Issuu on Google+

Zapomenutý kozák Sergej Mangašov Motto: Na svém dobrém koni vraném, vyjel kozák v cizí svět, opustil své rodné kraje, nevrátí se nikdy zpět. Za horami, dolinami, černá táhnou oblaka, pod sněhem tam kosti leží podonského kozáka... Starobylá kozácká píseň

Povstání na Donu vzplanulo nebývalou silou v březnu roku 1919. Kozáci velmi dobře pochopili, co mohou čekat od bolševické vlády, v níž byl pouze jediný její člen (Bucharin) ruského původu. Byli ochotni přijmout vládu sovětů, ale bez bolševiků. Jejich povstaleckým heslem bylo: „Za sovětskou vlast, proti komuně, proti popravám a drancování!“

Dva nejmocnější mužové bolševického Ruska: Lev Davidovič Bronstein-Trockij, pravý iniciátor a vůdce revoluce, stejně jako Jakel Movšovič Sverdlov, dali jasně najevo, jaký osud mohou kozáci pod jejich vládou očekávat. Oba byli skutečnými strůjci rudého teroru. Roku 1919 vyjádřil Trockij zřetelně svůj postoj ke kozákům slovy: „Svým původem jsou kozáci pouhý zoologický druh a nic víc. Staré kozáctvo je nutné nemilosrdně sežehnout plamenem sociální revoluce a jejich poslední zbytky svrhnout jako svině z evangelia do Černého moře!“ V důsledku těchto postojů a přímých rozkazů obou jmenovaných bylo jen v oblasti Donského kozáckého vojska vyvražděno, umučeno a vyhladověno více jak 1 milion 250 000 kozáků a jejich rodinných příslušníků, včetně žen a dětí. Podle údajů současných ruských historiků byl stav donského kozáctva v období rudého teroru a emigrace redukován na 60 procent, z původních kubáňských, těreckých a uralských kozáků zůstalo dokonce jen 10 až 15 procent. Šlo o genocidu či lépe řečeno, vzhledem k historickým souvislostem, o holocaust v pravém slova smysl. Jakkoliv to bolševici eufemisticky nazývali „rozkozáčením“. Kozáci se ale spontánně, hrdinsky a obětavě bránili. Zdaleka ne všichni byli kulaky či vesnickými boháči, naprostá většina z nich se živila tvrdou každodenní prací a službou v armádě. Bojovali za pravoslavou víru, za své rodiny, za své děti a za svěřenou půdu i za svůj rodný Don, Kubáň či Těrek. Jejich největším zločinem byla značná hospodářská soběstačnost a


místní samospráva. Rudá armáda čítala tehdy asi 200 000 mužů, převahou německých, rakousko-uherských zajatců (hlavě Maďarů), Číňanů a jiných „internacionalistů“. Proti ní stálo 30 až 35 000 kozáků. Na pravém břehu Donu bylo povstání potlačeno na počátku června 1919. Kozáci však ustoupili na levý břeh řeky spolu se svými rodinami a částí movitého majetku a zde pokračovali v hrdinském odporu až do poloviny června.

Zbytky kozáckých oddílů se pak spojily s dočasně úspěšnou Donskou či Děnikinovou armádou, nebo operovaly samostatně v týlu RA. Po ofenzívě bolševiků na jižní a jihovýchodní frontě padl 10. 1. 1920 Rostov na Donu a obsazeno bylo téměř celé povodí Donu. Nastalo rabování a hromadné popravy. Kozáci se ale stále ještě v malých oddílech zoufale bránili. Posléze zůstal v rukách bělogvardějské armády a zbytku kozáků pouze Krym. Tak zvané Jižní armádě – Děnikinově a Donské – zde pak velel generál Petr Wrangel. Jeho zásluhou proběhla v listopadu 1920 evakuace donských a kubáňských kozáků z přístavů Fedosie a Kerče. Kozáci směřovali vstříc svým dalším osudům do internačních táborů v Čataldže a na Lemnos. Každodenní kozácký život, povstání na Donu a počátek „smuty“ popsal ve svém geniálním díle „Tichý Don“ Michajl Šolochov. Některým podstatným historickým faktům se však z taktických důvodů raději vyhnul. Stejně tak učinil i Stanislav Auský ve své práci „Kozáci“ (Academia 1999). Oběma to nemám za zlé. Když propuklo povstání na Donu, které se záhy rozšířilo i na Kubáň, Těrek a do jiných kozáckých oblastí, bylo Sergeji Mangašovovi osmnáct let. To byla pro kozáka doba, kdy si už po vzoru svých předků zavěšoval na řemen šašku a v rychlém cvalu zkoušel obávanou třímetrovou kozáckou píku. Jezdit na koni se učil zároveň s chůzí po zemi. Na koně ho otec rituálně poprvé posadil několik dní po narození. Sergej se narodil právě před 110 lety dne 7. října 1901 v kozácké stanici Platovskaja v Donské, nyní Rostovské oblasti, v samém středu Vševelikého vojska donského. Stanice Platovskaja byla


pojmenována po slavném generálu-atamanovi M. I. Platovovi (1751-1818), kterému spolu se stovkou dalších vesnic a stádem 10 000 koní patřila. V této stanici také jeden z nejslavnějších kozáků dne 3. 1. 1818 zemřel. Mladý Sergej měl tedy od dětství před očima veliký vzor hodný následování. Už od mala zřejmě těžce pracoval v hospodářství a účastnil se aktivně tradičního kozáckého života. Během povstání se připojil k Donské armádě a sdílel s ní její tragické osudy za krutých bojů, jaké přináší občanská válka. Boje tím smutnější, že mimo kozáky byl pro záchranu Ruska proti hrozbě cizáckého-satanského údělu ochoten přinášet oběti málokdo. Sergej Mangašov jako příslušník III. Donského kozáckého sboru čelil pod velením generála Pjotra Wrangela rudé ofenzívě a spolu se zbytky bělogvardějských vojsk ustupoval na Krym. Odtud byl spolu s ostatními donskými kozáky v listopadu roku 1920 evakuován do internačního tábora v Čataldže (Catalca) v Turecku asi 50km od Istanbulu. Život v provizorním táboře Čilingir pod vojenským dozorem byl drsný, ponižující a pro mnohé morálně zhoubný. Řada kozáků odsud hledala únik vstupem do Cizinecké legie či v hornické práci v Brazílii. Sergej vzhledem ke své fyzické odolnosti život v táboře přežil. Na základě mezinárodních dohod o pomoci ruské emigraci byla i v Československu zřízena „Ruská pomocná akce“ pod osobní záštitou prezidenta T. G. M. „na základě myšlenky humánní, slovanské, politické i hospodářské“. Schválena byla vládou jako státní akce hrazená z rozpočtu ministerstva zahraničních věcí. Díky této velkorysé akci se do ČSR od konce roku 1921 z internačních táborů přesunulo několik tisíc donských, kubáňských a těreckých kozáků. Mezi nimi i dvacetiletý Sergej Mangašov. S kozáky bylo počítáno především pro práci v zemědělství, pro niž měli vrozené předpoklady. Pomoc při vyhledávání práce, vzdělávání a sociálním zaopatření organizoval od roku 1921 emigrantský spolek Zemgor. Jeho zásluhou také Sergej Mangašov nalezl práci v zemědělství. Evidence Policejního ředitelství v Praze, jinak velmi solidní pramen informací, přináší o Mangašovovi velmi skoupé údaje z roku 1924, kdy je evidován v ubytovně Zemgoru v PrazeBřevnově, Bělohorská ulice čp. 192. Odtud v únoru 1925 přesídlil do Strašnic. Evidenční karta nepřináší kupodivu žádné informace o rodičích, rodinném stavu ani o dalších místech jeho pobytu. Vzhledem k tomu, že celý archiv Zemgoru odvezla v květnu 1945 spolu s mnoha ruskými emigranty NKVD, nemáme o Mangašovovi až do roku 1946 žádné zprávy. Není vyloučené, že nějaký čas pracoval na Slovensku, proto také z české policejní evidence mizí. Svědčí proto i ta skutečnost, že se v Čechách znovu objevuje již ženat s mladou vdovou, zemědělskou dělnicí Annou, rozenou Šmorikovou, narozenou 6. 1. 1904 ve Velké Rovné okres Žilina. Sergej a Anna se živili sezónní prací v zemědělství a vychovávali spolu syna, kterého Sergej vyženil.


Po dvaceti letech se Sergej Mangašov náhle vynořuje v německým obyvatelstvem opuštěné polabské vesnici Radejčíně, okres Ústí nad Labem. Vesnice kolem spádové obce Řehlovic – Dolní Zálezly, Dubice, Dubičky a další – byly až do roku 1946 převahou německé. Německé obyvatelstvo bylo odsud vysídleno v prvním pololetí roku 1946. Sergej Mangašov s manželkou a se synem se v Radejčíně objevují v září roku 1946. Ujímají se malého opuštěného stavení čp. 8 se dvěma místnostmi, chlévem a stodolou. Oba pak těžce pracují v místním velkostatku čp. 28, který se v roce 1950 přeměňuje v JZD, jehož jsou oba manželé zakládajícími členy. Jiné volby nebylo! Život ve vysídleném pohraničí, v kopcovitém terénu nad hluboko zaříznutým tokem Labe, nebyl nijak snadný. Původní generace osídlenců již zmizely v čase a na hřbitově u kostela sv. Barbory v Dubici-Dubičkách, kde svým obsahem nahradily staré německé hroby. Jedinou pamětnicí té doby, s kterou jsem měl vzácnou příležitost hovořit, je paní Emílie Růžičková z Dubice- Dubiček čp. 29. Manžele Mangašovi znala velmi dobře a ráda na ně vzpomíná. Jako sedmnáctileté děvče tančila se Sergejem na každé zábavě v hostinci „U Masáků“ Donský kozák byl výborný tanečník, skvělý společník, veselý a laskavý člověk. Vrcholem každé zdejší vesnické zábavy bylo jeho sólové taneční vystoupení „kozáčka“, kterého tančil mistrně. Paní Růžičková Sergeje popisuje jako statného muže střední atletické postavy, zvlněných vlasů, tmavých očí a energických pohybů. Nebál se žádné práce a po práci se dokázal vesele, spontánně a družně bavit. O své minulosti v Rusku však s nikým nemluvil. Lidé ve vsi jenom tušili co má za sebou. Spojovala je ale nelehká práce a nesnadný život zemědělců, stejně jako touha učinit pozemský život veselejším a snesitelnějším. Sergej byl všeobecně oblíbený a s nikým se nedostával do vážných konfliktů. Mluvil bezchybnou češtinou s měkkou ruskou výslovností a přízvukem. Když se dnes díváme do jeho tváře na fotografii, neubráníme se pocitu, že v něm kolovala kapka tatarské krve, což nebylo u kozáků nic neobvyklého.


Sergej Mangašov zemřel náhle 23. 11. 1966 ve věku šedesáti pěti let a pohřben je na malém hřbitově u kostela sv. Barbory v Dubici-Dubičkách hned za branou, vlevo při hlavní cestě proti kostelu. Náhrobní deska připevněná na starém pískovcovém soklu snad ještě z 19. století, napovídá, že Sergej byl hrdý na to, že je donským kozákem a nikdy na svůj původ nezapomněl. Manželka se synem žili v Radejčíně ještě do osmdesátých let. Anna zemřela v Domově seniorů ve velkém Březně dne 22. 1. 1988. Syn prodal stavení čp. 8 a přesídlil na rodné Slovensko. Mangašov je podle ruského internetu jméno v Donské (Rostovské) oblasti poměrně časté. Vyskytuje se také s velkou frekvencí v seznamech ruské porevoluční emigrace, rozeseté po celé Evropě i v USA. Historiografii obecně příliš nezajímají prostí lidé, kteří bojují a umírají v první linii. Historiky také obvykle nezajímají obyčejní lidé tvrdé práce, pro něž přežití je základní otázkou každého dne. Do dějin se vnucují především ti, kteří ze sebe hrdiny sami dělají. Sergej Mangašov byl prostý kozák. Jeho osud s ním sdílely tisíce mladých kozáků z Donu, Kubáně a Těreku. Bez pozdějších hrdinských gest vedl válku nikoliv „švestkovými knedlíky“ proti strašlivému a nesmiřitelnému nepříteli, který usiloval o jeho vyhlazení.


Štěstěna mu dopřála, že vyvázl z občanské války, z nepohody internace i ze smyčky zátahů speciálních oddílů NKVD v letech 1945-46. Měl vlastně opravdu štěstí. Jeho život nebyl dlouhý, alespoň v jeho druhé polovině však spokojený. Trochu se po smrti ztratil a zůstal pozapomenut. Pozornost budí především u stále častěji přijíždějících potomků někdejších německých vysídlenců, kteří jeho hrob fotografují jako atrakci, stejně jako nádherný pohled do údolí Labe. Mimo paní Růžičkovou ho už nikdo živého nepamatuje. Právě pro „obyčejnost“ jeho osudu a pro pozapomenutost jsme si ho zvolili k znovuoživení. Na žádného z kozáků u nás by se nemělo zapomenout! Svůj rodný Don Tatíčka už Sergej nespatřil, ale jeho kozácká duše nyní pokojně shlíží z výše alespoň do úchvatného údolí mohutného toku Labe, vinoucího se na úpatí skály ve smyčkách a meandrech. „Takto mluví tatíček Don tichý: Jak bych já své nezkalil vlny, sokoly když jasné rozpustil jsem, sokoly své – kozáky od Donu!“ Starobylá kozácká píseň

Poznámka: Děkuji za pomoc svému kolegovi Mgr. V. Čermákovi, pracovnicím Národního archivu v Praze, paní Emílii Růžičkové z Dubice, panu PhDr. V. Kaiserovi, řediteli Státního okresního archivu v Ústí nad Labem, panu J. Macháčkovi, starostovi Řehlovic, paní Motlové, matrikářce OÚ ve Velkém Březně a všem, s nimiž jsem mohl o osudu Sergeje Mangašova hovořit. zdroj

Každý neměl takové štěstí Občanská válka v Rusku skončila, kozáci se rozeběhli do celého světa. Někteří z kozáckých velitelů našli azyl v Německu. Mnozí z nich přivítali nástup Adolfa Hitlera a nacistů k moci s porozuměním a doufali, že nová válka, o které byli přesvědčeni, srazí bolševické Rusko na kolena a oni se budou moci vrátit domů, do Ruska. Že jejich naděje nebyly marné je evidentní a pokusíme se navázat na dobu emigrace i zapojení kozáků do války na straně Německa bez emocí a jen na základě faktu. Jedním z vůdců kozáku byl bezesporu bývalý carský generál KRASNOV, který žil v Berlíně a se souhlasem Hitlera se pokoušel o založení "Kozácké nacionální strany". Po okupaci ČSR se Krasnov pokusil přenést sídlo strany do slovanské Prahy, kde žilo také velké množství emigrantů a utečenců z Ruska. Nereálným snem gen. Krasnova bylo vytvoření tak zvaného "Velkého kozáctva", tedy německého protektorátu, který by sahal od východu Ukrajiny až po řeku Samaru. Tento kozácký státní útvar by byl zcela pod kontrolou Německa. Němci částečně kozákům vyhověli a slíbili pomoc. Na Kubáni se setkal nábor kozáků pro válečné účely s úspěchem a o to Němcům jistě šlo v prvé řade.


Po porážce u Stalingradu a ústupu německé armády se do prostoru Novočerkaska stáhlo na 15 000 kozáků na čele s atamanem Pavlovým. Zde ataman Pavlov soustřeďuje kozáky z oblasti Donu, Kubáně a Těrecka. Kozáci byli neukázněni a ne všichni schopni vojenského výcviku. Toto vojsko, které připomínalo hordu zločinců se přesunulo do Běloruska. Zde pod velením atamana Pavlova neúspěšně bojovali proti partyzánům. Ataman Pavlov v těchto bojích padl, kozáci utrpěli porážku. Situace se mění až v polovině roku 1943, kdy Němci pochopili, že kozáci představují vojenskou sílu, pokud se podrobí řádnému výcviku. Dochází k vytvoření kozácké divize pod velením kapitána (později generála) Helmutha von Pannwitze. Tato jednotka je zformovaná z Konnovovy jednotky a pluku kozáckých uprchlíků (kozáci z oblasti Kubáně, Donu, Těrecka, ale i Sibiřských kozáků). Jednotka byla doplněna o německé důstojníky a poddůstojníky a její tažení a těžké boje proti partyzánům v Jugoslavii jsou podrobně popsané na stránkách www.valka.cz V červnu roku 1944 byla Pannwitzova jednotka rozšířená a stává se vyšší jednotkou v síle sboru. Jde o známý XV. kozácký sbor o síle 21 000 mužů. Sbor byl přičleněn k jednotkám SS a to za přispění samotného Himmlera.


Říšský velitel SS byl velmi spokojený, když mohl kozáky přijmout do řad SS. Byl to totiž Rosenberg a jeho ministerstvo, které přišlo s teorii, že kozáci nejsou Slované, ale potomci starogermánského kmene Ostrogótů. Celkem můžeme hovořit o 250 000 kozácích, kteří bojovali na straně Němců. Němečtí velitelé k těmto lidem mnoho důvěry neměli a tak kozáci bojovali především proti partyzánům, kde se "vyznamenali" v bojích proti srbským partyzánům. Kozáci se koncem války stáhli do Rakouska a zde se vzdali Britům. Byli to však právě Britové, kteří ochotně zajaté kozáky předali Rudé armádě. Osud zajatých kozáků jistě netřeba popisovat, většina jich skončila v těžkých káznicích (gulag) a mnozí tam i zemřeli. Důstojníci byli bez milosti popraveni.

Osudy jednotek složených z kozáků jsou celkem podrobně zmapovány, jejich bojové nasazení zdokumentováno. Snad i z toho důvodu se zaměříme na činnost jednotek koncem války, tedy v květnu roku 1945. Konec války zastihl vojáky kozáckého sboru v severní Italii, posádkové město Tolmezzo a zde byl také Hlavní stan kozáckého vojska. V dubnu roku 1945 jednotky 8. britské armády postupuji na sever a dochází k těžkému bombardování Tolmezza. Hlavní stan kozáckých jednotek se přesunuje až k hranicím Rakouska. V bývalém táboře, který sloužil jako zajatecký lágr se usazuje na 15 000 kozáků s rodinami, dětmi, majetkem. Po kapitulaci a odevzdání zbraní se stávají jen zuboženými běženci o které nemá nikdo zájem. Osud těchto lidí byl zpečetěn. Na konferenci, která proběhla v roce 1945 na Jaltě Sovětský svaz oprávněně požadoval návrat uprchlíků, ale i odrodilců typu Vlasova, Krasnova, Škura či knížete Sultan-Gireje do vlasti s tím, že budou spravedlivě souzeni a trestáni. Dohoda byla schválena.


Již dne 21. května 1945 na základě závěru Jaltské konference uzavřel velitel 5. britského sboru generál sir Keightley dohodu s představiteli NKVD a velitelem skupiny SMERŠ působícího při štábu maršála Tolbuchina o vydání kozáků i s rodinami Rusům.

Podvodem, vylákali Britové z tábora na 2000 kozáckých velitelů a to pod záminkou vojenské porady. Bylo zde i 12 kozáckých generálů. Kozáci ve městě Judenburg, které bylo na hranici sovětské okupační zóny se také zároveň stalo svědkem tragedie těchto kozáků. Část kozáků byla na místě bez rozsudku zastřelena a část převezena na Sibiř do koncentračních táborů (gulagů). Vedoucí osobnosti P. A. Krasnov ,A. G. Škuro, T. I. Domanov, C. N. Krasnov a další byli popraveni v Moskvě 17. dubna roku 1947. Tragicky osud se završil dne 31. května 1945 kdy mjr. Davis oznámil, že internovaní vojáci s rodinami budou vráceni zpět do vlasti. 1. června 1945 byl tábor obklíčen (jiný termín není vhodný) příslušníky židovské brigády (8. armáda). Je možné jen konstatovat, že tito židovští vojáci se ke kozákům chovali jako nacisté k Židům, vraceli jim s úroky to, jak se kozáci chovali k Židům v Rusku i na Balkáně. Bylo to peklo, kdy otec raději svoji rodinu zabil a sám spáchal sebevraždu, kdy se matky s dětmi vrhaly pod pásy tanků. Krutá realita kruté války. V těchto místech bylo zřízeno pietní místo se hřbitovem obětí, kde se v památných dnech setkávají příslušníci, potomci obětí, příslušníci ruské šlechty, kozáci a ruská emigrace z celého světa. zdroj

Přečtěte si více: Tichý Don a Kozáci


Česká družina, Svaz československého spolku na Rusi Slovanští dobrovolníci v německých službách za WWII


Zapomenutý kozák Sergej Mangašov