15 minute read
Tomáš Pazdera: Sportovec, který se nebojí změny
from UNIE 9-10/2025
by casopisunie
text: Jan Panský
foto: archiv Tomáše Pazdery, David Soeldner
Někdo začne u fotbalu, jiný u hokeje. Tomáš Pazdera začínal s vrhem koulí a hodem oštěpem – a přesto dnes patří k nejúspěšnějším českým snowboardcrossařům nejen mezi neslyšícími. V rozhovoru vypráví o tom, jaké bylo přesedlat z atletiky na sníh, jak se rodí zlaté medaile i proč je sport hlavně o trpělivosti a podpoře blízkých.
Tomáši, jak ses vlastně v mládí k snowboardu a vůbec ke sportu dostal?
Když jsem byl malý, moje rodina byla hodně aktivní. Můj táta byl trenér tenisu. V mládí jsem hodně dělal atletiku, věnoval jsem se vrhacím disciplínám – vrhu koulí, hodu oštěpem, hodu kladivem, hodu diskem. Dokonce se mi podařilo po dlouhé době překonat české a evropské juniorské rekordy, doteď některé z nich držím. Atletiku jsem dělal asi 12 let. Na deaflympiádě v roce 2009 v Taipei, kde jsem ve vrhu koulí skončil na 5. místě, jsem se rozhodl, že se chci věnovat i něčemu jinému. Říkal jsem si: Jsem mladý, potřebuji spoustu věcí vyzkoušet. A hrozně moc mě zaujal snowboardcross
Na začátku to bylo docela náročné. Myslel jsem si, že to prostě jenom dobře projedu a je to. Dopadlo to tak, že hned napoprvé jsem ošklivě spadl. Jezdil jsem na různé tréninkové kempy a soustředění, abych se zlepšil. Trénoval jsem a zkoušel, kam až to můžu dotáhnout – a dotáhl jsem to vlastně až sem. V roce 2010 jsem byl na prvním závodě ve snowboardcrossu tady v ČR. Všiml si mě můj budoucí trenér Marek Jelínek, který je dnes trenérem třeba Evy Adamczykové, a nabídl se, že mě bude trénovat. Od té doby spolupracujeme vlastně až do teď.
Mnozí si myslí, že už jsem se sportem skončil, ale rád bych kariéru uzavřel ještě jedním závodem – na Zimní deaflympiádě 2027 v Rakousku. Mám za sebou úrazy, operace i dlouhé pauzy, navíc už mám rodinu, ale věřím, že to zvládnu. Byla by to krásná tečka za mou sportovní cestou, i když soupeři už jsou často o deset let mladší a plní dravosti.
Říkáš, že tvůj první kontakt se sportem byla tedy atletika. Dali tě na ni rodiče, nebo jsi ji chtěl dělat sám od sebe?
Stalo se to tak nějak náhodou. I proto, že můj bratr dělal atletiku, věnoval se běžeckým disciplínám, zaměřoval se na vytrvalostní běhy a nechtěl, abych dělal to samé. Nakonec jsem proto šel na vrhačské disciplíny. Dali mě k trenérovi Rudolfu Mastíkovi. Byl to perfektní trenér, který si mě vzal pod svá křídla. Věděl, že jsem nedoslýchavý, a snažil se mi hodně pomoci. Díky němu jsem se dostal i na lepší pozice. Dostal jsem se na MČR, několikrát jsem vyhrál přebor Prahy. Na republice jsem byl vždycky do osmého místa, v první lize do pátého místa, v té době jsem byl ve starších žácích, později v juniorech.
Nakonec ovšem Rudolf Mastík nemohl v trénování pokračovat, tak mě předal svému známému trenérovi jménem Remigius Machura. Ten byl tehdy úspěšným trenérem koulařů, držel dokonce i rekord. Měl v té době také horší pověst, protože dopoval a přiznal to, dělal to kvůli zdraví. Můj trenér byl vždycky férový. Pod jeho vedením jsem se dostal až na Mezinárodní neslyšící atletický meeting, na ME, MS a nakonec i na deaflympiádu v Taipei. Byla to má první deaflympiáda a skončil jsem pátý. Nebyl jsem tak úspěšný ani spokojený, jak jsem mohl být, protože podle osobních rekordů bych se dostal až na třetí místo. Ale to je sport, beru to pozitivně.
Někdy se holt daří a někdy se nedaří.
Přesně tak. A to neplatí jen u sportu, ale i v životě. Na té deaflympiádě v Taipei jsem neměl svůj den.
To byla atletika, ke které mě vlastně přivedl můj bratr. Snowboardcross jsem si zvolil já sám, chtěl jsem ten sport dělat a na českých závodech mě viděl trenér Marek Jelínek, který mi osobně řekl, že mě chce trénovat, a společně jsme se do toho pustili. A byla z toho patnáctiletá spolupráce.
Ale ještě zpátky k atletice. Jaká byla po Taipei tvá další větší akce?
Pak jsem v roce 2010 přešel na zimní sporty. V roce 2011 měla být deaflympiáda na Slovensku, ale...
…Ta se nakonec nekonala.
Přesně tak, ta se nekonala. Musel jsem si počkat čtyři roky – vlastně tři roky, to jsem se poprvé účastnil MS, které se konalo v Rusku. A tehdy to zároveň bylo historicky poprvé, co se na takto velké akci jel snowboardcross, poprvé byl zařazen jako soutěžní disciplína. Do té doby se jezdil obří slalom, paralelní slalom a podobně.
A hned rok nato se konala deaflympiáda, opět v Rusku, v Chanty-Mansijsku. Poté jsem se měl účastnit ME, jenže tam mou hlavní disciplínu, snowboardcross, nezařadili. Byly tam komplikace ohledně toho, že je to drahé, že nemají rozpočet na to, aby mohli postavit dráhu. Tím se dostáváme k Itálii v roce 2019, kdy se konala deaflympiáda v Santa Caterině A tam prozatím moje snowboardová kariéra skončila, uvidíme, jak se to vyvine dál.
Tvé dosavadní úspěchy jsou tedy dvě zlaté medaile z deaflympiád?
Ano, dvě zlaté medaile z deaflympiády (2015 a 2019) a jedna zlatá z MS (2014). Přál bych si vidět do budoucnosti – olympijský hattrick by byl krásný, ale nechám se překvapit.
Který z těch závodů, co jsi zažil, máš nejradši? Nemusí to být největší akce, spíše mě zajímá, kde podle tebe byla nejlepší atmosféra, kde jsi třeba zažil strhující finále apod.
Každý závod je jiný a má svou kulturu. Na mé první letní deaflympiádě v Taipei byla úroveň srovnatelná se závody slyšících, vše bylo skvěle připravené, atmosféra i pocity nádherné. Naopak na deaflympiádě v Rusku jsem byl nervózní, navíc jsem se den před závodem při tréninku zranil – šlo o velký hematom na stehně a prasklou cévku. Lékaři mi po telefonu radili, abych nebral nic zakázaného, nasadili mi léky proti bolesti a druhý den jsem i tak závodil.
Možná je to osud, že jsem na každou deaflympiádu přijel zraněný. (smích) Před první zimní deaflympiádou mě týden před odletem trápila záda, před druhou dokonce celý měsíc. Ve Finsku se mnou tehdy denně to tam! 2019, Itálie pracovala fyzioterapeutka a postupně jsme dali záda dohromady. I díky tomu na to vzpomínám pozitivně. Ale to k tomu sportu patří. Pokud někdo chce být nejlepší, musí to občas risknout. Obzvlášť u snowboardcrossu je pravidlo: zastavíš – prohraješ.
A ještě k těm závodům – je nějaký závod, který se ti vryl do paměti? Ať už svým průběhem, nebo třeba prostředím?
Mně se stávalo téměř na všech mezinárodních závodech neslyšících, že jsem byl nervózní a moc jsem okolí nevnímal.
Kdybych měl vybrat jeden moment, tak v Rusku se mi stalo, že mě předvolali na dopingovou kontrolu. To bylo asi poprvé, kdy jsem se fakt polekal, co se děje, protože nikdy v životě jsem na něčem podobném nebyl. To byl pro mě silný zážitek.
Těžko se porovnává, kde se mi líbilo nejvíc, ale asi na zimní deaflympiádě v Itálii, ta měla svoje kouzlo. Tou dobou se mi měl narodit syn, a jak to pořád vypadalo, že porod opravdu proběhne ve dnech, kdy budu na závodech, uvažoval jsem o tom, že si zaplatím vrtulník, jen abych to stihl. Pak jsem zjistil, kolik to stojí, a velmi rychle jsem si to rozmyslel. (úsměv)
Během zimní deaflympiády měl i můj trenér Marek Jelínek MS juniorů ve snowboardcrossu ve Francii a byl tak ochotný, že odjel z důležitého závodu ve Francii a přijel na dva dny autem za mnou do Itálie na můj závod. Po zlatém závodě mě odvezl na letiště a pokračoval zpátky do Francie. A já letěl domů. Byl to nejlepší pocit mého života, ty se těžko popisují. Zpátky k závodům – každý závod má svoje kouzlo. Poté co jsem odjel několik mezinárodních závodů a trochu poznal ostatní závodníky, už mě zdravili: „Ahoj, tak co, pojedeš s námi na další závod?“ Měl jsem dobrý pocit z toho, že už jsme se znali, potkávali se, spolupracovali jsme a bavili se spolu. Bylo to skvělé.
Odhlédněme od závodů, nejen snowboardcrossem živ je člověk. Čím se krom sportu živíš?
Už skoro 17 let dělám na stavbě, jsem nejen řemeslník, ale řídil jsem i tým lidí, zadával pracovní úkoly a vyřizoval další koordinační záležitosti. Řešil jsem stavby od A do Z. A vedle toho jsem samozřejmě jezdil na tréninky a závody. Sám ze svého bych to moc neutáhnul, takže bylo velkou pomocí, že jsem se mohl opřít o Český svaz neslyšících sportovců, dnes se jmenují Český deaflympijský výbor. Ti mi hodně pomohli a byli hodně štědří, sám bych to nedal. Stavařině se věnuji dodnes.
A baví tě to?
Přiznám se, že už tolik ne. (smích) Po těch letech už bych chtěl dělat něco nového, ale v dnešní době je těžké se rozhodnout, proč vlastně začít s něčím novým. Přece jenom rozumím stavařině, tak proč zkoušet něco nového, co neznám vůbec.
To je logické. Ještě se na chvíli vrátím ke sportu. Sportuješ většinu svého života, z toho aspoň polovinu na vrcholové úrovni. Co bys poradil či vzkázal mladým sportovcům?
V první řadě je strašně důležitá trpělivost. Potřebují mít kolem sebe nějakou podporu, ať už je to podpora od rodičů, přátel, nebo trenérů. Samozřejmě vybrat si dobrého a kvalitního trenéra je těžké. Ale když děti nebo mladí mají touhu dostat se hodně dopředu, musí být trpěliví, musí si uvědomit, že tréninky potřebují nějaký čas, než přijdou výsledky.
Samozřejmě každá disciplína je jiná, úspěchy střídají neúspěchy, radost střídá zklamání, ale dostat se na tu nejlepší pozici v kariéře většinou trvá tři až pět let.
Například v atletice jsou začátky takhle dlouhé, člověk se učí a rodiče ho hodně podporují, společným úsilím do toho dají všechno, aby měl mladý sportovec chuť a motivaci. Po dobu zhruba tří let se bude zlepšovat v technice a poté už spíše zlepšuje kondici. Je to běh na delší trať a nic není hned. Hlavně to je podle mne strašně důležité – nic není hned – je potřeba, aby si děti, mladí, ale i jejich rodiče uvědomili, že musí být trpěliví. Rodiče by tomu měli pomoci a své děti motivovat, aby měly úspěch.
Bez podpory okolí pak dítě lehko ztrácí motivaci. V první řadě je potřeba trpělivost, v druhé řadě motivace a v třetí řadě velká podpora rodiny, příbuzných, kamarádů, ale i trenéra nebo spoluhráčů.
Ty jsi říkal, že mít dobrého trenéra je také velmi podstatné.
Je důležité na začátek vybrat trenéra, který je vhodný pro malé děti. Postupně, jak dítě roste a specializuje se, je dobré trenéra změnit nebo se poradit, kam dál. Nemyslím si, že je ideální mít po celý život jen jednoho trenéra – každý přináší jiný pohled na věc. I Eva Adamczyková má jednoho trenéra na techniku snowboardcrossu a jiného do posilovny.
Rodiče většinou dají dítě mladému trenérovi, třeba na atletiku. S postupem času je ale potřeba vyhledat lepší trenéry podle konkrétní disciplíny a posouvat dítě dál. Je také dobré si uvědomit, že sport není levný – každý má jinou náročnost, nejlevnější bývá třeba atletika.
Kde potřebuješ tretry, tričko a kraťasy.
Dalo by se to tak říct. Můžeš běhat kdekoliv, nemusí to být na stadionu. Naopak třeba malý hokejista musí mít výstroj, a když je dítě malé, každý rok musí mít nové a nové vybavení, protože roste, výstroj se musí obnovovat. Ani golf nebo tenis nejsou levné sporty. (smích)
Lyžování a snowboardcross vlastně také nejsou levné sporty. A přitom u těchto zimních sportů výbava vlastně není to nejdražší. Sportovci nemohou trénovat všude, ale musí se za sněhem přesunout.
Bohužel je to tak. Ještě bych doplnil, že neplatíme jen skipas a ubytování, ale v některých případech i trenéry. A v mém případě třeba i snowboardcrossovou trať. Pronájem na celý týden v Rakousku je v řádu stovek eur. Když je nás víc, můžeme se společně složit, ale i přesto jsou to další výdaje na pronájem tratě. Sport je drahý. Ale když v něm má člověk srdce a motivaci, tak se vždycky najde nějaké řešení.
Tomáši, jsi také v týmu Survivoru. O co vlastně jde? Je to něco jako Spartan Race?
Abych to vzal popořadě, musím začít spíš s Adventure Sport. Dříve jsem měl spolek, v rámci něhož jsem trénoval děti, převážně tedy slyšící děti, ve snowboardcrossu. Když se mi narodil syn, už jsem nemohl s mládeží tolik cestovat. Chtěl jsem se spíš věnovat synovi a přítelkyni. V tu chvíli můj projekt šel k ledu, byl nefunkční a přemýšlel jsem, co dělat dál, aby ta myšlenka nezanikla úplně.
Často jsem sledoval sportovní události mezi neslyšícími, ohluchlými, nedoslýchavými a lidmi s kochleárním implantátem a všiml jsem si, že v této komunitě chybí více atraktivních událostí, soutěží a zábavy. V tu chvíli jsem vůbec poprvé při přejmenování spolku na Adventure Sport přišel s myšlenkou nabídnout lidem se sluchovým postižením dobrodružství, zážitek, ze kterého si účastníci odnesou dobrou náladu.
Svou první akci jsem uspořádal ve spolupráci s Unií neslyšících Brno. Připravili jsme Den dětí s legem, děti dostávaly úkoly, třeba postavit něco podle předlohy. Soutěžilo se v tom, kdo bude při stavění co nejpřesnější nebo kdo postaví nejvyšší věž, která nespadne.
První větší akcí Adventure Sportu byl v roce 2024 Rodinný Survivor. Byla to akce podobná závodům jako Spartan Race nebo Gladiátor, ale v klidnější verzi – nešlo o čas ani o honbu za cílem. Byl to přírodní překážkový závod, na který mohli rodiče vzít i malé děti od čtyř let a společně překonávat překážky, plazit se, skákat a zkoušet různé úkoly. Akce trvala celý víkend: závod probíhal jeden den, ale společně se tábořilo, večer byla zábava a čas popovídat si.
Původně šlo o zážitkový běh pro rodiny s dětmi, brzy se ale chtěli přidat i skupiny a jednotlivci, kteří chtěli vyzkoušet něco nového a překonat sami sebe. Dostával jsem dotazy, zda je pro účast nutné vzít s sebou i svou rodinu. Smyslem Survivoru je být spolu – sejdou se rodiny, neslyšící i slyšící, tlumočníci, asistenti a dobrovolníci a všichni sdílejí zkušenosti i zážitky.
Loňský ročník v Přelouči zaujal i správce areálu, který projevil zájem o uspořádání závodu i pro slyšící. Do budoucna je to tedy možné. Už teď připravujeme na říjen akci „Hledání pokladů“ určenou pro všechny. Účastníci budou muset po cestě dlouhé 6–8 km rozluštit hádanky a šifry, aby našli poklad.
Jaké překážky v závodě jsou tvé oblíbené? U které překážky si řekneš „Tuhle si užiju nejvíc“?
Líbily se mi všechny překážky, protože jsme je chtěli mít přírodní, ne umělé, a s výsledkem jsem spokojený. Stavíme z toho, co v rámci možností seženeme, a bez sponzorů či dotací to není levné. Doufám, že se to brzy změní – musíme nejprve ukázat kvalitu a pak se financování bude zlepšovat. Nejvíc se mi líbí, jak na sebe překážky navazují: od plazení v bahně přes kladinu až po obrovský prak vysoký dva metry, ze kterého se střílí do vzdálenosti 20 metrů. Díky těmto zkušenostem vím, že je tu pořád velký prostor ke zlepšení, a věřím, že příště to posuneme dál. mladí mohli jednotlivé disciplíny vyzkoušet a zjistit, co je nejvíc baví. Součástí kempu bude také workshop pro rodiče – zaměříme se na to, jak děti efektivně podporovat, jak je nasměrovat do sportovních klubů, jak rozvíjet jejich motivaci, budeme mluvit i o tom, co jednotlivé sporty obnášejí. Do budoucna bych rád rozjel také snowboardovou výuku v Česku i v Rakousku a navázal na ni další podobné aktivity.
Kolik účastníků měl loňský první ročník?
Dohromady tam bylo 70 účastníků. Myslím si, že na to, že to byl úplně první ročník, a ještě zaměřený na neslyšící a nedoslýchavé, udělali jsme si docela dobré jméno, takže to považuji za poměrně velký úspěch. A co přijde v budoucnu, to se uvidí.
Jaká je aktuálně v Adventure Sportu tvá role? Jsi zakladatel, předseda, máš ještě nějakou pozici?
Ano, jsem zakladatelem spolku Adventure Sport a mým úkolem je, aby spolek Adventure Sport, z. s., plnohodnotně fungoval.
Snažím se vybudovat tým složený z lidí z komunity neslyšících i Neslyšících, současných i budoucích tlumočníků, asistentů a dalších zájemců.
Chci, aby se zapojil každý, kdo může něco přinést. V rámci Adventure Sportu usilujeme o vytvoření nezávislé organizace a fungujícího týmu, který dokáže pomoci spolkům, svazům či dalším organizacím s pořádáním akcí, soutěží a závodů. Aby tyto akce byly opravdu kvalitní, je potřeba mít silný tým lidí – a právě na tom teď pracuji.
Mimo to se budeme snažit organizovat sportovní kempy pro děti a mládež. Příští rok se jeden takový kemp bude konat, chceme se zaměřit na mladé a dospívající a na jejich motivaci, aby je jejich sport bavil.
Říkáš sportovní kemp, ale nemáš na mysli jeden konkrétní sport, že?
Plánuji uspořádat sportovní kemp zaměřený na různé sporty. Cílem je, aby si mladí mohli jednotlivé disciplíny vyzkoušet a zjistit, co je nejvíc baví. Součástí kempu bude také workshop pro rodiče – zaměříme se na to, jak děti efektivně podporovat, jak je nasměrovat do sportovních klubů, jak rozvíjet jejich motivaci, budeme mluvit i o tom, co jednotlivé sporty obnášejí. Do budoucna bych rád rozjel také snowboardovou výuku v Česku i v Rakousku a navázal na ni další podobné aktivity.
Čímž vlastně podpoříš hledání talentů.
Ano, ty talenty budeme moci nějak nasměrovat dál, k trenérům, ať mohou svůj talent více rozvíjet a jít za svými sny.
