Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř

Na Ilonku se obrátila s nějakým dotazem jedna zákaznice, tak jsem si šel vybrat pánský gelový deodorant, co se s ním natírá podpaží. Postupně jsem čichal asi k pěti různým typům, ale zdály se mě všechny vůně stejné. Ilča se sice věnovala zákaznici, ale po očku pozorovala moje počínání. Pořád jsem totiž oddělával a zadělával víčka od deodorantů a čichal k nim jak feťák. Přitom jsem nasáváním krabatil nos, abych alespoň trošku ucítil nějakou vůni. „Ilonko, prosímtě,“ obrátil jsem se po pěti minutách neúspěšného čichání na moji oblíbenou prodavačku, sotva obsloužila zákaznici. „Nemělo by to aspoň trošku vonět? Anebo to je něco jako je bezbarvý lak na natírání dřeva, tak je bezvoňavá voňavka?“ podával jsem ji jeden z gelů, aby si také přičichla. „To si musíš, bývalý sousede, oddělat ještě tady tu jednu krycí folii, která je tam proto, aby gel nevysychal.“ Obrátil jsem oči v sloup a zhluboka vyfoukl vzduch. Jsem vůl. Vypadám před ní jak hygienický analfabet. „To nic, jsi jenom chlap,“ konejšivě mně dodávala sebevědomí a kamarádsky mě poplácala po rameni. „Víš co? Je jaro, tak já si koupím ten s jarní vůní,“ měl jsem jasno, pro který deodorant se rozhodnu. „S jakou jarní vůní? To ani nevím, že tady máme.“ „Tady je napsané Jaro, tak tu si vezmu.“ „Tady je ale napsané Kili Man Jaro. To chceš ?“ „No jasně,“ přece ji nepřiznám, že jsem se zase spletl. Koupím to, i kdyby to smrdělo jak psí kšíry.

Naštěstí voněla dost dobře. „Hele, Ilonko, málem bych zapomněl, že jsem si chtěl pro sebe koupit ještě klasickou voňavku. Poradíš mi? Chtěl bych nějakou lepší, luxusní, po které se na mě budou lepit ženské, víš? Jako že se navoním a pak přejdu kolem nějaké baby, ona nasaje vzduch, srdce se ji rozbuší, probudí se v ní erotické smysly i nesmysly, začne si olizovat rty, začne se mi dívat provokativně do očí, pramínek vlasů si posune za ouško, chřípí se ji roztáhne, pak se ji roztáhnou…nějakou takovou voňavku, víš? A pak bych chtěl ještě dámskou voňavku pro moji manželku. Ale tady bych pro změnu potřeboval, aby to byl pravý opak.“ Ilona mi nabídla nějakou drahou značkovou pánskou kolínskou, kterou jsem ale kvůli ceně odmítl. Však ještě nejsou vánoce. A pro moji paní mi podala Biolit – odpuzovač komárů. Prý tím stoprocentně odpudí nejen komáry, ale i případné nápadníky a nikdo ji zaručeně nepopíchá. Nebo neopíchá? Vždyť to říkám, s Ilonkou byla vždycky sranda.

Ty kondomy jsem ji „vrátil“ o měsíc později při další návštěvě drogerie. Sotva jsem vešel usměvavý do obchodu, tak jsem spustil líbezným hláskem. „Dobrý den, paní prodavačko. Platí i ve vašem obchodě pořekadlo: Náš zákazník, náš pán?“ „A…ano,“ zakoktala se, bo jsem ji tím vykáním překvapil. „Tak hybaj do naší maštale podojit krávy!“ líbezný hlásek jsem vyměnil za zamračené hartusení, přičemž jsem na důraz svým slovům mávl rukou, jak když chcete po psovi, aby lehl.

Lidi se začali otáčet, kdo tu dělá takový rozruch. Ilonka se rozesmála, uklidnila nakupující, že je vše v pořádku, že mě zná a že si dělám legraci.

Koupil jsem si šťouradla do uší. V jednom balení bylo sto tyčinek s vatičkou, požadoval jsem tedy množstevní slevu, ale neuspěl jsem. Prý kdybych si koupil sto balení, tak by se snad o tom dalo uvažovat.

Chtěl jsem teda po Ilonce sto balení, abych ušetřil. Zase jsem neuspěl. Tolik jich na skladě nemají. Takže kecá.

Za týden jsem opět dorazil do drogerie. „Ahoj, Ili. Mám takovou nepříjemnou věc. Chci reklamovat ty šťouradla do uší, které jsem u vás minule koupil.“ „No nazdar, nazdar, sousede. A co je s nima ?“ byla překvapená na maximum. „Co?“ „No proč je reklamuješ?“ „Cože?“ natočil jsem nedoslýchavě hlavu na stranu, abych ji alespoň jedním uchem slyšel. „Proč reklamuješ tyčinky do uší? Co na nich může být špatného?“ mluvila na mě pomalu a nahlas, jak na nějakého důchodce. „Na nich je napsané,“ ťukal jsem ukazováčkem na etiketu, „že jsou jen do levého ucha. Takže jsem si pravé ucho nečistil a teď na něho neslyším.“ „Co to je zase za kravinu? Ukaž to. Ty pako, tady na té nálepce je napsané, že je to SLEVA a né, že to je jen do levého ucha.“ „Aha? Fakt. Tak nic, v pohodě, v tom případě nic nereklamuju. Tak mi prodej, prosím tě, ještě vatičky do pravého ucha. A to bude všechno.“ „A ven!“ vykázala mě se smíchem z prodejny.

Jojo, na Ilonku rád vzpomínám. Dokonce jsem se s ní a její rodinkou potkal v Makarské. Vůbec jsem