ZRANĚNÉ SLOVENSKO
Tančit se dá s míchačkou i Eliškou Junkovou
Divadelní Flora
Olomouc letos ukazuje
široce otevřené možnosti získat si pozornost publika
JAN H. VITVAR
Sólo pro Transgas. (Béton Brut)
Vpondělí 20. května večer skončí v Olomouci 27. ročník festivalu Divadelní Flora. Přehlídka vyvrcholí prvním českým uvedením inscenace Juices, kterou režisérka Kamila Polívková loni připravila pro Nationaltheater Mannheim. Její adaptace radikálního textu spisovatelky Ewe Benbenek o problémech imigrantek má v Německu úspěch: vedle olomoucké přehlídky ji letos mají na programu také divadelní festivaly v Mülheimu a Štýrském Hradci, prestižní rádio Deutschlandfunk Kultur označilo devětačtyřicetiletou brněnskou rodačku za „shooting star“ evropského divadla a zdejší scéna má tedy po – v německojazyčném prostředí už dlouhodobě etablovaném – Dušanu D. Pařízkovi další želízko v mezinárodním ohni.
Divadelní Flora Olomouc podobných inspirativních příběhů pravidelně přináší spoustu. Letošních dvanáct dní s bezmála sedmdesáti akcemi nebude výjimkou. Jak tedy vypadají postřehy z její první poloviny?
Z hlediště do krytu
Mottem akce byla letos Volnost. Pro mě osobně tohle téma nejvíc rezonovalo v souvislosti se dvěma performancemi tanečnice Darii Koval. Je jí osmadvacet a do ruské invaze žila v Dnipru vzdáleném na východě Ukrajiny ani ne 100 kilometrů od aktuální fronty. Po útěku před Putinovými raketami na západ Evropy čtyři měsíce netančila. Pohyb pro ni byl do té doby prostředek, jak s lidmi sdílet své štěstí, a to se během pár hodin z jejího života vytratilo. Ale pak ji na jednom z workshopů pořádaných v Polsku pro ukrajinské
umělce přiměl ke spolupráci choreograf Maciej Kuźmiński.
S Dariou a dalšími šesti performery a performerkami v Gdaňsku v srpnu 2022 uvedl v premiéře dokumentární taneční dílo o ruské agresi Every Minute Motherland. Strhující hodinová jízda plná bolesti, ale také statečného vzdoru lidí, kteří na scéně odkrývají svá individuální, autentická traumata související s válkou, měla v Olomouci obrovský potlesk. Já si s Dariou povídal o pár desítek hodin později, kdy ji čekalo sólové vystoupení s jejím projektem Resistance Movement. Také ten připravila s choreografem Kuźmińským a loni za něj na Gdaňském festivalu tance dostala cenu diváků.
„Je to pro mě pokaždé náročné, protože se během vystoupení vracím až na začátek války, kdy jsem si připadala tak zranitelná,“ prozrazuje Koval, která na začátku performance stojí na scéně v džínách a svetru. Je to stejné oblečení, v němž na konci února 2022 překročila ukrajinsko-polské hranice. Zatímco z reproduktorů znějí její vlastní slova, ve kterých popisuje svůj osobní příběh, svlékne se do půl těla, místo džínů si obleče sukni a následujících deset minut emocemi zmítaným tělem vyjádří pocity milionů lidí, kterým válka obrátila život naruby.
Performance se vyhýbá jakýmkoli nabízejícím se klišé. „Musíme hledat nový jazyk, jak na tu hrůzu upozorňovat, aby ji lidi nepřestali vnímat. Představení, ve kterých účinkuji, s válkou nic neudělají. Ale snad budou díky nim lidé tady v Evropě vnímavější k tomu, co se u nás děje,“ říká Daria a dodává, že je pro ni přesto těžké se vnitřně vyrovnávat s tím, že netančí doma na Ukrajině. „U nás v divadlech se
stále hraje a kvůli neustálým náletům se vystoupení často přerušují. Zatímco publikum jde do krytu, tanečníci se musí dál zahřívat pohybem, aby nevypadli z rytmu a mohli případně pokračovat. Tady řešíme maximálně to, jestli nebude divákům vadit, když do publika někdo přijde s malým dítětem, které by mohlo produkci rušit.“
S novými performancemi už Daria Koval objela kus Evropy, největší napojení mezi sebou a publikem ale podle svých slov cítila právě v Olomouci. Podle skromné tanečnice to prý bude spíš diváky než jejím výkonem, protože stejně intenzivní pocit měla i z produkce Béton Brut v podání salcburského souboru Hungry Sharks, na kterou se během festivalu zašla podívat. Dva tanečníci a dvě tanečnice v performanci skládají poctu „historickému“ stylu breakdance coby jednomu z pilířů hiphopové kultury a zároveň brutalistní architektuře coby jednomu ze zdánlivě překonaných fenoménů minulého století, ke kterému si dnes ovšem nachází cestu mladá generace. Pohybově nesmírně složité představení působilo, jako kdyby povstaly z trosek dnes už zbouraný hotel Praha s Transgasem a pustily se do tance. Korunovaného závěrečným artistickým číslem na zavěšené míchačce.
Konec Masopustu
Divadelní Flora nabídla také jedno loučení. Po šestnácti letech se letos rozhodla skončit pražská divadelní společnost Masopust, složená původně z tehdy čerstvých absolventů DAMU v čele s dramaturgyní Terezou Marečkovou a hercem Miloslavem Königem. Do Olomouce oba přivezli představit poslední novinku Fredy inspirovanou životem Alfreda Hirsche, židovského pedagoga snažícího se v Osvětimi – marně – vytvořit alespoň trochu snesitelné prostředí pro jemu svěřené malé chlapce. Inscenace předvádí, čím Masopust tak obohacoval zdejší divadelní prostor. Energickou hereckou akcí, výraznými kostýmy a zejména neotřelou prací s textem: hra vznikla jako hravá koláž z historických dokumentů, filozofických úvah a překvapivě i písňových textů Freddieho Mercuryho.
„V Masopustu to byla vždycky taková kulturní dobrovolnická činnost, kterou jsme museli podporovat z našich jiných aktivit. Díky tomu jsme si mohli dělat autorské divadlo, jaké jsme chtěli,“ uvedla k blížícímu se zániku divadla po olomoucké repríze Fredyho Marečková. O Masopustu se často mluvilo jako o nezávislém divadle „mravních dilemat“, které si největší ovace vysloužilo Deníkem zloděje v režii Jana Nebeského a jímž prošly na začátku kariéry dnešní nepřehlédnutelné tváře jako Jan Hájek, Vojtěch Vondráček, Pavla Beretová nebo Michal Kern. Další z těchto tváří Miloslav König v Olomouci uznal, že jedním z hlavních důvodů konce Masopustu je fakt, že se soubor (působící posledních deset let v Eliadově knihovně na půdě Divadla Na zábradlí) autorským divadlem nedokázal uživit. Aby mohl vůbec fungovat, dostával se pro své aktéry čím dál víc na okraj zájmu, zatímco práce na jiných projektech dotujících divadlo naopak přibývaly. Nakonec se řídnoucí soubor rozhodl, že než dělat něco napůl, je lepší to nedělat vůbec.
Takové úvahy naštěstí zatím netrápí další nezávislý profesionální soubor, který působí přímo v Olomouci. Divadlo na cucky má vlastní scénu v historickém centru města a pro
Floru připravilo premiéru inscenace Tragédi, ve které se ptá, „proč lidi nechodí do divadla“. Trojice mladých herců (jednatřicetiletá Klára Bulantová si tu jasně říká o nějakou velkou roli v renomovaném divadle) se v komické verzi antické tragédie s okouzlující nadsázkou zamýšlí nad nastavením zejména regionálních scén, kde při sebemenším náznaku nezájmu publika vzniká panika. V Tragédech ji zahánějí používáním „rekvizit různých, krásných a zajímavých, k ozvláštnění dějů jevištních sloužících“, a dokonce i „aut rychlých barevných“, s jejichž pomocí se snaží udržet pozornost publika víc než na oněch osm sekund, po které je podle aktuálních výzkumů člověk schopný se na něco soustředit. Paradoxy takového snažení se přitom ukázaly hned v samém úvodu Divadelní Flory. Mezinárodní přehlídku odstartovala inscenace Nový život v podání Schauspielhausu Bochum. Osmatřicetiletý Christopher Rüping, režisérská hvězda současnosti, s divadlem nastudoval hru kombinující texty Danta Alighieriho, Meat Loafa a Britney Spears. V klíčové scéně, kdy se hrdina vydává do zásvětí za milovanou Beatrice, se Moravské divadlo ponořilo na celých 17 minut do tmy, z níž se vynořovaly další a další vrstvy Pekla, Očistce a Ráje. Na dechberoucí podívanou se přijel podívat také Martin Baxa, vůbec první ministr kultury od dávných časů místní legendy Pavla Dostála, který na festival dorazil. Zahajovací představení z Bochumi v Olomouci mělo úspěch. Hned druhý den ho ale co do nadšení publika drtivě porazila Ela!, čerstvá novinka činohry Moravského divadla Olomouc vyprávějící o zdejší rodačce, automobilové závodnici Elišce Junkové. Inscenace je pojatá jako retromuzikál. V praxi to znamená, že soubor sto let starý příběh přibližuje sto let starými prostředky, v čele s jazykem a vůbec hereckým projevem. „Kámen je nastražen, dost bylo drzých žen,“ zpívá se tu a taky se tu mluví o tom, že „manželství nemůže být složitější než karburátor“.
Aplaus po konci představení nebral konce a vychutnávala si ho také kopie bugatky Elišky Junkové, která je po většinu děje přítomná na scéně. Tedy jedno z oněch „aut rychlých barevných“, ze kterých si dělá legraci sousední Divadlo na cucky. Což ale pouze dokládá, že Volnost v mottu přehlídky není prázdným pojmem. Spíše jde o popis příkladně otevřeného přístupu dramaturgie celého festivalu, která se snaží popisovat, co zrovna se u nás i za hranicemi v divadle děje. X
Snad budou lidé vnímavější. (Daria Koval)