Oswald Spengler: Pruský socialismus

Oswald Spengler

Pruský socialismus Výběr a překlad: Rudolf Jičín

Délský potápěč 2011

1

(Oswald Spengler: Preussentum und Sozialismus, C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung, Oscar Beck, München 1920) Obsah: Úvod Revoluce Socialismus jako životní forma Angličané a Prusové Marx Internacionála Závěr

Str.: 1 1 2 2 5 9 10

Úvod Je socialismus instinkt nebo systém? Je konečným cílem lidstva nebo stavem dneška a zítřka? Nebo je jen poţadavkem jediné třídy? Je identický s marxismem?…

Str. 3 Chyba všech, kdo něco chtějí je, ţe zaměňují to, co by mělo být s tím, co bude… Zaměňují okamţiky za epochy, příští rok s příštím stoletím, nápady s idejemi, knihy s lidmi. Tito marxisté jsou silní jen v negaci, v pozitivním jsou bezmocní. Prozrazují, ţe jejich mistr byl jen kritik, ne tvůrce.

Str. 3 Doba politických programů skončila. My, pozdní lidé Západu jsme se stali skeptiky. Ideologické systémy uţ nám nemohou poplést hlavu.

Programy patří minulému století. Nechceme uţ ţádné věty, chceme sami sebe.

Str. 4 Revoluce Tři pozdní národy Západu usilovaly o tři ideální formy existence.

Slavná hesla je označují jako svobodu, rovnost, bratrství…

Str. 14

2

Antické revoluce představují pouze pokus dosáhnout ţivotního stavu, v němţ je vůbec moţná a snesitelná klidná existence. Navzdory vnější vášnivosti mají vesměs defenzivní povahu. Od Kleóna ke Spartakovi nikdo nemyslel na to, aby mimo bídu okamţiku usiloval o prosazení nového řádu ţivotních podmínek. Tři velké revoluce Západu ale rozvíjejí otázku moci, která zní: má být vůle jednotlivce podřízena vůli celku nebo naopak? A jsou rozhodnuty vlastní řešení vnutit celému světu.

Anglický instinkt: moc patří jednotlivci. Boj všech proti všem; triumf silnějšího: liberalismus, nerovnost. Jiţ ţádný stát. Kdyţ kaţdý bojuje za sebe, slouţí to nakonec dobru všech.

Francouzský instinkt: moc nepatří nikomu. Ţádná podřízenost, tedy ţádný řád. Ţádný stát, nýbrţ nic: rovnost všech, ideální anarchismus, v praxi vţdy znovu (1799, 1851, 1871, 1918) despocie generálů nebo prezidentů.

Obojí se nezývá demokracií, ale ve velmi různém významu. O třídním boji v marxistickém smyslu není řeč. Anglická revoluce, která vytváří typ nezávislého, jen sobě odpovědného soukromníka, se netýká stavů, ale státu.

Stát má být světsky i duchovně odstraněn a nahrazen předností ostrovní polohy… Francouzská revoluce jediná je „třídní boj“, ale tříd hodností, nikoliv tříd hospodářských. Málo početní privilegovaní mají být začleněni do stejnorodé lidové masy, burţoazie.

Německý, přesněji pruský instinkt zní: moc patří celku. Jednotlivec mu slouží. Suverénem je celek. Král je jen první sluţebník svého státu (Friedrich Veliký). Kaţdý má své místo. Rozkazuje se a poslouchá. Toto je od 18. století autoritativní socialismus, svou podstatou, pokud se jedná o srovnání s anglickým liberalismem a francouzskou demokracii, neliberální a antidemokratický. Je ale také zřejmé, ţe pruský instinkt je antirevolucionářský. Převést organismus z ducha 18. století do 20. století – coţ se dá nazvat ve zcela jiném, specificky pruském smyslu liberalizací a demokratizací – byl úkol organizátorů. Radikální teorie ale učinila z části národa čtvrtý stav – nesmyslně v zemi rolníků a úředníků. Dala převaţujícímu dílu národa, rozčleněného v nesčetná povolání, jméno „třetí stav“ a označila ho jako objekt třídního boje. Učinila ze socialistické myšlenky privilegium čtvrtého stavu.

Str. 14-15 Ve skutečnosti národ nemá nikdy moţnost volit mezi různými státními formami. Měnit se dá jen převlek, ne duch, to podstatné, i kdyţ veřejné mínění stále obojí zaměňuje. Co je napsáno v ústavě, je vţdy nepodstatné.

Záleţí na tom, co z ní postupně vytvoří obecný instinkt. Anglický parlament vládne podle nepsaných, ze staré praxe se vyvinuvších zákonů a právě proto s velkým úspěchem.

Str. 17-18 3

Socialismus jako životní forma Leţí před námi šest tisíc let vyšších lidských dějin. Z lidské masy, která se rozšířila po celé planetě, se vyděluje divadlo a osud velkých kultur, dějin v hlubším smyslu…

V nich působí určitý nezměnitelný étos, který vytváří nejen zcela určitý druh víry, myšlení, cítění, činnosti, státu, umění a ţivotního řádu, nýbrţ také určitý – antický, indický, čínský, západoevropský – typ „člověka“ se zcela vlastním ustavením těla a duše, typ jednotný v instinktu a vědomí, rasu v duchovním smyslu.

Kaţdý z těchto výtvorů je sám v sobě dokonalý a nezávislý. Historické vlivy, pro jejichţ husté předivo běţná historiografie na vše jiné zapomíná, spočívají ve vnějšnostech; vnitřně zůstávají kultury, čím jsou.

Str. 22 Nakonec, po určité vymezené řadě století, se mění kaţdá kultura v civilizaci. Co bylo ţivé, stává se ztuhlé a chladné. Vnitřní šířky, prostory duše jsou nahrazovány rozšiřováním ve sféře fyzického, ţivot ve smyslu mistra Eckharta ţivotem ve smyslu politické ekonomie, moc idejí se stává imperialismem. Šíří se poslední pozemské ideály… Od Sokrata, Rousseaua, Buddhy se cesta vţdy obrací dolů. Všechny civilizace jsou vnitřně příbuzné, bez pravé metafysiky, hlasateli prakticky uzavřeného světového názoru a ţivotního stylu, pro něţ máme jména jako buddhismus, stoicismus, socialismus.

Str. 23 Socialismus… znamená stupeň naší civilizace v kultuře, která od 1800 směřuje ke svému konci…

V tomto zcela navenek obráceném instinktu ale dále vládne faustovská vůle k moci, nekonečné směřování strašlivé vůle k bezpodmínečné vládě nad světem ve vojenském, hospodářském, intelektuálním smyslu, ve faktu světové války a v ideji světové revoluce, s rozhodností, která pomocí prostředků faustovské techniky a vědy chce svařit změť lidstva dohromady.

Objektem moderního imperialismu je celá planeta. Babylonský imperialismus se omezoval na Přední Asii, indický na Indii, antický nalezl své hranice v Británii, Mezopotámii a na Sahaře, čínský u Kaspického moře. My neznáme ţádné hranice. Z Ameriky jsme osídlováním učinili část Evropy; světadíly jsme obsadili městy našeho typu, podřídili je našemu myšlení a ţivotním formám. Je to vůbec nejvýš dosaţitelný výraz našeho dynamického cítění světa. V co věříme, mají věřit všichni. Co chceme, mají

4

chtít všichni… Mají přijmout náš politický, sociální, hospodářský ideál nebo vyhynout.

Str. 23-24 Angličané a Prusové S Anglií začíná civilizace. Francie ovládla ducha, společenské mravy, vkus, Anglie styl praktického ţivota, styl peněz.

Str. 29 Anglická politika je politikou soukromníků a jejich skupin. To a nic jiného znamená parlamentární vláda. Cecil Rhodes byl soukromník, který si podmaňoval země; američtí miliardáři jsou soukromníci, kteří se zmocňují zemí pomocí podřízené třídy profesionálních politiků.

Str. 34 Z vnitřního řádu můţe v Německu existovat jen nějaká forma socialismu. Liberalismus je věc pro malou menšinu… Uţ jsme jednou takoví; nemůţe být Angličany, můţeme být jen karikaturou Angličanů – a to jsme často byli v plné míře. Kaţdý pro sebe: to je anglické; všichni pro všechny: to je pruské.

Str. 34 Angličané, uzavření na svém ostrově, dosáhli vnější a vnitřní jednoty ţivotního postoje jako ţádný jiný moderní národ Evropy: vznikla vznešená společnost, ladies and gentlemen, spojená silným společným cítěním, zcela totoţným myšlením, cítěním, chováním. Od 1750 udává tento postoj v moderní civilizaci tón, nejprve ve Francii.

Str. 35 Je to společný cit představ o úspěchu, štěstí, ne jako pruský o úloze…

Str. 36 K pruskému postoji patří, jednotlivé vůle se rozvíjejí ve vůli celku.

Důstojnický sbor, úřednictvo, Bebelovo dělnictvo, konečně „národ“ 1818, 1870, 1914 cítí, chtějí, jednají jako nadosobní jednotka. To není davové cítění; je v tom cosi nekonečně silnějšího a svobodnějšího, čemu nikdo, kdo k tomuto cítění nepatří, nerozumí. Pruské cítění je exkluzivní.

Str. 37-38 Proto také na počátku kultury západní Evropy vznikají dvě filosofické školy, anglická egoismu a sensualismu okolo 1700, pruská idealismu okolo 5

1800. Vyjadřují, co jsou tyto národy jako náboţenské, politické, hospodářské jednotky.

Str. 42 O sobě není filosofie nic, hromada slov, řada knih. Není také pravdivá nebo nepravdivá – o sobě. Je řečí ţivota v nějaké velké hlavě. Hobbes má pro Angličana pravdu, kdyţ vytváří „selfish system“ egoismu a optimistické whighovské filosofie obecného uţitku, „největšího štěstí pro největší počet“, a také na druhé straně Shaftesbury se svým pojetím gentlemana, toryho, vkusně ţijící suverénní osobnosti. Ale stejně pravdivý je pro nás Kant s pohrdáním „štěstím”, uţitkem a s kategorickým imperativem povinnosti, stejně Hegel se svým mohutným smyslem pro skutečnost, kdy do středu historického dění staví nikoliv blaho „lidské společnosti”, ale tvrdé osudy států.

Máme dát před Kantovým kategorickým imperativem „jednej tak, aby se maximum tvého jednání mohlo stát obecným zákonem” přednost Benthamovu „jednej tak, abys – měl úspěch“?

Str. 42 Étos úspěchu a étos povinnosti. Anglický národ je vytvořen na rozdílu bohatství a chudoby, pruský na rozkazu a poslušnosti.

Str. 43-44 Zde se konečně objevuje hluboký etický smysl hesel kapitalismus a socialismus. Existují lidské řády vybudované na bohatství a na autoritě, první zacílené na bezuzdný boj o úspěch, druhé na platnost zákona. Pro pravého Angličana je stejně nesnesitelné přijímat rozkazy od někoho, kdo nic nemá, jako je pravému Prusovi nesnesitelné se klanět před pouhým bohatstvím.

Str. 44-45 Osudnou chybou politické ekonomie je, ţe zcela materialisticky a bez nejmenšího zřetele na mnohost ekonomických instinktů… mluví o ekonomických stupních „lidstva“, „novověku“, „přítomnosti“. Projevují se v tom všechny slabosti jejího anglického původu, protoţe je jako věda produktem moderních Angličanů, odpovídající jejich sebevědomé ješitnosti a nedostatku psychologie, jejich výlučné „philosophy“, jejich smyslu pro boj, úspěch a vlastnictví. Čistě anglické pojetí hospodářského ţivota se od 18. století usídlilo ve všech hlavách kontinentu.

Str. 46-47 Z cítění světa pravého osídlence Východní marky, kolonizujících řádů, nutně vznikl princip hospodářské autority státu. Jednotlivec dostává svou 6

hospodářskou úlohu. Práva a povinnosti vytváření a vyuţívání pozemkového majetku jsou rozděleny. Cílem není obohacení jednotlivce nebo kaţdého jednotlivce, ale rozkvět celku. Takto kolonizovali Friedrich Wilhelm I. a jeho nástupci baţiny východu. Povaţovali to za misii. Bůh jim dal úkol.

Str. 47 Ve veškerém boji mezi podnikateli a dělníky v anglickém průmyslu od 1850 jde o zboţí nazývané „práce“, kterou první chtějí vyuţívat lacino, druzí draze. Všechno, co s rozhořčeným obdivem říká Marx o výkonech „kapitalistické společnosti“, platí o anglickém, nikoliv o všeobecně lidském hospodářském instinktu.

Str. 48 Ţe psychologicky a proto také prakticky – neboť praktický ţivot je výrazem duševních podmínek – je anglický pojem kapitálu něco zcela jiného neţ francouzský pojem renty a pruský pojem správy, materialista nevidí. Celá moderní politická ekonomie spočívá na základní chybě, kdy se smysl hospodářského ţivota všude na světě staví naroveň s obchodními zájmy podle anglických pojmů… Marxismus si plně přivlastnil schéma tohoto učení jako čistou negaci. To vysvětluje obrovské fiasko všech předpovědí o vypuknutí světové války, které jednohlasně prorokovaly zhroucení světového hospodářství během několika málo měsíců.

Str. 49 Protikladem k socialismu marxistického stylu je jen kapitalismus anglického stylu. Pruská myšlenka správy hospodářského ţivota z nadosobního hlediska převádí německý kapitalismus od ochranného celního zákonodárství z 1879 spontánně do socialistických forem ve smyslu státního řádu.

Str. 49 Tak stojí proti sobě dva velké hospodářské principy. Z Vikinga se stal svobodný obchodník, z rytíře správní úředník. Smíření mezi nimi není moţné, a protoţe oba, jako Germáni a faustovští lidé nejvyššího řádu, neuznávají ţádné hranice své vůle a věří, ţe u cíle mohou být teprve tehdy, aţ se celý svět podřídí jejich ideji, nastane válka, v níţ jeden z nich definitivně zvítězí. Má být světové hospodářství vykořisťováním světa nebo jeho organizací? Mají být césary budoucího impéria miliardáři nebo světoví úředníci, má být obyvatelstvo Země… objektem politiky trustů nebo lidí, jak se naznačuje na konci druhého Fausta? Neboť se jedná o osud světa. Hospodářské myšlenky Francouzů byly stejně tak teritoriálně omezeny jako renesančního člověka. V tom se ţádným způsobem neliší 7

merkantilismus za Ludvíka XIV. a fysiokratická škola Turgotova… od socialistických plánů Fourierových, který chtěl rozloţit „společnost“ do malých hospodářských těles… Světové hospodářství patří k vnitřním nutnostem jen tří opravdu faustovských národů. Rytířští Španělé… jako praví vojáci o teorii hospodářské expanze nepřemýšleli,… ale rozšířením hospodářského horizontu západního člověka tuto myšlenku umoţnili.

Angličané jako první pod názvem politické ekonomie popsali svou teorii vykořisťovatelského světového hospodářství. Jako obchodníci byli dostatečně chytří, aby znali moc pera nad knihomoly všech kultur.

Namluvili jim, ţe zájmy jejich pirátského národa jsou totoţné se zájmy lidstva. Ideu svobodného obchodu obalili ideou svobody. Praktická chytrost chyběla třetímu a poslednímu, opět plně vojenskému národu. Co uskutečnilo ve svém okruhu Prusko,… byl socialismus… Má se světu vládnout socialisticky nebo kapitalisticky? Tato otázka nemůţe být rozhodnuta mezi dvěma národy. Proniká dnes do nitra kaţdého jednotlivého národa. Kdyţ mlčí zbraně mezi státy, objevuje se v občanské válce. Dnes existuje v kaţdé zemi anglická a pruská hospodářská strana…

Triviální blouznivci o míru mohou mluvit o smíření národů; ideje se nesmiřují. Vikingský duch a duch řádu povedou svůj boj do konce.

Str. 51-52 Světové dějiny jsou dějinami států, dějiny států jsou dějinami válek.

Ideje deroucí se k rozhodnutí se převlékají do politických jednotek, do států, národů, stran. Chtějí být vybojovány zbraněmi, ne slovy.

Hospodářské boje se stávají boji mezi státy nebo uvnitř států. Náboţenské víry se konstituují jako státy, jako ţidovství nebo islám, hugenoti a mormoni, kdyţ jde o jejich existenci nebo vítězství. Vše, co povstalo z nejhlubšího lidského duševna a lidské tvorby, obětovává člověka. Ideje, které se staly krví, poţadují krev. Válka je věčná forma vyššího lidského ţivota a státy jsou zde kvůli válkám; jsou výrazem připravenosti k válce. A kdyţ se unavené a bezduché společenství chce zříci války, jako antičtí lidé pozdních století, Indové a Číňané dnes, stávají se jen z těch, kdo vedli války jejich objektem, o nějţ a s nímţ vedou války jiní.

Str. 52-53 Ve skutečnosti národ nemá nikdy moţnost volit mezi různými státními formami. Měnit se dá jen převlek, ne duch, to podstatné, i kdyţ veřejné mínění stále obojí zaměňuje. Co je napsáno v ústavě, je vţdy nepodstatné.

Záleţí na tom, co z ní postupně vytvoří obecný instinkt. Anglický parlament vládne podle nepsaných, ze staré praxe se vyvinuvších zákonů a právě proto s velkým úspěchem.

Str. 17-18

8

Ţe strany, především anglické strany jsou části lidu, je diletantský nesmysl. Ve skutečnosti, kromě států o rozsahu několika vesnic, nemůţe vláda lidu, vláda skrze lid vůbec existovat… Všude, kam pronikly anglické vládní formy, spočívá vláda v rukou velmi mála muţů… Tím vzniká otázka, jaký je vztah mezi lidem a stranou, či co vlastně v dnešním státním světě Západu znamenají volby. Kdo volí a co volí? Smysl anglického systému spočívá v tom, ţe lid volí strany… Jednotlivý Angličan… podporuje od voleb k volbám ty, jejichţ záměry pro příští léta odpovídají jeho míněním a zájmům. Jak lhostejné jsou osoby poslanců, ví dobře.

Výraz „hlasovací stádo“ se hodí na průměr poslanců určitě lépe neţ na voliče.

Str. 57 Západní civilizace se stala… civilizací zcela anglickou.

Str. 58 Obě velké světové myšlenky… dále stojí proti sobě: diktatura peněz nebo organizace, svět jako kořist nebo jako stát, bohatství nebo autorita, úspěch nebo povolání.

Str. 65 Republika znamená dnes vládu úspěšných soukromníků, kteří svou volbu a tím svůj vliv mohou zaplatit – a zemský povrch jako lovecký revír těch, kdo chtějí bohatnout a vyţadují pro sebe moţnost svobodného boje jednotlivců.

Str. 66 Miliardáři nebo generálové, bankéři nebo úředníci velkého stylu – to je věčná otázka.

Str. 67 Marx Problém „čtvrtého stavu“ se objevuje v kaţdé kultuře při jejím přechodu k civilizaci. Pro nás začíná 19. stoletím; Rousseau náhle zastaral. Třetí stav patří k městu, které se staví jako rovnocenné vedle venkova, čtvrtý ke světovému městu, které venkov ničí. Je to duševně vykořeněný lid…, který nomádsky jako beztvará a formě nepřátelská masa táhne těmito kamennými labyrinty…

Str. 68

9

Civilizací západní Evropy…vládne strojní průmysl. Průmyslový dělník není čtvrtý stav, ale právem se cítí jako jeho reprezentant. Představuje symbol. Vznikl touto civilizací jako typ a cítí špatnost své existence nejhlouběji. Je otrokem technického věku, stejně jako inţenýr nebo podnikatel.

Str. 68 Ale řešení dělnické otázky jen pro dělníky a skrze ně neexistuje. Čtvrtý stav je pouhá skutečnost, ne idea… Dnes se to těţko chápe, protoţe stojíme na vrcholu velkoměstského masového hnutí, v jehoţ důsledku blízký pozorovatel ohlušen hesly přeceňuje jednostranné vyhlídky třídního egoismu, ale během dvou, tří století to všechno bude pryč, pokud dělnické hnutí nevstoupí do sluţby nějaké obecné ideje. Co zbylo z vášní doby Gracchů za Augusta? Problém se nevyřešil, rozpadl se.

Str. 68-69 Zde nyní přichází Marx. Pokouší se okázalou konstrukcí pozvednout skutečnost na úroveň ideje… Jako člověk přírodní vědy 19. století byl dobrý materialista a špatný psycholog. A tak nakonec nenaplnil velké skutečnosti nějakou ideou, ale ideje sníţil na pojmy, na zájmy. Místo anglické krve, kterou v sobě necítil, pozoroval jen anglické věci a pojmy, a z Hegela, jenţ reprezentoval slušnou část pruské státní myšlenky, se mu stala přístupnou jen metoda. A tak přenesl skutečně groteskní kombinací instinktivní protiklad dvou germánských ras na materiální protiklad dvou vrstev. Připsal „proletariátu“, čtvrtému stavu, pruskou myšlenku socialismu a „buržoazii“, třetímu stavu, anglickou myšlenku kapitalismu… Ve své prostotě neodolatelnými hesly se mu podařilo konsolidovat dělnictvo skoro všech zemí ve třídu s výrazným třídním vědomím. Jeho řečí dnes mluví a v jeho pojmech myslí čtvrtý stav… V povrchnosti jeho systému spočívá jeho síla… Víra v jednotu cíle, zaloţená jako vţdy na Západě na jediné knize, o jejíţ absolutní pravdivosti pochybovat je zločin, je silnější neţ skutečnost. Teprve tištěné slovo zaručuje faustovskému duchu působení do všech dálek prostoru a času. V anglické revoluci to byla bible, ve francouzské Rousseauova Společenská smlouva, v německé Komunistický manifest. Z převrácení protikladu ras na protiklad tříd vznikl nyní rozhodující pojem třídního boje. Horizontální směr historických sil se stává vertikálním: to je smysl materialistického pojetí dějin.

Přírodovědecké myšlení této doby vyţaduje protiklad síly a látky: látky politických sil se nazývají národy, látky hospodářských sil se nazývají třídy. Marxismus zaměňuje pořadí obou sil a tím také obou látek. Tím ale nabývá slovo třída zcela nového významu.

Str. 69-70.

10

S úplným psychologickým nepochopením, jako přírodovědecky vyškolená hlava z 1850, si Marx nevěděl rady s rozdílem stavu a třídy. Stav je etický pojem, výraz ideje. Privilegovaní z 1789 stáli proti měšťanstvu jako stav, který ztělesňoval ideál formy, grandeur, courtoisie, vnitřní a vnější vznešenost… Měšťanstvo popřelo etickou převahu starých vznešených mravů a teprve odtud následuje odmítnutí sociálních privilegií.

Anglicky školený rozum Paříţanů nastolil jiný ideál a francouzský instinkt z toho vytvořil princip rovnosti v etickém smyslu. To byl nový význam výrazu „lidská společnost“, totiţ rovnost a všeobecná závaznost mravního ideálu spočívajícího na rozumu a přírodě, nikoliv na krvi a tradici.

Str. 70-71 Třída je naproti tomu čistě hospodářský termín. Z eticko-politického pojmu měšťanstva z 1789 se stal hospodářský pojem z 1850. Ideál stavů se změnil v třídní zájem. Jen v Anglii byly třídy uţ dávno odstupňovány podle bohatství. Střední třída zahrnovala ty, kdo ţili z práce, aniţ by byli chudí.

Vyšší třída byla bohatá, aniţ by pracovala. Dolní třída pracovala a byla chudá. V Prusku určovalo třídu postavení, větší či menší míra nadřízenosti a podřízenosti. Vedle třídy rolníků existovala třída úředníků, tedy nikoli jednotka hospodářská, ale funkce. K podstatě moderní Francie patří neexistence skutečných tříd. Národ je neuspořádaná masa, v níţ se nacházejí bohatí a chudí, aniţ by ale tvořili třídu. Celý národ je jedna třída.

Str. 71 Nesnadná je vţdy přesná definice… tříd. Měšťanstvo znamená v okruhu marxistického myšlení něco zcela jiného neţ u Rousseaua. Je velký rozdíl, pouţijeme-li tento termín v protikladu k privilegovaným stavům feudální doby nebo z hlediska městských dělnických mas. Ke třem stavům z 1789 neexistuje ţádný čtvrtý, k dnešnímu čtvrtému ţádný první a druhý. Sieyes počítá duchovenstvo na 80.000, šlechtu na 120.000 a třetí stav na 25 milionů. Tito poslední jsou tedy národ. Burţoasie znamená „všichni“. Také francouzský rolník je burţoa.

Str. 72 Čtvrtý stav je ale menšina, která nikdy není přesně definovatelná, protoţe při označení - řemeslník, průmyslový dělník, proletář, masa – leţí hranice jinde. Někdy je definován a často pociťován… jako opět „všichni“ s výjimkou podnikatelů.

Str. 72 Třetí stav byl vlastně zcela negací. Znamenal, ţe uţ ţádné stavy vůbec nemají existovat. Čtvrtý stav ale opět vytyčuje tuto rovnost. Staví jedinou třídu povolání jako určující v sociálním ţivotě; vrací se k 1789 a prezentuje 11

se opět jako privilegovaný stav. To nacházíme v pojmech diktatura proletariátu, panství jedné třídy, jejíţ početní převaha naprosto není jistá.

Tím se třídní cíl přeměňuje zpět v karikaturu starého stavovského ideálu.

Z těchto konstrukcí mluví jen literatura, ne krev a výchova.

Str. 72 Ale také Marxova morálka je anglického původu. Marxismus prozrazuje v kaţdé větě, ţe pochází k teologického, nikoliv politického způsobu myšlení…

Proto jsou jeho základní pojmy pociťovány jako morální protiklady.

Slova socialismus a kapitalismus označují v tomto nenáboţenském náboţenství dobro a zlo. Burţoa je ďábel, námezdní dělník anděl této nové mytologie a stačí se jen trochu ponořit do vulgárního patosu Komunistického manifestu, abychom za jeho maskou spatřili independentní křesťanství.

Str. 73 Tím učí Marx pohrdání prací. Snad to sám tak nikdy necítil. Práce tvrdá, dlouhá, vyčerpávající - je neštěstí, zisk bez námahy je štěstí. Pod vysloveně anglickém podceňování muţe, který má jen své ruce, aby mohl ţít, se skrývá instinkt Vikinga, jehoţ povoláním je zmocnit se kořisti a ne spravovat své plachty. Proto je v Anglii manuální pracovník větším otrokem neţ kdekoliv jinde. Je jím morálně; cítí, ţe jeho způsob práce vylučuje, aby byl počítán mezi gentlemany. V pojmech burţoasie a proletariát stojí proti sobě čistě anglické hodnocení obchodního zisku a manuální práce. První je štěstí, druhé neštěstí, první znamená ušlechtilost, druhé sprostotu. Nenávist nešťastného ale říká: první činnost je zaměstnáním zlého, druhé dobrého.

Str. 73 Tak se vysvětluje Marxova pomatenost, z níţ vyšla jeho kritika společnosti, znemoţňující mu fatálně porozumění pravému socialismu. Zná podstatu práce jen v anglickém pojetí jako prostředek ke zbohatnutí, jako prostředek bez mravní hloubky, kde jen úspěch, peníze… mají význam.

Angličanovi chybí smysl pro důstojnost… práce. V jeho očích práce znešlechťuje, je nenáviděnou nutností – běda tomu, kdo nemá nic neţ ji, kdo nic nevlastní kromě vţdy nové práce a především, kdo nikdy nic vlastnit nebude. Kdyby Marx rozuměl smyslu pruské práce… jako sluţby ve jménu celku, pro „všechny“ a ne pro sebe, která zušlechťuje bez ohledu na svůj druh, pravděpodobně by svůj manifest nenapsal.

Str. 74

12

Zde ale ho podpořil jeho ţidovský instinkt, jak ho sám charakterizoval ve svém spise o ţidovské otázce. Prokletí fyzické práce na začátku knihy Genesis, zákaz hanit sobotu prací, starozákonní patos mu zpřístupnil anglické cítění. A odtud nenávist vůči těm, kdo nepotřebují pracovat…

Vočkoval proletářům pohrdání prací… Luther oslavoval nejniţší pracovní činnost jako bohulibou,… před Marxovýma očima se ale vznáší ideál blahobytného proletáře, který všechno vlastní bez námahy – to je konečný smysl jeho expropriace šťastné burţoasie. To, co Angličan nazývá štěstím, obchodní úspěch, který šetří fyzickou práci a činí z člověka gentlemana má být pro všechny – Angličany. Pro nás je to sprostota, vkus lůzy a snobů.

Str. 74 Tato etika ovládla jeho ekonomické představy. Jeho myšlení je zcela manchestrovské… Marx popírá kapitalismus, který nalezl své ospravedlnění u Benthama a Shaftesburyho a byl formulován Adamem Smithem; protoţe je ale jen kritik, negující a netvořivý, přijímá jako princip právě tu věc, kterou popírá.

Str.75 Práce je pro něho zboží, ne „povinnost”: to je kořen jeho politické ekonomie. Jeho morálka je morálka obchodu… Mzdový boj se stává spekulací, dělník je obchodník se svým zboţím, které se nazývá „práce“.

Tajemství slavné teze o nadhodnotě je v tom, ţe se pociťuje jako kořist, kterou obchodník získal na protistraně…Třídní egoismus se povznáší na princip. Manuální pracovník má nejen obchodovat, má ovládnout trh…

Marxismus je kapitalismus dělnictva. Připomíná to Darwina, jemuţ Marx stojí stejně tak blízko jako Malthus a Cobden. Obchod je stále chápán jako boj o ţivot. V průmyslu obchoduje podnikatel zboţím zvaném „peníze“, manuální pracovník se zboţím zvaném „práce“. Marx by chtěl odebrat kapitálu právo na privátní zájmy, ale dovede to nahradit jen právem na privátní zájmy dělníka. Je to nesocialistické, ale dokonale anglické.

Str. 75 V Marxově… myšlení stát nepřichází v úvahu. Myslí v obraze society, bezstátně. Jako v politicko-parlamentní existenci Anglie, tak v hospodářském ţivotě jeho světa existuje jen systém dvou suverénních stran, nic, co by stálo nad nimi. Myslí jen na boj, arbitráţ, vítězství nebo poráţku, diktaturu jedné z obou stran. Diktaturu zlé kapitalistické strany chce Manifest nahradit diktaturou dobré, proletářské strany. Jiné moţnosti Marx nevidí.

Str. 75-76

13

Prusko-socialistický stát stojí ale mimo toto dobro a zlo. Státem je celý národ, a proti jeho bezpodmínečné suverenitě jsou obě strany jen – strany, menšiny, které obě slouţí celku. Socialismus je, čistě technicky řečeno, úřednický princip. Kaţdý dělník nabývá nakonec namísto obchodníka charakter úředníka, stejně tak kaţdý podnikatel. Jsou průmysloví úředníci a obchodní úřadníci stejně jako vojenští a dopravní. Ve velkém stylu se to vyskytlo v egyptské kultuře a zase jinak v čínské. Je to vnitřní forma politické civilizace Západu jiţ v gotických městech s jejich cechy a gildami, kde kaţdý je nutnou částí dynamického celku. To Marx nepochopil. Jeho horizont a jeho duševní rozhled směřovaly jen k převrácení soukromé obchodnické společnosti v soukromou dělnickou společnost. Kritik prvního řádu je jako tvůrce bezmocný… Celá sociální demokracie 19. století měla jen jednoho tvůrce velkého stylu, který uměl ne psát, ale vládnout: Bebela, jistě ne první inteligenci své strany, ale určitě prvního a jediného organizátora. Pro vůdce přichází v úvahu zcela jiný talent neţ inteligence v literárním smyslu. Napoleon „spisovatele“ vedle sebe nestrpěl.

Str. 76 Z hospodářského darwinismu Angličanů a z Marxova systému dvou tříd plyne přirozená zbraň mezi obchodnictvem a obchodujícím dělnictvem: stávka. Stávkou se kupci odpírá zboţí „práce“. Stávkou protistrany, výlukou, odpírá kupec zboţí „peníze“… Stávka je nesocialistický znak marxismu, klasické znamení jeho původu z obchodnické filosofie, k níţ Marx instinktivně a zvykově patřil.

Str. 76-77 Ve státě naproti tomu práce není zboţí, ale povinnost k celku, a neexistuje – to je pruská demokratizace – ţádný rozdíl v mravní důstojnosti práce: soudce a učenec „pracují“ stejně dobře jako horník a ţelezničář…

Ve stávce jako bojovém prostředku spočívá předpoklad, ţe jako stát neexistuje národ, ale jen strany.

Str. 77 Pruská myšlenka je nestranické státní stanovení mzdy pro každý druh práce… plánovitě odstupňované… Zahrnuje zákaz stávky jako protistátního a obchodnického privátního prostředku. Stanovení mzdy musí být zaměstnavatelům a zaměstnancům odebráno a přeneseno na všeobecnou hospodářskou radu.

Str. 77 Marx svůj silně schematický a z problematického hlediska vytvořený obraz průmyslové Anglie prostým prodlouţením perspektivy rozšířil na 14

celé dějiny. Prohlašuje platnost své hospodářské konstrukce pro celou „lidskou společnost“ s tím, ţe představuje to jedině podstatné v průběhu dějin. V tom se rovná Darwinovi, který rovněţ vyšel z Malthuse a svůj systém povaţuje za platný pro „všechny organismy“, zatím co ve skutečnosti se hodí pouze pro vyšší zvířata podobná člověku…

V materialistickém pojetí dějin, které povaţuje ekonomické poměry za příčinu (ve fyzikálním smyslu slova) a náboţenství, právo, mravy, vědu za účinky, je v tomto pozdním stadiu bez pochyby cosi přesvědčivého, protoţe se obrací k myšlení nenáboţenského a tradic zbaveného velkoměstského člověka: ne snad, ţe by hospodářská situace skutečně byla „příčinou“, ale protoţe umění a náboţenství se staly bezmocnými, prázdnými a vnějškovými jevy a působí jen jako stíny jediné mocně se rozvíjející výrazové formy doby. To právě je ale především anglické: náboţenství jako „cant“, umění jako „comfort“ horní třídy a almuţna pro dolní třídu („umění lidu“).

Str. 78-79 Hegel stojí nad, jeho ţák Marx pod rovinou historických skutečností.

Odhlédneme-li od Hegelovy metafysiky, objeví se myslitel o státě se silným smyslem pro skutečnost, jemuţ podobného nenajdeme v novější filosofii. Hegel - volbou Prus - staví z duchovní příbuznosti stát se stejnou jistotou do středu svého velmi hlubokého, skoro goticky pojatého vývoje, jako Marx - volbou Angličan - hospodářství do středu své mechanickodarwinovské „evoluce“… Stát je u Hegela tvůrce dějin, dějiny jsou politika, „lidská společnost“ není jeho výraz… Marx ale uvaţuje o dějinách bez státu, chápe dějiny jako arénu stran, jako střet privátních hospodářských zájmů. Materialistické pojetí dějin je anglické pojetí dějin…

Str. 79 Duchovní předpoklady tohoto způsobu myšlení ale uţ neexistují. 19. století bylo stoletím přírodovědy; 20. století náleţí psychologii. Nevěříme uţ v moc rozumu nad ţivotem. Cítíme, ţe rozumu vládne ţivot. Znalost člověka je pro nás důleţitější neţ abstraktní a obecné ideály; z optimistů jsme se stali skeptiky: nezajímá nás, co by mělo nastat, ale co nastane; být pánem skutečností je pro nás důleţitější neţ být otrokem ideálů. Logika obrazu přírody, řetěz příčin a účinků se nám zdá povrchní; jen logika organického, osud, instinkt, který člověk cítí a jehoţ všemocnost vidíme v proměnách věcí, nám ukazuje hloubku existence. Marxismus je ideologie. Znamení toho nese také ve svém třídění dějin… Cesta evoluce vede od starověku přes středověk k novověku, na jehoţ konci je uskutečněný marxismus, ráj na zemi. Nemá cenu tento obraz vyvracet.

Záleţí na tom dát modernímu člověku nový pohled, z něhoţ vyplyne nutně sám od sebe nový obraz. Ţivot nemá ţádný „cíl“. Lidstvo nemá ţádný 15

„cíl“… Velikost divadla je v jeho bezúčelnosti. Tak to cítil Goethe…

Nejsme „lidé o sobě“. To patří k minulé ideologii. Světoobčanství je ubohá fráze. Jsme lidé nějakého století, národa, okruhu, typu.

Str. 79-80 Ideje nejsou slova, nevyjadřují se slovy. Umělec je nazírá, myslitel cítí, státník a voják je uskutečňuje. Ideje se ozřejmují krví, instinktivně, ne abstraktním přemýšlením. Ukazují svou existenci stylem národů, typem člověka, symbolikou činů a děl, a zda o nich lidé vůbec vědí, zda o nich mluví nebo píší, správně nebo nesprávně, je málo důleţité. Ţivot je to první a poslední a ţivot nemá ţádný systém, ţádný program, ţádný rozum; existuje zde sám pro sebe a skrze sebe, a hluboký řád, v němţ se uskutečňuje, lze jen nazírat a cítit – a pak snad popsat, ale ne rozloţit na dobré a zlé, správné a chybné…

Proto marxismus není idea… Tento způsob myšlení je pomíjivý. Byl účinný, protoţe kaţdý národ tyto pojmy pouţil jako zbraň. Přitom je lhostejné, zda jim rozuměl nebo nerozuměl. Působily, protoţe lidé při zvuku těchto slov a síle vět na něco věřili. Na co – to byla opět nezměnitelná idea jejich vlastního ţivota, vlastní krve.

Str. 81 Marxismus… se hroutí. Komunistický manifest se stal rokem 1918 pouhou literární pozoruhodností stejně jako Contrat social rokem 1793.

Skutečný, instinktivní socialismus jako výraz staropruského cítění… se vrací ke svému původu a významu.

Str. 81 Internacionála Socialismus je v kaţdé zemi něco jiného. Existuje tolik dělnických hnutí jako dnes ţijících ras v duševním smyslu, které, kdyţ se jedná o víc neţ o stanovení společné nenávisti, se obracejí se stejnou nenávistí proti sobě navzájem, tak jako samotné národy.

Str. 82 Ve skutečnosti je francouzský socialismus puče a sabotáţe pouhý pocit sociální revanše, anglický je reformním kapitalismem a jen německý světovým názorem. Francouz zůstává anarchistou, Angličan liberálem, a především je francouzský a anglický dělník napřed Francouzem a Angličanem a teprve potom, snad, teoreticky, stoupencem internacionály.

Str. 83

16

Pravá internacionála je moţná jen vítězstvím ideje jedné rasy nad ostatními a ne v rozplynutí všech mínění v bezbarvé mase. Buďme konečně skeptiky a odhoďme starou ideologii. Ve skutečných dějinách ţádná smíření neexistují. Kdo na ně věří, musí před bláznivým tancem událostí pociťovat věčný děs, a uchyluje se jen do sebeklamu, kdyţ si myslí, ţe ho můţe zaţehnat smlouvami. Existuje jen jediný konec věčného boje, smrt.

Smrt jednotlivce, národů, smrt kultury. Naše leţí ještě daleko od nás v neznámé temnotě následujícího tisíciletí.

Str. 84 Západní myšlenka vlastnictví je antické, indické, čínské velice vzdálená: vlastnictví je moc. Co nepůsobí dynamicky, veškerý mrtvý majetek, „mít“ o sobě, platí pravému faustovskému člověku málo. V tom spočívá tajemství zdůraznění produktivního majetku před jiným, před pouhým „mít“.

Str. 85 Kapitál je velké slovo anglického pojetí vlastnictví. Kapitál znamená hospodářskou energii; je to zbraň v boji o úspěch. Francouzský kavalír a rentiér je protikladem burzovního, naftového a ocelářského magnáta, jehoţ poţitek spočívá ve vědomí hospodářské všemocnosti. Ţe ochlazení můţe všude na světě nechat padnout kurzy, ţe telegram o třech slovech můţe vyvolat katastrofu na druhé straně planety, ţe obchod a průmysl celých zemí spočívají na jeho osobním kreditu, to je jeho pojem vlastnictví, a sice soukromého vlastnictví. Je třeba ocenit patos tohoto slova. Miliardář usiluje o neomezenou svobodu svými rozhodnutími libovolně nakládat se světovou situací, bez jiného etického měřítka kromě úspěchu. Proti nepříteli ve svém oboru bojuje všemi prostředky kreditu a spekulace. Jeho stát je trust, jeho armáda je trust a politický stát není nic víc neţ jeho agent, kterého pověřuje vedením válek, jako španělské a jihoafrické, uzavíráním smluv a míru. Konečným cílem těchto pravých panských povah je ztrustování celého světa… Finanční magnát je vlastník ve vyšším slova smyslu a celé národy a státy pracují podle jeho mlčenlivých příkazů a všudypřítomné vůle. A proti tomuto pojmu vlastnictví, do něhoţ se převlékl obchodní liberalismus, stojí jen pruský: vlastnictví není soukromá kořist, ale závazek k celku, ne výraz a prostředek osobní moci, ale svěřené jmění, za jehoţ správu je vlastník odpovědný státu; blahobyt národa není sumou individuálních majetků, ale individuální majetek je funkcí hospodářské moci celku. Stále je třeba opakovat velká slova Friedricha Velikého: jsem první služebník svého státu. Pokud kaţdý přijme za své toto pojetí, stane se socialismus skutečností. Není silnějšího protikladu s faktem, vysloveným Ludvíkem XIV.: stát jsem já.

Str. 86-87

17

Ve skutečnosti forma poţadavků, jimiţ se brání francouzské dělnictvo zaměstnavatelům je protikladem socialismu: je to komunismus ve vlastním slova smyslu. Také dělník se chce stát rentiérem. Nenávidí volný čas jiných, kterého sám ţádným způsobem nemůţe dosáhnout. Rovnost v poţitcích, stejná moţnost rentiérské existence pro kaţdého je cíl, který je v základu čistě francouzské formule Proudhonovy: majetek je krádeţ.

Neboť zde majetek neznamená moc, ale možnost požitku. Společný majetek, ne zespolečenštění výrobních prostředků, rozdělení bohatství („všechno má patřit všem“) a ne ztrustování výrobních sil – to je francouzský ideál proti anglickému. A tomu odpovídá socialistická utopie Fourierova: rozloţení státu na malé společnosti, komuny, „falangy“.

Str. 88 Vyvstává strašlivé nebezpečí zotročení světa obchodnictvím. Jeho prostředkem je dnes svaz národů, to znamená systém „samovlády“ národů podle anglického vzoru, to znamená ve skutečnosti systém provincií, jejichţ obyvatelstvo je vykořisťováno obchodnickou oligarchií pomocí koupených parlamentů a zákonů, jako římský svět úplatkářstvím senátorů, prokonzulů a lidových tribunů.

Str. 89 Socializace neznamená zestátnění cestou vyvlastnění nebo krádeţe.

Není vůbec otázkou nominálního vlastnictví, ale správní techniky…

Převést podniky od vlastníků s jejich iniciativou a odpovědností na nějakou správu, která nakonec musí ztratit jakýkoliv přehled, znamená vést socialismus k záhubě… Socialismus znamená pomalou, po desetiletí uskutečňovanou proměnu dělníka na hospodářského úředníka, podnikatele na odpovědného správního úředníka s širokou pravomocí, vlastnictví na způsob zděděného ţivota ve smyslu staré doby, který je spojen s určitou sumou práv a povinností.

Str. 89-90 Velké trusty jsou dnes jiţ soukromými státy, které vykonávají protektorát nad oficiálním státem. Pruský socialismus ale znamená začlenění těchto hospodářských států jednotlivých odvětví do celkového státu.

Str. 90 President, ministerský předseda nebo poslanec je kreatura strany a strana je kreaturou těch, kdo ji platí. Kníţe je dnes jediná ochrana vlády před obchodnictvím… Ideál soukromého vlastnictví znamená podřízení státu svobodným hospodářským silám, to znamená demokracii, to znamená prodejnost vlády soukromému vlastnictví.

18

Str. 91 Dnes proti sobě bojují při ideály vlastnictví: komunistický, individualistický a socialistický s konečným cílem rozdělení, ztrustování a správy veškerého produktivního majetku světa.

Str. 92 Dosud jsem nemluvil o Rusku: záměrně, protoţe zde se liší ne dva národy, nýbrţ dva světy. Rusové vůbec nejsou národ jako německý nebo anglický, obsahují v sobě moţnosti více národů budoucnosti jako Germáni karolínské doby. Ruství je příslib přicházející doby, zatímco večerní stíny nad Západem se stále prodluţují. Rozlišení mezi ruským a západním duchem nemůţe být nikdy dost ostré. I kdyby byl duševní a tedy náboţenský, politický, hospodářský protiklad mezi Angličany, Němci, Američany, Francouzi ještě hlubší, ve srovnání s rustvím ihned představuje uzavřený svět. Nenechme se klamat některými západně zabarvenými obyvateli ruských měst. Pravý Rus je nám vnitřně stejně cizí jako Říman královské doby nebo Číňan dlouho před Konfuciem, kdyby se náhle objevili mezi námi. On sám si je toho stále vědom, kdyţ klade hranici mezi „matičku Rus“ a „Evropu“.

Str. 102 Závěr Dnes víme, co je ve hře; nejen německý osud, ale osud celé civilizace.

Rozhodující otázka nejen pro Německo, ale pro svět, která musí být v Německu pro svět řešena zní: má v budoucnosti vládnout obchod státu nebo stát obchodu?

Vzhledem k této otázce jsou pruství a socialismus totéž. Dosud jsme to neviděli. Nevidíme to ještě ani dnes…

Pruství a socialismus stojí společně proti vnitřní Anglii, proti světovému názoru, který proniká celým naším ţivotem jako národa, ochromuje jej a zbavuje duše. Nebezpečí je strašlivé. Spojení pruství a socialismu znamená vyplnění hohenzollernské myšlenky a zároveň osvobození dělnictva.

Záchrana existuje buď pro obojí, nebo pro nikoho.

Str. 97-98 Dělnické hnutí se musí osvobodit od ilusí marxismu. Marx je mrtev.

Socialismus jako existenční forma je na svém začátku, socialismus jako zvláštní hnutí německého proletariátu je ale u konce. Pro dělníky existuje buď pruský socialismus, nebo nic.

Str. 98 19

Demokracie, ať ji hodnotíme jakkoliv, je forma tohoto století, která se bude prosazovat. Pro stát existuje buď demokratizace, nebo nic.

Konservativci mají buď moţnost vzít socialismus na vědomí, nebo být zničeni. Od forem anglicko-francouzského demokracie se ale potřebujeme osvobodit. Máme své vlastní.

Str. 98 Smyslem socialismu není, aby vládl protiklad bohatství a chudoby, ale aby vládlo postavení, výkon a schopnosti. To je naše svoboda, osvobození od hospodářské svévole jednotlivce.

Str. 98

20