou smrtí, (19) obvykle na vrcholku kopce. (20) Pokud má děti, trůn po něm obvykle nepřebírají. (21) 9

Lord Raglan: The Hero. A Study in Tradition, Myth and Drama, London: Methuen 1936.

10 Joseph Campbell: The Hero with a Thousand Faces, New York: Pantheon 1949. Česky vyšlo jako Tisíc tváří hrdiny. Archetyp hrdiny v proměnách věků, přel. Hana Loupová, Praha: Portál 2000.

11 Otto Rank: Der Mythus von der Geburt des Helden, Leipzig: Deuticke 1909. 2., rozšířené vydání 1922.

12 Raglan hovoří o „konkrétním a komplexním vzoru, který lze vysledovat ve vyprávěních o tradičních hrdinech z mnoha částí světa, ale především z východního Středomoří“, jehož jednotlivé prvky „lze v úplnosti identifikovat jako součásti známých rituálů“ (Raglan, op. cit., s. 196). Sousloví hero pattern se nicméně vžilo až v generacích jeho následovníků. Viz např. Alan Dundes: Interpreting Folklore, Bloomington: Indiana University Press 1978, s. 231.

10

Hrdinové v básních

Jeho tělo není pohřbeno, zpravidla však má (22) jeden nebo více hrobů, u kterých je uctíván.13

Lord Raglan samozřejmě uznává, že existují i jiné podobné řetězce událostí,14 výše uvedenou sérii od početí ke smrti však považuje za nejdůležitější. Je totiž vzorem působícím v lidské mysli při produkci vyprávěcího útvaru, jenž se mezi historiky v Raglanových časech těšil převeliké úctě – životopisu slavné osobnosti. Právě historikům, jejichž úkolem je odlišit zrno faktu od plev tradice či nevědomého přejímání vzoru, chce britský vědec posloužit především.15 Joseph Campbell nezkoumá život hrdiny od narození k smrti, ale snaží se v návaznosti na psychologii vůle pozdního Ranka16 popsat iniciační cestu, která se odehrává na několika úrovních makrokosmu a mikrokosmu. Přitom se opírá o přechodové rituály různých kultur a veden tímto materiálem po právu konstatuje, že rituální okolnosti narození člověka jsou mnohem důležitější pro jeho blízké než pro novorozence.17 Campbellova kniha má být pro čtenáře v první řadě inspirací k tomu, aby si uvědomil, že „mocný hrdina nadaný výjimečnou silou, schopný […] naplnit sám sebe strašlivou slávou vesmíru, je každý z nás: není to naše fyzické tělo, jež spatříme v zrcadle, ale král uvnitř“.18 Tohoto krále živí příběhy (i básně), tohoto krále je třeba probudit; je to možné i v dnešní odkouzlené době „strojů s motorem“.

Není to společnost, kdo vede tvořivého hrdinu a kdo jej zachrání – je to právě naopak. Tak tedy každý z nás nese svůj díl nejvyšší zkoušky a vy-

13 Raglan, op. cit., s. 178–179.

14 Raglan, op. cit., s. 201. Jedná se např. o dvanáct Héraklových prací či o Mojžíšův přechod Rákosového moře. Raglan jejich vzájemnou odlišnost zdůvodňuje odlišností rituálů, ze kterých vzešly.

15 Srov. např. jeho práci s vyprávěním o přátelství Jindřicha V. a sira Falstaffa. Raglan, op. cit., s. 211–222.

16 Jehož (na rozdíl od Raglana) cituje. Viz např. Campbell, op. cit., s. 68.

17 Srov. Campbell, op. cit., s. 26. Srov. s důležitostí, kterou narození a ranému dětství připisuje Raglan a (zejména) Rank.

18 Campbell, op. cit., s. 319.

Způsoby hrdinství v evropské poezii

11

kupitelův kříž – nikoli v rozzářených okamžicích velkých vítězství svého kmene, ale v tichu své osobní beznaděje.19

Tak hovoří Joseph Campbell na konci knihy, která místy připomíná burcující kázání. Hrdinská cesta odloučení, iniciace a návratu představuje „monomýtus“,20 potenciálně společný pro veškeré lidské bytosti. Jeho přijetí tedy tvoří součást cesty k dospělosti mezi lidmi, tedy i ke vzájemné účasti a odpovědnosti, či k moudrosti, o niž tolik šlo Curtiovi.

Bližší pohled na jednotlivé zastávky Campbellovy iniciační cesty nicméně svědčí o spřízněnosti s Raglanovým deskriptivním modelem. Oba badatelé pracují se stejnými texty a pod rukama jim krystalizuje popis hrdiny sótéra – spasitele. Zachránce kmene i sebe sama. Raglanův hrdina je přes svůj ambivalentní vztah k lidské komunitě především tajemně zesnulým zákonodárcem.21 Měšťané či poddaní jsou mu vydáni na milost a nemilost, on sám je za ně zodpovědný a měl by mít moc přinést jim spásu, materiální i spirituální. Raglan sám sice do řady podobných hrdinů nezařazuje Ježíše (jen biblického Josefa, Mojžíše a Eliáše), toto „opomenutí“ však v sedmdesátých letech napravil Alan Dundes.22 Spasitel na pomezí sakrální, mytické a obyčejné světské sféry je pro výše jmenované badatele nepochybně korunou hrdinů. Vše je na něm výrazné – jeho životní cesta, životní zkoušky i vztah k rodičům. Obvykle nějak zachází s politickou mocí, a jako takový zajímá historiky stejně jako literáty. Tento přehled moderních podob uvažování o hrdinech nicméně podáváme především v zájmu kontrastu, aby v záři emanující z postavy archetypálního spasitele vynikly i odlišné způsoby hrdinství, které v evropské poezii nacházíme a jimž se v tomto svazku budeme věnovat. Nezastíráme, že hledáme spíše hrdiny různým způsobem proble19 Campbell, op. cit., s. 339.

20 Campbell, op. cit., s. 41. Zvyk upozorňovat na tomto místě na skutečnost, že slovo „monomýtus“ převzal archaicky se tvářící Campbell od modernisty Jamese Joyce, z Plaček nad Finneganem, už dávno ustrnul v klišé. Na svůj zdroj zde ostatně v poznámce upozorňuje sám Campbell. Zdá se však, že pro Joyce představuje monomyth spíše syntetický projekt (sjednocující pokud možno všechny lidské mýty) než analytickou kategorii.

Srov. Samuel Louis Goldberg: Joyce, New York: Grove Press 1963, s. 103.

21 K faktu, že protagonisty řeckých tragédií či homérských eposů bývají obvykle králové, viz Raglan, op. cit., s. 267–275.

22 Alan Dundes, op. cit., s. 223–262 (studie „The Hero Pattern and the Life of Jesus“).

12

Hrdinové v básních

matické, od kterých zprostředkování spásy pro ostatní očekávat nelze, neboť mají zpravidla dost starostí se záchranou sebe sama. Místy hovoříme i o obecně uznávaných hrdinských vzorech, jako je Achilleus, Roland nebo král Artuš, i v takovýchto případech se však snažíme nacházet nečekané úhly, z nichž mohou tito velikáni působit jako zranitelní, zmatení a lidští tvorové.

2.

Bez ohledu na kanoničnost životopisu je hrdina v první řadě velmi aktivní bytostí. Koná ve světě a svými činy zároveň dává vzor ostatním. Tak se jeho aktivita násobí v odrazech a ozvěnách. Když si nejsem jist, jak se v určité situaci zachovat, mohu se ptát, co by udělal ten či onen rek, a pokusit se řídit jeho příkladem. Necháme-li však stranou vzory, které šustí papírem a budí jen úsměv, narazíme často na hrdiny, kteří se pravidlům vymykají – třeba právě proto, aby pravidla mohla dál fungovat, aby řád zůstal zachován. Pokud například za nejvyšší hodnotu prohlásíme lidský život, zjistíme, že leckterý hrdina obětuje svůj život pro druhé.

Zde objevujeme druhý význam jména hrdiny. Je to někdo, kdo přesahuje běžné normy. Jeho jednání si zaslouží úctu, i když se nemůže stát vzorem, což je případ Jana Palacha. Takový hrdina dává počátek něčemu novému, ale jeho čin lze napodobit jen výjimečně. Od této polohy hrdinství nemusí být daleko ke krajnosti, která se jeví spíše monstrózní než hrdinská. Příkladů najdeme v literatuře i historii celou řadu. Patří mezi ně Aiás, který, stižen záchvatem zuřivosti, v Sofokleově tragédii pobil stádo ovcí v domnění, že jde o nevděčné achajské vůdce. Oklamán bohyní Athénou ale není schopen vidět skutečnost, jaká je. Athénin zásah, ono seslané šílenství, můžeme číst jako logický následek Aiantovy zpupnosti, na hlubší úrovni však ukazuje smrtelnost, a tedy lidskost héróa, který má přece jen blíže k člověku než k bohům. Jak s lítostí nad svým sokem vyjadřuje Odysseus: Mám v mysli stejně osud jeho jako svůj, neb vidím: všichni my, co žijem, nejsme nic, než liché přeludy a jenom prázdný stín.23 23 Sofoklés: Tragédie, přel. Ferdinand Stiebitz, Václav Dědina a Radislav Hošek, Praha:

Způsoby hrdinství v evropské poezii

13

Jiný typ obtížně napodobitelné krajnosti představuje i František z Assisi, který se bratří s živly a je schopen snášet nelidskou bolest. Na rozdíl od typu Aiantova však Františkovo krajní hrdinství vyrůstá uprostřed všednosti a jeho výjimečnost působí na první pohled zcela nenápadně.

Skutečnosti, že se onen otrhaný a bosý muž něčím liší od jiných chudáků u kraje prašné cesty, si všimneme patrně až ve chvíli, kdy mu na rameni usedne pěnkava a u nohou se mu stočí ochočený vlk, či o Vánocích, když mu v jesličkách obživne novorozeně.24 V jeho případě (i v případě Palachově) se ostatně dotýkáme zvláštních podob hrdinství v židokřesťanské tradici, nad kterými září obraz Trpícího služebníka z Izajášova proroctví: Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.25

Nakonec mu však bude dán „podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky“, praví se o deset veršů dále. Z tvora pohozeného dolů, pod nohy všech, se stává člověk vyvýšený. S podobným pohybem se v evropské literatuře setkáváme stále znovu a znovu.

Hrdinství bývá často spojováno s odvahou v boji. Již z antiky však známe nesporně hrdinského Odyssea, který vynikal spíše schopností

Svoboda 1975, s. 467. Srov. Cedric H. Whitman: „The Matrix of Heroism: Ajax“, in The Hero in Literature, ed. Victor Brombert, Greenwich: Fawcett Publications 1969, s. 61–88; Jean Starobinski: Tři figury posedlosti, přel. Martin Pokorný, Praha: Karolinum 2014, s. 11n.

24 K postavení Františka z Assisi jako patrona ekologie a o cestě, která k tomuto titulu vedla, viz např. Jacques Grinevald: „La thèse de Lynn White, Jr. (1966): Sur les racines historiques, culturelles et religieuses de la crise écologique de la civilisation industrielle moderne“, in Crise écologique, crise des valeurs? Défis pour l’anthropologie et la spiritualité, eds. Dominique Bourg – Philippe Roch, Genève: Labor et Fides 2010, s. 39–68. O ustavující moci legendárního zázraku s jesličkami v Gubbiu pro Františkovu heroickou pověst „druhého Krista“ píše Zdeněk Neubauer v knize O svatém Františku aneb zrození ducha novověku, Praha: Malvern 2006, s. 97–107 (zejm. s. 103–104).

25 Iz 53,2–3 dle Českého ekumenického překladu.

14

Hrdinové v básních

poradit si v každé situaci. Byl to „muž mnoha zákrut“, polytropos anér.26 V jeho povaze mělo své místo i umění podvodu, a dokonce i dovednost krást, zděděná po legendárním zloději Autolykovi.27 Když hrdina dospěje na domovskou Ithaku, jeho božská ochránkyně Athéna konstatuje: „Jaký by musel být chytrák a úskočník, kdo by chtěl tebe předčít v kdejaké lsti – i kdyby se bůh s tebou potkal.“28 Základ Odysseova chvástání a jeho do světa vyhlašované hrdosti na sebe sama přitom tvoří důmyslnost a šibalství, tedy vlastnosti, které ke svému rozvinutí obvykle potřebují určitý stupeň utajení (vzpomeňme na scénu s oslepením Kyklópa z deváté knihy!).29 Ilias je příběhem o mužích, kteří se vydávají do nebezpečí a ničí domov jiných lidí (Tróju), aby odtamtud odvezli ženu. Odysseia naopak vypráví o muži, který po domově i po ženě touží, ale nemůže jich dosáhnout. Přímých soubojů tělo na tělo v ní mnoho nenajdeme; jedná se spíše o inverzní hrdinské vyprávění, příběh o pokládání zbraní.

I proto lze Odyssea považovat za poněkud netypického hrdinu – hrdinou však bezesporu je.30 V kontrastu s ním lze přehnanou (achilleovskou) odvahu odsuzovat jako nerozvážnost a vyzdvihovat jiné ctnosti.

Proti hrdinství postavenému jen a pouze na bojových dovednostech vystupuje z jiné pozice John Milton ve Ztraceném ráji, když ústy archan-

26 Srov. Martin Pokorný: Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus, Praha: Jitro 2008, s. 10.

27 Odysseova jizva po zranění utrpěném na lovu právě u děda Autolyka se ostatně stává jedním ze znamení, podle kterých krále poznávají jeho ithačtí poddaní (v tomto případě chůva Eurykleia). Autolykos jakožto učitel podvádění tak zároveň funguje jako dárce pevné Odysseovy identity. K této epizodě viz např. slavnou studii Erich Auerbach: „Odysseova jizva“, in Mimesis, přel. Miloslav Žilina – Rio Preisner – Vladimír Kafka, Praha: Mladá fronta 1998, s. 9–26.

28 Homér: Odysseia, přel. Otmar Vaňorný, Praha: SNKLHU 1956, s. 234 (XIII, v. 291 až 292).

29 Srov. George E. Dimock: The Unity of the Odyssey, Amherst: The University of Massachussets Press 1989, s. 257–260.

30 Srov. Amy A. Kass: „The Homecoming of Penelope“, in Apples of Gold in Pictures of Silver.

Honoring the Work of Leon R. Kass, eds. Yuval Levin – Thomas W. Merrill – Adam Schulman, Lanham: Lexington Books 2010, s. 1–20. Slavným proponentem teorie, že Odysseia je napsána natolik žensky, že ji musela napsat autorka, snad přímo sama fajácká princenzna Nausikaá, se stal na konci 19. století překladatel Samuel Butler. Viz např. Barbara Clayton: A Penelopean Poetics: Reweaving the Feminine in Homer’s Odyssey, Lanham: Lexington Books 2004. Srov. Pokorný, op. cit., s. 153–173.

Způsoby hrdinství v evropské poezii

15

děla Michaela mluví o nadcházejících dobách, kdy bude obdivována jen síla a moc: Neb obdiv sklidí za těch dnů jen moc i bude zvát se chrabrost, zdatnost rekovná. […]

Tak bude čest a věhlas skýtat zem a v tiš se krýt, co nejvíc hodno cti.31

Do opozice proti moci zbraní samozřejmě u Miltona nevstupuje Odysseus, ale spíše Ježíš, ten nejslavnější z Trpících služebníků, který nakonec tento zkažený věk svou smrtí napraví. Ani on však není od archetypu Odyssea vzdálen tak, jak by se mohlo zdát – vzpomeňme na nejrůznější pohádky o tom, co se dělo, když „Pán Ježíš se svatým Petrem chodili po zemi“, ale také na jeho „převlek“ za zahradníka před očima Marie Magdaleny v den Vzkříšení.32 Pro Miltona byl ostatně (alespoň v očích jeho současníků) Ježíš rovněž určitým antihrdinou a za pravého hrdinu Ztraceného ráje byl a je považován ďábel; právě kvůli tomuto pohoršlivému obsazení hrdinského místa ostatně Samuel Johnson upírá Miltonovi místo vedle Iliady (nikoli Odysseie!), Aeneidy a Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa na pantheonu velkých eposů.33 Moderní doba přináší vedle hrdinů-vzorů a přesahujících hrdinů také hrdiny, kteří jsou v zásadě typickými zástupci lidského rodu a vynikají vlastnostmi, jež jsou na dosah každému. Pro řecký dávnověk se mohl stát obrazem lidské bytosti právě Odysseus, který se proměňuje tak často, až v sobě obsáhne zkušenosti celého lidského rodu, a právě proto je 31 John Milton: Ztracený ráj, přel. Josef J. David, Praha: Vadim Charkovský 2015, s. 348 (XI, v. 689–690, 698–699). Srov. John M. Steadman: „The Pattern of a Christian Hero“, in The Hero in Literature, op. cit., s. 165–185. K Miltonovi a jeho kritice antických hrdinů viz s. 180n.

32 Podle kanonického textu (J 20,14–16) Marie Magdalena poznala Krista až ve chvíli, kdy ji on sám přímo oslovil jménem. Ve staročeské Hře tří Marií z Klementinského sborníku, která byla zapsána na počátku 16. století, se z této pasáže stal obhroublý projev zahradníka, na kterém není kristovského vůbec nic. Viz např. Martin Bažil: „Zpěv a mluvené slovo, latina a lidový jazyk ve středověkých velikonočních hrách ze střední Evropy“, Theatralia 1/2010, s. 4–17.

33 Samuel Johnson: Lives of the English Poets, ed. George Birckbeck Hill, Oxford: Clarendon Press 1905, sv. I, s. 183–184.

16

Hrdinové v básních

výjimečný. Dnes se takovým typickým zástupcem člověka naopak stává šedý úředník či zaměstnanec korporace, jehož obzor se zdá být co nejužší. Zároveň však čím dál napjatěji čekáme na chvíli, kdy si tento mužík roztrhne košili a ukáže své nadlidské já „supermana“ (či „projeví svou svatost“, jak můžeme říci při vzpomínce na svatého Františka). Právě vzrůstající popularitu komiksových a filmových hrdinů, jejichž nadlidská podstata se skrývá za všední tváří, lze považovat za doplněk gest heroizujících obyčejnost (jež v naší knize reprezentují např. eseje o básních Lindy Pastanové či Víctora Jary). Když je pak zapotřebí hrdinství, je všední maska odhozena i se všemi znaky lidské slabosti.

Od nejstarších dob se setkáváme i s komickou stránkou hrdinství.

Homérovi byl připisován jen ve fragmentu dochovaný komický epos Margítés, jehož titulní hrdina byl prototypem směšného hlupáka (viz esej „Margítés, vzor hlupáků“ na s. 61 této knihy). Jiným takovým „hrdinou“ je v Homérově Odyssei ošklivý a vzpurný Thersités, jehož výstup musí zarazit Odysseus ranou do zad. Ale i sám Odysseus se před pastýřem Eumaiem vydává za Kréťana a ve smyšleném příběhu líčí, jak žebral u egyptského krále o milost: Úpravnou kovanou přilbu jsem rázem s hlavy si strhl, s plecí okrouhlý štít, též kopí jsem odhodil z ruky, sám pak jsem vyběhl vpřed vstříc královu vozu a chopiv kolena, zlíbal jsem je.34

Skutečnost, že Odysseus skrývá svou identitu, je jistě příznakem jeho hrdinské obmyslnosti. Obsah historky však vyznívá jen a pouze zbaběle.

V Aristofanově komedii Žáby se protagonistou stává zbabělec Dionýsos přestrojený za Hérakla. Aristofanés se v jeho postavě vysmívá jak bohům, tak hrdinům a karikuje v antice známý motiv sestupu hrdiny do

34 Homér, op. cit., s. 249 (XIV, v. 276–279). Motiv odhozeného štítu se opakovaně objevoval v řecké lyrice a charakterizoval zcela nehrdinské chování. Srov. Eliška Luhanová: „Archilochos z Paru a jeho život v náručí vln“, in Básně a místa: Eseje o poezii, eds. Josef Hrdlička, Klára Soukupová, Michal Špína, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2015, s. 271. – Paul A. Miller zasazuje motiv odhozeného štítu do širších souvislostí a poukazuje na komickou stránku Odyssea i na spojení archilochovské legendy s kultem héróů. Viz Paul Allen Miller: Lyric Texts and Lyric Consciousness: The Birth of a Genre from Archaic Greece to Augustan Rome, London: Routledge 1994, s. 20–34.

Způsoby hrdinství v evropské poezii

17

podsvětí. Smíchová stránka hrdinství se táhne od antiky přes středověk až do naší doby a vážní hrdinové téměř vždy nacházejí svá komická zrcadla. Ať už jsou založená na bezuzdném smíchu u Aristofana, na ironii u Catulla (viz esej „Monstrum před hradbami Tróje“ na s. 108 této knihy) nebo jsou zbarvená melancholií jako don Quijote.

U postavy „muže z La Manchy“ chvíli prodlíme. Don Quijote v sobě spojuje všechny základní modality hrdinství, na které jsme dosud narazili. Snaží se vystupovat jako válečník, který je pro ostatní vzorem.

Přesahuje přitom hranice soudobých mravů a zdravého rozumu; na své cestě opouští rovněž meze svého nijak vynikajícího sociálního postavení. Jako obyčejný člověk táhnoucí krajinou s falešnou přilbou na hlavě je k smíchu. A při tom všem vyvolává vzpomínky. Představuje živoucí připomínku „rytířských dob“ a zašlé rytířské slávy, které se lze ovšem v jeho vlastní době již jen smát.35 Don Quijote nám připomíná těsnou vazbu mezi hrdinstvím a pamětí. Hrdinské činy je totiž třeba v první řadě uchovat ve vzpomínce. V nejstarších dobách k tomuto uchování slouží především epická poezie. Na začátku obou Homérových eposů vzývá básník Múzy, aby mu pomohly zpívat o hrdinovi, v Písni o Rolandovi hovoří arcibiskup Turpin tak, jako by se rozumělo samo sebou, že o hrdinech se bude zpívat: Baroni vzácní, netruďte se v ničem.

Při Bohu prosím, necouvněte v bitvě, ať nezpívá se o nás špatná píseň.36

Slova samozřejmě nelze přisuzovat historické postavě, jejíž existence je přinejmenším nejistá, svědčí ale o přístupu autora a povědomí posluchačů. S pozvolným nástupem písma a zejména po vynálezu knihtisku ztrácejí orálně tradované básně své ústřední postavení a „hrdinství“ se do kolektivní paměti zapisuje mnoha jinými způsoby. Spolu s tím se pochopitelně mění také významy a funkce hrdiny v literatuře, a zvláště poezii. Literatura svou paměťovou funkci, těžce vydobytou na mluveném slově a zejména na řeči vázané, postupně ztrácí. Sílí u ní naopak 35 Viz např. Aurora Egido: Cervantes y las puertas del sueño, Barcelona: Promociones y Publicaciones Universitarias 1994, s. 93–135.

36 Píseň o Rolandovi, přel. J. Pelán, Praha: Odeon 1987, s. 85 (v. 1515–1517).

18

Hrdinové v básních

stránka zábavná, jež byla přítomna ve slovesném umění vždy, i stránka kritická, tepající nešvary (zejména moderní) doby. I díky této proměně se slovo „hrdina“ postupem času stává prostým označením pro ústřední postavu příběhu, jíž rozhodně nemusí být polobožský hérós. Nejpozději v 19. století toto označení postavy začíná vzbuzovat otázky – tak daleko jsme se třeba v realistickém románu odchýlili od ideálů hrdinství? A jak zachází s hrdiny doba, jejímž zrcadlem by takový román měl být?

Literatura a umění ale přicházejí s množstvím nových postav, které nakonec občas za hrdiny označíme, třebaže nejsou ani odvážní, ani vzoroví. Zato si uchovávají vystupňovanou krajnost – je to Melvillův písař Bartleby, Gogolovy komické postavy, hrdinové Dostojevského románů, ale také Máchův Vilém (loupežník a otcovrah), anebo Pérák, mechanický přízrak skákající mezi šrotištěm a seřaďovacím nádražím pro nákladní vlaky.37 3.

V naprosté většině předkládaných esejů se zabýváme básněmi, a to většinou z oblasti tzv. „starší literatury“ – antické, středověké a raně novověké. I proto své uvažování o hrdinech založíme nejen na pozorné četbě, ale rovněž na etymologickém zamyšlení. Jak totiž ukazuje např. americký medievista R. Howard Bloch,38 etymologie, tedy bádání o původu slov, představuje pro intelektuály uplynulých staletí jednu z mála jistých orientačních směrovek v pohyblivém světě, plynoucím od stvoření ke svému konci. Role Ježíše Krista jakožto jednoho z určujících hrdinů evropské literatury jsme se již dotkli a ještě se k ní budeme vracet. Obratem k řeči, k původu slov, se totiž dotýkáme problematiky pádu člověka a hříchu; nyní se sluší promyslet tento základní uzel v uvažování tří monoteistických náboženství Evropy a blízkého okolí poněkud pozorněji.

37 Petr Janeček: „Od monstra k superhrdinovi: Pérák v dynamice kulturní a komunikativní paměti“, in Vektory kulturního vývoje: identity, utopie, hrdinové, eds. Petr A. Bílek – Martin Procházka – Jan Wiendl, Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2016, s. 214 až 238. V témže svazku píše o (post)moderním hrdinovi a jeho vystupňované krajnosti též Tomáš Jirsa: „Zrození postmoderního hrdiny z ducha skládky v románu Michela Tourniera“, s. 239–258.

38 R. Howard Bloch: „Étymologies et généalogies. Théories de la langue, liens de parenté et genre littéraire au XIIIe siècle“, Annales 5/1981, s. 946–962.

Způsoby hrdinství v evropské poezii

19

Summary

In literature, heroism has many forms, not being limited in the least to prosaic genres or epic poetry. The meaning of the word “hero” can be endlessly inflated according to the particular needs of various speakers, interpreters, or poets. Every person can become a heroic participant of his or her life or in a poem. Furthermore, this possibility cannot be limited to human beings, as sombre poems about the lot of warhorses in the Great War or the nonsensical corpus of Christian Morgenstern amply demonstrate. In this book a team of authors with backgrounds in comparative literature and various national philologies examines diverse meanings that can be ascribed to heroism in poems of the European literary tradition. The basis of the presented essays is a series of radio essays written for the Český rozhlas Vltava radio station (Czech Radio Vltava). Originally, these were conceived as a group of eight cycles with five essays each. For this book, the texts have been rearranged into three loosely interconnected spheres or circuits that were deliberately constructed to not stand on the same level with one another, thus not allowing them to be confused with any “complete” system or entity. The first circuit, called “Who Brought Me into this World?” follows the heroes as they gain experience, lose their simplicity, or refuse to accept their loss and fight for their purity. The second circuit bears the name “Peacock Train,” which should evoke both the external decoration and inner pride of the hero, as well as the occasional need to use his or her brightly coloured mask as camouflage for an inner weakness. The third circuit is called “In the Ashes.” It brings into focus various processes interfering with the heroically desirable and whole body making its wholeness or completeness seem precarious. Various injuries and subsequent scars are a necessary consequence of the heroic way of life. The essays are preceded with an introduction probing various forms of ambiguity related to heroism from the times of Ancient Greece. Through examples of Achilles, Paul the Hermit or Lancelot the Knight, these essays demonstrate how the heroic discourse Summary

255

enables the crossing of various boundaries separating this world from others, or the seemingly isolated realm of lyric poetry with the dynamics of striving for survival.

256

HrdinovĂŠ v bĂĄsnĂ­ch

Soupis rozhlasových realizací

Cyklus pořadů „Hrdinové v poezii“ byl vysílán na stanici ČRo Vltava v rámci pořadu „Důvěrná sdělení“. Režírovala jej Jaroslava Šiktancová, jeho dramaturgyní byla Alena Zemančíková a komentáře k básním četl ve všech případech Hynek Chmelař (ve výčtu účinkujících u jednotlivých pořadů ho proto nezmiňujeme). V následujícím soupisu uvádíme jména účinkujících a datum prvního uvedení, výčet pořadů řadíme chronologicky podle data vysílání. Názvy rozhlasových pořadů v tomto soupisu se mohou od názvů esejů v knize mírně odchylovat. Všechny rozhlasové nahrávky je možné najít v online archivu Českého rozhlasu, základní informace k těmto pořadům i dalším cyklům od stejného kolektivu autorů jsou dostupné na našich webových stránkách.

(1)

Robert Roreitner: Achilles převlečený za ženu Účinkují Václav Neužil, Petra Špalková a Ivan Řezáč 19. 1. 2015

(2)

Matouš Jaluška: Nicoletta, žena proměňující samu sebe Účinkují Václav Neužil a Eva Leimbergerová 20. 1. 2015

(3)

Matouš Jaluška: Vlčí tvář v kutně Účinkují Ivan Řezáč a Eva Leimbergerová 21. 1. 2015

(4)

Matouš Jaluška: Mužná smrt krásné Clorindy u Torquata Tassa Účinkují Václav Neužil a Petra Špalková 22. 1. 2015

(5)

Matouš Jaluška: Hrdinství ukryté pod očními víčky u Lindy Pastan Účinkuje Petra Špalková 23. 1. 2015

Soupis rozhlasových realizací

267

(6)

Matouš Jaluška: Jób a jeho Bůh Účinkuje Ivan Řezáč 26. 1. 2015

(7)

Josef Hrdlička: Achilles, monstrum před hradbami Tróje Účinkují Ivan Řezáč, Petra Špalková a Eva Leimbergerová 27. 1. 2015

(8)

Robert Roreitner: Běsnící Orestés Účinkují Václav Neužil, Petra Špalková, Eva Leimbergerová a Ivan Řezáč 28. 1. 2015

(9)

Martin Šorm: Odporný Tristan Účinkuje Ivan Řezáč 29. 1. 2015

(10)

Michal Špína: Brechtova Balada o mrtvém vojákovi Účinkují Ivan Řezáč a Václav Neužil 30. 1. 2015

(11)

Robert Roreitner: Potápěč a kejklíř u bran Tróje Účinkují Ladislav Mrkvička a Jan Bidlas 16. 2. 2015

(12)

Martin Šorm: Král rybář a příběh o grálu Účinkuje Ladislav Mrkvička 17. 2. 2015

(13)

Matouš Jaluška: Jean de La Fontaine a skromný rybář Účinkuje Ladislav Mrkvička 18. 2. 2015

(14)

Matouš Jaluška: Hrdina a velryby Účinkuje Jan Bidlas 19. 2. 2015

268

Hrdinové v básních

(15)

Michal Špína: Rybář loví smrt Účinkuje Jan Bidlas 20. 2. 2015

(16)

Matouš Jaluška: Vládnoucí stáří – Karel Veliký a Artuš Účinkují Ladislav Mrkvička a Jan Bidlas 23. 2. 2015

(17)

Josef Hrdlička: Stařec Michelangelo Účinkují Ladislav Mrkvička a Jan Bidlas 24. 2. 2015

(18)

Matouš Jaluška: Stáří v Shakespearových sonetech Účinkují Petra Špalková a Ladislav Mrkvička 25. 2. 2015

(19)

Matouš Jaluška: Stařec Michal Williama Wordsworthe Účinkuje Ladislav Mrkvička 26. 2. 2015

(20)

Michal Špína: Stařec a práce Ladislav Mrkvička a Jan Bidlas 27. 2. 2015

(21)

Matouš Jaluška: Sir Gawain a ozbrojená zeleň Účinkují Kamil Halbich a Marek Adamczyk 22. 6. 2015

(22)

Matouš Jaluška: Rudá krev modrých Účinkují Kamil Halbich a Marek Adamczyk 23. 6. 2015

(23)

Michal Špína: Lorcovy Cikánské romance Účinkují Marek Adamczyk a Jan Bidlas 24. 6. 2015

Soupis rozhlasových realizací

269

(24)

Josef Hrdlička: Wallace Stevens a jeho Muž s modrou kytarou Účinkují Kamil Halbich a Jan Bidlas 25. 6. 2015

(25)

Matouš Jaluška: José Almeida a zlatá ovce rodiny Účinkují Petra Špalková, Kamil Halbich a Jan Bidlas 26. 6. 2015

(26)

Robert Roreitner: Vzor hlupáků Margités Účinkují Kamil Halbich a Jan Bidlas 29. 6. 2015

(27)

Martin Šorm: Trubert a strakatá koza Účinkuje Kamil Halbich 30. 6. 2015

(28)

Matouš Jaluška: Román o Růži Účinkuje Marek Adamczyk 1. 7. 2015

(29)

Josef Hrdlička: Henri Michaux a jeho Pápěrka imaginárna Účinkují Kamil Halbich a Jan Bidlas 2. 7. 2015

(30)

Michal Špína: Slavné vítězství u Blenheimu Účinkují Kamil Halbich a Jan Bidlas 3. 7. 2015

(31)

Martin Šorm: Dvojčata jako klamné znamení hříchu Účinkují Jan Bidlas a Anežka Rusevová 2. 11. 2015

(32)

Josef Hrdlička: Píseň bratra Slunce Účinkují Jan Bidlas a Martin Finger 3. 11. 2015

270

Hrdinové v básních

(33)

Matouš Jaluška: Zamilovaný Roland Účinkují Anežka Rusevová a Martin Finger 4. 11. 2015

(34)

Matouš Jaluška: Nejmilejší sestřenice Edgara Allana Poea Účinkují Jan Bidlas a Martin Finger 5. 11. 2015

(35)

Michael Alexa: Dithyramb ku cti tchyně Tadeusze Rózewicze Účinkuje Martin Finger 6. 11. 2015

(36)

Matouš Jaluška: Slabost dělá hrdinu Účinkuje Anežka Rusevová 9. 11. 2015

(37)

Martin Šorm: Robert ďábel Účinkují Jan Bidlas, Martin Finger a Anežka Rusevová 10. 11. 2015

(38)

Klára Soukupová: Lásky žal Marceline Desbordes-Valmorové Účinkuje Anežka Rusevová 11. 11. 2015

(39)

Josef Hrdlička: Zmučený Kristus v barokní poezii Účinkují Jan Bidlas a Martin Finger 12. 11. 2015

(40)

Michal Špína: Edward Stachura odchází ze světa Účinkuje Martin Finger 13. 11. 2015

Soupis rozhlasových realizací

271

Josef Hrdlička, Matouš Jaluška, Martin Pšenička (eds.)

Hrdinové v básních Eseje o poezii Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Obálku s použitím detailu oleje Emila Filly Zápas šelmy a býka (1938, sbírka Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně) navrhla Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2017

Od téhož autorského kolektivu již vyšly eseje o poezii „Básně a místa“

Knihu tvoří šestapadesát esejů věnovaných konkrétním básnickým textům a autorům od starověku až po současnost, které výběrově zachycují různé lokality a typy míst v poezii. Každá báseň někde je a jednotlivé texty nabízejí odpovědi na otázku kde. Autorský kolektiv, koordinovaný Josefem Hrdličkou a složený ze studentů literární komparatistiky, filozofie a příbuzných oborů na Univerzitě Karlově, ukazuje, že spojení mezi poezií a místem je velmi podnětnou oblastí v myšlení o literatuře. Do širokého kontextu tohoto mnohovrstevnatého vztahu básní a míst uvádí souhrnná studie, jádro publikace představují eseje, které komentují a odhalují díla slavných autorů, jako jsou Walt Whitman, Ovidius, Vítězslav Nezval nebo Friedrich Hölderlin, ale i tvorbu básníků méně známých nebo pro český kontext nově objevovaných a překládaných. Texty původně vznikly pro cyklus Důvěrná sdělení na stanici Český rozhlas Vltava, a publikaci doprovází CD se záznamy vybraných pořadů. Čtenář tedy může porovnávat jejich psanou podobu s rozhlasovým ztvárněním.

Uspořádání i zpracování antologie poskytuje inspirativní pohled na vybrané kapitoly světové i české poezie.