Elektroodpad: Problém, který (ne)má řešení

MICHALA BENEŠOVSKÁ

Technologické společnosti usilují o udržitelnou výrobu, všichni recyklují, ozdravují své dodavatelské řetězce a prosazují etické pracovní podmínky. Zákazníci to vyžadují, v mnoha zemích se upravuje i legislativa. Jenže výroba i nákup nových produktů se zintenzivňují a stále vzniká enormní množství elektroodpadu. Pojďme se na „udržitelnost“ podívat poněkud temnější optikou.

Množství toxického elektronického odpadu, které svět, potažmo jeho obyvatelé denně vyprodukují, roste, přičemž není asi překvapením, že v bohatších zemích vzniká mnohem více elektroodpadu než v ostatních regionech – v Evropě připadá na jednoho obyvatele 16 kg vyprodukovaného elektronického odpadu ročně, v Asii je to pouze 5, v USA jde průměrně o 7 kg, a zvládnutí globálního problému elektronického odpadu tak vyžaduje větší závazek než cokoli, co může kdokoli udělat na individuální úrovni. Všechny technologické společnosti vyprodukují ročně miliony kusů elektronického odpadu a stále udržují potřebu nakupovat další zařízení, čímž vzniká začarovaný kruh, ze kterého prakticky není možné se vymanit. Technologické společnosti se snaží různými aktivitami a recyklačními programy zmírnit ekologickou zátěž své produkce (o čemž referuje jeden z dalších textů v tomto čísle), jde o významné pokroky, ale v současné době nejsou rozhodně dostatečné. Pojďme se podívat na výzvy a nedostatky v několika oblastech, které se v souvislosti s udržitelností často zmiňují.

Recyklace ano, ale…

Každý recykluje, respektive každá technologická společnost hlásá, co všechno recykluje (o tom, jak vlastně recykluje, jsou už často informace spíše strohé). Důkladná recyklace elektronického odpadu zní jako ideální řešení. Zbavit se toxických materiálů a znovu použít ty užitečné, to se zdá jako ideální postup – ostatně to je princip recyklace. Jenže řádná recyklace s sebou nese obrovské náklady. Elektronický odpad cestuje tisíce kilometrů po celém světě, aby se dostal na místa dalšího zpracování. Zde jsou materiály vzácných surovin odděleny od odpadu a znovu použity k druhotnému využití. Demontáže zařízení, získávání materiálů a minerálů a spalování toho, co nelze použít, je toxický proces, který poškozuje životní prostředí, komunity, nemluvě o pracovních podmínkách během těchto operací. Navíc uhlíková stopa tohoto elektronického odpadu putujícího z Evropy a Severní Ameriky do Asie a Afriky nutně zpochybňuje hodnotu a celý smysl recyklace elektronického odpadu.

Bylo by proto nasnadě budovat recyklační továrny lokálně, tedy na takových místech, aby nemusel odpad cestovat přes půl světa. Představte si, že by Apple, Amazon a Microsoft měly tyto mikrotovárny ve svých zařízeních nebo na jiných místech, bližších. Nejen že by odpadla nutnost přesouvat odpad, ale také komplikovaná správa více zařízení pro různé fáze recyklačního procesu a nezodpovědné chování, kdy se nerozvinuté komunity zatěžují problémem, na který nejsou vybaveny.

Přestože recyklace představuje jisté východisko, i recyklace si vybírá daň na životním prostředí. Pokud se elektronický odpad smíchá s ostatním odpadem, končí na skládce nebo je spálen. V obou případech se z něj uvolňují toxické prvky. Mezi ně může patřit rtuť, olovo, kadmium, arsen, berylium, thallium, bromové zpomalovače hoření, chlorofluorouhlovodíky, hydrochlorofluorouhlovodíky a další. Prosakují do půdy, znečišťují ji, a nakonec i velké vodní plochy, do kterých se dostávají, a způsobují kontaminaci potravinového řetězce a pitné vody. Při spalování elektronického odpadu se zase uvolňuje karcinogenní plyn dioxin. Recyklace, ač zní jako spása, tedy není tak jednoduchá, jak se zdá.

Opětovné využití elektronického odpadu

Ruku v ruce s recyklací jde i opětovné využití elektronického odpadu. Když oddělíme užitečné části elektroniky od ostatního odpadu, můžeme z něj vytvořit mnoho nových věcí. Věděli jste, že na olympijských hrách v Tokiu se k výrobě zlatých, stříbrných a bronzových medailí použil 100% recyklovaný elektronický odpad? Za zmínku stojí také projekt společnosti PowerWell, která využívá recyklované lithium-iontové baterie k přeměně na obnovitelné zdroje energie pro domácnosti a umožňuje spotřebitelům využívat tuto energii ke svícení, nabíjení telefonů a dalším účelům. Také společnost Apple dělá pokroky ve snaze zavést udržitelnější výrobní postupy. Nejenže spolupracuje pouze s dodavateli, kteří se zavázali ke 100% obnovitelné elektřině, ale společnost také zdvojnásobila své úsilí o používání recyklovaných materiálů ve svých iPhonech a hodinkách. Například iPhone 12 a hodinky

Apple Watch Series 6 jsou vyrobeny z 99 % z recyklovaného wolframu. Kobalt použitý v těchto zařízeních je také recyklovaný ze starších zařízení, stejně jako 40 % veškerého materiálu v MacBooku Air s retina displejem.

Právo na opravu

Výrobci produkují nekonečné množství nových zařízení a potřebují, aby se prodávala. To je samozřejmě jádro jejich byznysu. Aby se prodávaly nové produkty, je zapotřebí, aby ty staré měly omezený životní cyklus, tedy aby dosloužily, a to ideálně co nejdříve. Například společnost Apple, která se veřejně exponuje jako jedna z nejvíce „sustainable“, je také nechvalně známá tím, že vytváří výrobky, které dlouho nevydrží, nejsou kompatibilní s příslušenstvím, které je na trhu snadno dostupné, a neposkytuje svým spotřebitelům žádné informace, které by jim usnadnily opravu výrobku. Zatímco Evropská unie uznala právo spotřebitelů na opravu vlastních zařízení, technologická lobby v Americe je agresivně proti. Stručně řečeno, právo na opravu požaduje, aby výrobci „usnadnili opravy tím, že náhradní díly a informace o opravách budou levné a snadno dostupné“. Technologické korporace, jako jsou Microsoft a Apple, však nadále bojují proti návrhům zákonů, které by mohly z oprav elektroniky udělat běžnou praxi, přičemž se někteří z nejhlasitějších odpůrců práva na opravu ohánějí porušováním patentů a duševního vlastnictví, ohrožením bezpečnosti spotřebitelů (neodborné opravy údajně způsobující nebezpečí, jako je například vznícení baterií).

Skutečný problém je však samozřejmě jinde. Technologičtí giganti nechtějí, aby se někdo koukal „pod kapotu“ jejich produktů, jelikož je jejich podnikání postaveno na nekonečné spotřebě, a odborníci na opravy, kteří pomáhají spotřebitelům udržet si stará zařízení déle, nejsou pro tyto technologické korporace žádoucí. Na politiky a zákonodárce však sílí tlak a právo na opravu získává obrysy zákona, který má zajistit, aby pokaždé, když je zapotřebí vyměnit baterii nebo displej, byla oprava pro spotřebitele snadno dostupná.

Modulární elektronika

Design nových technologických produktů se v posledních letech proměnil. Když před deseti lety vyšel nový telefon, bylo možné si všimnout vylepšení výkonu a kvality. Dnes už to tak není. Ať už berete v úvahu vylepšení hardwaru, nebo softwaru, rozdíly jsou zanedbatelné. Přesto společnosti vydávají nové telefony každý rok nebo dva. Tato zařízení se navíc nedodávají s díly, které lze oddělit, vyměnit a opravit. Místo šroubků jsou díly spojeny lepidlem, trendem se stalo provedení „unibody“, které prostě nejde bez znehodnocení (či kompletního zničení) zařízení rozebrat. Modulární elektronika – s vyměnitelnými součástkami a delší životností – je budoucností udržitelných technologií. Nelze donekonečna využívat materiály

pro špatně vyrobená zařízení, která nevydrží ani dva roky, a pak tyto často vzácné a náročně těžené suroviny vyhazovat na skládky. Dříve nebo později musejí nastoupit udržitelné postupy, jinak by celý průmysl nevyhnutelně směřoval k sebezničení.

Kultura zastarávání musí skončit

V roce 2020 vydal Apple 5 nových iPhonů; Samsung vydal 15 nových smartphonů. Tento obchodní model jednak zapříčinil, že se jednotlivá zařízení mezigeneračně prakticky neliší, což je pro spotřebitele neuspokojivé, a současně vzniká nesmyslné množství nových produktů, respektive záplava odpadu. Jaké převratné technologické inovace mohl Samsung udělat, aby bylo potřeba uvést na trh 15 nových telefonů? Opět je to neúprosný konzum, který je pečlivě budován a udržován. Obrovské technologické společnosti využívají téměř bezedné rozpočty na marketing, aby vytvořily líbivé reklamy a atraktivní kampaně, které mají nakupující přesvědčit, že si musejí koupit nejnovější přístroje. A tyto kampaně stále fungují, navzdory tomu, že jsou spotřebitelé čím dál tím citlivější k enviromentálním postojům značek. Ale kvůli kratší životnosti, zařízením, která nelze opravit, hardwaru, jenž se s novějšími aktualizacemi softwaru zpomaluje, společnosti vytvářejí děsivou kulturu nepřiměřeně rychlého zastarávání. Z machiavelistického hlediska to jistě dává smysl. Jde o podniky, jejichž finanční toky závisejí na neustálé poptávce po novějších produktech. Tuto poptávku udržují tím, že vyrábějí produkty, které vyžadují neustálé aktualizace, upgrady nebo úplné výměny. Ale je to zkrátka líný obchodní model v celé své kráse a časem přestane fungovat, protože ho prostě nelze udržet. Společnosti se musejí spojit a vymyslet, jak si udržet zisky i tím, že budou vyrábět produkty, které budou spotřebitelům déle fungovat, budou se snadno opravovat a nebudou potřebovat neustálé výměny kvůli častým aktualizacím softwaru.

Řešení (ne)existuje

Rychlý technologický pokrok, hospodářský růst, urbanizační procesy, rostoucí poptávka po spotřební elektronice a klesající ceny jsou některé faktory, které v posledních dvou desetiletích způsobily nebývalý nárůst množství elektronického odpadu na celém světě.

Skutečný impulz ke změnám v oblasti elektronického odpadu musí vzejít z míst, kde začíná: tedy od technologických společností. Výrobci by měli energii, kterou vynakládají na vytváření neustálé poptávky po nových zařízeních, vložit do globálně prospěšnějších obchodních modelů a vytvořit bezodpadové životní cykly výrobků. Moc a prostředky na to rozhodně mají.