ROZHOVOR: MILOSLAV ŠKARDA

TEXT: Kamila Spěváková FOTO: archiv Miloslava Škardy Život má pro nás nemálo překvapení. A to platí i u pana MILOSLAVA ŠKARDY. Ten nečekaně, ale zaslouženě obdržel 3. října 2021 krásné druhé místo v soutěži Senior roku 2021. Představitelé projektu SenSen Nadace Charty 77 jej vybrali z mnoha seniorů a ocenili jej tím jako výjimečného člověka.

Říká se, že budoucnost patří dětem, minulost seniorům. U pana Škardy je vidět, že tomu tak není. I ve stáří má budoucnost stále před sebou. Po odchodu do penze měl v plánu nejen odpočívat, ale i žít užitečně, bohatě a angažovaně. Rozhodl se totiž, že se vrátí k roli tlumočníka českého znakového jazyka (dále jen ČZJ). Během důchodu stihl obnovit některé aktivity, poznávat nové věci, rozšiřovat kontakty a zvyšovat tlumočnické zkušenosti a vědomosti. Jeho atypický přístup k seniorskému životu stojí za to. Dle jeho vyprávění mu jeho stávající schopnosti pomohla rozvíjet a procvičovat bohatá sportovní a trenérská dráha v produktivním věku. Tento třiaosmdesátiletý muž velký jako hora je důkazem toho, že aktivní životní styl zpomaluje stárnutí.

Až do poslední chvíle jsem netušil, že mě přihlásily dvě kolegyně, Monika Boháčková a Hana Trsková, které svou snahu nenápadně dotáhly do konce. Asi měsíc před konáním chystané akce jsme měli sraz a tam mi kolegyně řekly, že si musím udělat volno v neděli odpoledne a že to bude překvapení. Po srazu mi pořád vrtalo hlavou, o co vlastně jde. Konečně nadešel ten den; jedna z kolegyň mě doprovodila do tajemného kostela na Pražské křižovatce na Praze 1. Když jsme společně vešli do objektu náležejícího Nadaci Dagmar Havlové, dostali jsme se na přední místa v sále. Pořád jsem si lámal hlavu, proč mě tam pozvali?

Po slavnostním zahájení vystoupili Jiří Suchý a Jitka Molavcová se svými známými písněmi, to mi na chvíli pomohlo přijít na jiné myšlenky. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že pana Suchého nominovali do síně slávy. Po skončení úvodu došlo k vyhlašování – sálem náhle zaznělo, že bylo nominováno dvaapadesát seniorů z celé republiky. V duchu jsem si říkal, že to číslo je hezky vysoké. „Slyším 3. místo a jméno, 2. místo a… moje jméno! To se mi snad zdá, nebo slyším dobře?!“ Ucítil jsem ve svém těle náhlou změnu emocí – stoupající tlak, bušící srdce. Zkrátka jsem byl mimo. Tak intenzivní emocionální zážitek jsem snad nikdy nezažil. Bylo až neuvěřitelné, že jsem byl oceněn jako druhý senior v republice. Když jsem si přisedl s diplomem ke kolegyni, tak měla prý pocit, „že to se mnou asi sekne“.

To nevím, neboť na pódium jsem šel ohromený a moc jsem nevnímal. Ale domnívám se, že při mém výběru byl zohledněn fakt, že i v době pandemie jsem chodil mezi uživatele ČZJ tlumočit, zejména v nemocnicích.

Ano, pomáhal jsem neslyšícím v těžkých chvílích. Na poslední chvíli jsem asi zachránil před smrtí minimálně dva neslyšící, protože se mi podařilo přes jejich kamarády zavolat rychlou záchrannou službu. Takže od této situace se pak všechno odvíjelo.

K tlumočení jsem se dostal díky tomu, že jsem vyrůstal v rodině neslyšících rodičů, kde komunikace probíhala v českém znakovém jazyce. Brzy jsem začal tlumočit různé záležitosti svým rodičům i neslyšícím uživatelům ČZJ, až do mé první svatby. Po svatbě se situace změnila. Dal jsem přednost rodině,

Obecná škola chlapecká v Kročehlavech (mladý Míla sedící v první řadě jako pátý zprava)

Mladý házenkář Míla s oddílem Kovosport Kladno (stojící první zleva)

práci a sportovní a trenérské kariéře. Tlumočení jsem tak na dlouhou dobu pověsil na hřebík. Nebyl jsem víc než 40 let ve spojení s neslyšícími. Ale pořád jsem byl v kontaktu s ČZJ, protože jsem znakoval se svými rodiči.

Ano. Když se blížilo seniorské období, tak jsem přemýšlel o tom, že bych chtěl být nadále užitečný a že bych chtěl stihnout to, co jsem propásl v produktivním věku. Napadla mě myšlenka podat pomocnou tlumočnickou ruku našim znakujícím spoluobčanům. Když mi bylo něco přes 60 let, tak jsem šel do zaslouženého odpočinku. Osud mě však brzy zavedl do Pražského spolku neslyšících v ulici Na Neklance v Praze 5. Moje nabídka byla vítaná, další tlumočník se každopádně hodil. Než jsem ale mohl začít tlumočit, musel jsem nejdřív absolvovat kurz pro tlumočníky.

Ano, domníval jsem se nejprve, že budu mít čas odpočívat, když budu dělat „jen“ na poloviční úvazek. Spletl jsem se. Nejprve jsem začal pracovat na dohodu o provedení práce na 300 hodin ročně, poté jsem přešel na pracovní smlouvu na půl úvazku u Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Ale k mému tlumočení postupně přibývaly různé kurzy a různá školení v rámci dalšího vzdělávání. Navíc jsem byl z rodiny, která používala starší podobu českého znakového jazyka. Musel jsem se proto hodně naučit. Upřímně řečeno, měl jsem ze začátku v hlavě zmatek. Svářily se ve mně můj znakový jazyk a znakovaná čeština, přičemž zmatek byl podporován novými poznatky ze školení. Na některých školeních mě totiž tlačili do znakované češtiny, na jiných zase do znakového jazyka, ale naučil jsem se žít s dobou. Nejpřínosnější byl pro mě roční kurz na Filozofické fakultě UK v roce 2009. Začal jsem znakový jazyk i znakovanou češtinu používat na základě individuálních přání mých klientů. Tlumočení mě baví. Klienti mě stále chtějí a potřebují. Momentálně jsem zaměstnán v Centru pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj a jako externista působím i v Centru pro zprostředkování tlumočení pro neslyšící.

Mám početnou klientelu lidí, hlavně starších uživatelů ČZJ, kteří se na mě obracejí a většinou chtějí při různých záležitostech jenom mne. Málokdy si vyberou jiného tlumočníka. To mě velmi těší, vědomí, že mě vyžadují a že jsou se mnou spokojeni. Ale chodím i za neslyšícími, které vidím poprvé.

Nevím, jestli se dá tlumočení u lékařů a v nemocnicích považovat za nějakou veselou záležitost, ale je to pro dobro neslyšících klientů, protože jsou rádi, že s sebou někoho mají. Vždy jim tam dokážu plně přetlumočit jejich zdravotní i jiné problémy. Za to jsou neslyšící, myslím, velmi vděční.

Vděční, že netápou a že se vždy dozvědí diagnózu.

Druhá svatba v roce 1978

Krásná zpětná vazba pro pana trenéra Škardu (stojící vpravo) od hazénkářek Slavie Praha v podobě titulu Mistr ČSFR v roce 1991.

Vzpomínám na jednu příjemnou příhodu; z jedné mé bývalé klientky užívající znakový jazyk se stala uživatelka kochleárního implantátu. Domníval jsem se, že se osamostatní a že mě po zákroku nebude již potřebovat. Naopak, mýlil jsem se. V rámci zdravotní rehabilitace se na mě pořád obracela s žádostí o tlumočení. „Já vás potřebuji, já sice slyším spadnout špendlík, pískat hrnec, vařit vodu, tohle všechno, ale mluvenému slovu nerozumím,“ vysvětlovala mi. Jeden dva roky jsem s ní k její plné spokojenosti chodil na různá vyřizování. Byla to pro mě nová, praktická a příjemná zkušenost.

Jako tlumočník dodržuji etický kodex. Překládám záležitosti z mluveného do znakového jazyka a naopak. Víc nemohu. To znamená, že během tlumočení nemám právo zasahovat do problémů klienta, tedy mu radit, nějak nabádat, zasahovat do jeho záležitostí atd. Ale setkávám se s nepříjemnými záležitostmi svých klientů. „Protože se mi někdy protiví nebo jsem proti tomu, jak strana, které tlumočím, zachází s neslyšícím. Kolikrát říkám – prosím vás, to nemůžete udělat! Nenechávejte je podepsat to, dokud jim to nějaký tlumočník nevysvětlí!“ Stává se mi, že pozměním svoji roli na ochránce.

Jedna moje klientka byla obětí podvodu ve věci předváděcí akce. Nejmenovaná firma ji bez přítomnosti tlumočníka dotlačila k podepsání smlouvy, které nerozuměla, takže netušila, o co ve skutečnosti jde. Na odstoupení od smlouvy už bylo pozdě. Snažil jsem se to za ni vybojovat písemně. Nakonec to dopadlo tak, že paní, kterou dotyčná firma zneužila, musela tři čtvrtiny z celkové dohodnuté částky ve výši asi 160 tisíc zaplatit a zbývající čtvrtinu jsem „zachránil“.

Dříve jsem hrával aktivně házenou a poté jsem dlouho působil na pozici profesionálního prvoligového trenéra. Trénoval jsem nejprve mládež pro vrcholový sport, pak nejvyšší soutěž mužů i žen. V roce 1991 se staly ženy Slavie Praha mistryněmi ČSFR. Celé všední dny jsem trávil na hřišti a víkendy na sportovních utkáních. Byl jsem neustále v pohybu. Od té doby jsem věrný sportu. Také chodím zpívat do pěveckého sboru nebo pravidelně dělám spíkra a časoměřiče na ligových utkáních Slavie Praha. A snažím se samozřejmě věnovat rodině. Navštěvujeme se. Všichni se vlastně vzájemně respektujeme a máme se rádi.

Moc si nestěžuji. S druhou manželkou žijeme celkem v pohodě, život máme docela pestrý. Jsem většinou pryč, ale manželka chodí naštěstí na zkrácený úvazek do zaměstnání, takže ji tolik netrápí, že je často sama doma. Přiznávám se, že to se mnou má někdy těžké, ale jsem takový, už se asi nezměním. S manželkou také navštěvujeme Klub seniorů na Jižním Městě. Dokud mi budou sloužit ruce a nohy, tak budu dělat to, co mě baví.

Samozřejmě. Jezdíme pravidelně na jednodenní i vícedenní výlety organizované spolkem. Minimálně jednou za měsíc u nás a minimálně jednou za rok do zahraničí. Vloni jsem byl například na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku. A také na Moravě, kde jsme byli zrovna ten večer, co ji zasáhlo tornádo, a my jsme byli asi 20 km od postižených míst.

Jako dlouholetý člen Pražského spolku neslyšících v Modřanech bych rád viděl i mladší generaci mezi svými. Problém vidím v tom, že současné technologie berou mladým lidem čas na návštěvu klubů, osobní kontakt s přáteli, spolkovou činnost atd. Přál bych si, aby se to výhledově trochu změnilo a kluby neslyšících dokázaly přitáhnout mladší generaci k sobě. A všichni se mohli více scházet a družit se mezi sebou.

Na dvou fotografiích pan Škarda v objetí kompletní početné a funkční rodiny. S takovou rodinou se v současné době moc nesetkáváme.