REVUE
Jak to vidí
Eliška
text: Eliška Křenková, dcera Lenky Křenkové, produkční Centra Paraple | foto: Archiv Elišky Křenkové
Konečně nám skončila škola a začínají prázdniny. Konečně! Jen kdybychom mohli k moři. Ale já jezdím na tábor, kde se cítím docela jako u moře. Je to vodácký tábor, na kterém obden jezdíme na Vltavě a mezi tím stanujeme a hrajeme hry. Sjíždíme Vltavu na kánoích a celou dobu si vezeme všechny svoje věci kromě spacáků a stanů. Když jsem jela úplně poprvé, tak jsem v autobusu seděla sama a vedle mě byl jen můj batůžek se svačinou na cestu (jinak jsme měli obrovské pytle, které se vkládají do loďáků). Bylo mi trochu smutno, protože jsem nikoho neznala, kromě Vaška, hlavního oucího (oucí = vedoucí), a toho jsem znala proto, že se s ním znají moji rodiče a babí s dědou. Hned na začátku cesty jsem usnula a asi za dvě hodiny mě probudili kluci vzadu. Právě nás natáčeli na videokameru, z některých záběrů potom vždycky vznikne film. Z tábora mám hodně zážitků. Například jsme hráli na velkou schovku, kdy jsme se museli schovávat celé dvě hodiny. A to nejhorší bylo, že nás nesměli vidět vedoucí. Když nás šel zkontrolovat Štěně (oucí), tak se kamarád Vítek chytil kořene na skále, visel z ní dolů a pod ním byla řeka. To už mi přišlo trošku ujeté, ale nenašli ho. Hráli jsme ale hodně her. Třeba cafe (nebo se jí může říct i koza). Cafe se hraje tak, že se jeden tým chytí kolem pasu v jedné dlouhé řadě (ten tým je koza) a druhý tým na tu kozu musí skákat. Když koza nespadne, vyhrává a získává bod. Když spadne, tak bod získává tým skákačů. A tak dále. Ale nehráli jsme jenom hry. Samozřejmě jsme taky jezdili na lodích. Kdy jsem jela poprvé, tak jsem měla celou dobu jako zadáka Rózu. Když jsem jela podruhé, tak jsem zadáky pořád měnila. Nejdřív jsem měla Mikuláše, potom Tondu staršího, dál zdravotnici Aničku a nakonec Kubu. To jsou: Raz, dva, tři, čtyři... To jsou celkem čtyři zadáci. A to jenom za čtrnáct dní. Jsem zvědavá, jestli letos zase pojede Róza. Bylo by to nejlepší.
Něco málo o Elišce: „Je mi 11 let, chodím do 5. třídy, hrozně ráda čtu, hraju badminton, mám ráda zvířata a hraju Minecraft.“
Dva měsíce před odjezdem na tábor vždycky trénujeme jednou za čtrnáct dní v loděnici. Učíme se různé typy záběrů. Pokaždé si objedeme menší kolečko k mostu a zpátky. Ale ještě zpátky k lodím. Každý má svou, kterou si během tábora oblepí vlastnoručně vyrobenými samolepkami. Teď vám ještě vylíčím průběh jednoho dne, kdy jsme stanovali a hráli hry. Asi v sedm hodin nás vzbudil někdo z vedoucích a než napočítal do deseti (do deseti, chápete to?) museli jsme být připraveni v plavkách a běželi se vykoupat do studené Vltavy. Kdo nebyl celý mokrý (i s hlavou) nesměl nazpátek do tábora. Pak nám služba nandala ovesnou kaši či dala rohlík s džemem (ke službě se ještě dostanu) a jedlo se. Mňam, to byla dobrota. Někdo si možná říká: „Dobrota?“ Ale určitě! A hned vám řeknu proč, takže: a) Když nedostanete oběd, protože místo oběda je svači-
114
