SENIOŘI

Jedna kultura a jeden prostor

TEXT: Kamila Spěváková / FOTO: archiv Zdeňka Straky

Průkopníci české nedoslýchavé komunity ze zaniklého spolku Efeta se inspirovali v Německu a krátce po válce iniciovali vznik Veřejné školy pro nedoslýchavé v Praze. Škola byla od samého počátku přísně orální. Dnes potkáváme starší absolventy školy v klubu Společenství implantátových, ohluchlých a nedoslýchavých (dále jen SION) v objektu České unie neslyšících. Když se podíváte do očí osmdesátiletého zakladatele a vedoucího klubu ZDEŇKA STRAKY, důstojného staršího pána s brýlemi a bílým plnovousem, tak z nich vyzařuje plodný život a kultura neznakujících ohluchlých, která se liší od kultury znakujících neslyšících.

Trocha historie: vznik klubu SION

Pan Straka s nostalgií vzpomíná na dobu, kdy působil jako dopisovatel časopisu Gong. Dozvěděl se od členů Českého klubu ohluchlých (dále jen ČKO) a posléze i od tehdejší předsedkyně klubu paní Anici Dvořákové, že ČKO bude v průběhu roku 2006 převeden do ČUN a bude tam fungovat pod hlavičkou Klubu ohluchlých (dále jen KO). Vedoucím klubu byla zvolena paní Liliana Slánská. Vzpomíná si, že v KO začal působit v roce 2007. V tomto roce byl zvolen vedoucím klubu. V roce 2009 se rozhodl založit SION, protože byl KO mediálně zaměňován s ČKO. A také proto, že zahrnoval i členy, kteří ohluchli v dospělosti.

Přiznává se, že po založení SIONu pomýšlel na založení samostatného spolku. V této věci napsal i tehdejšímu ministrovi Jaromíru Drábkovi dopis s žádostí o dotace. Dostal odpověď, že nejsou peníze. Rozhodl se, že snahu o samostatný spolek nakonec vzdá, neboť pozoruje, jak jeho klub stárne a chuť na sdružování u mladších ohluchlých slábne. Mladší nedoslýchaví mají menší potřebu se scházet, než je tomu u neslyšících – znakujících. Proto už dále neriskoval a klub SION zůstal součástí oblastní organizace České unie neslyšících Praha.

Klub SION

Jedná se o malou neformální skupinu asi 30 osob, jejíž existence je dnes v ohrožení. Členové SIONu se navzájem znají ze školy. Preferují mluvenou češtinu a jsou závislí na odezírání. Místo tlumočení do znakového jazyka používají na veškeré aktivity přepis jako jeden z komunikačních systémů pro osoby se sluchovým postižením. Ohluchlí navštěvovali po ukončení vývoje řeči a vzhledem k získanému postlingválnímu sluchovému postižení v dětství školu pro nedoslýchavé, ve které fungovaly učební osnovy jako na běžných školách. V této škole byl pro ně rozhodující okamžik přijmout či nepřijmout novou identitu, ztotožňovat se nadále s normami nedoslýchavých a ohluchlých a stát se součástí skupiny. Někteří zjistili, že do ní patří a dál se v klubu scházejí.

MEDAILONEK – DĚTSTVÍ A MLÁDÍ 1942 Narození malého Zdeňka 1947–1948 Nedoslýchavost u pravého ucha (po prodělání dětské nemoci) 1950 Škola pro nedoslýchavé – Ječná 27, Praha 2 1956 Odborná škola zahradnická (studium), Kancelář prezidenta republiky (dále jen KPR ) – práce v roli řadového zahradníka v Královské zahradě 1969 Úplná ztráta sluchu (vniknutí vody do uší), nový život „v zajetí ticha“ 1974 Odchod z KPR (z důvodu komunikační bariéry) 1974–1977 Profesionální řidič u Pražských komunikací

Věděl jsi, že již zesnulý prezident ČUN Vladimír Buberle podporoval bilingvismus, tedy znakový jazyk a mluvený/psaný český jazyk? Mohou být členy SIONu i bilingvisté?

Přiznávám se, že raději ne. Vnímám bilingvisty jako odlišnou skupinu lidí, k níž členové SIONu nepatří nebo se s ní neidentifikují. Bilingvisté inklinují spíše ke znakovému jazyku.

Jak komunikuješ v SIONu, když se nepoužívá přepis?

Odezíráním. Důležité jsou vzájemná optimální vzdálenost, správné osvětlení směrem k obličeji a přirozená artikulace, postavení se v prostoru, aby na mě všichni členové viděli a mohli dobře odezírat. Navíc musím hodně hlasitě mluvit, aby mě slyšeli i ti, co mají lehčí sluchovou vadu.

Přinesla současná epidemie negativní dopad na členy SIONu?

Starší členové si museli dávat pozor, aby se nenakazili koronavirem. Přesto jedna členka, paní Liliana Slánská, onemocněla, ale naštěstí vše proběhlo bez komplikací. Dostala se z toho a neprojevily se u ní žádné následky. Všichni jsme jí drželi pěsti, aby se uzdravila.

Měli jste možnost setkávat se s členy SIONu v době nouzového stavu?

Během této doby byli někteří dost skleslí a vadilo jim, že byl klub zavřený. Nemohli se sejít a popovídat si. Skype nepoužívají, hůře se na něm odezírá. Někteří členové používají psané e-maily.

Byl jsem se všemi ve spojení. Pravidelně jsem jim posílal nejen zpravodajství z klubu SION, ale i články o různých tématech ze současnosti pro zasmání. Členům, kteří nemají PC, předávali ostatní mé případné vzkazy formou SMS.

Víš o tom, že majoritní společnost si plete pojem komunita s pojmem sekta? Dokážeš nám prosím vysvětlit rozdíl mezi nimi?

Komunita je společenství a pospolitost osob například v jedné organizaci, v jednom klubu, kde mají členové své aktivity. Uvnitř této komunity jsou specifické vazby jejich členů. Je vymezena hranicí, která je postavena na vlastním kulturním dědictví, společných zájmech i problémech. Nakonec – máme ji zde v ČUN, tedy Neslyšící s velkým N jako kulturní a jazykovou menšinu. Ale to není sekta. Pod pojmem sekta si člověk vybaví nějakou menšinovou náboženskou organizaci. Bývá také spojována s tzv. vymýváním mozků. Obvykle z toho nic dobrého neplyne. Ale u členů SIONu to vypadá jinak, neboť se jedná o širší komunitu, kde je kladen důraz na majoritní jazyk, přátelství, citovou vazbu k sobě navzájem, prostor vzájemné pomoci atd. Jisté tradice tu jsou. Protože máme k dispozici pěkný velký sál, jedné skupince se líbí u okna, druhá zase sedívá u vchodu. Navzájem se ale mají rádi. Prostě se to stalo jejich zvykem. Jinak je zvykem, že si všichni popřejí a dají své dárečky, když má někdo nějaké narozeniny či svátek. Prostě mezi mými členy panuje pohoda a vzájemné porozumění.

Na závěr bych se na něco zeptala: jak to vidíš s klubem SION v budoucnu?

Rád bych předal štafetu v pokračování tradice novému nástupci a mou podmínkou je, aby se v SIONu mluvilo pouze majoritním, krásným, bohatým českým jazykem. Důvod úbytku nových členů vidím v tom, že po listopadovém převratu zrušila školská vyhláška rozdělení škol na školy pro nedoslýchavé, žáky se zbytky sluchu a neslyšící. Všichni žáci s těžším stupněm sluchového postižení mohou být vzděláváni v prostředí s využitím znakového jazyka. A děti s lehčím stupněm nedoslýchavostí mají možnost navštěvovat školu běžného typu.

Moc Ti děkuji za zajímavý rozhovor a držím palce fungování klubu a objevení Tvého nástupce.

Na rybách

Beseda s hercem Petrem Kostkou na přání členů SIONu, kteří jsou vděčni za vynález přepisu pro uživatele českého jazyka, jenž jim nahrazuje chybějící smyslový orgán – sluch. Mladý pan Zdeněk jako řadový zahradník v Královské zahradě. V tehdejší době bylo nezvyklé nosit plnovous, obzvláště v hradních službách.

MEDAILONEK – STŘEDNÍ VĚK 1977–1992 Řidič u Svazu invalidů 1992–1996 Klub neslyšících při Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR (dále jen SNN ČR), Janáčkovo nábřeží, Praha 5 1992–2008 Dopisovatel do časopisu GONG 1996–1998 Pražský spolek neslyšících, (dále jen PSN) - Na Neklance, Praha 5 (člen výboru) 1998–2000 Česká unie neslyšících, (dále jen ČUN), Dlouhá ul., Praha 1 (člen výboru)

Členové klubu SION

Pan Zdeněk sportuje. Jezdí na elektrické tříkolce až 35 km/hod., na nákupy po Berouně a na zahrádku. Sportování v seniorském věku je jeho koníčkem.

NÁZORY O POTŘEBNOSTI KLUBU OČIMA ČLENŮ SIONU

„V Unii neslyšících se scházíme jen s osobami se sluchovým postižením. Slyšící společnost má jiný dorozumívací kód, kterému někdy nerozumím. Není tu většinou ani ochota z jejich strany k neformálnímu kontaktu. Jsme pro ně něco jako hlupáci.“

„Byla jsem ve škole jen s nedoslýchavými, kteří měli také sluch poškozený po nemoci. Znakovat se nesmělo. V té době jsme to stejně neuměli. Důraz byl kladen na odezírání.“

„Spojuje nás sluchové postižení. Babské drby jsou nevyčerpatelné.“

„Chodím tam ráda popovídat si se svými nedoslýchavými kamarády a s několika neslyšícími známými. Je tam příjemné prostředí, kde se dá posedět třeba při skleničce vína, piva a malého občerstvení, kde se nikdo nemusí hlídat, aby nemluvil moc hlasitě. Několikrát jsem měla i štěstí, že tam byli hosté z řad herců.“

„Pro mě je dost problematické se zúčastňovat akcí s běžnými seniory. Když je vetší společnost a řeknu, že špatně slyším, tak se jakoby v hovoru stáhnou. Pokud se sedí kolem velkého stolu, mohu se bavit jen s tím, kdo sedí vedle mne a naproti přes stůl. Proto ráda zajdu do klubu, mezi známé, přátele, kteří jsou na tom stejně se sluchovým postižením jako já.“

MEDAILONEK – SENIORSKÝ VĚK 2000–2005 PSN, Darwinova ul., Praha 4 (revizor, kulturní referent, dopisovatel Zpravodaje PSN) 2002 ČUN – ústředí, Havlíčkova, Praha 1 (práce s evidencí časopisů UNIE) 2003–2005 Poradenské centrum při PSN (ředitel, pracovník v sociálních službách) 2006 Vznik Klubu ohluchlých při ČUN, dále jen KO 2007–2009 vedoucí KO 2009 Změna názvu KO na Společenství implantovaných, ohluchlých a nedoslýchavých (dále jen SION) 2009 až dodnes vedoucí SIONu