NEKROMANTKA Z KATEDRY
KAPITOLA 1
(pro zvědavé čtenáře)
Má nálada potemní, jak stojím před pečlivě vyskládanými svazky a přemítám. Ano, černá useň na hřbetech vázaných listin vystihuje mé nynější rozpoložení. Žebřík.
Měl by tu být žebřík.
Jsem si jistá, že tu ještě minulý týden byl. Jak bez něj dosáhnu na tu zpropadenou knihu?
Rozhlédnu se kolem.
Úzké zaprášené uličky plné knih.
Mihotavé světlo od lucerny v rohu přivádí k životu malé stíny a jedny z prvních paprsků slunce probouzí k životu obrazce ve vitráži po mé levici. Víc světla tu není. Nemusí být. Účel místnosti je jednoduchý. Neslouží ke čtení, pouze k uskladnění písemností.
Hnědá, šedá, černá, béžová, okrová, krémová. Kolik barev na polici přede mnou zvládnu rozpoznat a pojmenovat? Ten žebřík byl hnědý. Měl dobrý sklon, byl posazený na kolejnici a dalo se po něm pohodlně vyšplhat až nahoru. Tak kde sakra je?
Na okamžik zaváhám, jestli stojím ve stejné sekci jako minulý týden. Jsou to stejné svazky; stejná vitráž vrhá barevné světlo na moji levou ruku. Příjemně to šimrá a lehce hřeje. Fialová a zelená tančí po světlé kůži a na okamžik mám pocit, že nikdy
nezmizí. Jediným hlubokým nádechem se uklidním a natáhnu do nozder plno prachu, který jsem svým příchodem rozvířila. Přešlápnu a vydechnu. Ano, i ten prach mi připadá stejný.
Bez té knihy se vrátit nemohu.
Nakloním hlavu a světle hnědý cop mi sklouzne po rameni. Zvednu nohu, abych ji zaklínila mezi dva tlusté svazky v druhé poličce, a pak si to rozmyslím. Ta knihovna tu stojí kdovíjak dlouho. Ještě by pode mnou praskla. Sice je to nepravděpodobné, ale riskovat to nechci. Dřevo vypadá zachovale, jenže to je jen povrch. Uvnitř může být nahnilé, nebo suché. Možná drží ztrouchnivělý nábytek pospolu jen silou vůle.
„Kdybys víc vyrostla, měla bys po problému,“ uchechtne se někdo za mnou.
Sakra. Neslyšela jsem nikoho přijít.
Má pravdu, ale za ten arogantní tón bych mu nejraději jednu vypálila mezi oči. Otočím se s variantami jízlivých odpovědí na jazyku, jenže žádná z nich nevyjde z mých úst ven. Místo toho zůstanu mlčet a s povytaženým obočím si prohlížím cizince. Nikdy jsem ho tu neviděla.
Nikdy je dost zavádějící termín. Jsem tu teprve měsíc a asi není pravděpodobné, že bych znala všechny z Katedry, ale nemohu se zbavit pocitu, že sem prostě nepatří. Nevypadá jako filozof, rétorik, stratég, učitel ani matematik. „Alchymista,“ zazní mi hlas v hlavě. „Dámy, jsme v průšvihu!“ přidá se další. Okamžitě hlasy v hlavě utnu. Už je to pěkných pár vteřin, co promluvil. Jestli neodpovím hned, bude si myslet, že jsem hluchá, tupá, nebo úplně okouzlená jeho samotnou existencí.
„Kdybys nebyl vůl, všímal by sis svého,“ zasyčím nakonec a otočím se zpět ke svému problému. Nejspíš hned odejde a já nemám náladu se víc dohadovat.
Rozhodnu se vyšplhat nahoru. Nohu dám přesně mezi dva tlusté svazky, jak jsem původně zamýšlela. U Všemohoucího, nechť je ten regál pevný a nepraskne pode mnou.
Dřevo drží, ale na znamení nelibosti celá knihovna zavrže. Pravou rukou se chytím vyřezávaného vzoru listí na pravé straně a přitáhnu se. Levou nohu dám na hranu další poličky. Z dlouhé lněné sukně černé barvy mi přitom vykoukne kousek lýtka. „Proč vlastně nenosíš kalhoty?“ ozve se hlas v hlavě. „Protože jediná žena, která si je troufne nosit, je naše královna!“ odpovím v duchu a konverzaci ukončím.
Natáhnu se po svazku, ale mužská ruka ho stihne chytit přede mnou.
„Hej!“ ohradím se, když knihu vytáhne.
„Pomáhám ti,“ usměje se, ale knihu drží mimo můj dosah. Teoreticky mám čas si ho pořádně prohlédnout, ale prakticky visím na knihovně jako neohrabaná malá opička a zbývá mi pár vteřin do pádu, pokud zůstanu ve stejné pozici.
„Nestojím o to!“ odseknu a lezu pomalu dolů. Bože, co bych dala za kalhoty.
„Za ty jeho?“ ozve se jiný ženský hlas v mé hlavě. „Sakra, jak se vypínáte!“ zařvu ve své hlavě, ale do tváří se mi vlije horko. Když přistanu nohama na kamenné zemi a rukama si srovnám černou sukni, konečně mám možnost si cizince – alchymistu –prohlédnout.
Dávám si s pohledem na čas, od bot přes černé kalhoty, za kterými se rýsují pevná stehna přes – dobře, to přeskočím, jinak si toho všimne. Pod tmavě modrou halenou toho není moc poznat, ale břicho bude pevné, hruď se pravidelně zvedá v klidném tempu a látka se u ramen napíná až k prasknutí. Pevné paže svírají mou knihu a zvedají ji nahoru k jeho hlavě. Krk vypadá překvapivě lahodně a pár chloupků těsně u brady přechází v tmavě hnědé strniště. Rty jsou úzké a maličko pootevřené. Přejedu jazykem po hraně svých horních zubů a zahledím se do jantarových očí s odlesky v barvě připáleného karamelu. Tep se mi zrychlí a přísahala bych, že ten jeho na chvíli taky. Toliko k celibátu, který mne nejspíš čeká po zakončení studia, nevyjedná-li královna lepší podmínky pro guvernantky.
Vlasy má po stranách krátké, ale na temeni se kroutí pár nedbalých vln, které spadají přes os frontale až těsně nad přesně řezané obočí, kde ale končí překvapivě rovné. Připomíná jednu z těch nádherných mramorových soch v chrámu. Přemýšlím, jestli je vyšší o hlavu, hlavu a půl, nebo dvě, ale rychle docházím k závěru, že je to jedno, když v tom promluví: „Zevrubná historie čarodějnických procesů v Egherii v letech 200-400 po smrti krále Jaga,“ přečte pobaveně.
„Svazek jedna,“ upřesním a jemu zacukají koutky. Knihu pořád drží nahoře, abych na ni nedosáhla.
„Zajímavá volba,“ pronese a knihu přehodí z jedné ruky do druhé. Zkoumá její vazbu, přejíždí prsty po stránkách a očividně se baví tím, že ji má a já ne.
„Dej mi ji,“ řeknu jednoduše a natáhnu ruku.
„O mou pomoc nestojíš,“ odpoví mi a teď pohledem zkoumá moji maličkost. Od špiček prstů po temeno hlavy. Přesně jako jsem to dělala já jemu. Ujistím se, že stojím rovně. Snažím se dýchat pomalu, klidně a nedat znát zrychlený tep. Tělo mě ale moc neposlouchá a je mi jasné, že růžové tváře mě prozradí dřív než moje příliš dychtivé tmavě modré oči. Ne, tohle se mi opravu ještě nestalo. Vždyť i proto jsem utekla sem mezi knihy, schovat se před manželstvím, před muži. „Očividně jen před těmi, co tě nepřitahují,“ poznamená hlas v mé hlavě a já se nezmůžu na odpověď. Teď není čas na vnitřní rozhovor se všemi svými předchozími já. Teď je čas mluvit s ním. Ani neznám jeho jméno. „Nepotřebovala jsem tvou pomoc,“ odpovím konečně. „Ale ty jsi měl tu drzost ukrást mi knihu před nosem jen pár chvil poté, co ses mi posmíval kvůli mé výšce. Vůbec se neznáme a ty máš tu drzost mi nejen tykat, ale rovnou si mě dobírat,“ pokračuji a cítím, jak zrychluji tempo řeči. Nádech, výdech, nádech a: „Vrať mi tu knihu,“ pronesu klidně, ale trochu přísně. Neuhýbám pohledem, ruku držím pevně nataženou a bože, je zázrak, že se mi neklepe. Ne nervozitou, ale protože moje svaly slouží prakticky jen k otáčení stránek a držení pera.
„Kdybych si tě nedobíral, hned bys odešla,“ zhodnotí a natáhne knihu před moji ruku, stále však mimo dosah. „Tvé jméno?“ zeptá se, jako by jmenoval cenu za navrácení svazku jedna Zevrubné historie.
„Ela.“
Odpovím a nehnu se ani o píď.
Usměje se, podá mi knihu a čeká. Jakmile cítím na ruce tíhu svazku, přispěchám s druhou rukou a pevně ho obejmu jen okamžik před tím, než by mi stihl vyklouznout. „Děkuji,“ zasyčím ještě a rychle odcházím pryč.
„Moje jméno znát nechceš?“ zavolá za mnou pobaveně a já se bez jediného zaváhání vrhám do chodby pevně rozhodnutá mlčet a kráčet vstříc svému vzdělání. Bude lepší, když nebudu znát jeho jméno, když zapomenu jeho tvář i trochu chraplavý hlas.