jedenkrát za měsíc na výplatu? A nevzpomínám si, že by byl někdo nešťastný a naštvaný, když vyhrál ve sportce nebo jiné loterii větší sumu. S první výplatou v kapse jsem v pátek odpoledne v povznesené náladě dorazil domů. Zapnul jsem telku, uvařil kafe, v obchodě jsem si po delší době koupil ke kávě něco na zub, čokoládové indiánky, otevřel jsem pro změnu sedmičku bílého vína, abych dodal této situaci svátečnější nádech, natáhl se na kanape a začal bilancovat. Pokud se nerozjedu v utrácení, tak bych mohl každý měsíc ušetřit kolem patnácti dvaceti tisíc korun. Ale bude to těžké. Čím je tu člověk déle, tím víc utrácí. Nejde pořád žít tak moc chudě, jako já doposud. Hele, na MTV hraje zase Ozzy Osbourne a moje oblíbená písnička Dreamer. Tu jsem slyšel naposledy, když jsem prchal z Lúky. Vlastně ne, v Tenne baru ji nedávno šenkýřka pustila z kazeťáku na přání jednomu štamgastovi. Dokonce si s ním i zatančila. Asi ji požádám o ruku. Totiž chci říct o tanec. A vůbec. Proč se žádá o ruku, když jde chlapovi o úplně jinou část ženského těla? Asi by to bylo blbé říkat: „Otče, matko, chci vás požádat o…o…tělo vaší dcery.“ Já budu mít ale navždy tuto skladbu spjatou s cestou na Západ.
Vidíte, chlapi, teď jsem si vzpomněl, že jsem vám nedopověděl, co jsem ještě coby teenager dělal v sobotu, bo jsem u této písničky v autě usnul. Rozvážel jsem poštu. Najezdil jsem za den okolo dvaceti kilometrů. V létě to byla paráda, ale v zimě to byly opravdu vydřené peníze, bo jsem se musel k některým odlehlým barákům brodit až po kolena ve sněhu. Nejraději jsem měl Štědrý den a Silvestr. To byly tuzéry! Vyinkasoval jsem i přes deset korun za jeden sváteční den. A v některých chalupách jsem dostal dokonce i vánoční cukroví. Mokrý od hlavy až k patě od padajícího sněhu, dostříkaný od projíždějících aut, promočený od brodění ve sněhu, promrzlý, ale šťastný, že mám v kapse pár kaček. „Dreamer, dreamer…“ Po revoluci jsem se snažil mít kromě stálého platu i nějaký boční příjem. V práci jsem bral většinou průměrný valašský příjem, což byl podprůměrný celorepublikový, tak jsem dělal všechno možné, abych nežil od výplaty k výplatě. Dva roky jsem prováděl průzkum veřejného mínění, chvíli jsem prodával prací prášky, vitamínové doplňky, šperky, kosmetické a drogistické přípravky, inzertní plochu do reklamních novin, pro Český statistický úřad jsem zmapoval všechny maloobchodní prodejny v blízkém okolí. Nevydělal jsem žádný velký balík, ale stačí když kapká. „Dreamer, dreamer…“ Cvíli jsem dělal dokonce i modeling. Jedna agentura neměla v patřičné věkové kategorii mezi muži žádného zástupce. Alespoň to tvrdili. Skutečnost však byla taková, že potřebovali hlavně shrábnout prachy. Kurs mě totiž stál kolem osmi tisíc korun. O tuto činnost projevilo zájem asi patnáct holek a tři kluci. A jen tři děvčata a já jsme byli pozvaní na další spolupráci. V Ostravě jsme jeden den nacvičovali novou choreografii a druhý den byla přehlídka v obchodním domě. Bylo mi líto všech ostatních, kteří zaplatili za kurs takové nekřesťanské peníze a nedostali možnost, aby se jim investované prachy vrátily. Bylo mi jich líto ale jen do té doby, než jsem zjistil, že sám na těchto dvou akcích prodělávám další kačáky, bo za tyto dva dny jsem dostal zaplacenou takovou almužnu, která nepokryla ani jízdenky ze Vsetína do Ostravy. K tomu dva dny dovolené, které jsem si musel vzít. Prostě fiasko. Další ponuku jsem už raději odmítl. Přece nebudu prodělávat. Ikdyž…společná šatna s modelkami v Ostravě…nenene – to bylo drahé pípšou. „Dreamer, dreamer…“ Nejvíc mě bavilo dělat finančního poradce. Pojistky, stavebky, penzijky, důchodové programy, investice do fondů a vše, co souvisí s penězi. Tak tady jsem se našel. Počítat peníze, přesouvat je do různých spořících programů, vypočítat, kolik z toho bude zisk, to byl můj šálek piva. Sám sobě a rodičům jsem sjednal vše, co se dalo. Pak ještě několika kamarádům a známým, občas někomu úplně cizímu a konec. Došli lidi. Nejdřív mě mrzelo, že v této činnosti nepokračuju, ale nakonec jsem byl rád. Všechny tyto