DSC Diary (Magazín pro současné umění)

Jonas Burgert: Stirn sticht, olej na plátně, 90 x 80 cm, 2023 Foto: Lepkowski Studios

Studentský projekt ve spolupráci s DSC Gallery.

Olga Trčková Partner DSC

Gallery

Vážení ArtLovers, právě čtete první řádky našeho nového online magazínu o umění, 
 který ve spolupráci s námi vytvořili studenti Vysoké školy ekonomické v Praze 
 na vedlejší specializaci Multimediální komunikace.

Nese název DSC Diary a má za cíl uvést Vás do našeho světa galerií. V tomto čísle vám představíme nadcházející výstavy a projekty, které se chystají jak u nás 
 v galerii, tak v galeriích po světě. Rovněž přinášíme zajímavé rozhovory nejen 
 s nadějnými umělci Barborou Valáškovou, Janem Heresem, ale také s naším galeristou a milým kolegou Edmundem Čučkou, který nám prozradí své začátky 
 ve světě současného umění. Pevně věřím, že si užijete čtení prvního vydání online magazínu a že vás život galerií bude inspirovat a obohatí vás.

Srdečně vás zdravím a přeji hezké čtení.

Sledujte nás na

a zůstaňte v obraze:

Foto: Karolína Jírová

Jonas Burgert: Stummfang, olej na plátně, 90 x 80 cm, 2021 Foto: archiv DSC Gallery

6.5.-7.7.2023

DSC Gallery

FOTOGRAF VÁCLAV JIRÁSEK rozhovor

Rozhovor s fotografem Václavem Jiráskem vedla kurátorka výstavy Stirn Sticht Karolína Juřicová.

S Václavem Jiráskem jsme strávili čas 
 ve studiu Jonase Burgerta, kde jsme měli možnost se s ním seznámit více osobně.

Václav Jirásek v berlínském studiu pořídil řadu fotografií především pro katalog 
 k výstavě Stirn Sticht, který jsme 
 ve spolupráci se Studiem Najbrt připravili.

Jak na tebe zapůsobil? Už jsi poznal hodně osobností.

Asi nejdůležitější poznatek je, že na to, jaká je to superhvězda, je to neuvěřitelný sympaťák. Do slova a do písmene. Je to úplně normální člověk s takovou hodně

čistou aurou. Model čistého kluka, kterého pořád hodně baví to, co dělá. 
 A to si myslím, že se pak ex-post projevuje v těch jeho věcech.

Jonas často mluví o tom, že potřebuje dlouhou dobu na to, aby se dostal 
 do bodu citlivosti, aby mohl zkoncentrovat své myšlenky, které nashromáždil z výstřižků z různých novin a knih.

Zaznamenal jsi to v jeho kompozici? 
 U fotografování je to možná podobné. On si vytváří takovou laboratoř, ve které 
 si shromažďuje spousty výstřižků, které často mění a je to pro něho důležité. 
 Byly tam obrázky, které se týkaly pohybu, tvaru těla a jak člověk prochází

Zvláštní je, že v jeho výsledných

obrazech se ty věci vizuálně nepromítají, 
 ale jsou přecezené přes jeho intelekt, nebo přes nějaký prožitek. 
 Ne Warholovsky překopírované.

obrazů vedle sebe, a proto má obrovský prostor pro kreativitu.

V jeho ateliéru jsem viděl minimálně desítky obrazů a jeho technologie malby je velmi chytře vymyšlená. Svou olejovou malbu intenzivně vrství, a tak musí

Dále je zajímavé, že používá poměrně konzervativní malířský jazyk, který čerpá ze středověké renesance a baroka, 
 a je patrné, jak umělec krásně aplikuje techniku lazurování a vrstvení. Pleťovka, kterou používá u svého obrazu (ukazuje na obraz Stummfang, 2022) je založena

zvládnout je největším mistrovstvím.

Zdá se, že umělec čerpá mnoho inspirace z baroka, zejména z klasické technologie a tvarosloví. Nicméně, jeho forma je naprosto současná a odráží způsob

Ateliér Jonase Burgerta

Foto: Václav Jirásek

uvažování a zkušeností, které máme

vrstvení informací, které se překrývají, vytvářejí naše vědomí. To je asi ten hromada odpadu, kterou se brodíte

si myslím, že kombinace klasického

prostory dalším autorům, čímž vznikla

Já mu vlastně v dobrém, tiše závidím, pro práci. Bohužel v Praze takových

I když je to super hvězda, tak mi to prostředí nepřišlo žádným způsobem

známé z Berlína. Vlastně celá ta čtvrť

se nacházejí bývalé civilní NDR domy obyčejných lidí, které nějak vyprávějí o té době.

Jaký máš dojem z toho, že bude mít poprvé výstavu v Čechách 
 a více se o něm dozví širší publikum? Ty jsi ho zaznamenával spíše v německém prostředí?

Přiznám se, že jeho výstavu jsem nikdy neviděl. Všiml jsem si jeho prací v knihkupectvích v Berlíně, ale úplně jsem si s nimi nevěděl rady. Byl jsem velmi nejistý a strašně na hraně, 
 ale pak jsem pochopil jeho systém práce, uvědomil jsem si, že je to celistvý umělec a vše je v pořádku.

Já jsem původně malíř, takže mám jazyk malby velmi rád a zpočátku jsem měl své pochybnosti. Nicméně nyní si myslím, že je to skvělý umělec a jeho práce si zaslouží pozornost širšího publika.

Našel bys k němu nějaký protipól z české scény?

Samozřejmě Alfons Mucha. Jednak je 
 u obou nějaká míra manýry, což nemyslím pejorativně, ale formálně. Pak je to paralelní práce s člověkem 
 a s hledáním různých typů identit. 
 U něho jsou skoro až secesní ty ruce, nebo těla, která jsou napojena 
 na drapérii.

To je post-secesní a někde tam jsou 
 i vazby na Slovanskou epopej, 
 mimo jiné v těch rozměrech, 
 té monumentalitě, kolážovosti 
 a vrstvení. Tam si myslím, že je hodně velká paralela.

Ateliér Jonase Burgerta Foto: Václav Jirásek

Edmund Čučka s Olgou Trčkovou a Anselmem Reylem Foto: archiv DSC Gallery

GALERISTA A

SBĚRATEL UMĚNÍ rozhovor

EDMUND ČUČKA

„Momentálně se nic nezměnilo a ta vášeň pokračuje 
 a prohlubuje se směrem k mezinárodnímu, převážně evropskému umění, konkrétně k německé malbě.“

Sedíme s panem Edmundem Čučkou, galeristou a sběratelem umění, který původně absolvoval právnickou fakultu.

Pan Čučka vnímá sběratelství jako neustále se prohlubující závislost a už 
 od svých dětských let sbíral různé věci, jako například známky, trilobity a hodinky, a nakonec se dostal až k umění.

Začínal jste jako dobrovolník, byly pro vás začátky těžké?

Každé začátky jsou těžké. Člověk se věnuje nějakému oboru, vystuduje školu 
 a někam směřuje díky sobě i rodičům.

Můj dědeček byl právník a do mě se jako do právníka také vkládaly určité naděje.

Těžký byl ten finální krok opustit právo, abych se mohl začít věnovat oboru, který před 14 lety začínal. V té době teprve vznikaly privátní galerie a bylo jich jen pár. Bylo to o tom začít vytvářet něco nového, co neexistovalo, o čem se člověk nemohl poučit ani kopírovat od ostatních. Musel jít vlastní cestou a snažit se vytvářet něco zcela nového, aniž by věděl, jak na to.

Určitě to nebylo jednoduché, 
 ale postupem času se člověk zdokonaluje a zvyšuje si sebevědomí v rámci oboru.

Myslím si, že být galeristou znamená nikdy nekončící proces učení 
 a neustálého zdokonalování se 
 po celý život.

Využíváte své právnické vzdělání při práci galeristy?

Galerista je trošku takový Ferda Mravenec, je to multidisciplinární věc. Právnické vzdělání se může hodit zejména při čtení 
 a vyhodnocování textů, pochopení psychologie a základů ekonomického myšlení. Pokud jde 
 o právnické postupy, jako je psaní smluv nebo řešení právních sporů, naštěstí se s tím tolik při profesi galeristy nepotkáváte.

Jakou máte motivaci ke sbírání umění?

Mě ty věci vnitřně naplňují, uspokojují a dělají mě šťastným. 
 Tak to je asi ta motivace. Motivace jsem já sám.

Proč popisujete sbírání umění 
 jako závislost?

No, nevím, jestli bych to nazval závislostí, ale asi to tak je. 
 Já to neumím přesně popsat. 
 Je to nějaká nutkavá touha, která mě vede k tomu, abych se stále obklopoval uměním a rozšiřoval své znalosti. Zároveň je to i touha vlastnit nějaké věci - je to něco mezi trofejí a fetišem.

Jde o to, že třeba vím, že nemám 
 kam věc umístit nebo si ji z finančních důvodů nemohu dovolit, ale touha po ní stále přetrvává a hledám cesty a možnosti, jak se k ní dostat.

Obsahuje vaše sbírka nějaké bizarnosti?

Nevím, mám třeba velkou knihovnu, obklopuju se rád knížkami. Některé 
 z nich jsou podepsané nebo jsou 
 z limitovaných edic. Nevěnuji se však příliš bizarním věcem, to je spíše specializace jiných sběratelů, 
 kteří se věnují například naturáliím, primitivnímu umění, africkému umění nebo asijským artefaktům.

Zajímá mě to, ale jsou to specifické věci i spojené s cestovatelstvím. 
 Není to zatím to, čemu bych se chtěl věnovat.

Jakou věc ze své sbírky nejvíc milujete? Myslím si, že vždycky toužím 
 po nejnovější věci, nebo po té, 
 kterou ještě nemám. Člověk se vždycky k něčemu upíná, někam směřuje a jak je to u většiny sběratelů, jakmile se jim podaří získat předmět, za kterým směřovali, jejich zájem o něj zmizí. Stává se, že předmět patří na konkrétní místo 
 ve sbírce, nebo se hodí do nějaké koncepce. Nicméně původní touha po něm často vyprchá.

Oblíbený umělec Edmunda Čučky:

Anselm Reyle: Walking through my Dreams, 71 x 35 cm, 2022

Foto: Jan Zima

Člověk uspokojí sám sebe 
 a potom začíná hledat něco jiného 
 a fáze hledání je stejně důležitou součástí sbírání jako získávání samotných předmětů.

Co vás od sběratelství vedlo 
 k tomu stát se galeristou? Náhoda. Vlastně nevím, jak to jednoduše popsat. Když jsem neudělal advokátní zkoušky jako jediný z okruhu mých nejbližších přátel, přemýšlel jsem, kterým směrem se vydat. Zvažoval jsem, 
 zda se stát in-house právníkem, 
 jít znovu na advokátní zkoušky, 
 nebo částečně změnit odvětví, 
 ale u tohoto oboru jsem chtěl zůstat.

V minulosti jsem se seznámil 
 se zakladatelkou DSC Gallery 
 Olgou Trčkovou, s kterou jsem se bavil o umění. Zeptala se mě, jestli 
 si nechci dát refresh v galerii, 
 že přijdu na jiné myšlenky. A já jsem tu při přicházení na jiné myšlenky zůstal 14 let.

Jak byste vysvětlil rozdíl mezi kurátorem a galeristou?

Galerista, jak jsem se dočetl v nějaké knížce, je obchodník s uměním, bankéř, psycholog a mnoho dalších věcí. Kurátor na druhé straně sestavuje konkrétní výstavy a píše 
 k nim texty. Kurátorská práce je podle mého názoru daleko užší obor, 
 jak ho vnímám já.

Galerista se obvykle obklopuje kurátory, ale já kurátor nejsem. 
 Jsem součástí týmu, který vybírá 
 a určuje trend a vizi.

Oblíbený umělec Edmunda Čučky:

Anselm Reyle: Untitled (3), 50 x 40 cm, 2020

Jak vypadá váš den jako galeristy?

Dnes jsme měli schůzku ohledně naší výstavy Jonase Burgerta, kde připravujeme vizuální podobu grafických podkladů výstavy 
 a katalog.

Teď mám schůzku s vámi, poté budu mít další schůzku s jiným časopisem ohledně nadcházející výstavy. Odpoledne budu mít klasickou agendu. Ale zítra se jedeme 
 s kolegyní a některými sběrateli podívat do Berlína na exponáty ještě před výstavou. Každý den je jiný a jak říká Olga Trčková, nejhorší možný den je ten strávený v galerii, protože to je samá administrativa.

Jako komerční galerie máme 
 na jedné straně kontakt s autory 
 a na druhé straně se sběrateli.

Avšak naše práce zahrnuje i další činnosti, jako jsou média, běžný chod galerie, cestování, schůzky 
 a publikační činnost, což znamená, 
 že naše práce je velmi rozmanitá.

Jak velkou součástí vaší práce je cestování?

V posledních třech letech jsme začali cestovat častěji, protože se snažíme pracovat s mezinárodním publikem 
 a navázat vztahy se sběrateli 
 a mezinárodními kurátory. Často cestujeme do Berlína a čtyřikrát 
 až pětkrát do roka také do Londýna 
 a Budapešti. Momentálně se chystám do New Yorku, abych se setkal 
 s jedním mexickým autorem.

Důvody pro cestování jsou různé - někdy je to prohlédnutí si výstavy, jindy jednání o spolupráci nebo budování vztahu 
 s umělcem, nebo se již jedná o přátelský obchodní vztah. Ve chvíli, kdy se něco domlouvá nebo vymýšlí, je lepší být osobně na místě s umělcem a strávit 
 s ním nějaký čas, než se snažit myšlenku rozvíjet e-mailem nebo přes video call.

Jak vybíráte umělce pro galerii?

Cestujeme po světě, navštěvujeme muzea a galerie, v Čechách se jezdíme dívat 
 do škol na mladé autory na základě

doporučení pedagogů. Starší, již známé umělce pak sledujeme kontinuálně. Kromě toho spolupracujeme 
 s mezinárodními galeristy a umělci, buď prostřednictvím galerií nebo samotných autorů. Postupně také budujeme síť mezinárodních kurátorů, se kterými spolupracujeme.

Výběr umělců tedy není pouze o talentu, ale také o našem zapojení do uměleckého světa a o našich mezilidských vztazích.

Jak náročné je navázat nový vztah 
 s mezinárodně známým umělcem? Najít cestu k takovému autorovi může trvat třeba dva až pět let, než vznikne myšlenka, nějaký nápad. Samotná realizace pak může proběhnout 
 ve výhledu pěti let, ale také i dvaceti.

Záleží, kde se v tu chvíli nachází galerie, kde se nachází autor a tyto dva světy se někdy protnou okamžitě, někdy ta cesta trvá a o tom to vlastně je, že trávíme

Edmund Čučka

Foto: archiv DSC Gallery

spoustu času na cestě a vlastně

nevíme, jestli nakonec bude

úspěšná. A to se bavím jen o cestě

k autorovi. Další věc je, jakým

způsobem s autorem galerista pracuje v rámci trhu.

Co vyžaduje udržování vztahů 
 s umělci?

Je to jako každý jiný mezilidský vztah, s tím rozdílem, že tento je 
 i obchodního rázu. Musíte jim věnovat nějakou pozornost, oni vám ji musí zase vracet. Je to forma spolupráce a měla by probíhat 
 i nějaká chemie.

Určitě je to časově náročné, umělci jsou velmi křehcí, mají jiný způsob bytí a uvažování než třeba lékař 
 nebo právník. Vstupuje do toho velké množství emocí, různých nálad, 
 jak pozitivních, tak negativních, 
 asi víc než je zdrávo v jiných oborech. 
 S tím se musíme vyrovnávat nejen 
 my jako galeristi, ale samozřejmě 
 i ti autoři a ten proces je asi komplikovanější a někdy 
 i zdlouhavější než v jiných oborech.

Máte nějakou zajímavou historku 
 z vernisáže?

Ani ne, já na ty historky moc nejsem. Spousta lidí si myslí, že my jako galeristé směřujeme k vernisáži, 
 ale tou ta práce s dílem autora teprve začíná. Nejde jen o to výstavu nainstalovat, ale i ji dostat do médii, pracovat na PR, vydat k ní publikaci. Snažíme se tu práci ukázat

sběratelům, zprostředkovat nějakou výstavu spřízněným galeriím 
 v Čechách, v zahraničí, nebo začít spolupráci s nějakou institucí.

Co vnímáte jako největší výzvy 
 vaší práce?

Já mám pocit, že každý den je nová výzva, vlastně ta cílová rovinka neexistuje. Cíle jsou vždy dílčí, 
 ale jak se člověk posouvá, tak posouvá i ty hranice i ty cíle.

Nejvíce pyšný jsem v tuto chvíli 
 na výstavu Jonase Burgerta, kterou právě připravujeme.

Jaké máte vize do budoucna?

Cílů a vizí je spousta, ale hlavně bychom chtěli, aby naši čeští autoři 
 byli více známí v zahraničí a hledáme pro ně možnosti, jak toho dosáhnout.

Kdy jsi poprvé pocítil vášeň 
 pro umění?

Vše to začalo už na střední škole.

Ve svých 16 letech jsem začal navštěvovat uměleckou školu a tam se moje vášeň pro umění rozjela.

Předtím jsem si nebyl jistý, zda bych se chtěl věnovat designu, režii, 
 nebo něčemu úplně jinému. Stále jsem se hledal. Když jsem pak 
 na škole začal malovat, uvědomil jsem si, že to je to moje. Moc mě to bavilo, takže od svých 17 let se věnuji malbě.

V rámci svých studií si nějaký čas strávil v Indonésii a ve Valencii.

Ovlivnilo to nějakým způsobem tvoji tvorbu?

V Indonésii jsem byl na jeden semestr, konkrétně na Jávě. Vždy jsem miloval barvy a Indonésie mi pomohla s nimi lépe pracovat. Mám jeden skicák, který jsem používal jak v Česku, tak v Indonésii, a ty kresby z obou míst vypadají úplně jinak.

MLADÍ UMĚLCI rozhovor

Jan Heres

je mladý nadějný umělec. Narodil se 
 ve švýcarském městě St. Gallen, dnes žije 
 a tvoří v Praze. Divokost a nespoutanost je jedním ze zásadních charakteristik jeho maleb, 
 kterou rozvíjí nepředvídatelné vztahy mezi jednotlivými prvky v obrazech.

Heres na svých malbách vytváří svěží, hravé, mnohdy bizarní až absurdní světy, jejichž forma zdánlivě zlehčuje závažnost, která je 
 v malbách neoddiskutovatelně přítomna.

Tady v Česku je vše takové šedivé, takže člověk nemá moc kde čerpat inspiraci. Proto se pak i ty šedé tóny hodně objevovaly v mojí tvorbě. Když jsem se vrátil z Indonésie 
 a přinesl jsem svoje obrazy 
 do školního ateliéru, moje barevné kombinace vypadaly úplně jinak 
 než u mých spolužáků.

Další změna, která u mě nastala 
 po mém návratu, je, že už se neomezují pouze na malování modelů (rodiny, přátel) a krajiny. V Indonésii jsem začal více pracovat 
 s fantazií. Nakreslil jsem pár náčrtků masek a uvědomil si, že je 
 pro mě mnohem víc osvobozující malovat podle fantazie.

Také jsem v Indonésii viděl nějaké stylizované kresby speciální indonéské loutky, které mě velmi zaujaly, zejména výrazy těch kreseb. To ovlivnilo můj vlastní styl. Dřív jsem maloval spíše dvourozměrně, dnes se snažím tvořit spíše trojrozměrně, 
 i když to čas od času kombinuji.

Malá Lžička, Akryl na Plátně, 180 x 150 cm, 2022

Vzrušení, Akryl na Plátně, 170 x 150 cm, 2022

Upřednostňuješ malování v tichu nebo s hudbou v pozadí? A pokud něco posloucháš, inspiruje tě to v tvé tvorbě?

Ano, maluji a něco u toho poslouchám, miluji hudbu. Mám rád tu současnou, jako elektro a hip-hop, ale poslouchám i tu starší. Někdy si rád poslechnu i pop, třeba Billie Eilish. Myslím, že hudba a malba jsou úzce spojeny. Malba někdy může být jako vizuální melodie. Když poslouchám elektro, například, inspiruje mě to k malbě něčeho technologického nebo futuristického, a tak mohu hudbu přenést do svého díla.

Jak moc zasahují emoce do tvého tvůrčího procesu?

Emoce jsou nedílnou součástí mého tvůrčího procesu, bez nich to zkrátka nejde. Proces té malby a způsob, jakým se mnou barvy komunikují, 
 je pro mě opravdu důležitý.

Ve svých uměleckých dílech často zobrazuješ sexualitu, někdy 
 i hodně explicitně. Proč se tímto tématem zabýváš?

Po návštěvě Španělska jsem strávil měsíc v Miami v USA, kde jsem všude kolem sebe viděl mnoho transgender 
 a genderově nekonformních lidí.

To mě inspirovalo k namalování série, která znázorňuje mužskou a ženskou postavu, spojení mezi pohlavími 
 a celkově spojení mezi lidmi.

Povíš nám něco o procesu své tvorby? Jak dlouho ti obvykle trvá zhotovit jeden obraz?

Zabere mi to tak 2-3 týdny, a to 
 jsem v ateliéru každý den. Bývám nejproduktivnější odpoledne a večer, ale někdy začnu malovat i ráno. Stávalo se mi, že jsem pracoval 
 až dlouho do rána, a pak jsem byl nepoužitelný, tak se teď snažím dodržovat nějaký režim.

Je ti nějaký tvůj obraz obzvlášť blízký?

Vždy je pro mě nejbližší asi ten nejnovější obraz. Je to takové nejosobnější. Někdy, když se podívám na obraz, který jsem vytvořil třeba před třemi lety, mám pocit, jako 
 bych ho ani nenamaloval já, jako bych se díval na dílo někoho jiného.

Jak a kdy začala tvoje vášeň 
 pro umění?

Asi jako téměř každé dítě jsem milovala kreslení a tvoření. V rodině 
 se věnoval malbě taktéž můj děda, možná i toto k mému zaujetí tvořit nepřímo přispělo, být obklopena jeho obrazy.

Stěžejním bodem byla pro mě návštěva Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti.

Tou dobou jsem studovala na osmiletém gymnáziu. Okamžitě jsem se zamilovala do prostředí a po přemlouvání rodičů jsem podala

přihlášku na obor Průmyslový design. Nejenom kvůli prostředí, mému zápalu tvořit, ale další z důvodů byl, že mi nevyhovoval tradiční systém škol. Cítila jsem zde velkou propast mezi studentem a učitelem.

UMĚLCIrozhovor

je jednou z výrazných postav nové generace české umělecké scény, která má co nabídnout. Ačkoliv na střední škole studovala průmyslový design, nakonec se obrátila k malbě. Její práce zkoumá psychologický vliv prostoru, využívá momentálních obav a zachycuje atmosféru znepokojivých míst.

K malbě používáš pouze mnoho odstínů modré, proč sis vybrala právě tuto barvu?

Polemizuji nad otázkou, zda jsem si já vybrala ji, nebo ona mě. Modrou 
 jsem začala používat v druhém ročníku na AVU.

Neprožívala jsem nejlepší období 
 a ani tomu nepřispělo vedení ateliéru.

Obecně modrá barva symbolizuje harmonii a klid, a právě ten mi 
 v té době velmi chyběl. Přirozeně 
 jsem do svých obrazů začala používat odstíny modré, které ve mně vyvolávaly pocit určitého bezpečí. Ačkoliv modrá na někoho může působit chladně a nepřístupně, 
 pro mě byla vždy přívětivá.

Olej na Plátně,

150 x 130 cm, 2022

V tvých obrazech je vidět hodně rychlých otisků prstů, či tahů štětcem, považuješ se za akčního malíře?

Osobně se nikam neřadím. Pracuji velmi intuitivně a ne vždy jsou mé obrazy expresivní. Důležitá je pro mě citlivost, prchavý moment, surovost
 a nedokonalost. Na střední škole jsem studovala design, kde jsme téměř denně pracovali s hlínou, sádrou apod. Tmelení a broušení byla má oblíbená činnost.

Je pro mě přirozené se dotýkat materiálu a pracovat s ním napřímo. 
 To je taky jeden z důvodů, proč maluji i rukama, úzké propojení 
 s obrazem či objektem je pro mě nevyhnutelné.

Jak dlouho ti trvá dokončit obraz? Je to rychlý proces, nebo si předem děláš nějaké náčrtky?

Skici si předem nedělám, během procesu malby se vše vyvíjí. Mám nějakou představu, kterou postupně transformuji na plátno, ale vše vzniká za pochodu. Jsem velmi netrpělivá 
 a myslím, že plánování předem by bylo kontraproduktivní. Vše by bylo prostřednictvím skici dopředu vyřešené. Neodpustím si ale delší “pozorovací” fáze, které jsou pro mě nezbytnou součástí procesu. Když si nejsem jistá, zda je obraz hotový, 
 tak jej na nějaký čas odložím a vrátím se k němu po nějaké době. Člověk se pak na něj dívá s čerstvou optikou 
 a vnímá jej úplně jinak. Odstup je velmi důležitý.

Barbora Valášková

Kde hledáš inspiraci pro svá umělecká díla? Jsou mezi umělci

nějací, od kterých čerpáš inspiraci?

V tomhle jsem jako houba a nasávám vjemy z okolí, z osobních interakcí 
 s ostatními, odevšad. Neustále vše pozoruji, obdivuji i neobdivuji 
 a analyzuji. Dříve jsem velmi řešila téma strachu, práci s osobním prostorem a jeho narušením. I když se zdám být jako extrovert, tak má

introvertní stránka se čím dál více

hlásí o slovo. S odstupem času jsem se snažila zaměřovat na pozitivnější

vlivy a inspiraci jsem často čerpala 
 z každodenních zážitků a situací.

Zkrátka z reálného přítomného momentu, který je vždy jedinečný 
 a neopakovatelný, ať už je pozitivní, 
 či nikoliv.

I když formální zpracování může někdy působit jako naivní dětská tvorba, význam je mnohdy právě hlubší a osobnější.

Když maluješ, pracuješ obvykle 
 v tichu nebo posloucháš hudbu 
 v pozadí?

Jednoznačně se zvukovým doprovodem v pozadí. První věc, kterou udělám po příchodu 
 do ateliéru je, že si pustím hudbu nebo podcast. Vždy je to podle nálady a hudební repertoár je velmi bohatý. Od techna po Taylor Swift, 
 v ateliéru nejsou žádné hranice.

Které z tvých děl je pro tebe nejvíce osobní a proč?

Mám pár obrazů, které jsou mi bližší. Je to o tom pocitu, který ve mně 
 i po delší době vyvolávají. K jiným se váže určitá vzpomínka, která pro mě byla nějakým způsobem speciální. Tyhle obrazy si ponechávám. Myslím, že každý by si měl nechat nějaký obraz z určitého období.

Změnil se nějak během let styl tvé malby?

Dříve jsem tíhla převážně k abstrakci 
 a s postupem času čím dál více inklinuji k realističtějšímu zobrazení. Pro mě je ideální skloubit tyto dva formální projevy dohromady. Také více experimentuji a je to vlastně neustálá cesta kupředu. Nerada stojím na jednom místě a vzhledem 
 k tomu, že už asi 7 let maluji jen modrou barvou, což není jednoduché, je to vždy výzva.

KALENDÁŘ AKCÍ

2023 - 2024

JONAS BURGERT do 7. 7. 2023

DSC GALLERY

Výstava Stirn sticht pořádaná DSC Gallery představuje jeden osmimetrový obraz a téměř dvacítku malířských pláten a kreseb berlínského umělce Jonase Burgerta.

Bosco Sodi

Jonas Burgert

Martin Eder

MARTIN EDER

.- 7. 5.

No Hell Like An Old Hell

Galeria Hilario Galguera, Ma ri

5.-15. 7.

KARMAGEDDON ICK ACK, Belgie

6.-1. 7.

Elysium

Galerie EIGEN + AR Berlin

BOSCO SODI

.- 0. 5.

Sapta Tathagata

Galeria Hilario Galguera, Mexiko

3.-15. 7.

Spheres and Sack Paintings

Axel Vervoor t Gallery, Kanaal

3.-9. 7. 0 4

Origen

Harvar Art Museums, USA

8. 9. – 31. 10.

Fountain of Youth

DSC Gallery, Praha

Foto: Václav Jirásek

ZRCADLA VIKTOR PIVOVAROV

O výstavě Viktora Pivovarova v DSC Gallery

„Předpokládá se, že bílé plátno na stojanu v umělcově ateliéru je buď čistě bílý povrch, na kterém umělec něco zobrazuje, nebo nějaký neurčitý prostor ohraničený okrajem plátna, ve kterém umělec jakoby vytváří imaginární instalaci viditelného světa.

Ale pravděpodobnější je, že bílé plátno není povrch, 
 ani prostor, ale zrcadlo. A hned vyvstává otázka, 
 co odráží toto zrcadlo? Logicky jakékoliv zrcadlo odráží to, co se nachází před ním. Jelikož se před plátnem na stojanu nachází umělec, tak by se měl 
 v zrcadle-plátně tento umělec odrážet.“

Viktor Pivovarov, 2023

Chtěl jsem ji pozdravit, ale nepodívala se na mě, Chtěl jsem ji chytit za ruce, ale neměla je,

Chtěl jsem ji milovat, ale onanoval jsem, Chtěl jsem se napít, ale neměl jsem ústa, Chtěl jsem se najíst, ale nebyl čas, Chtěl jsem uvařit, ale nebyla jsi doma, Chtěl jsem přemýšlet, ale byla mi zima, Chtěl jsem se podívat, jak si myješ vlasy, ale neměl jsem oči.

Jsme ztracení v bílém prázdném prostoru.

Ztracení a osamělí.

Obnažení, tedy zranitelní.

Zbavení individuality a uzavření v průhledných válcích, které nás sice uzavírají, ale nijak nechrání.

Prázdný prostor, prázdný válec, prázdné oblečení.

Jen objetí matky hřeje, stejně jako polévka, kterou uvařila.

Hodiny však neúprosně tikají, odměřují čas, memento mori.

Černá a bílá, smrt a život.

Mravenci prchají směrem vzhůru.

Bude jim to co platné?

Máša Černá Pivovarová

Zimní ráno, 2022, olej, plátno, 125 x 140 cm

Přítomnost , 2022, olej na plátně , 140 × 115 cm

Rádi bychom vám představili výstavní katalog vytvořený v rámci výstavy „Bílá zrcadla”, 
 který si můžete zakoupit v galerii i po skončení výstavy.

Albert Karlovič Bossel a Anatolij

Grigorijevič Makuškin se v albu Pavla

Peppersteina vydali do neznámého

prostoru, do prostoru Pivovarovových obrazů, vydali se pozorovat.

Pozorovat jiného pozorovatele.

Protože každý umělec je pozorovatelem, ať již vnějších,

či vnitřních světů, a jeho nejdůležitějším orgánem je oko symbolizující jak schopnost vidět vnější svět, tak představující vstup do světa vnitřního.

Nejlépe se samozřejmě pozoruje ten, kdo je nejblíž. Syn pozoruje otce, otec syna. Vypozorují tak od sebe podobný humor, fantazii, infantilnost, laskavost nebo smysl pro mystifikaci.

Dopracovali to tak daleko, 
 že spolu dokonce i vystavují.

V roce 1999 na výstavě Otec a syn ve švýcarském Kunsthaus Zug, v roce 2000 v moskevské Galerii

Obscuri Viri pod názvem Věci v krajině.

Ve stejném roce se předvedli jako Dva agenti v Kulturzentrum bei den Minoritem ve Štýrském Hradci.

V roce 2012 představili Ofélii v londýnské Galerii Regina a Text – Obraz – Koncept v německém Kunstverein Rosenheim.

V roce 2016 měli výstavu Tři Asteriksové v moskevské Galerii Iragui. Výstava Bílá zrcadla v DSC Gallery v Praze, která probíhala 
 od 24. ledna do 10. března 2023, byla jejich prvním českým duetem.

Máša Černá Pivovarová, 2023

NOVÁ TVÁŘ V PRAŽSKÉ DSC

GALERII

Pavla Malinová

„Kukačky“

Pavla Malinová patří mezi nejvýraznější tváře současné české mladé malby. Narodila se v roce 1985 ve Vsetíně, dnes však žije a tvoří v Praze.

Absolvovala Fakultu umění Ostravské univerzity, kde v letech 2005–2010 studovala v Ateliéru malby II 
 u Františka Kowolowského. Po studiích se rozhodla věnovat převážně malbě 
 – je figurální malířkou, přičemž robustní postavy v jejích obrazech rozehrávají mnohoznačné hry.

Patří mezi mladou generaci českých výtvarných umělkyň a účastnila se

řady výstav v českých i zahraničních institucích a galeriích. Zároveň jsou její díla součástí nejedné soukromé sbírky.

Do hlubšího povědomí vstoupila v roce 2019 jako finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého, kdy byla porotou oceněna za malby prezentující „komplexní estetiku, která s lehkostí prochází širokým spektrem historických referencí, aniž by se narcisticky utápěla v sebe-referenčním vztahu 
 ke klasickému médiu.“

Téma duchovna, spirituality, fyzického a psychického klidu stále představuje jeden 
 z klíčových motivů její tvorby.

Pracuje se současnou i archetypální symbolikou, typická je pro ni také vytříbená barevnost a vždy přítomný nádech světla podtrhující specifické pojetí vnitřní duchovnosti jejích maleb.

Téma duchovna, spirituality, fyzického a psychického klidu stále představuje jeden z klíčových motivů její tvorby.

Symptomatickou byla v tomto smyslu například výstava Esoterická dutosvětskost (2015) v galerii Nevan Contempo, kde kurátor Jiří Havlíček tvorbu Malinové zařadil do stylu „New Age“.

Hraničně abstraktní malby tehdy doprovázela prostorová instalace vzniklá ve spolupráci s hostem Filipem Krausem, který pro výstavu vytvořil typografii prezentovanou 
 na objektech z karimatek navozujících atmosféru tělocvičny či pocit samotného cvičení.

Ve studiu P. Malinové Foto: Ondřej Polák

P. Malinová „Kukačky”

Foto: archiv DSC Gallery

P. Malinová „Kukačky”

Foto: archiv DSC Gallery

Jako ústřední téma si vybrala čas. Pavla se ve své tvorbě zabývá jeho neúprosnou pomíjivostí 
 a naším samozřejmým vnímáním jeho plynutí.

Samostatná výstava Kukačky
 v pražské DSC Gallery, kterou bylo možné navštívit od 21. března 
 do 25. dubna 2023, představovala výběr z nejnovější malířské série Pavly Malinové.

Jako ústřední téma si vybrala čas. Pavla se ve své tvorbě zabývá jeho neúprosnou pomíjivostí a naším samozřejmým vnímáním jeho plynutí – ve smyslu ztrácení, loučení, zapomínání či odpouštění.

Ústředním symbolem jsou 
 – kukačky – tradiční hodiny, jejichž tikot nikdy neutichá a „ve správný moment vkládají do cizích hnízd nevyžádané dary, stejně jako to dělají stejnojmenné bytosti z ptačí říše. Mají podobu osobních krizí, nových nadějí, spirituality či intimních okamžiků, které procházejí filtrem osobní mytologie a autorské symboliky,” vysvětluje ve svém textu kurátor výstavy Michal Stolárik.

P. Malinová „Kukačky” Foto: Ondřej Polák

„KAŽDÝ CHCE SBÍRAT 
 SOUČASNÉ UMĚNÍ“

Report z jedné z přednášek , které v rámci Art Institutu olgy Trčkové pravidelně probíhají v hotelu Andaz v centru Prahy.

Damien Hirst, Happy Life Blossom Sotheby’s, 2022

Nikola Nováková

Foto: archiv DSC Gallery

Přednášku na téma Každý chce sbírat současné umění vedla galeristka Nikola Nováková.

Žijeme v době, kdy společnost pohlcuje masová kultura. 
 Všichni se ženeme za úspěchem a ani si neuvědomujeme, jak jsme ostatním podobní. Máme stejné účesy, stejná auta, stejné byty. 
 V této stejnostejné šedi se pak rodí touha něčím se odlišit, být autentický. Začnete tím, že si chcete zvelebit svůj domov, 
 nějak ho odlišit. A tak si jednoho krásného dne uděláte radost 
 a nadělíte si dárek v podobě uměleckého díla.

Jak začít kupovat umění?

Pokud toužíte po tom, stát se sběratelem, ale nevíte, jak začít, 
 není nic lehčího, než přijít do galerie a pohovořit s galeristy. Nesmíte se bát nechat si poradit. Když si stavíte dům, také si pozvete architekta. Může se stát, že ani o sběratelství neuvažujete, projdete okolo galerie, něco vás třeba trochu zaujme, a ejhle, 
 za pár let je z vás jeden z největších sběratelů.

Milan Houser

Foto: Marcianocontemporary

Milan Houser

Host přednášky Art Institutu Olgy Trčkové v hotelu Andaz

Krásným příkladem originality je umělec Milan Houser, který byl hostem této přednášky. Vymyslel speciální techniku, kterou nikdo předtím netvořil. Nechal 
 si vyrobit vlastní celulózový lak. Ten má speciální vlastnosti, které jiné dostupné materiály nemají. Ve výrobně dali laku vtipný název Bezbarvý Houser. Milan pracuje tím stylem, že lak postupně nalévá na plátno. Jeho obrazy mívají 
 i 100 litrů materiálu a schnou půl roku až dva.

Jak rozpoznat kvalitní dílo?

Není lehké určit pravidla, podle kterých jistojistě poznáte kvalitu díla. Takové hodnocení je vždy velmi subjektivní. 
 Je velmi důležité, jakou prvotní emoci 
 ve vás dílo vzbuzuje. Jsou však jisté postupy, podle kterých se můžete alespoň trochu řídit. Vždy je výhodné podívat se podrobněji na samotného autora.

Dobrým ukazatelem je, když se umělec léta drží stejného stylu a nemá žádné významné výhybky. Kurátor a kritik umění Nicolas Bourriaud přirovnává umění k tvorbě hudby. Již neexistuje nic nového.

Pouze se předělávají a upravují známé melodie a rytmy. Proto oceňuje, když vidí v uměleckém díle něco nového, způsob, jakým ještě nikdo netvořil.

Milan Houser, Barva z kosmu, kombinovaná technika, 2021

Vizualizace virtuální DSC Gallery od Michala Froňka
 ze studia Olgoj Chorchoj Foto: archiv DSC Gallery

Umění NFT

Umění NFT (Non-Fungible Token) 
 je v současné době jedním 
 z nejdiskutovanějších témat ve světě umění. Tento nový formát umožňuje prodej digitálního uměleckého díla,

které je navíc chráněno blockchainem 
 a garantuje jeho autentičnost 
 a jedinečnost. Je to jedna z dalších možností pro sběratele.

Největší boom nastal okolo roku 2020, kdy byli všichni zavření ve svých domovech kvůli epidemii Covidu-19.

V té době se začala o NFT umění zajímat

DSC Gallery a stala se tak průkopníkem v České republice.

Vytvořila si vlastní digitální galerii, kterou bylo možné online navštěvovat a prohlížet si díla umělců.

týmu kurátorů, art dealerů a investičních poradců.

DSC Gallery se vyznačuje kvalitním uměleckým obsahem 
 a vysokým standardem služeb, které poskytuje svým sběratelům.

Jonas Burgert: Stummfang, olej na plátně, 90 x 80cm, 2021 Foto: archiv DSC Gallery