Královna Viktorie (1819-1901) "Z Boží milosti královna spojeného království Velké Británie a Irska, obránkyně víry, císařovna indická." Tento vznešený titul měl jednoho dne připadnout dítěti, které se narodilo 24. května 1819 v Kensingtonském paláci. Otcem byl princ Edward, vévoda z Kentu a Strathearnu, její matkou pak princezna Viktorie Sasko-kobursko-saalfeldská. Dítě se mělo jmenovat Alexandrina Viktorie po své matce a na počest svého kmotra cara Alexandra I. Mezi její další kmotry patřil princ regent - pozdější Jiří IV., královna Charlotte z Würrtembergu a kněžna Augusta, její babička z matčiny strany. Křest byl jen tichou rodinnou událostí, provedl jej arcibiskup z Cantenbury a uskutečnil se 24. června. Holčička byla jedináček, jelikož její otec brzy zemřel.
V době jejího narození vládl Anglii její dědeček, král Jiří III. z Hannoverské dynastie, ovšem ani jeden z jeho tří starších synů neměl legitimního dědice. Od počátku bylo tedy jasné, na komu nakonec připadne vláda. "Dobře se na ni podívejte," prohlašoval vévoda z Kentu a pyšně ukazoval svou maličkou dcerku hostům, "neboť to je vaše příští královna." Viktorii byl teprve rok, když zemřel a ona zůstala se svou matkou, která si s ní nikdy nerozuměla. V roce 1830, jelikož Viktoriino nástupnictví se neustále upevňovalo, byl vydán Regentský zákon. Podle něj v případě, že Viktorie nastoupí na trůn před dovršením osmnácti let, bude ve vládě
zastupována předem určeným regentem. Tímto regentstvím byla pověřena právě její matka, vévodkyně z Kentu, nesmírně neoblíbená u dvora. Viktoriin strýc Vilém otevřeně vyjádřil naději, že zemře až po tom, co Viktorie dospěje, jen aby nemusel ani na jediný den svěřit vládu právě vévodkyni. Samotná Viktorie vzpomínala na své dětství jako na "poněkud smutné". Až do tří let na ni hovořili pouze německy, teprve pak přišla francouzština a angličtina. Viktorie díky svému intelektu bravurně ovládala všechny tři jazyky. Její matka si uvědomovala dceřinu důležitost a byla proto extrémně opatrná ohledně jejího bezpečí. Dívka nesměla být ani minutu sama, vždy v doprovodu vychovatelky, pokud scházela ze schodů, musel ji někdo držet za ruku, spala v pokoji své matky. Vévodkyně, kdysi nesmírně zahanbená sexuálními skandály svého švagra, vštěpovala své dceři, že se musí zcela vyhýbat jakýmkoliv podobným aférám. Tento vliv si Viktorii podmanil a v budoucnosti se projevil později tolik ve společnosti prosazovanou "Viktoriánskou morálkou". Princezna byla naprosto izolovaná od vnějšího světa na základě "Kensingtonského systému", souboru pravidel sestavených vévodkyní a jejím nejvěrnějším přítelem - a snad i milencem, Sirem Johnem Conroyem. Tato pravidla měla sice navenek chránit Viktorii, ve skutečnosti ji činila naprosto bezbrannou loutkou v rukou Conroye a matky. Oni oba doufali, že pokud se nedočkají touženého regentství, budou vládnout právě díky svému vlivu na Viktorii. Jelikož se nesměla stýkat s jinými dětmi, nejmilejším přítelem jí byl její kokršpaněl Dash. Radu a spojenectví princezna hledala u své vychovatelky baronky Lehzenové. Spoléhala na ni, nekriticky ji zbožňovala a bez ostychu dávala najevo, že právě ji a ne vévodkyni považuje za svoji pravou matku. Jejich vztah vzal za své teprve s Viktoriiným manželstvím, kdy její muž rozpoznal sílící ambice Lehzenové Viktorii ovlivňovat ve svůj prospěch. Rovněž se obával, že její "nekompetence k péči o domácnost" by mohla dokonce ohrozit zdraví prvorozené dcery. Nakonec Viktorii přesvědčil, aby byla baronka propuštěna.
V době dospívání se začala projevovat silná Viktoriina osobnost. Odmítala podřizovat se Kensingtonskému systému, často se s matkou hádala, ovšem až do doby své dospělosti byla zcela bezmocná. Světlými chvilkami se stávaly dny, kdy ji k sobě pozval strýček král, brával ji na vyjížďku a hostiny. Měl ji rád a ona jeho také. Přesto neměla čas truchlit, když ji 20. června 1837 vzbudila v šest hodin ráno její matka a oznámila jí, že s ní okamžitě chtějí mluvit arcibiskup z Cantenbury a Lord Conyngham. "Vstala jsem z postele a šla do přijímací místnosti (jenom v županu), sama a uviděla jsem je," svěřila svému deníku. "Lord Conyngham mi pak sdělil, že můj ubohý strýček král již nežije a zemřel 12 minut po druhé hodině dnes ráno a já jsem se tak stala královnou...." Kromě tohoto titulu a budoucího titulu císařovny indické měla Viktorie jako vnučka krále hannoverského po mužské linii rovněž titul Princezna hannoverská a Vévodkyně brunšvická a lünenburská. Po svém sňatku se stala také princeznou sasko-kobursko-gothajskou a vévodkyní saskou. Na oficiálních dokumentech připravených v první den její vlády byla označena jako Alexandrina Victoria, ovšem hned na prvním setkání Tajné rady se podepsala prostě jako Viktorie a na její přání bylo jméno Alexandrina nadále ignorováno. Viktorie se nastěhovala do Buckinghamského paláce - jako první vládnoucí monarcha - a první věcí, kterou udělala, bylo, že se vypořádala s nenáviděným Conroyem. Propustila ho ze svých služeb, kam mu předtím nemohla zakázat přístup, a jen ji mrzelo, že nemá pravomoc vykázat jej i z matčiny domácnosti. Vévodkyni z Kentu přidělila pokoje na opačné straně svého paláce a někdy ji po celé dny odmítala přijmout či navštívit. Korunovace nové královny se uskutečnila ve Wesminster Abbey v Londýně 28. června 1837 a vedl ji arcibiskup z Cantebury William Howley. Dle přihlížejícího politika byla "naše malá královnička tou nejlíbeznější dívkou". Viktorie nebyla krásná. Měla popelavé vlasy, malou
postavu se sklony k tloušťce, trochu dlouhý nos a mírný předkus, přesto v mládí dokázala být velice půvabná, pokud chtěla. Pokud se jí zdálo v pokojích příliš horko, naskákaly jí na tvářích ošklivé červené skvrny a špatně se jí dýchalo, takže ve výsledku byly královniny pokoje neustále větrány a bylo v nich nesmírně chladno. Neměla žádný cit pro módu a libovala si hlavně v pozdějších letech v neforemných čepcích a krinolínách, v nichž ze všeho nejvíce připomínala selku. Stejné oblečení vybírala i svým dětem. Když o několik let později navštívila Paříž, které v té době udávala tón císařovna Evženie, slitovala se tato slavná kráska nad korunní princeznou a věnovala jí několik překrásných toalet, což dívku, do té doby uvyklou okázalé prostotě, rozplakaly dojetím. Viktorie však byla obdařena jinými dary - inteligencí a zručností v ručních pracích i umění. Její kresby a malby byly oceňované i umělci a skladatel Felix Mendelsshon zase prohlásil, že Viktorie má co se týče zpěvu ten nejlepší neškolený hlas jaký kdy slyšel. Psala také poezii a vydala dvě sbírky - v roce 1868 "Listy z našeho deníku života na Vysočině" a o šest let později ještě "Další listy z našeho deníku života na Vysočině".
V době Viktoriina nástupu na trůn již bylo Spojené království konstituční monarchií, v níž se o moc přetahovaly dvě politické strany - Whigové a Toryové. Právě Whigové měli v rukou moc v roce 1838 a jejich předseda vlády Lord Melbourne se stal na mnoho let Viktoriiným hlavním rádcem a "milovaným přítelem". Dokonce i druhá královnina dcera byla pojmenována Alice
proto, že Lord Melbourne toto jméno preferoval nad všechna ostatní. Jejich přátelství v prvních letech bylo tak silné a návštěvy tak časté, že se královně postranně říkalo "Paní Melbournová". Díky němu Viktorie stranila Whigům a kdykoliv se během její vlády k moci dostali Toryové, neskrývala své rozhořčení a často to velice nediplomaticky dávala najevo. Když se to stalo poprvé, Viktorie nejprve odmítla nového ministerského předsedu vůbec přijmout, a teprve na radu samotného Melbourna si to rozmyslela. Když však předseda žádal, aby byly dámy v královnině doprovodu (většinou manželky Whigů) nahrazeny manželkami Toryů, tvrdě narazil. Dle tradice vládní kabinet sestavoval královskou domácnost, ovšem Viktorie se nehodlala kvůli tomuto zvyku zbavovat žen, s nimiž často navázala důvěrné přátelství. Kromě Melbourna se nezkušená Viktorie obracela o radu hlavně na svého strýce, krále Leopolda I. Belgického. Vzájemně korespondovali téměř každý den. Ačkoliv to nechtěla, musela neprovdaná Viktorie mít svou matku neustále pod jednou střechou. Vévodkyně často nedbala dceřina příkazu, že o každou návštěvu musí nejprve předem požádat, a vstupovala do Viktoriiných pokojů v době, kdy hovořila s ministry a vyřizovala státní záležitosti. Tato antipatie se postupně rozšířila i na matčiny dvorní dámy a tím Viktorie nakonec značně utrpěla. Při nástupu na trůn byla nesmírně oblíbená. Koruna měla po procesí mrzutých starců spočinout na skráních mladé dívky, která se netajila svým zájmem o problémy obyvatelstva. V roce 1939 se nicméně u dvora rozmohla fáma o tom, že Lady Flora Hastingsová, dvorní dáma vévodkyně z Kentu, je těhotná a otcem bastarda není nikdo jiný než John Conroy - rovněž považovaný za milence vévodkyně! Viktorie, která nenáviděla Conroye, tomu rychle uvěřila. Začala tuto víru dávat okatě najevo a Lady Flora tak byla v očích celé země zneuctěna. Když se odmítla podrobit lékařské zkoušce, Viktorie už neměla nejmenší pochybnosti. Lady Flora věřila, že její nevinna se prokáže jinak, ale když už nebylo jiného východiska, přeci jen navštívila lékaře. Ten stanovil diagnózu. Nikoliv nemanželské těhotenství, ale břišní tumor. Na tento tumor ubohá Lady Flora zemřela v červnu toho samého roku. Viktorie se styděla, tím více, že v očích mnoha to byla právě ona, kdo rozšiřoval falešné a urážlivé pomluvy o Lady Floře.
Vztahy s matkou tento incident také nezlepšil. Jejich soužití bylo čím dál napjatější a byl to opět Lord Melbourno, který si rychle věděl rady. Chce-li Viktorie vystěhovat matku z Buckinghamského paláce zpět do Kensingtonu, měla by se vdát! Viktorie pochopitelně věděla, že časem bude muset uzavřít manželství a mít dítě, nicméně nechtěla nic uspěchat. Krátce a letmo se zamilovala do ruského careviče, budoucího Alexandra II., který anglický dvůr navštívil během své cesty po Evropě, kdy rovněž hledal nevěstu. Protančil s Viktorií celý večer a královna se netajila nadšením.
Nicméně bylo nemyslitelné, aby se vzdala vlády kvůli ruskému trůnu a stejně tak nemožné bylo pro careviče stát se pouhým královniným manželem. Nejhustším sítem nápadníků nakonec nejlépe prošel její vlastní bratranec, princ Albert Sasko-kobursko-gothajský. Znali se už od roku 1836 a zprvu na ni nijak nezapůsobil. Připadal jí sice jako milý společník a líbil se jí, ovšem zalíbení dosud nepřerostlo v lásku. "Je nesmírně hezký," zapsala si, "vlasy má stejné jako já, jeho oči jsou velké a modré, a má hezký nos a velmi sladká ústa s pěknými zuby, ale korunou jeho zjevu je jeho výraz, který je nesmírně milý." Čím více nápadníků měla, tím častěji její myšlenky prodlévaly u Alberta. Nakonec i svému strýci Leopoldovi děkovala za "možnost velkého štěstí, které jsi mi nastínil v osobě drahého Alberta.... Má všechny vlastnosti, které bych mne mohly učinit šťastnou." Když se setkali podruhé v říjnu 1839, Viktorie již byla královnou. Původní zalíbení se značně prohloubilo. "Drahý Albert...je tak rozumný, citlivý a dobrý, a také obdivuhodný. Kromě toho je nesmírně krásný!" Albert měl Viktorii upřímně rád a netrvalo dlouho, aby se také cítil zamilován. Jelikož ona byla královna, bylo na ní, aby mu jako první nabídla svoji ruku. To udělala už po pěti dnech co přijel do Windsoru, 15. října 1839. Albert k její nesmírně radosti přijal. Svatba se uskutečnila 10. února 1840 v královské kapli Svatojakubského paláce v Londýně a Viktorie si pro tuto příležitost oblékla bílé šaty zdobené květinami, závoj byl připojen ke květinovému věnci spočívajícímu na její hlavě.
Po svatbě byla vévodkyně z Kentu rychle vystěhována z paláce. Albert byl nejprve zcela odstaven od jakékoliv důležité činnosti v řízení země, postupně si ale tato práva vymohl, získal si důvěru a Viktorie s ním konzultovala veškeré rozhodnutí. Stal se jejím "jediným na celém světě". A i přes přísnou "viktoriánskou" morálku spolu měli i vášnivý fyzický vztah. Pro Viktorii neexistovalo nic krásnějšího, než když mohla večer ležet na pohovce a Albert ji líbal. Následky fyzické stránky manželství ji však zdaleka netěšily tak jako to, co jim předcházelo. Uplynulo sotva několik týdnů a Viktorie zjistila, že je těhotná. Ani trochu ji to nepotěšila.
Často opakovala, že si v takovém stavu připadá spíše jako kráva či kobyla, mateřské city se v ní probouzely jen velmi pomalu, snad kvůli jejímu vlastnímu dětství, v němž matka měla pouze negativní roli. Navíc jí těhotenství znemožnilo oblíbené něžnosti s manželem. Jednoho dne si tehdy vyjela s Albertem v kočáře, když se ozvaly dva výstřely. Oba ji minuly, nicméně tento první přímý útok na její život jí nesmírně otřásl. Atentátníkem byl osmnáctiletý Edward Oxford, který byl následně souzen za velezradu, ovšem byl osvobozen pod omluvou "šílenství".Objevily se obavy, zda způsobený šok nebude mít vliv na nenarozené dítě, nicméně když se 21. listopadu 1840 narodila dcera pojmenovaná po matce Viktorie, byla velká a zdravá. "Ach, Veličenstvo! Je to princezna," oznámil lékař po porodu královně. "Nevadí," byla její reakce. "Příště to bude princ." Viktorie měla pravdu. Druhé dítě narozené už o rok později skutečně byl princ pojmenovaný Edward, v rodině se mu ale říkalo Bertie. Následovalo dalších sedm dětí: Alice (nar. 1843), Alfred "Affie" (nar. 1844), Helena "Lenchen" (nar. 1846), Louise (nar. 1848), Arthur (nar. 1850), Leopold (nar. 1853) a Beatrice (nar. 1857). Každé těhotenství Viktorii rozčilovalo a její názor na ně se s léty neměnil. Po dvou prvních dětech doufala, že splnila svou povinnost a Bůh jí dopřeje nějaký čas oddech, ale toto její přání zůstalo nevyslyšeno. Kojeňátka jí přišla všechna ošklivá a odporná, nesmírně nehezká a jejich "žabí" pohyby ji děsily. Sice všechny milovala, ovšem péči o ně přenechávala chůvám. Mnohem více se v rodinném životě angažoval Albert, který obzvláštní láskou zahrnoval dvě nejstarší dcery, které byly z dětí nejchytřejší. Především prvorozená Viktorie se mu stala oblíbenou společnicí. Zvláštní také je, že po narození první dcery a odstranění baronky Lehzenové byla náhle do rodiny znovu vřele uvítána vévodkyně z Kentu, a podle všeho se z ní stala velmi milující babička.
Byl to čtvrtý syn Leopold, kdo jako první trpěl hemofilií. Tato nemoc se v královské rodině objevila vůbec poprvé a během následujících dvou generací se měla stát naprostou noční můrou všech spřízněných královských domů. Hemofilie, kterou Viktorie přenášela, mohla vzniknout samovolnou mutací, ta je ovšem velmi vzácná. Mnohem přirozenějším způsobem přenosu je příbuzenství a jelikož nikdo v rodině Viktoriiny matky touto nemocí netrpěl, musela se na dceru přenést z otce. Jenže hemofilie nebyla ani v rodině vévody z Kentu. Začaly se tak objevovat dodnes nerozřešené spory naznačující možnost, že Viktorie vůbec nebyla dcera vévody z Kentu, ale potomkem cizoložné lásky vévodkyně. Ať už to bylo jakkoliv, Viktorie předala nemoc dvěma ze svých dcer - princezně Alici a princezně Beatrici, jejichž dcery se staly matkami nejslavnějších hemofiliků vůbec - careviče Alexeje a prince Alfonsa Španělského. Královna jako i jiní panovníci její doby, žila v neustálém strachu ze zavraždění. Po prvním neúspěšném atentátu přišel v květnu 1842 další, když na ni při vyjížďce vystřelil jistý John Francis, nicméně okamžitě jej zneškodnil policejní konstábl Willian Trounce. Tentokrát atentátník neunikl odsouzení k smrti, nicméně tento trest byl zmírněn na doživotní exil. Neuplynuly ani dva měsíce a jiný mladík, John William Bean, se opět pokusil královnu zastřelit. Ačkoliv měl zbraň naplněnou jen papírem a tabákem, měl být odsouzen k smrti, zde však zasáhl Princ Albert, který považoval takový trest za nepřiměřený. V roce 1842 se zásadně prosadil o schválení "Aktu o vlastizradě", která ustanovila trest za ohrožování panovníka zbraní sedmi lety uvěznění a výpraskem. Bean byl tak odsouzen k osmnácti měsícům, ovšem ani on
ani nikdo z těch, kdo porušili zákon později, žádný výprask nedostal. V roce 1850 byla Viktorie zraněna po útoku mentálně narušeného bývalého armádního důstojníka Roberta Pateho. Dle oblíbeného scénáře napadl Pate královnu při vyjížďce kočárem, když si udeřil holí, zničil jí klobouk a ošklivě jí zhmoždil tvář.
V tom samém roce Viktorie poprvé uskutečnila cestu vlakem, když jela z nádražní stanice Slough poblíž Windsoru do Bishop´d Bridge poblíž Londýna. Cestovala samozřejmě speciálním královským vagónem připraveným Velkou západní železnicí. Spolu s ní jel její manžel, bratranec hrabě Mensdorf a inženýr zmíněné společnosti Isambard Brunel. Vlak vyjel přesně ve dvanáct hodin Královna i princ Albert si ovšem celou cestu stěžovali, že vlak jede strašlivou rychlostí a jistě se převrátí. Ona rychlost byla 30 kilometrů za hodinu, která je také do místa určení dostala za dvacet pět minut. I přes tento první nepříjemný zážitek Viktorie později ráda využívala vlakové dopravy, především při cestách do Balmoralu ve Skotsku, které se konaly každý podzim. Dala ovšem přesné pokyny, že rychlost vlaku ve dne nesmí přesáhnout 48 kilometrů v hodině, v noci pak 38, a v případě podávání jídla vlak musel zastavit úplně. V politice se Viktorii dařilo - hlavně proto, že sama nevládla. Navzdory její vůli a inteligenci to byl především její manžel princ Albert, kdo důkladně prostudovával ministerské návrhy a sám se pomalu zbavoval nálepky muže dobrého jen k zachování rodu. Albert si nakonec vydobyl absolutní královninu důvěru a byl skutečným nekorunovaným králem. Tahanice mezi Whigy a Toryi neustále pokračovaly, Viktorie měla několik různých předsedů vlády, ovšem pod jejím a Albertovým vedením se přeci jen Impérium dále rozrůstalo a životní úroveň obyvatelstva se zlepšovala. Viktoriánská éra byla svědkem rozmachu vědy, techniky a také společenských
služeb, bylo to zlaté období a zenit britské říše, nad níž nikdy nezapadalo slunce. Už v mládí se Viktorie upřímně zamilovala do Irska, které tehdy ještě celé spadalo pod britskou nadvládu, a často trávila prázdniny na panství v Kerry. I mladá královna si Iry nejprve získala, ovšem jejich náklonnost neměla trvat věčně. V roce 1845 Irsko postihly hladomory způsobené neúrodou brambor. Během pouhých čtyř let kvůli tomu zemřelo na milión Irů a další milión emigroval v poslední naději na spásu do Ameriky. Královna, která vládla polovině světa, neměla příliš velké osobní příjmy, proto se rozhodla věnovat zuboženému Irsku 2000 liber. Když sultán Abdulmecid I., vládce Otomanské říše, kterým pohnulo takové utrpení, vzkázal, že Irům věnuje 10 000 liber, královna jej přesvědčila, aby poslal pouze 1000. Jelikož očividně jediným důvodem, který pro to měla, byl její vlastní malý obnos, zvedla se proti královně vlna rozhořčení. Sultán sám byl překvapen. Aby královnu neurazil, poslal jen 1000 liber, ovšem tajně nechal vypravit tři zásobovací lodě, které i přes britskou blokádu dorazily do přístavu Drogheda. Aby si zachovala tvář, rozhodla se Viktorie pro svou první oficiální návštěvu Irska, kterou zaranžoval Lord Clarendon, správce irského území ve službách britské koruny. Irové ji nezavrhli zcela a odzpívali poměrně s nadšením státní hymnu, ovšem nálepky "Královna hladomoru" se už Viktorie nikdy nezbavila.
Rodinný život královského páru byl nad pomyšlení prostý. Viktorie a Albert se po několika marných pokusech vzdali naděje na změnu chodu státních paláců, které byly vlhké, tmavé a dle jejich názoru také neútulné, a zakoupili dům Osborne na ostrově Wight. To bylo v roce 1845. Jelikož se brzy ukázal být pro rozrůstající se rodinu příliš malý, nechali starou stavbu strhnout a zbudovat novou. Byla ve stylu italské renesance a princ Albert ji pomáhal navrhnout. Stavba byla dokončena o šest let později a dům, který ve většině dvořanů a zahraničních návštěvníků vzbuzoval svou prostotou až hrůzu, se stal nejoblíbenějším královským sídlem. Právě zde má původ vkus princezny Alice, zde má původ vkus budoucí carevny Alexandry. Alexandra a Viktorie měly mnoho společného, počínaje zalíbením v měšťáckém zařízení až po nenávist k vytopeným pokojům. Jakmile se královna někde objevila, všechna okna se musela otevřít dokořán, dokonce i v tuhé zimě. Rovněž poněkud majetnický přístup k dětem měly společný, ačkoliv Viktorie osobně se o ně nestarala. Když se však vdaly její dcery, Viktorie strávila celé hodiny každý den psaním podrobných dopisů a tvrdě vyžadující, aby její dcery dělaly to samé, což jí Albert neustále vytýkal.
Ve sňatkové politice byla Viktorie skvělá. Nejstarší dceru s Albertem "obětovali" vyššímu zájmu. Stala se pruskou korunní princeznou a spočívaly na ní naděje na liberalizaci Pruska. Druhá dcera Alice se nevdala nikterak výhodně, ovšem před všemi ostatními zeměmi Viktorie preferovala Německo, a proto schválila sňatek s hessenským vévodou. Nejstarší syn Bertie se oženil s dánskou princeznou Alexandrou. Ačkoliv Alix připadala královskému páru jako nejvhodnější adeptka, velice je mrzel její dánský původ, dokonce jej označovali za "jedinou vadu". Nejskvělejší partii ovšem velice překvapivě získal druhý syn Alfred. Tato rodinná "nula" měla totiž dostatek drzosti oženit se s jedinou dcerou ruského cara Alexandra II., Marií Alexandrovnou. Ačkoliv Viktorie tuto snachu přivítala navenek srdečně, nikdy v ní nenašla zalíbení. Marie byla příliš jiná - a také si byla vědoma toho, že její titul, rodina i bohatství jsou mnohem skvělejší než cokoliv na britských ostrovech. Nejtěžším rokem královnina života měl být 1861. Na jaře zemřela její matka vévodkyně z Kentu. Přes veškeré neshody až nenávist, která mezi nimi kdysi panovala, Viktorie propadla naprostému zoufalství. Vždy měla sklon k hysterii a přehnanému truchlení. Náhle už neexistovala žena, která ji v mládí omezovala, Viktorie neustále hovořila jen o tom, jak ji matka milovala, jak nyní bude konečně šťastná, že odešla za otcem... Nikdo si nedovedl představit, oč horší situace nastane už v prosinci stejného roku. Prince Alberta již dlouhou dobu trápily žaludeční potíže, přesto vytrvale pracoval a jen málokdy si odpočinul. To s nelibostí pozorovala jeho milující žena. "Píšeš, že nikdo není dokonalý kromě tatínka," napsala do Pruska nejstarší dceři. "Ale i on má své chyby. Například nedokáže odpočívat." K fyzickým potížím se brzy přidal i psychický tlak. Korunní princ Bertie, stále ještě neženatý, byl známý svým prostopášným životem, kterým ničil v podstatě všechno, pro co rodiče jeho rodiče pracovali. Albert se synem tvrdě pohádal a odeslal ho na cestu do zahraničí. A dál pracoval.... dokud jej neopustily síly. 9. prosince 1961 mu lékaři diagnostikovali břišní tyfus, k němuž se přidaly problémy s dýcháním. Vzhledem k jeho chronickým potížím po dva roky je jednou z moderních verzí jeho nemoci rakovina. 14. prosince zemřel. Viktorie a její děti byli v té chvíli u něj. Viktorie všechny poslala pryč a dlouhou dobu zůstala s manželem sama. Zoufale štkala, volala jeho jméno a líbala mu hruď, jelikož lékaři ji varovali před polibky na rty. Oblékla vdovský šat a už nikdy ho nesvlékla.
Viktorie se zcela oddala manželově památce. Pokoj na zámku Windsor, v němž zemřel, byl zakonzervován a spravován, aby stále vypadal tak, jako ve chvíli princovy smrti. Viktorie se na dlouhé měsíce zcela stáhla z veřejného života a veškeré věci včetně jednání s ministry za ni dělala dcera Alice. Královna dostala novou přezdívku "Windsorká vdova", a sklouzávala ke stále větší morbiditě. Nejmladší z dcer, princezna Beatrice, musela každé ráno chodit za matkou a povinně mluvit o tatínkovi. Nikdo v rodině nikdy nesměl zapomenout na datum princova narození a úmrtí, přičemž všichni měli povinně truchlit. Z Alberta udělala pro všechny nedostižnou modlu a až fanaticky lpěla na představě naprosto dokonalého vztahu a nejvášnivější lásky, kterou sdíleli. A všichni měli přijmout, že jejich vlastní vztahy nemohou nikdy takové hloubky a jednoty dosáhnout. Albert zemřel, ale jeho přízrak zůstal s Viktorií navždy, jelikož mu nedovolila odejít. V prvních měsících to byla ona a nikdo jiný, kdo neustále přivolával vzpomínky, jako by ve vlastním zármutku nacházela jakési zvrácené potěšení. Ani když bylo vhodné, aby ukázala opět svoji radost, nehodlala to udělat. Pro ni světlo zhaslo a všichni to museli respektovat. Když přijela z Dánska Bertieho nevěsta Alexandra, Viktorie se dívky při vzájemném rozhovoru neptala na její dětství, rodiče či pocity. Princezna naopak musela poslouchat vyprávění o princi Albertovi. Několik dní poté se pořizovaly zásnubní fotografie. Poněkud nevýrazný ženich má na tváři lehký úsměv, stejně jako krásná dívka se zářivýma očima, která se měla stát jeho ženou. A královna Viktorie celá v černém upírá oči k bustě zesnulého manžela, jakoby chtěla za každou cenu dát najevo, jak moc lhostejná už je jí celá další existence.
Díky tomu, že se na dlouhou dobu po smrti manžela zcela stáhla z veřejného dění, dala prostor svému synovi a jeho ženě Alexandře získat si u obyvatelstva nesmírnou popularitu. Alix, jak se jí v rodině říkalo, navíc měla nebezpečnou zbraň - svou nevšední krásu, která jí získávala přívržence. A společnost se tak postupně tiše rozdělila na ty, kdo souhlasili s královninými sympatiemi k Německu, a ty, kdo po vzoru princezny z Walesu Němce nesnášeli. Viktorie neměla se snachou příliš dobrý vztah, ale vždy spolu dokázaly vyjít. Alix ji nicméně nechtěla mít u sebe u narození svých dětí, a také Viktoriino neustálé vměšování do pojmenování dětí jí nevyhovovalo. Schválně tedy tchyni dávala špatné termíny porodů a druhý syn byl také pojmenován proti královnině vůli Jiří. Tyto rodinné rozepře však nikdy nenabyly opravdu vážného rázu. Královna provdala své dcery, oženila své syny a když se konečně trochu
vzpamatovala, začala se opět objevovat na veřejnosti. Nikdy už ovšem nesvlékla černé vdovské šaty.
Bylo načase. Její neúčast na veřejném životě posílila také pro-republikánské hlasy, které se znovu trochu utišily až roku 1876. 1. května toho roku dostala Viktorie nový titul - císařovna indická. Tento titul byl vytvořen devatenáct let po obsazení Indie Brity, a zasloužil se o to hlavně ministerský předseda Bejamin Disraeli. Není jistě bez zajímavosti, že Viktorie se rok po získání titulu začala učit hindštinu. Většinu roku strávila v Osbornu, Balmoralu a na Windsoru. Zatímco dříve Windsor milovala, nyní jej nenáviděla. Právě tady totiž prožila většinu života s Albertem - a tady také Albert zemřel. Viktorie se začala zanedbávat, nedokázala se na nic soustředit a při životě ji udržovala především korespondence s dětmi. Čím dál větší důvěru vkládala do Johna Browna, původně štolby a osobního sluhy pocházejícího ze Skotska. John Brown byl trochu podivín, který se o královnu staral jako starostlivá kvočna - a díky tomu si také mohl dovolit věci jako nikdo jiný. Královně zásadně tykal, mluvil k nářečím a často ji tituloval "ženská". Bez rozpaků jí káral, že si špatně uvázala čepec, že nestojí rovně a tak podobně. Lidé u dvora jen nevěřícně kroutili hlavami, je však možné, že Viktorii se Brown tolik zalíbil hlavně díky své naprosté nepodobnosti s Albertem. Společností se samozřejmě brzy začaly šířit drby o tom, že Brown je královniným milencem, někteří dokonce tvrdili, že ti dva uzavřeli tajný sňatek. Šlo ovšem pouze o pomluvy, a královně se začalo přezdívat "Paní Brownová". Jak hluboké muselo být toto přátelství dokazuje fakt, že po smrti si Viktorie přála být uložené s jednou s Albertových nočních košilí a kouskem Brownových vlasů. Navíc byl královně po smrti navlečen na ruku také svatební prsten Brownovy
matky. Milovala ho? Pokud ano, sama o tom nevěděla, pro ni vždy existoval pouze Albert. 25. září 1896 se Viktorie stala tehdy nejdéle vládnoucí anglickou panovnicí a překonala tak Jiřího III. Královna ovšem požádala, aby veškeré oslavy spojené s touto událostí byly pozdrženy a spojeny s mnohem větší slávou - královniným zlatým jubileem. To se uskutečnilo 20. června, padesát let po tom, co ji jako osmnáctiletou vzbudila brzy ráno matka a ona se dověděla, že se stává královnou. Na oslavy bylo pozváno na padesát evropských monarchů a princů, a staly se také dalším pokusem o Viktoriino zavraždění. Irský anarchista plánoval vyhodit do vzduchu Westminster Abbey ve chvíli, kdy se královna účastnila děkovné mše. Tomuto pokusu se později říkalo "jubilejní plán".
Druhého dne se královna zúčastnila průvodu, který byl dle spisovatele Marka Twaina "roztažen
oběma směry kam až oko dohlédlo." V průvodu kráčeli všichni ministerští předsedové všech závislých koloniálních území, byli zde vojáci ze všech britských oddílů a kolonií, včetně těch z Indie. Královna vypadala po dlouhé době šťastná a opět se k ní začaly přiklánět veřejné sympatie. Je ovšem pravda, že to byla zásluha především jejího syna, aby se oslav zúčastnila, a on to také byl, kdo ji přiměl posadit si na hlavu kromě vdovského závoje také diamantovou korunku. Vůbec celé oslavy se staly manifestací lásky ke královně. Sloužila se velká děkovná mše před chrámem svatého Pavla, královna při té příležitosti seděla v kočáře. Bylo zasazeno mnoho stromů, včetně 60 dubů v Henley nad Temží, které dávaly dohromady tvar Viktoriina kříže, což bylo nejvyšší vyznamenání za statečnost, které Viktorie poprvé udělovala vojákům za účast v Krymské válce. To už ale královně zbývalo jen pět let života. Dle zvyku strávila Viktorie Vánoce roku 1900 v Osbornu, o několik dní později jí ale začalo selhávat zdraví. Nakonec zemřela v úterý 22. ledna 1901 v půl šesté večer, obklopena některými dětmi a vnoučaty. Mezi nimi byl i císař Vilém II., který později tvrdil, že kdosi se královny zeptal, zda je ráda, že její nejstarší vnuk je u ní. A ona prý odpověděla: "Ano, nesmírně ráda." Tato verze, lichotící Vilémovu nemístnému egu, je však vymyšlená. Ve skutečnosti již nevnímala ty okolo sebe, vnímala ty, kteří na ni čekali na druhé straně. Poslední věcí, kterou řekla, bylo jméno dávno zesnulého manžela. Bylo jí osmdesát jedna let. Na její přání ji do rakve uložili její synové. Byla oblečená bíle a přála si mít svůj svatební závoj. Rakev byla přikryta královskou zástavou sejmutou z domu v Osbornu a později byla tato vlajka věnována Jiřím V. Viktoriině koleji na univerzitě v Torontu. Pohřeb se konal v sobotu 2. února po tom, co byla královna dva dny vystavena na rakvi, a kde jinde ji měli uložit, než ve Frogmore, po boku milovaného prince Alberta. Jelikož Viktorie nenáviděla černou barvu na pohřbech, bylo vše ozdobeno bílou a fialovou. V okamžiku, kdy se za zesnulou královnou zavřelo mauzoleum, začalo sněžit. Nabízí se otázka, v čem vlastně byla Viktorie tak úspěšná, proč tak oblíbená, když skutečnou moc v rukou neměla. Již v době jejího nástupu na trůn posilovala Dolní sněmovna na úkor Sněmovny Lordů a královské moci, a role panovníka se tak začala stávat spíše symbolickou. Dle zákona měla panovnice pouze právo radit a varovat. Viktorie se ale stala vzorem hlavně svým důrazem na důležitost funkční rodiny a rodinných hodnot, čímž se zásadně odlišovala od sexuálních a peněžních skandálů, tak často spojovaných s předchozími představiteli Hannoverského rodu. Viktoriin koncept "rodinné monarchie", vytvořený pro Británii, byl tak velmi blízký hlavně posilující střední třídě. Z politického hlediska byla důležitá hlavně jako "Bába Evropy" (o tento titul se dělila s dánskou královnou Louisou). Její děti, vnoučata a pravnoučata bylo možno nalézt prakticky ve všech panujících evropských domech. Tři největší monarchové válčící v první světové válce byli její příbuzní - dva vnuci a manžel její vnučky. Jedna z Viktoriiných dcer byla dokonce vdaná za Guvernéra Kanady. Královna přežila tři ze svých dětí a jedenáct ze čtyřiceti-dvou vnoučat. Některými z jejich přímých potomků jsou dnes královna Alžběta II. i její manžel princ Filip, král Harald V. Norský, král Carl Gustaf Švédský, královna Margaret II. Dánská, král Juan Carlos Španělský (a také jeho manželka), a také králové bez koruny - Konstantin II. Řecký (a opět i jeho žena) a Michal Rumunský. Rovněž lidé dělající si nárok na trůn v Srbsku, Rusku, Německu a Francii odvozují svůj původ od této britské královny. zdroj
čtěte také