Každého nejspíš občas napadne, jestli to, co dělá, je to pravé. Pochyby a příležitosti nás vychylují z trajektorií a posílají na nové oběžné dráhy. Také já si někdy říkám, jestli lezu na tu správnou horu. Zda bych neměl stoupat spíš na tu vedlejší, která se z té mé vyjímá v závoji mlh jako vhodnější nevěsta pro mé úsilí. Pak si však vedle mě na hotelové snídani sedne Michael Cunningham a usrkne kávu, objevím dosud neznámý esej Susan Sontagové nebo spatřím frontu, která se z DOXu táhne na čtení českých autorů. Tehdy mám pocit, že jsem na svém místě. Nevím, který jiný tuzemský časopis může přinést exkluzivní rozhovor s Michaelem Cunninghamem a dalších dvanáct stran věnovat Susan Sontagové. Svět, který mám rád, reprezentují lidé jako oni: liberální, velkorysí, tvůrčí, nároční, charismatičtí. Hora, na kterou lezeme, je ve skutečnosti studna srdce, do níž se spouštíme. Vánoce se pro to zvláště hodí.
