Pražská úbočí

PRAŽSKÁ ÚBOČÍ

DANIEL DOMÍN

PRAŽSKÁ ÚBOČÍ

DANIEL DOMÍN diplomní projekt

Zpracovaný v ateliéru 1+XX Romana Kouckého a Edity Lisecové FA ČVUT v Praze LS 2014/2015 konzultace: RNDr. Jiří Sádlo, CSc. Ing. Radmila Fingerová Ing. Jan Špilar

3

4

OBSAH

úvod

6

analýza

diplomní seminář

11

pražská úbočí

horní linie

pražské terasy

krajinné prostory a město

kompozice úbočí

úbočí Vysočanské kotliny

artikulace prostoru

segmentace úbočí

nástroje

21

návrh konkrétních míst

Ohrada

Nové vysočany

Klíčov

Máchalka

57

závěr

78

33

5

Karel Čapek: Reliéf Prahy Lidové noviny 18. 4. 1926 O starém Římu jsme se učili, že byl založen na sedmi pahorcích. Na kolika pahorcích je založena Praha, neví nikdo, snad ani pan primátor, ba ani Státní zeměpisný ústav. Mám za to, že v Praze jsou údolí a pahorky dosud neobjevené; že jsou tu místa, na něž dosud nevstoupila lidská noha, nepočítáme-li milence.

Vnitrozemský Pražák zná ovšem jen Letnou, Hradčany, Petřín a snad ještě Riegrovy sady; Vyšehrad spíše jen ze starých pověstí a Židovské pece z řečí poněkud ponurých. Je nutno s badatelskou vášní cestovat po samém okraji Prahy od Podolí po Vysočany a od Šárky až po Hlubočepy a Zlíchov, abyste s hrůzou a podivem ohmatali reliéf Prahy; i najdete neznámé hory, kopce, výspy, pahrbky a vypnuliny, srázy, svahy a stráně chudých lásek, údolí, rokle, zmoliny, úvaly, strže a prolákliny, skály a díry, houštiny a jezera; objevíte terén, který je ošklivý i podivně vábný, kroutíte hlavou nad Libuší, kam to zalezla se svou zakladatelskou mánií, i nad lidmi, kteří na této členité půdě dovedli postavit nejkrásnější město na světě. Najdete pole a zelinářské zahrady uprostřed města; objevíte pouště i stepi u paty ulic; zastavíte se u kozích strání a usednete na mezičku lásky, nezastíněnou jediným stromem. Je to divný, chudý a neobyčejně zpustlý kraj; je to kus země, rostoucí do strašné a někdy zrovna přísné a veliké ošklivosti. (..)

6

ÚVOD „Jen málo míst vzbuzuje takové okouzlení jako Praha.“ [1] Praha je rozmanitá, vrstevnatá a magická, je místem setkávání všech úrovní prostředí. Od krajiny a města po zemi a nebe.

Bohatá různorodost krajiny i pražské architektury se zde však mísí a vytváří stejný lokální charakter s nezaměnitelnou místní vůní.

Modelace terénu Prahy je jedinečná a zásadní, dala městu tvar. Koryto řeky Vltavy a údolí jejích přítoků jsou základním kompozičním rysem krajiny a města. Řeka vtéká do města pražského sevřeným údolím a město se před ní do široka otevírá. Malá strana na levém břehu je vymezena výraznou masou Hradčan, na pravém břehu ji vyvažuje rozsáhlá zástavba zvolna stoupající k jihovýchodu. Nad město vstupují nápadně izolované kopce. Uvnitř kotliny se nacházel brod, který spojoval nejen obě poloviny této výjimečné krajiny, ale také se zde sbíhaly staré zemské cesty od jižních zemí na sever a od zemí Německých na východ. „Reliéf krajiny silně určuje siluetu města, ale i působivost jeho ulic a náměstí a tím i identitu města.“ [2]

Souvislost mezi tím, jak se město jeví a topografickými predispozicemi, ve kterých město vzniklo je tedy zřejmá.

Důležitý je vztah člověka vůči krajině (a následně i struktuře města). „Dobrý obraz prostředí dává jeho uživateli pocit emocionální jistoty a bezpečí.“ [3] Topografie terénu nám vymezuje prostor, který vytváří místo v němž se orientujeme. Jednotlivá úbočí pak ve vztahu k městu získávají svůj jedinečný charakter, atmosféru místa, který nám pomáhá se s nimi identifikovat. Pojmům „prostor“ a „charakter“, tedy i pojmům „orientace“ a „identifikace“, dvěma komplementárním termínům existencionálního prostoru, se věnuje v knize Genius loci Christian Norberg-Schulz. Obě tyto psychické funkce jsou základní stránky bytí člověka ve světě. Jen tak jsme schopni opravdu patřit k nějakému místu, zakořenit. Člověk interpretuje a organizuje tyto stavy a vztahy. Po staletí se však konkrétní významy místa přepisují a utváří do stále nové podoby. Výsledkem toho je proměna vztahu člověka

k těmto místům. To se týká i vztahu člověka k úbočím, která jsou neméně důležitou determinantou krajiny a sídla. Nejedná se pouze o změnu jejich povrchového krytí (samovolné či cílené zalesnění v méně příhodných podmínkách), ale například i o změnu pohledových horizontů Prahy. Již jen zřídka je k vidění horní hrana úbočí kontrastující s nebem a dále pohled „až za město“. Praha ve svých svazích ztrácí jejich typickou členitost a snadnou čitelnost. Současné panorama Prahy je zcela jiné a tak se s ním musí i zacházet. Výrazná horizontální zástavba na vyvýšené periferii v něm mnohde získala hlavní roli.

Na tom jak budeme s krajinou zacházet, závisí i naše (udržitelná) budoucnost. Krajina je zásadní pro tvorbu a paměť místa, soudržnost komunity a kvalitu života. Poskytuje zázemí pro hospodářskou činnost včetně rekreace, je nositelem ekonomické hodnoty. Má vliv na zachování kulturního dědictví a diverzity ve všech úrovních. Dnes hledáme, kde jsou hranice města, jak neztratit jeho malebnost a v této souvislosti například i jaké je správné nastavení výškových hladin. “Současná absence symbolického vztahu možná nabízí odpověď na otázku, proč je dnes filozofie krajiny tak fatálně rozštěpena na exploatační a ochranářské modely.” [4]

[1] Christian Norberg-Schulz: Genius Loci, Dokořán, 2010 [2] VALENA, Tomáš: Město a topografie, Národní technické muzeum, Praha 1991, str. 7 [3] Lynch K.: The Image of the City. 1960 [4] Filip Landa: FENOMÉN IDENTITA KRAJINY A MĚSTA 7

TÉMA Tématem práce jsou pražská úbočí.

Výše uvedené souvislosti obecně vybízí k jejich zkoumání. Je to důležitá složka krajiny a sídla, jejíž poznání nám pomůže pochopit složitý vývoj v minulosti. Toto poznání je i vodítkem k tomu, jak s nimi zacházet v současnosti. Bohužel byla tato složka v nedávné minulosti často opomíjena. Příliš často je nepovažujeme za součást veřejného prostoru města, stávají se pro nás pouze prostorem otevřeným, který neslouží a neláká k pobývání, stávají se bariérou, kterou je nutné překročit.

V první části práce se zabývám analýzou geomorfologického rámce v měřítku celého města, navazuji zde na analytickou část předdiplomního semináře. Hledám jednotlivé skupiny struktur, jejich vztah ke krajinným složkám uvnitř i při okraji sídla a stanovuji jejich význam ve vztahu města a krajiny. Odpovídám na základní otázky stanovené v semináři. „Lokátorské“ přečtení celkového pohledu je stěžejní pro následnou práci s jejich strukturou, využitím a prostupností. Ku příkladu ne všechna úbočí je nutné považovat za nezbytně chráněné krajinné prvky uvnitř či při okraji města, na druhou stranu jiná úbočí mají význam metropolitní, v rámci zastavitelnosti se tak stávají nedotknutelnými.

8

V druhé části se dostávám detailněji k údolí Rokytky, tedy k místu s velkou morfologickou členitostí a rozličnými charaktery. Jednotlivá úbočí zde navazují na křehká území, která by měla být transformována a mají velký vliv na výsledný obraz úbočí jak v jejich jednotlivosti, tak i v celistvosti.

Sestavuji tři nástroje pro práci s úbočími. Je to určení specifických charakterů, které vymezuje, zachovává i obnovuje krajinou i městskou diverzitu

v prostoru úbočí. Dále prostupnost, která zajišťuje možnost kontinuity pohybu člověka a páteřní cesty vytváří rozhraní mezi sídlem a krajinou. Posledním nástrojem je definice rozhraní mezi městem na plošině, úbočím a městem na dně kotliny a stanovení výškových hladin, velké současné téma. Dále se věnuji detailu čtyřem vybraným místům a aplikuji na ně zásady a nástroje stanovené v celkové koncepci.

Diplomní projekt představuje souhrnný pohled na dnes opomíjené téma. Je třeba dodat, že práce je teprve začátkem řešení křehkého tématu a je mým subjektivním pohledem na něj. Předložená koncepce není univerzálním řešením aplikovatelným na všechna úbočí. Musíme k nim přistupovat individuálně. Při podrobnějším pohledu však zjišťujeme, že opomíjíme důležitou složku veřejného prostoru městského i krajinného.

pohled ze Strahova do VysoÄ?anskĂŠ kotliny 9

10

ANALÝZA

11

Jiří Sádlo, Petr Pokorný “Postagrární krajina v místě mého bydliště”, případová studie z pražského East Endu Praha, říjen 2001 – říjen 2002 Stýkání a potýkání Praha se vylila přes okraj vltavské kotliny a prosakuje sídlišti a hypermarkety do venkovní krajiny. Zároveň se však projevuje zmíněná postagrární regrese krajinného vývoje směrem k revivalu divočiny. A to lze vidět i obráceně: divoký les dnes znovu čenichá za svodidly dálnic, kolonizuje úhory a dvory opuštěných továren , podmaňuje si staré sady, prosakuje do města starými cestami - kde jste , obdělaná pole a upravené parky půle minulého století? (..)

Stalice, suburbánní ves (..)Bod obratu nastal vlastně teprve v 70. letech 20. století. Až dotehdy bylo okolí Stalic dosti pestré, ač ploché a s velkou převahou polí. Tam byly polní cesty, hluboké úvozy s trávou a trnkami, stará cihelna s fotbalovým hřištěm a polozarostlými stěnami, neregulovaný potok provázený zelení, násep železnice s vypalovanou trávou, třešňovka s travnatým spodkem a s palouky; prostá příroda zemědělské krajiny kousek za Prahou. To vše zaniklo nebo se fatálně změnilo, a tím se připravil prostor pro vznik současné postagrární krajiny (..)

12

DIPLOMNÍ SEMINÁŘ Až do poloviny 20. století se Praha držela ve vltavské kotlině. Modelace terénu byla pro město vždy zásadní. Vltava a její přítoky pro něj vytvořily prostor s výrazným horizontem po jeho obvodu. Poté se Praha rozrostla o modernistická města na předměstských plošinách. Původní ohraničující svahy, „stěny města“, se tak ocitly uvnitř nového celku.

Nezastavěná úbočí po obvodu původního města do něj vstupují v podobě vrchů, svahů a údolí a určují jeho celkový obraz. Oddělují od sebe odlišné struktury a vkládají mezi ně novou vrstvu. Celkovou kompozici je potřeba lokátorským principem přečíst a doplnit. Ať už budou jednotlivá úbočí zastavěna nebo ne, vždy musí být intenzivně využívána.

Pražská krajina se zásadně nenechávala nevyužita přinejmenším od neolitu, kdy nastal zásadní zlom v poměru mezi lidskou společností a přírodou. Neolitičtí rolníci přetvořili přírodu ke svému prospěchu a vytvořili tak krajinu kulturní s poli, pastvinami, úhory a trvalými osadami. Ještě v předminulém století obklopovalo starou Prahu uzavřenou hradbami předměstské území, kde krom menších obcí ležela řada samot, které hrály významnou roli při zásobování rostoucího města. V okolí města také probíhala intenzivní, ale rozptýlená těžba různých nerostných, především stavebních surovin.

Souborně lze říci, že celý terén byl mnohonásobně poznamenán nejrůznějšími lidskými aktivitami, ať již jde o mohutné lomové stěny nebo zářezy komunikací, nebo o drobné tvary jako jsou někdejší úvozy nebo terasy dávno zaniklých vinic.

Z přirozených formací pražského prostoru nejvíce utrpěly lesy, které překážely zástavbě i hospodářským aktivitám. Ještě na konci minulého století byla úbočí a plošiny okolo Prahy téměř úplně odlesněná. Nápravou měla být výsadba zeleného pásu kolem Prahy. Na počátku minulého století došlo k intenzivnímu zalesnění nepůvodními dřevinami. Porost tak není nějakým výrazným reliktem starší etapy krajiny. Dnešní stav je výsledkem toho, když se nechá příroda půl století bez větších zásahů. Je to kultura, která se nechala zvlčet.

Morfologie terénu dává Praze obrovský potenciál, který zatím neumíme správně zúročit.

Dramatický reliéf Prahy byl vytvářen poslední milion let, kdy se řeka zaryla o více než 100m.

Magický geometrický rozvrh byl podstatný pro vznik Nového města, zásadních bylo devět

původních pražských vrchů, zejména Opyš, Vítkov a Vyšehrad.

Má i na současný vývoj města morfologie terénu stále tak výrazný vliv?

Jakým způsobem by se mělo s úbočími zacházet?

Měla by být zastavěna, nebo naopak chráněna jako historické dědictví?

Cílem není násilně propojovat rozdílné struktury, které na sebe nenavazují, ale vytvářet prostory s vlastním charakterem, které mezi sebou komunikují a mohou se například zapojit do kompozice městských parků. Nezávisle na tom, zda budou pražská úbočí (vrchy, údolí) zastavěna nebo ne, jejich význam vynikne zejména při jejich hustém obestavění.

Základní pojmy, typy reliéfu Oronymum je vlastní jméno tvaru vertikální členitosti zemského povrchu, např. hory, kopce, vrcholu, pohoří či horského masivu, vrchoviny, vysočiny, údolí, rokle, strže, propasti, nížiny, sedla, plošiny, jeskyně a podobně.

Oronymum je typ toponyma, vlastního jména místního.

Hory a kopce se často pojmenovávají metaforicky podle tvaru (homole, špičák), pohoří a nížiny často metonymicky podle jména řeky, která z pohoří vychází nebo nížinou protéká. Roli v pojmenování hory může hrát i absence lesního porostu nebo dlouhodobé či trvalé setrvání sněhu u vrcholu (Sněžník, Plešivec, Lysá hora), barva porostu (Černá hora, Bílá hora). Mnohá oronyma a hydronyma mají dávný původ a pocházejí z jazyka kmene či národa, který již území neobývá. [3] pro potřeby práce používám ustálené názvosloví: vhloubené tvary údolí - geomorfologický útvar, který se vyznačuje protáhlým tvarem, jehož dvě nebo tři strany jsou lemovány vyvýšeným terénem vypuklé tvary vrch - má zřetelně patrný vrchol, který vystupuje na okolní terén ostroh - terénní útvar jazykovitě protáhlého tvaru, z obou bočních stran je ohraničený příkrými svahy úbočí (svahy spadající z vrcholů a hřebenů k úpatí) svah - úbočí pozvolnější stěnu - spadá-li strmě až kolmo do doliny

13

14

ÚBOČÍ A MĚSTO

OSÍDLENÍ

Město pražské bylo postaveno na magickém rozvrhu původních pražských vrchů. Letná odklonila Vltavu a dala tak vzniknout nejnižší úrovni při brodu. Opyš, Vyšehrad a Vítkov se staly třemi ostrohy dohlížející na vltavskou kotlinu. Petřín a úbočí Strahova doprovází Královskou cestu od Bílé hory do středu města. Pod Vyšehradem v Podskalí se nacházel dnes již neexistující vrch Skalka, nesoucí kostel svatých Kosmy a Damiána. U toho byl později vybudován klášter Na Slovanech. Podobný zásah potkal i Břežskou skálu pod Karlovým náměstím na Zderaze, křižovatce veřejné královské cesty „via regia publica“, kde svého času stál Hrádek postavený Václavem IV. Od založení Nového města (1348) se Praha po dobu 500 let téměř nerozrostla. Prvním založeným útvarem mimo hradby města byl Karlín (1817).

Následovaly Smíchov, Vinohrady, Žižkov, Nusle, Vysočany, Holešovice a Invalidovna. Roku 1893 došlo k asanaci Židovského města. Ve 20. letech byla založena Velká Praha, která spojila město se všemi předměstími.

Do této doby se město a jeho předměstí stále drželo ve vltavské kotlině a širokém údolí řeky Rokytky.

Následovala výstavba dalších městských čtvrtí – Dejvice, Strašnice a další, Praha se ale stále držela mezi původními svahy, které tvořily „stěny města“.

Změna nastala po 2. světové válce, byl podporován plán výstavby s akcentováním nově vzniklých měst na horizontu. Praha se vylila ze své kotliny a ztratila své přirozené hranice. Zůstala monocentrická.

Utvořený prstenec modernistických měst však obemknul původní úbočí a ta se ocitla místo na okraji uvnitř města. Výsledná různorodost je žádoucí, je však třeba novou vrstvu dobře přečíst a utvořit tak místa s vlastním charakterem, která spolu vzájemně komunikují.

I v pravěku zaujímala Praha a její blízké okolí významnou polohu na dvou velkých řekách, Vltavě a Berounce při j. okraji tzv. starosídelní krajiny, tj. oblasti, která byla trvale kolonizována a obdělávána od neolitu až do současné doby.

Neolit přechází ve 4. a 3. tisíciletí př. Kr. do pozdní doby kamenné - eneolitu, kdy vznikají v pražském prostoru opevněná výšinná sídliště, jako je Šestákova skála v Divoké Šárce, hradiště Zámky u Bohnic, Kazín na Berounce poblíž Černošic nebo Řivnáč u Levého Hradce, podle něhož dostala název jedna z významných eneolitických kultur - kultura řivnáčská.

2. a 3. tisíciletí př. Kr. začíná doba bronzová. Na jejím počátku se zde rozvíjí kultura únětická, vývoj pokračuje ve střední době bronzové kulturou mohylovou a končí pak v mladším bronzu kulturou knovízskou. Na ní navazuje v železné době kultura bylanská a v posledních čtyřech stoletích př.

Kr. přicházejí do této oblasti Keltové jako první historický národ doložený na českém území.

Z keltské doby, která je po materiální stránce spjata s kulturou laténskou, pochází jeden z nejvýznamnějších archeologických objektů keltská pevnost Hradiště nad Závistí, zaujímající nejen vlastní vrch Hradiště, ale i Šance na s. od Břežanského dolu.

Pražské území bylo osídleno i v době římské a stěhování národů a pak v 5. a 6. století se již objevují stopy našich slovanských předků, jejichž památky označujeme jako pražský typ, nejstarší slovanskou kulturu na našem území. Ten přechází pak do kultury hradištní a ta do historické doby. Mnohá slovanská opevnění využívají starších hradištních objektů, např. v Šárce, na Butovickém hradišti i jinde.

Z uvedeného je zřejmé, že historická Praha byla postupně budována v území, které bylo po tisíciletí

kolonizováno a kultivováno a v předslovanské době vždy představovalo významné centrum moci.

Další vývoj Prahy lze již sledovat z historických pramenů. Jádrem byla dvě centra - Malá Strana a Hradčany na levém a Staré Město na pravém břehu Vltavy, k nimž v době Karla IV. přibylo Nové Město.

V té době patřila Praha svou rozlohou mezi největší města v Evropě. Od té doby se v několika vlnách rozrostla na dnešní velikost téměř 500 km2. K největšímu rozšíření Prahy došlo v druhé polovině předminulého a v minulém století.

Ještě v minulém století obklopovalo starou Prahu uzavřenou hradbami předměstské území, kde krom menších obcí ležela řada samot, které hrály významnou roli při zásobování rostoucího města. V okolí města také probíhala těžba různých nerostných, především stavebních surovin. Tak celý terén v okolí Hlubočep změnila výběrová těžba vápenců, která tomuto území vtiskla osobitou scenérii a odkryla a zvýraznila geologickou stavbu. Řada útvarů, které dnes představují významné krajinné prvky v rámci Prahy, je rovněž modelována těžbou - příkladem je Branická skála, kde se z původního povrchu zachovaly jen nepatrné plochy. Podobně je tomu i v defilé Barrandovských skal. Prahu obklopovaly jámy cihelen a pískoven, menší lomy na ordovické křemence, z nichž se vyráběly dlažební kostky, známé kočičí hlavy, křídové plošiny lemovaly četné lomy, v nichž se těžila opuka i pískovce.

Lze říci, že celý terén byl mnohonásobně poznamenán nejrůznějšími lidskými aktivitami.

Ať jde o mohutné lomové stěny nebo zářezy komunikací, např. podél železnice na Děvíně, nebo o drobné tvary jako jsou někdejší úvozy nebo terasy dávno zaniklých vinic. [1]]2]

rozvržení původních pražských vrchů, které ovlivnily vznik Nového města. Vyšehrad, Vítkov, Opyš, Petřín, Strahov, Bílá hora, Skalka, Břežská skála

náhrdelník modernistických měst obklopil původní město

[1] Hana Svatošová, Vývoj pražské samosprávy - Archiv hl. města Prahy [2] http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/chruzemi/cr2_ cztx/chu-osid.htm 15

GEOLOGICKÉ POMĚRY

16

Jen málokteré hlavní město stojí na tak pestrém geologickém podkladě jako Praha. Budují ho z velké části usazeniny tří moří, která v průběhu geologické historie zatopila pražský prostor. Kralupskozbraslavská jednotka vystupuje na sz. města v údolí Vltavy, Šáreckého a Únětického potoka, tvoří soutěsku Divoké Šárky i skalnaté vrcholy jako je Ládví. Nejvyšší souvrství této jednotky, zbraslavská skupina tvoří skály na Vltavě nad Zbraslaví a v Břežanském dole. Mladší štěchovická jednotka tvoří větší území při jv. hranici Prahy a je názorně odkryta v Modřanské rokli.

Zvrásněné komplexy byly postupně zarovnány odnosnými pochody a tento povrch opět zaplavilo moře na počátku ordoviku.

Nejrozsáhlejší plochu zaujímají v Praze horniny ordoviku. Převahu mají málo odolné břidlice a prachovce, na něž se váží sníženiny a plošinaté níže položené okrsky. Vltavské údolí se v úseku budovaném těmito horninami kotlinovitě rozšiřuje.

V ordoviku vystupují i polohy odolných světlých křemenců, tvoří vyvýšeniny i skalnaté hřbety jako je Skalka v Košířích, Vítkov, Bílá skála v Libni nebo Rohožník u Dubče. Vyšší odolnost vykazují rovněž souvrství letenské, které tvoří skalní výchozy v letenské stráni, hřbet Hradčan, výraznou Vyšehradskou skálu i známý výchoz vztyčených vrstev nad silnicí u Závisti Souvrství siluru a devonu vykazují pestrý vývoj a vynikají bohatstvím zkamenělin. Vystupují ve velkolepých přirozených i lomových odkryvech v jz. části Prahy, především Prokopském a Radotínském údolí.

Křídové horniny představují poslední mořské usazeniny v pražském prostoru. Tvoří nejvyšší plošiny a představují jen zbytky původně souvislého

pokryvu. Místy z nich eroze vymodelovala pravé tabulové vrchy jako je Vidoule nebo Bílá hora a Petřín.

V nejmladší epoše geologické historie dochází k postupnému zdvihu Českého masivu a postupně se obnovuje erozní činnost řek, která nabývá na intenzitě zejména v posledním miliónu let.

Během posledního miliónu let se Vltava s přítoky zařízla o více než 100 m a jednotlivé etapy tohoto pochodu vyznačují stupně v různých výškách na bocích údolí pokryté štěrkopískovými náplavy terasami. Ty tvoří v Praze řadu stupňovitých plošin, od Bohnic přes Pankrác, Letnou, Karlovo náměstí až po nejnižší stupně, na nichž leží např. Maniny.

Nejmladšímu období, které odpovídá posledním deseti tisíciletím, odpovídají naplaveniny v nivách údolí, které se tvoří dodnes, a některé prameny, např. v Čertově strouze v Malé Chuchli nebo pod Zadní Kopaninou. [1]

RELIÉF

Po ústupu křídového moře se v pražské oblasti rozkládala jednotvárná plošina vyplněná téměř vodorovně uloženými sedimenty. Po dlouhé období nejmladší křídy a staršího terciéru byl tento zarovnaný terén vystaven intenzivním odnosným pochodům, které probíhaly v tropickém a subtropickém podnebí, což urychlovalo vznik hlubokých zvětralin.

Do těchto vysokých úrovní je zahloubeno údolí Vltavy a jejích přítoků, jejichž erozní činnost vymodelovala během nejmladšího terciéru a zejména kvartéru pestře členitý reliéf, který Praze propůjčuje její malebný přírodní rámec. Stará třetihorní plošina je ve vnitřní Praze téměř úplně snesena - výjimku tvoří Petřín. V tvrdých horninách na S i na J od města vyhloubila Vltava úzký skalnatý kaňon. Rovněž údolí

Radotínského a Dalejského potoka.

Obraz vnitřní Prahy výrazně zpestřují pruhy tvrdých ordovických křemenců, které vystupují jako ostré hřbety v širokém úvalu Motolského údolí, budují vrch Vítkov, Bílou skálu v Libni, nápadné hřbety na dolní Rokytce a řadu dalších vyvýšenin. Ještě odolnější jsou buližníky, v nichž Šárecký potok vytvořil divokou soutěsku Džbánu i skalní útvary Dívčího skoku a Žabáku.

Prahu charakterizuje velký meandr Vltavy, v jehož jádru leží Letná, jejíž plošinu pokrývají štěrky letenské terasy a jehož nejnižší úroveň představuje rozsáhlá plocha terasy maninské v Holešovicích.

Většina stupňovitých plošin v Praze jsou vltavské terasy v různých úrovních. Důkazem jsou pokryvy říčních štěrkopísků na zarovnaném vrcholu Branické skály, na Vyšehradě, pod Karlovým náměstím, ale i v 90-100 metrových výškách nad kaňonem Vltavy v Bohnicích nebo Lysolajích.

Reliéf Prahy nese i četné stopy lidské činnosti.

Selektivní těžba různých typů vápenců v oblasti Hlubočep vytvořila pozoruhodné krajinné scenérie, vynikajícím způsobem odkrývající pestrou stavbu silursko-devonských souvrství.

Rozvoj přírody v prostoru velkoměst je dlouhodobě ovlivňován a do značné míry usměrněn činnostmi člověka. Zásadní zlom v poměru mezi lidskou společností a přírodou nastává teprve v 5. tisíciletí před Kr., kdy do středních Čech přicházejí rolníci mladší doby kamenné - neolitu, přetvářejí přírodu k svému prospěchu a vytvářejí tak aktivně kulturní krajinu s poli, pastvinami, úhory a trvalými osadami, zavádějí kulturní plodiny a chovají domácí zvířata, mezi nimi i druhy introdukované z jiných oblastí, jako je koza a ovce. Neolitičtí rolníci a jejich následovníci po posledních sedm tisíciletí tak rozhodujícím způsobem ovlivnili obraz pražské krajiny i velké části středních Čech. [2]

9

8

7 6 5

13

3

4 2

12

1

11 10

1 2 3 4 5

Radotínské údolí Údolí potoka Vrutice Prokopské a Dalejské údolí Údolí Vltavy Motolské údolí

6 7 8 9

Šárecké údolí Údolí Kopaninského potoka Údolí Únětického potoka Bohnické, Čimické, Drahanské údolí

10 11 12 13

Břežanské údolí, Zbraslav Modřanská rokle Údolí zátišského potoka Nuselské údolí

Morfologické schema vnitřní Prahy se znázorněnými zbytky křídové plošiny, vltavskými terasami a sprašovými závějemi (rozšíření teras a spraší podle Q. Záruby 1948, J. Králíka 1983 a I. Chlupáče 1988).

[1] http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/chruzemi/cr2_ cztx/chu-geol.htm [2] http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/chruzemi/cr2_ cztx/chu-povr.htm 17

18

název

celek

1 2 3 4 5 6 7

Sulava Klapice Černé rokle Radotínské skály Slavičí údolí Lochkovský profil Radotínské údolí

Údolí Berounky Radotínské údolí Radotínské údolí Radotínské údolí Radotínské údolí Radotínské údolí Radotínské údolí

8 9

Homolka Chuchelský háj

Údolí potoka Vrutice Údolí Vltavy

10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

Barrandovské skály Pod Žvahovem Ctirad Děvín Prokopské údolí Opatřilka - Červený lom Dalejský profil Dalejské údolí Kopanina Teleček U Nového mlýna

Údolí Vltavy Údolí Vltavy Prokopské údolí Prokopské údolí Prokopské údolí Dalejské údolí Dalejské údolí Dalejské údolí Dalejské údolí Prokopské údolí Dalejské údolí

21 22 23

Branické skály Kavčí hory Podolský profil

Údolí Vltavy Údolí Vltavy Údolí Vltavy

24 25 26 27

Dívčí hrady Paví vrch Na Farkáně Na Malvazinkách

Údolí Radlického potoka Údolí Radlického potoka Údolí Radlického potoka Údolí Radlického potoka

28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38

Mrázovka Mlynářka Klamovka Skalka Poštovka, Kotlářka Cibulka, Košíře Vidoule Motol Šafránka Kalvárie v Motole U Hájů

Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí Motolské údolí

39 40 41 42 43 44 45 46

Letenský profil Petynka Kajetánka Větrník Petřiny Liboc Střešovické skály Veleslavín

Údolí Brusnice Údolí Brusnice Údolí Brusnice Údolí Brusnice Litovický potok Litovický potok Veleslavín Veleslavín

název

celek

47 48 49 50 51 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60

Hanspaulka Pecka Podbabské skály Baba Dolní Šárka Tichá Šárka Nad mlýnem Zlatnice Jenerálka Gabrielka Červený vrch Vizerka Housle Divoká Šárka Přírodní park Šárka-Lysolaje

Hanspaulka Trójská kotlina Trójská kotlina Trójská kotlina Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí Šárecké údolí

61

Údolí kopaninského potoka

Údolí Kopaninského potoka

62 63

Údolí Únětického potoka Kozí hřbety

Údolí Únětického potoka Údolí Únětického potoka

64 65 66 67 68 69 70

Údolí Hvězd Na Beránku Zbraslavský lom Havlín Břežanské údolí Šance Čihadlo (Hřebeny)

Údolí Berounky Údolí Vltavy Údolí Vltavy Údolí Vltavy Břežanské údolí Břežanské údolí Břežanské údolí

71 72

Tylova čtvrť Modřanská rokle

Modřanská rokle Modřanská rokle

73 74

Belárie Hodkovičky

Údolí Zátišského potoka Údolí Zátišského potoka

75 76 77 78 79 80

U Branického pivovaru Na křížku Velký háj Ryšánka Nad lesním divadlem Údolí Kunratického potoka

Údolí Kunratického potoka Údolí Kunratického potoka Údolí Kunratického potoka Údolí Kunratického potoka Údolí Kunratického potoka Údolí Kunratického potoka

81 82 83 84 85 86 87 88

Chvalka Vinice Tábor Rohožník - lom v Dubči Jankov Šance u Královic Přírodní park Rokytka Mýto

Horní Počernice Údolí Říčanského potoka Údolí Říčanského potoka Údolí Říčanského potoka Údolí Říčanského potoka Údolí Rokytky Údolí Rokytky Údolí Rokytky

název

celek

89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100

Nuselské údolí Folimanka Zvonařka Havlíčkovy sady, Gröbovka Jezerka Reitknechtka Tyršův vrch Bohdalec Homole Chodovec Kozinec Pitkovická stráň

Nuselské údolí Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče Údolí Botiče

101 102 103 104 105 106 107 108 109 110

Riegrovy sady Vrch sv. Kříže Tábor Horka Aloisov Pražský zlom Smetanka Višňovka Na Balkáně Na Krejcárku

Riegrovy sady Žižkov Údolí Rokytky Údolí Rokytky Údolí Rokytky Údolí Rokytky Údolí Rokytky Údolí Rokytky Žižkov Žižkov

111 112 113 114 115 116 117 118 119

Palírka Velká skála Jabloňka Bílá skála Okrouhlík Ládví Prosecké skály Máchalka Klíčov

Trójská kotlina Trójská kotlina Trójská kotlina Údolí Vltavy Trójská kotlina Ládví Údolí Rokytky Údolí Rokytky Údolí Rokytky

120 121 122 123 124 125

Podhoří Bohnické údolí Sedlecké skály Čimické údolí Zámky Drahanské údolí

Údolí Vltavy Bohnické údolí Údolí Vltavy Čimické údolí Drahanské údolí Drahanské údolí

126 Milíčovský vrch 127 128 129 130 131 132 133 134 135

Vyšehrad Skalka Břežská skála Petřín Ladronka Bílá hora Opyš Letná Vítkov

Milíčovský vrch Vyšehrad Skalka, Podskalí Zderaz Petřín Strahovská plošina Litovický potok Opyš Leteňská pláň Žižkov

19

20

PRAŽSKÁ ÚBOČÍ

21

KRAJINA A KRAJINNÉ ROZHRANÍ Krajina poskytuje prostor pro život lidí, má mnoho hodnot hmotných i duchovních a je důležitým pojítkem mezi minulostí a budoucností. Krajina vznikala a měnila se souběžně s lidskou historií. Jsme to my, sami lidé, kteří krajinu přetváří a zhodnocují a vytváří si vhodné prostředí pro svůj život. Vztahy sídla (kultura) a krajiny (příroda) utkávají fyzické prostředí městské struktury. Tyto dva hlavní prvky se spolu setkávají a tvoří jedinečný prostor pro uspokojení našich potřeb. Spolu formují základnu, nejkomplexnější a nejtrvalejší artefakt, se kterým musíme citlivě zacházet. “Víme-li, kdo jsme a odkud pocházíme, má naše identita pevné základy. Bez této znalosti se podlamujeme.” [1] Krajina má rozmanitý charakter. Rozeznáme krajinu přírodní, krajinu přírodně blízkou obnovenou či uměle založenou nebo krajinu městskou, ztvárněnou do komponovaného celku.

Ve městě, konkrétně v Praze, se obecně setkáváme s krajinou kulturní. I ta má však mnoho podob, ty jsou navzájem propojené a tvoří složitou síť. Konkrétní místa mají své konkrétní kombinace a vytváří si svůj jedinečný vizuální i duchovní projev.

Krajina ve městě je odlišná od krajiny za městem. Uvnitř se nachází převážně krajina intenzivně využívaná a navštěvovaná, má předpoklad vytvoření vysoké úrovně života v souvisle zastavěném území. Základním prvkem struktury krajiny ve městě je park. Vnější krajina (za městem) je krajina volná, uvnitř které se nachází samostatné navzájem propojené shluky sídel (již ne pouze venkovského charakteru), vytváří pro město zázemí a má obrovský rekreační potenciál. Pro rozlišení těchto dvou typů krajiny je důležité jejich rozhraní, které je odděluje.

Metropolitní plán stanovuje pás krajinného rozhraní, nezastavitelné území obklopující kompaktně zastavěné město. Krajinný pás se nachází uvnitř nebo místy v těsné blízkosti správní hranice města, území v něm začleněná mají různý charakter a pás pozemků má ve svém průběhu rozdílnou šíři. Ve městě, tedy uvnitř pásu krajinného rozhraní je nejdůležitější složkou krajinné struktury park.

Naproti tomu jsou v Praze čitelná i jiná rozhraní. Už od středověku úbočí vytvářelo hranice, které oddělují husté osídlení dole na rovině od přírodních zdrojů nahoře na terasách. Tato 22

struktura je dosud živá a z centra města ji bezprostředně cítíme. V průběhu dějin se tato juxtapozice dále interpretovala, obohacovala i oslabovala. Praha má své specifikum právě v oné vertikalitě kopce, jež nalezla svou ozvěnu ve věžích a výškách města, a přimknutí města k zemi se zase zrcadlí v horizontální rozlehlosti hradu. Jednotlivé vztahy mezi horizontálami a vertikálami, mezi nahoře a dole, působí pro město jako sjednocující síla. [2] I když došlo k uzavření Prahy do morfologické struktury velkoměsta, což se odráží i v pozici pásu krajinného rozhraní, a topografický horizont byl navždy zakryt a doplněn o nové výrazné horizontály, zelené a kamenné svahy vltavského údolí a údolí přítoků Vltavy jsou stále jedním z poznávacích znaků krajiny Prahy. Město je obklopeno vršky a výše položenými rovinami a linie svahových zlomů se snadno dají rozeznat. A podobně jako z pohledu ze středu města, z Karlova mostu, vnímáme stěny města nad námi, i z pohledu z „horní linie“, zhmotněného prahu města, objevujeme město pod námi. Tato horizontální pozorovatelna je silná a klidná.

“Na způsob opevnění obráceného k městu jen utvrzuje význam a důležitost tohoto obklopeného, chráněného města.”[3]

[1] DAY, Christopher: Duch a místo, Era – vydavatelství, Praha 2004 [2] NORBERG-SCHULZ, Christian: Genius loci [3] Workshop Prague 91, Jean Nouvel, Emmanuel Cattani et Associes Paris 23

HORNÍ LINIE - MĚSTO A KRAJINA Krajinné rozhraní stanovené metropolitním plánem v řadě míst odpovídá topografii území – tvaru reliéfu. Spolu s „horní linií města“ by měly existovat ve vzájemné symbióze. Obě od sebe dělí rozdílné struktury nejen krajiny ale i sídla. V některých místech se obě linie přibližují, v jiných místech se oddalují a propojuje je „dostředná“ síť vodních toků a jejich údolí. Spolu vytváří jasnou kompozici.

Krajinné rozhraní dělí krajinu vnitřní a vnější, „horní linie“ města vymezuje „Prahu pojímatelnou“, krásnou, harmonickou, tu, která pozvolným narůstáním vyplnila přírodní celek. [1] Po obvodě této Prahy leží sídla, monocentrální celky, které mají svou svébytnost, mají více či méně vytvořenou významovou skladbu města (gradace města ke svému jádru). Nemělo by však být opomenuto že i přes existenci těchto „vedlejších center“ z hlediska vztahu k celku města je Praha stále monocentrická. Četnost navzájem odlišných a svébytných prvků je pro Prahu důležitá. Dohromady skládají malebný obraz, celek. A nejedná se pouze o pestrost prvků urbánních, ale i architektonických a naopak i krajinných. Rozmanité přírodní podmínky, v první řadě morfologie terénu, jsou hlavní příčinnou mimořádné pestrosti a bohatosti dílčích krajinných struktur, která vytváří jemnou krajinnou matrici.

Praha je (a musí zůstat) městem malých měřítek, působivého detailu, a to jak v její stavební, tak v přírodně-krajinné složce. [2]

[1] Workshop Prague 91, Jan Sedlák, Ivan Plicka, Martin Sedlák, Jiří Schmidt, spolupráce Zdeněk Preclík, Jan Klika [2] Topografie, krajina a parky, Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Kancelář Metropolitního plánu 2014-03

1:125 000 Praha pojímatelná krajinné prsty krajinné rozhraní, IPR KMP 03-2014 horní linie

24

25

PRAŽSKÉ TERASY - POHLEDOVÉ PLÁNY Jak popisuje Christian Norberg-Schulz, Praha je zhuštěním a zvýrazněním zvlněné krajiny středních Čech. Sevřenost pražské krajiny vytváří existence tří základních teras, kolem samotného středu města. Při čtení terénní kompozice města pomáhá zobrazení vrstevnice 250 m n. m. Ta je prvním stupněm, na které můžeme rozlišit jednotlivé terénní útvary kontrastující s dnem pražské kotliny. Na této úrovně dosahují výrazné ostrohy Vítkov a Opyš, .Od této úrovně můžeme

jsou to plošiny se sídlišti Lhotka, Jižní město a Horní Měcholupy nad Hostivařskou nádrží. Třetí pohledový plán tvoří vnější krajina za Modřanskou roklí a údolími Kunratického potoka a Botiče.

Západní terasu vytváří jasné a pevné rozhraní říční nivy a terénní plošiny na levém břehu Vltavy a Berounky. Při pohledu z pravého břehu řeky kontrastuje první pohledový plán terasy s nebem.

V pohledu z vyšších úrovní se pak objevuje druhý plán západní terasy v podobě panelových sídlišť Jihozápadního města a Řep na levobřežní pláni.

Severní terasa se ostře zvedá nad trójskou a vysočanskou kotlinu, dosahuje výšky okolo 300 m n.m. a dále pozvolna klesá až k Labi. Vytváří pouze jeden pohledový plán a i v pohledu z vyšších úrovní kontrastuje s nebem. Navíc krajinný horizont přestupuje souvislý horizont zástavby panelových sídlišť. Jediným výrazným krajinným bodem za pohledovým horizontem je vrch Ládví.

26

Jižní terasa na pravém břehu Vltavy je pozvolnou opozicí severní terasy. Pozvolně stoupá až za hranice města, kde krajina kontrastuje s nebem.

V jejím průběhu však lze pozorovat jednotlivé pohledové plány tvořené nejen členěním terénu, ale i specifickými formami zástavby. Prvním plán tvoří vystupující Pankrácká plošina, Bohdalec, Malešická plošina a Xaverský háj. V druhém plánu

1:125 000 nivelita 200 m n. m. nivelita 250 m n. m. horní hrana - terénní zlom pohledové plány

27

KRAJINNÉ PROSTORY A MĚSTO - TOPOGRAFICKÝ KONTEXT Pražská úbočí nejsou pouze souborem svahů vymezeným hranami terénních zlomů. Vytváří komplexní prostorový celek vytvořený topografickým uspořádáním terénu. Je tvořen svahem a dnem údolí s mnohdy snadno čitelnou říční nivou. Jednotlivé celky se staly geomorfologickým podkladem při vzniku města, a v průběhu jeho vývoje získaly rozdílné charaktery. Údolí přítoků Vltavy jsou vázány na centrální prostor pražské kotliny. Její příčné profily jsou ve svém průběhu proměnné a mnohdy výrazným morfologickým útvarem tvoří předěl. Člení tak pražskou kotlinu na menší celky - krajinné prostory, ale člení i město na individuální městské části.

V území Prahy lze identifikovat 7 krajinných prostorů vázaných na Pražskou kotlinu při Vltavě a 12 prostorů tvořených údolími jejích přítoků.

Severní kaňon Vltavy Trojská kotlina Holešovický meandr Pražský meandr

Jižní portál Prahy Údolí Berounky

Šárecké údolí Vysočanská miska Údolí Brusnice Motolské údolí Údolí Radlického potoka Nuselské údolí Údolí botiče Prokopské a Dalejské údolí Údolí Kunratického potoka Údolí potoka Vrutice Radotínské údolí Modřanská rokle

1:125 000 město

Jižní kaňon Vltavy krajina 28

29

KOMPOZICE ÚBOČÍ - VÝZNAMOVÁ POSLOUPNOST

30

Praha je městem malých měřítek s velkou rozmanitostí a vrstevnatostí. Bohatost krajinných prvků je čitelná zejména mezi úbočími. Jsou úbočí pozvolná, i s ostrou hranou či úpatím, vytváří obzory a horizonty ohraničené i pozvolné až nekonečné.

Některá úbočí se zapojují do systému města v podobě navštěvovaných městských parků, jiná tvoří nepřístupné a neprostupné skalní stěny, kde jejich význam je zejména prostorotvorný a pohledový.

Nezastavěná i zastavěná úbočí se spojují do celků nepřetržitých i členitých zároveň, vnímáme je v jednotlivosti i v jejich kombinaci.

Kritérii pro vytvořeni vrstev jejich významové posloupnosti je jejich prostorové uspořádání a vazba na město. Tedy jakou schopnost orientace a identifikace pro člověka vytváří, zda se zapojují do rozhraní mezi městem a krajinou.

Jednotlivé vrstvy významové posloupnosti seřazeny hierarchicky dle jejich významu jsou metropolitní formující a metropolitní doplňující, dále pak městské a čtvrťové. Omezeny jsou však na oblast města, předměstí a hlavních městských periferií (Praha, Předpraží a Zápraží). Nejsou řešeny oblasti řídce zastavěných údolí (Radotín, Šárka, Lysolaje) a oblasti rozvolněné zástavby, které administrativně patří pod Prahu, ale netvoří kompaktní město.

Z jednotlivých vrstev kompozice lze vyčíst dvě základní kompoziční osy. První osou je Vltava. Její koryto se zužuje v místě za soutokem s Berounkou, kde se do ní vlévá při pravé straně Zátišský potok a při levé straně potok Vrutice. Do města však vstupuje až později, za Barrandovským mostem u Lihovaru, kdy jí úzce svírají úbočí Dívčích hradů a Kavčích hor.

Tento motiv sevření řeky a vytvoření jakési brány do Pražské kotliny se opakuje u Vyšehradu a Pavího vrchu a dále u výstupu Vltavy z Trójské kotliny.

Druhou kompoziční osou je Vysočanská kotlina. Osa údolí pokračuje přes Holešovický meandr, kde se do Vltavy vlévá potok Rokytka. Dále se dostává do vyšších úrovní nad hranou Šáreckého údolí a vede až k letišti. vrstvy významové posloupnosti: metropolitní formující Svahy, které jsou základními orientačními prvky v prostoru Prahy, zejména podél osy Vltavy. Ve všech pohledech, i z nejnižší úrovně města i z vrchu plošin, kontrastují s nebem, často nesou na svém vrchu vystavěnou dominantu. Automaticky na nich hledáme ta nejposvátnější místa. Výrazné vstupující ostrohy, zejména pak Opyš s Pražským hradem, vytváří landmark, ikonu, a stanovuje referenční hladinu celé metropole.

metropolitní doplňující Struktura formujících metropolitních úbočí se místy vyjadřuje svou nepropojeností. Doplňující úbočí propojují jednotlivé prvky a utváří celistvé masy, zejména dotváří severní a západní terasu.

městské Úbočí na této úrovni od sebe oddělují jednotlivá „pražská města“ a morfologické útvary – údolí a plošiny. Vytváří napojení těchto samostatných útvarů ve směru do středu (k ose Vltavy). Jsou to orientační linie, snadno zapamatovatelné v úrovni jednotlivých „měst“.

čtvrťové Úbočí čtvrťová mají tendence k nárůstu složitosti a neurčitosti ve vzdálenosti od středu (osy Vltavy). Pro jednotlivé morfologické útvary vytváří svou členitostí možnost orientace a identifikace v rámci jednotlivých městských čtvrtí.

metropolitní formující městské

metropolitní doplňující čtvrťové

31

32

ÚBOČÍ VYSOČANSKÉ KOTLINY

33

VYSOČANSKÁ KOTLINA Vysočanská miska (kotlina) je výrazný geomorfologický útvar, od severu i jihu lemovaný charakteristickými nezastavěnými svahy. Přes Holešovický meandr, kde se Rokytka vlévá do Vltavy, vzniká vizuální vazba s historickým centrem města v Pražském meandru a zejména s Pražským hradem.

Obdobně pak se severním krajinným vstupem v Trójské kotlině, kde je důležitým bodem ostroh Baba.

Oproti pohledům přes otevřené koryto řeky se staví osa Sokolovské ulice (Staroboleslavské radiály), spojující Strahov a ohnisko Vysočanské kotliny. Na tuto osu se navazují důležitá náměstí a výškové dominanty od centra města až po Vysočany. Tato osa byla i zdrojem rozvoje urbánní struktury Karlína a Invalidovny.

Důležitou urbanistickou vazbou Vysočan je Severní diametr, významná městská třída, prostor celoměstského významu. Zároveň jsou důležitými prvky původní příjezdové cesty do města, severovýchodní Sokolovská a východní Poděbradská, které později utvořily důležitou městskou radiálu.

Ty jsou oproti své původní podobě v současnosti zpřetrhány a přeloženy do nových koridorů.

Samotným středem pak prochází říčka Rokytka.

Při úpatí svahů vede železnice, která na některých místech přerušila příjezdové cesty a oddělila prostory úbočí ode dna kotliny. Ty tak zůstaly obtížně přístupné a spolu s údolní nivou takřka nezastavěné.

34

Poté, co pražské historické centrum je stabilizované a nesnese větší zatížení komerční výstavbou (a vnější pásmo sídlišť potřebuje hlavně doplnění obytné funkce službami, prodejem, pracovními místy, ale nelze tu očekávat výraznější růst), se zdá být zaplňování údolí Rokytky smysluplné. To

je podmíněno i existencí parků ve středu údolí propojujících jeho severní a jižní svahy. Vysočanská kotlina pro Prahu vždy představovala územní rezervu. Patřila do okruhu tří mil od města, které byly vymezeny Karlem IV. jako území povinné pěstovat vinnou révu. Dnes se zde koncentrují realizace i projekty vyšších domů, například Residence Eliška. Ta ani s výškou 94 m nepřekračuje stávající horizonty krajiny (navýšené o zástavbu v podobě sídlišť na severní terase).

krajinná území krajinná území navazující osa pražské scenérie staroboleslavská radiála navýšený horizont výškové dominanty vizuální vazba středem údolnice

35

ARTIKULACE PROSTORU ÚBOČÍ Úbočí Vysočanské misky jsou dnes fragmentována oplocenými areály, zahrádkářskými koloniemi, dopravními stavbami a dalšími prvky, které způsobují jejich neprostupnost. Výrazně se tak oslabuje jejich hodnota a snižuje efekt služeb, které mohou poskytovat pouze v případě celistvosti.

Oproti tomu se staví současná tendence plošného zalesňování, jednoduchá akutní péče o zanedbaná místa, která však prostupnosti nepřispívá, naopak, a skrývá pod sebou rozmanitost ploch, zřetelnou zejména v pohledu na ně. Cílem je proto zachovat a udržovat stávající celistvé oblasti vycházející z topografických predispozic terénu, zabránit další fragmentaci a současně umožnit jejich čitelnost ze vzdálenějších pohledů.

Celistvost znamená prostupnost a dostatečnou velikost pro efektivní rozvoj přírodě blízkých biotopů, ale také integritu, identitu krajiny a obecné povědomí obyvatel o tom, odkud a kam sahá tento prostor. Bez uchování celistvosti se zároveň ztrácí podstatná část její krajinářské kulturní hodnoty, která je dána scénickou, prostorovou kvalitou a celkovým charakterem. [1] [1] Koncepce pražských břehů, Kancelář veřejného prostoru, Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, 2014 významné výhledy iniciační body, orientace úpatí svahu hřeben svahu 36

37

SEGMENTACE ÚBOČÍ - JIH 1:20 000 5X

38

39

SEGMENTACE ÚBOČÍ - SEVER 1:20 000 5X

40

41

Klvač, P. – Musil, L. O paměti křížů, Božích muk a kapliček. Veronica, 2003, roč. 17, č. 5 (..) Pobývání v nestrukturovaném prostoru přináší člověku pocit nejistoty. Nelibosti z ní se lidé ode dávna zbavovali tím, že rozlišovali kategorie prvků v krajině a přisuzovali jim sobě vlastní významy“(..)

Lynch, K. Obraz města.

1. vyd. Praha: Polygon. 2004. 202 s.

ISBN 80-7273-094-0 (..)The symbolic organization of the landscape may help to assuage fear, to establish an emotionally safe relationship between men rodtheir total environment(..) (..)Tím se vytvářelo symbolické uspořádání krajiny, které napomáhalo překonávání strachu a zakládalo bezpečný citový vztah člověka k prostředí (..)

Cílek, Václav: Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán, Praha 2007 ISBN: 80-7363-042-7 (..)Ne vždy chráníme tu krajinu, která nám přináší užitek, ale téměř vždy jsme citliví ke krajině, kde se cítíme doma a kterou máme rádi. Kulturní antropologové znají celou řadu způsobů, jak dosáhnout onoho pocitu domova - patří mezi ně vytvoření optického a duchovního středu teritoria, vymezení jeho hranic, pojmenování krajiny pomístními názvy a polidštění krajiny pomocí příběhů a pověstí vážících se k určitému místu (Librová 1988, Matoušek 1991) (..)

42

NÁVRHOVÉ NÁSTROJE Úbočí a jejich přilehlý prostor jsou nedílnou součástí kompozice města a spoluvytváří jeho identitu. Město by tak mělo uchopit tento prostor v jeho celistvosti jako svou součást a znovu definovat rovnováhu a priority ve využití pražských svahů. Úbočí jsou geomorfologickými útvary, v Praze utvářenými zejména vodními toky, a to především Vltavou. Odpovídají hydrografické síti potoků a řek a klimatickým podmínkám daného území. V průběhu historického vývoje se staly důležitými prvky osídlení.

Na úbočích se nachází specifické a esteticky hodnotné typy přírodní kulturní krajiny s charakteristickými prvky zejména antropogenního původu, jako jsou lomy, sady, vinice, rekreační zahrady, dříve louky a pastviny, dnes zejména nově založené lesní porosty. Úbočí spolu vytváří neoddělitelnou součást pražského krajinného rámce a sehrála důležitou roli při formování charakteristického obrazu pražské historické krajiny a města. Dnes jsou důležitou referencí při stanovení výškových hladin v říčních údolích a na vyvýšených plošinách.

Důležité je vymezení prostorů úbočí. Současná míra a způsob zastavění či jiného využití nesmí mít vliv na vymezení prostoru úbočí, zejména nesmí ovlivňovat jeho čitelnost. Měl by se podporovat jejich přírodní charakter (mnohdy se jedná o vstupující krajinné enklávy do kompaktního města) a chápat je jako významné prvky systému veřejných prostranství města, zejména pak jejich horní hranu.

Současné svahy na některých místech neztratily svou identitu a jsou jako prostor úbočí chápány. Jiné byly zabrány a odděleny především prvky dopravní a technické infrastruktury a neadekvátní zástavbou, čímž byly omezeny jejich krajinné funkce.

Pro plnohodnotné využití potenciálů je nutné pojímat prostory úbočí jako celek a umožnit vnímání jeho charakteru z horní hrany i ze dna údolí i když ne vždy je plnohodnotná obnova možná. Jejich využití ovlivňuje i kvalita urbanizace, která do nich vstupuje nebo je s nimi v těsném kontaktu. Stěžejní však zůstává jejich napojení na veřejná prostranství a obytné části města. Nová výstavba, která těží z exkluzivity polohy, nesmí ve svém důsledku snižovat hodnotu či transformační potenciál přilehlých částí města.

Pro práci s úbočími sestavuji tři pracovní nástroje. Tyto nástroje na sebe navazují a vzájemně se doplňují. K návrhu konkrétních míst je však stále nutné přistupovat individuálně, najít způsob provázání naší paměti s pamětí krajiny a vytvoření vzájemného vztahu mezi úbočím (krajinou i městem) a jeho okolím.

I. Vymezení charakterů (krajinný, příměstský, městský) v prostoru úbočí. Tím dochází k jasné artikulaci prostoru a zachování rozmanitosti prostředí.

II. Zajištění prostupnosti a kontinuální fyzické návaznosti zejména pěších tras. Definování páteřních cest - rozhraní charakterů krajiny a sídla.

III. Definování vztahu města a úbočí. Stanovení výšky zástavby a způsobu její návaznosti na svah.

43

Název grafu I. VYMEZENÍ CHARAKTERŮ krajinný charakter Základní krajinný charakter by měl být zachován ve své kontinuitě a návaznosti na velké krajinné celky.

V případě Vysočanské misky se jedná o kontinuitu severní terasy od nivního prostoru trójské kotliny po krajinné vstupy ze severního kaňonu a Šáreckého údolí. Jižní terasa, zakončená ostrohem Vítkov, je v přímé návaznosti na údolí a nivní prostor Rokytky, která do Vysočan vtéká právě z jihu. Tyto volné krajinné prostory v bezprostředním kontaktu města poskytují komplexní služby příměstské krajiny, přecházející v krajinu městskou. Obecně se dá však říci, že se jedná o zapojení těchto území do systému příměstských parků, tedy osvědčeného nástroje péče o krajinu zajišťující integrovaný rozvoj ekologické, sociální i ekonomické oblasti.

Krajinný charakter může mít různou intenzitu využití od městských udržovaných parků (Vítkov, Na Krejcárku) přes zemědělsky využívané plochy sadů a vinic (Máchalka, Klíčov) po „divočinu“, dříve odložená území, která dnes mohou volně bujet (Smetánka).

Jejich význam je však rovnocenný, významný pro ochranu přírody ve městě i pro kulturní a rekreační aktivity města. Krajinné plochy však musí zůstat prostupné, neoplocené a volně přístupné tak, jako je tomu ve volné krajině. Jednotlivé plochy jsou využívány jako louky, pastviny, pole, lesní porosty, lesoparky, parky, sady a vinice. Specifickým pražským fenoménem je využití skal přiléhajících k řece pro těžbu hornin.

44

příměstský charakter Jde o prostředí, ve kterém se mísí atributy městské, přírodní nebo krajinné. Typické jsou specifické zóny se zahrádkářskými osadami nebo sportovními areály vyskytující se zejména při horní hraně svahu

Tyto příměstské formy se vyznačují poměrně vysokým míšením funkcí, intenzitou péče, parcelací i větším podílem zpevněných ploch, plotů a ohrad.

Zahrádkářské osady využívají potenciálu plynoucího z jejich umístění a udržují současný stav pomocí společné správy a koordinace, a v návaznosti na městské parky i regulace prvků, povrchů a zařízení společné vybavenosti veřejného prostoru (zahrádkářské osady Na Balkáně). Oproti tomu však v nepříznivém prostředí v blízkosti obtížně udržovatelných ploch kolem dopravních staveb vytváří rozsáhlé areály obehnané plotem, které nejsou všeobecně přístupné (zahrádkářské osady Pod Vysočanskou radiálou). Obecně je třeba, aby byly vždy krajinářské úpravy v rámci areálu prostředkem začlenění do širšího okolí s využitím prvků a přirozených jevů přilehlé krajiny, nikoliv zcela cizorodým jevem. U některých areálů by bylo vhodné vyjednat prostupnost alespoň v rámci vyhrazeného režimu.

Název grafu

městský charakter Městský charakter je definován převážně souvisle zastavěným územím (obytným i průmyslovým) vytvářejícím veřejný městský prostor. Nachází se zpravidla na plošině za horní hranou nebo pod úpatím, vně prostoru samotného svahu. Pomocí systému lokálních městských prostranství je ale propojen s krajinou složkou a vytváří s ní srozumitelný celek. Vstup města do prostoru úbočí ne vždy představuje ztrátu jeho území spojenou s narušením jeho celku. Vlastní místo na rozhraní města a úbočí (krajiny) má jedinečnou hodnotu.

prostor úbočí

970,1 ha

plochy zalesněné 233,2 ha / 24% plochy zalesněné louky, pastviny 80,1 ha / 8,3% louka, pastvina park, parkově upravené plochy 52,1 ha / 5,4% park, parkově upravená polocha pole 49,3 ha / 5,1% pole ovocné sady a vinice 24,6 ha / 2,5% ovocné sady a vinice zahrádkářské osady 69,6 ha / 7,2% zahrádkářské osady sportovní areály 15,7 ha / 1,6% sportovní areály zástavba obytná 374,9 ha / 38,6% zastavba obytna výrobní a skladovací areály 70,6 ha / 7,3% výrobní a skladové areály

deforestační plochy - návrh - plocha založených luk - plocha nových sadů a vinic - plocha rozšíření parků

3,7 ha / 4,0% 31,4 ha / 81,6% 3,7 ha / 9,6% 3,4 ha / 8,8%

charakter krajinný charakter příměstský (smíšený) charakter městský navazující krajinné prostory prostor úbočí

45

II. PROSTUPNOST Prostupnost je jednou z priorit iniciující pobyt a aktivity v prostoru úbočí spojené s životem města a jeho obyvatel. Obecným předpokladem prostupnosti i přístupnosti svahů je zejména zajištění kontinuální fyzické návaznosti pěších tras.

Primární je přístupnost ve směru příčném. Četnost vstupů do území má vliv na možnosti jeho využití a interakci mezi s veřejným prostorem navazující městské struktury. Vysoká četnost vstupů je zejména v místě návaznosti prostředí městského charakteru na horní hraně svahu. Umožňuje vznik mnoha pobytových míst s lokálním charakterem využívaných zejména místními obyvateli. Oproti tomu nízká četnost vstupů, způsobená především umístěním železničních tratí při úpatí svahů určuje pohyb lineární.

Všesměrná prostupnost však není dogmatická.

Některá místa mají svůj jedinečný charakter, genius loci, který spočívá právě v oné „překážce“, obtížné dostupnosti místa.

NÁVRH UCELENÉHO SYSTÉMU CEST A PŘÍSTUPNOSTI PROSTORU ÚBOČÍ 1:35 000 Schéma zobrazuje cílový stav cestní sítě (nerozlišuje cesty stávající, transformované, nově budované).

15x vstupy úrovňové - významné 58x vstupy úrovňové 18x vstupy mimoúrovňové - významné 12x vstupy mimoúrovňové železnice páteřní silniční trasy bezmotorová prostupnost

46

47

PÁTEŘNÍ CESTY cesta při úpatí Pohyb po svahu se uskutečňuje v několika paralelních rovinách. První z nich je cesta při úpatí svahu. V konkrétním místě Vysočanské kotliny je zde velmi nízká příčná prostupnost z této cesty. Cesta prochází jednotlivými charaktery míst. Je to lineární veřejný prostor, který má smysl i bez nutnosti naplnění lidmi. Je to rozmezí, přechodová hranice vymezující dno a svah. cesta na hraně Cesta na horní hraně se oproti cestě při úpatí vyznačuje velkou prostupností a návazností na stabilní zástavbu. Má „promenádní“ charakter a otevírá se ve směru výhledů směrem do kotliny.

Pohyb po cestě na hraně je primárně bezmotorový a nabízí prostorově-vizuální zážitek. Vytváří také průměrnou referenční úroveň pro výškovou hladinu budov na dně kotliny, jelikož právě zde se odehrává vizuální kontakt s druhým břehem. cesta za hranou Tato cesta se nachází až na hranici prostoru úbočí. Je důležitá z hlediska vytváření návaznosti urbánního prostoru města na terase, nachází se na ní nejvíce přístupových bodů do území. Zde se také začíná vyskytovat pohyb motorový, běžný v prostředí městského charakteru. Obdobně jako cesta při úpatí vytváří přechodovou hranici mezi dvěma rozdílnými charaktery.

48

Prostupnost úbočí ve všech rovinách může být místy narušena. Jednotlivé paralelní cesty mohou v určitých místech přejímat či spojovat své charaktery. V některých místech může být kontinuita prostupnosti zajištěna cestou doplňkovou, jež ale vytváří významný uzel, křižovatku.

POLOHA PÁTEŘNÍCH CEST 1:35 000 Schéma zobrazuje cílový stav páteřních cest se zachycením jejich typických profilů celková délka páteřních cest

47,4 km

cesta v úpatí

21,5 km

cesta na hraně

19,3 km

cesta za hranou zachycení typického profilu cesty křížení páteřních cest

6,6 km

49

NÁVRHY PROFILŮ CEST

50

51

III. VZTAH MĚSTA A ÚBOČÍ -STANOVENÍ VÝŠKOVÝCH ÚROVNÍ Vysočanská kotlina je tvořena hřbetem Vítkova pokračujícím dále na východ a protější severní terasou. Její centrální část je dále vymezena železničními a silničními náspy. Ohniskem údolí je území od středu ulice Freyova (Residence Eliška) po halu č. 19 strojíren Praga. Severní terasa je v dnes obohacena o zástavbu panelových sídlišť, jež mění její pohledový horizont. Jižní hrana sice tento horizont nemá, v pohledu na ní je však viditelná pozvolná jižní terasa, která zvyšuje důležité rozhraní mezi nebem a zemí.

Pro stanovení výšky zástavby ve Vysočanské kotlině je důležité určení výškových hladin. Při stanovení třetího rozměru se však nejedná pouze o úroveň nejvyšší. Pro zástavbu jsou důležité i úrovně dna, na němž se vyskytuje základní kostra prostranství a úroveň hlavní římsy, jež vytváří hmotu města a jeho veřejné prostory. výška absolutní - věže Nejvyšší úrovní zástavby v kotlině je 290 m n. m.. Je odvozena z výšky horizontů obou údolních stěn, ale i z výšky „cesty na hraně“, ze které tyto horizonty pozorujeme. Tuto absolutní výšku potvrdila i Residence Eliška se svými 25 podlažími. Kromě absolutní výšky je však důležité i stanovení umístění a hustoty věží, tak bude definován skutečný tvar zástavby. Stěžejní je zachování důležitých průhledů přes údolí na druhý břeh. Vizuální propojení obou horních hran je pro Vysočany charakteristické.

52

Hmota města Hmota města je úroveň, která určuje charakter veřejných prostranství, zejména poměr výšky a šířky městského prostoru. Tato úroveň se nachází kolem 230 m n. m..

Dno I když se nejnižší úroveň Vysočan nachází při soutoku Rokytky s Vltavou, referenční rovinou dna kotliny je úroveň 205 m n. m., kde se nachází nejdůležitější třídy tvořící kostru veřejných prostranství.

TŘETÍ ROZMĚR Příčný řezopohled údolím, ulice Freyova západ

1:15 000 5x převýšený

východ

1:15 000 5x převýšený

53

ROZHRANÍ MĚSTA A ÚBOČÍ

VÍTKOV - ostroh vstupující do kompaktní městské zástavby

Vymezení základních charakterů se odvíjí od topografie terénu. Rozhraní zástavby a svahu má rozdílnou šířku, charakter a intenzitu. Nachází se zejména v místech páteřních cest. Specifikem Vysočanské kotliny je železnice táhnoucí se při úpatí svahů a oddělující tak prostor úbočí od města.

ZÁKLADNÍ TVARY TERÉNNÍHO RELIÉFU ostroh se dvěma úpatími

sevřené údolí

svah oddělující dno a horní plošinu

ZÁKLADNÍ POLOHY MĚSTA NA TERÉNU kopírování terénu a překrytí zástavbou nivelování terénu s pozvolným náběhem do svahu Zástavba v úpatí kontrastuje s nezastavěným úbočím 54

PARUKÁŘKA - zástavba na dně i na plošině kontrastuje s nezastavěným svahem

NA BALKÁNĚ -zástavba Nových Vysočan pozvolna přechází v zahrádkářské osady v mírném svahu

KROCÍNKA - vilová zástavba ve svahu kopírující terén navazuje na strukturu na dně i na plošině

SMETANKA - stěny údolí vytváří uzavřený svébytný prostor s nivní loukou podél Rokytky

MÁCHALKA - nezastavěný svah přechází v park na dně Vysočanské kotliny

55

56

NÁVRH KONKRÉTNÍCH MÍST

57

KOORDINAČNÍ VÝKRES ZÁSAHŮ 1:35 000 vyznačení navrhovaných míst 58

59

OHRADA - BRÁNA VÍTKOVA info Protáhlý vrch Vítkov je jedním ze tří ostrohů vstupujících do středu Vltavské kotliny, svou hmotou odděluje čtvrti Karlín a Žižkov. Na jeho hřebenu se odehrála roku 1420 Bitva na Vítkově, kde pod vedením Jana Žižky z Trocnova zvítězili husité nad křižáky. Na jeho cípu byl v letech 1929-1938 vystavěn Památník Národního osvobození k poctě československých legionářů.

Vrch Vítkov má charakteristický tvar protáhlého ostrohu s výrazným hřbetem vystupujícím nad město při jeho úpatích. Na Ohradě, v místě křížení ulic Koněvova a Jana Želivského, se terén Žižkova dostává do úrovně hřbetu Vítkova. Nachází se zde tak důležitá křižovatka cest, ze které vstupujeme z úrovně města přímo na hřbet Vítkova. Karlín a Sídliště Invalidovna však zůstávají na dně pražské kotliny izolována strmým zalesněným svahem.

Dva urbánní bloky při zmíněné křižovatce, na nichž se v minulosti nacházelo fotbalové hřiště Viktoria Žižkov a smyčka trolejbusové tratě, jsou v současnosti nezastavěné.

60

argument Místo je specifickým vstupem na hřbet Vítkova a současně ze své pozice na hraně svahu shlíží do prostoru celého Holešovického meandru. Ve výjimečné poloze je zejména pěší lávka vedoucí přes tramvajovou trať a ulici Pod Krejcárkem, která je součásti páteřní cesty “na hraně”.

Přes nepříznivou situaci, kdy extrémní dopravní i hluková zátěž a mimoúrovňové křížení silnice s tramvajovou tratí štěpí svah na neprostupné plochy je zřejmé, že potenciál místa netkví v otevřeném veřejném prostoru. Stavební zásah a vytvoření “vstupní brány Vítkova” má možnost s ohledem na

předchozí aspekty úspěšně využít potenciálu místa a řešit stávající neutěšenou situaci zanedbaného území.

Dvě hmoty uzavírají křižovatku ulic Koněvova a Jana Želivského a definují uliční prostor. Svým kontrastem vůči svahu zdůrazňují křížení cest, zejména páteřní cestu na horní hraně Vítkova. Ta, spolu s odlesněním ploch pod parkem na Pražačce získává promenádní charakter s výhledem na Holešovický meandr a Trójskou kotlinu.

61

OHRADA - POHLED Z ULICE JANA ŽELIVSKÉHO

62

63

NOVÉ VYSOČANY - MĚSTSKÁ TŘÍDA V ÚPATÍ SVAHŮ info Nové Vysočany jsou dnes již jen okrajovým místem Vysočanské kotliny. Je tu přes tucet ulic, jedno náměstí a od zbytku Vysočan jsou odděleny přebujelou železnicí.

Vysočanské náměstí je však nejstarším a po dlouhou dobu bylo i jediným náměstím Vysočan. Od druhé poloviny 19. století byla právě tato část místem, kde se shromažďovali lidé čekající na cestu za štěstím do Ameriky ve Vystěhovalecké stanici Červeného kříže a po vzniku republiky se zde nacházela Pražská noclehárna pro lidi bez domova. Sociální rozměr si však Nové Vysočany udržely, dnes však objekty slouží jako učebny a pracoviště odbornému školství. Nachází se zde významný Domov seniorů, Dům s pečovatelskou službou i malometřážní byty pro sociálně slabé rodiny.

Oblastí Nových Vysočan prochází ulice Spojovací.

Tato část městského okruhu je rozděluje. Na klidnou a stabilní oblast pod rozlehlou zahrádkářskou osadou ve svahu Na Balkáně a na výrobní a skladové areály s dominantami budov Pražských služeb a Sazky pod zaniklým sadem Višňovka.

Ulice Spojovací je dopravně extrémně vytížena a ani návaznost příčných ulic K Žižkovu a Novovysočanská není pro řešení dopravy ideální. V úpatí dvou protilehlých svahů je sevřena mezi výrobním areálem pod Višňovkou a zalesněným neprostupným pásem pod sportovišti Na Balkáně.

64

argument Řešení dopravní situace je aktuálním tématem.

V současném územním plánu je uvažováno mimoúrovňové křížení kolmých směrů a vjezd do tunelu vmístě Vysočanského náměstí. Tato část městského okruhu by se však v městském prostředí

měla chovat především úrovňově. Ulice Spojovací by se tak měla v místě Nových Vysočan transformovat v městskou třídu. Hmota “hraničního domu” spolu s novou zástavbou pod obnovenými extenzivními sady na Višňovce uzavírá silnici a vytváří profil adekvátní místu. Poloha “hraničního domu” vytváří pohledové uzavření a pevné stavební vymezení ulice. Dotváří chybějící městskou hranu mezi úbočím (krajinou) a sídlem.

V místě dotyku protilehlých svahů se kříží páteřní cesty “v úbočí” a “na hraně”. V tomto místě se také nachází jeden z důležitých bodů, kde se propojují jednotlivé krajinné celky a umožňují tak kontinuitu pohybu po celé jižní hraně kotliny.

Spolu s přestavbou výrobních areálů mezi ulicemi Novovysočanská a K Žižkovu by mělo dojít k vytvoření lávky přes železniční tratě, pěšího propojení Nových Vysočan a parku podél koryta Rokytky ve středu Vysočanské kotliny.

65

NOVÉ VYSOČANY - HRANIČNÍ DŮM V ULICI SPOJOVACÍ

66

67

KLÍČOV - KVĚTNATÁ LOUKA info Na severní stěně Vysočanské kotliny se nachází sady na Klíčově. Jedná se o rozsáhlou plochu svahu pod Průmyslovým polookruhem (Kbelská) v místě, kde se mimoúrovňově kříží s Vysočanskou radiálou (Novopacká). Sady jsou v současnosti ve špatném stavu a v důsledku velkého prašného zatížení není ani jejich obnova na velké časti možná.

Směrem na východ od Klíčova, na druhé straně Kbelské se nachází zahrádkářské osady a přírodní památka Cihelna v Bažantnici. Mezi strmými zalesněnými svahy se nachází těžbou odkrytý křídový profil s hojnými nálezy fosilní flóry.

Zahrádkářské kolonie na plošině nad horním zlomem svahu a na ně navazující pole jsou od severu izolovány Vysočanskou radiálou. Jediné propojení vytváří vystavěný ekodukt, po kterém je možné radiálu překřížit.

Na západ od sadů na Klíčově se terén svažuje směrem ke Klíčovkskému potoku. Podél něj se nachází udržovaný a funkční extenzivní vysokokmenný sad.

Podél celého úpatí svahů leží železniční trať, oddělující město na dně kotliny od jejích stěn.

68

argument Jižní svahy Klíčova jsou uzavřenou plochou, které dominují stavby dopravní a technické infrastruktury.

Ta snižuje možnosti prostupnosti a přístupnosti krajiny v prostoru úbočí. Přesto mají silný potenciál vytvoření krajinných prvků, které jsou na území Prahy zastoupeny pouze sporadicky.

Jedná se zejména o vytvoření suché květnaté louky na území zaniklých klíčovských sadů, která vznikne proředěním na 10 % jejich hustoty. Zbylé stromy zůstanou jako solitérní objekty uprostřed

volné krajiny. Specifikem území je nadzemní vedení plynovodu kolmo na vrstevnice a dále podél železniční trati v úpatí. Dokud nedojde k jeho přeložení, zůstává tento industriální relikt součástí krajiny a stává se jedním z dalších jejích výrazných poznávacích prvků.

Obdobný potenciál má oblast kolem Cihelny v Bažantnici, která je místem významné biodiverzity.

Zlepšením prostupnosti celého území a zpřístupněním cest pod oplocenými zahrádkářskými osadami by zde mohly vzniknout stezky nově vytvořeného geologického parku.

V celém území klíčovských svahů je klíčové zajištění jejich přístupnosti a prostupnosti. Jedná se o překonání silniční bariéry (Kbelská) s návaznosti na krajinná území směrem na východ a o propojení Klíčovského potoka s městskou strukturou na dně kotliny a jeho centrálním parkem u koryta Rokytky.

KLÍČOVSKÝ POTOK

69

KLÍČOV - CESTA NA HRANĚ LOUKY

70

71

MÁCHALKA - OBNOVA HISTORICKÝCH VINOHRADŮ

72

info Na jižních svazích Proseku se víno pěstovalo zřejmě ještě dřív, než Karel IV. začal zakládat vinice v okolí Prahy. V roce 1725 ji vlastnil Daniel Antonín Petsch, ještě na mapě z roku 1910 je označena jako Pečová.

Dnes vinice nese jméno po posledním majiteli Josefu Máchalovi – Máchalka. Po Máchalově smrti byl na místě vinice vysazen meruňkový sad. Dnešní vinice Máchalka byla obnovena v letech 1996 - 2000 péčí vinařského družstva Svatý Václav. Je sevřena mezi bobovou dráhou a zanedbaným územím bývalých sadů.

Na východ od Máchalky se nacházely usedlosti Jetelka a Flajšnerka. Mezi nimi vedla cesta od podchodu pod vysočanským nádražím vzhůru stezkou pod tarasní zdí založené na sucho lomovým kamenem. Končila u Proseckého rybníčku. Ten byl po dlouhá staletí jediným zdrojem vody pro Prosek postavený na náhorní písčité rovině chudé na spodní vodu.

Při stavbě Vysočanské estakády vybudované v roce 1967, která spojila nové prosecké sídliště s Vysočany byla usedlost Jetelka zdemolována. Flajšnerka, v dnešní podobě jednopatrové novorenesanční vily stojí na úpatí estakády a zůstala zachována spolu s torzem staveb usedlosti. Pozemek ležící směrem do kopce byl přeměněn na terasovitou zahradu s letohrádkem a templem obklopeným anglickým parkem.

Pod silniční estakádou, mezi Flajšnerkou a nádražím Vysočany se nachází areál vinařských závodů založený už v roce 1891. Od roku 1969 se nazývaly České vinařské závody a byl zde stáčen proslulý Pražský výběr. Vinařské závody ve Vysočanech byly zrušeny až v roce 1996.

argument Obnova vinařské tradice na proseckých svazích se zdá býti smysluplná, jak ostatně prokázalo již dlouhodobé fungování vinice Máchalka. Zanedbaná území mezi vinicí a silniční estakádou jsou však neprostupná a jejich zalesnění snižuje i možnosti výhledu z horních poloh vinice, kudy vede veřejnosti přístupná cesta.

Mělo by tedy dojít k odlesnění těchto území, rozšíření vinice a pokračovat tak v obnovení historických vinohradů, deforestaci plochy výrazného ostrohu u vysočanské estakády a vytvoření suché louky s výhledem na celou Vysočanskou kotlinu.

Mezi jasně definovanými krajinnými prvky pak vznikne propojení “cesty na hraně” a “cesty v úpatí” pod jižním cípem vinic, kde navazuje na park Podvinní a koryto Rokytky.

Současně by mělo dojít i k obnově chátrajícího areálu bývalých vinařských sklepů a vytvoření místa, kde budou mít vinaři své stánky a konsignační sklady.

73

MÁCHALKA - PŘESTAVBA VINAŘSKÝCH SKLEPŮ

74

75

Mﾃ，HALKA - POHLED NA VINICI

76

77

ZÁVĚR Na počátku projektu byla vize celkové soustavy pražských úbočí v kontextu města. Hledal jsem uspokojující odpovědi na vyvstávající otázky.

Má i na současný vývoj města morfologie terénu stále tak výrazný vliv?

Jakým způsobem by se mělo s úbočími zacházet?

Měla by být zastavěna, nebo naopak chráněna jako historické dědictví?

V průběhu hledání odpovědí vyvstaly další roviny řešení problematiky v širších souvislostech, které si při prvotním zběžném pohledu neuvědomujeme. Zároveň se potvrdil původní předpoklad, že úbočí jsou součástí rozmanité struktury a vytváří prostory s vlastím charakterem, které mezi sebou navzájem komunikují. Úbočí do města i krajiny přináší jedinečnost a podporují identifikaci s místem. Potenciály úbočí v podobě diverzity krajinných struktur se nachází od periferií až po vnitřní město. Práce si nekladla za cíl obsáhnutí celého tématu do úplného detailu, ani vytvoření univerzálního řešení. Jejím cílem bylo nastínění směru, nakreslení první linky, jak se dá s úbočími zacházet.

Daniel Domín květen 2015

78

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu své diplomové práce doc. Ing. arch. Romanu Kouckému za cenné rady a vstřícnost při konzultacích i při studiu.

Děkuji Ing. arch. Editě Lisecové za její ochotu a podporu během práce v ateliéru . Děkuji rodině, Kristýně a kamarádům.

79

80

ZDROJE -NORBERG-SCHULZ, Christian: Genius Loci, Dokořán, 2010, 224 s. ISBN: 978-80-7363-303-5 -LYNCH Kevin.: The Image of the City. 1960 -VALENA, Tomáš. Město a topografie: evropské město v topografickém kontextu, 1. vyd. Praha, Národní technické muzeum, 1991, 95 s.

-DAY, Christopher: Duch a místo, Era – vydavatelství, Praha 2004, 276 s. ISBN: 80-86517-95-0 -CHLUPÁČ I. : Geologické zajímavosti pražského okolí, Academia, Praha 1988, 249 s.

-JIŘÍ KOVANDA A SPOLUAUTOŘI: Neživá příroda Prahy a jejího okolí, Academia, Praha 2001, 215 s. ISBN: 80-200-08357 -HRŮZA, Jiří: Urbanismus světových velkoměst I. díl - Vydavatelství ČVUT 2003 -SVATOŠOVÁ, Hana: Vývoj pražské samosprávy - Archiv hl. města Prahy Workshop Prague 91, Jean Nouvel, Emmanuel Cattani et Associes Paris Workshop Prague 91, Jan Sedlák, Ivan Plicka, Martin Sedlák, Jiří Schmidt, spolupráce Zdeněk Preclík, Jan Klika Topografie, krajina a parky, Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Kancelář Metropolitního plánu 2014-03 LANDA, Filip: FENOMÉN IDENTITA KRAJINY A MĚSTA http://blog.filiplanda.cz/2012/05/fenomen-identita-krajiny-a-mesta-i/ ČAPEK, Karel: Reliéf Prahy, Lidové noviny 18. 4. 1926 SÁDLO, Jiří, POKORNÝ, Petr, “Postagrární krajina v místě mého bydliště”, případová studie z pražského East Endu, Praha, říjen 2001 – říjen 2002 http://cs.wikipedia.org/wiki/Oronymum http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/chruzemi/cr2_cztx/chu-geol.htm http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/chruzemi/cr2_cztx/chu-povr.htm http://envis.praha-mesto.cz/rocenky/chruzemi/cr2_cztx/chu-osid.htm Toto dílo vzniklo s použitím datových podkladů Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

81