SVK JIB

SVK

JIB

STREET JE VELMI SPECIFICKÁ DISCIPLÍNA SNOWBOARDINGU. KDO HO JEZDÍ, TEN VÍ, A KDO NE, TEN BY SE O TOM MĚL DOZVĚDĚT V NÁSLEDUJÍCÍM ČLÁNKU. PŘIPRAVIL SI HO PRO VÁS MATĚJ NEDOROLÍK ZE SLOVENSKA, ZE ZEMĚ, KDE NEMAJÍ SNOWPARKY NA RŮŽÍCH USTLÁNO, A PRÁVĚ PROTO LOKÁLOVÉ ČASTO BROUSÍ ULICE!

text: Maťo Nedorolík, foto: Peter Mercell

Jezdit street je velká dřina. Proč? No schválně si to srovnejte s běžným ježděním ve snowparku. Přijdeš na svah, všechno postavený, tři hoďky jezdíš a máš nasázeno milion triků a natočeny tuny záběrů. Na streetu je to ale jinak. Přijdeš na spot, tři hodiny tam všechno připravuješ, a potom, jestli se ti zadaří, tak z toho máš třináctisekundový záběr. A když si naplánuješ, že si za den chceš dát dva tři street spoty, je potřeba se nad tím hodně zamyslet a strategicky si rozložit síly. A stejně ti to mnohdy nepomůže, protože dost často se stane, že několik hodin stavíš skok a na konci už seš tak vyřízenej, že nedokážeš jít jezdit, a vše musíš odložit na druhý den. Na druhou stranu, mnohdy je tohle rozhodnutí dobrá volba. Na streetu je totiž potřeba být ve stoprocentní koncentraci, protože stačí malá nepozornost a můžeš skončit na betoně, schodech, v roští, ve zdi, či dokonce na silnici, a to nikdo nechce. Proto je nejlepší jezdit

triky, který máš v parku na litry. Na ulici je většinou umění se už na překážku dostat tak, aby ses na ní cítil v komfortu a měl dostatek rychlosti. Všechny tyhle nepříjemnosti jsou však vynahrazený tou atmosférou. Jsi venku s kámoši, pracujete na společným dílu a zažijete kopec srandy. Všichni se hecujete a společně si zakřičíte při odjetým triku. A přesně tak to probíhalo i při photosession pro Board. Dohromady se dala parta jiberů z celýho Slovenska, jezdil jsem já – Matěj Nedorolík, Adam Košík, kluci z Liptovskýho Mikuláše – Patrik Paulínyi, Zolo Strcuľa, Julo Petrík, Lukáš Kalužák a Laško. Jako centrum ježdění se zvolila Banská Bystrica, kde je hodně spotů a kluci už je maj nakoukaný z léta. Pro session do časáku se pak udělal užší výběr, aby to na fotkách vypadalo zajímavě a kreativně, prostě aby to nebyl jen obyčejnej panďulák kdesi na railu. Jak už bylo řečeno, street je kolektivní věc, a někdy bývá dost obtížný vybrat spot, který by se líbil úplně všem v partičce. Měl jsem vyhlídnutý takový monument, ale nikomu se na ježdění nepozdával, takže

jsme na něj zbyli jen dva – já a fotograf Peťo. Příprava proto zabrala dost času, protože ruce na lopatu byly jen čtyři, ale o to s větším zanícením makaly a asi za dvě hodiny měly hotovo. Samotný ježdění pak netrvalo moc dlouho, padlo to do deseti pokusů, nějaký olíčka, pár tweakedů, víc se tady nedalo. Dopad byl totiž na betonovou zídku, kterou pokrývaly tak dva centimetry sněhu, takže masakr na kotníky. Zbytek party mezitím připravoval další spot, kam jsme se s Petěm hned přesunuli. Cestou se tedy ještě dočerpala energie v potravinách, kde Peťo zaskóroval krabičkové kakao „Brejky“, aby vydržel fičet celou

1

2 3 4

noc. A to se hodilo, protože v plánu byla noční session. Street za tmy, to je atmosféra, kterou nutno zažít. Neni moc vidět, nikde nikdo, mega zima, hukot generátoru, světla halogenu a nebe poseté miliardou hvězd. Chystali jsme se na kaskádovitý rail s dopadem do šikmého banku a jezdili to všichni, kromě mě, protože já byl z toho házení lopatou úplně vyřízenej. Fotograf Peťo si sice frčel na „Brejky“, ale do toho ještě musel polykat antibiotika, takže se udělala jedna pěkná fotka Zolova nosepressu a šlo se do postele. Velmi si vážím toho Peťova nasazení, ač v nemoci, byl ochotný nafotit, co bylo potřeba, a neměl kecy. Ráno jsme si dali sraz na dablkinku v části zvané Bakoška. Tenhle dablík je velmi zrádný, vypadá příjemně a realita je přesný opak. Zlom je na něm přísný a dokáže pořádně ztrestat jakoukoliv

nepozornost či zaváhání. A to se stalo i nám. Zolo se vysekal při prvním testovacím pokusu, já při druhém a odneslo to moje stehno a už sem pak nejezdil. Nakonec se ale klukům zadařilo a Paťo má na sekačku fs 1 do ss 50-50. Přesunuli jsme se do nedalekých Lázní Sliač, kam se nejdřív nikomu nechtělo, ale na konec se tam všem líbilo. Terasa uprostřed kopce, přírodní rozjezd na rail do dropu a dlouhý šikmý dopad. Já se Zolom jsme už nejezdili, a tak tam Adam vyplesknul bs noseslide výtrh tailgrab. Julovi Petríkovi se spot taktéž moc líbil a jeho pokus o fs 50-50 fs 54 ven s dopadem a.k.a. „Král škorpión“ zůstane všem navždy v paměti. Nakonec si ale odvezl krásný cab 1 do 50-50 fs 3 ven, dali jsme si jednu společnou fotku a jelo se spokojeně domů. Následující den měl jet Julo s Petěm fotit nějaké věci na spoty v Donovalech, ale kvůli pádu z fs 54 na railu

už jezdit nemohl. Trochu to vyvolávalo u Peťa stres, protože do článku chyběla jedna fotka, ale nakonec jsme to vymysleli tak, že se v BB objeví další víkend a něco uděláme. Bylo proto dost času přes týden postavit náskoky a očekávat příjezd party z Čech, Máry Ježka a Honzy Lohynského. Kluci byli den předtím na Big Airu v Kremnici, kde se jim v závodě zadařilo, ale taky z toho byly řádně unavený. Sraz jsme měli u monumentu u dálnice, ale nakonec se ukázalo, že tu chybí i s bungee lanem rychlost. Bylo to smutný, chvíli

jsme truchlili, ale muselo se jít dál. Vydali jsme se na spot do Sasovej, druhého největšího sídliště na Slovensku. Nájezd byl připraven u paneláku, ale bohužel ho velmi milý strejda z prvního patra rozkopal. Bál se totiž, že mu vesmírní lidé z nájezdu skočí přes okno rovnou do pokoje a on pak uvidí červené kuličky. A tenhle strejda se objevil i v momentě, kdy jsme tam přišli s deskami. Kluci to nejdřív chtěli řešit slušnou cestou, ale neoblomný pán začal být podrážděný a nepříjemný. Nepomohly žádný sliby, omluvy... Tak jsem mu to nakonec vysvětlil já velmi stručně, a to, že jestli má problém, tak aťsi zavolá policajty, anebo ať nám ukáže papír, že je majitel pozemku. Na to strejda neměl jak reagovat, zalezl zpátky do bytu a mohlo se jít jezdit. Překážkou byl strašně dlouhý rail, každej si na něm dal asi milion pokusů o 50-50 dojeté až na konec, ale podařilo se to jen Márovi Ježkovi, který si tak z BB odvezl pěknou památku. Stejně velkou radost měl i Peťo, článek byl z jeho strany hotov. Ještě nám tedy řekl, že pokud chceme, můžeme nějaký fotky udělat s naším místním fotografem. To byla výzva pro Vlada „Dodiaka“ Lukáča a.k.a. Pretty Flacko Dodiss. Skvělej týpek, typickej fotograf s posunutým vnímáním světa. Přemejšlel i nad kariérou rapera, ale nechce ohrozit top hvězdy, takže se zatím do toho nepouští. Fotit snowboarding s námi začal tuhle zimu a každým zmáčknutím spouště se zlepšuje. Je prostě motivovaný a hodně ho to baví. Sem rád, že zapadl k nám do party a doufám, že i v budoucnu bude pokračovat ve focení a rapování v ulicích a na street spotech. Kdybych to měl celý na závěr shrnout, byly to skvělé dny. Sešla se výborná parta, užili jsme si kopec srandy a podařilo se nám vyprodukovat materiál, s kterým jsme spokojený. O tom ten snowboarding je. O kámoších a zábavě. Díky všem, kteří se zúčastnili, a těším se na další zážitky a produktivní dny v ulicích.

1

2