Ateliér intermédií / Intermedia Studio HANA MATYÁŠOVÁ
RÁDIO / RADIO
Ateliér environmentu / Environment Studio MICHAELA MATUŠKOVÁ
STAV BEZPEČÍ / STATE OF SECURITY
Ateliér malířství 3 / Painting Studio 3
DAVID HOLUBEC
HERNÍ KABINETY / GAME CABINETS
Ateliér herních médií / Game Media Studio
HĽADANIE KRAJINY
IN SEARCH OF THE LANDSCAPE
Ateliér grafického designu 2 / Graphic Design Studio 2
DOMINIKA DOBIÁŠOVÁ
POKOJ PRO NÁS PRO VŠECHNY
THE SPACE FOR ALL OF US
Ateliér malířství 1 / Painting Studio 1
EXPOZICE / EXPOSURE
Ateliér fotografie / Photography Studio
DIGITÁLNÍ KLIMA II / DIGITAL CLIMATE II
Ateliér video / Video Studio
FROM SEA TO SUMMIT
Ateliér video / Video Studio
Ateliér
Ateliér
TAMARA CONDE
BEZTVAROST / SHAPELESSNESS
Ateliér malířství 3 / Painting Studio 3
ANNA MILEROVÁ
EDICE DĚTSKÝCH KNIH MOA
EDITION OF CHILDRENʹS BOOK MOA
Ateliér grafického designu 2 / Graphic Design Studio 2
POLINA DAVYDENKO
KUTILKA / POTTER WASP
Ateliér environmentu / Environment Studio
DANIEL NOVÁČEK
182
188
194 REKONSTRUKCE Č. 5 / RECONSTRUCTION NO. 5
Ateliér intermédií / Intermedia Studio
HANA FICKEROVÁ
200 BEZ NÁZVU / UNTITLED
Ateliér environmentu / Environment Studio
LOST FOCUS
Vy máte ranní slunce za oknem, ale my máme brzkou tmu. Koncept obsahu, emocí, otisků se získává, když každý a každá prožívají a slyší svůj vlastní pláč nebo smích, řekla by mimochodem Marina Bramboráčková.
V jeskyni FaVU se nová generace umělců a umělkyň pokouší popsat fragmentovanou realitu skrze hledání odpovědí na lidské, mezilidské i mimolidské otázky. Koncept prezentace práce diplomantů a diplomantek je inspirován fenoménem LOST FOCUS a úzce spjat s frustrací a solidaritou, nedorozuměními a zmatky. Jaké je poslání mladého umělce a mladé umělkyně? Dívat se dírou v kapse, najít si místo na této planetě a vyhnout se strachu z přijetí?
Jak definovat paradigmata současného umění? Je současné umění amorfní kaše, obvykle v digitální omáčce, která se v mnoha případech vaří ve starém hrnci? Je amorfní kaše formou a obsahem uměleckého díla bez ohledu na jakákoli kritéria? Je digitální omáčka svobodnou volbou diváka, jak změnit chuť amorfní kaše? Je starý hrnec umělecká instituce jako galerie nebo muzeum, která je stále funkční jenom kvůli uměleckému trhu? Každý může vařit cokoliv podle vlastní chuti. Přitom nás nikdo nenutí tuhle kaši jíst.
Citlivá separace mezi kaší, uměním nebo použitou žvýkačkou už neexistuje. Sedíme v plenkách před obrazovkou v odpadcích a konzumujeme reklamu a strach. Ukazujeme vlastní beďary, nové ponožky a zdravý životní styl. Sbíráme „likes“ a posíláme . Lidé se nyní snaží být plní lásky tím, že odstraňují tradiční předsudky a více věnují svůj čas otázkám, jako je změna klimatu, identita a genderová nerovnost, lidská práva nebo práva zvířat, hospodářská krize nebo inovace.
Pravdou je, že vjemy, které se dostaly do mozku během dnešního traumatu, nejsou již sekvenčně uspořádány do jednoho příběhu a vedou ke ztrátě koncentrace a soustředění. Americký
psycholog Matthew Sharp pro tuto matoucí situaci vymyslel nový termín – LOST FOCUS. Když musíme pracovat v novém fenoménu kolektivního traumatu a přežít jej, musíme přizpůsobit své chování a sociální interakce. Takovému životnímu stylu se říká SOFT FOCUS STYLE, který může vést k podezírání ostatních a promítat naše obavy na ostatní. Zároveň vývoj dnešních paranoidních ochranných mechanismů – rozdělení viníků a nevinných je označen jako OUT OF FOCUS. Například projekce viny na jednotlivce a skupiny shledaných vinnými z šíření traumatu jsou definovány jako OUT OF FOCUS.
Mnoho teoretiků a psychologů v kontextu umění mluví o terapeutických a život zlepšujících praktikách. Snaží se vytvořit FOCUS FREE metodu, aby umění pomohlo podporovat pocit naplnění sociální identity, smysl pro smysluplnost, nové dovednosti a sebevědomí. Pokud jde o podobnosti a rozdíly a způsob, jak se vypořádat s viditelnými a neviditelnými předsudky tváří v tvář jinakosti, můžeme zkusit použít tuto metodu. Může se stát, že v dnešním FOCUS FREE procesu lidé často ztrácejí smysl pro gravitaci a orientaci. Nezáleží na tom, kde se momentálně nacházíme – zda v muzeu, na hřišti, v obchodě, na koupališti, u mámy, ve škole nebo v nemocnici. Někdy se přitom odmítáme srovnávat s jedním charakterovým rysem a dovolujeme, aby se objevila rozmanitost naší identity.
Koncepce, na které je založen předkládaný katalog, vychází z úvahy o narušení jeho uspořádané a systematické struktury, kolem níž jsou informace běžně organizovány do slov a čísel. Naším záměrem bylo spíše jej otevřít směrem k vizuálnímu spojení forem a linií. Skutečnost, že je kompletní dokumentace nemožná, i přes vyostřenou snahu masivního shromažďování dat a informací, je sama inscenací pro snahu rozvrátit obvyklou funkci katalogu. Hlavní myšlenkou našeho postupu je zpřístupnit čtenářům a čtenářkám proces tvoření díla vizuálně, dle metod a technik, které vedly diplomanty*ky k jejich závěrečné práci. Každý z nich měl k dispozici šest stran, se kterými mohl zacházet bez omezení. Katalog je tedy koncipován jako doplňková součást díla a konečného výstavního prostoru. Je sjednocen v monochromatickém provedení, zároveň se stává kolektivním DIY kurátorským gestem, které se překrývá a splývá s pracemi diplomantů*ek v širší úrovni uměleckého projektu.
YO – YO !! Sunny Bumbulitis... Je tadý :) Sunny Bumbulitis kdesi v dálce – ve stinných, vlhkých a truchlících příkopech si zapomenutý BUT JUST NOW Slunečný Bambule těšit se na nový rezonanční prostor. V naději, že inspiruje řešení každodenních potíží, se citlivá duše Bumbulitis snaží zapojit do věku změn. V době,kdy se snažíme chránit před nebezpečím fyzického světa, místo pozitivních myšlenek a optimistických nálad máme bohužel tendenci naplňovat svůj duchovní prostor strachy a negacemi.
Zklamání a úzkost způsobená současnou sociální, ekonomickou a klimatickou krizí povzbuzuje Bumbulītisovu emoční inteligenci k hlubší analýze problémů nestabilního života. Posláním Bambule je podporovat duševní zdraví na sociálních sítích i mimo ně. Zaměřit se na spolupráci a posílení vzájemného porozumění. Sunny Bumbulitis věří v léčivou sílu umění a jeho cílem je podporovat, motivovat a vyzařovat pozitivní energii. Jsem tvůj FRIEND a můžeš mi plakat na ramenou, říká Sunny. Jeho podstata je realizována v láskyplných zásazích. Jako sladké šeptání, jako chladná chvála, jako nečekaný dárek, jako opravdový zájem, laskavost, porozumění, vstřícnost.
DO ZOU KNOW?Why big dogs bark like small, but small fart like big? DO YOU KNOW?
Sunny Bumbulitis opravdu chtěl jíst. Rozhodl se, že půjde do LIDLu krást brambory. Jeho emoční inteligence mu řekla, že by bylo hezké natočit loupež. SB sebral své staré zimní boty a šel na místo konání. Byl trochu opilý nebo vlastně docela. V obchodě dlouho sledoval lahve s alkoholem. Přemýšlel o odvaze mluvit s bezpečností, zapojit se do změn, pomáhat si, snižovat nerovnosti, řešit každodenní problémy. Pak zvedl telefon a rozhodl se najít brambory. S bramborami se ponořil do přemýšlení o tom, jak se svět mění a co se stane, když jeden odejde a druhý přijde. Vzal jednu bramboru a dal si ji do kapsy. Vzal druhou bramboru a strčil si ji do kapsy. Podíval se na telefon a zopakoval to samé. Zklamání a obavy způsobené současnou sociální a klimatickou krizí ho přivedly k závěru, že současnou krizi nelze vyřešit ekonomickým modelem a společností. Vrátil dvě brambory. Zkontroloval, že nahrání videa proběhlo úspěšně a šel k pokladně.V tu chvíli ho
zastavila ochranka. Muž, který vypadal jako žena, řekl, že zdraví není jen fyzické. Je to mentální, emocionální, psychologické a je to celková pohoda ve smyslu naší úrovně štěstí a pocitu spokojenosti s našimi životy. SB se zeptal, zda muž v uniformě věří v léčivou sílu umění a jestli někdy slyšel o filmu Pozor na Harryho?
WHAT?
Byla to reklama :)!
LOVE
LOST FOCUS
You have the morning sun outside your window, but we have the early darkness. The concept of content, emotions and imprints is acquired when you experience and hear your own cry or laughter, Marina Latke would say in passing.
In the cave of the Faculty of Fine Arts, Brno University of Technology, a new generation of artists attempts to describe the fragmented reality while searching for answers to human, interpersonal and extra-human questions. The concept of presenting diploma theses is inspired by the phenomenon of LOST FOCUS and closely linked to frustration and solidarity, misunderstandings and confusions.
What is the mission of young artists? To look through the hole in the pocket, to find their place on this planet, to avoid the fear of acceptance?
How to define the paradigms of contemporary art? Is contemporary art an amorphous mush, usually in a digital sauce that is often boiled in an old pot? Is the amorphous mush the form and content of art, regardless of any criteria? Is the digital sauce a free choice of the viewer to change the taste of the amorphous mush? Is the old pot an art institution such as a gallery or museum that is still functional only because of the art market? Anyone can cook anything to their own taste. Yet no one is forcing us to eat this mush.
The sensitive distinction between the mush, art or used chewing gum no longer exists. We sit in diapers in front of the screen, in the garbage, consuming adverts and fear. We show off our own pimples, new socks and healthy lifestyles. We collect likes and send . People are now trying to be full of love, removing traditional prejudices and spending more time on issues like
climate change, identity and gender inequality, human and animal rights, economic crisis and innovation.
The truth is that the perceptions that have entered the brain with today’s trauma are no longer arranged into a single story and lead to a loss of concentration and focus. American psychologist Matthew Sharp coined a new term for this confusing situation – LOST FOCUS. When we need to work in the new phenomenon of collective trauma and to survive, we have to adapt our behavior and social interactions. Such a lifestyle is called a SOFT FOCUS STYLE, and it can lead to suspicion of the others and project our fears onto them. At the same time, the evolution of today’s paranoid protective mechanisms – the division of the guilty and the innocent – is labeled OUT OF FOCUS. Projections of blame onto individuals and groups found guilty of spreading trauma, for example, are defined as OUT OF FOCUS.
In the context of art, many theorists and psychologists speak of therapeutic and life-enhancing practices. They seek to create a FOCUS FREE method for art to help promote a sense of fulfilling social identity, a sense of purpose, new skills, self-esteem. We can try to use this method when it comes to similarities and differences and how to deal with the visible and invisible biases in the face of otherness. In today’s FOCUS FREE process people may often lose their sense of gravity and orientation. It doesn’t matter where we are at the moment – whether in a museum, on a playground, in a store, at the swimming pool, at mom’s, at school, in the hospital. We sometimes refuse to reconcile with one character trait and allow the diversity of our identity to emerge. The concept of the present catalog is based on a consideration of the disruption of its ordered and systematic structure around which information is routinely organized into words and numbers. Our intention was rather to open it up towards a visual connection of forms and lines. The fact that a complete documentation is impossible, despite the intensified efforts of massive data and information gathering, is itself a staging ground
for an attempt to subvert the usual function of the catalog. The main idea of our procedure is to make the process of creation visually accessible to the reader, according to the methods and techniques that led the students to write their theses. Each thesis writer had six pages at her disposal and she could use them without restrictions. The catalog is thus conceived as a complementary part of the work and the final exhibition space. It is unified in its monochromatic design, while becoming a collective DIY curatorial gesture that overlaps and merges with the theses on a broader level of an art project.
YO – YO !! Sunny Bumbulitis… is here :) Sunny Bumbulitis somewhere in the distance – in the shadowy, damp and mourning trenches… The forgotten BUT JUST NOW Sunny Bumbulitis looks forward to a new resonant space. Hoping to inspire solutions to everyday problems, the sensitive soul of Bumbulitis seeks to engage in the age of change. Unfortunately, at a time, when we are trying to protect ourselves from the dangers of the physical world, instead of positive thoughts and optimistic moods, we tend to fill our spiritual space with fears and negations.
The disillusionment and anxiety caused by the current social, economic and climate crisis encourages Bumbulitis’ emotional intelligence to analyze the problems of the unstable life more deeply. Bumbulitis’ mission is to promote mental health on and off social media. To focus on collaboration and fostering mutual understanding. Sunny Bumbulitis believes in the healing power of art and aims to encourage, motivate and radiate positive energy. I am your FRIEND and you can cry on my shoulders, says Sunny. His essence manifests itself in loving interventions. Like sweet whispers, like cool praise, like an unexpected gift, like genuine concern, kindness, understanding, helpfulness.
DO ZOU KNOW?Why big dogs bark like small, but small fart like big? DO YOU KNOW?
Sunny Bumbulitis really needed to eat. He decided to go to a supermarket to steal potatoes. His emotional intelligence told him it would be nice to film the robbery. He took his old winter boots and went to the store. He was a little – or actually quite a lot –drunk. He watched liquor bottles in the store for a long time. He thought about the courage to talk to the security guard, to engage in change, to help, to reduce inequality, to solve everyday problems. Then he took his phone and decided to look for the potatoes. They made him think about how the world is changing and what happens when it ends and another world starts to exist. He took one potato and put it in his pocket. He took another one and put it in his pocket. He looked at his phone and stole another potato. The disappointment and concern caused by the current social and climate crisis led him to the conclusion that the crisis cannot be solved by an economic model and society. He put two potatoes back. He checked that the upload of his video was successful and went to the checkout, at which point he was stopped by the security guard. The man, who looked like a woman, said that health is not just physical. It is mental, emotional, psychological; it is total well-being in terms of our happiness and satisfaction with our lives. Sunny Bumbulitis asked if the man in uniform believed in the healing power of art and if he had ever heard of Deconstructing Harry? WHAT?
It was an advert :)!
// FPS, Dominik Konečný, 2022
// Prototyp základních herních systémů digitální hry žánru FPS. Cílem bylo jednak naplnění // žánrových konvencí a navázání na historii žánru. Na druhou stranu ale také hledání nových // přístupů jak jednotlivé prvky zpracovat. // Níže je úryvek z rozhodovací logiky herního npc.
using System.Collections; using System.Collections.Generic; using UnityEngine; using UnityEngine.AI;
public class StatesFrogman : State { protected AiReferencer referencer; public StatesFrogman(GameObject _npc, NavMeshAgent _agent, Animator _anim, Target _target, AiReferencer _referencer) : base(_npc, _agent, _anim, _target)
{ name = STATE.NONE; referencer = _referencer; } }
public class StatesFrogmanIdle : StatesFrogman { bool atIdlePosition = false; bool hit = false; HitInfo hitInfo;
Debug.LogError(„AI: last seen player pos is zero“); } referencer.hearing.onHeardSound.AddListener(HeardPlayerShooting); base.Enter();
} public override void Update()
{ if (referencer.eyes.IsSeen(TargetType.player))
{ //Ättack player if seen nextState = new StatesFrogmanAttack(npc, agent, anim, target, referencer); stage = EVENT.EXIT; } if (referencer.eyes.IsSeen(TargetType.frog))
Papír v podobě bílého plochého obdélníku provází lidstvo už skoro 2000 let. Stojí za vzestupem civilizací včetně té naší. Do Evropy doputoval z Číny ve 12. století prostřednictvím Turků a r ychle se ze Španělska rozšířil až ke Skandinávii. Po zdokonalení knihtisku Johannem Gutenbergem kolem roku 1445 jsme byli svědky rychlého růstu produkce tištěných knih (do té doby bylo knihy možné reprodukovat jen opisováním ve skriptoriích), a tedy i dostupných informací. Pomalu ale jistě se papír stává monopolním ‚nosičem‘ kultury –církevních a filosofických traktátů, knih a divadelních her, stojí na něm kontinuita vědy, jsou na něm ukládány účty, zákony, je základním médiem institucí státu a byrokracie. Ke konci 19. století Henri Lautrec svým plakátem pro Moulin Rouge předznamenává příchod secesního plakátu a spouští tak explozi, která vyvrcholí současným reklamním průmyslem, pohonem kapitalistické společnosti, který byl až do příchodu digitální éry 21. století vázán na papírový podklad. Mašinerie, která se dala do chodu po příchodu tohoto materiálu, je velkolepá. Kulturní historie papíru, jejíž zlomek je výše nastíněn, je dechberoucí. O to více zarážející je lhostejný postoj, který k papíru zaujímáme dnes.
Projekt Behind the Paper ukazuje kritický pohled grafické designérky na (v souč asnosti nejistý) ‚off-line nosič‘ vizuální komunikace – papír. Prostřednictvím instalace a doprovodné tiskoviny se snaží zprostředkovat přímý kontakt s m ateriálem, nabídnout návod na různé způsoby nazírání a vytvořit z papíru figuru na pozadí. Skrze grafické nástroje jako například vizuální esej či spekulativní kresba se pokouší narušit mýty a stereotypy formující pohled na arch papíru v d obě globalizace, jež pod maskou samozřejmosti žene naší společnost k o dcizení a nevědomosti. Otřást lhostejností nad věcmi, které nás obklopují – lhostejností, s jakou (ne)hledíme například na papír – může být první krůček k nekončícím otázkám „jak to funguje“.
Behind
V Hindu mytologyi zobrazují bohyni
Kālī (velkou matku) jako děsivou temnotu a strašlivé zlo – negativní princip je ženský princip. (ilustrace Jana Hrádková)
„To, čemu se říká podstata (substance), je to, co stojí pod (sub = pod; stance = stata/stát). Být podstatný znamená být podložím, oporou, základem světa.“ (Alan Watts, The Tao of Philosophy 2: Images of God )
Pojem fenomén používal Immanuel Kant pro označení toho, jak se nám realita jeví. Ve fenomenologii jde o prozkoumání naší zkušenosti vnějšího světa, která není pouhým odrazem toho co vidím, ale i toho, s čím si danou věc mé vědomí spojuje.
To, co je „behind the paper“ nemusí být nutně za listem papíru. Jeho hloubku a to „za“ musíme hledat v kultuře, ve které se pohybujeme, tedy v tom, co jsme přijali za své.
moji diplomku si muzes precist na glossyresearch.org, tady jsou quotes
od oponenta Vaclava Belohradskeho
Autor vynalézavě a inspirativně analyzuje roli a váhu pojmu „mem“ v procesu transformace asymetrického, autoritativně regulovaného veřejného prostoru v neregulovatelnou mediasféru, v níž převládá symetrická komunikace v sociálních sítích a kterou obecně charakterizuje (zejména v posledním desetiletí) radikální vzpoura proti mainstreamově definované realitě.
Z autorovy analýzy plyne nepřímo důležitý závěr: memetická antidialogičnost není jen formou sdělení, ale sama je sdělením.
Je možné úspěšně vzdorovat pravicovým memům „šířením opačných memů“?
Pojmy, s nimiž pracuje kritická (levicová?)
kultura, jsou výsledkem argumentující abstrakce, jsou proto jen těžko memetizovatelná, např. pokus o memetizaci argumentů knihy Marka Fishera Kapitalistický realismus byl jen málo úspěšný.
Je to přirozené: hlavní inspirací Fisherovy knihy je hledání antikapitalistického univerzalismu, ne antikapitalistického partikularismu – například identitárně a teritoriálně legitimizovaných vzpour proti systému.
Takový pojem nelze redukovat na rychle se replikující mem.
Autor ukazuje, že úspěch ultrapravicových memů a rozsáhlá relegitimizace rasismu a nenávistných projevů, vyúsťujících někdy v masové vraždy, odhaluje deficit sebeorganizace „všeobecného intelektu“ (Marxův pojem), shrnovaný často ve formuli „levice neumí memovat“. Představa, že platformizace komunikace nabízí silám usilujícím o osvobozující „sebeorganizaci všeobecného intelektu“ novou velkou šanci, je ale iluzivní, memetizace komunikace souzní především s pravicovou „maschilistickou“ potřebou zjednodušující, antidialogické a jednoznačné identifikace se se sdělením.
s tym že several points have been made fokaluka pa
s
tym že several points have been made fokaluka pa
„Mé tělo jakoby nulový bod prožívaného světa, centrum, z něhož
vychází a k němuž se váže všechna orientace.“
Miroslav Petříček
Aplikace Lili je herně-vzdělávací aplikace, určená pro osoby se středně těžkým a těžkým mentálním postižením. Jejím účelem je poskytnout soubor zábavných činností rehabilitačního nebo vzdělávacího charakteru na vhodné platformě.
Hlavní důraz je kladen na zábavnou stránku a co největší samostatnost uživatele. Aplikace je určená pro platformu iOS, primárně pro zařízení iPad.
JESKYNĚ
Altamira, ukrývající jedny z nejznámějších nástěnných maleb, byla několik let po objevení stále kontroverzní a pravost děl, které ukrývá čelila dlouhé roky nedůvěře, že je to podvrh. Nyní máme z důvodů ochrany a zachování kulturního dědictví, v její blízkosti, vybudovanou kopii.
Díla vytvořená v jeskyních ponecháváme v nezměněné podobě, usilujeme o jejich uchování v co největší autenticitě.
Budováním kopií nicméně vytváříme imitaci pravosti. Podvrh, o kterém předem víme. Nové umělecké dílo, snahu o plnohodnotnou náhradu, vytvořenou z rukou úplně jiného člověka.
VSTUP
HLAVNÍ SÍŇ
CHODBA ZACHOVÁNÍ
MALÁ SÍŇ
CHODBA NÁSTUPCŮ
CHODBA STRŮJCŮ
GALERIE
Vtahuji Vás do svého nitra, vychází ze mne chladný proud vzduchu. Přechod ze světla do tmy, do místa věčného přítmí, zemitého pachu a poklidného ticha.
Jsem dutinou vedoucí do hlubin kopce, dírou vyhloubenou působením přírodních sil, „vytesanou“ vodou do skály. Skrytým světem pod Vašima nohama, bránou do jiné říše, kde čas plyne jinak.
Já, jeskyně. Metafora nitra uklidňujícího jako lůno a tísnivého jako hrob. Svou tajemností fascinuji, jsem místem existenciálního uvědomění a sebepoznání.
Skrýváme mnohá tajemství, a to včetně prvotních forem umění, jsme hodnoceny jako významná místa plná odkazů minulosti. Jsme svědectvím o způsobu života lidí, kteří v nás žili na počátku Vaší historie.
Jak člověk vznikl, psala lidská ruka kamenem.
Jeskyně jsou křehké. Naše rysy mohou vznikat tisíce nebo dokonce miliony let.
Jak jeskynní rysy, tak jeskynní život mohou být neznalostí křehkosti podzemních vztahů zničeny.
Nezodpovědní lidé si vzali naše krápníky, které už nikdy nevyrostou. Zabili netopýry tím, že vstoupili a narušili hnízdiště v době, kdy byly zásoby jejich potravy nízké a nebo pouhou přítomností ohrozili jeskynní malby.
(Ne)koníčky (ne)lidí v (ne)přírodě
Diplomová práce s názvem (Ne)koníčky(ne)lidív(ne)přírodě se po formální stránce skládá z mozaiky výstupů napříč médii. Obsahuje soubor videí, soubor vyšívaných kusů oblečení a soubor ručně kreslených map, vše doplněné a provázané kresbami, akvarely, texty, objekty a audio doprovodem. Tematicky má práce dvě vrstvy. Zaprvé se zabývá reflexí konkrétních koníčků, které se vztahují k specifickým představám o přírodě1 a krajině. V druhé vrstvě je práce kritickým zamyšlením nad využíváním strategií koníčků v umělecké práci, jako jedním z posledních (a neudržitelných) způsobů, jak tvořit v čase permanentních krizí. První vrstva, tedy vrstva sond do mých osobních koníčků či zájmů, se pomyslně dělí do tří oblastí. Mapy a jejich subjektivnost – oblast s názvem Emomapy, kovbojství či country kultura – oblast pojmenovaná Škálakovbojů, a oblast vyšívání přírodních (v tomto případě tím míním motivy zvířat, rostlin a rurálních krajin) motivů, pokřtěná BioTopy. Tyto oblasti se jak fyzicky instalačně, tak myšlenkově navzájem prolínají a doplňují.
Emo mapy
Oblast zájmu pojmenovaná Emo mapy je zaměřená na amatérskou či spíše otevřeně subjektivní geografii. Jejím hlavním výstupem je projekt ručního kreslení map pouze na základě emočně zabarvených dat, získaných skrze omezený, fyzický pohyb krajinou. Tímto mapováním se vždy v rámci vytyčené trasy zabývá autorka jako iniciátorka paralelně s jednou či dvěma participantkami či participanty, a je uzavřeno aktem vzájemného porovnávání a rozklíčování vzniklých map. V instrukcích pro mapování se klade důraz na zachycení proměny emočního stavu participujích v průběhu procházky, stejně jako aktuálních přírodních podmínek, pozorování mimolidských aktérů a událostí, které jejich zážitek z krajiny ovlivní.
Trasy jsou vedeny převážně skrze oblasti přírodních rezervací či skrze příměstskou krajinu s minimem zástavby. Proces kreslení mapy probíhá ideálně cestou, v rámci průběžných zastavení. Není stanoven žádný klíč symbolů a typů značení, podle něhož by participující postupovali, každý účastník či účastnice si vytváří klíč vlastní. Závěrečné sezení je zásadním momentem podporujícím prohloubení empatického, aktivního vztahování se nejen ke krajině, ale i k lidem, se kterými procházku sdílíme. Tento projekt tak částečně navazuje na praktiky kontramapování, tedy vymezování se proti zdánlivě objektivním datům masově používaných, standardizovaných map, které však nemohou obsáhnout lokální holistickou zkušenost z krajiny. Jedním z vedlejších efektů, který vzešel z povahy participujících, je pak například zpřítomňování queerness mimo urbánní krajinu.
1 pojem „příroda“ je zde používán s vědomím teoretického kontextu (viz. např Escobar, 1999 či Morton, 2010) ve kterém se obrysy tohoto termínu stávají čím dál nejasnější a problematičtější
Škála kovbojů
Okruh pojmenovaný ŠkálaKovbojůse zabývá imaginární krajinou divokého západu v českém prostředí, odkazuje na současný „zkvířený“ americký kontext a pracuje se (znovu)nalézáním queerness v kulturní postavě kovboje. Ústředním výstupem je soubor videí natočených v českých westernových městečkách. V tomto prostředí intervenuje postava v kostýmu „kvír kovboje“ a vyvádí na povrch jeho latentní camp skrze předčítání úryvků z queer fanfikce na žánrová díla v Česku populární, jako například sérii Vinnetou či film LimoádovýJoe. Další video výstup pak zachycuje pokus vytěžit queer potenciál country tance (skrze menší míru genderového odlišení rolí v tanečním páru). Téma je dále doplněno sérií akvarelových portrétů postav představujících aspekty kovbojství, které autorku osobně zasáhly. Kulturu kovbojství a westernových areálů je zasazen do kontextu koloniálních představ divoké, panenské přírody či krajiny a „původních“ genderových rolí. Tyto pokusy jsou často provázeny snahou vytvářet nostalgickou krajinu jinde a jindy, tak jako tomu je u westernových městeček a rančů. Celá tato kultura je opředená představami o čistotě, prapůvodnosti a bílé maskulinitě, které jsou stále nástroji útlaku. Symbol kovboje je obtěžkaný politicko-kulturními významy, a to jak v Americe, odkud pochází, tak v českém prostředí, kam byl importován a kde jeho transformovaná podoba zásadně ovlivnila (nejen) autorčino dětství a dospívání. Práce je snahou propojovat oba tyto kontexty a zároveň do nich vkládat vlastní narativ prvotní náklonnosti k tomuto žánru a jeho koníčkovému napodobování, následované rozčarováním a kritickou reflexí a v současnosti zakončený radostí z fenoménu rekvíření této kultury v USA.
Bio Topy
Biotopy (top v dvojitém významu též jako poangličtěný název pro horní část oblečení) jsou soustředěné okolo praxe výšivky jako koníčku, který může mít jak terapeutické, tak politicky angažované konotace. Ústřední výstup v této oblasti tvoří soubor vyšívaných motivů na horní částí oděvů, převážně na svetry. Tyto oděvy jsou z druhé ruky, a tak nové výšivky často interagují s předešlými vzory a motivy. Vyjadřují zároveň radost z rostlin a idylické pitoreskní krajiny, ale rovněž klimatický žal, spojený se stupňující se úzkostí z budoucnosti. Vyšité svetry zároveň stále slouží svému účelu a jsou pravidelně nošeny, a tato konkrétní každodenní využitelnost objektů pomáhá vidět v jejich tvorbě smysl. Je zde přítomná feministická interpretace vyšívání a také použití této techniky jako „craftivismu” spojení řemesla a aktivismu.
Vytěžování koníčků
Nutnost využívání koníčkových, hobby a craftivistických artefaktů jako v galerii vystavovaného umění vyvstává zčásti z paralýzy způsobené akutním pocitem neustálé krize či krizí, která průběžně tvoří myšlenkový prostor zpochybňování hodnoty či dopadu umělecké činnosti. Z části se na této nutnosti také podílí vlna vzdoru. Tento vzdor vzniká v reakci na nesoulad mezi tvrzeními teorií, které hlásají, že umění by mohlo či mělo vznikat radikálně antikapitalisticky, že umělecká tvorba by místo soustředění na výkon měla být feministickým prostorem péče, nehierarchie, sociální kritiky až psychoterapie a zároveň s reálnou zkušeností, kdy v rámci umělecké prác e dochází k rapidnímu zhoršování autorčina psychického zdraví. V takovémto stavu dochází k potřebě hledat alternativní strategie a zdroje tvorby. Ty jsou nacházeny právě v oblasti vlastních koníčků, jelikož v nich je stále možné nacházet radost a útěchu, či dokonce jisté formy terapie (která je jinak nedostatkovou komoditou) přinejmenším pro autorku samotnou. Stává se tak ovšem za cenu krajně vratké a do budoucna neudržitelné praxe, kdy sama před sebou mentálně zastírá potenciál výstupu z koníčku stát se uměním. Aby bylo vůbec možné tvořit, je pro nutné odsunout tlak otázek, co dílo přináší do diskurzu současného umění, či zda je dostatečně angažované, zda je ospravedlnitelné. Kategorie koníčků poskytuje prostor, kde tvorba věcí nevyžaduje ospravedlnění či závažnost; samotná činnost a radost, kterou přináší, je cílem. Z tohoto prostoru je pak možné již hotové výstupy vyjmout a zasadit do kontextu současného umění, včetně kritické reflexe. Zcela zjevně se však pak stává jen otázkou času, kdy se tato mentální konstrukce zhroutí, koníčky se zcela přesunou do sféry uměleckého kapitálu, ztratí svou terapeutickou funkci a potenciál pro radost, a tím zanikne i schopnost skrze ně tvořit.
Stav hudebního archivu Rádia k 5. 5. 2022: (získané/zjištěné)
Andreas Gajdošík a Matyáš Zeman
Borsh – Andrej Shulha
Dort – Matěj Smetana
Evropská unie – Markéta Wagnerová,
Anna Tesařová, Andreas Gajdošík,
Kuba Španiel
Filip Funty
Fjordmoss – Petra Hermanová
FOFELA – Nela Bártová
Funky chicken – Jan Fňukal
GWD – Goro White Dog – Petr Kachtík
HRTL – Leoš Hort
Hugo a Zoe – Johana a Ondřej Merta
Humpty Dumpty – Filip Cenek a spol.
Ilič Risto
Indigo – Marek Ščudla
Inseminátoři – Martin Hurych a spol.
Ivanaamatúš – Ivana a Matúš
Jan Mikulčík – Etuare
Ján Solčáni
Jazda – Jan Glín
Jennifer de Felice
Jiří Suchánek
Jonáš Svoboda
Josef Mach
Juicing Her Jesus – Ivana Rovenská,
Andrea Dudková, Tereza Hlaváčová,
Katarina Kadijevic
Kapela se sjela – Václav Stratil band
Katarina Kadijevic
Katarína Marošiová
Klára Odehnalová
Kulový bonmot – Tomáš Ronovský,
Ondřej Doležal, Zdeněk Závodný
Ladislav Železný
Luxus – Laura Trenčianská
Mateřídouška – Jiří Suchánek,
Tereza Damcová
MC Janek
Michal a David – David Bartoš, Michal Čepelka
Michal Mariánek
Michal Mitro – plankton vs flying animal
Minimalno
Mocný puch lesa – Anna Tesařová,
Markéta Wagnerová, Kuba Španiel
Okno do ulice – Pavel Richtr
Otto von Bahnhof – Václav Stratil band
Panáčik – Tomáš Moravanský
Pavel Fajt
Pavel Ondračka – zezačátku Tomáš Sedláček,
celou dobu Markéta Wagnerová,
Jonáš Svoboda a Andreas Gajdošík,
chvíli Jozef Mrva, Petr Pololánik
a Matyáš Zeman
Petr Bradáček
Petr Brožka – Kriminálka Lodž
Petri Herzanen
Prokop Lukáš
Rafani – Luděk Rathouský, Jirka Franta
sbor Vesmírní Lidé – Pavel Pražák
Severní Nástupiště – Tadeáš Polák a spol.
Smet Bros – Filip Smetana, Matěj Smetana
SPIRAL – Jiří Suchánek
Standa Filip
Staniczek
Stalking Aesthetics – Tereza Hlaváčová
Střed Světa – Petr Nápravník
Střešovická Kramle – Dan Vlček,
Michal Mariánek
Thyme – Martin Dominik Kratochvíl a sestra
Toilet Witches – Klára Odehnalová,
Jullie Bijoux, Katarina Kadijevic
Tomáš Lorenc
Tomáš Sedláček
Tři kokoti
Václav Peloušek
Václav Stratil
Viktor Jelen
Werunská Michaela
Žofie Fodorová, Terezia Pojlaková,
Leona Krlínová a kdo další…?
Srdečně,
Eva Marie Růžena:
Diploma project REMAINS OF INTERNAL EMIGRATION has been gradually composed from performative applications of fragments of my poetry collection which is being written. It deals with the presentation possibilities of literary poetry by its author. Simultaneously it reflects the particulars of my poetry practise that is, amongst other things, strongly inspired by Vladimír Holan's inner emigration.
Diplomový projekt OSTAKY VNITŘNÍ EMIGRACE je pozvolna komponován z performativních aplikací fragmentů mojí, právě vznikající básnické sbírky.
Zabývá se možnostmi autorské prezentace literární poezie. Zároveň reflektuje zkušenost básnické praxe, kterou (krom jiného) značně inspiruje vnitřní emigrace Vladimíra Holana.
Wilde ještě dříve než Duchamp zkoumal funkce piedestalu, podstavce chcete-li. Viz především tato díla: The Happy Prince a The Young King - The Happy Prince and Other Tales (1888), The Picture of Dorian Gray (1891) a samozřejmě De profundis (1897, publikováno po autorově smrti v roce 1905). Proto jsem performovala prosté fyzické akty vyvýšení, ponížení, zamřížování se a zahalení své tváře.
Pope's Dress Code je vnější oporou o vysoké symbolické, duchovní, mystické hodnotě. Účelem je skrze něj poznávat svoji verzi „identity povolaného“. Jedná se o živoucí juxtapozici pýchy a pokory. Je spouštěčem citů, o nichž jsem vždy věděla, jichž jsem se však jinak nedovedla „dotknout“.
Funkce (schematicky):
a) vnější: vizuální, ironicky-reprezentativní, referenční (The Young/New Pope Paola Sorrentina)
b) mezní: rámující
c) vnitřní: fyziologická, psychická, duchovní
Všem bytovým akcím přítomný kus krajky posloužil k zahalení mého obličeje při čtení Vladimírovy básně a byl stržen při poslední strofě.
Poslední slova patřila mému příteli, Tomášovi.
Poslední verš /A křížeček na čelo./ nebyl vysloven, nýbrž performován.
Hledajíc sebeobecnější společný rys tvůrců, jejichž díla mě jaksi zásadně ovlivňují, našla jsem. Je to má interpretace dílčí metody, která může a nemusí být uplatňována vědomě. Zároveň se může jednat o důsledek, nikoli příčinu. TO vnímám v podkresu oněch, typově jinak poněkud nesourodých, děl.
Bez přímé návaznosti na stejnojmennou báseň Vladimíra Holana, definuji tuto „metodu“ skrze tři otázky, které by si daný tvůrce mohl položit při zpracovávání inspirující situace/podnětů/…
Zaprvé: Kde je tady pravda?
Zadruhé: Kde je tady smrt?
Zatřetí: Kde je tady láska? (Myslím tu univerzální ideu, nikoliv příslušný (quasi) romanticky odvozený pojem.)
Navíc není řeč o explicitních určeních. Nelze vyznačit tři konkrétní body, ani přímky, ani tělesa… Je možné naznat relativní, iracionální strukturu přítomného momentu, jevu, citu…
Krajka i hadr v jistých fázích zahalují mozky, suší vlhké ruce, … Hadr prostě patři k tabuli na fixy. Krajka má amplifikovat obřadnost. Zároveň je obrazně „vyňata“ z posledních odstavců Idiota (1869) od Fjodora Michajloviče Dostojevského nepočítajíc doslov. Na rozdíl od látek zahalující tváře Milenců (1928) René Magritta, je v tomto ohledu fragmentární.
Cut piece (1964) Yoko Ono považuji za jednu ze „standart“ umění performance a skladebně dávalo smysl reperformovat - vymezit moje hranice a vyjídřit moji zranitelnost.
Je sobota a vyšší poschodí Hádů jsou zasypaná turisty. Lidé s kočárky a drony… A já tady úplně na dně oddělená ode všech, natruc svému nedělání si stavím totem a cítím jakési zvrácené
zadostiučinění. Je to teda spíše jen takový klacek u země podepřený kameny, ale přesto je na něm cosi
fascinujícího. Samotný akt, že tady stojí. Cosi triviálního a přesto troufalého. Něco hodného člověka
v jeho primitivu ad falus in memoriam. Něco poměřitelného. Ve svém středověkém způsobu tak krátkozrakého… Vertikál vzpínající se horizontu přírodního panoramatu. Příroda jako celek,
organismus komplexně propojený podobně jako sítě podhoubí či neuronové spojení v mozku. Natolik důmyslná
Pianisté a literární básníci byli nejvýraznějšími osobnostmi romantismu 19. století. Paralelně by kříšen český jazyk. Jedná se o řemesla individualismu, kompozice, subjektivity… Dorian Gray je pianista. Pianista David Tudor jako první performoval 4:33 Johna Cage (29.8.1952).
a složitá, až působí dojmem magickému chaosu. Božské propojené vědomí. A člověk ve své vzpírající se, sebestředné individuálnosti má tak nanejvýš potenciál ji protnout. Přesto však je to kolmice propojující podsvětí s vesmírem.
a snění. né individuálnosti má tak nanejvýš potenciál ji protnout. Přesto však je to kolmice propojující podsvětí s vesmírem.
"Jazz" je poslední slovo mé veřejné performance. Jazz je přirozeně vysoce performativní, romantický a básnivý. Jazz potřebuje subjektivitu, kombinuje individuální a kolektivní. Je inherentně reaktivní, užívá ustanovených struktur a vybočuje z nich. Jazz se neděje ve mně. Není to můj jazyk, ani rytmus. Děje se intimně, těsně vedle mě. A je polopropustnou hranicí mezi mým vnějším a vnitřním okolím.
Sémantická zkratka schopna vytvářet časoprostorové bubliny a kosmologie skrze symboly a metafory, básnění
Dokumentační brožura 39 dní na planině
Sémantická zkratka schopna vytvářet časoprostorové bubliny a kosmologie skrze symboly a metafory, básnění
né individuálnosti má tak nanejvýš potenciál ji protnout. Přesto však je to kolmice propojující podsvětí s vesmírem.
a snění. né individuálnosti má tak nanejvýš potenciál ji protnout. Přesto však je to kolmice propojující podsvětí s vesmírem.
a složitá, až působí dojmem magickému chaosu. Božské propojené vědomí. A člověk ve své vzpírající se, sebestřed -
tak krátkozrakého… Vertikál vzpínající se horizontu přírodního panoramatu. Příroda jako celek, organismus komplexně propojený podobně jako sítě podhoubí či neuronové spojení v mozku. Natolik důmyslná
Je sobota a vyšší poschodí Hádů jsou zasypaná turisty. Lidé s kočárky a drony… A já tady úplně na dně oddělená ode všech, natruc svému nedělání si stavím totem a cítím jakési zvrácené zadostiučinění. Je to teda spíše jen takový klacek u země podepřený kameny, ale přesto je na něm cosi fascinujícího. Samotný akt, že tady stojí. Cosi triviálního a přesto troufalého. Něco hodného člověka v jeho primitivu ad falus in memoriam. Něco poměřitelného. Ve svém středověkém způsobu
Během úklidu odpadků jsem ze země sebrala jeden větší kus plastového střepu a k mému překvapení se pod ním nacházela mravenčí kolonie. Zčistajasna odhalení, rozprchli se mravenci pryč. Táhnou své larvy z nenadálých slunečních paprsků do hlubin podzemního mraveniště. V krátké chvíli byla celá scéna prázdná a vyklizená, jako by se nikdy nic nestalo a já na ni zírala jako přimrznutá a dost nejistá tím, co si mám myslet nebo
dělat. Měla bych ten kousek plastu vrátit zpátky na místo odkud jsem ho vzala? Nebo bych ho měla vyhodit, když už jsem ho jednou zvedla? Přesvědčená o svém pozitivním vlivu na prostředí, sbírám odpad, ale vypadá to,
že z ne-lidské perspektivy už slouží jiným účelům, které jsem ze svého úhlu pohledu zatím nebyla schopna rozpoznat. Think Posthuman, think! Trable během stvávání se
Toto je můj manifest, manifest plačky.
v žalozpěvech (a my všechny pokračujeme a my všichni pokračujeme), znovu a znovu obnovujeme mytologické kouzlo a nadčasovou pravdu v kráse. Oživujeme dionýský princip v apollinské aktuální problematice.
Ztělesňujeme. Do jakých vrstev a horizontů mám potenciál dohlédnout? Toto je bardská píseň 21. století! Pokračuji
druhové potřebě... Beautiful Naturecultur Existuji a vnímám v rámci, přispívám svým vědomím a bytím maličký kousek tomuto multidimenzionálnímu organismu. Post-romantika. Já ztělesňuji to a ono se to ztělesňuje skrze mě.
že tu jen sleduji, že tu jen jsem, spolu s ostatními navátými zrny. Jak ony, tak i já jaksi klíčíme ve své konkrétní
jej zplnohodnotnit. Ve vztahu s tímto nelidským je to má role v posthumanistické partii. Možná právě proto,
vypučen, vydolován, vyrván... Svou přítomností možná napomáhám redefinovat tento prostor, znovu
Plačka, co sedí na dně toho odpadního, zbytkového, neužitečného, poté, co byl vzácný hnis člověkem
Rekviem za kámen
Stalker
Hády jako zrcadlo a tahle planina jako jedna velká plošina (platforma?). Zůstane mi tak vzdálenou, jak já budu odcizená. Otevře se pouze a jen natolik, nakolik se otevřu já. Stane se magickou až tam, kam já sama ve svém vnímání dosáhnu, a přesto zůstane úplně stejnou, bude přesně tím, čím je. Je to vlastně trochu jako se čtením tarotu... Svým (ne)děláním a mezidruhovým setkáváním se, je mi zrcadleno, ale i proměňováno mé vlastní vnitřní rozpoložení. ... Už se to blíží. Už se to moje úporné bytí tady stává absurdním. Musím se zlomit, musím se úplně odevzdat. Nevím ale, jestli se mi to doopravdy podaří, jsem koneckonců dobrá samolhářka. Utěšuji se alespoň tím, že vím, že toto vykoupení není za odměnu a že když nepřijde proměna, budu alespoň nucena snášet sebe sama. Ale přijde to, cítím to. Je asi přirozené, že si vůči prostředí vytvářím rezistenci, ale až bude to napětí nesnesitelné, uvolní se to. Karta č. 16: Bortící se věž v bouři. Přišla jsem v roli výzkumnice, antropoložky svého vlastního nitra, která skrze své intenzivní prožívání snad dosáhne zkušenosti přechodového rituálu. Ale tento prostor mi nemůže dát více, pokud nepokořím sama sebe. Protože koneckonců, o co tady doopravdy můžu pečovat? Co během svého pobytu zde můžu nejvíce změnit? S touto myšlenkou se znova rozhlížím po krajině kolem sebe a pomalu jí procházím. Dostává rozměry Zóny, nedefinovaného podvědomého prostoru, přes který se jde pohybovat jen s největší obezřetností, přesností a intuicí. Má duše je odhalená jako syr ové kusy odtržených kamenů..
zkušeností a schopností, které mi zde mohou být převelice nápom ocny v postupném přetváření reality .
Prohlížím si okolí a jeho náhodné detaily, ale není v tom myšlenka ani emoce. Je to spíše pohled zvědavého dítěte, které vidí, avšak nepojmenovává. Jeho vnímání objektu a účelovosti je nezaostřené. Ve své podvědomé realitě to nechává působit na své bytí a zapisuje do paměťových stop. A tak znovu objevuji ztracený čas, svých dětských
a fyzickou dominanci a (konečně) nechávám věci volně se dít, včetně sebe samotné. Bezúčelně se procházím.
ránem neodchází, zůstává jaksi otupělá.
Oslabena, méně jsem a více se stávám. Ztrácím svou intelektuální
Menstruace dává vědět o svém příchodu a polobdělá mysl v rozcitlivělé křehké tělesné stránce s nadcházejícím
vlivy, jež mě omývají, jsou mojí nedílnou součástí.
Vnímám sebe jako tělo v kontextu, prvek v obrazu environmentu.
stavu. Přijímají, ale nedefinují. Moje realita, vnímání sama sebe už dávno neobsahuje jen mé tělo. Všechny ty okolní
každého jednotlivého lístku na okolních stromech a sjednocuje ten zvuk a pohyb v mém vědomí na jakousi přítomnou konstantu, která horizontálně protéká kolem mě a působí tak podobně jako šumění moře. Cítíš to, vnímáš to někde za tebou, za tvým levým uchem, ale otočit se nemůžeš... Všechny mé smysly jsou v jakémsi limináním
jako bychse proviňovala každou chvílí, kterou tady nejsem přítomná. Začínám si zvykat na vítr, který se dotýká
...Převrací se to. Předtím jsem odtud vědomě či nevědomě v duchu utíkala. Teď mám naopak pocit,
Křehkost
Odevzdanost Vše okolní již plně zůstává v podvědomí. Vnímám to i když spím. Nejsem sama. Moje hlava není sama. Jsem v rámci. To venku je více reálné a existuje více než to vevnitř. Blesky vidím i přes zavřené oči a hromy tak blízko, že to není o zvuku, ale o vibraci. V každém dechu je zvuk, v každém dechu je dotek. Cítím vibrující zemi pode mnou. Asi spíše v polospánku docházím k názoru, že půda je nabíjena čerstvou energií a že je to něco velmi prospěšného. Vše je prosyceno... Země, moje tělo, materia prima a všechny další vlivy jen jaksi dočasně... Vítr, myšlenky, zvuky, pocity dotváří dichotomii vzájemného působení bytí a nebytí. To, že uhodí blesk a umřu. Toho jediného bych se jako lidská bytost měla bát. Přes den pak takové spalující horko, že nemohu nic než ležet a odpočívat ve stínu. A tak je den velmi podobný noci a alfa vlny naskakují samy od sebe… Jen zůstat v přítomnosti, avšak ne v bdělosti. Zůstat v rovnováze, nepadat ani k myšlenkám ani ke snům... Vše probíhá velmi nenuceně, nezaostřeně, beze snahy tvořit vnitřní konstrukty. Naopak, rozpadám se, protože jsem v prostředí, které mi umožňuje být zranitelnou a tvarovatelnou. Už ani nemám konkrétní úkoly. Spíše jen tak přirozeně prodlužuji vnímání, dokud se to samo netransformuje do něčeho jiného... Zmizí zmenšující se letadlo v modři a nebo nakonec zaletí za horizont? Která větev a který lístek dosáhne úplně nejdále ze všech, když zafouká? Díváme se, pozoruji a uvědomuji si, že ze svého pohledu úplně vynechávám kus své špinavé pořezané nohy. Jenže ona tam je a pravděpodobně vždycky byla! Tak jaktože jsem jí do pohledu nikdy nezařadila? Dívám se ještě pozorněji a objevuji i své řasy, špičku nosu a okraj lící…
Edice dětských knížek
Moje diplomová práce je zaměřená na tvorbu edice dětských knih
Cílem diplomové práce bylo vytvořit originální a interaktivní edici dětských knih.
Edice s názvem MOA. Tato edice se soustředí na edukaci dětí v oblasti ekologie a biologie a na kolaboraci s jinými mladými tvůrci v oblasti ilustrace a literatury a taktéž s enviromentálními neziskovými organizacemi.
Jak ukázat plnobarevné dětské ilustrace v černobílém katalogu?
Jelikož taky tetuju proměnila jsem některé ilustrace v tetovací motivy
Anna Milerová
Kolik je zvířat?
Pocítací kniha
Tygr ussurijský
I u nás jsou "varny“ kde se tygří maso i kosti tak dlouho dokud z nich nevznikne jakýsi bujón
pták Moa dorůstal se výšky až 4 metrů Byl vyhuben v 17. století
Příběhy z fikčních světů postapokalyptických budoucností jsou novodobými sny o porevolučním uspořádání společnosti.
Jejich stále podstatnější přítomnost v mainstreamové kultuře je chápána v souladu s teoretikem Markem Fisherem jako projev ztráty kontroly nad směřováním společnosti.
V době, kdy se politické vedení mění jen
v intencích statusu quo konce dějin a kdy podle antropologa Davida Graebera zmizelo odpouštění dluhů, jsou videohry (a především videohry vyobrazující tyto „dystopické“ budoucnosti) jedním z mála světů, ve kterých je možné dosáhnout seberealizace skrze přímé působení na jejich vývoj. Následky našich rozhodnutí jsou podle teoretičky
Jane McGonigal ve videohrách jasně definované, a přestože jich je nepoměrně méně než v současné politické konfiguraci, směřují skrze identifikaci 5 s fikční postavou hrdiny k uspokojení touhy po naplňování
vytyčovaných cílů a zanechání hmatatelné stopy. Navíc jde o vize světů, do kterých se všichni uživatelé rodí ve stejném postavení, bez vlivu předchozích generací.
Filozofové Armen Avanessian a Suhail Malik tvrdí, že ztrácíme možnost rozhodnout se, v jaké budoucnosti chceme žít. Armen Avanessian chápe naši západní současnost jako postdemokratickou éru, protože spousta podstatných politických rozhodnutí se děje bez demokratické legitimity. Místo kapitalistické ekonomiky jsme svázání ekonomikou, která vytváří nadhodnotu skrze finanční spekulace. Tento finanční feudalismus není o skutečných výrobcích, ale o algoritmických obchodech. Avanessian s Malikem se zabývají tím, jak výše popsané představy o světě a jeho budoucnosti, která je definovaná prediktivními systémy, prostupují do naší každodennosti a determinují tak naši přítomnost.
Revoluce v širokém slova smyslu, a s ní spojené možnosti seberealizace a imaginativního myšlení, jsou utopickými prvky. Místo toho nám sofistikované algoritmy virtuálních platforem nabízí eskapismus v podobě personifikovaných fikčních světů.
LOST FOCUS: Diplomantky FaVU 2022 / FFA Graduates 2022
dům Pánů z Kunštátu / House of the Lords of Kunštát 30. 6. – 31. 7. 2022
