Page 1

11 Amy

Víc než tlukot vlastního srdce mi chybí zvuk tikajících hodin. Čas plyne, musí plynout, ale o svém pohybu časem toho teď nevím o nic víc než o svém pohybu prostorem. Vlastně jsem ráda. Znamená to, že už možná uplynulo tři sta let a třistačtyřiašedesát dní a já se zítra vzbudím. Někdy po závodě, nebo když toho mám ve škole hodně, padnu oblečená do postele a v momentě spím. Když konečně otevřu oči, je mi, jako bych je zavřela jen na chviličku, ale ve skutečnosti zatím uplynul celý zbytek dne a půlka noci. Ale. Jindy padnu na postel a zavřu oči a sním a je to, jako bych ve snu prožila úplně nový život, ale když se probudím, zjistím, že jsem spala sotva pár minut. Co když uplynul teprve rok? Co když jsme ještě ani neodletěli? Toho se bojím nejvíc.

„Vzpomeň si tam na mě, až se podíváš na hvězdy.“ „Nejen až se podívám na hvězdy,“ řekla jsem mu na to. Chladný vánek, jako v ten den, co jsme...

Co to bylo?

...se seznámili, hudba na večírku duněla, až se nám třásla zem pod nohama. Na podpatcích jsem byla vyšší než Jason, ale tehdy jsem byla bosá, tráva mě příjemně studila a já se mu dívala do očí.

Já se pohnula?


Sen bledne, tráva, vítr i Jason se ztrácejí. Temnota. Do duše se mi vkrádají noční můry.

Něco se děje.

Ne. Noční můry dostávají skutečné obrysy, budou tak ještě mnohem horší. Myslím, že něco slyším. To není možné. Všechno se mi to jen zdá. Není to doopravdy. Mysli na něco hezčího. Mysli na Jasona. Mysli na mámu, na tátu, na...

Cvak.

Ne, to přece nemohlo být cvaknutí. Nezaznělo skrz led, to není možné. To jen ty noční můry. Je to jen další noční můra. Nic víc. Kdybych mohla, pevně bych sevřela víčka. Místo toho se snažím zaostřit svou mysl, jako jsem uměla zaostřit očima na něco, co bylo hodně blízko. Vzpomínky. Vzpomínky – ty noční můry vždycky zaplaší. Mé vnitřní oko se probírá obrázky, albem vzpomínek. Túra po Grand Canyonu. Výlet se základkou na pláž. Gymnastika, když jsem byla malá. Jak jsem poprvé řídila. Jak jsem poprvé škrábla auto (tentýž den) a táta na mě křičel, ale pak mi stejně koupil zmrzlinu a dali jsme si jelito kopyto, že to neřekne mámě. Pečení cukroví s mámou a babičkou rok předtím, než šla do domova důchodců. Závody. Tréninky na maraton.

Něco cítím. Něco cítím. Teplo v břiše. A slyším... bzučení elektřiny. Uvědomím si, že ho slyším, protože vychází z trubiček, co mám v krku.


Mé tělo se pohne. Jen o zlomek milimetru, ale pohne se. Led taje.

Panebože.

Buch.

Mé srdce.

Buch buch.

Na řasy na levém oku mi skápne voda. Bezděky sebou cuknu. Žlutá krusta, kterou jsem měla bůhvíjak dlouho zalepené oči, praská a já se – poprvé, co mě zmrazili – pohnu.

Panebože! Panebože! Panebože!

Loď mezi hvězdami  

Sedmnáctiletá Amy se přidala ke svým rodičům coby „zmrazený pasažér“ na vesmírné lodi Universum a čekala, že se probere na nové planetě o tř...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you