Issuu on Google+

Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř Standa Fé CESTA Když člověk přijde o rodiče, rozvádí se s manželkou a vyhodí ho z práce, tak to má jednu velkou výhodu. Už nemusí mít strach o rodiče, strach, že se rozvede, ani strach, že ho propustí. Nazdar, chlapi. Přesně toto mě letos potkalo. Nejdřív mi na jaře zemřel táta, důchodu si moc neužil. Zanedlouho za ním odešla máma. V manželství nám to již delší dobu neklapalo, takže se na sto procent budu rozvádět. A aby toho nebylo málo, tak mě po šestnácti letech v jedné firmě propustili z práce. To by položilo i vola. Nemám sourozence a s manželkou Věrou jsme (teď už můžu říct naštěstí) nezplodili žádného potomka. Nic mě tu nedrželo a tak jsem se rozhodl, že zkusím štěstí v cizině. Potřeboval jsem zmizet, změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky. A kdy jindy, než teď? Zhluboka jsem se nadýchl. A ještě. A ještě. To je úleva. No…jak se to vezme. Jedu do neznáma. Krásný západ slunce. Jak příznačné. Jedu za sluncem, jedu na Západ. Vstříc novému životu. V romantických filmech nebo westernech takto končí příběh. Můj příběh takto začíná. Ale no tak, fuj. Takové sladké žvásty, blééé. Na romantiku mě zase až tak moc nikdy neužilo. Trošku jo, ale vodcamcať pocamcať. A kam jsem se to vlastně vydal? Malá nápověda:

(Pozn. autora: vyprávění je doplněné písničkami, které určitým způsobem souvisí s příběhem. Buď textem anebo melodií, aby vytvořily patřičnou zvukovou kulisu. Texty u anglických písniček nejspíš do příběhu vůbec nezapadají, bo nemám ani tucha, o čem zpívají.) Hele, chlapi, nechci aby to vypadalo, že jsem nějaký cimprlik, který utíká před problémy. Ale i kdybych denně brečel nad hrobem rodičů, tak Pána Boha neobměkčím, i kdybych denně klečel u nohou své manželky, tak si její lásku nezískám a i kdybych denně stál u brány fabriky, tak mě zpátky nevezmou. Takže ? Přišlo mi to jako jediné možné řešení. Stejně to byl můj sen vyzkoušet práci v zahraničí. Těsně po revoluci, když už byla možnost jít makat na Západ, jsem nenašel odvahu. V té době jsme s tatu opravovali sto let starou dřevěnici, kterou tata zdědil po svém bratrovi a která byla v dezolátním stavu. Stejně tak byly na spadnutí všechny přístavky kolem dokola – mašičárny, stodola, dřevárka, kurník, králíkárny, chlévce, seník, pařník. Prostě celý grunt. Nemohl jsem se na to vykašlat a nechat v tom tatu samotného. Statek jsme spravovali přes šest let, padly na to všechny rodinné úspory a skoro všechny moje dovolené. Tata občas prodal kousek pole, louky nebo pár stromů a takto získané prachy vrazil do opravy. Celou chalupu jsme zateplili, přistavili koupelnu, zavedli vodu do baráku, udělali novou střechu, kamna, komín, okna, zvenku i vevnitř obložili dřevem, nechali udělat nový nábytek, z hůry jsme udělali podkrovní letní pokojík a takto, jak na podnosu, jsme to málem byli nuceni předat sousedovi, který nás o vše chtěl připravit, bo úředníci kdysi dávno po Vítězném únoru v minulém století udělali chybu při přepisování dokumentů ohledně majitelů. Při té představě se mi dodnes otvírá kudla v kapse. Možná vám o tom budu vyprávět později. „Tak, mladej, tobě se zachtělo vyzkoušet něco nového, co?“ zeptal se mě šofér pan Pacák. Prý „mladej“. Tak to už dávno nejsem. Třicítka je dávno pryč. Je pravda, že jsem vždy vypadal o pár let mladší. Jako dospívajícího mladíka mě to dost štvalo. Ostatním mým vrstevníkům už rašily vousy a začaly jim růst chlupy nejen na prsou a mně pořád nic. Teprve teď ale doceňuju výhodu vypadat mladší než ve skutečnosti jsem. Když jsme měli poslední abiturientský večírek, tak spousta spolužáků už měla lysinky nebo byli ostříhaní do hola, aby maskovali úbytek vlasů. K tomu začínající bříška. To mně zatím naštěstí nehrozí. Kštici mám pořád naštěstí dost hustou, bez šedin a díky docela vysoké postavě, i když přiberu nějaké to kilo navíc, tak to není vidět. Spolužáci sice vypadali starší než já, ale na druhou stranu z nich v kravatách a kvádrech zase vyzařovala solidnost a spolehlivost. „Ani ne tak zachtělo, jako spíš přinutilo,“ odpověděl jsem. „Vlastně máte pravdu, zachtělo.“ Jojo, zachtělo se mi změnit od základu život. Poslední rok to se mnou totiž nebylo nic moc. Ať chceme nebo nechceme, celý život je houpačka. Jednou nahoře, jindy dole. Nejde pořád být nahoře, mít úspěchy a


být permanentně šťastný. Stejně tak se nedá pořád plácat v blátě a být na dně. Po trablech a starostech přijdou zase radosti. Alespoň doufám. Rodiče mi už sice nikdo nevrátí, ale ženských je…Teď si od nich dám chvíli pauzu. V Německu asi těžko najdu nějakou novou přítelkyní, ale snad tam vyřeším další problém a to je práce. Když se zadaří, tak si přivezu domů i pořádný balík peněz. A pak se porozhlídnu po nějaké nové babě. Musel jsem se usmát - mám to dobře vymyšlené. No co už, když to nejde takhle, tak to půjde jinak. Když to není tato ženská, tak to bude jiná. Nemyslete si ale, chlapi, že mě ten rozchod nebolel, že jsem to bral na lehkou váhu a že jsem bral manželství nějak povrchně. To zase ne. Když jsem se dozvěděl, že mě manželka podvádí, tak jsem týden nejedl a chodil jak tělo bez duše. Shodil jsem přes pět kilo a u srdce jsem měl takový tlak, jak kdybych měl týden infarkt. Jen chci říct, že když už to tak dopadlo, tak se z toho musím dostat. A jak jinak, než tím, že si časem najdu jinou holku, snad i budoucí manželku. Že to říkám zrovna já, takový laik na baby. Jak kdyby to bylo bůhvíjak lehké sbalit babu. Pro někoho možná jo, mně to však vždy dělalo problémy. Kamarádek jsem měl spoustu. Naštěstí i takových, které se mnou měly nejen techtle, ale občas i mechtle, abych sexuálně nestrádal. Dobýt srdce ženy, aby se mnou chodila na vážno, mně ale moc nešlo. Po návratu z vojny jsem měl vyhlédnuté z blízkého okolí tři velice pěkné a sympatické holky. Dva měsíce jsem kolem nich jen tak chodil, obhlížel si je, občas s nimi prohodil pár slov a zvažoval, která z nich by mohla být maminkou mých budoucích dětí. Neměl jsem samozřejmě žádnou vážnou známost a už mě přestalo bavit chodit na diskotéky a do hospod s kamarády. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale už toho zahálčivého života bohatě stačilo. Dodal jsem si tedy odvahu a jednu po druhé jsem zval na rande. Samozřejmě každou zvlášť. Ony se ani navzájem neznaly. Jedna po druhé mě však odmítaly. A protože jsem je balil v jeden den, tak si jistě dokážete představit, chlapi, jakou jsem měl večer náladu. Depka je slabé slovo. Sami jste to určitě také párkrát zažili, jaký je to skličující pocit, když vás holka odmítne. Já to prožil třikrát za jedno odpoledne! Asi tušíte, jak to dopadlo… Když jsem se ve tři nad ránem vracel z hospody domů do panelákového bytu na vsetínském Sychrově, kde jsem bydlel společně s rodiči, tak v parku proti mně šel nějaký chlap. Byla dost tma (jak už to tak v parcích v noci bývá), ale i tak se mi zdál v slabém světle nedaleké pouliční lampy nějaký povědomý. „No, ty vypadáš. Ožralý jak Dán,“ prohodil směrem ke mně. Zastavil jsem se, zavrávoral a chtěl jsem si toho pošuka, který neví, že ve tři v noci mají všichni pořádní lidi spát, prohlídnout. Ten chlap ale evidentně neměl čas, tak pokračoval v chůzi. „Však počkej doma,“ utrousil. Přes množství piv způsobujících problémy nejen v orientaci v teréně, ale i v identifikaci lidí, se mi v hlavě na malou chvíli trošku vyjasnilo. „Halo, pane, nejste náhodou můj tata?“ zavolal jsem na něj. Plesk! Facka jak Brno. Byl to můj tata. Vůbec ho neobtěžovalo vrátit se pět kroků zpátky a udělit mi výchovnou lekci. Pak teprve pokračoval v chůzi dál. Šel do práce. Otec dělal u dráhy, takže to nebylo nic nenormálního jít v neděli nad ránem makat. Kupodivu mě facka trochu probrala. Tata asi moc dobře věděl, jak člověk nejrychleji vystřízliví. Došel jsem k našemu paneláku, vykráčel čtyři patra, bydleli jsme v úplně posledním bytě, takže jsem se nemohl zmýlit. Chci si odemknout, jenže v zámku byl z venku svazek klíčů. Chacha, tata si zapomněl klíče ve dveřích. „To máš za tu facku“, napadlo mě, ale hned mi ho zabylo líto, že se teď nedostane v práci do skříňky a že nenastartuje vlak…Blbost, vlak není na klíček. Když jsem byl malý, tak jsem měl vláček na klíček, ale teď už jsou jiné vlaky. Chudák, bude se muset asi kilometr vracet. Měl jsem s tátou vždy výborný vztah, dokonce i v moji pubertě jsme si rozuměli, takže jsem na tu facku hned zapomněl. Ona to ani facka nebyla, spíš takový razantní pohlavek. Vešel jsem dovnitř. Raději jsem nerozsvítil, abych nevzbudil mámu. Přece nejsem fackovací panák. Proti mně se najednou vynořil cizí chlap. I tento chlap se mi zdál nějaký povědomý, ale tata to určitě nebyl. Však poznám vlastního tatu, ne? I když vlastně…ehmm. „Staňo, co tu děláš,“ vyjel po mně. „Ne tak zhurta, pane Hurta. Já tu bydlím. Co tu ale děláte vy? Tata odešel do práce…Jo ták…Ty hajzle, ty chodíš za mojí mamkou? Já ti jednu…“ přešel jsem na tykání a chtěl bránit tatovu čest. Vůbec mi nedošlo, že mamka, i kdyby opravdu chtěla mít milence, tak by si ho přece nepozvala k nám domů, potažmo když nemohla tušit, kdy se vrátím z hospody. „Staňo, neblbni. To JÁ tu bydlím. Ty jsi se spletl. Celý blok sis´ spletl. Vy bydlíte nad námi v té další řadě.“ Fakt že jo. Ty paneláky jsou stejné nejen z venku, ale i vevnitř jsou předsíňky všechny na jedno brdo.


Zdálo se mi sice, že tady něco nehraje, ale v tom šeru a po tolika pivech jsem se hned nezorientoval. Teprve když pan Hurta rozsvítil, tak jsem si uvědomil svůj omyl. „Ježišmarjá, pane Hurta, moc se omlouvám. Já jsem se k vám ale nevloupal. Podívejte, tady jsou klíče z venku. Nejsem zloděj. Promiňte mi to,“ blekotal jsem překotně, bo jsem si uvědomil, že to mohlo pro mě dopadnout o mnoho hůře. To by už nebyly jen výchovné pohlavky. S panem Hurtou jsme se naštěstí znali z práce. Důrazně, ale s jakýmsi pochopením, mě vypoklonkoval a prý se teda nezlobí. Jeho synovi se už párkrát stalo, že nechal z venku klíče ve dveřích. V pondělí jsem za ním zašel v práci do kanceláře. Nechtělo se mi, nechtělo. Ale musel jsem se jít znovu omluvit. S provinilým výrazem, ušima sklopenýma a ocasem mezi nohama jak spráskaný pes. „Pane Hurta, nebyl jsem náhodou u vás v sobotu večer?“ Sice si to pamatuju, ale nějak jsem začít musel. „Co? Večer? Ráno to bylo!“ znovu mě zdrbal. Kolegové z kanclu samozřejmě vyzvídali, co se stalo. Když jim Hurta vše povyprávěl, tak se už také neudržel a všichni se rozchechtali na celé kolo. „Též jsem byl mladý,“ poplácal mě po rameni a já věděl, že teprve teď je vše v pořádku. Fakt jsem měl štěstí, chlapi. Kdyby v tom bytě býval někdo, kdo mě nezná, anebo kdyby se nikdo nevzbudil…Nad tím jsem kolikrát přemýšlel, jak by to dopadlo. Jestli bych se šel osprchovat, anebo bych rovnou zalehl do cizí postele. Třeba bych vlezl k nějaké pěkné opuštěné ženské, která by stála za hřích. Za několik hříchů. Takže to vlastně dopadlo blbě. „Máš recht. Změna je život. Sám jsi dal výpověď ve Zbrojovce? Vždyť jsi tam ještě nedávno šéfoval, ne? Takové fleky se jen tak neopouští,“ pokračoval v otázkách Tonda Pacák. „Bejvávalo, pane Pacák, bejvávalo. Propustili mě. Si to představte, po šestnácti letech ve firmě. Můj bývalý šéf šel jinam, na jiné oddělení. To on mě vytáhl od ponku z dílny, kde jsem po vojně dělal strojního zámečníka. Ve třiadvaceti ze mě udělal mistra, hodil mě do vody a plav! Tenkrát mi řekl: /Ukaž Stando Fojtů, co v tobě je, a jestli na to máš/. A já na to asi měl, bo mě rok co rok povyšoval, až na vedoucího výroby. Pak jsem převzal jeho funkci vedoucího provozu. Ve svých šestadvaceti letech jsem měl sepsanou manažerskou smlouvu.“ „A to tě poslouchali i staří chlapi? To se asi některým moc nelíbilo, že jim šéfuje takové mladé ucho, ne? No nevím, nevím, jestli já bych poslouchal třiadvacetiletého ogara.“ „To víte, že poslouchali. Co jim také jiného zbývalo? Po revoluci už byli mistři více respektovaní, než za komunistů. A já měl štěstí na výborné zaměstnance. Hned ze začátku mého mistrování jsem dostal dost dobrou lekci. Jedna soustružnice, taková starší, hodná tetička, se zdržela asi na záchodě a protáhla si o deset minut přestávku. Tak jsem ji za to zdrbal. Slušně, ale důrazně. O několik hodin později udělal to samé jeden starší chlap, nepříjemný, rázný hromotluk. Ruky jak lopaty, ramena jak stěhovák nábytku. Kdyby mě chytil pod krkem, tak by mně vylezly nejen oči z důlku, ale určitě by ze mě vypadl i bobek. Také přišel o deset minut později z přestávky. /Tak, Stando,/ říkal jsem si v duchu, /když jsi zdrbal starou babku, musíš mít odvahu i na tohoto chlápka, jinak tady jako mistr nemáš co dělat./ Byla ve mně malá dušička, ale nebylo zbytí. Nemám totiž rád, když si někdo troufne jen na slabší, dokáže se s nimi pohádat a vyštěkat se na ně, a na silnější tuto odvahu nenajde. Takže jsem šel za ním. Z počátku klidný rozhovor přerostl v ostrou hádku. Řvali jsme po sobě, třískali pěstmi do plechových skříněk, až to dunělo přes celou dílnu, ale účel to splnilo.“ „Neměl jsi strach, že ti jednu vrazí?“ „No moc k tomu nechybělo. Kdybychom tam byli sami, tak bych možná se zdravou kůží nevyvázl. Ale na dílně bylo v té době víc dělníků. Kdyby se na mě vrhl, tak by ho snad někdo ode mě odtrhl.“ „Ve dvacetišesti letech manažér, tak tomu říkám kariéra. Peněz jak šlupek…,“ zasnil se Tonda. „Ale jo, jakési peníze byly. Ale ty jejich žvásty, že i když jsem nejmladší manažer ve firmě, tak nebudu mít menší plat než ostatní manažeři…Kecy. Úplně náhodou jsem zjistil, že můj starší kolega se stejným pracovním zařazením měl dvaapůlkrát větší plat. To beru. Byl zkušenější, tak proč ne. Ale někteří mistři, v podnikové hierarchii tedy moji podřízení, měli stejné prachy jako já. Ale nestěžoval jsem si. Byl jsem tenkrát svobodný a byly to pěkné peníze.“ „A co jsi teda provedl, že tě propustili?“ „To je na dlouhé povídání,“ mávl jsem rukou. „Však také máme dlouhou cestu před sebou. Frankfurt. Proč sis´ vybral právě Frankfurt? Máš tam zajištěnou práci? A ubytování? Posledně jsi říkal, že německy také neumíš, co?“ Hmmm. Samé nepříjemné otázky. Samozřejmě, že jsem si tyto otázky také kladl, ale nějak jsem tomu nechával volný průběh. Nějak to dopadne. Potřeboval jsem hlavně zmizet, změnit prostředí. Vše ostatní mi bylo putna. No…německy neumím, to je fakt. Bude to pro mě v Dojčlandsku asi kapánek těžké. Ale co, snad to zvládnu. A když ne,


tak se vrátím. „Sloužil jsem na vojně v Bechyni u letectva. Jako mechanik,“ začal jsem oklikou. „A ve Frankfurtu je jedno z největších letišť v Evropě. Tak si říkám, že bych tam našel nějaké uplatnění. Je mi jasné, že bez němčiny tam budu dělat jen nějakou pomocnou sílu, ale dobré něco. Oprávnění na vysokozdvižný vozík mám, tak budu třeba něco nakládat a skládat. Anebo budu dělat něco úplně jiného, mně je to fakt jedno. Třeba pilota. Naučím se německy říkat /stoupáme/ a /klesáme/. /Doprava/ a /doleva/ už umím, takže žádná křeč.“ „Hlavně že tě neopustil smysl pro humor. Stejně máš odvahu vypravit se sám do ciziny. Mně stačí jeden, dva dny, co jsem v Německu anebo v jiné zemi a jsem rád, že se hned zase vracím. Si nedovedu představit, že bych tam byl týden anebo ještě déle.“ „Kam všude jezdíte, pane Pacák? Ve kterých zemích jste byl? Myslím, služebně.“ „Tak teď už jezdím jenom do Německa. Ale prošmejdil jsem skoro celou Evropu. Akorát v těch nejvzdálenějších zemích jako je Portugalsko, Španělsko, Turecko anebo Skandinávie a Anglie, tak tam jsem nejezdil. Ale třeba ve Španělsku a Turecku jsem byl na dovolené. A ještě lítáme na dovolenou do Egypta a Tunisu. Příští rok se chceme s manželkou podívat do Ameriky. Do klasické Ameriky, jako do USA. Chceme tam letět někdy na jaře. A na podzim pro změnu do Jižní Ameriky. Ještě ale nejsme domluvení, kam přesně. Mně by se líbila Brazílie a Argentina. Manželka by chtěla vidět nějaké více exotické země – Bolívii, Kolumbii, Venezuelu, Chile, Peru.“ „Já tak maximálně čile peru,“ zhodnotil jsem smutně moje dosavadní aktivity. Jen práce a žádné radosti. Tak to si pan Pacák nežije špatně, napadlo mě. A proč také ne? Věk už na to má, aby měl naspořené. Manželka i on měli to štěstí, že nikdy nebyli bez práce. Tonda si brzy po revoluci zřídil živnosťák, ale na nějaké velké podnikání nikdy nebyl. I když mu práce přibývalo, tak nechtěl zaměstnávat lidi. Líbilo se mu být svým pánem a přitom nebýt pánem pro druhé. Děti měli už dospělé, zaopatřené, vystudované na vysokých školách, takže teď si s manželkou už jen užívají. Ale doma by prý nevydržel. Proto i nadále jezdí pro několik firem s malou dodávkou do Německa. Naštěstí pro mě. Alespoň jsem se s ním svezl. Nechtěl za to ani korunu, bo stejně by do Frankfurtu jel tak jak tak, a také proto, že jsem mu několikrát dohodil docela dobré kšefty, když jsem ještě šéfoval ve Zbrojovce. Takže na revanš. S Tondou Pacákem se vždy velice dobře spolupracovalo. Když jsem potřeboval něco odvézt nebo přivést v rámci republiky, nikdy mě neodmítl. I když měl již domluvené jiné trasy, vždy mi vyhověl. Mohl se vymluvit, že už něco má, ale popřemýšlel, znovu vše prokombinoval a vyšel mi vstříc. A když s velkým omlouváním řekl, že to zrovna dnes nejde, tak jsem věděl, že nemá cenu ho přemlouvat, bo pro to už udělal všechno možné. Hned na to mi však dal kontakt na jiného dopravce, se kterým už moji nabídku dopředu probral a vše zařídil. Mám rád tento typ lidí. Nenechávají se přemlouvat, nedělají se důležitými, že bez nich by se zeměkoule přestala otáčet, vždy vstřícní a ochotní pomoci. Jasně, že to dělal pro prachy, ale u Tondy jsem vycítil, že má hlavně snahu každému vyhovět a být spolehlivý. Tak moc jako Tonda jsem sice necestoval, ale něco málo z Evropy jsem poznal. Zájezd v Německu, dvakrát Vídeň, týden na Makarské, tři dny v Itálii s návštěvou San Marina. K tomu jednodenní nákupy na tržnicích v Polsku a Maďarsku. Samozřejmě jsem několikrát navštívil i Slovensko, ale jako pro většinu Husákových dětí to pro mě není a nikdy nebude cizina. S Věrou jsme si ještě před svatbou dopřáli Chorvatsko. Po svatbě jsme už jen šetřili a občas podnikli delší výlet po republice. U nás je také spousta krásných míst. A v pravěku, v létě před zářijovým narukováním na vojnu, jsme s kámošem Adamem ještě za totáče navštívili Rumunsko. Byla to od nás odvaha, pustit se v osmnácti takovou dálku přes půl Evropy, bez cestovky, jen tak se stanem, sami dva. Do Rumunska jsme tenkrát cestovali vlakem. Adamův táta také pracoval celý život u železničářů, takže jsme oba dva měli velice levnou jízdenku, bo se režijní sleva vztahovala i na spřátelené socialistické země. Vlak nám jel o víkendu z Bratislavy přímo do přímořské Constanty. Plni očekávání a těšení se na moře jsme v sobotu v noci čekali na rychlík. No jo, to by ten rychlík nesměl jet o den dřív. V jízdním řádu byl odjezd v 00.30 a zakroužkovaná šestka, symbol soboty. Mysleli jsme si tedy, že vlak jede AŽ v neděli o půl jedné v noci, kdežto on jel UŽ v sobotu o půl jedné v noci. Nebo-li z pátku na sobotu. Tak to je ostuda. Oba dva synové starých železničářů bydlící poblíž nádraží, ajzboňáci každým coulem a neumí se orientovat v jízdním řádu. Přitom trošku cestovních zkušeností jsme už měli. V patnácti letech jsme s Adamem sami bez rodičů jeli vlakem do Prahy, v šestnácti a sedmnácti jsme cestovali do Blavy na Zlaté písky. Nikdy jsme nezabloudili a nikdy nám vlak neujel. Tentokrát nám hold štěstí nepřálo. Zasmáli jsme se, že jsme opravdu daleko nedojeli, a přemýšleli, co dál. Napadlo nás, že nastávající týden strávíme opět na Zlatých. Přece


nepojedeme hned domu. Po chvilce bezradného čekání k nám přistoupil pán průvodčí, co nám před několika minutami tak srozumitelně vysvětlil, že jsme blbci, a řekl, že jestli jsme si to nerozmysleli, tak ve stejný čas a ze stejné koleje jede vlak také přímo do Constanty. To si z nás dělá srandu, ne? Když viděl naše rozpačité obličeje, jal se nám vysvětlovat, že ten včerejší vlak už asi nestihneme, ale že dnes je vypravený speciální expres pro Socialistický svaz mládeže. Delegátovi vlaku jsme vysvětlili naši situaci a náš omyl, dali jsme mu každý stokorunu do kapsy a mohli za to nasednout do posledního vagonu. Sto korun bylo za komančů dost peněz, ale tento tuzér nás vůbec nemrzel, hlavně že se povezeme. „Adame, paráda, žádné bratislavské Zlaté písky, ale rumunské stydké pysky,“ jo řečí ohledně ženských jsem měl spousty, ale skutek utekl. V kupé jsme seděli úplně sami. Připadali jsme si jako černí pasažéři, ani jsme nedutali, aby nás někdo nevyhodil. Sice jsme měli jízdenku, ale na včerejší vlak, takže neplatnou. Nemohli jsme vědět, jestli o nás řekl delegát průvodčímu a zda bude průvodčí také tak vstřícný. Při představě, že i jeho budeme muset podmáznout, se mi dělalo šoufl. O další stokorunu se mi vůbec nechtělo přijít. To bychom si v Rumunsku už moc vyskakovat nemohli, i když jsme měli s sebou „šmelinu“ – několik pytlíků kávy a kartony cigaret. My, nekuřáci a kávoví nepijáci. Vše ale jen v takovém množství, abychom při prohlídce na celnici nevzbudili pozornost. Když to zdárně prodáme, tak se nám dovolená zlevní. Na obou rukách jsme oba dva měli ještě digitálky. To bychom snad také obhájili: máme strach, že kdybychom jedny ztratili, tak bychom nevěděli kolik je hodin a mohl by nám ujet vlak. Však už zkušenosti s ujetým vlakem máme. Asi po tři sta kilometrech, v půlce Maďarska, jsme se osmělili, dodali si odvahu a vystrčili nos do uličky. No… „dodali si odvahu“ se říct nedá. Prostě se mi chtělo na záchod. „To vydržíš,“ sykl po mně Adam. „Magore, vždyť pojedeme ještě minimálně šestnáct hodin. Vždyť mi to utrhne močák,“ měl jsem obavy o své zdraví. Nikde nikdo. Opatrně jsme koukli do vedlejšího kupé, tam také nikdo nebyl. Ani napravo od nás ani nalevo. Prošmejdili jsme celý vagon, ale nikde ani živáčka. To je nějaké divné. „Stando, ocitli jsme se ve vlaku duchů,“ začal mě strašit Adam. „Jedeme pustou krajinou v prázdném vlaku. Možná, že ani v lokomotivě nikdo není. Jak teď zastavíme?“ „Normálně, patama, jak na kole,“ na mě si se strašením nepřijdeš, kámo. Šli jsme se podívat do vedlejšího vozu. Tam byli chudáci svazáci na sobě namačkaní jak sardinky. V kupé pro osm lidí bylo všude přesně osm lidí. Byli uvědomělí, tak ani neremcali. Prošli jsme celý vlak a všude bylo to samé: natřískaná kupéčka. Zato my si cestovali jak lordi. Vyvalovali jsme se na sedačkách, prospali se, cesta nám krásně ubíhala. Jediná nepříjemná věc bylo zastavení na hranicích mezi Maďarskem a Rumunskem. Určitě si také vzpomínáte, chlapi, jaké to na celnici vždycky byly nervy. Sice jsme nic nepašovali, kontraband v našich batozích byl opravdu směšně malý, i tak jsme byli docela vystrašení. Napětí ještě umocňoval fakt, že na obou koncích vlaku na každé straně stáli pohraniční vojáci se samopaly. Když jsme z okénka ze zvědavosti vystrčili hlavy, tak nesmlouvavým a mezinárodně srozumitelným gestem (namířeným samopalem) nám pokynuli, že máme zapadnout a zavřít okna. Nemuseli to naznačovat dvakrát. Cesta po Rumunsku byla fádní. Pole…pole…pole…pole…Jeli jsme hodinu, apaticky čuměli z okna a jen pole, nikde nic, žádný barák, žádné stavení jen pole…pole…pole…pole. Už nám z toho začalo pomalu hrabat. Adam vyšel z kupéčka, otevřel si na chodbě okno a po chvilce se radostně vrátil, že se mám jít rychle podívat z jeho okna, že je na druhé straně konečně něco jiného k vidění. Vystartoval jsem natěšeně za ním, koukám, ale pořád to byl stejný pohled. Nechápavě jsem se podíval na Adama. Ten roztáhl ruce jak farář při kázání a zalíbeně řekl: „Lány.“ Zklamaně jsem se vrátil na svoje místo a opět bez jakéhokoliv zájmu čuměl na pole…pole…pole…pole…Kdybych se mohl dívat alespoň na lány jako Adam, napadlo mě ze zoufalství. „Pojď sem, to musíš vidět!“ ten Adam si nedá pokoj. „Co tam máš tentokrát? Step?“ Nenene, podruhé mu už na špek neskočím. „Polez, do kelu, nebo to neuvidíš,“ znělo to od něj sice přesvědčivě, ale se mnou to ani nehnulo. Adam mě popadl za ruku a doslova mě dotáhl k jeho oknu. Vítězoslavně ukázal ven . Kůl a u něj se pásla přivázaná živá kráva. Kde ta se tady, probůh, vzala? To jsme fakt nechápali, bo další hodinu bylo zase jen pole…pole…pole…pole…a také lány, ale žádné obydlí. To byla snad fata morgana, jinak to není možné. Po zastavení vlaku na nádražích jsme si museli dávat velký pozor na skupinky malých dětí. Jedni se s námi chtěli bavit, byli velmi přátelští, loudili bonbony, žvýkačky, odpoutávali naši pozornost a druzí mezitím číhali na příležitost. Jakmile uviděli v otevřeném okně zavazadlo, tak ho připravenými dlouhými tyčemi s


háčky na konci stáhli a vzali nohy na ramena. I s ukradenou batožinou. Týden před naší dovolenou nás na tento nešvár upozornil Rumun Pišta žijící už dlouho u nás. Nemohl pochopit, že jedeme dobrovolně do tak zbídačené země. „Šak počkitě, kak vy z tama rychle vypadnětě zpatky. Hladovi, špinavi, bez peněz, s blechami, huby rozbite,“ odrazoval nás. Asi neměl moc dobré vzpomínky na svou rodnou vlast. V tehdejším Československu si musel připadat jak v ráji. Teprve po revoluci, když jsme se dozvěděli, že rumunský komunistický režim byl daleko tvrdší než ten náš, kdy jejich prezident „Čaučesku“ nechal střílet z tanků a vrtulníků do demonstrantů, kdy se tam odpůrci režimu ztráceli jak na běžícím páse, nám zpětně zatrnulo, jakou jsme jednou večer udělali zhovadilost, když jsme v povznesené náladě v písničce „My jsme Valaši…“ zazpívali „…a náš kapelník, su strýc Čaučesku“. Vzpomínám si, jak celý kemp zmlkl a jaké najednou bylo všude ticho. Dali jsme se raději na útěk. Moc chytré to od nás nebylo. Rumunsko bylo oproti naší zemi opravdu o hodně zaostalejší. Pobřeží s hotely a plážemi bylo sice udržované na docela slušné úrovni, ale regály v obchodech zely prázdnotou. Jen kompoty, zelenina a pečivo. Po mase ani památky. V kempu vedle nás stanoval pár zamilovaných milenců. Byli to Rumuni. Za celý týden neměli ani jedenkrát maso. Zato my si s Ádou dopřávali párečky a klobásky a gulášovou polívku a maso z konzerv každý večer. Pokaždé se od našeho stanu linula krásná vůně až se sliny sbíhaly. Koukli jsme vedle co si klohní naši sousedé. Na pánvici si pražili dennodenně jen papriky, lusky a rajčata. K tomu chleba. Bylo nám jich líto. Týden uplynul jak voda a my se připravovali na zpáteční cestu. Trošku jsem byl nervozní, aby nám vlak zase neujel, ale Adam mě ujistil, že dvakrát stejnou chybu neuděláme, že zase až tak velcí magoři nejsme, a že máme v podstatě šanci 1:7, což je dost dobrá vyhlídka. Ze zásob nám zbyla jedna velká konzerva. Vepřové maso ve vlastní šťávě. Přece se s ní nepovlečeme. Nabídli jsme ji proto našim sousedům. Zdráhali se, ze slušnosti, a přitom prožívali velký vnitřní boj. Vzít si ji od nás nebo ne? Hrdost jim to nedovolovala, ale chuť dopřát si masovou dobrůtku byla větší. Ono je rozdíl nabízet to někomu, kdo o maso nemá nouzi: „Jasně, bereme. Přece to nepotáhnete domů, takovou dálku se vláčet s konzervou. Na vašem místě bychom to udělali také. Také bychom zásoby rozdali, vždyť si toho doma můžeme koupit kolik chceme.“ Jenže tito milenci byli v jiném postavení. Tady jsme my byli milostpáni a oni ti ponížení. Chápal jsem je. Chlapi, jak já nesnáším chudobu! Nemyslím si, že zrovna oni by byli chudí, to ne. Jen jim tvrdé poměry a velká zaostalost jejich země neumožňovaly koupit si maso. Domů jsme dorazili v pořádku s posledními dvěma leami a několika baniami v kapse. Ještěže nám před týdnem ujel vlak. Kdybychom tam byli o den déle, tak by nám pochyběly peníze na ubytování v kempu i na jídlo. Nakonec by nás musel živit ten milenecký pár. Možná bychom si i na těch rajčatech a paprikách pochutnali. „Nějak ses´ zasnil, mladej,“ probral mě ze vzpomínek šofér. „Bodejť ne, když jste vyjmenoval takové krásné země. To by se mi též líbilo, podívat se do těch končin.“ O Rumunsku se mi nechtělo vyprávět. Vedle jeho destinací byly moje dovolené jen čajový odvar. „USA i Latinská Amerika mě také láká,“ pokračoval jsem. „Ale teď je moje priorita Německo. Pokud nenajdu práci ve Frankfurtu, tak zkusím Hamburk. Přístav - tam nebude o práci nouze.“ „Tak to se budeš místo slovíček /stoupáme/ a /klesáme/ naučit říkat spíše /potápíme se/.“ „Jo. A také: /Nevíte někdo náhodou, kurva, kde je tady nejbližší ostrov?/“ „Tak to jsi mě překvapil. Ty mluvíš i sprostě ? Já tě měl vždy za slušňáka.“ „Tak to prrr, pane Pacák. To jsem přece neřekl já, ale ti trosečníci. A ti si přece v takové situaci servítky neberou.“ „A co říká tvoje paní na to, že jdeš makat do ciziny? Té už je to, myslím, jedno, co? Prý se rozvádíš?“ „Hmmm, přesně jak říkáte. Té už je to úplně jedno. Manželství mi zkrachovalo. Našla si jiného. Víte, pane Pacák, teď s odstupem času a po těch zkušenostech co mám, tak vím, že vůbec nezáleží na tom, jak ta ženská vypadá, jestli je krásná, jak má pěkné oči a nádherné vlasy. Úplně nejvíc ze všeho jsou pro šťastné manželství nejdůležitější velké kozy.“ Málem jsme chytili smyk, jak se Pacák rozchechtal. „Kreténe, ještě jednou řekneš takovou kravinu a nabouráme se. Velké kozy, já se picnu. Mě fakt bavíš,“ nepřestával se smát. „Samozřejmě, že by měla mít také těch svých pět P, jak se říká. Poctivá, pracovitá, pilná, pravdomluvná a pornoherečka.“ Tonda se znovu rozesmál. „Poctivá a pornoherečka. Neodporuje si to nějak?“


„Tak by to měla být pilná pornoherečka. Hele, Tondo. Přece nebudu truchlit. Věrka si užívá s jiným a já mám kvůli tomu brečet? To víte, že to pořád ještě bolí. Ale nesmím si to už připouštět. Život jde dál a já jedu taky dál. Párkrát jsem už dostal kopačky a vždycky jsem se z toho zbrchal. Trochu jsem si posmutnil a tradá jsem mladá. Jak říká klasik: za každou tramvají jede další. Takhle by se na to měl dívat každý, je jedno jestli kluk nebo holka. Nejhorší je, když se někdo začne litovat, sám sobě si našeptáv�� a utvrzuje se v tom, že už nikdy, nikdy, nikdy, nebude nikdo, nikdo, nikdo…“ „Kdo-o?“ skočil mi s hraným nechápavým výrazem Tonda do úvah. „Určitě víte, co tím myslím, Tondo, a co tím chci říct. Prostě nedělat z toho vědu a hledat dál. Jasně, že to bolí. Člověku to připadá, jak kdyby byl konec světa, jak kdyby mu rvali srdce z těla a v danou chvíli by si raději nechal uřezat nohu nebo koule, bo si myslí, že už je v životě nebude potřebovat, ale…Nevyšlo to jednou, vyjde to podruhé. To by měli povinně učit ve škole, jak se má člověk zachovat, když dostane kopačky. Možná by ubylo těch, co to řeší radikálně a tragicky.“ „A víš, že máš pravdu? Mohlo by se to probírat třeba v občanské nauce.“ „Nebo spíš v tělocviku. Hodina kopaček.“ „Když jsem byl mladý, to už je opravdu dávno, mladej, tak se mi oběsil kámoš kvůli holce. To byl pro všechny šok. I pro mě. Znali jsme se od základní třídy a on udělá takovou kravinu. A myslíš, že se ta holka kvůli tomu trápila tak, jak si to ten kámoš přál? Že by si řekla, že je to její vina a trpěla tím? Kdepák. Vůbec nic tím nedocílil. Vždyť to také byl nesmysl takovým způsobem si vynucovat nějakou lítost nebo lásku nebo co vlastně tím chtěl dokázat. Vidíš to? Ještě po tolika letech se nad tím dokážu rozčílit. Fakt mě naštval. Mohli jsme chodit za jinýma holkama, na pivo, na fotbal. Tolik radostí je na světě a on…No nic. Když někdo z nešťastné lásky spáchá sebevraždu, je to tragédie, ale budiž. Když někdo ale kvůli tomu zabije někoho druhého, tak to je…to je…Já to prostě nechápu. Tož, kurva, sa seberu a jdu o dům dál, ne? Když o mě někdo nestojí, tak hledám jinde. Přece se nebudu vnucovat a dolézat. Prohrál jsem? Nedá se nic dělat. Vyhraju to u jiné holky. Před chvílí jsem se smál jak blbý a teď bych bečel,“ ukončil truchlivou vzpomínku Toník. „Když se mi Věra přiznala, že má už delší dobu poměr s jiným chlapem, štvalo mě to příšerně moc. To je tak zničující pocit, takové prázdno, ponížení, vztek. Dlouho ve mně bojovaly dvě možnosti: odpustit a žít v manželství dále, nebo se rozvést. Několikrát za den se mi tyto nálady vystřídaly. Jednu chvíli jsem se přikláněl k jedné variantě, během pěti minut k opačné, hned na to jsem si řekl, že vše odpouštím a po půl hodině si zase vztekle řekl: jdu od ní pryč. Věra to nakonec vyřešila za mě. Řekla, že to mezi námi už nemá cenu a že se mnou končí a chce se nechat rozvést. A tehdy jsem si, pane Pacák, uvědomil, že se na to musím podívat z té lepší stránky. Teď si můžu zcela legálně při nějaké vhodné příležitosti zašpásovat s jinou ženskou. Věře jsem před svatbou ani v manželství nikdy nebyl nevěrný. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že to vydržím bez jiné ženské až navěky. Tak jsem zašel na diskotéku…,“ významně jsem se odmlčel. „No a dál? Povídej, povídej, nenapínej mě,“ celý nedočkavý vyzvídal Tonda. „Sbalil jsi tam nějakou kočku?“ „Ale kdeže. Já už z toho flirtování a balení tak vypadl, že jsem se na nic nezmohl. Jen jsem si zatančil a trochu málo se pobavil. Ve mně byl z poslední doby tak nahromaděný stres, že jsem nedokázal nějaké ženské imponovat.“ „Takže ses´ ji nepomstil,“ odhadoval šofér. „Já vám to, pane Pacák, řeknu na plnou hubu. Jsme tady sami, tak co,“ při těch slovech jsem se ohlédl na zadní sedadla, abych se jako přesvědčil, jestli opravdu za námi nikdo nesedí. „Ty jsi dobrý, mladej. To si myslíš, že celou dobu tam někdo je a poslouchá nás, aniž by se s námi dal do řeči? A že bych o tom jako šofér nevěděl, že vezu ještě jednoho pasažéra?“ „Ne, to ne. Jen jsem vás chtěl pobavit,“ narovnal jsem se, upravil si polštářek, který jsem měl za krkem (na dlouhé cesty ho občas vozím s sebou) a pokračoval. „Po diskotéce jsem zašel do Gentlemans´ clubu.“ „Ty vole, do bordelu? Tak to žasnu. A závidím. Moje stará tě zná ze Zbrojovky a říkala, že jsi takový slušně vychovaný a zdvořilý, že pouštíš děvčata první do dveří, podržíš jím dveře a tak. Prostě samou chválu na tě vždy pěla. A ty si jdeš klidně do bordelu. Fakt džentlmen…,“ protáhl obličej. „No vidíte. Takže jsem šel vlastně do svého klubu. To mě měla ta gorila u dveří pustit zadarmo.“ „Kolik se tam platí?“ „Tři stovky vstupné. Za pivo v malé plechovce osmdesát korun.“ „A dál?“ „Co dál?“ Napínal jsem schválně Toníka. My chlapi jsme na tom všichni stejně. Na jeho místě bych byl také zvědavý. „Noooo…“ pobízel mě.


„Co, noooo… Jo, vy myslíte…?“ „No jistě. Ježišmarjá, mladej, z tebe to leze jak z chlupaté deky. Kolik tam bylo ženských? Jak vypadaly? Měly krásné postavy? Byly to super kočky? Chodily před tebou nahaté? Jak jsi si řekl, že ji chceš do postele? Upejpaly se? Kolik za to berou? Byly staré nebo mladé? “ otázky z něj padaly jedna za druhou. „Já už si to nepamatuju,“ řekl jsem naoko uzívaně a unuděně. „Vždyť si tam byl nedávno. Hele, mladej, spusť nebo šlapeš pěšo.“ „Tak jo. Byly tam nádherné baby. Překrásné, smyslné, provokativní, chtivé. Producírovaly se přede mnou jen ve spodním prádýlku. Některé tančily u tyče. Dělaly takové ty kopulační pohyby, aby mě navnadily, což se jim hned podařilo. Samy se mi nabízely, stačilo ukázat, na kterou jsem chtěl, a byly k dispozici jen pro mně, bo jsem tam byl ten večer jediný návštěvník.“ Dále jsem to už ale nevydržel a rozchechtal se na plné pecky. „Sakra, Tondo, mně došly peníze! A zadarmo vám nikdo nic nedá,“ koukl jsem na řidiče. Ten byl snad víc zklamaný než tenkrát já. Asi fakt pošlapu pěšky. Blížili jsme se k Praze. Prahu mám rád, líbí se mi strašně moc. Je to překrásné město. Má takové kouzlo, že se nedá slovy popsat. Když jsem tu byl naposledy, úplně jsem cítil všudypřítomnou fantastickou atmosféru, historické jiskření jsem vnímal každou buňkou svého těla. Fantazie mi pracovala na plné obrátky – tak tady se psaly dějiny naší vlasti. Tady se procházeli všichni Karlové, Václavové, Přemyslovci i Habsburkové. Tak schválně, chlapi, kdo byl první český král? Síla, co? Kolik z nás to ví ? Kdysi mě touto otázkou zaskočil jeden cestující, když jsem jel ze školy domů. Ten neznámý pán trošku posilněný alkoholem otázku nepoložil přímo mně, ale jen ji tak plácl do éteru. Celý vagon o tom najednou začal debatovat, dohadovat se, ale v podstatě jsme se všichni přistihli, že to nevíme. Nejen my, strojaři, mající dějepis jen v prváku, ale ani gymnazisti, ani dospěláci jedoucí z práce, to nevěděli. Některým se vybavil Karel IV, svatý Václav, Jan Lucemburský, jiní tipovali Rudolfa II, Přemysla Oráče, dokonce T.G.Masaryka, ale ti všichni byli až po něm, respektive před ním jen jako knížata. Ale kdo byl vůbec první český král? Neznámý pán vystoupil a nechal tuto otázku nezodpovězenou. Dnes díky internetu není problém najít odpověď. Vratislav II. „Nechceš raději hodit na Karlův most místo do Frankfurtu? Kreslíš pořád portréty?“ „Pořád, ale nedělám rychlokresby. Nakreslit portrét mně trvá tak šest, sedm hodin. Kreslím jen podle fotky, na živo jsem to nikdy nezkoušel. Je to škoda, ale bohužel neumím kreslit rychle. Si představte, že bych někoho kreslil půl dne. Mezitím by chlapům narostly vousy, starým lidem by vyrazily bradavice, ženským by opadal mejkap a nudou by si ukusovaly nehty. Rozhodně bych si ale vydělal více peněz. Takhle si přilepším tak maximálně na pivo.“ „A na cigarety,“ doplnil Pacák. „Ne ne. Já nekouřím. Poslední cigaretu jsem měl v sedmičce na základce. Od té doby ani čouda. Dokonce i vojnu, kde spousta kluků začala kouřit, jsem přečkal, aniž bych si zapálil. A že to někdy byly nervy…“ „A to já si zase cigaretu neodepřu,“ s těmito slovy si vytáhl krabičku camelek. „Tak to je náhoda. Toto jsou přesně ty cigára, která jsem měl naposledy. S velbloudem.“ „Nabídni si,“ strčil mi je až pod nos, ale moc dobře věděl, že si nedám. „Díky, opravdu ne. Ale víte, co je můj sen, pane Pacák? Zapálit si pravý kubánský doutník. I když nekouřím, tak toto si chci dopřát, až budu mít na účtu anebo v cenných papírech milion. Byl by to pro mě takový ten vítězný doutník, že se mi podařilo dosáhnout vytyčeného cíle.“ „Hmm… A kolik ti ještě do toho milionu schází ?“ „Už jenom 990 tisíc. Vidíte, že tak brzo si ještě nezapálím,“ řekl jsem smutnou pravdu. Ale trochu jsem kecal. Nějaké úspory mám ve stavebce, v penzijním fondu, v pojistkách a v cenných papírech. Ale žádná sláva to není. A moje poslední investice do akcií byla doslova katastrofa. „To máš opravdu tak málo naspořené? Jako manažer sis´ přece musel vydělat dost. Vlastně, sorry, říkal jsi, že zase tak moc to nebylo.“ „To za prvé a za druhé: manažerskou funkci jsem dělal jen rok. Pak se změnilo vedení. Noví majitelé měli jinou představu o chodu firmy, takže po roce můj provoz, kde jsem šéfoval čtyřem mistrům a asi sto padesáti dělníkům, zrušili. Chvíli jsem dělal zase normálního mistra, pak mi nabídli, abych šéfoval na údržbě. Tam mě to také dost bavilo. Jenže…Můj nový přímý nadřízený, nějaký Emil, tak to byla katastrofa.“ „Emil Vávra? Toho znám. S tím jsem se několikrát služebně bavil a nikdy jsem nevěděl, co vlastně po mě chce. Ten kdyby mně měl dělat nadřízeného, tak mizím,“ potěšil mě Pacák stejným názorem. „On byl na jednu stranu príma chlap, žádný podrazák. Mezi svými kamarády a příbuznými byl velice


oblíbený, bo byl zábavný společník. Když jsme jeli na služební cestu, tak jsme celou cestu prokecali, měli jsme stejný pohled na spoustu věcí. Na politiku, na ekologii, na muziku, stejné filmy se nám líbily, měl i velký smysl pro humor. Dokázal vyprávět o pyramidách, o vesmíru, znal spoustu zajímavostí, kolikrát až do detailu. Ale co se týká práce, tak to jsem z něj byl nešťastný. Zadával mně i ostatním podřízeným nesmyslné, nesplnitelné úkoly.“ „Já jsem s ním měl také špatné zkušenosti,“ vystřídal mě v povídání Antonín, „tak jsem za ním už raději nechodil a šel jsem přímo za chlapama na dílnu a ti mi poradili daleko lépe, pro co mám jet a kam.“ „Hmmm…Mně bylo Emila ze začátku dost líto, bo stejný názor na jeho neschopnost mělo více lidí. Někteří jeho podřízení právě kvůli němu dali výpověď. Říkal jsem si, že ho asi brzy propustí, protože se neosvědčil. Jenže pak ho na nějaké poradě vedení vyhlásilo jako nejlepšího manažera. Tak to byla pro nás všechny rána! Pak nám to však došlo. On a personální ředitel jsou velice dobří kamarádi z partaje. Pane Pacák, tolik roků po revoluci a komančové nám zase pijí krev. Nemám komunisty moc rád, ale v podstatě jsou mi ukradení. Jak za totáče, tak i nyní. Mně osobně nijak přímo neublížili, tak k ním nějakou velkou averzi nemám. Ale v tomto případě mě to štvalo.“ „Já mám komunisty také na háku. Co bylo, bylo, s tím už nic nenaděláme. Já jsem naštěstí ve straně nikdy nebyl. Ty snad ano? Říkáš, že je nemáš rád, tak předpokládám, že ne.“ „Nebyl. Ale i mě přesvědčovali. Tak jako v té době skoro každého. Teď vás to asi překvapí a rozesměje, ale mě to tenkrát potěšilo.“ „Co tě na tom mohlo těšit? Vstoupit mezi tu sebranku?“ rozčílil se. Tonda sice říká, že je má na háku, ale asi je moc v lásce nemá. Jelikož se brzy po revoluci postavil na vlastní nohy, tak měl ke komunistickým ideám daleko. Moc dobře si uvědomoval, co mu všechno uteklo. Mohl dělat dopravce už dávno. I když tvrdí, že nechce mít lidi pod sebou, v mladším věku mohl mít jiné plány. Více elánu a méně obav. Teď, když má přes padesát roků, tak ho nějaké zakládaní dopravní společnosti už opravdu neláká. „Přece mi tím vyslovili důvěru. Kdybych byl nějaký nespolehlivý hajzlík a nemakačenko, tak mi to nenabídnou,“ snažil jsem se Tondovi vysvětlit, jaký jsem na to měl tenkrát zkreslený pohled. „Nechal jsem si několik dní na rozmyšlenou. Měl jsem před vojnou. Můj nejlepší kámoš Adam byl na vysokoškolské koleji a když přijel na víkend domů, tak jsem mu řekl o možnosti vstoupit do strany. To bylo poprvé a naposled v životě, co jsme se málem pohádali. O politiku jsem se vůbec nezajímal. O Chartě 77 a petici Několik vět jsem se dozvěděl až po revoluci. O nespravedlnostech a politických procesech jakbysmet. Samozřejmě že jsem si na tehdejší poměry v naší zemi zanadával a viděl jsem spoustu chyb. Sovětský Svaz mi lezl hore krkem, bo nám ho všude cpali jako vzor. Tak jsem si říkal, že když tam vstoupím, tak jim budu moci říct, co štve lidi a v čem by mohlo dojít ke změnám, aby se lidem žilo lépe.“ „Panebože, ty jsi byl naivní.“ „Máte pravdu. A přesně toto mi řekl i Adam. Že udělám největší kravinu svého života, že stejně nezměním ani ň a časem budu rozčarovaný a zklamaný. Adam nebyl žádný disident, ale byl daleko více v obraze než já.“ „Aspoň on měl rozum a ještě že ti to tak vysvětlil. No a jak ses´ z toho nakonec vykroutil?“ zajímalo Tondu. „Ono to bylo docela těžké odmítnout vstoupit do KSČ. Stejně tak, jak když chtěl někdo ze strany vystoupit. To bylo jako si podepsat ortel smrti.“ „Víte, co jsem jim řekl, pane Pacák? Že se necítím být ten pravý, že moje charakterové vlastnosti ještě nejsou na tak vysoké úrovni, abych vstoupil mezi tak skvělé lidi, jaké strana má. Že jsem opravdu potěšen, že mi to nabídli, ale cítil bych se mezi nimi nesvůj, protože sám nejlépe vím, kolik mám ještě nedostatků. Že na sobě ještě zapracuju a až ze mě bude lepší člověk, tak se sám přihlásím a pomůžu jim budovat naši socialistickou vlast.“ Tonda se rozesmál na celé kolo. „Ty vole, to jsi s nimi vyběhl, to sis´ dovolil moc. To tě rovnou zavřeli za zesměšňování, ne?“ „Koukali po mě a nevěděli, jestli to myslím vážně, nebo se jim posmívám. Jenže oni přece proti tomu nemohli nic namítat, bo by tím sami přiznali, že mezi nimi nejsou tak skvělí lidé, o kterých jim povídám.“ „To ti poradil ten tvůj kámoš?“ „Kdepak, to jsem improvizoval přímo před těmi náhončími. Adamovi jsem o tom pak vyprávěl, poplácal mě po rameni a říkal, že to se mnou ještě není tak špatné. Nevím, nevím, jestli by naše dlouholeté přátelství neskončilo, kdybych byl komunista. Přátele má člověk rád i s jejich chybami, ale určitě by to mezi námi už nebylo ono.“ „No a s tím Emilem ti to nakonec dopadlo jak?“ vrátil se Pacák ke starému tématu. „Když byl jedna ruka s personálním, tak jsi zřejmě nenadělal nic, ne?“ „Zašel jsem za výrobním ředitelem, řekl jsem mu, že si s Emilem navzájem nepasujeme. Výrobní ředitel mě vyslechl a nabídl mi místo v technologii. S povděkem jsem to přijal. Po mně nastoupil na moje bývalé


místo nějaký Jarda Chrástecký a víte jak dopadl?“ „Oběsil se,“ dramatizoval to Pacák Pro změnu jsem se rozesmál já. „Ne. Neoběsil se. Akorát mi řekl, že má s Emilem úplně stejné špatné zkušenosti. Po půl roce shodil deset kilo a dal výpověď. No a my s Emilem jsme byli zase v pohodě. Opět jsme se bavili jako staří známí. Žádná zášť, proč taky?“ „A proč tě teda nakonec propustili? Měl jsi tam dobré jméno, výrobní ředitel ti šel na ruku, když jsi měl problémy s Emilem, ten tvůj bývalý šéf tě několikrát povýšil…Tak proč tě sakra vyhodili? Ty jsi měl určitě nějaký průser. Nepíchal jsi někomu z vedení manželku nebo dceru ?“ „Tak to by byl aspoň příjemný důvod k vyhazovu.“ „Anebo to bylo kvůli tomu jak ses´ s nejvyšším ředitelem potkal u doktora?“ zamrkal na mě spiklenecky šofér. „Ježišmarjá, nepřipomínejte mi to. Vy si na to vzpomínáte?“ „O tom tenkrát věděla celá fabrika, jak jsi se u doktora v čekárně plné lidí potkal s Mlynářem. Oba dva jste měli šampusky s močí a když vám sestřička dlouho neotvírala, tak jsi mu přiťukl a řekl: Na zdraví,“ při té vzpomínce se Pacák opět rozchechtal na celé kolo. „No to byl trapas. To jsem byl ještě mladý, blbý a rozverný. Bylo to fakt dávno, ještě jsem ani nemistroval. Jako mistr nebo vedoucí provozu bych si to už nedovolil. Tenkrát mi to přišlo jako sranda. Jenže teď zpětně mi to už tak nepřipadá. Jak říkáte: čekárna plná lidí a sestřička ne a ne otevřít. Oběma nám bylo trapné stát tam před ostatníma s vlastní močí. Chtěl jsem trochu tu atmosféru odlehčit, tak jsem udělal takovou kokotinu. Ale nejvyšší šéf se kupodivu nenaštval. Pousmál se a řekl: /Ještě, že jste neřekl na tykání. To by bylo od vás nezdvořilé/.“ „Takže to bral jako legraci?“ „Jasně. Když jsme se pak potkávali ve firmě, tak mi na můj pozdrav odpovídal: na zdraví. Toto opravdu nebyl důvod k vyhazovu,“ napil jsem se kyselky a pokračoval. „Znáte to, pane Pacák. Měl jsem něco přes dvacet roků, bez starostí, plný elánu, celý život před sebou, vůbec jsem si nepřipouštěl nějaké problémy, i s ostatními kamarády jsme se řídili heslem Vlasty Buriana: /Raději ostudu, jak nudu/ a tak jsem kolikrát ve snaze někoho pobavit, udělal spoustu capin a řekl spoustu kravin. Někdy to vyšlo, někdy ne. Bohužel s přibývajícími roky se mi zdá, že to byly vesměs blbosti. Ale zase na druhou stranu spousta lidí na naše akce vzpomíná s humorem. Kdyby to bylo trapné, tak by to nikdo nikdy nevzpomněl. Alespoň se tím sám sebe utěšuju.“ „Přesně tak, mladej. Si vem, jak jsem se před chvílí pobavil já. Raději ostudu, jak nudu – no to je dobrý, tím se budu také řídit. A řeknu to doma i mojí ženě. Ta mě požene…,“ odhadl Toník reakci své manželky a zakousl se do jablka, aby zahnal pachuť cigarety v ústech. „Chceš?“ nabídl i mně toto ovoce. „Ani ne, ale děkuju. Takže abych to dokončil. Rok, dva jsem dělal technologa. V té době mě v jednom vnitropodnikovém hodnocení dokonce zařadili do kolonky: pro firmu ne-po-stra-da-tel-ný,“ odhláskoval jsem, abych tomuto výrazu dodal na důležitosti. „A pak mi z čistajasna řekli, že toto místo ruší a pro nadbytečnost mě propouští. To byl pro mě šok!“ „Tak to ti věřím. Po tolika letech tě vykopnou jak bramboru. Já jsem to naštěstí nikdy nezažil. V devadesátém třetím jsem sám odešel z bývalé práce a hned jsem začal jezdit na živnostňák. Takže jsem nikdy nebyl propuštěný ani nezaměstnaný. Vůbec si ten pocit nedovedu vysvětlit. Jak jsi to snášel?“ „Kupodivu dobře. Neviděl jsem žádný problém najít si novou práci. Domníval jsem se, že s s mými zkušenostmi mě vezmou v první firmě všemi deseti. Tccc…chyba lávky. Jak jsem byl hloupý. Obešel jsem přes dvacet strojařských firem. Neúspěšně. Zkušenosti, praxe, i to, že si mě kdysi dávno v práci několik let považovali, nemělo vůbec žádný vliv na to, aby mě někde přijali. Poprvé v životě jsem měl strach, že budu nezaměstnaný. Nakonec jsem sehnal flek jako obsluha vyjiskřovacího stroje. Takže jsem byl pro změnu dělník. Ale byl jsem vděčný i za to. Hlavně, že jsem měl práci.“ „Tak to je teda velký pád. Z manažera na dělníka. Z výšin zpátky na dlažbu. Kolik ti tam dali? Jako dělňas asi žádná sláva, co?“ „Tak to byla fakt bída. Si představte, Tondo, že jsem dělal velice přesnou práci na drahých výrobcích a za to jsem bral státem stanovenou minimální mzdu.“ „Za to bych ani ráno nevstal z postele.“ „Ke všemu jsem ještě dělával pravidelně i noční, to byl děs. Celý týden jsem byl nevyspalý, ploužil jsem se jak mátoha. K tomu vygradovaly rodinné problémy doma, tak jsem se na všechno vybodl a zkusím štěstí jinde.“ „Hmm…Proč ne.“ „A ještě jedna perlička na závěr. Ve Zbrojovce to moje místo, které nejdříve zrušili, nazvali jinak a víte,


kdo tam nastoupil? Syn personálního ředitele. Bingo! Odtud vítr foukal. Žádná nadbytečnost, potřebovali místo pro synáčka papaláše. Některé věci neovlivníte a nenaděláte s nimi nic, kdybyste se na nudličky rozkrájel,“ zakončil jsem rádoby filozoficky moje vyprávění o práci. Jojo, chlapi, jednu dobu jste pro firmu nepostradatelný, dýchali byste pro ni, jste loajální, děláte i nad rámec svých povinností, bo v této činnosti vidíte perspektivu, a pak je vše úplně jinak. Kecal jsem o práci už moc dlouho, tak jsem pro změnu poslouchal Tondu, jak se prokousával životem, co vše dělal a co chtěl dělat a neudělal. Povídal mi o rodině a známých, znovu se vrátil k dovoleným. Zavzpomínali jsme jak jinak i na vojnu. Cesta nám příjemně utíkala, přejeli jsme hranice a ocitli se v Německu. Rozhovor už začal slábnout, není divu, napovídali jsme toho ažaž. Šofér pustil rádio. Chvíli jsme ještě poslouchali českého moderátora, pomalu ale jistě se do češtiny začaly loudit německá slovíčka, až němčina nakonec zcela češtinu vytlačila. Tonda přeladil německé tlachání na stanici, kde hráli jenom písničky. Ozzy Osbourne právě zpíval skladbu „Dreamer“.

Tento song se mi opravdu hodně líbí. Sice nevím, o čem se tam zpívá, bo ani anglicky neumím, ale to nevadí. Melodie je pěkná a někdy je lepší slovům nerozumět, aby nebyl člověk zklamaný z toho, co tam zpívají za kraviny. „Dreamer, dreamer…“ Hlavou se mi honí vzpomínky. Kolikrát jsem se snažil vydělat více peněz? To bylo nespočet pokusů a nápadů. „Staninééé!!! Já tě přetrhnu jak hada!!!“ zabloudil jsem vzpomínkami do dětství. A sakra, tata, je zle. Stál na dvorku, v každé ruce jednoho z kůže stáhnutého králíka, bledý vzteky koukal do popelnice plné dalších stažených králíků a pokoušel se o něj infarkt. Taťka choval králíky a mně dával na přilepšenou kožky, které jsem prodal a měl jsem tak na zmrzlinu a na kino. Dostával jsem kolem šesti korun za kus. Jednou se mně naskytla super skvělá možnost koupit od spolužáka angličáky. Chtěl za ně třicet korun. A tolik jsem neměl. Za to králikárna byla plná nádherných šestikorunových kůží, které tam jen tak zbůhdarma ležely. Pro vesnického ogara nebyl problém pozabíjet pár králíků a stáhnout je. Maso jsem hodil do popelnice. Nějak jsem si neuvědomil, že občas míváme králíka na oběd. Myslel jsem si, že je taťka chová hlavně kvůli kožkám. Že jsem udělal s králíkama kravinu mě došlo hned, jak jsem přišel ke kožkařovi. Samozřejmě že mi nedal ani korunu, bo kůže byly prořezané, mokré, skrčené. Prostě tak, jak jsem je čerstvě stažené nacpal do dvou nákupních tašek. Ještě mě zdrbal za to, že si z něj dělám srandu. To byl, chlapi, můj úplně první nevydařený pokus vydělat peníze. Taťka mi pak na ty angličáky dal prachy, které měl před mámou ulité z prodeje jízdenek. To nebyla žádná levárna, tak se to běžně dělalo. Pokud si cestující koupil jízdenku přímo ve vlaku, měl z toho průvodčí nějaké malé procenta. Když si někdo nechal v noci (když byla zastávka zavřená) napsat jízdenku od nás z Velkých Karlovic až do Prahy, tak jsme měli maso i přes týden. Nene, dělám si legraci, chlapi. Sice to bylo v sedmdesátých letech a my patřili spíš k těm chudobnějším, ale oba rodiče se vždy snažili, abychom nestrádali. Angličáky jsem pak vyměnil za píchlý balon. Ogar z vedlejší dědiny mě podvedl, když mi řekl, že je z balonu jen ušlý vzduch. Prý ho stačí pouze nafoukat. Jenže byla v něm díra jak do…Prostě byl na vyhození. Když jsem mu ho vracel a chtěl nazpět autíčka, tak jsem ještě dostal přes hubu. Další pokus vydělat peníze byly kaštany. Učitelka ve škole nám řekla, že u jednoho místního myslivce si můžeme sběrem této plodiny vydělat pár korun na vánoční dárky pro rodiče, ale skutek utek. Hajný nám pořád sliboval: „Až donesete příště kaštany, tak vám dám peníze“. Říkal to tak dlouho, až jsme pochopili, že „příště“ znamená v jeho mluvě „nikdy“. Určitě si dokážete představit, jaký jsme z toho měli v našich malých dětských hlavičkách zmatek. Dospělák nám lže, podvádí nás, nedává nám peníze, i když na ně máme nárok. „Dreamer, dreamer…“ To sběr papíru a hlavně železa, to bylo jiné kafe. Bydlel jsem blízko nádraží a tam o železný šrot nikdy


nebyla nouze. Bečva byla pět kilometrů po proudu a pět kilometrů proti proudu tak vyčištěná od tohoto kovu, že byste v ní nenašli ani sponku do vlasů. A na nádraží byste na zemi marně hledali i vršek od piva. Dokonce mě v páté třídě vyhlásili jako nejlepšího sběrače. Jednou jsme o prázdninách s Adamem Filgasem jeli na kolech kolem jedné novostavby. Jen tak, ze zvědavosti, jsme se u ní zastavili. Kromě písku, cihel a jiného materiálu tam ležela velká kovová konstrukce. Mlsně jsme se na ni dívali a pomysleli si, kolik by to hodilo peněz. Věděli jsme, že to není šrot, a ani ve snu nás nenapadlo, že bychom ji snad ukradli. Nehledě na to, že by ji nezvedlo pět zdatných chlapů, natož my dva komáři. Vtom se na nás vyřítil chlap s bičem, řval po nás jak zběsilý že mu tam krademe, vzal nám kola (Adamovi skládačku a mně dětského Pionýra) a vyhnal nás. Mohli jsme být rádi, že nás ten primitiv nesešvihal. Plni hořkosti jsme došli nejdříve k Filgasům. Adam se při popisování, co nám Primitiv udělal, rozbrečel. Navzdory tomu, že jsem právě přišel o mé oblíbené kolo, jsem se musel kousat do rtu, abych se nerozchechtal, bo Adam vypadal při brečení jak Laurel. „Jeminkote, to je máčka, ten Adam. Proč řve jak malé děcko?“ myslel jsem si v duchu. Pan Filgas bohužel musel do práce, tak jsme šli za mým tátou. Sotva jsem uviděl mého tátu, tak jsem začal pro změnu na plné pecky bečet já. Stylem „Mě štípla vosáááááá…“ jsem tatovi řekl jen „Mně ukradli kolooooo…“ a už jsem nebyl k utišení. Adam do mě zezadu žďuchal a říkal: „Co řveš, ty debile, jsi jak malý.“ Fakt to od něj sedělo. Můj tata naštěstí čas měl, tak jsme šli za Primitivem. Tam mu vysvětlil, že jediné, co bychom mohli ukrást, jsou tak maximálně dvě hrsti písku, které bychom nacpali do kapes. Primitiv mezitím vychladl a kola nám bez řečí vrátil. Smůla však byla, že si barák stavil poblíž domu soudruha ředitele. Po prázdninách se nás ve škole ředitel na tuto příhodu ptal. Vše jsme mu vysvětlili, jenže…Přestože jsem v dalším školním roce nasbíral ještě víc železa než v loňském, tak jsem už nejlepším sběračem vyhlášen nebyl. Stín pochybnosti, že možná železo někde krademe, už ve školním sboru zůstal. Cenu pak dva roky po sobě vyhrála jedna malinká drobounká třeťačka, která by neuzvedla ani kilo mouky. Její papá byl ovšem vedoucí sběrných surovin. „Dreamer, dreamer…“ Rok jsem dělal i „šerpu“. V sedmé třídě jsme nosili batoh s nákupem starým manželům Dobešovým bydlícím na samotě v hlubokém lese asi tři kiláky od obchodu. V zimě jsme jim odklízeli sníh ze střechy, odhazovali chodníky, nasekali dřevo a podobné drobné práce. Nebyla to z naší strany ale žádná charita, bo jsme za to od nich dostávali peníze, čaj a svačinu. Jestli jsme se nestyděli brát si od starých lidí peníze? My, takoví pionýři? Kdepak. Starší kluci, kteří nám tento kšeft přenechali, bo už chtěli uspokojovat potřeby zase pro změnu někomu jinému (hezkým děvčatům) nám řekli, že tito manželé se na Valašsko přistěhovali z Brna, nouzí rozhodně netrpí, bo měli vždy dobře placené zaměstnání a nyní mají vysoké důchody. Když nám sami od sebe dají pár korun, tak se nemáme upejpat, protože by je mrzelo, kdybychom si od nich peníze nevzali. A chlapi, rozhodně by se měla stydět spousta jiných křiváků a ne my, co jsme si pomohli k několika desetikorunám za měsíc. Myslím tím hajzlíky, co vědomě šidí a podvádějí druhé lidi. Vyždímají z nich celoživotní úspory, přivedou investory na mizinu, namažou lidem med kolem huby s tím, že už moc dobře dopředu ví, že tyto důvěřivé lidi oškubou. „Dreamer, dreamer…“ Pěkné. Škoda, že už Ozzy dozpíval. V sobotu jsem…ještě…v sobotu jsem rozvážel…rozvážel jsem…Co je? Co se děje? Chce se mi spát, klíží se mi oči a začínám pravidelně zhluboka oddychovat. Po chvilce se oddychování mění ve chrápání. Koukám se na ubíhající krajinu a přitom chrápu. Panebože, co je to za nesmysl? Chrápat s otevřenýma očima? To přece nejde. „Pane Pacák, představte si, že se mi právě zdálo, že spím, chrápu a přitom mám otevřené oči a vnímám vše okolo. To je divné, že?“ otočil jsem se na něho a ztuhl hrůzou. Chrápání totiž vycházelo od té osoby, co držela volant. Polilo mě horko a hrůza zároveň. Valíme si to 160 - tkou po dálnici a řidič spí. Já se picnu! No to ani nebude třeba, stejně se někde rozflákneme o svodidla. A můj sen, že si konečně vydělám hromadu peněz, skončí dřív než začal. Co včil? Jsme kousek za hranicemi, pořád je ještě světlo a šofér už spí. A to nás čeká taková dálka skrz půlku Německa. A co teprve až nastane tma? To si snad za volant vytáhne i spacák, pan Pacák. Co teď? Co teď? Nechat zastavit a vystoupit? No jo, kdo mě ale vezme do Frankfurtu? Třeba by se nějaká dobrá duše našla, ale musela by to být veliká náhoda, aby jela až tam. Nesmysl. Bez Tondy se do


toho velkoměsta nedostanu. Dostal bych se, samozřejmě že dostal, ale velice složitě. „Pane Pacák, nezastavíme na chvíli? Chce se mi na záchod,“ nic lepšího mě nenapadlo. „Ale jo, mladej. Za chvíli budeme u jednoho motorestu. Dáme kafe a tam si odskočíš.“ Kafe. Dobrý nápad. Koupím mu alespoň litr toho povzbudivého moku. Snad ho to probere. Neprobralo. Sotva jsme vyrazili, opět se ozvalo chrápání. Čím bych ho zabavil? Po tolika hodinách cestování jsem už byl nakecaný až až. Prodiskutovali jsme všechny možná i nemožná témata a bavit se o tom samém znovu, to raději ať spí. Nezbývalo nic jiného, než dávat místo něj bedlivý pozor na cestu. Občas jsem pro jistotu chytil volant a trošku s ním pootočil, když se mi zdálo, že nejedeme tak, jak bychom měli. Horší to bylo, když jsme předjížděli kamion. To byla doba! Pacák ve stejném rytmu jak dýchal, tak sešlapoval plyn. Takže jsme kamion předjížděli i pět minut. Když se na mě řidič kamionu díval se zamračeným výrazem a přitom něco hulákal mávaje přitom rukama, tak jsem mu udělal prstem před ústy „Pšššt“. Ukázal jsem na Tondu a na vodorovně sepnuté ruce jsem si jako položil hlavu, známé gesto znázorňující spánek. A když už, tak už. Vytáhl jsem zpoza krku polštářek. Začal jsem ho natřepávat a načechrávat a jako že ho dám šoférovi pod hlavu. To už kamioňák nevydržel a začal troubit jak splašený. Tím dosáhl přesně to, co chtěl – Tonda se vzbudil. Hele, takhle to budu dělat. Paráda. Jsem věděl, že na něco přijdu. „Co je? Co se děje?“ vyplašil se můj spáč. „Ale nic, spěte dál,“ chtěl jsem říct, ale raději jsem se kousl do jazyka. Tonda sice měl smysl pro humor, ale toto by mohl považovat za nemístnou kritiku. Pohoda, kterou jsem na začátku cesty cítil, byla pryč. Cestovat se spícím šoférem moc příjemné nebylo. Když jsme opustili dálnici a jeli spojovacími cestami, tak to bylo fajn. Tam musel Pacák dávat velký pozor. Ale sotva jsme se zase napojili na dálnici, tak opět usínal. Pak přišlo vysvobození. V autě začalo něco chrastit. Kdykoliv jindy bych byl naštvaný na maximum, že máme porouchané auto. Teď jsem to přivítal všemi deseti. Tonda to tu naštěstí znal, tak navrhl, že dojedeme do Bad Sodenu. Ubytovat se nebude problém, bo je to lázeňské městečko. Ráno vyhledá nějaký servis a hold dojedeme do Frankfurtu s několikahodinovým zpožděním. Prý jestli mi to nevadí. Myslel jsem si, že mu dám pusu. Přespali jsme v pěkném útulném hotýlku. Po snídani jsem si šel projít městečko, bo jsem předpokládal, že oprava bude chvíli trvat. Snad to nebude nic vážného. Kdyby se v servisu oprava zdařila velmi rychle, tak máme na sebe mobil. BAD SODEN - SALMUNSTER Městečko mě příjemně překvapilo. Z hotelu jsem se sice omylem vydal přesně na opačnou stranu než do centra, takže jsem za chvíli stál na okraji města a musel jsem se vrátit. Mělo to ale jednu výhodu: šel jsem okolo ohromných továrních hal, kterých jsem si všiml už včera v noci, bo část byla osvětlená. Jen tak ze zvědavosti jsem došel až k bráně a jakože nanečisto si vyzkouším zažádat o práci. Stejně mě to ve Frankfurtu nemine. A tady, když neuspěju, mě to vůbec nebude mrzet. Příště, v jiné firmě, budu alespoň vědět, na co se mě budou nejspíš znovu ptát a která důležitá slovíčka se budu muset ještě narychlo doučit. S chabou slovní zásobou jsem ze sebe vykoktal, že hledám práci, že umím jezdit s vysokozdvižným vozíkem, že jsem dobrý pracovník, že chci pracovat třeba jako skladník. Nic nezabralo. Zkusil jsem tedy ještě jednu věc a to, že budu dělat za málo peněz kvalitní práci. Tak prý mám zítra nastoupit. Jako manipulant. Tccc…Najít si práci je brnkačka. Určitě se mi to povede i ve Frankfurtu. Vůbec o tom nepochybuju. Vrátil jsem se k hotelu a pochlubil se s tímto zážitkem Tondovi. „Mladej, ber to. Nechtěl jsem ti to říkat po cestě, ať ti nezkazím náladu, ale ono sehnat práci v Německu je také tak složité jako v Česku. A sám dobře víš, kolik firem jsi u nás obešel než tě vzali. Ani Frankfurt a Hamburg nejsou jistota, že najdeš hned džob podle tvých představ. Když se ti tu nebude líbit, tak Frankfurt je odtud už jen kousek.V Bad Sodenu budeš makat jako vozíčkář a současně si budeš hledat práci jinde. Já na tvém místě bych to tak udělal,“ poradil mi Tonda. Musel jsem uznat, že má pravdu. „Kolik ti tu nabídli?“ „Neptal jsem se. Vždyť jsem to zkoušel jen nezávazně,“ jsem pako. Ale to je jedno. Kdyby mi nabídli malou částku, tak bych udělal co? Řekl jim, že chci víc? Nesmysl. Opravdu jsem neuvažoval, že bych tu zůstal pracovat. A jakákoliv částka je pořád větší než plat u nás. Když jsem se po maturitě byl ucházet o své první zaměstnání, tak jsem se také neptal na plat. Řekl jsem tenkrát na osobním oddělení, že je mi blbé ptát se na peníze, když jsem ještě nic neudělal. Koukali na mě


jako na blázna. „Tak, Stando Fojtů, měj se. Auto mám opravené, jedu dál. A ty se drž. Hodně štěstí. Kdybys´ potřeboval vzít zpátky, zavolej. Naplánuju si cestu tak, abych tě vzal. Samozřejmě, že zase zadarmo. Ale vůbec nepochybuju o tom, že se zpátky vrátíš osobním tryskáčem jako multimilionář,“ podali jsme si ruce. Tonda sedl do auta, hodil blinkr a byl pryč. Zůstal jsem tam stát sám. Tyjo, docela mě to vzalo. Šel jsem do hotelu (pronájem jsem si prodloužil zatím na dobu neurčitou), na pokoji na mě vše dolehlo, povolily mi nervy a já měl, chlapi, co dělat, abych se nerozgébil. Kromě letošních pohřbů rodičů jsem naposledy brečel ještě za Československa, když jsem měl rukovat. Ale ne kvůli tomu, že budu dva roky zavřený v kasínu, ale kvůli jedné holce. První den v práci byl příšerný. Jako pokaždé, když někam jdete poprvé, i tady se všichni zdáli být nepřátelští, protivní, nedůvěryhodní. Nebyli ve skutečnosti takoví, já vím, ale ten pocit jsem z nich měl. Každému, koho jsem potkal, jsem musel několikrát vysvětlit, že bohužel neumím německy, že znám pouze několik frází, že rozumím jen několika slovíčkům a že se za to moc omlouvám. Nikdo mi to však nevěřil, bo jsem tyto čtyry věty uměl vyslovit bez váhání velmi rychle a s bezchybným německým přízvukem. To jejich hluboké Y, E a U tahané kdesi až z paty a protahování samohlásek a kladení důrazu v určitém místě jsem byl totiž ještě z domu naposlouchaný z německých TV programů, takže mi jejich dialekt nedělal žádné problémy. Pokaždé na mě proto téměř všichni spustili další vodopád otázek doufajíc, že si se mnou popovídají ještě více. Práce manipulanta byla naštěstí velice jednoduchá. „Vy…ukázat…mně…práci…a…já…tuto…práci…zopakovat,“ vystačil jsem si se svojí chabou slovní zásobou. Mistr mě hned na začátku směny seznámil s plánem hal, ukázal, kde jsou které sektory, a vysvětlil, odkud kam budu vozit materiál. Pak mně dal papír s pokyny, podle kterých jsem rozvážel polotovar nebo již hotové výrobky. Na první pohled to vypadá velice jednoduše a časem to také jednoduché bylo, ale znáte to: nic nefunguje stoprocentně, ani tady ne, takže jsem musel hned první den řešit i několik problémů. Do hotelu jsem přišel jak spráskaný pes. Hodinu jsem čučel bez mrknutí do stropu jak zhypnotizovaný, v hlavě duto a prázdno, nebyl jsem schopný jediné myšlenky. Ještě že je zítra pátek. Přestože jsem byl z práce utahaný jak kotě, tak jsem v noci skoro vůbec nespal. Druhý den proběhl ve stejném duchu, akorát se se mnou samozřejmě už nikdo nevítal. Nadále mě však zdvořile zdravili a pořád mi podávali ruku. Němci si na potřásání ruk hodně potrpí. Mému novému šéfovi, mohl mít tak něco přes čtyřicet roků, nebylo zatěžko přejít půl haly jen kvůli tomu, aby mi stiskl pravici a řekl „morgen“nebo „mojo“, což je něco jako „brýtro“. I dvakrát za den, ráno a po obědě. To už ale říkal „malcajt“. Dělal to tak po celou dobu, co jsem u něj pracoval. A nejen on, ale i ostatní pracovníci. Je to jejich zvyk pořád se zdravit kamarádským podáváním horních končetin. (Pozn. autora: šikmým písmem je psaná řeč v němčině, která je až na výjimky přeložená do češtiny, ve většině případů je to psané foneticky – nespisovně – nechtělo se mi s tím drbat). Bydlet v hotelu by bylo sice fajn, ale stálo by mě to moc peněz, tak jsem šel pro radu za svým vedoucím. „Pane…Dietrich. Já…mít…problém. Já…nyní…bydlet…v…hotel, ale…to…být…pro…mě…nelevné. Já…mít…otázku. Já…potřebovat…nové…místo…pro…spánek. Vy…znát…a…pomoci…mi?“ Dietrich mi doporučil ubytování ve firemní ubytovně. Zvedl telefon a za okamžik mi řekl cenu. Byla o hodně přijatelnější než v hotelu, ale pořád to bylo pro mě moc. „Děkuji…pěkně, ale…tato…cena…být…pořád…vysoká. Já…potřebovat…malou…cenu. Žádný…komfort, žádný…luxus, žádný…dům…jako…BMW. Pro…mě…dobrý…dům…jako…trabant. Já…být…něco…jako…skaut…tarzan… yeti,“ vypomohl jsem si mezinárodně srozumitelnými výrazy. „Několik…let…zpátky…já…být…v…armádě,“ dodal jsem ještě. Snad pochopí, že jako bývalý vojín jsem zvyklý na nepohodu. „Ty jsi voják?“ „Ne…ne. Jen…dva…roky. Když…já…být…mnoho…let…zpátky…mladý, tak…muset…na…vojnu, jinak…“ překříženýma rukama před sebou jsem znázornil, že by mě zavřeli. Vysvětlit mu, že se jednalo o povinnou vojenskou službu, kterou za komančů musel absolvovat každý dospívající mladík, jsem nedokázal, tak jsem to podal tímto způsobem. Šéf jako každý muž středních let se hned vyptával u čeho jsem sloužil. „Letectvo…MIG 21…jako…mechanik,“ to na něj zapůsobilo. Letectvo vždy byla elita. A Miginy jednadvacítky měly i po tak dlouhé době dobrý zvuk. Arnie, tak se jmenoval můj nadřízený jménem, mi na oplátku pověděl, že on sloužil u radistů, hlídal vzdušný prostor a s našimi stíhačkami měl co do činění. Několikrát zopakoval, že byly „velmi rychlé, velmi rychlé.“ Navzájem jsme se přitom pozorovali, bo nám


oběma bylo jasné, že jsme v podstatě kdysi dávno stáli na hranicích proti sobě jako nepřátelé. A dokonce u zbraní, které byly určené k přímé likvidaci protivníkovy zbraně. Žádný kuchař a provianťák. Arnie mi rukama a mimikou v obličeji velmi zřetelně znázornil svoji činnost u vojska. Roztáhl ruky, lítal po skladě, dělal húú húúú húúú. Pro jistotu ještě doplnil „MIG jednadvacet, velmi rychlé, velmi rychlé.“ Pak zahrál sám sebe, jak vytřeštěnýma očima spatřil na radaru narušitele. Pi…pi…pa…pa…pa…pi, poslal zprávu dál, ustoupil dva kroky doprava, natočil se o 90 stupňů, aby znázornil, že někdo jiný zvedl telefon, hulákal do něj „šajze komunist, zase provokace.“ To první slovo vám, chlapi, nebudu překládat, bo je sprosté. Znovu ustoupil dva kroky do strany, znovu zvedl telefon: „ja vol,“ paží prudce máchl z vrchu dolů a zařval „faja,“ což všichni, kdo koukáme na válečné filmy, víme, že znamená pokyn ke střelbě, něco jako „pal“. Doslova to znamená, tuším, „fajer“ – oheň. Nakonec znázornil raketu země – vzduch a zásah našeho letadla. Sestřelení našeho imaginárního migu ho tak potěšilo, že doslova zářil štěstím, usmátý od ucha k uchu, ruce nad hlavou jak kdyby střelil gol ve finále Ligy mistrů. Za to ve mně kypěla krev. Tak to ne, synku. Ty nám budeš ničit naše letadla? To si přece nemůžu nechat líbit. „Najn, najn. Naše…letadlo…velmi rychle…frrrk…pryč. Vaše…raketa… spadla do hnoje. Kde vy byste trefili naši miginu? Na to zapomeň,“ přešel jsem z němčiny do češtiny a začal jsem mu tykat. Však mi nerozumí. I kdybych to ale uměl říct německy, tak bych mu to takto povědět nemohl. To bych tu také nemusel dlouho vydržet. „Vaše…raketa…made in China…bum,“ ukázal jsem na zem. Oba jsme se tomu zasmáli. Čínské výrobky nemají ani v Německu dobrou pověst. Vůbec mu nedošlo, že v době, kdy stály naše armády proti sobě, byla Čína pro Bundeswehr také protivník a proto nemohli používat jejich rakety. Anebo si to uvědomil, ale byl rád, že jsem z náznaku rodícího se konfliktu udělal legraci, nedotkl se tak jeho hrdosti bývalého vojína a jejich nemohoucnost trefit naši stíhačku jsem svedl na Číňany. Tento kratičký „rozhovor“ (o nějakém velkém pokecu se nedá mluvit) nám předznamenal, jaké budeme mít mezi sebou vztahy. Arnie sice chtěl a jako nadřízený také musel mít nade mnou navrch. Současně mu ale bylo jasné, že si nenechám vše líbit. Pokud Němcovi ukážete, že nejste žádné ořezávátko, tak vás bude respektovat. Jinak si vás natře na prsa. Dietrich hned na to odešel, aniž by mi poradil ohledně nocování. Vzápětí se ale vrátil. Chvíli váhal, zda mi má něco říct. Pak mi pověděl, že by teda pro mě měl ještě něco jiného. Velice levné, ale opravdu nic moc bydlení. Přitom se mi omlouval za to, že mi něco tak příšerného nabízí. Dal mi adresu a zmizel. Odpoledne jsem se šel podívat, jak vypadá moje nové bydlení. Potěšilo mě, že nebylo moc daleko od fabriky. Asi kilometr. Kilometr a půl. Trošku bokem od cesty. Kolem dokola rodinné domky. Paráda. Nemám rád samotu a vyhnalov. Můj nový domov byl něco mezi maringotkou a zahradní chatkou. Miniaturní, dobře vybavená kuchyňka s průtokovým ohřívačem, plynovým sporákem, mikrovlnkou a lednicí byla propojená s obývací ložnicí, kde byla jedna velká skříň, postel, televize, rádio, stůl, noční stolek a dvě židle. Na záchodě byl koutek na umývání, ale chyběla moje oblíbená vana. Jen na zemi byla metr krát metr nízká vanička, nad kterou měla být původně sprcha, ale bohužel nebyla dodělaná. Ve vaničce byla položená malilinkatá plastová vana. Tak to bude náročné koupání. Ale co…Jak to říkával jeden kámoš na vojně? Že není taková špindíra, aby se musel umývat každý den. Když jsme spravovali chalupu, taky tam ze začátku nebyla zavedená voda. V létě jsme k večeru po práci chodili umýt celodenní špínu pod splav. A v zimě jsme nalili do velkého lavoru horkou vodu a umyli se v jizbě. Byly to sparťanské podmínky, ale velice rád na tu dobu vzpomínám. Bývali jsme sedření jak koně, práce se zdála nekonečná, ale po každé sezoně bylo vidět pokroky. Začínala devadesátá léta, otvíraly se nové možnosti podnikání, tak jsem si plánoval, že kromě opravení chalupy nám budou okolní pozemky vynášet. Začal jsem uvažovat o pěstování kalifornských žížal a šneků. Sehnal jsem si odbornou literaturu, počáteční investice byla přiměřená, už už jsem se chtěl do toho vrhnout. Když jsem se ale dozvěděl, že není zajištěný odbyt, rychle jsem od tohoto záměru upustil. Šneci by se snad ještě dali sežrat, ale žížaly? Jedna věc je něco vypěstovat nebo vyrobit. Složitější věc je to však prodat, aby z toho byl i zisk. Na podzim jsem tedy zasadil česnek. Spoustu česneku. Česnek má přece každý rád. Alespoň jsem si to myslel. Urodilo se ho opravdu hodně. Jenže co teď s ním? Nikdo z mých známých a příbuzných ho nechtěl, bo každý měl česnek na své zahrádce. A chodit s ním na trh, na to jsem nebyl stavěný. Tak jsem ho měl na snídani, na oběd, na svačinu, na večeři. Dával jsem si ho k salámu, k párkům, ke klobáskám, do polévky, do buchet…Moment, do buchet ne. Tam už jsem dal cibuli. Po velmi dlouhé době se mi nakonec podařilo několik hlaviček prodat. Suma sumárum žádná sláva. Takže jsem i s česnekem skončil.


Nejvíc se mi v mém novém domově v Bad Sodenu líbila jedna věc. Vsadím boty, chlapi, že neuhádnete, co to bylo, i kdybyste se rozkrájeli. Byl to smrad. Zatuchlý, starobylý smrádeček tolik známý právě z naší dřevěnice. Hned jsem se tu cítil doslova a do písmene jako na chalupě na Valašsku. Nemyslím to špatně nebo kriticky. Rodiče měli v chaloupce vždy pečlivě uklizeno. Přestože tam vonělo všechno možné, klobásky, slivovice, sušená jablka, kvíčaly, různé koření, vařený oběd, oheň v kamnech, tak pořád jsem někde v koutku nosu cítil tu starobu, která mi ale moc voněla. Tady to bylo to samé. Bylo tu uklizené, čisto, jakžtakž útulno a ta moje oblíbená zatuchlá vůně. Jo, beru to. Starý pán, který mě mým novým domovem prováděl, pořád opakoval, že přede mnou tady bydlel „jeden mladý muž.“ Poznačil si, kolik bylo doposud spotřebované vody, elektřiny a plynu a pak mi řekl, kolik za to chce měsíčně nájem. Byla to nepatrná, spíš symbolická částka, což mě moc potěšilo. Ani v Čechách bych tak levné ubytování nesehnal. Dokonce s první splátkou počká, až dostanu první výplatu, ale ty další budu platit vždy na měsíc dopředu. Bylo to od něho velmi vstřícné. Na důkaz vděčnosti jsem mu s krvácejícím srdcem dal půllitr naší valašské měny, slivovici. Zbavit se tak lehkovážně tohoto životabudiče…no, jednou mi slivka dojde a já budu banovat. Staroušek odešel, natáhl jsem se na kanape, leželo se na něm sice dobře, ale vrzalo. Zapnul jsem televizi, byl to takový předpotopní model, ani dálkový ovladač neměla, což mě teda dost zklamalo. Ke všemu byl čudlík na přepínání kanálů zaseknutý a nešlo s nim pohnout. Byl jsem odsouzený koukat jen na jednu stanici. V duchu jsem poděkoval mému předchůdci, že si nastavil MTV. Telka mi od té doby sloužila jen jako zvuková kulisa. Stejně tak rádio, na kterém jsem si naladil stanici „EFEFÁ“. Hráli samé hity. Jo, rádio. Spojnice se světem. Hlavně večer. Už se nedivím kamioňákům, když cestují, jak je pro ně důležité ho poslouchat. Bohužel jsem nechytil žádnou českou stanici, ale Efefá se mi také zamlouvala. Stejně jako kdysi „Rejdio Laxmbéééérg, Majn goly mjúzik“. Kolik jsem se toho v šestnácti naposlouchal. „Svobodná Evropa“ ani „Hlas Ameriky“ mě nijak nerajcovaly, zato Luxemburg děsně. Politika mi byla ukradená, ale hudbu a tanec jsem miloval. Zůstalo mi to dodnes. Dědoušek mi udělal ještě jednu ohromnou radost. Půjčil mi na jak dlouho chci kolo. Takže nebudu muset do rachoty šlapat pěšky. V sobotu po obědě jsem šel na poznávací procházku. Bylo překrásné počasí, ani mráček, nádherné babí léto, žádný opar, blankytně modrá obloha, vysoká dohlednost, ostrý obraz, vše hýřilo překrásnými barvami. Připadal jsem si jak turista z Japonska - nafotil jsem přes padesát fotek. Bad Soden je malebné útulné městečko spojené mostem přes řeku „Kinciš“ s druhým, také velice pěkným městečkem Salmunsterem. Obě města se hodně táhnou do délky a mají dohromady přes třináct tisíc obyvatel.


Klasické náměstí, jak ho známe u nás, ani jedno městečko sice nemělo, ale zato hodně obchodů a obchůdků, hospod a hospůdek, cukrárny, kavárny, bary.


V Salmunsteru mě nejvíc nadchl „Alt štad“, nebo-li staré město. Dlouhá ulice se zachovalými původními domky – sroubenkami. V přízemí byly většinou obchůdky a hospůdky, v patře bydleli majitelé. Tato stará německá architektura se mi opravdu moc líbí. Uprostřed Salmunsteru stála malá nemocnice, nádraží, dům služeb, cestovní kancelář, kino, dvě benzínky a pár obchodů. Trochu bokem od centra byly soustředěné obchodní domy Aldi, Lidl a spousta dalších. Bad Soden, jak už sám název města napovídá, byl oproti Salmunsteru zaměřený na lázeňství. Sanatoria, hotely, penziony, velké lázně s venkovním bazénem, parčíky, lavičky. Nechyběla ani pošta, škola, radnice a nad městečkem se tyčila majestátně starobylá kamenná rozhledna. V sobotu jsem prošmejdil křížem krážem Salmunster a v neděli Bad Soden. Prošel jsem se i mimo centrum, navštívil i okraje obou městeček, prohlídl různé boční uličky, ať mám přehled. Stejně jsem neměl nic jiného na práci. Po dvoudenní procházce jsem toho měl, chlapi, jak se říká u nás na Valašsku, plné gule. Při prohlídce obou městeček mě překvapila jedna věc. Kromě obchodů a lázeňského centra jsem téměř nikde nenarazil na žádného živáčka. Po ulicích sice jezdila spousta aut, ale na chodnících byl zázrak potkat dalšího kolemjdoucího. Pro překvapené šoféry jsem byl dokonce taková rarita, že mi na každém přechodu dávali přednost. Ani děti si nikde venku nehrály. Přitom místa na hraní tady měly docela dost. Stačilo udělat pár kroků a za několika domy už bylo pole, louka anebo o kousek dál i les. Všude však bylo ticho, žádný dětský smích a vřava. Děcka asi sedí doma u počítačů a mají spoustu virtuálních kamarádů. Je to jiné než dřív. My jsme


lítali venku pořád. I v dešti. Nebylo dne, abychom si nehráli na vojáky anebo fotbal. Teta z Prahy mi kdysi chtěla koupit balon. Doposud mi taťka kupoval jen obyčejné gumové míče za pár korun, kdežto můj sen byl opravdový kožený kopačák. Jeden jsem už sice měl, ale však víte, jak to dopadlo. Plný očekávání jsme šli do sportovních potřeb a teta mi koupila nádherný, fungl nový – balon na košíkovou. Marně jsem se snažil vysvětlit ji, že se s tím nedá hrát fotbal. Máma mě poučila, že nesmím být nevděčný, že darovanému koni se na zuby nehledí. Raději jsem přestal remcat, ať nedostanu před cizími prodavačkami výchovný pohlavek. Na plácku jsme pak hrávali kopanou s basketbalovým míčem. To byl děs! Po výkopu brankáře jsme čekali pět minut, než balon doskákal, zato padalo hodně branek, bo brankaři měli strach ty petardy chytat – štípalo to jak sviňa. Po několika marných pokusech nám nezbylo nic jiného, než jít s tímto míčem hrát to, na co je určený - košíkovou do školní tělocvičny. Zahrát basket si přišel i Marek Gavlík ze samoty na Soláni. Sport ho moc nebavil. Čím ale žil, byla muzika a vše, co s tím souviselo. Během hry se mu však podařil husarský kousek. Přes půlku hřiště takovým nemotorným stylem trefil čistě koš. Sesypali jsme se na něj a slavili nejen body, ale hlavně tu nádhernou trefu. Jenže Marek od té doby už nikomu nenahrával a pořád střílel z dálky přímo na koš, pokaždé už bezúspěšně. Takže jsme se na něj znovu sesypali, tentokrát abychom mu razantně domluvili, že to byla jen náhoda a že jestli nám bude i nadále takhle kur…kazit naši hru, tak dostane přes držku. Marek si naše nadávky vzal k srdci, přitakal jak splašený kůň, že teda jo, a když pak dostal nahrávku, soupeři na něj doráželi, nevěděl komu má přihrát, tak znovu hodil balon přes půlku hřiště a znovu trefil čistě koš. Tentokrát byl ke všemu ještě ke koši otočený zády. Protáhli jsme obličeje a už jsme mu neřekli ani ň. Asi po nocích trénuje basket. Hmmm, tady v Bad Sodenu mají opravdu moc pěknou školu. Pohled na tuto budovu ve mně rozvýřil další vzpomínky na moje mládí. S Markem jsme v páté třídě seděli dva měsíce ve stejné lavici. Pak jsem ale řekl třídní, aby nás rozesadila, bo jsem zjistil, že si ze školní látky nic nepamatuju, že se nejsem schopný cokoliv naučit. Mareček totiž pojal Komenského výrok „škola hrou“ doslova a do písmene a do školy se chodil hlavně bavit. A s kým jiným, než se svým spolusedícím. Takže můj prospěch šel razantně dolů. Mára si mě pak v dospělosti několikrát dobíral, k čemu mi byly jedničky, když jsem stejně nic nedokázal. Ten rok, co jsem dělal manažera? Proti jeho kariéře to bylo k smíchu. Gavlík to z nás ze základky dotáhl asi nejdál. Napsal několik knížek a dlouhou dobu pracoval v našich nejčtenějších celostátních bulvárních novinách. Pisálek. On mně na oplátku oslovuje Čmárale. Občas si do něj rýpnu, že umí nakreslit pouze kosočtverec ve tvaru sprostém a to jsem ho stejně musel v první třídě naučit já. Coby šestiletý žáček jsem v hodině českého jazyka nakreslil ženské přirození. Čtyřmi velkými písmeny jsem popsal, co to je, aby to Marek poznal (určitě ještě nemá žádné zkušenosti s ženskými pohlavními orgány), a hodil mu to do vedlejší lavice. K mé hrůze ovšem tento smotek uviděla soudružka učitelka a nakázala Markovi, ať ji ho donese. Krve by se ve mně nedořezal. „Sežer to, Marku, sežer to!“ chtělo se mi křičet, ale nevydal jsem ani hlásku. Tak to je megaprůůůůůser! To je na trojku z chování a pokus o vraždu, bo šedesátiletou učitelku z toho zajisté trefí šlak. Ta ostuda. Určitě mě vyhodí ze školy, pomyslel jsem si, a budu muset chodit do horní školy s pasekářema. My z dolní školy jsme se totiž dívali na horňáky přes prsty. Dolní škola, to bylo centrum Velkých Karlovic, civilizace, kdežto na horní chodili děti z různých údolíček, samot a polosamot. To naše přezírání horní školy byl samozřejmě absolutní nesmysl. Na dolní školu také chodili žáčci ze vzdálených usedlostí a pasek. Ale znáte to, chlapi, dvě školy v jedné dědině. Rivalita tam prostě byla. Na nás se zase dívali přes prsty horňáci, že jsme zhýčkaní a nic nevydržíme. Prdlajs…těch pár facek jsme od nich vždycky vydrželi. Když jsme pak byli v pubertě, tak jsme horňákům záviděli jejich holky. Líbily se nám více než dolňačky, bo byly neokoukané. Krev a mlíko. A ještě jednu věc jsem horní škole vždy záviděl. Že ji za války partyzán Franta Tomek vyhodil do luftu, aby upoutal pozornost gestapa, které mělo právě v horní škole základnu. Ti po tomto napadení byli nuceni stáhnout do dědiny vojáky z okolí, bo předpokládali další útoky a toho využila celá partyzánská skupina Jana Žižky a překročila ostře střežené hranice mezi Slovenskem a Moravou. Zkazky o partyzánech jsem doslova hltal. O Frantovi Tomkovi byl dokonce natočený film „Javorová fujara.“ Bohužel se konce války nedožil, bo o několik dní později byl při jedné z mnoha přestřelek smrtelně raněn. Motáček s nakreslenou…ehmmm…nakresleným přirozením si učitelka vzala k sobě a aniž by se podívala, co na něm je za vzkaz, hodila ho do koše. Ufff. To bylo štígro. O přestávce jsem letěl ke koši a psaníčko


roztrhal na tak malé kousíčky, že by to nedokázala ani Marie Curie Sklodovská, když rozbíjela atom. V dnešní převrácené době, kdyby si učitelka takový svitek přečetla, tak ji rodiče ještě nařknou z porušování poštovního tajemství a měla by z toho průser spíš úča a ne žák. Jojo, kde jsou ty doby, kdy byl kantor respektovaný a žák měl strach, aby učitel nepožaloval rodičům, jakou jejich synek udělal lumpárnu. Doma by totiž otec dal výlupkovi další výchovnou lekci, protože učitelovi věřil. Dnes přijde vychcánek domů a postěžuje si na učitele. Starostliví nesoudní rodiče pak přiběhnou do školy a stěžují si u ředitele na učitele, co si to vůbec dovolil, takhle ubližovat jejich synáčkovi nebo dcerušce. S námi se ve škole nepárali. Když jsme se o přestávce naháněli a ve dveřích se znenadání objevil ředitel, tak bez zbytečných řečí rozdával facky. Jirkovi pravačkou, Jirka letěl napravo. Petrovi levačkou, Petr letěl doleva. Na mě vyšla zase pravačka, tak jsem letěl doprava. Poslední Zdeněk, když viděl tu hrůzu před sebou, že letíme k ředitelovi jak prasata na porážku, tak se zavčas zastavil. Vyhnul se tak facce. „No pojď, pojď,“ nenechal bez trestu ani Zdenka, přehnul ho přes koleno a svou pádnou rukou mu naložil pár na zadek. A přesně za to jsme měli našeho ředitele rádi. Vyřídil to ručně stručně, rodičům už nic neřekl, to bychom všichni od našich fotrů dostali ještě jednou, bo rodiče nás tenkrát vychovávali, abychom nezvlčeli. Koho jsme ale neměli rádi, byly učitelky „Škudlaňa“, bo nás tahala za kotlety, a „Kyčkaňa“. Ta nás pro změnu levačkou držela za vlasy a pravačkou smýkala těžkou tabulí a mlátila nás s ní do hlavy, což jsem za celý rok nepochopil, proč se tak zbytečně nadře. Kdyby to dělala naopak, tak by to měla jednodušší. Naše duté palice byly přece lehčí než tabule. Nebyl jsem sám, kdo se nad tím pozastavil. I spolužák Láďa si to uvědomil, bo se jednou přihlásil: „Soudružko učitelko, když to budete dělat naopak, tak nás to bude víc bolet a my se to dřív naučíme. Takhle se to asi nenaučíme,“ řekl prostě a sám ani nevěděl, jaké moudro vyslovil. Učitelce jen klesly ruce, asi si uvědomila nesmyslnost tohoto počínání, bo od té doby toto mučení praktikovala jen ve výjimečných případech. Třeba tenkrát, když jsme po zvonění vysadili malou drobnou Janinku Orságovou na tabuli, druhé křídlo tabule jsme zatáhli dolů a zajistili proti pohybu, takže Jana zůstala viset na horní tabuli. Držela se statečně, co jí také jiného zbývalo. My ostatní jsme kolem ní tančili jak indiáni kolem ohně a žasli nad tím, že nás tak skvělý nápad napadl až teď. Když se ve dveřích objevila Kyčkaňa, ve snaze zahlídnout co nejvíce provinilců nesedících v lavicích, aby je mohla patříčně potrestat, se celou cestu ke katedře dívala směrem do třídy, tudíž si Janinky nevšimla, sedla si za stůl a začala psát do třídní knihy. Chudák Jana nevěděla, co má dělat. Pustit se? To by si mohla nabančit. Začít volat o pomoc ? Raději ani nepípla. Učitelka po chvíli vstala a začala chodit mezi lavicemi a vysvětlovat učivo. Byli jsme jak pěny, ani jsme nehlesli. Předpokládali jsme, že až se úča otočí a bude vracet zpět, že si nebohé Jany všimne. Jenže učitelka šla pomalu kolem okna a koukala se ven. Znovu se obrátila směrem k nám, pořád probírala novou látku a najednou se zarazila. „Kde je Jana Orságová?“ „Nevíme,“ řekl Aleš z první lavice, přitom ji měl tři metry před sebou. „Kdo ji viděl naposledy?“ „Nikdo,“ ozvalo se zezadu. Všichni jsme přitom záporně kroutili hlavama, jak kdybychom tuto dívku v životě neviděli. Jana Orságová? Kdo to je? Janě evidentně docházely síly, tak se snažila ručkovat doprostřed a po kolmé kolejničce chtěla slézt dolů. Částečně se jí to dařilo, jenže rámus, který tím způsobila už učitelce neunikl. Otočila se a zůstala chvíli jako opařená. Jana sice chtěla slézt dolů, jenže zůstala v takové poloze, že to vypadalo, jak kdyby lezla nahoru. „Proč lezeš na tu tabuli? Okamžitě slez zpátky! To snad není pravda! Já se z vás zblázním!“ přikročila k Janě, pomohla ji na zem a hned ji začala třískat tabulí do hlavy. Čekali jsme, že se Janinka ohradí a vše na nás požaluje, ale mezi vzlykoty se jen snažila učitelce vysvětlit, že chtěla utřít horní díl tabule a nemohla tam dosáhnout. Statečná dcérka. Jojo, za zlobení a průsery jsme si pár facek zasloužili, to jsme brali. I tabulí do kebule. Ale fyzické tresty za nevědomosti? To jsme nepovažovali jako správnou výchovnou metodu. Co dokáže jeden pohled na školu. V PRÁCI V neděli večer jsem si uvědomil, že jsem za celý víkend neřekl jedno jediné slovo. Obchody jsem ještě nenavštívil, bo jsem nic nepotřeboval. Zásoby jsem měl ještě z domu, takže jsem neměl důvod jít nakupovat. Dokonce jsem se přistihl, že se těším do práce - mezi lidi. Bodejť ne, když jsem dva dny s


nikým nemluvil. Jenže po prvních dvou pracovních dnech, kdy jsem byl pro všechny nováček, na mě přestali brát ohled a začali mě brát jako kohokoliv jiného. Že neumím německy sice ještě pořád tolerovali, ale čím dál tím méně. Chápal jsem to. Potřebují výkony a nemůžou se na mě ohlížet. Nafasoval jsem malý vysokozdvižný vozík, na který jsem byl zvyklý ještě z předchozí práce, takže jsem s ním uměl docela obstojně zacházet a nikoho jsem tak nezdržoval. Přesto se mezi jinými vozíčkáři našlo pár prudičů, kteří po mně pořád pořvávali „šnel, šnel“, rychle, rychle. Stačilo, abych jel mezi vysokými regály a při výjezdu do prostoru, kde jsem dost dobře neviděl, jsem pro jistotu zpomalil a už na mě pokřikovali, ať zrychlím. Anebo jsem měl naložený větší náklad, který při najetí na sebemenší nerovnost mohl spadnout, takže jsem jel téměř krokem, a zase to jejich: „šnel, šnel.“ Možná si přáli, ať mně náklad spadne. Přitom sami kolikrát stáli v úzké uličce s vozíky vedle sebe, nedalo se kolem nich projet, vykecávali i několik minut, viděli, že za nimi stojím a nepohnuli se, kdyby co bylo. Ze začátku mi to vadilo, ale časem jsem se otřepal a jejich blbé pindy jsem ignoroval. „Jen si, pánové, melte pantem kolik je vám libo. Já vás mám stejně na háku,“ mohl jsem si česky ponadávat kolik jsem chtěl. Přitom jsem si dával velký pozor, abych nepoužil výraz jako kretén, debil, magor a podobné oslovení, která jsou i cizincům srozumitelná a mohli by to vztáhnout na sebe. Pořád jsem se ale přitom na ně usmíval, aby nepoznali, že mě to štve. S odstupem času jsem stejně zjistil, že to nemyslí tak zle, jak to ze začátku vypadalo. Že to je jen jejich způsob komunikace mezi sebou, jen drsná slupka. V podstatě takový vozíčkářský folklor, do kterého jsem se nakonec také zapojil a ještě jim to obohatil o češtinu. Když mě i nadále zdržovali, tak jsem na ně začal troubit jak zběsilý a pokřikoval: „Ale jedu, jedu, jedu, pacholci! Nekoukám, kde co lítá, dělám, co mě živí. Nebudu tady kvůli vám nocovat. Já…mít…doma…paní. Ona…na…mě…čeká,“ významně jsem přitom tloukl ukazováčkem do hodinek. Kupodivu se na mě nezlobili, že po nich také řvu. Moc dobře totiž věděli, že jsem v Bad Sodenu sám, a že si dělám legraci. V podstatě jsem tak zúročil jednu zkušenost ze základky, kdy mě spolužáci v páté třídě zavírali na dívčí záchod. Jak mě to štvalo a ponižovalo si, chlapi, nedovedete představit. Když mě v jednom týdnu už po několikáté vyzvedli nad hlavu a donesli na dívčí záchod, tak jsem si řekl: A dost. Čím víc jim budu ukazovat, že mě to štve, tím víc to budou dělat. Vzal jsem jim vítr z plachet a jejich nápad obrátil proti nim. Sám jsem po nich začal pokřikovat: „Kde to vázne, otroci? Váš paša chce na záchod, hejbněte kostrou, kůže líné. Na ramena! Fofrem! A na dívčí záchodky, do mého harému, mezi nahé holky.“ Ještě dvakrát mě odnesli na záchod, ale pak je to přestalo bavit. Někteří mi dokonce začali ty údajně nahaté holky závidět a chtěli také nosit na dívčí WC, ale měli smůlu. Od té doby jsem měl od nich klid. Kdybych to tak neudělal, tak mě zavírají na WC až do osmičky. Říkám to pořád, chlapi: všechno zlé je pro něco dobré. Jakákoliv zkušenost se jednou k něčemu hodí. I ta nepříjemná. Jeden z manipulantů byl černoch jménem John. Vysoký, mohutný kolos, šel z něho strach. Mohl mít tak padesát roků, skoro dva metry a 120 kilo. Hodně mi připomínal Johna Coffeyho z amerického filmu Zelená míle. Byl to Američan, ale už dlouho žil v Německu. Dnes jsem si s ním poprvé príma popovídal. Zeptal se mě, jestli mám „malé peníze“, chtěl zadrobit. „Najn,“odpověděl jsem a byl šťastný jak blecha, že jsem se poprvé v životě bavil s afroameričanem. John mě vždy zdravil jako první a už z dálky na mě mával přes celou halu usmátý od ucha k uchu. I s ostatními jsem neměl žádné problémy. Kromě pokřikování, kterému jsem už nepřikládal jiný význam, než štengrování, se se mnou ale nikdo moc nebavil. První dny ještě měli snahu zapojit mě do rozhovorů, ale pak to vzdali, bo jsem jim prostě nerozuměl. Vůbec mi ale nedávali najevo, že jsem odjinud, že bych jim snad bral práci anebo jim nějak jinak konkuroval. Německo je multikulturní země se spoustou přistěhovalců a uprchlíků, takže jsou na cizince zvyklí a vůči nim velice tolerantní. Po nádherném víkendovém počasí se v pondělí odpoledne zatáhlo a začalo poprchat. Konzervy, paštiky, med, škvarky a polévky v sáčku jsem sice ještě měl, ale pečivo mi už došlo. Musel jsem tedy jít do obchodu a pomalu se tak seznamoval se sortimentem a s cenami. Němci mají sice o hodně větší platy než my, ale v mnoha případech mají ceny potravin nižší než u nás, což mě příjemně překvapilo. Moje srdce strýčka Skrblíka zaplesalo. Večer jsem si v maringotce uvařil čaj a začal úřadovat. Do sešitu jsem si poznačil kolik, kde a za co jsem utratil, abych věděl, kde je jaké zboží nejlevnější. Vůbec jsem neměl představu, jak moc velké výdaje mě tady čekají. Připadal jsem si jak důchodce: v Lidlu jsem koupil salám, v Aldi rohlíky, v „Ajn cvaj draj“ vajíčka a v E-shopu sýr. Času jsem měl na rozdávání, takže mi nevadilo celé odpoledne prosmejčit po obchodech.


Už v mládí jsem si psal „finanční“ deník: příjem 20,-Kč kapesné plus 200,-Kč za železo plus pár kaček za králičí kožky, mínus 70 halířů za malou zmrzku, mínus 5kč za kino. Přesně jak pan Plavec v podání Oldřicha Nového ve filmu Valentin Dobrotivý. Jenže on nakonec vyhrál milion. V dospělém věku jsem si takovou finanční rozvahu už nevedl, bo těch výdajů byl nespočet. Mně se bohužel tak velkou sumu jako Plavcovi vyhrát nepodařilo, ale jednou jsem k tomu měl docela blízko. V Blesku byla před několika roky vyhlášena soutěž, kde první cena byl milion korun. Jmenovala se „O zlaté vejce kvočny Emy.“ V každém čísle bylo na některé libovolné stránce kurzívou napsané slovo (celkem jich bylo 37) a všechny tyto slova musel soutěžící použít v povídce nebo příběhu, který sám prožil nebo vymyslel. Náročnost byla také v tom, že po zveřejnění posledního soutěžního slova bylo velmi málo času na dopsání a odeslání. Sice jsem nevyhrál, ale byl jsem mezi dvanácti nominovanými z asi patnácti tisíc příspěvků. Kopii toho blábolu mám pořád schovanou. V této povídce jsem chtěl mimo jiné vyslovit i nějakou myšlenku – vůbec ale netuším jakou. Příběh jsem nazval „Ztracený svět“. ZTRACENÝ SVĚT „Halo, co to…kdo…kdo je tam?“ ozval se překvapený dívčí hlas. Ztuhl jsem. Stařičký mobilní telefon mi málem vypadl z ruky. Za svůj život jsem toho prožil hodně a jen tak mě něco z míry nevyvedlo. Až teď. Jedna obyčejná věta. „No tak, halo. Je tam někdo?“ Ani nevím, proč jsem to číslo vytočil. Ze zvědavosti? To ani ne. V mém věku člověk už na nic zvědavý není. Z nudy? To spíš. Co tady taky pořád dělat? Asi jsem to přepískl a nedomyslel, když jsem se nechal naverbovat do tohoto projektu, programu, mise anebo jak to mám vůbec nazvat. Kolik je to vůbec let? Těžko říct, prvních pár let jsem to počítal. Fascinovala mě představa, kolik od našeho startu uplynulo mezitím na Zemi let. Byl jsem přitom opojený pocitem nesmrtelnosti, protože kdybych zůstal na Zemi, tak už jsem dávno po smrti. Samozřejmě, že to chtělo notnou dávku odvahy. Oprostit se od všeho, vzdát se majetku, který člověk celý život střádal, zanechat na Zemi dům, auto, navždy opustit své přátele a známé, rozloučit se příbuznými, které už v životě neuvidím. Bylo to dost smutné a přitom zvláštní loučení. Poslední pohled, objetí, polibek, naposledy podaná ruka.Vtipkovali jsme, abychom nebečeli. „Na, tady máš na cestu časopis. Ale vrátit, nezapomeň, že jsem ti ho jen půjčila. A řízek si nech až za Kolínem. Ať máš večer co jíst.“ Dokonce nám podávali toaletní papír, ať se nepo…až se setkáme s mimozemšťany. Chvilkami to bylo až křečovité. Stál jsem tam a připadal si jak živá mrtvola. Moje nejbližší rodina je tu naštěstí se mnou. Když se probírám vzpomínkami, musím uznat, že jsem měl v životě vždycky štěstí. Já i manželka jsme studovali obor, který nás bavil. Práce nás taky těšila. Finančně jsme na tom nebyli nejhůř, proto jsme si mohli kdykoliv vyjet na výlet, navštívit nejkrásnější města Evropy i světa. Hodiny našeho života tak krásně utíkaly a my se rozhodli změnit život.A když změna, tak radikální. „Halo, halo, ozvěte se, prosím,“ znovu se ozval hlas na druhém konci drátu. To je teda hloupý vtip…mobil a drát. Jak by ho tahali? Ze Země až…až…Kde vlastně jsme? Nevím. Nikdo z naší posádky to neví. A nikoho to ani nezajímá. Sotva na nás přestaly dopadat paprsky našeho slunce a my po pár letech ztratili kontakt se Zemí, nechali jsme to plavat. Proč taky? Všichni moc dobře věděli, že už se zpátky nevrátí. Na misi nás připravovali několik měsíců. I když kosmické lety v půlce 21. století byly úplně běžnou záležitostí, tak velký projekt se konal poprvé. Sešly se samé chytré hlavy snad ze všech oborů a hustili do nás všechna důležitáfakta potřebná pro život v kosmu. Pár let ve vesmíru už zažilo hodně kosmonautů, ale všichni, až na několik havárií, měli jistotu návratů. Ale my? Taková kniha ještě napsána nebyla. Stejně byla veškerá příprava na kočku. Když se narodilo na lodi první dítě, chlapeček, ani jsme nevěděli, jestli je to člověk. Ne, že by tak nevypadal, ale všichni kolem jsme byli lidé, pozemšťané, a toto miminko byl…Kosmík. Dostal toto pojmenování a už mu zůstalo. Děti se naštěstí rodily dál, ale s jejich výchovou to byl problém. S obavou jsme sledovali, že vznikají dva rozdílné slovníky. Nás lidí a kosmíků. Pro nás běžná slova jako chodník, obchod, židle a stovky dalších jim nic neříkaly Když jsem si jednou ulevil: „Hrom do čepice!“, dívali se na mě jak na blázna. Časem se ale tyto problémy vytratily do ztracena, zvykli jsme si používat patřičnou slovní zásobu asi tak, jak když se Němec bavil s Čechem. Naše loď nám samozřejmě zaručuje veškerý komfort. Koupelna, jídelna, WC, obývací pokoje jsou samozřejmostí. Každá rodina má tady své soukromí. K tomu rychlý servis jídla. No, jídla. Žádná káva, žádné rohlíky ani teplé párky, spíš něco jako amarouny, ale v dostatečném množství. Myslím si, že svým způsobem je tato posádka šťastná.


„Halo, slyší mě někdo?“ dívčí hlas začal být nepatrně nervozní. Zato já byl nervozní až běda. Ale proč? Osud Země mi mohl být přece ukradený. Stejně za těch několik set let, které od našeho startu uplynuly, se civilizace, jestli tam vůbec ještě nějaká zůstala, musela zákonitě úplně změnit. A jestli se naší kosmické lodi podaří někdy v budoucnu vrátit na Zemi, možná pro ně budeme jenom nezvaná návštěva, která se zapomnělaněkde v kosmu. Možná ne. Možná bude tato civilizace vstřícná a ráda, že se s naší posádkou setkala a vzájemně si předaly své zkušenosti. Značka na mém mobilu už byla dávno nečitelná. Vzal jsem si ho jako suvenýr na památku. Každý si vzal nějakou věc pro vzpomínku. Často jsem vyťukával čísla, které jsem si pamatoval. Jen tak, stejně jsem věděl, že je to technicky nemožné se dovolat. Občas jsme míjeli planety podobné našemu Slunci. Zrovna teď už delší dobu na nás jedno sluníčko září. „Halo…“ ta dívka tedy opravdu měla trpělivost a zajisté byla slušně vychovaná, jinak by už dávno hovor zrušila. O mě se to ale říct nedalo. Aniž jsem se ji představil a cokoliv řekl, hodil jsem mobil do měkkého křesla a utíkal na velitelské stanoviště. „Pane kapitáne, já…nevím, jestli…myslím si, že…“ koktal jsem zadýchaně. „Ano,“ přerušil mě usmátý kapitán. „Sice nevím, jak to, že zrovna vy to víte, ale je to tak. Blížíme se k Zemi.“ Jak už to tak bývá, když se něco dokončí, tak se na tom najde spousta chyb. Povídka je dost neohrabaná a kostrbatá, ale co už nabečím. Za pokus to stálo. Kdybych tenkrát vyhrál, tak jsem teď nemusel makat v Německu. Udělal jsem jednu velkou chybu. Měl jsem napsat, že jsem si s sebou vzal do kosmu několik čísel Blesku a ten jsem rozdával Marťanům, kteří se o něj doslova rvali. Možná bych měl větší naději na výhru. Teď tady musím ležet, čumět do stropu a nutit se usnout. Je jedna hodina a já ještě nespím. Ani jednou se mi zatím nepodařilo usnout před půlnocí. Ani štamprla slivovice nepomáhá. Asi jsem se ještě neaklimatizoval. Přitom se mi chce tak moc spát, ale nemůžu zabrat. Ještě štěstí, že chodím do práce až na sedm a že jezdím na kole. Nic mě tak nesblížilo s tímto prostředím, jako prohánění se po Německu na bicyklu. To je něco úplně jiného, než když jedete autem, busem, vlakem nebo chodíte pěšky. A hlavně můžu ráno spát o pár minuteček déle. Čtvrtek. Týden mám za sebou. Kámoši, kteří už pracovali v cizině, mi říkali, že nejhorší je první týden. Když jsme narukovali, tak nám mazáci říkali, že nejhorší jsou první dva roky. Pak už to je brnkačka. Pustil jsem si Efefá. Od Miky hráli zrovna Relax. Taky moc pěkná písnička. Opláchl jsem se, uvařil čaj, na chleba namazal nutelu, pojedl, oblékl si šusťákovou soupravu, do baťůžku dal svačinu, sedl na kolo a vyrazil do fabriky. Zase poprchalo, ale jen takový májový deštík, i když byl téměř konec října. V práci jsem si řekl, že je nejvyšší čas trochu si z mých kolegů vystřelit. Za ty jejich zdržovačky a provokačky. O velké přestávce jsme si sedli jako vždy ve skladu ke stolu. Sice jsem měl možnost koupit si ve firmě teplé obědy, ale zatím mě to nelákalo. Ke všemu jsem vyrozuměl, že tento způsob stravování je i pro Němce drahý. Raději si nosili jídlo z domu, navzájem po sobě pokukovali, co má kdo dobrého, chválili si svoje papáníčka. Z baťůžku jsem vyndal dva centimetry tlustý krajíc chleba. Koutkem oka jsem si všiml, že i mě pozorují. Príma. Následoval druhý, stejně tlustý krajíc. „Na ja. A nyní velký řízek,“ tipoval jeden z mých kolegů Erich. „Najn najn, salám,“ oponoval mu John. Třetí, Hans, si pro změnu tipnul grilované kuře. S vážnou tváří jsem vytáhl třetí, teňoučký krajíček chleba, vložil ho mezi ty dva tlusté a zakousl se do nich. Rychle jsem začal žvýkat, aby neviděli, jak mi cukají koutky úst. Jejich překvapené pohledy mě chtěly rozesmát. Pokrčil jsem rameny, trošku rozhodil rukama, pokýval hlavou, jakože to není sice nic moc, ale co už…Načež mi všichni tři kolegové překotně začali nabízet svoje svačiny. A sakra. Věděl jsem, že jsem na něco zapomněl. Já hlava děravá. Ještě doma jsem se chtěl podívat do slovníku, jak se řekne slovo „vtip“. Fakt nevím. V hlavě mi šrotovalo, které mezinárodní slovíčko bych mohl použit, aby mi rozuměli. Humor? Ne. Legrace? Také ne. Komedie? Možná. Sranda? Prča? Je to v…nic mě nenapadá. Během chvilky jsem měl před sebou půlku řízku od Johnyho, spoustu koleček salámu od Hanse a Erich mi dal paštiku. Bránil jsem se tomu, ale byli neoblomní. Viděli svého českého kolegu v nouzi, tak mu chtěli pomoci. S tím jsem nepočítal, že mě budou hostit. Chvíli jsem se cítil trapně, jak nějaká socka. Ale tak trochu mi to nahrálo do karet. Musím to dotáhnout do konce. Za podarované svačinky jsem jim moc poděkoval. „Velmi…dobré…jídlo,“řekl jsem po spolknutí posledního sousta. Protáhl jsem se, zamlaskal, pohladil si nacpané bříško a jako dezert jsem z batohu vytáhl voňavou domácí klobásku a začal jsem bužírovat. Jen tak, na chuť, bez chleba. Koukali po mně jak hostinský v „Obušku, z pytle ven“, když naletěl Peškovi. To


už jsem k jejich nelibosti vyprskl smíchy. Mí kolegové chvíli nevěděli, jestli se mají smát nebo být naštvaní. Velice rychle jsem proto vytáhl z ruksáčku další klobásky a podal jim je. „Prosím…to…být…vše…jen…komedie, jen…komedie, jako…Harold Lojd...Čárlí Čaplin.“ Jestli se nezačnou smát, tak mám smůlu. To už mě schválně nebudou zdržovat jenom svými vozíky, ale postaví přede mě celou barikádu. A za mě taky. Můj pokus o vtip první pochopil Johny, něco řekl ostatním a pak se naštěstí rozesmáli všichni tři. Ufff, příště si rozmyslím, dělat si z nich srandu. Další víkend. Minulou sobotu a neděli krásně svítilo sluníčko, teď je zamračené, ale neprší. Naštěstí je přes den pořád docela teplo. Obešel jsem si chatku, abych se podíval z čeho je postavená. Žádná sláva. Tenké stěny, to bude problém, až uhodí mrazy. Místnosti jsou naštěstí malé s nízkými stropy, nemusel bych moc mrznout. Kdo ví, jaké bývají v těchto končinách tuhé zimy. Z Valašska jsem zvyklý na pořádné klemry, tak snad bude moje otužilost dostatečná. Větší kosa jakou jsem před léty zažil, když jsme s tatu šli do hory dělat pořádek se dřevem, mně snad nečeká. Tata tenkrát nechal pokácet pár stromů, aby měl další peníze na opravu chalupy. Po dřevorubci zbyla v lese doslova a do písmene paseka, kterou jsme museli uklidit. Mrzlo až praštilo, ale to nám vůbec nevadilo, bo při práci jsme se zahřáli. Od vatry, která díky suchým větvím občas dosahovala i přes dva metry, bylo taky teplo. Když nám bylo nejhůř, tak jsme si lokli slivovice a ta nám dodala tolik potřebnou energii. Určitě to sami dobře znáte, chlapi, když tvrdě makáte a melete z posledního, bolí vás záda a všechny svaly, tak i malý lok kořalky vás znovu nabudí. Přestanete cítit únavu, do žil se vám vlije nová síla a na chvíli se trochu otupí bolest svalů. Kdo to nezná, ať si pindá kolik chce, že se na Valašsku jenom chlastá. My víme svoje. Některé větve z pokácených stromů ležely v dost prudkém svahu, pod kterým tekl malý horský potůček. V létě jsme se při sečení trávy chodívali do této bystřiny osvěžit. Příroda tam v jednom místě vytvořila malou tůňku. Teď byl ovšem celý potůček zaneřáděný větvemi. Bylo potřeba je vytahat a hodit na oheň. Chopil jsem se toho, aby se s tím nemusel dřít můj táta. Byl v té době ještě plný sil, ale i tak jsem se snažil těžší práci dělat za něho. Přece si neztrhám tatu, to bych byl pak na všechno sám. „Stanine, bacha na tu zláňku, ať do ní nezahučíš“ upozornil mě tata. „Já o ní vím, tati. Nejsem tady poprvééééé,“ zařval jsem, bo mi na ledě podklouzla noha. V mžiku jsem se ocitl oběma nohama do půl stehen v ledové vodě. Naštěstí jsem měl s sebou náhradní boty s teplými zimními ponožkami. „Od noh musí být teplo. Budeme dělat velký oheň, sníh kolem roztaje a my se budeme brodit po kotníky v mokrém blátě. Za chvíli budeš mít škrpály skrz naskrz promočené. Ještě se rád přezuješ do suchého, až nebudeš cítit prsty na nohách,“ vysvětloval mi ještě doma táta, když jsem se divil, proč se taháme s dalšími botami a ponožkami navíc. Hold měl zkušenosti na rozdávání. Přezul jsem se tedy do suchých náhradních bot, k ohni jsme zapíchli vidle a na násadu jsme dali sušit montérky. Výborně, za chvíli montérky uschnou a můžeme pokračovat v práci. Z nejhoršího jsem venku. Neplánovanou pauzu jsme využili k malé svačině – hltu slivovice. Ještě jsem si odskočil na malou, tata také, vrátíme se k ohni a montérky nikde. To snad není pravda. Že by je někdo za tu chvíli ukradl? Vždyť kolem dokola nebylo ani živáčka. Kde jsou? Nechápali jsme to. Možná spadly z vidlí anebo je vítr kousek odfoukl. Prohledali jsme nejbližší okolí a nic. „Stanine, podívej se,“ ukázal taťka na čtyři ohořelé knoflíky pod vidlemi. „To není možné, tati. Vždyť se z těch montérek před chvílí dala kroutit voda,“ žasl jsem nahlas. „Jak vidíš, je to možné. Žár je tak veliký, že ti je během pár minut nejen usušil, ale i spálil. Ale vždyť jsme vidle dali dostatečně daleko od vatry,“ kroutil i tata nevěřícně hlavou. Nezbylo nám nic jiného, než jít rychle domů, abych neomarodil. „Ty máš ale ránu,“ pobaveně zhodnotil moji vizáž tata. Rychle jsem se přejel očima od hlavy až k patě. Teplý prošitý vaťák, vysoké zimní boty, palčáky, na hlavě huňatého kulicha a…trenky. Jestli mě někdo uvidí, tak to nevydýchám. V lese jak v lese, ale co v dědině? Chalupu máme naštěstí trošku bokem od centra. Dá se k ní dojít zadem přes pole, takže snad nevzbudím žádnou nechtěnou pozornost. Ještě přejít koleje a a jsem doma. No jo…to by nesměl jet třetí vlak nacpaný dělníkama a studentama. Pět plných vagonů. I v té kose jsem cítil, jak mi stéká pot po zádech a rosí se mi čelo. Ta ostuda, chlapííí. Během pár sekund se všichni cestující přilepili na okno. Bohužel je zrovna v tomto úseku docela velké stoupání, takže vlak jel téměř krokem, sotva funěl. Stál jsem tam jak tvrdé Y. Schovat se nebylo kam. Leda za tatu. Kde je vlastně tata? Zbabělec. Raději se ke mně neznal. Stál několik metrů ode mě a stejně jak všichni ve vlaku se řechtal na celé kolo. To mu teda nezapomenu. Motoráček nakonec úplně zastavil, bo mašinfíra chtěl zjistit, jestli nepotřebuju pomoct. Připadal jsem si jak v ZOO, když vláček zastaví u nějaké atrakce a všichni se kochají pohledem na exotické zvíře. Tata na svého kolegu zavolal, že je vše v pohodě.


„To víš, hřeje ho mládí. Jsem mu říkal, že to dneska na opalování nebude," mrazem se mu kouřilo od pusy a u nosu se mu dělal rampouch. „Ale on si nenechá poradit od starého fotra. Je to dubová hlava, po mně. Sundal jsem si kulicha z hlavy a stydlivě se jím snažil zahalit trencle. Bohužel jsem dal čepici dírou pro hlavu nahoru, čehož hned využil nějaký vtipálek a hodil mi do něj pětikorunu. Načež z vlaku začaly lítat další mince od rozjitřených studentů. Ty jo, paráda. Zítra si tu stoupnu zase. Za tři zimy budu milionář. Zatímco tenkrát v zimě mě i v mrazu polilo horko, v následujícím létě při žních mně pro změnu v největším hicu zamrzl úsměv. Odpoledne, po celodenní dřině, jsme už sečení obilí měli plné zuby, sotva jsme se plahočili. Pražící slunce nám ubíralo poslední síly. „Hele, Staňku, podívej se, co jsem našla na zemi,“ houkla na mě máma. Bumerang. Malý plastový bumerang, který tam ztratil sousedovic ogar. Nález jsme přivítali s povděkem, alespoň se trochu odreagujeme a zase na chvíli odpočineme. Postupně jsme se všichni vystřídali v házení, ale nikdo nehodil bumerangem tak, aby se vrátil. Nakonec se o hod pokusil můj otec. Vší silou, která mu ještě zbyla, ho mrštil směrem, kde jsem stál. Ze tří metrů mě trefil přímo do ksichtu. Brýle letěly na jednu stranu, já na opačnou. Bumerang odražený od mé hlavy se obloučkem vznesl k nebi. Do té doby unavený a z roboty přikrčený tata najednou obživl. Prudkým pohybem, který bych od něj už vůbec nečekal, chňapl po bumerangu, zvedl ho nad hlavu a vítězoslavně zvolal: „Takto se má házet s bumerangem! Mně jedinému se povedlo, aby se vrátil.“ Druhý den jsem se ve Vsetíně potkal se sousedkou Ilonou. „Co se ti stalo, sousede? Proč máš přelepený nos? Strkal jsi ho, kam jsi neměl, co?“ vzbudila se v ní zvědavost. „Ááále, včera jsme měli žně a taťka mě přitom trefil bumerangem,“ odpověděl jsem po pravdě. „Hmmm. To je zajímavé. My používáme k sečení kosu,“ dodala suše. Jo Ilonku jsem měl vždycky rád. I ten její humor. Říká se, že skutečný přítel je takový, se kterým se i po několika letech odloučení bavíš jako by ses´ s ním viděl naposledy včera. A přesně tak jsem to měl s Ilonou. Po odstěhování do Lúky jsem se s ní třeba rok neviděl a sotva jsme se potkali, byli jsme schopni prokecat i hodinu. Tak, dost bylo vzpomínání, mám hlad. Vrátil jsem se z obhlížení maringotky, uvařil brambory a na pánvici opražil maso. I přes týden jsem kuchtil. Nechtěl jsem spadnout do klasického staromládeneckého života, kdy se otevře vepřová konzerva, jí se za studena s chlebem a zapíjí pivem. V neděli se k tomu na přilepšenou otevřou ještě okurky. Moje kulinaření sice nebylo nic moc, ale sníst se to dalo. Tak třeba chleba se sádlem a s cibulí jsem si dokázal nachystat úplně skvělě. Po obědě jsem si ohřál vodu do lavoru, oholil se, opláchl a celkově zkulturnil. Žádný komfort, ale byla to nezbytnost, kterou jsem prováděl každý večer. Myslím si, že chlap by měl o sebe dbát, i když žije jak vlk samotář. Je jedno, jestli je rozvedený nebo svobodný, prostě by neměl smrdět na pět metrů proti větru. Ta průpovídka je dobrá leda tak pro pousmání. Na vojně jsme během letního dvoutýdenního cvičení v Žatci, co se týká hygieny, dostali také dost zabrat. Klasické bojové polní podmínky: velké stany pro deset vojáků, polní kuchyně, žrádlo do ešusů. Voda tekla jen první dva dny. Pak ani kapka. Ani studená, natož teplá. Určitě si dovedete, chlapi, představit, jak jsme vypadali a jaký odér jsme vylučovali. Večer jsme se už ani nepřevlíkali na spaní do tepláků, bylo to zbytečné. Zůstali jsme v hadrech, které jsme nosili celý den - zaprášené, od oleje a petráku zamaštěné letecké montérky, kanady a propocené košile. K tomu mastné vlasy, bo jsme i v největším hicu nosili celý den protihlukové přilby. Zarostlí, neoholení šmudlíci připomínající spíše talibánce než příslušníky naší lidově – demokratické armády. Nejlépe naši situaci popsal Karačuňa. On se sice jmenoval Karatsiolisovsky, ale kdo by to tak dlouze vyslovoval. Prý neví, jestli má hlad jak vlk anebo vlka jak hlad. O nějaké armě (vojenské prodejně) jsme si mohli nechat jenom zdát a s porcema jídla to šlo také od desíti k pěti. Děti ve školkách dostávaly větší příděl. A pak přišla spása. Nene, žádná voda z vodovoda, ale přes noc trochu zapršelo. Konečně jsme se mohli trochu umýt. Ráno jsme si klekli ke kalužím, do dlaní nabírali opatrně vodu, abychom nerozvířili bahno, a trochu si opláchli alespoň obličej a ruce. Ti šťastnější a rychlejší zabrali okapy a chytali dešťovou vodu. Čekali třeba i pět minut než jim nakapkala celá dlaň. Chlapi, to byla úleva! Připadali jsme si jak znovuzrození. Oproti žateckému stanu je moje maringotka pětihvězdičkový hotel a koupání v lavoru jsou úplné římské lázně. Po návratu ze cvičení nám jeden z pilotů vysvětlil, že nebyl problém pustit vodu a do ešusů nám dávat


dostatečné množství UČO a UHO (Univerzální Červená Omáčka a Univerzální Hnědá Omáčka), ale byl to záměr: vystavit nás zhoršeným podmínkám, hladu, špíně a stresu. Nikdo z velení však nepředpokládal, že se cvičení protáhne o celý týden kvůli špatnému počasí nad Německem, kam lítaly naše stíhačky. Někteří velitelé nám chtěli na jeden den pustit vodu, ať se alespoň oholíme, ale nakonec z toho sešlo. Na tomto cvičení jsem si uvědomil, jak člověka může ovlivnit prostředí, ve kterém žije. Přestože se na vojně mluvilo sprostě a občas se někdo porval, v Žatci se atmosféra mezi vojákama stávala neúnosná. I ti největší kliďasové začali být podráždění, slušňáci začali být hrubí, kluci, kteří se nikdy v životě nervali najednou sami vyvolávali rvačky, jeden ze stanů, který dva dny před odjezdem spadl, už nikdo nestavil, byl jen trochu podepřený, aby pod něj na noc mohli vojáci vlézt – a gumáci nás nechali tak, ať se s tím popasujeme sami. Trvat cvičení o týden déle, tak mezi námi skutečně bude platit zákon džungle. Tak daleko by to asi gumy nenechaly dojít. Určitě by opět začali vyžadovat dodržování vojenské kázně, morálky, ustrojenost, ale i tak… Obchody s potravinami jsem už znal všechny. Nejvyšší čas udělat si obrázek o hospůdkách. Některé jsem cestou z nákupu navštívil a dal si jedno točené. Víc ne, na seznámení mi to stačilo. Chlapi, nevím, jak vám, ale mě se ty německé šenky fakt líbí. Z venku mívají většinou krásný kovaný štít s erbem nebo pivařským symbolem. A když je uvnitř stylově zařízená, tak to nemá chybu. Přes týden do hospod moc lidí nechodí, nejedno odpoledne jsem tam seděl téměř sám. V každé knajpě mě zajímala hlavně cena. Ta se pohybovala od osmdesáti centů po euro třicet za tři deci. Jen výjimečně čepovali někde půllitr. Dnes večer jsem zamířil do předem vytipované hospody v Alt štadu. Šel jsem kolem ní několikrát a skrz malá okna se mi zdála útulná. Vešel jsem dovnitř. Na první pohled bylo vidět, že je to stará zemědělská budova zdařile přebudovaná pro příjemné posezení. Starobylé bytelné židle a stoly, zachovalé trámy, dřevěné obložení, na stěnách pověšené staré atributy původně určené pro koňaře. Kuřáci měli vymezený prostor venku, alespoň nebudu zítra smrdět cigaretami. Dost na tom, že budu smrdět kouřem z kamen. Uprostřed místnosti totiž měli klasické kamna na dřevo a topili v nich, bo k večeru se citelně ochladilo. Teplá kamna vytvořila téměř rodinnou atmosféru. Cítil jsem se tu fajn. Za pivo chtěli sice euro, ale co už… V HOSPODĚ „Ahoj, holky. Máte volné místo?“ Chtěl jsem si přisednout ke dvěma mladým kočkám. Bylo mi jasné, že mi na otázku neodpoví. Češtinou jsem jim naznačil, že je nebudu obtěžovat a že si nadále mohou povídat, aniž bych jim rozuměl. Vzhlédly ke mně s nechápavým výrazem. „Volný…plac ?“ zeptal jsem se tedy německy. Přikývly. Netvářily se moc nadšeně, ale jiná volná místa na výběr nebyla. Určitě si chtěly důvěrně pokecat a já jim to překazil. Taky mi to hned daly najevo. Než jsem k nim přisedl, tak švitořily jak o závod a sotva jsem si přisedl, demonstrativně zmlkly a vydržely mlčet snad dvě minuty. „Já…rozumět…německy…ne,“udělal jsem omluvné gesto vědomý si toho, že jsem jim narušil soukromí. Dokonce jsem předstíral, že i tyto čtyři německá slovíčka marně doluju v paměti. Tím jsem je přesvědčil, že na mě nemusí brát ohled, a zase spolu začaly zvesela debatoval. Nevšímaly si mě a já jich také ne. Obě byly moc pěkné, ale i kdybychom si rozuměli, tak případné dvoření z mé strany by bylo stejně odsouzené k neúspěchu, bo byly dvě. A z ženské solidarity by nějaký důvěrnější pokec se mnou jedna i druhá odmítla. Přece by jedna nenechala druhou u stolu „na ocet“. Stejně mě to zatím moc nelákalo balit nějakou babu. Ženské mi byly už delší dobu ukradené. Měl jsem splín, který ani sálající kamna nedokázala vyhnat, tak mi společnost dělala jen sklenice piva. Na jeden zátah jsem vypil skoro půlku. Dnes u jednoho piva asi nezůstanu. Jak už to tak, chlapi, bývá, když se člověku něco nevyvede, tak přemýšlí, proč k tomu došlo. Kde jsem udělal chybu? Tak to byla za poslední dobu snad ta nejhloupější otázka. Na to se přece nedá jednoznačně odpovědět. Jo, kdybych Věru podváděl a ona mi na to přišla, tak to by byla jednoduchá odpověď. Ale takhle? Už před svatbou naše randění nebylo nic moc, ale já to nechtěl vidět, bo jsem byl zamilovaný až po uši. Dokonce týden před sňatkem mi Věra přímo řekla, že jsem pro ni jen vrabec v hrsti. A bohužel to nemyslela ze srandy. Na nějaké zásadní rozhodnutí už ale bylo moc pozdě. Utěšoval jsem se a přesvědčoval sám sebe, že ve společném soužití se mnou zjistí, že se o ni a rodinu dokážu postarat, že jsem manžel, na kterého je spolehnutí, a že mě opět začne mít ráda tak, jako první týdny našeho chození než z ní


láska vyprchala. Po svatbě jsem se ze vsetínského bytu přestěhoval k Věře do Valašské Lúky kousek od Vsetína. Možná právě toto byla chyba. S Věřinými rodiči, paní a panem Sýkorovými, jsme si docela rozuměli a vyhovovali. Občas jsme si všichni společně sedli, dali kafe a pokecali. Dalo se s nimi diskutovat o všem možném, měli všeobecný přehled, rozumné názory a na spoustu věcí jsme se dívali stejným pohledem. Věra měla ještě bráchu Milana, stejně starého jak já. Postavil si krásný rodinný domek ve vedlejší vesnici Grúň, kde společně bydlel už několik roků se svojí manželkou Hankou a dvěma syny Martinem a Matějem. Se švagrovou jsme se jakžtakž vzájemně tolerovali. Neměli jsme spolu žádné problémy, ale ani žádný kamarádský vztah. Zato s kluky jsme si hned padli do oka. Občas jsme dali fotbálek, jeli se projet na kole nebo si šli zaplavat. S jejich tátou, mým švagrem Milanem, to však skřípalo už od začátku, co nás Věra seznámila. Milan si po revoluci otevřel živnost. Opravoval auta. Nejdřív sám, pak se vzchopil a začal zaměstnávat několik zaměstnanců. Dařilo se mu, nouzí rozhodně netrpěl. Autoservis mu sypal dost peněz. Bohužel se na ostatní lidi, kteří toho v životě moc nedokázali a neměli majetek, díval přes prsty. Od první chvíle jsem věděl, že se jeho respektu nikdy nedočkám. Kdybych byl prezidentem Organizace spojených národů a on 236-tý zástupce starosty Horní Dolní, tak ON je 236-tý zástupce starosty Horní Dolní a já JEN prezidentem OSN. Kdybych vynalezl lék proti rakovině a on náplast na odřeniny, tak ON vynalezl náplast na odřeniny a já JEN lék proti rakovině. Dělat něco kolem chalupy s tchánem Karlem bylo za trest. Můj tata mě učil, že každou věc, i tu sebenepatrnější a nejméně důležitou, musím udělat pořádně, aby to vypadalo k světu. Že je to moje ostuda, když práci odflinknu. Sýkora byl v tomto veliký flegmatik. Vše jsme dělali jen tak halabala, polovičatě, „však to je dobré, to nech tak, to se spraví až pak.“ Jenže „až pak“ znamenalo nikdy. Určitě si dovedete, chlapi, představit, jak mě taková ledabylá, zbytečná a většinou nedodělaná práce bavila. Vůbec ne. Lokl jsem si piva. Dobré. Němci mají také dobrá piviště. Co dělají moje stolové sousedky? Švitoří a občas po mně hodí očkem. Jen tak, ze zvědavosti. Tchán necelé dva roky po naší svatbě zemřel. Při práci s ním mě sice naskakovala kopřivka, ale jinak jsem ho měl docela rád. A on mě asi také. Když měl občas vypité, chytil mě kolem ramen, rozmáchl se a říká: „Zeťáčku, toto bude jednou nádherný barák. Je vidět, že se umíš postavit k práci. Mně to tak nejde, jak tobě, ale společně to krásně spravíme. Uděláme z toho stejnou luxusní vilku, jako má můj syn Milan.“ To mě vždy dost potěšilo. Jenže pak vystřízlivěl a z plánů sešlo. I můj tata mě jednou řekl, že umím v pětadvaceti letech to, co on v padesáti, takže když Karel odešel na věčnost, domníval jsem se, že mám dost zkušeností na to, abych se o barák staral já. Tchýně na to měla ze začátku sice jiný názor, ale když jsem ji vysvětlil, že se šedesátiletá ženská nedokáže postarat o barák tak dobře, jak třicetiletý chlap a že je to stejný nesmysl, jak když by dvanáctiletý chlapec tvrdil, že by se o domácnost, vaření, úklid, praní, výchovu dětí a další úkony dokázal postarat lépe než třicetiletá zkušená maminka, tak udělala vyrovnání. „Copak si myslíte, že jsem slepá?“ začala jednou rozhovor. No fajn, teď určitě spustí, že na nás vidí, jak ji tam nechceme, a že už si přejeme, aby byla po smrti. Nikdy jsme ji to nedali najevo, bo to nebyla pravda. Sice se na horním patře s Věrou tísníme, ale stačí nám to. Děti stejně nemáme a ani mít nebudeme. Věra má totiž zdravotní problémy, kvůli kterým nemůže otěhotnět. Ledaže bychom nějaké adoptovali. I o tom jsme chvíli uvažovali, ale nakonec jsme od toho naštěstí upustili. Prostě nám stará Sýkorka nevadila ani nijak nepřekážela. „Copak si myslíte, že nevidím, když procházím dědinou, jak je na první pohled vidět, kde bydlí staří a kde mladé rodiny?“ pokračovala naštěstí jiným směrem. „Anebo kde bydlí společně staří s mladými, ale kde staří rodiče nenechají mladé dělat nic podle sebe? A pak, když se staří minou, jak najednou celý barák i okolí rozkvete? Všichni sousedé potom říkají: /Škoda, že se toho staří nedožili, takhle krásně spravený barák. To by se jim určitě líbilo./ Já tady můžu klidně být třeba do devadesáti let, vy budete mít přes šedesát a to už nebudete mít síly ani chuť do nějakých velkých úprav. Nene, žádné takové. Nechci se dožít toho, abyste se těšili a přáli si moji smrt.“ Hmmm. Klobouk dolů. Takhle rozumně moc starých lidí neuvažuje. Bohužel ve snaze, aby nikoho neošidila, přepsala svůj podíl na Věru a Milana rovným dílem. Takže jsme měli společný barák napůl se švagrem. Co to znamená dokáže pochopit jen ten, kdo si to prožil. Jeden barák, dva majitelé. A začaly problémy.


„Ještě…jedno…pivo…prosím,“ kývl jsem na servírku. Holky u stolu nezůstaly pozadu a také si poručily pivo. U protějšího stolu sedělo pět chlapů. Servírka jim donesla pivo v dlouhé skleněné rouře a postavila ho do předem připraveného stojánku. U dna byl kohoutek, kterým si tito štamgasti sami mohli načepovat kolik a jak často chtěli. Odhadl jsem to tak na pět litrů. Možná i víc piv do této nádobky vlezlo. Zajímavé. Ještě jsem to nikdy neviděl. Ani ve filmu, ani na žádném obrázku. Asi místní rarita. S Věrkou jsme si naplánovali, co by bylo dobré na baráku nebo na zahradě udělat a zašli jsme s tím za Milanem…nic. Tak jsem po určité době navrhl jiné úpravy. Zase nic. Za měsíc jsem znovu nadhodil, čím by se zahrádka oživila. „Nenene, nic se dělat nebude,“ trval na svém Milan. Když jsem během roku neuspěl ani popáté, další rok také ne a přespříští rok to samé, tak jsem přestal být aktivní a rezignoval jsem. Přece nebudu pořád chodit a něco vymýšlet, když se stejně nic nezmění. Nehledě na to, že po určité době od mého návrhu s tímto „novým“ řešením přišel vítězoslavně Milan a vydával to za svůj nápad, čímž si vysloužil pochvalu od obou ženských v baráku. Už jen kvůli tomu jsem další úpravy nenavrhoval. Nějaké drobné práce a malé havárky, které bylo potřeba odstranit, jsem samozřejmě dělal. Jenže když přišlo na placení, tak se Milan k ničemu neměl. Proč by platil za něco, co ho netrápilo? Že nám teče za deště do chalupy? „No a? Těch pár tašek si snad vyměníš a zaplatíš sám, švagře, ne?“ Že se nám ucpal odpad? „Mně v Grúni záchod funguje.“ Že chceme vyměnit okna? „Nene, stačí když je natřeš.“ Že nám sníh zalomil plot? „Já tu nebydlím, já nic platit nebudu,“ říkával. V podstatě jsem s ním souhlasil. Opravy tedy platila stará Sýkorka a Věra napůl. Mně to sice moc lhostejné nebylo, ale nemíchal jsem se do toho, bo stejně jsem byl z veškerého rozhodování odstrčený bokem. Ale i tak mě to dost štvalo. Když už se něco dělalo, tak se to dělalo jinak, než jakou jsem měl představu, makal jsem na tom sám, bo Milan nikdy „neměl čas“ a nakonec se i z Věřiných plateb kdysi bude vyplácet Milan, bo se nemovitost těmito úpravami zhodnocuje. A znáte to, jak to chodí: žádné faktury, o které by se mohla hodnota baráku ponížit, nebyly. Vše dělali řemeslníci jen tak, bez papírů, po známosti jako fušku. Milan o nějakém vyrovnání z podílu stejně nechtěl ani slyšet. Peníze v podstatě nepotřeboval, měl jich dost. Nejvíc mu pasovalo, že si může z Grúně kdykoliv odskočit odpočinout od manželky. Měl svoje klíče, tak chodil do Lúky jako domů. „Však jsem tady doma,“ tvrdil. A bohužel měl pravdu. Kolem chalupy, u plotu, na zahradě, před garáží, před kůlnou, před dílnou, dokonce i u sousedů, všude měl odložené náhradní díly i celé vraky aut na opravu. Věře se to nelíbilo, ale hádat se s ním nechtěla. Stejně by nic nevyřešila. Jí ale svinčík okolo baráku zase až tak moc nevadil. V tom byla velký flegmatik po tátovi. A moje výtky? Ty měl švagr úplně na háku. Pro něj jsem byl jen přivandrovalec, kterého ve svém baráku tak nějak trpí. K nám nahoru do naší domácnosti Milan naštěstí nechodil. Tolik naše soukromí ctil, ale i tak bylo dost nepříjemné, že jsem na něj mohl venku a v přízemní vstupní chodbě kdykoliv narazit. Když už jsem něco udělal, tak to můj milý švagřík vždy sepsul: „To je špatně, to jsi udělal úplně blbě. Proč jsi to tak zmrvil? To kdybych dělal já, tak to udělám jinak a lepší“. Jednou jsem mu ukázal fotky naší dřevěnice, v jakém dezolátním stavu ji můj otec zdědil, a jak jsme ji spravili k nepoznání. Jen zalapal po dechu, ale ani slovíčko pochvaly z něj nevypadlo. Vlastně jsem mohl být rád, že naši práci nezkritizoval. A nezkritizoval ji jen proto, že jsme to dělali s mým tátou společně. Kdybych tu chalupu opravoval sám, tak by na mně nenechal nit suchou. Natolik jsem ho už znal. Sakra, chlapi, ty vzpomínky a vztek ve mně pořád vřou a gradují. Objednal jsem si další pivo a zašel na WC. Němky se už začaly na mě uculovat. Asi jim pivo vlezlo do hlavy, jinak si jejich zájem nedovedu vysvětlit. Když jsem se vrátil ke stolu, měly už před sebou tři panáky. „Holky, vy neumíte počítat. Jste tady dvě a máte tři skleničky,“ ukazoval jsem s úsměvem na ně a na štamprle. Na jedné ruce jsem měl přitom vztyčené dva prsty a koukal na ně. Na druhé ruce jsem třemi prsty ukazoval na kořalku. Pochopily, co jim chci říct. Z jejich brebentění jsem vyrozuměl, že je to pro mě. To mě moc nepotěšilo. Budu jim muset ze slušnosti jejich pozvání na šnaps vrátit. Jen abych měl u sebe tolik eur. Vůbec nevím, kolik to stojí. Sotva jsme si přiťukli a vypili skleničky, děvčata si chtěla se mnou povídat. Mluvil jsem na ně zase jen česky. Fakt se mi nechtělo lovit v paměti slovíčka. Znovu jsem se jim omluvil, že neumím německy, poručil jsem na revanš další rundu, zaplatil, rozloučil se a vyšel do tmy a chladu. Zatřepala se mnou zima. Poprchání se změnilo na déšť. Tak toto je fakt počasí na depku. Už abych byl doma v chatce. Moc teplo tam nemám, ale hlavně je tam sucho. Když tak zalezu pod deku. Anebo vytáhnu ze skříně peřinu, kterou tam naštěstí měl pan domácí přichystanou pro podnájemníky. V maringotce jsem poprvé po týdnu usnul hned, jakmile jsem ze sebe sundal oblečení a vlezl do postele.


Piva a šnaps vykonaly své. Jenže kolem druhé v noci jsem se vzbudil a zase ne a ne usnout. Večer jsem si rozjitřil vzpomínky a zase jsem přemýšlel, co by bylo, kdyby…Kdyby co? Kdybychom zůstali na Vsetíně, bylo by to lepší? Těžko. Věra do mě nikdy nebyla moc zamilovaná, to bylo jen moje zbožné přání. Určitě bychom neměli problémy, které vznikly společným dělením o barák se švagrem, ale zase by bylo něco jiného, co by nás odcizilo. Moje rezignace a absolutní nechuť na jakékoliv domácí práce pod dohledem švagra zapříčinily, že si Věra začala o mně myslet, že jsem zdechlý. Marně jsem se snažil vysvětlit ji, jak to vidím. „Věrko, představ si, že bys´ chtěla chodit v nádherných šatech a zatím by tě někdo nutil chodit v ošumtělých montérkách a gumácích. Jediné, co by ti povolil by bylo, že si můžeš vybrat, jestli chceš gumáky modré nebo červené. Taky bys´ ho poslala někam. Ty chceš přece chodit v šatech a lodičkách a je ti úplně jedno, jakou mají gumáky barvu. A pak ti teda někdo laskavě dovolí si místo gumáků koupit nádherné lodičky. Budeš spokojená? Chvilku trošku jo, první úspěch. Jenže když si pak vysněné lodičky obuješ, tak zjistíš, že ke špinavým montérkám to vůbec nepasuje. Takže ta tvoje radost z nových lodiček se změní ve vztek, že se nemůžeš celá obléct tak, jak chceš. To samé prožívám já tady. Ty dílčí změny jsou k ničemu, když se to tu nepředělá celé. Znám to z chalupy. Jak jsme udělali něco nového, o to víc vylezlo na povrch to staré. Jenže s tátou jsme v tomto měli stejný názor a věděli jsme, že se dřevěnice musí přebudovat celá.“ Chlapi, ženským se to špatně vysvětluje, bo každý uvažujeme úplně jinak. Tím neříkám, že uvažují špatně. Jen jinak. „Podívej, Věro. Tím, že vyměním několik latí na zchátralé kůlně, nebo natřu starou poničenou branku, tak dávám najevo, že s takovým prostředím souhlasím. A všichni, kdo jdou okolo, si o mně řeknou co? Proč tu polorozpadlou kůlnu pořád opravuje? To se mu líbí? Proč už to dávno nezbořil a nepostaví nové a pěknější? To nemá žádný svůj nápad? To nemá žádné estetické cítění? To je tak neschopný udělat to tady pěknější? Toto tvůj brácha moc dobře ví. Jemu je moc dobře jasné, že si pomýváním nádobí a sobotním vysáváním koberců tvůj respekt nezískám. Že obdiv bych si u tebe vydobyl jen tím, že to tady kolem baráku udělám pěkné. Proto mi brání udělat jakékoliv změny. Nevím proč, ale je to tak,“ pokusil jsem se ji vysvětlit, že mi to její brácha dělá schválně. Myšlenky se mi honily hlavou jak splašené. Otevřel jsem si pivo, snad mě to uspí. Nechci se piplat v nedávné minulosti. Je to pryč, nic už nezměním. Jenže to nejde. Jak vám něco vleze do hlavy, tak to tam je. Minimálně do rána než si mozek najde nějakou jinou činnost. Možná to Věrka pochopila, co jí tím chci říct. Ale ikdyž v duchu se mnou snad někdy i souhlasila, tak mi to nikdy neřekla nahlas, že mám občas pravdu. Věra byla bohužel ten typ ženské, které když bych řekl, že v loďce, na které se plavíme, je díra, tak mi nebude věřit. A když se pak sama přesvědčí, že ta díra tam opravdu je a loď jde ke dnu, tak se raději utopí, než by přiznala, že jsem měl pravdu. Jo, kdyby to o díře řekl někdo jiný, tak by byla první z loďky venku. Dokonce jsem několikrát navrhl, že se odstěhujeme, bo si nemůžeme dělat nic podle sebe. Jenže určitě bych odešel sám. Věrka by od své maminky nikdy neodešla. Zase jedna zkušenost, že jsem pro Věru nikdy nebyl ten pravý, se kterým by šla i do pekla. Ikdyž zrovna toto se mi na ni líbilo, že by nenechala svoji mámu na stará kolena na holičkách. Časem jsem začal cítit, jak mnouVěra pohrdá, že s jejím vypečeným bráchou neudělám pořádek. Párkrát jsem se tedy pokusil s Milanem domluvit, ale pokaždé to dopadlo stejně. Náš rozhovor vždy vyústil v ostrou hádku. Ničemu to nepomohlo. Barák a okolí pořád vypadal, jak kdyby se tady zastavil čas v sedmdesátých letech. Nejvíc mě štvalo Milanovo tvrzení, že on by v takové barabizně nežil, že by nesnesl mít u baráku takový bordel. V tom měl pravdu. V Grúni měl skutečně kolem chalupy dokonalý pořádek. Bazén, altánek, venkovní krb s grilem, okrasné keříky, skalku, pečlivě udržovaný trávník. Nevím, jestli na to měl zahradního architekta nebo byl sám tak dobrý. Spíš to prvé, bo jsem ho nikdy na zahrádce neviděl pracovat. V každém případě jeho baráček lahodil oku. I uvnitř měli pěkně zařízené a útulné bydlení. Líbilo se mi u nich. Jenže moji snahu o vylepšení vzhledu našeho domku Milan kategoricky odmítal. Nechápal jsem, proč. Asi mu vyhovovalo, že žije v nádherném baráčku a jeho sestra ne. A hlavně moc dobře věděl, že ten bordel a chátrající barák je moje vizitka a moje ostuda. V podstatě mi neumožnil v naší domácnosti vykonávat roli chlapa. Chtěl jsem získat obdiv, uznání a respekt za to, že dokážu vytvořit krásný domov pro svou ženu a její maminku, ale s Milanem za zády to nešlo. Po svatbě jsem do hospody téměř nechodil, jen výjimečně. Jednou jsem se tam potkal s Milanovým velice


dobrým kámošem Olinem, místním ochlastou. Notně posilněný alkoholem se do mě pustil, co jsem to za nemehlo, nemakačenko, zdechlina a budižkničemu. Ale že se není čemu divit, když jsem se do Lúky přistěhoval z města. Je jasné, že jako chlap z bytu přece nemůžu nic umět, nic zařídit, nic udělat a podobné žvásty. Věděl jsem, kdo ho tak ovlivnil. A bylo mi jasné, že takto se na mě nedívá jen Olin, ale všichni Milanovi kamarádi, tudíž i jejich manželky, tudíž i jejich rodiče, tudíž všichni z Lúky. Ono to je pro lidi zajímavější a pikantnější říkat si: „Ten, no ten, mladý Sýkora, jak sa vlastně menuje…Svaťa Fojt, co bývá u Sýkorů, co si vzál tu šikovnú robku Věru, tak ten. To je ti vám taký zdechlák. Šak Milan mu pravil, že by si moh spraviť to baračisko jak by chcél, že mu do tého kafrať nebude, ale ono sa mu nechcé. Sa mu divím, že sa mu nechcé. Tož to su ti mladí, robiť to doma nebude. Enem trajdať, to by sa jim líbilo.“ Za několik dní na to se mi doneslo, že Olda měl vždy veliký zájem o Věru. A Milan si také přál, aby se jeho sestra s Olinem vzali. Konečně mi došlo, proč je na mě švagr od začátku tak nevraživý. Překazil jsem mu jeho velkolepé plány se ségrou. Nikdy jsem se na to Věry neptal, ale doslechl jsem se, že jednu chvíli spolu i něco měli. Vždyť je to jedno. Nezajímá mě to. Co bylo, to bylo. Stejně tak nechápu, když se nějaký partner nebo partnerka ptá svého protějšku, kolik měl před ním sexuálních vztahů. To jako ten, co prohrál, co jich měl méně, si to teď tajně může dohnat bez pocitu viny? Anebo bych měl být rád, že jsem jich měl víc než moje milá? A mám jistotu, že mi říká pravdu? A já bych ji řekl skutečný počet? Pídit po tom je zbytečnost. Další lok piva, další zbytečné myšlenky a vzpomínky. Vstal jsem a šel k oknu. Venku tma jak v pytli. Se mnou je to také v pytli. Kdybych kouřil, tak si zapálím, bo jsem zase chytil vztek při vzpomínce, jak mě jednou Milan s Olinem vyšachovali. Byli jsme s Věrou na dvoudenní výlet v Čechách. Švagr toho hned využil a požádal Oldu, aniž jsem měl o tom tušení, aby nám opravil plot u hlavní cesty. Chtěl jsem ho udělat celý nový už loni, ale Milan byl proti, že to není třeba, že ten plot ještě několik let vydrží. Teď však opravu schválně naplánoval tak, abych nebyl doma, ale aby Olin poslední šprušle vyměňoval až se vrátím. Docílil tak toho, co chtěl: všichni okolo jdoucí Lúčané viděli, že jsem doma a plot spravuje jiný chlap. Milan u toho samozřejmě nebyl. Měl štěstí, asi bych ho přerazil. Můj povedený švagr přesně věděl, co dokáže chlapa ponížit: když někdo jiný dělá za něj nějakou lehkou práci, na kterou by stačil sám, aby tím dokázal, že by to dotyčný nezvládl. A když někdo jiný za něj rozhoduje a organizuje mu práci a život. Věra vůbec nechápala, proč mě to štve. Prý mám být rád, že je plot hotový. Snažil jsem se ji vysvětlit, co mi na tom nejvíc vadí, ale marně. Svého bráchu obhajovala, že mi chtěl pomoc, a já nemám být tak chlapsky ješitný, tak málo tolerantní a zbytečně hrdý. Dva dny do mě i se Sýkorkou hučely, že jejich Milan to zařídil správně a že ten blbec, který to vůbec nechápe, jsem vlastně já. Jí by to prý vůbec nevadilo. Asi mají pravdu, asi jsem fakt nějaký divný. Za tři týdny jsme měli v dědině hody. Pozvali jsme několik příbuzných a známých. Věrka se chtěla jako každá správná hospodyňka před nimi ukázat, jak dobře dokáže návštěvu pohostit a jak umí skvěle navařit a napéct. Den před oslavou jsem si vzal půldne dovolenou a s kolegyní Michaelou začal u nás doma připravovat chlebíčky. Míšu jsem dopředu připravil na to, že se to asi mojí ženě nebude líbit. Řekl jsem ji už dřív o mé anabázi s plotem, takže tak trochu konflikt s Věrou očekávala. Byla však od rány a jak se říká „splachovací“. V minulosti se mi několikrát vyznala, že vždy měla pro mě slabost a „co by pro mě neudělala“. Nic víc si ale od té náklonnosti nemám slibovat, což jsem vůbec neměl v úmyslu. Né, že by se mně nelíbila, to zase jo, ale takjaksi to nešlo, bo jsem okroužkovanéj. To, co následovalo, když se Věra vrátila z práce, jsme ale ani jeden z nás nečekali. Rozdělané chlebíčky stejně jako piškotový řez, který Michaela donesla z domu, letěly za hrozného Věřina jekotu ještě před Míšou do koše. Moje kolegyně, vědoma si toho, že Věra má právo se rozčílit, když se ji v její domácnosti usalašila jiná kvočna, se ani moc slovně nebránila a nechala se bez řečí od Věry vyhodit. „Já jsem v pohodě,“ spiklenecky na mě mrkla ve dveřích, když jsem se ji začal omlouvat za vyhazov. „Horší to budeš mít teď ty. To mi věř! My, ženské, dokážeme být pěkné saně. Držím ti palce, fešáku,“ chytila mě oběma rukama za zápěstí, zatřepala s nimi a zmizela. Nahoru po schodech jsem šel jak na popravu. Před hodinou se mi zdálo jako dobré řešení ukázat na konkrétním případu něco, co nejsem schopný vysvětlit slovně. Nečekal jsem ovšem tak prudkou reakci od své ženy. Asi tak moc dobrý nápad to zase nebyl. „Co to mělo znamenat?!“ vyletěla Věra jak čertík z krabičky tentokrát po mně, když jsem se vrátil zpátky do kuchyně.


„Vždyť jsem ti jen chtěl pomoc, abys´ toho neměla tolik,“ začal jsem se obhajovat celkem zbytečně. „Tak pomoc, jo?! A to proč jako?!“ útočila na mě pořád jak sršeň. „Napadlo tě, jak já teď před tou krávou vypadám? Že neumím udělat blbé chlebíčky? Určitě to ta děvka všude roznese, že mně musela jít pomoc dělat oslavu, jak kdybych byla nějaká šuchta, jak kdybych byla nějaká špindíra, ještě aj hadrou kachličky čistí, aby mně dala najevo, že neumím ani uklidit, jak kdybych byla nějaká čúza…“ „Tak ji asi vystříkla od kohoutku voda a nechtěla po sobě nechat bordel.“ „No ještě se ji zastávej! Chceš říct, že jako po mně bordel zůstává, jo?!“ „Jo!“ už jsem to její vřískání nevydržel a zařval jí do tváře tak, jak ona po celou dobu mně. „Jsi bordelář, až to pěkné není!“ „Tak já podle tebe neumím udělat pořádek?“ „Ale samozřejmě, že umíš udělat pořádek, jen ho neumíš udržovat.“ Rychlostí kulometu jsem ji začal vyčítat to, co mně delší dobu pilo krev, i to, co by mi jindy až tak moc nevadilo. Jak se člověk dostane do ráže a bouchnou v něm saze, tak má jedovatou slinu. Né nadarmo se říká: Střezte se hněvu trpělivého člověka! „Drž hubu, drž už hubu! Proč si ji tady vlastně zval?!“ skočila mi rychle do řeči, aby nemusela poslouchat další výtky. „Jéééééžiš, jak ona se tady před tebou nakrucovala. Ještě si provokativně veme takový výstřih…“ „Ale Věruš, vždyť ty přece nosíš větší výstřihy,“ snažil jsme se už mírnějším tonem zklidnit vyhrocenou situaci. „To si už nemůžu vzít ani tričko s dekoltem, ty žárlivče? Ty jsi hajzl, ty jsi takový hajzl,“ skřípala Věra zubama. Jasně, pokud se nějaká nepříjemná věc týká někoho jiného, tak nechápeme, že je někdo tak málo tolerantní, a že mu vadí „taková maličkost“. Ale jak se to týká přímo nás…to je jiná. Příště jsem raději od jakéhokoliv protestu a náznaku nevole ustoupil, bo to nestálo za to. Věra totiž nesnesla ani náznak sebemenší kritiky, ikdyž jsem se ji snažil svoje připomínky říkat ne ve zlém, spíš s humorem. Věra se se mnou ovšem nepárala, vyčítala mi kdeco, takže velice brzy nabyla dojmu, že dělá všechno dobře a já všechno špatně. Vždy jsem si myslel, že ženská chce mít vedle sebe silného chlapa. To ale nebyl případ mé ženy. Ta chtěla mít vedle sebe oukropka. Teprve pak byla spokojená - když jsem byl větší slaboch než ona. Na jeden zátah jsem dopil zbytek piva. Šel jsem znovu do lednice, ale další chmelomok už nemám. Ha…přišla bída na kozáka. Nejhorší bylo, že nám utíkal čas. A nebylo žádné řešení této situace, jen prostě čekat a čekat. Ale na co? S Milanem se nikdy nedomluvíme, to mi bylo nad slunce jasné. Úplně jsem cítil, jak mi prchá život mezi prsty. Sýkorka se mu občas snažila mírně domluvit, ale nemělo to význam. Milánek byl její miláček, takže nikdy na něj razantně neuhodila, ať se už konečně probere z té své sobeckosti a začne brát ohled i na sestru. No a Věra v podstatě také brala Milana víc než mě. Moc dobře věděla, jaký je to pacholek, ale toto mohla říct o něm jen ona. Já jsem na švagra nesměl říct křivého slova. Pořád ho vychvalovala, jak má její brácha nádherný barák, že já bych to tak nikdy nedokázal. Hmmm…zajímavé, k ničemu mě nepustí, ale hned mě odsoudí. Naštěstí obdivovala a za příklad mi dávala svého bráchu. Kdyby se takto uznale vyjadřovala o úplně cizím chlapovi, třeba o Pištovi Hufnáglovi, tak bych to měl horší. Mlel jsem s sebou na posteli, zaháněl zlé chmury, přikazoval si nemyslet už na manželství. Zpocený jsem si zašel pro flašku a pořádně si přihnul. Už se nedivím, když nějaký alkoholik chlastá, aby zapomněl. Přesně tak jsem to v tuto chvíli cítil i já. Přibyly dennodenní hádky, které stejně nikdy nic nevyřešily, bo pro Věru byla jedna a jedna raz tři, raz pět, podle toho, jak jí to právě vyhovovalo. Ženskou prostě neuhádáte, kdyby co bylo, bo chlap použije při konfliktu několik logických argumentů, kdežto ženská pocity. A pocitů je na světě sedm miliard a ke všemu se ještě co chvíli mění. Na druhou stranu je ale také pravda, co ženy o mužích tvrdí: že jsme jednodušší. Proto nás mají dřív přečtené. Ví, co na nás platí, ví, jak nad námi vyzrát a proto ve slovní rozepři většinou vyhrávají. S Věrou jsme se také na něčem domluvili, ale na druhý den už naše dohoda neplatila. A tak to šlo pořád dokola. Už jsem nevěděl, co můžu říkat, co můžu dělat, co si vůbec můžu myslet, prostě nic. Už mnou neopovrhovala jen Věra, ale co bylo horší, pohrdal jsem s sebou i já sám.


Nejhorší byla bezmocnost. Ať jsem udělal a řekl cokoliv, připadal jsem si jak v močále. Pohnu se doleva, propadnu se níž. Pohnu se doprava, také se propadnu níž. Cítil jsem se jak pod těžkou dekou, pod kterou se nedalo dýchat, doslova jsem se dusil. Pokud jsem se sám nešel po hádce za Věrou udobřit, tak ona první za mnou nikdy nepřišla. Nikdy jsem nesnášel tichou domácnost, raději jsem se snažil sám vše urovnat. Když mi však řekla, že za ní jen dolézám, věděl jsem, že je definitivní konec. Dokonce jsem (teď se mi, chlapi, určitě budete smát, ale tonoucí se i stébla chytá) požádal o pomoc kartářku. Stručně jsem v dopise popsal moji situaci a bylo mi zděleno, že se mám pro svoji ženu udělat „vzácnější“. Jako bonus jsem „zadarmo“ dostal i průlom mými třemi minulými životy. Nejvíc mě potěšilo, že jsem byl kdysi dávno indiánský náčelník Velký orel. Nebo Velké péro? Možná Velký orel s Velkým pérem, už si fakt nevzpomínám. Udělal jsem se tedy „vzácnější“ a dopadlo to tak, že jsme kolem sebe několik týdnů chodili jako dva cizí lidi. Bylo mezi námi tak mrazivé dusno, že se i v parném létě zevnitř na oknech tvořila jinovatka. Pravda pravdoucí je, že když vás ženská miluje, tak vám odpustí i vraždu. Když vás nemiluje, tak vám neodpustí ani připálenou topinku. Takže jsem to vzdal. Začalo mi být všechno, ale úplně všechno jedno. A stalo se přesně to, z čeho jsem měl strach, ale co muselo zákonitě přijít. Věrka si našla jiného chlapa. Kolegu z městského úřadu ve Valašském Meziříčí. Takže i Olin ostrouhal, což jsem byl tak trochu rád. Když už člověk musí z manželství vyklidit pole, tak ať je nový partner alespoň sympaťák, to pak ta porážka tak nemrzí. Kdyby přede mnou dala přednost Oldovi, tak bych se cítil asi ještě více mizerně. Jak dlouho se svým kolegou měla poměr, nevím. Možná od té doby, co po mně začala kvůli každé maličkosti křičet. Při jedné hádce mi dokonce dala facku. Vůbec jsem to nečekal. Kdybych přišel ožralý domů, to bych bral. Ale jen proto, že mám jiný názor? Myslete si, chlapi, o mě, co chcete, že jsem sketa, která si troufne na ženskou, že se neřídím heslem: ženu ani květinou neuhodíš. Ruka mně vyjela sama od sebe a facku jsem ji vrátil. Jednu věc jsem věděl na tisíc procent: kdybych ji to neoplatil, tak mě bude ke všemu i fackovat. Jenže ono se taky říká: chovejte se ke svému manželovi jako k mužovi a on se k vám vždy bude chovat jako k ženě. Půl páté, to bude dneska den. Další lok slivovice. Teď už je to jedno. Už neusnu, i kdyby mi u uší střílely kanony a hodili mě do vody. Sakra, není to nějak jinak? Už nepij, Stando. Sice jsem Pacákovi tvrdil, že jsem se vším smířený, ale trápení s odchodem od manželky jsem si musel prožít. Nejvíc mě překvapilo zjištění, že i přes smutek z rozchodu jsem byl rád, že se rozvádím, bo mi spadl ohromný balvan ze srdce. Poslední roky byly opravdu příšerné. Skoro žádný sex…to je největší bordel na podvádění. Jeden si užívá, sex mu nechybí, a druhý, když o ničem netuší a nechce být nevěrný, tak abstinuje, jenom pochtívá, dolézá a cítí se odstrkovaný a nechtěný. To je tak ponižující! Když ho pak manželka vezme raz za čas na milost, připadá si jak štěňátko, vděčný za pohlazení, nadšeně vrtí ocáskem a ohlodává kostičku. Když mně manželka vyčítala kdeco a stále dokola, tak jsem o sobě začal dost pochybovat a také začal věřit, že jsem lempl. Moje sebevědomí kleslo k bodu mrazu. Ale jakmile jsem se dozvěděl, že má milence, kupodivu jsem si oddychl. Věra nebyla žádná nymfomanka, která si užívá jen pro sex samotný. Byla to normální holka z vesnice a když mě podváděla, tak to v ní po morální stránce asi také bojovalo. Přece nebude nasazovat parohy „skvělému“ manželovi. Musel jsem se proto v jejich očích stát hajzl, aby si svou nevěru zdůvodnila. Přesně jsem věděl, jak se na mě dívá, jaký má ke mně vztah a co ke mně cítí. Anebo spíš už vůbec necítí. Odmalička mám totiž schopnost vžít se do pocitů a myšlení jiných lidí víc, než kdokoliv jiný. Něco jako velká intuice. Šestý smysl. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo těmto věcem nevěří, chlapi, ale pokusím se o to. Při porodu jsem měl omotanou pupeční šňůru kolem krku. Chybělo pár minut a nemusel jsem tu být. Proto beru celý život jako bonus, jako dar, na který nemám nárok, ale který bych si měl zasloužit. Asi bych měl i něco vykonat. Nemusí to být nic velkého, ale dobrého. Možná by stačilo, aby to hlavně nebylo nic špatného. Ty dvě, tři tisícovky na charitu, když je ve světě nebo u nás nějaká pohroma, to asi nebude ono. To by měla být samozřejmost pro všechny lidi, kteří si to mohou finančně dovolit. O dětech, které prožily klinickou smrt, se říká, že můžou mít nadpřirozené schopnosti. To ale není bohužel můj případ. Já mám tak akorát možná schopné přirození a ne nadpřirozené schopnosti, hihihi. Legrace, chlapi, ne? I když…ale ne, to byla jen náhoda, jak jsem kdysi uhodl tu kartu. V hlubokém lese, daleko od jakékoliv lesní pěšiny jsme s kámošem našli kartu otočenou listem k zemi. „Tipni si, co je to za kartu,“ nadhodil jsem.


„Piková osmička,“ snažil se uhodnout Adam. Měl jsem na jazyku, že řeknu kárové eso, ale jak kdybych to ani nebyl já, něco za mě vevnitř odpovědělo: křížový kluk. Adam otočil kartu. „Ty, vole!!! Tys´ to uhádl. Fakt křížový kluk. Jak jsi to udělal?“ „Včera jsem ji tady ztratil,“ snažil jsem se mlžit. „Jééé, ty jsi blbý. A já ti na to skočil.“ Hned se ale zarazil a pokračoval. „Ale my jsme byli včera přece celý den na koupališti,“ podíval se s otázkou v očích na mě, bo moc dobře věděl, že sám bych do lesa, ke všemu tak daleko od civilizace, nešel. „Jen jsem to tipnul.“ „To je škoda. Kdybys´ měl věštecké schopnosti, tak bys´ mohl vystupovat třeba v cirkuse,“ zasnil se Adam. „Jakože by se mě principál zeptal, kolik je dva plus tři, a já bych v šapito pětkrát dupl do země, jo? A neměl bych u toho i zaržát?“ Fakt, chlapi, byla to jen náhoda. O pár týdnů později jsem na chalupě uviděl u kamen zápalky, které měly na rubu ornamenty a zepředu byly obrázky karet. Sirky tam položila mamka a byly otočené lícem ke stolu. Vzpomněl jsem si na nedávnou historku v lese a tentokrát jsem si byl úplně jistý, že z druhé strany je křížový kluk. Otočil jsem krabičku a…byl to on! Po těchto zážitcích z dospívání jsem si po návratu z vojny chtěl nechat vytetovat křížového kluka na rameni. Zašel jsem proto k tatérovi. Jenže sotva do mě zajel první vpich, omdlel jsem, bo nesnáším injekce. Že prý jestli nechci místo celého velkého křížového kluka vytetovat jen třeba malilinkatou hvězdičku. Vtipálek. Když se občas bavím s někým o jeho kérce, tak se také chlubím, že mám tetování a ukazuju ten jeden vpich. Na otázku, co to je, odpovídám, že začátek řasy nad horním víčkem pravého oka křížového kluka. Ve druháku jsem byl kvůli zlomené noze tři měsíce na internátu. Pro zpestření našeho volného času nám vychovatelé domluvili pokec s paní psycholožkou. Kromě hodinové přednášky s námi provedla i test na zjištění jednoho typu naší inteligence. Za komančů nebyly IQ testy tak rozšířené jako dnes. Zato v dnešní době se s nimi roztrhl pytel. Já si je ale nerad vyplňuju. Nepotřebuju zjistit, že jsem blbý. To vím sám moc dobře. Jednou za pět let si ho ale čistě ze zvědavosti udělám a výsledek mě většinou příjemně překvapí. Až se divím, jaktože dělám pořád tolik kravin a hloupostí. „Napište slovo, o kterém si myslíte, že ho napíše každý,“ zadala nám doktorka první úkol. Byli jsme mladí, tak jsem napsal „láska“. Někdo jiný napsal „škola“, další třeba „domov“, „rodina“, „máma“ a tak různě. Kluk vedle mě, Roman (z mezáckého učňáku), který nepochopil smysl tohoto testu, se mě ptal, jak zní správná odpověď. „Tady nejde o to, jaká je správná odpověď. Jde o to, že máš napsat slovo, o kterém si myslíš, že ho napíše každý. Jde o to, jestli se dokážeš vžít do pocitů jiných.“ „A které to je slovo?“ byl neodbytný. „Pomyvač,“ chytrému napověz, hloupého trkni. „Proč pomyvač? To asi moc lidí nenapíše, ne ?“ „Máš pravdu. Tak napiš - pomyvač na dlážku. Proboha, nepiš to! Dělám si legraci,“ zavčas jsem ho zarazil, když jsem viděl, že užuž píše „P“. „Napiš třeba, pokud chceš, to samé, co já – láska.“ Konečně byl spokojený. „A teď napište číslo, o kterém si myslíte, že ho napíše každý,“ pokračovala doktorka. Napsal jsem sedmičku, jiní napsali třináctku, nulu, jedničku, stovku. „Kolik ti to vyšlo? Jaký je výsledek? Jaké mám napsat číslo? “ ozval se opět Roman. „Třistadvacetsedumtisícosumsetčtyřicetpět to celé na druhou lomeno třetí odmocnina z šestitisícdvěstědvacetdevět faktoriál. Máš to? Chceš to zopakovat?“ dělal jsem si srandu. „A nezapomeň udělat zkoušku, jestli to je správně.“ „Zkoušku? To se musí? Nemáš u sebe kalkulačku?“ Roman byl z testu nešťastný. A já zase z něho. „Romane, jestli si myslíš, že já píšu správné odpovědi, tak si je ode mě opisuj. Mně to nevadí. A máš po starostech.“ Roman si opsal sedmičku a zářil štěstím. Prý když už má dvě správné odpovědi, tak už pětku nedostane. Můj Bože! Další otázky byly něco jako: napište místo, o kterém si myslíte, že by ho napsal každý, když chce partnera pozvat na rande. Kde byste čekali na návštěvu z jiného města, kdyby přijela na Vsetín. Které zaměstnání si myslíte, že by chtěl každý dělat. Kterou knížku by si chtěl každý přečíst. Název filmu, o kterém si myslíme,


že napíše každý. A podobné otázky. Pořád nás ale upozorňovala, abychom měli na zřeteli, že musíme napsat slovo, o kterém si myslíme, že ho napíše každý. Po skončení testu jsme četli naše odpovědi a podle pokynů lektorky jsme si ho navzájem vyhodnotili. Mně a Romanovi vyšlo, že jsme chytří jak rádio. Ajnštajn je proti nám houpací kůň. Doktorka nám tak vysoká čísla nevěřila a šla se sama přesvědčit, jestli nekecáme. Roman, zvyklý z učňáku jen na průsery a na pětky, měl strach, že zase něco vymastil, se hned snažil zmateně obhajovat. „Soudružko učitelko, soudružko učitelko, já jsem chtěl napsat - pomyvač, ale on,“ ukázal prstem na mě, „pořád, že: na dlážku…na dlážku.“ Třída vyprskla smíchy. Všem bylo jasné, že tomuto týpkovi by spíš příslušelo IQ kolem mínus dvacet. Tímto výsledkem chci jen vysvětlit, že mi nedělá problém vcítit se do pocitů jiných. V jiném inteligenčním testu zaměřeném na něco úplně jiného bych pro změnu vyhořel jak papír a byl bych blbý jak kýbl. Děravý kýbl. Takže jsem na sto procent věděl, jak o mně poslední dobou Věrka uvažuje a jak mě bere. Jediná cesta, jak z toho ven, byl opravdu rozvod. Vždyť já jsem nakonec vlastně rád, že si našla jiného chlapa. Tečka. To mi to trvalo. Konečně jsem usnul. Že to s mou intuicí není zase až tak stoprocentní vám, chlapi, vysvětlím ještě na jedné příhodě a už vám dám s mým šestým nesmyslem pokoj. Jeli jsme se Slávkem na kole okruh po valašských dědinách. Pohodový letní celodenní výlet, během kterého jsme projeli spoustou vesnic a městeček. Valašskou Polankou, Prlovem, Vízovicemi, Zlínem, Slušovicemi, Hošťálkovou a Ratiboří zpátky do Vsetína. Když jsme projížděli poslední zmíňovanou obcí, tak mě zničehonic, aniž bych o tom nějak přemýšlel, napadlo, že třeba zrovna z této dědiny a třeba právě z této chalupy (koukl jsem na úplně obyčejný, ničím výjimečný baráček) si namluvím holku a budu tady bydlet. Vůbec jsem netušil, kdo tam bydlí. Ratiboří jsem projížděl poprvé. No vidíte, chlapi, nakonec jsem se přiženil úplně někam jinam. Do Lúky. Vzbudil jsem se dopoledne kolem půl jedenácté. V hubě jak v polepšovně, hlava mi třeštila, miliony permoníků se činilo na maximum jak kdyby museli splnit plán pětiletky během dvou let. Ke kocovině se přidala včerejší depka, kterou jsem v noci zahnal alkoholem na chvíli do kouta. Kde mám provaz? Už se nedivím, že ožralcovi na záchytce anebo ve vězení vezmou i tkaničky od bot. V depresi by mohl spáchat sebevraždu. Mně vzali v base na vojně i brýle, abych se nepodřezal. Jenže já měl do sebepoškozování na míle daleko, bo jsem měl tak veselou náladu jak už dlouho ne. Domluvili jsme si tenkrát se svobodníkem Jendou Novotným vycházku do blízkého Tábora, kde měl Vašek Neckář se skupinou Bacily vystoupení. Po koncertě jsme měli hodinu čas, tak jsme šli, jak se říká, vypálit chrobáka. Dvě hodiny mezi viry, to bylo nebezpečné. Prostě jsme nechtěli být nemocní, to musí každý pochopit. V dost rozverné náladě jsme cestou na poslední vlak do Bechyně uviděli na ulici červenobílý dopravní kužel a přenosnou značku „Zúžená vozovka zprava“. „Soudruhu vojíne, vemte tento kužel,“ dostal jsem z legrace rozkaz od svobodníka Novotného. „Ja vol, her general. A pačemu?“ zajímalo mě rusky, proč. „Použijeme ho jako čechlo na miginu.“ Čechla totiž vypadají téměř stejně, jako dopravní kužely, akorát jsou třikrát větší. Tyto ochranné kryty se nasazovaly na špice nasávající vzduch, když stíhačky nelítaly. Honza vzal „Zúženou vozovku“. Prý ji při nejbližším létání postaví před stojící letadlo, aby upozornil piloty na málo místa pro průjezd. Něvěřil jsem mu, že by našel odvahu udělat takovou kravinu, ale co…Prostě se s těmito značkami pokusíme pobavit naše kámoše ve zbrani a trochu se v kasárnách rozptýlíme. Před hotelem Palcát sebral ještě menší tabuli „Lékařské sympozium“ a dal si ji pod druhou paži. Co s toudle značkou chce v kasárnách dělat, jsem opravdu netušil. „Něco vymyslím s lapiduchama,“ řekl Jenda. Opět jsem se rozchechtal na celé kolo. Lapiduch – to je ale legrační slovo. Slyšel jsem ho na vojně už alespoň stokrát, jenže teprve teď jsem si uvědomil jak je směšné. Ani Honza nezůstal s hlasitým smíchem pozadu. Zabraní do příliš veselé debaty jsme si nevšimli, že jdeme přímo ke gaziku s lítačkou – vojenskou hlídkou. Ajéje, to je nepříjemné. Otočit se a jít jinudy, na to bylo pozdě. Vojáci z lítačky už totiž vystoupili z auta a


čekali, až k nim dojdem. Moje nálada sice klesla na tři sekundy pod bod mrazu, pořád jsem ale smál jak smysluzbavený. Však jsme neudělali žádnou nepřístojnost, nic nerozbíjíme, ustrojení jsme podle řádu, vycházku máme od velitele podepsanou, s nikým se nebijem – nic na nás nemají. Akorát ty značky s kuželem…to byl blbý nápad. Ale v podstatě takový…vtipný, chachacha. „Sakra, drž už hubu. Přestaň se chechtat, nebo nás zavřou až zčernáme. Já nás z toho dostanu,“ sykl na mě Honza. Ze všech sil jsem se snažil nesmát se, ale šlo to ztěžka. Koutky mi pořád škubaly. Jan chtěl zasalutovat nejvyšší šarži v lítačce, ale neměl volné ruce. Měl bych mu pomoc, však mám jednu ruku volnou. Přehodil jsem si kužel do levé ruky a pomohl mu se salutováním tím, že jsem mu dal svoji pravačku k jeho hlavě. „Soudruhu praporčíku, svobodník Novotný a vojín Fojtů,“ hlásil se v pozoru podle předpisů Jenda, přičemž se hlavou snažil moji ruku několikrát odstrčit jak kdyby hlavičkoval při fotbale do balonu. „Neseme kulisy na divadelní představení, které se jmenuje /Na Balt/“. Ježišmarjááá „Na Balt“, to je vůl. Přestal jsem mu pomáhat se salutováním, dal si ruku před pusu a předstíral, že mám kašel. Dusil jsem se smíchy. „Jsme vojíni z Bechyně a tady v Táboře jsme si byli pro tyto věci, které jsou nezbytné pro naše vystoupení. Jsme divadelní herci – amatéři,“ doplnil svůj výklad. „No tak pokračujte,“ pustili nás a odjeli. Ufff, to bylo o fous. Honzovi se to lehce řekne: nechechtej se. Jenže znáte to, chlapi. Když se nesmíte smát, o to víc vám vše připadá směšné a nejde to zastavit. Sežrali mu to i s navijákem. Už jsem se viděl v lochu a zatím…svobodáááá! A zítra na snídani…vánočkáááá! S kakaéééém. Euforie dosahovala až do mraků. Zvedl jsem čechlo nad hlavu a začal pokřikovat: „Na Balt, na Balt.“ To se Jendovi fakt povedlo. V létě nás totiž opravdu čeká cvičení nazvané „Balt“. Mechanici, zbrojnoši a elektrikáři, samozřejmě zůstávají ve stanech v Žatci, ale naše stíhačky budou lítat přes Hodné Německo nad Baltické moře a tam sestřelovat ostrou municí atrapy jiných stíhaček. Lítačka bohužel neodjela daleko, ale zůstala stát za rohem. Pozorovali nás, jak se zachováme. Vzývání Baltu se jim asi moc nelíbilo, zapnuli majáček a jeli znovu k nám. „Padáme, fofrem!“ sykl na mě Honza. Postranními uličkami, aby nás hlídka nenašla, jsme doběhli k nádraží a rychle nasedli do vlaku. Za chvíli se vlak rozjede a my budeme zachráněni. Jenže než se vlak rozjel k našemu dočasnému domovu, tak na nádraží dorazila lítačka. I s blikajícím majákem. „Tam utíkali, tam,“ salutoval Honza z okna, přičemž jim druhou rukou ukazoval směr, kam se mají vydat. Hlavně co nejdál od nás a od vlaku. Mávající rukou se přitom snažil zakrýt svůj obličej, aby ho nepoznali, ale bylo to zbytečné. Lítačka si už pro nás šla do vlaku. Jenda ve snaze zachránit nás od nepříjemností požádal dvě spolucestující, aby řekly, že ty dopravní značky jsou jejich. Ale marně. Nevzaly to na sebe. Je to vůl, mohl si taky vybrat někoho jiného než dvě jeptišky. Poslední spásu jsem hledal u průvodčího, vždyť je to přece tátův kolega, ajzboňáci vždycky drželi při sobě. „Pane průvodčí, už je čááás,“ tloukl jsem zběsile do hodinek. Nepomohlo to. Vzal jsem mu tedy píšťalku, kterou měl na šňůrce kolem krku, a z půlmetru mu zahvízdal a zařval přímo do ksichtu. „Odjéééééézd!!!“ „Tak, soudruhu svobodníku a vojíne. Půjdete s námi,“ a šmytec. Spadla klec. „My bychom rádi, ale nemůžeme. Nám by ujel tento poslední vlak do Bechyně a za pozdní příchod z vycházky by nás zavřeli,“ ohradil se svobodník. „Nebojte se. Zavřeme vás my,“ utěšoval nás praporčík. No jo, tankisti, mají zvláštní smysl pro humor. Tak z toho už nevyklouzneme. Nasedli jsme do auta a vyrazili na nechtěnou návštěvu táborské kasárenské basy. „Nezajdem ještě na pár piv?“ provokoval nás vojín z lítačky, když jsme míjeli jednu z mnoha hospod. „Proložíme to panákama…“ doplnil ho se smíchem praporčík. „Ne, dnes už ne,“ odmítl pozvání Honza. „Ale přijeďte někdy do Bechyně. Třeba budeme pro změnu v lítačce my a tu vaši pohostinnost vám oplatíme.“ V kasárnách jsme si připadali jako cizí mravenci v cizím mraveništi. Tankánům nějak nebylo po chuti, že jsme je nejdříve doběhli s vymyšlenou historkou o divadle a že máme z toho všeho pořád jen srandu. Taky nám to dávali náležitě najevo. Jeden z táborských basmanů měl černou pásku přes oko, vypadal jak Jan Žižka. „V životě se už chlastu nedotknu, už vidím duchy,“ řekl Honza a vzápětí si vysloužil od tohoto jednookého vojáka herdu do zad. „Tak vyzout, vysvléci do trenek a dobrou noc,“ pochechtávali se nám. „Však vás ten humor přejde, až tady zmrznete,“ dodal jeden z nich, když jsem se jich zeptal, jestli bych nemohl dostat pilníček na nehty, že se


mi právě zlomil nehet. Moc dobře si všiml, že jsem přitom Honzovi ukazoval na mříže v okně a naznačoval, co bych s pilníkem skutečně provedl. Měl pravdu, humor mě záhy přešel. Honzu bohužel zavřeli do druhé cely, takže jsme si navzájem nemohli být oporou. Sotva za mnou zaklaply dveře, které zevnitř neměly žádnou kliku, napadla mě příšerná myšlenka – dnes tady umrznu. Byl duben, kosa jak v Rusku, od huby se mi kouřilo, husí kůži jsem měl i na místech, kde běžně nebývá, v okně žádné sklo, aby se vězeň nepodřezal. Taková klemra mi nebyla ani když jsem tenkrát v zimě spadl do vody. Lehl jsem si na studenou pryčnu, bez deky, bez spacáku, téměř nahatý jen na holé dřevo. Bylo to horší, než kdybych zůstal stát. Jenže stát celou noc bosky na studeném betonu se nedalo. Pak se přede mnou vynořila ze tmy postava. Smrtka, už si jde pro mě. Naštěstí to byl jiný vězeň, kterého jsem si zprvu v té tmě ani nevšiml. Půjčil mi svoji pracovní blůzu. Nojo, solidarita mezi kriminálníky. Mám asi metr osmdesátpět, ale pod jeho vestu jsem se nasoukal jak Grapefrujt do krabičky od sirek. Ne Grapefrujt, sorry, Kaprfild se ten kouzelník jmenuje. Ráno jsem si se střízlivením uvědomil, že máme průser jak mraky. Vrátili nám oblečení - konečně teplo, brýle - konečně vidím, boty - konečně můžu chodit, vojenskou knížku - konečně mě zase zavřou. Z Bechyně pro nás přijela eskorta se samopaly, po tak velké pozornosti jsme vůbec netoužili. Jenže předpisy jsou předpisy. A oni vlastně jeli pro vězně. Tudíž museli být ozbrojeni. Velitel eskorty, mladičký podporučík Malátný, se nás zeptal, jestli chceme nakopat do prdele hned anebo až doma. „Až doma,“ oba jsme se shodli na stejné odpovědi. Do té doby ho snad vztek přejde. Prý „doma“, najednou pro mě byly kasárna „domov“. Jenže po té zatuchlé tmavé studené černé vlhké kobce, ze které nás právě pustili, by pro mě „domov“ byla i lepenková krabice někde v parku. Druhý den jsme museli vlakem znovu do Tábora vrátit ceduli, značku a kužel na svoje místo. Tentokrát už podporučík Malátný neměl samopal. Už jsme nebyli vězni. Procházeli jsme město asi půl hodiny a zaboha si nemohli vzpomenout, odkud jsme to vzali. „Lékařské sympozium“ před Palcátem bylo jasné, ale ty značky? Vždyť je to jedno. Mrkli jsme s Janem na sebe a ukázali Malátnému doprostřed nejrušnější křižovatky. V té době až tak moc aut nejezdilo jako dnes, i když je Tábor docela velké město. „Opravdu jste to vzali tady?“ podivil se podporučík. „Ano, náčelníku,“ odpověděli jsme a tvářili se, že jsme si na sto procent jistí. Když jsme měli jakžtakž dobré vztahy s nadřízenými gumáky, tak jsme je oslovovali „náčelníku“. Bylo to pořád lepší než „soudruhu“. I některým gumákům toto oslovení bylo milejší. Ale nemohli jsme si to samozřejmě dovolit ke každému. Malátný asi moc znalý dopravních předpisů nebyl, anebo už chtěl mít tuto nepříjemnost také z krku, řekl, ať je tam tedy položíme a jdeme konečně na vlak. Počkali jsme až na semaforu zasvítí pro auta červená, vystartovali jsme doprostřed křižovatky, položili tam „Zúženou vozovku“ i kužel a utíkali seč nám nohy stačily pryč. I Malátnému došlo, že je to zase nějaká ptákovina, nečekal na nic a utíkal s námi směrem k nádraží. „Kluci, vezmeme to raději postranními uličkami, aby nás nikdo neviděl,“ křikl na nás zadýchaně. Doběhli jsme k vlaku, tam ale zase stála lítačka. V Malátném škublo, zbledl tak, že kdyby se do něj zakouslo klíště, tak chcípne hlady, rukama si zajel do vlasů a s výrazem malé holky, která uviděla pavouka, zařval: „Já nechci do basy!“ Lítačka na nádraží ovšem nestála kvůli nám, jen tam hlídkovala, o dopravní značce a kuželu uprostřed křižovatky naštěstí neměli ani potuchy, takže jsme v pohodě dorazili do kasína. Za tuto zpackanou vycházku nám hrozily další dny basy a kdybych si mezitím nezlomil ruku, tak jsem šel bručet. Chudák Jenda Novotný. Ten si ruku bohužel nezlomil, tak dostal sedm dní na tvrdo. Ale mohl dopadnout hůř. Při výslechu se mě totiž gumáci několikrát ptali, jestli jsem dostal rozkazem, abych nesl dopravní kužel. Chtěli z toho vytřískat senzaci, že svobodník zneužil své vojenské pravomoci. V tom případě by mu hrozil i prokurátor za šikanu. Mně by naopak basu nejen prominuli, bo bych byl oběť zlovůle nadřízeného, ale i povýšili za odhalení šikany. Znovu do basy se mi vůbec nechtělo, ale toto přece z Honzovy strany nebylo žádné ponižování. Řekl jsem jim, že vzít kužel, o kterém jsem se domníval, že se jedná o čechlo, byl můj nápad, bo jsem nechtěl, aby naše socialistická armáda utrpěla škodu. Bohužel ovlivněn „nepatrným množstvím alkoholu“ jsem nějak neodhadl skutečnou velikost a došlo z mé strany k mýlce, čehož velice lituju a už nikdy více se to nebude opakovat. Zabralo to. Raději mi ten blábol uvěřili. Asi za týden po vycházce v Táboře jsem si naštěstí zlomil ruku. Přejelo mě letadlo. Na nočním létání jsme s mazákem Madrem sbírali z přistávací plochy padáky, kterými miginy při přistávání brzdí svoji rychlost. „Na padáky“ jsem chodil rád, přestože to byly občas docela nervy, když přistávaly stíhačky rychle za sebou. Zejména v noci se vzdálenost a rychlost letadel těžko odhadovala. Bylo dost nepříjemné utíkat na


přistávací plochu, když už jsem v dálce viděl světla migin. Zejména když někteří piloti odepnuli toto brzdící plátno daleko od nás. Někdy jsme to nestihli a piloti si na nás po létání stěžovali, že přejeli přes přistávací padák. Jenže pořád bylo lepší být seřvaný od velitele než být na márách. Letadlo mě naštěstí nepřejelo při přistávání, ani při startu, to bych asi nerozchodil, ale po skončení létání, když ho tahala tatrovka zpátky do rozptylu s úly – betonovými bunkry. Šofér na nás sice troubil, ale mysleli jsme si, že nás chce vzít na korbu, abychom nemuseli šlapat dva kiláky po svých. Madro se ani neotočil, jen na něj mávl, ať jede dál, že se projdeme. Zbytek dne si vybavuju jako ve snu. Madro na poslední chvíli zahlídl letadlo, něco zakřičel a mrštně se sehnul pod křídlem. Periferně jsem uviděl nasávací špici miginy a Madrův rychlý pohyb, uskočil jsem dva kroky do leva a vyhnul se tak napíchnutí na pivot sloužící k zavěšení raket. Konec křídla mě však zasáhl z boku do zad a odhodil tři metry do příkopy. Odnesla to naštěstí jen ruka. Hlavně že jsem to neschytal do páteře. Na druhý den jsem dostal v nemocnici v Českých Budějovicích sádru a se sádrou jsem do basy jít nemohl. Stejně tak mi odpadlo lítání, služby, poplachy, poflakoval jsem se na cimře a chodil na špacír po kasárnách. To byl vegáč! „Ty si to umíš zařídit. Ty jsi snad pod to letadlo skočil schválně, abys´ nemusel do basy,“ řekl mi Jenda na jedné z mých procházek. Coby vězeň zrovna zametal chodník. „Buď v klidu, kámo. Jak mi sundají sádru, tak nastupuju do báně já,“ snažil jsem se trochu ho potěšit i mým neštěstím. „Hele, Maminko, až si budeš chtít v civilu zavzpomínat na ten karambol, tak si někde na videu sežeň film /Pod nohama nebe/ a tam máš několik záběrů na miginu, co tě srazila.“ „Tam je ale přece spousta stíhaček. Jak mám vědět, která to konkrétně byla?“ oponoval jsem Honzovi. Ten film jsem viděl, je točený převážně v Bechyni. Mihlo se v něm i několik našich lampasáků a pilotů. „No jo, jenže tebe přejela spárka pro dva piloty a ty jsou v Bechyni jen dvě. A do tebe vrazila právě ta, ve které na konci filmu lítal Munzar s Pavelkou.“ „Jak to tak můžeš vědět?“ „Jak asi? Podle čísla, ty vole. 0268. To se přece dobře pamatuje, ne? 68 je díky srpnu dost zapamatovatelné číslo a vyděl si svoje narozky, 10. května, nebo-li 10:5 a máš 02. Vždyť jsem byl v rozptylu ve stráži, když tě tam přivezli i s tou spárkou.“ Chvíli jsem přemýšlel, jaktože si Jenda tak dobře pamatuje moje narozky, ale hned jsem si vzpomněl, že je narozený ve stejný den. Po pár krocích mě potkal politruk. „Vojín Fojtů. Čo sa vám stalo?“ poukázal na ruku v sádře. „Ále náčelníku, srazilo mě letadlo,“ odpověděl jsem mu bez salutování, bo patřil k těm kamarádským gumákům, co nežerou vojnu. „Čo? Letadlo vás srazilo? A to letělo tak nízko, alebo vy tak vysoko?“ Tak to mě fakt dostal. Myslel to vážně nebo měl takový smysl pro humor? S politrukem jsem to měl dobré už od narukování. Po přijímači na všechny nové vojíny psal posudek a ten nám dal přečíst a podepsat. Ten můj byl napsaný tak pochvalně, až mi to bylo trapné. „Čo vy na to, vojín Fojtů?“ zeptal se mě překvapeně, když se mu zdálo, že se mi do podpisu moc nechce. „Soudruhu poručíku, dovolte mi promluvit,“ zahlásil jsem se podle řádu, bo měsíc po narukování jsme si samozřejmě kamarádský přístup ještě nemohli dovolit. „Tady máte chybu. Před slovo /které/ patří čárka,“ ukázal jsem mu prstem do textu. „Tady taky. Máte tam dvě chyby.“ „Ďakujem,“ řekl ještě víc překvapeně než před chvílí. Vůbec nečekal, že by mu vyplašený zobák opravoval jeho napsaný text. „Dve hrubé chyby. Tak to mám za tri. To ma doma moc něpochválija,“ smutně mě poplácal po rameni. Na cimře jsem řekl ostatním vojákům, že jsem si právě zadělal do budoucna na velký průser. Takzvané: ÚPPDKV. Úplně po p… do konce vojny. Na vojně bylo každé druhé slovo sprosté, však to znáte, chlapi. „Z toho si nic nedělej,“ řekl mi Bohouš. „Když se mě zeptal, kolik mám dětí, tak jsem mu řekl, že v občance ani jedno, ale po světě mi jich lítá spousta. Víc než má Bechyně migin.“ „To já mám pec dzecí,“ přidal se do hovoru jeden cigán. Tenkrát to byl ještě cigán, teď je to rom. Od té doby mu nikdo celé dva roky neřekl jinak než „Pec dzecí“. Pro ty z vás, kteří neumí východňársky, tak to znamená pět dětí. Po několika týdnech mi sundali sádru. Znovu jsem začal mít obavy, že půjdu bručet. Naštěstí přišlo už jednou zmiňované cvičení Balt a to se kvůli špatnému počasí protáhlo. Nad Baltickým mořem byly vichřice, takže naši piloti nemohli sestřelit požadovaný počet cílů. No a po prodlouženém pobytu v Žatci a návratu zpět do Bechyně uplynul čas, ve kterém jsem měl nastoupit do vězení (něco jako promlčecí doba),


takže jsem z toho vybruslil. Letadlo, které mě málem připravilo o život, mi možná život zachránilo. Nemyslím si, že bych si v base něco udělal, ale za dva roky vojny se přímo ve vězení oddělali tři vojáci a v ostatních prostorách kasína ještě další jeden nešťastník. Bohatě mi stačilo být zavřený těch několik hodin, abych věděl, že další pobyt v áreště mi není třeba. Preventivně by měli zavřít alespoň na dvacetčtyři hodin každého. To by si každý rozmyslel dělat nějakou neplechu. Když už bylo vše zapomenuto a průser zažehnán, zašel jsem po třech měsících za velitelem, že bych chtěl jít na vycházku. „Cože? Ty chceš jít ještě jednou na vycházku ? Nikam!“ „Ale náčelníku, vždyť mám ještě rok do civilu. Venku jsem nebyl několik měsíců. Potřebuju na vzduch. Ostatní vojáci chodí každý pátek na vycházku…“ „Ostatní vojáci netahají nad hlavou čechla,“ skočil mi do řeči velitel, „a neřvou přitom na celý Tábor: Na Balt! Na Balt! Jak Švejk: Na Bělehrad! Na Bělehrad!“ Nakonec mě pustil, ale prý celou noc kvůli tomu nespal. Jeho problém. Měl si projít Bechyni a zjistil by, že tam žádné dopravní kužely nejsou. SLÁVEK Kouknu z okna, Bad Soden byl pod mrakem. Deštivo, nevlídno, příšerně, pochmurno, plýskanice, sychravo. Áááááááá, já chci domů. Jenže, kam domů? Z Lúky jsem definitivně zmizel a na chalupě mám podnájemníky. Když jsem jel měsíc po přijímači na první opušťák, také jsem nevěděl, kde domov můj. Naši se za pár dní po mém narukování na vojnu odstěhovali na Vsetín na jedno velké sídliště. Číslo domu a bytu jsem samozřejmě znal, jenže hledejte to v tom velkém shluku paneláků. Uprostřed Sychrova jsem začal volat: „Mamí? Mamí?“ otáčeje se přitom kolem dokola. Chtěl jsem tím zapůsobit na mateřské city některé maminky s kočárkem, kterými se to tam jen hemžilo – bylo to nové mladé sídliště. Třeba narazím na nějakou rozvedenou maminku bez tatínka, která by dnes večer přivítala pánskou společnost. „Ty ses´ ztratil, vojáčku?“ ozval se za mnou příjemný ženský hlas. Skvělé, povedlo se. Otočím se a vidím, že tato maminka se stala maminkou minimálně před šedesáti roky. Ještě, že neřekla „chlapečku.“ „No já tady někde bývám a nevím kde,“ odpověděl jsem jí po pravdě. „Jak je to možné?“ projevila zájem starší paní. Stručně jsem ji vše vysvětlil a ona mě nasměrovala na horní konec sídliště, kde jsem už bez problémů našel náš byt. Byl to zajímavý pocit přijít poprvé domů. Rodiče si v rámci svých chabých finančních možností a s pomocí půjčky zařídili nádherný byt. Nový nábytek, nové koberce, nová sedačka, lustry, doplňky. Krása. Byl jsem z jejich bývání nadšený. Když se ke mně žádná rozvedená paní nepřihlásila, nezbývalo mi nic jiného než si vystačit s rodiči. Zašli jsem do restaurace na večeři a strávili pohodový večer. Naši se pak odebrali domů, mně se samozřejmě ještě domů nechtělo, tak jsem se trochu seznámil se vsetínským nočním životem. Po návratu do kasína moje spolubojovníky nejvíc ze všeho zajímalo, jak jsem si v civilu užíval a jestli byl sex. Řekl jsem jim po pravdě, že nejdřív jsem byl s mamkou a taťkou na večeři. Ani nečekali, jak se můj opušťák později v noci dále vyvíjel, chytli se toho oslovení „mamka“ a od té doby jsem měl celé dva roky přezdívku „Maminka“ nebo „Mamča.“ Hele, chlapi, nehledejte v tom žádný erotický podtext, jo? Stejně je zajímavé, jak občas k přezdívkám dojde. V práci se mně a kolegovi kdysi tak trochu líbila jedna holka. Shodou okolností nám mistr nakázal přestěhovat na šatně její skříňku. „To je príma, Venco,“ řekl jsem kolegovi. „Aspoň podle visačky na dveřích skříňky zjistíme, jak se ta kočka jmenuje. Co tam má napsané? Jak se teda jmenuje?“ „Veselý,“ přečetl Venca. „Ty vogo, tak ona je chlap,“ řekl jsem překvapeně. Od té doby jsme ji neřekli jinak než „Veselý chlap.“ Chudák holka. Ale bývají i horší přezdívky. Třeba…Smraďoch. Naštěstí žádného takového neznám. Když už jsem u těch omylů…Začátkem devadesátých let se roztrhl pytel s erotickými telefonními službami. Čistě ze zvědavosti jsem jednou zavolal „do klubu“. Člověk má vyzkoušet všechno, no ne ? „Halo, kdo je tam?“ ozval se příjemný medový hlásek. „Standa, hihihi.“ „Ahoj Stáňo, tady je Simona.“ „Ahoj Simono, hihihi.“


„Tak ty jsi dostal na mě chuť?“ „Jo, hihihi.“ „Já mám na tebe také chuť, Stáňo.“ „Jo? Hihihi. Jestli ty to tak jen neříkáš…hihihi. Jestli ty to neříkáš každému…hihihi.“ „Ne, Stando. Chci jen tebe. A víš, co mám na sobě?“ „Nic? Hihihi.“ „Ty jsi ale nedočkavý. Mám na sobě nádherné průsvitné krajkové prádélko,“ snažila se mě navnadit Simonka. „Já mám na sobě spodňáky, hihihi,“ nechtěl jsem zůstat po zadu. „A představ si, Stando, že ležím na nádherných bílých kůžích u krbu, ve kterém plápolá ohýnek.“ „Víš, kolik je v takových kůžích roztočů ? Miliony. Zrovna včera jsem je počítal, hihihi.“ „Mám otevřené šampaňské a čekám, že si lehneš vedle mě,“ pokračovala Simona. „A kam mám přijet? Hihihi.“ „Ale ty nemusíš nikam jezdit. Já nechci tak dlouho čekat. Já tě chci hned teď.“ „A jak to mám udělat? Hihihi,“ hrál jsem nechápavého. „Ale Stando, ty se pořád směješ. Takhle mě asi neuspokojíš,“ cítil jsem trochu výtku v jejím hlase. Sakra, práce. Takový blbý rozhovor a tolik peněz mě už stál. Přitom mi vůbec nestál, hihihi. Musím to ukončit. „Hele, Simčo. Já jsem ti brnkl jen ze zvědavosti, tak se měj a…“ nestačil jsem se ani rozloučit a Simoně zazvonil druhý telefon. „Halo, kdo je tam?“ příjemným medovým hláskem přivítala druhého volajícího. „Tomáš.“ „Ahoj Tomáši. Tady je Simona a Stáňa.“ „Ahoj holky, tak vy jste dnes na mě dvě, jo? To bude rodeo,“ celý rozechvělý nás pozdravil Tomáš. No, tak to jsem se dostal do pěkné šlamastyky. Mohl jsem sluchátko decentně položit, Simča by se z toho už nějak vykroutila. Anebo jsem mohl hrát tuto hru. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. „Ahoj Tome,“ začal jsem kapánek slabším hláskem, ale ne takovým tím buzerantským. Snažil jsem se jen o příjemný holčičí hlas. „Vsadím se s tebou, že nechceš poslouchat žádný blbý kecy, ale chceš se na mě hned vrhnout, co? Abys´ nemusel moc platit, že jo? A předehru také nepotřebuješ, nemám pravdu? Tak pojď na mě, ty prasáku. Strhej ze mě hadry a pořádně mě vyšoustej, tááák, jooooo, jsi skvělýýýý, dělej mi tooooo, mě to dělá moooooc dooobřéééé, áááááuuu, ááááá, áááách, ještěěěě, poooořááááádněěěě,“ vzpomněl jsem si na jednu noc s jednou velice dobrou kamarádkou. Neuplynula ani minuta a Tomáš se se mnou rychle rozloučil. Ani pusu mi nedal. Ti chlapi jsou všichni stejní. „Tak to byla rychlovka, Stando,“ ozvala se Simča, která celou dobu do rozhovoru nezasahovala. „To žasnu. Takhle bych si ale nevydělala ani na slanou vodu, takhle to nesmím dělat. To by mě brzy propustili.“ „To víš, Simonko. My chlapi víme, co nás nejvíce rajcuje. Chudák Tomáš. Je buzerant a ani o tom neví,“ zasmál jsem se a s těmito slovy jsem se chtěl se Simonou rozloučit. „A ty bys´ se mnou nechtěl někdy poležet u krbu a popíjet šampaňské? Přítelkyni asi nemáš, když jsi mi zavolal. Já nemám nikoho, jinak bych tuto práci nemohla dělat,“ pozváním na rande mě Simona příjemně překvapila. „Ale já mám vážnou známost,“ zalhal jsem, abych ji neurazil. „Opravdu jsem ti zavolal jen ze zvědavosti. Jestli jsi tak krásná, jak máš krásný hlas, tak to dlouho sama nezůstaneš. Určitě jsi velice příjemná, což je pro spoustu kluků daleko důležitější. Simonko, ahoj a měj se fajn. A kdyby ti někdy ještě volal Tomáš, tak ho pozdravuj, divočáka, a řekni mu, že na něj vzpomínám a že jsem si tři dny nemohla sednout na kolo. Určitě ho to potěší stejně, jako když to řekla kdysi jedna holka mně. Papa.“ Uff. Konečně konec. Vzpomínky na tyto zážitky mi trošku vyloudily škleb na rtech. Opláchl jsem si obličej. Že by mě to probralo, se říct nedá. Chtělo by to spíš sprchu. Jenže ta tu není. Zavolal jsem Slávkovi. Několik SMS-ek jsem už svým kámošům poslal, ale pokec je pokec. I Věře jsem napsal svoji přechodnou adresu. Kdyby se mi něco stalo s mobilem, tak by na mě neměla žádný kontakt. Předpokládal jsem, že bude chtít rozvod dotáhnout co nejrychleji do konce. Se Slávkem jsem se znal od prvního dne na vojně. Spřátelili jsme se a jak už to tak bývá, takové přátelství je na celý život. Prožili jsme spolu přijímač na stejné cimře, pak jsme sice byli každý na jiné letce, ale naštěstí celé dva roky u stejného útvaru ve stejné budově. Slávek o patro výš. První den v přijímači byl příšerný. Ta představa: dva roky zavřený v kasínu, brrrr. Přišel jsem na pokoj a představil se. Všichni mí spolubojovníci byli z východu Slovenska, někteří z nich byli hodně opálení.


Poslední voják, se kterým jsem se seznámil, byl takový nenápadný blonďatý mladík. „Já jsem Standa,“ začal jsem první. „Sláva.“ „Hip hip hurá,“ snažil jsem se být vtipný. „Ale jak se jmenuješ?“ „Vždyť říkám: Sláva nebo chceš-li tak Slávek, Miloslav, vole.“ Prý „vole“, takže asi Pražák. Nesnášel jsem to oslovení „vole“. Na Valašsku na něj nejsme moc zvyklí. Ale alespoň jeden Čech mezi Východňármi. Dobré něco. „Odkud jsi?“ pokračoval jsem. „Ze Vsetína.“ „Ty vole,“ použil jsem pro změnu toto oslovení já. „Ty jsi ze Vsetína? To snad není možné. Já jsem také ze Vsetína. Kde tam bydlíš? A kde děláš?“ otázky ze mě jen sršely. „Ve Zbrojovce.“ „No já taky,“ nemohl jsem tomu uvěřit, taková náhoda. Ale z firmy jsme se neznali, bo v té době tam dělala spousta lidí. Zbrojovka byla roztáhlá na veliké ploše a měla hodně od sebe vzdálených budov a oddělení. Od té doby jsme bez sebe nedali ani ránu. Ani po vojně. Navzájem jsme si odsvědčili svatby a prožili několik dovolených, výletů a před svatbami spoustu akcí. Kromě toho jsme si samozřejmě i navzájem vypomáhali. Když potřeboval vystěhovat skříň do osmého patra v paneláku, kde po návratu do civilu bydlel, než si postavil krásnou vilu, tak se s důvěrou obrátil na mě. Sakra, to nemá jiné kamarády? No co už, nějak to zvládnem. A pak zajdem na pivo. Osm pater. To je krásná vyhlídka na město, ale blbá vyhlídka při stěhování nábytku. Naštěstí měli v paneláku výtah. Bohužel byl moc malý. Naštěstí byl dost vysoký, aby tam vlezla skříň. Bohužel jsem tam už nevlezl já. Naštěstí Slávka napadlo, že když vstoupí do výtahu a já na něj přiklopím skříň, tak vyjede nahoru a nebudeme se muset namáhat se stěhováním po schodech. Povedlo se. Slávek odjel. Čekal jsem na výtah, pět minut, deset minut, výtah nikde. Slyšel jsem ho sice, jak pořád jezdí mezi patry, ale do přízemí ani jedenkrát nedojel. Kurnikšopa, proč nesjede až dolů? Plácl jsem se do čela - já jsem takový vůl ! Zapomněl jsem si ho přivolat. Sám od sebe ke mně přece nedojede. Rychle jsem tedy zmáčkl tlačítko. Výtah se opět rozjel, ale ke mně do přízemí zase nedojel. Čekal jsem dalších pět minut. Chudák Slávek na mě čeká nahoře, abychom mohli skříň dostrkat k němu do bytu. Výtah mezitím putoval mezi dalšími poschodími. Opět jsem ho přivolal. No konečně, konečně po téměř půlhodině dorazil výtah až do přízemí. Rychle jsem otevřel dveře a chtěl jsem do něj nastoupit. „Kurva, který kokot tady dal tu skříň!“ zaklel jsem, bo jsem čelem vrazil do skříně. Za ní stál bledý Slávek. „Kde jsi tak dlouho?“ zašeptal. „No, kde bych byl. Tady přece. Já za to nemůžu, že ten výtah tak dlouho nejel. Ty sis' to s tou skříní rozmyslel? Ty už ji nechceš?“ „Proč jako?“ „Protože jsi ji přivezl zpátky.“ „Kam zpátky? Ve kterém jsme teď vlastně patře?“ „V přízemí přece.“ Už tak bledý Slávek ke všemu ještě zezelenal. „Nechceš mi snad říct, že pojedu ještě jednou nahoru, že ne?“ Chudák, Slávek. Kdyby jenom jednou. Než jsem vyběhl osm pater, tak si bohužel kdosi opět přivolal výtah. A pak ještě dvakrát. Cestou po schodoch, po schodoch jsem přemýšlel, proč ten Sláva vlastně jel i se skříní dolů. Až teprve v sedmém patře, kde už začal vzduch řídnout, mě trklo, že on se vlastně z výtahu bez mé pomoci nemohl dostat, bo byl zatarasený skříní. „Mně se zdálo divné, že nějak moc lidí chodí po schodech a nikdo nejezdí výtahem. Někteří se drželi za čelo jak já,“ řekl jsem nahoře Slávkovi. Ten den jsme už na pivo nešli, bo Slávkovi bylo špatně. Prý kdyby jezdil celý den na velkém řetízkovém kolotoči, tak nebude tak zrychtovaný jak po půlhodině ve výtahu. Slávkovi první manželství nevyšlo. Vydrželo mu jen jeden rok. Ale hned nato si našel novou známost, Štěpánku – príma holku, takže měl během necelých dvou let dvě svatby, na kterých se sešli ti samí svatebčané. Samozřejmě, že jen ti ze Slávkovy strany, to dá rozum. Mimo jiné i jeho mladí strýcové Vítek a Venca. Slávek je požádal, aby mu odvozili svatbu s tím, že jakmile zasedneme k hostině, tak mu na


večerní a noční odvoz hostů bude stačit už jen jeden šofér. Druhý může s ostatními pít. A protože oba strejdové byli kamarádi a měli přátelské povahy, tak si navzájem dávali přednost a chtěli se pro druhého „obětovat.“ „Hele, Venco, posledně jsi řídil ty, tak teď budu řídit já, aby sis´ mohl vypít.“ „Ale já budu klidně řídit i teď, mně to nevadí. Klidně si vypij ty, Víťo.“ „Nene, Venco, to by nebylo vůči tobě spravedlivé. Minulý rok jsi to Slávkovi odvozil ty, tak teď je řada na mě.“ „No a příští rok to zase odvozíš ty, Venco,“ vlomila se do hovoru Štěpánka. Strejdové si bohužel nevšimli, že nevěsta stojí dva kroky za nima. Štěpánka to naštěstí přešla se smíchem a nad horečnatými omluvami obou svatebčanů jen pobaveně mávla rukou. Vždyť říkám, príma holka. Se Slávkem jsme se před mým odjezdem do Německa zašli rozloučit do naší oblíbené restaurace na náměstí. Mají tam dobré pivo, výbornou kuchyni a hlavně ta servírka…Sandra…kočka k pohledání. „Máte vybráno, pánové?“ zeptala se nás naše oblíbená číšnice. „Ano.“ „Tak co to bude?“ „Já si dám to samé, co on,“ ukázal jsem bradou na Slávka. „A vy si dáte?“ očima přejela po Slávkovi a hned si sama se smíchem odpověděla: „To samé, co on,“ a kývla hlavou směrem ke mně. Je fakt dobrá. Nejenže je nádherná, ale má i smysl pro humor. To se jen tak nevidí. „Takže?“ podívala se znovu na mě. „Já už jsem to zapomněl,“ zalhal jsem, abych ji ještě chvíli u nás zdržel. Povytáhla obočí a měla nakročeno k odchodu. Asi abychom si to ještě v klidu rozmysleli. „Jo, už vím. Už jsem si vzpomněl. Dám si to, co minule.“ „Tak já vám to objednám,“ nenechala se zaskočit a nahodila opět nádherný úsměv. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme tady byli naposledy před měsícem a půl. Při té intenzitě návštěv, kterou tady dennodenně mají, nebylo v lidských silách si zapamatovat, kdo si co objednává, ani kdybychom tam chodili častěji. Ale Sandra zareagovala perfektně. Nakonec jsme si oba dva objednali Valašské medailonky s opékaným bramborem a sýrovou omáčkou. Dobrota až jsme se za ušima oblizovali. Když si Sandra přišla pro téměř vylízané talíře, tak ji pro změnu poštengroval Slávek. „Vůbec se to nedalo jíst a bylo toho málo.“ Logika, ne? Sandra se jen příjemně zakřenila. Už nás zná. „Opravdu mizíš? Nechceš si to ještě rozmyslet?“ zeptal se mě Sláva, když jsme dojedli. „Ne, kámo. Mě už tady nic nedrží. Však moc dobře víš, jak jsem dopadl.“ „Tak to je fakt škoda, budeš mi chybět,“ myslel to upřímně. „Ale vždyť já tam nejedu na pořád. Vyzkouším něco nového, přijdu na jiné myšlenky, vydělám trochu peněz a pak se vrátím.“ Vzpomínali jsme na vše, co jsme spolu prožili a že toho bylo…Hlavně na vojně. Kupodivu jsme za celé dva zelené roky byli jen na dvě společné vycházky. Jedna byla hned po přísaze s našimi rodiči a pak ještě během prvního roku druhá. Zbytek vojny nám to už nevycházelo. Střídali jsme se navzájem v Ostré hotovosti. Ostrá hotovost byla odloučená budova na začátku ranveje. Vojenské letiště v Bechyni mělo status „Dva“, což znamenalo, že do dvou minut po písknutí poplachu musela být stíhačka ve vzduchu. Jestli si dobře vzpomínám, tak status „Jedna“ měly mimo jiné České Budějovice. Ty byly blíž k západní hranici. V Budějkách musel sedět vždy jeden pilot po celou dobu služby přímo v kokpitu letadla a čekat na pérák, nebo-li vzlet. Střídali se, tuším, po jedné hodině. Co jsme si ale nenechali ujít, byl náš společný opušťák. Sláva zorganizoval bečku, kde mě chtěl představit svým kamarádům. Sešlo se nás asi deset. Zapadl jsem mezi ně, jak kdybychom se všichni znali odmalička. Tak to je dobrá vyhlídka. Až se vrátíme do civilu, budu mít ve Vsetíně alespoň další kámoše. Bylo kolem desáté večer, nejvyšší čas na něco dobrého. Na pozdní večeři jsme měli zakoupené ryby. Slávek rozdělal oheň kousek dál od ostatních, aby nebyli dýmem moc očouzení. Chtěl jsem být užitečný, tak jsem se nabídl, že je na roštu opeču sám. Sice jsem to nikdy nedělal, ale na tom se přece nedá nic zkazit. Jeden z kámošů, Josef, je okořenil a přichystal na rošt. Prohrábl oheň, aby rozžhavené uhlíky jen doutnaly a ryby tak nebyly vystavené přímému ohni. Zavolal na mě, ať je jdu teda grilovat, když se mi chce. Začal jsem točit s kličkou tak, jak jsem to vídával v televizi při grilování kuřat. Po chvilce začaly ryby nádherně


vonět. Všem se sbíhaly sliny, pochvalovali mě, jak jsem šikovný a ochotný, že jsem se toho sám chopil. Nikomu jinému se totiž nechtělo sedět u ohně bokem od ostatních. Vyptávali se mě, kdy už to bude, že se ta vůně nedá vydržet. „Jo, to mně musíte říct vy, já to nepoznám, kdy je to hotové,“ řekl jsem po pravdě. „Nezapomeňte, že mi před chvílí vypadlo sklíčko z brýlí a že na to téměř nevidím.“ Zbytek brýlí jsem si strčil do kapsy, snad se mi tam nerozbijí. Nosil jsem tenkrát šestky dioptrie, takže jsem byl bez brýlí docela slepý. K tomu ta tma…žhnoucí uhlíky moc světla nevydávaly. „Tak to bude nejvyšší čas. Se mně zdá, Stando, že už to trochu připaluješ,“ seběhli se ke mně jak hladoví vlci. „Kde máš ryby?“ „No, kde by byly. Na roštu snad, ne?“ Jenže rošt byl prázdný. „Tys´ nám je sežral,“ vyjeli po mně. „Ale kdeže. Ani jsem se jich nedotkl. Jak mi je tady Josef nachystal, tak jsem je táááákhle začal otáčet…“ ukázal jsem jim otáčení roštu. „Ježíšmarjá, ty jsi pako,“ plácl se do čela Slávek. „S tím se netočí kolem dokola jak s kafemlýnkem, ale jen kolébá ze strany na stranu,“ a ukázal mi dlaní pohyb, jak když se loďka pohupuje na vlnkách. Takže mně všechny ryby při první otočce popadaly do ohně, tam se v popelu pěkně voňavě škvařily a já jak Chocholouškův pacient přes půl hodiny točil s prázdným roštem. Když nebyly ryby, tak kohosi napadlo, že bychom si mohli uvařit slepici. Nabídl jsem se, že ji uvařím. „Néééééé,“ ozvalo se sborově. Příště mě už na bečku nepozvali. Škoda, byla to príma párty.

Zasmáli jsme se této vzpomínce. „Stejně bylo na vojně nejlépe v Ostré hotovosti. Žádní mazáci, žádné rajony, prostě veget,“ zasnil se při další vzpomínce Slávek. „Udělal sis´ svoje a měl jsi klid. Občas nám pískli pérák, letadlo odletělo, takže jsme měli dvě hodiny klid. Po přistání jsme udělali poletovou kontrolu a zbytek dne bylo volno. Pohoda. V létě jsme se jenom opalovali vzadu na úlu a v zimě jsem chodil posilovat.“ „Také jsem posiloval. Jednou nám pískli v zimě pérák, byl jsem ze cvičení zpocený jak prase, venku mínus patnáct stupňů a musel jsem do té kosy jen v mokrém tričku, trenkách a nazůvkách. Jsem myslel, že zhebnu. K stíhačce jsem letěl jak namydlený blesk a zpátky ještě dvakrát rychleji. Bosky, po sněhu, bo nazůvky mě zdržovaly. Ale kupodivu jsem z toho neomarodil.“ „Kde by, však jsme na začátku vojny dostali injekci proti smrti. Ještě pět roků po vojně jsem neměl ani chřipku ani angínu,“ Slávek si lokl piva, utřel pěnu hřbetem ruky a pokračoval. „Když mně pískli první pérák, tak jsem šel zrovna s večeří od okýnka. Položil jsem tácek na zem a davaj do úlu. Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že můžu udělat pět kroků k nejbližšímu stolu a odložit žrádlo tam. Všichni do mě pořád hučeli, že jakmile písknou poplach, tak musím všeho nechat, se vším praštit, přestat chcát, přestat srát a utíkat k mašině. Bohužel mi jeden z běžících vojáků šlápl do talíře, tak jsem byl zbytek dne bez jídla. A Ondra od světlušek? Ten si zase chvíli před poplachem zubama ukousl roh igelitového sáčku s mlékem, ten velký, litrový, a protože nechtěl o mléko přijít, tak ho za běhu pil. Zas tak moc toho ale na pití neměl, bo se ve dveřích srazil s majorem Foltýnem a skoro celé mléko na něj převrhl. Foltýn mu zato uštědřil herdu do zad a řval po něm, že jestli kvůli tomu pitomému mléku nestihne Ondra zavčas rožnout světlomety a on bude muset startovat po tmě jen podle pohotovostního osvětlení, tak ho nechá zavřít. Pak si nasadil helmu na hlavu a protože mu Ondra to mléko vyčabral nejen na leteckou kombinézu, ale i do přilby, tak zbytek mléka mu stekl po ksichtu. Naštěstí to stihl.“

„No jo, první poplach v Hotovosti – na to se nezapomíná. Já jsem na něj čekal několik hodin. To byly nervy! Už jsem to chtěl mít poprvé za sebou. Pořád jsem si v duchu říkal, co všechno musím udělat: sundat čechlo, odstranit myšolapy, sundat boční kryty, vytáhnout pojistku pro případné odstřelení přídavné nádrže, odkopnout klíny zpod kol a rychle zmizet z úlu, aby mě pilot neuškvařil, až přidá plyn. Při běžném létání to byla brnkačka, ale v Ostré? Tam šlo o sekundy. Bál jsem se, že to všechno nestihnu udělat. A pak pískli můj první pérák. V pohoděěěěě…ještě jsem dokonce vytáhl zajišťovací kolíky proti samovolnému odpálení raket. Zbrojnoš, co to měl na starost, byl totiž na WC.“ „To když pískli první vzlet Pec dzecimu…Vzpomínáš, který to byl Pec dzecí?“ „No jistě. Některá jména se mi už z hlavy vytratila, ale na Pec dzeciho si pamatuju. Menší tlustější tichý klidný cigán. Docela jsem ho měl rád. Kdyby byli všichni cigáni takoví…“


„No tak Pec dzecí celou cestu z ubytovny do úlu utíkal s pingpongovou pálkou v ruce a řval na plné pecky, jak kdyby mu za řití hořela koudel.“ „Co řval?“ „Právě že nic konkrétního. Jen řval: ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. Možná si tím dodával odvahu. Měl jsem v té době už několik poplachů za sebou, už jsem byl zkušený matador, tak na něj volám, ať tu pálku někam zahodí, že bude potřebovat obě ruce. A on ne, aby ji jen tak trochu odhodil dva metry od sebe někam bokem ke stěně bunkru. Vší silou s vytřeštěným výrazem v obličeji ji za běhu mrsknul do stěny. Jenže raketa se od stěny odrazila a dopadla přímo pod kolo miginy. Možná si myslel, že by přes tu malou raketku migina nepřejela, vzal ji ze země, už ji ale nikam neházel, setnul ji mezi zuby a všechny další úkony dělal s pálkou v hubě.“ „To musel být pohled,“ skočil jsem Slávkovi do řeči. „To teda byl. Migina už byla dávno v luftě a on tam pořád stál s pálkou v hubě, mával za letadlem, sotva popadal dech a pokoušel se o něj infarkt. Říkám mu: /Pec dzecí – klídek. Už je vše v pohodě./ A on: /Boha jeho, ja tu něbuděm ani minutu/. Opravdu byl na něj pohled za všechny prachy,“ rozchechtal se Sláva i po tolika letech. „Však se také na druhý den nechal z Hotovosti vystřídat a už ho tam nikdo nikdy nedostal.“ „V Ostré byli i lampasáci příjemnější,“ přispěl jsem do společných vzpomínek pro změnu já. „Žádné nástupy, rozcvičky, pochody, nic. Žádné čtení denních rozkazů. Jednou měl jako pilot službu sám nejvyšší velitel letky podplukovník Hron. Nechal si nás nastoupit před barák, což nikdo z nás nečekal. A před nastoupenou jednotkou mě vyzval k vystoupení z řady, že mi udělí, už nevím za jakou kravinu, pochvalu.“ „Ááá, pan Šplhounek.“ „Hele, Slávo, jaký já jsem byl šplhounek? Za celou vojnu jsem neměl ani jednu pecku, žádné povýšení, ani odznak Vzorného vojáka jsem neměl. Jediný odznak, co jsem měl na vycházkovém stejnokroji, byla červená kapka za darovanou krev,“ durdil jsem se naoko. „Nemusíš se hned čertit,“ řekl Sláva úplně zbytečně, bo nejsem samonasírací typ. „Byl jsem v té době v Hotovosti už asi měsíc v kuse, takže jsem nějak z toho okázalého vojenského vystupování vypadl. Místo poklepání na rameno vojína před sebou, aby mě umožnil vypochodovat vojenským krokem, a místo zvolání: Sloužím socialistické vlasti! jsem kluky před sebou rozrazil jak když kovboj otevře lítačky do baru a Hronovi jsem řekl: /Jééé, děkuju. To jste nemusel./ A sám jsem mu podával ruku.“ „Tak to bylo fo-pa.“ „To byl přestupek nejen proti vojenským řádům, ale i proti etice jako takové. Ke všemu jsem měl na ruce zapatlané špinavé rukavice umaštěné od oleje. Hron mě dvěma prsty štítivě chytil za zápěstí a druhou rukou mi prst za prstem sundával rukavici. Pak ji hodil na zem. Ještě mi řekl, že se v takových případech zvolává: Sloužím socialistické vlasti. /To je možné/ odpověděl jsem mu a tím to pohnojil nejen sobě, ale všem okolo, bo hned na to jsme měli tři hodiny pořadového cvičení. Si dovedeš představit, jak mě měli ostatní spolubojovníci ten den rádi. Myslel jsem si, že dostanu deku.“

Slávek kývl na Sandru, poručil „Jegemajstra“ a vystřídal mě ve vyprávění. „Nojo, Stando, sedí se nám tady dobře. Ale nechybělo moc, a musel jsem podepsat vojnu. Však víš, jak to chodilo. Když někdo udělal nějaký malér, který by stál moc peněz, tak musel zůstat na vojně tak dlouho, dokud dluh neodčinil. Mně se stala v Ostré též taková nepříjemnost. Po přistání letadla, když už v bunkru nikdo nebyl, jsem jen tak v nazůvkách stoupl na zadní křídlo, abych z ocasní plochy vytáhl černou skříňku. Jenže mně podjely nohy, zavrávoral jsem a začal mávat rukama, abych chytil balanc. Černá skříňka mi vypadla z ruk a udělala díru do křídla.“ „Ty jo, ty sabotére. Pro koho jsi pracoval? Kolik ti za to dali špinavých imperialistických dolarů?“ „Tccc. Nic jsem od nikoho nedostal. Ve mně by se krve nedořezal. Co teď? Nahlásit to? Nenahlásit? Jenže když to nenahlásím a migina bude mít vzlet, může mít ve vzduchu problémy a zřítit se. Ale nikdo by o tom nevěděl, že jsem to zavinil já. Anebo jít s pravdou ven, což znamenalo, že ze dvou pohotovostních stíhaček zůstane jen jedna. To je padesátiprocentní oslabení naší rychlé obrany. To bych mohl jít sedět i do Sabinova. Musel jsem to nahlásit, jinak to nešlo. Zašel jsem za pilotem a řekl mu, že jsem si všiml díry na křídle. Že to možná způsobil nějaký velký pták ostrým zobákem. Pilot se na to poškození podíval, chvíli přemýšlel a pak mi přikázal, abych vytáhl černou skříňku – to jsem už věděl, že je zle. Skříňku vložil do otvoru, zapadla tam přesně jak poklička na hrnec. Nasál zhluboka vzduch, ostře se mi díval do očí, pak se rozhlídl kolem dokola a když viděl, že jsme tam sami, tak mi řekl, že je to opravdu od nějakého ptáka. Letadlo nechal odtáhnout do opravny, nahlásil mimořádnou událost, ale o skříňce nepadlo ani slovo.


Za pár dní na to mi o samotě řekl, že mě nepráskl jen proto, že kdybych to nenahlásil, tak by si toho nemusel nikdo všimnout, křídlo se v přetížení mohlo rozlomit a byl by po smrti nejen on, ale i lidé na zemi. Moc dobře si je vědomý toho, že jsem přiznáním riskoval svůj zkažený život v base nebo doživotně u vojska.“ „Hele, Slávku, tak to jsme na tom stejně. Mně se taky podařilo vyřadit jednu stíhačku z Hotovosti. V celé Bechyni bylo asi šedesát migin, ale jen dvě z nich měly jiný motorový olej. Praporčík Brázda sundal kryt, na kterém bylo napsané označení oleje, a bohužel ho popisem otočil k trupu letadla. Tak jsem tam načepoval ten nesprávný. Dávám kryt zpátky a ejhle: průser. Hned mi bily do očí jiná velká písmena a cifry, než jaké jsem měl zafixované z předchozích plnění oleje. Zeptal jsem se na to praporčíka. No…moc nadšený nebyl. Ale vzal to na sebe.“ „O Brázdovi se říkalo, že musel podepsat vojnu, že měl nějaký škraloup. Tak možná proto. Hodně gumáků bylo dobrých. S odstupem času se nám i ti přísní zdají, že byli jakžtakž.“ „Slávo, neměli bychom za tu oslabenou Hotovost, za ten odboj proti komunistům dostat nějaký metál?“ „Však napiš prezidentovi, co ti na to řekne. Třeba si tě pozve na Hrad.“ „Tak maximálně do hladomorny. Raději ne. Ještě by nám to i po těch iks letech dali k úhradě. Někde musí nahrabat peníze na státní dluh.“ Sandra nám donesla další piva s krásně načechranou pěnou, tak to má být. Přiťukli jsme si vrchem, spodem, ťukli o stůl a napili se. „Stejně ten náš státní dluh nechápu. Komunisty fakt nemusím. Však víš, že jsem zaměřením spíš pravičák. Vždycky jsem volil pravici. Ale co se komoušům nesmí odepřít je, že uměli jakžtakž hospodařit. Žádné dluhy, ve spoustě oborech jsme byli soběstační. Na to, jak nás Rusáci a celé RVHP drželo na uzdě, tak jsme na tom byli pořád dost dobře. Hodně našich firem mělo mezinárodní úspěchy, měli jsme tolik světově uznávaných značek.“ „To jo. Je to v kelu. Teď místo toho, aby si naše vrchnost vzala z minulosti to dobré a využili to ku prospěchu celého státu, tak to ne. Anebo kdyby se nechala inspirovat anebo přímo okopčila nějaké systémy nebo způsoby vedení hospodaření od vyspělých států, kde s tím mají mnohaleté zkušenosti, které se osvědčily. Kdepak. Vymyslí nový zákon a než ho schválí, tak ho novelizují, bo je to paskvil. Víš, co je mi divné, Slávku? Když něco navrhne pravicový politik, tak je levičák zásadně proti. Anebo naopak. Socdemák podá návrh a odesák je zásadně proti. To je jak noc a den. To snad ani nejde, aby se absolutně v ničem nikdy neshodli. Chtěl bych jednou být svědkem toho, že by některý politik řekl o zákonu navrhnutém od konkurenční strany, že je to dobré, že je to pro lidi a tudíž pro to bude také hlasovat, i když je to z opačného politického spektra. Ale nechme politiku politikou. Jenom bychom se rozčílili,“ ukončil jsem zavčas toto nevděčné téma. Se Slávou jsme se i v politice vždy shodli, ale dnes jsme se tím zabývat nechtěli. „A na Natpetyho si vzpomínáš? Z Druhé letky. Takový malý brýlatý nenápadný Východňár. Náš ročník,“ vrátil se Slávek ještě jednou k naší vojenské službě. „Jo. Vážil čtyřicet kilo i s protihlukovou přilbou. Moc jsem se divil, když ho jednou dali do lítačky. Takový capart by těžko zpacifikoval nějakého ožralého vojáka vracejícího se z vycházky.“ „Natpetyho se kterýsi lampasák ptal, jak se jmenuje. Potřeboval to do nějakého lejstra. Vlado mu odpověděl, že Natpety. /A jak se to píše?/ /No ako…ako…normálne, Natpety./ /Nadpaty?/ /Nie. Natpety./ /Takže Natpety./ /Veď hej. Ako by sa to inak písalo?/ Poručík tedy napsal Natpety a dal to Vladovi zkontrolovat. /Veď to nieje moje meno, takto sa to predsa niepíše./ /Tak mi to hláskujte./ /N…A…G…Y. Pomlčka. P…E…T…I. Veď vraviem, úplne normálne, Nagy-Peti./“ „S Vladom byla taky sranda. O co byl menší, o to byl vtipnější.“ „Víš, kam jsem rád chodil kromě Ostré hotovosti?“ „Na vycházky.“ „No to taky, ale…“ „Na opušťáky,“ znovu jsem rychle skočil Slávkovi do řeči. „Na dovolenky, do civilu,“ pokračoval jsem v tipování. „Nech mě domluvit, ty pako. Do strážní služby hlídat rozptyl. A víš, co se mi na tom nejvíc líbilo, Stando?


Držet samopal s ostrými náboji. Neměl jsem nikdy zálibu ve zbraních, ale je to silný pocit moci, dává to člověku obrovskou převahu nad ostatními. Už se nedivím, když vídávám záběry z rozvojových zemí, kde je zrovna nějaký vojenský konflikt, jak se někteří vypatlanci rádi nechají filmovat s kalašnikovem a střílejí do vzduchu jak diví. Alespoň na chvíli mají dojem, že jsou silní a že o něčem mohou rozhodovat.“ „Mě do stráže neposílali kvůli očím a byl jsem tomu i rád. Představa, že bych měl v noci chodit ve tmě po lese…Brrrr. Akorát v Ostré mě stráž neminula. Tam to gumákům nevadilo, že nosím brýle. Bylo nás málo a museli jsme se všichni vystřídat. Ale tam jsem na hlídku chodil rád, bo tam nebyl les. Jenom dva úly a náš barák. A kousek dál parkoval venku na ranveji Delfín. Ten nepatřil do Hotovosti. To byla jen taková cvičná hračka. Mazáci se tomuto letadýlku smáli, že když ve vzduchu střílel z kulometu, tak díky zpětným nárazům couval. Sedl jsem si vždycky na jeho křídlo a foukal do harmošky. A když to bylo navečer, když byl západ slunce, anebo před rozbřeskem – to ti řeknu, Slávečku, že to bylo něco úžasného a překrásného. Kdepak nějaké hlídání a obchůzky. Koukal jsem na červánky a obdivoval tu nádheru. Až mě bylo kolikrát teskně.“ „První a Třetí letka, BUDÍČÉÉÉÉK!!! Nástup na rozcvičku! Jdu na WC. Objednej další jegry, ať se tu nerozbečíš.“ Měli bychom změnit téma, už se o vojně bavíme dost dlouho. Jenže znáte to, chlapi. Jak se sejdou dva bývalí spolubojovníci, tak se válčí. Když se sejdou spolupracovníci, tak se vyvážejí špony, ženské zase rodí, vychovávají děti, pečou, vaří. A staří spolužáci zase sedí ve školních lavicích. Vsadím boty, že až se Sláva vrátí z WC, tak ještě vzpomene vojnu. „Vzpomínáš si, jak jsme v přijímači měli ostré střelby?“ Vidím, že bych o boty nepřišel. „Jo. To bylo poprvé a naposledy, co jsme stříleli.“ „Naštěstí. Vždyť nás málem ten jeden zobák postřílel. Už když nandával sumku s náboji do samopalu, tak nemířil hlavní směrem k terči, ale na nás. Pak, než začal střílet, si vleže nabral do hlavně hlínu a s prstem na spoušti, odjištěnou pojistkou a ostrými náboji v komoře se začal koukat do hlavně a foukat do ní, aby tu hlínu odtamtud dostal.“ „No a milého soudruha politruka málem odvezla sanitka s infarktem, když to viděl. To musely být pro něj nervy.“ „Bodejť ne, vždyť si mohl ustřelit hlavu, pako.“ „Máš pravdu, Slávku, je to silný pocit mít nabitou zbraň. Jednou, když se vrátili mazáci ze stráže, tak místo aby ihned odevzdali samopal do zbrojnice, tak Evžen Bárta si sedl na postel, namířil na mě samopal, odjistil pojistku, prst na spoušti a mířil mi na hlavu. Vyběhl jsem strachy bez sebe z cimry a nevrátil se, dokud Evžen neodevzdal zbraň tam, kam patří. Kdyby někdo rychle vběhl do dveří, tak se lekne, zachvěje se mu prst a je po mně. Samozřejmě se mi pak strašně moc posmíval, že jsem bačkora. A za dva dny udělal to samé. Slávo, nevím, jestli někdy na tebe někdo mířil odjištěnou zbraní...“ „Ne, tuto zkušenost naštěstí nemám,“ odpověděl Slávek. „…tak ti řeknu, že to je snad nejpříšernější pocit na světě koukat do nabité hlavně. To je zhmotněná hrůza! V ústech sucho, třepeš se strachy, cítíš pot na spáncích i zádech, nervy pracují o sto šest, máš pocit, že se ti to jen zdá, že se musíš každou chvíli probudit. A jen čekáš, jestli uvidíš záblesk a uslyšíš výstřel.“ „Bárta byl debil,“ měl v tom Slávek jasno. „Já jsem s nim jinak žádné problémy neměl, vycházeli jsme spolu dobře. Když se to ale za další dva dny znovu opakovalo, znovu na mě mířil, tak jsem mu dost sprostě vynadal. Řekl jsem mu, ať mě klidně zastřelí, když to má v hlavě pomatené, že půjde do Sabinova a že jestli si myslí, že každý den budu posraný utíkat z cimry ven, tak se mýlí. A už jsem si ho nevšímal, jak kdyby tam nebyl. Od té doby už to nedělal. Akorát mě za tu moji drzost, že jsem mu vynadal do…já nevím čeho všeho, tak mě pár dní dost dusil. Samý Bufet a Sahara. Nebo-li donést žrádlo a udělat šumák. Pořád lepší, než míření samopalem. A konec! O vojně už ani slovo,“ zakončil jsem toto téma. Tentokrát to už Slávek dodržel a zbytek večera jsme se o vojně už nezmínili. Doba pokročila, byl čas jít domů. Protože jsem Slávka pozval, byl to můj rozlučkový večer, tak jsem kývl na Sandru, že budu platit. „Dnes jste se docela rozjeli, pánové,“ povídá, když spatřila náš účet na 942,- korun. Podal jsem ji tisícovku a řekl, že je to dobrý. Ještě naposledy si z ní zkusím vystřelit. „Ten sifon jsme neměli,“ zaťukal jsem prstíkem na účet, jak kdyby dvě či tři koruny za vymyšlený sifon při zhruba padesátikorunovém tringeltu hrály nějakou roli. Snad pochopí, že jde o legraci. Pro jistotu jsem se na ni lišácky usmíval. „Ten jste měli ke kávě,“ odpověděla pohotově. „Jenže my jsme kávu neměli,“ pomohl mi Slávek, což byla pravda. „Tak to vám ji asi vypila kuchařka,“ fakt ji žeru.


„Vas vinčen zí bite?“ přivítal mě v mobilu Slávek. Na rozdíl ode mě uměl německy perfektně. „E.T. volat domů! Nazdar, kámo. Já chci domů !“ brečel jsem naoko. „Nazdar, nazdar, ty stará vojno. Jak tam válčíš v té západní cizině?“ „Docela to jde, ale včera jsem to přepískl v hospodě a pak jsem se jak největší notorik dodělal doma, tak teď mám kocovinu, bolehlav a depku.“ „To přežiješ. Není to poprvé ani naposledy. Pozdravuje tě Sandra.“ „Jaká Sandra?“ podivil jsem se. „Jen se nedělej. Mohl jsi na ni v hospodě oči nechat při naší rozlučce,“ připomenul mi Slávek. To není možné. Že by mě taková kost nechala pozdravovat? Možná mi chtěl ten můj kámoš jen zlepšit náladu. „Ptá se, kdy si zase spolu zatančíte?“ „My jsme tančili? Proboha a kde? Však jsme šli z hospody přímo k vám. Mám trochu okno, ale na diskotéce jsme nebyli. To bych si pamatoval.“ „Ty Kristiáne. To si nepamatuješ, jak jsi tomu varhaníkovi řekl, že až na něj kývneš, tak má zahrát /Jen pro ten dnešní den/? Dal jsi mu stovku tuzér a když šla Sandra kolem, tak jsi ji chytil v pase, tančil jsi s ní a zpíval ji do ouška. Úplný Oldřich Nový,“ vychutnával si mě Sláveček. „No jo, matně si na to vzpomínám. Já myslel na druhý den, že se mi to jen zdálo.“ „Kdepak, nezdálo. Ani Sandře se to nezdálo. I když pořád se smíchem říkala: /To se mi snad jen zdá/,“ nepřestával se hihňat. „Jsem ti celý večer říkal, abys´ nikam neodjížděl. I u nás jsou krásné holky, které po tobě skočí všemi deseti. Já bych tě zaměstnal v mojí firmě. Nějak by se to vyřešilo, aniž bys´ musel zmizet do Německa. I nové bydlení bychom nějak zajistili.“ „Slávku. Ještě jednou moc děkuju za tvou pomoc ohledně mého zaměstnání. Jsme přátele hodně dlouho a já měl strach, aby naše kamarádství nedostalo trhliny. Přece jenom bys´ mi šéfoval a to by nemuselo dělat dobrotu. Možná bychom nikdy neměli žádný konflikt, ale…Možná jsem udělal chybu…Já se prostě nechci teď nějakou dobu potkávat s Věrou, bo to ještě pořád bolí. Nejraději bych se odtud z Německa už vrátil, ale zatím to nechci vzdát. Na to je čas…Já fakt nevím. A Sandra má kluka. Znáš mě, nechci nikomu lozit do zelí. Sám to nemám rád, tak to nechci dělat jiným.“ „Že zrovna na tebe bral ohled Věrčin milenec. Pokud se budeš pořád ohlížet na to, jestli holka má nebo nemá kluka, tak zůstaneš věčně sám.“ „Tak to mám špatné vyhlídky. Zůstat sám…Nějak to vyřeším,“ ale moc jsem tomu v danou chvíli nevěřil.

Samotu jsem odjakživa opravdu nesnášel. Hlavně v noci. To není strach, to je jen nepříjemný pocit být sám v baráku. Přitom jsem už zkušenosti se samotou měl. Když jsem měl šestnáct roků, tak oba rodiče mívali i noční směny. A než jsem se oženil, tak jsem bydlel chvíli také sám. Ale nic příjemného to nebylo. Tady v Německu s tím mám také problémy. Pokud si neloknu slivovice, nebo nevypiju pár piv, tak neusnu. Na vojně mě dokonce napadl takový citát: „Raději dva proti stu než jeden proti dvěma.“ „A ve Vsetíně je co nového? Ve firmě se ti daří?“ „Vše při starém. Firma funguje, manželství v pohodě, zdraví slouží. Co víc si můžu přát?“ „Tak to jsem rád, to ti přeju. To u mě…“ nebudu vám, chlapi, opakovat to, co už znáte. Popsal jsem ve stručnosti Slávkovi moje bydlení, práci, město a rozloučili jsme se. No…a zase sám. Trošku mi to připomnělo dobu, kdy jsem ve druhé třídě na základce ležel dva měsíce v nemocnici. Celý týden jsem se těšil na nedělní návštěvu a o to horší bylo, když rodiče odešli. Stejné to bylo teď, když jsem odložil mobil – jak kdyby právě odešla návštěva z nemocnice. Koukl jsem na kredit, žádná sláva. Další telefonický hovor bude, až po první výplatě. Jestli nějakou dostanu. V nemocnici jsem byl ještě také v šestnácti letech kvůli spirálovitě zlomené noze, kterou jsem si přivodil při lyžování. Od dětství jsem měl hrůzu z operací. Bál jsem se, že bych se mohl během operace probrat z narkozy. Proto, když mi dali uspávací injekci a zeptali se mě, jestli se mi už chce spát, horlivě jsem kroutil hlavou, že ne, a valil jsem na ně oči, aby si snad nemysleli, že mě to už bere na spaní. K injekci přidali rajský plyn a já se odebral do říše snů. Jenže po chvilce, když už mě téměř kuchali, jsem se vzepřel na loktech a se slovy: „Mě už to tu nebaví, já jdu domů,“ jsem se snažil vstát z operačního stolu. „Ty ještě nespíš?“ zvolal jeden doktor zděšeně a hned mě zatlačil rukama na postel. „Jen ať táhne,“ ozval se druhý. „Však se s tou zlomenou haksnou daleko nedoplazí.“ Oni ti doktoři asi musí být trochu drsnější, aby tu náročnost práce zvládli. Znovu mi nasadili náhubek, přidali plyn a tentokrát jsem definitivně usnul. Probudil jsem se na chodbě. Stála tam nějaká paní. Zeptal


jsem se jí, kolik je hodin. Prý že sedm. „Večer nebo ráno?“ byl jsem stále zmatený. Ten rajský plyn je fakt oblbovák. Nebylo by špatné občas ho fouknout nějaké babě do ksichtíku. Také by se mě ptala, jestli je sedm večer nebo ráno. A já bych ji odpověděl, co by mi právě pasovalo. Kdyby byla pěkná, tak bych řekl, že je večer, že máme na vše spoustu času. A kdyby mě už nebavila, tak bych ji řekl, že je ráno, že má nejvyšší čas jít domů. Sotva jsem dotelefonoval, vzal jsem si prášek od bolení hlavy, ale nezabral. Lehl jsem na kanape a čekal…a čekal…a čekal. Už aby bylo pondělí. Já se z toho snad zblázním. Jedno vím jistě. Příště si musím dávat větší pozor, abych se neopil. Když mi Věra přiznala definitivně nevěru, čtrnáct dní jsem si nelokl ani piva ani slivovice. Chtěl jsem vše řešit s chladnou hlavou a nechtěl jsem mít se stresem ještě kocovinu, abych neprovedl nějakou hloupost. Při večerní procházce jsem navštívil jednu z dominant Bad Sodenu - hlavní lázeňskou budovu. Přímo proti vstupu do vestibulu byla recepce. Zde si mohli návštěvníci zakoupit vstup do lázní a vybrat z vystavených katalogů a letáků jednu z mnoha procedur. V dlouhých chodbách nabízeli obchodníci ve stáncích pěny, olejíčky, soli a jiné přísady do vody. Také župánky, nazouváky, osušky a podobné zboží související s lázeňstvím a zdravotnictvím. Vedle vchodu stála kavárna. Že bych si dal kafe? To víš, že jo, Staňouši, a neusnu ani ve čtyři ráno. Uprostřed haly byla odpočívárna se sklopnými koženými křesly podél stěn a kašna, ze které vyvěral pramen. Z přiloženého textu u vřídla jsem vyrozuměl, že se denně můžou pít maximálně tři deci této kyselky. Vzal jsem si ze zásobníku plastovou skleničku na jedno použití a napil se. Chutnalo to jak…jak…jak bez chuti, takže mě to chutnalo. To je zase slovní obrat, to je zase myšlenkový pochod. Poslední dobou jsem nevymyslel vůbec nic kloudného ani chytrého. A ty myšlenky a vzpomínky, co mě pořád dohánějí… Nalil jsem si do skleničky další deci a šel se natáhnout do odpočívadla. Opěradlo jsem sklopil téměř do vodorovné polohy a pohodlně se uvelebil. Ze stolku jsem vzal místní tisk jako kamufláž a nenápadně jsem pozoroval korzující návštěvníky lázní. Odhadoval jsem, zda se manželské páry k sobě hodí, anebo už na první pohled k sobě nepatří. Podle většiny známých jsme s Věrou k sobě vůbec nepasovali. Zase mi bejvalka, aniž jsem chtěl, vytanula na mysli. Mám ji pořád v hlavě. Na zapomenutí potřebuju víc času než jsem si myslel. Těch několik společně prožitých let nejde jen tak hodit za hlavu, to je marné. Prázdný hrnek jsem položil na odkládací stolek a občas jsem kývnutím brady nebo rukou pozdravil kolegy z práce procházející se s rodinkami kolem mě. Po chvilce mi noviny klesly na hruď. Začal jsem klimbat. Všechny zvuky, hlasy a tlumená hudba ke mně doléhaly jakoby z velké dálky. Štěrbinkou očí jsem se ještě snažil dívat na lidi, ale většinou jsem už spal. Jsou ti lidi kolem skuteční nebo se mi zdají? Zdají se mi, to je jasné. Tak nádherná baba, jakou jsem právě zahlídl, se objevuje jenom ve snu. Už jen kvůli tomu, že se na mě příjemně usmála. Reflexivně jsem si utřel hubu, kdyby mi náhodou tekly sliny z držky. Asi to pochopila, bo se uculila ještě víc. Možná jí také ve spánku tečou sliny z…z…z její nádherné pusinky. Jo jo, je to jen sen. Krásný sen, ze kterého se ráno probudíte a chce se vám brečet, bo si uvědomíte, že ve skutečnosti vás takové štěstí nemůže nikdy potkat. Chvíli jsem ještě čekal, jestli nepůjde zase kolem mě nazpět, ale už jsem ji neviděl. Škoda. Vstal jsem a vrátil se do maringotky. LISTOPAD Od té doby jsem chodíval na kyselku každý večer a marně doufal, že to děvče ze snu někde potkám. Lehával jsem v odpočívadle, popíjel minerálku a vzhlížel ke vchodu, zda se tam neobjeví. Byl to marný pokus o nemožné. V práci jsem už byl docela v obraze, nic mě nepřekvapilo. Vozit materiál mezi skladem a jednotlivýma halama s malým vysokozdvižným vozíkem bylo v podstatě velice jednoduché. Když jsem si pečlivě přečetl plán rozvozu a dal si pozor, tak jsem nemohl udělat žádnou chybu. Občas jsem sice nějaký materiál nenašel tam, kde měl být, ale byly to vesměs chyby disponentek, které se za to na mě vždy omluvně usmívaly, a říkaly, že je to mrzí. „Žádný…problém…pro…mě,“ odpovídal jsem jim také s úsměvem bez známky naštvanosti. Někdy jsem sice kvůli tomu musel zůstat třeba hodinu přesčas, aniž bych ji měl zaplacenou, ale nevadilo mi to. Hlavně že jsou se mnou spokojení. To, co vám teď, chlapi, řeknu, se vám asi bude zdát komické a naivní, ale chtěl jsem, aby si mě ve firmě


zapamatovali. Ne jménem. To se jim velice brzy vykouří z hlavy. Přál jsem si, aby si, až odtud odejdu, někdy na mě vzpomněli a řekli si: „Byl tu jeden Čech a ten byl dobrý, spolehlivý a pracovitý.“ Prostě jsem se cítil jako reprezentant naši republiky a snažil jsem se chovat tak, abych neudělal Čechům ostudu. Občas jsem sklidil pochvalu nejen od Dietricha, ale i od kravaťáků, kteří chodívali na jedno vyhrazené místo před skladem kouřit. Potahovali z cigaret, koukali na mě, vztyčeným palcem dávali najevo, že se jim moje práce líbí. Dokonce mi dali přezdívku „šnelcuk“, nebo-li „Rychlík“. Podobnou jsem měl ve Zbrojovce - „Rychlý šíp“. Pochvala mě vždy samozřejmě potěšila. Ješito, Ješito, u srdce těší to. Nějakou radost tady musím mít, ne? Bohužel mi Arnie občas dal za úkol jezdit s velkým vysokozdvižným vozíkem a to byl problém. Nebyl jsem na tak velkou kraksnu zvyklý. Nejhorší bylo stohování těžkých beden do velké výšky. Tato práce dávala zabrat i zkušeným vozíčkářům, natož mně. Pokud jsem neměl správně sklopené a nastavené vidle, tak jsem se s nimi mezi bedny nemohl dostat. Když už jsem se tam nějakým zázrakem dostal, tak jsem kolikrát vůbec netušil, jestli mám vidle nahnout na sebe nebo od sebe, bo jakýkoliv pohyb vidlí a vozíku znamenal, že se giterboxy ještě víc nakláněly k spadnutí. Při představě, že se z šesti metrů na mě vysypou těžké kovové bedny, mi mrazilo. Trpěl jsem jak zvíře, opravdu šlo o kejhák. Jednou se mi dokonce „podařilo“ tyto boxy shodit. Naštěstí byly prázdné, nic se nerozbilo a nikoho jsem nepřizabil, bo spadly do volného prostoru. Rachot ovšem přilákal všechny zvědavce z okolí. Sice říkali: „Kajn šade, kajn keramik,“ - žádná škoda, žádná keramika, ale byl jsem z toho fakt dost mrzutý. To byly chvilky, kdy jsem se vším chtěl praštit a utéct nejlépe na druhý konec světa. Ať si mě klidně na hodinu propustí, mně je to jedno. Uklidňovat jsem se chodil na firemní nádvoří. Byl odtud krásný výhled na část Bad Sodenu a hlavně kousek od firmy vedly koleje a občas se po nich přehnal vlak. To byl fičák. Nejvyšší čas se v něm projet. Někam na výlet. Přece nemůžu pořád sedět v chatce. Práci s „grooose štapla“ jsem opravdu nesnášel. Němci píšou „Stapler“ a čtou „štapla“. To „R“ na konci slova neřeknou, kdybyste je mučili. Takový pilný národ zakládající si na preciznosti, a jsou líní otevřít hubu, když mají říct „R“. A Rusové, jak říkal Svěrák v Koljovi, zase nemají „H“. Takový velký národ a nemají „H“. To my máme „H“ i „R“ a k tomu ještě „Ř“. To my bychom měli hrát hlavní roli ve světě. Samozřejmě, že přeháním. Jen chci říct, že jsme šikovný národ, plný velice schopných lidí, kreativních, flexibilních, pracovitých. Se podívejte, chlapi, co Češi všechno ve světě dokázali. V historii i současnosti. Kolik vynálezů, zlepšováků, v medicíně, v průmyslu, ve sportu, ve vědě, ve všech oborech lidské činnosti. Všude máme úspěchy a mnohokrát dáváme zbytku světa obrazně na prdel. Po Rusech a Američanech byl Remek příslušník třetího státu, který letěl do kosmu. Vždyť i to o něčem vypovídá. To je nepředstavitelný úspěch, který spousta lidí ani dnes nedocení. Kosmické lety jsou teď samozřejmostí, ale kolik daleko větších států, než je naše malá zemička, nemá svého kosmonauta? Kolik velkých národů jsme tímto našim vyslancem v té době překonali? Anglii, Italii, Německo, Japonsko…Pitcairnovy ostrovy – ti mají cca 50.000 obyvatel. Kdyby poslali svého spoluobčana do kosmu, tak by se o nich říkalo, že každý jejich 50.000-sící občan je kosmonaut. Co na tom, že je Remek nyní poslanec za KSČM. Fakt komanče nemusím, ale pokud si to zaslouží, tak je na místě před nimi smeknout klobouk. Náš národ nikdy neměl militaristické sklony. Jen se podívejte, chlapi, jak se na nás kladně dívají ve světě. V různých průzkumech a anketách nás řadí mezi nejoblíbenější státy, kamarádské, bezproblémové. Čechy vnímají jako dobré společníky a kulturně založené turisty. To, že nám to kazí pár hajzlíků, to je přece všude ve světě. A co mě dost žere? Jak jsme sami k sobě kritičtí. Nenecháme na sobě nit suchou. Naši hrdinové jsou nám k smíchu. Nic proti legraci, i pro ten náš smysl pro humor jsme ve světě oblíbení. Přezdívka „smějící se bestie“, kterou jsme si vysloužili za války od fašistů také o mnohém vypovídá. Že jsme bestie, v tomto případě ale odpůrci něčeho špatného. Jasně, spousta negativistů začne vzpomínat kolaboranty. Ale ti byli v každém státě. Jenže my se i na naše hrdiny díváme opět moc kriticky. Jan Žižka? Vždyť to byl přece vrah a lapka. A co takoví Robin Hood, Vilém Thell, William Wallace? Že by to byli andílci? Že by svoje zásluhy získali po dobrém a nikdy nikomu neuškodili? Proč naše hrdiny odsuzujeme? Tito národní hrdinové z Anglie, Švýcarska, Skotska také nebyli žádní svatoušci. Ani Alexandr Veliký, Čingischán, Achilles, Napoleon. Přesto jsou jiné národy na své hrdiny patřičně pyšní, oslavují je a točí o nich filmy. Kdežto my na nich vidíme jen to negativní. Jako malí ogaři jsme byli hrdí na partyzány. A dnes? Některé vesnice, co mají staré vyznamenání „Partyzánská obec“ udělené hned po válce za statečnost místních lidí a podporu odboji, kdy šlo bez přehánění o život, tak dnes se za to málem stydí. Na vše se díváme očima naší doby a to je přece něco úplně jiného, než před sedmdesáti roky. Třeba odsun Němců – je to veliká křivda vůči lidem, z nichž většina nic nezavinila a za příkoří způsobené


na českých lidech nemohla. Někdy je však nutné zvolit bolestivé menší zlo, aby nedošlo k ještě větší tragedii. Jejich požadavky na navrácení majetku a omluvu ale vůbec nechápu. Když vám někdo vyvraždí rodinu, vy mu za to dáte facku a on vás za tu facku zažaluje…To má být v pořádku? Je to těžké, vše je jiné, včetně myšlení a vyznat se v tom je nadlidský úkol. Na Spektru a jiných naučných kanálech je spousta rekonstrukcí starých bitev. Skvělá, počítačová animace se střídá s hraním živých herců, na mapách jsou šipkami znázorňované směry útoků, nechybí ani pohledy na bojiště z velké výšky, aby měl divák dokonalou představu o bitvě. Zajímalo by mě, proč ještě nikdo (třeba BBS) nenatočil dokument o Husitských válkách? Vždyť jsme drželi pod krkem skoro půlku Evropy několik let. V žádném případě však neschvaluju jakékoliv násilí. Měli se domluvit po dobrém: „Prosím vás, přestaňte z nás už dřít kůži, jo? Chtěli bychom pracovat jen 12 hodin denně a ne 16 jako doposud. Za krále nechceme žádného cizáka, toho si zvolíme sami ve volbách. A pokud by to šlo, tak s těmi odpustky také něco udělejte, je to nemorální. Děkujeme, že jsme se domluvili.“ Sakra, chlapi, zase jsem odbočil. Musíte do mě vždycky kopnout. Arniemu jsem se pokusil vysvětlit, že mi jezdění s velkým vozíkem dělá problémy. Snažil se mi vyjít vstříc, to jo, ale někdy nebylo zbytí a musel jsem bohužel sednout i do „grose štapla“ a přetrpět to. To jsem se pak nemohl dočkat konce směny a odchod do chatky jsem prožíval, jako kdybych odcházel po dvou letech do civilu. Byl to začarovaný kruh. V práci jsem se celý týden těšil na víkend, abych si odpočinul od stresů z práce. A o víkendu jsem se zase těšil do práce mezi lidi, aby ze mě spadl stres ze samoty. I když, abych si jen nestěžoval, tak třeba hned tu další sobotu jsem si príma pokecal. Za celý den jsem neřekl ani slovíčko, ale k večeru jsem zašel na „Rauchen bier“ v Bad Sodenu a spustil jsem: „Dobrý večer. Jedno pivo.“ Po hodině: „Ještě jedenkrát.“ Po další hodině: „Platím.“ A ještě ve dveřích: „Dobrou noc.“ To byl pokec, úplně jsem z toho ochraptěl, to mě budou zítra bolet hlasivky. „Rauchen bier“ bylo volně přeloženo něco jako „kouřící“ pivo. Asi místní specialita. Před hospodou stála upoutávka s informacemi, od kdy a kde se vaří, složení a podobně. Byl jsem zvědavý, jak chutná a co to je vlastně za nápoj. Že by to pivo bylo třeba ještě teplé, že se z něho kouří? Anebo je dobré k cigaretě? To těžko, v této hospodě byl zákaz kouření. Napil jsem se. Mělo zvláštní chuť. Jak kdybych jedl gorbačiky nebo nějaký jiný sýr. A vonělo jak klobásky. Pak mi to došlo. Ne kouřící, ale zakouřené, nebo-li uděné. Přesně takovou chuť mělo, jak uzený sýr. Nedá se říct, že by mi vysloveně chutnalo, ale dalo se vypít. Podruhé jsem tam už ale nešel. Jeden „kuřák“ mi stačil. Následující dny v listopadu probíhaly ve stále stejném duchu. Jeden den jako druhý. V práci jsem kromě občasných pokřiků v podstatě s nikým za celou směnu neprohodil jediné slovíčko. Ani černoch John už nechtěl zadrobit, ani Arnie nechodil prudit, že nám sestřelí miginu, prostě nic. Moje slovní zásoba stačila tak maximálně, abych se neztratil, abych si něco koupil a řekl pět vět o sobě a rodině. Na velký rozhovor o politice, fotbale, ženských, filmu a jiném běžném životě to nebylo. Mlčení bylo deprimující, ale oni za to nemohli, že jim nerozumím. O co méně jsem povídal, o to více jsem zabředával do vzpomínek. Kdyby to byly alespoň příjemné vzpomínky.

Většinou se mi na mysl vkrádaly právě ty, na které bych nejraději zapomněl. Těch kiksů a kravin, co jsem kdy v životě udělal a řekl…Třeba když jsem v zápalu hry natrhl obočí o pár let mladšímu kamarádovi Tomášovi. Což o to, takových karambolů a úderů jsme jako malí rozdali a schytali spousty. Jenže tenkrát jsme všichni utekli a nechali chudáka Toma v krvi samotného. Strachy jsme se pak třásli za rohem a nevěděli, jak na tom Tomáš je. Nejhůř bylo hned po Tomíkovi mně, bo jsem to zavinil. Tomáš se z toho v pohodě vylízal, spravily to čtyři stehy. Na mě se vůbec nezlobil. Dokonce mi v době dospívání několikrát poděkoval, bo na jizvu balil baby. Ovšem jeho táta, ten si mě podal. Za několik dní po této nešťastné události mě potkal před obchodem a přišel jeho čas. Viděl jsem ho z dálky a mohl jsem se mu vyhnout, ale stejně by jednou k setkání došlo, tak jsem to chtěl už mít za sebou. Čekal jsem facky, pohlavky a řev na celé kolo. Kupodivu mě nevynadal, ale domluvil mi takovým klidným tichým způsobem, že jsem se styděl do morku kosti. Teprve po tomto sprdnutí od Tomova táty jsem věděl, že je vše za námi. Co je ale, chlapi, zajímavé, že jsem asi v deseti letech ukradl v obchodě šprcku a za to se nestydím. Byla to moje první a poslední krádež. Jasně, že krást se nemá, ale tuto pitomost si i dnes obhajuju tím, že to byla jen zvědavost. Ne na to, jaké to je něco ukrást, ale byli jsme zvědaví, jak takový kondom vypadá. Když jsme se koukli wo co go, samozřejmě jsme ho nepoužili, bo ještě nebylo téměř na co ho použít, tak


jsme krabičku i s obsahem nenápadně pohodili před obchod, stoupli si za roh a pozorovali, co se bude dít. Po chvilce šel kolem malý Matěj, ogar o dva roky mladší než my, zvedl ji, zvědavě se na krabičku díval a protože nevěděl, co to je, tak si ji strčil do kapsy a odešel. To je všechno? Kvůli tomu jsme riskovali výprask za krádež a dvojku z chování? Byli jsme zklamaní. Ale ono to nebylo všechno. Druhý den Matějíček nafukoval šprcky na koupališti, bo si myslel, že to jsou balonky. Ještě že tak…alespoň nějaká sranda. Ono to má něco do sebe, když člověka třeba zavřou do basy, může o samotě zpytovat svědomí a má moře času o všem přemýšlet. Nejenže zločince odloučí od veřejnosti, ale umožní mu rekapitulovat svůj život a zamyslet se nad svými činy. Pokud ovšem v tomto padouchovi ještě zbyla špetka soudnosti a spravedlnosti. Já jsem na tom byl samozřejmě úplně jinak než vězni. Mohl jsem chodit, kam jsem chtěl. Ale samota mi dávala zabrat, bo se mi pořád hlavou honily myšlenky. Cigáni první půlrok na vojně také pořád říkali: „Ja němožem spávať, ja mam myšlenky…“ Nikdy sice neřekli, jaké, ale prostě měli myšlenky. Každý máme něco. TENNE BAR

Každý večer jsem se chodil projít do města. Nad Bad Sodenem byly už asi měsíc nízké těžké šedé mraky a kromě výjimečných pár minutek celý měsíc nesvítilo sluníčko. Kupodivu se ale za celý měsíc nerozpršelo tak, že by byl slejvák. Jen takové nikdy nekončící mrholení. To mi ale vůbec nevadilo, bloumal jsem městečkem, koukal do výkladních skříní, pobrukoval si Relax od Miky a nechal volně plynout myšlenky. O všem a o ničem. Bylo mi tak zvláštně teskně, smutno, ale líbilo se mi to. Tak to je síla. Myslel jsem si o sobě, že jsem veselá kopa, a zatím jsem melancholik. Za stejně pochmurného počasí jsme si na podzim chodívali s Adamem, když jsme byli malí kluci, sednout na kopec na rezervoár na vodu. Slovo „rezervoár“ jsem si nebyl schopný nikdy zapamatovat. Pletlo se mi s jiným, podobně znějícím slovem. Jednou, když přijel na konečnou do Karlovic čtvrtý vlak plný dělníků a studentů, tak jsem se před všemi Adama zeptal: „Adame, co budeme dnes dělat? Nepůjdeme na prezervativ?“ Někteří se po mně pohoršeně otáčeli: „Takový malý chlapec a mluví tak sprostě?“ Však to zní stejně, ne? Chození na rezervoár nám zůstalo i v pozdějším dorosteneckém věku. Bylo to naše oblíbené místo. Snili jsme v té době o krásných holkách, kuli jsme plány do budoucna. Za komančů toho člověk sice moc naplánovat nemohl, ale byli jsme mladí, plní tužeb, i když jsme byli za železnou oponou. Hlavním tématem byla samozřejmě děvčata. „Víš, Stando, co mi dělá problémy? Já nedokážu holce říct, že se mi líbí a nějak ji lichotit,“ přiznal se mi jednou na podzim Adam, když jsme opět seděli na rezervoáru, mrholilo nám za krk, pojídali jsme sousedovic jablka, ryngle a kukuřici, jejíž zralá semínka lupkala jak beďáry. „To je jednoduché,“ odpověděl jsem jak největší švihák, přitom jsem byl v té době nejen nepolíbený, ale i za ruku nechycený. Byl jsem zabouchnutý do o dva roky mladší studentky Mirky, tak jsem si na ni vzpomněl a říkám: „Prostě ji popíšeš, co se ti na ni líbí. Třeba: Ty tvoje vlasy jsou tak nádherné. Každou noc se mi o nich zdá. A ty tvoje oči. Když se ti do nich podívám, je to jak kdybych se snažil podívat na konec vesmíru. No vidíš, že na tom nic není. Zkus něco ty,“ dal jsem možnost Adamovi. „A ty tvoje uhry. Praskají jak zralá kukuřice,“ ani Adam nebyl žádný Casanova. Nevím, jestli s tím někdy u nějaké holky uspěl. Chlapi, čistě mezi námi, myslím si, že ne. V té době mě jedna holka, Bětka, se kterou jsem se znal z vlaku, sama od sebe pozvala k sobě domů. Bydlela v nádherném přepychovém domečku, její rodiče patřili v té době mezi honoru. Shodou okolností byla sama doma. Koupil jsem víno a šel na návštěvu. Že bych konečně dnes přišel o panictví? Byla to lákavá představa. Má ale vůbec Bětka patnáct roků? O kolik je ode mě mladší? O rok nebo o dva? Základku už vyšla, chodí na střední školu, tak už není pod zákonem. Takže průser nehrozí. Chvíli jsme pokecali o všem a o ničem, bo jediný důvod, proč tam jsem, byl sex. Oba dva jsme to věděli, ale ani jeden z nás se k ničemu neměl. Byl jsem úplný laik a ke všemu trdlo. Když jsem se vůči ní choval pořád odtažitě, tak začala první Bětka. Sama se ke mně přivinula a sedla si mi na klín. Jak říkám, chlapi, byl jsem dřevo. Bětka bohužel nebyla úplně můj typ. Byla pěkná, to jo, ale já jsem byl v té době zamilovaný až po uši do Mirky z průmyslovky. Neměl jsem sice u ní žádné šance, bo to byl nádherný


andílek, nedosažitelná krasavice, tak překrásná holka, po které šíleli všichni kluci z celé školy, od prvňáků po čtvrťáky, ale ve své naivitě jsem chtěl, aby první holka, se kterou se budu milovat, byla ona. Bětce jsem se to snažil vysvětlit, ale nepochopila to. Sama se mi nabízela, měl jsem ji jak na podnose a já zatím sním o úplně jiné holce kdesi v dáli za horama v chajdě malé. Dotklo se ji to a v podstatě mě vyhodila. Fakt jsem pako. Na druhou stranu vám, chlapi, ale řeknu, že kdo si počká, ten se z lesa ozývá…nebo tak nějak podobně. Jo, už jsem si vzpomněl: …ten se dočká. I já se dočkal. A stálo to za to. Nezapomenutelný zážitek. No…když teda tak naléháte, tak vám to řeknu. Ale ještě ne. Všechny hospody v Bad Sodenu a Salmunsteru jsem už navštívil, kromě těch nejvzdálenějších. Nechtělo se mi capkat příliš daleko. V pátek a v sobotu jsem večer navštěvoval Irský pub a Furmanns Schaenk, přes týden jsem pro změnu chodil do Tenne Baru. Tyto tři oblíbené hospůdky jsem měl naštěstí nedaleko mého ubytování. Pět šest minut pomalé chůze. V Pubu se o víkendu občas střídali zpěváci a různé kapely, ve Formance měla stálé angažmá skupina Blue Night. Hráli opravdu moc dobře. Konečně jsem po dlouhé době našel nějakou zábavu, něco, na co se můžu celý týden těšit – zajít mezi lidi a poslechnout živou hudbu. Ve všední den jsem každou večerní procházku začal v lázních u kyselky, pak jsem prošel část města a nakonec skončil v Tenne. Tam jsem si už ale kyselku nedával, nejsem cvok.


Když jsem Tenne navštívil poprvé, hned ve dveřích jsem věděl, že tento bar je moje krevní skupina. Hádejte, proč, chlapi. No jistě – servírka. Odhadl jsem ji tak na třicet let. Byla pěkná. Nebyla nádherná, ale jen pěkná. Jenže…když mi donesla poprvé pivo, tak se mi zahleděla na několik dlouhých sekund do očí takovým způsobem, až ve mně vzbudila pocit, že se ji líbím. Usmála se na mě a já věděl, že tu zítra přijdu zase a jen kvůli ní. Sice jsem za chvíli zjistil, že se tak krásně a provokativně dívá do očí každému chlapovi, kterého obsluhovala, ale to mi nevadilo. Je to prostě profesionálka, která moc dobře ví, co chlapa potěší. A k tomu ten výstřih…Kdybych měl hospodu, tak přesně tento typ servírky bych zaměstnal. Ne kvůli sobě a nějakým bočním nemravným úmyslům, ale kvůli hostům, aby se v mé putyce cítili dobře. V Tenne bylo vždy několik hostů i přes týden, což v jiných hospodách nebylo. Vidíte, chlapi, co udělá krásná a vstřícná obsluha? Hospůdka byla, jak jinak, útulně a vkusně zařízená. Návštěvníci sestávali převážně z řad pánů a dam středních let. Žádná nevybouřená a hlučná mládež, ale mí vrstevníci. Skoro nepřetržitě byl puštěný kazeťák, paráda. Nemám rád, když je v hospodě ticho, anebo když si musíte za jednu písničku zaplatit v Jugeboxu pár korun. Zrovna se z repráků linula titulní píseň z filmu Top Gun. Top Gun jsem viděl poprvé na vojně. Major Novotná nám ho pustila v rámci přípravy na nějakou pitomou soutěž o letectví s patřičným komentářem, že by nám to teda po správnosti neměla pouštět, bo jsou to naši nepřátelé a my jim ve filmu určitě budeme fandit, což je nepřípustné. Ale zase abychom byli na soutěž dobře připravení, tak proto. Ten film jsem si hned zamiloval. Samozřejmě jsem už tenkrát viděl spoustu amerických filmů, u kterých se člověk pokochal pohledem na velkoměsta s mrakodrapy, krásná fára, smyslné baby, blankytně modré moře, přístavy, riviéry, palmy, všude hýřily nádherné barvy a podobná pozlátka prohnilého skomírajícího kapitalismu, v té době tak notně odsuzovaného komunisty a v dnešní době pro změnu mladými lidmi. Jen se podívejte na naše filmy z doby před revolucí. Pořádně se koukněte na české filmy natočené v 70tých a 80-tých letech a zaměřte se ne na děj, ale na okolí. Samá šeď, na barácích oprýskané omítky, vytlučená skla, zrezivělé zábradlí, výkladní skříně v obchodech, nad kterými by každý zaplakal, shnilá okna i dveře, obyčejné reklamní štíty bez nápadu a fantazie: potraviny, maso, ov ce z lenina, O a E dávno někam zmizely, všude špína, na ulicích jen staré škodovečky, trabanty, wartburgy. Patřilo to nám všem a taky to tak vypadalo, nikdo se o nic nestaral. Ženské v montérkách a se šatkami na hlavách měly do přitažlivosti opravdu daleko. Pokud ukázali nějakou nádhernou babu, tak to byla štětka nebo špionka ze západu, jejíž morální vlastnosti sloužící k rozvrácení našeho socialistického tábora byly tak odpudivé, že byste se ji nedotkli ani klacíkem. Nepamatuju se, že bych viděl nějakého emigranta, který by měl alespoň jednu kladnou vlastnost. Všichni byli zfilmováni jako životní ztroskotanci, pijani, obhroublí nemorální dobrodruzi lačnící po penězích. V lepším případě smutní a tkliví slaboši toužící po návratu. Jak tenkrát našim papalášům vyhovovalo, že není dostatek luxusního zboží! Jejich manželky a dětičky tak mohly více vyniknout v hadrách z Tuzexu nebo dovezených ze Západu a vzbuzovat závist. Ale Top Gun byl něco jiného. Špičková vojenská letecká i námořní technika, vzdušné souboje, napětí, krásná ženská, příjemná hudba, palmy, západ slunce, romantika a k tomu piloti. Krásní, mladí, vymakaní, sympatičtí kluci. Hele, chlapi, nejsem teplouš, jo? Ale dokážu ocenit nejen ženskou krásu, ale i mužskou. Na druhý den po promítání jsme měli létání a hned první stíhač, který přišel k našemu letadlu, major Mrož, byl pravý opak včerejších amerických hrdinů. Zavalitý, starý, škaredý, nesympatický chlap. To jméno k němu sedělo. Hmmm…jsme zpátky v socialismu. A takových tam bylo víc. Ale abych nebyl jen kritický. Měli jsme také mladé a sympatické letce, se kterými se dalo v Ostré hotovosti, kde byla spousta volného času, dobře pokecat. A major Mrož i přes svoji tloušťku nebyl žádný cimprlín. V Ostré, když nám pískli pérák, tak sprintoval k migině tak rychle, že mu spousta nás mladých vojínů nestačila. A v létě se jednou opaloval za úlem a při poplachu sedl do stíhačky dokonce bosky, jen tak v trenkách, letecké blůze na holém těle a s přilbou. Měl štěstí, že nedostal rozkaz k výškovému letu, kde by potřeboval celou kompletní kombinézu, aby mohl letět do patřičné výšky. Ale jo, taky měl náš respekt a obdiv i přes ten jeho vzhled. Kromě skvělého ozvučení měl Tenne bar i barevnou hudbu. Žádná divočina, spíš takové decentní osvětlení, aby se vytvořila príma atmosféra. Barmanka občas spustila i světelnou kouli. Po stropě i zdech se začaly ploužit odlesky z barevné hudby. Pěkné. To už jsem dlouho neviděl. S Věrou jsme totiž nikam nechodili. Doba, kdy jsem chodil po barech a diskotékách, byla hodně dávno pryč. Hned jsem si vzpomněl na Marka Gavlíka ze základky. I když jsem to měl ke Gavlíkům na Soláň z ruky, občas jsem za Markem zajel na návštěvu. Jednou se mi Marek ve škole pochlubil, že má doma barevnou hudbu, tak ať se na ni přijdu podívat. Mára mi přišel naproti na autobusovou zastávku. Probírali jsme, co bylo ve škole a když jsme se blížili ke


Gavlíkům, tak jsem zpozorněl. „U vás jsou hasiči?“ zeptal jsem se překvapeně, bo jsem uviděl nějaké blikavé světlo. Marek se na mě podíval bělmem očí a řekl, že to je přece jeho nový super maják z tatrovky. Mára byl opravdu blázen do muziky. Měl spoustu nahrávek na kazetách, elpíčka a k tomu - barevnou hudbu! Žasl jsem, taková paráda! To nikdo ve třídě neměl. U stropu v jednom rohu byla červená žárovka, ve druhém modrá, a v dalších rozích ještě zelená a žlutá. Oranžové světlo zajišťoval už jednou vzpomínaný náhradní díl z tatry. Vypadaly opravdu pěkně, ty žárovečky z vánočního stromku. „Pojď, budeme tančit,“ skvělý nápad. Marek byl prostě príma kamarád. Spustil kazeťák a začala hrát Abba. Tu jsem zbožňoval. Marek měl na tuto skladbu nacvičenou choreografii. Trošku mi to jeho vystoupení sice připomínalo „Ajn kesl buntes", ale nebylo to špatné. Východní Němci byli dobří tanečníci. Něco mi tu ale nehrálo. Pořád jsem přemýšlel, kde je zádrhel. Pak jsem na to přišel. „Hele, Máro. Neměl bys´ spíše tančit podle hudby a ne podle blikání žárovek? Vždyť ty žárovečky blikají ve stejné frekvenci, jak to pokažené světlo na chodbě. Vy tu máte někde zkrat, ne? To k vám ti hasiči asi brzy přijedou.“ Po dvou pivech v Tenne jsem cestou do chajdy přemýšlel, co bude dál. Ani po měsíci jsem nebyl schopný v noci pořádně spát. Ten nedostatek spánku mě ubíjel. Od učení němčiny jsem také upustil, bo jsem ji v podstatě ani nepotřeboval. Kredit v mobilu jsem téměř vyčerpal, takže jsem Adamovi ani Slávkovi už nezavolal. A oni mě také ne. Každý měl svoje starosti. Možná si říkali, že když budu chtít, tak jim zavolám sám. Nechal jsem si v záloze pro Strýčka Příhodu jen několik volných minut. V Německu se mi opravdu líbilo, to jo. Ale pomalu se mi začala na mysl vkrádat myšlenka na návrat do Česka. Že bych to vzdal? Tak brzy? Co mi tu chybělo? Byl jsem volný jak ten pták. Chodil jsem si nakoupit, kdy jsem chtěl a co jsem chtěl, uvařil jsem si, na co jsem měl právě chuť a na co mi stačily moje kulinářské dovednosti, zašel jsem si kdykoliv do hospůdky a v pátek a sobotu jsem si zašel poslechnout živou hudbu. Hlavně páteční Formanka žila a tepala na sto dvacet procent.


Sedl jsem si vždy k baru a pozoroval hemžení na tanečním parketu. Hráli přesně ten styl hudby, který mám rád.

Že je Bad Soden lázeňské městečko se projevilo i tady. Nebyla zde žádná mládež, spíš tak padesátníci a výš. Jen výjimečně se tu objevil nějaký nebo nějaká třicátnice. Možná si teď řeknete, že tam musela být nuda k uzoufání. Omyl! Nestačil jsem se divit, jak „staříci“ tančili. V životě jsem nic takového neviděl a byl jsem z jejich tančení nadšený. Přestože jsem po vojně chodil do různých dance kroužků, tak jsem tento (asi místní) tanec nebyl schopný podchytit. Prý se jmenuje discowaltz, ale ruku do ohně bych za to nedal, že jsem si název tance zapamatoval dobře. Vůbec jsem nenašel odvahu nějakou paní v letech vyzvat k tanci. Druhý den jsem si ho zkoušel v maringotce u rádia sám tančit, ale nešlo mi to. Na badsodenské trsání jsem byl prostě úplné dřevo. Učitelka tance by mně měla vrátit školné. Později jsem se dozvěděl, že je v Bad Sodenu v Altes Kurhausu (krásné, starobylé, ale moderně upravené a zařízené velké restauraci s barem, tanclokálem, jídelnou, vestibulem a venkovní terasou) kurz tančení, kde se tomuto tanci hodně věnují. A ta majitelka!!! Haf, haf, vaúúú, vaúúúú. Nevíte, chlapi, proč vyjí vlci v noci na měsíc? Já to nevím, ale teď už chápu, proč občas vyjí chlapi i přes den. Discowaltz se tančil zásadně v páru. Některé taneční páry tančily jen základní kroky. Vypadalo to sice


pěkně, ale bylo to strohé. Ovšem byli tam i takoví machři (a těch byla většina), kteří k základním krokům přidali různé otočky a podlézačky a čulibrky a klikyhačky. Fakt nevím, jak to jinak nazvat. Dokonce jeden asi čtyřicetiletý muž tančil současně se dvěma třicetiletýma holkama takovým způsobem, až jsem zalapal po dechu. Všichni tři tančili synchronně a holky ještě k tomu zrcadlově. Úžasné. Jak ti byli sehraní! Nácviku určitě věnovali spoustu času. Při pohledu na tuto trojici jsem se neubránil menší závisti, že neumím tančit jako oni. Sotva se všichni tři posadili k baru kousek ode mě, dal jsem jim vztyčeným palcem najevo, že se mi jejich vystoupení opravdu líbilo a že jsou jedničky. Úsměvem jsem té hezčí tanečnici naznačil, že hlavně ona je jednička. Oplatila mi úsměv a po malé chvíli, když už tam nebyl její tanečník ani její kamarádka, tak mě tázavým pohledem vyzývala, abych ji oslovil a možná i požádal o tanec. Sakra práce s němčinou. To už je během měsíce další holka, která tak trochu decentně naznačuje zájem o mě. Vždy mě překvapilo a zaskočilo, když jsem se občas nějaké babě líbil. Před několika roky jsem byl na operaci očí, nechal jsem si laserem odstranit krátkozrakost, a od té doby už nenosím tolik nenáviděné brýle, o kterých jsem si vždy myslel, že mi nesluší. Jak říkám, zájem děvčat mě vždy překvapil. Samozřejmě příjemně. Komu by se nelíbilo, když po něm pokukuje nějaká krásná baba? Na druhou stranu ale, přestože jsem neoplýval velkým sebevědomím a o svých dobyvatelských schopnostech jsem neměl valné mínění, přesto se mi podařilo za svobodna dobýt srdce i lože některých velice hezkých děvčat v okolí. Moc dobře jsem totiž věděl, že o těchto holkách mají kluci zkreslené představy, a to, že mají spoustu nápadníků. Chyba lávky. Když si to řekl každý, tak právě tyto holky měly méně kluků než jiné, o něco méně přitažlivější holky. Toho jsem si byl vědomý a využíval jsem toho. A za druhé: právě z těch nejkrásnějších dívek měli někteří mládenci strach, že dostanou košem a že budou k smíchu. Jasně, také jsem šel se svou kůží na trh a riskoval jsem odmítnutí a posměch. Jenže já je nebalil. Jen jsem jim vyprávěl, co se mi v noci zdálo. A to, že přesně o tomto se mi dnes v noci zdálo, že jsem si v tom snu dodal odvahu a oslovil ji, přestože jsem si byl vědomý, že tak nádherná holka nebude mít o takového průměrného kluka, jako jsem já, zájem. V tomto snu jsem si s ní domluvil rande, prožili jsme překrásný romantický večer a vášnivou noc. A na druhý den jsme šli ve snu úplně náhodou kolem novinového stánku, podali jsme si jen tak ze srandy sportku a vyhráli jsme několik desítek milionu korun, které jsme si rozdělili na půl. Pak jsem těm holkám říkal, že když už se mi ten sen začal plnit tím, že jsem si dodal odvahu a začal se s ní bavit, tak je jen krůček k tomu prožít i to ostatní tak, jako ve snu. Včetně milionové výhry. Chlapi, to byste nevěřili, kolik holek chce vyhrát první cenu ve sportce! Možná je na tom vzrušovalo vědomí, že za jednu noc vyinkasují několik milionů, a chtěly tak natrhnout triko všem Pretty Womenkám a jiným zlatokopkám. I ve Formance byli někteří starší pánové na lovu. Ale zatímco v jedné české písničce se o nich zpívá s despektem, tady tito šviháci lázeňští vypadali zachovale a pro mnoho rozvedených a ovdovělých žen, toužících se na starší kolena ještě zamilovat, byli určitě pořád přitažliví. Měli můj obdiv. Rozhodně bych chtěl v jejich letech vypadat stejně dobře jako tito chlapíci. Žádní upocení, tlustí, nezáživní staří páprdové se stříbrnými brýlemi a šedivými vlasy. Spíš věčně mladí pardálové. To v Irském Pubu už byla jiná sorta návštěvníků. V pátek a sobotu se tam chodily bavit spíš mladší ročníky. Ale opět žádná omladina a puberťáci. Někdy zde několik tanečnic zatančilo irský národní tanec, jindy byl na programu country bál, ale většinou tady vystupoval nějaký osamělý zpěvák, který však měl na halfplayback jako doprovod celou kapelu. Některým z nich se občas podařilo rozezpíval celý Pub. Tyto dvě taneční hospůdky a také Tenne bar mě jakžtakž držely nad vodou. Ale co mi opravdu nalilo krve do žil, byla první výplata. Konečně! Vždyť proto jsem tu přijel, abych něco vydělal. No a abych zapomněl na bejvalku, což se mi už začalo částečně dařit. Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepší kuchař. Ne - kuchař, ale lékař. Nejlepší kuchař je přece mráz. Nebo nejlepší malíř je mráz? A kde je hlad? Jo, už vím, nejlepší hlad je kuchař. Vlastně nejlepší kuchař je hlad. Kdo se má v těch přirovnáních vyznat? Prostě: čas zahojí všechny rány. Je to pravda pravdoucí. Jedna z největších moudrostí, jakou jsem kdy slyšel. Hned po té, že hlad je převlečená žízeň. PRVNÍ VÝPLATA I když mě platili méně než moje německé kolegy, pořád to byl balík peněz, o jakém se mi v Čechách ani nesnilo. Neměl jsem tu založený účet, takže jsem dostal eura hotově. Príma pocit. Ať si kdo chce, co chce říká, příjem peněz je jeden z nejkrásnějších pocitů na světě. Že ne? Tak proč se potom každý tak moc těší


jedenkrát za měsíc na výplatu? A nevzpomínám si, že by byl někdo nešťastný a naštvaný, když vyhrál ve sportce nebo jiné loterii větší sumu. S první výplatou v kapse jsem v pátek odpoledne v povznesené náladě dorazil domů. Zapnul jsem telku, uvařil kafe, v obchodě jsem si po delší době koupil ke kávě něco na zub, čokoládové indiánky, otevřel jsem pro změnu sedmičku bílého vína, abych dodal této situaci svátečnější nádech, natáhl se na kanape a začal bilancovat. Pokud se nerozjedu v utrácení, tak bych mohl každý měsíc ušetřit kolem patnácti dvaceti tisíc korun. Ale bude to těžké. Čím je tu člověk déle, tím víc utrácí. Nejde pořád žít tak moc chudě, jako já doposud. Hele, na MTV hraje zase Ozzy Osbourne a moje oblíbená písnička Dreamer. Tu jsem slyšel naposledy, když jsem prchal z Lúky. Vlastně ne, v Tenne baru ji nedávno šenkýřka pustila z kazeťáku na přání jednomu štamgastovi. Dokonce si s ním i zatančila. Asi ji požádám o ruku. Totiž chci říct o tanec. A vůbec. Proč se žádá o ruku, když jde chlapovi o úplně jinou část ženského těla? Asi by to bylo blbé říkat: „Otče, matko, chci vás požádat o…o…tělo vaší dcery.“ Já budu mít ale navždy tuto skladbu spjatou s cestou na Západ.

Vidíte, chlapi, teď jsem si vzpomněl, že jsem vám nedopověděl, co jsem ještě coby teenager dělal v sobotu, bo jsem u této písničky v autě usnul. Rozvážel jsem poštu. Najezdil jsem za den okolo dvaceti kilometrů. V létě to byla paráda, ale v zimě to byly opravdu vydřené peníze, bo jsem se musel k některým odlehlým barákům brodit až po kolena ve sněhu. Nejraději jsem měl Štědrý den a Silvestr. To byly tuzéry! Vyinkasoval jsem i přes deset korun za jeden sváteční den. A v některých chalupách jsem dostal dokonce i vánoční cukroví. Mokrý od hlavy až k patě od padajícího sněhu, dostříkaný od projíždějících aut, promočený od brodění ve sněhu, promrzlý, ale šťastný, že mám v kapse pár kaček. „Dreamer, dreamer…“ Po revoluci jsem se snažil mít kromě stálého platu i nějaký boční příjem. V práci jsem bral většinou průměrný valašský příjem, což byl podprůměrný celorepublikový, tak jsem dělal všechno možné, abych nežil od výplaty k výplatě. Dva roky jsem prováděl průzkum veřejného mínění, chvíli jsem prodával prací prášky, vitamínové doplňky, šperky, kosmetické a drogistické přípravky, inzertní plochu do reklamních novin, pro Český statistický úřad jsem zmapoval všechny maloobchodní prodejny v blízkém okolí. Nevydělal jsem žádný velký balík, ale stačí když kapká. „Dreamer, dreamer…“ Cvíli jsem dělal dokonce i modeling. Jedna agentura neměla v patřičné věkové kategorii mezi muži žádného zástupce. Alespoň to tvrdili. Skutečnost však byla taková, že potřebovali hlavně shrábnout prachy. Kurs mě totiž stál kolem osmi tisíc korun. O tuto činnost projevilo zájem asi patnáct holek a tři kluci. A jen tři děvčata a já jsme byli pozvaní na další spolupráci. V Ostravě jsme jeden den nacvičovali novou choreografii a druhý den byla přehlídka v obchodním domě. Bylo mi líto všech ostatních, kteří zaplatili za kurs takové nekřesťanské peníze a nedostali možnost, aby se jim investované prachy vrátily. Bylo mi jich líto ale jen do té doby, než jsem zjistil, že sám na těchto dvou akcích prodělávám další kačáky, bo za tyto dva dny jsem dostal zaplacenou takovou almužnu, která nepokryla ani jízdenky ze Vsetína do Ostravy. K tomu dva dny dovolené, které jsem si musel vzít. Prostě fiasko. Další ponuku jsem už raději odmítl. Přece nebudu prodělávat. Ikdyž…společná šatna s modelkami v Ostravě…nenene – to bylo drahé pípšou. „Dreamer, dreamer…“ Nejvíc mě bavilo dělat finančního poradce. Pojistky, stavebky, penzijky, důchodové programy, investice do fondů a vše, co souvisí s penězi. Tak tady jsem se našel. Počítat peníze, přesouvat je do různých spořících programů, vypočítat, kolik z toho bude zisk, to byl můj šálek piva. Sám sobě a rodičům jsem sjednal vše, co se dalo. Pak ještě několika kamarádům a známým, občas někomu úplně cizímu a konec. Došli lidi. Nejdřív mě mrzelo, že v této činnosti nepokračuju, ale nakonec jsem byl rád. Všechny tyto


investiční a spořící programy začaly být totiž čím dál víc složitější. Samé výjimky, změny pravidel, doplňování, novelizace dané zákonem, zichrování se podpisy, aby vás klient za dvacet roků neosočil, že jste mu kdysi dávno špatně poradil. Já jsem na kritiku nemusel čekat ani tak dlouho. Jedna paní středního věku platící JEDNOU ZA ROK pouhých tisíc korun za obyčejnou úrazovou pojitku byla velice překvapená, jaktože po třech letech nemá naspořené alespoň třicet tisíc, druhá paní se divila, že nedostává státní podporu u stavebního spoření, přičemž za celých pět let do stavebky nevložila kromě počátečního vkladu v hodnotě 500,-Kč ani vindru, další starší pan mně vynadal za to, že mu pojišťovna nevyplatila náhradu za sněhem zalomenou střechu, prý jsem mu pojistku špatně sepsal. Ze své kapsy musel dát za opravu kolem osmdesáti tisíc. „Pane Černý, pokud si dobře vzpomínám, tak jste toto krytí rizika u pojištění vaší nemovitosti vysloveně nechtěl,“ snažil jsem se bránit, „protože vaše představa o ceně pojištění byla do dvou tisíc korun za rok. A s krytím rizika proti vodním živlům by pojistka stála 2.200,-kč, což se vám zdálo už moc.“ „Nenene, vy jste mě špatně poradil,“ nenechal si vysvětlit moji obhajobu. „Vy jste to moje pojištění baráku prostě odflinkl.“ Takové mám fakt nejraději. Chtějí ušetřit dvě stovky za rok a pak, když dojde k nějakému neštěstí, tak banují. „Pane Černý, opravdu si myslíte, že jako pojišťovák bych vám doporučoval, abyste si některá rizika nesjednával? Já osobně jsem skutečně přesvědčený, že by měl člověk sebe, svoji rodinu, auto, domácnost, nemovitost a jiný majetek pojistit co nejlépe. To samé říkám i svým klientům. Logicky, pane Černý, každý zaměstnanec pojišťovny chce, aby klient platil za pojistku co nejvíce. Od toho se odvíjí jeho prémie. Vždyť bych byl sám proti sobě, nemyslíte?“ Chvíli přemýšlel, na několik sekund jsem měl dojem, že mně snad dá za pravdu, ale bylo to marné. Pořád trval na svém, že je to špatně napsaná pojistka. Je to prostě jednodušší zbavit se vlastní odpovědnosti a svalit vinu na druhé. Poslední hřebík do rakve finančního poradce mně zasadil pan Vágner. Dvě hodiny jsem s nim probíral možnosti, jak se co nejlépe pojistit, předložil jsem mu několik návrhů podle jeho představ, vesměs se mu líbily, ale samozřejmě potřebuje čas na rozmyšlenou. Za týden mně zavolal, že mám k němu přijet. Doma mi pak ukázal novou pojistnou smlouvu sepsanou s jiným pojišťovákem, abych mu ji zkontroloval, jestli někde neudělal chybu. Pokoušely se o mě mrákoty. Tak já se mu věnuju několik hodin, cestuju přes půlku Valašska a provizi nakonec shrábne někdo úplně jiný. A že ta provize byla tučná! Tipoval jsem ji tak na deset tisíc korun.Vágner si totiž pojistil nejen přepychovou nemovitost, ale hlavně celou svoji početnou rodinu na velmi vysoké částky a na hodně dlouhou dobu. Na takového bohatého klienta se čeká i několik roků. No nic, vypil jsem si alespoň zadarmo kafe v hodnotě asi deseti korun, pochválil ho, že se rozhodl správně, a jel domů. Opět jsem z této činnosti nezbohatnul. Další marný pokus dostat se mezi vyvolené. „Dreamer, dreamer…“ No a když nešlo vydělat prachy málo rizikovým investováním, tak jsem se pustil do většího rizika. Začal jsem obchodovat na New Yorské burze s akciemi. Pakliže jsem doposud na mých aktivitách alespoň něco málo vydělal, anebo pár stovek či tisícovek prodělal, tak tady jsem prošustroval všechno, co jsem investoval. V dědictví po mých rodičích bylo kromě chalupy i přes sto tisíc korun. Říkal jsem si, kdy jindy zkusit rizikově investovat, než teď, když mám peníze takříkajíc spadlé z nebe. Kromě NYSE jsem ještě vložil přes dvacet tisíc do takzvaných HYIP fondů. To byl fofr jak jsem rychle přišel o další many. HYIP fondy jsou bohužel téměř všechny založené na pyramidovém systému, kdy se investorům vyplácejí zisky pouze z peněz nově příchozích klientů. Jsou mezi nimi i takové, které opravdu mají zisky z poctivého obchodování forex, nebo-li směňování měn, ale těch je jako šafránu a je problém je najít. Na jeden z nich jsem naštěstí natrefil – myFXmoney. Nedám na něj dopustit, bo po pár dolarech týdně mi už několik roků sype, ale skoro všechny ostatní byly podvodné. Když jsem časem nabral trochu zkušeností, tak se mi něco málo z mé veliké ztráty začalo vracet, ale už jsem nikdy ztrátu nedohnal. Raději jsem s HYIP fondy zavčas skončil. Možná na tomto způsobu investování někdo zbohatne, já to bohužel nebyl. Asi týden jsem hrál přes internet ruletu. To bylo úplně to nejhorší, co jsem kdy v „investování“ udělal. Do banku jsem vložil dva tácy (naštěstí korun) a skoro všechny jsem je promrhal. Když jsem vsázel nepřetržitě


na černou, tak 17x, opravdu 17x po sobě padla červená!!! A k tomu 3x po sobě nula!!! To není ani statisticky možné. Takto nastavený program neporazím, kdybych se…nevím, co. Na hlavu stavjál. „Dreamer, dreamer…“ Ozzy dozpíval. Lahvinku bílého jsem raději nedopil. Pořád mám v živé paměti nedávnou kocovinu, od té doby si dávám s pitím pozor. Ještě chvíli jsem zůstal ležet na gauči a vzpomínal na moje pokusy, jak přijít k penězům. Investováním na burze jsem si připadal jako v pohádce. Bohužel v té „Jak dědeček měnil až vyměnil.“ Znáte ji, chlapi? Dědeček měl hroudu zlata a za ni si koupil na trhu krávu. Krávu pak vyměnil za prase, prase za kozu, kozu za slepici, slepici za já nevím co, až mu nakonec zbyla jehla a když přelézal plot u svého domu, tak i tu jehlu ztratil. Přesně můj případ. Celý index akcií stoupal, moje akcie klesaly. Když se zdálo podle všech paternů nebo-li různých obrazců na grafech, z historie minulých cen a podle dalších indikátorů, že akcie porostou, tak jsem je koupil, aby vzápětí ztratily svoji hodnotu. Jeden den jsem je „zavčas“ prodal s přijatelnou 4% ztrátou, během následujících dvou dnů začaly stoupat o 15%. Místo 15.000 kaček zisku jsem utrpěl ztrátu 4.000 korun. Jindy se mi zdál zisk 2.000 málo, čekal jsem na lepší zhodnocení, propásl jsem možnost k prodeji a během chvilky se situace otočila a z mých ziskových akcií byla naráz ztráta 3.000. Byl jsem tedy o tři tácy chudší a opět skřípal zubama, bo sotva jsem je prodal, tak cena vystřelila nahoru. Stačilo počkat tři hodiny a byl bych opět v zisku, tentokrát už ale 5.000 kaček. Po této zkušenosti, že nesmím jednat unáhleně, jsem držel další akcie asi čtrnáct dní a za tuto dobu se moje cenné papíry propadly o 20%. A tak pořád dokola. Pořád jsem byl o krok pozadu. Honil jsem stín akcií. Ani po téměř dvouletém dennodenním sledování grafů a živém obchodování jsem nebyl schopný naučit se obchodovat se ziskem. Když už se zdálo, že se v tradingu orientuju a doháním ztrátu - bum, zase jsem prodělal. Ne nadarmo se říká, že na burze devadesát procent obchodníků ztrácí a jen deset procent vydělává. Nejhorší na všech mých investicích a přivýdělcích, chlapi, nebyla ztráta peněz, ale ztráta naděje, že peníze vydělám i jinak než v práci. Moc dobře jsem věděl, že se nemůžu na zaměstnání spolehnout. Dnes pracuju, fajn. A kde mám jistotu, že až budu starší, tak si mě ve firmě nechají ? Nechtěl jsem být na nikom závislý, nespoléhat na stát ani na firmu, nečekat, že mi v důchodu někdo pomůže. Chtěl jsem si pomoci sám. Přivýdělky jsem proto vždy bral jako nezbytnost. Operace očí dopadla sice dobře, ale objevila se vada, kvůli které nemůžu řídit auto. Neumím jazyky, na PC umím jen to nejzákladnější, na trhu práce budu brzy nepoužitelný. Než k tomu dojde, tak jsem chtěl vydělat balík peněz. To byl můj sen. A z toho snu nezbylo nic. Jen pachuť, když jsem si uvědomil, že se na nic nehodím, že na to nemám buňky, ostré lokty, ani štěstí - kdybych si zřídil pohřební ústav, tak lidi přestanou umírat. Kdybych si otevřel cukrárnu, tak lidi budou chtít navštěvovat kyselárnu. Kdybych začal prodávat prupisky, tak se lidi vrátí k uzlovému písmu. Nikdy jsem netvrdil, že je to jednoduché a že vše půjde jak po másle. Ale že je to až tak složité? Nakonec jsem veškeré boční přivýdělky vzdal. Chvíli mi ještě chodily na mail různé nabídky k práci založené na síťovém prodeji. Jakmile si člověk čichne k multilevelovému systému, tak ho jeho bývalí kolegové pořád kontaktují se skvělými možnostmi jak zbohatnout. Máš internet? Tak jsi potencionální milionář. Nevadilo mi to, ale už jsem se do ničeho nepustil. Měl jsem z toho sice ještě chvilkami pocit ujetého vlaku, že mi utíkají skvělé, už nikdy se neopakující příležitosti a s tím spojené ohromné zisky, ale i to ze mě pomalu vyprchávalo. A co se týká práce…mým vyhazovem se v podstatě potvrdilo, že jsem se nemýlil. Takže si jistě dokážete představit, chlapi, jakou jsem z této vysoké eurové výplaty měl radost. Není to sice přesně to, co jsem chtěl, žít nezávisle na zaměstnavatelovi, ale suma byla přesně taková, jakou jsem si přál. K penězům jsem měl vždy vřelý vztah. Mám je rád a nebojím se to sám sobě přiznat. Není na tom nic špatného. Ale, jak říkají moudří lidé, peníze musí sloužit člověku a ne člověk penězům. S mámou jsme ohledně peněz kolikrát nemohli najít společnou řeč. „Proč chceš být pořád bohatý? Peníze nejsou všechno. Když budeš bohatý, tak nemusíš být šťastný. Bohatí lidé jsou špatní, zlí, chamtiví.“ „Ale mami, raději budu bohatý a nešťastný, než chudý a nešťastný. Anebo ti to řeknu jinak: pokud mám ve vínku, že budu celý život nešťastný, tak pořád je lepší mít v tom neštěstí alespoň peníze, než nemít nic. A špatní, zlí a chamtiví jsou i chudí lidé. Představ si, nedej bože, že bys´ musela na operaci, která by stála padesát tisíc korun. Kdo ti víc pomůže? Chudý člověk nebo bohatý? Jasně, morálně ti víc pomůže chudák, který ti na konci měsíce ze své ušetřené tisícovky dá pět set korun. Z toho mála, co má, ti dal polovičku. Je to bohulibé a opravdu, myslím to upřímně, má můj obdiv. Ale pomůže ti ta pětistovka? Tak maximálně si za ni koupíš jízdenku do ostravské nemocnice a zpět. A co takový boháč, který má sto, sto padesát tisíc


měsíční příjem a tak ti zaplatí celou operaci? Kdo ti víc pomohl?“ „Boháči jen tak nerozdávají peníze,“ oponovala mi máma. „Jak kteří. Copak je málo takových, co přispívají na charitu? A jsme zase u toho, jestli někdo je nebo není lakomý nezáleží na tom, zda má či nemá prachy. Záleží na povaze a prioritách každého. Hele, mami,“ pokračoval jsem. „Já nechci být ani tak moc pracháč. To všichni kolem mě chtějí, abych byl bohatý. Každý po mně chce peníze. Chci si koupit rohlík v obchodě: zaplať. Chci si koupit knížku, abych se kulturně vzdělával: zaplať. Chci jet autobusem do práce, abych vůbec mohl vydělat nějaké peníze: zaplať. Dám pokyn v bance k převodu peněz nebo ve směnárně měním koruny na eura: každý si od tebe uždibne. A někdy docela dost. Ať dělám, co dělám, pořád jsem na konci potravinového vlastně spíše finančního řetězce. Pak jsem si teda řekl, když ty peníze nejsou pro nikoho tak důležité, jak všichni tvrdí, že to budu dělat jinak. Šel jsem do kina a paní u okýnka, co prodává vstupenky, jsem podával místo peněz vajíčka. Představ si, že ona je ode mě nechtěla. A za tu kytku, co jsem ti dal k narozeninám, tak za ni jsem nechtěl zaplatit nic. Říkám paní prodavačce, že to není pro mě, že chci mé mámě udělat radost, že já z toho nebudu mít nic, ať mi ji dá zadarmo. Nevíš, proč mi ji nechtěla dát zadarmo?“ „Děláš si ze mě srandu,“ kapánek se na mě rozčílila mamka. „Nene, nedělám si srandu z tebe, ale dělám si srandu tak všeobecně,“ oponoval jsem ji. „Řekni, mami, kdy se ti bude volněji dýchat? Když nebudeš závislá na příjmu z práce a do roboty budeš chodit jenom proto, že se ti v ní líbí a baví tě to, anebo když budeš muset chodit makat do fabriky, bo jinak si nekoupíš ani suchý chleba? Ty už jsi na důchodě, ale určitě si moc dobře vzpomínáš, jak to v práci chodí. Pamatuješ, jak jsem ti minulou návštěvu povídal, že jsem tak trochu nepřímo, decentně zkritizoval šéfa, a to jsem si setsakra dával pozor, abych zvolil ty správná slova, abych ho neurazil? Přesto se naštval a hned jsem byl bez premií.“ „Neměl jsi mu nic říkat.“ „Teď už to vím také. Ale je toto nějaké řešení? Když se mi v práci něco nelíbí a vím, že moje připomínky pomůžou firmě, tak mám držet hubu? Anebo mám být vlezdoprdelka, abych dostal do výplaty nějaký bakšiš navíc?“ „Já vím, že bez peněz to na světě nejde. Ale ty chceš mít těch peněz moc.“ „A moc je podle tebe kolik?“ „Tak já nevím. Mělo by ti stačit to, co máš.“ „Vždyť ti to teď celou dobu povídám, že chci mít tolik peněz, abych, když mi šéf nedá kvůli nějaké banalitě odměnu, si v duchu řekl: strč si tu tisícovku někam. A kdyby mi hrozil vyhazov, tak se klidně seberu a jdu dál, bo na zaměstnání nejsem závislý. Ale nejde jenom o práci. Si představ, že třeba nebudeš spokojená se svými sousedy. Budou moc hluční, nebo agresivní, budou chlastávat, budeš z nich mít strach, nedomluvíš se s nima. Když budeš mít peněz jak šlupek, tak se jenom porozhlídneš po lepším bývání a zmizíš. “ Máma se na mě podívala utrápeně. Přesně jsem věděl, jak se na mě dívá – jako na hamižného syna. Jak jen ji to mám co nejlépe vysvětlit, když máme na otázku peněz každý jiný názor? „To víš, mami, že i já v sobě svádím boj. Člověk by neměl být neuhověný a měl by být pokorný a spokojený s tím, co má – to je pravda. Kdybych měl jistotu, že budu mít práci až do důchodu a takovou výplatu, jakou mám teď, a v důchodu že ze mě nebude socka, tak bych byl spokojený. Ale tuto jistotu mi nikdo nedá.“ „Mně se tato doba nelíbí. Toto je blbá doba.“ „Ale doba není blbá, je jen jinačí a o hodně těžší než dřív. Mně se tato doba líbí. Dává nám možnosti, které jsme dřív neměli. Jistoty sice nejsou téměř žádné, ale za to jsou příležitosti. To, že mně se nedaří, je můj problém. Ale mám možnost to změnit,“ v té době jsem opravdu věřil, že se finančně vzchopím. Kdyby byl člověk ale jenom pokorný, spokojený a nebyl náročný, tak kam bychom došli? Vždyť by nebyl žádný pokrok. V ničem. Nespokojenost je hnací motor veškerého lidstva. To jsme také mohli už od dob faraonů pokorně sedět na zadku, být spokojení, že jsme vynalezli kolo a to nám musí bohatě stačit. Jenže řekněte někomu, že chcete být bohatý. Každý se na vás bude dívat jak na blázna. To vám spíš v Česku odpustí vraždu, než přiznání, že máte rádi peníze. Nikdo nechce být bohatý, nikdo nepotřebuje peníze a každý se nemůže dočkat, až bude výplata, na nadřízeného pořád tlačí, že chce přidat a kvůli slevě v nějakém obchodním řetězci je schopný jet několik kilometrů do vzdáleného města. A když ho v obchodě prodavačka nechtěně ošidí o dvě koruny, tak vříská na celé kolo. Tady něco nehraje, že? A ještě mě, chlapi, napadla jedna věc, nad kterou mi zůstává rozum stát. My, Češi, sami o sobě tvrdíme, že jsme závistiví. Nechceme, aby druzí měli víc peněz než my. Jenže…když udělá nějaký řemeslník práci za 9.913,-kaček, tak je rád jak blecha, že mu zákazník dá rovných deset tisíc a nechce vrátit nazpět. Takže si vlastně přeje, aby jeho zákazník byl prachatý a


nehamounil se o pár desetikaček. Ke komu půjde příště raději? K bohatému zákazníkovi nebo k chuďasovi? Chlapi, chlapi, ta moje první německá výplata mě teda dostala. FULDA Julda Fulda bylo hovorově jméno našeho spisovatele, novináře a komunisty Julia Fučíka, kterého za války popravili fašisti. Fulda je také jméno německého, dosti velkého města ležícího v Hesensku na stejnojmenné řece. Žije zda kolem šedesáti tisíc obyvatel. Po páteční výplatě jsem si na druhý den dopřál první výlet a to vlakem právě do tohoto města. Ve vlaku se mi opět potvrdilo, jak je Německo multikulturní země. Slyšel jsem hovořit cestující různými jazyky, od slovanských až po turecké a čínské. Městu vévodí ohromná starobylá nádherná katedrála. Zrovna dnes v ní probíhal koncert pěveckého tělesa sestávajícího z kluků a pánů, děvčat i dam různých věkových kategorií. Pěli latinské chorály z dob dávno minulých. Ta akustika! To bylo něco! Škoda, že jsem si nevzal foukací harmoniku. Mohl jsem je doprovodit. Zahrál bych jim třeba něco od Olympiku, Matušky nebo Tučného. Třeba by se ke mně přidali. Když umí zpívat latinsky, tak česky by pro ně neměl být také žádný problém. Čeština je o hodně lehčí než latina. U nás třeba umí mluvit česky každé malé děcko. Zatímco latinsky ne. Poslouchat tento smíšený sbor byl opravdu velký kulturní zážitek. Dokázal bych tam sedět a poslouchat ještě déle, ale chtěl jsem vidět i další místa. Fulda byla o hodně větší než Salmunster a Bad Soden dohromady. Zatímco v těchto dvou městech byly sroubenky maximálně jednopatrové, tady byly domy tohoto typu staré německé architektury o mnoho větší. Už v minulých stoletích se velikostí domů rozlišovali majetní lidé od chudobných. „Old City Hall of Fulda“ samozřejmě nemohlo chybět. Na jednom z malých náměstíček hrál „potulný“ muzikant na kytaru a současně i na foukací harmoniku. Na zádech měl buben, který ovládal pomocí lanka a nožního pedálu. Hrál moc pěkně, hlavně táhlý blues. Vytvářel tak pro kolemjdoucí pohodovou atmosféru. Sedl jsem si do proutěného křesla venkovní kavárny na doslech blízko něj. Půlhodinku tady vydržím. Když mi bude zima, tak mám termosku s čajem, ten mě zahřeje. Hlavně ta slivovička uvnitř. Po dlouhém, téměř měsíčním půstu konečně vysvitlo sluníčko. Opřelo se mi do tváře, paráda, úplně jsem si chrochtal blahem. Kafíčko, zákuseček, příjemná hudba, sluníčko, teplíčko, plná peněženka eur, pohoda …len ta baba chýba, len ta baba. Pozoroval jsem dění kolem. Němci si svého okolí opravdu hledí, všude mají uklizeno, čisto, jen výjimečně je někde něco v nepořádku. Korzující davy lidí využívaly krásného počasí a volný den. Po dlouhé době mě naplnil ničím nepodložený pocit štěstí a naděje. Půjde to i bez Věry. Koukáním po kolemjdoucích holkách jsem žasl nad tím, jak jsou některé z nich nádherné. Fakt nevím, proč se o Němkách říká, že nejsou pěkné. Možná dřív tomu tak bylo. Ale teď jsou německá děvčata stříklá tureckými, slovanskými, italskými a já nevím jakými geny, takže chytly dost dobrý nádech. Tak třeba zrovna ta dívka, která právě přišla k maringotce s perníčky. Do obličeje ji sice nevidím, ale zezadu vypadá fantasticky. Dlouhé rovné blond vlasy na konci s tmavým odstínem, zimní bunda krátká tak, aby vynikl krásný zadeček v přiléhavých riflích, vysoké kozačky. Dřív jsme si v zimě s Adamem říkávali, už aby bylo jaro nebo léto, bo se na ty zababušené holky v neforemných zimních antisexy bundách nedá dívat. A teď je i zimní dívčí moda tak přitažlivá až přechází zrak. Stánek s perníčky přetékal načančaným zbožím, na jednom konci perníkové střechy stála velká postavička Ježibaby a na druhém Jeníček s Mařenkou. Jako živé.


Kočka, kterou jsem před chvílí spatřil, se pozdravila s prodavačkou, prohodila s ní pár slov a za chviličku vešla z boku do obchůdku. Už by se mohla otočit, abych ji viděl do obličeje. Občas se stane, že holka vypadá zepředu hůř než se dalo čekat. Za chvíli se objevila v bílém plášti prodavačky. Poskočil jsem na židli, jako kdyby do mě píchla jehla. Vždyť je to ta krasavice ze snu! Lépe řečeno z lázní v Bad Sodenu. Takže to nebyl žádný sen, ale skutečnost. Anebo že bych zase spal? Štípl jsem se do ruky, zabolelo to, jsem vzhůru. Správně, vzhůru za ní. Ale co ji řeknu? Asi nic, jen si něco koupím. Ale co? Co asi, když se tam prodávají jenom perníky. Chtěl jsem si připravit scénář krátkého seznamovacího rozhovoru, hlavně rychle zavzpomínat na slovíčka, ale hned jsem od toho upustil. Takových připravených hovorů, když jsem chtěl oslovit dívku, jsem už za svobodna měl a vždy po první větě pokec sklouzl do úplně jiných rovin. Nakonec se vždy improvizuje. Klid, Stanďáku. Tentokrát mi neuteče. Jestli právě vystřídala původní prodavačku, tak v krámku určitě vydrží ještě hodně dlouho. Tak to bych do ní neřekl. Prodavačka. Ve vestibulu jsem ji tipoval přinejmenším na nějakou dobře placenou úřednici, neřku-li přímo podnikatelku nebo majitelku nějakého modního butiku. Najednou mě ale přepadl smutek. Koupím si perník, dobrá, ale co dál? Řeknu dvě tři věty a půjdu dál. Ke všemu je z Fuldy nebo okolí, když tady prodává, takže ji ani na kafe nemůžu pozvat. Mám to od nás z ruky. Kdyby byla alespoň z Bad Sodenu…hmmm, nic by to neřešilo. Stejně tak, jako jsem nemohl pozvat na kafe žádnou jinou Němku, tak bych nepozval na rande ani ji. A vůbec, o čem to pořád uvažuju? Určitě je vdaná nebo někoho má. Takové baby nežijí samy. Takže nohama zase na zem, Fojtíčku. A mám po starostech. Trochu se mi ulevilo. Nemám co ztratit.


Zaplatil jsem, dodal si kuráž loknutím čaje ( příště tam namíchám víc slivovice a méně čaje) a cestou ke stánku jsem si rychle naplánoval, co ji řeknu. Přece jenom jednou dvěma větami bych měl začít. I ten Koudelka v bufáči měl připravenou větu, když chtěl oslovit prodavačku Vančurovou. Když jsem byl asi tři metry od obchůdku, krasavice mě zaregistrovala a hned se na mě krásně usmála. Že by si mě pamatovala z lázní? Proč ne? Takového debila, který tam leží jak široký tak dlouhý natažený v křesle s rozhozenýma rukama i nohama, chrápe na celý vestibul a z otevřené držky mu tečou sliny, na takové se nezapomíná. Nesmysl. Tak blbě jsem určitě nevypadal. Spíš to bude ségra barmanky z Tenne baru, určitě se takhle uculuje na každého, aby měla kšefty. Další profesionálka. Také jsem se usmíval, abych ji naznačil, že ji od vidění znám. Udělal jsem poslední tři kroky a ztuhl mi úsměv na rtu. Kurvafixdoktore, já se na to můžu vytento. Člověk si negrgne jak je měsíc dlouhý a když o něco jde, když chce oslovit príma kost, tak se mu do huby derou sardinky s cibulí, které jsem měl na snídani. Ke všemu ještě zapité pivem. Že já vůl jsem snídal takové sexuální odpuzovače. V žádném případě na ni nemůžu promluvit. Rychle vytáhnout z kapsy žvýkačku. Nemám, sakra, zapomněl jsem. „Co si přejete, prosím?“ zeptala se mě příjemným hláskem. Ukázal jsem na jeden středně velký perník ve tvaru srdce, na kterém bylo napsané něco o lásce, a vztyčeným palcem jsem upřesnil počet. „Ještě něco?“ tyto dvě věty jsem v obchodech slyšel tolikrát, že jsem si je sám pro sebe už ani nemusel překládat. Zavrtěl jsem hlavou, že ne, a podal ji papírových dvacet eur. Vrátila mi nazpět, tázavě povytáhla obočí a hlavičku trošku naklonila na bok. Jasný signál, že chce ode mě slyšet alespoň slůvko, nějaký náznak komunikace. Jenže já měl strach na ni funět i nosem, aby ze mě necítila tu mořskou havěť, natož ji něco říct. Mrkl jsem na ni oběma očima současně a mírnou úklonou ji poděkoval. Se smutným omluvným úsměvem jsem zvedl ruku a zatřepetáním prsty se s ní rozloučil. Tak to bychom měli. A měl jsem po náladě. Po pár krocích jsem se ještě jednou naposledy otočil. Dívala se na mě. Řekl bych, že také smutně. Možná si myslí, že jsem ženatý nebo zadaný, když kupuju srdce s nápisem o lásce a neprohodil jsem s ní ani slovíčko. Co si to zase namlouvám? Proč by se na mě dívala smutně? Normálně po mně koukala jako po všech ostatních okolo. No nic, vyfotím si krámek s perníčky a půjdu na vlak. Udělal jsem několik fotek, zvětšil zoom a pokusil se detailně vyfotit i paní prodavačku. Jen tak na památku. Však to můžu kdykoliv smazat. Cesta domů byla náročná. Plný vlak skandujících rozjásaných natěšených fandů jedoucích do Frankfurtu na fotbalový zápas jejich oblíbeného mužstva. Všude okolo plápolaly vlajky a šály, kousek ode mě v místě pro kočárky měli kluci naraženou malou bečku a čepovali do umělohmotných kelímků pivo. Někteří měli snahu se se mnou bavit. Moje klasická odpověď, že neumím německy, jim byla ukradená. Hučeli do mě ze všech stran, tak jsem jen souhlasně pokyvoval hlavou: „ja, ja, zo, gut, ales klá,“ a podobně, jen abych je nějakou drobností nerozčílil. Člověk u opilců nikdy neví, kam se vyhrotí situace. Je lépe s nimi býti zadobře. Od jednoho z nich jsem přijal nabízené pivo, abych je neurazil, a když si to tak moc přáli, skandoval jsem s nimi: „Ajntracht Frankfurt! Ajntracht Frankfurt!“ Koho pivo piješ, toho píseň zpívej. Začal jsem se dostávat do varu jako oni. To musí být nádhera, takový burácející stadion. Můj sen je vidět brazilské Flamengo na Maracaná – největším fotbalovém stadioně na světě. Clube de Regatas do Flamengo Rio de Janeiro – to je název! To je…to voní dálkami, exotikou. K tomuto mužstvu mám od dětství vztah. Vystřihoval jsem si tenkrát z časopisů fotky fotbalových mužstev. Nejraději jsem měl netypická mužstva s černochy v netradičních dresech. A právě Flamengo bylo první brazilské mužstvo, které jsem si zařadil do sbírky. Před fotbalisty klečeli na zemi ještě „Mléčné zuby“ - malí žáčci ve stejných dresech jako fotbalisté za nimi. V té době jsem začal psát klubům dopisy s žádostí o zaslání fotky jejich mužstva. První fotka, odznak a vlaječka mi přišla z Juventusu Turín. Pak následovalo několik dalších, ale moc jich nebylo. Z českých klubů jsem dostal odpověď od všech, ale ze zahraničí mi vyhověl přibližně každý dvacátý mančaft. Ke všemu byly dopisy z ciziny už jednou otevřené, zkontrolované a znovu zalepené. Kdo chce ještě zpátky komunisty? Se vším tím hlídáním a cenzurou? Bylo mi to jasné. Dopisy z ciziny zabavují na hranicích. Nešlo o žádnou protistátní činnost, to jen celníci tyto odznaky, fotky a vlaječky nosili domů svým klukům. Hele, chlapi, jestli někomu z vás za totáče nosil fotřík z práce fotky zahraničních klubů, tak mi je koukejte vrátit, jo? Přesto všechno jsem ještě zaznamenal velkou radost, když mi přišla nádherná samolepka a dopis na hlavičkovém papíře právě z Flamenga.


O týden později se mě táta ptal, jestli neznám nějakou Pavlu, že mi přišel od nějaké Pavly dopis. Holky mi v té době byly ukradené, ale líbesbríf od jakéhokoliv děvčete bych čistě ze zvědavosti docela uvítal. Taťka se hned na to opravil, že to není od Pavly, ale z brazilského Sao Paola. Chvilička zklamání, že na psaníčko od holky si budu muset ještě počkat, se změnila v radost, když jsem v obálce našel opět průvodní dopis se znakem Corinthians, vlaječku a na dalším listě bojový pokřik: Xim bum ba Ium balaca Ium balaca ha Zum zum zum Ra ra ra Corinthians Corinthians Corinthians. Vidíte, chlapi, ještě dnes po tolika letech si to skandování pamatuju. No a co je pro filatelisty Modrý Mauritius, to byl v osmdesátých letech pro fotbalisty Maradona. Když jsem od něj dostal velkou fotku v dresu Barcelony, tak jsem dopisy přestal posílat, bo nic víc jsem už obdržet nemohl. No a také proto, že na mých posledních třicet žádostí zaslaných do celého světa už nikdo neodpověděl. Asi po patnácti letech jsem se k mému koníčku vrátil. Do sbírky mi tak přibyla spousta dalších suvenýrů. Z každého jsem měl opět velkou radost, ale to nadšení až euforie, které jsem prožíval ve svých čtrnácti – patnácti letech, však už bylo nenávratně pryč. Časy se mění a my také. Ve vlaku však brzy nastala potíž. Fandové mě začali vehementně přemlouvat, ať jedu s nimi, že je na stadionu „Zupa atmozfére.“ Tak to jsem jim opravdu věřil, ale že bych kvůli tomu jel až do Frankfurtu? To ne. Jenže jak jim to říct, když oni se tak děsně moc chtěli pochlubit super atmosférou? Těsně před Bad Sodenem-Salmunsterem jsem se vymluvil, že musím na „toalete“, a zmizel jim z dohledu. Na zastávce jsem bez problémů vystoupil, zamával na rozloučenou a šel do chatky. To byl teda dneska den. Navštívil jsem krásné město, potkal nádhernou holku a málem jsem se opil ve vlaku. Doma jsem se na displeji digiťáku podíval na fotky. Nejvíc mě samozřejmě zajímaly ty poslední s paní prodavačkou. Někdy se stane, že je holka pěkná, ale není fotogenická. To ale nebyl tento případ. Zejména na jedné z asi pěti fotek byla fantasticky zachycená. To by se nádherně kreslilo. Ty jo, to je nápad! Nakreslím si ji a příští sobotu zajedu znovu do Fuldy. Můžu jí to dát jen tak, jako dárek. Vymyslím si nějaký důvod, proč jsem to kreslil, naučím se důležitá slovíčka a hlavně ji zase uvidím. Ještě ten večer jsem zašel do jedné internetové kavárny v Salmunsteru. „Já…potřebovat…jednu…fotku…tisk…na…papír,“ požádal jsem číšníka. Nebyl problém. Propojil jsem počítač s digiťákem, vybral fotku, zvětšil ji, bo se mi to tak lépe kreslí, a…Paráda. „Ja…gut…zupe,“ projelo mi hlavou. Tak to je dobrý, už si v duchu sám pro sebe mluvím a uvažuju německy. Než jsem se pustil do samotného kreslení, podrobně jsem se seznámil s jejím obličejem, abych si ho co nejvíce vryl do paměti a také abych si ujasnil, co ji na tvářičce nejvíce charakterizuje. Jestli to jsou oči, nos, účes nebo ústa. Ta mrška. Moc dobře věděla, že ji fotím, bo se mi dívala přímo do objektivu a tak potutelně se usmívala. Jenže v tom záhadném úsměvu je ještě něco… nedefinovatelného. Jak kdyby tušila, že mě nevidí naposled. Nesmysl. To přece nemohla vědět, že ji chci kreslit. To je absolutní nesmysl! Zatím jsem tady nikomu nikoho nekreslil. Nebyla příležitost říct kolegům, že kreslím portréty. Pro nic za nic se jich přece nebudu ptát, jestli nechtějí nakreslit manželku nebo děti. A i kdybych v Bad Sodenu už několik portrétů prodal, jak by se to asi dozvěděla prodavačka kdesi v Tramtárii? To si spíš mohla myslet, že si k ní ještě někdy půjdu koupit perník. Tak to asi bude. Tentokrát jsem sobotní večer už nikam nešel a věnoval jsem ho kreslení. Na druhý den v neděli jsem jel opět na výlet, ale ne do Fuldy, portrét jsem ještě zdaleka neměl hotový, nýbrž do blízkého Štajnau. Navštívil jsem rodný dům bratří Grimmů, prošel si „alt štad“ a obdivoval vysoké kamenné zdi pevnosti z šestnáctého století. Mám rád hrady a zámky. S Věrou jsme jich hodně navštěvovali. Poslední hrad, na který jsme se byli společně podívat i se Slávkem a jeho paní, byl Helfštýn. Tři dny před tímto výletem jsem se dozvěděl, že mě Věra podvádí. Bylo to definitivní, žádné domněnky, manželkou přiznané na tvrdo. Slávovi jsem o nevěře a případném rozvodu zatím neřekl, abych jim nepokazil výlet. Pořadatelé zorganizovali pro návštěvníky hradu spoustu atrakcí, uspořádali mimo jiné i několik rytířských turnajů a klání a hlavně velkou bitvu. Žádní troškaři – dvě velké armády středověkých bojovníků proti


sobě, vojenské historické stany, spousta lidí v dobových kostýmech, stánky, katapult, myslím tím dřevěný katapult a ne skupinu Katapult – ti jsou o něco mladší. Několikrát za den předváděli máchání nepoctivého kupce v kádi s vodou, přičemž ho před tímto procesem zavřeli do železného koše. Zájemci si mohli zastřílet z luku na terč nebo po vzoru práčat metat kameny. Celý den svítilo sluníčko, bylo příjemně teplo, téměř idylka. Až na to, že jsem měl myšlenky potáhlé černým suknem. Na jednom plácku mezi stánky seděli tři psychotronici. O jejich služby byl velký zájem. Po chvilce čekání jsem se posadil před jednoho z nich. Měl virguli. Kdysi jsem se v časopise dočetl, že k mému hvězdnému znamení se nejvíce hodí křišťál, tak jsem se chtěl přesvědčit, zda mi to tento pán pomocí pružiny potvrdí. Přiblížil ruce k mým prsou a chtěl roztočit virguli. Lépe řečeno: virgule se měla sama od sebe roztočit. Ale ani se nepohnula. „Hmm…“ udělal trochu překvapeně věštec. Nový pokus. Znovu nic. „Vy se mnou vůbec nekomunikujete,“ začal být trochu nervozní. „Vy nemáte žádnou psychickou ani fyzickou energii,“ evidentně byl z mého stavu vyvedený z míry. Polkl na prázdno. Já také - dvakrát. Po pravém spánku mu začala stékat krůpěj potu. Mně začaly stékat kapky potu po obou spáncích. Další a další neúspěšný pokus. To už se na nás dívali všichni lidi, co stáli okolo. I jeho dva kolegové přestali věštit a začali se dívat na mě jako na exota, který by měl být podle nich už dávno po smrti. Vůbec se mi to nelíbilo. Vůbec ne. Nejsem rád středem pozornosti a tady se mi ji začalo dostávat až moc. Jeden přihlížející pán, co na nás od začátku koukal, zavolal přes cestu na svoji manželku, stojící u stánku s cukrovinkami. „Hele, Máňo, pojď sem. Tady asi už brzo zemře jeden pán.“ Opravdu mi tím moc nepomohl, bo se k nám nahrnuli další zvědavci. „Poslyšte, nemáte problémy? Nejste moc nemocný?“ chtěl přijít na kloub této záhadě pan Virgulátor. Jestli ten kretén tady přede všemi něco cekne o mém největším tajemství z dětství, na které jsme už v naší rodině naštěstí všichni zapomněli, tak ho nakopu! „Anebo třeba v dětství…“ pokračoval, ale nedořekl. Zatmělo se mi před očima. A protože nejlepší obrana je útok, tak jsem mu skočil do řeči. „Hele, ty mastičkáři,“ přešel jsem na tykání a začal mu mávat zdviženým ukazováčkem před očima. „Jestli teď řekneš, že jsem na základce až do čtvrté třídy neuměl říct Ř, tak to vůbec není pravda! Hele, koukej: Mařenko, řekni Ř, vidíš?“ vychrlil jsem ze sebe a pokračoval. „Parohy mám, to jo. To tady může moje manželka dosvědčit, že jo,Věro…Věro! Kde jsi?“ Ten den jsem ji už neviděl. Jak se dostala domů, nevím, bo se se mnou několik dní nebavila. Později se mi přiznala, že na Helfštýně náhodou potkala kamarádku a ta ji odvezla domů. To já jsem měl být ten naštvaný, já mám parohy a ne ona. Stejně tak se kdysi moje bejvalka urazila, když jsem ji na její třicáté narozeniny nechal v rádiu zahrát písničku „Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál,“ co zpívá Kemr. Fakt nevím, co jí vadilo. Taková pěkná písnička. Vůbec nemá smysl pro humor. To sousedka Ilona ze Vsetína měla vždy ráda srandu. Co se týká humoru, byli jsme odjakživa stejná krevní skupina. Když k tomu připočtu, že byla odjakživa velice krásná…prostě vražedná kombinace. Prodávala tenkrát v drogerii. Jednou jsem si šel k ní do obchodu koupit nějakou drobnost, voňavka to tuším byla. Sotva vejdu do prodejny, tak na mě před všemi (asi třemi) návštěvníky obchodu zakřičela tak, aby to všichni slyšel. „Halo, pane. Kondomy máme táááámhle,“ mávla rukou směrem k regálu s pánskou ochranou. Kdybych ji neznal, tak bych se cítil trapně. Nevím, jak vy, chlapi, ale já jsem při kupování tohoto zboží pořád nesvůj, i když jsem dávno dospělák. Takto mě to však dost rozesmálo. S úsměvem jsem ji pohrozil a přemýšlel, co ji na revanš provedu já. Nenapadlo mě nic světoborného, tak jsem hned u regálu začal gumičky strkat bez placení do kapes. Samozřejmě tak, aby mě viděla, bo jsem neměl v úmyslu je skutečně ukrást. Z toho jsem už vyrostl. „A platit bude kdo?“ zeptala se překvapeně. „Tady se za kondomy platí? V brazilském Riu je dávají zadarmo.“ „Tak to si pro ně budeš muset zaletět do Ria.“ „Taky že jo. Jednou se tam určitě podívám.“ „To jsem zvědavá, kde na to vezmeš. Nestěžoval jsi si posledně náhodou, že s bídou našetříš na dovolenou u nás anebo maximálně na Slovensku?“ „No, to máš pravdu. Nějak to budu muset vymyslet, jak vydělat balík peněz, abych se koukl do mé vysněné Brazílie.“


Na Ilonku se obrátila s nějakým dotazem jedna zákaznice, tak jsem si šel vybrat pánský gelový deodorant, co se s ním natírá podpaží. Postupně jsem čichal asi k pěti různým typům, ale zdály se mě všechny vůně stejné. Ilča se sice věnovala zákaznici, ale po očku pozorovala moje počínání. Pořád jsem totiž oddělával a zadělával víčka od deodorantů a čichal k nim jak feťák. Přitom jsem nasáváním krabatil nos, abych alespoň trošku ucítil nějakou vůni. „Ilonko, prosímtě,“ obrátil jsem se po pěti minutách neúspěšného čichání na moji oblíbenou prodavačku, sotva obsloužila zákaznici. „Nemělo by to aspoň trošku vonět? Anebo to je něco jako je bezbarvý lak na natírání dřeva, tak je bezvoňavá voňavka?“ podával jsem ji jeden z gelů, aby si také přičichla. „To si musíš, bývalý sousede, oddělat ještě tady tu jednu krycí folii, která je tam proto, aby gel nevysychal.“ Obrátil jsem oči v sloup a zhluboka vyfoukl vzduch. Jsem vůl. Vypadám před ní jak hygienický analfabet. „To nic, jsi jenom chlap,“ konejšivě mně dodávala sebevědomí a kamarádsky mě poplácala po rameni. „Víš co? Je jaro, tak já si koupím ten s jarní vůní,“ měl jsem jasno, pro který deodorant se rozhodnu. „S jakou jarní vůní? To ani nevím, že tady máme.“ „Tady je napsané Jaro, tak tu si vezmu.“ „Tady je ale napsané Kili Man Jaro. To chceš ?“ „No jasně,“ přece ji nepřiznám, že jsem se zase spletl. Koupím to, i kdyby to smrdělo jak psí kšíry. Naštěstí voněla dost dobře. „Hele, Ilonko, málem bych zapomněl, že jsem si chtěl pro sebe koupit ještě klasickou voňavku. Poradíš mi? Chtěl bych nějakou lepší, luxusní, po které se na mě budou lepit ženské, víš? Jako že se navoním a pak přejdu kolem nějaké baby, ona nasaje vzduch, srdce se ji rozbuší, probudí se v ní erotické smysly i nesmysly, začne si olizovat rty, začne se mi dívat provokativně do očí, pramínek vlasů si posune za ouško, chřípí se ji roztáhne, pak se ji roztáhnou…nějakou takovou voňavku, víš? A pak bych chtěl ještě dámskou voňavku pro moji manželku. Ale tady bych pro změnu potřeboval, aby to byl pravý opak.“ Ilona mi nabídla nějakou drahou značkovou pánskou kolínskou, kterou jsem ale kvůli ceně odmítl. Však ještě nejsou vánoce. A pro moji paní mi podala Biolit – odpuzovač komárů. Prý tím stoprocentně odpudí nejen komáry, ale i případné nápadníky a nikdo ji zaručeně nepopíchá. Nebo neopíchá? Vždyť to říkám, s Ilonkou byla vždycky sranda. Ty kondomy jsem ji „vrátil“ o měsíc později při další návštěvě drogerie. Sotva jsem vešel usměvavý do obchodu, tak jsem spustil líbezným hláskem. „Dobrý den, paní prodavačko. Platí i ve vašem obchodě pořekadlo: Náš zákazník, náš pán?“ „A…ano,“ zakoktala se, bo jsem ji tím vykáním překvapil. „Tak hybaj do naší maštale podojit krávy!“ líbezný hlásek jsem vyměnil za zamračené hartusení, přičemž jsem na důraz svým slovům mávl rukou, jak když chcete po psovi, aby lehl. Lidi se začali otáčet, kdo tu dělá takový rozruch. Ilonka se rozesmála, uklidnila nakupující, že je vše v pořádku, že mě zná a že si dělám legraci. Koupil jsem si šťouradla do uší. V jednom balení bylo sto tyčinek s vatičkou, požadoval jsem tedy množstevní slevu, ale neuspěl jsem. Prý kdybych si koupil sto balení, tak by se snad o tom dalo uvažovat. Chtěl jsem teda po Ilonce sto balení, abych ušetřil. Zase jsem neuspěl. Tolik jich na skladě nemají. Takže kecá. Za týden jsem opět dorazil do drogerie. „Ahoj, Ili. Mám takovou nepříjemnou věc. Chci reklamovat ty šťouradla do uší, které jsem u vás minule koupil.“ „No nazdar, nazdar, sousede. A co je s nima ?“ byla překvapená na maximum. „Co?“ „No proč je reklamuješ?“ „Cože?“ natočil jsem nedoslýchavě hlavu na stranu, abych ji alespoň jedním uchem slyšel. „Proč reklamuješ tyčinky do uší? Co na nich může být špatného?“ mluvila na mě pomalu a nahlas, jak na nějakého důchodce. „Na nich je napsané,“ ťukal jsem ukazováčkem na etiketu, „že jsou jen do levého ucha. Takže jsem si pravé ucho nečistil a teď na něho neslyším.“ „Co to je zase za kravinu? Ukaž to. Ty pako, tady na té nálepce je napsané, že je to SLEVA a né, že to je jen do levého ucha.“ „Aha? Fakt. Tak nic, v pohodě, v tom případě nic nereklamuju. Tak mi prodej, prosím tě, ještě vatičky do pravého ucha. A to bude všechno.“ „A ven!“ vykázala mě se smíchem z prodejny. Jojo, na Ilonku rád vzpomínám. Dokonce jsem se s ní a její rodinkou potkal v Makarské. Vůbec jsem


netušil, že budou v Chorvatsku ve stejnou dobu jako já. Ke všemu jsem byl v Makarské jen na jednodenní výlet. Jinak jsem měl ubytování v Bašce Vodě. Takže náhoda jak sviňa. Seděl jsem na nábřeží, koukal na lodě, zejména jedna dobová plachetnice zakotvená v přístavu byla obzvlášť vydařená, a pozoroval korzující lidi. Když jsem je zahlídl, tak jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Jenže jít jen tak za nima a pozdravit se s nima se mi zdálo takové suché. Oni si mě zatím nevšimli. Nepozorovaně jsem se k nim přiblížil ze zadu a vedle nich stojícího nic netušícího neznámého muže jsem se česky hlasitě zeptal, aby to slyšeli hlavně moji bývalí sousedé. „Prosím vás, pluje tato loď na Vsetín na Sychrov? Mohl byste mi, prosím, poradit, která z těchto lodí pluje na Vsetín na Sychrov?“ Přitom jsem zůstal k sousedům natočený bokem, jako že o nich vůbec nevím. Ale periferně jsem je pozoroval. Bylo na nich krásně vidět, jak jim to ze začátku vůbec nepřipadá divné. Přece jenom čeština tam zněla na každém kroku. Ale jakmile jim to jejich hlavička zpracovala, někde v mozečku se jim rozsvítilo, že v daleké cizině právě slyšeli název nejen svého města, ale dokonce i sídliště, kde bydlí, zarazili se, otočili a v úžasu na mě zírali. Hned jim samozřejmě došlo, že ta otázka byla vyslovená kvůli nim, abych na sebe upozornil. „Nazdar, sousedi,“ hrál jsem překvapeného. „Také vám to před nosem odplulo?“ „Ty jsi dobrý,“ spustil na mě Ilončin manžel Miloš. „Na Sychrov do toho kopce nejezdí ani městský autobus a ty bys´ tam chtěl dostat celou loď. Fakt, dobrý,“ křenil se. Miloš byl sympaťák, velice příjemný a dost vzhledný chlap. S Ilčou k sobě náramně pasovali, proto jsem Iloně nikdy ani náznakem nedal najevo, že se mi líbí. Ona to samozřejmě vycítila, přestože jsem ji kdysi řekl, že ji beru jako sestru. O tom, že ji vidím jako řádovou sestru v černých punčocháčích a s podvazky jako z nějakého pornofilmu jsem raději pomlčel. Celý týden jsem se nemohl dočkat soboty. Chlapi, těch sedm dní bylo nekonečných. Moc jsem si od toho nesliboval, ale alespoň bude trochu vzrušení v tom mém nudném pobytu tady. Na kresbě jsem si dal opravdu záležet. Ne, že bych někdy portrét odflákl, to v žádném případě, bo spokojenost zákazníka je pro mě vždy na prvním místě. Fotka prodavačky byla opravdu vydařená. Nejsem žádný fotografický fanda ani znalec, jen jsem měl štěstí, že ji digiťák tak krásně zachytil. Takže jsem mohl jít i do větších detailů. Myslím, že jsem ji vystihl přesně. V sobotu přišel den S. „S“ jako „setkání“ nebo jako „sobota“. Nebo „sklamání“? Kdepak, v tomto slově se píše „z“ jako „zklamání“. Na gramatiku si dávám pozor, pokud to moje (už pomalu zapomínané) školní znalosti dovolí. I když píšu smsky. Jednou jsem psal Markovi v noci smsku. Tušil jsem, že ještě nespí, bo on je takový noční pták žijící bujarým nočním pražským životem. A když nikde nepaří, tak v noci pracuje. Kolikrát jsem od něj dostal v jednu v noci smsku, že zrovna někde kalí s nějakou celebritou nebo že zrovna dopsal příspěvek do novin. Potřeboval jsem něco poradit, tak jsem se na něj obrátil. Během chvilky mi napsal, že je u něj na návštěvě jeho přítelkyně Magda a že nemá čas na moje kraviny. Samozřejmě, že bych do rána vydržel, ale řekl jsem si, že ho trochu poštengruju. Po patnácti minutách jsem mu znovu napsal. „Marku, slez už konečně z Magdy a zjisti mi to. Nebo když Tě budu příště kreslit, tak Ti nakreslím oslí uši, supí nos, ksicht plný beďárů, švidravé oko, hnusnou chlupatou bradavici na bradě, křivé a vymlácené zuby, masné splihlé vlasy – prostě přesně tak, jak vypadáš ve skutečnosti.“ Odpověď přišla vcukuletu. Samozřejmě mi nezůstal nic dlužný a napsal mi, že když bude o mém kreslení ještě někdy psát do nějakého časopisu, tak napíše, že barevnou fotku jenom zvětším a zkopíruju do černobílé podoby, podepíšu ji a vydávám za svou čmáranici. Druhý den, nevím proč, mi pořád vrtalo hlavou, jestli se ve slovním spojení „z Magdy“ píše „s“ nebo „z“. Shodou okolností v té době v práci se mnou dělala jedna mladá, velmi pěkná paní učitelka, která ale učení pověsila na hřebík a zkoušela štěstí v jiném oboru. Tak jsem za ní zašel a zeptal se jí na to. „Paní učitelko, mám takový gramatický problém, se kterým si nevím rady. Potřeboval bych od vás poradit.“ „No prosím, tak spusťte,“ byla velmi ochotná. „Psal jsem kámošovi smsku a mimo jiné jsem tam napsal větné spojení /slez z Magdy/. A teď nevím, jestli se píše /s/ nebo /z/. Vzpomínám si ze školy, že když se jedná o činnost s povrchu dolů jako například /voda steče s kopce/ nebo /se stolu/, tak se píše /s/. A protože je Marek na Magdě tedy na ní, na povrchu, tak by tam mělo být napsané /s/. Jenže on není jen na povrchu, jen na ní. On je možná i v ní. To já ale nemůžu vědět, takže teď nevím, co napsat.“ Učitelka se rozesmála nad mojí dedukcí. Ještě než mi odpověděla, tak jsem pokračoval. „Napadla mě ještě jedna mnemotechnická pomůcka. Když se jedná o změnu stavu jako třeba /zčervená/, tak se píše /z/. Jenže já přece nevím, jak na tom Magda je. Jestli to Marek stihl a jestli už je jeho přítelkyně


pár minut v jiném stavu.“ No…odpovědi jsem se nedočkal. Prý pokud se ještě někdy ocitne zpátky ve školství, tak to dá žákům za úkol. „Vy učíte, nebo dříve jste tedy přednášela na výšce?“ zeptal jsem se. „Ne, třetí třídu na základce,“ tak to mě pro změnu pobavila ona. Ve Fuldě mě bohužel skutečně čekalo zklamání. Už zdálky jsem viděl, že v krámku s perníčky není moje vysněná paní prodavačka, ale někdo úplně jiný. „Dobrý…den. Dnes…tady…není…taková…krásná…paní? Sedm…dní…zpět…v…sobotu…ona…tady…byla,“ vysoukal jsem ze sebe na překvapenou paní prodavačku. „Najn,najn. Frau Maria tady není,“ vysypala na mě a hned pokračovala, že Frau Maria tady vůbec neprodává. Mluvila strašně rychle, takže jsem ji moc nerozuměl. Pochopil jsem jen, že Frau Maria dělá něco úplně jiného, ale nerozuměl jsem co, ani kde. V tomto obchůdku byla jen jeden den. Asi na záskok? Nebo brigádu? „Já…mít…pro…frau Maria…dárek,“ s těmito slovy jsem ji podal tvrdou složku s nakresleným portrétem. „To je super, fantastické!“ pochvalovala portrét. „Frau Maria Šmid jako živá. Velmi pěkný obrázek. Určitě bude mít radost. To jste kreslil vy?“ Neodpověděl jsem hned, bo jsem si musel vše rychle znovu přemlít v mozku. Jen jsem se zmohl na: „Pomalu…prosím. Ještě…jednou…otázku…zopakovat, prosím.“ „To je vaše práce?“ přeformulovala znovu dotaz. „Ano, prosím. To…být…moje…hobby. Moje…práce. To…jméno…být…Maria Šmid?“ Prodavačka kývla, že ano. Byla to zbytečná otázka. K čemu mi bude její jméno? Do Fuldy tak brzy nepojedu, bo jsem tu během jednoho týdne už po druhé. Stejně tady Marie nedělá. I kdyby tu dělala, už bych tu nešel. Připadal bych si, jako že si jdu schválně pro pochvalu. Že se portrét líbí její kolegyni neznamená, že se automaticky bude líbit i Marušce. Zažil jsem to mnohokrát. Padesát lidí portrét chválí, líbí se jim a obdivují věrohodně vystihnutou podobu. Přímo nakreslený člověk je však občas z podobizny rozpačitý, bo sám sebe vidí a zná se jinak. Po pár letech kreslení jsem si na to už zvykl a smířil se s tím. Frau Marii jsem tedy propásl a než něco mohlo začít, je konec. Minulý týden se mi výlet do Fuldy líbil, byl jsem spokojený a nadšený, dnes jsem tuto radost nepociťoval. Zbytek dne jsem chodil po městě jak tělo bez duše a když se začalo smrákat, vydal jsem se zpátky na nádraží.


Ve vlaku na zpáteční cestě naštěstí nebyli žádní fotbaloví fanoušci. Vlastně je to škoda, docela bych si dal pivo na zlepšení nálady. Než vyjel vlak z nádraží, všiml jsem si, že i tady mají problémy se sprejery. Nádražní budovy, sklady, depa i odstavené vagony byly počmárané barvami. Čím jsem starší, tím mám pro takové ničení méně pochopení. Pokud se nějaký opravdu dobrý sprejer vyřádí třeba na mostní konstrukci, stěnách starých hal nebo šedých oprýskaných zdech, krásně to barevně zkombinuje, až to lahodí oku, tak proč ne. V podstatě je to hezčí, než původní zanedbaná fasáda. Ale co fakt nechápu je, když nějaký pomatenec na každý druhý barák nebo sloup umělého osvětlení udělá černý klikyhák jako svoje iniciály nebo rádoby „vizitku“. Většinou to vypadá příšerně, nemá to hlavy ani paty. Postiženým lidem zůstane jen vztek. Musí do nových nátěrů a fasád vrazit peníze, které mohly sloužit jinde. Je úplně jedno, jestli se jedná o nějakého podnikatele, soukromou osobu nebo stát. Jedni doplácí na pitomost druhých. Rychlovláček frčel potemnělou německou krajinou a na mě začal doléhat znovu splín. Už tak mizernou náladu mi ještě více zkazili dva mladíci asi z bývalé Jugoslávie. Přisedli si a začali se spolu bavit o hekrech. Jako každému Slovanovi i těmto klukům jsem tak trochu rozuměl a tak trochu nerozuměl. Jejich obdivné vyjadřování znamenalo, že jsou pro ně hekři hrdinové. Pro mě to však nejsou žádní počítačoví geniové, jak by se oni sami rádi prezentovali, ale prachsprostí vandalové a zloději. Schválně šířit počítačové viry bych přirovnal k tomu, jak kdyby k vám někdo přišel do baráku a zničil vám střechu, plot, roztřískal okna a v bytě rozmlátil nábytek, dobytek !


Ještě bych se zatnutými zuby dokázal pochopit, že v nějaké bance prolomí heslo a nechají si převést peníze na svůj účet. Je to sprostá krádež, ale alespoň mi to dává smysl. Dokazovat si však, že jsem machr přes PC, že dokážu přelstít jiného správce sítě a že jsem v daném oboru jednička a přitom ničit statisícům běžných uživatelů programy v počítačích? Dokonce jsem slyšel názor jednoho hekra, že tímto rozšiřováním virů se udržují v jakési pohotovosti jiní správci, aby snad nezakrněli a pořád se zdokonalovali. Tak takového nezralého blbečka s vysokým IQ, dredama, lenonkama a s propadlým hrudníkem bych nejraději prohnal s nožem, aby si zdokonalil fyzičku. „Tak, kreténe, utíkej. A když tě doženu, tak ti bodnu kudlu do zad. Taky to dělám pro tvé dobro, copak to nechápeš? Aby ti svaly nezakrněly, abys´ měl pohyb, je to pro tvé zdraví.“ Dneska nejsem ve své kůži, chlapi, já vím. To bude tím, že jsem nepotkal Marušku a uvidět ji ještě někdy by byl hotový zázrak. Do Bad Sodenu jsem dojel za tmy. Po pár krocích na mě dopadly první sněhové vločky. Tak a je to tady, zima přichází. Poslední dobou se mi čím dál tím víc začala do mysli vkrádat nepříjemná myšlenka. Měl jsem ji někde vzadu v hlavě a bránil jsem se ji seč jsem mohl, ale teď začala stále častěji vyplouvat na povrch. Nechtěl jsem si ji zatím připustit, ale je to tak. Cestu od vlaku do maringotky potemnělým Bad Sodenem ozařovala dnes nově spuštěná světelná výzdoba. Dolehlo to na mě se vším všudy. Vánoce.


ADVENT Za pár dní jsou tady nejkrásnější svátky v roce - Vánoce. Co s tím? Mohl bych navštívit Adama nebo Slávka, jejich manželky by mě určitě nevyhodily, ale nocovat u nich o Štědrém dnu? To se nehodí. Jo, Silvestr, to je něco jiného. Ale na Vánoce? To prostě nejde. Nezbude mi nic jiného, než být na svátky tady, v chatce. Dvakrát jsem strávil vánoce bez rodiny mimo domov. Kolem dokola jsem měl však spoustu dočasných zelených kámošů a v civilu na mě čekali rodiče. První vánoce jsme si dali na rajonech opravdu záležet, bo jsme měli od mazáků slíbené večerní koukání na telku. Na kontrolu pořádku přijel sám velitel letky podplukovník Hron. A byl nadmíru spokojený. Bohužel jen do té chvíle než na skříni objevil zapomenutý velký hrnec. „A toto je co, soudruzi vojíni? Tomuto říkáte pořádek?“ zeptal se nás na jizbě a snažil se sám sundat hrnec se skříně. Bohužel si nevšiml, že je plný špinavé vody. Dostal přímý zásah. Tak to máme smůlu. ÚPPDKV. Jednu výhodu to však mělo. Další kontrola rajonů byla Hronovi už ukradená, bo hned odjel domů převlíknout se do suchého. Chtěl bych vidět jeho paní jak se tvářila, když přišel její manžel z kasína domů mokrý od hlavy až k patě. Odpoledne jsme mazákům dělali v rámci skromných možností Bufet a Saharu. Po průseru s vodou jsme se museli snažit víc než jindy. Večeři jsme měli na štábu u obrovského slavnostně prostřeného stolu. Roznášel jsem s ostatními zobáky talíře s bramborovým salátem a řízkem. Byla to nevděčná práce. Když jsem podal talíř jednomu mazákovi, tak se ostatní do mě pustili, proč nedostali večeři nejdříve oni. Na můj argument, že to podávám od kraje, nebrali zřetel. Další jídlo jsem tedy dával klukům uprostřed a měl jsem zle u těch na kraji. Fakt jsem měl sto chutí se vším praštit o zem a jít bez večeře na jizbu. Vánoce o rok později už byly o hodně veselejší. Do civilu to sice byla pořád spousta dní, ale méně než loni. Byl jsem v Ostré hotovosti a sváteční večeři jsme měli společnou s piloty. Vyprávěli nám svoje zážitky z létání, třeba jaké to je být vystavený silnému přetížení, kdy se jim zorné pole zúží tak, že vidí jen malý černý tunýlek. Setrvat v tomto stavu ještě pár vteřin by znamenalo ztrátu vědomí a havárii. Každý sám si musel uvědomit, jestli má ještě dostatek sil na to zvyšovat rychlost anebo již zpomalit, popřípadě přestat dělat otočku, která také způsobovala neúměrné přetížení. Byl to pěkný večer. Teď je to ale jiné. Vánoce v Německu budou náročné. I tak je ta samota dost na psychiku a teď tohle. No co už, dal ses´ na vojnu, Stankesi, tak bojuj. Ve firmě už delší dobu panovala předvánoční nálada. Spolupracovníci se těšili nejen na samotné Vánoce, ale zejména na Zimní trhy, které se konaly o adventu v okolních městečkách. Bylo to pro ně hlavní téma posledních dnů: kdy vyrazí na trhy, do kterého města pojedou, kde se sejdou, co si koupí na pití, na čem si nejvíce pochutnají. Po delší době prohodili i se mnou víc vět než bylo u nich zvykem. Několikrát za směnu se u mne zastavili a přesvědčovali mě, abych se na některý trh zajel podívat, bo tam bývá super atmosféra se spoustou atrakcí. Určitě se mi to bude líbit. Tím přemlouváním mi tak trochu připomínali fotbalové fandy z vlaku. V neděli jsem si tedy opět dopřál výlet a jel se podívat, jak takové německé poutě probíhají. Z poutačů na nádraží jsem si vybral Šlychtern, městečko nedaleko Bad Sodenu. Nejdřív se mi na jakýkoliv Vajnachtmarkt vůbec nechtělo. V živé paměti jsem stále ještě měl Vánoční trhy ve Vídni, kam přijelo v jeden den okouknout vídeňskou sváteční výzdobu snad všech sedm miliard lidí z celé planety. Prodrat se mezi jednotlivými stánky byl nadlidský úkon. Natož si někde něco koupit. V Šlychternubyla také spousta návštěvníků, ale ani na chvíli jsem neměl pocit natřískanosti jako ve Vídni. Sotva jsem po pár minutách dorazil od nádraží do centra tohoto dění, pochopil jsem svoje kolegy, proč jsou na Zimní trhy tak hrdí. Bylo to bombastické. Věk poutí mám už dávno za sebou, přesto mě atmosféra dočista pohltila. Nikdy bych neřekl, že ještě někdy v dospělosti budu obdivovat dětské kolotoče, atrakce, střelnice a všechny okolní stánky. Bylo to sice trošku přeplácané, jako na kterékoliv jiné pouti, ale přehršel barev k tomuto všeobecnému reji neoddiskutovatelně patřila. Nejvíc se mi líbily prodejní krámky. Od imitace větrného mlýna, přes přístavní kutloch s majákem, marcipánové a karamelové domečky, až po malé mobilní pizzerie. Takto dokonale naaranžované kulisy související s prodávaným sortimentem měly snad všechny obchůdky.


Kapitola sama o sobě byly stánky s čepovaným pivem, na roštech se škvířícími klobáskami, buřty a jinými masovými pochutinami. Přejít kolem těchto vonících laskomin byla pro Skrblíka jako jsem já sebevražda. „Nene, Standário,“ říkal jsem si v duchu, „jednou si chceš z Německa přivést balík peněz, tak nemůžeš utrácet. Dost na tom, že každý večer chodíš na dvě piva do Tenne baru a v chatce máš pořád pár lahváčů, abys´ usnul. Tak teď trp“. A já trpěl jak zvíře. Zašel jsem kousek bokem a snědl německou „Tatranku“, abych alespoň trochu zahnal hlad. Pak jsem slupl ovocnou zdravou „Mysli“ tyčinku a za několik minut nato ještě jablko. Kdepááááák, chlapi, však to znáte. Pokud do sebe nedostaneme maso, tak je to jídlo o ničem. Nedá se svítit, jdu potěšit svůj žaludek. Bylo těžké si z té ohromné nabídky vybrat. Nakonec jsem se přece jen rozhodl pro jeden obzvlášť pěkně vypadající buřt a k němu jedno čepované piviště. Ládoval jsem se ve stoje, bo studené počasí už na vysedávání nebylo, a pozoroval dění okolo. Všude postávaly spokojené rodinky, děti dováděly na atrakcích, ženské nakupovaly ozdoby, cukrovinky a jiné zboží vánočního charakteru, pánové si pro změnu dopřávali svařáky, grogy, punče, piva, šnapsy, klobásky, girosy, každému podle jeho gusta. Objímali se v družném rozhovoru a spokojenost z nich jen čišela. Až se všeho nabaží, tak půjdou do svých vyhřátých domovů, kde jim bude vonět vánoční cukroví a purpura. Napustí si vanu plnou horké vody a pak si zalezou do nadýchaných peřin a budou se mít rádi. Sakra, chlapi, nejsem žádná máčka, ale tohle mi dávalo zabrat. Jojo, vánoce. Na základce jsme měli jednou v hodině výtvarné výchovy nakreslit obrázek s motivem Vánoc. Spolužáci kreslili kapra, vánoční stromeček rozzářený barevnými svíčkami, dárečky v nádherném


lesklém balícím papíře, třpytivé vánoční ozdoby, rozesmátou maminku a tatínka. Nakreslil jsem černou tuší v poli osamocený holý strom, ze kterého zvolna padají poslední tři listy. Nad stromem v dáli poletovalo několik vran. Z obrázku čišela melancholie jak prase. Pod obrázek jsem napsal černý nápis „Veselé Vánoce“. Ještě že nebylo tenkrát tak moc v oblibě řešit vše s dětským psychologem, byl bych pro něj asi oříšek. Opravdu nevím, proč jsem to tenkrát nakreslil tak smutně. Měl jsem perfektní, veselé dětství a Vánoce u nás vždy byly plné pohody a dárků, až jsem se divil, kde na to rodiče berou peníze, když pořád říkají, že jsme chudí. Učitelka, sotva uviděla můj výtvor, mě pohladila po vlasech a se slovy: „Nebijí tě rodiče?“ zamáčkla slzu. Po této otázce se celá třída nahrnula k mému stolu. Po shlédnutí kresby se ti méně odolní rozbečeli. Nejlépe vystihla ponurost kresby jedna spolužačka, když řekla, že na tom stromě chybí už jen oběšenec. Při této vzpomínce jsem se rozesmál, až se někteří němečtí spolustolovníci překvapeně otočili. „Všechno OK. Jen…tady…v…mé…hlava…jeden…vtip,“ snažil jsem se jim vysvětlit, že nejsem blázen. Dojedl jsem, opět se zapojil mezi korzující lidi a znovu a znovu se kochal atmosférou. Jaký je to markantní rozdíl oproti poutím v našich vesnicích a městečkách, kde největší zastoupení mají vietnamští stánkaři. Nic proti nim, ani proti jejich zboží, ale patří jinam. Naštěstí spousta starostů tento druh sortimentu už na poutě nevpouští. I na hodech ve Valašské Lúce byli Vietnamci nahrazeni prodejci s tradičním tovarem: domácí včelí med, pletené výrobky, košíky, frgály, výrobky ze dřeva a spousta dalšího podobného zboží. Moje poslední hody v Lúce před odjezdem do Německa propršely. Šel jsem do pouti sám, Věra zůstala doma. Proč také hrát divadlo o spokojeném párečku, když už bylo naše manželství v troskách. Déšť na chvíli ustal, stoupl jsem si k jednomu stánku do fronty, složil deštník a koupil si guláš. Jenže jsem měl, jak se říká, málo ruk: částečně složený deštník mi visel podél těla, k tomu jsem měl platit, odebrat si poddajný, vrchovatě naložený talířek z měkkého plastu, „lžičku z NDR“, chleba, vyhnout se kapající vodě z provizorní stříšky nad stánkem a nevstoupit do kaluže – bylo toho na mě moc, takže se mi celý guláš převrhl do deštníku. Ke všemu se opět vehementně rozpršelo. Jenže deštník jsem roztáhnout nemohl, to by na mě pršel guláš. Připadal jsem si jak bláznivá Viktorka u splavu: chčije a chčije, v rukách držím deštník a nemůžu ho použít. Cestou domů jsem potkal spoustu známých. „Proč si neroztáhneš deštník?“ logická otázka. „Mám v tom guláš,“ logická odpověď. Doba pokročila, setmělo se velice brzy, bo nad celým krajem opět ležela těžká peřina, tentokrát se sněhovými vločkami.


Velice rychle a ve velkém množství se začaly potichu spouštět dolů na zem. Kolotoče a stánky se rázem ocitly v zajetí barevných světýlek. Bylo to ještě pěknější než přes den. Chumelenice a zima - nejvyšší čas jít domů. Od pusy se začal kouřit horký dech a v nose jsem cítil štípání - přituhuje. Nádraží bylo na kraji městečka trochu bokem veškerého dění. Než jsem k němu došel, ležela všude pěticentimetrová vrstva prašanu. Zasněžená vlaková zastávka mi znovu připomněla dětství, kdy jsme s ogarama v zimě do pozdních večerních hodin létali po kopcích. Někdy jsme neodhadli, že bude tak brzy tma a jak o závod jsme utíkali k domovu. Kousek od baráku jsme se rozdělili, každý šel svou cestou, a na mě padla (říkal jsem tomu) posvátná hrůza. Sníh se nádherně třpytil pod světlem nádražních lamp, vychutnával jsem si tu krásu okamžiku, kdy jsem ještě sice byl ve tmě, ze které jsem měl tak trochu strach, ale dostatečně blízko domovu, abych několika rychlými kroky byl v bezpečí. Panebože, Stando, v pětatřiceti letech tak moc vzpomínat na dobu dávno minulou? Co budeš dělat až budeš mít sedmdesát ? Ptal jsem se sám sebe. Možná na tom budu jako moje stařenka, tatova teta. Táta byl od dětství sirotek, vychovávali ho ještě s bratrem jeho strýc a dvě tety. Když se stařenčin manžel a švagrová minuli a ona zůstala na chalupě sama, tak celé dny proseděla u otevřeného okénka do kamen a koukala se na oheň jak na televizi. Nene, nebyla blázen. Jen si myslím, že se ji v těch plamíncích promítal celý její život jako film. No nic, konec, zavírám, balím. Chlapi, končím ! Končím! Končím! Končím tady v Německu. Takové dumky – žalky už dál nesnesu. Jsem ve zkušební době, tak nebude problém říct Arniemu, že mizím a vracím se do Čech. Prachy jsou jedna věc, ale abych se déle než měsíc pořádně nevyspal a stejně tak


dlouhou dobu s nikým pořádně nepovykládal, to mi nestojí za to. To je psycho největšího kalibru. Na Věru zapomenu i u nás. Když jsem singl, tak můžu chodit na pivo a na diskotéky kolik se mi zlíbí. Kvůli tomu nemusím být v Německu. Akorát tolik peněz u nás nikde nevydělám. Budu rád, když najdu práci s průměrným platem. Což znamená zase žít od výplaty k výplatě a případné ušetřené peníze jednou za rok vrazit do levné dovolené nebo na nějaké mimořádné výdaje – opravu pračky, opravu ledničky, opravu televize. Jako doposud. Mohl bych zkusit hledat práci ve Frankfurtu nebo Hamburgu, jak jsem původně zamýšlel. Ale nedovedu si představit, jak bych u osobního pohovoru zdůvodňoval, že budu dělat cokoliv, jen abych pracoval nebo bydlel na ubytovně s nějakým Čechem. To by musela být veliká náhoda, aby mi to takto vyšlo. Nene, toto není řešení. Jedu domů. Hned zítra napíšu mým podnájemníkům na chalupu doporučený dopis, že jim ruším podnájem, bo se vracím. Budou na mě asi naštvaní, ale nedá se nic dělat. Domluvili jsme se na měsíční výpovědní době a s tím také souhlasili. Ještě že se mám kam vrátit. A hlavně že se můžu vrátit. Musel to být příšerný pocit odejít za totáče z Československa a vědět, že se zpět do rodné vlasti už nikdy nevrátíte. To bych asi neustál - ten pocit, že jsou vrátka k domovu navždy zavřená… Ale jak už jsem vám, chlapi, hned na začátku říkal, málem jsme o chalupu přišli. Rok před revolucí tátovi zemřel bratr Franta. Tata měl ještě další sourozence, ale s některými se od dětství neviděl, bo jeho rodiče zemřeli, když byl malý a jeho bratry a sestry si rozebrali do opatrovnictví tetičky a strýcové. Někteří bydleli na Valašsku, jiní na druhém konci republiky. Takto to v padesátých letech chodilo. Táta vyrůstal společně se strýcem Frantou. V dospělosti se tata oženil a přestěhoval do Velkých Karlovic, kdežto strejda zůstal starým mládencem a žil až do své smrti u stařenky. Staříci měli kromě chalupy ještě pole, louky a les. Po smrti staříka vše zdědil Franta a po jeho smrti téměř vše připadlo tatovi. Stařence zůstala určitá poměrná část dědictví. Bylo to za komančů a v podstatě, ikdyž byl člověk na papíře vedený jako majitel lesa nebo pozemků, stejně vše patřilo státu nebo jezeďákům. Staříci sice nikdy nevstoupili do JZD, ale museli odvádět tak vysoké naturálie, že sotva přežívali. Podle toho jejich dřevěnice i celý statek tak vypadaly – na spadnutí. Mezi sourozenci byla nepsaná domluva, že až k tomu dojde, bude každý dědit po opatrovnících, u kterých žil, a nebude si dělat nárok na „majetky“ po ostatních strýcích a tetičkách. Vesměs byli všichni chudobní, takže to ani žádnou neplechu nedělalo. Po revoluci ovšem najednou začaly mít pozemky jinou hodnotu. Domluva mezi nimi pořád platila a nikdo nezpochybnil dřívější rozhodnutí. Ono zase až tak moc toho dědictví nebylo. Rodičům to stačilo jen na to, aby si opravili chalupu, a něco málo jim zůstalo na přilepšenou k důchodu. Vítr ale začal foukat odjinud. Jednou jsem jel sám v sobotu na chalupu. Tata mi dal ještě ve dveřích poslední pokyn. „Zabij králíka a postarej se o stařenku. A ne abys´ to popletl,“ vtipálek. Celou cestu jsem si to opakoval. Jistota je jistota. Přijel jsem na chalupu, dveře byly zamknuté a nešly otevřít, bo z druhé strany byl klíč. To se ještě nestalo. Stařenka bývala o tomto čase už dávno vzhůru. Na bouchání do dveří a na okno nikdo neodpovídal. Nezbylo mi nic jiného než vytlouct sklo u kliky a z druhé strany si odemknout. Připravil jsem se na nejhorší. Nechtělo se mi dovnitř, ale nebylo zbytí. Byl jsem si téměř jistý, že tam uvidím stařenku mrtvou. Stařenka naštěstí žila, ležela vedle postele se zlomenou nohou a nemohla se hýbat. Sanitka ji odvezla do nemocnice, kde ji hned operovali. Pak následovala další operace, takže si ve špitále poležela docela dlouho. Mezi tím ji táta sehnal lůžko v domově důchodců, bo sám měl v té době problémy se zdravím. A my s mámou jsme chodívali také do práce. Tátu v té době často bolívala hlava. Migrény přisuzoval tomu, že jezdíval po nočních směnách bez odpočinku rovnou za stařenkou, aby ji nachystal vše potřebné. Také starosti, jak opravit chalupu a hlavně kde na to vzít, mu na zdraví nepřidaly. Když se už bolesti nedaly déle snášet, šel na vyšetření. Doktoři mu zjistili nádor na mozku, který naštěstí nebyl zhoubný a šel odoperovat. Tata se z toho časem vykřesal, ale na dennodenní dojíždění na chalupu a opatrování stařenky, jak to dělal před svou operací, už neměl sil. Pomocnou ruku nám nabídl náš soused, starý mládenec. Chtěl si vzít stařenku k sobě, prý to bude pro ni lepší. Táta byl sice ze začátku proti, když už s vynaložením veškerého úsilí zajistil domov důchodců, ale nakonec svolil. Soused si odvezl stařenku ze špitálu rovnou k nim domů a tam se o ni staral. A staral se o ni tak dobře, až mu stařenka slíbila tatovu chalupu, pole, louky, lány. No…chlapi, to jsme teda žasli. Se sousedem jsme měli vždy dobré vztahy, navzájem jsme si pomáhali. Při žních, sazení i sklízení zemáků, vždy byl ochotný pomoci. A my mu také. Toto jsme od něj vůbec nečekali. On se sice vymlouval, že za to


nemůže, že „to tetička“, jak ji familiárně říkal. Ale později jsme se dozvěděli, že na tatovu chalupu a pozemky okolo měl spadeno již dříve. Kdysi se totiž po pár kalíšcích prořekl v hospodě. Stařenka mu slibovala (naštěstí pro nás) to, co nebylo její. Na souseda přesto přepsala několik polí a část lesa, bo v padesátých letech minulého století došlo na úřadech k nějakým omylům při dědictví po otcovi našeho staříčka. Chalupa a přilehlá zahrada i nadále naštěstí patřila tatovi. Pozemky, které by měl společné se sousedem, proto prodal, aby nedošlo k dalším konfliktům, a měl klid. Jen mu zbyla pachuť po podrazu od souseda a smutek, že stařenka tak rychle zapomněla na to, že několik roků se o ni tata staral. A když nemohl tata, tak na chalupu jela máma nebo já, aby měla stařenka každý den někoho u sebe. Nanosili jsme dříví, vodu, nákup, zatopili v kamnech, trochu pokecali. Smůla byla v tom, že táta nechtěl a ani si nemohl z časových důvodů dovolit chovat krávu. Kdežto vykutálený soused měl krávy odjakživa. Pak mu jen stačilo si před stařenkou pravidelně stěžovat, že nemá krávám dát co žrát, bo nemá žádné louky a pole. A dobračisko stařenka mu na to skočila. Pár dní před odjezdem do Německa jsem se se sousedem potkal. Pozdravili jsme se, ale moc přes pusu mi pozdrav nešel. Fakt to nechápu, dělat si nárok na cizí majetek. No…je to za námi. Hlavně že se mám kam vrátit. Doufám, že mu podnájemníci neslíbili moji chalupu. To, co si prožil tata s nádorem, jsem o několik let později zažil také. Bolesti hlavy, ztráta rovnováhy a rozostřené vidění. Když tyto problémy nemizely, začal jsem mít strach, že mám nádor jako otec. Během deseti dnů jsem shodil osm kilo. Neměl jsem nejen vůbec žádnou chuť na jídlo, ale ani do života. Psychicky jsem byl na dně. Nic mě nebavilo a do všeho jsem se musel nutit. V práci i doma. Naštěstí se velice rychle přišlo na příčinu mých potíží a veškerá vyšetření, oční tlak, cété mozku, magnetická rezonance, dopadly dobře. Bohužel jsem při jedné kontrole s sebou sekl. Sestřička hned diagnostikovala epileptický záchvat. Jak se říká: na posraného i hajzl spadne. Ani to se naštěstí nepotvrdilo, přesto mě představa, že jsem epileptik, opět rozhodila na maximum. Nikdy bych neřekl, jak něco takového může s člověkem zamávat. Když jsem byl z nejhoršího venku, tak mě Slávek z legrace štengroval, co by za to jiní dali, takhle před létem bezpracně shodit nějaké to kilo do plavek . Aby toho nebylo málo, měsíc po těchto trablech mi doma spadla těžká, železná deska na nohu a zlomila nárt a čtyři prsty. To byla bolest! Poskakoval jsem na jedné noze jak Apač kolem ohně, vedle mě radostně dováděl náš pejsek, bo si myslel, že se s ním chci hrát. Po zkušenostech s poslední rehabilitací, kdy mě terapeutka mordovala tak, že mě znovu málem polámala kosti a zpřetrhala šlachy, jsem si raději kotník a prsty doma rozcvičoval sám. Úraz naštěstí nezanechal žádné trvalé následky, jen jsem si při chůzi o berlích uvědomoval, v jak špatném stavu jsou naše chodníky. A vůbec…s jakými obtížemi se musí vyrovnávat lidé jezdící na invalidním vozíčku. Každý, kdo krátí náš stát o daně, a každý, kdo lobuje v neprospěch celé naší společnosti, by si měl na dva dny sednout na vozík a bez možnosti vstát by si mohl toto vyzkoušet. Nevím, jestli by to pomohlo, ale zkušenost by to byla pro každého opravdu drsná a tvrdá. Takže se vrátím na chalupu. V pondělí se domluvím s šéfem v práci, kdy můžu skončit. Nechci odejít ze dne na den, aby neměli problémy. Dost na tom, že teď mají o jednoho manipulanta méně, bo propustili Ericha. Měl smůlu. Přišel do práce a bohužel nadýchal zbytkový alkohol. Jistě si dovedete, chlapi, představit, jak ve mně zatrnulo. Vždyť já bych možná některé ráno také nadýchal, když jsem si během noci lokl slivky, abych spal. Erich to nesl těžce. Pracoval ve firmě několik let a teď vyhazov. Plně jsem ho chápal. Když jsem dělal ve Zbrojovce mistra, tak jsem byl nucený také propustit dva dělníky, bo chlastali. Kdyby mi alespoň nalili. Jenže oni mi nenalili, tak letěli. Dělám si srandu, chlapi. Pravda je, že pili opravdu moc. Asi si řeknete, že někoho propustit je brnkačka. Některým šéfům možná propouštění nevadí, pro mě to byly nervy. Třepal jsem se jak ratlík. Musel jsem zavolat strážného s foukací trubičkou, nechat udělat zápis a ve svých pětadvaceti letech propustit padesátiletého chlapa. A za tři měsíce se vše opakovalo akorát s tím rozdílem, že tento druhý propuštěný dělník měl skoro šedesát let. Můj táta se za to na mě dost zlobil, že já, takový mlaďoch, propouštím starého chlapa, který si teď těžko bude hledat práci. To byl snad jediný konflikt, který jsme spolu s tatu kdy měli. „Tak mi řekni, co jsem měl dělat,“ ptal jsem se ho na názor. „Určitě jsi ho neměl propouštět. Mohl jsi mu domluvit.“ „A ty si jako myslíš, že jsem mu nedomlouval ? Že jsem ho propustil jen kvůli tomu, že přišel raz ožralý do práce? Vždyť on byl dennodenně v líhu.“ „A tobě by se líbilo, kdyby tě někdo propustil?“


„Samozřejmě, že nelíbilo, ale já nechlastám v práci. Tati, ten chlap byl vozíčkář. A víš, kolikrát jsem slyšel od jiných chlapů, že Šejba je zase opitý, že Fojtů je na něho slabý? Že to je mistr na baterky, když si neumí udělat pořádek? Poslední dobou jsem to slyšel pořád. Zrovna nedávno mi jeden chlap povídal: /Jedu po Zbrojovce svým osobním autem a proti mně vozík. Od kraje ke kraji. Prázdné vidle měl zdvihnuté na moji úroveň. Taktak jsme se vyhnuli, mohl jsem mít vidle zapíchnuté v lepším případě v autě, v horším jsem mohl být napíchnutý sám. Kouknu, kdo tam sedí. No jasně, Šejba./ Co mám takovému chlapovi říct? Že Šejbovi zase JENOM domluvím? A kdyby se něco stalo, třeba nějaký smrťák, tak by to dopadlo jak? Všichni by tvrdili, že Kamil chlastal neustále a jeho přímý nadřízený to moc dobře věděl.“ Táta mi sice ještě trochu oponoval, ale nakonec i on uznal, že to jinak nešlo. „Tati, já nechápu, že zrovna ty to nechápeš. Vždyť ty jsi byl vždycky poctivý na práci. Kolikrát jsi říkal, když ti volal nadřízený, ať přijdeš do práce zastoupit nějakého ožralého kolegu, že takového nezodpovědného chlapa bys´ nejraději vyhodil. A když to udělám já, tak se ti zdá, že snad dělám machra před ostatními. Že jsem si v tom snad liboval nebo co. Vždyť jsem z toho měl málem infarkt. Víš, co mi můžeš? Nalít další štamprlu,“ a bylo po konfliktu, bo jsme využili mechanismus valašského perpetum mobile. Nalej, bo máme vypito. Vypij, bo máme nalito. Nalej, bo máme vypito. Vypij, bo máme nalito. Že Šejba dva měsíce po vyhazovu spáchal sebevraždu, jsem mu už raději neříkal. Dost na tom, že to leželo na mně. Necítil jsem se za jeho smrt zodpovědný, ale moc příjemné to nebylo. Zejména, když se jeden chytrolín nechal slyšet, že kdybych Kamila nepropustil, tak by se nezabil. „A kdyby Kamil v práci někoho zabil, přejel by někoho vozíkem nebo by na někoho vysypal těžký náklad a přitom měl vypité jako vždy, tak bych pozůstalým měl říct co? Tak mi teď, kurva, ty řekni, jak bych to asi měl vysvětlit mamince nebo manželce toho jejich Pepíka, že nějaký ožralý blb mu ho zabil a já přitom od začátku směny věděl, že má vypité? A když už jsi tak chytrý, tak mi pověz, kdyby Kamil přejel tvého syna, co dělá na vedlejší dílně, jestli by ses´ za Šejbu také tak postavil?“ Opravdu mě tyto pindy dokázaly nažhavit do běla. Co svět světem stojí, dějí se na něm náhody. Po propuštění ze Zbrojovky jsem chvíli pracoval na stejné dílně s jednou mladou slečnou jménem Šejbová. „To vaše příjmení, Evi, je mi povědomé. Jednu dobu, to už je opravdu dávno, jsem ve Zbrojovce dělal s nějakým Kamilem Šejbou,“ začal jsem rozhovor. „To byl můj tatínek,“ ozřejmila mi smutně. Tak to byl pro mě šok. „Jezdil s vozíkem?“ chtěl jsem se ještě ujistit, zda oba myslíme stejného pána. „Jojo, to byl on,“ potvrdila mi Eva. „Vašeho tátu tenkrát propustili, že?“ „No, on měl nějaké problémy,“ tímto jsme rozhovor ukončili. Mně to ovšem nedalo. Když už mně náhoda po tolika letech přivedla k dceři mého bývalého podřízeného s takovým pohnutým osudem, tak musím šlápnout do vosího hnízda bosou nohou. Za několik dní, když jsme měli stejnou směnu, jsem si Evu vyhledal, a znovu s ní zavedl řeč na jejího tatínka. „Evi, mám takovou nepříjemnou věc. Rád bych ji s vámi probral. Chci se vás na něco zeptat. Ale pokud se vám bude zdát, že jsem moc osobní a nebudete chtít odpovídat, tak to pochopím a nebudu se zlobit. Spíš bych byl rád, kdybyste se nezlobila vy na mě.“ „Tak to jsem zvědavá, o co jde. Skoro mám až strach.“ „Vůbec se nemusíte bát. Strach mám spíš já. Víte, já jsem s vašim tatínkem dělal několik let. Byl jsem jeho mistr. A byl jsem jeho mistr i v době, kdy byl propuštěný. Řeknu vám to přímo: byl jsem to já, kdo ho propustil,“ odmlčel jsem se, aby měla Eva čas vše vstřebat. Právě se potkala s někým, kdo nejspíš přímo souvisí se sebevraždou jejího táty. Díval jsem se ji přímo do očí a neucukl jsem. Chtěl jsem tak vyjádřit, že i přes tuto nepříjemnost mám svědomí čisté. „Tak to je šupa,“ zmohla se jen. „Evo, netuším, zda to víte, ale váš táta v té době hodně pil a mohl způsobit havárii s velkými následky. Mohl třeba někoho smrtelně zranit. Na moje domluvy neslyšel, takže jsem byl nucený ho propustit. Mrzí


mě, že to tak dopadlo, ale jinak to nešlo.“ „To chápu,“ trochu mě těmito dvěma slovy potěšila. „Problém ovšem je, že zanedlouho po vyhazovu váš táta prý spáchal sebevraždu,“ mluvil jsem tiše a čekal na její odezvu. Klidně teď mohla ukončit rozhovor a neměl bych ji to za zlé. Muselo to být pro ni těžké bavit se o tom, jak její táta skončil pod vlakem. „Ale tatínek nespáchal sebevraždu. Že pil, to vím. I ten den, kdy ho přejel vlak měl hodně vypité. V podstatě o sobě ani nevěděl. Naštěstí. Krátil si cestu přes koleje, ale neskočil pod vlak. To jsou výmysly. Vyšetřovatel zjistil, že se mu zasekla noha mezi kolejemi a nemohl ji vytáhnout. Proto to vypadalo, že čeká, až ho vlak přejede. Lidi chtěli senzaci, tak si ji vymysleli,“ říkala to klidně, bez emocí. Smutek už z ní dávno vyprchal. Tak to je blbá smrt. O co to měl lepší jeden chlap, kterého přejel vlak, když měl službu můj tata. Otec tenkrát přišel domů v rozverné náladě a už z dálky vesele hlásí. „Přejeli jsme chlapa. V polích mezi Novým Hrozenkovem a Halenkovem jsem si všiml v kolejišti nějaký předmět. Začali jsme zprudka brzdit, ale to víš, vlak se jen tak rychle nezastaví. /To jsou gumáky,/ řekl jsem strojvedoucímu. /A v těch gumácích je chlap,/“ rozchechtal se na plné kolo. „Tati?“ byl jsem nadmíru překvapený. „Ty přejedeš chlapa a máš z toho legraci?“ nechápal jsem. „Teď už z toho mám čurinu, ale nejprve mi moc do smíchu nebylo. Připraveni na nejhorší jsme vylezli z vlaku a šli se podívat na nešťastníka. Ten chlap se ale sám vyhrabal z pod kol a nebylo mu vůbec nic. Prý: /Nazdar, Fojte. To nemůžeš jet jinudy? Nevidíš, že tady spím? To musíš jet rovnou přes moji ložnici?/ Fakt nevím, jestli byl v šoku nebo měl takový smysl pro humor.“ „Jak to, že se mu nic nestalo?“ „Měl štěstí, že ležel v takové vydlabané jamce. Schválně si tam hned zkusil ještě jednou vlézt a opravdu se do ní skrčil tak, že ho vlak nezachytil.“ Kamil Šejba bohužel takové štěstí neměl. Nedá se říct, že by mi spadl kámen ze srdce, bo jsem se tím opravdu netrápil. Ale určitě to pro mě bylo příjemné zjištění, že nespáchal sebevraždu kvůli vyhazovu, ale že to byla nešťastná náhoda. Správnost mého rozhodnutí vrátit se zpátky do Čech ještě potvrzovala skutečnost, že maringotka se v mrazech, které teď uhodily, nedala vytopit. Přímotop jel na plný výkon, žral mi moje penízky, ale hold tenké stěny jsou tenké stěny. Pořád jsem měl tady jen kolem šestnácti stupňů. V práci jsem se také moc neohřál. Jediné místo, kde bylo teplo, byla hospoda. Celý týden jsem se odhodlával k tomu, že dám výpověď, ale nakonec jsem ji nepodal. Však mám na to ještě čas. V neděli dopoledne mě jako vždy přišel zkontrolovat dědoušek. Jen tak zběžně se podíval, jestli jsem mu nic nerozbil a zda je vše OK. „Vše OK,“zahlásil jsem. O tom, že je tu zima, není třeba povídat. Nic s tím nenadělá a mám to zohledněné v nájmu. „Všechno jasné,“ pronesl na oplátku a zmizel. V rádiu hráli moji oblíbenou písničku Relax od Miky. Hrávají ji teď dost často. Také máte, chlapi, některé písničky nesmazatelně spojené s určitými životními zážitky? Tak třeba „Kávu si osladím“ od Gotta jsem zpíval asi hodinu v kuse, pořád dokola, když jsem se naučil bez doprovodu jezdit na kole. Když už jsem neměl síly ani šlapat ani zpívat, tak jsem sebou praštil na asfalt, bo sesedat s kola jsem ještě neuměl. Píseň „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“ je samozřejmě jednoznačně spojená s Popelkou. V jedné slabé chvilce jsem se kdysi přiznal kamarádce, že když už jsem nebyl ani malý, ale ani velký, tak u pohádky „Tři oříšky pro Popelku“ jsem si poprvé uvědomil, že jsem muž. Kámoška si mě pak dobírala, že je to moje erotická pohádka. Na Karla nedám dopustit. Brzy po revoluci mu nějaký jiný zpěvák vyčítal, že nebojoval proti režimu a že reprezentoval nedemokratický systém. No a co? Je to zpěvák, ne revolucionář. Jsem rád, že zpíval a nebyl zakázaný. Stejně jako David, Korn, Nagy, Elán. Rozdávali nám radost a činili nám život lehčí. Kdyby měli všichni zákaz, tak bychom poslouchali co? To také mohl ten kritik odsuzovat třeba Vízka, Panenku, Holečka, Hlinku. Jak to, že hráli fotbal, hokej a nebojkotovali tehdejší režim ? A co Zaremba nebo Kratochvílová? Tito sportovci mu nevadí? Nevadí, jasně že ne, bo oni nemají tolik peněz jako Karel Gott. Bingo! Takže závist, mrška česká. Písničky „Dreamer“, „Eine stern“ a „Relax“ budu mít navždy spojené s pobytem v Dojčlandsku. Ťuky ťuk, copak si zapomněl pán bytný, že mi zase tluče na dveře? Nečekal jsem, že by se ještě vrátil,


takže jsem se pár sekund před zaklepáním pořádně zakousl do chleba se salámem. Nechtěl jsem ho nechat čekat, tak jsem s plnou pusou otevřel dveře a…zalapal jsem po dechu. Zakuckal jsem se, až jsem se začal dusit. Podlomila se mi kolena, musel jsem se přichytit futer. Chlapi, představte si beranidlo, s jakým se ve středověku dobývaly hrady. Měl jsem pocit, že jsem právě takovou drtibránou vší silou dostal mezi vytřeštěné oči. Venku stála frau Marie!!! „Dobrý den,“ řekla vesele. Hned ale zvážněla. „Jste v pořádku?“ projevila zájem o můj zdravotní stav. „Hmmm…Do..dobrý…den,“ kuckal jsem oči plné slz. Spustila na mě příval slov, ze kterých jsem vyrozuměl, že mi děkuje za portrét, který se ji moc líbil. Že má pro mě také dárek a podala mi igelitovou tašku plnou perníčků a jiného sortimentu, který ve Fuldě pomáhala prodávat své kamarádce. To budou asi nějaké staré perníky, když je to tak těžké. Nevadí, namočím si je do čaje. „Da…danke,“ poděkoval jsem fiskulí. „Šén,“ jsem řekl tak tence, že jsem se ani sám neslyšel. A to stojím hned u sebe. S vypětím všech sil jsem se ji omluvil, že neumím německy. V krku mě pořád škrábalo zaskočené sousto. „Já…potřebovat…vodu… pít,“ řekl jsem pro změnu takovým barytonem, jak když Sovák učil zpívat slony ve filmu „Cirkus v cirkuse“. Frau Marie udělala omluvné gesto, že teda nebude zdržovat. S takovým slibným potutelným úsměvem řekla, že je moje „nachbarin.“ Vůbec jsem netušil, co to je. Že by „obdivovatelka“? Nesmysl. „Dlužnice?“ To už také ne, bo mi dala na revanš cukrovinky. Jen mávla rukou směrem ke kousek dál stojící honosné vile. Možná jde do toho baráku, který stál ob tři domečky od mé chatky, na návštěvu a má málo času. Rozloučila se a odešla. Rychle jsem se letěl napít. Vykašlal jsem ze sebe nejen drobky, ale snad i plíce. To byla úleva. Otevřel jsem dveře, jestli ji ještě neuvidím. Zahlídl jsem jen, jak si otvírá branku a jde k sousedům na návštěvu. Ještě než mně zmizela z dohledu, tak se otočila a zamávala mi. Rychle jsem ji také pokynul rukou než zmizí. Jak mohla zjistit, kde bydlím? Já o ní vím jen, jak se jmenuje. Vlastně ještě jednu maličkost. Kousek od mé chajdy má známé. Stankesi, prober se, vždyť tam může chodit za svým přítelem. V igelitce byla kromě perníčků ještě láhev nějakého luxusního tvrdého alkoholu. Tak proto to bylo tak těžké. A k tomu balíček kávy a několik krabiček vitamínů, hlavně céčka. Ty se hodí pořád. Tak teď jsem zase její dlužník já. Jak to říkala, že je moje co? „Nacht“ je „noc“. A „bérink“ nebo jak se to správně čte je anglicky „medvěd“. To znám z investování, že jsou na trhu s akciemi takzvaní býci a medvědi. Ona je moje „noční medvědice“. A medvědi v zimě spí. Ona chce se mnou spát. Zatmělo se mi před očima. Čemu se divíš, Stando? Je krásná, proč by se nemohla živit prostitucí? Ve vsetínském Gentlemans´ clubu byly také holky, které bych nejraději pohladil po vláskách, posadil si je na klín a povídal si s nimi, bo jsem je měl spíš za andílky než padlé ženy. Zdání klame. Od té doby jsem si při večerní procházce více všímal baráčku, do kterého šla frau Maria na návštěvu, ale nikdy jsem tam nikoho nezahlídl. Vlastně jsem za celou dobu mého pobytu v Bad Sodenu neviděl majitele tohoto obydlí. Trošku mě to mrzelo, bo jsem byl zvědavý, kdo v takovém luxusu bydlí. Večer se v domě sice svítívalo, ale to byl veškerý život, který odtamtud vycházel. Za plotem občas stály fára, která jsem si vždy přál vlastnit. Sporťák mé oblíbené značky BMW a Mercedes. To byl pro změnu těžký, silný offroad. U nás by majitel takových aut hned dostal nálepku snoba, v Německu se na to naštěstí dívají úplně jinak. Občas u nich stávalo ještě jedno auto nedefinovatelné značky.


Domeček mě zaujal hned na první procházce, kdy jsem se před měsícem seznamoval s městem. Od té doby jsem se vždy zálibně a se závistí na něj koukal. Byl to nízký dům se spoustou oken. Na mírně šikmé střeše se pyšnila dokonalá taška, omítka s pískově žlutým nádechem se místy střídala s imitací anebo spíš se skutečným kamenem. Součástí domu byly dvě garáže postavené hned vedle sebe s malým odskokem. Před domkem a garážemi byla na zemi položená zámková dlažba linoucí se k cestě. Samozřejmě nechybělo venkovní posezení s krbem a bazén. Celý pozemek byl ohraničený bytelným zděným plotem střídajícím se se železnými ozdobnými šprušlemi, aby si i mistr kovář přišel na své a mohl ukázat své umění.


Ze všeho nejvíc se mi na tomto domečku líbila vysoká půlkruhová věž vprostřed stavení s hlavním vchodem. Skutečně velice netradiční řešení vstupu do obydlí. Nahoře bude co? Hladomorna? Spíš trucovna. Na podzim a v zimě byla zahrada jako vše okolo ponuré, ale vsadím boty, že na jaro a v létě okolí vilky rozkvete do krásy, trávník bude jistě po celou dobu pečlivě sestříhaný a tím jen umocní celkový příznivý dojem sálající z tohoto bývání. Takto jsem to chtěl mít i v Lúce. Některé věci bych si sice z finančních důvodů nemohl dovolit, třeba na BéeMWé a Méďu bych nenašetřil ani za deset životů, ale zahrádku bych si nějak takhle upravil. Celý týden sněžilo a v pátek přišla kalamita. Nejvíc trpěl v práci černý John. „Kalt“ nebo-li „zima“ řekl během směny snad tisíckrát. Kolegové se mezi sebou bavili, že tolik sněhu v Bad Sodenu nepamatují několik let. Odpoledne jsem si vyházel cestičku k domečku. Metrový chodník asi deset metrů dlouhý. Brnkačka. Za chvíli jsem měl sníh odklizený a šel jsem se projít. A hele, konečně je u mých sousedů někdo venku. Příval sněhu přinutil souseda vyhrabat se z kutlochu, vystrčit nos ven a jít odhazovat sníh. Má pohyby jak teplouš, jak nějaká ženská. Přišel jsem blíž a zjistil, že soused není soused, ale sousedka. Kdyby nebyla zády ke mně, tak bych ji pozdravil. Takhle jsem ji jen po očku pozoroval. Něco bych s ní ale měl prohodit, pomyslel jsem si. Kdoví, kdy zase napadne sníh a ona bude venku. Můžu se jí zeptat na Marušku.


„Halo. To…být…dnes…velmi…moc…zima,“ zvolil jsem neutrální téma o počasí. Sousedka přestala pracovat, narovnala se, sundala si kapucu a otočila se na mě. „Frau Maria…wow,“ žasl jsem. Nene, ta tady nebude na návštěvě. Ta tady určitě bydlí. Jestli je to pravda, tak je to fakt bomba. „Áááá. Můj nachbar. Na procházce?“ zeptala se mě. „Na, ja. Já…jít…na…procházka. To…být…dobré…pro…žádná…nemoc. Já…být…pak…fit,“řekl jsem kostrbatě. „Ráda vás vidím, můj nachbar,“ potěšila mě. Ale spíš to bude z její strany jen zdvořilostní fráze. „Já…také,“ chtěl jsem i já ji udělat radost. Z mé strany to ale žádná zdvořilostní fráze není. Začíná se mi líbit čím dál, tím víc. „Vy…tady…bydlet ?“ Řekni ano! Řekni ano! „Ano. To je můj dům,“ opět mě nadmíru potěšila svojí odpovědí. „Velmi…pěkný. Já…bydlet…tam…v…maringotka,“ řekl jsem vcelku zbytečně, bo to přece moc dobře věděla, když u mě minulou neděli byla. Také mi to dala hned najevo. „Já vím,“ rozesmála se zvonivým smíchem. Zněl mi v uších jako rajská hudba. Také jsem se usmál, bo mi došlo, jakou jsem řekl kravinu. „Frau Maria. Já…mít…jeden…dotaz. Prosím, co…to…být…/nachbar/?“ S nočním medvědem to nejspíš nebude mít nic společného. Tudíž ani ona nebude noční medvědice, ani noční poběhlice. V duchu jsem se ji omluvil, že jsem ji neomaleně zaškatulkoval do této sorty ženštin. „Prosím…jednoduše…a…pomalu,“ stačil jsem ji ještě upozornit, než mi to začne vysvětlovat. „Já…bydlet…tady. Vy…bydlet…tam,“ ukázala na moji chatku, která byla odsud jako na dlani. „My…být…nachbarslojte,“ řekla jednoduše a pomalu tak, jak jsem ji o to poprosil. Došlo mi, že to slovíčko znamená „sousedé“. „Jo…ták,“ zaradoval jsem se z nového slovíčka. A pokračoval rozverně: „Halo,moje…sousedko.Já…zdravit…vás.Ale…tato…práce…být…práce…pro…muž,“ s těmito slovy jsem vešel otevřenou brankou dovnitř, koutkem oka jsem si všiml na zvonku jména Maria Schmied a snažil jsem se vzít ji lopatu z rukou. Bránila se, tak jsem na ni s úsměvem naoko zahartusil, ale už česky. „Hele, kočko. Dej sem to nářadí, ať si neublížíš. To je práce pro chlapy. Já to za tebe udělám a ty zatím běž postavit na čaj.“ A německy jsem pokračoval, aby věděla, o co mi jde: „Já…dělat…tuto…práci.Vy…pro…mě…dělat…čaj…prosím, ano? Všechno…jasné?“V podstatě jsem ji nedal jinou možnost. Byla z toho všeho tak překvapená, že se na mě dívala jak na exota. S polootevřenou pusou udělala krůček do zadu, nadechla se, že mi bude oponovat, ale než stačila cokoliv říct, skočil jsem ji do řeči. „Jíž…žádné…slovíčko. Já…mít…moc…práce. Hele, koťátko, poslechni mě, nebo ti naplácám na holou, zima nezima,“ znovu jsem ocenil možnost říkat si, co chci, když mi nikdo nerozumí. „Čaj. Dobře. Já rozumím,“ usmála se, zopakovala po mně Němci hodně používanou průpovídku „ales klá – všechno jasné“ a odešla. Pustil jsem se do odhazování sněhu. Oproti mému chodníčku u maringotky toho bylo u sousedky o hodně více. A to je dobře, bo jsem měl alespoň důvod vystřídat Marii. Kdyby byl chodník krátký, tak bych se zřejmě ani nenabídl, že ji pomůžu. Vypadalo by to asi blbě. Jako že se k ní chci vetřít za každou cenu. Na chalupě kdysi napadlo přes metr sněhu. Vypadalo to úžasně. Zasněžená krajina, na elektrických drátech, sloupech a také na větvičkách stromů se držela sněhová pokrývka, v bílých peřinách byla posazená naše dřevěnice až po okna utopená ve sněhu. Modrá obloha bez mráčků, mrzlo až praštělo, celou scenérii krásně ozařovalo sluníčko – to chce fotku. Byly dva roky po revoluci, měl jsem obyčejný foťák, žádný digiťák. Obešel jsem chalupu ze všech možných stran a udělal jsem deset fotek. To bude krásná památka. Jenže když jsem fotil poslední fotku, tak jsem si všiml, že šňůrka na krk mi zaclání přes objektiv. Neměl jsem jistotu, zda z těch fotek něco bude. Možná jo, možná ne. Nezbylo mi nic jiného, než se znovu brodit sněhem a ze stejných míst vše vyfotit ještě jednou. Naštěstí jsem měl ve foťáku vložený nový kinofilm na dvacet snímků, takže mi to vyjde. Udělal jsem dalších deset stejných fotek. Prvních deset bylo asi špatných a určitě zbytečných. U fotografa jsem prodavačovi popsal, co se mi stalo. Že mám na negativu vyfocenou zimní chalupu, ale nechci mít zbytečně udělané fotky této chalupy dvacetkrát, ale jen deset. Za týden jsem si šel pro fotky. Prodavač mi podává obálku, která na první pohled nebyla moje. Když jsem si nechal raz za čas udělat fotky, tak mi je prodavač vždy podal v uzounké obálce. A teď mi donesl obálku asi tak pět centimetrů tlustou. Koukl jsem na první fotku, naše chalupa, to sedí. Na druhé fotce, zase naše chalupa stejná jako na první fotce. Třetí jakbysmet. Polkl jsem na prázdno.


„Jak to, že mám nadělaných tolik stejných fotek?“ zeptal jsem se s knedlíkem v krku prodavače. „Vždyť jste to sám říkal, že nechcete mít fotky dvacetkrát, ale jen desetkrát. Tak jsme vám jich udělali polovičku, jak jste si přál,“ vysvětlil mi prodavač a řekl mi cifru, nad kterou se mi protočily panenky. V té době byly fotky pořád ještě dost drahé. Chtěl jsem ušetřit za deset fotek a místo deseti jsem jich měl dvěstě. Dobré dva roky jsem pak raději nefotil. Všichni moji příbuzní, na které jsem si nevzpomněl jak je rok dlouhý, najednou ode mě dostali dopis s „Krásným pozdravem…“ a fotkou naši zimní chalupy. Takže jsem utratil další stokoruny za poštovní známky. Jsem vůl…se nevyučím. Ale přece ty fotky jen tak nevyhodím. Nechcete někdo, chlapi, pěknou fotku valašské zasněžené chaloupky? Ještě mi jich pár zbylo. Sněhu bylo víc, než se mi původně zdálo. I za domečkem byly chodníčky, které jsem od cesty nejdříve neviděl. Marie mi donesla termosku s horkým čajem. Přišel vhod. Vytáhl jsem si z bočnice plucaňu a hrkl trochu slivky do čaje. „Sli...vo…vi…ce. To…být…medicína.“ „Sli…vo…vi…ce,“ zopakovala Maruška po mně bezchybně. „No vidíš, jak ti to jde. Na Valašsku by ses´ už domluvila. Dejte si,“ nabídl jsem ji, ale razantním pohybem ruky a ohrnutým nosem mě odmítla. Uvědomil jsem si, že jsem se ji ještě nepředstavil. Musím to hned napravit. „Moje…jméno…být…Standa Fojtů.“ „Maria Šmid.“ Podali jsme si ruku a mnou projelo tisíc jehliček. Chtěl jsem ji dát i pusu na seznámení, ale nenašel jsem odvahu „Já…být…z…Česká republika. Tady…nyní…pracovat…několik…časů. Dva…měsíce. A…já…ještě…nevědět, kdy…moje…cesta…zpátky. Ale…již…brzy,“ zdálo se mi to, že posmutněla? „Já…pracovat…tady…v Bad Soden…v hotelu.“ „Jako… krásná pokojská,“ skočil jsem ji do řeči. Zatvářila se nechápavě, tak jsem se pokusil to upřesnit: „Jako…krásná…pomocná…pracovnice…na…cimře…jako…v…tom…americkém…filmu, dělám si srandu, krásko, to…být…vtip,“ raději jsem rychle doplnil. Po zkušenostech s mými kolegy jsem nevěděl, jestli i tato Němka má či nemá smysl pro humor. „Ne, já…nebýt… pomocná…síla, ale…já…být…něco…jako…direktor,“ a máš to, Staňoure, děláš si z ní prču a ona je zatím šéfka, ředitelka, manažerka. „Tak to je síla, jdu raději házet lopatou,“ povzdechl jsem si nahlas. „Poslední dobou jsem zjistil, že se stejně k ničemu jinému nehodím,“ pustil jsem se znovu do práce, abych nevychladl. Tak, hotovo. Konečně. Docela jsem se zapotil, ale šlo to zvládnout. Odložil jsem lopatu, zaklepal na dveře a nesměle je otevřel. „Halo, frau Maria. Já…už…mít…konec…této…práce,“ zavolal jsem z venku do předsíně. Během chvilky se objevila paní domu, ještě jednou jsem ji všechno zopakoval a dodal: „Když…tato…bílá…zimní…voda…padat, tak…já…opět…tady…pracovat, když…vy…chtít,“ snažil jsem se se svojí chabou slovní zásobou popsat „sníh“, bo jsem ho zatím neuměl přeložit. Podobným způsobem si na vojně vypomáhal Maďar Imre. „Měsíc“ byl pro něj „slnko, čo svieti v noci“ a slovo „srnec“ popisoval jako „chlap srnka“. Maruška mě ale domů nepustila. Teda myslím ke mně domů, do maringotky. Zato mě vehementně zvala dále na večeři a teplý čaj, abych si odpočinul a ohřál se. Chtěla mě pohostit, revanšovat se, zaplatit mi, což jsem zdvořile, ale razantně odmítl. Pak ale použila argument, na který jsem slyšel a z kterého jsem měl tak trochu strach: jsem mokrý a můžu onemocnět. To je pravda. Co bych dělal sám s horečkou v chajdě? Kdo ví, jak se tu platí nemocenská. Byly by s tím jen problémy, tak jsem šel raději dále. Alespoň trochu oschnu a v teple určitě pookřeju. Chlapi, jak ten dům vypadal nádherně a přepychově z venku, tak byl také zařízený i vevnitř. Čisto, uklizeno, útulno, z každého detailu byl cítit přepych, který ale majitelé nedávali okázale najevo. Spíš takový nenápadný, ze kterého mají radost a ve kterém se cítí dobře. Bydlení působilo velice vkusně, účelově, pohodově. Prostorné, vzdušné místnosti – napadlo mě, že vytopit celý dům bude asi problém. Hned jsem ale tuto obavu zavrhl, bo v baráčku bylo příjemně teplo. Přitom jsem nikde neviděl radiátory, kamna nebo jiný zdroj tepla, asi mají podlahové vytápění. Žádný vydýchaný těžký vzduch, naopak - čerstvý, svěží vzdoušek. Majka mi kývnutím dala najevo, ať jdu za ní. Vešli jsme do koupelny a já žasl podruhé. Žádný malý kamrlík, ale dostatečně prostorná místnůstka. Na zemi i na stěnách kachličky oranžovofialkové barvy doplněné sem tam černými okrasnými ornamenty. Baterie, doplňky, světla, vše mělo zlatavý nádech. Moderní skříňky, netradičně řešené šuplíky, na stěnách pověšené poličky - to jsou věci, které mě nikdy moc


nezajímaly. Až v poslední době jsem si vybavení domácností začal více všímat. V katalozích, na letácích, ale i ve filmech. Naše koupelna jak v Karlovicích, tak později ve vsetínském bytě a v Lúce, vždy byla jen spoře zařízená malá místnost, kde byl problém udržet jakžtakž suché stěny, aby se netvořila plíseň. O nějakém stylu nebo moderním designu se vůbec nedalo mluvit. Neměli jsme na to ani peníze, ani prostory, vůbec nic. V 80tých letech nebyl žádný výběr, po revoluci se toho v panelákovém bytě moc s koupelnou udělat nedalo, leda úplně překopat umakartové jádro. V Lúce jsme si sice s Věrou koupelnu předělali, ale v rámci našich skromných finančních možností. Nejlevnější kachličky, nejlevnější vana, nejlevnější špunt. Kdežto tady…nebe a dudy. Marie mi ukázala na plně napuštěnou vanu, řekla, že je to pro mě a mokré oblečení mám hodit do připraveného koše. Chvíli jsem váhal. Koupat se ve vaně? To působí moc domácky a usedle. Jo osprchovat se, to je jiná. To jsme tak nějak, chlapi, určitě všichni několikrát zažili, se sprchou se u náhodných známostí počítávalo, ale vana? „Já…znát…situaci…s…vodou…ve…vašem…domě. A…také…vím, že…tam…pořád…zima. Já…už…tam…jednou…dávno…dívala se. Starý…pán…je…můj…přítel,“zdůvodnila mi, proč se mě ani nezeptala, zda se chci koupat, a rovnou mi dopřála horkou lázeň. Nedá se nic dělat, musím do vany. Přece ji nevypustím, abych se mohl osprchovat. To by přece vypadalo blbě. No co už…třeba je to tady takový místní německý zvyk, že se hosté nesprchují, ale koupou. Vždyť jsme vlastně v lázních v Bad Sodenu. Vana, řekl bych spíš káď, byla obrovská jak na délku, tak do výšky i do šířky. Pohodlně by se v ní najednou vykoupali i dva. Hned jsem ji s úsměvem pochválil. „Tato…věc…pro…vodu…být…moc…velká. Pro…dva…dohromady … najednou,“ významně jsem na ni zamrkal a ukázal jsem rychle na ni a na sebe a pak zase na ni a zase na sebe. „Čvachty…čvachty. To…já…mluvit…čínsky,“ dodal jsem s úsměvem rádoby vtipně. Jo, čínsky. Nedávno jsem se ve městě potkal s jednou Číňankou, kterou jsem znal od vidění z fabriky. Na rozdíl ode mě uměla německy jak když bičem mrská. „Odkud…vy…být ?“ zeptal jsem se ji. „Šína.“ Povzbuzen, že se německy domluvím i s Číňankou, jsem pokračoval v hovoru. „Ze…kterého…města?“ „Bajdžing.“ Wow, jsem borec, toto válím. „To…být…velké…město ? Kolik…lidí…tam…bydlet? 100.000… lidí?“ Cifry jsem díky své práci uměl velice dobře. Ona mi ale odpověděla takové numero, až jsem zalapal po dechu. Zamávala mi a odešla. Čekali na ni její kolegové. Zpětně jsem si pak přehrával v duchu náš rozhovor a pak mi to došlo. „Bajdžing“ anebo tak nějak podobně to řekla, je vlastně Peking. Město, které má snad víc obyvatel než naše republika a Slovensko dohromady a já se jí zeptám, jak největší analfabet, na takovou kravinu. Prý 100.000. Tak v jednom mrakodrapu, možná. „Najn, Standa. Žádné…švachty…švachty. Já…již…koupala se. Před…týdnem…v sobotu,“ oplatila mi Maruška úsměv. „Ty vogo, tak to teda žasnu. Baba a má smysl pro humor. Že ty jsi viděla film Kurvahošigutentag s Bolkem Polívkou?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem samozřejmě nečekal. „Guten tag,“ zdvořile mi odpověděla a tvářila se opravdu překvapeně, proč ji znovu zdravím, když jsme se již jednou přivítali. Pak mi znovu ukázala, kam mám dát propocené věci a odešla. Vana nebyla přilepená úplně u zdi, jak tomu většinou bývá, ale dostatečně daleko od ní, téměř vprostřed místnosti, takže jsem obě ruce mohl pohodlně položit na opěrátka. Leželo se v ní skvěle. Majka dala do koupele nejen pěnu, ale i voňavé olejíčky a bylinky. Příjemnou atmosféru navodila potichu puštěná relaxační orchestrálka a přítmí, které prozařovala jen malá nenápadná světýlka různých barev zamontovaná přímo ve stěně a ve stropu. Chlapi, to byla paráda! Skoro dva měsíce jsem se umýval pouze v lavoru se třemi litry vřelé vody zředěné studenou vodou a v kutlochu jsem měl teplo jen tak, abych nezmrzl. A najednou takový luxus. Z práce na mrazu jsem byl už docela prokřehlý, teplá koupel mně proto přišla opravdu vhod. Při pohledu na voňavé tekuté mýdlo mi hlavou proletěla vzpomínka na dobu těsně po revoluci, kdy jsem ještě nebyl zvyklý na západní drogistické zboží a ne všechny hygienické prostředky měly český překlad. Takže jsem asi měsíc používal shower gel jako vodu po holení. Zdálo se mi to sice nějaké divné, že to není ono, ale teprve až jsem kdysi ve městě zmokl, u huby se mi začala dělat pěna a nějaký horlivý doktor na mě


zavolal záchranku, že mám vzteklinu, tak od té doby jsem ho začal používat správně. Po půlhodině jsem vylezl z vany, rožnul silnější světlo, vytáhl špunt, natáhl se po připravené osušce a sakra! Spadla mi do vany, ve které byla ještě pořád voda, takže hned byla celá mokrá. Jsem nemehlo, taková pohoda a já si to pokazím. Co teď? Kouknu do skříňky, třeba tam najdu druhou. Jenže není to neslušné, prohledávat cizí šuplíky? Ale co, v koupelně přece nebude mít ta kočka žádné cenné věci, nemůže mě podezřívat z nekalých úmyslů. A když, tak mě vyhodí. Hmmm, to by mě ale moc mrzelo, bo se mi fakt líbí a klíďopíďo bych se s ní zase rád viděl. Risknu to, nějak to dopadne, snad to nepozná, že jsem se ji hrabal ve věcech. Dám si pozor. V prvním šuplíku měla samé šminky, serepetičky, líčidýlka. V druhém to samé, voňavky, zubní pasty, holící strojek. A ve třetím? Chlapi, ten třetí šuplík jsem neměl vůbec otvírat. Copak si myslíte, že tam měla? No? No? Ale ne, žádný šuplíkový přítel na baterky. Překrásné spodní prádlo. Jako z erotických časáků nebo filmů. Průhledné, krajkové pápěřičko. Když si představím, že tohle NIC nosívá ta dračice na sobě… Uff. Polilo mě horko. Celé dva měsíce stresů jsem na žádnou babu neměl ani pomyšlení, až jsem si začal myslet, že se tady z toho zimpotentním. Něco podobného jsem zažil první dva měsíce na vojně. Byli jsme na tom všichni bažanti stejně. Jako chlapi jsme byli úplně znemožnění. Říkalo se, že nám dávají do čaje brom, abychom neměli chutě. Asi to nebyla pravda, ale fakt je ten, že většina z nás nepocítila skoro dva měsíce ani náznak nějakého vzrušení. A to jsme měli 18 - 19 roků. Věk, kdy stačilo málo, aby měl člověk chuť na ženskou. Jenže v civilu, a ne v pakárně. Teď jsem ale naštěstí zjistil, že je to se mnou pořád dost dobré. DOST dobré, čím dál lepší a LEPŠÍ. Moje situace mi připomněla postavení, do kterého se dostal na základce „Systém“. Tak jsme říkali spolubojovníkovi od Prešova, který si ve svých patnácti letech chtěl vyzkoušet Yohinbin, přípravek na potenci. To pako si tu pilulku vzalo ve škole a jak naschvál jim vyměnili hodinu slovenského jazyka za tělocvik se soudružkou učitelkou. „Systém“ pak nevěděl, kam se vrazit, bo byl pořád vzrušený, jak sám říkal, „ako kuoň“. Mně místo Yohinbinu posloužil pohled na tu nádheru a fantazie. Nakonec ze mě bude fetišista. „Systém“ byl príma chalan. Jeho sestra chvíli chodila s jedním mistrem světa v cyklokrosu. Jednou si bez svolení půjčil jeho kolo a protože to byl divočák z Východu, tak to rozjel víc, než je zdrávo. Jenže nebyl zvyklý na ruční brzy, tak s vytřeštěnými očima za zběsilého šlapání dozadu naprázdno vrazil na křižovatce do auta a přeletěl přes řídítka i přes auto, které ale naštěstí včas zastavilo. „Systémovi“ se kromě pár odřenin nic nestalo, ale kolo za několik desítek tisíc korun (přepočteno na dnešní ceny by stálo několik statisíc korun) bylo totálně na šrot. „Co na to potenciální švagr?“ zajímalo nás, když nám to na vojně vyprávěl. „Čo by. Nič. Veď píchá moju sestru, tak niemože povedať vuobec nič,“ měl v tom jasné „Systém“. Moje vzrušení naštěstí brzy opadlo, vyždímal jsem osušku, dal si ji kolem beder a vyšel ven. „Prosím, já…potřebovat…tento…textil,“ ukázal jsem na mokrou osušku, ze které ještě pořád kapala voda, „na…vodu…na…mém…těle. Tento…textil…již…být…hodně…mokrý. Já…nemůžu…najít.“ Rozesmála se. „Proč?“ řekla velmi rozverně až koketně. „Jak jako /proč/? Proč nemůžu něco najít? Hele, děvče. Ty jsi opravdu překrásná holka. A řekl bych, že i dost chytrá, ale toto je docela hloupá otázka. Proč se asi něco někdy nemůže najít? Tak já ti to teda zkusím říct německy: Já…mít…špatné…oči. Já…špatně…koukat. Kapišto, kočko?“ „Vy…mít…špatné…oči, proto…vy…nemůžete…souložit?“ artikulovala pomalu, abych jí rozuměl. Zkoprněl jsem. A asi se tvářil dost divně, bo se zase rozesmála. Teď mi to došlo. Místo „finden,“což znamená „najít“, jsem použil slovo „fiken,“což znamená „šoustat“. Tak proto ten smích. „Ehmmm…Tototo…být…velká…chychyba. Já…chtít…říct…nanajít…a…ne…souložit. Já…velice…omlouvat…se,“ koktal jsem víc než jindy. „Já…rozumím. Žádný…problém.“ Ještě že tak. Klidně si to mohla špatně vyložit. Přece jenom, vylezl jsem polonahý z vany, jsme sami v domě…a já se bavím o souložení. Vrátili jsme se oba do koupelny, otevřela šuplík se spodním prádlem. Hned po prvním pohledu jí bylo jasné, že jsem se v něm hrabal. Koukla na mě naoko kapánek vyčítavě. „Standa ?“ řekla s mírnou výtkou. Ale přitom, sakra, chlapi, nemůžu si pomoct, ale viděl jsem v jejich očích, jak ji potěšilo, že vím, co nosí na sobě. Je to dobré, nezlobí se doopravdy. Začal jsem si pohvizdovat a koukat do stropu. Přehnaně jsem tím dával najevo - já nic, já muzikant. Abych ji utvrdil, že jsem skutečný gentleman, tak jsem zavřel oči a překotně vrtěl hlavou. „Já…nic…nevidět. Vůbec, ale vůbec jsem neviděl to tvoje nádherné prádýlko, kočko“. Maruška mi podala novou suchou osušku, konečně jsem se mohl utřít, ale ne před ní, na to jsem moc velký


stydlín. Oblečení jsem měl už také suché, tak jsem se chtěl obléct, ale Majka byla proti. „Vy…mnoho…práce…udělal. Nyní…relax.“ „Nyní…sex?“ udělal jsem se na blbou stranu. „Žádný…sex, Standa. Ale…relax. Vy…špatně…slyšíte, Standa. Vy…špatně…vidíte…a…také…špatně…slyšíte,“vzdychla si naoko kolik má se mnou trápení. Zazvonil zvonek. A sakra – manžel, napadlo mě rychlostí blesku. Nesmysl, ten by přece nezvonil. Kdyby měla frau Maria manžela, tak by mě asi horko těžko nechala vykoupat. I kdyby byl její muž sebevíc benevolentní, tak by se mu asi moc nelíbilo, že se v jejich koupelně čvachtá cizí chlap, když sám není doma, a přitom má doma takovou sexčici. Ani sníh bych nemusel odhazovat, řekla by, že to udělá její muž, až se vrátí. Anebo její přítel, jestli nějakého má. Panebože dej, ať nikoho nemá. „Standa, váš…relax…je...tady,“ řekla Majka a šla otevřít. Pořád jsem si ale nedovedl představit, co pod pojmem relax má na mysli. Ve dveřích se objevila nějaká Asiatka. Přivítaly se, Maruška ji chvíli něco vysvětlovala, Asiatka se přitom podívala na mě a promnula si prsty. Tak to je ten relax. Paní domácí zřejmě napadlo, že po takové dřině by mě mohl bolet celý člověk, tak mi zajistila masáž. Čistě mezi námi, chlapi, zase tolik jsem se nenadřel. Možná by mě zítra mohly trochu bolet záda z toho odhazování sněhu, ale určitě nic hrozného by to nebylo. Vymlouvat jim to nebudu. Když už je tady… Masáž spojenou se saunou jsem si dopřál jen jedenkrát v životě a to první zimu po návratu do civilu. Byli jsme s partou nohejbalistů na týdenním soustředění v Tatrách a masáž přišla opravdu vhod. Dva dny před návratem do Čech jsme se Slávkem ve dvě v noci psali do Bechyně svým bývalým spolubojovníkům pohled, že se máme skvěle, že máme co jíst i co pít a že máme mimo jiné i vynikajíc�� paštiku. Také jsme jim napsali, že víme, jaký je na vojně pořád hlad, proto jim tu paštiku posíláme, a namazali jsme paštikou druhou stranu pohledu. Takže místo nádherně bílých, zasněžených Vysokých Tater to vypadalo spíše na nějaké sopečné pohoří s lávou. Myslím, že jsme tenkrát se Slávkem vytvořili první prostorový 3D pohled na světě. Vlastně 4D, když k tomu připočteme i vůni. Ještě že jsme neměli tvarůžky. Masérka Helga mi ukázala na válendu, chvíli počkala až se uvolním a pustila se do díla. Tak to byla ten večer už druhá rozkoš. Po horké uklidňující lázni, blažená relaxační masáž. Asiatka si dala opravdu záležet. Neošidila vůbec nic, nevynechala jediný sval, kromě jednoho samozřejmě, nejsme v erotickém saloně. Teplo, pohoda, úleva, vůně, koupel a hlavně dvouměsíční absence pořádného spánku mě dokonale uspala. Asi se mi to jen zdálo, ale jednu chvíli jsem cítil, jak kdyby mě někdo držel za ruku. Probudil jsem se až za světla. Chvíli jsem přemýšlel, kde to vlastně jsem, ale hned jsem si vzpomněl – odhazování sněhu, koupel, masáž…zatmění. Vzbudit mě by byl pro frau Marii určitě nadlidský výkon a nelidský úkon, tak na mě někdy v noci hodila deku a nechala spát. Ležel jsem na zádech, oči zavřené a nechtělo se mi vůbec vstát. Poslouchal jsem zvuky z kuchyně, která byla součástí obývacího pokoje, částečně oddělená dřevěnou stěnou s poličkami a nezbytnými květináči. Slyšel jsem, jak Maruška cupitá bosými chodidly po linoleu, sem tam něco břinklo, napouštěla se voda, otevřela se dvířka od lednice, s jemným bouchnutím se zase zavřela, do toho si Majka potichoučku prozpěvovala, slyšel jsem nalévání vody do hrníčku, nosem jsem natáhl vůni čerstvé pražené kávy. No jo, Orient. Tam jsem také nebyl. Otočil jsem se na bok, oči stále přimhouřené, a pravidelným oddychováním jsem pořád předstíral spánek. Přitom jsem po očku nenápadně pozoroval Marušku. Měla na sobě jen dlouhou košili do půl zadečku, vepředu rozepnuté tři knoflíky, takže se mi naskytl pohled na její plné těžké přírodní čtverky. Líbí se mi velká prsa deroucí se ven z podprsenky. Když se natahovala do horní skříňky pro hrníčky, nádherně se ji vyrýsovaly nohy. Buď to má dědičné anebo sportuje. Kotníčky měla tak úzké, že bych je mohl stisknout jednou rukou. Žádné bučáky. Nic proti našim Valaškám a Češkám, jsou to vesměs překrásné holky, krev a mlíko, jedna hezčí než druhá. Jenže zrovna teď mám před sebou nádhernou Němku, tak obdivuju krásu Němky. To jen na vysvětlenou, chlapi. Kde jsem to skončil? Jo, u kotníku. Pohledem jsem jel výše. Lýtka i stehna se stoupnutím na špičky našponovala, košile se jí vykasala kapánek nahoru a odkryla…chlapíííí. To, co jsem viděl v koupelně v šuplíku, měla Maruška na sobě. Mám dost dobrou fantazii a v koupelně mi při spatření erotických kalhotek pracovala na plné obrátky. Ale tento pohled předčil i nejbujnější představy. Zadeček tak akorát. Ani příliš


velký, ani příliš malý, prostě dokonalý. Natahováním pro nádobíčko se jí rozeply na košili dva spodní knoflíky a odhalily tak její ploché bříško s nezbytným piersingem v pupíku. Wow! To by člověk neřekl, jak takový malý kousek stříbra dokáže člověka nažhavit. „Ach jo,“ zapomněl jsem se a vzdych nahlas. Otočil jsem se opět na záda, protáhl se jak nejvíc to šlo, zhluboka nadýchl, zívl a: „Když ráno, raníčko, zlatistvé sluníčko, mlhu roztrhá, hej, hej, kohoutek vesele kokrhá. Kykyryký,“ zazpíval jsem nahlas Šimkovu písničku, se kterou jsme s Adamem na čundrech vítali nový den a která pro nás tenkrát představovala absolutní pohodu, jakou jen může mladý bezstarostný člověk mít. I teď jsem to tak cítil. Maruška vůbec netušila, že jsem už vzhůru. Zapnula si knoflíčky a popřála mi dobré ráno. Pak si šla na sebe rychle oblíct legíny a hned se vrátila. Vyskočil jsem z gauče, navlíkl si rifle, roztáhl ruce jak kdybych chtěl obejmout celý svět a s tím nejbodřejším úsměvem, jakého jsem byl schopen, jsem se vrhl směrem k paní domu. „Dobré ráno, Máňo,“ popřál jsem ji i já a česky pokračoval. „Já bych žral až bych bečel. Hele, kočko. To mi kdysi říkal můj kámoš: /Když se cítíš před babou trapně, tak to na tobě nesmí nikdy poznat. Žádné prázdné polykání zaschlých knedlíků v krku, žádný ogébený poraženecký ksicht, prostě vždy mít navrch. Ne nad tou holkou, ale sám nad sebou. A když něco přeženeš, tak vždy máš možnost se omluvit. Pokud to myslíš od srdce, tak to ta holka pozná a tvoji omluvu příjme./ Takže, kočko,“ sedl jsem si na nabídnutou židli ke stolu, udělal rukou omluvné gesto, oběma rukama si prohrábl vlasy a pokračoval německy, přičemž jsem už ale upustil od žoviálního rozverného tonu. Jednou rukou jsem se škrábal na zátylku, nadzvedl obočí, zatvářil se provinile, abych i mimikou vyjádřil omluvu, kterou snad budu schopen dát do hromady. „Nyní…už…žádný…vtip. Já…mít…velký…problém. Toto…být…špatné, že…já…tady…spát. Já…velmi…moc…se…omlouvat, velmi…moc. Tato…situace…být…špatná…pro…vás. Jiní…lidé…nyní…říkat: Vy…špatná…žena, že…jiný…muž…být…celou…noc…u…vás. Ale…já…krásně…spát, velmi…moc…krásně…spát. Já…již…dva…měsíce…špatně…spát. Celý…čas…v…Německu…žádný…spánek. Tady…moje…srdce…mít…velký…tlak…pres…stres. Já…velmi…moc…děkovat…za…tento…spánek,“ ukončil jsem a čekal, co na to Maruška. Krásně se na mě usmála a povídá něco jako, že to není problém a když, tak je to její problém, že se nemusím kvůli tomu stresovat, že řeči jiných lidí ji nevadí a že si stejně myslí, že mě nikdo neviděl a pokud ano, tak je jí to putna, hlavně že mi chutná – ty poslední slova jsem si už, chlapi, vymyslel sám. Ale něco jako ať mi chutná, říkala, bo mi mezitím podala hrnek s čajem a obložený talíř se samými dobrotami. Její proslov mě uklidnil a potěšil. Maruška se mi omluvila, že něco má a odběhla do vedlejší místnosti. Byla už po snídani, tak mi dopřála soukromí, ať mi nemusí koukat do hu…do talíře. Občas přešla kolem, mrkla, jak na tom jsem s jídlem, a když jsem dojedl, tak se vrátila. „Moc…děkuju. Velmi…dobré…jídlo. Eňo ňuňo, to…já…mluvit…také…portugalsky,“ podal jsem ji prázdný talířek a pokračoval česky. „Fakt jsem si pošmákl, kočko. Za tak skvělou snídani máš u mě tři orgasmy. I víc,“ zabušil jsem si pěstmi do prsou. Do svých prsou, samozřejmě. „King Kong?“ rozverně na mě ukázala ukazováčkem. „Najn,“ přiblížil jsem svůj obličej na 30 centimetrů k jejímu. „Tarzan boy,“ zašeptal jsem vyzývavě, přimhouřil oči a několikrát rychle povytáhl obočí. Maruška zbožně sepnula ruce k sobě, oči zasněně obrátila k nebi a také zašeptala: „Tarzan boy…konečně… wow.“ Pak jako by procitla, velice rychle se na mě podívala a rozesmála se zvonivým smíchem, abych pochopil, že to hraje, že zase až tak moc chlapa nevyhlíží. „Kde…být…váš…muž?“zeptal jsem se opatrně. „Kajn man,“ odpověděla ale zvesela a mně z této informace, že nemá žádného chlapa, poskočilo srdce radostí. „Jo, jo, super!“ zatahal jsem dvakrát za pomyslnou šňůru, za jakou na starých parních lokomotivách tahali strojvedoucí při houkání. „To je bomba! Tak ty jsi kajmanka? Co víc si můžu přát?“ To děvče mě nevěřícně pozorovalo. Ale usmívala se, takže ji to snad pobavilo. Chtěl jsem tím velmi okatě naznačit, jak mě těší, že je singl. Najednou jsem ale zcela zvážněl, nahodil tvář jak Frigo ze starých grotesek a pokračoval německy. „To…být…velice…smutné.“To už nevydržela a vyprskla smíchy.


Moje změna postoje k její samotě měla prozaický důvod. Napadlo mě, že může být třeba vdova, třeba čerstvá vdova. Čerstvá to ona byla, to jo. Holka plná šťávy. Šťavnatá určitě byla i…nechci být vulgární. Anebo mohla být nedávno opuštěná, po nějakém bolestném rozchodu. Její smích mě naštěstí ujistil v tom, že nějaké fo-pa z mé strany se tentokrát nekoná. „Váš…muž…být…smrt? Mrtvý?“ vyzvídal jsem dále. „Najn. Nikdy…žádný…muž,“ ukázala mi svůj prázdný prsteníček, že nikdy nebyla vdaná. Aby ale přede mnou nevypadala, že o ni není zájem, tak pokračovala. „Dávno…já…mít…přítele, ale…teď…již…dlouho…nikdo.“ „To jsem chtěl slyšet, kočko, to je balzám pro mé uši,“ tetelil jsem se. „A…vy…mít…ženu…a…rodinu ?“ zajímalo i Majku jak na tom jsem. Ve tváři se snažila mít lhostejný výraz, ale stejně byla trošku napjatá, co odpovím. „Nechceš mi dát lehčí otázku? Asi to nebudu umět vysvětlit německy. Já…mít…ženu, ale…ona…mít…jiného…muže. Já…už…s…ní…nebydlet, proto…jsem…nyní…v…Německu, abych na ni zapomněl. Vidíš, že to nedokážu všechno říct. Já…nemít…děti…a…nyní…být…volný. Žádná…nová…žena. Ještě…potřebovat…papíry…vyřídit, rozvod, soud, formalita…paragrafy. Mně…moc…líbit se“, pokračoval jsem dál německy, „že…vy…mluvit…pomalu…a…jednoduše. Já…tak…vám…lépe…rozumět.“ „Já…vědět,“ ujistila mě Marie, „že…vy…potřebovat…takto…pomalu…poslouchat, aby…vy…jste…rozuměl. Já…také…učit se…několik…jazyků – anglicky, portugalsky, italsky, španělsky. Proto…já…vám…rozumět, co…vy…chtít.“ „Jo, děvče, kdybys´ věděla, co bych po tobě chtěl, tak bys´ mě hnala sviňským krokem. Vždyť jsem měl babu naposledy za Československa. Tak dávno samozřejmě ne, ale už je to celá věčnost. Kdyby to záleželo jen na mně, tak se hned teď staneš obětí mých nejnižších sexuálních pudů a udělám ti malé němčourky. A s těmi jazyky, tak to teda žasnu, to máš můj obdiv, krásko. Já nejsem schopný naučit se německy ani po dvou měsících pobytu tady, ani po dvou jazykových kursech, co jsem dělal hned po vojně. Mně to prostě do té hlavy neleze. Kecat rusky, to jo, to by mi šlo. Gavaritě pa ruski?“ povytáhl jsem obočí, aby věděla, že se ji něco ptám. Strašně moc jsem si přál, aby řekla „da“. „Najn.“ „Tak to je v prdeli. Sorry, ženská, já moc sprostě nemluvím. Dokonce ani tady, kde mi nikdo nerozumí, ani když jsem sám doma v maringotce, ale občas to ze mě vypadne, třeba když mě něco moc zklame nebo naštve. Ty jsi mě samozřejmě nenaštvala, to ne, jen mě to trochu zklamalo,“ ukončil jsem český monolog. Měl bych zase něco říct německy. „Já…omlouvat se, že…mluvit…také…česky. Já…neumět…vše…mluvit…německy. Já…potřebovat…mluvit, mluvit, mluvit, protože…již…dva…měsíce…nemít…řeč. Já…a…s…nikdo…nemluvit.“ „Kajn problem. Když…vy…potřebovat, tak…mluvit…česky,“ uklidnila mě. „Kajn problem, kajn mann,“ opakoval jsem po ní, „vždyť ty jsi úplně ideální baba, bez problémů, bez chlapa,“ zasnil jsem se. Maruška začala v kuchyni umývat nádobí. Vzal jsem utěrku a začal utírat. Podívala se na mě překvapeně a chtěla mi ji vzít, že se to jako nehodí, že jsem host a tak něco. „Také…kajn problem…pro…mě. Tuto…práci…já…mít…rád,“ řekl jsem po pravdě, bo mi opravdu nikdy nevadilo uklízet nádobí. „Fakt sorry, kočko, už si připadám jak Pepin z Postřižin. Ten byl také tak užvaněný, i když ho nikdo neposlouchal. Ale já opravdu potřebuju mluvit. A pořád lepší bavit se česky s Němkou, i když mi nerozumíš, než si povídat sám se sebou. To už je úplné psycho. To už je lepší bavit se třeba…třeba…s lednicí,“ zrovna jsem stál u lednice, tak jsem na ni rukou poťapkal a pokračoval dál česky. „To se mi už také stalo. Když jsem měl absťák na mluvení, tak jsem s ní zatřepal a zdrbal ji: Ty bílá plechová kraksno, kde mám kuře? Pořád samý salám a konzervy. Já mám hlad, že bych sežral i koprovku,“ přitom jsem podřepl a předváděl Marušce, že mluvím s lednicí. „Bohužel tím třepáním v ní povolily asi nějaké kontakty, takže už ani nechladí. Jsem si teda pomohl. Sice mě dost štve, že mrzne, bo jsem v chajdě promrzlý na kost, ale jednu výhodu to teď má: když mi nejede lednice, tak nechávám jídlo za oknem. Jenže to by na to moje žrádlo nesměly přijít sýkorky. Já, takový strýček Skrblík, a krmím tu havěť. Sýkorky jsou přecpané, že nemůžou ani létat, a mně jdou spočítat všechna žebra. Ale s tím je konec, už jsem si zavolal opraváře. Přece nechcípnu hlady.“ Majka se smála, jako kdyby mi rozuměla. „Vy…mít…vtipné…grimasy…mimiku…v obličeji.“Aha, takže mi nerozumí, jen se baví tím, jak to říkám. Škoda „Uff. Toto jsem už dávno potřeboval, pořádně se vykecat, to se mi ulevilo. Však si to, Maruško, zkus dva měsíce mlčet a uvidíš, že řekneš vše, co ti přinese slina na jazyk a jaká je to pak úleva. Vždyť já začínal mít pocit, že jsem úplně zapomněl mluvit. Problém je, že si teď o mně budeš myslet, že jsem na hlavu,“ řekl


jsem a pokusil se objasnit jí to ještě německy. „Normální…stav…být, že…já…tolik…množství…slov…nemluvit. Já…mluvit…málo, ale…nyní…mnoho. Omlouvám se.“ Co myslíte, chlapi, že mi odpověděla? Správně. „Kajn problem“. Při odchodu mi opět podala ruku, podívala se mi do očí a řekla, že když půjdu kolem na procházku, tak mám zazvonit a zajít na kafe. Podíval jsem se znovu, tentokrát pořádně, na zvonek. Bylo na něm napsané jenom „Maria Schmied“ a už nikdo jiný. Kdyby tam bylo alespoň napsané „rodina Schmied“. Zdálo se mi to divné. Taková luxusní obrovská rezidence a jen pro jednu osobu? Zbytek dne jsem byl jak omráčený. V euforii, jakou jsem dlouho nezažil.

Prozpěvoval jsem si, tancoval, pískal, občas jsem si nalil kapánek slivovičky, vychutnával jsem si život plnými doušky. Myšlenkami jsem se stále vracel ke včerejšímu dni a k dnešnímu ránu, promítal jsem si každou chvilku prožitou u frau Maria. Akorát jedna věc mi kalila náladu. No jo, byl jsem moc užvaněný. Ale Marušce to nevadilo, to bych na ní poznal. Příště, jestli ještě nějaké příště bude, tak už budu kecat méně. Musel jsem se současně i krotit. Toto setkání nemusí vůbec nic znamenat. A hlavně – nezamilovat se, bo to nemá žádnou budoucnost. Po hodně dlouhé době jsem si dokonce otevřel učebnici němčiny a začal se učit nová slovíčka. Jak se řekne „sex“? Když nic jiného, tak se ji podívám alespoň na zoubek. Anebo raději někam níž, na něco jiného. IRSKÝ PUB Na večerní procházce jsem šel jakoby náhodou kolem Maruščina domku. V oknech se nesvítilo, ani venku před domem jsem žádný pohyb nezaznamenal. A to je dobře. Asi bych nenašel odvahu za ni jít. Jo, pomoci frau Marii odhazovat sníh, to je něco jiného. Ale takhle jen tak pro nic za nic jít na návštěvu? To ne, i když mě pozvala. Pokračoval jsem tedy v chůzi a došel k Irskému pubu. Okénkem jsem nenápadně nahlídl dovnitř. Hospoda byla plná, stoly vesměs obsazené, štamgasti tvořili hloučky i u barového pultu. Zaujal mě hlavně jeden stůl, u kterého seděli čtyři chlapi přibližně v mém věku a bavili se na celé kolo. Nojo, Němci, ti se fakt umí odvázat. Na můj vkus jsou sice dost hluční, ale možná jim to jen závidím. Jasně, že závidím. Co já bych za to dal jít pokecat s kámošem na pivo. Na první pohled mě upoutal jeden mladík. No…mladík se asi už nedá říct, věk tak třicet, možná o něco mladší než já. Smál se na celé kolo. Přes půl obličeje měl jizvu, stopu po dávném zranění. I přes toto mírné znetvoření byl sympaťák a bavič všech přísedících. Když něco řekl on, tak to mělo větší odezvu, větší úspěch a větší aplaus než povídání a vtipkování jeho kamarádů. Baby na něj určitě i přes tu jizvu letěly. Anebo možná právě pro tu jizvu byl pro ně přitažlivý. Připomínal mi tak trochu Depejraka z Angeliky. Byl však o něco mladší než herec hrající Žofreho. Evidentně se ale se svým vzhledem netrápil. Tak to má být. Když už se člověk nenarodí jako krasavec anebo má, jako tento mladý muž, nějaký ten šrám na ksichtíku, má to přijmout jak to je a netrápit se tím. Děvčata to mají v tomto případě samozřejmě o hodně těžší. Zejména v mladším věku, kdy se chtějí líbit. Nakonec však také časem přijdou na to, že se trápily zbytečně, protože si tu svojí lásku najdou, ať jsou pěkné nebo ne. Díky včerejší a vlastně i dnešní návštěvě u Marušky jsem měl celý den dost rozvernou náladu, která mě ani na večer neopouštěla. Bylo to jasné, jdu dovnitř. Přece se v sobotu v sedm večer nevrátím zpátky do maringotky. To jedno místečko se pro mě jistě někde najde. Už ve dveřích na mě dýchla skvělá atmosféra, která tady panovala, a tak mě napadlo, že udělám něco, co jsem chtěl někdy alespoň jednou v životě zkusit. A kde jinde než v Německu, kde mi nikdo nerozumí a neznají mě. Rozšafně jsem máchl rukou do prostoru a hlasitě pozdravil: „Nazdar, chlapi. Tak kde je ten prďola, co tady čepuje to pivo?“ Rukávy jsem si ale výhružně nevykasával jako Koudelka ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. To by mohli Němčouři špatně pochopit. Od jednoho stolu se ozval huronský smích. No jasně, Depejrak, kdo jiný. Vlastně se u toho stolu smáli všichni. Depejrak jim asi zase řekl nějaký vtípek. Prodíral jsem se mezi hosty, někteří si chtěli se mnou povídat, poplácávali mě po rameni a říkali něco jako: „Ty musíš mluvit německy.“ Já nevím, chlapi, jaké máte vy zkušenosti s Němci, ale mně se zdají hodně dobrosrdeční a přátelští. V práci mě sice někteří občas naštvou, ale jinak si myslím, že jsou docela fajn. Tady jejich kamarádskou náturu samozřejmě ještě umocňoval alkohol. Řekl jsem jim naučenou frázi, že se omlouvám, že neumím německy. A abych opravdu ukázal, že mluvím jinak než oni, tak jsem česky dost hlasitě, abych je překřičel, skoro


zařval: „Všechny vás zvu. Platím za celou hospodu.“ Další hláška, kterou jsem chtěl někdy říct a přitom to nemyslet vážně. To se mi to hraje na haura, když mi nikdo nerozumí. To by musela být opravdu velká náhoda, aby mi tu někdo rozuměl, bo za dva měsíce, co jsem tady, jsem ještě češtinu neslyšel. A i kdyby… nějak bych se z toho vykroutil - utekl bych. Všechny stoly byly obsazené, jen jedna stolička u baru byla naštěstí volná. Sedl jsem si tedy k pultu a poručil si pivo. Kupodivu mi barmanka podala normální půllitrové pivo. Normální…pro nás Čechy normální. Pro Němce jsou normální tři deci piva. Koukl jsem se kolem dokola a všichni měli malá piva. Asi mám u ní protekci. Anebo si mě pamatovala z předchozí návštěvy, kdy jsem si také dopřál velké pivo. Jenže zrovna teď jsem si chtěl dát malé, bo tu chci vydržet co nejdéle do noci a musím se s pitím trochu krotit. Kromě toho je malé pivo přece jenom o něco levnější. Rozhlídl jsem se. Už jsem tu párkrát byl. Pěkná hospůdka. Malé podium pro kapelu, taneční parket, šipky, kulečník, pařez se sekyrou a hřebíky. Nevím, jestli tuto zábavu provozují i jiné národy, ale Němci ji mají docela v oblibě. Alespoň v tomto regionu „majnkynciš“. Hřebík trošku přiťuknou, aby držel, pak si dají jednu ruku za záda a druhou rukou pomocí sekery zatloukají hřebík na co nejmenší počet úderů. Nejlépe na jeden pokus. Pochopitelně z toho mají obrovskou srandu, když se někomu nedaří. Depejrak se zvedl i se svými kumpány a šli se také pokusit jednou ranou zatlouct hřebík. Myslím si, že je to dost obtížné i pro střízlivého člověka. A tito mladí pánové už měli vypité trochu víc. Jejich pokusy tomu odpovídaly. Znáte to, chlapi. Když sedíte sami u baru, jste vděční za jakoukoliv akci nebo atrakci, na kterou se můžete dívat, abyste pořád tupě nečuměli do sklenice před sebou. Takže jsem se pootočil na stoličce a pozoroval je. Chvilkami jsem se neubránil úsměvu a jednou po obzvlášť nepovedené akci jsem se rozesmál docela nahlas, čímž jsem si vysloužil z jejich strany né moc přívětivý pohled. Zvlášť jeden vypadal, že pro ránu nemá daleko. Sice neměl jizvu jak Depejrak, ale měl v obličeji něco zlověstného. Abych předešel případnému konfliktu, udělal jsem raději omluvné gesto jako dělává Columbo. Trošku jsem sklonil hlavu na stranu a rukou jim pokynul něco jako „sorry“. Nikdy jsem se v hospodě nepral a ani dnes jsem do toho neměl chuť. „Nic ve zlém, kluci,“ dodal jsem ještě pro jistotu hezky česky s úsměvem. „Poliš?“ zeptal se jeden z nich. „Ne,“ odpověděl jsem. Klasika. Vždycky, když jsem prohodil v Německu něco česky, tak si mě pletli s Polákem. Ani se jim nedivím, jsou to podobné jazyky a přece jenom je Poláků na světě třikrát víc než Čechů. Takže jim to nemám za zlé. „Pobřežan Slonovinový,“ ukázal jsem na sebe. „Kdo neskáče, není Pobřežan Slonovinový, hop, hop, hop,“ jemně jsem pěstmi zabouchal do stolu a přitom trošku podupkával nohami. Jak takhle můžou v Pobřeží Slonoviny fandit, fakt nechápu. „Hop, hop, hop,“ zopakovali po mně Němci. Evidentně se jim můj pokřik líbil. Pokynuli mi, abych šel hrát s nimi. „Ne. Díky. Já…to…neumět. Já…mít…rád…tato…hra,“ vydoloval jsem ze sebe německy a ukázal na kulečník, který jsem hrával před svatbou dost často. Abych dodal svým slovům větší váhu, posunkem jsem dal barmance na vědomí, že bych si zahrál. Stůl byl prázdný, nebyl problém. Když šel Depejrak s kámošama zatloukat hřebíky, vzbudili mou pozornost. Teď jsem zase vzbudil jejich zvědavost pro změnu já. Přestali si hrát se sekyrkou, obstoupili stůl a čekali, jak mi to půjde. Možná byli zvědaví, jak vlastně budu hrát sám proti sobě. Něco si mezi sebou breptali, čemuž jsem samozřejmě nerozuměl. Pošťuchovali do sebe, koukali na mě a evidentně se mi vysmívali. Nemusím umět německy, abych to pochopil. „Jen se smějte, kamarádi. Budete mrkat na drát,“ prohodil jsem s úsměvem směrem k nim a v duchu si ještě pomyslel: teď vám ukážu, synci, jak se hraje kulečník. Pořádně rozstřelit koule a pak jednu po druhé sázet do děr. Když se bude jo moc dobře dařit, tak předvedu i nějakou parádu. Nemyslím si, chlapi, že by někdo z vás nevěděl, jak se hraje kulečník. Ale pro ty neznalé vysvětlím, že nejdříve se na patřičné místo na stole srovnají do takové trojúhelníkové přenosné přihrádky všechny barevné koule včetně černé, která musí být do díry šťouchnutá jako poslední jinak hra předčasně skončí. Přihrádka se odstraní a bílou koulí se tato trojúhelníková formace rozstřelí. Čím víc se koule rozletí, tím lépe se pak hraje. Poskládal jsem tedy koule, nakřídoval tágo jak největší profík a se soustředěným výrazem pokerového hráče jsem se předklonil, abych s dostatečnou razancí provedl první šťouchnutí. Němci se na jednu dvě vteřiny ztišili a pak propukli v šílený řehot. Moje bílá koule totiž všechny ostatní barevné koule nadskočila, odrazila se od zadního mantinelu, pak od bočního a aniž by se dotkla kterékoliv z nich, pomalu se přišourala na místo odkud jsem ji zahrál. Zdřevěněl jsem, polkl naprázdno, povytáhl obočí, v levém oku mi


začalo cukat jak inspektorovi Drajfusovi v Růžovém panterovi. Chlapíííííí, ta ostudááááááá. Myslel jsem, že hanbou zalezu pod stůl. Panebože, fakt jsem tragéd. Nejvíc se samozřejmě smál Depejrak. „Aby ses´ nepotentoval, ty sešitej balone,“ řekl jsem směrem k němu. „Toto…nikdo…neumět,“ pokračoval jsem německy, abych si zachoval jakžtakž tvář. „Toto…být…super…mistr…gol,“ nevím, jak se řekne šťouch. Slovu gol budou Němci určitě rozumět. „Takto…hrát…jen…absolut…fachman. Jen…absolut…fachman…umět…tento…trik,“pochválil jsem sám sebe. Jo, „trik“, to je lepší slovní obrat než říct „gol“. Položil jsem tágo na stůl a šel si k baru dopít pivo. S kulečníkem jsem pro dnešek skončil. Ještě by po mně chtěli další parádičky. „Tato…hra…být…již…volná,“dodal jsem ještě a pokynul jim, aby to dohráli. „Já...jsem…již…unavený,“ opět jsem si vysloužil jejich smích. „Díky,“poplácali mě po ramenou a pustili se do kulečníku. Na rozdíl ode mě se Depejrakovi první šťouch povedl, krásně rozstřelil koule a tak, jak se hlučně bavili u hřebíků, tak hlučně dostrkali všechny koule do děr. S každým přesným zásahem vypukli v ohromnou oslavu. Koukal jsem na ně od baru, šlo jim to dost dobře. Kdybych si první ránou neudělal ostudu a přidal se k nim, tak to mohla být určitě zajímavá hra. Po skončení hry si kulečníkáři také šli sednout k baru, bo jejich stůl mezitím obsadili jiní hosté. Jediné dvě volné barové židličky byly vedle mě. Dva si přisedli, další dva zůstali stát. Depejrak mi chtěl poručit drink na revanš, že jsem jim v podstatě zaplatil kulečník a nechal je zadara hrát. „Já…omlouvat se. Já…pít…jen…pivo. Žádný…mišmaš…žádná…směs. Najn, najn. Ráno…být…moje…hlava…nemocná. Díky…najn,“ zřekl jsem se pohoštění. Depejrak se naštěstí za odmítnutí neurazil, jen si mě tak zvědavě prohlížel. Jak kdyby mě studoval. Ostatní kluci se na rozdíl ode mě neupejpali. Poručili si šnaps a připíjeli si na „Super gol“ a „Super hra“. Mysleli tím samozřejmě moji zpackanou hru, bo co chvíli se dívali na mě, ukazovali palec na horu a s úšklebkem „Dobrý hráč“ do sebe valili další panáky. Bavili se na můj účet, ale mně to jejich štengrování bylo ukradené. V podstatě mi nikdy nevadilo, když si ze mě někdo občas udělal srandu, hlavně že je legrace. Ta legrace ale musela vždy být odsud posud. Nesměla to být taková ta zlá sranda sloužící k ponížení a zesměšnění. Často jsem býval něco jako sparingpartner svým kámošům, kteří chtěli před holkama excelovat a potřebovali někoho k sobě, kdo by je ovšem nezastínil. Kupodivu i dělání ňoumy mi občas přineslo ovoce. Některé holky to prokoukly a moje nahrávání na smeč mým kámošům je rozesmálo kolikrát daleko víc, než následující vtip mých kamarádů, kteří se je pokoušeli sbalit. Všiml jsem si, že Depejrak, i když z nich byl asi nejveselejší a nejrozvernější, se těchto posměšků na mou adresu nezúčastňoval. Dokonce na mě s omluvným gestem a šibalským úsměvem zamrkal jako by chtěl naznačit, že dnes jsou hold jeho kamarádi v náladě a ty jejich nejapnosti musím přetrpět. Aniž by však cokoliv řekl, tak jsem mu na jeho pokus o omluvu odpověděl: „Žádný…problém.“ Rozuměli jsme si a zdálo se mi, že je rád, že se nezlobím. Moji posměváčci si pro změnu poručili tequilu. Na ruku si nasypali trochu soli, slízli ji, šoupli do sebe obsah skleničky a zakousli se do citronu. „Ááá, páni jsou světáci, hmmm,“ udělal jsem. Depejrak mi znovu ukázáním na skleničku pokynul, že objedná i pro mě. „Tcc, takové patoky nepiju.“ Sice jsem to dnes už nechtěl míchat, ale co už…Ten šťouch si opravdu zasluhoval zapít. Barmanka byla zrovna kousek stranou, využil jsem toho a rychle si pujčil ze stolu prázdnou skleničku, aby to neviděla. Z boční kapsy jsem vytáhl plucku se slivovicu a nalil jsem si. Depejrak drcl do svých kamarádů a něco jim řekl. Asi aby koukali na mě, bo se všichni otočili. Možná zase čekali nějakou atrakci anebo si jen chtěli se mnou přiťuknout. Napadlo mě, že bych měl přípitek něčím okořenit, ať to není tak fádní. Fakt že jo, okořenit. To je to pravé slovo. Můj zrak spočinul na solničce. „Tak hele koukejte, pánové. Takhle se pije u nás na Valašsku.“ Nasypal jsem si na hřbet ruky pepř a slízl ho. Němčoury přešel smích, zkoprněli, pár sekund byli úplně ticho. Šoupl jsem do sebe slivku a …Ježíšmarjá!!! Toto, chlapi, raději nikdy nedělejte! To bych nepřál ani novému příteli mé manželky! Zalapal jsem po dechu, do nosu se mi vedralo ohromné šimrání a pálení. V krku jsem měl naráz místo ohryzku struhadlo. Z očí mi vytryskly slzy. No… měl jsem pocit, že ze všech otvorů na hlavě mi něco vytrysklo. A kdyby jenom na hlavě. Ze všech otvorů. I těch dole. Ale slzy to určitě nebyly. Rychle to něčím zapít ! Anebo zajíst. Bohužel jsem měl svoje pivo vypité. Naštěstí měla barmanka na pultu misku s ovocem. Rychlostí blesku jsem se natáhl po jablku, určitě je hodně šťavnaté, alespoň jsem si to moc přál, aby mělo v sobě co nejvíc šťávy. Panebože, co to je zase za pachuť? Třikrát jsem se rychle do jablka


naprázdno zakousl, ale nic. Skrz slzy jsem si bohužel nevšiml, že to jsou jen molitanové atrapy. Rozhlídl jsem se po Depejrakovi, abych od něj vyptal hlt piva, ale nikde jsem ho neviděl. Jak jsem se zahryzl do atrapy, smíchy se vyvrátil z barové stoličky a teď se marně pokoušel zvednout. Moc mu to nešlo a jeho rozparádění kumpáni mu také moc nepomohli – sami totiž měli problém udržet se na nohou. Bez jeho svolení jsem se tedy pořádně napil jeho piva. Škrábání v krku povolilo. „A pak kdo tu dělá ostudu. Já se aspoň neválím po zemi,“ měl jsem v tuto chvíli navrch já. Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát. „Na, dej si. To tě postaví na nohy,“ nabídl jsem mu plucku. „Toto…být…slivovice. Regional…pití. Tento region…v Česká republika…jmenovat se…Valašsko,“ snažil jsem se popsat náš tradiční nápoj, na který jsou všichni Valaši náležitě pyšní a díky kterému jsme známí po celé republice. Někdy až moc známí, až z nás celá republika dělá neprávem jenom bandu ožralců. Depejrak si lokl a pro změnu vyhrkly do očí slzy jemu. „Ja, gut,“ zamlaskal. Odskočil jsem si na WC. To, co jsem vám, chlapi, před chvílí říkal, že jsem se z toho pepře podělal, se naštěstí nepotvrdilo. To mě zase nesmíte brát tak do slova. Vrátil jsem se k baru. Chtěl jsem si sednout na svoje místo, ale stolička už byla obsazená a jiné také volné nebyly. Všiml jsem si, že jeden stůl kousek bokem je prázdný. Paráda, sednu si tam. Ale nejdřív si objednám pivo, nebudu tady sedět o suchu. Dám si už jenom malé. Přece jenom ta slivka a pivo – to by nedělalo dobrotu. A také jsem dnes už dost utratil. Prodral jsem se mezi dvěma hosty k pultu. Ááá…Depejrak, jaká náhoda. Pořád na sebe narážíme. „Já…chtít…pivo. Ale…prosím…,“ chtěl jsem říct „malé“, jenže jsem si zaboha nemohl vzpomenout, jak se to řekne německy. Sakra, takové základní jednoduché slovo, které jsem vždy znal a tolikrát jsem ho už použil. Fakt si teď nevzpomenu. No nic, musím si pomoci s jinými slovíčky, které znám. „Ne…pět…deci. Ale…jen…tři,“ ukázal jsem ji tři prsty. Šenkýřka vzala do rukou malou sklenici, trošku ji nadzvedla a pohledem na mě s malým kývnutím hlavy se ujistila, jestli má tu správnou míru. „Ja…ja. OK. Tři…deci,“ to je fajn, že mi v tom hluku rozumí. Chvilku jsem si počkal, bo barmanka rovnou roztočila ještě další dvě piva pro další hosty. K mému velkému překvapení ovšem tácek se třemi pivy podala mně. „To…být…vše…pro…mě?“ „Ja. Tři piva. Tři ojro třicet.“ Mě z toho jebne. Chtěl jsem ušetřit a tady to mám. „Já jsem chtěl tři deci a né tři piva,“ zabědoval jsem si zbytečně jen tak pro sebe. Depejrak mě koutkem oka pozoroval a znovu se rozchechtal. „Ty jsi veliký komik,“ bavil se opět na můj účet. „Žádný…velký…komik…ale…velký…tragéd,“oponoval jsem mu. Cestou ke stolu se mi však tvář rozzářila úsměvem. Tři piva – to není zas tak moc. Mohlo to dopadnout hůř. Mohl jsem se barmance pomocí prstů na rukou pokusit vysvětlit, že chci pivo desítku. To bych nejenže nevypil, ale ani bych to neunesl. Na stole jsem si rozložil sklenice tak, jak kdyby se mnou seděli další dva hosté. Mělo to jednu výhodu. V přecpané hospodě jsem seděl u stolu sám, bo si všichni mysleli, že tam sám nejsem. Akorát jsem musel upíjet ze všech tří sklenic najednou, aby to nevypadalo blbě, za což jsem sklidil několik podivujících se pohledů, bo to samozřejmě blbě vypadalo. V každé ruce sklenici. Sotva jsem z jedné upil, položil jsem ji a vzal tu třetí, napil se z té druhé a nakonec z té poslední. Připadal jsem si tak trochu jak hosté na hodech v pohádce Obušku, z pytle ven, kde mají před sebou spousty žrádla a překotně si berou klobásky, jelítka, v jedné ruce jitrničku, v druhé ovárek, zakusují to tlačenkou… Ježišmarjá, já mám hlad. Asi půjdu domů, mám tam čočku. Žeru ji už čtyři dny, bo jsem si najednou uvařil celý sáček, rodinné balení, a netušil jsem, že tak nabobtná a zhoustne. Už mi leze hore krkem, ale vyhazovat ji nebudu. To je ta moje šetřivost. Ta mi leze také hore krkem. Moje mamka mě od malička učila šetřit. A naučila mě to tak dokonale, až to někdy není příjemné. Původně jsem si chtěl místo čočky usmažit řízky, ale při smažení prvního řízku jsem zcela náhodou objevil způsob, jak se dá vyrábět černé uhlí. Koupil jsem si asi omylem nějaké divné maso, bo se hned seškvařilo. Druhý řízek vypadal více nadějně, ale fakt nevím, proč jsem si položil na kuchyňský stůl Jar hned vedle oleje. Teď mám řízek na modro. Myslel jsem si, že se namodro dělá jen kapr. Zachránila to tedy čočka. Hnusná, hnědočerná hmota, na kyselo. Čočka! Dnes v Pubu nevystupoval žádný muzikant, ale byla tu diskotéka. Diskžokej začal pouštět písničky a se mnou to začalo šít. Mám rád hudbu a velice rád tančím, ale musí to být písničky, které mi samy rozehrají každý sval v těle. Pokud to jsou skladby, které se mnou nic nedělají, tak mě na parket nikdo nedostane ani


párem volů. Vzpomínáte, chlapi, jak jsme se za totáče rozdělovali? Na veksláky a na somráky? Možná toto rozlišování mělo v různých částech republiky jiné názvy, ale v podstatě šlo o to, že veksláci chodili oblíkaní v barevných popsaných tričkách se cvočky, kapsami, rifle – mrkváče, na nohách pumy, adidasky anebo alespoň prestiže. Holky byly načančané, načesané, kluci - účes alá Travolta. Mimochodem film Pomáda patřil v té době mezi moje nejoblíbenější. Tím jsem vám vlastně naznačil, ke které skupině jsem víc tíhl. Poslouchali jsme disko, rokenrol a tančili Break Dance – ten jsem opravdu zbožňoval. Akrobatické prvky na zemi jsem se sice nikdy nenaučil, na to jsem byl dřevo, ale napodobování robota, elektroboogie, chůze pozpátku, různé vlnění - prostě Michael Jackson byl můj mladší neohrabaný brácha. Dnes nám tato moda samozřejmě připadá směšná a naivní, ale tenkrát jsme se cítili skvěle. Jak největší boucháči. A pak tu byla druhá skupina somráků. Dlouhé, většinou rovné, mastné vlasy. Přes hlavu a rameno žebradlo, které vypadalo jak pytlík na plynovou masku, džiska, rifle – trubky, na nohách číny a v zimě důchodky. Přihrbení, propadlé hrudníky, cigáro v hubě, skelný pohled způsobený právě vyčichaným čikulim. Poslouchali metál anebo alespoň tvrdý rock. Když tančili, tak se buď všichni drželi kolem ramen a skákali kolem dokola, přičemž kopali vždycky jednu nohu do středu kruhu anebo napodobovali hraní na kytary a hlavami tloukli do země, dělali buď hroziče nebo tleskače apod. Občas jsem se s nimi také vyblbnul, na nějaké vesnické zábavě, ale víc se mi líbilo disko. Nemyslím si, že by mezi těmito skupinami byla nějaká nevraživost, to snad ani ne, ale byly mezi nimi velké rozdíly. Málokdy se stalo, že by vekslák kamarádil se somrákem a že by somračka chodila s vekslákem. Když jsme se dali dohromady s Věrkou, tak jsme tak ani já ani Věrka nechodili oblíkaní, bo už jsme z těchto telecích let vyrostli. Ale když jsme šli občas tančit, tak se projevilo, kdo má ke které skupině blíž. Zatímco mně nedělalo problém zapařit i na Citrony, Turbo a Kabáty, Věrka se při tančení na diskohudbu nudila. Časem jsme proto chodili jen na zábavy, kde hráli tvrďárny. Na diskotéce jsem nebyl ani nepamatuju. Až nyní. Wow!!! Úplně jsem byl elektrizovaný, diskžokej dokázal vybrat opravdu skvělé písničky. Přesně ty, u kterých, aniž si to uvědomuju, začínám podupávat, vlnit se v ramenou, prostě začínám žít. Ve Formance, kde hrávala moc dobře skupina Blue nigh, jsem netančil, nějak jsem nenašel odvahu. Kdežto teď…teď asi neodolám. Taneční parket se pomalu začal zaplňovat a moji milí němečtí přátelé ve snaze pobavit se mě od baru gesty vybízeli k tanci. Po tom, co jsem jim dnes vše předvedl, nepochybovali, že moje tančení je zase rozveselí. Sami sice netančili, ale posuňky ukazovali, že já mám jít dělat tanyny tanyny. Akorát Depejrak si podupával, bubnoval prsty, hlavou nepatrně pohupoval do rytmu, škubalo mu v ramenou – prostě to s ním také šilo. Jeho kamarádi byli vůči hudbě neteční, kdežto na Depejrakovi bylo vidět, že tančí rád. No co už. Raději ostudu jak nudu. Zvedl jsem se, od baru se ozval ohromný aplaus v očekávání velké legrace, a šel jsem na záchod. Jéééé…nééééé…zklamání z nich úplně čišelo. Někteří rozhodili bezmocně rukama. Nene, synci, tak jednoduché to se mnou nebude. „Já…neumět…tanec,“prohodil jsem, když jsem šel kolem nich. Odpověděli něco jako: jak to, že to neumím, když umím tak skvěle hrát kulečník,chachacha. Znovu si neodpustili popíchnout výrazem „super gol.“ A ještě dodali, že můj způsob pití šnapsu je také originální, o čemž jsem se sám přesvědčil, ještě než jsem odešel od baru. Všiml jsem si totiž, že mě někteří s pepřem napodobovali, aby si sami zkusili, jaké to je. Fakt síla: když člověk udělá nějakou kravinu, tak se vždycky najde nějaký vůl, co to udělá také. A vsadím boty, že polovina z vás, jak tu tak jste, to v nejbližší době zkusí také. Měli se mě zeptat, jaké to je. Bych jim řekl, že to bylo příšerné. Vlastně nic bych jim neřekl. Neumím totiž říct slovo „příšerné“. Možná bych jim to posuňky dost srozumitelně popsal. Kdysi jsem viděl, jak si v hospodě nadávají dva hluchoněmí. Opravdu jsem žasl nad jejich slovní zásobou. Anebo spíš ruční zásobou. Ty jejich posuňky…až jsem se sám červenal. Kydali na sebe jakože snopel, ukazovali si na svoje choulostivá místa, posílali se navzájem do…apod. Vrátil jsem se z WC, sedl si, odstrčil pepřenku, kterou mi tam mezitím nějaký vtipálek položil, napil se piva a pak jsem si uvědomil, že moje dnešní reputace je na bodě nula, že už to stejně horší být nemůže, dodal jsem si odvahu a šel na parket. Co na tom, že nemám s kým tančit. Nebude to poprvé ani naposled, co si zatančím sám, třeba před repráky. A nebudu ani první ani poslední, kdo si tančí sám. I v šenku jsem viděl pár nadšenců, co si tančili sami pro sebe. Holky i kluci, mladí i starší. Vždyť wo co go? A hlavně, Standopéde, nikdo tě tu nezná, tak jdi na to, řekl jsem si v duchu. Šel jsem tedy pomalu, nesměle tančit, jak kdyby se mi ani nechtělo. Přitom jsem byl nažhavený na tanec, jak nějaký šestnáctiletý panic na svoji třicetiletou soudružku učitelku. Též máte, chlapi, takové vzpomínky


na svoje studie? Spolužačky se nám zdály ještě pořád taková trdla, i když my jsme nebyli o nic lepší ani vyspělejší. Spíš naopak. Tak nás přitahovaly naše profesorky a učitelky. Chcete se bavit, pacholci? Tak se teda bavte a klidně i na můj účet, říkal jsem si v duchu. V jedné z hodin tanečního kroužku jsme se jen tak pro srandu učili tančit, jako kdybychom vůbec neměli rytmus – úplná dřeva, taneční analfabeti. Zkusím si to zopakovat. Stál jsem, občas jsem trochu pohnul rukou nebo nohou, pohupoval se v bocích úplně mimo rytmus anebo jsem pro změnu poskakoval jak tajtrlík, jak Karel Gott v klipu Trezor – nic proti Kájovi, zbožňuju ho. Ty jeho taneční kreace právě při této písničce jsou sice, řekněme, dost netradiční, ale mě se kupodivu líbí. Všiml jsem si, že jsem Němce v žádném případě nezklamal. Možná jsem i překonal jejich očekávání, bo za velkého smíchu napodobovali u baru s patřičnou grimasou moje toporné pohyby. Všichni, kromě Depejraka. Ten se sice také usmíval, ale očividně byl z mého výkonu rozpačitý. Asi mě i litoval, čemuž jsem se ale vůbec nedivil. Tančit schválně jako úplné trdlo se ale nedá dlouho. Pozvolna jsem začal přidávat prvky z breaku. Občas, jako by nechtěně, aby to tak najednou nenarušilo moje neumětelství, jsem nechal tělem projet vlnu anebo jsem hlavu pootočil zprava doleva s patřičným zaškubnutím v úvrati, přesně jak to udělá stroj, když dojede na doraz. Byly to ale jen takové nepatrné záchvěvy lepšího koukatelnějšího pohybu. Pořád jsem ale jinak pokračoval v tom prapodivném tančení, kdy by se nade mnou ustrnul i největší necita a dal by mi korunu. Depejrak mě stále se soucitem a s blahosklonným úsměvem pozoroval. Po malé chvilce, jak kdyby najednou procitl, se přestal usmívat, téměř na mě vytřeštil oči a začal svým kumpánům horečně něco vysvětlovat. Ukazoval na mě, mával kámošům ukazováčkem před očima: nenene, vy se mu smějete, ale koukejte na něj, on nebude takové nemehlo, on to tak jen na nás hraje, on se jenom dělá, že je debil a úplné dřevo. Od té chvíle jsem začal tančit úplně normálně jako ostatní kolem mě. To už Depejrak nevydržel a šel na parket. Evidentně byl také nažhavený na svoji třicetiletou učitelku. Totiž…co to melu. Evidentně byl také nažhavený na tanec. Ani se ostatních neptal, zda jdou tančit. Asi svoje kámoše už moc dobře znal a věděl, že nepůjdou.

Diskžokej pustil od skupiny Scotch novou verzi písničky, tuším se jmenovala „Disco band“, které jsme v 80-tých letech neřekli jinak než „Kašel“. Tato nová zpracování starých hitů se mi fakt dost líbí. Zatímco v 80-tých letech byly některé songy pomalé až unylé, teď mají větší šmrnc, jsou dynamičtější, daleko lépe se na ně paří. A „Kašel“ to je klasika. Na průmce jsme měli povinné kulturní večírky s programem. A právě na tento šlágr jsme nacvičili scénku. Dělal jsem smrťáka s kosou. Byl jsem tenkrát takový nemasný, neslaný poďobaný dorostenec, holky o mně vůbec nestály a košem jsem dostával jak na běžícím páse. Dokonce mi kdysi jedna profesorka, která mě moc neznala, bo jen občas suplovala, řekla, ať se přestanu pitvořit. „Já ale tak vypadám pořád,“ odpověděl jsem. Moc sebevědomí mi to nedodalo. Stačilo se však na tomto večírku obléct do prostěradla a nalíčit si okolo očí tmavé umrlčí stíny a ani jedna baba žádost o tanec neodmítla. Asi měly strach, abych je nepokosil. Tou kosou, myslím, samozřejmě. Anebo abych je neposlal na onen svět. Se smrťákem je také lépe býti zadobře. Sotva se Depejrak přikolébal, doslova přikolébal, jinak se tomu jeho tanečnímu kroku říct nedá, nahrnuly se k němu kočičky němčičky. Odhadl jsem to správně, že po něm holky šílí. Nejenže je veselá kopa a sympaťák, ale také pro jeho taneční schopnosti. Jak byl středem zájmu svých kámošů u baru, tak byl středem pozornosti mladých dívenek. Obklopily ho a byly nadšené, že mohou být s ním. Depejrak byl tanečník od pánaboha, který chce tancem bavit hlavně sám sebe a ne se předvádět. To se hned pozná, když se někdo předvádí - kouká po očku na svoje nohy, na ruce, na celé svoje tělo, jestli tančí dostatečně dobře a sexy. Od toho jsme byli s Depejrakem osvobozeni. Nám šlo hlavně o radost z tance a bylo nám jedno, jak při tom vypadáme. Tančil jsem vedle jejich skupinky a tak trochu tomuto plejbojovi záviděl, že má s kým tančit. Depejrakovi samozřejmě moje samota na parketu neunikla. Pokynul mi, ať se k nim přidám. To už bylo ten večer asi potřetí, kdy chtěl se mnou navázat kontakt. Jenže můžu s někým kámošit, když si díky jazykové bariéře nemůžeme pokecat ? To prostě nejde, i když mě to štve. Jak to říkával Menšík? Že jsou chvíle, kdy chlap potřebuje chlapa. Zatančit si s nimi ale můžu, to zase jo. Tam kecat nepotřebuju. Přidal jsem se tedy k jejich hloučku. Holky mě hned přijaly mezi sebe. Když kamarádím s jejich idolem, tak jsem i jejich pšíteu – to je napvosto noumáuní. Jedna přes druhou vyzvídaly odkud jsem, co jsem zač, jak se jmenuju a další a další otázky.


Depejrak jim vysvětlil, že jim nerozumím, že nejsem zdejší. Pako, já jsem přece všudezdejší, jako babka kořenářka. A pak začaly pravé taneční orgie.

Hele, chlapi, některé hudební vsuvky berte s rezervou, jo? S mým tanečním kolegou jsme se navzájem napodobovali, doplňovali, snažili se tančit synchronně, pořád jsme vymýšleli něco, čím bychom pobavili přítomné dívčiny. Občas jsme použili prvky ze swingu, twistu, rokenrolu, dokonce i charlestonu. Napadl mě i bam, bo mně hlavou bleskla vzpomínka na vojnu. Gumáci nám chtěli zpříjemnit vojnu, tak uspořádali diskotéku přímo v kasárnách ve štábní budově. Slíbili nám, že večer přijdou děvčata z místního internátu. Přípravu měla na starost krásná třicetiletá poručice Helenka. Na vojně je sice každá baba krásná, ale toto byl opravdu výstavní kus. Helenka pouštěla z přineseného kazeťáku písničky, aby vyzkoušela, jak to bude v hale večer znít. My jsme mezitím upravovali stoly a dělali výzdobu. Po chvilce dostala poručice chuť si zatančit, ale nikomu se zatím nechtělo. Ono také tančit v uniformě není žádná sláva. Možná tak polku, valčík, ale ne disko. Na to musí být trochu jiné oblečení. A hlavně přítmí a ne denní světlo. Poručice se najednou zeptala, jestli někdo neumí bam. Rozhlíželi jsme se po sobě, nikdo se nepřihlásil, někteří dokonce ani nevěděli, že takový tanec existuje. Nesměle jsem udělal dva kroky vpřed. Očividně ji potěšilo, že má partnera na tanec. Znáte, chlapi, bam? Stáli jsme s poručicí čelem proti sobě, krok od sebe. Předkročili jsme oba dva pravou nohou a vnitřní stranou kolena jsme o sebe ťukli. Nohu jsme stáhli, poskočili a udělali to samé levou nohou. Znovu jsme poskočili, naklonili se trupem k sobě a ťukli o sebe pravým ramenem, poskočili a ťukli levým ramenem. Samozřejmě že se přitom vlníme celým tělem, že nejsme jak dřeváci, kteří o sebe jenom ťukají. Teď pozor, změna. Poskočili jsme tak, abychom stáli k sobě bokem. Ona otočená na jednu stranu, já na druhou, a zadky, tedy spíše pravými boky, jsme znovu udělali bam. Znovu jsme poskočili … a tady jsem udělal chybu. Po poskočení jsme měli být oba dva k sobě otočení zády a bouchat o sebe zadky. Jenže já se k ní omylem otočil čelem. Poručice o tom nevěděla, zadečkem tedy pokračovala v pohybech a já vlastně také. Takže jsme za bílého dne uprostřed tanečního parketu před třicítkou nadržených vojáků předváděli pohyby jako při … však víte, při čem. Možná by si toho ta kočka ani nevšimla, jenže jak jsem uviděl před sebou její krásnou prdelku napasovanou v přiléhavé sukni, nahrnula se mi krev nejen do hlavy, oběma rukama jsem ji chytil za zadek a „přirážel“. Taková příležitost by se totiž vůbec nemusela opakovat. To už ji samozřejmě neuniklo, zčervenala a moc nechybělo, aby mi dala facku. Nakonec ale zachovala dekorum. V tanci jsme už pak nepokračovali. Stoupl jsem si zpátky k vojákům a jeden mazák mě hned zaúkoloval. „Ten taniec ma naučíš, dobre? Ty jeden pojebaný zobák.“ Jo závist je sviňa. Večer místo slíbených třiceti holek, přišly jen tři a to dcery gumáků, které to doma asi dostaly rozkazem. Vojáci byli samozřejmě dost zklamaní. Mně osobně to byla putna, měl jsem tanečnici zajištěnou a to poručici Helenku, která mě při nejbližší příležitosti vyhledala a řekla, že když jsme si spolu jednou zatančili, tak bychom mohli spolu tančit i nadále a třeba i trochu pokecat. Při představě, jaký dostanu od mazáků kartáč, jsem se zapotil. Marně jsem se snažil vysvětlit ji, že jsou tady služebně starší vojáci, kteří určitě umí lépe tančit. Nedala jinak, než že to musím být já. A pak…Kasárna se zachvěla. Chlapi, to byla paráda!!! Byl jsem vždy na starší, takže si jistě dovedete představit ten ráj, co jsem prožil. Na základce v první třídě se mi líbily osmačky, na průmce v prváku se mi líbily čtvrťačky, ve čtvrťáku jsem toužil po profesorkách, v jednadvaceti po vojně jsem obšťastňoval třicítky, teď se mi líbí čtyřicítky. Tak mě napadá, že si v devadesáti asi moc nezadrbu. Ale pojďme zpátky do Irského pubu. Hele, rým, všimli jste si? Jinak bych tak hanlivé a sprosté slovo nikdy nepoužil. Od vyššího věku prý chlap zase začne toužit po mladších holkách. Ještě že tak. Kde bych v devadesáti letech sháněl nějaké stodesítky? Leda tak v autobazaru. Takže jsem od bamu upustil. Snad největší úspěch jsme u holek zaznamenali, když se Depejrak najednou zastavil v takovém vachrlatém nepřirozeném zkoprnělém postoji, kdy se mu nepohnul ani jeden sval, přestal tancovat, a jen hlavou do rytmu kroutil ze stranu na stranu, nahoru, dolů, jak pejsek – hračka na zadním sedadle v autě tak oblíbená v dřívějších dobách. Kdyby to udělal kdokoliv jiný, tak by ho všichni měli za trapáka. Jenže u Depejraka to všechny baby braly jako nejlepší taneční kreaci. Jojo, chlapi, je to to samé jak s vtipem. Když ho vypráví někdo, koho nemusíte, tak se ani nepousmějete. Ale když ten samý vtip vypráví někdo, koho baštíte, tak se


můžete porvat smíchy, ikdyž jej slyšíte už popáté. A Depejrakovi ty holky žraly úplně všechno. Diskžokejovi samozřejmě neuniklo naše synchronní tančení, tak si asi řekl, že nás převeze anebo chtěl zjistit naši sexuální orientaci a s takovým potměšilým úsměvem a upřeným pohledem na nás dva pustil ploužák. Koukli jsme s Depejrakem na sebe, uchichtli se, zavrtěli hlavami, že teda ploužák spolu rozhodně tančit nebudeme. „Já…mít…nyní…pauza. Pak…opět…tančit,“ nechal jsem Depejraka napospas jeho ctitelkám. Tančením mi vyschlo v krku, takže jsem oddych docela přivítal a šel si sednout. „Tak kde máš kamarády? Manželky je nechtěly s tebou pustit na pivo?“ uslyšel jsem znenadání krásnou češtinu a ucítil přátelské poplácání na zádech. Skoro jsem se bál otočit, že se mi to jen zdá. Vteřinu dvě jsem setrval a pak pomalu otočil hlavu. Nade mnou stál od ucha k uchu usmátý Depejrak a ukazoval na prázdné židle. „To naštve, když se na tě kamarádi vykašlou, co?“ nepřestal rýpat. Moc dobře věděl, že jsem v hospodě sám. „Ty umíš česky?“ zeptal jsem se a musel jsem vypadat asi dost přihlouple. „Češi většinou umí česky,“ nepřestal se usmívat. „Ty jsi Čech? Tak to je síla,“ nemohl jsem tomu pořád uvěřit. Chlapi, já neslyšel češtinu od telefonátu se Slávkem skoro dva měsíce. Zněla mi v uších jak rajská hudba. „Sedni si. Dáš si pivo? Já mám piv…,“ mávl jsem rukou jako že pivo fakt není pro mě žádný problém. „No vidím, vidím. Pít tři piva naráz, to jsem ještě neviděl. Máš v tom pepř?“ rozchechtal se Také jsem se rozesmál. „Chtěl jsem si koupit jen jedno malé pivo, ale že se „malé“ řekne „klajne“ jsem si vzpomněl, až když jsem se posadil. Teď vypadám jak největší notorik. Ještě že mě tu nikdo nezná. Teda kromě tebe. Ty mě vlastně také ještě neznáš, promiň, Standa. Standa Fojtů.“ „Petr.“ „Petr Depejraků,“ doplnil jsem ho s úsměvem a poukázal na jeho jizvu. Na sto procent jsem věděl, že se nenaštve. Přesně tak, nenaštval se. Jen se také usmál. „Také jsi dal jedné holce ve školce pusu?“ zeptal jsem se. Zatvářil se zcela nechápavě. „Ve školce jsem dal jednomu děvčátku pusu. Strašně moc se mi to líbilo. Jí se to ale nelíbilo vůbec, tak mě do krve poškrábala přesně na tom místě, co máš ty jizvu. Moji kamarádi ji za to pak, chudáka holku, zmlátili. To bylo poprvé a naposledy v životě, co jsem měl své bodygardy.“ „Já myslel, že řekneš: To bylo poprvé a naposled v životě, co jsem se líbal,“ doplnil mě se smíchem Depejrak a pokračoval. „Tu jizvu mám od dětství. Ale ne od holky. Byla to nehoda.“ Poslední větu řekl dost zasmušile. Pochopil jsem, že se o tom nechce bavit, takže jsem víc nevyzvídal. Když bude chtít, tak mi o tom třeba řekne někdy sám. „Kde ses´ tu vzal? Ty tady pracuješ? Ty tady bydlíš? Ty se tady léčíš v lázních? Anebo jsi tu jen na výletě?“ otázky se ze mě jen sypaly. „Blbost. To bys´ tu neměl tolik známých,“ odpověděl jsem si na poslední otázku sám. „Neléčím se tady, nepracuju tady, občas tu přespím, kde se mi zrovna naskytne příležitost,“ zamával na jednu z jeho tanečnic, takže mi bylo jasné, jakou příležitost má na mysli. „Do Bad Sodenu přilétám tak pětkrát za rok z Brazílie. Na pár dní si odpočinout a pak se vracím zpátky.“ Hmmm. Brazílie. Tak to je v háji. Přepadl mě smutek. Mohl jsem mít s kým chodit na pivo a poklábosit, ale můj nový kámoš mi zase zmizí. Škoda. Hlavou mi ale rychlostí blesku projela myšlenka na Majku a smutek mě přešel. „A v Brazílii děláš co? Hraješ fotbal za starší pány Flamenga?“ Brazílii mám jednoznačně a neodmyslitelně svázanou s fotbalem, tak jsem se pokusil zavtipkovat. „Já ještě nejsem tak starý, abych hrál za seniory. Ale Flamengo jsi trefil, tomu fandím. Bydlím v Rio de Janeiru, mám tam kancelář.“ „Flamengo bych chtěl někdy vidět hrát na vlastní oči. Chodíš na jejich zápasy?“ „Několikrát jsem se byl podívat. Když hráli se Santosem, s Corinthians, s Fluminense. A pak také na zápasy Copa Libertadores. Znáš to? To je něco jako v Evropě Liga mistrů.“ „Jo, znám. Fotbal trochu sleduju. A z té jihoamerické Ligy mistrů jsi byl na které zápasy?“ „Když hráli naši, myslím tím jako Flamengo, s Boca Juniors, River Plate, Colo Colo Santiago...“ „To jsou mančafty z Argentiny,“ skočil jsem Petrovi do řeči, abych se také trochu podílel na rozhovoru o tomto velkém fotbalovém světě, který mi zůstane navždy zapovězený. „Jo, to jsou Argentinci. Mezi nimi je vždy velká řevnivost. Brazílie a Argentina. Pořád se hádají, kdo je z


nich větší fotbalová velmoc. Ale Colo Colo…“ „Je z Chile, já vím,“ znovu jsem mu neslušně skočil do řeči. Nechtěl jsem před ním vypadat nejen jako fotbalový, ale i zeměpisný Neználek. „Vyznáš se,“ hned mě ocenil Depejrak. „Byl jsi někdy v Brazílii?“ „Ještě jednou a budu tam poprvé. Ne, nebyl. Ale někdy bych se tam rád podíval.“ „A ty tady, Stando, děláš co?“ oplatil mi otázku. „Já tady piju tři piva,“ oba jsme se uchichtli. „Ale jinak dělám manipulanta ve skladě firmy Wagner. Už dva měsíce. Po vánocích jsem se chtěl vrátit zpátky do Čech, ale ještě si to musím pořádně rozmyslet. Trošku se teď změnila situace. Nevím, jak to vše ještě dopadne.“ „Přidali ti nebo tě povýšili?“ zajímalo ho, o jakou změnu situace u mě došlo, když tu chci zůstat. „Ne, to ne. Možná po zkušební době mi na začátku roku něco do výplaty přihodí, neptal jsem se na to. Je mi to jedno. Když dají, budu rád, když nedají, tak se nedá nic dělat. Ale ta nová situace nesouvisí s prací,“ nechtělo se mi mluvit o Marušce. Co bych také mohl říct? Že jsem se dnes bavil s jednou holkou a teď nevím, co bude dál? Sám nejsem schopný se v tom zorientovat, natož o tom někomu povídat. Depejrak byl taktní, víc nevyzvídal. Koutkem oka jsem si všiml, že děvčata, která doposud tančila s Depejrakem potažmo se mnou, sice byla na parketě, ale moc je to samotné nebavilo. Posunky nás zvaly na parket. „Pojď, jdeme pařit, baby už čekají, pokecáme potom. Noc je ještě mladá a my také,“ ukončil Depejrak náš první rozhovor. PETR Co vám budu povídat, chlapi. Depejrak mi padl do noty od první chvíle, co jsem ho zahlídl okénkem. Zapůsobila tady opět chemie. Tak jak působí chemie mezi klukem a holkou v podobě lásky, tak působí i mezi osobami stejného pohlaví v podobě přátelství. U mě tato chemie poprvé zapůsobila asi ve třech letech, kdy jsem se potkal s Adamem. Toto kamarádství mi vydrželo celý život, ikdyž jsem se později odstěhoval. Přátelství z dětství, společně prožitého mládí a dospívání nic nepřekoná. Ale vyrovná se mu přátelství z vojny. Měl jsem štěstí, že se Slávkem bydlíme nedaleko od sebe, takže se docela často vídáme. Oba mí kamarádi, co se týká příjmu, jsou ale někde jinde než já. Dokud tomu tak nebylo, tak jsme jezdili na společné dovolené. Později už ale ne, bo na jejich luxusnější destinace jsme neměli s Věrou peníze. Adam patří do užšího vedení jedné středně velké mezinárodní firmy a Slávek má svoji firmu. Samozřejmě jsou patřičně vysoko finančně ohodnocení. Naštěstí tento rozdíl v příjmech nezanechal žádné stopy v našich vztazích. Nejsem závistivý a oni se i přes můj o hodně menší příjem na mě nikdy nedívali přes prsty, jak to třeba velice dobře uměl švagr Milan. S Depejrakem i s ostatníma holkama jsme pokračovali v tančení ještě hodně dlouho. Pak se ale někam vytratil s jednou dívčinou a ten večer jsem ho už neviděl. Má recht, pokud není ženatý a nemá v Brazílii vážnou známost, tak proč by si neužil. Nečekal jsem ale, že zmizí bez rozloučení. Nedali jsme si na sebe ani kontakt. Sice jsem mu řekl, kde pracuju, ale pochybuju, že by mě ve fabrice hledal. Raději jsem mu měl říct, kde bydlím. Kdyby šel okolo mé chatky, tak se třeba mohl stavit na kafe…panebože, na kafe…jak dvě baby. Na kalíška, jsem chtěl říct, na kalíška. Neměl bych si ale dělat žádné naděje a iluze. Depejrak určitě neměl takovou potřebu se se mnou kamarádit, bo v Bad Sodenu měl spoustu známých a přátel. Zajít s někým na pivo a dát řeč pro něj nebyla žádná vzácnost. Snad jen kdyby si chtěl povykládat česky. Jenže on může mít klidně i v Brazílii české kolegy. Anebo jezdit často do Čech. Vlastně mi ani neřekl, s kým dělá. Jestli pracuje víc s Němci nebo Brazilci. Uvidím příští pátek nebo v sobotu, jestli na něj ještě někde narazím. Když budu mít štěstí, tak se třeba znovu tady potkáme. Nakonec jsem ani nemusel čekat až na víkend. Nene, chlapi, nenarazil jsem na něj. Ale když jsem si přes týden zašel jako každý večer na jedno pivo do Tenne, tak mě oslovila moje oblíbená šenkýřka. „Vy jste Stenly Vuojdu z České republiky?“ „Ano,“ odpověděl jsem nadmíru překvapeně. Že jsem Čech mohla vědět. Ale nikdy jsem se ji nepředstavil, ani nikomu jinému v tomto baru. „Znáte Péta De pe žrejk?“ četla z papírku kostrbatě přezdívku, kterou jsem dal Depejrakovi. Rozchechtal jsem se na celé kolo. „Ano. To…být…můj…kamarád.“ „Já mám pro vás dopis.“ „Občanku nepotřebujete?“ zeptal jsem se rozverně. Snad nebudu muset dělat kliky jak na vojně.


„Co? Já vám nerozumím.“ „Nic. To…být…jen…vtip,“ raději přestanu vtipkovat, aby si to s tím dopisem nerozmyslela. „Jedno pivo, prosím.“ Sedl jsem si na barovou stoličku a začal číst. Dopis byl sice krátký, ale o to víc mě potěšil. Depejrak se mi v něm omlouval, že se nestihl v noci se mnou rozloučit, protože měl napilno s jednou obzvlášť vypečenou buchtou. Kdyby mu tato příležitost utekla, tak by ho to mrzelo. Domníval se, že se brzy někde v Bad Sodenu potkáme, když zná moje tři oblíbené hospůdky - Tenne, Formanku a Pub - tak nebude problém mě v nich navečer potkat. Bohužel měl hned druhý den důležitý telefon a musel odletět neplánovaně do Brazílie. Pracovní povinnosti volají. Původně chtěl být v Německu přes Vánoce a Nový rok a až někdy první týden v lednu odletět zpět. V každém případě mi dá vědět, až bude zase v Bad Sodenu. Zajdeme na pivo. Nechal mi na sebe mobil a požádal mě, abych mu napsal SMS-ku se svým číslem. Podpis – Petr Depejrak. Vždyť jsem to říkal, že se mu přezdívka bude líbit. Během týdne jsem neplánovaně zašel večer také do Irského pubu a světe div se, i tady jsem měl od něho dopis s úplně stejným textem. Další den jsem si šel téměř na jisto pro dopis do Formanky a nemýlil jsem se. Depejrak chtěl mít jistotu, že v jedné z těchto tří hospod na jeho psaní určitě natrefím. Proto mně nechal v každé putyce vzkaz. Zkusil jsem ještě čtvrtou hospodu, která byla v těsném sousedství s mými oblíbenými knajpami, ale tady mě už číšnice neoslovila a nedala mi nic. Objednal jsem si pivo, sedl si a díval se po dlouhé době v televizi na něco jiného než na MTV. Zprávy. Nerozuměl jsem skoro ničemu. Škoda. Zrovna běžel šot o týrání zvířat. Zajímalo by mě, jestli jsou i v Německu také tak útlocitní, když dávají tento typ reportáže. U nás hlasatel upozorní diváky, že následující záběry jsou drastické a proto by měli rodiče zvážit, zda je vhodné, aby se dívaly děti. A ukážou mrtvého nebo podvyživeného psa nebo koně, kterým lze spočítat všechna žebra. Je to nepříjemný pohled, děti by to neměly vidět, beru to. V těch samých zprávách v naší televizi je další reportáž s několik let starými záběry z genocidy v bývalé Jugoslávii, kde přímo ukáží, jak jdou příslušníci jedné národnosti v řadě na popravu k předem vykopaným hrobům a tam je polovojenský popravčí zastřelí do týla. Anebo jindy jsou zobrazené fotky se zmasakrovanými lidmi z nějaké rozvojové africké země. Hromadu lebek střídají autentické záběry přímo na ulici, jak několik primitivů honí s mačetami obyvatele z jiného kmene. Teď si schválně tipněte, chlapi, kolikrát nás reportér v těchto případech předem upozorní na to, že se jedná o drastické záběry? Správně, ani jednou. Ono se totiž nejedná o drastické záběry, bo se jedná o lidi. A lidí je jak sraček. Proč v těchto případech nekřičí ochránci zvířat, že se jedná o nepravosti? Proč se nebijí za práva lidí na život? Kulturní úroveň společnosti se mimo jiné měří podle toho, jak se chová ke starým, nemocným a nemohoucím lidem a TAKÉ ke zvířatům. Někteří z nás jsou však bohužel přehnaně starostliví o své domácí mazlíčky a přitom lhostejní vůči lidskému neštěstí. Záběry zbědovaných psů vystřídal záznam soudního přelíčení. Nedávno v Americe vyhrál v soudním sporu jeden magor statisíce doláčů za to, že se v návodu nedozv��děl, že do sušičky na prádlo nesmí dávat sušit kočku. Kočka mu chcípla a ten pomatenec vyhrál odškodné. Takového blbce by měli zavřít do blázince, bo není schopný žít normální život. To by příště mohl třeba vypít kyselinu sírovou nebo si stoupnout před jedoucí vlak a vymlouvat se na to, že nikde není žádné upozornění, že se to nemá dělat. Stejně tak by měli zavřít do blázince i soudce, kteří jim toto odškodné přiklepnou, bo také nepoužívají zdravý rozum. Ale nemusíme chodit až do Ameriky. Když u nás někdo zažaluje nemocnici za nedbalost nebo zpackanou léčbu třeba o milion korun, tak to si nikdo neuvědomuje, že je to na úkor péče o jiné pacienty, na které se pak nedostane adekvátní léčba? Když nemocnice vyplatí milionové odškodné, tak tyto prachy pak někde samozřejmě chybí. Třeba na nákup drahého přístroje. Nebo si snad někdo myslí, že tuto pokutu zaplatí provinilý doktor? Možná mu strhnou z výplaty po dobu půl roku několik tisíc osobního ohodnocení. A kde je zbytek? Lidi k tomu ještě nadšeně tleskají a fandí těmto žalobám: „Jen potrestejte ty papaláše v nemocnici a doktory. Ať platí!“ Nakonec se to ale zaplatí z kapes nás všech a na úkor nás všech. V mnoha případech toto odškodné samozřejmě slouží ke zkvalitnění života poškozeného pacienta, ale někdy je to bohužel jen zneužití nezáviděníhodné situace. Asi přestanu chodit sám do hospody. Honí se mi hlavou samé blbosti. Někde jsem četl, že z chlapa po padesátce spadne tíha odpovědnosti za chod světa. Že po dosažení abrahamovin přenechává starosti o osud lidstva mladším pánům tvorstva. Jenže já mám do padesátky ještě hodně daleko a tak mě pořád znepokojuje spousta otázek, ikdyž vím, že nic nevyřeším. Jen se tím občas trápím. Jako třeba s ekologií. Nejsem žádný zelený aktivista, ale otázka životního prostředí mě dost zajímá. Chvilkami mi to na tom našem převráceném světě připadá jako v pohádce Arabela, kde Xenie nechala schválně vyrábět odpadky, aby byla moderní a přiblížila se světu lidí. To je neskutečné, kolik denně


vyprodukujeme zbytečného odpadu! Otevřete si sáček bonbonů a zjistíte, že jste si koupili dvě třetiny vzduchu. Sáček jak kráva a na dně se krčí deset bonbonů. Ke všemu zabalený každý zvlášť. Možná už brzy budou zabalené i jednotlivé Tic Tacy anebo Antiperle. Koupíte si bonbonieru a dvě třetiny je staniol a okrasný papír, který musí někdo vyrobit, spotřebovat na to čas, energii a suroviny. Toto vše zaplatíme a vyhodíme na skládku, kde to hyzdí okolí. Plýtváme, plýtváme, plýtváme a jednou to všechno bude chybět našim dětem a vnukům. Když na takové špatné hospodaření poukážete, tak se na vás pohrdavě dívají jak na přehnaně šetřivého chudáka. Ve zprávách se objevily záběry z nějakého válečného konfliktu, kde se angažují Spojené státy. Nebudu to komentovat, bo polovina z vás, chlapi, by mě za moje názory nesnášela a druhá polovina by se mnou souhlasila. Vím jen jedno: svět je přesně takový, jaký ho CHCEME vidět. Když někdo bude zastávat názor, že USA dělá dobře, že se do konfliktu zapojila, tak mu to nikdo nevymluví. A naopak: ten, kdo Američany nesnáší, tak kdyby se sebevíc prokázalo od nezávislých zdrojů, že jednají správně a že to zemi a lidem, kterých se to týká, časem pomůže, tak jim nebude věřit, bo nechce. V mé bývalé práci mě vždy zaráželo, když někteří pracovníci horlivě lamentovali, cože ti Američané zase vyvolali za konflikt, nadávali, jaká je ta válka a zabíjení svinstvo, díky teroristům musí na letištích projít ponižujícími kontrolními procedurami, a přitom pracovali ve Zbrojovce a sami vyráběli zbraně. „A to si myslíte, že ten těžký kulomet, co právě montujete, slouží ke sportovní střelbě anebo že je používají myslivci na koroptve či z nich děcka na poutích střílí na střelnici do špejlí?“ štengroval jsem je, když jsem se u nich občas nachomejtl. Sám jsem měl štěstí, že jsem ve Zbrojovce dělal na oddělení, kde se zbraně nevyráběly. „Víte, co by mě zajímalo? Jestli byste raději byli nezaměstnaní a šli s životní úrovní třeba o 30% dolů.“ „Kdybychom věděli, že to pomůže k tomu, aby se nikde neválčilo, tak bychom klidně byli bez práce,“ říkavali, bo byli skálopevně přesvědčeni, že k tomu nikdy nedojde. A ejhle, změnila se doba, zbrojařský průmysl šel v Česku v devadesátých letech do kytek a spousta pracujících to odskákala. Když jsem je pak potkával ve Vsetíně, jak nemůžou najít práci, nadávali, že neudrží z finančních důvodů své ratolesti na školách, že nemají na nájem a živobytí, dovolenou si už dva roky nedopřáli, jeden vedle druhého by klidně znovu šli vyrábět zbraně, ať se s nimi někde v Africe nebo Blízkém či Dálném Východě klidně pozabíjí. A klidně si to mohou odskákat i civilisté. Jeden z nich si časem našel novou práci a chlubil se mi, že už kulomety nemontuje. Teď prý dělá v jedné firmě startéry. „A to ty tanky, co do nich vyrábíš startéry, používají zemědělci k sázení zemáků, jo?“ nedal jsem mu pokoj, bo výrobní program této firmy byl všeobecně známý. Hlasatelka hlásí další novinky. V jedné evropské metropoli vypukly nepokoje. Záběry spíš připomínají válečnou zonu. Vesměs výrostci a bohužel téměř ještě děti v kapucích a šátcích přes obličej drancují obchody, zapalují auta a domy, ničí výkladní skříně, na policii hází kameny, rozkopávají hrady z písku šikovnějším kamarádům, bo sami si postavili jen polorozpadlou bábovičku a nesnesou, že někdo umí něco lépe. Důvod ? To je přece úplně jedno. Buď je to proti globalizaci, přičemž jeden vedle druhého výhody globalizace využívají, nebo je to nespokojenost s politikou, s poměry ve společnosti, nebo kvůli počasí…ono se už něco najde. No jo – demokracie je velice křehká. A někteří si ji vykládají po svém. Mnohokrát bohužel blbě. Tito rádoby demonstranti (v některých případech spíš vandalové a zloději) se jednou postaví na vlastní nohy, tvrdě si vybudují zázemí, aby zajistili svoji rodinu a pořídí si jakýstakýs majetek, ikdyž teď jsou zásadně proti jakémukoliv kapitálu – pak jim to někdo rozmlátí. Nepřeju jim to. Jen doufám, že se alespoň chytí za nos. Jasně že má kapitalistická společnost daleko k dokonalosti. Jenže každý požaduje dokonalost po druhých a spoustu tolerance pro sebe. Spravedlnost? Ta přece, co se týká majetku a bohatství, nebude nikdy. Vždycky budou na zemi bohatí a chudí. A nevěřím, že i kdyby tu byl utopický komunismus, že by tomu tak nebylo. Mnoho lidí by nostalgicky chtělo zpět socialismus. Myslím si však, že se jim nestýská ani tak po té době a režimu, ale hlavně po tom, být o hodně let mladší. Jenže to už přece nejde. I kdyby komunisté někdy vyhráli volby, tak by stejně spousta lidí bylo zklamaných, protože by najednou zjistili, že jejich očekávání se nedostavilo. Jojo, prožít si znovu osmdesátá léta, to by se mi líbilo. Alespoň na chvíli mít znovu –náct a nepřipouštět si nic. Rychlostí blesku bych se ale rád vrátil zpátky do dnešní doby. I za cenu, že jsem o dvacet let starší. Zprávy v této televizi jsou v podstatě stejné jako u nás. Katastrofy, neštěstí, konflikty, zabíjení. Prý by se na to jinak lidi nedívali, bo právě toto je nejvíce zajímá. Kde to žijeme? Chtělo by to ještě jednu planetu. Anebo ještě jedno pivo, ať mě to tak neštve. Raději ne, už půjdu domů. A na závěr televizních novin sport. Snad jediné téma, kde není moc problémů. A když se nějaké


naskytnou, tak mě nijak zvlášť nerozčilují. Ale toto je zajímavé…to je fakt hoooodně zajímavé. Hlasatel upozorňuje na trojskok do výšky. Na to si ještě počkám. Závodník se rozbíhá, nabírá rychlost, odráží se, ještě jednou a po třetí a dopadá do písku. Aha…normální trojskok do dálky. Jen jsem si to blbě přeložil. Koukl jsem z okna. Světlo z pouličních lamp a z vánočních ozdob ozařovalo velké vločky sněhu. Jen aby sněžení vydrželo, co nejdéle. Abych mohl jít odklízet sníh. Takhle jsem se těšil na sníh naposledy jako malé děcko. FRAU MARIA Do pátku naštěstí nepřestalo sněžit, připadlo dobrých deset čísel sněhu, tak jsem šel v pátek odpoledne bez váhání k sousedce. Měl jsem důvod, tak proč ne. Od minulé návštěvy jsem byl pozvaný na kafe a k tomu ten sníh… Zazvonil jsem u branky, srdce mi tlouklo jak o život. V okně se sice svítí, ale to mohla Maruška nechat rozsvícené schválně kvůli zlodějům a přitom nebýt doma. Pochybuju ale, že by se v Bad Sodenu někdy kradlo. Během chvilky se objevila ve dveřích. „Halo, kdo je tam?“ „Tady je…soused Standa. Tady je…velmi mnoho…sněhu. Já…chtít…tento…sníh…posunout…jinam.Z…chodníku…do…vedle…chodníku,“ hlavně, že jsem se před chvílí díval do slovníku, jak se řekne „odhazovat“. Nezapamatoval jsem si to. „To jsem moc ráda. Pojďte dál,“ otevřela mi s úsměvem Maruška dveře dovnitř. „Ne. Děkuju. Já…nejdřív…pracovat…a pak…rychle…jít…domů. Do…mého…domu…v…maringotce. Již…žádné…problémy…se…mnou. Dnes v noci…žádný…spánek…tady. I když bych velmi rád tady u tebe přespal. To mi věř, holka,“ dodal jsem česky. Nakonec vše dopadlo úplně jinak. Uhodily docela velké mrazy, zima v chatce a ve firemním skladu způsobila, že jsem se už tři dny cítil mizerně. Něco na mě lezlo. Točila se mi hlava a měl jsem určitě zvýšenou teplotu, i když jsem si horečku neměřil, bo nemám čím. Výpomoc frau Marii jsem si ale nechtěl nechat ujít. Přemohl jsem se a začal odklízet. Nene, dnes to nebude tak rychle jak minule. Potil jsem se víc než kdy jindy. K tomu se přidalo i špatné dýchání. To není dobré. Pokoušely se o mě mrákoty. Dnes nemám jen zvýšenou teplotu, dnes mám určitě horečku. Maruška mi opět donesla ven termosku. Čekala, že si naliju tak jako posledně slivku do čaje, ale nedočkala se. „Dnes…žádná…slivovice ? Vy…být…nemocný?“ zavtipkovala. Hned se ale zarazila. Všimla si, jak na tom jsem. „Tak a konec. Žádná práce a rychle domů, do tepla,“ brala mi lopatu z rukou. „Ne ne,“ bránil jsem se. „Práce…ještě…nebýt…hotová. Já…být…OK. To nic není. Chci to dodělat. Fakt jsem v pohodě. Já…nebýt…nemocný. Já…ještě…chvíli…pracovat… a pak…prosím…dnes…žádný…bazén, ale…jen…sprchu, jak se řekne sprcha…jen…málo…vody,“ znázornil jsem kmitáním prstů s vrchu dolů mrholení. Majka mě tedy nechala práci dodělat a odešla. Po půl hodině jsem měl vše hotové. Rychle jsem se osprchoval a sedl si k připravené večeři. Chtěl jsem jít co nejdřív domů, dát si čaj a pokusit se vypotit. Představa léčení v mém studeném domečku mi ale moc nálady nepřidala. „Velmi…moc…chutné, děkuju,“ pochválil jsem papání, ale vzal jsem si jen dvě sousta. Zvedl jsem se, že už půjdu, ale jak jsem prudce vstal, zatočila se mi hlava a zavrávoral jsem. Majka ke mně rychle přiskočila, podepřela mě, položila mi ruku na čelo a zhrozila se. Usadila mě znovu na stoličku. Pak mi podala teploměr a počkala, co naměřím. „Vy…mít…skoro…třicet devět…stupňů…vysokou…teplotu,“ zhrozila se podruhé. „Celsia…nebo…Kelvína ?“neopouštěl mě humor. „Jesus Marí. Vy…mít…smrt…tady,“ ukázala si na jazyk „a…vy…říkat…vtipy? Samozřejmě Celsia.“ „Žádný…problém…pro…mě. Několik…let…zpátky…já…mít…73 stupňů…vysokou…teplotu…a…pracovat…v…lese. Tvrdá…práce…pro…tvrdý…chlap,“ musím se před ní trošku ukázat jako tvrďák, to mají ženské rády, ať jsou z Čech nebo Německa. Nerozuměl jsem přesně, co na to řekla, asi ať nekecám, že mi to nevěří, že jsem se určitě spletl a chtěl říct třicet sedm a ne sedmdesát tři. Kroutila nesouhlasně hlavou a vyrozuměl jsem slovo „lež“. „To…být…pravda. Já…mít…73 stupňů Celsia…dohromady…s mým…tátou,“ upřesnil jsem.


„Můj…táta…být…také…tvrdý…chlap. Nyní…on…i…moje…máma…mrtví. Tento…rok…oba…smrt.“ „ Standa, vy…už…nemluvit…a…odpočívat,“ podívala se na mě soucitně. Možná by mi i projevila upřímnou soustrast anebo alespoň, že ji je to líto, ale uvědomila si, že bych ji stejně nerozuměl, tak mě jen uložila. Tentokrát ne na gauč, ale do postele. K sobě do ložnice. Chlapi, já jsem tak rád, že marodím. Předtím mi ještě podala čisté vyžehlené pánské pyžamo, asi památka na předchozí vztah. Donesla mi horoucí čaj, podala tabletku a přikryla mě ještě jednou duchnou. „Ale toto jaksi vůbec,“ drmolil jsem nesmysly a pak jsem vytuhl. Moc dlouho jsem ale nespal. Probudilo mě jemné Majčino zatřepání. Vedle ní stál doktor. Přisedl si ke mně na postel a začal mě poslouchat. Tvářili se ustaraně. Doktor se mi podíval do krku a prohmatal mi mandle. „Děvče, děvče, vždyť jsem ti říkal, že mi nic není,“ promluvil jsem směrem k smutné Mařence. Měl bych ji něčím rozesmát. Chytil jsem proto doktora za klopy pláště, přitáhl se k němu a jako kdybych mlel z posledních sil, s vytřeštěnými očima a hrdelním tonem jak když herec Heger vyslovil to hrůzné slovo „Krakatit“ jsem na něj promluvil. „Herr doktor. Mám zápal kosti od blbosti.“ Převrátil jsem oči v sloup, vyplazil jazyk na bok, udělal Kaiserovu ještěrku a sekl sebou zpět na polštář. Majka hned věděla, že si dělám legraci, a konečně se rozesmála. Doktor můj pokus o vtip ale nepochopil a začal mě propleskávat. Maruška k němu rychle přistoupila, něžně ho chytila za ramena a do ucha mu něco pošeptala. Překvapeně se na ni podíval, pak na mě, pohrozil mi prstem a se slovy „Čechyše simulant. Ty jsi Švejk,“ si sedl ke stolu, vytáhl z brašny léky a vysvětlil Majce, jak často je mám užívat. Ještě než odešel, tak se na mě ze dveří znovu podíval, opět mi pohrozil, pak se koukl na frau Marii a asi mu došlo, že budu mít v takové společnosti príma marodění, tak se konečně i na mě usmál. Noc jsem, chlapi, prožil přesně jako člověk s vysokou horečkou. Budil jsem se, převaloval, blouznil jsem. Majka ke mně každou chvíli přisedla, otírala mi čelo a vyměňovala mi propocená pyžama. Měl jsem letiště jenom pro sebe. Skrz otevřené dveře jsem si všiml, že si Majka ustlala na gauči v obýváku, na kterém jsem před týdnem po masáži vytuhl a chrněl až do rána. Ale neviděl jsem, že by za celou noc spala. Pořád seděla v křesle, četla si a po očku na mě dohlížela. Nad ránem jsem konečně tvrdě usnul a zdál se mi nádherný sen: Majka přišla k mé posteli, držela mě za ruku, hladila po tváři, německy mi vyznávala lásku „Ich líbe dich“ a já v tom snu uměl dokonale německy. Všemu jsem rozuměl a šprechtil jsem také německy jak rodilý mluvčí. Říkala mi, že jsem se ji líbil od první chvíle, co mě spatřila v lázních, že když jdu kolem jejího baráku na procházku, tak se nemůže odtrhnout od okna dokud nezajdu na konec ulice, že se každý večer dívá, jestli svítím v maringotce, že vidí, jak nemůžu v noci spávat, že se určitě trápím. Chlapi, chlapi, jak je to jednoduché naučit se německy. Stačí mít skoro čtyřicítku horečku. A snít. Nebo spíš blouznit. Ráno mi už bylo o hodně lépe. Vysoká horečka odezněla a měl jsem jen lehce přes třicet sedm stupňů. Majka mi nabídla, abych u ní zůstal minimálně celou sobotu a klidně i neděli, dokud nebudu úplně OK. Že jsem její host. „Děkuju pěkně, já…ještě…nevědět,“ řekl jsem po pravdě. Tak trochu jsem předpokládal, že mi horečka druhý den zmizí. Nebylo to poprvé. Už jsem to několikrát zažil, že jeden den jsem na umření a druhý den jsem jak rybička. Doktor v Čechách mi sice říkal, že to nebývá běžný průběh nemoci, ale stává se to. Je to prý jen taková jednodenní slabost, možná z vyčerpání nebo stresu. V každém případě jsem se už cítil fajn, ale nechtěl jsem nic podcenit, tak jsem pro jistotu u Mařenky ještě zůstal. Když už mi to sama nabídla… Celé dopoledne a část odpoledne jsem prospal. Přece jenom tělo dostalo trošku zabrat. Žádný sen se už bohužel nedostavil. Majka, když viděla, že jsem už jakžtakž v pořádku, tak také bezstarostně spala v obýváku na gauči. Doháněla probdělou noc. Byl na ni úžasný pohled. Zavřené oči, rozpuštěné vlasy, pravidelné oddychování, sliny z…ale ne, dělám si srandu. A to jsem se na ni koukal z dálky přes dveře z druhé místnosti. Měl jsem sto chutí přistoupit k ní blíž, utřít ji hubu…sakra, Stando, dost legrace… a dát ji pusu, ale nenašel jsem odvahu. Kdoví, jak by se zachovala? Jedna věc je malá sympatie, kterou ke mně měla, a druhá věc je důvěrnost, kterou bych si chtěl polibkem vydobýt. To, že se mi v noci zdál sen, že mě miluje, neznamená, že tomu tak ve skutečnosti je. Dvakrát jsem se ještě během odpoledne vypotil a když mi Maruška podávala suché čisté pyžamo, tak jsem se na ni provinile podíval a omluvil se ji. „Tento…textil…být…mokrý…a…špinavý. Já…se…moc…omlouvat,“ ukázal jsem na propocené prostěradlo. Cítil jsem se trapně. Včera mi to tak nepřišlo, vzhledem k horečce jsem to nevnímal. Ale dnes jsem už zase při smyslech a uvědomil jsem si, že toto jsou dost osobní a důvěrné situace – potit se, zašpinit něco… „Žádný problém, pračka…to…vypere,“ usmála se. Nepřikládala tomu takovou váhu jako já. V ženských je


přece jenom o hodně víc samaritánství než v nás mužích. Vzpomínám si dobře, že říkala, že mají v hotelu i sanatorium? Takže i z práce je zvyklá na léčení pacientů, přestože je vedoucí.

Večer Majka zatopila v krbu, sedli jsme si do křesel, napůl natočení k ohni a napůl k sobě, abychom na sebe viděli. Maruška na mě ještě hodila tlustou hřejivou deku, donesla mi horký čaj a štrúdl. Vůbec nevím, kdy ho stihla upéct. Asi jsem chvilkami spal dost tvrdě, že jsem to nepostřehl. „Vy…musíte…moc…pít, ale…žádnou...slivovici. Jen…čaj,“ měla pořád o mě strach. Určitě se divila, že jsem tak brzy pookřál. „Jen…čaj, já…rozumět,“ lhal jsem jak když tiskne. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Jen čaj ? Bez slivovice? Nechápu. Ale ne, chlapi, to je u nás na Valašsku kolikrát jen takový folklor bavit se pořád o slivovici. Slivku do čaje si dávám jen občas. „Tak povídej, Sluníčko. Jak se máš? Co děláš ? Jak jde život?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Věděl jsem, že mi neodpoví, tak jsem pokračoval. „Mně se poslední dobou v Čechách moc nedařilo, ale teď je mi fajn. Mám práci, která mě dost baví, o hodně větší plat než bych měl u nás doma. Dokonce mám překrásnou sousedku. Líbíš se mi, Maruško, strašně moc. Až mám z toho strach. Nechci se zamilovat, s láskou jsou jen problémy. Ale cítím, že ti podléhám. Vy…mluvit…německy. Já…v mé…hlavě…nerozumět, ale…tady…v mém…srdci…rozumět,“ odmlčel jsem se. Přestal jsem se dívat na Marii a začal pozorovat tančení plamínků v krbu. Maruška se také dívala do ohně a stejně jako já mluvila pomalu, potichu monotonním hlasem. Skoro vůbec nic jsem ji nerozuměl. Ji to ale nevadilo, povídáním si potřebovala jenom ulevit. Mohla ze sebe vypovědět vše, co ji trápilo, co by třeba neřekla ani své nejlepší přítelkyni. Tentokrát se vůbec nesnažila mluvit jako jindy jednoduše a v infinitivu, abych alespoň něco podchytil. Jen jsem vyrozuměl, že také nemá rodiče. Už je to hodně dávno, co zemřeli. Mluvila o škole, o práci, bo jsem několikrát zaslechl slovo Bad Soden, „práce“, „studium“ a „hotel“. Vyrozuměl jsem také slovo „Čechoslovakaj“ a „komunizm“. Asi mluví o návštěvě naší republiky v době, kdy jsme ještě měli společný stát se Slováky. Zavzpomínala si i na své předchozí partnery, bo jmenovala nějaká mužská jména. Naštěstí ne moc. Třeba to byli její strýčci. Možná kdybych se víc snažil frau Marii rozumět, tak bych se i něco dozvěděl. Ale opravdu se mi nechtělo rychle lovit v paměti slovíčka a pořád ji říkat, ať to zopakuje a ať mluví jednoduše. Vyhovovalo mi to tak, jak to bylo. Jen jsem poslouchal, jedním uchem dovnitř, druhým ven a vůbec mi nevadilo, že ji nerozumím. Myslím si, že i Majce to tak pasovalo. „Víš, co se mi líbí, Maruško? Že si rozumíme, i když si nerozumíme. Anebo: i když si nerozumíme, tak si rozumíme. Obrazně řečeno, samozřejmě. Moje mamka,“ uchichtl jsem se, „když mi něco chtěla vysvětlit, a já to v pubertálním věku nechápal, tak mi říkala: /To snad není možné. Jak to, že „Olčetrhend“ a „Vinetů“ na sebe kouknou a ví i bez řečí, co ten druhý chce udělat, a do tebe hučím už půl hodiny a je to, jak kdybych mluvila s Mongolem./ Já ji na to odpověděl: /No jo, mami, ale to byli dva chlapi./“ Napil jsem se čaje a pokračoval. „Moje máma to měla v životě těžké, Maruško. Ne se mnou a s tátou, my jsme snad ani nebyli problémoví, ale hlavně v dětství. Pocházela z šesti dětí, byla z nich nejstarší a tak od malička cítila povinnost starat se o své mladší sourozence. Dědeček, kterého jsem měl velice rád, když si občas vypil, tak babičku, moji mámu i ostatní děti mlátíval. Za špatné známky, za nepořádek, vždy si našel nějaký důvod. Dokonce se jednou musela schovávat i s babičkou na seně a přespat tam, když přišel děda domů opilý. Já jsem naštěstí nikdy nezažil, že by děda někoho bil. Když mu děti odrostly do dospělého věku, tak se hodně zklidnil. A na mě a ostatní vnoučata nikdy ruku nevztáhl. Když jsme se celá rodina při nějaké příležitosti občas sešli, tak se popilo, zpívalo, všichni byli veselí. I dědeček. Už nemíval agresivní opici jako dřív. Měl jsem tyto rodinné sešlosti moc rád. Děda vytáhl tahací harmoniku a se svou sestrou krásně dvojhlasně zpívali. Děti z Pírea. Jak Simonová a Chladil. Zbožňuju, když holka umí krásně zpívat. Když pak někdo z jeho dětí dědovi vytkl, jak je mlátíval, tak ho to strašně mrzelo, dokonce si i pobečel, ale co se stalo, nejde odestát. Po dědově smrti se babička časem znovu provdala. Všem strýcům a tetám jsem byl na svatbě, bo se ostatní mámini sourozenci ženili později. Dokonce i babičce jsem byl na svatbě. Na její druhé svatbě ovšem. Byl jsem sice na vojně, ale dostal jsem na to opušťák. Kluci si mě dobírali, jestli se moje babička musí vdávat, jestli nečeká s novým dědečkem miminko. Už zase moc kecám. A to jsem si říkal, že nesmím být před tebou tak moc upovídaný. To jsou pořád dozvuky z té mé samoty.“ Chvíli jsme oba mlčeli a koukali jen tak do ohně. Majka, když pochopila, že už víc povídat nebudu, tak mi


opět něco vyprávěla o sobě a o všem možném. Uvědomil jsem si, jak moc se mi líbí její medový hlas. Němčina oproti angličtině není tak libozvučná, ale v Majčině podání zněla moc pěkně. Možná to bylo tím, že na rozdíl od jiných Němců a Němek, nelovila nízké tony někde v hlubinách svých hlasivek, ale mluvila velice jemně. Maruška mi ještě naposledy změřila teplotu. Pořád třicet sedm a čtyři desetiny k tomu. Bylo mi fajn a cítil jsem se skvěle. Hověl jsem si v měkkém pohodlném křesle, ohýnek plápolal a krásně hřál, vedle mě seděla nádherná a velice příjemná holka, které nejsem lhostejný, popíjel jsem skvělý čajík a přikusoval vynikající štrúdl. Měl jsem ovšem dilema. Byl jsem tu host, já vím. Ale spát tady? Poprvé jsem tu vytuhl po relaxační koupeli a masáži. Včera zase kvůli vysoké horečce. Dvakrát jsem měl jakžtakž omluvitelný důvod, proč tu přespat. A v podstatě jsem o tom ani nevěděl, že jsem tu usnul. Ale dnes? Dnes jsem byl fit a proto jsem mohl být pro paní domu v jistém smyslu nebezpečný. Nabídla mi sice přespání v jejím domě, ale to se určitě domnívala, že budu pořád na umřití. Jenže horečka je téměř pryč a můžu tak jít k sobě domů. Podíval jsem se na hodinky, doba pokročila. Raději půjdu sám, než aby mi řekla, že už mám nejvyšší čas jít domů. Dělával jsem to tak, i když jsem před svatbou randíval s holkama. Bylo mi milejší, když mě děvčata zdržovala, než vyháněla. Zvedl jsem se, zhluboka se nadýchl a než jsem se stačil rozloučit, tak mi frau Maria sama od sebe řekla. „Standa, kde…vy…dnes…spát? Gauč…cimra pro hosty… nebo… ložnice…jako…včera?“ „A…vy ?“ odpověděl jsem protiotázkou. „Já…ještě…nevím.“ Přistoupil jsem ke gauči v obýváku. „Tady…být…pro…nás…dva…málo…místa. Tak…tam,“ ukázal jsem do ložnice a usmál se na ni. „Každý…sám, Standa,“ začertila se. „Ale vždyť já vím, kočko,“ snažil jsem se ji udobřit hlubokým konejšivým tonem. „Já…vím. Ale zkusit jsem to musel, jinak by sis´ o mě myslela, že nejsem normální,“ mrkl jsem na ni očkem. „Samozřejmě, že spolu budeme spát, ale až po svatbě,“ mentorsky jsem zvedl ukazováček jako pan učitel. Sprchovat jsem se už nešel, bo jsem se osprchoval, než jsme si sedli ke krbu. Vybral jsem si kanape v obýváku. Velká široká postel je komfortnější, proto jsem ji přenechal Mařence. Ale i gauč byl velice pohodlný. Kdo ví, jaký luxus je nahoře v podkrovním pokojíčku pro hosty? Mohl jsem se rozhodnout pro tuto variantu, ale předpokládal jsem, že Majka bude ve své ložnici, tak jsem ji chtěl být nablízku. Hele, chlapi, bez postranních úmyslů. Ne, že by mě nerajcovala, ale všeho dočasu. Třeba k tomu někdy dojde, ale zatím je to pro mě paní Nedotknutelná a Nedosažitelná. Majka musela po sprchování projít přes obývák, tudíž kolem mě. Naskytl se mi opět úchvatný pohled. Pod saténovým župánkem neměla vůbec nic. Noční košilku si asi obleče až u sebe v ložnici. Dělá to schválně, mrška. Nesmím na ní čumět, nesmím na ni tak blbě čumět, snažil jsem se přinutit k nemožnému. Nešlo to. Sotva vkročila do místnosti, upřel jsem na ni téměř hypnoticky zrak a celou dobu než přešla přes obývák jsem na ni koukal jak na svatý obrázek. Periferně mě musela vidět. A jako každá ženská ten můj mlsný pohled musela na sobě cítit. Očima jsem ji oblizoval po celém těle. Polkl jsem naprázdno tak mohutně, až ohryzek vyloudil příšerný rachot, že se i sklo v oknech rozdrnčelo. V tom tichu se polknutí rozlehlo přes celou místnost a vytvořilo ozvěnu. Ne, to nebyla ozvěna, to jsem polkl podruhé. Já snad začnu i výt. Jsem trapný, panebože jak já jsem trapný. Ale co. Když trapas, tak trapas. Schválně jsem koutkem úst vypustil slinu jak Svěrák ve Vesničce, když předváděl slintavku. Chviličku před tím jsem si utíral nos, takže jsem měl pořád v ruce kapesník a slina mi stékala přímo do něj, jinak bych si to nedovolil předvést. Majka mi chtěla popřát dobrou noc, takže se na mě podívala a rozesmála se na celé kolo. Sláva, povedlo se! Není nic trapnějšího, než neúspěšný pokus někoho rozesmát. To ale naštěstí nebyl tento případ. „Dobrou noc,“ popřála mi ve dveřích. Nezmohl jsem se na nic, ani na jedno slůvko. Jen jsem pomalu zvedl ruku a zamával ji oči pořád upřené na ni, bo ten poslední pohled mě okouzlil na maximum. Pouliční lampa skrz ložnicové okno ji ozářila tak dokonale, že jsem pod průsvitným župánkem zahlídl obrysy její super postavy. Stála ve dveřích jen několik vteřin a mě to stačilo na to, abych se zamiloval až po uši. Nechala otevřené dveře. Měla to být snad výzva k něčemu moc příjemnému? Nene, nebudu se o nic pokoušet. K tomu musíme oba dojít nějak jinak. Ještě než jsem usnul, jsem se definitivně rozhodl, že se začnu odpovědně učit německy. Stojí mi to za to, fakt mi to stojí za to, fakt mi stojí…nééééé, frau Mariá, kde jste? Ráno na mě čekal šok. Maruška se vzbudila první a když zjistila, že jsem vzhůru i já, tak se z ložnice ozvalo: „kikirikííííí.“


Rozchechtal jsem se na celé kolo. „To sis´ moc z té mé písničky nezapamatovala, Majko. Víš, co? Né, že já se budu učit německy. Ale tebe budu učit česky. Mařenko, řekni Ř,“ hulákal jsem na ni do vedlejší místnosti skrz otevřené dveře. Tak proto je večer nezavřela. Už dopředu věděla, co ráno udělá. Ještě, že jsem za ni nešel. Odmítla by mě a určitě by za mnou i zavřela a nemohla by mě tak ráno pobavit svým smyslem pro humor. Majka si stoupla opět do dveří. Už na sobě neměla průsvitný župan, ale tak jak jsem večer předpokládal, převlíkla se do dámského pyžama. Jestli si, chlapi, myslíte, že byla méně sexy, tak se túúúze mýlíte. „Mojo,“popřála mi místním nářečím „brýtro“. Protáhla se jak kočka a opřela se o futra. „Jaká…být…noc ? Jaký…být…spánek?“ bylo to první, co ji zajímalo. „Morgn,“ pozdravil jsem způsobně. „Příšerná noc, příšerný spánek. Mít ve vedlejší jizbě takovou samici a spát sám – to jsou tlaky. Maruško, já jsem normální chlap, rozumíš? Normální chlap. Kdybys´ byla aspoň zamknutá. Takhle jsem měl sto chutí za tebou vlézt pod deku. Já…velmi…dobře…spát. Super…dobrý…spánek,“ v tomto jsem ovšem nelhal, bo jsem se opravdu opět výborně vyspal. Majka kolem mě přešla ladně jak kočka. Pohupovala se v bocích, mírně vrtěla zadečkem, ale vůbec ne provokativně a přehnaně. Prostě tak, jak to má každá baba v sobě zakodované, aby navnadila chlapa, aby lidstvo nevymřelo. Když byla asi v půlce místnosti, zastavila se, koukla na mě, povytáhla obočí a zatřepetala kapesníčkem v ruce. „Dnes…vy…nepotřebovat…kapesník ?“ dělala překvapenou. Možná mi tím chtěla naznačit, že můžu dělat i nadále kravinky, abych ji rozesmál. „Ty si koleduješ,“ pohrozil jsem ji s úsměvem. „Tccc,“ zakřenil jsem se a sykl jazykem, jak kdybych ze zadních zubů chtěl vydolovat zbytky jídla. Máchl jsem světácky rukou, abych naznačil: takových je. „Nezájem, děvče, nezájem.“ Majka se i nadále usmívala, ale přes tvář se ji mihl náznak nespokojenosti. Jsem fakt dobrý herec, když mě to sežrala, i s navijákem. Vyskočil jsem rychle z postele, udělal k ní tři kroky a chytil ji za ramena. „To…být…vtip…tato…moje…grimasa. Vy…být…velice…krásná…žena. Tak moc krásná, až přechází zrak. Měla by jsi mít na tu tvoji krásu zbrojní pas, bo chlapům setkání s tebou způsobuje trvalé následky. Na duši. A sliny mi už netečou. Teď mi tečou nervy z toho, jaké jsem pako, že jsem probendil dva měsíce a nenaučil se skoro žádná nová slovíčka. Kdybys´ věděla, kolik bych ti toho chtěl říct.“ Znovu se ji vrátila spokojenost do tváře a pokračovala v chůzi do kuchyně. Po snídani jsme si opět sedli do křesla ke krbu. Majka přinesla kafe a koblížky notně posypané cukrem. Hele, chlapi, to nebyly koblížky, ale koblihy přes celou dlaň. S chutí jsem se zakousl do jednoho z nich. Teda chtěl jsem se zakousnout, ale těsně před skousnutím jsem nosem vydechl vzduch a mletý cukr, který byl usazený v jamce společně s marmeládou, mi bafl přímo do ksichtu. Marušku jsem už viděl párkrát se smát, ale takhle se řechtat na plné pecky ještě ne. Bodejť ne, vypadal jsem jak princezna Krasomila, když strčila obličej do mouky, aby ji nepoznali výběrčí daní. „Já…tě…miluju, Standa,“ to už jsem od ní jednou slyšel. Tentokrát to ale neříkala tak procítěně, jako ve snu, ale s úsměvem od ucha k uchu. I tak se mi to dobře poslouchalo. „Taky tě žeru, Máňo, jako tudle koblihu,“ odfukoval jsem ze sebe cukr. Šel jsem se umýt do koupelny a po mém návratu jsem pokračoval. „Hele, miláčku. Můžu ti říkat miláčku? Jistě že ti můžu říkat miláčku, když mi nerozumíš. Takže, miláčku, já už německy docela válím. Třeba v obchodě si už umím koupit das brot a i do Fuldy se vlakem dostanu. Teď je řada na tobě. Začíná nám co? Hodina če – šti – ny. Já…chtít…naučit…vás…jednu…větu…mluvit…česky. Prosím, nyní…vy…opakovat. Mařenko, řekni Ř. Teď…vy. Ma…“ „Ma,“ zopakovala po mně poslušně. „No vidíš, jak ti to jde. Řen.“ „žěn.“ „ko.“ „ko.“ „Ještě jednou, prosím. /Ma/ je jasné, to po tobě ani nebudu chtít. Prosím…zopakujte…po…mně. /Řen/.“ „r žěn,“ snažila se, to jo. Ale Ř dělá problémy snad každému cizinci. „No, není to ono, není.“ „rž ržien trže,“ nepřestávala. „Nene, takhle by to nešlo. Já…potřebovat…papír, tužku a černý nebo modrý fix, prosím.“ Majka odběhla do vedlejší místnosti a celá rozevlátá přiběhla zpátky. Baví ji to, to je dobře. Místo v křesle jsem vyměnil za posezení na taburetku u konferenčního stolku, bo jsem potřeboval psát. Majka si přisedla kolmo ke mně na gauč, vyzula si papuče a překřížila nohy do tureckého posedu. Nervozně se zavrněla v


očekávání, co ze mě vypadne. „Ajn moment,“ požádal jsem ji o chviličku strpení. Pak jsem obrovským písmem napsal tlustým fixem velké tiskací Ř přes celou stránku a důležitě, zamračený jak nejpřísnější profesor, jsem na něho poklepal. „Písmeno Ř. Nyní…vy…to…číst.“ Byl to samozřejmě nesmysl, snad to Maruška pochopí, že nejsem tak blbý, abych nevěděl, že pokud Ř nedokáže vyslovit, tak ho ani nepřečte. „Pí zme no Ržňo, tržňo, žžžžo, rrržžžžo, šajze!“ ulevila si. To jsem nečekal, to bylo poprvé, co jsem ji slyšel nadávat. Kupodivu mě to nepobouřilo, i když nemám rád, když děvčata mluví sprostě. Mám opravdu rád dámy, ale v danou chvíli to sedělo i od ní. „No, skvělé,“ řekl jsem s hraným zklamání, „slovo /písmeno/ řekneš jak kdyby se nechumelilo a Ř ne a ne vyslovit. Tak takhle by to nešlo. Dostaneš to za úkol stokrát napsat,“ To je nápad! To ji musím říct německy, snad ji to pobaví. „Vy…toto…písmeno…stokrát…musíte…napsat…a…já…to…stokrát…podepíšu. Pak…vy…to…jedenkrát…přečíst…a…já…to…stokrát…zopakovat, sakra, co to zase melu,“ přešel jsem sklesle opět z němčiny do češtiny. „Standa, ržžo… být… pro mě…problém,“ přiznala sklíčeně. „No to mi říkáš novinu. To jsem si fakt nevšiml. Dobře. Já…vymyslet…větu, kde…Ř…nebýt. Vy…opakovat…po…mně: Staníku, miluji tě a chci tě. Toužím po tobě všemi smysly. Strhej ze mě šaty a vezmi si mě. Jsem jen tvá. Nyní…vy. Je…snad…někde…problém? Písmeno…Ř…tam…nebýt.“ „Toto…být…moc…slov. Já…toto…neříct, moc…těžké…pro…mě.“ „Jestli já si to nemyslel. No nic, Sluníčko. Zůstaneme u Mařenky.“ Po chvilce cvičení dokázala Maruška říct celou větu „Mařenko, řekni Ř“ opravdu dost obstojně, včetně toho složitého písmenka. Nebylo to jak od rodné Češky, ale už jí to tam řinčelo jak řetězů řinčivý hřmot. „Už tě nebudu víc trápit, kotě. Vy…velice…dobrý…student. Vy…učit se…velice…rychle. Ř…vy…říkat…jako…Čech. Dnes…již…konec, žádná…škola, žádné…učení, nyní…vakacio… holydej…prázdniny, školní výlet, chmel, svaťák, maturitní ples, chlastačky, mr…mraky zábavy,“ rychle jsem vybruslil ze sprostého slova, které mi užuž chtělo vyletět z úst. Doba pokročila, bylo mi tu fajn, ale už bych měl jít domů. „Majko,“ pokračoval jsem. Už ne rozverně, ale pomalu, melodicky, co nejvíc procítěně, aby alespoň podle tonu hlasu cítila, co ji chci říct. „Ty jsi úplně ideální ženská. Nemusím si dávat pozor na to, co říkám. Neurážíš se, když mi nechtěně vypadne něco nesmyslného a nejapného. Vím, že často říkám kraviny, ale tobě to nevadí, bo mi nerozumíš. Nehašteříš se se mnou, nikdy se se mnou nebudeš hádat,“ sesul jsem se s taburetku k jejím nohám. Klečel jsem u ní, chytil ji jemně za ruku a díval se ji do očí. „Líbíš se mi strašně moc. Nejen krásou, ale vším. Jak chodíš, jaké máš ladné pohyby, jak se umíš nádherně oblíkat. Moc ti sice nerozumím, ale i tak vím, že máš smysl pro humor. Líbí se mi, jak se umíš krásně usmívat i rozesmát na celé kolo. Jsem do tebe zamilovaný až po uši. Ve tvé tváři není jediná chybička. Máš tak roztomilou tvářičku, že bych se na tě dokázal bez ustání dívat celý den. Když se ti podívám do očí, tak se mi podlamují kolena a cítím tak nádhernou závrať, až mám dojem, že se mi to vše jen zdá, že je to jen nádherný sen, za kterého se nechci vzbudit. Ty máš, Maruško, tak překrásné vlasy když si je rozpustíš. Nebo když je máš svázané do culíku anebo vyčesané do drdolu. Ani nevím, kdy se mi to líbí víc. Pokaždé na tobě můžu oči nechat. A ty tvoje uhr…“ Já toho Adama zabiju, až ho potkám! „…rrrrty. Chtěl bych je líbat a přitom mám strach, že už bych byl navěky ztracen. Já mám tak neuvěřitelné štěstí, Majko, že jsem tě potkal. Vždyť jsem se mohl narodit někde jinde, na úplně jiném konci světa, v úplně jiné době, ve středověku, ve starém Egyptě, v jiné galaxii a vůbec jsme se nemuseli setkat… a já…to je neskutečné…fascinující…já tě potkal, rozumíš? Nerozumíš mi, já vím. A také vím, že i kdybych se učil sto let německy, tak to nikdy nedokážu říct jako teď. Trápím se tím a proto…“ zvedl jsem se, sňal ze stěny mnou nakreslený Majčin portrét a začal jsem zpívat. „Proč obraz tvůj, nedá mi spát, proč….“ Díval jsem se přitom na obrázek a tančil jsem s ním jako kdybych tančil přímo s Maruškou. Dozpíval jsem krátkou pasáž písničky „Dívka v modrém“, naklonil jsem se zezadu k Majce, která celý můj výstup sledovala s mírným zasněným úsměvem (opravdu netuším, co si o mě myslela) a co nejmilejším hlasem jsem ji zašeptal do ouška. „Dnes…už…nic…krásnějšího…nebýt. Děkuju…za…velmi…pěkné…dny. Už k vám nemluvím svými ústy, ale tepotep krve v mém přirození. Raději mizím, než na tě skočím. Zavřete oči, odcházím.“ Rychle jsem se zvedl, abych toto filmové dílo (trošku improvizované do lechtivějšího tonu) dokončil, než se vzpamatuje. V síňce jsem si nazul boty bez zavazování šňůrek, hodil na sebe bundu, ani zip jsem nezapnul, a vystřelil jsem


od ní jak kdyby mi hořela koudel za zadkem. Po pár krocích jsem se otočil, Majka byla v okně, obě ruce měla sepnuté u nosu. Zamával jsem ji a ona mně také. Otočil jsem se, že vykročím k maringotce, ale bohužel jsem si šlápl na nezavázanou tkaničku, takže jsem se natáhl jak široký tak dlouhý do sněhu. Majka se opět rozesmála. Roztáhl jsem obě ruce jakože: nojo, se mnou to už lepší nebude, smolař, poslal jsem ji letmý polibek a zmizel. To je paráda. Můžu frau Marii říkat co chci, být tím největším Donchuánem. Používat mluvu svých idolů jako jsou Oldřich Nový, Raul Shánil, Svatopluk Beneš a jiní džentlmeni ze starých filmů. Cítím k nim úctu za to jejich dokonalé vystupování, slovní zásobu a výslovnost. Někdy sice přeháněnou, ale v té době se tak mluvilo a mělo to něco do sebe. Češce bych takto nemohl vyznávat lásku, bo bych se ztrapnil až na půdu. Na rozdíl od minulé neděle, kdy jsem se vrátil od Marušky a byl v euforii, tentokrát jsem byl po návratu od ní hodně smutný. Chyběla mi a stýskalo se mi po ní. To mi tak scházelo. Zamilovat se do Němky. Hlavně si nesmím připouštět žádné obavy a problémy. Jenže to nejde, chlapi. Doléhalo to na mě čím dál, tím víc. Musel jsem se smířit s tím, že to není perspektivní vztah. Nikdy ji nebudu schopný říct, co k ní cítím. „Ich líbe dich,“ to je tak všechno. Ale co, hlavně zdraví, jak říkával můj tata. Ono se to nějak vyvrbí. Nějak to dopadne. Budu to řešit, až k tomu dojde. Nebudu se tím znepokojovat. Šak mam ešče slivovicu. Tak tak, proč se trápit? Na mysl se mi stále vkrádala otázka, zda jsem přece jenom neměl za Majkou zajít do její ložnice, když nechala schválně otevřené dveře. Abych před ní nevypadal jak nějaký ňouma, kterému se to musí říct polopatě: ano, jsem svolná, pojď mě dobývat. Nene, udělal jsem dobře, že jsem ji nechal samotnou. To bych na ní druhý den poznal, že je podrážděná, že jsem se o nic nepokusil a že mě bere jako strašpytla. Nic z toho. Byla spokojená, že jsem se o nic nepokusil a přitom jsem slovně naznačil o ni zájem, když jsem s ní chtěl spát v ložnici. Konec šmytec ende finito tečka, víc se tím nebudu zabývat. Večer jsem si uvědomil, jaký je to rozdíl oproti včerejšku. Včera jsem měl kousek od sebe nejkrásnější babu, jakou jsem kdy potkal, a dnes jsem zase sám. I mé první milování bylo s velice krásnou babou, do které jsem byl zamilovaný až po uši. Jmenovala se Mirka, už jsem se vám o ni, chlapi, zmínil.

Pár dní před narukováním na vojnu jsem s ní byl na rande. Byl jsem šťastný tak, jak jen může být zamilovaný kluk, který celý rok obhlíží dívku svých snů a nemůže najít odvahu ji oslovit. První rande nebylo nic moc. Znali jsme se sice ze školy, ale jen od vidění. Takže jsme se jen navzájem oťukávali. Byli jsme na diskotéce s celou partou kámošů a kámošek. Druhé rande jsme si domluvili den před mým rukováním a tam jsme už byli sami. Opět jsme protančili skoro celou noc a když už jsem chtěl Mirku odprovodit domů a sám jít také se trochu prospat, tak mě Mirka nabídla, že si můžeme koupit pokoj na hotelu a být do rána spolu. To mě teda dost překvapilo a příjemně potěšilo. Na vojnu pojedu jako hotový muž. Od Mirky jsem něco takového vůbec nečekal. Vždy mi přišla hodně odmítavá a nedostupná. I ostatní kluci o ní povídali, že snad bude ještě panna, bo na sebe nenechá ani šáhnout. Možná chce přijít o panenství a protože já hned zítra na dva roky zmizím, tak se rozhodla pro mě, aby se přede mnou nemusela stydět, až se zase potkáme. Moc jsem si sice přál, aby ke mně zahořela horoucí láskou jako já k ní, ale rád se s ní pomiluju i bez její lásky. Na pokoj jsme si koupili další šampáňo a mně hned přišlo na mysl, že se mi vlastně splní to, co jsem si už přes rok přál. Aby to poprvé bylo s Mirkou. Kromě Bětky jsem měl totiž ještě další kamarádky, které čekaly jen na to, až je pozvu na rande a z jejich řečí bylo jasné, že by mohlo dojít i na těsnější sblížení. Kdepak, holky, já mám svojí Mirku. Určitě si, chlapi, dovedete představit, jak jsem byl nažhavený a šťastný. První šla do sprchy Mirka. Vrátila se jen ve spodním prádle. Tušil jsem, že má krásnou postavu, ale tohle překonalo veškeré mé očekávání. Když jsem se vrátil ze sprchy i já, tak mi Mirka řekla něžně: „Tak Stando, sedm, jo?“ „Co sedm, čísel? To nezvládnu,“ omluvně jsem se uchichtl. Na první sex jsem čekal osmnáct let, ale i tak bych sedm čísel nedal. „Ne,“ nádherně se usmála. „Jestli mě chceš mít, tak mi zaplatíš sedm stovek.“ Oněměl jsem. Podlomila se mi kolena. Šok. ŠOK. Š-O-K!!!! To byl pro mě naprostý šok. Pecka pantokem do palice. Kecl jsem bezvládně na postel, nebyl jsem schopný promluvit, nebyl jsem schopný myslet, nebyl jsem schopný nic cítit ani cokoliv udělat. „Halo, Stando. Je ti něco?“ slyšel jsem jak z velké dálky. Pomalu jsem otočil hlavu tím směrem, odkud se ozýval hlas. Nepřítomně jsem se díval na Mirku, na moji


milovanou Mirku, a nechápal jsem, co se to děje. „Já jsem…já jsem do tebe zamilovaný, Mirko,“ slyšel jsem sám sebe jak říkám. „Miluju tě a strašně moc se s tebou chci milovat, ale …takto to nejde,“ pomalu jsem se vzpamatovával, pokud se to tak dá říct. „Já tě mám také ráda a také se chci s tebou milovat. Ale musíš mi dát sedm stovek, jinak nic nebude.“ „Ježišmarjá, Mirko, vzpamatuj se. Vždyť spolu chodíme.“ „Nechodíme! Jen jsem šla s tebou dvakrát na diskotéku,“ uzemnila mě tvrdě. „Já jsem si myslel, že ti budu z vojny psát, že na opušťácích budeme spolu randit, že i po vojně spolu budeme chodit. Prožijeme spolu krásné chvilky. Ty za to bereš peníze? Ty chodíš za prachy?“ Neodpovídala. Ještě chvíli jsem ji vyznával lásku, dokonce jsem se ji přiznal, že jsem odmítl několik děvčat, protože jsem chtěl, aby ona byla první. To jsem se měl raději kousnout do rtu. „Takže ty nejsi chlap? Tccc, jsem nevěděla, že jsi taková bačkora,“ pohrdala mnou. „Tak bačkora, jo? Když je kluk do holky zamilovaný tak, že se odmítne vyspat s jinými holkami, tak je pro tebe bačkora ?“ zvýšil jsem hlas. Začal jsem se dostávat do ráže. Chytil jsem ji zezadu za vlasy a smykl s ní na postel. Jemně, abych ji neublížil a aby ji to moc nebolelo. Cloumal se mnou vztek, ale kontroloval jsem se. Mrskl jsem ji sedm stovek do ksichtu, teď už je to stejně jedno, na co mi jsou peníze, na vojně je nebudu potřebovat. Chtěl jsem, aby byla první, tak na co čekat, když už ji mám před sebou naservírovanou. Stejně si další dva roky v kasínu k žádné babě ani nečuchnu, tak co. „Vysvleč se! Takže já nejsem chlap, jo? Ty jsi zase kurva, kurvo!“ Vůbec se neurazila a sundala si podprsenku a kalhotky. Vidina snadného výdělku ji zaslepila natolik, že si mých urážek nevšímala. Když jsem ji viděl před sebou připravenou na milování, tak zlomek té kundy, totiž chci říct zlomek sekundy, jsem ještě váhal, zda do toho jít nebo ne. Samozřejmě, že jo. Nad čím pořád přemýšlíš, debile, dodal jsem si odvahy. Chtěl jsi, aby byla první? Chtěl. Dostaneš ji ještě někdy do postele a zadarmo? V životě nikdy. Chceš být v tom případě panic až do smrti? Ses´ pomátl, ne? Je sedm set korun zas až tak moc peněz? Je to kurevsky moc peněz. Chlapi, sedm stovek je balík peněz i teď, natož za socialismu. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem tehdá bral měsíčně necelé dva tisíce, takže menší polovičku výplaty jsem vyplazil, abych se po ní plazil. Mirka si sex užívala jak divá. Nevím, co ji víc vzrušovalo, jestli já nebo ty prachy. Možná obojí. Za to ve mně se vše příčilo. Tu noc jsem přišel nejen o panictví, ale o daleko víc. Nemyslím tím prachy. Přišel jsem o sen a iluzi. Domů jsem přijel nad ránem úplně prázdný. Duševně prázdný, samozřejmě. No i jinak prázdný, jasně. To jsou vyhlídky. Za pár hodin mi jede vlak na vojnu. Holka, o které jsem si chvíli myslel, že mi bude dva roky oporou, je mi spíš teď odporou. Jakmile sednu do vlaku, tak mi končí jedna krásná etapa života – dětství a dospívání. Naši se za pár týdnů stěhují z Karlovic na Vsetín, takže přicházím i o svůj domov. No, chlapi, byly to tlaky, které jsem nevydržel a začal gébit. Vám se to asi bude zdát směšné, že jsem bečel jak malý ogar, ale ruku na srdce, chlapi. Kdo z vás nebečel, když dostal kopačky anebo když rukoval? Anebo když mu rukoval brácha nebo nejlepší kamarád? Všichni jsme bečeli, bo nám končil bezstarostný život mladíků a po dvou letech z nás měli být dospěláci. Naši můj splín přikládali odjezdu na vojnu a snažili se mě uklidnit, což se mi moc nelíbilo. „Ale já nebečím, protože rukuju. Vždyť se docela na vojnu těším. Po Karlovicích mi bude smutno, to jo, ale i na nové bydlení na Vsetíně se těším. Mně jen přišlo líto, jak jsem včera v noci dopadl,“ a vše jsem jim povykládal. Potřeboval jsem to ze sebe dostat a s mými rodiči jsem měl výborný vztah. Vždy jsem u nich našel oporu. Tata mi samozřejmě řekl, že jsem debil, ale že se mi vůbec nediví, když jsem po něm, což mě docela rozesmál. Prý: nejdřív by za sex dal člověk krávu a pak by za to nedal ani kravinec. Máma to nesla hůř. Měla strach, abych si na vojně něco z nešťastné lásky neudělal. Přece jenom jsou tam zbraně, samopaly, ostré náboje…Ujistil jsem ji, že nemusí mít o mě strach, že to zvládnu, že už jsem definitivně odmilovaný. Rozloučil jsem se s ní, naposledy prošel svůj pokojík a: „Když mě páni na vojnu zavolají…“ pobrukoval jsem si. S tátou jsem se neloučil. Měl zrovna šichtu, což jsem na vojně dával k dobru, že mě na vojnu vezl tata. „Vy máte auto?“ ptali se mě v kasínu noví spolubojovníci. Auto moc lidí před revolucí nemělo. „A jakou značku?“ „Tata mě vezl vlakem,“ vychutnával jsem si překvapené obličeje některých kámošů. Co na tom, že jenom na Vsetín. „Si dělaš pyču z nas černych?“ slovník některých tmavších spoluobčanů není moc vybíravý. Ale po měsíci jsem mluvil stejně sprostě. I hůř. A přišlo mi to celé dva roky jako úplně normální. „Nedělám si srandu,“ snažil jsem se uklidnit cigána Deža, který nepochopil můj smysl pro humor. Z původní nenápadné poznámky se vyklubal konflikt. Dohadování, popostrkování, prostě nepříjemná situace. Dežo se po chvilce přestal hádat a uklonil se mi. Hmmm…slušný a vychovaný cigán. Chyba lávky. Dežo


mi byl po prsa a měl možná tak polovičku mojí hmotnosti. Uklonil se mi proto, aby mě chytil za kotníky, využil moment překvapení a vší silou mi podtrhl nohy. Nečekal jsem to, takže jsem se svalil na zem, kde už si se mnou ten malý syčák poradil. Eliminoval moji výškovou a tělesnou výhodu. Byl si moc dobře vědomý, že jinak proti mně nemá šanci než mě překvapit. Než do mě začal kopat, tak mu v tom naštěstí zabránili ostatní kluci. To mi ta vojna pěkně začala. Kupodivu jsem pak byl s Dežem do konce vojny docela kamarád. Na vojenské přísaze jsem pochodoval hned vedle Slávka, bo jsme stejně vysocí. Tuto, pro všechny vojáky i jejich rodinné příslušníky velkou slávu, si nenechali moji ani Slávkovi rodiče ujít. Byli jsme na společné vycházce, sedli jsme si k jednomu stolu a vyprávěli zážitky z přijímače. Zatímco já se se Slávou poznal až na vojně, naši fotříci se znali už od mládí. V den přísahy se potkali úplně náhodou v Praze na hlavním nádraží a když zjistili, že jejich synci slouží nejen ve stejném městě, ale dokonce i u stejného druhu vojska, tak je to velice potěšilo. Sotva jsme vpochodovali ve slavnostních uniformách na dohled našich rodin, tak Slávkův táta, pan Minarčík, zahlásil. „Už vidím našeho Slávka! Pochoduje v první řadě, hen, podívej se, hned vedle toho škaredého ogara.“ „Vedle toho škaredého ogara ale pochoduje můj ogar, Stanin, a ne tvůj Slávek,“ ukazovali si na nás jak na cvičené opice. „Ty chceš snad říct, že můj ogar je škaredý? Se podívej na toho tvého /vojáka/. Ani žádné vyznamenání nemá. To když jsem já sloužil na vojně, tak jsem byl Vzorný vojín a desátník. Tvůj synek nemá ani jednu pecku.“ „Zato tvůj syn je metály obsypaný od hlavy až k patě. Se podívej, jakou pecku má ten tvůj Sláveček. Vylepaný je skoro dohola. Kdyby neměl uši, tak mu ten poklop, co má na hlavě, spadne až na krk.“ „No jo, no jo, ten tvůj Staníček je za to úplný pankáč.“ „Jestli jsou všichni vojáci takoví neduživí vychrtlíci jako to tvoje bidlo, tak si dnes večer dávám sekyru pod polštář, bo jestli nás někdo napadne, tak takový sralbotka nás neubrání.“ „Že by zrovna ta tvoje reklama na koncentrák byl nějaký Rambo, se také nedá říct.“ Prý se tam málem poprali, jako když byli malí a rvávali se za dědinou na kopci. Ale já si stejně myslím, že se jen tak štengrovali, bo v hospodě už zase byli staří dobří kámoši. Chvíli jsme tedy poseděli společně a pak jsme se oddělili, aby si každý toho svého vojáčka užil v soukromí. „Byli jsme na návštěvě za tou tvou povedenou slečnou,“ řekla mi mamka, když už byli Minarčíci z doslechu. „Cože? Jakou slečnou? Já přece nikoho nemám,“ překvapila mě. „Ale měl jsi. Ty už jsi zapomněl?“ přidal se do hovoru tata. „Vy jste byli za Mirkou? To jste byli domlouvat svatbu?“ uchichtl jsem se. „Jsem ti to říkal, maminko, že se z toho brzo otřepe a že se z toho neposere,“ pochválil mě tatík. „No dyť. Co bych si z toho dělal těžkou hlavu. Tady na nějaký žal a smutek nebyl vůbec čas. Poplachy, cvičení, však to znáte. Hlavně ty, tati,“ obrátil jsem se na tátu. Také byl jako skoro každý chlap na vojně, ale nikdy o ní nemluvil. Dokonce když mně přišel povolávací rozkaz a chtěl jsem od něho nějaké rady, tak se tomuto tématu bravurně vyhnul anebo mluvil jen mlhavě. Bylo vidět, že se o svém vojenčení nechce bavit, tak jsem více nenaléhal a zkušenosti s mazáky jsem získával od kolegů v práci nebo starších kámošů, kteří už měli dva roky prázdnin za sebou. „Jak víte, kde bydlí a jak se jmenuje?“ „Vždyť si nám to po tvém prvním rande sám řekl. Úplně jsi o ní básnil.“ „Aha, no to jo, to je pravda. Proboha, proč jste za ní šli?“ „Ale, maminka…však si to řekni sama,“ přenechal tata vysvětlení na mamce. „No prostě, mně se vše rozleželo v hlavě, tak jsem si říkala, že sedm stovek je moc peněz. Navštívili jsme ji a řekli ji, že pokud nám ty peníze nevrátí, tak to nahlásíme na policii a ona bude vyšetřována za příživnictví, kuplířství nebo prostituci.“ Polilo mě horko. Tak to je ostuda na entou. Moji rodiče jdou orodovat za svého rozmazleného nesamostatného synáčka. Ty vole, ještě že jsem na vojně. Teď kdybych se potkal s Mirkou, tak mi vyškrábe oči. Ani bych se nebránil. Zlatá pakárna v kasínu. To mi to teda dobře zavařili. „A ona vám ty prachy vrátila?“ pokračoval jsem, když jsem se trochu z toho ponížení otřepal. „Nejdřív vše zapírala, ale znovu jsem ji pohrozila veřejnou bezpečností a vyšetřováním, tak mi hodila sedm stovek na zem a zabouchla před námi dveře,“ mamka to říkala s takovým klidem, až jsem se divil. Zato já se zase třepal jak osika, když jsem si představil situaci u Mirky. „Tati, co ty na to?“ obrátil jsem se zase na tatu, abych viděl, jak se na to tváří.


„Co já na to? To chce kalíška. Pane vrchní,“ zamával na pingla a objednal nám všem zelenou. „No, je to kočka k pohledání, takový na první pohled tichý, plachý andílek, kterého by každý chlap chtěl ochraňovat, mazlit se s ním. Máš dobrý vkus, opravdu to je nádherná holka, takže se ti ani nedivím, že jsi ji podlehl. Asi začnu více šetřit,“ úkosem se podíval na mámu. Ta se na něj zamračila a plácla ho po ruce. Hodil jsem do sebe zelenou. Už se stalo, co se dá dělat. „Tak teda děkuju,“ řekl jsem dost ironicky. „Já vím, že jste to dělali v dobrém úmyslu a pro moje dobro. Sedm stovek mi přijde vlastně vhod,“ zlepšila se mi trošku nálada. „Koupila jsem si nové boty a svetr,“ změnila mamka najednou téma a já jsem byl rád, že se už o tom nebudeme dál bavit. „Sedm set mě to stálo. Říkala jsem si, že když si neumíš vážit peněz, tak ti ty peníze nevrátím. Ale jinak ti moc děkuju, jsou fakt nádherné a pohodlné. A svetr je docela teplý. Opravdu máš dobrý vkus. Ani začít víc šetřit nemusím,“ oplatila taťkovi provokaci. To snad není možné. Tak já přijdu o panictví, stojí mě to kupu peněz a mamka si na závěr za to koupí bagančata a nějaký hadr na sebe. Takový scénář by nevymyslel ani ten nejlepší režisér. Takové vylomeniny přináší jenom život.

Když jsem se po dvou letech vrátil z vojny, jedna z prvních věcí, které chtěla mamka vědět, byla, kdy prý zase půjdu za Mirkou, že potřebuje nové boty. Ty baby jsou všechny stejné. S Mirkou jsem se po vojně několikrát potkal ve městě, ale dělala, že mě nevidí. Dívala se buď do země nebo úplně jinam. Kdyby se naše oči střetly, tak ji pozdravím, nedělalo by mi to problém. Ale když jsem viděl, že o pozdrav nestojí, tak jsem se nechtěl vnucovat. Na jedné zábavě se mi však už nemohla vyhnout, dokonce jsme si spolu zatančili a nakonec skončili u ní v bytě. Byla sama doma. Tentokrát jsem to měl, chlapi, zadarmo! Ale stálo to za starou belu. Za málo peněz, málo muziky. DEPEJRAK Během týdne jsem opět navštívil Marušku. Zůstal jsem tentokrát jen ve dveřích. Zvala mě opět dál, ale myslím si, že posledně jsem se u ní nabyl dost dlouho, tak jsem pozvání nepřijal. „Frau Maria. Já…chtít…pro…vás…nakreslit…vaše…rodiče. A také…staré rodiče,“ nevěděl jsem, jak se řekne babička a děda. „Rodiče…vašich…rodičů. Já…potřebovat…foto, prosím. Já…mít…spoustu…volného…času a také jsem tvým dlužníkem, tak bych se ti chtěl trochu revanšovat,“ doplnil jsem česky. Docela ji to překvapilo, ale řekla, že není problém. Nějaké fotky vybere a v nejbližší době mi je přinese. Jak slíbila, tak také udělala. Druhý den večer se objevila u mě ve dveřích i s fotkama. Pozval jsem ji dále. Na rozdíl ode mě pozvání přijala. Byla zvědavá na staromládenecké doupě. „Mařenko, řekni Ř,“ zahlásila sama od sebe téměř dokonalou češtinou. „No ty válíš. Velice…dobré,“ pochválil jsem ji a nabídl čaj nebo kafe, ať si vybere. „Děkuju. Nic. Standa, vy tady…mít…dobrý pořádek,“ pochválila mě a mně se srdíčko zatetelilo blahem. „Já mít rád…pořádek. Cítím se lépe, když mám uklizené. Nemusím nic hledat, vše je na svém místě. Stejně se každá věc jednou musí uklidit, tak proč bych se měl čumět na bordel celý den a až večer uklízet, když to můžu udělat hned. U vás, frau Maria, také…vždy…moc pěkně a…čisto. Mně u vás…také moc…líbit se.“ „Ale vy mít…tady…zimu,“ šáhla mi na čelo a zeptala se, jestli nemám opět třicet osm stupňů teplotu. „Jsem v pohodě. Ales OK.“ Majka donesla asi dvacet fotek svých rodičů i prarodičů. Rodiče na fotkách byli hodně mladí. Z pozdější doby už neměla žádnou jejich fotku. Vlastně říkala, že zemřeli hodně dávno, tak proto. Babička s dědečkem se dožili požehnaného věku. Nechal jsem si u sebe všechny fotky. Byly velice kvalitní a velké, budou se dobře kreslit. Po chvilce se Majka omluvila, že má ještě hodně práce, a chtěla odejít. „Vy…u mě…nespat?“ dělal jsem překvapeného. „Ale jo. Kde? Tady?“ lehla si na gauč a schválně po něm několikrát zapérovala jak na trampolíně. „No konečně, Majko,“ sepnul jsem ruce a oči obrátil k nebi. „Co já se do tebe nahučel. A konečně dojde k tomu nejkrásnějšímu, co tě v životě kdy mohlo potkat. Nebudeš litovat. Poprvé se vnutím, podruhé příjdeš sama. Jsem ve znamení Býka a rozhodně tomuto znamení nedělám ostudu. Vlastně ne, nic nebude. Ještě jsme nebyli v kině,“ vzpomněl jsem si na trapnou výmluvu mých spolužaček v dávných dobách než jsem se


bláznivě zamiloval do Mirky. Co já se tenkrát nakupoval lístků do kina…a nic. „Najn najn, to být…jen vtip,“ řekla na srozuměnou, abych si nedělal plané naděje, rychle se zvedla a měla se k odchodu. Ve dveřích se ještě na chvíli zastavila. „Standa, omlouvám se, ale…tento víkend, prosím, žádná…návštěva. Já mám…jiný program. Já mám…jinou návštěvu, ještě jednou…omlouvám se.“ „To nic, žádný problém. Někdy…jindy…my…zase…být…spolu a…mluvit spolu.“ Mrzelo mě to děsně moc, ale nedal jsem na sobě nic znát. „Dobře. Už se moc těším,“ jemně mě poplácala po ruce. Zdálo se mi to, že mi chce dát pusu? Známe se už docela dlouho, tak proč ne? Naklonil jsem se k ní, ale dala mi před mou pusu prsty. „Ještě ne,“ zašeptala s příslibem, že třeba jindy jo. Chlapi, chlapi, jiskří to mezi náma, jiskří! Náladu mi zvedla i smska od Depejraka. Přijede ke konci týdne a v pátek kolem osmé večer bude v Tenne baru. Kdyby se se mnou nechtěl setkat, tak mi to nepíše. V pátek jsem si šel sednout do Tenne pro jistotu už v sedm, dokud je volné místo. Sotva se Depejrak objevil ve dveřích, tak zahlásil: „Nazdar, chlapi. Tak kde je ten prďola, co tady čepuje to pivo?“ Opakováček, mastný koláček šel rovnou k mému stolu. Pozdravili jsme se podáním ruk, objednal jsem mu pivo a začali se opět bavit, jak kdybychom se znali od nepaměti. S někým si po pěti minutách nemáte co říct a s druhým jste schopni prokecat několik hodin a pořád máte o čem točit. Depejrak patřil k těm druhým. „Tak jak jsi dopadl v Pubu? Šel jsi domů sám nebo sis´ splašil nějakou babu?“ „Nene, nic takového. Vždyť víš, že německy téměř neumím. Jak bych mohl dobýt a okouzlit nějakou holku, když ji to neumím říct?“ „Škoda. Bylo vidět, že se těm mladým kočkám líbíš. Třeba by se s tebou ani nechtěly tolik vykecávat. Třeba chtěly něco jiného. Stačilo jen naznačit.“ „Jako, že bych posunky ukázal, aby byla moje milenka? Jak se řekne /milenka/ německy? Šukyšukybaba? Ještě bych dostal přes hubu.“ „Od jedné z nich určitě ne. Od té černovlasé v minisukýnce. Ta po tobě jela. Pořád se mě ptala, co jsi zač, a proč se s ní nebavíš, a jestli máš v Česku manželku. Pořád do mě hučela, ať ji s tebou domluvím rande.“ „No vidíš. A místo abys´ ji poslechl, tak zmizíš a necháš mě tam napospas.“ „Promiň, fakt promiň. Ale naskytla se mi příležitost přespat u jedné dívky, tak jsem neodolal. Myslel jsem, že se spolu hned druhý den potkáme v některém z šenků, které navštěvuješ, ale nad ránem jsem dostal smsku, že se musím co nejrychleji vrátit do práce. Tak jsem odletěl do Ria.“ „S těmi tvými vzkazy v hospodách jsi mě teda dostal. A pobavil. Víš, jak četla tvoji přezdívku tato barmanka?“ ukázal jsem na moji oblíbenou šenkýřku. „De pe žrejk.“ Oba jsme se rozesmáli. „Líbí se ti, co?“ vyzvídal Depejrak. „Komu by se nelíbila? Umí to s chlapama. Ta se dokáže do očí podívat tak provokativně, že ji všichni chlapi leží u nohou. Jen nevím, zda to má v krvi od přírody, nebo to dělá schválně, aby tady měla plno. Ona je majitelka? Znáš ji?“ „Znám, moc dobře. Není majitelka. Prostě ví, jak se má k návštěvníkům chovat. Ale pozor. Není to žádná rádodajka, ona ten zájem jen tak hraje. Přesně jsi to uhodl: aby tady měla plno.“ „Jak víš, že není do větru? Může klidně být chlapům k dispozici a ty o tom přece ani nemusíš vědět.“ „No to jo. Ale třeba ti moji tři kamarádi, co byli se mnou v Pubu, jestli si na ně vzpomínáš, tak všichni do jednoho to na ni zkoušeli, a neuspěli. Vím i o dalších chlapech, co utřeli nos. Nene, ta s každým nejde.“ „A s tebou? Tobě se také líbí, což?“ zamrkal jsem na něj. Když nebude chtít, tak neodpoví. „Kdysi dávno, ještě než jsem odletěl makat do Brazílie, tak jsme spolu prožili románek. Pak se to nějak zvrtlo, rozešli jsme se, ale zůstal mezi námi pěkný kamarádský vztah.“ „No a v Brazílii?“ schválně jsem formuloval otázku takto. Mohl na ni odpovědět tak, že se bude bavit o práci, anebo mi poví, jestli má vážnou známost. Přímo jsem se ho na to nechtěl zeptat. Přece jenom se mi přiznal, že z Pubu odešel s jiným děvčetem, takže by po správnosti neměl mít ani rodinu ani dívku. Na druhou stranu jsem zase nechtěl vypadat jako nějaký mravokárce. „Teď nemám nikoho. Chvíli jsem žil s jednou holkou, ale nedopadlo to dobře, takže vážnou známost nehledám,“ dopil pivo a objednal další. „To jsi žil s Brazilkou? Brazilky jsou velice krásné ženy, že? Krev a mlíko. A temperamentní, co? Aspoň si to myslím. Podle záběrů z karnevalu v Riu.“ „Tak to máš pravdu, temperamentní to ona byla. A nádherná také. Mulatka. Ale nějak mi chtěla řídit můj život a to se mně vůbec nelíbilo. Žili jsme společně s její mámou a přítelem, nedělalo to dobrotu. Její


mamka byla černoška. Třikrát rozvedená. Měla snad stopadesát kilo. Užvaněný, ukřičený dirigent. Chudák její chlap. Ten byl pro změnu běloch a byl na ni krátký. Stará si s ním dělala, co chtěla. A moje bývalá přítelkyně Regina to odkoukala od své máti a zkoušela to na mě. Vůbec na mě nebrala ohled. Vničem. V podstatě bylo úplně všechno podle ní. A když říkám úplně, tak myslím ÚPLNĚ,“ dodal Depejrak důraz na poslední slovo a pokračoval. „ Né, že OBČAS bylo něco podle mě, ale VŠECHNO bylo podle ní. Výlety, dovolené, volný čas, zařizování domácnosti, kupování nábytku, elektroniky, všechno. Když jsem chtěl jít v úterý do obchodu koupit si něco na sebe, tak mi řekla, ať jdu ve středu, když jsem chtěl jít v pátek s kámošema na pivo, tak prý mám jít v sobotu.“ „Ale pustila tě na pivo, ne?“ skočil jsem mu do řeči. „To zase jo, to jí nevadilo, protože sama chodívala s kamarádkami posedět do kavárny. Ale určovala mi, kdy. Moji kámoši si z toho už dělali legraci. Prý se mám doma zeptat Reginy, kdy máme všichni chuť na pivo. Nejhorší na tom bylo, že se mě skoro na vše ptala: /Kam pojedeme na výlet?/ /Mohli bychom jet na jih,/ navrhl jsem. /Ne, pojedeme na sever./ Anebo: /Kdy tam pojedeme?/ zeptala se mě. /Třeba tento víkend./ /A proč nepojedeme až ten příští?/ /Tak pojedeme ten příští, vždyť je to jedno./ /Na které benzínce si dáme kafe?/ ptala se mě, když jsme někde cestovali. /Můžeme zastavit zrovna na této,/ ukázal jsem na poutač u cesty. /Ne, to je moc brzy, zastavíme na té další./ Kdybych řekl já, že na té další, tak by odpověděla, že tak dlouho čekat nebude a že zastavíme už na té nejbližší. No…abych ji zase jenom nekřivdil, Stenly, když jsem šel na záchod, tak jsem si sám mohl zvolit, jestli jdu na malou nebo na velkou,“ snažil se trochu odlehčit vzpomínku na svoji bývalou dominantní partnerku. „Jednou jsem stál před zrcadlem a říkal jsem si jako sám pro sebe: /To je zvláštní. Já se vidím. Ty mě, Regino, nevidíš?/ a začal jsem ji čarovat rukou před obličejem. Podívala se na mě překvapeně, ale myslím si, že vůbec nepochopila, co jí tím chci říct. Když bylo občas, výjimečně, jednou za rok, něco po mém, tak to brala jako svoje osobní selhání, které mi nakonec stejně vrátila i s úroky. Ona totiž /neprohrává/, jak mi kdysi řekla. Jsem rád, že jsem od ní pryč. Mám klidnou hlavu a užívám si života.“ „Ale máš snad i lepší zkušenosti s Brazilkami, ne?“ „Jasně, že jo. Před Reginou jsem měl několik krátkodobých známostí a byly to vesměs skvělé holky. Jednou jsem měl, Stando, zálusk na jedno děvče. Dilma se jmenovala. Také jsem se jí líbil, dávala mi to okatě najevo. Bohužel měla v té době přítele. A maminka toho kluka, překrásná učitelka samby, mohla mít tak necelých čtyřicet let, rozvedená, když viděla, že to mezi mnou a její potenciální snachou jiskří, ve snaze uchránit svého synáčka, mi nadbíhala. Myslela si asi, že když mě uloví a utahá, tak nechám její budoucí nevěstu na pokoji. Tak jsem se od milé tanečnice velice rád nechal opakovaně svést. Jenže Dilma se nakonec stejně s tím svým Pedrem rozešla. To ale nebylo kvůli mně,“ rychle podotkl Depejrak, „takže se její v uvozovkách budoucí tchýně snažila marně. A snažila se opravdu výborně. Opravdu výborně,“ zasnil se při vzpomínce na učitelku samby. „No jo, mateřská láska. Co by rodiče pro své děti neudělali,“ zauvažoval jsem nahlas. „Ona se zase ale až tak moc nemusela přemáhat. Nebylo ji to vůbec proti srsti,“ ujišťoval mě Depejrak. „To je mi jasné, kámo. Vypadáš docela k světu, takže si paní učitelka tance určitě přišla na své. Hele, Depejraku, já ti začnu spíš říkat Kasanova. Ty budeš asi pěkné kvítko.“ „Tak to zase ne. Tak zlé to se mnou není. Když mám vážnou známost, tak jsem věrný.“ Na chvíli jsem se zamyslel. Když mi v manželství bylo nejhůř, tak jsem velice rád vzpomínal na poslední léto, kdy jsem se ještě neznal s Věrou a dopřál jsem si staromládeneckou dovolenou. Člověk se musí občas alespoň v myšlenkách vrátit do dob, kdy ještě za něco stál, když jsem později v manželství (podle své choti) už za moc nestál. Vyrazil jsem tenkrát sám na týden do termálních lázní na jih Slovenska. Kdybych měl s kým jet, tak se pustím k moři. Všichni mí kámoši už však měli dovolené za sebou a sám jsem si do Chorvatska netroufl. Bral jsem tuto dovču jako z nouze ctnost a očekával děsnou nudu. Ale co, nic si od dovolené neslibuju, tak nebudu zklamaný. Jel jsem na stejné místo jako před rokem. Hned první den mi však svitla naděje, že by tato dovolená


nemusela být tak nudná, jak jsem si představoval. Z ničehonic mě totiž v bazéně oslovila velmi pěkná žena. O něco mladší než já. „Dobrý den,“ pozdravila mě kamarádským, téměř rozverným způsobem, když se brodila teplou vodou kolem mě. Zatímco se ostatní v lázni ponořili až po krk a posunovali se kačením pochodem, aby do sebe vstřebali co nejvíce tepla, tato dívčina šla schválně vzpřímeně. Voda ji byla jen po bříško, takže dávala tak na obdiv svoje vnady. Velké vnady. „Do…dobrý den,“ odpověděl jsem překvapeně, bo jsem netušil, kam ji mám zařadit. Je snad od nás z práce? Anebo ji znám ze Vsetína, popřípadě z okolí? Takovou kost bych si ale přece zapamatoval. „Vy si na mě nepamatujete?“ pokračovala už o něco méně radostně. „Promiňte, já jaksi…nevím, odkud…“ „Vy jste tu byl i loni, že? Měl jste deku u plaveckého bazénu.“ Tak to žasnu. Ano, měl jsem deku přesně tam, jak říkala. Taková výstavní baba si mě i po roce zapamatovala? To mě dost potěšilo. „Fakt si na mě nevzpomínáte?“ neskrývala zklamání. Zakýval jsem záporně hlavou, zatvářil se provinile a rozpačitě jsem pokrčil rameny. Rychle jsem přemýšlel, jestli jsem se s ní loni bavil nebo ne. „Ne, promiňte. Nemůžu si vzpomenout. Možná kdybyste si sundala sluneční brýle,“ napadla mě spásná myšlenka. Mladá paní nebo spíš slečna si poslušně sundala brýle. Nic. Pořád si ji nevybavuju. „Možná kdybyste si sundala plavky,“ ukazováčkem jsem ji ukázal na kozy. „Proboha NE! Dělám si legraci!“ zavčas jsem ji zarazil, když užuž dávala ruce dozadu, aby si odvázala šňůrečky. Sakra, já jsem takový vůl! Mohl jsem se alespoň pokochat pohledem. I ostatní chlapi posedávající v bazéně okolo, kterým tento náš kratičký rozhovor samozřejmě nemohl uniknout, mi to dávali okatě najevo. Jeden se zklamaně plácl do čela, druhý naštvaně třískl oběma rukama do vody, třetí se rozchechtal na celé kolo, čtvrtý obracel oči v sloup. Raději jsem zmizel než mě tento dav nadržených vlčáků bude lynčovat. My, chlapi, za ten náš chtíč však nemůžeme. Je to stejné, jak kdybyste hladovému psovi mávali před čumákem voňavou pečínkou a pak ho zřezali za to, že po ní chňapl. Jsme hold tak naprogramovaní. Stejně tak jsou ženské naprogramované na to, aby nás navnadily. To mě vždycky „pobaví“, když se nějaká baba vyfíkne do toho nejrajcovnějšího, co doma má. Obleče si minisukýnku, tričko s co největším výstřihem a pak, když nám chlapům sklouzne pohled na jejich Dolly Buster, tak se cítí dotčené. Ony přece chtějí, abychom především obdivovali jejich duchovno. Ale hov…iedziu polievku, na dreveném talierku. Dělají ji tady výbornou. I zítra si ji dám k obědu. Slibný začátek dovolené však neměl dlouhého trvání. S milou dívčinou jsem se ten den sice ještě jedenkrát potkal a dali jsme spolu řeč, ale byla to jen labutí píseň, bo ji končil turnus a ona chvíli po našem hovoru odjela domů. Takže mě opravdu čekal nezáživný týden. To by se ovšem ještě to samé odpoledne nesměly na scéně objevit další dvě dívky. Lépe řečeno jedno děvče a její maminka. Evidentně ji měla v dosti mladém věku, bo jsem jim tipoval tak 17 a 35 let. Obě byly překrásné. Maminka měla ztepilou vyvinutou postavu, dcera také v ničem za svojí máti nezaostávala. Plochá bříška, mohutná poprsí, krásně tvarované zadečky, ani špetky tuku, žádné faldíky, moderní účesy a pokud nebyly v plavkách, tak krásné ohozy. Nevynechal jsem jedinou příležitost, abych po nich nekoukal. Každou chvíli se naše pohledy střetly. Jednou se mně vyzývavě zadívala do očí maminka, podruhé se na mě několik dlouhých vteřin téměř provokativně dívala její dcera. Právě tyto jejich pohledy mě hned od první chvíle ujistily, že jsou to maminka s dcerou. Kromě velké podoby měly totiž obě malilinkatou oční vadu. Nepatrně jim utíkalo od sebe jedno očičko, takže měly pohled jako inspektor Columbo. Ani trošičku to však neubíralo na půvabu ani jedné z nich. Dokonce bych řekl, že právě toto bylo na nich nejvíc zajímavé a až rozkošné. Po neustálém pokukování jsem vysledoval, že tu jsou samy, bez tatínka a bez přítele. Ikdyž jsem cítil určité sympatie i z jejich strany, nenašel jsem odvahu je oslovit. Večer mě samozřejmě dost mrzelo, že jsem propásl příležitost. Zítra tu přece už ty koťátka nemusí být. Druhý den jsem stál v dlouhé frontě na lístky do areálu a zahlídl jsem, že ve vedlejší frontě stojí dcera. Za mě si stoupla její máti. Ani jsem si nevšiml, kdy přišla. Zkoušely tak, která řada je rychlejší. Zástup se pohyboval dost pomalu, měl bych toho využít a dát s ní řeč. Mám jedinečnou příležitost, která se nemusí opakovat. Několikrát jsem se otočil jakože se rozhlížím, jak se rychle pohybují ostatní fronty. S milou mladou paní jsme se střetli pohledem a usmáli se na sebe, bo se z předchozího dne přece od vidění známe. „Tak kdo vyhraje? Vy anebo vaše dcera?“ s lišáckým úsměvem jsem bradou nepatrně kývl na vedlejší frontu, ve které stála mladá krasavice.


„A co myslíte vy?“ odpověděla mi protiotázkou také s úsměvem na rtech. „Já myslím, že dcera koupí dřív lístky.“ „Lístky?“ nechápavě se na mě podívala a pak ji to došlo. „Jo, vy to myslíte takto,“ rozesmála se. Tak to byla výzva, chlapi, jako hrom. Než jsem přišel na řadu, tak jsme se seznámili a chvíli pokecali. Jmenovala se Pavla a její dcera Lenka. Jsou z Pardubic. Přijely, tak jako já, včera a budou v termálech celý týden. Jsou tady samy, mladá paní je přes dva roky rozvedená a ani jedna z nich nikoho nemá. Paráda. Díky vstřícné mamince jsem se seznámil i s dcerou, na kterou jsem měl zálusk. Ta byla, stejně jako její máti, také tak upovídaná, vstřícná a příjemná. Lenka, jako každé mladé děvče v jejím věku, si chtěla na dovolené hlavně užívat. A protože jsem byl v té době volný, tak jsme spolu celý den koketovali a laškovali. Nakonec mi nabídla, abych přespal u nich v apartmá. Oběma nám bylo jasné, že náš vztah, kvůli velké vzdálenosti mezi našimi bydlišti, nemá budoucnost. Jinak by jako správně vychované děvče dělala ofuky a nechala by si bližší seznámení až po měsíčním nebo delším chození, aby navodila dojem, že není lehce k mání. Takjetospravnetaktomabyť. Na nás ovšem zapůsobila dovolenková euforie, nádherné teplé počasí, pohoda, krásné prostředí, teplá voda a hlavně málo času – prostě jsme náš vztah okořenili společnou nocí. A ta stála za to! Holky byly ubytované v jednoposchoďovém apartmá. Dole kuchyňka se sociálkami, telka, dvě křesla a gauč, nahoře dvě místnosti. V jedné jsme se s Lenkou oddávali našim hříšným zvrhlostem, vedle spala její maminka. Po výměně genetických kodů usnula moje dovolenková známost jako špalek, sešel jsem dolů osprchovat se a bo se mi ještě nechtělo spát, zapnul jsem telku, lehl na válendu a chvíli koukal na noční pořady. Po chvilce slyším kroky na schodech. Že by se Lenka vzbudila a chtěla to zas a znovu? Nene. Kdepak. Po schodech sešla její máma, na sobě jen lehkou noční košilku a šla přímo ke mně. Než jsem stačil cokoliv říct, přisedla ke mně na kraj postele. Chtěl jsem se posadit, ale oběma rukama mě zatlačila zpět do lehu a trochu naštvaně a snad i starostlivo na mě spustila. „Tak hele, aby bylo jasné, mojí holčičce nebudeš ubližovat, rozumíš?“ bouchla mě zavřenou pěstičkou do hrudi. Jen tak, zlehka, aby dodala důraz svým slovům, ale určitě nechtěla, aby mě to bolelo. To by mě udeřila větší silou. „Ale já…“ chtěl jsem se obhajovat, ale nenechala mě domluvit. „Nebudeš ji ubližovat,“ znovu zopakovala. „Já ji přece neubližuju.“ „Nikdo ji nebude ubližovat. Nikdo! Rozumíš? Chudáček, slyšela jsem, jak skučí bolestí. A za to můžeš ty, ty zvíře,“ to už mi seděla rozkročmo na břichu. Ucítil jsem, že pod župánkem nic nemá, že je naostro. „Nebudeš ji ubližovat, nebudeš,“ tloukla do mě pořád pěstičkou. „Jí se to ale líbilo, nebolelo jí to,“ snažil jsem se utěšit její maminku. „Bolelo jí to, strašně moc ji to bolelo,“ s těmito slovy se zadečkem sunula čím dál níž. Co to se mnou udělalo, chlapi, vám jistě nemusím říkat. Nasedla si na mě a jak v transu mě pořád bouchala pěstí do prsou a rytmicky se pohupovala. „Bolelo jí to, bolelo! Bolelo! Bolelo! Mně to taky bolí! Bolí! Bolí!“ Héééérečka. Bolelo to spíš mě - taková divoká jízda. Ale my chlapi něco vydržíme, ne? Však nejsme z cukru.

Od této noci jsem zbytek dovolené trávil celé dny i noci jen s nima. Maminka samozřejmě věděla, že obšťastňuju její dceru, ale Lenku jsem toho chtěl uchránit, tak jsme si s Pavlou dávali velký pozor, aby se to Lenka nedozvěděla. Naštěstí mamince nevadilo, že v noci příjde na řadu až jako druhá. Vlastně ji to vyhovovalo, bo jsem déle vydržel. A to potřebovala. Kolikrát u toho vřískala tak, že…že…prostě Lenku to muselo určitě vzbudit a bylo ji jasné, co se vedle děje. Poznal jsem to na ni jedno ráno, že není ve své kůži. Chvíli s ní nebyla řeč, ale pak nad tím asi mávla rukou a víc se netrápila. Teď byste chtěli určitě vědět, chlapi, která byla v posteli lepší, co? Ale pánové…No tak. Jsme tady snad samí džentlmeni, ne? Tak jo, já vám to teda řeknu velice přesně: to se tak jednoduše říct nedá. Lenka byla romantická ďáblice a Pavla ďábelská romantička. Obě byly nenasytné nymfomanky, se kterými se dá držet krok maximálně týden. Sice nebyly zrzavé, naštěstí, bo zrzky nejsou můj typ, ale v ničem za tímto náruživým typem holek nezaostávaly. Když jsme se loučili, bylo mi hoooodně smutno, bo jsem byl do obou zaláskovaný, ale nemělo to budoucnost. Ani s jednou, ani s druhou. Depejrak si vyslechl moje vyprávění ani nedutal. Doslova mi visel na rtech a jen se blaženě usmíval. Zažil toho s holkama víc než já, o tom není pochyb, ale taková zkušenost se mu ještě nepoštěstila.


���Stenly, vždyť ty sis´ splnil sen mnoha mužů – nezávazně spát s dcerou a pokud je k světu i její maminka, tak i s ní. Anebo najednou s dvěma dvojčaty.“ „Některé ženské prý zase touží po tom, aby je zezadu obšťastnil nějaký neznámý muž, kterého by po celou dobu aktu ani neviděly a nevěděly by, o koho se jedná. Víš, jak jsem se po této dovolené cítil, Depejraku?“ „Jak vymačkaný citron.“ „Přesně. Anebo jak vydlabaná dýně. To by byla tchýně! Byl jsem celý týden jak v mrákotách. Měl jsem pocit, že se mi veškeré vnitřnosti a hlavně mozek proměnil na semeno a všechno jsem ze sebe vystříkal. Připadal jsem si úplně dutý, jen obal ze mě zbyl. Nafukovací Standa. Kdyby do mě někdo píchl jehlici, tak splasknu jak duše na kole.“ „Ty ti teda daly zabrat. Závidím,“ zasnil se Petr nahlas. „Byl jsem totálně K.O. Mlel jsem z posledního. Kdybych ale věděl, jak dopadnu o půl roku později, tak jsem si s nimi dovolenou ještě o dva týdny protáhl.“ „Jak jsi dopadl? Co se ti stalo?“ „Našel jsem si holku, Věru, budoucí manželku, a té stačil sex jedenkrát za měsíc. Ona sice před ostatními chlapy vystupovala jak nenasytná samička, samé dvojsmyslné pindy, nakrucování, sexuální narážky, s jinými koketovala tím, že mě schválně před nimi začala líbat a tulit se ke mně, aby snad žárlili nebo co…Pak jsme přišli domů a protože už neměla obecenstvo, před kterým by hrála lásku a nenabaženost, tak ji zájem o mě přešel. Takže i měsíc nebylo nic, bo jsem to schválně občas nechal na ní, jestli se k něčemu bude mít. Kdepááááák. Ani ťuk, ani obraz, ani zvuk.“ „Známe takové,“ Depejrak souhlasně přitakal. „Kolem Věrky se vždy motali kluci, bo byla odjakživa moc pěkná. Bojovali o ni, dobývali ji, dobytci, takže jako spousta krásných holek dělala tu chybu, že nedokázala ani nepatrným náznakem bojovat o kluka. Což by mi vůbec nevadilo, kdyby se nejednalo o mě, žejo. Zájem ostatních přijímala plnými doušky, ale sama ho rozdávala jen po kapkách. Si to představ, Depejraku, chlap v letech, kdy to potřebuje pořád, doma má krásnou ženskou a zasexuje si jen 15 krát za rok.“ „12 krát,“ opravil mě Petr. „Rok má 12 měsíců, takže 12 krát.“ „Ještě musíš přičíst Vánoce a Velikonoce.“ „Takže 14 krát.“ „Ta husa mi dala ještě na Jana Husa. U nás v Česku totiž slavíme, že nám ve středověku upálili jednoho kazatele.“ „Tak to jsou muka, to ti věřím. Takže ty jsi ženatý? Myslel jsem si, že jsi rozvedený,“ zauvažoval nahlas Depejrak. „Rozvedený sice nejsem, ale brzy budu. Nám to také nevyšlo, také jsme žili v jednom baráku, ale problémy jsem měl spíš se svým švagrem, než s tchýní. Tchán zemřel brzy po svatbě. Švagr byl opravdu podpalovač ohně. Kde mohl, tam mi škodil, aby se jeho sestra se mnou rozešla a začala žít s jeho velice dobrým kamarádem.“ „Měl jsi mu dát přes hubu,“ měl v tom Petr jasno. „Tak to by si opravdu zasloužil, ale byl to hromotluk. Dostal bych od něj nakládačku. A moje bejvalka Věra by stejně stála při něm. Sice pořád po mně chtěla, abych s ním udělal pořádek, ale tak nějak po dobrém, což nešlo. Ten hajzlík moc dobře věděl, co na jeho mamku a sestru platí. Když jsem něco dělal na baráku, tak mi přišel radit: / To dělej tak a až uděláš toto, tak musíš udělat tamto /. Několikrát jsem ho poslal…však víš kam. Říkám mu: / Ty, když něco děláš, tak taky všechno pro sebe komentuješ ? Zatloukáš hřebíky a sám pro sebe si povídáš, že si na to vezmeš kladívko? A když ho zatlučeš křivo, tak že hřebík vytáhneš štípačkami? Já moc dobře vím, co mám dělat a že o tom nahlas pořád nežvaním, neznamená, že to neumím. Tak mě nemusíš tady před tvojí mamkou a sestrou zesměšňovat a ponižovat. / Jenže ony mu to žraly a nějak to v nich zůstalo, že kdyby mi jejich Milan neradil, tak bych sám nic neuměl,“ lokl jsem si piva, bo mi vyschlo v krku. „Takového švagra jsi měl hnát bičem pryč.“ „Bohužel mu patřila půlka domu.“ „Jak to?“ nechápal Depejrak. Vysvětlil jsem mu jen ve zkratce, jak k tomu došlo. Nechtělo se mi o tom víc mluvit, bo jsem se na toto téma v maringotce napřemýšlel až až. Víc mě zajímalo, co dělá Depejrak v Brazílii. „Bydlím přímo v Rio de Janeiru, mám tam pronajatý byt a kancelář. Ale to už jsem ti, myslím, říkal. Zajímám se o nemovitosti. Koupím nějaký dům, byt, výrobní halu nebo kancelářské prostory, o kterých se domnívám, že bych je mohl později výhodně prodat. A když se naskytne příležitost k prodeji, tak to se ziskem prodám.“ „Jak jednoduché…“ řekl jsem ironicky.


„Ono to ale, Stenly, nakonec opravdu je jednoduché, když to děláš delší dobu a máš zkušenosti. Začátky byly samozřejmě kruté. Dlouhou dobu se mi nedařilo, žil jsem jen z úspor, v podstatě z dědictví. Pak se mi podařil jeden dobrý obchod, následoval další a když si dodáš sebevědomí, tak máš vyhrané. Naskytly se i problémy, spousty problémů. Jednu chvíli jsem už měl pocit, že jsem za vodou a hned na to následovalo několik nevydařených obchodů a já byl zase téměř na nule. Ale vytrval jsem a troufám si říct, že nyní mě další případné neúspěchy už finančně neohrozí a nepoloží.“ Skvělé, pomyslel jsem si smutně v duchu. Po kamarádech Adamovi, Markovi a Slávkovi mám dalšího zazobaného kámoše. Zase se cítím jak chudý příbuzný. „Ty jsi tady v Bad Sodenu pořád sám? Nenašel sis´ žádnou holku?“ „Ach jo, Depejraku. To je složité. Nedávno jsem se potkal se skvělou holkou. Dokonce jsem byl u ní i na návštěvě, pomohl jsem ji odházat sníh z chodníku a od té doby na ni pořád myslím. Ona…ona je…prostě kus. Nejenže jsem se kvůli ní přinutil více učit německy, dokonce jsem ji začal učit česky. Ale jen jednu větu: Mařenko, řekni Ř.“ „No to bude potřebovat, až pojede na výlet do Čech. To budou Češi valit oči,“ rozesmál se. „Když jsem byl u ní na kafe, tak jsme si povídali. Ona německy, já česky a tak nám to nějak vůbec nevadilo, že si nerozumíme. Trošku jsem ji samozřejmě rozuměl, ale jen něco málo. No můžu ti říct, Depejraku, že jsem si to náramně užíval, že mi nerozumí. Tak třeba jsem se jí díval přímo do očí a česky se jí s úsměvem zeptal: /Můžeš mi říct, kočko, jeden jediný rozumný důvod, proč jsme se spolu ještě nepomilovali?/“ „A ona ti dala přes hubu,“ skočil mi do vyprávění Depejrak. „Ale kdeby, vždyť mi nerozuměla. /Já…nevím,/ odpověděla mi německy. /Co nevíš? / ptal jsem se ji česky. /Proč jsme se spolu ještě nevyspali anebo nevíš, co ti říkám?/ Samozřejmě, že nevěděla, co jí říkám. Je to prostě bomba, povídat si, co mě napadne. Víš, Petře, nedělá mi problémy bavit se s dívkami, ale toto je něco úplně jiného. Opravdu ji můžu říkat co chci, nebrat si servítky, můžu ji do nejmenšího detailu popisovat, co bych s ní v posteli dělal – k tomu jsem se ale ještě nedostal, tak daleko spolu nejsme,“ uchichl jsem se. „Takže si z ní děláš srandu,“ pousmál se Depejrak. „Ne, tak to zase ne. Takhle to neberu a jsem si jistý, že ani ona ne. Jen je fajn si plácat, co mě napadne. Kdo ví, co ona pro změnu říká německy mně. Víš, co je ale blbé? Kdybych ji chtěl někam pozvat, třeba zatančit do Formanky nebo na drink do Pubu, tak nemůžu. Přece jenom v baru nebo kavárně se předpokládá, že se budeš s babou bavit a v tomto případě bych se cítil trapně, že mlčím. Možná to jen vidím černě, třeba by se cítila se mnou fajn a nevadilo by jí to.“ „Tak to vyzkoušej a poznáš. Když to bude váznout, tak ji odprovodíš domů a příště ji už nikam nepozveš. Budeš k ní jenom chodit odhazovat sníh.“ „A v létě?“ „Tak za ni zajdeš, že se ti zdálo, že sněží, a přišel jsi to zkontrolovat,“ mrkl na mě. „Tobě musí člověk všechno napovědět.“ „A ty ses´ tady jako Čech v Německu ocitl jak?“ změnil jsem téma. „Naši, když jsem byl malý, tak emigrovali z tehdejšího Československa,“ chtěl se Depejrak rozpovídat, ale někdo ho bouchl do zad. Otočil se, stál tam jeden z jeho kámošů. „Stenly, sorry, ale tady s tímto neodbytným kámošem mám důležitou řeč. Zítra večer děláš co?“ „Půjdu do Formanky.“ „Pozveš i svoji přítelkyni?“ „Někdy určitě ano. Dám na tvoji radu. Ale tento víkend už něco má, takže budu klasicky ve Formance sám.“ „Možná se tam uvidíme. A když ne, tak se zase někdy večer potkáme v Tenne, co říkáš?“ „Jsem pro. Tak ahoj,“ zaplatil jsem a šel. Na to, že je pátek, jsem se vrátil do chatky překvapivě brzy, ale zítra mám v plánu Formanku, tak mi to nevadilo. Před spaním jsem si ještě otevřel němčinu a učil se nová slovíčka. Uvědomil jsem si, že u Majky v obýváku byla velká knihovna. Škoda, že jsem se nepodíval, co tam má za tituly. Zajímalo by mě, co čte, ke kterým autorům tíhne. Pokud tam ještě někdy půjdu na návštěvu, a já pevně doufám, že ano, tak se nesmím zapomenout kouknout. Byla doba, kdy jsem hodně četl. Knížky o pozitivním myšlení, o moci podvědomí, autosugesci, autohypnoze a podobné. Měl jsem k tomu blízko už od dětství. Jako malý ogar, když mě bolelo břicho, jsem se schoulil do klubíčka a tak dlouho jsem si opakoval: „nic mi není, nic mě nebolí, je mi dobře,“ až mě břicho přestalo bolet. Po operaci očí jsem si dokonce nevzal ani jeden prášek od bolesti, bo jsem si vsugeroval, že mě oči nebolí.


Řezaly mě sice docela dost, ale pořád jsem čekal, že ta největší bolest teprve příjde, že teprve potom si vezmu prášek, až jsem to celé přečkal bez utišujících prostředků. Autohypnóza a autosugesce má u mě bohužel i své stinné stránky. Tak třeba když jsem kdysi čekal v čekárně u doktora, nějaké ženské se bavily o tom, že mají angínu. Hned na to jsem se začal potit a začalo mě škrábat v krku. Další dědoušek začal vykládat o své chřipce – rozbolely mě klouby. Čekárna obvodního lékaře je společná se zubní ordinací. Sotva se ozvala vrtačka, rozbolely mě snad všechny zuby. Nějaká mladá slečna se svěřila své kámošce, že má krámy – začal jsem také krvácet, naštěstí jen z nosu. Pak se ve dveřích objevila těhotná ženská. Raději jsem odešel. Čtením takových knih se mi v podstatě potvrzovalo to, co jsem do té doby jen tušil. Že každá věc, jednání, každý zážitek a zkušenost v lidském životě má smysl, je propojená s budoucím vývojem, vrací se nám v určitých někdy i nečekaných souvislostech a je k něčemu dobrá. Teď nemluvím, chlapi, o smrti blízkého člověka, bo to nemůže být dobré snad k ničemu. Lidem, kteří se o tuto tématiku vůbec nezajímají, se to velice těžko vysvětluje. Takže jen okrajově a velice stručně: na svoje podvědomí jsem se vždy stoprocentně spoléhal. Hodněkrát jsem si něco přál a ono se mi to splnilo. Samozřejmě ne vždy. Není to tak jednoduché, abych si řekl: chci pečené holuby do huby a oni mi tam sami létali. Kolikrát jsem si říkal, že takhle jsem nechtěl, aby se nějaká situace vyřešila. Po čase jsem ale uznal, že řešení, které následovalo, bylo sice jiné než jsem chtěl, ale v podstatě to bylo to, co jsem si přál. Když mi začalo haprovat manželství, přál jsem si jen jedno: abychom byli já i Věra spokojení. Tím jsem myslel, že se náš vztah urovná a budeme žít šťastně spolu. Dopadlo to jinak. I když…Věra nejspíš s novým partnerem spokojená je. Že se mi tak nesplnilo to, co jsem si přál, takže kecy o mém podvědomí jsou bludy? Vždyť říkám, chlapi, že někdy to dopadne všechno úplně jinak. Další knihy, které jsem rád četl, byly z úplně jiného soudku. Kolega v práci, když viděl můj vřelý vztah k penězům a investicím vůbec, mi doporučil knížky od Roberta Kiyosakiho. Přečetl jsem od něj snad všechno, co u nás vyšlo. I v tomto případě se mi potvrdilo to, co jsem jen mlhavě tušil: bez peněz nezbohatnu. Zejména ne normální prací ve fabrice. Pevně jsem však věřil, že se to v menším měřítku podaří i mně tak, jako autorovi těchto knížek. Kde zrovna já jsem bral tu drzost si to myslet, opravdu nevím. V tomto případě moje podvědomí selhalo na maximum, bo se mi nepodařilo téměř nic. Jen pár ušmudlaných stokorun měsíčně. Dobré psovi mucha, jak se říká, ale můj cíl byl jiný. Nicméně čtením knížek o investování, když nic jiného, tak jsem si alespoň krásně snil. Pokud jsem si odnesl z těchto knížek byť i jednu jedinou myšlenku, tak jsem nelitoval vyhozených peněz za nákup. V sobotu večer jsem poprvé navštívil městské lázně. Ve vestibulu jsem si dal u vřídla skleničku kyselky a na malou chvíli jsem si dopřál veget v odpočívadle. V recepci jsem koupil lístek a vešel do šaten. Během chvilky jsem byl zpocený, bo tu byla velká vlhkost a horko. Rychle jsem se proto vysvlekl, dal si sprchu a ponořil se do vody. No jo, paráda. Teplounká voda, masážní trysky různých velikostí a tvarů, bublinkové koupele, komora se slanou vodou a hlavně – velký venkovní bazén s umělými vlnami. Ten mě nadchl nejvíc. Venku mohl být tak maximálně jeden stupeň nad nulou, ale v teplé vodě bylo príma. Něco takového jsem ještě nezažil. Plaval jsem naznak, od pusy se mi kouřilo, na hlavu mmě mrholilo, ale to vůbec nevadilo. Pozoroval jsem osvětlená letadla startující z nedalekého Frankfurtu a také vánoční světelnou výzdobu. Nad městečkem se tyčila starobylá kruhová kamenná rozhledna. S vrchu dolů měla po zdi spuštěné světelné řetězy a nad tím z neonu udělaný plamen. Imitace obrovské zapálené svíce byla dokonalá. Líbilo se mi to, ale už aby bylo po vánocích. Znovu jsem se neubránil vzpomínce na rodiče. HRANICE Táta byl vždy veselá kopa. Dokonce na smrtelné posteli mi říkal: „Ten doktor je úplně blbý. Prý umírám. Co je to za nesmysl? Vždyť já jsem byl celý život živý, tak proč bych měl teď umírat? Vždyť to ani neumím. Ten doktor tomu vůbec nerozumí. Víš, co? Požádám ho, ať mě převezou na jiné oddělení, třeba do porodnice,“ zasmál se. Při této vzpomínce jsem vždy na měkko. Táta byl na konci své cesty a chtěl být znovu na začátku. Bylo to těžké i pro mě. Jako vždy se snažil vtipkovat a celou situaci zlehčovat. Ale copak jsem se mohl smát, když mi doktor řekl, že mu moc času nezbývá? No ale zase truchlit před ním jsem nemohl, takže jsem se přinutil a smál se jako by se nechumelilo. Maminka to nesla statečně, ale nedlouho po tátově smrti odešla za ním. Vydrželi spolu celý život. Měsíc před svou smrtí byl už táta hospitalizovaný v nemocnici. Navštěvoval jsem ho každý víkend a někdy i během týdne.


„Stanine, kdysi jsem si přečetl výrok nějaké moudré hlavy, že nic tě tak nepřekvapí a nezaskočí jako stáří. Je to tak. Pořád jsem si myslel, že mě se to netýká, že k tomu nikdy nedojde, abych zestárl. A vidíš…teď mám na kahánku.“ Ve snaze dodat mu odvahu a naději jsem mu řekl: „Tati, já vím, že to vůbec nemusí být pravda a že to tak na světě nefunguje, ale já si myslím, že by člověk měl z tohoto světa odcházet podle časového harmonogramu. Ti nejstarší by měli odcházet dříve než ti později narození. Třeba taková teta Božena, vždyť té je už přes devadesát roků. Vsadím se s tebou, že ji ještě hodně dlouho přežiješ.“ Za tři dny byla teta Božena kožená. Nepamatuju si, že by Božka někdy měla špatnou náladu, ráda se chechtala a vtipkovala i na svůj účet, takže mi určitě tu předchozí větu, ten drsný rým odpustí a nebude mě chodit strašit. Že jo, Božka? Božka!!! Přestaň kývat s těmi lustry! A vůbec: kde máš hlavu? „Anebo takový strýc Vojtěch. O kolik je starší než ty?“ ptal jsem se táty o týden později. „Asi o pět roků,“ odhadl tata evidentně rád, že je mezi nejbližší rodinou vlastně ještě mlaďoch. Do týdne byl po smrti i strýc Vojtěch. Během měsíce jsme tak pochovali všechny tatovy starší příbuzné, až zbyla jen teta Růža. Ta zemřela zrovna ten den, kdy jsem jel opět navštívit svého otce do špitálu. Dostal jsem od mamky SMS-ku ještě než jsem vstoupil do areálu nemocnice. „Jak se má Růžena?“ byla jedna z prvních věcí, která tatu zajímala. „No…“, na chvíli jsem se zarazil, bo mě překvapilo, že se na ni ptá tak brzy a neměl jsem připravenou odpověď. „A kurva!“ odtušil si moji odpověď tata sám. „Půjdeš ji na pohřeb?“ „Asi ne, ona mně na pohřeb také nepůjde, tak co.“ Když jsem o tom několik dní po pohřbu vykládal na návštěvě u Adama, položil přede mě dva litry slivovice a prý, jestli bych si nemohl přát, ať zemře jeho tchýně. „Ty jsi pako! Vždyť já si přece nepřál, aby zemřeli. Jen jsem chtěl mému tatíkovi dodat naději a trošku ho přinutit, aby to ještě nevzdával.“ Při poslední návštěvě nemocnice, už na tom byl táta dost špatně. Doktoři mu dávali maximálně týden a táta to věděl nebo tušil, bo mi povídá. „Stanine, já už tady dlouho nebudu. Už i ta Růžena to má za sebou, tak je řada na mně. Musím ti něco říct. Kdysi hodně dávno jsem provedl něco moc špatného. Nedá se říct, že bych se tím celý život trápil, to ne, ale nechci si to vzít s sebou do hrobu. Zabil jsem člověka.“ „Já vím, tati. Tenkrát na přejezdu v Halenkově. Vzpomínám si na to. Ale to přece nebyla tvoje vina.“ Taťka tenkrát přijel z práce dost napitý o několik hodin později než obvykle jezdíval. Nikdy předtím ani potom to neudělal, že by se vrátil z šichty domů pod parou. Ten den měl ale bouračku. Na železničním přejezdu jim vjelo pod vlak auto. Neubrzdilo to. Táta i strojvedoucí viděli skrz velké přední okno, jak nárazník rozdrtil šoféra. Vlak tlačil auto před sebou asi ještě 80 metrů. Nekonečných 80 metrů, kdy se na to museli dívat. Přitom stačilo tak málo. Aby jel o 10-15 kiláků za hodinu pomaleji. Ti naši šoféři…Všimli jste si, chlapi, jak kolikrát někdo předjíždí agresivně a nebezpečně v místech, kde není dobře vidět a co tím získá ? V obci, na křižovatce, nebo na závorách tohoto magora doženete a jediné, k čemu si pomohl, že vás předjel, je délka vašeho auta, nebo-li nějaké 3 metry. Kvůli třem metrům někdo riskuje svůj život, život jiných a osudy mnoha rodin, bo to není jen jeho život, o který může přijít, ale doživotní trápení pozůstalých. Jen kvůli tomu, že machruje, je sobecký anebo zbytečně spěchá. V autoškolách by měli učit nejen pravidlo pravé ruky, ale i pravidlo „zrcadla“. Když si to někdo v nepřehledné prudké zatáčce střihne přes plnou půlící čáru a vjede do protisměru, tak by si měl uvědomit, že zrcadlově do protivky jede druhý magor, kterého pro změnu tato zatáčka vynese také do protisměru. Anebo: při předjíždění v jakémkoliv nepřehledném úseku by měl mít na mysli, že zrcadlově to v tu samou chvíli udělá jiný stejně blbě myslící šofér. Třeba plně naložená tatra. Táta ani jeho kolega tenkrát naštěstí nenadýchali, jinak by šli sedět, i když v tom byli nevinně. Výstražné znamení fungovalo, jednoznačně šlo o chybu řidiče, který jel příliš rychle. Panáky si dali až po vyšetření nehody. Od té doby jsme se o této tragédii už nikdy nebavili, ikdyž jsem si na to občas vzpomněl. Zejména když ukazovali podobnou nehodu v televizi. To mě vždy napadlo, jestli na tuto událost otec někdy vzpomíná. Ale nikdy jsem se ho na to neptal, bo jsem nechtěl přivolávat smutné vzpomínky. Jestli si na to sám někdy vzpomněl, nevím. Nikdy nám neřekl, že má kvůli tomu noční můry, že špatně spal, že má nervy nadranc ani nic podobného. Takže ho to snad netrápilo. „Nemyslím tu nehodu na přejezdu,“ pokračoval táta a mně zabylo úzko. Auto jsme nikdy neměli, bo jsme


měli režijní jízdenky a tak jsme ho v podstatě nepotřebovali. Proč platit za benzín, když jsme mohli za totáče jezdit téměř zadarmo? Takže autonehoda se tím pádem vylučuje. Že by taťka někdy někoho zabil ve vzteku? To k němu také nepasovalo, bo byl vždy kliďas, až to mamku štvalo, že je se vším tak vyrovnaný. „Stalo se to na vojně. Spěcháš domů? Ne? Tak poslouchej:

Já jsem ti o své vojně nikdy nevyprávěl. Měl jsem k tomu velký důvod. Ale že jsem sloužil na Šumavě na hranici jako psovod, tak to víš. Měl jsem jednou hlídku. Začala jako každá jiná, kterých jsem měl za sebou spousty. Tentokrát na mě vyšel jako velitel hlídky četař Mrázek. Neměl jsem ho rád. Vojnu moc žral, ale o to nejde. Bylo tam víc takových, co brali vojnu moc vážně. Mrázek mi nepasoval povahově. Arogantní, domýšlivý mistr světa. Karierista. Zlý a k tomu rudý od hlavy až k patě. Bonzák, na ostatní vojáky donášel velitelům. Nikdy jsem si s ním neměl co říct. Společné vycházky nebo obědy u stejného stolu, to vůbec nepřicházelo v úvahu. Náš velitel o naší vzájemné nevraživosti věděl, tak nám společné služby nepsal. Ale ten den neměl jinou možnost. Bude to dlouhá a nepříjemná služba. Ještěže si můžu popovídat s Rexem. Ta vřelá němá tvář byla o hodně příjemnější než ledový Mrázek. Na jednom místě jsme si všimli lidských stop v blátě. Tak toto se mi ještě nestalo. Ostatní kluci, včetně Mrázka, už měli několik zadržených osob. Dostali za ně opušťáky, pochvalu, někteří byli povýšeni. Nikdo z nich ale nemusel při zadržení použít zbraň. Myslím tím, že nemuseli na nikoho střílet. Stříleli jen ve vyjímečných případech do vzduchu na výstrahu. Vždy to pak dávali k dobru jako skvělé dobrodružství a ohromnou legraci, jak se před nimi narušitelé klepali strachy. Byl jsem šťastný jak blecha, že jsem ještě na žádného emigranta nenarazil. Bylo mi proti srsti dělat to, co dělám, ale vybírat jsem si pochopitelně nemohl. Střežit hranice? Proč? Když někdo chce jít jinam, tak ať jde. Ještě bych dokázal pochopit, že je třeba hlídat hranice proti nepřátelským vojákům. Kdyby proti nám šli vojáci bundeswehru a napadli nás, tak to bych střílel. Ale zadržovat naše lidi? Utečence? Stařenka se staříkem nemohli komoušům přijít na jméno, protože po nich chtěli, aby vstoupili se svým statkem do JZD. Ale odolali. Kdybych byl jejich syn, tak mě k střežení hranic nedají. Ale já u nich byl jen na vychování. Toto asi komančům uniklo, jinak si to nedovedu vysvětlit, že jsem se ocitl u pohraničníků. Vždyť já mám ke komunistickým ideím daleko. No nic, stalo se. Rex také zavětřil narušitele a tichým vrčením nám dával najevo, že nejsme v hustém neprostupném lese sami. Pak jsme zahlídli tři postavy. Byly hodně daleko na to, abychom je křičením zastavili. Museli jsme se k nim dostat blíž, což nám nedělalo problémy, protože oni se pohybovali hodně pomalu. Mrázek mě popoháněl, nadával mi, abych šel rychleji. Snažil jsem se zdržovat, aby se emigranti dostali do neutrálního pásma a měli šanci uniknout, ale oni se opravdu vlekli. A víš proč, Stanine? Protože to byli dva dospělí a měli sebou dítě. Když jsem to zjistil, tak jsem se rozklepal jak kdybych měl zimnici. „Stůj, kdo tam? Stůj, nebo střelím!“ Mrázek už to nevydržel a začal křičet výstrahu. Postavy se rychle otočily, do Mrázkova výkřiku o nás nevěděly. Všichni tři začali rychle utíkat směrem od nás k německé hranici. Mrázek se rozeběhl také. Jenže mu sklouzla noha po nějakém výmolu a se syknutím se svalil na zem. Noha se mu zaklínila do kořenu strouchnivělého pařezu a nemohl ji vytáhnout. Jindy bych ho tam nechal napospas divé zvěři, ale teď jsem mu začal pomáhat na nohy, abych nemusel nahánět ty nešťastníky. Poklekl jsem k němu a začal mu páčit nohu z pasti. „Vojíne Fojtů, zadržte je! Nechte mě být a utíkejte za nimi!“ Mrázek mi vykal nejen v kasárnách před ostatními vojáky, ale i když jsme byli tady sami. „Musím vám pomoc, přece vás tu nenechám,“ dělal jsem se na blbou stranu, ale nesežral mi to. Najednou jsem ucítil ránu do ramene. Mrázek mě pažbou svého samopalu uhodil ve snaze mě odstrčit. Na nic víc nečekal, natáhl spoušť a chtěl po uprchlících střílet. Jenže jak ležel v takové prohlubni, tak je neměl na mušce. „Střílejte!“ řval po mně. „Je to rozkaz!“ „Nemůžu, je tam dítě!“ „Vojíne Fojtů, dávám vám to rozkazem! Ihned zahajte palbu na narušitele!“ řval po mě jak smyslu zbavený. „Jsou to imperialističtí špioni! Utíkají s tajnými dokumenty! Mohou to být vrazi ! Mohou být ozbrojeni! Půjdete před soud!“ „Ty vygumovaný mozku, nemůžu střílet na bezbranné lidi!“ řvali jsme po sobě navzájem, abychom překřičeli nejen svůj strach, ale také zběsilý štěkot Rexe. „Střílej!“ přešel na tykání i Mrázek. „Střílej!“ Začal jsem střílet výstražné salvy do vzduchu podle pravidel.


„Vyser se na výstrahu a napal to do nich! Ihned!“ „Odmítám splnit rozkaz!“ Prásk, ucítil jsem hroznou bolest v noze. Podíval jsem se na pravé stehno. Tekla mi z něj krev. Ten pošahaný magor mě střelil do nohy. Chtěl jsem na něj namířit, ale on mi teď mířil přímo na hlavu a řval, že další kulku dostanu do palice, pokud nesplním jeho rozkaz. Sám víš, Stanine, jaký je to pocit, když na tebe někdo míří ostrýma. Ty jsi to na vojně prožil jen jako hloupý žert. Na mě mířil fanatik a já jsem věděl, že za pár vteřin může být po mně. Mrázek by to jistě dokázal zdůvodnit, proč mě zastřelil. Že jsem byl s nimi spolčený, že jsem jim napomáhal k útěku, že jsem ho napadl, že jsem sám chtěl emigrovat, nebo nějak podobně. Uvěřili by mu, byl to zapřísáhlý komunista, Vzorný vojín a měl již za sebou zadržené emigranty. Začal jsem tedy střílet po uprchlících, ale tak, abych je nezasáhl. Mrázek si toho bohužel všiml a vypálil mi kousek nad hlavou salvu, až se ze stromu kousek ode mě odštěpily větve a třísky a pokropily mi hlavu. Jedna mi rozrazila obočí. Cítil jsem, jak mi stéká krev po tváři. Na chviličku jsem zauvažoval, že přece jenom obrátím samopal na něj, zatřelím ho a uteču také za hranice. Ale stál jsem k němu bokem. Než bych se natočil, tak by mě zastřelil. Namířil jsem tedy na ty lidi a spustil palbu. Abych si střelbu sám před sebou obhájil, tak jsem si říkal, že třeba opravdu můžou od nás utíkat před spravedlností. Byly i takové případy. Neutíkal každý jen kvůli komunistům. Utíkali i různí nemakačenkové, hajzlíci, kriminálníci. Ten vyšší a mohutnější chlap rozhodil ruce a skácel se mrtvý na zem. Rex se mi vytrhl z rukou a běžel k nim. I když byl vycepovaný k absolutní poslušnosti, na moje povely tentokrát nereagoval. Přítomnost smrti a celková vystresovaná atmosféra způsobila, že byl zdivočelý a neovladatelný. Vše se odehrávalo jako v nějakém snu a mrákotách. Jako by se mně to ani netýkalo, jak kdybych byl jen pasívní pozorovatel. Všiml jsem si, že se pes zakousl dítěti do tváře. Měl jsem Rexe opravdu rád, ale neměl jsem jinou možnost. Zamířil jsem na něj a zastřelil ho. Ta menší postava, už mi bylo jasné, že to byla žena, nesla v náručí ještě peřinku s miminem. Popadla pokousané děcko a prchala dál směrem k německé osadě Schwarzwaldung – Černý hustý les. Už jsem neměl sílu po ní střílet. Neměl jsem sílu ani žít. Vložil jsem si hlaveň do pusy a mačkal spoušť jako zběsilý. V danou chvíli jsem vůbec nemyslel na to, že by tvoje máma zůstala s tebou sama, ty už jsi byl chvíli na světě. Byla by nešťastná. Zásobník už byl ale naštěstí vystřílený. Dodnes cítím pachuť střelného prachu a olova v puse. Mrázek před vyšetřováním tohoto incidentu vymyslel variantu, které jsme se oba drželi. Pokud bych přiznal, že jsem neposlechl jeho přímý rozkaz, měl bych na krku prokurátora. Jeho střelba po mně také nebyla košér, tak jsme tvrdili, že první střílel do vzduchu na výstrahu Mrázek. Podklouzla mu noha, takže nešťastnou náhodou mě postřelil do nohy. Šrám na čele mám od větve, jak jsme utíkali za emigranty. Protože sám nemohl střílet, tak mi dal rozkaz zahájit palbu a mě se za těchto obtížných podmínek podařilo jednoho utečence zastřelit. Při střelbě po ostatních se mi vytrhl pes a vběhl mi nečekaně do střelby. Zbytek uprchlíků se nám bohužel nepodařilo zajistit, protože se Mrázkovi zašprajcovala noha v kořenech stromu a mě došla munice. Za běženci jsem dále neutíkal, jelikož jsem cítil povinnost postarat se o zraněného soudruha a sám jsem byl také zraněný. Běženci se mezitím přiblížili velice blízko k západoněmecké hranici a hrozilo nám napadení od vojáků bundeswehru. Po tomto incidentu jsem si chvíli poležel v nemocnici s čistým průstřelem stehna. Byl jsem povýšený a dostal jsem za to hodinky a opušťák. Později jsem se od svých známých, kteří poslouchali západní radio, dozvěděl, že ta žena podlehla zraněním, způsobeným masakrem u Schwarzwaldungu. Ale byla to naštěstí jen propaganda. Žena sice zemřela, ale nezastřelil jsem ji. Ani jsem ji nezranil. Srazilo ji auto. Dozvěděl jsem se to náhodou od jednoho známého. Potřeboval jsem na vše co nejrychleji zapomenout. Na to se ale zapomenout nikdy nedá, jen je třeba se přestat tím trápit. Časem se mi to podařilo, sám sobě jsem odpustil. Neměl jsem jinou možnost, nemohl jsem jednat jinak. Kdyby mě Mrázek zastřelil, za chvíli by se emigranti dostali jemu do zorného pole na mušku a postřílel by je všechny. Včetně těch dětí. To si nevymýšlím, protože to sám v kasárnách tvrdil, že by z těch hajzlů v dospělosti stejně vyrostli nepřátelé socialistického bloku jako byli jejich rodiče. Tak sám sebe utěšuju, že jsem alespoň ty tři zachránil před jistou smrtí, i když tu paní jen na chvíli. Jsem rád, Stanine, že jsem ti to mohl povyprávět. Tady máš ode mě ty hodinky na památku. Sám nevím, proč jsem je nikdy nevyhodil, když jsou spojené s nejhorším okamžikem v mém životě. Už tě nebudu dneska déle zdržovat. Zase někdy příjdi.“ Už jsem za ním ale nepřišel. Za pár dní na to zemřel.

Tak to měl můj tata na vojně o hodně těžší než já. Oproti němu jsem měl úplnou Havaj. Ale dva měsíce


před civilem jsem zažil velice nepříjemnou situaci. Měl jsem službu dozorčího štábu se zobákem Ivanem. Luštil jsem velkou dvoustránkovou křížovku v časopise „Svět socialismu“. V tajence jsem měl vyluštěných jen šest písmen, přesto jsem z fleku doplnil celé znění: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Pasovalo to tam a zbytek křížovky už byla brnkačka. Pohodááááá. Pak se ale objevil mazák Peter vracející se večer z vycházky v dost podroušeném stavu. Na štábu už nikdo nebyl, tak si přišel s Ivanem vyřídit účty. Na jedné z vycházek totiž spolu udělali megaprůser. „Vypůjčili si“ auto, aby se mohli projet, chytila je veřejná bezpečnost a oběma hrozil prokurátor za krádež. Ivan měl však v Bechyni dva strejdy ve vysokých velitelských řadách, a ti mu pomohli vše ututlat. Na Petera se ovšem vykašlali. Ten si za to odseděl nejen sedm dní ostrých, ale měl jít i do Sabinova, což neunesl a bohužel napadl Ivana zrovna když byl ve službě. Ke všemu tak vehementně, že s ním roztřískal skleněnou vitrínu a nástěnku, dal mu několik ran pěstí, až mu tekla krev, vyrazil mu zub, natrhl uniformu včetně dozorčích šňůrek – symbol, že je chráněná osoba ve službě. Nemíchal jsem se do toho, bo Peter byl jak rozjetá funící lokomotiva. Kdo někdy viděl opitého rozzuřeného Východniara s lopatami místo ruk, tak mi dá za pravdu, že je lépe stát stranou. Jen jsem se snažil slovně ho zklidnit, což se samozřejmě minulo účinkem. Když se ale sápal Ivanovi po dýce, dalším symbolu strážní služby, tak jsem věděl, že je zle. „Peter, Peter! Neblázni. To už stačilo, už má dost. Dal jsi mu nakládačku, tak ho nech být,“ snažil jsem se chytit mu ruce. V duchu jsem se také viděl v krvi s vymlácenými zuby. Jestli přestane rozlišovat Ivana a mě, tak mi také několik ubalí, to je jisté. „Zabijem! Já ho zabijem, zmrda jednoho, zobáka zajebaného! Keby tu němal tých kokotou strýkou, tak šel tiež do basy ako ja. Prečo si jim něpovedal, že sme to spolu zrobili, čo? Prečo ma chcú dať do Sabinova a těba ně, čo? Prečo aj mě něpomohli?“ Ještě několikrát vrazil Ivanovi facku, ale dýku už nechal na pokoji. Poplácával jsem Petera po zádech, konejšivě jsem se mu snažil rozmluvit další útoky, čehož Ivan hned využil a utekl. „Čo? Ty mu pomahaš proti mně? Ty zasraný Švéd!“ No fajn, teď obrátí svoji zlobu na mě. Jak se to říká? Za dobrotu, na žebrotu. V mém případě spíš za dobrotu, do špitálu. „Boha jeho, kolikrát ti mám říkat, že nejsem Čecháček, nebo jak vy říkáte Švéd. Jsem Moravák a Čecháčky také nemusím,“ neviděl jsem jinou možnost, než mu trochu pochlebovat. Za dva roky na vojně jsem už věděl, co na některé chalany platí. Sorry, chlapi, zbaběle jsem lhal, abych si zachránil kůži a také aby se Peter sklidnil. Ten se po chvíli odebral na čerstvý vzduch. Začal jsem uklízet spoušť, co po něm zbyla, ale moc jsem toho nestihl, bo se ve dveřích objevil zmlácený Ivan i s devěťákem. S jedním z nejhorších gumáků, který tady sloužil. Toho rohlíkem neopiju. Ivan mu vše barvitě a s patřičným přeháněním vylíčil. Poukázal na krev rozstříkanou kolem dokola, roztrhaný stejnokroj, domlácený ksicht, zuby, které vypadaly jak noty na buben, ukázal na střepy kolem dokola a ostatní rozbité věci. Devěťák zavětřil povýšení, tak se činil. Ihned jsme sepsali protokol, do kterého jsem musel popsat, co se odehrálo, a podepsat se pod to. Nedalo se z toho vykroutit. Celou situaci jsem se snažil zlehčit a bagatelizovat, ale nepomohlo to. Ivanovo roztrhlé obočí, napuchlé rty a modřiny pod očima se nedaly svést na uklouznutí. Říct, že jsem nic neviděl anebo že jsem tu dokonce nebyl, když jsem tady podle předpisů být musel, nešlo. Převrácená nástěnka a těžký stůl dozorčího – že by vítr? Nenene, tentokrát se z toho sranda udělat nedala. A pak přišla nejhorší chvíle za celé dva roky. Vrátil jsem se ze štábu na letku. Tam už na mě čekali Petrovi kamarádi z východu Slovenska, kteří už samozřejmě o tomto incidentu věděli. Začali mi nadávat do bonzáků, že díky mě teď půjde Peter do Sabinova, že jsem neměl nic podepisovat ani hlásit do protokolu, vše jsem měl zapřít. Za to dostanu nakládačku. Někteří si to dali vysvětlit, jiní si mleli pořád svou. Zejména jeden pacholek, na kterého když se nějaký gumák jenom zamračil, tak byl schopný udat i vlastní matku, měl nejsilnější a nejvýbojnější řeči. V noci jsem toho moc nenaspal. Žádná pomsta se ale nekonala. Ráno už jejich hlavy byly naštěstí chladné. Čekala mě však další nepříjemná věc: setkání s Petrem. Seděl na chodbě na lávce jak okroupek. Určitě měl kocovinu a hlavně si uvědomoval svoji nezáviděníhodnou situaci. Všiml si mě, tak mi zdálky pokynul malým zvednutím hlavy. Přisedl jsem si k němu. „Jak je?“ začal jsem neutrálně. „Čo myslíš?“ usmál se. „Asi nic moc, co?“ „To veru hej. Ty, Stano, počúvaj, čo som včera robil? Veď ja si takmer nič něpamatujem, boha jeho. Bol


som nacápaný ako sviňa, já kokot.“ Popsal jsem mu jeho včerejší vyvádění bez příkras, bez zatajování čehokoliv, prostě tak, jak se to přesně odehrálo, aby byl co nejvíc v obraze až ho budou vyslýchat. Omluvil jsem se mu za to, že jsem byl nucený vše popsat devěťákovi a svoje prohlášení podepsat. Vysvětlil jsem mu, že se opravdu nedalo nic dělat, nic zatajit. Vše hrálo proti němu. Peter se na rozdíl od svých kamarádů na mě nezlobil, bo si byl vědom své viny a mně za vinu nic nedával. Spadl mi kámen ze srdce. „Všetko dobre, Stano. Chalani, moji kamarádi, sú na těba nasratý, ale já jim pověm, že za nič němožeš. Ani oni by ma z toho nědostali, keby boli na tvojom miestě. Bola to moja chyba, jednoznačně,“ tím to pro nás skončilo. Peter pak skutečně dostal několik měsíců Sabinova. Napadnout dozorčího ve službě bylo samo o sobě na prokurátora a k tomu ten předchozí škraloup… Jo vojna není kojná. MAŘENKO, ŘEKNI Ř Formanka v sobotu večer opět praskala ve švech. Bude problém najít místo, ale to nevadí. Někde postojím, třeba u barového pultíku. Jedna stolička je volná, paráda. Když příjde Depejrak, tak se tu nějak vměstnáme. Za chvíli jsem ho uviděl ve dveřích, kývl na mě, otočil se a povídá něco holce, která šla za ním. Píchlo mě u srdce. Depejrak šel ke mně a kolem pasu držel - Majku. Ještě že jsem seděl na barové stoličce, bo se mi úplně třepaly kolena. Chlapi, zase ten známý pocit pantokem do palice. Petr se usmíval od ucha k uchu, spokojený, šťastný. Bodejť ne, když má takovou kost. Majka se sice také usmívala, ale nesměle. Vypadala velice plaše a poprvé, co ji znám, se mi zdálo, že není ve své kůži a že má snad i…strach? Patří k sobě, to je na první pohled vidět. Nevím ale, co si mám o Majce myslet. Je Depejrak její stará láska? Nevypadá v danou chvíli zrovna moc šťastně. Oba mě přitom tvrdili, že nikoho nemají. Anebo že by se dali až teď dohromady? Usoudila snad Maruška, že naše kamarádství nemá budoucnost? Proč mi ale řekla, když jsem ji chtěl nedávno políbit, že „ještě ne“? Mohla říct kategoricky, že „NE“! A u ní doma mi také říkala, kajn man –žádný muž. Lhala mi? Spíš si myslím, že ji Depejrak sbalil teď někdy. Měl jsem v tom zmatek. Musel jsem ale uznat, že jako pár k sobě pasovali náramně. Vlastně se ji ani jemu nedivím, že si našli jeden druhého. Vždyť byli oba stejní. Příjemní, sympatičtí, hovorní, kamarádští, veselí, pohodoví…přistihl jsem se, že jim sice závidím, ale přeju jim to. „Halo, Stenly, představuju ti dívku svých snů,“ začal Depejrak zvesela. Chtěl jsem říct, že i mých snů, ale zavčas jsem si to rozmyslel. Nemůžu mu říct, že je to přesně ta dívka, do které jsem zamilovaný. Pokud si chci udržet jeho přátelství, tak se to nesmí nikdy dozvědět. Budu si muset vymyslet, že jsem chodil k nějaké jiné babě a vykroutit se z toho. Ještě nedávno jsem byl rozhodnutý, že se vrátím zpátky do Čech, pak jsem potkal Majku a Depejraka, vše se rázem změnilo a začal jsem si být jistý, že tady ještě hodně dlouho vydržím. No a teď mám opět dojem, že po Novém roce bude nejlepší, když z Bad Sodenu zmizím. Nadobro. Je to jak na houpačce. To chce klid, vydýchat to, nějak to dopadne. Podali jsme si s Majkou ruku, pozdravili se, Depejrak ji něco říkal ale kupodivu ne německy, ale anglicky. Vypadalo to, jako by ji snad konejšil, nebo ji chtěl dodat odvahu. Evidentně nechtěl, abych mu byť jen slůvko rozuměl. „Co piješ?“ obrátil se na mě. „Jako vždy, pivo. Žádný mišung,“ snažil jsem se být v pohodě, aby na mě nic nepoznal. „A ty si dáš co na pití?“ zeptal se tentokrát německy Majky. Neodpověděla mu. „Nerozuměl jsem, he?“ dělal si z ní legraci. „Halo, frau Maria, stále nic neslyším,“ pořád naléhal. Majka se ale zarytě dívala do země a vůbec nereagovala. Nechápal jsem to. Že by byli pohádaní? Možná ji vadí, že její kluk byl včera v hospodě a dnes je v putyce zase. „Mařenko, řekni Ř,“ použil tedy Depejrak česky moji větu. Majka zprudka zvedla hlavu, nadechla se, naklonila hlavu trochu na bok a vyhrkla: „Neřeknu. Vy byste se mi řechtali.“ Načež velice rychle se sepnutýma rukama u nosu odcupitala. Nechtěla, abychom viděli, že má na krajíčku. Nato, že je Němka, řekla Ř úplně bravůrně. To jsem teda čuměl. „Tu druhou část průpovídky jsem ji ale nenaučil,“ řekl jsem překvapeně. Ježíšmarjá, já jsem debil. Já jsem takový vůl. Že jsem se raději nekousl do jazyka. Vždyť teď jsem Depejrakovi přiznal, že je to ta moje vysněná holka, o které jsem mu už povídal. A je po přátelství. Budu rád, když se neporveme. Depejrak se na mě podíval velice vážně. Poprvé od doby, co ho znám, jsem ho viděl zasmušilého. Chytil


mě za ramena, díval se mi zblízka přímo do očí a skoro šeptal. „Teď se ukaž, Stando, jestli jsi skutečný chlap,“ a je to tady. Vyzve mě na férovku. „To jsem ji naučil já, když byla malá holka. Frau Maria je moje sestra.“ „Sestra?“ zalapal jsem po dechu. „Takže ty jsi Němec? Ty nejsi Čech? Jak to, že umíš tak perfektně česky?“ měl jsem v tom zmatek. „Jsem Čech a Maruška je také Češka,“ konečně se trochu usmál. „Jak to, že neumí také tak česky jako ty?“ „Ale ona umí česky.“ „Jo…Neřeknu, vy byste se mi řechtali,“ kysele jsem zopakoval po Majce. „To ještě neznamená, že umí česky.“ „Ale ona umí a rozumí česky všemu,“ uzemnil mě Depejrak. „Ona…umí…a…rozumí…všemu,“ zopakoval jsem po něm pomalu, bo mi to začalo všechno docházet. Odklonil jsem se od Depejraka, dlaněmi jsem si pomalu přejel přes obličej, prohrábl vlasy a znovu se podíval na Petra. Rychle jsem vzpomínal, co všechno jsem na sebe vykecal, když jsem si myslel, že mi nerozumí. Byla toho spousta. Najednou jsem ucítil velice jemný dotek rukou na svých ramenech. Tentokrát to ale nebyl Depejrak, nýbrž Majka. Ani jsem si nevšiml, že se k nám vrátila. Stála za mnou, ústa přitiskla k mému uchu a zašeptala. „Stando, promiň. Vím, že máš právo se na mě zlobit a asi mi to tak brzy neodpustíš. Když jsi na mě poprvé, při odhazování sněhu z chodníku, promluvil česky, tak jsem z toho byla úplně vedle. Nebyla jsem schopná hned zareagovat. Tvůj pomatený pán domácí mi totiž tvrdil, když jsem se ho ptala, koho tam má v podnájmu, že jsi nějaký Jugoslávec. Ne, neotáčej se, prosím, chci ti to vše vysvětlit. Nech mě, prosím, ještě chviličku mluvit. Když už jsem se trochu z toho příjemného šoku vzpamatovala a chtěla na tebe také promluvit česky, tak jsi mě zarazil a řekl: Už ani slovo, že máš moc práce a že mám jít vařit čaj. Pak jsi byl tak moc příjemný a roztomilý, jak ses´ snažil na mě mluvit jak česky tak německy, přitom jsi mi v češtině dělal komplimenty…Mně se to tak líbilo, že jsem si to chtěla užít. Také jsem byla zvědavá, co všechno na sebe povíš, když ti v uvozovkách „nerozumím“. Prostě jsem propásla příležitost ti vše vysvětlit a nevěděla jsem, jak se z toho mám dostat. Bavilo mě to, ale ještě víc trápilo, protože jsem si uvědomovala, že to vůčí tobě není fér. Pak přijel brácha a když mi o tobě povídal, jak jsi všechny okolo bavil na svůj účet v Irském pubu, že ti to vůbec nevadilo, že nejsi chytlavý za slovíčko ani vztahovačný, tak jsem si dodala odvahu. Jenže potom jsi zase měl vysokou horečku, nechtěla jsem tě ještě více rozrušit a zase jsem to vzdala. I když vlastně v tu noc, co jsi blouznil, jsem se ti vše česky snažila vysvětlit. Doufala jsem, že si ráno z toho budeš něco pamatovat. Ale ty jsi mě vůbec nevnímal. Včera mi Petr řekl, že budeš tady ve Formance a že budu mít příležitost vše napravit. Říkal mi, že se nebudeš hněvat, že nemusím mít strach ti vše povědět. Odpusť mi to, prosím,“ řekla něžně a jemně mě políbila na líčko a pohladila po vlasech. Měl jsem dvě možnosti. Pokaždé má člověk dvě možnosti. Být na ní naštvaný, že mě tahala za nos, dělala si ze mě šprťouchlata a bavila se na můj účet. Anebo být šťastný jak blecha, že se stalo přesně to, co jsem si přál. Co myslíte, chlapi, že jsem udělal? No jistě. Byl jsem šťastný jak blecha. „Žádný problém… pro… mě,“ pokračoval jsem ze zvyku ještě německy.„Hele, kočko, teď na tebe budu mluvit schválně německy já, abys věděla, jaké to je, když někomu nerozumíš,“ otočil jsem se k ní čelem. Depejrak se plácl do čela. „Booože, vždyť ona přece umí německy, i když je Češka,“ vysvětloval. „Booože,“ oplatil jsem mu. „Ty zase nemáš smysl pro humor,“ rozesmáli jsme se všichni tři. „Ten tvůj humor je totiž někdy dost náročný. Vždyť jsem ti říkal, že se nebude zlobit,“ druhá věta už patřila jeho sestře. Občas mám asi opravdu zvláštní smysl pro humor, v tomto má Depejrak recht. Kdysi jsem poslal příspěvek do soutěže, kterou pořádala firma Orion - výrobce čokolád. Soutěžící měli za úkol vymyslet příjmení pro fiktivní rodinku, něco jako maskoty této firmy. Napsal jsem jim, ať se jmenují „Figarovi“, což je (nebo alespoň tehdá byla) konkurenční firma také vyrábějící čokolády. Tímto příjmením jasně naznačí, že už brzy tuto konkurenci pohltí (anebo ona je?) No, neuspěl jsem, neuspěl. Stejně tak jsem pohořel, když jsem vymyslel slogan a poslal ho do další soutěže. Tentokrát to byly „Hašlerky pro fajnšmekry“. To je jazykolam, co? To by se tak blbě vyslovovalo, že by si to zapamatoval nakonec každý. A na soutěžní otázku automobilky Chevrolet, kde byla první cena tři auta této značky, „Proč bych měl právě já vyhrát tyto tři auta?“ jsem napsal: „Abych mohl současně jet před sebou i za sebou“. Logika, ne? Když někdo nemá smysl pro humor, tak je to těžké. V těchto případech šlo samozřejmě o recesi. Ale jeden slogan, myslím, se mi opravdu povedl. Poslal jsem jej několik firmám, dokonce mi z BMW přišla ČESKY odpověď, že děkují za návrh, ale mají jinou


představu o reklamní kampani. Ten slogan zněl: Co je rychlejší než zvuk? Světlo. Co je rychlejší než světlo? Myšlenka. Co je rychlejší než myšlenka? NAŠE myšlenka !!! Ani tato MOJE myšlenka se bohužel neujala. Mohli mi poslat alespoň nějakou ojetinu za snahu. Nějakou vyšlou řadu, co nejde moc na odbyt, já bych se neurazil. Když se mi nepodařilo prorazit v oblasti reklamy, tak jsem složil písničku. Je to příšernost, já vím, bo to nemá rytmus, stopu, refrén, aranžmá, pravidelnou sloku, stejné tempo a já nevím, co to všechno nemá. Má to jen jednu věc: snahu zbohatnout na tantiemech. Jenže někdy snaha nestačí. To bych už byl dávno multimilionář. Tantiemy Jako malé děcko. Prodával jsem všecko. Papír, železo, kaštany. Byl jsem stále na…štvaný. Že mi to nenese tolik. Abych byl bohatej kolik bych si přál. A život jde dál. Sobotní noviny. Králičí kůže. Pořád jsem chudej. Kdo za to může? Chce to změny. Chci být jak tlustéj černoch. Ověnčený zlatem. Pít šampáňo, jíst kaviár. A nebrouzdat se blátem. Sametová příležitost. Teď budu mít všeho dost. Chyba lávky, neuspěl jsem. Zbyla mi jen zlost. Narodil ses pod lavicí. Nahoru se nehrabej. Mezi nás se nedostaneš. Nikdy ti nebude hej. A tak to, pánové, ne. Někdy změna nastane. Chce to jen nápad. Abych mohl papat. Kaviár a šampáňo. A nosit zlato, že áno. Tantiemy, tantiemy. To jsou změny. To jsou změny. Konečně jsem bohatej. Zazobanej, prachatej.


Piju šampá��o a jím kaviár. Mám chatu, vilu, fáro. A k tomu milionu pár. Ve Formance už delší dobu hrála hudba. Bohužel ani tady nehráli můj hit Tantiemy. No co už, jejich chyba, mohli mít plný parket. Ten byl plný i tak, bez mého songu. Chlapi, tak to byl teda pro mě opravdu příjemný šok. Majka je Češka, to je hotový zázrak. Znovu jsem se rychle snažil rozpomenout, zda jsem v nevědomosti neřekl Majce něco přehnaně nemravného nebo trapného. Asi vytušila, na co myslím. „Stando, teď jsem si uvědomila, že jsem ti začala sama od sebe tykat. Ale když ty jsi mě tykal, když si na mě mluvil česky, tak jsem na tykání přešla také. Nevadí ti to?“ „Holka rozmilá, mně na tobě nevadí vůbec nic. Jen to, že jsme spolu ještě neto…nebyli v kině. Jo a ty moje provokačky a dvojsmyslné kecy…“ „…beru s rezervou, já vím,“ nenechala mě domluvit a doplnila přesně to, co jsem ji sám chtěl říct. „Můžu ti ale říct, Stando, že to byly kolikrát muka dělat se, že ti nerozumím a nezačat se smát. Třeba jak byl nedávno ten velký mráz, ty jsi stál večer zadumaně u okna, mnul sis‘ bradu a říka sis‘ sám pro sebe: /Tam je taková kosa, že se ani tma nepohne. Ale my se zimy nebojíme, protože furt souložíme./ To už jsem se málem prozradila a vyprskla smíchy. A vůbec…vše, co jsi mi doposud řekl česky, bylo moc fajn. Nic z toho mě neurazilo ani nezesměšnilo. Prostě jsi na sebe neřekl nic špatného, takže se nemusíš trápit, jestli snad teď přemýšlíš, co jsi mi vše napovídal.“ „Ještě, že tak. Je to pro mě pořád šok.“ „To chce panáka,“ znovu se do našeho hovoru přidal Depejrak. Chtěl poručit něco ostřejšího, ale kapela začala hrát nějakou jejich oblíbenou písničku, bo se podívali s Maruškou na sebe a bylo jim jasné, že nemůžou zůstat stát. „Stando, promiň, tuto skladbu si nemůžeme s bráchou nechat ujít, protože ji hrávají jen jednou za večer,“ omluvila se mi a šli s Depejrakem tancovat. Byla to nějaká swingová skladba z padesátých let, ale v dnešní diskoúpravě a milí sourozenci na tento hit měli nacvičený tanec včetně krátkého stepování. Znovu jsem se přistihl, že jim závidím. Mají spolu krásný sourozenecký vztah. Bodejť ne, vyrůstali od dětství bez rodičů a měli jenom jeden druhého. Musím se jich, až nastane příležitost, zeptat, kde vlastně žili a jak se životem protloukali. Jestli v dětském domově, nebo tu mají příbuzné. Kdo se vlastně o ně staral, když byli malí? Vždyť o nich nic nevím. Jen vím, že to Majce dnes zase moc sluší. Uplé rifle, bokovky, krátké triko s odhaleným pupíkem, výstřih tak akorát, aby předvedla svoje vnady a přitom nepůsobila lacině. Mám rád, když mají rifle v sobě i elaston a nedělají se na zadečku záhyby a faldíky, ale krásně se vytvarujou proporce. Maruška moc dobře věděla, co ji pasuje. „Smím tě požádat o tanec?“ zeptala se mě Majka sotva jejich píseň dohrála. „Obávám se, že takhle dobře jako bráchovi mi to nepůjde,“ odpověděl jsem po pravdě. „Jen se nedělej. Petr mi vyprávěl, jak jste v Pubu protančili celou noc s místními dívkami,“ zdálo se mi to, anebo na mě trošku žárlí? Nene, nežárlí. Toto děvče to nemá zapotřebí. Je si vědomá svých kvalit a svých předností a přitom si na nic nehraje. I další Majčin tanec byl bezchybný. Stejně jako brácha, i Maruška měla jakýkoliv tanec v krvi. A hlavně: líbil se jí přesně ten styl hudby, co mně. Tančila ladně, přitom temperamentně a velice svůdně, smyslně a neuvěřitelně sexy. Dokázala se odvázat, ale přitom nepřetvařovat. V jejim tanci bylo tolik radosti z pohybu, smysl pro rytmus, reagovala i na sebemenší nuance v hudbě a hned je přenášela do svých tanečních pohybů. Dokonalost sama. Před čtrnácti dny jsem si myslel, že už větší odvaz a lepší pařbu než s Depejrakem nezažiju. Mýlil jsem se. Jestliže se mi blbnutí s Petrem minule líbilo, tak teď to bylo umocněné ještě o tančení s Maruškou, která v ničem nezaostávala. Některé taneční kreace přenechala pouze nám, bo si byla vědomá, že by přitom nevypadala moc vábně a určité dekorum si ponechávala, ale jinak s námi držela krok. Nic z toho v ní ale nezastínilo dámu s noblesou. Pořád to byla Frau Maria.

Na řadu přišla série ploužáků. Chlapi, jestliže mi doposud při letmém podání ruky projelo celým tělem tisíce jehliček, tak teď, když jsem ji mohl držet za ruku, chytit kolem pasu, cítil letmé dotyky jejího bříška, občasné zavadění stehen a ňader, když mě pošimraly její blonďaté vlasy pod nosem a její voňavka mě dráždila až do morku kosti, tak to už nebyly tisíce jehliček. To byly tisíce gilotin, které mě dokázaly rozcupovat na miliony částiček. Nenene, já se s ní nemůžu nikdy milovat. To bych se zákonitě z toho musel


zbláznit. Maruška se několikrát na mě podívala líbezným několikasekundovým pohledem, kdy se oči navzájem do sebe zaháčkují a nemůžou se odtrhnout. „Nedívej se na mě tak, nebo se mi zatočí hlava a spadneme tady přímo na place. Budeme mít ostudu,“ řekl jsem ji, ale pohledem jsem neucukl. „Mně se už točí hlava dávno. A ne z tance,“ políbila mě. Nebyl to žádný jazykový souboj, jen taková pusinka jak od tetičky, ale mně to stačilo na to, abych byl zbytek večera jak v mrákotách. Depejrak se ve Formance opět potkal s dívkou, se kterou posledně odešel. Asi byli dopředu domluvení. Řekl nám, že i tentokrát s ní odejde a požádal mě, abych jeho sestře udělal doprovod domů. To mi nemusel říkat dvakrát. Nic jiného jsem si ani nepřál. Celou cestu až k brance jsem ji držel za ruku. U jejího domu jsme si dali opět jen letmý polibek a na moje náznaky, že bych chtěl v líbání pokračovat, nereagovala. „Stando, je to na mě moc rychlé, promiň,“ řekla mi na omluvu. Byl v tom ale náznak, že když nebudu moc spěchat a tlačit, tak i k tomuto dojde. „To je v pořádku, Maruško. Také jsem kajman. Vlastně co to melu. Kajn man je česky: žádný muž. Chtěl jsem říct kajn problem,“ zamotal jsem se do toho. „Tak dobrou noc, ty můj kajmánku. A děkuju za vše. Za nádherný večer a za to, že se nezlobíš. Na večírek jsem šla s největšími obavami, jaké jsem v poslední době zažila, a vracím se jako nejšťastnější holka na světě,“ mrkla na mě. „Hele, kotě. Kdybys´ nemohla spát, tak víš, kde mě najdeš,“ ukázal jsem na maringotku. „Klidně vstanu i ve čtyři ráno a obšťastním tě…jeminkote, promiň. Já jsem zapomněl, že mi vlastně rozumíš.“ Trochu posmutněla. „Staňku, já ale nechci, aby sis´ přede mnou dával pozor na to, co říkáš. Nejsem háklivá na slovíčko. Právě ta tvoje bezprostřednost se mi na tobě doposud tak líbila.“ „Jo? Takže ti klidně můžu říct, že bych tě teď nejraději odnesl v náručí do ložnice, povalil tě na postel, strhal z tebe kalhotky a podprsenku a …,“ nedořekl jsem, bo mě začala zběsile líbat. Dlouho, nádherně, divoce, sotva jsme oba popadali dech. Chtěl jsem ji vzít do náruče, ale jemně se mi vysmekla a naznačila tak, že ne. „Ještě jsme nebyli v kině,“ uzemnila mě s úsměvem. „No jo, kde tady ale půjdeme na nějaký český film? I když, já se, Majko, klidně obětuju, překonám a půjdu i na nějaký německy mluvený film. Fakt mi to stojí za to.“ „To je dobře, že ti to stojí…za to,“ také má ráda dvojsmyslné narážky. Asi opravdu nebude chytlavá za slovíčko. „Nech to na mě. Ahoj a dobrou noc.“ „Krásně se vyspi, dobrou,“ zamávání rukou a konec. Do chatky jsem se došoural jak ve snu. Jen jsem si pořád pobrukoval kratičký popěvek, který mě právě napadl. Hojte ábend ist majn ábend, jachachachacha Hojte ábend ist majn ábend, jachachachacha Jojo, dnešní večer je můj večer, jachachachacha. Ve Formance jsme toho moc nevypili, Depejrak i já jsme se tentokrát drželi zkrátka a Maruška celý večer také jen ucucávala nějaký šnaps. Nalil jsem si panáka, natáhl se do křesla, nohy dal na stůl, pustil MTV a nechal myšlenky brouzdat hlavou: frau Maria je Češka. Frau Maria je sestra mého nového přítele. Tančil jsem s frau Marií. Kdyby jen tančil, vždyť já se s ní i líbal!!! Jazykový souboj nejvyšší kvality. Už hodně dlouho jsem nezažil něco tak krásného. Bejvalka se se mnou nechtěla poslední dobou nejen milovat, ale ani líbat, bo byla zamilovaná do jiného chlapa. Maruška nekouří a nikdy nekouřila, to se hned pozná. Jojo, kdyby mladé holky, ale i kluci věděli, jakou nedozírnou výhodu mají nekuřáci, tak by si v životě nikdy nezapálili. Jenže to chce každý zapadnout do kolektivu, aby ho parta přijala mezi sebe. „Kamarádi“ jim nabízí cigára, aby v těch sračkách nebyli sami. Čím víc lidí kouří, chlastá nebo bere drogu, tím se cítí být méně ohrožení a mylně se domnívají, že je to normální stav, když mají kolem sebe sobě rovné závisláky. Je to stejné jak s kuřáky, tak s alkoholiky i feťáky. Myslím si, že je to jedna z největších sprosťáren, jakou může „kamarád“ svému kamarádovi udělat – učinit ho závislým, na čemkoliv. Bohužel je to stádový efekt. Kdyby byl v moři žralok a nikdo se nekoupal, tak do moře nikdo nevleze. Ale stačí, aby tam plavalo pár plavců a vlezou do vody i další, i když tam ten hladový žralok pořád je. Třeba zrovna mě ten žralok nesežere, třeba zrovna mě ta rakovina nedostane. Když se pak chce někdo závislosti zbavit, tak je zle. Co kdyby se mu to podařilo? Co když v těch sračkách zůstanou sami ? Proto dále nabízí cigára, kalíšky, drogy a našeptávají, ať to ani nezkouší, že stejně se mu


nepodaří přestat. Pak se navzájem uklidňují a ujišťují: Petr chtěl přestat a nepřestal, Pavel si píchá dál, Jana nepřestala kouřit, Evžen zase začal chlastat, Karel hraje pořád automaty…Tak to já ani nebudu zkoušet přestat. A všichni tito „kamarádi“ jsou rádi, že to jejich hloupé stádo neopustila další ovečka. Přitom stačí tak málo. Pindy o tom, že si rodiče nepřejí, abych fetoval, a kdyby se to dozvěděli, že se budou trápit, by se stejně minuly účinkem. To je lepší zalhat a udělat ze sebe „borce“ a „hrdinu“: „Tuto zkušenost už mám za sebou. Na jedné akci jsem to vyzkoušel. Blil jsem z toho svinstva jak Amina a druhý den jsem měl takovou depresi a sebevražedné sklony, že už bych to nikdy nechtěl zažít. Modlil jsem se ke všem svatým a jak nesnáším fotra a máti, tak jsem si přál, aby byli u mě a pomohli mi. Jaképak barevné sny a skvostný pocit bezstarostnosti a lehkosti? Co mi to chceš namluvit? Měl jsem z toho příšerné halucinace, trauma a takový pocit beznaděje a bezmoci, jaký jsem v životě nepoznal. Jak kdyby na mě dýchla smrt. Myslel jsem si, že je to moje poslední hodinka. Určitě bych to nikomu nedoporučil, natož svému kamarádovi. A jestli jsi můj opravdový kamarád, tak mi to už nikdy nenabízej. Prostě nechci! Jednou mi to stačilo a nemám tu potřebu si to zopakovat ani si nic dokazovat. Nechybí mi to! Na ty tvoje žvásty, že toto je o hodně lepší, čistší, že mi po tomto zboží zaručeně nebude zle, ti zvysoka kašlu! Ani zadarmo. Nakonec si stejně dealer tu svoji provizi vezme několikanásobně zpět. To si mám ničit zdraví a kazit celý život jen kvůli tomu, aby se několik prodejců a drogových šéfů mělo jak prasata v žitě?“ Mají to dobře vymyšlené. Ze stáda udělat závisláky a dojit je a dojit, až z nich vycucají úplně všechno – prachy i důstojnost. Úplně nejlepší je takovou partu a takové „kamarády“ opustit. Je to to samé jako ohledně holek. Jsou jich tisíce, stejně tak jako lidí, se kterými se velice snadno můžete spřátelit. Třeba to dá chvíli práci je najít, ale nakonec se to každému povede, pokud o to stojí. VÁNOCE Cestou z baru se mi Maruška svěřila, že na Vánoce odjíždějí pryč. Každým rokem jezdí ke svým známým do blízkého Gelnhausenu a ani letos neudělají výjimku, bo jsou s nimi už dlouho dopředu domluvení. Nečekal jsem, že bych s Majkou a Depejrakem trávil Vánoce, na to se ještě tolik neznáme, ale trošku mě to zaskočilo a zklamalo. V hloubi duše jsem doufal, že alespoň na chvíli bych je navštívit mohl. Zajít přes den na kafe. Navečer bych se samozřejmě pakoval pryč. Možná si to sourozenci také uvědomovali, že by od nich bylo kruté pustit mě večer do prázdné maringotky a chtěli se vyhnout neúspěšnému přesvědčování, abych u nich zůstal, bo jim nejspíš bylo jasné, že bych pozvání k štědrovečerní večeři odmítl. Bylo by to tak trochu trapné pro obě strany. Návštěva u jejich známých nám všem hrála do karet. Takže jsem, milí zlatí chlapi, strávil Štědrý den sám. Cukroví jsem nepekl, bo nebylo v čem. Udělal jsem si jen po studenu čtyři druhy cukroví. Ale nouzí jsem netrpěl. Majka mi den před Štědrým večerem donesla ochutnat svoje napečené cukroví. Asi desatero. Moc dobré. Dlouho se nezdržela, ale líbačku si nenechala ujít. Techtle byly, mechtle ještě ne. No a také jsem dostal dárky. Dva. Velké. Jednoho měkkýše a z druhého budu mít radost. Takhle jsme to alespoň jako děti chápali. Měkkýše byly dárky užitečné jako třeba teplé ponožky, košile, svetry, čepice. A ty druhé dárky zabalené do tvrdých krabic byly většinou hračky, ze kterých jsme pochopitelně byli více nadšení. Takto jsem to vysvětlil i Majce, rozesmálo ji to. Co v nich bylo? Nebuďte zvědaví, chlapi. Rozbalím si je až zítra. Stromeček jsem si chtěl původně koupit na benzínce. Ten, co se dává do auta a voní po vanilce, když už nemám vanilkové rohlíčky…Stromeček jak stromeček, na tom nesejde. Kdyby se mi zdál moc strohý, tak bych ho ozdobil. Nakreslil bych na něho baňky. Barevnými fixy. Období černého vánočního stromku s černými vránami v pozadí už mám naštěstí za sebou. Nemůžu se ubránit dojmu, jak kdybych tenkrát na základce při kreslení smutného vánočního stromečku vystihl právě tuto chvíli. Jak kdybych tušil, že jednou zůstanu sám. Na tom zase nic tak věšteckého není, vždyť jsem jedináček. Dalo se předpokládat, že rodiče odejdou z tohoto světa dřív než já. Akorát jsem si myslel, že když k tomu dojde, tak budu mít kolem sebe už svoji vlastní početnou rodinu. Vždy mě fascinovalo propojení minulosti s budoucností a naopak. Takové přesmyčky v čase. Něco jako: toto jsem už prožil, toto se mi už stalo, teď se stane toto. Nemyslím tím klasické „dežaví“, které prý občas zažívá kolem 80% lidí, ale něco…něco jiného. Když se moje vize, tušení nebo přání pak splnilo, tak mě vždy polilo horko. To není možné. To přece nemůže být pravda. Určitě vás proto nepřekvapí, chlapi, které filmy mám nejraději: Zítra vstanu a opařím se čajem, Terminátor, Návrat do budoucnosti a v poslední době snad nejoblíbenější Proud času o historikovi Markovi obdivující středověk, který se přenesl v čase do 14.století, do doby vojny mezi Anglií a Francií, zamiloval


se do „lejdy Klér“, v této době už zůstal a tam zjistil, že vlastně v budoucnosti objevil svůj hrob. Zase mám dilema, chlapi, jestli vám mám povědět jednu moji zkušenost. Ale co, risknu to. Moc se mi nesmějte. Měl jsem asi dvanáct roků, byl jsem ve svém pokojíku, navlíkal jsem si ponožky a jen tak jsem se zamyslel. Nad ničím. Každý to zná, že se najednou zarazí a přemýšlí, ale přitom na nic nemyslí. Jako by si chtěl mozek na okamžik odpočinout a vypnul. Jen pár sekund. Aniž jsem měl jakýkoliv důvod, napadlo mě, že přesně na tento okamžik budu jednou vzpomínat. Rozhlídl jsem se kolem dokola, nic zvláštního. Na stěně jsem měl pověšené vlaječky a plakáty fotbalových klubů, přes židli rozhozené oblečení, které jsem ještě nestihl schovat do skříně, na stole normální učení ze školy. Ani ty ponožky neměly kdovíjak netypický vzorek nebo barvu, aby byly něčím mimořádné. Snad jen jedna věc byla trošku zvláštní. Otevřely se dveře a překvapený táta se mě zeptal. „Ty tady kouříš, Stanine?“ nasál vzduch nosem. „Já si nemůžu pomoc, ale cítím doutník.“ „Dokázal jsem to, tati.“ „Co jsi dokázal?“ „Vydělal jsem balík peněz.“ Podíval se na mě překvapeně. „A jak?“ Jak…jak…copak já vím, co se to teď tady právě děje? „Odvezli jsme s Adamem železo,“ napadlo mě naštěstí zcela logické vysvětlení. „Dali nám za něj třistapadesát korun.“ Šel jsem k oknu. „Venku stojí nějaký chlap a kouří doutník,“ zalhal jsem. Táta se vyklonil z okna, ale nikoho tam neviděl. Přesně tuto chvilku mám propojenou s mnoha dalšími chvilkami ve svém životě. Občas si na to vzpomenu a je to jak kdybych propojil nebo spíš uzavřel nějaký časový kruh. Jak bych vám to vysvětlil, chlapi… Je to jak kdyby byl na mapě, třeba v Praze, zapíchnutý špendlík a pomocí špagátu a dalšího špendlíku by byla Praha spojená s desítkami jiných měst. Paříž, Miláno, Moskva, Londýn…všechny špagáty by směřovaly do našeho hlavního města. Tato vzpomínka je pro mě něco jako Praha na takové mapě. Někdy si na to vzpomenu dvakrát třikrát za rok, jindy za celý rok ani jednou. Raz mě tato vzpomínka opravdu zaskočila. Nečekal jsem, že by mě překvapila v tak choulostivé situaci, jako je soulož. Přestal jsem dělat ty „směšné“ pohyby a zarazil jsem se. „Děje se něco? Stalo se ti něco?“ vyzvídala moje spolupostelová partnerka. „Ale nic. Jen jsem si zrovna vzpomněl, jak jsem si jako malý kluk navlíkal ponožky.“ Prásk, hned jsem ležel na zemi. Druhý den už na rande nepřišla. Pak říkejte ženským pravdu. Kdyby mě doopravdy rozžhavila, tak bych si na ponožky ani nevzpomněl. To jsem ji ale raději neřekl. Vánoční stromeček jsem si nakonec koupil v papírnictví, nejmenší model jaký byl k dispozici. Měl asi patnáct centimetrů. To mně pod něj moc dárků nevleze. Bramborový salát jsem nedělal, ani kapra. Uvařil jsem si zemáky s rybím filé a k tomu polévku ze sušených hříbů, které jsem měl zvlášť pro tento den dané bokem. Že by mě sbírání hub nějak bavilo, se říct nedá. Jen velice zřídka jsem šel na chalupě s rodiči do lesa za tímto účelem. Moc jsme toho nikdy nedonesli, bo jsme nevěděli, kde hledat. Jednou se nám však povedl nález, co stál opravdu za to. Prošli jsme tenkrát kus hory, ale nenarazili jsme ani na muchomůrku natož na nějakého dubáka, kozáka nebo suchohřib. Ke všemu začalo pršet, tak jsme se šli rychle schovat do poblíž stojícího dřevěného chlévce, ve kterém tatík se svým bráchou spávali, když jako malí ogaři pásavali v létě krávy. Chlév už dávno nesloužil původnímu záměru, ale bylo z něj udělané pěkné venkovní posezení. Žádný luxus, jen takové odpočívadlo s ohništěm a provizorní stříškou pro kolemjdoucí. Už zdálky jsme viděli, že se u chajdy někdo pohybuje. Byl to tátův známý, pan Gašek. Sotva nás spatřil, začal na nás mávat, ať jdeme za ním. Přišli jsme blíž a žasli: vedle naraženého sudu bylo na roštu poháněném motorkem nedojezené pečené prase. Bylo z něj sice řádně odebrané, přesto na něm zbylo pořád tolik masa, že by z toho v Africe vyžila středně velká dědina půl roku. Všude se válely plastové kelímky na pivo a flašky od vypitého alkoholu. Několik litrů vína však zůstalo nenačatých. „Včera jsme tu měli setkání spolužáků ze základky,“ jal se nám vysvětlovat pan Gašek. „Nad ránem ale všichni odešli domů a říkali, že ještě příjdou zpátky. Stejně si myslím, že už se nevrátí. Já jsem tu zůstal, abych pohlídal oheň a prase. No a také abych to vše uklidil. Nemáte hlad, Fojtovi?“ Zbytečná otázka. Od snídaně už uplynulo spoustu času, chozením po kotárech nám také vytrávilo, prasátko nádherně vonělo, byl by hřích si nezobnout. „A tak trochu si dáme, Gášo, jen tak na chuť, když nabízíš,“ upejpal se naoko fotřík.


Chlapi, jak my se přežrali! Ze začátku jsme přikusovali chleba a rohlíky, ale masa pořád neubývalo, tak jsme pečivo odložili. Gašek nam řekl, že co nesníme, stejně vyhodí, tak jsme dlabali, až se nám dělaly boule za ušima. A víno jsme pili jak vodu. Takhle nějak si představuju žranici ve středověku. Ten den jsme sice nenašli ani prašivku ani jinou gembu, zato jsme měli přecpaná banděra, bujarou náladu a plný košík vepřového masa, které nám Gáša ještě přibalil na cestu. „Rostou? Rostou?“ ptal se nás před chalupou soused, když nás viděl s plným košíkem přikrytým mamčiným šátkem „Mu…musíš zzznát ty spr…pr…ávná místa, sousede. Pak náááájdeš vše…všecko,“ vykoktal se tata. „Máte aj praváky?“ „My máme prasáky,“ doplnila tatu mamka a nechala překvapeného souseda, ať si láme hlavu nad novým druhem hřibů. Ve-e-selééé vááánooočníííí hoooodyyy sice moc veselé nebyly, ale dalo se to vydržet. Dnes poprvé mě mrzelo, že nemůžu v telce naladit i jiné kanály než MTV. Přece jenom mám svátky spojené s pohádkami. Odpoledne jsem šel popřát starému panu domácímu příjemné svátky a donesl jsme mu lahvinku Becherovky. Povídal mi něco o rodině a návštěvě. Buď pojede on někam, nebo někdo k němu. Nevím, je mi to jedno. Starý pán nečekal, že ode mě dostane dárek, tak mi narychlo dal karton cigaret. Mně, zapřísáhlému nekuřákovi. Docela mě to pobavilo. Dám je v práci kolegům. Poděkoval jsem mu a vrátil se do chatky. Po setmění jsem se šel ven projít. „Oslavím sám vánoční sváááátky…“ pobrukoval jsem si moji oblíbenou písničku „Kávu si osladím“ od Gotťáka. Baráčky byly vyzdobené vánočními okrasami, světelné hadice olemovávaly obrysy celých chalup, nebo jen oken a dveří, okny prozařovaly barevné vánoční svíčky ze stromků, ze všech koutů dýchala pohoda Vánoc. Němci si na výzdobu potrpí více než my. Anebo jen mají více peněz. Domeček Schmiedových zel prázdnotou, byl potemnělý. Vrátil jsem se do maringotky a pokračoval v kreslení Majčiných, a teď už vím, že vlastně i Depejrakových, rodičů. Při podrobnějším prohlížení jsem si všiml, že Majka má malinko rysy po tátovi, které ji dělají zajímavější, bo nevypadá jak nasládlá Bárbína, a Depejrak zase hraje do maminky. Né, že by měl dívčí nebo ženskou vizáž, to vůbec ne. Měl chlapácký ksicht, ale zjemněný právě maminčinou mimikou. To bylo přesně to, co ho dělalo pro baby přitažlivým. Jemný drsňák, celý já. Dělám si pr…ču, chlapi, však už mě znáte, ne? K večeru jsem rozeslal smsky. I Majce a jejímu bráchovi jsem znovu popřál šťastné a veselé, i když jsem jim přál už včera. Téměř ve stejném okamžiku mi přišlo přání od Majky. Myslela na mě ve stejnou dobu jako já na ni. Asi za dvacet minut mi přišla smska i od Depejraka. Prý tak smutnou ségru už dlouho neviděl a jestli ji budu trápit, tak mě strčí do papírové krabice, převáže špagátem a vlakem pošle rekomando zpátky do našeho Balíkova odkud jsem přitáhl a vnesl zmatek v duši jeho milované ségry. Tak jsem mu odepsal, že se nechám sbalit jedině od Mařenky, ale v tom balíku musí být se mnou. V tom případě bych jel až na konec světa a ještě dál. Až na začátek světa. Doufal jsem, že jí to dá přečíst. Dal, bo za chvíli mi přišla smska od Majky, že tak daleko zrovna jet nemusíme. Stačí, když pojedeme do Frankfurtu do kina, že má pro nás dva naplánovaný výlet. Děsně nutně prý potřebuje se mnou vidět jakýkoliv film. Odepsal jsem ji, že hned po návratu z vojny jsem děsně nutně chtěl vidět celovečerní film „Tom a Jerry“, bo jsem tyto dvě kreslené komické figurky poprvé viděl na vojně a úplně mě dostaly. Bylo mi však blbé jít v jednadvaceti letech samému na dětské představení, tak jsem v práci sháněl nějaké děti svých spolupracovníků, se kterými bych šel jakože jejich doprovod. Jedna kámoška mi pak půjčila své dva synky, sama si šla s další kámoškou sednout na kafe, a já jsem šel s úplně cizími děcky do kina. Dokonce se mě držely za ruku. Nebo já jich? Jako odpověď mi přišlo od frau Marušky asi dvacet uřechtaných smajlíků. A za chvíli nato další smska od Depejraka, že mám štěstí, že takhle usmátou Majku dlouho neviděl. Rozbalil jsem si dárek. Měkkýš byl nádherný pletený svetr. Padl mi jak ulitý. Jak to tak mohla utrefit? Maruška k němu přiložila říkánku: „Ježíšek Ti uplet´ svetr, protože s´ mi hlavu spletl. Ať je Ti v něm teplíčko, to Ti přeje Sluníčko.“ Sluníčko - takhle jsem ji párkrát oslovil. Zapamatovala si to. Poděkoval jsem za nádherný dárek, který mě moc potěšil, a připsal jsem, že si ho obleču hned teď na noc místo pyžama a zítra v lázních místo plavek. Šak je dost dlúhý.


Majka mi vzápětí také poděkovala za dárek. Prý jsem se přesně trefil do jejího oblíbeného stylu, což zase tak velký kumšt nebyl, bo jsem si všiml, jaké doplňky má vystavené v obýváku. Koupil jsem ji sadu tří věciček z růžového porcelánu, které ještě neměla. Šálek s podtáckem, dozičku a hrníček. Další dárek vypadal navenek jako nějaká obrovská diplomatka, s jakou jsem kdysi dávno co by poradce chodil ke klientům. U měkkýše jsem tušil, že by to mohlo být nějaké oblečení, ale co bude v druhém dárku, jsem nedokázal odhadnout. Byla to nádherná sada malířských potřeb. Olejové barvičky, paleta na barvy, sada skic, štětce různých velikostí a dokonce malířský baret. Ani tady nechyběla říkánka: „Ježíšek Ti dones´ paletu, protože s´ mi hlavu popletl. Ať namícháš barvy krásné, Ať nad nimi každý žasne. To Ti přeje Depejrak (hlavu jsi ale popletl mé sestře, u mě si nedělej plané naděje, hihihi - tento dárek vymyslela také Majka a ten rým jsem tak trochu od ní opsal)“ Měl bych mu také něco odepsat, ale co? Nic mě nenapadá. Jak se snažím být vtipný, tak to stojí za starou belu. Napíšu mu něco neutrálního. „Děkuji Ti, Petře, vřele idu rychle do…postele, abych zítra sotva vstanu, namaloval krásnou pannu až přechází zrak, čumět bude Depejrak “ Depejrakovi jsem dal nádherné tři korbely na pivo s pivařskými starosvětskými motivy hlásícími se k dávné tradici. Byly na nich zobrazené dřevěné vozy s koňmi, pivovarnické sudy a postavičky oblečené tak, jak se lidé oblékali začátkem dvacátého století. Původně jsem si je koupil pro sebe, chtěl jsem si je odvézt domů. Nečekal jsem, že bychom si s Petrem vyměnili dárky. Ale když mi Majka naznačila, že její brácha má pro mě dárek, tak jsem neváhal ani minutu. Depejrak je pivař, snad se mu to bude líbit. Líbilo. I od něj mi přišlo poděkování. Měl jsem trochu z vánoc strach, ale bylo to fajn. Sice jsem byl sám, ale nepřipadal jsem si tak. Druhý den, na Boží hod, mě Maruška pozvala na oběd. Bramborový salát, řízky, polévka s játrovými knedlíčky, pivo, po obědě kafe s cukrovím. Pohoda, paráda, žádný sníh, žádná horečka. Lebedil jsem si. Depejrak samozřejmě nemohl chybět, bo tam byl doma. Konečně jsme měli klid si pěkně popovídat. V Irském pubu i ve Formance bylo minule i předminule na pokec moc hlučno. Zajímá mě jejich osud. Nejen proto, že jsem do Marušky blázen a Depejrak je kámoš, ale protože si určitě prožili svoje. Jak už jsem od nich věděl, rodiče s nimi emigrovali, když byli moc malí. Brzy osiřeli a jejich výchovy se ujala babička s dědečkem, kteří v době emigrace rodičů byli na dovolené v Jugoslávii a do Čech se už nevrátili. Museli to tak naplánovat, bo po emigraci rodičů by už babinu s dědou komunisti za hranice nepustili. A doma by je za útěk jejich syna a snachy čekaly dost nepříjemné chvilky. Měli domluvené, že po uspěšném přechodu přes hranice jim ze Západního Německa zatelefonují, že je vše v pořádku. Kdyby se neozvali, tak se prarodiče vrátí z Jugošky zpátky do Čech, protože by nevěděli, proč z emigrace sešlo. Mladým Šmídům mohlo do útěku něco vlézt, aniž by se vůbec pokusili přejít hranici, a nakonec by pak byli oni pronásledováni za útěk svých rodičů. V případě, že by mladí byli na hranici zadrženi, tudíž by nemohli zavolat starým Šmídům, a staří by se vrátili do Čech, tak by vlastně sami vlezli do pekla vyšetřování. Toto vše by ale riskli, protože by byli alespoň nablízku svému zavřenému synovi a jeho manželce a mohli by je navštěvovat ve vězení. Nechtěli zůstat v cizině bez své nejbližší rodiny. Rodiče i dědáčci museli kombinovat různé varinty, zvažovat mnoho situací, ke kterým mohlo dojít, aby byli připraveni na možné následky. Prarodiče byli velice přizpůsobiví, takže pro ně nebyl problém se v Německu aklimatizovat. Svoje vnoučky učili samozřejmě jako správní vlastenci mluvit česky a bez přízvuku. Na tom lpěli, protože je spousta lidí, kteří umí mluvit velice dobře různými jazyky, ale jen na některých z nich nikdo nepozná, že jsou z jiné země, než kterou řečí právě hovoří. Prý se jim to nejednou bude v životě hodit. „Fakt že jo. Však vím, ne?“ skočil jsem jim do řeči. Majka na mě spiklenecky mrkla.


Babička byla dáma každým coulem, doktorka, která měla starou dobrou školu výchovy. Noblesní, společenské vystupování na úrovni, přitom žádná afektovaná dáma hrající si na honoru. Věčně dobře naladěná s takovým vše chápajícím úsměvem vyjadřujícím porozumění. Přirozená, silná, odolná ženská, která se ve stejném duchu snažila vychovávat i svá vnoučata. Tuto výchovu vyvažoval trošku jiným směrem, ale také důležitým pro život, nezbeda dědeček. Pohodář. Nerozuměl ani slovensky natož německy, ale jak zjistil, že se kvůli němu nebude osmdesát milionů Němců učit česky, tak se zažral do učení a během několika měsíců mluvil touto řečí už velice obstojně. Že zrovna tidle dva se dali dohromady, dost dlouho ani Majka ani Petr nechápali. Postupem času na to přišli. Děda byl bez vzdělání i bez peněz silná osobnost vzbuzující důvěru a oporu. Zajímal se hlavně o drobné investice, časem se v tom zdokonalil a své prázdné a vysypané kapsy, se kterými se ženil, naplnil tak, že obě přetékaly. A také tak trochu usměrňoval tímto směrem svoje vnoučky. „Prostě jsme od nich dostali školu, jakou by nám možná nedali ani vlastní rodiče,“ upřesnila Majka. Všichni žili v už zmiňovaném Gelnhausenu. Krásném městečku, které jsem v době adventu také navštívil.

Dědáčci byli v okolí považováni za příjemný pár, měli několik velice dobrých kamarádek, kamarádů a spřátelených rodin. Nejvíc se sblížili s rodinou Weissových. Bezdětnými manžely, kteří Majku a Petra považovali téměř jako svoje vlastní vnuky. Po smrti dědáčků k Weissovým i nadále jezdili občas na návštěvu. Zrovna včera u nich byli. Slíbili jim to ještě než jsem se s nimi potkal. Majka vystudovala střední zdravotnickou školu, Depejrak střední školu stavební. Když jim bylo něco přes


dvacet let, tak nejdřív zemřel dědeček a za dva roky i babička. Přestěhovali se do Bad Sodenu, protože Majka tady měla práci. Nejdřív bydleli v podnájmu, později si nechali postavit tento luxusní domeček, ve kterém právě sedíme. Padla na to větší část dědictví, což je samozřejmě trochu mrzelo, ale na druhou stranu nebyli nuceni se zadlužit. Za zbytek peněz se Petr snažil prosadit v obchodování s nemovitostmi, nejdříve v Německu, ale pak dostal zaječí úmysly, odletěl do Brazílie, bo se nemohl snést s Majčiným přítelem, nemohl se dívat, jak s jeho sestrou jedná. Majka se snažila prosadit v oblasti hoteliérství. Což se jí nakonec podařilo. „Tak já jsem se narodil kdysi dávno desátého května,“ vzal jsem si na chvíli slovo „a dnes máme dvacátého pátého prosince. Mezi tím jsem nic zajímavého neprožil,“ řekl jsem téměř po pravdě, bo s jejich osudem se ten můj nedá srovnat. Něco málo jsem jim ve zkratce o sobě také pověděl, co jsem dělal, kde jsem bydlel, co mám za školu a podobné nezáživnosti. Jasně, že jsem prožil i pár zajímavých historek, ale ty jim budu vyprávět, až k tomu někdy bude příležitost. Třeba je něco z toho i pobaví. Čas nám krásně plynul. Potom, co jsme se tak pěkně navzájem poznali a pokecali, tak naši pozornost upoutala telka. Sice hrála potichu celou dobu, ale jen jako zvuková kulisa. Je to tak lepší. Když se lidi na chvíli odmlčí, tak nevznikne trapné ticho, které se sekundu po sekundě prohlubuje. V tom případě příjde zapnutá televize vhod, bo se lidi jakože zakoukají na program a za chvíli pokračují v povídání. Mezi námi ale k žádné tiché pauze nedošlo, pořád jsme se měli o čem bavit. Televize nás zaujala až teď: Tři oříšky pro Popelku. Na německém kanále. Nic neobvyklého, bo Němci častokrát pouštějí naše české pohádky. Mají je v oblibě. „Jéééé, moje erotická pohádka,“ prořekl jsem se. Že jsem se raději nekousl do jazyka. „Cože? Erotická?“ nechápali ani jeden. Stručně a hlavně velmi decentně jsem jim pověděl, jakou že to mám zkušenost z velmi ranného mládí. „No a jak se to projevilo, když sis´ uvědomil, že jsi muž?“ dělal se na blbou stranu Depejrak. „Tobě se to ještě nestalo? V tom případě nechápu, co celé noci děláš s tvými kamarádkami. To si celou noc povídáte, jo?“ odpověděl jsem mu protiotázkou. Zábava začala i díky častému nalévání štamprlí dostávat ty správné grády. Dokonce i Majka si s námi několikrát přiťukla, v žádném případě ale s námi dvěma nemohla držet krok. Pořád jsem se ale kontroloval a hlídal, abych to nepřehnal. Přece jenom jsem na návštěvě. Stačí mi jen udržovat si svou hladinku, abych měl náladu, ale abych věděl, co dělám. I Petr byl už v té správné náladě. „To jsem zvědavý, kdy se Popelka vysvleče do spodního prádla. To jsem si nikdy nevšiml, že by tam lítala polonahá,“ přemýšlel nahlas Depejrak. „Ale ona tam nebude nahá,“ oponoval jsem mu. „Vždyť jsi říkal, že když jsi ji uviděl, tak se ti poprvé v životě postavil.“ „Ježišmarjá, ticho!!!“ sykl jsem a plácl obličej do obou rozevřených dlaní. „Maruška to nemusí slyšet. Ty to řekneš ještě tak na plnou hubu…“ Ještě že je Majka v kuchyni a chystá nám kávu. „Hele, hajzlík,“ drcl jsem do Depejraka. „Kde?“ „No támhle,“ ukázal jsem na obrazovku. „Princátko. Trávníček. I s kumpánama.“ „Proč hajzlík?“ zeptala se nevinně Majka podávajíc mi i bráchovi voňavou kávu. „Proč asi, ségra? Šoustal nám Popelku, hajzlík jeden,“ souhlasil s mým oslovením Petr. „A chtěl zastřelit Menšíka,“ dodal jsem. „Jo? A kdy, proboha?“ překvapil jsem i Depejraka. „Počkéééééj, počkééééééj. Teď!!! Vidíš? Ještě že se netrefil.“ „Ale on se trefil,“ oponoval mi Majčin brácha. „Jak to, že se trefil? Však Menšík žije dál, takže se netrefil.“ „Ale Princ nestřílel na Menšíka.“ „Ne? A na koho?“ „Ne, na koho, ale na co. On chtěl přece sestřelit to ptačí hnízdo a to se mu povedlo.“ „Když to říkáš…chytřejší ustoupí,“ podíval jsem se na Marušku. Do našeho rozhovoru se nezapojovala, jen se uculovala. Snažila se přitom, abych to neviděl. „No a teď se dívej,“ pokračoval jsem po chvíli. „Teď zase pro změnu střílí Popelka po Princovi. Ještěže si toho Princ všiml a schoval se za šíp. Jinak by to měl dozajista za sebou.“ Toto už Depejrak raději nekomentoval. „A teď to přišlo,“ zvolal jsem po další chvilce vítězoslavně. „Co?“ Významně jsem mlčel.


„Ty myslíš…?“ Významně jsem pořád mlčel. Jen jsem zlehka přitakal hlavou. „Vždyť má na sobě kožich.“ „Podívej se pořádně,“ poradil jsem Depejrakovi. Že tam s námi seděla Majka mi už bylo jedno. Depejrak si přiklekl metr od televize, což vypadalo dost divně, bo úhlopříčka eLCéDéčka byla snad metr pade. Nakrabatil nos, mžoural očima, kroutil hlavou doprava doleva, ale co mě na tomto záběru kdysi dávno vzrušilo, nechápal. „Nic? Ničeho sis´ nevšiml?“ zeptal jsem se ho. „Ne.“ „Jede na koni.“ „Ježišmarjá, já myslel, že se ji třeba trochu poodhrne kožich a odhalí kousek podprsenky, a tebe zatím vzruší baba na koni,“ nezkrýval zklamání Depejrak. „I když, musím uznat, že trochu to smysl dává,“ uchichtl se. „Chvíli jsem sice měl výčitky vůči Víle Amálce, že je to nefér, když se mi líbí jiná holka, ale brzy mě to přešlo,“ podíval jsem se na Marušku. Dívala se na mě s mírným úsměvem. „To by mě zajímalo, nad čím přemýšlíš?“ zeptal jsem se ji. Významně mlčela. „Ty máš úsměv jak Mona Lisa, takový tajemný.“ Chlapi, Majka ke mně vysílala tak jasný signál věcí budoucích, že by to pochopilo i úplné dřevo. I já jsem to pochopil. „To je domácí kino, že?“ chtěl jsem si ještě ujasnit jednu věc. „Ano. Dalo by se říct, že je to KINO,“ dodala velký důraz na poslední slovo. „Telka je to, a né kino,“ trošku mi zkazil náladu Kazišuk Depejrak. „Je to KINO!“ zamračila se na něj. Na mě ale poslala milý psí pohled. „Že je to kino, Stando?“ „Já si myslím, že když chceme, aby to bylo kino, tak je to pro nás kino,“ odpověděl jsem diplomaticky. Dnešní večer bude ještě zajímavý. Děj v Oříšcích pokročil. „Podívej se, jak se Trávníček nakonec vybarvil,“ okomentoval jsem téměř závěr pohádky. „Když mu jeho milovaná spadne do vody a už není tak načančaná jak na bále, ale vypadá jak zmoklá myš, tak naráz ji nechce. To už se mu nelíbí, frajírkovi.“ „Ale to není Popelka, v tom převrhnutém kočáře. To je její nevlastní sestra,“ vysvětlil mi Depejrak. „No proto. Mně bylo pořád divné, jak se tak rychle mohla dostat z vody, dorazit nejdříve do šopy, naloupat ořechy, hodit na sebe svatební šaty a vrátit se triumfálně na statek.“ „Já ti nevím, Stenly. Nejsi trochu mimo z té pohádky i teď, když jsi dospělý?“ Rozesmál jsem se na celé kolo. „Hele, Depežrejku, sežral jsi mi to i s navijákem. Pohádka skončila, do slova a do písmene. Měl bych jít domů.“ Majka to vůbec nečekala, posmutněla. „Nechtěl bys´ vydělávat dvakrát víc než doposud?“ nadhodila rychle téma, o kterém věděla, že mě zaujme a určitě se u nich ještě zdržím. „Kdo by nechtěl, že jo? Zní to lákavě, Maruško. Ale já si nějak moc vybírat nemůžu. Však víš, že s mojí znalostí němčiny je to bídné.“ „Myslím si, že na práci, kterou bych pro tebe měla, by to stačilo.“ „Co bych dělal?“ „Měl bys´ na starost chod hotelu co se týká různých oprav, úprav, topení, příjem zboží do skladu. Něco jako školník ve škole.“ „Hotelník v hotelu,“ upřesnil jsem si pomocí slovní hříčky. „Ten hotel je, doufám, v Bad Sodenu?“ „Ano. Je to Blaustern,“ uchichtla se. „Já se picnu, to snad není pravda. Hotel „Modrá hvězda“. To už jsem někde slyšel. Vím, který to je. Několikrát jsem kolem něj šel na procházku. Pěkný hotel,“ zasnil jsem se. „Nabízíš mi dvojnásobek, ale vždyť přece nevíš, kolik si vydělávám.“ „Přesně to nevím, ale mám přibližnou představu, kolik jako manipulant bereš. U mě bys´ měl o hodně víc.“ Zamyslel jsem se. Trošku jsem už uvažoval, že bych zkusil požádat Arnieho v práci o přesčasy. Dokud jsem tu byl sám, tak mi prachy stačily a dost jsem si dal i bokem. Ale teď, když budu chtít někam pozvat Majku, zajet někam na společný výlet a občas zaplatit pivo Depejrakovi, tak se budu muset více otáčet. Nechci být pro ně vyžírka. Něco málo jsem si už přivydělal portrétama. Majka se s mým portrétem pochlubila v práci a hned jsem měl několik zájemkyň. Mezi prvními byla Helga, která mě tak dobře promasírovala. Také jsem ji za to dal slevu. Potěšilo jí to.


„Musím si to rozmyslet.“ „Já bych ale potřebovala, abys´ nastoupil hned od ledna. Říkal jsi, že jsi stále ve zkušební době, takže by to neměl být problém.“ „To je sice pravda, ale musím se domluvit s šéfem. Pokud bych dal klasickou výpověď, tak bych mohl u vás nastoupit až někdy v březnu.“ „To je pozdě, tak dlouho čekat nemůžu.“ „V tom případě je mi to moc líto, bo ta práce by mě určitě bavila a plat by byl více než solidní, ale musím to odmítnout. Nejsem se svými kolegy v práci kdovíjaký kamarád, ani se svým šéfem, ale nemůžu jen tak ze dne na den odejít. Nemám tam bůhvíjakou odpovědnost, ale najednou zmizet se mi zdá nezodpovědné. Musím počkat, až si v práci najdou za mě náhradu. Pak teprve můžu odejít. Ale, jak říkáš, to už je pozdě, takže ještě jednou děkuju, ale musím to, ač nerad, odmítnout.“ Majka se na mě dívala, kousala se do horního rtu a usilovně přemýšlela. „Tak já na tebe počkám.“ „A co na to tvůj šéf? Děláš tam sice ředitelku, ale i tak se musíš někomu zodpovídat, ne? Nějakému majiteli.“ „Ona je majitelka. Ještě ti to neřekla, Stankesi ?“ přidal se do hovoru Depejrak. „Moje sestra, frau Maria Schmied, je majitelkou tří hotelů. Blaustern, Rio a Santa Fe.“ Podíval jsem se na ni s obdivem a povytáhlým obočím. „No…“ řekla skromně až plaše, jak kdyby nechtěla, abych to věděl. Dokonce se v křesle schoulila jak kdyby jí bylo zima. Došlo mi to. Nechtěla mě uvést do rozpaků. Jsem jen vozíčkář a ona má tři hotely. Nejenže má překrásnou honosnou vilu a tři luxusní fára, ale i v oblasti příjmů patří o deset stupínků výš než já. „Dobře, Stando. Domluv se v práci a pak uvidíme, co dál. Teď máš mezi svátky stejně týden dovolenou, takže nevyřešíme nic. Mezitím bych tě mohla seznámit s novou prací a ukázala bych ti, co všechno bys´ dělal.“ „Jo, to by šlo. A proč tak najednou někoho sháníš?“ „Pan Gerland, co tuto práci dělal, měl autonehodu a je na tom špatně. Určitě dostane invalidní důchod. Než nastoupíš, tak bych řekla manželovi té paní, co ve Fuldě prodává perníky.“ „No vidíš, to by mě zajímalo. Jaktože jsi tam tenkrát dělala prodavačku? Nekrachují ti ty tvoje hotely?“ „Ne,“ zasmála se. „Kamarádka potřebovala zaskočit. Normálně na to má další dvě prodavačky, ale shodou okolností ani jedna nemohla, tak se mi svěřila, jaký má problém, a mě to přišlo vhod, že se odreaguju. Ve Fuldě mě nikdo nezná. A i kdyby mě viděl někdo známý z Bad Sodenu, že prodávám perníky, tak je mi to jedno. Nevadilo by mi to.“ „Ale tomu pánovi se to nebude líbit, že ho po dvou měsících vystřídám, ne?“ „To je v pořádku. Už jsem s ním byla v minulosti dvakrát takto domluvená, že udělá záskok. Dokonce po dobrých zkušenostech s ním, jsem mu tuto práci nabídla na pořád, ale nechtěl. Také to bral jen jako odreagování, takže tady problém nebude.“ No řeknu vám, chlapi, tato možnost se mi zdála dost dobrá. Depejrak si odskočil na toaletu, čehož jsme s Majkou hned využili. Přisedl jsem si k ní a trochu se s ní pomazlil. „Můžeš tady přespat, třeba v pokoji pro hosty,“ zašeptala mi do ouška. „A co na to brácha? Nebude hájit tvoji čest pěstním soubojem?“ pohladil jsem ji po tváři. „Určitě by mu to nevadilo. Má tě v oblibě. Brácha má ve věžičce svůj kutloch. Budeš mít pokojík vedle něj. A kdybys´ šel náhodou kolem mé ložnice…“ nedořekla, bo se Depejrak vrátil. Odsedl jsem si zpátky. Nerad dávám svoje city najevo před ostatními. Petrovi by to určitě nevadilo, ale mazlení má probíhat jen v soukromí. Pro změnu si na WC odskočila Majka. Depejrak se ke mně důvěrně naklonil. „Líbí se ti co, ta moje ségra, viď? Víš, co je síla, Stankesi? Občas nad tím přemýšlím, jakým vývojem si projde chlap. Nejdřív jsme chtěli v určitém věku, když se nám začala zapalovat lýtka, svým kámošům přefíknout mámy, pokud nebyly moc staré a byly k světu, pak sestry, když začaly dospívat a zakulacovat se na patřičných místech. A teď už začínáme mít zálusk na jejich dcery a kdysi časem, dá-li nám Bůh zdraví a chuť, i na jejich vnučky.“ „A na pravnučky si netroufneš?“ zeptala se lakonicky Majka. „Jéééé, Maruš, ty už jsi zpátky? To jsi neměla slyšet. My vedeme jen takové chlapské kecy,“ ohradil se Petr. „Tak to nesmíš tak hulákat, brácho.“ „Na pravnučky si asi, až přijde ten čas, netroufnu. To už mi děda říkával: /Dřív, když jelo po pravé straně


nějaké fáro a po levé straně šla superkočka a já si musel vybrat, kam koukat, jestli na ni nebo na to auto, tak jsem se koukal do leva. Poslední dobou spíš koukám na to fáro./ A pak měl ještě jednu průpovídku: /Až chlapovi začne více chutnat švédský stůl než švédské trojka, tak teprve pak něco dokáže./ Tak se na ten tvůj nový džob napijem, ne?“ pobídl mě Depejrak a podal mi nalitou skleničku. Vzal jsem si ji, přiťukli jsme si, ale na půl cesty k puse jsem ji zastavil a zamyslel se. „Co je? Ty už nechceš? Nechutná ti?“ „Je skvělá, chutná mi. Jen přemýšlím, jak se to vše vyvrbilo. Jsem z toho pořád trochu vedle. Mám pocit, že toho štěstí je na mě moc.“ A bude ho ještě víc, až Petr usne a já půjdu náhodou kolem Majčiny ložnice. To jsem už samozřejmě nahlas neřekl. „Tak to kopni do sebe, ať ti to nezteplá,“ pobízel mě Depejrak. Ale neposlechl jsem ho. Napiju se za chvíli. „No a jak jsi vlastně přišel, Depejraku, k té jizvě?“ zeptal jsem se bezelstně. Petr se podíval na sestru, ta jen pokrčila rameny a trochu pokývla jako že jo, ať to klidně řekne. „Pokousal mě pes, když jsme s rodiči překračovali hranici. Tátu tenkrát nějaký magor zastřelil,“ řekl Petr zastřeným hlasem. Cítil jsem jak blednu, pokoušely se o mě mrákoty. Ruka se mi začala třepat, až jsem trochu kořalky vybryndal na stůl. „Nestalo se to v Schwarzwaldungu, že ne?“ chytil jsem se poslední naděje. „No, stalo. Jak to víš?“ „A vaši maminku nedlouho poté srazilo auto a zemřela, že?“ „Ano.“ Ani nevím, kdo mi odpověděl, jestli Majka nebo Petr. Zatmělo se mi před očima. Sklenička mi vypadla z ruky. Letěla vzduchem celou věčnost než se rozbila o stůl. „Jak to víš?“ slyšel jsem jak z velké dálky tlumený dotaz. „Četl jsem to v novinách,“ zalhal jsem. „Promiňte, udělalo se mi zle,“ začal jsem rukou utírat stůl. Ani jsem si nevšiml, že jsou na stole střepy. „Vždyť jsi musel být malý, ještě jsi neuměl číst,“ logická poznámka. To mě nenapadlo. Vlastně mě nenapadalo vůbec nic. „Já…muset…nyní…jít…domů…spát.“Proboha, proč mluvím německy? Oba dva se na sebe tázavě podívali, mé chování vůbec nechápali. Rychle jsem se s nimi rozloučil, ve dveřích jsem ještě stihl říct, že je mi hrozně zle, opravdu hrozně zle, a vyběhl ven.

Nevím, jak dlouho jsem bloudil potemnělým městem. Drobné sněžení se proměnilo v mírný déšť. V hlavě jsem měl úplně prázdno, chtěl jsem přemýšlet, co budu dělat dál, ale nešlo to. Zazvonil mi mobil. „Co je s tebou, Stando? Kde jsi? V maringotce je tma. Nesvítíš. Neotvíráš. Jsi v pořádku?“ padala jedna otázka za druhou. Majka měla o mě strach. „Bloumám městem. Potřebuju být na čerstvém vzduchu. Moc dobře mi není, ale zvládnu to. Nemusíš mít o mě strach. Jestli teda máš o mě strach.“ „To víš, že mám o tebe strach. Hrozný strach. Vždyť ty jsi úplně zbledl a začal mluvit německy. Vrať se k nám, Stando, já se o tebe postarám.“ „ Dochází mi baterka v mobilu, Maruško. Začalo mi to pípat. Halo? Halo? Slyšíš mě ještě?“ Kdepak, mobil zhasl. Otočil jsem se a vracel se směrem k chatce. Po malé chvíli jsem míjel Tenne bar, uvnitř se svítilo. Překvapilo mě to, bo jsem myslel, že první vánoční svátek bude zavřeno. Zkusil jsem za kliku, povolila. Vešel jsem nesměle dovnitř. Moc lidí tady dnes nebylo. Sedl jsem si jako vždy k baru. „Pivo ?“ zeptala se mě barmanka. „Dnes večer pivo ne. Ale šnaps,“ pokusil jsem se o úsměv, ale moc se mi nepovedl. Barmanka si všimla, že nejsem ve své kůži a prohodila něco na ten způsob, že je to pro samotného člověka o svátcích náročné. Vzala skleničku, že do ní odleje patřičnou míru. „Najn najn. Celou…flašku, prosím,“ neměl jsem v úmyslu dodělat se pod obraz, ale takjaksi mi to přišlo k daným sračkám, ve kterých jsem se právě ocitl, patřičné. Trpce jsem se pousmál. Určitě vypadám jak v nějakém filmu. Opuštěný, zhrzený, zklamaný hlavní hrdina sedí u baru s flaškou kořalky. A pak zachrání svět. Mně bude stačit, když zachráním sám sebe. Tati, tati, ty jsi mi do toho zavařil. Kde bych si pomyslel, že jednou budu litovat, že tě Mrázek na hranicích nezastřelil. Nesmysl! To je absolutní NESMYSL!!! Táta za to nemůže. Kdyby nezastřelil jejich tátu, tak se vše bude vyvíjet úplně jiným směrem. Třeba by se chtěli Šmídovi usadit v Americe, nebo by bydleli někde


jinde v Německu. Majku s Depejrakem by nevychovávali dědáčci a možná by tak nedokázali to, co dokázali. Možná by měli i jiné povahy, bo by nedostali školu svých prarodičů. Byli by ovlivňovaní jinými lidmi, jiným prostředím a jinými situacemi. Vše by probíhalo úplně jinak, nakonec bych se s nimi ani nesetkal, tak Stenly přestaň uvažovat tak hloupě, že za to může můj tata. Já to snad i chápu, ale budou se na to dívat stejně i Majka s Depejrakem? „Problémy ?“ zeptala se mě šenkýřka. Znala mě za tu dobu již natolik, aby věděla, že na mě nesmí mluvit moc dlouze a složitě. „Já jsem…totál…v šajze. Všechno…být…totál…v šajze. Dneska…ráno…být…vše OK…a nyní…být…vše…v šajze,“ na důkaz, jak moc je to vše v šajzejsem si trošku přihnul přímo z flašky. „Já…právě…nyní…přijít…o…velkou lásku…a také o…velkého přítele. To…být…velký defekt…v mém…životě. Konec…šlus…ende…finito,“ dramatizoval jsem to do krajnosti. „Vaše dívka a kamarád zemřeli?“ projevila soucit. „To…být…štěstí…že…ne. Ale…konec…přátelství. To…být…velice…složité.“ Nic na tom není složité. Prostě jim nic neřeknu. Vymluvím se na nevolnost a indispozici a zítra bude vše při starém. Nebude! Nic si nenalhávej, Stando. Skvělé, bavím se sám se sebou. Doufám, že ne nahlas. Jak se to vše během několika sekund změnilo. Nádherný vydařený den se dočista pokazil. O tomto čase jsem už mohl ležet s Maruškou v jedné posteli a užívat si. Vypadalo to vše tak slibně, jen to dotáhnout do konce. A zatím jsem dostal od života další žďuchanec. Připomíná mi to noc s Mirkou před narukováním. Tenkrát jsem byl také tak nažhavený a očekával jsem ty nejkrásnější okamžiky. Pak přišla rána v podobě sedmi stovek. Jenže tenkrát mě měla Mirka na háku a já mizel na dva roky na vojnu. Dnes je to o to horší, že Majka o mě stojí. Alespoň doposud stála. Což už brzy nebude platit, až se dozví pravdu o našich otcích. „Tak tady jsi,“ ucítil jsem kamarádské plácnutí do ramene. Depejrak. Jak rád bych ho jindy viděl. Zrovna teď jsem ale nebyl vůbec nadšený, že je tu. „My máme o tebe strach a ty si zatím tady užíváš. Děje se něco?“ Pokrčil jsem rozpačitě rameny, díval jsem se mu smutně přímo do očí, ale mlčel jsem. Bojovalo to ve mně. „Co se děje?“ zopakoval otázku. „Co se děje? Děje se to, Petře, že tvého tátu na hranicích zastřelil můj táta,“ musel jsem to říct, jinak to nešlo. „To…né. Určitě se mýlíš,“ nechtěl tomu uvěřit. Sundal jsem si z ruky hodinky a podal jsem mu je. Na zadní straně bylo napsané: „Za zásluhy“, Schwarzwaldung a uveden datum incidentu. Depejrak se na ně podíval, došlo mu, že je to vše krutá pravda. Vrátil mi je a bez jediného slůvka se zamračeným výrazem jaký bych u něj vůbec nečekal se otočil a zmizel. Podíval jsem na barmanku, která to vše sledovala. Rozhodil jsem bezmocně rukama. „To bude dobré. Petr je dobrý kluk, já ho znám,“ usmála se na mě, aby mi dodala naději. „Tak to bych si také přál,“ řekl jsem barmance česky. Dolil jsem si sklenku, ale nechal jsem ji stát. Neměl jsem už chuť. Zahloubal jsem se zase do svého nitra. Po delší chvíli do mě barmanka jemně drkla a kývnutím brady upozornila, abych se otočil. Učinil jsem tak. Ve dveřích stála Majka s Depejrakem a šli ke mně. „Ahoj,“ řekla smutně. „Už to vím, Petr mi to pověděl.“ „Hmmm,“ nevěděl jsem, co říct. Mám se omlouvat? To by bylo asi zbytečné. „Ty si asi teď myslíš, že se na tě zlobíme, že se s tebou nebudeme chtít vídat.“ „Bylo by to pochopitelné,“ odpověděl jsem a trošku ve mně svitla naděje, že není snad vše ztraceno. „Mně kdyby někdo zastřelil tátu…nebo mámu…nebo tebe, tak bych…já nevím, co bych udělal. Určitě bych se s ním ale nebyl schopný bavit, vůbec bych se na něho nemohl ani podívat,“ řekl jsem trochu zmateně. „Ale ty jsi ho přece nezastřelil. Ty za to přece nemůžeš. A ty jsi znal svého tátu celý život, prožili jste spolu spoustu dobrého. Jenže já si na tátu ani na mámu nevzpomínám, protože jsem byla v peřince, a Petrovi se už také vytratili dávno z paměti,“ konejšila mě Majka a držela mě přitom za ruku. „Znamená to, že se na mě nezlobíte a bude vše jako dřív?“ nechtělo se mi věřit, že se vše zase otočí tím správným směrem. „Majka se na tebe možná nezlobí, ale já jo!“ vybuchl Depejrak, který byl doposud ticho, bo nechal mluvit sestru. Tak rozlobeného jsem ho ještě neviděl. „Trčím tady u tebe už pět minut, sám si popíjíš šnaps a mně nenaleješ. Ani sestře,“ ufff, mám vyhrané. Chlapí, ten balvan, co mi spadl ze srdce si nedovedete představit. Život je prostě houpačka. Kývl jsem na servírku, ať nám podá další dvě skleničky, vzal jsem flašku a šli jsme si sednout ke stolu. „Moji milí zlatí, kdybyste věděli, co jsem si teď prožil za peklo. Myslel jsem si, že je to můj konec tady v


Bad Sodenu. Nemohl bych tu dál bydlet, když bych se nemohl s Maruškou vídat. To s vašim tátou a posléze i mámou je mi líto, ale můj táta za to také nemůže, i když tomu asi nebudete věřit.“ Vylíčil jsem jim celý příběh. Od toho, jak táta vůbec nechápal, proč zrovna on má bránit útěkům za hranice, když se mu komunistické ideály nelíbily, přes chladný vztah s Mrázkem, konflikt při sdržování, až po to, jak na něj Mrázek mířil, střelil ho do nohy, táta nakonec musel zmáčknout spoušť a pak se chtěl zastřelit. „Takže on nám ostatním vlastně zachránil život. Kdyby tam byl někdo jiný, také tak iniciativní jako Mrázek, tak by nás postříleli všechny, protože maminka před svou smrtí stihla říct našemu dědečkovi, že oni byli rozhodnutí se nezastavit a utíkat tak dlouho, dokud by nebyli za čárou nebo dokud by je někdo nezastřelil. Tím zdržováním a neposlechnutím rozkazu nám vlastně tvůj táta umožnil získat čas,“ lépe bych to neřekl ani já. Byl jsem rád, že jsem jim to nemusel takto podat já, ale že na to přišli sami. Ještě chvíli jsme tuto trágedii probírali a po další půlhodince jsme se odebrali domů. „Neměl bys´ být dneska v noci sám, ne?“ zeptala se mě Majka. „To je dobrý, už je mi fajn, to zvládnu,“ usmál jsem se. „Miluju tě.“ „Já tebe taky.“ Depejrak zmizel v domečku a nechal nám chvilku pro sebe. Majka mě znovu velmi jemně naznačila, že bych mohl spát u nich, ale odmítl jsem. Rozloučili jsme se a šel jsem k chatce. No, tak to byl dneska zase den, přemýšlel jsem v maringotce na gauči ještě než jsem usnul. To byl kolotoč. Nejdříve absolutní pohoda v blízkosti Marušky, sranda s Depejrakem u Popelky, euforie, když mi Majka nabídla lepší práci, vyhlídka na společnou noc s frau Marií. Pak šok nejvyššího kalibru, kdy jsem si po dlouhé době opět šáhl na dno, až po vysvětlení a ujištění, že je vše v pořádku a na závěr překrásná líbačka. Chlapi…dobrou noc.

Druhý den vánoční mi přišla smska, že bych měl vyzkoušet svetr od Ježíška. Že bychom se mohli sejít ve tři odpoledne u městských lázní. Chlapi, chlapi, chlapi, chlapi, chlapi, vidět Majku v plavkách a zemřít. Víc vám neřeknu…anebo jo. Tak nějak jsem tušil, že je Maruška kost nejvyšší extratřídy. Ale skutečnost předčila všechny moje očekávání. „Máňo, toto mi neděléj,“ pohrozil jsem ji prstem a přejel ji očima od hlavy až k patě s patřičným zastavením očí na místech, kde se chtěly oči napást. Schválně jsem ji oslovil tak familiérně, abych si ji tak trochu sám před sebou shodil, neboť se to nedalo vydržet. Nepomohlo to. Zbožňuju ji. A také zbožňuju úzké vykrojené plavky nad kyčle vzadu odhalující zadeček a šňůrkovou podprsenku sestávající jen ze dvou malých trojúhelníčků. Přesně toto měla tato stepilá třicítka na sobě. „Raději na mě ani nešahej, nebo bude malér. A vůbec…nejlepší bude, když budeš tady v tomto bazéně a já se jdu schladit do venkovního. Vždyť se to, kočko, nedá vydržet.“ „Jsem ti včera říkala, že můžeš přespat u nás. Ale to né. Pán je hrdina, který už je v pořádku,“ provokovala mě schválně. Má pravdu. Už několikrát mi naznačila a dokonce i řekla, že bychom se mohli poznat tak blízko, jak nejblíž to jde. A já vůl z toho vždy nějak chtě nebo nechtě vycouval. Jen abych něco nepropásl. „Vypadáš dobře,“ pochválila mě. „Ty cvičíš v maringotce? Ty tam máš někde činky?“ „Díky za pochvalu. Ne, necvičím,“ na to jsem už moc líný, chtěl jsem dodat, ale proč na sebe prásknout takovou vlastnost? Ještě by si to rozmyslela a nezaměstnala mě. Před vojnou, na vojně i několik roků po vojně jsem posiloval, ale žádný kulturista ze mě nikdy nebyl. Neměl jsem na to svalovou hmotu a proteiny jsem užívat nechtěl. Takže jsem spíš vypadal jak atlet než kulturista. Jak je vidět, i toto se Majce líbí. „Takže jdeš do venkovního bazénu?“ „Leda s tebou, Majko. Dělal jsem si legraci. Jak bych si mohl nechat ujít tu příležitost být ti na blízku?“ Prožili jsme spolu příjemné dvě hodinky, pak jsem ji doprovodil domů. Dál jsem nešel, bo jsme se domluvili, že pojedeme na výlet. Kam? Mám se prý nechat překvapit. Za malou chvilku na mě zatroubil Majčin mercedes. Jak to ta ženská dělá, že se tak rychle dokáže upravit a přitom ji to sluší? Vždyť já se nestačil ani najíst. Cíl naší cesty - Frankfurt.


Myslel jsem si, že se půjdeme projít do centra, ale procházeli jsme se jen kousek od našeho parkoviště, bo nám za chvíli nedaleko odtud mělo začít kino. „Chtěl jsi do kina? Chtěl. Tom a Jerry to sice není, ale snad se ti to bude líbit. Původně jsem chtěla vybrat nějakou němou grotesku, ale žádnou v nejbližší době nedávají. Kdo ví, jestli se ještě vůbec grotesky v kinech promítají, tak jsem si řekla, že to může být i muzikál.“ „Paráda. Může být. Co to bude za muzikál? Old boys auf chmelu?“ Skloubil jsem angličtinu, němčinu a češtinu. „Ne. Starci na chmelu to nejsou. Hádej dál. Máš ještě dvě možnosti,“ napínala mě. „Kdysi opravdu dávno jsem viděl, tuším se to jmenovalo, /V zajetí rytmu/ o prvním rokenrolovém diskžokejovi, který uspořádal někdy v šedesátých letech velkou akci, kterou mu ale rozehnali policisté a on nakonec zemřel v chudobě a zapomění.“ „Tak to jsem bohužel neviděla. Škoda. Rokenrol mám ráda. Tvůj poslední tip je?“ „Myslím si, že to bude něco, co vůbec neznám. Ale docela rád bych se podíval znovu na /Pomádu/. Už se mi sice nelíbí tak, jak když jsem měl šestnáct, ale pořád ji rád zkouknu.“ Byla to Pomáda. Maruška byla ráda, že se trefila do mého vkusu. Z filmu jsem toho moc neměl, přece jenom dívat se na film v jazyce, kterému moc nerozumím, nebylo to pravé ořechové. Jenže tady šlo, chlapi, samozřejmě o něco víc než čumět na film. Oba jsme tak trochu zatoužili po starém dobrém klasickém randění - zajít do kina a držet se po tmě za ruku, jak puberťáci. Po kině jsme se šli trochu projít. Nádherné, ohromné město. V tak velikém městě jsem ještě nebyl a takové


mrakodrapy jsem ještě na vlastní oči neviděl. Před frankfurtskou burzou byly sochy medvěda a býka. Symboly obchodování s akciemi. Medvěd je symbol pro pokles ceny akcií, býk naopak znamená, že celý akciový trh roste.

„Ještě tam chybí třetí socha. Osel. To bych byl já,“ podotkl jsem. „Myslela jsem, že jsi ve znamení býka?“uchichtla se. „No to ano. Ale co se týká obchodování s akciemi, tak by mě nejvíce vystihovala právě ta třetí podoba.“ „Jak to?“ „Obchodoval jsem přes internet na New Yorské burze tak blbě, že jsem prodělal i kalhoty. To, co jsem zdědil po rodičích, jsem vrazil do akcií, které teď bohužel nemají žádnou hodnotu. Nejsou to akcie žádné známé firmy, i když jednu chvíli jsem byl majitelem akcií třeba Philipsu, Coca-Coly nebo amerických bank. Dokonce i BMW jsem měl v portfoliu. Někdy jsem prodal se ziskem, ale většinou s velkou ztrátou. Teď jsem ale skoro na mizině. Dalo by se říct, že ta firma, jejíž akcie jsem koupil jako poslední, de facto zkrachovala. Měl jsem tam bohužel celý balík peněz určený na obchodování.“ „Tak to mě mrzí. Dědeček také ze začátku prodělával na svých investicích. Nakonec mu to ale začalo jít a z červených čísel se po několika letech dostal do plusu.“ „Babička mu to tolerovala?“ „Měli domluvené, jak velkou částku může ročně vložit do rizikových obchodů a tuto sumu nikdy nepřekročil. To víš, že to babičku mrzelo. Ani ne tak kvůli promrhaným penězům, jako spíš kvůli


samotnému dědovi, který z toho byl kolikrát na prášky, když se mu nedařilo.“ „To znám. Podívej se na ten prstýnek,“ ukázal jsem Majce prsten z chirurgické oceli s černým obdélníkovým kamenem. „Hmmm, pěkný. Co je s ním? Dárek od tvé ženy?“ byla překvapená, proč ji právě teď, na rande, ukazuju šperk od bejvalky. „Ne, to ne. To bych ho už nenosil. Stejně tak, jak nenosím svatební prstýnek. Pro mě je to uzavřená kapitola. Víš, jak se jmenuje?“ „Kdo? Věra přece, ne?“ „Tcc…Věra…,“ jsem pako. Takhle blbě si kazit randění. „Myslím ten prsten jak se jmenuje.“ „Ten prsten se nějak jmenuje?“ „Představ si, že jo. Tento prsten se jmenuje New York. Kdyby neměl tento název, tak bych si ho nekoupil. Je to pro mě takový talisman pro obchodování, ale žádné štěstí v byznyse mi nepřinesl. No jo, New York,“ zasnil jsem se. „Pro mě je prostě New York synonymum úspěchu, investic, byznysu a velkých peněz. Pro mě bohužel nedosažitelných.“ Při procházce večerním Frankfurtem přišla Majce smska, že Depejrak dnes v noci nebude doma, bo jde na noc ke kamarádce. Marušku tato zpráva velmi potěšila. A mě jakbysmet. Že by dnes konečně?

Na zpáteční cestě jsme se stavili na benzín. Méďa si dokázal ucucnout docela dost, ale když má někdo


takové finanční zázemí jako Majka, tak na nějaké to euro nehledí. Maruška mi nabídla, abych řídil, ale vysvětlil jsem ji, že po operaci očí nemůžu řídit auto. Zarazilo jí to. „Tak to teď asi s mou novou prací u tebe nebude tak jednoduché,“ uhodl jsem na co myslela. „Trochu jsi mě zaskočil,“ přiznala zklamaně. „Ale nějak to vyřešíme. Společně to vyřešíme. Jak to, že v práci řídíš vysokozdvižný vozík?“ „Ten nejezdí tak rychle. Pokud jedu dvacet třicet kilometrů v hodině, tak nemám problém. Ale jakmile jedu rychleji, tak jak kdyby moje oči nestíhaly reagovat. Přišli mi na nějakou vadu až při operaci. Řidičák jsem si naštěstí udělal ještě před tím…“ Bum, rána, až jsem se málem vyvrátil. Nestihl jsem dopovědět, když do mě cestou k autu vrazil nějaký opilec. Evidentně to udělal schválně, aby vyprovokoval rvačku. „Já omlouvám se, prosím,“ usmál jsem se na toho nemotoru. Jenže ten byl v bojové náladě. Chlap jak hora, o půl hlavy větší a dobrých dvacet kilo těžší. Tetování na krku, vyholená hlava a kožený oblek se skříženými hnáty dávaly tušit, že s tímto hromotlukem se asi o básníčkách nikdo moc nebaví. Začal něco posměšně povídat o mě a o Majce, ukazoval na mercedes a mezinárodně srozumitelným gestem znázorňoval soulož. „Nech toho, ty nehodný chlapče,“ oslovil jsem ho téměř otcovsky, abych ho zklidnil, a česky, aby mi nerozuměl. Nečekal jsem ovšem, že se Majka tomuto výroku tak rozhihňá. To není dobré, to by si ten bijec mohl špatně vysvětlit. A taky že jo. Výhružně se nám postavil do cesty a oběma rukama do mě žďuchl, až jsem zavrávoral. Ten má páru, ufff. Majce už také došlo, že měla smích raději udržet na uzdě, a něco mu řekla německy, čímž ho bohužel ještě více rozzuřila. Fakt nevím, proč mu tvrdila, že mám větší péro než on. Takhle se chlapi neutěšují. „Pojďme rychle pryč,“ snažila se ho obejít zavěšená do mě. Sotva jsme ho míjeli, ucítil jsem škubnutí za rameno. Hromotluk si mě natočil čelem k sobě. Byla ve mně malá dušička. Tak toto jen tak nerozchodím. Nejenže mě zmlátí jak žito, ale bohužel se na to bude dívat i moje milovaná dívka, která sice tvrdí, že mám větší péro než on, ale po dnešní nakládačce ho v životě neuvidí. Ženské mají rády vítěze a to já dnes určitě nebudu. Viděl jsem, že se schyluje k rvačce. Jemně jsem odstrčil Majku, aby mi nepřekážela, až budu zbaběle utíkat. První ránu jsem vystihl, takže jsem se úkrokem dozadu vyhnul pěsti, která kolem mě prosvištěla rychlostí blesku. Tuto ránu inkasovat, tak jsem na márách. Napadlo mě, že toto je moje jediná šance uhýbat. Kdybych mu chtěl jednu vrazit, tak si o jeho hnusný prasečí ksicht určitě zlomím svoji ručičku. Díky adrenalinu mi srdce tepalo až jsem měl strach, že se rozskočí. Najednou jsem se rozchechtal. Zvedl jsem ruky do úrovně hlavy, jak kdybych se vzdával, a bradou jsem pokynul za hromotluka. „Policie,“ukázal jsem s úlevou prstem za něj. Jestli tento typ lidí něco nesnáší a mají z něčeho respekt, tak to jsou právě policajti. Hromotluk se znechuceně otočil. Využil jsem toho, přiskočil k němu, podřepl a vší silou mu škubnutím za kotníky podrazil nohy stejně, jako to kdysi na vojně udělal cigán Dežo mně. Svalil se jak měch. Sedl jsem si rychle na něj, koleny mu přišpendlil ruky k asfaltu a dvěma prsty do véčka jsem mu píchl do očí. „Žádný pohyb nebo oči zničené!“ zařval jsem na něj. „Majko, překládej! Nech mě být, nebo skočím do auta pro pistoli a zastřelím tě! Klidně půjdu znovu do basy! Ale ty hajzle půjdeš rovnou do pekla!“ řval jsem mu přímo do ksichtu. Maruška vše velice rychle překládala sotva popadala dech. Bylo ji jasné, že moc času nemáme. Sotva se hromotluk vzpamatuje, tak mě odhodí jak peříčko a pak mě zatluče půl sáhu do asfaltu. „Nastartuj auto a otevři dveře,“ štěkl jsem znovu po Majce. Když to udělala, odskočil jsem z hromotluka jak nejrychleji jsem dovedl. Máchl po mně ještě rukou, byl to jeho poslední pokus, jak mě chytit. Naštěstí se mu to nepodařilo. Naskočil jsem do auta a vyrazili jsme pryč. Kdyby mě trefil pěstí, tak je jistojistě po mně. To byl švunk! Podobný, jako když jsem si před vojnou dělal závaží na činky z pětikilového odlitku. Bohužel jsem ho špatně upnul do sklíčidla. Ke všemu byly na soustruhu nastavené nejrychlejší otáčky, čehož jsem si hned nevšiml. Po třech sekundách jsem zjistil, že je zle. Rychle jsem vypnul soustruh pomocí velké páky u pravé nohy a přitom se naštěstí trochu odklonil do prava. Ve stejnou vteřinu mi s příšerným hvizdem proletěl odlitek kolem hlavy jak raketa a udělal díru do pět metrů vysokého plechového stropu. To nebylo jediné štěstí, které jsem v danou chvíli měl. Následoval druhý zásah mého strážného anděla. Odlitek totiž, když letí nahoru, tak také musí zákonitě letět i dolů. Ta pětikilová bestie spadla z pěti metrů nic netušícímu soustružníkovi Béďovi Maňákovi půl metru od hlavy a začala se kolem něj točit. Béďa se na točící odlitek díval jak zhypnotizovaný tak dlouho, dokud se nepřestal točit, na sekundu zůstal stát na hraně a pak se mu pomalu sesunul na nohu. To ho samozřejmě nemohlo vůbec bolet.


„Au,“ sykl Maňák jen aby se neřeklo. „Ty naděláš,“ rozhozenýma rukama jsem se snažil zlehčit situaci, ale přitom jsem koukal, kudy nejrychleji prchnout před rozzuřeným stokilovým dělníkem. „Jsi na živu? Jsi! Tak mě nechéééééj…“ řval jsem s Béďou v patách cestou k nejbližším vratům z dílny. Béďa mě díky své značné váze a pokročilému věku naštěstí nedohnal. Po půlhodině jsem se vrátil zpátky na dílnu, Maňáka už vztek mezitím přešel, podali jsme si ruce, zasmáli jsme se, že oba dva máme zrovna teď několikaminutové narozeniny a narozky se přece musí oslavit. Po práci jsem mu v hospodě koupil kalíška a vše bylo zase OK. Na druhý den si Béďa někde splašil přilbu a celou odpolední směnu ji k všeobecnému veselí měl na hlavě. Mistrovi řekl, že prohrál nějakou hloupou sázku a o mém incidentu mu naštěstí neřekl. V autě jsem se asi pět minut vydýchával. Srdce mi pořád tlouklo jak o závod. Maruška mlčela. „Majko, promiň, že jsem po tobě tak štěkl. Nebyl čas na vysvětlování.“ Nic, ani hláska. Něco ji na mně vadilo. „Já jsem na něj musel udělat ten podraz s policajtama. Jinak jsem neměl šanci.“ Pořád ticho. „Správný chlap by se mu asi postavil přímo. Jak říkávali Slováci na vojně: na férovku. Jenže co to je za férovku, když je někdo zvyklý se mlátit, umí to, má grify, zná chvaty, je větší a těžší. To má být rovnocenný souboj? To se to pak vyzývá na férovku. To je jak kdyby nějaký jedničkář vyzval pětkaře, kdo dřív vypočítá příklad z matiky.“ Asi jsem si to u ní prohrál. „Kdybych věděl, jak tě ta moje sprosťárna bude štvát, tak se nechám zmlátit. A myslím to vážně.“ „Ty jsi byl ve vězení?“ zeptala se mě po další chvilce ticha přiškrceným hlasem. Ahá, tak odtud fouká vítr. Toto ji znepokojuje. „Byl, na vojně. Jenže na vojně byl v base každý druhý voják.“ „A za co?“ měla stále obavu v hlase. Ono je rozdíl sedět za nějakou vylomeninu nebo za násilnický čin. Seznámil jsem ji s touto krátkou epizodou mého vojenského života. Konečně se zase zasmála. „Vy jste taková divná rodina. Tvůj táta střílí na všechno, co se pohne. Ty jsi věčně v base. A to jsem si myslela, že bys´ mohl dneska u mě zase přespat. No nevím, nevím. Co s tebou, s kriminálníkem?“ Jak vidím, i frau Maria se řídí naším valašským tvrzením: sranda mosí byť, i kdyby tatu věšali. Sotva jsme dorazili k Majce domů a zaparkovali auto, tak začalo co? Orgie!!!

Vrhli jsme se na sebe jak splašení. Hele, chlapi, jestli si myslíte, že následující děj probíhal jak v nějakém romanticky erotickém filmu, kdy nejdřív chlap půlhodiny svlíká ženskou, pak další půlhodinu ženská svlíká chlapa, pak se celou věčnost líbají a hladí po vlasech a na tvářích, venku za oknem mezitím listí na stromech zežloutlo a kytky v květináčích uvadly, tak se mýlíte. Od vchodových dveří až do ložnice, všude se válelo naše oblečení a svršky. Nemohli jsme se sebe navzájem nabažit a dočkat se, až se spolu svalíme na postel. Oboustranný několikaměsíční půst vykonal své. Milostnou předehru jsme měli už od první chvíle, co jsme se spolu začali před měsícem bavit, za sebou, takže teď jsme se s takovými kravinami nezdržovali. Následovalo porno nejvyšší extratřídy. Ani na ponožky jsem si nevzpomněl. Tu noc jsme šli spát až nad ránem, totálně zničení, utahaní a šťastní. Vzbudili jsme se kolem poledne. Něco tak úžasného jsem dlouho nezažil. Exmanželka o mě už několik měsíců nestála, sex s ní byl téměř vynucený a nafukovací panna byla proti ní živel, a najednou jsem měl v posteli dračici, která to chce pořád a pořád. Překrásná stepilá smyslná nenasytná nestyda, která si orgasmy dokáže vychutnat jako žádná jiná. Cítil jsem, že má ráda nejen sex, ale hlavně že má ráda mě. A to bylo v danou chvíli pro mě to nejdůležitější. Slávek mi kdysi řekl, že naše manželství je jen parodie a že až mě bude mít ženská opravdu ráda, tak to poznám. Právě jsem to poznal. Jedna věc je obdivovat holku v plavkách nebo noční košilce, vášnivě se s ní líbat, rozumět si s ní, osahávat ji na ko…prsou, a druhá věc je do ní vniknout a spojit se tak s ní v jedno tělo a jednu duši. Pro mě toto vždy znamenalo víc, než jen sex - absolutní důvěru, kterou holka může klukovi nabídnout. Anebo že je ta baba pořádně nadržená. „Na co půjdem příště do kina, Majruškorie?“ „Nechceš mi snad říct, že se spolu budeme pářit, jen když předtím navštívíme kino, že ne?“


„Pářit…to je jak v zoo. Ty máš teda výrazy. Samozřejmě, že ne. Ta Pomáda byla permanentka na všechny naše…poraď mi, jak to mám říct slušně?“ „Páření,“ nedala si pokoj. Trošku nezvyklé a málo používané slovo pro soulož, ale budiž. „Kino mi jedenkrát stačilo. Jako děcko jsem si kina užil až až. Měl jsem totiž špatnou výslovnost. Místo /Kolo dokola se točí/ jsem říkal /Kolo tokola se totí/. Celkově jsem v té době neměl moc dobré vyjadřovací schopnosti. Chodil jsem i k logopedce a ta mi doporučila, mimo jiné, hodně číst a chodit do kina, abych si obohatil slovní zásobu. Když jsem k ní šel na další kontrolu, tak se mě zeptala, jestli jsem ji poslechl a byl v kině. Řekl jsem, že jo. Prý na jaký film. Tak jsem ji vyjmenoval Laurel a Hardy, Charlie Chaplin a ještě další němé grotesky.“ Maruška se rozesmála. „Ty jsi pako.“ „No ty se směješ, ale ona moc nadšená nebyla. Tak se mě znovu zeptala, jestli jsem třeba nebyl na nějakou pěknou pohádku. No to jo, řekl jsem ji, na Krtečka.“ „S tím sis´ teda moc nepomohl.“ „Jak to, že ne? Tady…tady…toto…toto…júúúúú…stop…stop…hele. Tccc, Krteček byl oproti komikům ukecaný. S těmito výrazy jsem si vystačil celou základku a prvák na průmyslovce.“ „Kecáš, kecko.“ „Taky tě miluju.“ Hned po svátcích šla Majka zase do práce. Udržovat tři hotely v chodu, to dá fušku. Jeden den jsem šel s ní, ale nechtěl jsem ji moc zdržovat, tak jsem raději vypadl. Depejrak se věnoval svým přítelkyním a přátelům, což bylo naprosto v pořádku. Kvůli novému kamarádovi přece neopustí staré známé. Takže jsem se docela nudil. Měl jsem alespoň čas dokreslit všechny portréty a vyzkoušet, zda mi půjde malování barvami. Žádná sláva to teda nebyla. Je to úplně něco jiného než kreslit tužkou černobíle. Bude to fuška naučit se namíchat barvy a přijít na všechny gryfy. Myšlenkami jsem se stále vracel k poslední noci s Maruškou. Přestože jsem prožíval období jak v sedmém nebi a měl jsem plnou hlavu své nové lásky, neubránil jsem se vzpomínce na Magdu Malou z Valašské Polanky. Měl jsem chvíli po vojně a byl jsem do ní zamilovaný až po uši. Ona mě bohužel nechtěla. Teda nechtěla mě na vážno, ale malý náznak, že bychom snad mohli spolu mít něco nezávazného, tam byl. Jednou v sobotu jsem za ni po obědě zajel na kole a domluvili jsme se, že večer půjdeme na zábavu do jejich vesnice. Já jsem do ní zamilovaný, ona do mě ne - nic nového pod sluncem. Na to jsem už zvyklý. Třeba po dnešní noci změní názor. Někdy se dějí zázraky. Nemohl jsem se dočkat večera. V sobotu večer už bohužel do Polanky nic nejelo, tak jsem šel stopovat. Ze Vsetína je to notný kus cesty. Chvilkami jsem se vezl, ale velkou část cesty jsem běžel. Co by ale pro to člověk neudělal, že ? Však to znáte, chlapi. Dorazil jsem k Malým, rodiče mě pustili dál a řekli, že mám na Magdu zaklepat. Je ve svém pokojíku nahoře. Klepu, nic. „Magdi,“ klepu, zase nic. „Magdi, otevři, prosím tě, tady je Staňa,“ žádonil jsem jak jeskyňka. Za dveřmi bylo pořád ticho. „Pane Malý, Magda někam odešla?“ „Pořádně na ňu zatluč. Před malú chvílu tam vešla.“ „Magdo, jsi tam?“ tloukl jsem do dveří o něco razantněji. „Magdo, kurva, otevři lebo ti zmaluju zadek, šak sa týden neposadíš,“ starý Malý se s ní nepáral. „Pane Malý, to nemá cenu. Magda mě neotevře, ona mě nechce. Já to vím už dávno, jen jsem si to nechtěl připustit,“ začal jsem málem natahovat. „Magdo, sakra. Tak bude to? Máš tu ženicha.“ Jéééžíš, to je vůl. Prý ženicha. Jestli Magda o něčem nechtěla slyšet, tak to bylo právě o manželství. Nejen se mnou, ale všeobecně ji tento svazek nic neříkal a nelákal. Její oblíbená hláška byla: „Raději do pekla, než do manželství.“ Nechápu – však by si brala chlapa a ne ženskou. „Nechte toho, já tady končím, nemá to cenu,“ rezignovaně jsem si sedl na chodbě na gauč. „A to jsem si myslel, že budu s vaší Magdičkou chodit, že se někdy vezmeme, že tady u vás budu jednou doma. Já ji miluju…“ skučel jsem tak, jak jen dokáže skučet odmítnutý dvaadvacetiletý mladík. „Vstavaj, vyrazíme dvérca,“ zavelel její fotřík k útoku. Pan Malý byl malý nejen podle jména, ale i postavou. Byl mi po prsa. A byl kapánek při těle. Když jsem si vedle něho stoupl, tak jsme vypadali jak Křemílek a Vochomůrka. Anebo jak pan Pávek s Otíkem. Opřel se do dveří a zatlačil. Bez úspěchu.


„Poď, rozběhneme sa,“ chytil mě za ruku a tahal dál od dveří, abychom měli prostor pro rozběhnutí. Zatímco mě už přešla chuť úplně na všechno, Malý se dostával do ráže. Bývalého vojáka z povolání v sobě prostě nezapřel. Když dobýt, tak dobýt. Napadlo mě: jak to, že ho vzali na vojnu? Vždyť neměl snad ani vojenskou výšku. Možná si při vstupní prohlídce vzal boty s vysokým podpatkem. „Fakt to nemá cenu. Já jsem se snažil, ale ona mě opravdu nechce.“ „Neboj, šak já ji domluvím. Jak já ji domluvím…“ výhružně pohrozil ukazováčkem směrem k Magdinému pokojíku. „To je zbytečné. I ty dveře bychom zbytečně rozbili.“ „To je pravda. Víš ty co? Ideme ven, já vezmu toťkajten žebřik a přistavím ti ho k oknu.“ Hmmm, tak proto ho vzali na vojnu. Nikdy se nevzdával. Byl to malý velký muž. „Nenene, fakt ne. Já jsem do ní sice zamilovaný, ale jen platonicky.“ „Tak za ňu vlezeš oknem a vyšustaš ju platooonicky. Už by to cérka potřebovala jak sviňa drbání. Šak s ňu néni k vydržení.“ Tcccc, to snad není pravda. Určitě si vzpomněl na svoje mládí, kdy se plížíval za holkama do komůrek, jinak si ten jeho zápal nedokážu vysvětlit. „Anebo víš ty co? Možeš tu přespať na gauči a vydřeš ju ráno,“ upustil od útoku na okno a zavelel k ústupu. „Šak aj ráno to chutná, co?“ poplácal mě chlapácky po rameni, ale musel si přitom stoupnout na špičky. „Šak to do rána vydržíš, ne?“ spiklenecky na mě mrkl. Je to príma kamarád. „Děkuju, ale ne. Jdu se ožrat na zábavu.“ „Ty sa máš. Možu jiť s tebu?“ dobývání k jeho dceři nás sblížilo. Díval se na mě zespodu psím pohledem. Už jenom chybělo, aby začal zpívat: Chtěl bych být víc než přítel tvůj. „Nikam!“ pro změnu zavelela paní Malá, která doposud naše počínání nevěřícně pozorovala a ani nedutala. Takže jsem odešel od Malých sám. Na zábavě jsem to z nešťastné lásky trošku přehnal s pitím a pozdě v noci se vracel pěšky domů. Nohy jsem měl těžké, jak kdybych šel do kopce. Polanka je dost roztáhlá obec, trvalo mi hezky dlouho než jsem ji celou přešel. Konečně cedule další obce – Lužná. Sakra, já jsem takový vůl. Místo na Vsetín jdu směrem na Slovensko. No co už, otočit se a zpátky, zase projít celou Valašskou Polanku. Nakonec jsem usnul napůl cesty mezi Polankou a Vsetínem. Ustlal jsem si v Leskovci na autobusové zastávce. Když jsem později jel někdy kolem, tak jsem si vždy s úsměvem říkal: „Hele, moje ložnice, měl bych vymalovat.“ Magda se mi časem přiznala, že sotva jsem od ní odešel, tak se ji udělalo velice zle, chytila křeče, migrénu a nevolnost. Svoje dny si prostě skoro vždy protrpí. Když jsem k ní tenkrát navečer přišel, neměla ani sílu ani chuť mi cokoliv vysvětlovat a proto mi raději neotevřela. Možná to z její strany byla jen milosrdná lež, abych se necítil odmítnutím tak zahanbený. To už opravdu nevím, jak to bylo ve skutečnosti. Nechci ji křivdit. Třeba opravdu chytila spalničky, kopřivku, neštovice, černý kašel, obrnu, malárii, zarděnky, šedý zákal, zánět mozkových blan, příušnice…Taky nic nevydrží. Tož tak na Valašsku. SILVESTR Na Silvestra Depejrak přes svou bývalou kamarádku – šenkýřku zamluvil stůl v Tenne baru. Uvažovali jsme i o Formance a Pubu, kde by se dalo i tančit, ale lístky byly vyprodané ještě v době, kdy jsme se neznali. Od poslední společné noci s Majkou jsem u ní ještě několikrát přespal, i když byl Depejrak doma. Mají naštěstí tlusté stěny. A Petr spával ve své věžičce, takže se Maruška mohla odvázat. A že toho dokázala využít… Noc před Silvestrem jsem ale spal u sebe. Poslední den v roce, nenechám si ho ničím zkazit. U ranní kávy jsem bilancoval, co letošní rok přinesl. Spíš odnesl. Prožil jsem toho letos opravdu hodně, aniž bych o to stál. A co přinese příští rok? Určitě mě čeká rozvod. Věra mi nedávno poslala smsku, že už podala žádost, tak se mám připravit na soud. Požádala mě, ať se rozejdem důstojně. Odepsal jsem ji, že si nic jiného nepřeju, když už to tak dopadlo, ať alespoň mezi námi zůstane dobrý vztah. Uvidíme. Jedna věc je si to tak domluvit, druhá věc je, když začnou fungovat našeptávači. Kamarádi, kamarádky, nebo i příbuzní a noví partneři, kteří začnou do rozvádějících hučet, ať udělají nebo požadují toto a ono. A je po domluvě. Snad to dobře dopadne. Po první německé výplatě jsem si dobil kredit, takže jsem občas zavolal Adamovi a Slávkovi. I dnes jsem si s nimi trochu popovídal. Předběžně jsme se domluvili, že je během dvou měsíců navštívím, bo budu muset k soudu. Zajdeme na pivo a dáme řeč. Adamovi jsem poděkoval za balíček. Před dvěma týdny jsem


ho totiž požádal, ať mi pošle medicínu, bo mi došla. Přibalil mi k tomu ještě nějaké pochutiny, ať nestrádám, a celý balík vystlal čerstvými novinami a časopisy. To mi udělalo také velikou radost. Po dlouhé době jsem si mohl přečíst, co je nového. Když jsem v nich listoval, přišla mi na mysl jedna věc. Říkám tomu „Akta X“ v Čechách. Tak třeba záhada číslo jedna - nikdo nečte Blesk. Každý to alespoň o sobě tvrdí, že je to bulvár, který by si nikdy nekoupil, a přitom je Blesk nejčtenější deník. Nikdo se nekouká na Novu a přitom má Nova nejvyšší sledovanost. Nikdo nemá rád americké filmy, bo to je podle nich brak, a přitom na americké filmy chodí plná kina návštěvníků. Další „Akta X“ jsou z našich kuchyní. Skoro každá ženská chce mít doma svého chlapa pod pantoflem. Ale ani její nejlepší kamarádka ji nesmí říct, že je její chlap podpantoflák. Skoro každá ženská chce mít pořád a ve všem pravdu. Ale nikdy ji to nesmíte říct, že má vždycky pravdu. Skoro každá ženská chce mít vždy a vše podle svého. Ale nikdy ji to nesmíte říct, že je všechno podle ní. Skoro každá ženská se chlubí, že se v dětství nejraději hrála s klukama, protože si s nimi více rozuměla, že je naštěstí po tatínkovi a né po své matce, a pak, v dospělosti, že se ji lépe dělá v mužském, anebo alespoň ve smíšeném kolektivu, než na dílně nebo v kanclu se samými ženami. Hned na to ale bude tvrdit, že chlapi jsou jen lépe vycvičená a ochočená zvířata. Samozřejmě, že ženské najdou mnohokrát „Akta X“ i na nás chlapech a určitě budou mít i ony kus pravdy. Tak třeba… Zrovna mě nic nenapadá. A další záhada: podle průzkumu je 60% chlapů nevěrných, ale jen 30% žen. Když si uvědomíme, že jsou jen 4% teploušů, tak mi vychází, že tu někdo lže. Buď je teploušů minimálně dalších 50%, anebo těch 30% ženských je k dispozici těm 60%-ům chlapů, nebo těch nevěrných žen je daleko víc anebo těch nevěrných chlapů je daleko méně. Kde je pravda, chlapi? Já nevím. Také mě zaráží, že spousta lidí považuje sledování háčka nebo-li hororu v televizi za normální věc, ale dívat se na éčko - erotický film je podle nich úchylné. Tož nevím. Mně příjde daleko normálnější a příjemnější, když z chlapa stříká semeno, než když z něj stříká krev. Co se mně má na hororu líbit? Že tam někdo někoho chce zabít? Nahání ho s nožem, sekerou nebo sekáčkem na led – to má být normální? Dívat se, jak se někdo hrůzou nemůže ani pohnout, v očích má děs a běs…asi nejsem normální, ale mě se víc líbí pohled na krásné nahé dívčí a ženské tělo. V erotickém filmu si to oba aktéři užívají, kdežto v hororu si to „užívá“ jen jeden, většinou nějaký pošahaný magor, právě na úkor oběti. V éčku dochází mezi dvěma lidmi k tomu nejkrásnějšímu, co člověka na světě může potkat – k orgasmu. V háčku zase k tomu nejhoršímu – ke smrti. V éčku jsou většinou krásní, zdraví lidé, nádherné prostředí, pěkně vkusně zařízené pokoje, kanceláře, domečky. V háčku ponuré tmavé zakoutí nahánějící hrůzu. Tak nevím, co je pro člověka přirozenější. Asi jsem fakt Průša. Kdysi jsem si dal tu práci a počítal jsem, kolik bude v televizi mrtvol. Během jedné hodiny jsem jich napočítal patnáct. To jsem se nekoukal na žádný válečný film, ale přepínal různými kanály. Násilí je v telce přespříliš. Jaký to má dopad na děti, nechci ani domyslet. Rodiče, kdyby se rozkrájeli, tak nejsou schopní od toho děti uchránit. To by museli vyhodit televizi i počítač do koše. Anebo u nich pořád sedět, což nejde. Celý svět se mi zdá chvilkami naruby. No nic, to nevyřeším, už o tom nebudu raději ani přemýšlet. Konec bilancování, je Silvestr. Tradáááá. Márovi jsem nevolal. Zatímco Slávek a Adam nesnášejí sms-ky a raději přímo hovoří, Marek to má přesně naopak. Nerad se vykecává, raději píše. Né nadarmo je spisovatel. Kolikrát jsme si s Márou prohodili během chvilky i dvacet sms-ek. Tak trochu nás tyto zprávičky vracely do školních lavic a připomínaly dobu, kdy jsme si v hodině psali kraviny na papírky a posílali si je mezi lavicema. Ale žádné sprosťárny, jednou mi to stačilo. Z Německa jsem bohužel díky vysoké ceně Márovi moc sms-ek neposlal. Tak mě napadlo, že mu pošlu dopis. Nazdar, Pisálku. Jak se máš? Já se mám dobře. Napiš. Standa Fé P.S. Píšu si deník. Posílám Ti úryvek. Můžeš si ho přečíst: První den v Německu jsem se procházel po městě. Prší. Druhý den v Německu jsem se procházel po městě. Prší a fouká studený vítr. Třetí den v Německu jsem se procházel po městě. Prší a fouká studený vítr. Je mi zima.


Čtrvrtý den v Německu jsem se procházel po městě. Prší a fouká studený vítr. Je mi zima. V hospodě je teplo. Dal jsem si jedno pivo. Pátý den v Německu nemám co jíst, bo jsem včera utratil všechny svoje peníze za to jedno pivo. Šestý den v Německu jsem se zase procházel po městě. Chtělo by to babu. Sedmý den v Německu jsem se zase procházel po městě. Chtělo by to babu, ale nemám odvahu žádnou oslovit. Asi přefiknu černocha Johnyho. Osmý den v Německu mě Johny předběhl a přefikl on mě. Devátý den v Německu se mě v práci všichni ptají, proč mám tak vykulené oči. Desátý den v Německu jsem se procházel po městě. Prší. Jedenáctý den v Německu jsem se procházel po městě. Prší a fouká studený vítr. Dvanáctý den v Německu jsem se procházel po městě. Prší a fouká studený vítr. Je mi zima. Třináctý den v Německu jsem se neprocházel po městě, bo těmi blbými odpoledními procházkami jsem si prošmatlal boty. Čtrnáctý den v Německu konečně svítí sluníčko. Chtěl bych jít na procházku, ale nemám v čem. Patnáctý den v Německu krásně svítí sluníčko. Ležím na gauči a čumím do stropu. Šestnáctý den v Německu krásně svítí sluníčko. Ležím na gauči a čumím do stropu. Tak rád bych šel na procházku. Sedmnáctý den v Německu jsem si přinesl z práce pracovní boty, abych mohl jít na procházku, když tak krásně svítí sluníčko. Odpoledne ale zase začalo pršet. To koukáš co, jaký jsem spisovatel. Ta dynamika vyprávění, ta slovní zásoba, ta zápletka, ta pointa, to napětí, to tempo, to vypravěčské umění, ty nepředvídatelné zvraty v ději. Možná o tom mém pobytu v Německu napíšu knížku. Prvních sedmnáct dní už mám. Hele, Máro, ber to všechno, prosímtě, s rezervou. Měl jsem tady ze začátku takové stresy a nervy, že jsem neměl na babu několik týdnů ani pomyšlení. Natož na černocha. Ale už je mi fajn. Dokonce jsem si tu našel jednu Němku. Ani do bot mi už neteče. Možná se už brzy potkáme v Karlovicích, bo v únoru nebo březnu jedu na „opušťák“. Tak se měj fajn a vše nej…nej…nej… v Novém roce. Čus bambus Standakus Známku jsem měl koupenou už dříve, tak jsem jen zalepil dopis a cestou k Marušce ho hodil do schránky. Majka na mě už netrpělivě čekala. „Jak jsi prožil dnešní den?“ zajímala se. „V pohodě. Sice jsi mi hodně chyběla, ale od rána jsem si valašskoval, takže paráda.“ „Cože jsi to dělal?“ „No, valašskoval.“ „Co to je? Valašskoval?“ nechápala. No jo, vždyť je to vlastně Němka. S českým občanstvím. „Valašskovat znamená…asi takhle. S mými rodiči na chalupě se vždy dobře valašskovalo. Nejlépe v zimě, kdy nebylo moc práce a brzy se setmělo. Pořádně jsme zatopili v kachlákoch, otevřeli slivovicu, nakrájali domácí klobásy, anglickú slaninu, čabajku, špek, uzené, česnek, ovčí sýr, oharky, kvašáky, do misky jsme nasypali buráky a vlašáky, nejlepší byly papíráky, které se daly rozlousknout v ruce bez louskáčku. Mamka přes den upekla bábovku nebo štrúdl a takto jsme dokázali valašskovat až do jedné v noci.“ „A to chceš říct, že toto všechno, ty pochutiny, jsi měl dneska od rána v maringotce, jo?“ „No, všechno ne. Jenom tu slivovicu. A na dně cestovní tašky jsem v prachu našel pět posledních kvíčal, tak ještě ty jsem si dopřál. Prostě žranica.“ „Co to jsou kvíčaly? Nejsou to morčata nebo něco takového, že ne?“ „Sušené trnky, švestky,“ upřesnil jsem se smíchem. Ona je prostě boží. „Ty jsi měl s rodiči dobrý vztah, že? Podle toho, jak o nich občas vyprávíš.“ „Měl. Mohl jsem za nimi kdykoliv zajít s jakýmkoliv problémem.“ „I v pubertě?“ usmála se. „V pubertě jsem je nepotřeboval, bo jsem byl sám chytrý jak rádio. Až v pozdějším věku jsem zjistil, jak jsem se kolikrát mýlil a jaký jsem byl dežo.“ „Já jsem si s bráchou v jeho pubertě užila své.“ „Ale copak, copak? Brácha byl nezbeda?“ „Neprovedl naštěstí žádnou velkou hloupost, ale v té době s ním nebyla žádná domluva.“ „A kde vlastně teď je? U té své křepeličky?“ „Šel už napřed do Tenne baru. Prý ladit,“ ukázala srozumitelné gesto znázorňující pití kalíška.


„Jo ták. On si šel naladit náladu. Tak ho tam nenecháme dlouho čekat,“ oblékli jsme se a vyrazili na poslední oslavu v roce. V Tenne tepala zábava na plné pecky. Konfety, vlaječky, fáborky, třásně, papírové čepice a jiná výzdoba dávaly tušit, že dnešní noc si chtějí Němci užít na maximum. Odtažením několika stolů ke zdi vznikl uprostřed baru provizorní plácek, čehož hned mnozí využívali k tančení. Živá hudba tu sice nehrála, nebylo tady pro ni místo, ale to nikomu nevadilo. Kvalitní hifi věž tento handicap zcela smazala. Ikdyž měli všichni návštěvníci baru kde sedět, zasedací pořádek stejně nikdo nedodržoval. Neustále si přisedávali, odsedávali, přiťukávali si, chodili si ven zakouřit. Majka se chtěla věnovat jen mně, ale hned po pár minutách jsem ji řekl, ať se baví a tančí s kým chce, a na mě nebere ohled. To samé Depejrak. Měli tady spoustu známých, nemohli být pořád se mnou. V tomto všeobecném mumraji a veselí to prostě ani nešlo upoutat se k jednomu jedinému partnerovi. Dělal jsem to také tak. Chvíli jsem tančil s jednou partií mladých koček, za chvíli jsem zase dováděl s jinými děvčaty. V rámci mých chabých možností jsem si „povídal“, lépe řečeno spíš poslouchal a přitakal družícím se Němcům. Mám dojem, že někteří si ani nevšimli, že jim nerozumím. Kajn problém.Paráda, pohoda, veget. O půl noci jsme střelili šampus a popřáli si vše nejlepší. Majka mě vytáhla na chvíli ven. Během večera jsme samozřejmě na sebe nesčetněkrát narazili, seděli jsme spolu u stolu i u baru a pokud nám to juchající Němci dovolili, tak jsme spolu i tančili. Ale teď chtěla být se mnou sama. Jen my dva a noc. „Líbí se ti tu?“ „Jo. Super. Skvělá atmosféra. Přesně tak si představuju Silvestr. U nás jsem také zažil dost dobrých Silvestrů. Ale bohužel i takové, kdy se zábava nerozjela ani po půl noci. Ale tady to je fakt bomba! Jak začala celá hospoda zpívat Ajne Štern a Svít Károlajn, tak mi naskakovala husí kůže.“ „Také jsem si zazpívala.“ „Jo? Škoda, že jsem zrovna byl jinde, že jsem tě neslyšel,“ zalitoval jsem. Maruška si občas pobrukovala, když mi u ní v kuchyni třeba chystala kafe. Hudbu měla ráda, to jo, ale zpívat nahlas jsem ji ještě neslyšel. „Do rána je hodně daleko, určitě na zpěv ještě příjde řada,“ zamrkala na mě mnohovýznamně. „To máš pravdu. Co by to bylo za knajpu, kdybychom si v ní pořádně nezabékali.“ „Ty dvě písničky od D.J.Otziho, Ajne Štern a Svít Karolajn, se mi také líbí, i když jsem si někde přečetla, že je to jen velký kýč.“ „Na to nehledím. Ať si říká kdo chce, co chce. Když se mi to líbí, tak je mi to fuk. V Čechách zase /odborníci/ hodně kritizují Maxíky. Asi je nebudeš znát. Ale když měli vloni v létě přes den na náměstí ve Vsetíně v rámci nějaké prodejní šou vystoupení, tak za deset minut to šilo se všemi přihlížejícími. Spousta z nich začala i tančit. Jiné kapely nepohnou s diváky ani za dvě hodiny, tak co. Odborníci ať si svoji kritiku strčí za klobouk. A vůbec…jak, proč a kdo vlastně může posoudit o čemkoliv, že je to kýč? Podle jakých kritérií? Někdy mi to přijde, že je to jen taková berlička některých rádoby intelektuálů říct zjednodušeně o čemkoliv, že to je kýč. Nic tím nezkazí a vypadají moudře.“ „Přituhuje,“ políbila mě a schoulila se ještě víc do mé náruče. „Pojď, vrátíme se do tepla.“ „Ještě chviličku. Jen takovou…malou…chviličku,“ vychutnávali jsme si naše soukromí. Hned ve dveřích do putyky mě čekal šok. Hifi věž byla vypnutá a Depejrak společně s dalšími kamarády měli vytáhlé kytary – dvě dvanáctistrunné španělky, k tomu benžo a vozembouch. Tak to jsem nečekal, to bych do Petra neřekl. „Brácha je borec. Občas, nejen na Silvestra, se tady sejdou a zahrají si,“ vysvětlila mi Maruška. „Dobrý, fakt dobrý. To teda čumím. To je super !“ znovu mi naskočila husina. „Návštěvníci baru věděli, že se tady dnes bude hrát na kytary?“ „Jo. To už je několikátý rok po sobě, kdy tady hrají na Silvestra. Do půlnoci hraje kazeťák a pak hrají kluci. A podle toho, jak se to osazenstvu líbí, hrají až do rána. Občas si dají pauzu, to se zase pro změnu zapne magič a tak se to střídá, aby to nebylo tak jednotvárné.“ „Odskočím si, Majko, na WC,“ omluvil jsem se a úprkem jsem běžel ne na WC, ale do maringotky pro foukací harmoniku. Za chvíli jsem byl zpátky. Jak se k nim přidat? Musí hrát něco, co znám. Zatím hráli většinou jen německé šlágry, dechovky, lidovky, country. Sice melodické a rytmické, ale neznal jsem je. A také musí písnička začínat od Cé, bo mám foukačku laděnou právě do této toniny. Čekal jsem ještě další dvě písničky, ale pořád nic. Znáte to, chlapi. Když jste muzikanti anebo třeba fotbalisti a nemůžete hrát, jaká to jsou muka. No nic, začnu sám. Počkal jsem na pauzu, kdy si hudebníci dopřáli lok piva, využil jsem toho a začal hrát.


První se z překvapení vzpamatoval hráč na vozembouch a začal do rytmu paličkou tlouct do bubínku. „To znám. Dobrý. Hréj, hréj,“ přidal se vzápětí Depejrak na kytaru. Po chvíli další kytarista začal basovat. „Z Kentaky do Tenesí, přes hory a přes lesy…“ nádherný zpěv, až mi z toho po zádech přeběhl mráz. Otočil jsem se, kdo tak krásně zpívá. Majka! Spiklenecky na mě mrkla, jak kdyby chtěla naznačit: Však jsem ti to říkala, že i na zpěv dojde. Krásný čistý dívčí zpěv mě vždy dokáže odrovnat. Přestal jsem foukat do harmošky a přidal se k ní druhým hlasem. Němcům se naše vystoupení evidentně líbilo. Nezpívali sice s námi, ale podupkávali si, tleskali do rytmu, tančili, bavili se. Po této písničce jsme zahráli ještě několik dalších českých hitů, samozřejmě nesměl chybět ani Vinnetou, Sedm statečných a u Černého korzára se opět rozezpívala celá hospoda. Ti němečtí pacholci uměli všichni italsky. Alespoň teda tuto skladbu.

I Maruška si na chvíli vzala do ruk kytaru a tak mě odrovnala ten večer už podruhé. Šlo ji to skvěle. Sice ne tak dobře jako jejímu bráchovi, ale i tak byla dost dobrá. „Majko, je něco, co neumíš?“ polichotil jsem ji. „No…řídit raketoplán bych si asi netroufla,“ usmála se. „I když…kdyby tam byl srozumitelný návod…“ Před svatbou jsme parta muzikantů od nás z práce chodívali občas hrávat do jedné zahradní restaurace kousek za město. Věru bohužel muzika vůbec nezajímala, takže na naše sezení s kytarami jsem časem přestal chodit. Škoda, byli jsme docela sehraní. Dokonce si nás zvali na různé dílenské akce a zájezdy, bo mí hudební kolegové to vždycky dokázali pořádně rozjet a roztočit. Někteří z nich totiž hrávali v osmdesátých letech v místních bigbítových kapelách, takže měli skvělou průpravu. Byl jsem oproti nim šumař, ale na foukačce se nedá nic zkazit. Jednou přišly na dílenskou akci mimo jiné tři holky z…z…řekněme z jedné vsi mezi Vsetínem a Střelnou. Tato dědina je známá tím, že v ní bydlí velice pobožní lidé zvyklí chodit každou neděli do kostela. Děvčata odtud byla většinou nedotknutelná, nemluvila sprostě, nekouřila, pila jen decentně a spousta z nich zastávala názor, že první sex by měl být až po svatbě. No prostě…nééébyt svatba, nééébyt laska, týýý muj mýýýši olasku. Nám ogarům se to na jednu stranu velice líbilo, mít nedotčenou holku, která je celý život věrná. Na druhou stranu: kdo by se ale furt kvůli tomu ženil, že? Prostě jsem na tuto stranu Valašska na zábavy nejezdil. Byly to tři krásné příjemné slušné holky. Zejména Anička. Celý večer jsme po sobě pokukovali a každou chvíli jsme si šli ven popovídat. Mezi řečí nějak vyplynulo, že už nechce být nedotknutelná a že na sex nechce čekat až po svatbě, ale jednu podmínku měla. „Budeš se mnou chodit?“ „Budu, budu, budu,“ přitakal jsem horlivě jak splašený oslík. Lhal jsem, jak když tiskne. Takovou štreku dojíždět do vzdálené dědiny, tccc. Těch projetých peněz, toho ztraceného času, který jsem mohl trávit lépe. Jenže v danou chvíli jsem byl schopný slíbit cokoliv, jen aby byl kocour v troubě. Domluvili jsme se, že si ještě chvíli zazpíváme a pak se nadobro vytratíme. Byl jsem svobodný, naši odjeli na chalupu, tím pádem jsem měl volný kvartýr. Ukažte mi jednoho jediného kluka, který by toho nevyužil. A vůbec…ona si začala, ona chtěla přijít o věneček. Já jsem v tom nevinně. Vrátili jsme se k ostatním a Anička se přidala se zpěvem ke svým kamarádkám: „Tony můj, Tony můj, Tony můj, při mně stůj.“ Zpívaly nádherně. Hrály na kytaru a zasněně se přitom dívaly do dálky. Snily si svůj sen o dokonalém chlapovi, princi na bílém koni, za kterého se jednou provdají a budou s ním mít kupu dětí. Hele, chlapi, já se těmto holkám v žádném případě nevysmívám. Každý má své sny a touhy. Jim by zase jistě přišel divný a směšný, určitě i povrchní, můj sen být zazobaným rentiérem. V nadšeném očekávání, že za chvíli budu s Aničkou v ráji, jsem se k nim přidal, ať vidí, že jsem také romantik. Více se tak prohloubí její začínající láska ke mně. Procítěně jak nejlépe jsem dovedl a abych ukázal, kolik je ve mně něhy, jsem hlubokým hlasem začal zpívat s nimi. „Tony můj, Tony můj, Tony můj, ty si chuj.“ Moment, moment, nezpívá se tam něco jiného? Pozdě. Anička naštvaně položila kytaru a odešla. Zneuctil jsem jejich téměř hymnu. To se neodpouští. Ještě mi stihla říct, že si myslela, že jsem jiný. Romantický,


jemný, chápavý. Dyť jo, sakra. Ten večer jsem ji už neviděl. Pak se, chlapi, nedivte, že raději foukám do harmoniky než zpívám. NOVÝ ROK Hned první den v práci jsem zašel za Dietrichem a řekl mu, že chci skončit. „Já být…tady…tak dlouho, že…vy hledat…jiný pracovník…a teprve…pak já odejít. Čtrnáct dní nebo měsíc nebo dva měsíce,“ nabídl jsem mu pro obě strany výhodnou domluvu. „Nový pracovník…být Erich?“ otázkou jsem mu navrhl alternativu za mě. Tato možnost se Arniemu moc nezamlouvala. Nedávno ho přece propustili. „To být…pro něho…nová možnost. Nová šance. On už…žádný alkohol…v práci…nikdy nepít. Pro něho…již nyní…vše jasné, že žádný…alkohol v práci,“ přimlouval jsem se za něj. Kromě toho jednoho dne, kdy nadýchal zbytkový alkohol, bylo na Ericha spolehnutí. Proč by si nezasloužil druhou šanci? Když nic jiného, alespoň jsem Arniemu nasadil brouka do hlavy. Dietrich nakonec vzal Ericha zpět. Svému nadřízenému ale řekl, že končím ve zkušební době ze dne na den a že tak rychlo by nikoho zkušeného a znalého prostředí nesehnal. Proto se rozhodl vzít zpět toho provinilce, za kterého se zaručí. Moje vstřícná snaha, že bych pro tuto firmu pracoval tak dlouho, abych ji nedostal do těžkostí, tak sice vyzněla do ztracena, ale co. Hlavně že jsem pomohl Erichovi. I kdybych se v hotelu neuchytil a šel z nové práce pryč, pochybuju, že by mě firma Wagner vzala zpátky. Po necelých třech měsících jsem tedy opustil firmu, naposledy si prošel místa, kde jsem chvíli dělal, rozloučil se s kolegy a zmizel. Když se člověk loučí s místem, o kterém ví, že už ho více neuvidí, je to zvláštní. Třeba na dovolených anebo právě při změně zaměstnání. Napadlo mě, že ještě smutnější je, když se člověk s některými místy nikdy nerozloučí. Nikdy si je neprojde s tím, že je tam naposledy. Jako malí ogaři jsme celé dny lítali po kopcích, lozili po střechách nebo příkopách, měli svoje tajné bunkry, skrýše anebo jen zkratky přes les nebo dědinu. Stačilo, aby jednoho listopadu napadl sníh a po půl roce v dubnu stál, a my jsme zničehonic zestárli a na tyto místa jsme se už nikdy nevrátili, bo nám to přišlo hloupé. Jako zábava pro malé kluky. Co jsme se jen nalozili třeba po zábradlí před našim domem. Závodili, kdo ho přejde bez pádu a kdo bude rychlejší. Pak z něho jednou, ani nevíte kdy naposledy, seskočíte a už na něj nikdy nevylezete. Anebo vystřelíte na branku, myslíte si, že si zase někdy půjdete zahrát fotbal, ale už k tomu nikdy nedojde.

První den v novém zaměstnání byl opět příšerný. Jako pokaždé, když někde jdete poprvé, i tady se mi všichni zdáli nepřátelští, protivní, nedůvěryhodní. Nebyli ve skutečnosti takoví, já vím, ale ten pocit jsem z nich měl. Snad stokrát jsem musel každému, koho jsem potkal, vysvětlit, že se moc omlouvám, že neumím německy. Že umím říct jen několik frází, že rozumím jen několika slovíčkům. Nikdo mi to nevěřil, bo jsem tyto věty uměl vyslovit s takovým krásným německým přízvukem, že i přes toto tvrzení na mě všichni spustili vodopád otázek a slov. Dežaví – jak kdybych vám to už jednou říkal - jak kdybych vám to už jednou říkal. Tento odtažitý přístup byl umocněný tím, že jsem tady nastupoval jako protekční pracovník. Všichni moc dobře věděli, že chodím s majitelkou a občas u ní zůstávám i přes noc. Proto se na mě dívali přes prsty. Nehledě na to, že jsem se jim sám přiznal, že neumím německy. Zlatý „grose štapla“. Při jezdění s vozíkem jsem němčinu nepotřeboval a rychle jsem si získal respekt tím, že mi šla práce od ruky. Tady to ale ze začátku dost dřelo. Po několikerém upozornění, s čím se na mě mají obracet a co už moje náplň práce není, se ale časem vše urovnalo a začalo se mi v práci docela líbit. Vytyčili jsme si s kolegy pracovní mantinely, ve kterých se máme pohybovat. Hned od prvních dnů jsem se vžil do rola údržbáře a sám od sebe jsem Marušce navrhoval, co je třeba udělat, opravit anebo skrášlit. Majka v tomto směru na mě dost dala a nechala mi volnou ruku. Některé úpravy se i ostatním zaměstnancům nejen líbily, ale byly hlavně praktické, takže mnohým ulehčily anebo alespoň zpříjemnily práci. Tak jsem začal konečně získávat i jejich náklonnost a už se na mě nedívali tak zamračeně jako první dny. Majka, když viděla, že to dělám dobře, tak mi během ledna postupně dala na starost i ostatní dva hotely. Bylo to logické řešení, práce na jednom hotelu nebyla na celou směnu. Když k tomu připočtu i větší plat, tak jsem začal být velice spokojený. V hotelu "Santa Fe" byl volný pokojíček, ve kterém jsem mohl vegetit. Přespávat, koupat se, dívat se v


televizi na více programů, než v chatce na MTV. Neplatil jsem za to nic. Nebylo to tím, že jsem Majčin přítel. Ani po ostatních z personálu, kteří využívali toto ubytování, nechtěla Majka za podnájem platit. Byl to takový bonus k výplatě. Uvažoval jsem, že v tom případě je zbytečné si držet maringotku, ale zase bych už nebyl Majčin soused. Takže zatím jsem přespával na obou místech. Vlastně na třech, bo i u Majky jsem byl pečený vařený. Koncem ledna mi Majka sdělila radostnou novinu, že nás její brácha zve do Brazílie do Rio de Janeira. On si tam totiž zase po Novém roce odskočil zapracovat, jak sám říkal. Pokud se nestane nic mimořádného, tak si už brzy splním svůj sen. Navštívím tuto krásnou zemi. Depejrak jen tak mimochodem připomenul, že se v té době koná v Riu karneval, na který se určitě půjdeme podívat, a prý má konkrétně pro mě ještě jedno velké překvapení. „Ty tušíš, Maruško, co by to mohlo být za překvapení? Prý nějakou brigádu,“ byl jsem napnutý jak kšandy. Kdyby nepoužil slovo „brigáda“, tak bych si tipnul, že mě chce vzít na fotbalový zápas Flamenga. Jenže brigáda? Co to jenom může být? „Vůbec netuším, co pro tebe chystá. Ale jak znám Petra, tak to bude nějaká kravina, takže se moc netěš. Určitě tě do něčeho namočí a pak poletíš z Brazílie jak namydleným bleskem.“ Od té doby jsem byl nedočkavý jak malý ogar. Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy na něco těšil. Když se člověk nemá na co těšit, tak je to zlé. Anebo když si nemůže plánovat budoucnost, jako my s Věrou. Děti jsme neměli a díky švagrovi jsme si ani nemohli plánovat, co uděláme s baráčkem. Neměli jsme společnou budoucnost a možná i to přispělo ke krachu našeho manželství. Dobrou náladu mi trochu kazil fakt, že mě čeká v březnu rozvod. Termín našeho soudu už byl stanovený. Už abych měl tuto nepříjemnost za sebou. Víc by se mi líbilo, kdyby to bylo naopak. Nejdřív rozvod a pak výlet do Brazílie. Ale člověk nemůže mít všechno. Mohlo by to tak být, ale v tom případě bych neviděl karneval. A ten jsem si v žádném případě nechtěl nechat ujít. Kdo by čekal zase celý rok? I v tomto případě jsem ocenil výhodnou změnu zaměstnání a to, že mi šéfuje Majka. Kde jinde bych mohl bez ptaní dostat tolik dní dovolené, kolik potřebuju, a v termínu, jaký mi vyhovuje? Majka jako majitelka to měla úplně bez starostí. Stačilo jí předat pokyny a příkazy svému zástupci. Za mě v době mé nepřítomnosti zaskočí manžel prodavačky z Fuldy, který tuto práci měl dělat do té doby, než tu nastoupím. Před naší dovolenou v Brazílii jsme ještě stihli ve Frankfurtu navštívit koncert s předními německými a jinými evropskými i americkými zpěváky a skupinami. Nejvíc se nám líbil opět D.J.Otzi a jeho Ajne Štern a Swett Caroline.

Skvělá atmosféra. Padesát tisíc návštěvníků při těchto skladbách skanduje, zpívá a tančí. Ono to bude tím, že je to kýč. Líbí se to Němcům, tak to podle některých přece jasně musí být kýč. Ať žije jednoduchost. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na naše Silvestry na Václaváku a Nedvědovy „Stánky“, které tam zpíval. Pěkná písnička, líbí se mi, ale podle mě patří na Silvestra spíš rokenroly, Maxíci, Laura s tygrama, Děda Mládek ilegal band, Kabáti V pekle sudy válej a podobné divočiny, které rozpumpují zábavu na maximum. Když jsem se dříve díval v televizi na přímý přenos ze silvestrovského Václaváku, tak jsem vůbec nelitoval, že tam nejsem. Ale když jsem si během tohoto večera přepnul na nějakou německou stanici, tak mě dost mrzelo, že tam nejsem, bo takové oslavy jsem vždy chtěl prožít. Ve Frankfurtu sice už nebyl Silvestr, ale vřelo to tam i bez toho, aniž by to byl poslední den v roce. V tomto Němce dost obdivuju. Ale jinak jsem vlastenec každým coulem, hrdý na Česko. Tak třeba když v nějakém americkém filmu řekl hlavní hrdina, filmová hvězda první velikosti, slovo „Česká republika“ nebo „Praha“, tak mě vždy moc potěšilo, že se o naší malé zemičce ví a mluví. Nejlépe v dobrém světle. Anebo když v zahraničních filmech hrají naši skvělí herci, třeba Roden, Táborský, Dolly Buster…no…ta zrovna ne. BRAZÍLIE Na vojně jsem letěl čtyřikrát letadlem. Malou vojenskou andulou, se kterou si kdejaký nadýchaný obláček dělal, co chtěl. Samé propady a prudká naklánění, samé nepříjemné turbulence. Andula se třepala jak žebřiňák na kočičích hlavách, až jsem měl obavy, že v ní povolí všechny šroubky a mně vypadají ze zubů


všechny plomby. Podíval jsem se na trup, je to dobré, nejsou tam šrouby, ale nýty. Snad to ještě půlhodiny vydrží než přistaneme. Přestože ostatní vojáci dělali hrozný kravál, snažil jsem se poslouchat zvuk motoru, jestli nevynechává. Samozřejmě, že vynechával. Jednou pracoval na vyšší výkon, jindy zase jen trošku brumlal. Podle toho, jak to pilot právě potřeboval. Dokonce se mi zdálo, že chvíli plachtíme bez motoru, ale to jsem měl asi jen zalehlé v uších. Teď jsme ovšem letěli kolosem, se kterým by nepohnulo ani tornádo. Tak tornádo asi jo, ale menší bouřkové mraky neměly šanci. Let do Rio de Janeira proběhl bez problémů a náležitě jsem si ho vychutnal. Očekával jsem pokoukáníčko na příjemné sympatické letušky. No, chlapi, jedna z nich skutečně vypadala jak… jak… Marfuša z Mrazíku. Prisambohu, že nezveličuju. Jak kdyby ji z oka vypadla. To děvče za to samozřejmě nemůže, jak vypadá, ale kdyby se jen třeba jinak učesala, vypadala by určitě lépe, bo horší to už ani být nemohlo. Na letišti na nás už čekal Depejrak. „Jaký byl let?“ zeptal se nás klasickou zdvořilostní frází. „Já to skoro celé prospala,“ přivítala se Majka se svým bráchou polibkem. „Fajn. Letěli jsme jedničkou třídou, pohoda, paráda, ale mělo to i nedostatky. Tak si třeba představ, Depejraku, jednička třída a nejdou tam otevřít okýnka,“ zažertoval jsem na uvítanou, nasedli jsme do vypůjčeného bouráku a vyrazili k Petrovi domů.

Město mě vascinovalo. Je obrovské. Má asi šestkrát více obyvatel než Praha. O Rio de Janeiru se v encyklopediích píše, že je jedním z nejkrásnějších měst na této planetě. Je to pravda. Směle může konkurovat i Praze. Rio je přístav obklopený svěží přírodou, vysokými horami, nádherným mořem a světoznámými plážemi Copacabana a Ipanema. Pohořím je rozděleno do čtyř oblastí: centrum, západní zóna, severní zóna a jižní zóna. Marušku nejvíce zajímala jižní zóna se spoustou městských památek. Mě a Depejraka zase lákala severní zóna, kde je světové proslulý stadion Maracana. V západní zóně je nejmodernější část města - Barra da Tijuca, Recreio dos Bandeirantes, s vynikajícími plážemi. V samotném centru města jsou sídla většiny kulturních a historických míst. Ubytovaní jsme byli mimo centrum, bokem největšího mumraje, ale naštěstí dostatečně daleko od tzv. „favelas“ – slumů v chudinských čtvrtích, kde je kriminalita na denním pořádku. Depejrak bydlel v obyčejném pronajatém bytě, žádný přepych. Pro nás tři to bylo trochu těsné, ale těch několik dní vydržíme. Stejně tam budeme chodit jen na noc přespat. A to, kdo ví, jestli… Kde si ale Petr nenechal přepych ujít, byla jeho luxusní, okázalá kancelář, do které nás zavedl hned první den dopoledne, bo musel ještě vyřídit jednu neodkladnou záležitost, a teprve potom si dát několikadenní oddych s námi. Kancelář sídlila v asi padesátipatrové prosklené budově, jejíž modravý nádech působil sice trochu ledově, ale vzhledem k hicům, které tu panovaly, to byl spíš plus. Mrakodrap vypadal velmi majestátně. „Tam mě nepustí. Podívej, co mám na sobě,“ vyslovil jsem nahlas své obavy. „To neřeš.“ „Tobě se to řekne. Ty jsi oblečený jak z titulní stránky nějakého žurnálu o největších obchodnících na světě. Jak z Forbesu. Majku by s tím jejím krásným kukučem a v těch nádherných minišatečkách pustili i k papežovi a mě pošlou šupitopresto zpátky na pláž,“ obhlížel jsem si svoji vizáž rozevlátého playboje. Moje obavy byly zbytečné. Sice jsem tam mezi ostatními působil jak pěst na oko, ale vzhledem k tomu, že jsem tam nebyl pracovně, tak jsem byl všem ukradený. Na ostatních zaměstnancích tohoto mrakodrapu jsem ale mohl oči nechat. Nevyznám se v modě, ale bylo mi jasné, že jsou vesměs oblečení podle nejnovějších trendů. Chlapi, hlavně ty baby! Jak ony umí prodat svoje přednosti. V Evropě nebo Americe by jim možná takové výstřihy a rozparky netolerovali, ale Latinská Amerika je hold Latinská Amerika. Majka si všimla, že se v tomto prostředí v kraťasech a rozhalence necítím nejlépe, přitulila se ke mně (možná to bylo i pro tu velkou konkurenci krasavic) a zašeptala mi, že jsem stejně nejkrásněji oblečený chlap na celém světě. „Máš dobrý vkus,“ snažil jsem se přenést svoji nervozitu v žert. Sotva jsme vešli k Petrovi do kanceláře, zůstal jsem jak opařený. Mohl jsem si stokrát říkat, že se nesmím chovat jak obyvatelé Hoštic na zájezdu v Itálii, ale brada mi spadla i tak. „Musím patřičně reprezentovat a zapůsobit na klientelu, jinak bych tady skončil. A to kopu přinejlepším desátou ligu. Ti největší nemovitostní magnáti a byznysmeni jsou na tom o několik tříd výš. Těm nesahám


ani po kotníky,“ vysvětlil nám Depejrak, když si všiml mých obdivných pohledů. „Tak takový kanclík znám jen z latinskoamerických telenovel. Fakt čumím. Máš to tu moc pěkné…dobře sladěné…hmmm,“ rozhlížel jsem se kolem dokola. „Ty barvy na stěnách, nábytek, doplňky, obrazy. To nemá chybu.“ „No já žasnu,“ přidala se k mému obdivování i Maruška. „Sice jsem viděla tvoji kancelář na fotkách, co jsi mi kdysi dávno poslal, ale skutečnost je ještě velkolepější. Předčilo to veškeré mé očekávání. Jsi borec, brácho.“ „To sis´ tak zařídil sám?“ zeptal jsem se. „Kdepák. Na to nemám buňky. Najal jsem si na to architekta,“ přiznal se nám Petr. „Hele, šéfová, vyptej si, prosím tě, telefon na toho architekta. Také chci takovou kancelář u mojí kotelny,“ obrátil jsem se na Marušku. Dělal jsem si srandu, abych zakryl závist. Nejsem závistivý, ale špetka této negativní vlastnosti ve mně, i když jsem nechtěl, zahlodala. „Budeš chtít i pozlacené kliky?“ nenechala se zaskočit. „Spíš bych bral pozlacenou lopatu,“ odpověděl jsem Majce. Byl to samozřejmě nesmysl, bo s lopatou jsem nepracoval, přestože jsem měl na starost topení a tzv. kotelnu. V hotelích se topilo plynem, takže žádná dřina, žádná ruční práce, žádná lopata, žádné uhlí jako dřív. „To byl můj sen,“ pokračoval jsem, „mít svoji kancelář, když jsem dělal finančního poradce. Jojo, jaké já měl plány,“ posadil jsem se do nabídnutého koženého křesla, napil se Depejrakem nalitého koňaku a pokračoval. „Dokonce jsem měl vymyšlené i logo, které jsem chtěl mít na svých propagačních materiálech a v záhlaví hlavičkového papíru. Mnou nakreslený miniportrét Vlasty Buriana. Poradenskou firmu jsem chtěl nazvat /Ducháček vše zařídí/. Ne TO, ale VŠE, abych neměl stejný název firmy jako je ten starý film pro pamětníky. Vymyslel jsem i reklamní slogany, spoustu reklamních sloganů. Třeba: /Ducháčkovi věřily už vaše babičky./ Ale nikdy jsem se neodhodlal opustit práci a začít se poradenstvím živit na plný úvazek. Teď už jsem z toho vypadl a už bych to ani dělat nechtěl. Šak su údržbář, tož ne?“ „A šikovný,“ doplnila Majka, aby mě podpořila a potěšila, když viděla, že se pořád trošku trápím nesplněným snem. „Tak toto je ten velký svět,“ rozjímal jsem nahlas. „Svět mrakodrapů, tvrdých obchodníků, velkých peněz, investic, svět luxusu a bohatství. Svět, o kterém sní spousta lidí a jen nepatrnému množství se vyplní.“ „Ono, Stenly, ale někdy není o co stát. Je to dřina. A je kumšt zůstat v těchto obchodech na rovné ploše a nedostat se na šikmou. Na druhou stranu zákona se dostaneš hned, ani o tom nevíš. Měl jsem několik nabídek na velmi výnosné obchody, kdy bych byl po několika pofiderních transakcích zaopatřený do konce života, ale hrozilo to nejen kriminálem. Mohl bych přijít i o kejhák. Děkuji, nechci. Raději budu kopat, jak už jsem říkal, desátou ligu, než být na vrcholu této pyramidy a nemít čisté svědomí a zašpinit si ruky. Za to mi nestojí ani ty největší prachy.“ „Drogy?“ nadhodil jsem. „Takhle přímo mně to nikdo neřekl, takže nevím, jestli to byly zrovna drogy, ale čisté obchody to nebyly. Jen si mě jedna skupina „obchodníků“ nezávazně prověřovala, co všechno jsem schopný pro zisk udělat, aniž by mě ale cokoliv konkrétního řekli. Hlídali si záda. Když viděli, že je pro mě úplné tabu jít do křížku se zákonem, tak se vytratili.“ „No já bych tě hnala, kdyby ses´ spolčil s někým takovým. To by byl mezi námi konec, i když kromě tebe nikoho nemám. Teda, neměla jsem,“ podívala se Maruška na mě. „Vůbec nemuselo jít o drogy. Stačí, abys´ pro svůj obchodní záměr třeba někoho vydíral nebo unesl. Ty praktiky jsou kolikrát velice drsné. Ale přísahám vám oběma, že jsem se nikdy na ničem takovém nepodílel.“ Myslím, že nám to Depejrak ani nemusel víc vysvětlovat a obhajovat se. Jeho sestra ho zná celý život, takže je jí jasné, že nikdy v ničem špinavém nejel. A mě stačilo těch několik společných příhod, abych měl stejný názor jako Marie. „Dokonce jsem jednu dobu dostával i výhružné anonymy. Nebylo to nic příjemné,“ doplnil ještě Depejrak. „No to mi povídej, s tím mám také zkušenosti. Také jsem dostal anonymy. Sice se jednalo jenom o neškodné pomluvy, ale i tak…,“ přispěl jsem svou špetkou do mlýna. „Říkáš /neškodné/. Já si myslím, že žádný anonym nemůže být neškodný. I pomluvy napáchají spoustu zla, i když se nejedná přímo o život.“ „Tobě vyhrožovali přímo smrtí?“ zeptala se Maruška s velkou obavou v hlase. „Ne, to ne. Až tak vyhrocené to nebylo. Ale vyhrožovali mně, že zničí moje obchodní transakce právě šířením pomluv. Oni tomu říkali: zveřejňování negativních informací. Víc nic. Žádná nábojnice v obálce ani černá známka. Nakonec se ale ukázalo, že je to jen planý poplach. Pokus nějakých mladých amatérských vyděračů.“


„Mně přišly jen tři dopisy, když jsem kandidoval za jednu malou politickou stranu. Můj kámoš Marek žijící v Praze chtěl pomoc svému známému, předsedovi právě této strany, který chtěl mít v místě mého bydliště kandidáta. Tak jsem to pro Marka udělal. Ty anonymy mi byly ukradené. Co mě však překvapilo bylo to, jaký jsem si udělal sám o sobě obrázek. Zarazilo mě, koho jsem PRVNÍHO podezříval a koho VŠEHO jsem podezříval. Bylo to zajímavé poznání sebe samého.“ „Tak tyto úvahy jsem neměl. U mě bylo jasné, že se jedná o vydírání od lidí, které vůbec neznám.“ „Zaměstnáváš tady někoho, Depejraku, anebo jsi na všechno sám?“ zamluvil jsem raději toto nepříjemné téma. „Mám jen jednu sekretářku Kamilu, která se mi stará o domlouvání schůzek a o drobné papírové záležitosti. Také mi vaří skvělou brazilskou kávu Santos…“ http://www.cerstvakava.cz/#a_aid=10510568 „Santos? To ti musí lézt hore krkem jako věrnému fandovi Flamenga, ne? Myslím to kafe, ne ta sekretářka,“ skočil jsem mu do řeči. „Za Santos hrál Pelé, že?“ No jo, Pelé. Nikdy jsem ho neviděl hrát a přesto je to pro mě největší ikona fotbalu, i když by ho teď některé nynější hvězdy určitě předčily. „Moment,“ vyskočil Petr z křesla, šel ke stolu, zvedl sluchátko a něco portugalsky domlouval. Během malé chvilky se ve dveřích objevila vskutku reprezentativní mladá dívenka a s milým úsměvem nám podala vonící kafe. „To je Santos káva?“ zeptal jsem se ji zbytečně německy hned poté, co jsem ji s mírným ukloněním hlavy pozdravil. „Jes,“s anglickým souhlasem mi oplatila úklonu. „Už jsem jedl, nemám hlad,“ zažertoval jsem. „Ta mladá žába mi tyká,“ zahrál jsem sourozencům Šmídovým překvapeně uraženého. „To jsou dneska Brazilky,“ kroutil jsem nevěřícně hlavou. Depejrak nás navzájem představil a Maruška se s Kamilou ihned pustila do hovoru. Toho jsme okamžitě s Petrem využili a znovu si nalili koňak. „Ať si holky pokecají. Společníky teda nemáš,“ vrátil jsem se ještě jednou k nedopovězenému tématu. „Ne, nemám. Ty bys´ měl zájem dělat se mnou ?“ „Ani v nejmenším. Kdepáááák. Mně je, Petře, dobře tam, kde jsem teď. Ono je jedna věc přát si pracovat v takovém prostředí, jaké tu máš, a druhá věc je skutečně to dělat. Toto není svět pro mě, nepatřím tady. Nezvykl bych si na to. Ani bych to nezvládl, i kdybych uměl několik světových jazyků, natolik se už znám. Ale díky za nabídku.“ Je to tak, chlapi, jedna věc je mít sen a druhá věc je, když se ten sen splní. Pak může být člověk rozčarovaný, že to není to, co si přál. Že měl vlastně jinou představu o svém snu. Depejrak si na chvíli odskočil vyřídit pracovní záležitost, kvůli které tady přišel. Holky si navzájem padly do oka, nepřetržitě spolu švitořily a hihňaly se jak nejlepší kamarádky. Lebedil jsem si v křesle a skrz prosklené dveře sledoval mumraj na chodbě a kochal se pohledem na tyto pracující lidi. Oknem jsem pozoroval okolní mrakodrapy. Úžasný pohled. Jako titulní stránky webovek různých investičních fondů a finančních společností. V následujících dnech jsme se seznamovali s městem. Nejkrásnější výhled na Rio byl samozřejmě z hory Pao de Acucar, nebo-li z Homole cukru, a také od majestátné sochy Krista Vykupitele, jež je považovaná za nový div světa, postavené na hoře Corcovado. Výlety do města a okolí jsme střídali s návštěvami čtyřkilometrové pláže Copacabana.

Koupání v křišťálově modré vodě, opalování na sluncem vyhřátém písku, krásně opálené Brazilky v bikinách, bary, luxusní restaurace, hudební a noční kluby, relax – tomuhle říkám ráj. Po večerech jsme se procházívali po Copacabana promenádě, která se táhne hned vedle pláže. „Co bude s tím překvapením? S tou brigádou? Mně se ale ještě moc pracovat nechce. Klidně tady prolenoším celou dobu,“ uhodil jsem po pár dnech pobytu na Depejraka. „Dnes večer jdeme na Maracaná. Flamengo hraje s Corinthians. Sehnal jsem lístky.“ „Wow. Super!“ zalapal jsem po dechu. Plní se mi můj sen z dětství. Tak trošku jsem s tím sice počítal, že bychom mohli jít na utkání Flamenga. Ale když to Depejrak řekl, jak pravíme my, Valaši - na plnú hubu, tak se o mě pokoušely mrákoty. Vůbec mi mé přání nemuselo vyjít. Petr třeba nemusel sehnat lístky anebo i se sestrou mohli mít v plánu úplně něco jiného než fotbal. V tom případě bych je horko těžko přesvědčoval, ať jdou kvůli mně na zápas Flamenga. I když si myslím, že by mi vyhověli.


„Akorát nevím, jestli se ti bude chtít s námi, Maruško,“ obrátil jsem se na přítelkyni. „To tě asi moc zajímat nebude.“ „Tak to se mýlíš, Staňku. Fotbal moc nemusím, ale tady si to samozřejmě nenechám ujít,“ překvapila mě a zároveň potěšila frau Maria. „Hele, Depejraku, víš co by mě zajímalo? Když hrají proti sobě národní týmy Německa a Česka, komu fandíš? Říkals‘, že ikdyž žiješ celý život v Německu, tak jsi i český vlastenec. Tak schválně…“ „Je mi to úplně jedno. Fandím tomu, kdo hraje hezčí útočný fotbal, víc bojuje, víc se snaží a kdo si výhru zaslouží. Ale ať vyhraje ten nebo ten, mám radost z jakéhokoliv výsledku. To je jak s dětmi: nedá se říct, že jedno máš radši víc než druhé.“ „Ty přece nemáš děti anebo snad jo?“ „Nemám, ale říkavají to všichni rodiče na celém světě.“ Když na fotbal, tak se vším všudy. Před zápasem jsme navštívili jeden z mnoha fanshopů tohoto superklubu a patřičně se vystrojili. Depejrak už měl dříve koupený dres, takže jsme si vybírali jen já a Majka. Zaujala mě košile polo v tradiční červenočerné klubové barvě se znakem Flamenga a menším nápisem oznamujícím, že je to skvělý klub a s datumy, ve kterých ročnících vyhrál titul. Klasický dres s číslem jsem nechtěl. Ne, že by se mě vystavené dresy nelíbily, ale v této střídmé decentní rozhalence můžu chodit nejen na fotbalová klání, ale i po městě. Majka si vybrala pěkné elastické uplé tílko těsně pod prsa s širokou mašličkou na uvazování za krkem místo ramínek. Přes levé prso měla obrovské, navzájem propletené, písmena CRF, což je zkrátka zkratka Clube de Regatas do Flamengo. Na zádech nápis Fla. Ještě minisukýnku a byla připravená na povzbuzování. Vše opět, jak jinak, v kombinaci černé a červené. Vypadala skvěle. Že jsme skutečně zapálení fandové jsme podtrhli zakoupením velké vlajky, na kterou měl Depejrak zálusk už dříve, ale nějak se pořád neodhodlal si ji koupit. Cestou na stadion jsme se dostali do průvodu nám podobných fandů. Cariocas, nebo-li obyvatelé Ria, jsou obzvláště milí, přátelští a milují zábavu. Nadevše pak fotbal. Jít v takovém štrůdlu, chlapi, a neskandovat, to prostě nešlo. Celou cestu jsme poskakovali, pořvávali a tak se v rytmu samby protančili až na stadion. Maracaná. Svatostánek fotbalu. Zaplněný do posledního místečka. Úžasná, dechberoucí atmosféra. Co by fotbalový žáček Tatranu Velké Karlovice jsem o tom snil, že se tady někdy podívám. Zejména, když mi z tohoto klubu přišel dopis se suvenýrem do mé sbírky. Chlapi, jak já miloval fotbal!!! O prázdninách mezi sedmou a osmou třídou jsem propásl jedinečnou životní příležitost ukázat se trenérům Baníku Ostrava. Na to, že jsme byli jen dědina, jsme hráli v kategorii „Žáci“ dost vysokou soutěž. Žádná pralesní liga. Mladí fotbalisté Baníku měli v Karlovicích toho léta soustředění a naši trenéři domluvili přátelský zápas. Nažhavený na tak významnou událost (budu hrát proti ligovému mužstvu!) jsem si večer před zápasem v rámci tréninku udělal cvičně asi sedmset dřepů. Druhý den jsem chodil jak posraný. Svalovica jak sviňa. Každý krok byl pro mě utrpení. Pořád jsem se utěšoval, že to do odpoledního zápasu rozchodím. Prdlajs !!! Co krok, to podlomení nohy. Půl zápasu jsem odchodil, bo jsem měl strach udělat rychlý pohyb, abych nespadl. Trenér mě samozřejmě vystřídal. Ještě měsíc po zápase, který jsme prohráli jen 4: 0, jsem si nadával do všeho možného. Hodně dlouho mě tato promrhaná příležitost mrzela. No, chlapi, přes veškerou euforii a veselou náladu všech lidí okolo jsem byl malou chvíli na měkko. Byl to jen takový nepatrný záblesk smutku, který jsem ale ihned zahnal.

Na trávník vyběhla obě mužstva. Kromě domácích i hráči Corinthians Sao Paolo. Atmosféra gradovala. A co teprve, když se „naši“ ujali vedení. Objímali jsme se nejen my tři, ale i s úplně neznámými fandy kolem nás. Byli jsme všichni jedna rodina. Rodina „Rubro – Negro“. My jsme Valaši, jedna Rubro – Negro. „Tady se nezpívá Vysoký jalovec, když dají domácí branku?“ podivil jsem se nahlas, ale v té vřavě mě asi nikdo neslyšel, bo mi nikdo neodpověděl. V hledišti mezi stejně oblečenými fandy nebylo poznat, kdo patří mezi spodinu a kdo mezi manažery velkých korporací. Rozdíly ve společenském postavení se úplně smazávaly. Všichni se tady přišli jenom pobavit, vyřádit a vykřičet. Šéfové se odreagovávali od svých pracovních stresů a ti nemajetní životní ztroskotanci zase na chvíli zapomněli na svůj bídný osud s neustálými dennodenními starostmi, kde vezmou peníze na živobytí. Slumy jsou plné těchto lidí, na vlastní oči jsme se o tom přesvědčili, když jsme jeli v dostatečně bezpečné vzdálenosti od tohoto „sídliště“. Znovu mi přišlo na mysl, proč bych si neměl přát být bohatý a proč bych se měl za toto moje přání stydět. V extázi nad super atmosférou jsem začal zpívat popěvek, který mi přišel v době, kdy jsem si psal o fotky


mužstev do celého světa, a který si stále pamatuju. Poskakoval jsem a střídavě vymršťoval nad hlavu pravou a levou ruku. Třeba se ke mně přidají i ostatní fanoušci. Třeba jim tady vytvořím nový způsob povzbuzování jako máme my s našim: „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop.“ Co nejhlasitěji jsem začal: Xim bum ba Ium balaca Ium balaca ha Zum zum zum Ra ra ra … Víc jsem nestihl, bo se na mě někteří fandové s nepřátelským výrazem ve tváři vrhli. S prvním žďuchancem mi to došlo. Fakt jsem pako. V kotli mezi největšími fanoušky Flamenga začnu zpívat popěvek konkurenčního mužstva. Popěvek totiž končí trojím zvoláním „Corinthians Corinthians Corinthians“, což jsem si bohužel uvědomil dost pozdě. Depejrak musel všechny velice rychle uklidňovat s tím, že nejsem z Brazílie, že jsem Čech a spletl jsem se. Ale že jistojistě jsem fanda Flamenga. „Vždyť se na něho podívejte, takto přece nevypadá příznivec Sao Paola, ne? Má naše barvy? Má. Má náš dres? Má. On nevěděl, že to není náš popěvek,“ vysvětloval jim velice rychla portugalsky. Opravdu jsem měl štěstí, že jsem ani jednou nestihl říct slovo „Corinthians“, to by mě asi ani Depejrak neobhájil. Chvíli byla ve mně malá dušička, ale brzy se vše urovnalo. Jeden z útočníků se ke mně přiklonil, poklepal mi na rameno a se slovy „Paolo Nedved“ vztyčil palec nahoru na znamení, že je to jednička mezi fotbalistami. Uff, vše je zažehnáno. Do konce zápasu jsme si ještě dvakrát zařvali gooool, a protože soupeř nedal víc branek než my, tak jsme vítězně táhli domů po boku fandů, kteří mně jednu chvíli chtěli důrazně vysvětlit, že „Xim bum ba se neříká, Bohumile.“ Pokud nejste, chlapi, fotbaloví fanoušci, tak nikdy nedoceníte návštěvu Maracaná. Troufám si ale tvrdit, že návštěvu tradičního karnevalu v Riu byste brali všemi jedenácti. Depejrak moc dobře věděl, proč nás zve do Brazílie v půlce února. Samba průvod začal v 30. letech nejprve na Praça Onze, později na Av. Presidente Vargas. Poté se karneval trvale přesídlil v roce 1984 na Sambodrome, což je dlouhá ulice v centru Ria, obklopená tribunami, kde se každá škola promenáduje. Termín těchto čtyřdenních oslav, které začínají v sobotu a končí v úterý, se každý rok mění, bo Karnevalová neděle je sedm týdnů před Velikonoční nedělí. A Velikonoce jsou, jak všichni víme, pohyblivé svátky. Slovo „samba“ má původ v portugalském slově semba a v překladu znamená božská tanečnice. A božské tanečnice to opravdu byly. Bombastická erotická šou v přímém přenosu. Připadal jsem si jako u nás doma na Valašsku – samé kozy.

Maruška šla samozřejmě s náma, přece si něco tak úžasného a světoznámého nenechá ujít. Po několika hodinách ji to ale začalo nudit, zavolala svoji nové kamarádce, sekretářce Kamile, a společně si šly posedět na kafe. Někam mimo tento sexem nabitý mumraj. Sotva Maruška zmizela, Depejrak ožil. V očičkách se mu zajiskřilo a prý nastal ten kýžený okamžik naší brigády. Tušil jsem čertovinu. Jestli má na mysli nějaké povyražení s babami, tak do toho nejdu. Kdybych nebyl zadaný, tak proč ne. Ale mám vážnou známost, takže z toho nic nebude. „Věděl jsem, že tu s námi ségra dlouho nevydrží. To by musela být teplá, aby ji to tady bavilo. Pojď za mnou,“ chytil mě za zápěstí a tahal mě pryč. Prodrali jsme se houfem tanečnic a alegorických vozů, až jsme stanuli u stanu, kde se připravovaly tanečnice. Depejrak se s jedním svým kamarádem Pedrem srdečně přivítal, poplácali se po ramenou, ukázal na mě, že jsme dva, něco se domlouvali a pak se vrátil s vítězoslavným úsměvem ke mně. „Je to domluvené, jdeme makat.“ „Kde máš lopaty?“ Pořád jsem přemýšlel, co ho vede k tomu, dělat tady brigádu. Asi pouhý rozmar milionáře. Někteří chodí za dominami, aby se nechali ponižovat, Depejrak jde pro změnu pracovat ručně. „Na co lopaty? Jsme snad nějací silničáři?“ „Dělám si srandu, ne? Tak co tu budeme dělat ? Chystat výzdobu?“ pořád jsem tápal a ťápal. „Přesně tak, výzdobu,“ spiklenecky na mě zamrkal. „Sakra, Depejraku. Zase si dělám srandu, ty dneska nejsi vůbec ve formě. Na všechno mi skočíš. Proč výzdobu, když je všechno už několik týdnů dopředu připravené?“ „Všechno ne, všechno nemůže být několik týdnů dopředu připravené.“


„Například…“ „Například toto,“ ukázal mi vítězoslavně na tanečnice. „Co je s nimi?“ „Natřít!“ „Na modro?“ „Vole, volejíčkem. Toto je jedna z nejlepších prací na světě. Na natírání tanečnic se třesou zástupy chlapů z celého Ria bez rozdílu věku. Ten kluk, co jsem se s ním bavil, je mi zavázán, protože jsem ho jednou vysekal z pěkné šlamastyky. Zaplatil jsem za něj dluh u lichvářské společnosti. Navrhl jsme mu výhodný splátkový kalendář. Nevydělal jsem ani cent, ale to on nesmí vědět, protože by se cítil ponížený. Řekl jsem mu, že na tom také nejsem ztrátový. Tím naše domluva byla zpečetěná. Na oplátku mi každým rokem nabízí tuto brigádu. Poslední dva roky jsem byl mimo Brazílii, tak jsem se s ním domluvil až letos. A řekl jsem mu, že budu mít pomocníka. Tebe,“ ukázal na mě. „Ale to přece nejde. To já nemůžu kvůli Majce,“ snažil jsme se odporovat. „Kdyby tě na koupališti požádala nějaká baba, abys´ jí natřel záda, udělal bys´ to? Viděl bys´ v tom nějaký erotický podtext? Pomohl bys´ ji, aby se nespálila?“ „Tak asi bych ji natřel.“ „No vidíš. Tady ty holky také potřebují tvoji pomoc.“ „Jenže tady nesvítí slunko, když je noc přece.“ „Vždyť to také není opalovací krém, ale olejíček, aby se pěkně leskly a zapůsobily víc na diváky. Chtějí být co nejvíc sexy.“ „Sexy jsou až až, nehaňby. Doma bych je zavřel a nepouštěl bych je vůbec ven. Tam by je nikdo nemusel natírat,“ mluvil jsem prudérně jak Hugo Haas v Jedenáctém přikázání. „A chodil by ses´ dívat na chlapy jak tančí sambu, že? To bych tě chtěl vidět.“ Některé tanečnice začaly do Depejraka žďouchat, rozhazovaly rukama, kde to jakože vázne, že potřebují už jít, že ještě nejsou natřené a že je zdržujeme, takže se Petr hned pustil do práce. Jeho kámoš Pedro mezitím někde zmizel. Evidentně nečekal, že by jeden z jeho brigádníků nechtěl tuto práci dělat. Pozoroval jsem Depejraka jak mu jde práce od ruky. Záviděl jsem mu. Ale přece toto nemůžu dělat, když chodím s Majkou. „Majka se nic nedozví,“ četl mi myšlenky. „Já ji ale nemůžu lhát.“ „Vždyť také nebudeš lhát. Ona to už ví, že mi dnes budeš pomáhat natírat tady tyto baby. A nic proti tomu neměla.“ Depejrak si vůbec neuvědomil, že si protiřečí. „Kdyby ses´ aspoň červen…“ nedořekl jsem, bo jedna z tanečnic už nechtěla déle čekat, chytla mě za ruce, otočila mi je dlaněmi nahoru, chrstla mi do nich olej a přiťápla mi moje ruky na její vyvinuté poprsí. „A dělej,“ nemusím umět portugalsky, abych pochopil, co po mně chce a že nemá cenu odporovat. Sotva jsem skončil s natíráním prsou, ukázala mi, kde se všude chce lesknout. Chlapi, chtěla se lesknout opravdu všude. Ramena, bříško, záda, vnitřní strana stehen, zadeček i pod tremi nitěmi. „Tak vidíš. První omak máš za sebou, už nejsi panic, tak se pusť do díla. Koukej na ten zástup děvčat, která se jen třesou na tvé ruce. A aby ti to šlo lépe a neměl jsi zábrany, tak tady máš tequilu. Dej si loka a uvidíš, že tě ta dřina nakonec bude bavit,“ rozchechtal se Petr na celé kolo. Což o to, práce to byla náramná. Za půl hodiny jsem osahal víc ženských prsou a zadečků než za celý svůj život. A věřte mi, chlapi, že ty ženské byly fakt rozkošné. Tady se nedostaly žádné holky z protekce, kdo by také koukal na nějaké nevyvinuté a ne moc pěkné baby, že? Holky typu Kalamitydžejn neměly šanci. Tady si ty ženy musely zasloužit své účinkování v karnevalovém průvodu svou krásou, sexy postavami a hlavně kroucením zadečku a natřásáním celého těla v rytmu samby. A že ty ženské uměly vrnět zadečkem, to mi věřte, chlapi. Nemohly se dočkat, až vystoupí. Nakrucovaly se už před námi, aby se dostaly do transu, jak když se nějaký sportovec rozcvičuje před kláním. Horní díl bikin, pokud vůbec byl, tak víc odhaloval než zakrýval a spodní část sotva zahalila vepředu to nejnutnější, ale zadečky měly vesměs odhalené. Božský pohled. „Tak co, líbí?“ „Vůbec ne!“ zamračil jsem se něj a vzápětí rozesmál na celé kolo, aby věděl, že si dělám legraci. „Depejraku, to je neskutečné věčné labůžo,“ chrochtal jsem si. Radost mi trochu kalila myšlenka na Marušku. Petr si toho všiml, že nejsem úplně uvolněný a v pohodě. Znovu mi podal tequilu. „Stenly, ber to jako jakoukoliv jinou práci. To by se pak žádný masér, gynekolog anebo i jiný doktor nemohl oženit. A s mojí ségrou svoji nejste, tak co. Ona se nebude zlobit, věř mi, znám ji,“ ukončil moje výčitky svědomí Depejrak a já si to teprve od této chvíle začal plně užívat. Znovu jsem využil toho, že mi


tady kromě Petra nikdo nerozumí, tak jsem si s holkama povídal, co mi slina přinesla na jazyk. „Pojďte sem, koťátka. Ne že mi uděláte ostudu, to bych vám musel naplácat na holou. Koukaj na vás miliony lidí po celém světě, tak se snažte. Ty vaše prdelky se musí vrnět jak nejrychlejší mixér. Musíte se chlapům předvést v tom nejkrásnějším světle, ať si také přijdou na své. Pohled na vás je musí přivádět k šílenství. Noc je dlouhá, celou ji protančete a promilujte. Když už já nemůžu, tak si aspoň vy užijte toho, že jste mladé a žádané. My, Slované, dokud jsme byli bezbožní pohani, tak jsme si také tak dovedli užívat. Pak se to před dvěma tisíci léty nějak zvrtlo, já nevím…“ brumlal jsem si pod nosem už spíš jen pro sebe. Některá děvčata nám „platila“ letmým polibkem, jiná měla tendenci se k nám přivinout a dopřát nám i náznak erotiky, což jsem nejen já, ale kupodivu i Depejrak, odmítal. „Se nějak upejpáš,“ dobíral jsem si svého natěračského kolegu. „Takové jasné výzvy a ty jsi ledový jak Severní oceán. Tě nepoznávám.“ „Nemůžu tě tu nechat samotného, nestíhal bys´.“ V pravý čas se objevil Pedro se svým kamarádem a vystřídali nás. I taková skvělá práce, když je jí moc, přestane člověka bavit. A my si ji užili až nad hlavu. „Tak zase za rok,“ rozloučili jsme se a šli vyzvednout Majku s Kamilou do kavárny. Děvčata se velmi dobře bavila i bez nás, vůbec jsme jim nechyběli. „Ahoj, kluci. Bavili jste se dobře? Kolik jste jich stihli natřít?“ zeptala se Majka bez náznaku jakékoliv žárlivosti a zloby. Depejrak si tedy nedělal srandu, když sestře řekl, co máme v plánu dělat. „Maruško, nebudeš mi to věřit, ale raději bych házel lopatou plný vagon uhlí. Bylo to náročné,“ lhal jsem jak když tiskne. Depejrak se po návratu do bytu osprchoval, převlékl a na zbytek noci se vytratil, ať máme soukromí. Moc dobře věděl, že po takové erotické práci potřebuju Majce dokázat, že ona je pro mě jediná na světě. Zbytek dovolené nám utekl jak voda. Byl čas k návratu. Napadlo mě, že si Majka Brazílie asi moc neužila. Pro nás, chlapy, to byly minimálně dva skvělé nezapomenutelné zážitky. Karneval a fotbalový zápas na Maracaná - co víc si může mužskéj přát. Pro holky tyto atrakce tak moc lákavé určitě nebyly. I když…koupání, opalování a večerní promenádování po Copacabaně, prohlídka města, výlety po okolí snad je i Majka spokojená. Tvářila se, že ano. Depejrak zůstal v Riu, ale říkal, že se co nevidět opět ukáže v Bad Sodenu. „Stando, Petr měl pro tebe překvapení, tak já nezůstanu pozadu. Také pro tebe něco mám,“ podráždila moji zvědavost v letadle. „I když si myslím, že bráchu netrumfnu.“ „Tak to jsem zase napnutý jak šisa, co mě doma může čekat za překvapení?“ „Co to je šisa?“ „Nevím. Možná prak. Taková klukovská hračka, kterou se dají rozbíjet okna, střílet po vrabcích. Ježišmarjá, co to melu. Střílet do prázdných plechovek jsem chtěl říct,“ rychle jsem se opravil, když jsem viděl Majčin zděšený pohled, jaký že jsem to kdysi byl raubíř a vybijokno. „Majko, nevíš proč letíme na západ místo na severovýchod?“ byl jsem trochu vyvedený z míry. „Sedíme ve správném letadle? Já jsem to odbavování na letišti i všechno ostatní nechal na tobě. Však víš, že jsem nerozuměl ničemu, co ve vestibulu hlásili. Nechci malovat čerta na zeď, ale neunesli naše letadlo?“ „Já jsem unesla tebe,“ dala mi pusu a pokračovala. „Jaktože víš, že neletíme domů? Vždyť je už tma,“ podívala se na mě překvapeně a trochu i s obdivem. Typická ženská. Orientační smysl žádný. Konečně něco, co neumí. Ale zato nemůže, to mají holky v genech. „Hned po startu jsme to otočili na západ a od té doby jsme nezměnili kurz. Než zapadlo slunko, tak jsme hodně dlouho letěli nad pevninou místo nad mořem. Takže asi nad brazilskými pralesy a pak asi nad Bolívií. Kdybychom letěli do Evropy, tak by pod námi byl už hodně dlouho Atlantický oceán. A i když slunko už dávno zapadlo, tak se podívej, na které světové straně je měsíc. Takže kam letíme? To je to překvapení?“ „No, trošku jsi mi to moje překvápko zkazil, protože jsem chtěla vidět tvůj údiv, až místo ve Frankfurtu vystoupíme na Tahiti. Mně se ještě nechce domů do té zimy, Stááándooo. Mně je s tebou strašně fajn.“ Tak to čumím, teda. Tak princezně se mírnyxtýrnyx nechce domů, tak si jen tak prodlouží dovolenou na ostrůvku v Pacifickém oceánu. „Toto na vás, chlapech, obdivuju,“ pokračovala moje letadlová spolucestující. „Že jste v cizím městě, kde jste předtím nikdy nebyli, pětkrát změníte směr, desetkrát odbočíte do postranních uliček a pořád víte, kde jste a kam máte jít. To my, ženy, jdeme půlhodiny rovno po pěší zoně, dojdeme nakonec, otočíme se a jsme ztracené,“ ťala do vlastních řad. Chtěl jsem dodat, že bohužel právě tyto ženské bez orientačního smyslu


nás chtěji na výletě většinou vést, ale raději jsem si to odpustil. Co je dovoleno Jobovi, není dovoleno volovi. „Hele, Staníku, vždyť já jsem si dovolenou nedopřála už asi tři roky. Ne, že bych kvůli práci nebo financím nemohla, ale neměla jsem s kým. Ani chuť, ani náladu letět někam sama nebo s nějakou přítelkyní. Až když jsem se seznámila s tebou, tak jsem dostala takové nutkání, že jsem pro nás vymyslela dovolenou na Tahiti a dopředu jsem zajistila ubytování. Pak se ozval brácha, že nás zve k němu. Trochu ve mně zatrnulo, že ti vše prozradí, a že se nám budou bít termíny s karnevalem, ale nakonec to dobře dopadlo, takže si můžeme ještě chvíli lebedit.“ A taky že jsme si lebedili. Tahiti! Destinace, kam se někdo nepodívá, kdyby žil deset životů. A mně, blbému Valachovi, se to podařilo. Od přistání v Riu jsem si připadal jako ve snu a tento sen pokračoval i nadále. Hned po přistání nám místní, velice milí a pohostinní lidé dali na přivítanou kolem krku voňavý květinový věnec. Ne nadarmo zaujímají Tahiťané šesté místo v žebříčku vstřícnosti a přátelskému postoji k turistům.

První noc jsme byli ubytovaní na ostrově Tahiti, ale protože jsme toho chtěli poznat co nejvíc, tak jsme buď místními letadélky anebo loděmi cestovali z místa na místo. Postupně jsme navštívili ostrovy Moorea, Huahine, Raiatea i Bora Bora, kde jsme vždy přenocovali a posunuli se dále. Ráno jsme si někdy půjčili kola, jindy auto nebo skútr a vydali se obdivovat místní krásy. Pláže s prohřátým bílým pískem, žlutozelené palmy, květy všemožných pestrých barev, průzračná až křišťálově čistá voda, blankytně modrá obloha s bílými obláčky, tyrkysově modré moře s dobovými plachetnicemi se spuštěnými bílými plachtami, ale i nejmodernějšími luxusními katamarány, čluny a jachtami, k tomu všudypřítomný pořádek a čistota, vkusně a stylově zařízené chajdy stojící na sloupech jen metr nad mořem s prosklenými podlahami, skrz které bylo možno pozorovat podmořský živočišný i rostlinný svět, to vše lze opět jako v Brazílii bez přehánění a zveličování pojmenovat jedním slovem - RÁJ.

Pokud jsme zrovna necestovali, tak jsme se celé dny vyhřívali na lehátkách pod slunečníkem, na odkládací stoleček nám obsluha z hotelu nosila občerstvení, většinou nějaký načančaný ledový koktejl, jehož alkohol nám krásně pomalu stoupal do hlavy. Anebo jsme si sami dopluli přímo k vodnímu baru, sedli si na stoličky a pozorovali pohodu kolem nás. Nějak pořád nechápu, jaktože právě mně se podařilo tuto překrásnou část zeměkoule navštívit. Není to moje zásluha, jen jsem měl neuvěřitelné štěstí. Přál bych to každému, aby si tady prožil několik dní. Spousta lidí tvrdě pracuje a nikdy se nepodívá dál než kousek za humna. Je to nespravedlivé. Když je někdo lempl a zdechlinka, tak budiž. Ale normálně pracující lidé by měli mít možnost, pokud si to sami přejí, prožít si i takovou nadstandardní dovolenou. Teplota moře dosahoval kolem 27 stupňů a venku bylo příjemných 30 stupňů. Občas nás překvapila i krátká vydatná dešťová sprška, která je v tomto období běžná. Nám to náladu ale vůbec nepokazilo. Naopak. Byl to příjemný odpočinek od hiců. Za deště jsme polehávali v luxusní bambusové chýši, mazlili se a pozorovali životadárný deštík, který dopřával skvělé osvěžení nejen nám, ale i všudypřítomné vegetaci. Na procházce na jeden z okolních kopců se po výšlapu nahoru pod námi otevřela úchvatná scenérie. Byl jsem tím pohledem doslova fascinovaný. Do moře vybíhající dřevěná mola, po kterých se dalo dojít k jednotlivým chajdám postaveným přímo na moři, na březích hotely s namodralými bazény pro návštěvníky, kteří si chtěli dopřát sladkou vodu. Kam oko dohlídlo bujná vegetace, prudké stráně pokryté zelení a na horizontu moře splývající s oblohou. „Podívej, Maruško. Vidíš ten tmavý černý bouřkový mrak v dálce? Tak pod tím mrakem leží jistojistě Valašsko. Vždycky, když jsem se vracel z dovolené a blížil jsem se k domovu, tak už zdálky bylo vidět, že se vracíme do deště, že tam padají trakaře.“ „Cože tam padá?“ podivila se pro ní novému výrazu. „Trakaře. To se tak říká. Prostě tam prší.“ „Valašsko je tvrdý kraj, znám to z vyprávění mojí babičky. Prý se tam rodí jen kamení,“ usmála se. „Jo, ale je tam moc pěkně. Je to takový rázovitý kraj. V létě tě tam vemu. Víš co, miláčku? Depejrak mě pozval do Brazílie, ty jsi mě pozvala na Tahiti, tak já vás zvu na Valašsko. Budeme si fifty fifty,“ musel jsem si z toho udělat legraci. Až se vrátíme do Německa, tak si stejně budu muset s Majkou promluvit, jak to bude s mým placením. Jsem její velký dlužník. Nepočítal jsem s pokračováním dovolené. Moje úspory mi vystačily toliko na pobyt v Riu. Teď se o tom ale nebudeme bavit. Nebudu nám kazit pohodu bavením se o penězích. Stejně


vím, co řekne: že nic nechce. „Tak to beru. Už se těším. V Čechách jsem několikrát byla, v Praze, v Karlových Varech, v Krkonoších, ale na Valašsku ještě nikdy. Zajímá mě odkud pocházíš, kde jsi bydlel, kam jsi chodil do školy, prostě všechno.“ Pozdní odpoledne jsme trávili procházením po pláži při nádherných západech slunka zbarvujících moře i oblohu do žlutorudých červánků. Ve vzduchu se mísila vůně vanilky a pražených ryb. V dáli jsme slyšeli zvuk ukulele a táhlý zpěv Tahitských zpěváků. Neodolali jsme tomuto lákavému vábení a každý večer jsme se chodívali podívat na vystoupení nejen zpěváků, ale hlavně tanečnic. Teda alespoň pro mě byly zajímavější tanečnice. Spousta zapálených pochodní tomuto rejdění zadečků dodávaly romantický nádech. Tož nevím, chlapi, co se mi líbí víc. Jestli samba nebo tanec hulahula. Ale su Valach, tak valašský odzemek. Nikdo ho ale tady netančil. NÁVRAT DOMŮ 1 Tak teď mně asi, chlapi, nebudete věřit, co vám řeknu. Vůbec mi nevadilo vrátit se zpátky do Bad Sodenu a začít po tolika dnech absolutní relaxace a abnormálního vegáče znovu chodit do práce. Dřívější konce dovolených byly u mě většinou spojené s patřičnou nechutí návratu zpátky do reality všedního dne. V tomto případě mohlo být vše umocněné tím, že jsme se vrátili z vysněné dovolené plné sluníčka zpátky do mrazů a zatáhlých obloh. Ale vzhledem k tomu, že mě práce na hotelích bavila, tak jsem se i do práce kupodivu docela těšil. Ubytování v maringotce jsem definitivně opustil, rozloučil jsem se se starým pánem domácím a všechny věci jsem si přestěhoval do cimry v hotelu. Maruška by jistě nebyla proti, kdybych se přestěhoval k ní, ale oba jsme cítili, že náš vztah nechceme uspěchat. I když na tom pramálo záleželo, pořád jsem byl ještě ženatý. To se ale v následujících dnech mělo změnit. Sice jsem na Bora Bora Majce slíbil, že ji vemu na Valašsko, ale někdy příště. Rozvod nebude jistě žádná procházka růžovým sadem. Proč si náš společný výlet kazit takovými nepříjemnostmi? NÁVRAT DOMŮ 2 Do Čech jsem tedy cestoval vlakem sám. Koupil jsem si lůžko, naplánoval cestu tak, abych co nejvíc jel v noci a vyrazil jsem. Majka mě odvezla autem do Fuldy. „Fulda, vzpomínáš? Tady jsme se poprvé viděli.“ „Nene, poprvé jsme se viděli v Bad Sodenu v lázeňském vestibulu. Ale byl to jen takový mžik, o kterém jsem si myslel, že se mi jen zdál, protože takové krasavice jako jsi ty se vyskytují jen ve snech,“ oponoval jsem Marušce. „Máš pravdu, ve Fuldě jsme se poprvé spolu bavili.“ „No…bavili se říct nedá. Chtěl jsem ti tenkrát něco říct, měl jsem i připravený začátek rozhovoru, ale tak se mi protivně grclo po sardinkách, cibuli a pivu, že jsem nebyl schopný promluvit na tebe jediné slovo, aby tě to nepoložilo.“ „Tak proto…a já si tenkrát myslela, že jsi hluchoněmý. Kdy jsme se tedy spolu poprvé bavili?“ „Když jsi mě přišla navštívit do chatky. Byl jsem z toho tak vedle, že mi zaskočilo.“ „Vypadal jsi spíš, jak kdyby ti přeskočilo. Už si vzpomínám, jak jsi nemohl popadnout dech. Byl jsi roztomilý a bylo mi tě líto.“ „Jsem si myslel, že je to moje poslední hodinka. Ale byla by to krásná smrt. Uvidět anděla a hned s ním jít na onen svět.“ „Naštěstí jsi to naše setkání přežil a na onen svět jsi několikrát za noc poslal ty mě, když jsme se krásně milovali. Nikdy jsem nezažila nic tak krásného,“ přivřela při té vzpomínce slastně oči. „Nech toho, kočko, nebo neodjedu. Vždyť mě už se teď po tobě stýská.“ „Jsi nervozní? Máš strach?“ „Ne. Z čeho? Když nás nerozvedou napoprvé, tak nás rozvedou napodruhé. Akorát se zbytečně projedu. Ale já věřím, že to bude dobré, že nás rozvedou na první stání. Už spolu půl roku nežijeme, děti nemáme, Věra má nového přítele…“ „A ty snad nemáš novou přítelkyni?“ „Mám. Tu nejbáječnější ženskou na světě. Ale nevím, jestli to mám u soudu přiznat. Jestli by to bylo k něčemu dobré. I když…soudní výlohy si platíme každý sám, takže se asi nebude určovat, čí vinou se rozvádíme. Pro rychlý průběh rozvodu bych to měl říct, že mám novou partnerku.“


„Vrátíš se mi, viď?“ snažila se to říct co nejlhostejněji, ale zastřený hlas prozradil, že má strach. „Samozřejmě, že se vrátím. Miluju tě a je mi s tebou tak dobře, jak mi nikdy v životě nebylo.“ „Víš, Staňku, mám strach. S Věrou jste prožili kus života, ona se třeba s novým partnerem mohla rozejít, ty se s ní znovu uvidíš a zjistíš, že ji máš stále rád. Nediv se mi, že mám obavu, aby ses´ nerozhodl z rozvodu vycouvat a lepit zpátky rozbitý talíř. Na Tahiti ses´ mi zdál občas takový smutný a zahloubaný do sebe. Jak kdybys´ něčeho litoval, jak kdyby ti něco chybělo,“ měla jen krůček k pláči. „Já jen doufám, že jsi se trápil kvůli rozvodu, že v tom nic jiného nebylo.“ Tak to jsem nechtěl, aby si Majka všimla, že se trápím. Uhodila hřebíček na hlavičku, když řekla: „jak kdyby ti něco chybělo“. Jo, Maruško, prachy mi chybí. Znovu jsem se během dovolené přistihl, že musím myslet na to, že s těmito sourozenci nemůžu držet krok co se týká financí. Ani teď na to není vhodná doba se o tom bavit. Toto nepříjemné téma mě čeká až se vrátím zpátky do Bad Sodenu. „Nic jiného v tom není,“ zalhal jsem tedy. „Ale rozvod mě netrápí, to je pro mě uzavřená věc. Spíš je mi líto, že musím od tebe na několik dní odjet a že nebudeme spolu. Na to jsem si během dovolené několikrát vzpomněl a bylo mi to líto.“ „To jsem ráda, uklidnil jsi mě. Miluju tě,“ znovu mě objala a začala líbat. „Taky se mi bude po tobě stýskat, ale ber to z té lepší stránky. Po pěti měsících se podíváš zpátky do Čech, navštívíš kamarády, příbuzné. Určitě se nebudeš nudit. Uvidíš, jak ti to uteče.“ Průvodčí nám pokynul, že už je čas, Majka mi na rozloučenou popřála příjemnou cestu a zdárné pořízení, poslední zamávání ze schůdku a zmizel jsem ve vlaku. Tak a teď jedu pro změnu na východ. Překračovat hranice rodné hroudy je vždy fajn pocit. Člověk zase slyší svoji mateřštinu, vidí české nápisy, poslouchá české písničky a je mezi svými. Nenechal jsem si tuto pohodu zkazit ani tušícími nepříjemnostmi s Věrou. Ty se ale naštěstí nedostavily. Věra mě u soudu příjemně překvapila vstřícným přístupem, bez průtahů nás rozvedli hned napoprvé. Nekydali jsme na sebe špínu, neprali špinavé prádlo, ani nevytahovali na světlo naše neshody. Škoda, že se takto mile ke mně nechovala i v manželství. Jen když si občas uvědomila, dvakrát třikrát za rok, že je vůči mně odtažitá, vydržela se týden chovat jako normální manželka. I u soudu to byla jen její poza, která by stejně brzy odezněla. Ale jsem rád i za to. Její vstřícnost byla způsobená hlavně tím, že nemáme děti, že se nesoudíme o výživné a opatrovnictví. A hlavně jsme se nesoudili o majetek. V tomto směru jsme byli vyrovnaní ještě než jsem odjel na Západ. Každý si nechal to, s čím do manželství šel, bo oba jsme ctili zásadu, že když před svatbou něco nemám, tak to nemůžu po ex-partnerovi požadovat. Po rozvodu přijít o majetek je jedna z největších zlotřilostí, kterou vám dříve milující člověk způsobí. Je pravda, že během manželství jsem platil skoro všechny dovolené a výlety já, kdežto Věra vrážela svoje peníze do oprav baráku a elektrospotřebičů. Ty jsem ji samozřejmě po rozvodu nechal, když je platila ze svého. Takže si svoje peníze tímto způsobem zhodnocovala, kdežto moje peníze jsme utráceli za požitky a za jídlo. Neřešil jsem to. Bylo by to nepříjemné dohadování a určitě bych narazil na její odpor. Pár desítek tisíc by mi teď sice přišlo vhod, když jsem se u Majky díky dovoleným zadlužil, ale budu to muset vyřešit jinak. Chtěl jsem prostě, aby na mě Věra vzpomínala v dobrém. Anebo alespoň ne ve zlém. To můj bývalý kolega ze Zbrojovky Valdemar Galda dopadl o hodně hůř. Valda byl kliďas, na kterém by se dalo dříví štípat. Nikdy se na nikoho nerozčílil, pro všechny měl pochopení, místo hádky si vyslechl argumenty protistrany, pokýval hlavou jak moudrý indiánský náčelník a pak v klidu, pokud to bylo nutné, oponoval. Bydlel u rodičů své ženy a tam si nechal několik let všechno líbit, bo na starého tchána Pospíšila bohužel nic neplatilo. Jen jednou jedinkrát se rozčílil a se starým se zle pohádal. To bohužel neměl dělat. Tchán, aby se mu pomstil, přepsal barák na manželčinu sestru. Galda se nakonec musel odstěhovat, bo manželka Klára mu hádku s otcem a díky tomu i ztrátu baráku, který měla v budoucnu slíbený, tak dlouho předhazovala, až se nakonec rozvedli. Našla si jiného chlapa a odjela s ním do Spojených států. Od té doby Valda svoje děti, na které byl hodně citově vázaný, neviděl. Klára jakékoliv snahy o kontakt se svými dětmi Valdovi odpírala. Žádné esemesky, žádný chat na fejsku, žádné maily, nic. Jak kdyby jejich děti nikdy neměly svého otce. Valdu tento přístup jeho bývalé manželky docela zlomil. Jo, život je krutý. No…ani ne tak život, jak spíš lidi. Valdagalda byl sice divnéj patron, ale měl jsem ho rád. Po celou dobu, co jsme spolu dělali, mě oslovoval „pane kolego“ a vykal mi, přestože jsem byl o několik let mladší. Jednou, když měl už dost velké neshody se svou manželkou, jsem ho podezříval, že mu dočista přeskočilo,


bo zařezával nožem tenký fix - centropen. „To ale není tužka,“ upozornil jsem ho opatrně. „Co, prosím?“ zvedl ke mně oči. „Promiňte, Valdo, ale já nechápu, co to děláte.“ „Pane kolego, když ten fix trošku zastrouhám, tak bude ještě několik týdnů funkční. Je přece zbytečné vyhodit ho, když ještě píše, respektive po této malé úpravě, která mě zdrží maximálně půl minuty, bude psát. Podobné je to se spoustou jiných věcí, které lidi zbytečně předčasně vyhazují. Zubní pasta, kečup, Rama - všude zůstávají zbytky. Anebo třeba, až budete v nějakých městských lázních, tak se schválně podívejte, jak se lidi chovají při sprchování. Pokud jim do třech - pěti sekund nevyteče šampon, ale trvá to patnáct vteřin, tak ho vyhodí. Přitom stačí nalít do něj vodu a můžete se ještě desetkrát umýt. Pane kolego, doufám, že je vám jasné, že mi vůbec nejde o ušetřené peníze, to v podstatě nestojí za řeč, ale o něco jiného. Zdám se vám divný?“ „Vůbec ne, také mám ekologické cítění,“ odpověděl jsem a vrátil se ke své práci. Přečetl jsem si poznámku na trhacím bločku, skrčil ho a hodil do koše. „Ani bych neřekl,“ prstem ukázal na mnou vyhozený papírek. „Když máte, jak sám říkáte, ekologické cítění, tak proč jste vyhodil ten papírek?“ „Poznámku jsem si přečetl, daný úkol jsem splnil, tak už ho nepotřebuju.“ Bez řečí mi podal svůj poznámkový papírek. Měl na něm spoustu poškrkaných úkolů. Z obou stran. Využil každé místečko. Jen jedna věta nebyla přeškrklá. „S dovolením?“ vzal si papírek zpátky. Přečetl si poslední upozornění, přeškrtnul ho a teprve potom ho vyhodil do koše. Od té doby jsem si občas všiml, co všechno Valdagalda dělal, jaké měl zvyklosti. Tak třeba neznačil zvýrazňovačem celý řádek, ale stačilo mu udělat jen tečku. Když mu přestala psát propiska, tak ji rozšrouboval, foukl do ní a pokračoval v psaní. Přitom si dával pozor, aby ho nikdo neviděl. Byl si vědomý, že jeho počínání by se spoustě lidí zdálo směšné. „Vy si myslíte, že to firma ocení a že to firmu zachrání? Těch několik ušetřených fixů a poznámkových bločků? Vždyť to jsou korunové položky. Jinde utíká peněz a peněz…“ „Ale já to přece nedělám kvůli firmě, ale kvůli přírodě. Kvůli sobě, že jsem pro naši planetu nebyl žravá kobylka.“ „Sám nic nezmůžete.“ „Už nejsem sám, už jsme minimálně dva,“ usmál se, abych věděl, že to myslí obrazně. „Jako vy a vaše manželka?“ Že jsem se raději nekousl do jazyka, připomínat mu jeho paní, když se s ní rozvádí. „Moje žena má jiné priority,“ řekl diplomaticky. „Myslíte Bebeho?“ „Nene, Bebeho, také nemyslím,“ víc se o něm nebavil, byl taktní. Názor na Bebeho jsem si měl udělat sám bez jeho poukazování. Bebe byl jeho spolupracovník sedící ve stejné kanceláři. Před rokem si koupil megafon a zúčastnoval se ekologických aktivit, na demonstracích do něho řvával a promenádoval se před televizními kamerami, nechal se přivazovat ke stromům. Jeden víkend burcoval lidi k záchraně deštných pralesů a hned na to v pondělí přesvědčoval svého šéfa, že děsně nutně potřebuje nový počítač, bo jeho dva roky staré „písí“ už je nevyhovující. To samé se služebním mobilem. Přece nebude používat takový šunt. Valdovi, když také nabízeli výměnu pécéčka, důrazně ji odmítl. „Jen kvůli novému designu? Chápu, že v rámci reprezentace naší firmy by nebylo vhodné mít na stole starý šrot, ale ke mně do kanclu žádné delegace nechodí a pro moji práci mi bohatě stačí starý počítač.“ Vedení mu proti jeho vůli, v podstatě kvůli Bebemu, nakonec nový počítač opatřilo, ale Valdagalda z toho žádnou radost neměl. „Nene, myslím sebe a vás, pane kolego,“ pokračoval Valda v rozhovoru. „Sami dva ale také nic nenaděláme.“ „To máte samozřejmě pravdu, ale vy určitě na něco přijdete. Jste mladý, třeba se vám podaří ukázat cestu dalším.“ Valdagalda mě tím přímo i nepřímo ovlivnil na celý život. Když má někdo k něčemu dost blízko, tak mu stačí jen popostrčit. Tento šetřivý způsob života ve mně ovšem bojoval s jiným přesvědčením a to, že se ekonomika a hospodářství musí hýbat, aby rostly ceny akcií, tržby, zisky, aby byli lidi zaměstnaní. Pokud by se celková spotřeba na celém světě snížila třeba o deset procent, přestaly by se vyrábět zbytečnosti, tak by ruku v ruce s tím stoupla nezaměstnanost. Ledaže by se lidi zaměstnali jiným způsobem, na něco užitečnějšího a pro


výrobu něčeho smysluplnějšího. Třeba zdravotnický materiál. Bohužel od nepaměti lidstvo vyrábělo raději výrobky na své zničení, než na své zachování. Valdagalda mě v té době mimo jiné doporučil vyzkoušet si jednu věc: být celý den, ne hodinu, dvě, ale opravdu celý den bez elektřiny. A to samé s autem. Po víkendu se mě zeptal, zda jsem to opravdu vydržel a jaký jsem z toho měl pocit. Byl jsem tenkrát svobodný, bydlel sám, tak to nebyl problém. „Bylo to hrozné, pane Galdo. Když při bouřce na chvíli vypnou elektriku, tak se to dá vydržet. Ale celý den je opravdu moc dlouhá doba. Nejde o to, že se nemůžu koukat na telku, to by se i dalo vydžet, ale nemůžu si ani číst, ani jít na počítač, ani vyprat, po večerech se věnovat svým koníčkům, kromě jednoho – na to světlo nepotřebuju, ale to se také nedá dělat celou noc.“ „Pane kolego, já se toho naštěstí nedožiju, ani moji vnuci né, ale vnoučci mých vnuků už budou mít obrovské problémy. Tak, jak mám rád své vnuky a chci pro ně jen to nejlepší, tak tito mí vnuci budou také kdysi mít rádi svoje vnuky a také pro ně budou chtít to nejlepší. Copak si asi o nás pak tito potomci pomyslí? Nejspíš jací jejich předci byli volové, když tak se vším plýtvali. Asi budou těžko chápat, jak jsme kdysi dávno mohli pořádat jen pro zábavu motoristické závody a spotřebovávat tak cennou surovinu. A vůbec celou planetu vybydleli tak, jako když někteří nepřízpusobiví spoluobčané zdevastují byt. Nikdy jsem nechápal, jak mohly zaniknout starodávné civilizace, Inkové, Májové, Féničané. Mám smutnou vizi, že pokud se nic nezmění, tak se za sto, dvěstě let o tom lidstvo samo přesvědčí.“ Smutně jsme se na sebe podívali. „Lidstvo bohužel uvažuje způsobem: po nás potopa,“ pokračoval v chmurném vidění světa Valdagalda. „Víte, co mě fascinuje? Že ikdyž se nám některé události zdají, že proběhly už hodně dávno, tak zase tak dávno to není. Vemte si, pane kolego, že třeba můj pradědeček, na kterého si tak trochu vzpomínám, se dožil téměř sta let. A jeho pradědeček zemřel také v požehnaném věku. To znamená, že můj pradědeček osobně znal a bavil se s někým, kdo se narodil začátkem roku 1800. To je nepředstavitelné. A vemte si to obráceně. Pravnuci našich pravnuků budou žít ve 23.století. Takže to bude za chvíli. Lidi ale bohužel uvažují v časovém horizontu maximálně deseti let.“ Netušil jsem, jaký je Valdagalda filozof. Hned po soudu jsem zajel na chalupu. Potěšilo mě, že je vše v pořádku. Manželé Leskovjanovi vypadali spokojeně, daří se jim dobře, zdravíčko jim slouží. Ikdyž jsou v předdůchodovém věku, tak oba naštěstí pracují (panu Leskovjanovi dokonce zvýšili plat), platby za nájem mi pravidelně posílají na účet. Tak to má být, vždy mají být spokojené obě strany. Jim vyhovuje, že neplatí moc, a mně pár tisíc ročně také přijde vhod. Mohl bych sice chtít víc, ale také by se mohlo stát, že si Leskovjánci budou hledat něco levnějšího a já budu muset najít nové podnájemníky. Podruhé bych už takové štěstí na bezproblémové lidi nemusel mít. Tito starší manželé se přitom starají i o okolí chalupy. Posečou trávu, nasuší seno pro králíky, které se rozhodli po domluvě se mnou chovat, na podzim shrabují listí, v zimě odhazují sníh. Vzali si tyto práce sami od sebe na starost a baví je to. Vím, že oba dva milují čokoládu, tak jsem jim přivezl z Německa pět velkých sáčků s čokoládovýma bonbonama. Naštěstí jsem nedopadl jak můj kámoš Jirka Matyščák. Ten dovezl svým malým dětem, téměř nemluvňatům, ze služební cesty z Číny karamelky. Jirka čokoládu nerad, tak ho tuto sladkost ani nenapadlo ochutnat. A také nechtěl dětem odjídat dobrůtku. Caparti cumlali tak statečně, až se z toho posrali. Když se jeho paní vrátila z obchodu a uviděla tu spoušť – děti celý obličej zapatlaný od karamelek a v plenkách hromádky, tak milého Jirku zpucovala, proč je krmí masoxem. Jirka je zdatný angličtinář, ale na čínské klikyháky byl krátký, takže neměl ani tušení, že dětem koupil masox. Na oplátku za bonbony jsem od Leskovjanů dostal vzorek „mojí“ slivovice, kterou nedávno napálili. Chtěli mi na cestu nabalit víc půllitrů, když je to z mých stromů, ale odmítl jsem. Sami sbírali trnky do beček, sami je šrotovali a v pálenici napálili, tak jsem si na nic nedělal nárok. A za druhé, chlapi, nechtělo se mi s tím tahat. Během mého pobytu na Valašsku jsem navštívil své kamarády, Adama, Marka i Slávka. Oni se navzájem neznají, takže jsem svoje zážitky v Německu, co dělám, kde dělám, jak to dělám, s kým to dělám, proč to dělám, za kolik to dělám, musel vyprávět třikrát, což mě už pochopitelně vůbec nebavilo. Nejvíc všechny zajímala samozřejmě moje nová známost - Frau Maria. Její fotky přímo nemám, ale USBečkem jsme propojili digiťák s PC a tak jsem se mohl pochlubit se svým štěstím. Vychutnával jsem si jejich obdivné pohledy, které vygradovaly, když jsem jim ukázal fotky z Brazílie, když mě fotil Depejrak při natírání bujných poprsí velmi spoře oděných sambatanečnic. I Tahiťanky se jim líbily. Jeden vedle druhého svorně tvrdili, že na další dovolené poletí právě do Brazílie na karneval a na Tahiti, kdyby za to měli zaplatit rozvodem. Peníze pro ně nebyl problém. Dopřávali si se svými rodinami v rámci Evropy potažmo severní Afriky luxusní dovolené, ale Tahiti je Tahiti. Teď je čeká přesvědčování manželek respektive partnerek,


aby s takovou dovolenou souhlasily. NÁVRAT DOMŮ 3 Všem třem kamarádům jsem slíbil, že v létě je znovu přijedu navštívit, tentokrát i s Majkou. Byl jsem rád, že i po delším odloučení mezi námi zůstalo přátelské pouto. Pořád jsme si mohli říct i docela důvěrné věci, svěřit se s problémy, postěžovat si na ne vždy idylický život jak v práci, tak doma. Z této cesty mi v hlavě nejvíc utkvělo Márovo vyprávění o jeho kamarádovi Ctiborovi žijící v Praze. Před rokem se oženil, potřeboval peníze na pračku, tak si půjčil 12.000 kaček od jedné finanční společnosti nabízející půjčky. Bohužel opomenul dvakrát splatit v daném termínu dohodnutou částku. I když tyto platby provedl později, jakoby zpětně, tak mu začaly naskakovat penále. A to dost velké. Aby tyto penále mohl splatit, půjčil si znovu. Od jiné společnosti. Jenže ani tady už nebyl schopný splácet dané částky, tak šel za lichvářem a to byl jeho konec. Zaručil se barákem, snažil se splácet, ale občas něco nezaplatil v dohodnutém termínu, načež mu znovu narostl dluh o astronomickou sumu v podobě pokuty. Podtrženo sečteno, chlapi, z 12.000 korun se mu během roku a půl vyšplhal dluh na 1.200.000 káčé! Je to tak, nevymýšlím si. Jak jsem to slyšel, tak to vyprávím dál. Mára neměl potřebu si vymýšlet historku, aby se dělal přede mnou zajímavým. Je to nepochopitelná věc, ale stalo se. Ctiborovi nakonec nezbylo nic jiného než jít za právníkem a ten ho nepotěšil. Smlouvy jsou sepsané tak fištronsky, na hraně se zákonem, že ho nemůže od těchto plateb osvobodit jako za nezákonnou lichvu ani za podvod, bo se všemi podmínkami a sankcemi dlužník souhlasil a stvrdil to podpisem. A teď mi řekněte, chlapi, co dělá náš stát? Naši zákonodárci? Naše soudy? Když je někdo hloupý, tak ať trpí? Možná. Ale někdy se do takových problémů dostane člověk, aniž by za to nesl vinu. A náš stát jen mlčky přihlíží takovým sprostým kulišárnám. Ten náš státní dluh…Všichni jsou pro, aby se šetřilo, bo je to nevyhnutelnost, ale nikdo si nechce nechat šáhnout na svoje peníze. „Ať šetří ti druzí,“ řve jeden přes druhého. „Proč zrovna mě berete výhody? Jasně že si utáhnu opasek o jednu dirku, ale nejdřív si musí ostatní utáhnout ten samý opasek o tři dirky.“ Připadá mi to jako cestování autobusem na elektrickou energii jedoucí přes poušť. U každé sedačky je přípojka na elektriku. Každý cestující má v zásuvce zapnutý nějaký elektrospotřebič. Holící strojek, notebook, DVD přehrávač, kazeťák anebo jen lampu na čtení. Šofér všechny několikrát upozorňuje, že tyto zásuvky by se teď neměly používat, bo je třeba s elektrikou šetřit, aby vydržela na dojetí autobusu do cíle. Pokud se elektrika ušetří, tak zpáteční cesta vyjde levněji, z čehož budou mít užitek všichni. Jenže milí cestující si neodepřou ty svoje požitky, takže se stane, že autobus v půlce pouště zůstane stát, bo nemá energii. Všichni se samozřejmě začnou rozčilovat, jak je to možné? Jeden obviňuje druhého. „Ale já bych si normálně přehrávač nezapnula, jenže ten pán přede mnou se zrovna teď musel holit, tak co bych se omezovala? No řekněte, lidi, proč bych se zrovná já nemohla dívat na dývídýčko? “ „A proč bych si nezapnul holící strojek, když ty dvě ječící děcka ve vedlejší řadě mají puštěný notebook. Ony můžou a já ne ?“ „No jistě,“ přidávají se i další. „Proč se vlastně baterky tak málo nabily elektřinou?“ Šofér se začne ohrazovat, že na toto riziko několikrát upozorňoval. „Ale to jste nás na to neměl jenom upozorňovat. To jste měl přímo odpojit naše zásuvky. Jak k tomu teď přijdeme, že budeme muset jít pěšky? A ti nejslabší, staří lidé a malé děti tam asi ani nedojdou, že jo, lidi?“ Nepřipomíná vám to něco, chlapi? Jo, dluhy, to je cesta do pekel. Velký problém v našem státě je, že pokud se elektrika ušetří až do cíle, tak ji někdo ukrade. Anebo s patřičně velkým bakšišem pro sebe za sprostředkování ji nevýhodně pro cestující prodá. Pak chtějte po lidech nějaké ústupky, utahování opasků a solidaritu. Panovník musel vždy jít svým poddaným příkladem. Což bohužel není náš případ. Kde jsou ty doby, kdy šel český král do bitvy a za svoje přesvědčení (ať už to byl boj o moc ve vlastním království, boj o vliv v Evropě, nebo pro územní zisky) tam padl. Čest mu nedovolovala se bitvě vyhnout. Čest, spravedlnost, hrdost, poctivost – pro některé pořád nejdůležitější a neochvějné pojmy, pro jiné jen propíchnuté balonky. Po návratu do Bad Sodenu nás několikadenní odloučení s Maruškou ujistilo, že už bez sebe nemůžeme být, že je nám po sobě teskno a že chceme být pořád spolu. „Chci ti něco říct. Víš, Stando, vždy jsem tíhla k Čechům. Chtěla jsem mít nějakého Čecha za manžela. Nemám nic proti Němcům, mám mezi nimi spoustu přátel. Se dvěma Němci jsem měla vážnou známost.


Jsou nám povahově velmi blízcí, mají podobnou náturu, ale já jsem byla asi ovlivněná mým dědečkem a proto jsem si od malička vysnila, že si jednou vezmu Čecha. Probůh, Stando, teď to, prosím tě, neber jakože tě uháním.“ „Já ti rozumím, Majko, neboj.“ „Ty mi teď vracíš to, co mi uteklo, na co jsem celý život čekala a co jsem si vždy přála.“ Na jednu stranu jsem tímto vyznáním byl velice potěšen, ale trochu mě mrzelo, že má vůči mně sympatie jen kvůli tomu, že jsem Čech. Že bych tím splnil jediné kritérium, které na partnera má? „Ale tebe bych milovala, i kdybys´ byl Marťan,“ jak kdyby mi četla myšlenky. Takže jsem se během jednoho měsíce znovu stěhoval. Tentokrát z hotelu přímo k Majce domů. Maruška mi nabídla jeden z volných pokojíčků, abych měl i soukromí, ale stejně jsme téměř celé dny i noci trávili společně. Do svojí cimry jsem si občas odskočil malovat anebo jen tak relaxovat, když se Majka zdržela v práci. Měl jsem tam velkou televizi a hlavně hifinu se čtyřmi repráky. V dubnu se natrvalo vrátil Depejrak z Brazílie. Prý když mu sestra pořád posílá smsky, jak je teď šťastná, jak prožívá nejkrásnější období svého života, bo s minulým sobeckým a násilnickým partnerem to měla dost těžké, tak si tuto pohodu nechce nechat ujít a v Riu končí. Oba nás tím sice zaskočil, ale hlavně příjemně překvapil. Dům byl dost velký pro nás všechny. Opět se projevila síla peněz, kdy se člověk může rozhodnout nezávisle na financích, co bude dělat, kde bude bydlet, prostě si udělá, co mu nejvíce vyhovuje. „Depejraku, to není jen tak, že jsi zmizel z Ria, co? V tom bude ještě nějaká další kulišárna. Pro nic za nic se takový džob, takové luxusní prostředí, kanclík, nádherné spolupracovnice, to se přece jen tak zbůhdarma neopouští,“ zavedl jsem na toto téma rozhovor, když jsme na počest jeho návratu seděli sami bez Majky v Tennebaru. Depejrak už měl trochu nakoupíno, bo se během dne už „vítal“ s několika dalšími kamarády. „Víš, Stenly, do Brazílie jsem odjel hlavně kvůli problémům s Majčiným přítelem. Viděl jsem, jak se k ní chová nemožně. Mockrát jsem Marušku upozorňoval, že je to padouch, kterému jde jen o peníze, ale ona to nechtěla vidět a ani slyšet ode mě. Vždy jsme si moc dobře rozuměli, ale najednou to mezi námi poprvé v životě začalo skřípat. Kvůli tomu debilovi. Ani nevím, odkud přesně byl. Z bývalého Sovětského svazu nebo z Jugoslávie, fakt nevím. Jeho rodiče byli také emigranti, tak jsem si myslel, že podobný osud mezi nimi vytvoří velké silné pouto a hodně je sblíží. Mýlil jsem se. Maruška byla do něj zamilovaná a on ji jen zneužíval. Nebyl jsem to schopný dál snášet, tak jsem zmizel. Přitom jsme se ségrou na sebe dost fixovaní. Naše loučení podle toho také tak vypadalo. Byli jsme jeden na druhého navztekaní, málem jsme po sobě řvali, ale přitom jsme oba dva cítili, jak nám to rve srdce. Ani jeden z nás ve skutečnosti nechtěl, abych odjel, ale říct jsme si to nedokázali. Myslím si, že v danou chvíli to ale bylo nejlepší řešení, než se stále hádat a časem třeba i odcizit. Majka prostě dala přednost tomu pacholkovi. Což by bylo v pořádku, kdyby ten chlap za něco stál. Naštěstí na to zavčas přišla i ona a vyhodila ho.“ „Hmmm…“ vyplnil jsem mezeru, aby se Petr mohl napít a pak pokračoval. „V Brazílii jsem se po počátečních potížích nakonec uchytil, vzchopil a vybudoval si dost silné finanční zázemí. Já ti to, Stando, řeknu na plnou hubu. Víš, kolik mám peněz?“ „Nevím.“ „Přidej,“ nabádal mě Depejrak nelogicky. „Tak moc?“ „Ještě víc,“ povytáhl významně obočí. „Tak takovou sumu jsem nečekal,“ bavili jsme se jak Mongol s Maďarem. „Když se Majka k mému velkému potěšení s tím pacholkem rozešla,“ pokračoval Depejrak ve vyprávění „tak jsem zatoužil po návratu, ale z pracovních důvodů to tak rychle nešlo. Ještě dost dlouho jsem musel v Riu setrvat, abych dokončil rozdělanou práci. Do žádných dalších aktivit jsem se už ale nepouštěl, nic nového jsem nesjednával, žádné nové nemovitosti jsem už nehledal, protože jsem byl definitivně rozhodnutý vrátit se napořád do Německa. Mezitím jsem si připravoval novou půdu pro byznys v Německu. Neměl by to být problém uchytit se i tady. A i kdyby se mi chvíli nedařilo, tak jsem za vodou. Přinejhorším bych pracoval s Maruškou. Pak mi ségra zavolala, že poznala jednoho mladého pána. To jsi se na scéně objevil ty. Když jsem tě blíže poznal, tak jsem od první chvíle věděl, že Majce další zklamání nehrozí. A když mi poslední dobou pořád volala, ať se vrátím, že chce mít dva nejlepší chlapy svého života u sebe, tak jsem sedl na nejbližší letadlo a sbohem, Rio.“ „To už se tam nevrátíš? Ty už jsi tam úplně skončil?“


„To ne, pořád tam budu muset lítat, ale bude to přesně naopak. Zatímco dřív jsem tam bydlel a občas letěl do Bad Sodenu, tak teď bydlím tady a třikrát za rok poletím do Brazílie zkontrolovat nějaké záležitosti. To nejde jen tak úplně spřetrhat staré vazby. Nebylo by to fér vůči mým obchodním partnerům ani vůči jiným lidem, kteří na tom také profitují. Pořád mi to sype balík peněz s minimálním úsilím. Byl bych hloupý, kdybych to úplně opustil.“ „Také je potřeba občas někoho namazat, že?“ Depejrak se rozesmál. „To si zase nenecháme ujít, né? Vždyť jsem ti říkal, že se Majka nebude zlobit. Anebo se snad zlobila? Co? Dělala ofuky v posteli?“ „Nezlobila se, to ne. Uvidíme za rok,“ lokl jsem si piva, ale stejně jsem věděl, že žádné další mazání tanečnic už nebude. Jedenkrát to Majka tolerovala, ale podruhé by už pochopení pro Depejrakovu zálibu nemusela mít. Lépe řečeno, ať si brácha natírá koho chce a kde chce, ale sám. Beze mě. „Ty máš, Stenly, neuvěřitelné štěstí, že máš Majku. Přesně takovou babu bych si chtěl také najít. To neříkám, že jsem její brácha, ale je to tak. Ona totiž ségra dostala od své babičky tu nejlepší školu jaké se jí mohlo dopřát. Babička byla velice chytrá, moudrá a noblesní dáma. Učila Majku, jak se má chovat nejen ve společnosti, ale hlavně ke svému muži. Říkala jí, že chlapa nestačí jenom nakrmit a občas mu roztáhnout nohy…“ „Takhle to říkala?“ skočil jsem mu překvapeně do řeči. „Neříkals´ před chvílí, že byla velice noblesní?“ „Tak takhle přesně to samozřejmě neříkala. Měla tím na mysli, že k chlapovi se žena musí umět chovat. Co babička nesnášela byla přehnaná ženská emancipace. Jak kdyby to bylo dnes ji slyším, jak povídá: / Maruš, v manželství máš dvě možnosti. Buď bude pokaždé po tvém anebo budeš mít lásku svého muže. Nech o důležitých věcech rozhodovat manžela a i když občas udělá špatné rozhodnutí, jako každý na tomto božím světě, tak mu to nevyčítej, nebo se ti zasekne a příště už bude mít strach cokoliv rozhodovat, aby ses´ na něj znovu nenaštvala. Buď mu oporou, která mu stojí po boku a nikdy se nesnaž ho převyšovat. Jakmile chlap ucítí, že s ním jednáš jak s onucí, tak ti uteče za jinou. Pokud se mu začneš pléct do jeho záležitostí, stejně tě nikdy nebude brát jako soběrovného chlapa, ale začne se k tobě jak ke chlapovi chovat. Bude na tě hrubší, občas ti jednu vrazí, protože chlapi si mezi sebou občas pár facek dají, přestane v tobě vidět ženskou, ale bude tě brát jako ne příliš povedeného muže, protože my ženské jim v žádném případě, i kdybychom stokrát chtěly, nemůžeme v chlapských pracech konkurovat. Nejsme na to stavěné. Zato chlap se postaví k práci a většinou hned ví, co má dělat, protože to má v genech získávaných po staletích. Anebo ty snad znáš nějaké zednice, pokrývačky, topenářky, plynařky? Není nic trapnějšího a pro chlapa ponižujícího, než když nějaká ženská, která nikdy nezatloukla hřebík, mu radí, jak se zatloukají hřebíky. To si moc dobře zapamatuj, Maruš./ Tak nějak to Majce povídala a myslím si, že ji hodně z toho utkvělo v paměti.“ Rychlostí blesku mi hlavou projela myšlenka, že Majka se chová přesně tak, jak ji doporučovala její babička. Od prvního okamžiku mě v práci kolem hotelů nechává dělat bez toho, aniž by mě kontrolovala a mluvila mi do toho. Větší a nákladnější opravy s ní samozřejmě konzultuju. Nakonec ale řekne, ať to udělám tak, jak uznám za vhodné. Jen mi nastíní, jak velkou částku chce do oprav investovat a nechá to na mně, abych se do této sumy vlezl. A stejné je to i u ní doma. Hned mi přenechala veškerou starost kolem domu, takže po pár týdnech společného bydlení jsem se tu cítil víc doma, než po několika letech bydlení v Lúce, kdy jsem raději ani nevylézal z domu, abych se nemusel potkávat se švagrem. Zejména na jaro, když všichni sousedi kolem dokola začali upravovat v Lúce svoje zahrádky, jsem trpěl jak zvíře. Došlo to tak daleko, že jsem doslova nesnášel, když v sobotu od rána svítilo sluníčko. Rukama mi to smýkalo, chtěl jsem něco dělat, měl jsem jasnou představu, jak by zahrádka vypadala, ale nemohl jsem. A švagr se jen smál pod vousy. On bohužel patřil přesně k těm kibicům, kteří se sami nikdy do ničeho nepustí, ale když uvidí někoho něco dělat, tak mají silnou potřebu jít radit a kritizovat. Dlouho jsem nechápal, jak je možné, že vždy, když jsem se převlekl do montérek a šel ven, tak za několik minut nato se objevil švagr a už mě sledoval jak pod mikroskopem. Nejdřív jsem si myslel, že jen jel náhodou kolem, ale když se to opakovalo s naprostou samozřejmostí, tak jsem pojal podezření, které se mi časem potvrdilo. Můj povedený švagřík byl totiž domluvený se sousedem, že jakmile mě zahlídne venku něco dělat, tak mu má dát echo. Sousedovi jsem to pak vyčetl, ale byl s Milanem kamarád, takže na moji výtku nebral zřetel a dál mu mé pobyty venku hlásil. Když jsem to řekl Věrce, ta jen pokrčila rameny. Co taky jiného mohla dělat? „Škoda, že moji bejvalku Reginu také tak nevychovávala moje babička, ale její matka,“ povzdychl si Depejrak. „Babička byla sice ze staré školy, ale s moderními názory. I když ji děda s penězi a se vzděláním nesahal ani po kotníky, tak k němu vždy vzhlížela, ctila ho a respektovala. Důvěřovala mu a důležitá rozhodnutí nechávala na něm. Proto jim to také celý život klapalo. Každý věděl, kde je jeho místo. V


žádném případě ale děda nechtěl babičku vidět jen u plotny. Babička měla dostatek svých aktivit, svého prostoru, kde ji do toho děda nemluvil, a on měl zase svoje teritorium. U Reginy jsem ale čím dál víc pozoroval, že je to celá mama. Vsadím boty, že do pěti let ji naroste i knírek. Ale to už naštěstí neuvidím, protože jsem s ní definitivně skončil,“ posmutněl. Asi ho ten rozchod pořád bolí. Takhle rozpoloženého jsem Depejraka ještě nezažil. Pořád byl samé srandičky, srandičky a najednou má splín. Možná proto, že mu skončila jedna, i když krátká, epizoda jeho života - práce a bydlení v Brazílii. „Stando, kdybys´ věděl jak já nesnáším /ženské s koulema/!“ vybuchl. „Cože? Koho? Co to je za nesmysl? Myslíš jako mužatky? Baby s knírama?“ nechápal jsem, kam tím Depejrak míří. „Ale ono je jedno, jak vypadají. Nemusí zrovna vypadat jak mužatky. Jde o to, že se chovají jak chlapi. Chtějí vše řídit, všechno mít pod kontrolou, starají se o mužské záležitosti. Když si vzpomenu na tu krávu…Delpinu...“ „Jakou delfínu?“ „Matku od Reginy. Ona se jmenovala de la Espino, tak jsem ji říkal Delpina. Chlapama sice opovrhovala, byl to pro ni živočišný poddruh na úrovni prvoků a láčkovců, ale přitom se jim chtěla podobat a vyrovnat. Neměla mě ráda a já ji také ne. Myslím si, že dokonce neměla ráda ani starého pana Alvara. Ne nadarmo byla třikrát rozvedená. Žádný chlap s ní nevydržel. A Alvaro od ní nakonec také uteče, tomu věřím. Sám mi to říkal, že ji má už plné zuby. Jenže Delpina zastávala názor: nevadí, že mě nesnáší, hlavně že se mě bojí.“ „Hmmm…také měla možnost volby. Buď občas ustoupit a mít dobrý vztah se svými nejbližšími, anebo dirigovat. V tom případě se ale nesmí divit, že ji nikdo nebude mít rád,“ přitakal jsem mu. „Já si sice na extchýni nemůžu stěžovat, ale švagr…“ mávl jsem rukou. „Jo ten tvůj švagr,“ skočil mi do řeči Depejrak. „Vzpomínám si, už jsi mi o něm vyprávěl, to je také takový poděs. Přitom by stačilo tak málo: aby se každý pokusil vžít do pocitů toho druhého. Když se ke mně někdo chová blbě, tak by si v té své prázdné makovici měl uvědomit, jestli by mu to nevadilo, kdybych se stejně blbě choval já k němu. Problém je, že si někdo nevidí ani na špičku nosu,“ Depejrak si utřel ze rtů pěnu od piva, kopl do sebe jegra a pokračoval v opileckém filozofování. „Zvláštní je, Stenly, že /ženská s koulema/ se s /koulema/ nenarodí. Je to stejný zázrak jako je v přírodě zakuklení motýla, kdy se z ošklivé, chlupaté, nenažrané housenky stane překrásný motýl. V tomto případě je to ovšem bohužel naopak. Z překrásné, mladé, příjemné slečny-motýlka se časem stane... /ženská s koulema/. Někdy se to stane hned po svatbě, jindy to trvá několik let a v některých případech k tomu naštěstí nedojde vůbec. Pokud takové ženské nikdy /koule/ nenarostou a je vdaná, tak má její chlap opravdu nebývalé štěstí a oba dva většinou prožijí šťastné manželství. Pokud ji ale bohužel /koule/ narostou, tak je v manželství šťastná jen ona.“ „Ty dneska teda válíš, úplně valím oči,“ opravdu mě Depejrak překvapoval. Oči se mu leskly, jak byl rozohněný. Anebo to bylo alkoholem? Možná obojí. „Další zvláštnost je,“ pokračoval, „že /ženská s koulema/ jiné /ženské s koulema/ nesnáší, protože na ní ty její /koule/ vidí a ví, že takhle by se správná ženská chovat neměla. Kdybys´ viděl, Stando, jak Delšpina starého Alvaru pořád buzerovala. Sama by přitom nesnesla ani setinu toho, co prováděla Alvarovi. Vůbec si nedovedu představit, že by jí Alvaro někdy řekl nebo nakázal, kdy má žehlit, kdy prát, kolik má dát pracího prášku anebo jak má něco uvařit, jaké koření má použít. Přitom Alvaro uměl dobře vařit, ale ani ho nenapadlo plést se jí do toho. Starý Alvara si z deseti problémů s šesti bravurně poradil, se třemi se trápil, ale jakžtakž je vyřešil, a jeden posral na maximum, což mu Delpina stále předhazovala, jak je neschopný. Stará Delpina si z deseti problémů s šesti nevěděla vůbec rady, tři jakžtakž nemasně neslaně vyřešila a jeden vyřídila tak dokonale, že jsme všichni opravdu s obdivem žasli. Bohužel ten jediný případ v ní umocnil pocit, že umí VŠECHNO vyřešit skvěle. Na těch šest problémů, se kterými vůbec nepohla, hned zapomněla. Když si představím, že Regina bude jednou to samé,“ podíval se na mě smutným pohledem. „No vidíš, buď rád, že…“ nedopověděl jsem. „/Ženská s koulema/,“ opět mi skočil do řeči, „nakonec z /chlapa s koulema/ udělá /chlapa s pipinou/. Z jejího neustálého dennodenního ovlivňování a prosazování si svého nakonec chlap rezignuje a svoje /koule/ ztratí. Což samozřejmě /ženské s koulema/ vadí, protože by doma chtěla mít /chlapa s koulema/. Chtěla by mít /chlapa s koulema/, kterému by ovšem poroučela, ale to bohužel takto nejde. Takže si nakonec najde jiného /chlapa s koulema/, ze kterého svým peskováním opět časem udělá /chlapa s pipinou/. A i s ním je později nespokojená. Delpině se to podařilo třikrát. Třikrát dokázala z chlapa udělat úplného vo…vola,“


začal se zakoktávat. Po tolika kalíšcích a pivech nebylo divu. Já jsem do sebe raději zavčas přestal lít štamprle a jen jsem ucucával pivo. „Buď rád, Depejraku, že jsi…“ znovu jsem nedopověděl. Depejrak měl prostě dnes ukecanou opici. Potřeboval si vylít srdce, tak jsem pro něj byl zpovědní vrba. Ale vůbec mi to nevadilo. „/Chlap s pipinou/ se svojí /pipinou/ ovšem také moc spokojený není. Nenenenene,“ začal mi mávat ukazováčkem před obličejem. „Chce zpátky svoje /koule/. Takže si v nejednom případě najde /ženskou s pipinou/, která v něm opět vidí to, co chce, a to /chlapa s koulema/. Hele, Stando. Aby nedošlo k velkému omylu. Z těch mých žvástů možná vyplývá, že nemám rád ženské, že jimi opovrhuju anebo že je snad dokonce nenávidím. To není vůbec pravda! Ženské doslova zbožňuju, mám je rád, miluju je, vážím si jich, mají spoustu předností, které chlapům chybí, mají to v životě o hodně těžší. Hodně věcí umí zařídit i udělat lépe. V mnoha případech jsou o hodně víc odpovědnější než chlapi. Třeba při řízení aut nejsou tak agresivní, bezohledné a sobecké. Já jen nesnáším /ženské s koulema/. Myslím si, že ženské mají mít /pipinu/ a chlapi /koule/,“ s těmito slovy mu hlava sjela po ruce, kterou se doposud podpíral, na stůl a úplně vytuhl. „Ten je hotový,“ zhodnotila Depejrakův stav šenkýřka. Smutně se na něj podívala, asi v ní pořád kus staré lásky k Petrovi zbyl. Hned zítra mu povím o tom, že když se kolem sebe pořádně rozhlídne, tak určitě najde dívku nejen na jednu noc. Obrátil jsem se na barmanku. „Nemá vaše matka koule? Nejste sirotek?“ No co, chlapi, musím přece zjistit tak důležitou věc, než mu začnu dohazovat jeho starou známost. „Co? Já nerozumím.“ „Ale nic. Vy nemít… žádný strach. My nyní odejít a… nebýt s náma žádný problém,“ uklidnil jsem ji, vzbudil Depejraka a vyrazili jsme k domovu. Kupodivu se docela rychle zbrchal, takže šel po svých. Ještě že tak. „Vás tak někde pustit samotné,“ hartusila naoko Maruška, když nás uviděla ve dveřích. „Hele, ségra, já tě miluju. To je tak fajn, že…že…nemáš koule. To je tak fajn, že jsi prostě fajn, víš?“ „Mazej spát než mě rozlobíš,“ smykla mu rukou po řiti. „Jak to, že je tak zrychtovaný, a ty jsi skoro střízlivý?“ obrátila se s otázkou na mě. „Brácha měl dnes splín. Do Tenne přišel ještě v dobré náladě, trochu málo měl už vypité, protože se potkal s několika kamarádama, ale pak to na něj všechno nějak dolehlo, ten návrat zpátky a hlavně ten rozchod s Reginou, tak to neustál.“ „Vždyť s Reginou už nežije delší dobu.“ „No vidíš, my chlapi možná někdy vypadáme, že jsme tvrdí a na pohled nedáváme své city najevo, ale uvnitř jsme kolikrát úplně jiní. Jak vidíš, asi ho to pořád trápilo. Ale myslím si, že po dnešku už bude v pohodě. Filozoficky si to zdůvodnil, tak už ho to snad nebude trápit.“ „Mohl by si konečně najít nějakou vážnou známost. Jednu dobu to tady dost střídal. Pokud žil s Reginou a přiletěl do Bad Sodenu, tak i když šel pařit, tak si s žádnou nic nezačal. Byl ji věrný. Ale jakmile se s ní rozešel, tak začal vyvádět jak utrhlý s řetězu. V pátek měl jednu babu, v sobotu druhou a aby nevypadal tady u nás jako velký proutník, tak v neděli odjel do Fuldy a tam měl další. Nevím, nevím, jestli tě s ním nechám kamarádit…“ „Tak v tomto nemusíš mít vůbec žádné obavy. Po této stránce jsme já a Depejrak úplně odlišní. A s tou barmankou z Tenne to měl jak? Všiml jsem si, že je do něj pořád zamilovaná.“ „S Evou? Tak to byla velká škoda, že se rozešli. Nevím, kvůli čemu, ale myslím si, že oba toho litovali. Brácha sice pořád tvrdí, že do Brazílie odletěl kvůli mému tehdejšímu přítelovi, protože ho nesnášel, ale tak trochu to bylo i proto, že se rozešel s Evou. Hned bych ji brala jako švagrovou. Byla moc príma.“ „A když se teď rozešel s Reginou, tak opět utíká, aby se s ní nepotkával a zapomněl na ní. Něco mi to připomíná. To už říkal nějaký klasik, jméno si bohužel nepamatuju, že /Jediným vítězstvím nad láskou je útěk/.“ „Ty můj filozofe, pojď už raději spát.“ Druhý den jsem konečně mohl Depejrakovi dopovědět to, co jsem včera večer dvakrát nebo třikrát nakousl. „Buď rád, Depejraku, že jsi to zavčas rozpoznal. U nás v Čechách se říká: Jaká matka, taká Katka. V Brazílii se bude říkat: Jaká Delpina, taká Regina. Pokud si nesnášel Delpinu, tak bys´ časem začal nesnášet i Reginu, pokud by se opravdu projevovala jako její máti. Si vem, že bys´ na to všechno přišel až po svatbě. Měli byste děti a ty bys´ začal zjišťovat, že ta tvoje /ženská s koulema/, jak říkáš, by takto vychovávala tvoje děti. A ty by jsi hrál na voze jen druhé kolo u pátých houslí. To už je lepší opravdu zmizet a najít si


nějakou /ženskou bez koulí/.“ „Jako je moje sestra. Máš pravdu. Škoda, že Majka nemá sestru, když už je zadaná.“ „Ty jsi ještě pořád ožralý! Vždyť by to zase byla tvoje sestra.“ „Aha. To je pravda. Škoda, že Majka nemá bratra.“ „Depejraku, ty nezklameš! Že já ti na ty tvoje frky skočím. A co Eva z Tenne Baru? Ty vole, ty Depežroute, kdybys´ viděl, jak se včera po tobě Evička dívala. S takovou láskou, něhou, pochopením, s utrápeným anebo spíš bych řekl ustrašeným výrazem, aby se ti něco nestalo, když jsi to přepískl. Ta baba k tobě pořád něco cítí. Co něco! Ta baba je do tebe pořád zamilovaná až po uši. To jsem si všiml už několikrát, nejen včera. Vždyť na Silvestra se také točila nejvíc kolem tebe. To by musel být člověk slepý, aby si toho nevšiml.“ „Jak jsi to říkal? /Ženská s koulema/? Co to je za výraz? Kde jsi na to přišel?“ „To snad nemyslíš vážně. Tak ty včera celý večer meleš o /ženských s koulema/, o /chlapech s pipinou/ a podobně a nakonec to bude na mně? Ty si to vůbec nepamatuješ ten tvůj monolog?“ „Ne. Já mám totiž oknolog. A monokl jak mi sjela hlava na stůl.“ Nojo, oknolog. Průvodní jev nadměrného pití alkoholu. Já jsem měl kupodivu, chlapi, největší ztrátu paměti ne po nějaké oslavě, ale ve škole. I když s tou mou ztrátou paměti to bylo trochu jinak. Na průmce se v hodině češtiny jednou objevil nějaký Kokoška. Mladý učitel na praxi. Probírali jsme tehdá tak zvané „Zlé básníky“, tuším to byli převážně Francouzi, kteří si libovali v pochmurnu, bezmoci, nicotě, beznaději, prostě ve všem špatném a škaredém. Kokoška chtěl někoho vyzkoušet, tak se zeptal, zda se někdo hlásí dobrovolně. Přihlásil jsem se. Občas jsem to tak dělával, bo mě k tomu o přestávkách před zkoušením vyzývali spolužáci, kteří nechtěli být sami zkoušení. Zachraňoval jsem, jak se tehdá říkalo, čest třídy. A zachránil jsem ji skvěle. Bylo to velice lehké učivo, odříkal jsem bez jediné chybičky naučený text. Kokoška byl spokojený. Na druhý den už ale toto téma chtěl známkovat. Znovu se zeptal, kdo se hlásí dobrovolně. Všichni předpokládali, že se znovu přihlásím a dostanu tak v podstatě jedničku zadarmo. Chvíli jsem počkal, abych dal příležitost jiným, ale když se nikdo nehlásil, tak jsem zvedl ruku. Řekl jsem dvě tři věty a…odmlčel jsem se. Napadlo mě, že bych to neměl odříkat jak včera. Bude to vypadat, že jsem se jen bezmyšlenkovitě nabifloval text. Pomlka byla čím dál delší. Neměl jsem okno, chlapi, to vím i po tolika letech přesně. Jen mně v hlavě šrotilo, že si teď o mně všichni (hlavně praktikant, který mě vůbec nezná) budou myslet, že okno mám. Že jsem se vše jen našrotil, vypadlo mi jedno slovíčko a proto jsem ztratil nit. Jak nějaká šprtka. A čím dál víc jsem si to uvědomoval, tím mně bylo větší horko a trapně. „Tak já to včera odříkám jak když bičem mrská, a teď, když se to známkuje, když o něco jde, tak nejsem ze sebe schopný dostat ani ťuk. Včera bych za to dostal jedničku, dnes dostanu baňu. A druhú na ňu od mého fotra,“ honilo se mi hlavou. A hlavně: „Jak teď vypadám před budoucím učitelem?“ Jak ten největší třídní šplhoun a mazánek. Jenže já to fakt nemůžu odříkat jak včera. Pořád by to vypadalo, že jen otrocky opakuju něco nabiflovaného. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Učitel nakonec mávl rukou, ať si raději sednu. Známkovat to dneska ještě nebude. Ulevilo se mi, ať si o mě mladý elév myslí, co chce, bez problémů jsem odříkal „Květy zla“ a všechny další básně a spisovatele, dostal jsem za jedna a šmytec. Kokoška si po revoluci ve Vsetíně otevřel jednu z prvních soukromých středních škol v republice Kokoška školu a dělá tam ředitele myslím dodnes. Takže, chlapi, není okno jako okno. „Petřéééé!!! Pojď okamžitě nahoru,“ ozvala se razantně z horního patra Maruška. „Stando, ty sem přijď také, prosím,“ doplnila už o hodně mírněji. „Asi máš průser, tak to ti nezávidím. Mít kocovinu a k tomu ještě průser. Co jsi provedl?“ „Vůbec netuším.“ „Podívej se, ty pacholku, jaký jsi po sobě nechal svinčík. Že máš rozházené oblečení po celém pokoji, to mě nevadí. Vím, že si to uklidíš. Beru, že se ti to v takovém stavu, v jakém jsi přišel, nechtělo uklízet. Ale koukej na ten špinavý koberec. Stando, podívej se,“ otočila se směrem ke mně. „Ten bordelář se nepřezul a natahal všude bláto.“ Rozesmál jsem se. „Tak to je dobré. Já se tady rozčiluju a pánovi je to k smíchu.“ „Ale né, Maruško,“ dal jsem ji pusu, aby ji trochu vztek přešel. „Jen jsem si na něco vzpomněl. Když jsem dělal finančního poradce, tak jsem jednou měl domluvenou schůzku u jednoho klienta u nich doma. Šel jsem k nim přímo z práce. Na šatně jsem si umyl nohy a do bot jsem si nasypal zásyp. Naštěstí s pocením nohou nemám problémy, ale jistota je jistota. Zásyp prostě trochu pohltí zápach a nohy jsou v suchu. Jenže když jsem se u nich zul, tak pudr z mých ponožek zanechal na jejich novém červeném koberci v obýváku


takové stopy, jak kdybych šel ve sněhu. Přesně bylo vidět, kudy jsem šel. A že jsem toho nachodil… Na pravé stěně jsem obdivoval obrazy, vlevo jsem nakoukl do knihovny na tituly, pak jsem se šel k oknu podívat, jak je venku, a na závěr mojí procházky jsem šel skrz celý obývák obdivovat nějakou drahou vázu. Svých stop jsem si všiml teprve tehdy, až když jsem zůstal stát u křesla a otočil se, kde jsou domácí tak dlouho. Když jsem uviděl tu spoušť, tak jsem nejdřív vůbec nechápal, co to tam mají na zemi za bordel. Očima jsem jel ode dveří po těch stopách jako když máte v nějakém časopise u hlavolamu zjistit, ke které ze tří osob patří stopy. Moje oči se nakonec zastavily na mých nohou. Nadzvedl jsem chodidla v poslední naději, že moje černé ponožky jsou černé i zespodu. Kdepák. Byly bílé jak od vápna. Pokoušely se o mě mrákoty. Myslel jsem, že se hanbou propadnu. Kolik myslíte, že jsem sepsal pojistek? Danou situaci jsem hned chtěl obrátit v můj prospěch. Využil jsem toho fo-pa a říkám jim: / Pojištění domácnosti kryje především taková rizika a události, které jste si nezpůsobili sami. Vemte si třeba, že vám někdo něco nechtěně zničí/. /Třeba nový perský koberec za stopadesát tisíc,/ vybuchla ta dáma. Raději jsem zmizel.“ Marušku moje příhoda dost pobavila a tak se přestala na Depejraka zlobit. Čehož hned její brácha využil. „No vidíš, Majko, co je proti tomu trochu bláta. Standa zničil koberec za stopade táců a mu neřekneš nic. A mně kvůli trošce bláta budeš peskovat.“ „Jenže Standa nenatahal tunu bláta na náš koberec, ale trošku prášku do baráku nějaké cizí ženské. Že tě pošlu zpátky do Ria.“ Takovým a podobným způsobem se občas štengrovali. Když už nastal nějaký konflikt, vždy ho mezi sebou velice pokojně vyřešili. A co se týká mě, tak já jsem neměl problém ani s jedním z nich. Pohoda, idylka. Tak, chlapi, mohlo by se zdát, že můj příběh tady skončí. Mohlo by se zdát, že jsem spokojený. Mám dobře placenou práci, která mě baví, mám překrásnou ženskou, kterou miluju a i ona mě, našel jsem si dalšího přítele, bydlím v nádherném přepychovém domě, jaký jsem si vždy přál. Starám se o tento barák a Majka mi do toho nemluví, bo ctí, stejně jako kdysi dávno její babička, že se o dům má starat chlap, a neponižuje mě tím, že by mi do toho kecala. O peníze také nemáme nouzi, můžeme si dopřát vše, co chceme, počínaje luxusní dovolenou, krásnými výlety, bohatými večeřemi a konče nadupanými sporťáky nebo tereňáky. Měl bych být spokojený, ale… Nechci být neuhověný, ale přece jenom mně něco trápí. Ten můj sen, který jsem si splnil, je z mojí strany tak trochu ošizený. Vlastně je ošizený celý. Ano, chtěl jsem být bohatý, ale k tomu jsem se chtěl dopracovat vlastní pílí a ne spolužitím s pěknou babou. Dokonce jsem už kdysi hodně dávno přestal podávat sportku, bo by mě takto nabytý majetek netěšil. Chtěl jsem prostě zbohatnou vlastními schopnostmi. Vyhrát větší sumu tipováním sportovních výsledků v Tipáči by mi nevadilo, bo tam jsem využíval svoje vědomosti. Ale Sportka? Tam jde jen o náhodu. Maruška je v tomto, a nejen v tomto, skvělá. Ani náznakem mi nedává najevo, že je mezi námi takový propastný rozdíl, co se týká příjmů a majetku. Nikdy to nevzpomněla, ani jsem to z její strany nikdy nepocítil. Jenže mně to vadí. Zároveň je mi jasné, že to nemá řešení. Buď se s tím smířím anebo se…s tím smířím. Nic jiného mi nezbývá. Přece se kvůli tomu s Majkou nerozejdu. A pořád se trápit také nemá cenu. Jenže ono se to lehce řekne: netrap se. VALAŠSKO V létě jsem pozval sourozence Šmídovy na Valašsko. Slíbil jsem to Majce na Tahiti. „Já ho přetrhnu jak hada!“ čertila se Majka, když jsme čekali na Depejraka před brankou. Petr se totiž nabídl, že vezme svoje auto. A protože Majka měla ve svých garážích i před garáží svoje auta, tak Petrovi nezbylo nic jiného než si dočasně pronajmout garáž kousek od jejich domečku. Před chvílí pro něj šel. „Koho? A proč?“ nechápal jsem důvod Maruščiny zloby. Zase až tak dlouho jsme na Depejraka zatím nečekali. „Koho? Chvilku počkej. Však uvidíš.“ Protáhl jsem obličej, bo jsem vůbec nic nechápal. „Nic neslyšíš?“ „Ne…Vlastně jo. Auto. Tvůj brácha už asi jede.“ Za malou chvíli nám Depejrak přistavil svoji luxusní káru. Vydávala charakteristický zvuk, který Majka už moc dobře znala. Proto byla už dopředu naštvaná, bo tušila, co bude následovat.


„To snad nemyslíš vážně. A já budu sedět kde?“ plácl jsem se do čela. „Ty neumíš počítat do tří, brácho?“ nezůstala po zadu ani Majka. Depejrakův sporťák měl totiž jen dvě sedadla. „Tak hele, když jsem vás viděl naposledy, tak jsi mu seděla na klíně a netvářila ses´, že by ti to nějak vadilo. Můžete si to zopakovat.“ Majka se nadechla k dalšímu proslovu, ale Petr ji nenechal ani začít. „Klídek, ségra, dělám si legraci. Běžte ještě na chvíli domů, za patnáct minut jsem zpátky s Ňufínkem. Franc chtěl půjčit auto, má teď nějakou novou kost, tak se chce před ní ukázat. Hodím mu ho a hned se vrátím. Volal mi před chvílí, takže jsem vám to nestihl říct. Přemlouval mě asi deset minut, ať mu půjčím Ňufínka, ale nakonec se spokojil i s tímto žihadlem.“ Jak řekl, tak i udělal. Za dvacet minut na nás zatroubil a my mohli vyrazit na dovolenou.


Ňufínek patřil mezi tzv.„exotická“ auta, která nejsou seriově vyráběná a většinou mají netypický vzhled. Bylo to fáro, za kterým se každý otočí. I lidi, kterým motorismus nic neříká. Autíčko bylo nejen krásné na pohled, ale přestože bylo vzadu málo místa, tak kupodivu i velice pohodlné na posed. Cestou jsme navštívili Bavorsko. V jednom menším městečku poblíž Mnichova jsme se zúčastnili pivních slavností. Nebyla to samozřejmě tak megalománská akce jako je Oktoberfest, ale možná právě pro tu téměř rodinnou atmosféru se nám tam velice líbilo. V půjčovně kostýmů jsme si všichni tři vypůjčili tradiční bavorské kroje, Depejrak si nechal nalepit pejzy, takže vypadal jak Trautenberk, mě pro změnu přítomní maskéři vyzdobili obličej dlouhým knírem na koncích několikrát zatočeným. Kožené kalhoty s náprsenkou, bílé podkolenka, na hlavě klobouk a knírek jak z dob Rakouska-Uherska. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, napadlo mě, jaká je to ostuda, že jsem na sobě nikdy neměl valašský kroj. Přitom k Valachům se hrdě hlásím a na rodné Valašsko jsem patřičně hrdý. No…třeba to ještě někdy napravím. Maruška si upletla dva copánky a šněrovačkou nahnala plíce do obřích rozměrů, že ji málem vypadly z výstřihu ven. A mně oči z důlků. Opět byl na ní uchvatný pohled. Toto se mi nikdy neohledí. Možná až bude mít stodeset roků, tak mě přestane vzrušovat. Takto vyšňoření jsme velice rychle zapadli mezi místní chasu. S Depejrakem jsme si v rámci tančení nafackovali, několikrát jsme si prohodili kloboučky, párkrát jsme zabušili lavičkami a židličkami do země, bo to tak dělali i ostatní tanečníci, ani Marušku jsme nenechali stranou a pořádně jsme ji oba dva


vytancovali. Depejrak ji sice chtěl přibrat i na fackování, ale Majka, nevím proč, byla proti. Takový dobrý tanec to přitom byl.

V rozjuchané náladě jsme šli nad ránem do hotelu a druhý den jsme si podobnou zábavu, už ale bez tančení, zopakovali o několik kilometrů dál v jiném městečku poblíž Berchtesgadenu.

Na Valašsku mě čekala jedna nepříjemná věc, kterou jsem chtěl mít co nejdřív za sebou. Musel jsem se stavit k Věře vyřídit ještě nějaké formality, na které jsem při rozvodu zapomněl. Dal jsem ji dopředu vědět, kdy se známými z Německa přijedu, a chvíli před příjezdem jsem ji prozvonil. Věra nás už zvědavě vyhlížela u branky. S čím ovšem nepočítala bylo, že mě v super fáru přiveze nádherná Majka, která úsek do Lúky odšoférovala. Celkovou pohodu dotvářel sympatický, věčně usmátý Depejrak. Takovou nevšední návštěvu si nenechali ujít ani ostatní – stará Sýkorka, Věrčin nový přítel Marek a dokonce i můj bývalý, ale pořád protivný, švagr Milan. Jestli si, chlapi, myslíte, že jsem cítil nějakou satisfakci, tak to ne. Ale to víte, že mě jejich závistivé pohledy potěšily, co si budeme namlouvat. Když vám někdo roky pije krev, tak ho trošku chcete poškádlit, když se ta možnost naskytne. Majka, ještě než jsme všichni vystoupili, mě políbila tak, aby to moje bejvalka viděla. Chtěla tak dát najevo, jaký vztah mezi sebou máme a že patřím už k ní. Nemám rád takové okázalé vyjadřování lásky před cizími, ale tentokrát jsem to bral, že jedno políbení je lepší než tisíc slov. „Kdo to je?“ začala bez pozdravu Věrka. „Ahoj. Také tě rád vidím. Jak se máš?“ začal jsem bodře. „Tak dobře jak ty asi ne,“ odsekla. „To je moje nová přítelkyně frau Maria a její bratr Peter,“ ukázal jsem na ně z několika metrů. Bylo jasné, že si podávat ruky nepůjdou. Majka jen mírně pokynula hlavou na pozdrav, zato Peťan spustil německy: „Dobrý den, já jsem Pétas fon Dééépejrak. Já zdravím vás.“ „Jaký sifon ? Ty umíš německy? Jak se s ní domluvíš?“ zajímalo moji ex-ku. Bradou pohodila směrem k Marušce. Na Depejrakovém autě je německá espézetka, takže Věrku ani na chvíli nenapadlo, že by to mohli být Češi. „Tak já s ní ani tak moc nemluvím. Já s ní spíš to…tak různě…prostě my spíš spolu…my spolu moc nemluvíme. A co potřebuju, o to si nějakými posuňky řeknu,“ usmál jsem se lišácky, aby jí bylo jasné, jakou činnost mám na mysli. Neuškodí trochu ji poštengrovat. Vytrpěl jsem si s ní svoje, tak si zaslouží malinkou nevinnou odplatečku. „Kurva, to je mrdna!“ ulevil si Milan, který byl doposud ticho. Ani jeho nenapadlo, že by mu mohli Šmídovi rozumět. Na to, že je to moje přítelkyně, se neohlížel. Buran, jako vždy. Nezměnil se a už se nikdy nezmění. „Ty mlč, ty…Stejně je to všechno kvůli tobě !“ vyštěkla po svém bráchovi Věra. Milan se raději otočil a zmizel za barákem ve svém šrotišti. Marek na nás také kývl na rozloučenou a odešel i se svou tchýní domů. Ten jeho pohled, vyhaslý, smutný, rezignovaný, hovořil za vše: chci pryč. Asi dostává od Věry a hlavně od svého švagra stejně zabrat jako kdysi já. Bylo mi ho líto. Jak by řekl Depejrak – „chlap s pipinou“. „Co je ona zač?“ znovu se Věra bavila o Majce před ní o ní, což bylo kapánek nezdvořile. Nejdřív jsem si myslel, že na to ani nepříjde řeč anebo když tak o tom mluvit nebudu. Že se nebudu chlubit cizím peřím. Ale nedalo mi to. „Frau Maria je majitelkou tří hotelů v jednom lázeňské městečku v Německu. Bad Soden - Salmunster. To ti asi nic neříká. Kousek od Frankfurtu. Já pro ni pracuju ve všech hotelích jako správce.“ „S těma tvojima posuňkama, jo? To ty hotely musí vypadat,“ řekla posměšně. Vytáhl jsem digiťák, schválně najel na první fotku z Tahiti a podal jí ho. „Můžeš se podívat, jak se o hotel starám.“ „Co to je za blbost? Vždyť tu je vyfocené moře, palmy…“ „Ukaž?“ vzal jsem bejvalce foťák z rukou. „Jééé, promiň,“ hrál jsem překvapeného. „To je naše dovolená na Tahiti. To jsem se spletl. Počkej, hned ti to najdu…to je Brazílie…toto je také Brazílie,“ listoval jsem fotkami. Věrka stála vedle mě a dívala se mi přes rameno. „Hele, podívej, jak jsem si v Riu musel přivydělat, abych měl na zpáteční letenku,“ zažertoval jsem. Věra šáhla dychtivě po aparátu s nadějí, že mě konečně uvidí poníženého a zdrceného. Chyba lávky,


chlapi. Na fotce jsme s Depejrakem usmátí od ucha k uchu právě potírali olejíčkem ty nejprsatější baby z celé Brazílie. Věře zaškubal nerv na lícní kosti. „To ti nestačí ona? Od kdy jsi takový náruživý?“ „To je sestřenice,“ mávl jsem rukou. „Ty máš sestřenici v Brazílii, jo? A černošku k tomu, co? Od kdy?“ Koutkem oka jsem zahlídl, jak se Depejrak otočil, aby si Věra nevšimla, že se směje. Chtěl i nadále udržet Věru v nevědomosti, že jsou i s Majkou Češi. „Tady, Věruš, koukej, to je náš hotel. Tady je ten druhý a třetí. Pěkné, že?“ „Hmmm…“ zamručela nesrozumitelně, takže jsem nevěděl, zda souhlasně anebo se ji ani jeden hotel nelíbí. „No a když už jsme u těch fotek, tak tady bydlíme.“ „To jsou všechno vaše auta před tím barákem ?“ „Jo. Toto je Majčin mercedes, béemvéčko, tady chodíme do lázní…myslím, že stačí, to už by tě asi ani víc nezajímalo.“ „To snad není pravda. Ona si tě snad vydržuje, ne? Ty jsi gigolo nebo, co?“ Au, au, au, tohle fakt bolí. Tak teď ťala do živého. Zasáhla mě na mém citlivém místě a moc dobře o tom věděla, kde mě může nejvíc ranit. Povedlo se jí to, ale nedal jsem na sobě nic znát. „No a kromě těch fotek jsi tu přijel vlastně proč? Jo, ty dokumenty, ty smlouvy. Hned ti pro ně skočím,“ odběhla do baráku. Porozhlídl jsem se kolem dokola. Nic se nezměnilo. Vlastně něco ano. Za domem přibyly další autovraky. Plot je sice polorozpadlý, ale čerstvě natřený. Na chátrající kůlně je vyměněné několik desek a pověšena nová venkovní lampa. Je moc pěkná. Dostali jsme ji ještě za společného soužití od Milana. Jenže jsem ji odmítl pověsit, bo na starou kůlnu vůbec nepasovala a vypadala jako pěst na oko. Už tenkrát jsem se nemohl zbavit dojmu, že ji Milan koupil schválně, aby opět dokázal můj špatný vkus, když ji pověsím do nevhodného prostředí. Nepočítal ovšem s tím, že si postavím hlavu a nenainstaluji ji. Marek ovšem dělá přesně to, co se mi příčilo. Opravuje něco, co podle mě přišlo dávno zbořit. Třeba mu to nevadí, tak proč ne. Mně to vadilo. Asi jsem divný. Věra se za chvíli vrátila, vyřídili jsme vše, co jsem potřeboval, rozloučil jsem se, popřál hodně štěstí a byl jsem rád, že jedu pryč. Majka si neodpustila na závěr poznámku. „Standa je ten nejlepší správce, jakého kdy ty hotely měly,“ řekla česky Věře. „A jako milenec je fantastický,“ přidala závdavkem. „Paní Věro, pro příště fon a ne sifon,“ doplnil Depejrak také česky. Věra zůstala stát s otevřenou pusou. „Nic si z toho nedělej, Věruš. Kdybys´ věděla, co já na sebe všechno vykvákal než jsem zjistil, že je to Češka a že mi vše rozumí. Tak ahoj,“ zamával jsem ji, nasedl a odjeli jsme pryč. V autě jsme chvíli mlčeli. Potřeboval jsem moje setkání s bejvalkou vstřebat. Majka i Depejrak to respektovali a čekali až sám začnu. „Ještě že jsme už rozvedení. Kdyby se toto naše setkání uskutečnilo před rozvodem, tak z toho jen tak lehce nevyváznu. Vsadím boty, že by Věra dělala u soudu problémy. Naštěstí je to za mnou.“ „Kam vyrazíme?“ „Kamkoliv. Kochat se krásami Valašska.“ Valašsko jsme prosmejčili křížem krážem. Navštívili jsme místa , kde jsem za celou dobu, co jsem tu žil, ani nepáchl. Člověk musí odjet makat a bydlet někam do pryč, aby se nakonec zajel podívat tam, kde nikdy nebyl. Když to máte za humny, tak si říkáte: „Někdy tam pojedu, však to mám kousek, to mi neuteče.“ A nakonec spoustu naplánovaných výletů nikdy nezrealizuje. Marušku zajímalo úplně vše, co souviselo s mým životem. „Tak tady jsem vyrůstal,“ ukázal jsem jim ve Velkých Karlovicích domeček poblíž nádraží. Byl jsem naměkko jako vždy, když jsem tady občas zavítal. „Když se mě někdo ptal, kde jsem bydlel, a já jim řekl, že v Karlovicích na nádraží, tak si všichni mysleli, že jsem byl bezdomovec. Schválně: který film si myslíte, že se mi nejvíc líbí? Kromě /Pomády/, Maruško.“ „Vetřelec,“ odtušil Depejrak. „To snad není pravda. Jak to myslíš? Vetřelec. Mám se zlobit?“ durdil jsem se naoko. „Přednosta stanice.“ „Ostře sledované vlaky,“ tipovali jako o závod. „No, už jste docela blízko. Je to ale dětský film,“ napověděl jsem jim.


„O letadélku Káněti.“ „Jsme na nádraží a né na letišti, ty U-fone Depejraku,“ otočil jsem očima v sloup. „Ať žijí duchové.“ „Vidíte tady snad někde nějakou zříceninu? /Páni, kluci/!!!“ zvolal jsem vítězoslavně. „To je ten film. Vždyť to je celé moje dětství.“ „Ty jsi prožil dětství za první republiky? Já myslela, že jsi mladší. Ale nevadí, mám tě ráda, i když ti táhne na osmdesát. Nevypadáš na ně,“ mrkla na mě spiklenecky Majka. Kousek odtud bydleli mí dva velcí kamarádi, bývalí výborní fotbalisté, ale ani jeden bohužel nebyl doma. Zejména Pavel Boháček byl veliký talent. Za starší žáky hrál už od čtvrté třídy a ze soupeřů o tři čtyři roky starší si dělal srandu. Byl jim po prsa, přesto si jednou v soupeřově malém vápně dovolil udělat takovou mazáckou kulišárnu, že při mistrovském utkání dal gol patičkou. Kdyby se na něj nesesypali spoluhráči slavící gol, tak by mu protihráči určitě nabančili. Dorosteneckou soutěž už hrál za ligové Vítkovice a v dobách největší slávy Slušovic i za tento mančaft. Dokonce byl za totáče na fotbalovém turnaji v tehdejším Západním Německu, kde hrál proti nejlepším evropským mužstvům věhlasných jmen. Vítkovice tento turnaj vyhrály a Pavel byl vyhlášený nejlepším hráčem turnaje. Jako cenu dostal nádherné značkové super tenisky, které jsme mu všichni záviděli. Po vojně se bohužel zranil a od té doby měl problémy s kolenem, takže jeho kariéra skončila. Mrzelo mě to strašně moc, bo jsem mu přál, ať to dotáhne s fotbalem co nejdál. Myslím si, že v té době měl na to, hrát i za nároďák. Adam naštěstí doma byl. Stejně tak odpoledne Marek. Oba dva jsme postupně poctili svou návštěvou, ale protože jsem nebyl sám, tak jsme se dlouho nezdrželi. Jen jsem jim představil moji novou známost a jejího bráchu, vypili kafe a pokračovali jsme dál. Depejraka nejvíc zajímala horní škola. Doslova mi visel na rtech, když jsem mu vyprávěl o partyzánovi Františku Tomkovi, jak ji vyhodil za války do povětří. O kousek dál jsem mu ukázal most, na kterém byl vyfocený K.H. Frank, pravá ruka Reinharda Heydricha, když se byl osobně přesvědčit, že vypálit a vyhladit tuto obec za pomoc jeho obyvatelstva partyzánům nelze, protože jsou Velké Karlovice opravdu moc rozlehlé. My, chlapi, jsme na to army prostě více zaměření. Ještě štěstí, že je Depejrak vlastně Čech. Kdyby byl rozený Němec, nevím, nevím, jak by se na to vše díval. Majce se zase nejvíc líbil unikátní celodřevěný kostel Panny Marie Sněžné z roku 1754 postavený ve stylu pozdního baroka a Karlovské muzeum. Oba dva byli z této valašské dědiny unešení. Nedivil jsem se jim. Bylo to pro ně něco nového, netypického, řekl bych až exotického. A Karlovice jsou opravdu moc pěkné. Přejeli jsme přes horu Soláň, Dolní, Střední a Horní Bečvy a na dalším výšlapu na Bumbálce povídám svým spolucestujícím: „Teď si představte, Majko, Petře, že trasu od Karlovského nádraží, přes ty dva dlouhé kopce jsme s Adamem, když jsme chodili do páté třídy na základce, ujeli na kolách. On na skládačce a já na malém dětském kole. Obě kola bez přehazovaček. S jedním kolečkem vzadu. Blázni. Vůbec jsme si nepřipustili, že bychom mohli třeba píchnout nebo jinak porouchat kola. Mobily nebyly, jak bychom dali vědět našim, že jsme ve štychu? Ani peníze jsme neměli s sebou, bo jsme si nejdřív říkali, že se projedeme jenom kousek do údolí Jezerné ke Karlovskému jezeru. A to jsme vyjeli dost pozdě odpoledne a vraceli se skoro za tmy. Ještě teď mě z toho mrazí. Jenže když jsme sjeli sešup ze Soláňa dolů k Hutisku Solanec, tak nám přišlo, že už je to jedno, jestli pošlapeme znovu do kopce na Soláň nebo pojedeme přes Bumbálku. Vůbec jsme si nedovedli představit tu dálku, která nás čekala, bo jsme tady byli oba dva poprvé. Provoz byl samozřejmě v sedmdesátých letech minimální, takže nám zase až tak moc nehrozilo, že by nás snad srazilo auto. Ale na druhou stranu bychom zase těžko chytali stopa, kdybychom byli v nějakém průseru.“ „Pátá třída, říkáš? Kolik jste tedy vlastně měli roků?“ „Osmnáct, on pětkrát propadl,“ odpověděl za mě Depejrak. „Fakt vtipné. Asi dvanáct, možná třináct.“ „Doufám, že vám vaše mamky zmalovaly pořádně zadky. Já na jejich místě bych se o vás nejdříve klepala strachy a pak bych vás roztrhla jak hada,“ probudily se v Marušce mateřské a zároveň sadistické pudy. „Mamkám jsme to raději neřekli, jen našim fotříkům. A ti na nás byli patřičně hrdí. To ženské těžko pochopí.“ „Já to chápu,“ rychlým přitakáním mě podržel Depejrak. „Tata mi pak řekl, že by takovou dálku nejel ani vlakem, natož na kole. Vtipálek. To by tu musely být dva tunely. V každé hoře jeden. A tady v těchto místech,“ ukázal jsem na prudkou zatáčku, která je zhruba v půlce sešupu od sochy Partyzána, když se sjíždí zpět do Karlovic, „tak tady jsem měl namále. To jsem byl už v osmé třídě. Od slovenského Makova jel Závod Míru. V socialistickém bloku to byl nejprestižnější cyklistický závod. Soudruzi tomu přikládali větší důležitost než Giro de Italia nebo Tour de France. Na


Bumbálce byl cíl horské prémie. Naše třída se na tuto prémii jela podívat na kolech. Měl jsem v té době takové hodně staré závodní kolo, které mi dal strýc. Vzadu tři kolečka…“ „Tak to je pokrok,“ skočil mi do řeči Depejrak. „oproti tomu dětskému kolu s jedním kolečkem.“ „Přesně tak, to kolo jelo samo. Vepředu jen jeden talíř, ale hlavně to mělo barany a cvrčka, takže to splňovalo moje náročné kritérium pro závodničku. Za totáče jsme si také nic moc nemohli vybírat. I když to bylo do prudkého kopce, tak celý štrúdl závodníků kolem nás proletěl rychlostí blesku a my z celého pelotonu neviděli téměř nic. Jen ohnivou čáru. Na zpáteční cestě jsem neriskoval a pořád přibrzďoval, aby se mi kolo moc nerozjelo, bo to je, jak sami vidíte, až po začátek dědiny dost velký spád prudkými zatáčkami. Celou dobu se mi kolo ale nějak nezdálo. Pořád v něm cosi praskalo, rupkalo a cinkalo. Byla ve mně malá dušička. Učitel nám před odjezdem z Bumbálky upřesnil místo, kde na sebe dole na rovince počkáme. Za chvíli tam budeme. Dojel jsem tam, zmáčkl brzy, rup rup a obě dvě brzdy mi zůstaly volně v rukách. To praskání bylo způsobené přetrháváním brzdových lanek. Závěrečným dobrzděním poslední lanové vlásečky praskly. Uff…polilo mě horko. Ještě že se mi to nestalo na začátku nebo uprostřed toho sjezdu. Mohl jsem si zlámat vaz. Tady je to,“ ukázal jsem skrz okýnko. „Přesně tady mi zůstaly v rukách nefunkční brzy. Odtud jsem jel bez brzd, ale jak vidíte je to už na rovince.“ „Ještě že se ti nic nestalo. A prosím tě, už mi žádné tvoje nebezpečné zážitky nevyprávěj. Nedělá mi to dobře,“ poprosila mě Majka. „Už mlčím, už mlčím. Stejně jsem se zase moc rozkecal a skoro vás nepustím ke slovu.“ „To je v pořádku. Máš tady k tomuto kraji vztah, vážou se na tebe vzpomínky, se kterými se chceš podělit, a nám se to dobře poslouchá, že jo brácho?“ Během následujících dní jsme navštívili skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, Brumovský hrad, Vízovický zámek, Zlín, Všeminu, Bystřičku, Helfštýn, ZOO v Lešné, v Leskovci jsem jim ukázal moji ložnici, z Kohútky jsme se prošli na Portáš, v karlovském fojtství jsem je seznámil s místem, kde nás, pár ogarů ze sedmé třídy, natáčeli do jednoho dokumentárního filmu o halenkovském výrobci zvonů. „Tak ty jsi filmová hvězda?“ přehnaně obdivně se mě zeptal Depejrak. „No jistě,“ odpověděl jsem mu náležitě hrdě. „ Pětisekundová filmová hvězda,“ upřesnil jsem, aby nedošlo k omylu. „Kamera stála na vrcholku tohoto kopečku a my jsme měli běžet oproti ní do kopce. Měli jsme závodit, kdo bude na vrchu první. Samozřejmě jsme se chtěli před kamerou ukázat, že nejsme žádná béčka, a všichni jsme chtěli vyhrát. Malí kluci jsou odjakživa soutěživí sami o sobě, natož když to filmuje televize. Marek Gavlík nečekal ani na klapku a vystartoval první. Moc dobře si byl vědomý, že bez patřičného náskoku nemá šanci. My ostatní jsme po třísekundové prodlevě vystartovali za ním. Rejža na nás z kopce mával, že ještě ne a že se máme vrátit. Pak ale dal rychle pokyn k natáčení, bo si velice rychle uvědomil, že ho neposlechneme. Marek možná byl skrytý talent na basket,“ příhodu o čistých koších jsem už Šmídům stihl povyprávět na návštěvě u Gavlíka, „ ale běhání do kopce mu moc nešlo. Takže po deseti metrech žuchl zadýchaný na trávu a protože nechtěl, aby ho ostatní kluci předběhli, tak je jednoho po druhém shazoval na zem a tahal za nohy. Ti, co spadli, začali také podrážet nohy kolemběžících spolužáků. Za chvíli z nás bylo klubko válejících se a bijících ogarů a na vrcholek kopce jsme doběhli asi po pěti minutách, zpocení, udýchaní, rozgajdaní, některým tekla červená z nosu. Rejža nás sprdl, že nemá za úkol natočit celovečerní film o brutalitě mládeže, ale jen desetisekundový záběr BĚŽÍCÍCH, podotýkám BĚŽÍCÍCH, kluků. A prý si to máme dát ještě jednou, což se nám vůbec nechtělo, bo jsme celou cestu ze školy až na fojtství, asi tři kiláky, běželi. Sice jsme byli vesměs fotbalisti s jakoustakous fyzičkou, ale běžet takovou dálku, pak do strmého kopce a pak ještě jednou? To už bylo na nás moc. Rejža nám pohrozil, že ten záběr natočí s klukama z horní školy, načež mu Jirka Ondrášek řekl, že by si moc nepomohl, bo rodiče horňáků jsou od toho výbuchu školy za války ještě v šoku a mělo to na ně takový vliv, jako kdyby byl mezi nimi incest. Prý se to na nich projevilo hlavně vzhledově. Rejža se zatvářil nechápavě. Nebyl zdejší, takže mu historka o partyzánech nebyla známá. Další spolužák Zdeněk prohodil poznámku, že Jirkova babička také bydlela v jednom údolí, kde končí obec a začíná prales, což se Jurovi vůbec nelíbilo, tak se znovu začali rvát a my, ve snaze je od sebe odtrhnout, jsme se do rvačky zapojili také. Rejža to naštvaně zabalil a odvezl nás zpátky autem, abychom stihli ještě poslední hodinu. Marně jsme do něj celou cestu hučeli, ať to s horňákama netočí. Byl neoblomný. Franta po něm ještě chtěl peníze za komparz a o rejžu se pokoušely mrákoty.“ „Takže jste v tom filmu nakonec nebyli ?“ zeptala se Maruška.


„Asi po sedmi letech mi volal Mára, že bude v telce na ČT2 dokument /Zvonění pro zítřek/ o výrobě zvonů na Valašsku. Prý se mám dívat, že jsme do toho filmu točili krátký šot, když jsme chodili na základku. Čekal jsem, že tam uvidím naše náhradníky z horní školy, ale nakonec jsme se tam právě před tímto fojtstvím na kratičkém záběru mihli.“ „Viděl ses‘?“ „Bohužel jo…“ Na co jsem se obzvlášť těšil a s čím jsem se chtěl nejvíc pochlubit, byla chalupa. Samozřejmě jsem neopomenul, stejně jako při poslední návštěvě Valašska, navštívit hřbitov a zapálit svíčku mým rodičům. Manželé Leskovjanovi mě ani tentokrát nezklamali. V chaloupce, na dvorku, ve stodole i okolo dřevěnice, všude bylo uklizeno. Trávník pečlivě sestříhaný, louka za stodolou čerstvě pokosená, všude krásně voněla otava. Pro neznalce není otava hlavní město Kanady, to se píše Ottawa, ale podruhé posečená louka. Poprvé je to seno, podruhé otava. Chaloupka prostě vypadala jako z pohádky. Na prohlížení starých fotek si moc nepotrpím, ale vyjímečně jsem vytáhl album. Chtěl jsem Majce i Depejrakovi ukázat moje rodiče a hlavně v jakém zbědovaném stavu tehdejší polozříceninky jsme se s tátou pustili do oprav než jsme ji zvelebili do dnešní podoby. Pobral jsem nezbytné věci, hlavně smlouvy od všech pojistek, stavebek a jiných investic včetně mého zkrachovalého obchodování na burze. V Bad Sodenu si v těchto dokumentech udělám pořádek. Leskovjanovi mi znovu nabídli slivovicu. Tentokrát jsem ji neodmítl vzít s sebou, bo ji nemusím nést v rukách jako minule. Dostal jsem krásný proutěný pětilitrový demižonek. Prý ho nemusím vracet, mají jich dost. Odpustil jsem jim za to dvouměsíční nájem a byli jsme spokojeni všichni tři. Vlastně pět. Další místo, které se oběma sourozencům velice líbilo byly Luhačovice. Oproti Bad Sodenu je v Luhačkách daleko více prostoru pro promenády a korzování. Před Společenským domem zrovna probíhala sešlost tanečních krojovaných skupin z celé Evropy doprovázených vlastní hudbou. Něco podobného jsme o několik dní později zažili v Liptále na Liptálských slavnostech, kde se sjíždí folklorní skupiny z celého světa. Zejména potetovaní vyplazující se Maorové z Nového Zélandu se svými bojovými pokřiky při tanci neměli chybu.

Náš příjezd do Liptála vzbudil rozruch. Německá poznávací značka nebyla pro místní samozřejmě žádná rarita, na tu byli zvyklí. Zato Depejrakovo luxusní netradiční fáro vzbudilo pozornost. A když jsme z auta vystoupili všichni tři oblečení ve valašských krojích, my s Petrem s nezbytnýma klobúkama a valaškama, tak to už bylo pro Liptálany a ostatní návštěvníky silné kafe. Korunu všemu nasadili Šmídovi, když se spolu začali schválně bavit německy, ať to má tu správnou pecku. Asi jak když jsme my tři mluvili poblíž Mnichova v bavorských krojích česky. Pobyt se nám blížil ke konci, když Maruška vyslovila jedno přání. Byli jsme se zrovna podívat na Hostýně a chtěli jsme přes Troják – Tesák dojet do Zlína. Majka chtěla na zpáteční cestě vidět dům, ve kterém bydleli před emigrací její rodiče s babičkou a dědečkem. Ještě tam s bráchou nikdy nebyli. Prarodiče, sotva padla železná opona, svoji rodnou hroudu navštívili, ale Maruška i Petr měli v té době jiné zájmy, nechtělo se jim cestovat, nezajímalo je to tehdy, takže zůstali u svých známých Weissových v Gelnhausenu. „Já bych se ještě chtěl dnes večer sejít se Slávkem, včera se vrátil z dovolené, a zítra můžeme vyrazit kam budete chtít. Je to zajížďka? Pojedeme na sever někde k Ostravě anebo to máme při cestě někde na jihu?“ Vzpomínám si, že mi kdysi Depejrak říkal, že pocházejí z Moravy. „Naši bydleli tam, jak žila babička od Boženy Němcové. V Babiččině údolí, v Ratibořicích.“ „Tak to máme docela zajížďku. Nevadí, uděláme si další pěkný výlet než se vrátíme zpátky do práce. Večer se podíváme do automapy a naplánujeme cestu.“ Na chvíli jsem se odmlčel, bo mi tady něco nehrálo. Už to mám. „Hele, Depejraku, a neříkal jsi mi kdysi, že vaši pocházejí z Moravy?“ „Nevím, jestli jsem ti to říkal, ale naši pocházejí z Moravy, to vím jistě.“ „Jenže Ratibořice jsou v Čechách.“ „Majko, podívej se, prosím, na tu adresu, je v přihrádce, jestli tam je napsané něco víc. Třeba Ratibořice na Moravě nebo Ratibořice u nějakého velkého města. Nebo nad nějakou řekou.“ „No, tak tady je napsané Ratiboř…ice a dál to nepřečtu. Zkusíš to ty, Stando?“ Majka mi podala nákres, vytrhlý list ze školního sešitu, na kterém byla propiskou nakreslená mapka.


„Ratibořivse…fakt to nejde přečís. Ale klidně by to mohlo být Ratiboř u Vse, takže u Vsetína. A hele, tady dál je to už celkem jasné. Tady je nakreslený směr na Hošťálkovou, Kateřinice a na Jablůnku. To jsou sousední dědiny. A v těchto místech je domek vašich dědáčků. Je to podrobně nakreslené. Kostel, křížovatka, obchody. Číslo popisné jde zřetelně přečíst, takže nebude problém to najít. Hele, Depejraku, za pár minut budeme na odbočce směrem na Vsetín. Když na ní zahneš doleva, tak za dalších pár minut jsme tam. Sjedeme prudkým sešupem, projedeme Hošťálkovou a hned další obec je Ratiboř.“ „Tak to je bezva, to jsem vůbec nečekala, že by nám to tak lehce vyšlo. Hele, brácho, jedeme tam, jo? Co tomu říkáš?“ „Jsem pro. Když už jsme tady…“ „Na průmyslovku se mnou chodila spolužačka z Ratiboře. Také jsem si to pletl, bo Raťas, jak se této dědince občas říká, leží hodně daleko od Karlovic. Na tuto stranu jsem vůbec nejezdil. Takže jsem si milou spolužačku dobíral, jestli také zpívá u splavu jako bláznivá Viktorka. Bylo mi vysvětleno, že Ratiboř a Ratibořice jsou dvě rozdílné dědiny. Od té doby si to pamatuju.“ „Se nějak táhne ta Hošťálková,“ povzdechl si nedočkavě Depejrak. „Jé, kámoška, Lenka,“ mávl jsem přes okno na jednu pěknou dívčinu, ale odezvy jsem se nedočkal. Nevšimla si mě. „S tou jsem dělal v práci. Šikovná holka. Pracovala u nás v kanceláři. Jednou jsem ji donesl krabici plnou drsných ocelových kartáčů. /Co jste nám donesl?/ zeptala se mě její kolegyně. Abych je pobavil, tak jsem řekl, že kartáčky na zuby a s jedním z nich jsem rozverně naznačil, jakože Lence čistím zuby. /Díky/, zasyčela kysele a já si všiml, že má plnou pusu rovnátek.“ „Ty jsi vůl,“ rozesmál se Depejrak. „Vždyť jsem to nemohl tušit, že tak velká holka ještě nosí rovnátka.“ „Ale to není nic nenormálního, i dospělé ženy nosí rovnátka,“ přidala se Majka. „Dokonce jsou některá dost pěkná, plní funkci šperku a holky je nosí téměř jako ozdobu.“ „Proto se musí občas přeleštit ocelovým kartáčem,“ nepřestal s úsměvem rýpat Depejrak. „Pak se nediv, že ti neodpoví na pozdrav.“ „Lenka se ale na mě nezlobila. Když jsem ji ten den potkal podruhé, tak jsme se na sebe zase usmívali. Dokonce se mě ptala, kdy ji na ten kartáček donesu Solvinu. To je taková pasta na velice znečištěné zuby. Ježišmarjá, na ruce jsem chtěl říct a ne na zuby. Na ruce. A její kolegyni Pavlu jsem zase jednou potkal v Kaufu u pokladny. Koukl jsem ji do pojízdného košíku, měla v něm tři flašky značkového vína, nějaké likéry, olivy, arašídy, brambůrky, uherák, uzený sýr. Evidentně připravovala večírek. /ÁÁÁ, tady bude dnes večer velká žranice/, řekl jsem ji s úsměvem kapánek závistivě. /ÁÁÁ, tady bude dnes večer…/ oplatila mi pohled do mého košíku Pavla, ale zavčas se zarazila, bo jsem měl v košíku jenom velký balík toaletního papíru.“ „…velké…,“ se s míchem mě chtěl doplnit Depejrak. „Zklapni, brácho,“ netaktně mu rychle skočila do řeči taktní Majka. „Tak, za chvíli jsme v Raťasu. Kdysi po vojně jsem tady jednou jel na kole se Slávkem, takže si trošku vzpomínám, že za chvíli bude…no vidíte, jsme tady. Ratiboř. Na levé straně motorest, jojo, přesně si na to vzpomínám,“ hlavou se mi mihlo, jak mě tenkrát z ničeho nic napadlo, že si možná z této dědinky najdu holku, ale nestalo se tak. Přesně si vybavuju ten baráček, za chvíli kolem něj pojedeme. Začalo mi víc bušit srdce, cítil jsem, jak mi stéká studený pot po spáncích, přepadlo mě tušení hraničící téměř s jistotou. Depejrak jel skoro krokem a najednou zastavil. Ufff, udělalo se mi na milisekundu mdlo jako vždy, když se mi moje intuice vyplní. Sice jsem na občasné splnění mých předtuch zvyklý, ale vždy mě to zaskočí. Na malou chvíli si pak připadám jako ve snu, že to nemůže být pravda. Depejrak zastavil před domkem, před malým nenápadným ničím vyjímečným domkem, ze kterého jsem měl tušení, že si vezmu holku. Jasně, chlapi, není to úplně tak, jak mě to tenkrát napadlo, že do tohoto domku budu chodit randit a třeba tady budu bývat, ale určitá souvislost tady je. „Tak, jsme tady,“ prohlásila Majka. „Jdeme na návštěvu?“ „A chce se ti?“ odpověděl protiotázkou Depejrak. „Vlastně ani ne. Nevíme, kdo tam bydlí, ani jestli by nás pozvali dále. Mně to stačí takto. Jen se podívat z auta. Stejně…“ nedopověděla. Měla knedlík v krku. Co stejně? Stejně tam svoje rodiče ani prarodiče nenajdou. Asi toto chtěla říct. Nějak tak to nejspíš myslel Wabi Daněk v písničce „Fotky“, že člověk občas hledá, co už není. Bylo mi smutně s nima. Pár minut jsme zůstali sedět v autě a mlčky se dívali na dům. Oba dva byli pohrouženi ve svých myšlenkách a věnovali vzpomínku zesnulým. „Jedeme?“ přerušila ticho Maruška.


Depejrak mlčky nastartoval a pokračovali jsme dál. Ještě dlouhou chvíli nebyl ani jeden z nich schopný slova. Byl to pro ně silný zážitek vidět rodný dům svých nejbližších. Možná, kdybychom jeli do Ratibořic v Čechách a oni na toto setkání měli více času se připravit, tak by nebyli tak přešlí. Asi to pro ně bylo moc narychlo. „Víte co, mládeži? Potřebujete přijít na jiné myšlenky. Já teď zavolám Slávkovi, sedneme do hospody, třeba vás to rozptýlí,“ navrhl jsem a vytočil Slávkovo číslo. Vzal mi to hned, zrovna neměl nic na práci, takže jsme za chvíli seděli v hospodě. Ani na chvíli jsem nepochyboval, že by si snad tito tři navzájem nepadli do oka. Nemýlil jsem se. Byli jsme všichni čtyři stejná skupina, takže Majčin i Depejrakův smutek vzal rychle za své. Zábava byla v plném proudu, Slávek velice rychle rozeznal, že před Majkou a Depejrakem může říct skoro všechno, že si nemusí dávat pozor na to, co říká a že před nimi nemám žádné tajnosti. „Majko, Petře, něco vám řeknu. Jestli si někdo zaslouží být bohatý, tak je to tady Standa za tu svoji snahu. Co on všechno vyzkoušel…Určitě vám o tom vyprávěl. Já bych tolik trpělivosti a sil zkoušet nové a nové věci neměl. Ale on? Když mu něco nevyšlo, jak si přál, tak jen řekl, že se pokusí o něco jiného. To ale neznamená, že by u ničeho nevydržel anebo že by byl takový přelétavý. Jen zavčas rozpoznal, co je pro něho reálné a na co nemá. Můžu vám říct, že jsem možná trpěl daleko víc jak on, když tak blbě investoval docela velkou sumu do Hoven.“ „Do čeho?“ podívali se Majka s Depejrakem po sobě, jestli dobře slyšeli. „No do…Ty jsi jim o tom neříkal?“ zarazil se Slávek a podíval se překvapeně po mně. Bylo vidět, že ho mrzí, že asi řekl něco, co neměl. „Tak zrovna toto jsem jim nevyprávěl. Nějak nebyl čas.“ Ani vám jsem to, chlapi, nevyprávěl. Nějak nebyl čas. Hned to napravím. Naše loučení těsně před mým odjezdem do Německa mělo ještě dohru u Slávka doma. Sotva jsem dotančil s číšnicí Sandrou a zaplatil, tak jsme vyrazili k Slávkovi domů. Jeho manželka odjela na tři dny služebně pryč. To musíme využít. Domluvili jsme se, že u něj přespím. Přece jenom rozlučka je rozlučka. „Hele, Slávku, ještě než odjedu do Německa a než dnes zavřou burzu v New Yorku, tak bych se rád koukl, co dělají moje akcie. To bude rychlovka,“ požádal jsem o spuštění počítače a připojení na internet. „V pohodě. Však máme spoustu času. A mě to docela zajímá, jak pracují burziáni. Tak se předveď, ty Warrene Buffette,“ utahoval si ze mě, bo moc dobře věděl, že to s mým investováním jde od desíti k nule. Přesně to se potvrdilo. Měl jsem zrovna nakoupené akcie firmy Hecla Mining, zabývající se těžbou zlata. Akcie ten den hodně spadly, takže jsem je všechny prodal, čímž jsem utrpěl dost citelnou ztrátu. „Tak to je v kelu. Končím. Končím a už nikdy nechci vidět ani jednu atrakci…atrakcii…akcii. Jestli ještě někdy uvidím nějakou akcii, tak poletí z okna,“ řekl jsem zklamaně. „A to je všechno?“ „To ti nestačí? Právě jsem znovu ztratil zhruba šest tisíc korun během dvou dnů.“ „Tak mi to aspoň ukaž, jak to funguje.“ „Tak uvař kafe.“ Slávek donesl s kávou i salám s pečivem, k tomu uzený sýr, olivy a jiné pochutiny a já se mu jal vysvětlovat taje obchodování na burze. Vysvětlil jsem mu, že si může vybrat, na jaké burze chce obchodovat, zda v New Yorku, Chicagu, Frankfurtu, Tokiu, Hong Kongu, Praze, anebo kdekoliv jinde na celém světě. Díky časovým posunům by mohl obchodovat ve všední dny skoro pořád. Pořád je někde otevřená burza. Dále jsem mu řekl, že si může zvolit, s čím chce obchodovat, zda s akciemi, komoditami, warranty, dluhopisy anebo něčím jiným. Ukázal jsem mu nepřeberné množství titulů akcií na New Yorské burze, jakým klíčem si je může vybrat, zda chce investovat do automobilového průmyslu, těžby surovin, bank, elektroniky, hotelů, nemovitostí, spotřebního zboží, prostě si určí odvětví, o kterém si myslí, že by mohlo vynášet. Sláva si u počítače sám otevíral různé obory, rozklikával si jednotlivé firmy a sledoval grafy. Na grafech jsem mu ukazoval, jak se tvoří paterny a co znamenají, kdy lze předpokládat vzestup a kdy pád, kdy se asi prolomí dno a kdy vrchol, kdy se tvoří dvojité dno nebo dvojitý vrchol a jaký to má následek. Ukázal jsem mu i indikátory, které zaznamenávají určitá statistická data a podle kterých mnoho obchodníků obchoduje. Teorii mám prostě zmáknutou dobře, praxe je ale úplně jiná. Slávu to evidentně bavilo. Zadával do vyhledávání akcií slova, která ho právě napadla. Třeba když chtěl zjistit nějakou firmu vyrábějící rakve nebo knoflíky, tak tam postupně zadal slovo „rakev“ a pak „knoflík“, což byl samozřejmě úplný nesmysl. Málokterá americká společnost se jmenuje třeba „Rakev Company“ nebo „Knoflíky Group“. Sám se mi přiznal, že doposud znal jen ty nejznámější světové firmy, o kterých věděl, že jsou akciové


společnosti, a tady najednou měl před sebou tisíce firem, ze kterých si mohl vybírat. Doslova žasl, když viděl, že za pár minut od otevření burzy některé akcie dosáhly několik procent zisku. 3-4-5% zhodnocení do plusu během první půlhodiny obchodování nebyl žádný problém. „Tak kup třeba toto Conoco. To má už teď 4,32% zisk.“ „Skvělý nápad,“ řekl jsem trochu posměšně. „Já je teď koupím za tuto cenu, tyto akcie na konci obchodního dne budou mít sice zisk 2,32%, ale to já už budu bohužel dvě procenta ve ztrátě. A zítra, až se otevře burza, třeba tyto akcie poletí šmahem dolů a budou v další ztrátě mínus 4,5%. Takže moje ztráta už bude celkem 6,5% - nejvyšší čas prodat. A znovu budu mít hovno! Rozumíš? S velkým Há. Podívej, pusť mě k tomu. Schválně tam naťukám, že chci koupit Hovno. Když už jsem totálně ve sračkách, tak ať jich mám plnou žumpu. A hele: Hovnanian Enterprises,“ rozchechtali jsme se oba dva nad tou náhodou. „Co vyrábějí? Hovnocuce? Těch bude potřeba pořád spousty, to je kšeft budoucnosti. Hlavně v naší republice po nich bude obrovská poptávka, než se všechny ty sračky, co způsobili naši politici, zlikvidují. Konečně se napakuješ.“ „Počkej, otevřu si jejich stránky. Nádhera. To je nádhera! Koukej! To jsou domečky. Krása. Takové bych chtěl někdy mít. Třeba tento.“ „Nebo tento, ten je také pěkný,“ přidal se Slávek. „Takže firma zabývající se prodejem nemovitostí. Tady na té mapce je znázorněné, kde všude prodávají baráčky. Florida, Kalifornie…“ Slávek chtěl pokračovat v dalším výčtu, ale zarazil jsem ho. „Na to se podíváme později. Teď bych se chtěl kouknout na cenu a na grafy. Hmmm…cena padá, je na dlouhodobém minimu. A včera byl gap. Asi je čas nakupovat.“ „Co to je gap?“ „Gap, nebo-li otevírací mezera, je když se cena na konci dne uzavře na nějaké hodnotě a druhý den, ještě než se začne obchodovat, se třeba propadne o deset, patnáct procent. Obrazně řečeno, schválně to teď přeženu pro ilustraci: měsíc se třeba cena pohybuje na pěti dolarech za akcii, plus mínus několik centů a ze dne na den má cena na začátku obchodního dne hodnotu jen tři dolary. Na grafu je to znázorněné jako svislá rovná čára.“ „Proč k tomu dochází?“ „Už nevím. Kdysi před rokem jsem o tom četl, ale už jsem to zapomněl. Můžou do toho vstupovat situace, které nastanou po ukončení obchodního dne a po uzavření burzy dostávají brokeři pokyny k prodeji v tak velkém množství, že cena letí kolmo dolů.“ „Třeba i o padesát procent?“ „Myslím, že ne. Mám dojem, že maximálně může cena spadnou ze dne na den o patnáct procen, ale jistý si nejsem. Ale druhý den může nastat to samé. Druhý gap. Dalších patnáct procent z ceny dolů. Přičemž během obchodního dne můžou akcie opět letět šmahem dolů, takže během 2-3 dnů můžeš mít vybílenou půlku svého účtu.“ „A může nastat i opačný gap, že cena letí nahoru o patnáct procent?“ „Jasně. To bych chtěl někdy zažít. Být zainvestovaný a prožít si gap směrem nahoru.“ „A toto máš tady co těch zelených +2.168,44%?“ Slávka neopouštěla zvědavost. „Zelená barva znamená, že akcie rostou. Červená je ztrátová. Akcie této firmy Safeguard jsem měl kdysi dávno před rokem a půl koupené a prodal jsem je za tři dny se ziskem asi 4 procenta. Od té doby akcie stouply o 2.168,44% nahoru. Kdybych je držel celý rok a půl, tak teď jsem milionář.“ „Ty jsi vůl!“ „Povídej mi o tom. A ty jsi také vůl. Copak si myslíš, že to dopředu někdo ví, že akcie poletí nahoru? To možná ví jen majitelé takových firem, co nastane. A koukej tady hned vedle. Vidíš? Delta Petro. Koupil jsem je kdysi za 5,03 doláčů za akcii, pak prodal s mírnou ztrátou a dnes má hodnotu jen 52 centů. Propad 89,69%. Červená barva - fuj. Kdybych tyto akcie držel celý rok, tak teď nemám skoro nic.“ „Hovnanian stoupá, sleduješ to?“ „Vidím, vidím. Za tu dobu, co na to koukáme, tak stouply o 0,68%. A podívej se tady,“ najel jsem grafem do celé historie, po kterou tato společnost obchodovala na NYSE. „Před třemi roky měly akcie také tuto hodnotu, nebo-li byly na dně, ode dna se odrazily a šplhaly nahoru. Dnes se opět dotkly dna, lze předpokládat, že opět poletí nahoru. Kupuju!“ „Hurá! Do boje! Vzrůšo!“ Slávka viditelně potěšil vývoj nejen na burze, ale hlavně moje rozhodnutí. „Na vlastní oči uvidím, jak se rodí milionář!“ „Hele, sklidni hormon. Dám do toho jen malou část svých peněz z účtu.“ „Neblbni. Jáchyme, hoď to do stroje všechno. Se s tím nepárej. Přidej tam ještě jednu nulu do té investované částky, nebuď troškař. Chceš mít jednou tak krásný barák, jaké jsou na webovkách tato společnost? Chceš! Tak pro to musíš něco udělat.“


Chvíli jsme se handrkovali, pošťuchovali, hecovali, Slávek se mi pořád pletl svými prsty na klávesnici a snažil se zvýšit počet nakupovaných akcií. Moje rozverná nálada způsobila, že jsem přestal být ostražitý, čehož hned Sláva využil a do pokynu k nákupu přidal jednu nulu. Takže jsem za všechny peníze, které jsem měl na účtu u brokera, za necelých sto tisíc z dědictví po mých rodičích nakoupil akcie Hovnanian. Už jsem vám to ale, chlapi, myslím říkal: Kdy jindy zariskovat, než když vám shůry spadnou nějaké kačáky? Slávek samozřejmě jako majitel firmy byl na podobné částky zvyklý. Pro něj to byl drobný pakatel, jeho měsíční příjem. Pro mě to byla ohromná fůra peněz. „Ty wogo, ty máš Hoven,“ dobíral si mě Sláva, když se obchod uskutečnil a na mém účtu cenných papírů se objevil celkový počet kusů akcií. „Žádné Německo. Pěkně poletíš do Ameriky na valnou hromadu a jako správný akcionář si budeš určovat pravidla, jak bude společnost fungovat. Nezapomeň si záchodový papír.“ „To bych musel mít těch akcií o hodně víc.“ „Však si zajdi na WéCé, a hned je všechny přehlasuješ,“ dobíral si mě Sláva. To mi byl čert dlužný koupit akcie od společnosti s takovým názvem. Hovnanian, já se zcvoknu. „Tak a teď dám pokyn k prodeji. Podle vývoje na grafu si zvolím cenu.“ „Vykašli se na graf. Chceš být milionář? Chceš. Tak si spočítej, jakou cenu by měly akcie mít, aby ses´ jím stal, a tu cenu tam zadej.“ „Tak za prvé se to tak nedělá a za druhé to tak ani nejde.“ „Proč to tak nejde?“ „Tak se dívej. Koupil jsem je za 66 centů a dám pokyn k prodeji třeba za 6 dolarů a 60 centů. Doba trvání pokynu dám, já nevím, třeba půl roku. Nebo osm měsíců. Vidíš? Upozornění anglicky, že tento pokyn nelze přijmout, protože bych ovlivňoval trh. Kdysi dávno jsem si to přeložil.“ „Ale také je tady napsané, jestli skutečně na tomto pokynu trváte? Tak zadej, že jo.“ „No jo, ale v tom textu píšou, že mě budou kontaktovat a budu to muset telefonicky potvrdit, že na tomto pokynu trvám, a já neumí anglicky.“ „Nějak to dopadne,“ s těmito slovy Slávek zmáčkl Enter a pokyn byl zadán „Ke zpracování“. Dost dlouho se nic nedělo, ani žádný telefonát nepřišel a pak se pokyn změnil ve formulaci „Na trhu“. „Tak to čumím teda. Myslel jsem, že to nejde, a jak vidíš, prošlo to. Jdu se vyčůrat,“ byl jsem z toho trochu zmatený. Když jsem se vracel ze záchodu, tak mě Slávek přivítal zpěvem: „Když sa burza zeleňá, Valach hodně peněz má.“ Jednou rukou nad hlavou obrazně šrouboval žárovku. „Už máš jedno a půl procenta zisk. Takovým tempem budeš milionář ještě než odjedeš do Německa.“ „Ty jo, paráda! Zeleňaj sa burzo, nezčerveňaj brzo, Valach hodně peněz má,“ zanotoval jsem si tu našu. Moje i Slávovo nadšení bylo bohužel předčasné. Hovnanian ten den sice ukončil obchodování v zelených číslech, ale hned další den se znovu propadl, prolomil historické dno, což mělo za následek další mínusový gap. Bohužel jsem udělal jednu velkou chybu, nezadal jsem takzvaný „Stop-Loss“, což je něco jako záchranná brzda. Když akcie klesnou na určitou hodnotu, kterou si obchodník sám zvolí, tak se automaticky dá pokyn k prodeji a investor sice prodává se ztrátou, ale nepropadne se moc hluboko. Rizika jsem si sice byl vědomý, ale investici jsem zamýšlel jako dlouhodobou, akcie byly na minimu, tak jsem Stop-Loss vypustil. A vymstilo se mi to. Majku i Depejraka tato historka nejdříve pobavila, ale závěr je rozesmutnil. Přáli mi úspěch. Ten se ale nedostavil. „Takže jsem s Hovnama v prdeli. Sorry, Maruško, ale slušně se to říct ani nedá.“ „Já v tom mám také prsty,“ pokyvoval smutně Sláva, což nás ale docela rozveselilo. „To přece nic neznamená, že se propadly. Později mohly růst, ne?“ položila mi docela logickou otázku Maruška. „Ty jsi tyto akcie už dále nesledoval, jaký měly další vývoj?“ přidal se k ní i Depejrak. „Hned na to jsem odjel do Německa, tam jsem samozřejmě ze začátku žádný přístup na internet neměl. A hlavně: zapomněl jsem si na chalupě bezpečnostní klíč k obchodování.“ „Jaký klíč?“ zajímalo Majku. „Tento, podívej,“ vytáhl jsem z kapsy souč��stku vypadající jako fleška. „Trading Key. Každou minutu se na displei vygeneruje nový číselný kod, který je nutné zadat při obchodování. Jinak tě systém dále nepustí.“ „Ale i kdyby ho nezapomněl,“ ujal se slova Slávek, „tak stejně Hovnanian zkrachoval. Cítil jsem se za to dost zodpovědný, že jsem ho štengroval k obchodování, tak jsem chvíli tyto akcie sledoval…“ snažil se vysvětlovat Majce a Depejrakovi. „Ale Slávo,“ skočil jsem mu do řeči, „už jsem ti to párkrát říkal, že je to jenom a jenom moje


zodpovědnost, moje rozhodnutí. Kdybych nechtěl, tak bys´ do mě mohl hučet sebevíc, stejně bych akcie nekoupil. Ale já je chtěl, tak si nemusíš dělat žádné výčitky.“ „Jak víš, Slávku, že Hovnanian zkrachoval?“ zeptal se Depejrak. „Na burze sice neobchoduju, ale na internetu jsem si zadal název společnosti a na jejich stránkách jsem viděl, jak akcie i nadále padají. No a pak jsem si přečetl v nějakých amerických novinách zaměřených na byznys, že společnost jde ke dnu. Tučný titulek to hlásal na plnou hubu. Také jsem o tom hned napsal Standovi.“ „Takže mě ani nemrzelo, že jsem zapomněl klíč na chalupě,“ doplnil jsem Slávka. „Hmmm…zajímavé. Tu společnost znám,“ řekl zadumaně Depejrak. „Ty také obchoduješ na burze?“ zeptal se Slávek. „To ne, ale zajímám se o nemovitosti a tato společnost je mi známá, protože také prodávají rodinné domy. Takže pochopitelně sleduju konkurenci, i když působí na jiném kontinentě, abych věděl, jaké mají ceny, co nabízí, abych podchytil nové trendy a podobně. Mezi obchodními zástupci mám velice dobrou přítelkyni Lois,“ zamrkal na mě. „Jak to, že se vůbec nedivím? Ty nemůžeš mít mezi nimi přítele, ty musíš mít mezi nimi přítelkyni. Booože, Depejraku, kdy těm holkám dáš pokoj?“ sepnul jsem ruce a otočil oči v sloup. „Tato společnost šla skutečně ke dnu,“ nenechal se rozhodit a pokračoval, „ale pak do ní vstoupil nový silný investor a firma funguje i nadále. Je pravda, že teď akcie znovu klesají, protože po boomu, který nastal vstupem nového majitele, nadšení investorů opadlo a akcie opět padají. Vypadá to, že nový majitel se neosvědčil. Už mají hodnotu tuším něco kolem třech dolarů. Aspoň před měsícem tuto cenu měly. Ale jak si stojí teď, tak to vůbec netuším.“ Polilo mě horko. „Tři dolary? To bych byl v pěkném balíku.“ Vytáhl jsem mobil a na kalkulačce začal rychle počítat. „Za tuto cenu bych utržil zisk něco kolem 350 tisíc. Pokud mezi tím akcie nepadnou níž.“ „Tak to je slušná suma,“ usmála se na mě Maruška. Nevím, jestli se mi zatočila hlava z jejího úsměvu anebo z té vysoké částky. Možna z obojího. Mlčky, tázavě, skoro prosebně, jsem přejížděl pohledem od jednoho k druhému. První to došlo Majce. „Takže jdeme obchodovat?“ podívala se na mě. „Takže jdeme obchodovat?“ podíval jsem se na Slávka po mé pravici. „Takže jdeme obchodovat?“ podíval se Slávek na Depejraka. „Takže jdeme obchodovat!“ rozhodl za nás za všechny Depejrak. „Ale kde?“ položil jsem důležitou otázku. Slávek, ještě než jsme začali probírat moje obchodování, mi řekl, že má zamrzlý počítač, že ho odvezl k nějakému kámošovi, aby mu ho zprovoznil. „Pane vrchní, zaplatím,“ kývl jsem na číšníka a při placení ho poprosil, zda by nám neumožnil přístup na internet. Že je to velice důležité, jinak bych ho s tím neobtěžoval. „To opravdu bohužel nejde, nezlobte se.“ „Tak hele, pane…pane…“ vložil se do situace Slávek. „Horák,“ pochopil číšník Slávkovu pomlčku a představil se. „Tak hele, pane Horáku. Všiml jsem si, že vám tady můj kamarád nechal skoro stokorun spropitného. Někdo tvrdě maká celou hodinu, aby si takovou částku vydělal. Vy jste to dostal za pár minut. To se vám zdá málo?“ „Ale ono to opravdu nejde. Kdyby to chtěl každý zákazník, tak jak by to tady vypadalo?“ „To máte samozřejmě pravdu. My se od vidění známe, že?“ „Ano. Jste náš stálý a velice dobrý host.“ „Jsem rád, že si to uvědomujete. Dost často tady nechávám já nebo mí obchodní partneři poměrně velkou sumu za útratu. A vy ode mě také dostáváte veliká dýška, není liž pravda? Příští týden dělám firemní oslavu. Asi se budu muset porozhlídnout po jiném lokále, kde je vstřícnější obsluha.“ „Tak dobře, pojďte za mnou. Ale jestli se to můj šéf dozví, tak mě propustí.“ „Nebojte se. Přimluvím se za vás, pokud to bude nutné. S vašim šéfem se znám dost dobře, nemějte obavy.“ Pingl nás zavedl kousek stranou do menší kanceláře. Sedl jsem si za počítač, chvěl jsem se jak osika, nervozita by se dala krájet. „Držím ti palce, miláčku,“ dodala mi odvahu polibkem na tvář Maruška. „Také ti držím palce, miláčku,“ dodal mi odvahu polibkem na druhou tvář Depejrak. Slávek se rozchechtal. „Depežrejku, ty buzíku, že tě nechám vyvést, jestli mě budeš i nadále obtěžovat.“ „Vždyť tě chci jen trochu rozptýlit, jsi nervozní jak prvnička,“ hájil se Petr.


Slávek mě sice pusu nedal ani nic neřekl, jen mě přátelsky poplácal po rameni. To mi stačilo, abych věděl, že i on mi přeje výnosný obchod. Otevřel jsem stránky mého brokera, rituálně políbil prsten New York, aby mi přinesl štěstí, a vyhledal graf a cenu Hovnanian. Všichni jsme naštvaně vydechli. 1,23 dolarů za akcii. Několikavteřinové zklamání však vystřídala moje euforie.

„Co blázníte? Proč jste takoví přešlí? Od zakoupení těchto akcií jsem myslel, že jsem přišel skoro o sto táců, že firma zkrachovala. Jenže ona nejenže funguje dál, ale já mám bezmála stoprocentní zisk. Na nic nečekám a hned je prodám. Říkals´, Petře, že společnost zase asi půjde ke dnu, že se nové vedení neosvědčilo, že? Takže zavčas to prodám, je mi jedno, jestli porostou nebo ne. Zisk necelých devadesát tisíc, to je pro mě slušný balík.“ Všichni se mnou souhlasili. Otevřel jsem si svůj účet, svoje portfolio a chtěl jsem najet na řádeček s mými akciemi, abych ho rozklikl a dal tak pokyn k prodeji. Jenže řádek byl prázdný. Počet akcií, které vlastním, byl nula. „Jak to, že tam nic nemám?“ polilo mě horko. „Že by přece jenom ty akcie klesly na tak nízkou hodnotu, že by mi je vyřadili ? A pak začali obchodovat s novými akciemi s jiným ISIN-em, které už ale nemám? Depejraku, nevíš jestli to takto na burze můžou udělat, abych přišel o všechny akcie?“ „Tak to vůbec netuším,“ moc mě nepotěšil. „Ale znám případy, kdy akcie skutečně neměly žádnou hodnotu. Ani ten jeden cent. Anebo měly hodnotu několik centů a přesto byly z burzy vyřazené.“


„Tebe si zavolám, až budu chtít někdy utěšit,“ řekl jsem ironicky. „Najeď si do historie tvého obchodování,“ poradila mi Majka. „Hned to udělám. Ale ještě před tím si rozkliknu finanční rozvahu, kolik mám na účtě. 1,008,990,- korun českých.“ Oněměl jsem. Zato kolem mě se rozpoutalo davové šílenství. Všichni se začali objímat, poskakovat, řvát, chechtat se. Tupě jsem na ně koukal a nebyl jsem schopný to vstřebat. „Tak ten pokyn se zrealizoval,“ říkal jsem jak v mrákotách. „Prodal jsem to za částku, jakou jsme, Slávku, tenkrát zadali. Dokonce ještě o něco víc. Podívejte se. Za 6,73 pravéééjch ééémerickéééjch doláááčůůů. A jsem v klubu pracháááčůůů!“ Konečně jsem vypukl v jásot i já.

Slávek zadal u grafu roční historii. „O pár dní později bys´ to prodal ještě lépe. Za 7,36. A měl by jsi o necelých sto tisíc víc.“ „Hele, kámo, mě nenaštveš. Já jsem skromný. Mně stačí málo, víš? Také se mohlo stát, že by se akcie zastavily na 6,59 a šly by ke dnu. Jeden cent by mi chyběl do aktivování prodeje a utřel bych hubu. Posbíral bych jen drobky.“ Podíval jsem se na Marušku. Oči jí zářily štěstím. Těšilo ji, že jsem uspěl. Možná si také uvědomovala, že se se svým příjmem nemusím vedle ní cítit dvakrát dobře. „Podívej se, Staňku, kdy se uskutečnil prodej.“ „Ty wogo, tak dlouho jsem milionář a ani o tom nevím.“ „To jsem nemyslela. Ten den jsme se poprvé milovali.“ No jo, ženské. Já si s bídou pamatuju svoje narozeniny a ony si pamatují kde co. Ale náhoda to je, to se musí nechat. Až teď jsem si všiml, že Depejrak s někým anglicky telefonuje. „Volal jsem Lois, co se to u nich děje, že je to s akciemi její firmy jak na houpačce. Říkala mi, že staronový majitel to vzdal, to byl ten propad na burze po předchozím strmém růstu. Nyní je tam nový majitel. Co to udělalo s akciemi posledně, když do firmy vstoupil nový šéf, o tom ses´, Stenly, přesvědčil na vlastní kůži.“ Víc neřekl. Nebylo třeba. Chytrému napověz, hloupého trkni. „Enterprises teď zase mají býčí trend, to je pravda. Dá se předpokládat, že okopírují přesně ten samý vývoj jako během minulého půl roku. Vstup nového investora znamená nový podnět, novou krev v žilách. Kupuju!!!“ „Nejednáš moc ukvapeně?“ vznesla obavu moje přítelkyně. „Je to sice moc narychlo, to máš pravdu, ale tentokrát se budu jistit. Zadám desetiprocentní Stop-Loss. Přinejhorším ztratím sto tisíc. Jak říkám: už jsem je jednou oželel, tak mi to, pokud k tomu dojde, zase až tak moc vadit nebude. Pořád mi ohromný balík zbyde.“ „Nedojde k tomu. Akcie porostou. Lois mi říkala, že v Hovnanian teď všichni zaměstnanci nakupují akcie. Takže tato poptávka může hnát cenu nahoru.“ „Může a nemusí. Stop-Loss zadám v každém případě.“ „To určitě udělej,“ přidal se k našemu hovoru Slávek, který posledních pár minut byl trochu opomíjený. „A jestli ti to vyjde, jestli i tento vklad zhodnotíš řekněme pěti sty procenty, tak máš dalších pět melounů v kapse. Že to není nic nemožného, vidíš na grafu sám.“ „Tak to ne, to prrrr!!!“ ohradila se Maruška. „To budeš mít nakonec víc peněz než já a to se mi vůbec nelíbí,“ řekla rádoby naštvaně, ale nemyslela to tak, holka upřímná. „Aspoň na vlastní kůži poznáš, jaké to je být chudý, nemít co do huby a žít od výplaty k výplatě,“ řekl jsem schválně zcela nelogicky. „Ale Maruška přece bude i nadále bohatá, to říkáš nesmysl,“ skočil mi na špek Slávek. Všichni jsme se tomu zasmáli. Slávkovi to také během sekundy došlo a přidal se k nám. „My si z toho děláme legraci, ale já jsem opravdu jednou musel vyjít s dvacetikorunou na víkend. Moc peněz jsem sice nikdy neměl, ale neživořil jsem. Shodou okolností jsem jednou vložil všechny svoje naspořené peníze do stavebního spoření. Počítal jsem s tím, že mi v pátek naběhne na účet výplata a že si vyberu z bankomatu peníze na víkend. Jenže nestalo se tak. Výplata došla až v pondělí. Měl jsem v peněžence posledních dvacet korun. Mohl jsem si půjčit v práci třeba stovku, nebo tady od Slávka, ale schválně jsem chtěl zkusit, jestli s tím vyžiju. A už tenkrát jsem si říkal, věřte nebo ne, že až budu milionář, že na to budu vzpomínat, že jsem měl kdysi v kapse jen dvacku.“ „No a vystačilo ti to nebo ne?“ nezapřela ženskou zvědavost Maruška. „Rozpočítal jsem si to. Jízdenka vlakem na chalupu se zpáteční slevou mě stála pár korun a zbytek jsem měl na rohlíky a salám. Ještě mi v nedělu večer pár halířů zbylo. Ale je pravda, že mě celou sobotu a neděli živili na chalupě rodiče.“


„Máš to tam,“ ukázal na monitor Depejrak. „Máš tam nový počet akcií i Stop-Loss. Tak ať ti to zase vyjde.“ „Držíme ti palce,“ popřáli mi štěstí i ostatní. Zkontroloval jsem, zda jsem udělal všechno tak, jak má být, a vrátili jsme se do lokálu. Číšník byl velice překvapený, že jsme se znovu posadili, i když jsme už jednou byli na odchodu a měli jsme už zaplacené. Objednal jsem šampaňské a pokračovali jsme v zábavě jak kdyby se nechumelilo. Akorát jsem byl o milion bohatší. „Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit,“ naklonil jsem se k Majce. Ta mě ale nevnímala. Poslouchala Slávka, jak vypráví Depejrakovi nějakou zajímavost. Zaslechl jsem jen: „oheň“, „splav“ a „měsíc“ a hned jsem věděl, která bije. „Slávku! Ty zrádče! Nemusíš jim vyprávět všechny naše opilecké historky. Oni mě mají pořád ještě za slušňáka. Vždyť mi zkazíš reputaci,“ zabědoval jsem. „Máš milion, si nestěžuj,“ rozhodil Sláva teatrálně rukama. „Neboj, Majka tě bude mít ráda aj s penězama.“ Nezbylo mi, než s ostatními doposlouchat tuto hoooodně starou příhodu, kdy jsme se Slávkem pozdě v noci u nás na chalupě na břehu řeky Bečvy u splavu dělali oheň. V alobalu jsme v popelu kuchtili králíka. Po několika pivech se chtělo Slávovi na záchod. Bohužel to tam moc neznal, odešel od ohně kousek dál do tmy a asi se mu něco stalo, bo na mě naléhavě volal. Tak jsem šel za ním. Na rozdíl od něj jsem to tam znal moc dobře, bo v létě jsem se chodil na splav po celodenní dřině umývat. Jenže jsem si nějak neuvědomil, že kousek od ohně je třímetrová stěna - propast, takže jsem šlápl do prázdna, chvíli letěl vzduchem a pak žuchl na zem. V Bečvě bylo v té době málo vody, tak jsem dopadl na kamení. Pro změnu jsem začal já naléhavě volat na Slávka. „Ahoj. Co řveš? Tady jsem,“ ozvalo se metr ode mě. „Jak ses´ tu dostal?“ zamžoural jsem očima, abych si rychle přivykl na tmu. „Tak jak ty, vole, vzduchem,“ Slávek byl asi v šoku, bo „vole“ mi nikdy neříkal. Naposledy v přijímači. Tam jsme byli v šoku všichni. „Kde to jsme? Ty to tu znáš, ne?“ „Myslím, že jsme v náhonu, odtud se sami nedostanem. Leda až ráno, až půjde někdo kolem,“ seznámil jsem Slávka s nevábnou vyhlídkou na zbytek dnešní noci. „Ještě štěstí, že je náhon zavřený. Jinak bychom se tady utopili jak koťata.“ „Pomoc, pomoc, po – moc, po – moc,“ začal si můj kámoš prozpěvovat jako princezna „Zpěvanka“ nebo jak se ta čúza jmenovala v pohádce „Sůl nad zlato“. „Ty si z toho děláš prču, ale ten náhon má tři krát pět metrů a kolem dokola je třímetrová rovná betonová stěna. Jsme tu jak v base. Jak na samotce.“ „Nejsme na samotce, když jsme tu dva. Vždycky jsem si přál mít s tebou společný dvojdomek,“ neopouštěl Slávka humor. „Ty vole, vždyť tu můžem chcípnout. To ti nedochází?“ „Hele, Stando, já myslím, že v náhoně nejsme.“ „Ty jsi nějaký chytrý. Tys´ měl čas se rozhlížet, jak si letěl vzduchem, co? Můžeš chodit?“ „Ještě nevím,“ s těmito slovy se Sláva postavil a udělal krok. „Mám naražené koleno, bolí jak sviňa, ale jít můžu.“ „Jo, jít můžeš. Kdyby bylo kam. Tady se můžeš procházet podle libosti. Pět kroků dopředu a tři kroky do strany. A až tě začnou bolet nohy, tak si spočni.“ „Ty jsi na tom jak?“ „Já? Normálně. Ale kam bych chodil? Mně je tady dobře,“ dodal jsem ironicky. „Máš tu vůbec záchod v tom tvojem dvojdomku? Potřebuju jít s pískem.“ Naštěstí na chviličku vylezl z pod mraku měsíc a ozářil okolí. Slávek měl pravdu, nejsme v náhoně, ale na břehu. Někde by tady měl být žebřík. Jo, už ho vidím. Jsme zachránění. Akorát z králíka zbyl mezitím v alobalu jen černý uhel. Sláva si samozřejmě neodpustil poznámku, že až bude potřebovat shodit nějaké to kilo, tak zase půjde se mnou dělat táborák. Když nevyválím v popelu ryby, tak připeču králíka. Příště si prý pošle pro pizzu. „Z celé té příhody,“ uzavřel Slávek svoje vyprávění, „mi nejvíc utkvělo v paměti to, jak jsem po pádu seděl na kamenech, vedle mě se tyčila třímetrová černá stěna, nad ní svítil měsíc, krásná scenérie. Pak slyším kroky a Standu, jak na mě volá. Najednou došlo k zatmění měsíce, protože ho Standa zastínil nejdřív svojí nohou a pak celým tělem. Než jsem na něho stačil zakřičet, ať už neudělá ani jeden krok, tak bylo pozdě. Jen jsem se stačil odkutálet kousek bokem, jinak by spadl na mě.“ Majka se na mě soucitně podívala. „Tobě když nepovolí brzdy, tak lítáš vzduchem. Anebo ti lítá odlitek


kolem hlavy, narážejí do tě letadla,“ povzdychla si. „Měl jsem zase štěstí. Vlastně i Slávek. Můj strážný anděl odvádí dobrou práci. Jsem mu za to nesmírně vděčný,“ jen ho nesmím pokoušet. To už jsem si ale myslel jen v duchu. „To na vojně,“ no jistě, Slávek, to by nebyl on, aby nevzpomněl příhodu z vojny. Tak schválně, co z něj vypadne. „Jeden voják, vzpomínáš, Stando, jmenoval se Honza, byl z Prahy. Příjmení jsem už zapomněl. Náš ročník, z třetí letky.“ „Jo, Honza, vím který.“ „Tak ten měl jednou v zimě službu na bráně. Brána byla asi kilometr od centra kasína, takže jsme si v kotelně topili sami. V normálních kamnech, jen trošku větších. No a Honza šel zatopit. Jenže se mu nedařilo podpálit oheň. Tak ty třísky, noviny a trochu dřeva polil benzínem. Pak strčil celou hlavu do horního otvoru, aby na vše lépe viděl, a u dolního otvoru škrk zápalkami. Samozřejmě to hned baflo, vzalo švunk a Honzovi to nejen spálilo obočí, řasy, ofinu a očoudilo celý obličej, ale ke všemu si rozbil hlavu na temeni i na bradě, jak se snažil z úzkého otvoru rychle vysoukat ven.“ „Ke všemu šel do basy,“ doplnil jsem Slávka. „Proč? Přece neprovedl nic hrozného, jen udělal hloupost, ne?“ divila se Majka. „Třeba přitom sprostě nadával na režim a na Rusáky,“ tipoval Depejrak. „Ani jedno, ani druhé,“ vzal si opět slovo Slávek. „Chvíli před tímto karambolem posáďák…“ „Kdo?“ zeptala se nechápavě Maruška. „Posáďák, velitel posádky. Tem měl stanoviště také na bráně, ve vedlejší kanceláři. Do této služny chodili dost vysocí gumáci…“ „Gumáci?“ Maruška opět povytáhla obočí. Vyprávět zážitky z vojny holkám je za trest. Myslím, že Slávu to už nikdy nenapadne. „Gumáci jsme říkali vojákům z povolání. Tak ten vedoucí posádky, což byl voják z povolání s dost vysokou šarží…Víš, co je šarže?“ obrátil se na Majku. Ta jen naklonila na bok hlavu. „Že by vojenská hodnost?“ Líbezně se na Slávka usmála. „Chytrá holka,“ pochválil ji brácha. „Já už ani nevím, co jsem vám chtěl říct,“ zatápal Slávek. „Chvíli před tímto karambolem posáďák…“ napověděl jsem mu doslovně, co říkal před chvílí. „…zabavil nějakým vojínům vracejícím se z vycházky chlast. No a tu kořalku vylel do umyvadla a zmizel i se zadrženými vojaky do své kanceláře sepsat protokol o porušení vojenské kázně. Chlast prostě do kasáren nepatří. Honza rozšrouboval umývadlo a ze špinavého zamaštěného sifonu si nalel do hrnku zbytek kořalky, která neodtekla dále do odpadu. Pak to přecedil skrz ušmudlaný kapesník, vypil a docela se ožral, protože toho chlastu zbylo v sifoně docela dost. No a bohužel měl za chvíli na to ten úraz, tak na ošetřovně lapiduch, sorry, Majko. Lapiduch byl špagy…špagát…špageta…doktor…vysokoškolák, který si také musel odkroutit povinný rok vojenské služby. Na ošetřovně se prostě zjistilo, že je Honza ožralý...opitý…že má vypité. Tak dostal sedm dní ostrých…šel na sedm dní do báně…do basy…do vězení,“ Sláva už byl z toho vyprávění tak zblblý, že Majce překládal nejen vojenskou hantýrku, ale i srozumitelné výrazy. „To tvoje vyprávění z vojny mi připomíná herce Přeučila v Básnících jak popisuje Štěpánkovi lidskou kostru - /horizontális/, /vertikális/. Ale až na vyjímky jsem ti skoro všechno rozuměla. Ještě že posáďák nevylil ten chlast do záchodu,“ ukončila na závěr Majka Slávkům krátký příběh. „To si vůbec nedovedu představit, co by Honza dělal.“ Po návratu do Bad Sodenu jsem si, chlapi, uvědomil jednu věc. Že jsem odjel do Německa, abych zbohatl, a zatím se mi to vlastně v podstatě povedlo na Valašsku. Maruška sice měla téměř stejnou radost jako já, současně ale projevovala obavy. „Pro někoho je problém zvládnout najednou velkou sumu peněz. Znám případy z našeho okolí, že nejen o všechno přišli, ale někteří začali nadměrně pít, hrát automaty a i jinak vyvádět. Ale o tebe strach nemám.“ Co také jiného Majce zbývalo, než věřit, že mě osud nešťastníků nepotká. V tomto to mají děti boháčů o mnoho lepší. Od malička vyrůstají v určitém finančním standardu, na který jsou zvyklí, takže až dospějí a začnou z toho mít rozum, tak o ten rozum hned nepřijdou. Se svým úspěchem jsem se pochlubil i Markovi a Adamovi. Zaslal jsem jim vítězoslavné esemesky. Věděl jsem, že mi nebudou závidět, bo oni jsou ve vatě už dávno. Horší by bylo, kdyby na tom byli jako já před zbohatnutím. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Já bych spíš řekl, že skutečného přítele poznáš, až když se ti začne opravdu moc dařit. V nouzi ti spousta lidí pomůže. Společně si ponadáváme v hospodě na politiku, na ten bordel, co je kolem nás, na malý plat a hrozného šéfa. V podstatě jsme na stejné lodi. Ale jakmile se vzchopíte, tak vám začnou závidět. Když vás vytopí voda a jste chudý, tak vám jdou všichni na pomoc, bo s vámi soucítí. Ale když jste bohatý, tak se na vás každý vykašle: „Jen ať si pomůže sám, když je tak


bohatý. Jen ať pozná jaké to je být chudák. Jen ať zjistí, že peníze nejsou všechno,“ a podobné žvásty. Toto se mě naštěstí netýkalo. I přes tyto obavy, abych nezvlčel, mi Majka za pár dní po návratu dala velký tlustý sešit jejího dědečka. Ať posoudím sám, jestli se mi bude hodit. Starý pán v něm měl velice detailně a pečlivě poznamenané svoje obchodování od ztrátových počátků po ziskové obchody za posledních několik let. Každou volnou chvíli jsem se seznamoval s jeho strategiemi. Zaměřil jsem se zejména na malé, ale pravidelné, jednodenní zisky, takzvané skalpování. Ze začátku jsem prováděl jen papírové testy bez investování skutečných peněz. Chtěl jsem mít jistotu, že jeho systému obchodování plně rozumím, a také jsem čekal, až uzrají akcie Hovnanian. Držel jsem je tak dlouho, dokud měly stoupající trend. Nečekal jsem ovšem až dosáhnou pětisetprocentní zisk, jak předpověděl ve Vsetíně Slávek, ale prodal jsem je dřív. Neměl jsem na to už nervy. Každý, kdo obchoduje na burze, to zná: máte strach nejen o vlastní peníze, ale když jste ziskoví, tak se bojíte přijít i o tento zisk, o tyto „cizí“ peníze. I tak jsem vydělal necelé čtyři miliony. Začal jsem tedy obchodovat na ostro. Se třemi miliony korun, které jsem si na obchodování vyčlenil, mi stačilo vydělávat denně jedno procento. Někdy byl zisk větší, jindy jsem zase prodával akcie se ztrátou. Zaměřil jsem se jen na Enterprises, jejichž historii jsem měl v malíčku. Každý den jsem sledoval sílu celého trhu, zda se vrhne do býčího nebo medvědího trendu. Víte, co mi ale nejvíc pomohlo k ziskovým obchodům kromě zápisků dědečka Šmída? Chlapi, teď vám to bude k smíchu, ale byla to vzpomínka na štípání dříví na chalupě. Fakt, nekecám. Když jsem po vojně ještě neměl se štípáním dříví žádné zkušenosti, tak jsem do sukovitých metrových špalků bušil jak zajíček Duracell. V té době jsem v sobě cítil spoustu síly, tak přece nad tím blbým dřevem musím zvítězit. Štípací klín byl kolikrát zakousnutý do půlky ve dřevě a špalek ani po několika minutách marného úporného boje ne a ne povolit. Tata ke mně občas přistoupil, jedním mohutným pohybem kladiva klín vytlouk, dal ho o pět centimetrů vedle, natočil ho trochu jinak a po dvou velkých ranách se špalek rozpůlil na dvě části. Brnkačka. Jen to umět. Od otce se mi dostalo vysvětlení, že v tomto případě je daleko účinnější dovednost než síla, a štípání dříví jsem od té doby zvládal s menší námahou. Při investování, aby bylo ziskové, se také hloupě nesetrvává v nevýhodné pozici, ale změní se pokyn vytluče se klín a dá se o kousek vedle. Když je klín špatně umístěný, můžete do špalku mlátit třeba deset minut než povolí. A stačí ho jen jinak natočit a za minutu máte špalek na půl. Když blbě koupíte akcie a ony začínají být ztrátové, tak je také potřeba je prodat a nakoupit jiné anebo ty samé, ale jindy, za výhodnější cenu. „Hele, všichni vy, burziáni! Hybajte na Valachy štípat dříví!“ No co, každý máme nějakou berličku při obchodování na NYSE. Od vydařeného prodeje akcií ve Vsetíně a následně v Bad Sodenu, jsem byl ve svém živlu. Toto bylo přesně to, co mě baví, co jsem chtěl vždy dělat. Přelévat peníze z jednoho investičního programu do jiného. Znovu jsem se vrátil i k HYIP fondům, ale s velikou obezřetností. Na internetu jsem se seznámil s jedním stejně starým chlapíkem z Prahy Radimem, který se tomuto investování věnoval několik let, takže měl dost zkušeností na to, aby mi řekl, co a jak. Radim mě jednou dost pobavil mailem, ve kterém mi popsal svou dovolenou v Paraguai. Odletěl za svým spolužákem, který si v těchto končinách našel překrásné děvče a oženil se s ní. Byla to dcera místního, velice úspěšného obchodníka s čajem a jinými komoditami. Přepychová hacienda, domky pro služebnictvo, ohromné pozemky se stády dobytka, bazény, tenisové kurty a vozový park vybavený nejluxusnějšími fáry byly pro ně samozřejmostí. Radim měl po celou dobu pobytu u nich k dispozici všechna jejich auta, čtyřkolky, skůtry a motorky podle libosti. Dokonce mu chtěli půjčit letadlo, pokud si ovšem nezapomněl vzít s sebou pilotní průkaz. Marně se jim snažil vysvětlit, že v České republice se jen tak mírnyxtýrnyx letadly nelítá. Dívali se na něj, jak kdyby právě slezl ze stromu. Nojo, jiný kraj, jiný mrav. Možná vás, chlapi, napadne, že jsem přestal chodit do práce, že vy byste to tak udělali. Kdeže. Práce na hotelích mě nadmíru bavila a naopak, „povinnost“ obchodovat by mě asi bavit přestala. Čemu jsem se ale začal věnovat ve větší míře bylo sponzorování projektů zaměřených na využití druhotných surovin a obnovitelných zdrojů. Jak to říkal Valdagalda? Že na něco přijdu. A že nemám od lidí čekat, že snad sami budou něco dělat pro naši matičku Zemi. „Všiml jste si, pane kolego, na dílně těch čtyř giterboxů na odpad?“ zeptal se mě kdysi, když jsme spolu opět rokovali o ekologii. „Každý giterbox je označený velkým nápisem, co se do něj má dát. Papír, igelity, smíšený odpad, plasty. Přesto se vždy najde někdo, kdo mezi igelity hodí papírovou krabici, ikdyž je gitr do půlky zaplněný


igelitovým odpadem. Tudíž je na první pohled jasné, na co je určený. Kdepák. Lidi se prostě v ničem nebudou omezovat. Dávno jsem přestal věřit, že jsou schopni sami od sebe dodržovat nějaká základní pravidla. Ještě bych pochopil, kdyby někdo tu krabici musel jít vyhodit na druhý konec dílny, že se mu nechce, že je líný. Ale ty gitry jsou vedle sebe. Můžete na lidi apelovat kolik chcete, nakonec stejně státu nezbude nic jiného než zřídit velký počet linek na třídění odpadu. Na druhou stranu: je to zase velká příležitost pro podnikatele a zaměstná se tím spousta lidí, “ ukončil Valdagalda trochu optimisticky. „Nechci vám bortit vaše přesvědčení, ale doslechl jsem se, že některé sběrné suroviny nakonec stejně všechno smíchají dohromady. Takže vaše úsilí je k ničemu.“ „Tomu nevěřím, pane kolego. Vždyť by se sami připravovali o zisky. Roztříděné suroviny přece dále prodávají. Do železáren, papíren. Určitě do těchto firem chodí také audity. A i kdyby…to už není můj problém, protože to neovlivním. To už je ostuda a černé svědomí druhých.“ Dal jsem tedy na radu bývalého kolegy a investoval v Čechách do firmy třídící odpad. Naplňovalo mě to dobrým pocitem, když jsem viděl, jak se z nevzhledné hromady bordelu, který by někde trčel na skládce, vyprodukovaly suroviny sloužící k opětovnému zpracování. Operace nezhoubného nádoru u mého táty a také moje osobní zkušenost s rakovinou, která se ale naštěstí nepotvrdila, mě přivedly k tomu, že jsem začal sponzorovat vývoj léků na vyléčení této metly lidstva. Jak už to tak bývá, člověka někdy něco napadne, nějaká kravina hraničící až s blbostí. Mně při loupání vařených brambor nejednou napadlo, když jsem bez problémů odstraňoval hnilobu, jež se ze zemáku nádherně uvolnila do docela velké hloubky a přitom nezanechala žádné zbytky, jak by bylo hezké, kdyby stejně dobře šel odstranit nádor z mozku nebo z míchy. Začal jsem tedy v Čechách ve velké míře sponzorovat dva týmy vědců. Jeden se zaměřil na hledání chemické látky, která by po lokálním zmrazení (vařit mozek jako bramboru by samozřejmě nešlo, ale kontrolovaným zmrazením se buňky po rozmrazení nezničí) způsobila, že se rakovinové buňky na sebe naváží, spojí a vytvoří pevný, ale ohebný, pružný celek, který se při vyndávání neroztrhne. Pak jen stačí kdekoliv uchopit tuto smrtelnou směť a celou, do poslední buňky, ji vytáhnout ven, přičemž se mozek nepoškodí a zůstane zcela funkční. Druhý tým byl v řešení této problematiky ještě dál. Snažil se vyvinout látku, která se injekční stříkačkou vpraví do rakovinového pouzdra. Po krátké době se nádor „rozpustí“ a vytvoří tekutinu. Ta se pak z mozku či míchy dostané tak, že se jedním malým otvorem pod tlakem vhání do postiženého místa vzduch a druhou hadičkou tyto srajdy odtékají ven z těla. Oproti první metodě je šetrnější v tom, že se nemusí lebka či páteř řezat, ale stačí jen dva vpichy. Oba dva týmy zaznamely ve svém bohulibém úsilí velké pokroky. Výzkum je na dobré cestě. Je jen otázka času, kdy se dopracují ke konečným výsledkům. Všechny tyto výdaje, na charitu, ekologii, výzkum, sponzoruju investováním na burze. Těší mě, že moje vydělávaní tak velkých peněz slouží k něčemu smysluplnému. Mohl jsem je používat na něco jiného, kupovat jachty, rezidence a podobně, ale tak nějak se mi tento způsob života zdá lepší. Bokem mám přitom odloženou železnou zásobu, která mi vystačí žít normálním životem až do smrti v případě, že by se mi přestalo dařit a o všechno bych přišel. Jak se mi teď ve stínu nových událostí zdá směšné a až absurdní, že jsem před odjezdem do Německa klikal na netu na reklamy, abych si trošku přilepšil. Za rok klikání jsem si s bídou vydělal šedesát korun, přičemž padesát korun si společnost strhla jako poplatek za to, že mi poslala peníze. A banka dalších 6 korun za příchozí platbu. Tak, chlapi. Sedím na terase, popíjím pivo a dívám se na Majku, jak je krásně zakulacená. Naše každonoční dovádění brzy přinese ovoce. Kousek od hranic na české straně jsme si koupili vilku a menší hotel. Vilka není tak honosná jako naše bydlení v Bad Sodenu, ale je v ní také útulno. Chceme, aby naše děti vyrůstaly jak v Německu, tak v Čechách. Samy se pak rozhodnou,ve které zemi chtějí žít. Lokl jsem si piva. Hlavou se mi honí myšlenky a já to začínám vše chápat. Vše do sebe zapadá jak kolečka v ozubeném soukolí, jako když se skládá pucle anebo mozaika. Byla to dlouhá trnitá cesta: pokus - omyl. Kolikrát jsem si připadal už trapně nebo směšně, když jsem něco nabízel, prodával nebo sepisoval smlouvy. Ale z každé činnosti jsem si odnesl určitou zkušenost a ponaučení. Až teď mi došlo, že vše se muselo odehrát přesně tak, jak se odehrálo. Kdybych vyhrál milion v soutěži „O zlaté vejce kvočny Emy“, kdyby se mi už před dvěma roky, kdy jsem vstoupil na burzu, dařilo, kdyby mě nepropustili z práce, kdybych se nerozvedl… Všechny tyto nepříjemné situace musely nastat, abych se dostal tam, kde jsem.


Začalo mi dávat smysl i to, že jsem se několikrát ocitl blízko smrti: omotaná pupeční šňůra, prasklé brzdy, uvolněný odlitek, srážka s letadlem, pád ze splavu. Nerad používám slovo „Bůh“, ale je to jednodušší a pro mnohé srozumitelnější než používat slova jako „universum“, „vesmírná energie“, „kosmický zákon“, „podvědomí“, anebo jak si kdo a co představuje pod pojmem „Bůh“. Prostě Bůh si přál, abych udělal přesně to, co jsem udělal. Třeba právě proto, abych zakoupením přístrojů pomohl jiným lidem a finanční pomocí do ekologických programů napomohl alespoň malilinkato naší planetě. Smějte se mi nebo ne, chlapi, ale já to tak cítím. Klidně si o mně myslete, že jsem naivní. To přežiju. Tak, chlapi, a teď nastane ten okamžik, na který jsem tak dlouho čekal a na který jsem se tak moc těšil. Zapálil jsem si doutník. Vítězný doutník. Pravý, kubánský. Koupila mi ho Majka schválně pro tuto příležitost. O mém přání, vykouřit si doutník až zbohatnu, věděla už dávno. Zhluboka jsem se nadýchl. A ještě. A ještě. To je úleva. Zavřel jsem oči. Znovu se mi propojila tato chvilka s okamžikem v dětství, špendlík zapíchnutý v Praze, kdy se ve dveřích objevil můj táta. Překvapeně se mě tenkrát zeptal: „Ty tady kouříš, Stanine?“ nasál vzduch nosem. „Já si nemůžu pomoc, ale cítím doutník.“ „Dokázal jsem to, tati.“ „Co jsi dokázal?“ „Vydělal jsem balík peněz.“ Podíval se na mě překvapeně. „A jak?“ „Investováním na burze.“ „Cože?“ „Investováním na burze,“ znovu jsem zopakoval nahlas. Oči jsem měl ale stále zavřené. Dvakrát jsem rychle popotáhl nosem. Toto ale není vůně doutníku. Takto voní normální cigareta. „Jakým investováním na burze? Co to meleš, mladej?“ Prý „mladej“. Takto mi tata nikdy neříkal. „Tys´ měl nějaký divoký sen, ne?“ znovu se ozvalo vedle mě. „Kde…kde to jsem?“ řekl jsem tlumeným hlasem. Pomalu ale jistě mi to začalo docházet. Otevřel jsem oči. Tonda Pacák si znovu potáhl z Camelky a pobaveně se na mě díval. „V Německu. Na odpočívadle. Všiml jsem si, že jsi vytuhl, mně se už také chtělo hrozně spát, tak jsem pro jistotu zastavil a celou noc jsme prospali.“ Ne, to ne! Já nechci být vzhůru, chci zase spát. Maruško! Depejraku! Doláče! Kde jste?! Dal jsem si obličej do dlaní a dlouze jsem si mnul svůj něšťastný ksichtík, aby Tonda neviděl, že je mi do pláče. Starý chlap a mám na krajíčku. „Zkurvenej život!“ ulevil jsem si. Zase jsem sám a bez peněz. Čeká mě pitomej rozvod, samota, hledání práce a celoživotní chudoba. Zase budu jak debil klikat v počítači na reklamy. I lék na rakovinu je v čudu. Nic po mně nezbude. „Ale copak, copak? Včera jsi vypadal, že tě ty tvoje nepříjemnosti s manželkou a vyhazov v práci nijak nevyvádí z míry, ale jak vidím, tak to teprve teď na tebe dolehlo, co?“ „Máte pravdu, Tondo. Většinou bývá ráno plné nových nadějí a člověk má více optimismu než večer, ale zrovna teď to mám přesně naopak. Večer mi bylo fajn a nyní mám hroznou depku,“ tak, tak. Přece mu nebudu vykládat, že jsem měl tak nádherný sen, který by chtěl prožít snad každý chlap. Cítil jsem v sobě totální nicotu a beznaděj. Pusto a prázdno. Ani rozchod s Věrou mě tak nevzal, bo s ní jsem několik měsíců, ba i let, prožíval nepříjemné manželství. Ale s Majkou? To byl ráj na zemi. To budu hodně dlouho vydýchávat. I po Depejrakovi se mi bude stýskat. Naštěstí mám pořád Adama, Slávka a Marka. No…a ty miliony…žil jsem bez nich, budu bez nich žít i nadále. Ale sere to. Chlapíííí, pomoooooc! Moje krédo vždy bylo, že každý člověk má naději. I když třeba přijde o peníze a majetek, nedaří se mu v zaměstnání, opustí ho manžel nebo manželka, pořád nám ještě zůstává naděje a víra. A i když naděje zemře, tak nám zůstávají sny. A ty nám nikdo nikdy nevezme. No jo? Ale co když se ten sen vypaří jako pára nad hrncem jako teď mně? Co pak?

„No nic, mladej, jedeme dál. Někde po cestě zastavíme a dáme si snídani a kafe.“ Přesně to jsme udělali. Káva a hlavně pořádný panák mě trošku zlepšily náladu, ale pořád jsem se cítil mizerně. Ani blankytně modrá obloha a svítící sluníčko mě náladu nezlepšilo. Tonda mě chtěl rozptýlit, ale snažil se marně. Tak jsme mlčeli. Není divu, včera jsme toho nakecali ažaž.


Apaticky jsem pozoroval okolí, dopravní značky, směrovky. „Bad Soden – Salmunster?“ ožil jsem. „Viděl jsem dobře, Tondo? Za chvíli bude odbočka na Bad Soden?“ nemohl jsem uvěřit svým očím. „No jo, správně. Bad Soden. Znáš to tam? Byl jsi tam někdy?“ „Ne, nebyl. Jen se mi ten název města líbí.“ „To je moc krásné lázeňské město. Dokonce je tam taková větší strojírenská firma. Možná by sis´ tam našel místo, když jsi strojař,“ nabádal mě šofér. „Mám tam odbočit?“ Neváhal jsem ani vteřinu. „Ne! Jeďte dál.“ Copak bych mohl, chlapi, doufat, že prožiju to, o čem se mi zdálo? A hledat někoho, kdo vůbec nežije? Bloudit městem a čekat na zázrak? Vždyť bych se z toho musel zbláznit. Blížili jsme se k městu, viděl jsem ho sice jen zdálky, ale i tak se mně zdálo všechno takové povědomé. Věže dvou kostelů, velká budova lázní, hotely a sanatoria na mírném kopečku na kraji města a nad městem rozhledna. Určitě o Vánocích svítí jako velká svíce. Znovu se mi zatáhlo v krku a měl jsem knedlík v hrdle. Míjeli jsme bokem město a já se nemohl očima odpoutat od toho pohledu. „Hele, mladej, není zbytí, musím někde načepovat benzín. V Bad Sodenu jsou dvě benzinky. Další čerpací stanice jsou moc daleko. Takže se pro jistotu ten kousek vrátíme.“ Projížděli jsme město pomalým tempem z opačné strany a já se kochal ještě víc než před chvílí. No nekecej, nad jednou budovou jsem zahlídl Irskou vlajku. Jak já bych si dal s někým tři piva a slivovicu s pepřem! Zastavili jsme a Tonda táhle hvízl. „A pak že jsou Němky škaredé. Viděls´ tu kost? Támhle. Koukáš kdesi po barácích a takovou babu si necháš ujít. No teď už ji neuvidíš. Nasedla do toho Mercedesu, ale možná pojede kolem. Smůla, jede jinudy,“ ukázal Tonda na nejnovější verzi džípu odjíždějící pryč od benzínky. „Tondo, když už jsme tady, co kdybychom si dali ze dvě hodinky rozchod? Já bych se rád protáhl. Po té noci jsem nějaký rozlámaný a městečko vypadá fakt dobře, tak bych se chtěl tady trochu porozhlédnout.“ „Není problém. Sejdeme se tady. Kdyby něco, zavoláme si, čau.“ Moc času jsem neměl, musel jsem se brchat. Rychle jsem zašel do fabriky. Jeli jsme kolem ní, takže jsem ji nemusel hledat a šel jsem na jisto. Tam ovšem moje malá naděje skončila. Kdepák, nepotřebují nikoho, mají plný stav, několik zaměstnanců dokonce končí, takže děkují za zájem, ale nemůžou mě přijmout. Ani za minimální mzdu. Nerozumím moc německy, ale tomuto jsem porozuměl velice dobře. Vracel jsem se k benzínce jak spráskaný pes. Mám zkusit najít Tenne Bar, Formanku nebo Pub? Je to zbytečné. Jen bych si sypal sůl do ran. Třeba takové hospůdky tady ani nejsou. I když Irský pub tu je, ten jsem viděl z auta. Ale ne, kašlu na to. Raději jsem si prošel Alt štad a šel jsem zpátky k autu. „Jak se ti tu líbí?“ „Pěkné město, Tondo. Dal jsem na vaši radu a šel se zeptat na práci. Jenže mají plno, tak mě nevzali. Můžeme pokračovat,“ nasedl jsem a vyrazili jsme dál. „To nic, mladej. Aspoň jsi to zkusil. Ve Frankfurtu práci určitě najdeš. Několikrát tě při pohovoru vyhodí, ale nakonec tě někde vezmou.“ Toník mě ještě chvíli chlácholil, ale já ho nevnímal. Vyjeli jsme z městečka ven. Byl jsem natočený dozadu a sledoval jsem, jak mi mizí můj vysněný život v nedohlednu. Tak a je konec. Definitivní konec. Už nevidím ani věžičky kostela.

„Pomůžeme mu?“ vytrhl mě ze zamyšlení Tonda. „Cože?“ „Jestli mu pomůžeme,“ mávl rukou před sebe šofér. Otočil jsem se opět po směru jízdy a všiml si, že před námi stojí na krajnici auto. Řidič se snažil vyměnit kolo. „Jo, pane Pacák, zastavte. Lidi by si měli pomáhat.“ Jojo. Člověk by se měl chovat k druhému člověku tak, jak kdyby jeho život záležel na dobré vůli toho člověka. Jak kdyby měl druhý člověk zvolit mezi vámi a někým jiným, třeba kdyby se měl v setině sekundy rozhodnout, jestli zachrání vás nebo někoho druhého, aby automaticky bez váhání skočil třeba do vody pro vás, bo vás bere jako někoho, koho by byla velká škoda a který je pro společnost přínos. Tonda zastavil. Před vystoupením jsem si rychle z paměti vyštrachal německá slovíčka, takže jsem se plynule a snad i s dostatečným přízvukem zeptal nešťastného řidiče klečícího na kolenou zády k nám: „Halo. Potřebujete pomoc, prosím?“ Řidič se zarazil, zvedl nad hlavu umaštěné ruce jak když mohamedán vzývá Alláhu dej vláhu a se slovy: „Tak schválně, Němčoure, copak myslíš? Chci pomoc nebo ne? Samozřejmě, že jo, ty pako!“ se otočil. Na dvě, tři vteřiny jsem se zarazil a hned na to jsem vyprskl smíchy.


„Co ti je k smíchu, vole? Ta moje jizva ?“ dostával se do kuráže, ale ani na chvíli jsem nepochyboval, že by se snad skutečně zlobil. Špinavým prstem si přitom ukazoval na tvář, kterou zdobil velký šrám. Asi po nějakém úrazu z dětství. „To si piš, že ta tvoje jizva,“ odpověděl jsem mu také česky. „A nenadávej mi ty…ty…sešitej balone,“ kamarádsky jsem se na něj usmíval, aby věděl, že se mu neposmívám, ale jen si dělám legraci. A když, tak si s nadávkami začal on. Pro změnu se na dvě, tři vteřiny zarazil zase on a hned na to vyprskl smíchy. „Tak to je dobrý, ty umíš česky?“ „My Češi většinou umíme česky. I tady kolega je Čech.“ „Nazdar, chlapi,“ obličej se mu rozzářil úsměvem od ucha k uchu. „Tak to mám radost, krajánci,“ s roztaženýma rukama nás chtěl obejmout. Se zděšenými výrazy jsme od něj ustupovali, jak kdyby měl lepru. „Jo, sorry, pardon, já mám umaštěné ruce,“ rozchechtal se. „Já už tak dlouho nemluvil česky. Pomůžete mi teda? Já se plahočím přes půlku zeměkoule a nakonec kousek od domu mám defekt. To naštve. Auto mám naštěstí z půjčovny.“ „Jak bylo v Brazílii?“ „Co…cože?“ evidentně jsem ho zaskočil. „Jak víš, že jsem byl v Brazílii?“ „Vždyť jsi to sám říkal, že se vracíš přes půlku světa. A také jsem si všiml, že máš na zadním sedadle brazilskou vlajku, dres Flamenga a velký plakát Ria. Asi suvenýry, že?“ „No to máš pravdu. Ale i tak je s podivem, žes´ to uhádl.“ Tonda nezapřel profíka, rezervu měl vyměněnou na to šup. „Hele, chlapi, měl bych se vám nějak revanšovat. Co říkáte, zajedeme do Bad Sodenu, zvu vás na pivo. Na tři piva, když jsme tři.“ „Nevím, jak ty, mladej, ale já pokračuju dál. Stejně bych si s vámi nemohl dát pivo, když řídím. Ale ty tu zůstaň, jestli chceš. Do Frankfurtu se už nějak dostaneš, není to daleko. Vlakem máš přímý spoj bez přestupování.“ „Proč jedete do Frankfurtu? Jen tak? Na výlet?“ „Mladej si tam bude hledat práci. A já ho tam vezu, protože jedu služebně kolem.“ „Přesně tak. Pan Pacák byl tak hodný, že mě vzal s sebou. Jo, jinak, já jsem Standa.“ „Petr. Ale můžeš mi říkat Depejrak. To je přezdívka, kterou mi dala sestra.“ „Maruška?“ Zarazil se. „To snad není pravda. Ty jsi snad nějaký senzidebil, ne? Jak víš, že se moje ségra jmenuje Majka?“ nepřestával se divit. „Mám tři velice dobré kamarády a dva z nich mají sestry. Obě se jmenují Marie. Tak jsem si to tipnul.“ „Jsi fakt dobrý. Ty by sis´ s Majkou velice dobře rozuměl. Ona, když byla malinká, tak prožila klinickou smrt. Tady vepředu na krku má dokonce malou jizvičku, protože ji tam museli strčit hadičku, aby se neudusila. Občas má vize. Já vize nemám. Já mám jenom vizoura. Plný bar. Pojď na panáka, do Frankfurtu tě zítra hodím, když budeš chtít. Stejně tam musím jet. Mám tam nějaký kšeft.“ „A je to vyřešené, mladej. Myslím, že to tady mladý muž rozlouskl za tebe. Ale ty vizoury a piva vám závidím. Já si dám Radka až doma v Čechách. Tak, Stando, přeju ti hodně štěstí a až budeš potřebovat hodit zpátky na Valachy, tak mi zavolej. Naplánuju si cestu tak, abych tě vzal. A zase zadarmo. Vůbec ale nepochybuju o tom, že se zpátky vrátíš osobním tryskáčem jako multimilionář,“ Tonda mi vyhodil bágly z kufru, podali jsme si ruce, ještě jednou jsem mu poděkoval za odvoz a Tonda zmizel. Depejrak si mezitím z petky nalil vodu na ruce a otřel si je do hadru. Naložili jsme tašky, nasedli a vyrazili zpátky do Bad Sodenu. „Kdybys´ věděl, jaký já mám absťák, jakou cítím potřebu zajít s někým na pivo a pokecat česky. Česky, rozumíš? V Bad Sodenu kromě nás nežijí žádní Češi.“ „Na co zajdem? Co tu čepujou? Doufám, že ne nějaké kvasnicové. To bych byl do rána obsypaný uhrama.“ „Mojí sestře se určitě budeš líbit. I s uhrama. Ona teď shání chlapa.“ Tak ta musí vypadat, když vezme zavděk i chlapa s uhrama. Pro jistotu jsem se zeptal. „Je svobodná? Pěkná? Mladá?“ „Takhle jsem to nemyslel. Hledá chlapa na práci ve svém hotelu. Ale jinak je svobodná, moc pěkná a přiměřeně mladá. Žádná /baba s koulema/, rozumíš? Ty děláš co? Jakou práci jsi chtěl sehnat ve Frankfurtu? Číšníka nebo umývat nádobí? Nepochybuju, že máš na víc, ale každý začíná od píky než se vzchopí a než si najde pořádnou práci.“ „Vezmu cokoliv, je mi to jedno. Klidně bych mohl pracovat i v hotelu jako nějaká pomocná síla. Prostě jak


říkáš: od píky. A na tom Frankfurtu vůbec nelpím. To byla jen taková myšlenka, abych měl v Německu nějaký cíl, kam mám jet.“ „Skvělé. Máš kde bydlet?“ „Tak ty jsi fakt dobrý. Před chvílí jsem byl na cestě do Frankfurtu a ty se mě zeptáš, zda mám v Bad Sodenu kde bydlet.“ Depejrak se znovu rozesmál. „No to je pravda, já jsem vůl. Majka má ve svém domě i pokojíčky pro hosty. Občas je pronajímá. Tobě jako Čechovi dá určitě slevu. Anebo, pokud budeš chtít, tak si za nízkou cenu můžeš pronajmou pokojík přímo v hotelu, ve kterém budeš dělat. A jsme tady.“ Zastavili jsme u nádherné luxusní vily. Na chodníku před baráčkem stál mercedes a hned vedle BMW. Vystoupili jsme. Zůstal jsem stát u auta a chvíli čekal. Depejrak zmizel v domě, aby se mohl se svojí sestrou po delší době přivítat a říct ji, že má podnájemníka. Za chvíli se znovu otevřely dveře a objevila se Maruška. Podlomily se mi kolena. Je to ona! Ale o hodně krásnější než ve snu. Prsa měla ještě o číslo větší, minisukýnku o deset centimetrů kratší a v očích neměla sto, ale tisíc rarášků. Šla ke mně s profesionálním, ale chladným až nepřístupným úsměvem hollywoodské hvězdy. Ten ji ale po pár krocích ještě více ztuhl na rtech, aby se hned na to rozzářil do skutečného, tentokrát nefalšovaného srdečného úsměvu. Překvapeně se na mě podívala a řekl bych, chlapi, že téměř zamilovaně se mě zeptala: „To jsi ty?“ Člověku prý při umírání proběhne před očima celý život. Mně v danou chvíli před očima proběhl celý můj budoucí život. Tak, nazdar, chlapi!


Nazdar, chlapi aneb Mařenko, řekni Ř