2
0
L
E
T
C
E
N
T
R
20 L E T
A
P
A
R
A
P
L
E
I
CENTRA PARAPLE
Foto: Tomáš Lisý
Dvacáté výročí existence jakékoliv organizace je jistě příležitostí pro ohlédnutí do minulosti. Proč vlastně Centrum Paraple vzniklo a jako cestu za ta léta urazilo? Požádali jsme Alenu Kábrtovou, která byla nejen u zrodu Centra Paraple, ale také mnoho let stála v jeho čele, aby na počátky centra - a vlastně ještě kousek před ně - zavzpomínala. -redakce-
Co předcházelo Mnoho lidí se zasloužilo o to, že Centrum Paraple již dlouho poskytuje pomoc a dobré služby lidem ochrnutým po poškození míchy a jejich blízkým - jeho bývalí i současní zaměstnanci, externí spolupracovníci, přátelé i lidé z firem a institucí. Někteří jsou s ním spojeni dodnes, o úloze dalších dnes už vědí jen pamětníci začátků. Pokusím se připomenout alespoň některá jména a události, jež byly pro vznik a činnost centra důležité. Při své práci psychologa jsem se již před rokem 1989 seznámila s mnoha lidmi na vozíku po poškození míchy. Byly mezi nimi osobnosti, které se významně podílely na reintegraci lidí po úrazu na vozíku do běžné společnosti, organizovaly sportovní a spor-
tovně-společenské aktivity a podporovaly další vozíčkáře. Patřil mezi ně i Pavel Horký, pracovník Rehabilitačního ústavu Kladruby, organizátor úprav lesoparku kolem rehabilitačního ústavu a propagátor myšlenky založení samostatné organizace lidí ochrnutých po poškození míchy. Silné organizace, která by podporovala své členy a hájila jejich práva. Podobně jako to viděl u Svazu paraplegiků Slovinska, se kterým byl v úzkém kontaktu. Předčasně odešel ještě před sametovou revolucí v r. 1989, nedožil se tedy již založení Svazu paraplegiků v únoru 1990. Přesto k němu významně inspiroval. Svaz paraplegiků jsme založili společně s mnoha přáteli na vozíku – Janem Kašparem, mým pozdějším manželem Bohumilem Kábrtem, Oldřichem Vojtěchem, Josefem Koštejnem, Jiřím Bublou, Tomášem Přibylem, Blankou Ziklovou, Emilem Bobkem, Luďkem Panenkou, Miroslavem Čiháčkem, Ivou Lukešovou, Jarmilou Mrtkovou a dalšími. Po jeho vzniku jsme první 3 roky byli dobrovolníky, kteří se snažili pro rozrůstající se členskou základnu a později i pro nečleny získat finanční prostředky na nákup tehdy běžně nedostupných kvalitních vozíků,
antidekubitních sedaček, inkontinenčních a jiných pomůcek. Pomáhali a radili jsme lidem často ve velmi těžké zdravotní či sociální situaci. Velkou podporou nám byl prof. MUDr. Jan Pfeiffer, přednosta Kliniky rehabilitačního lékařství FVL UK a Jan Kašpar, původně kulisák a herec, po úrazu páteře v r. 1988 technik a herec Divadla Járy Cimrmana. První na svém pracovišti k této činnosti poskytoval podmínky, druhý byl dokonalým kamarádem do nepohody. Účast na schůzích předsednictva Honza Kašpar zásadně vynechával, ale jakmile bylo třeba získat počítač, videokameru, později automobil k převozu klientů nebo veřejnou
podporu uznávaných osobností, dokázal téměř nemožné.
Od dobrovolnictví k profesionalizaci služeb Na začátku roku 1993 již bylo zřejmé, že pokud chceme pomáhat lidem po poškození míchy, musíme pro ně mít k dispozici vlastní kontaktní místo s prostorovým a technickým zázemím. O to jsme sice od února 1990 usilovali, dlouho ale bez úspěchu. Na návrh Honzy Kašpara jsme proto požádali paní Olgu Havlovou, aby se zúčastnila Valné hromady Svazu paraplegiků pořádané v březnu 1993 v Praze v budově Koospolu. Před zástupci médií veřejně
Foto: Martin Salajka