HUMANS OF PARAPLE | Míra a Ondra

MÍRA

text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple | foto: Archiv Miroslava Černého

Mít Míru v týmu je zásah do č(Č)erného. Znám ho dlouho, hodně dlouho a byl jsem moc rád, když se po několikaleté odmlce zase vrátil mezi naše fyzioterapeuty. Cvičil jsem s ním za dobu svých nesčetných rehabilitací několikrát. Pro jeho zálibu v uvazování klientů do závěsné pomůcky Red Cord jsme mu dlouho říkali terapy mástr (Therapy Master byl původní název Red Cordu). Potkávat ho je radost. Jen teď ty nešťastné respirátory halí jeho božský, až komiksový úsměv, u kterého ho podezřívám, že ho okoukal z oblíbených fantasy filmů nebo počítačových her.

No jo, je mi dvaačtyřicet, to je věk. Když to někde říkám a dodávám: „To bylo v mládí…“, tak se mě lidé ptají: „Jak to myslíte?“ Ale já tím myslím jen to, že jsem hodně prožil. Manželka říká, že když si promítneme náš život, co tam všechno bylo, co všechno se událo – totalita, sametová revoluce, teď pandemie a tak dále, je toho dost.

Pro mě je teď velká úleva, že jsem naočkovaný. Mám pár týdnů po očkování a trochu se mi uvolňuje život. Nemyslím nařízeními, ale cítím svobodu, jak ve vztahu k sobě, tak k práci. Chodil jsem do práce trochu se strachem, takže se mi teď po roce ulevilo. Na druhou stranu mě další myšlenka vrací zpátky – že mně se ulevuje, ale ostatním ne. Sledoval jsem vývoj různých nemocí v průběhu několika let a přišlo mi, že už byly tendence k nějaké pandemii – SARS, prasečí chřipka, ZIKA apod. A i běžné nemoci, jako třeba chřipka, zabíjejí.

Cítím někdy takové zvláštní pocity, když sleduji zprávy. Pro mě není úplně primární obsah, ale proč to někdo sděluje a co za tím je. A všímám si toho i u České televize, kde mě to hodně zaráží. Jako by nemohla být jiná první úvodní zpráva než covidová, navíc čím dál častěji doplněná o „možná, mohlo by být, s největší pravděpodobností“ a podobně. Doba nahrává tomu, že „pravd“ může být několik. Mediální prostor se začal hodně otevírat spekulacím. Tendence spekulovat si všímám i u svých blízkých nebo u lidí, se kterými cvičím, kteří jsou ovlivňováni dezinformacemi. Přijde mi, že lidé občas rezignují na vlastní zdravý úsudek. Jinak musím říct, že se mám dobře. Je to určitě spojené i s tím, že můžu pracovat. Nevím tedy, jestli bych tohle řekl, kdyby mi bylo o dvacet let méně. Ale celé je to dlouhé, člověku začnou chybět bazální věci, a tak jsem si říkal, ať alespoň rozjedeme v Parapleti ambulanci. Člověk si udržuje návyky, které jsou pro život důležité.

S tím, jak v Parapleti k pandemii a možným rizikům přistupujeme, jsem spokojený. Za rok jsem ani jednou nepřišel z práce, že bych se dostal do nebezpečné situace a musel do karantény. Žena z komerčního prostředí dvakrát.

Těším se na cestování na motorce, to mi moc chybí, už rok. A tak jsem nedávno s nadějí sledoval, jak Evropská komise představuje COVID pas.

Není to tak dlouho, co jsem u piva vyprávěl, jak šel se mnou a Parapletem čas a proč už jsem nechtěl vedoucí funkci a úplně jsem se zasnil, připomínalo mi to Divoký západ.

Po roce v Rehabilitačním ústavu Kladruby mě s nabídkou práce v Parapleti oslovila Zdeňka Faltýnková, to byl rok 2001. Vzpomínal jsem na starou partu – Kuchťák, Kotňas, Kraťas atd. Jezdilo se na výjezdy, na hory, všichni rovnou do knajpy… A když se podívám, kam to někteří dotáhli, třeba Suchy, největší kalič, který má dnes ženu, děti, dům a je paralympijský medailista, tak jsem pyšný, na to, co jsme dělali, děláme a jak.

ONDRA

text: David Lukeš, ředitel Centra Paraple | foto: Archiv Ondřeje Tupého

Když jsem před několika lety pozoroval Ondru, jak horlivě vypráví své plány studentce na praxi, vzpomněl jsem si na své první měsíce rehabilitace. Ondra je sice jiný typ osobnosti než já, ale přesto máme mnoho společného.

Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mi Ondra na paraplecí zahradě říkal, že jednou bude stejně soběstačný jako já. Vím, že tohle není soutěž, ale už tehdy jsem byl potěšený jeho motivovaností. A měl skutečně pravdu. Dnes je dokonce v některých ohledech dál než já. Moc mu fandím a přeji vše dobré.

Mám se krásně. Daří se tak nějak všechno, a jak jsem i říkal v Parapleti během interview k fungování vašich služeb, nevidím teď potřebu do Paraplete jezdit, protože momentálně nemám žádné cíle směrem k nabízeným službám.

Doma to mám nastavené dobře, zvládnu fungovat sám bez asistence.

Jinak se na mě obracejí lidé i s otázkami na tipy samostatného fungování, když už s Terkou točíme videa o životě (na → Instagramu a → YouTube – Ondra&Téra), ale já jim odpovídám, že taková videa mohou vidět na → YouTube kanálu Paraplete, kde to ukazují Hubí s Jirkou (pozn.: instruktoři nácviku soběstačnosti).

YouTube byl Terky nápad. Nechceme ale dávat nějaké příručky do života, jen ukázat, jak žije pár, kde má jeden partner nějaký hendikep. Prostě že jde o normální fungování kluka a holky. Většina komentářů je povzbudivých a hezkých. Občas se objeví i nějaké hejty, ale já vždycky říkám Terce, že to jsou lidé, kteří si potřebují zlepšit den tím, že ubližují ostatním.

Ve škole je to parádně bezbariérové. Zaparkuji hned u fakulty a i uvnitř se pohybuji, úplně jak potřebuju, maximálně mi někdo otevře dveře. Spolužáci to berou jako běžnou věc. Teď tedy fungujeme pouze distančně, ale mně už vlastně chybí jen dodělat diplomovou práci, kterou píši na téma autonomní dopravní prostředky, a pak státnice. Pro mě bylo jít na školu a získat vzdělání jasná věc. Nebylo to ani tak kvůli návratu do běžného života, ale kvůli pracovním možnostem. To se snažím přenést i na další lidi na vozejku, se kterými se potkám.

Už se připravuji na další etapu života a do té bych asi volil i serióznější barvu vozejku. Oranžovo-černá kombinace mě baví, ale už je mi přece jen dvacet čtyři a asi bych dál nechtěl tak zářit, je to trochu jako pěst na oko. Jinak jsem s vozejkem od kluků z Ultiny nadmíru spokojený, hlavně servis je bezvadný a celkově jejich přístup. Co do budoucna? Dům jsem zavrhl, bydlel jsem v domě s tátou a viděl jsem, co je to za práci se o něj starat. Možná kdybych byl paraplegik.

No a aby to nebylo zase tak růžový, jak by to mohlo vypadat, tak jsou samozřejmě i věci, které se mi nepovedly. Zejména to, že bohužel padl projekt klubu ragby vozíčkářů Fighters v Českých Budějovicích. Velkolepý plán mi nevyšel, ač bylo vše zajištěné. Stálo mě to čas i peníze, ale bohužel se nenašli hráči na pravidelný trénink, holt jsou líní... I tady bych chtěl ještě jednou moc poděkovat florbalistům Štírů, Ultině a jmenovitě Zbyňkovi a Ivanům za obrovskou pomoc s tím vším a omluvit se.

Co říct závěrem? Těším se, až ten posranej COVID skončí a budeme žít normálně. A taky bych chtěl říct, ať na sobě lidi makaj, nejsou líní a nedřepí doma. Život se má žít.

No, takže z toho zase vyleze, že jsem akorát egoistickej namyšlenej kokot na oranžovým vozíku. Ale to já jsem.

Takže vás všechny zdravím a držte se. Humans of Paraple je seriál inspirativních rozhovorů, který zaznamenává portréty a příběhy lidí pohybujících se v Centru Paraple a kolem něj. Seznamte se s našimi klienty, zaměstnanci či podporovateli a pronikněte hlouběji do životů nás všech.

Inspirováno blogem → Humans of New York.

CP