11 Amy
Víc než tlukot vlastního srdce mi chybí zvuk tikajících hodin. Čas plyne, musí plynout, ale o svém pohybu časem toho teď nevím o nic víc než o svém pohybu prostorem. Vlastně jsem ráda. Znamená to, že už možná uplynulo tři sta let a třistačtyřiašedesát dní a já se zítra vzbudím. Někdy po závodě, nebo když toho mám ve škole hodně, padnu oblečená do postele a v momentě spím. Když konečně otevřu oči, je mi, jako bych je zavřela jen na chviličku, ale ve skutečnosti zatím uplynul celý zbytek dne a půlka noci. Ale. Jindy padnu na postel a zavřu oči a sním a je to, jako bych ve snu prožila úplně nový život, ale když se probudím, zjistím, že jsem spala sotva pár minut. Co když uplynul teprve rok? Co když jsme ještě ani neodletěli? Toho se bojím nejvíc.
„Vzpomeň si tam na mě, až se podíváš na hvězdy.“ „Nejen až se podívám na hvězdy,“ řekla jsem mu na to. Chladný vánek, jako v ten den, co jsme...
Co to bylo?
...se seznámili, hudba na večírku duněla, až se nám třásla zem pod nohama. Na podpatcích jsem byla vyšší než Jason, ale tehdy jsem byla bosá, tráva mě příjemně studila a já se mu dívala do očí.
Já se pohnula?