O Č I M A DAV I DA L U K E Š E
PEČUJTE O SEBE
text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple | foto: Archiv Davida Lukeše
V noci dopadám na postel, ležím na břiše a čekám než se vybouří spasmus v celém těle. Zůstávám ještě chvíli ležet a procházím postupně v mysli bolestivá místa těla. Snažím se zpomalit mozek a připravuji se na posledních pár úkonů, které mě čekají před finálním ulehnutím, které bývá v drtivé většině vystřídáno rychlým nástupem spánku. Již několikátý den po sobě se mi zase nepodařilo jít spát v nějakou rozumnou dobu, jak jsem si stanovil jako závazek. Ten jsem sám se sebou uzavřel proto, aby se mi lépe žilo, i když vím, že ne vždy se délka spánku odrazí na pohodě dalšího dne. Toto zamyšlení jsem původně plánoval věnovat střídmosti v konzumaci všeho, co nám tento úžasný svět přináší a zklidnění, které je v tom obrovském shonu kolem nás stále potřebnější. Ale zrovna v době psaní tohoto textu vyšla nová kniha Pavla Koláře Posilování stresem: Cesta k odolnosti, a tak jsem se rozhodl posunout zamyšlení nad výše uvedenými tématy až po přečtení této knihy.
Amy ▼
Vzpomněl jsem si na slova neurochirurga, profesora Vladimíra Beneše, se kterým jsem před několika lety dělal rozhovor, že „pokud se chcete někam posunout, vyberte si toho nejlepšího a tomu oponujte.“ Neznamená to však, že bych se chtěl s profesorem Kolářem přít, protože si ho velmi vážím a jeho zkušenosti a vědomosti jsou tak daleko, kam já ani nedohlédnu. Co jsem však zatím pochopil z mediální prezentace knihy i z rozhovoru s panem profesorem, tak zde prostor pro polemiku bezpochyby bude, v určitých tématech se prostě neshodujeme. Ale více až po přečtení celé knihy v dalším Magazínu Paraple.
40 A 20 V době vydání tohoto čísla Magazínu se mi v životě potkaly dva numerické milníky, je mi čtyřicet a jsem dvacet let na vozejku. Život na vozejku tak začíná i statisticky překonávat ten bez něj, na který se vzpomínky, i přes mou sloní paměť, pomalu vytrácí nebo zamlžují. Dokonce i v těch hlubších místech mozku, která se mi profilují do snění, je vozejk čím dál častější součástí. Minimálně si uvědomuji svůj hendikep a místa, která jsou nějakým způsobem bariérová, vyhodnocuji jako velké riziko, i když jsem schopný ve snu zdolat i to, co by v reálné situaci nešlo. Nebo možná šlo, ale nejsem schopný se oprostit od toho, že to podle mých nabitých vědomostí není možné, stejně jako se mi těžko věří v jiné neprokazatelné úkazy a dění. A to jsem přitom otevřený všemu, i zázrakům, ale stejně mi chybí nějaké potvrzení. Číselné mezníky však nevnímám jako nějakou zásadní životní změnu. Tento rok se u mě zapisuje již od začátku jinými závažnějšími událostmi.
HRABU SE V PÍSKU Aktuálně prožívám náročné období. Znáte ten pocit, že si saháte na dno sil, že hrabete v písku na samotném dně, ale není to pravda? On se totiž ještě objeví nějaký ten příkop, který vám ukáže, že je „tam“ ještě několik kilometrů síly, ze které se dá čerpat. Někdy se tomu těžko věří, ale opravdu to tak bývá. Proto v ideálním případě, dokud je vše v pohodě, nabírejte síly a snažte se pro sebe dělat maximum. Tak, aby bylo vaše JÁ připraveno na nějaké to potopení. Říká se tomu prevence.
12
