ROZHOVOR/ HONZA NEČAS

H N

Honza Nečas pochází ze severních Čech, před třiceti lety se narodil v Mostě, odkud ve třinácti přesídlil do nedalekého Litvínova. Ve škole neměl nikdy problémy. Chvíli chodil na základku se zaměřením na matematiku, pak na jazykovku, střední absolvoval na obchodce a na vejšce zakotvil v Praze na ekonomce. Odtud ho sice po třech letech kvůli docházce vyhodili, ale přestoupil na soukromou finanční a správní do Mostu a teď 5. února má státnice a bude z něj inženýr ekonomie. Odmalička ho rodiče vedli k hokeji a lyžování, mamka byla lyžařská trenérka, ale v nějakých deseti došlo v Nízkých Tatrách k osudovýmu setkání. Neči spatřil z lanovky snowboardistu a věděl, že to je ono. Následovalo škemrání doma, až se zadařilo a s bráchou dostal napůl snowboard, velkou rybu Vasa na tvrdý vázání. První dva roky se o prkno střídal, bráchu to ale nebavilo, takže měl Honza prkno většinou sám pro sebe. Ve třinácti pak Ježíšek pod stromeček nadělil vlastní snowbič a Neči s ním trávil každý pátek až neděli na Klínech, kopci nad Litvínovem. O jeho závodní kariéře rozhodl silvestrovský pobyt v Čenkovicích v Orlických horách, kde Neči slavil Silvestra. Na místním malým kickeru si dával svoje oblíbený saltíčka popředu i pozadu, který měl zmáknutý z Klínů. Čenkovickej shaper Honzík ho přitom viděl a hned ho zval na závody, který se tu jely někdy v lednu. Neči to odmítal, tvrdil, že jezdí jen tak pro zábavu a nikdy závodit nebude, a taky do Orlických hor to bylo z Litvínova daleko. Nakonec se rozhoupal, vyrazil a po příjezdu na místo zjistil, že místní skůček byl přestavěnej na poměrně macatej kicker. Od boardcrossařky Lenky Kudláčkový si proto pujčil kombinézu chráničů, vrznul tam backflip a 360, a vyhrál. Byl z toho tak nadšenej, že čekal na vyhlášení, který se samozřejmě o hoďku a půl zpozdilo, takže pak jen tak tak chytil vlak a domu na sever dorazil v snb kompletu, protože se ani nestih převlíknout. Víkend nato hned pádil na závody do Bedřichova, kde se seznámil s partičkou kolem Záji a Kutila, a to byl i začátek jeho profi snb života. Zajímavý výsledky Nečiho sportovní kariéry pocházejí například i z kolečkových bruslí, na kterých se stal juniorským mistrem republiky ve vertce, a dokonce i ve slalomu. Jenže pak jim v Mostě vertikálku rozebrali a byl konec. V tý době už ale sbíral úspěchy ve snowboardingu a za těch šestnáct let profiridera se dvakrát stal vítězem ČP, jednou byl druhý a jednou třetí, a je dvojnásobný Mistr ČR v Big Airu. Na mezinárodní scéně tam například má 7., 9. a 11. místo z mistrovství světa ze Španělska, Kanady i Rakouska, nebo 6. flek na New Zealand open TTR. Nejvíc si ale cení, že dokázal přijmout výzvy nových triků a od první umotaný 360 to posunul až do trojitý rotace přes hlavu, která na něj čeká letos v sezóně. Já už si vůbec nepamatuju, kdy sem tě viděl poprvý. Nejspíš na nějakejch závodech, dělal sem ONZA

jeden čas rozhodčího českýho poháru.

Já si myslim, že to bylo na první fotce v Boardu, EČAS co mi nafotil Hofík. My máme na Klínovci chatu a na sjezdovce tam tenkrát měli takovou bedýnku, ze který jsem dělal salto popředu. A pak mi taky vyšla sekačka bs rodea z Neklidu, která mi zabrala asi osm pokusů a děsný nervy, protože fotit pro Board je vždy srdcová záležitost. To já si vybavuju tvojí fotku z Klínovce, jak tam děláš air přes auto na silnici... Takovej premiérovej českej road gap, haha. To bylo o něco pozdějc, ale pořád v období strašnýho punku. Já to chtěl skočit za každou cenu, strašná KDO ZNÁ HONZU NEČASE, TEN MUSÍ POTVRDIT, ŽE JE VELMI TĚŽKÝ SI šílenost... Dopad měl asi sedm metrů s kopce, pak byla

HO NĚJAK ZAŘADIT. PROSTĚ TENHLE KLUK SI ŽIJE ŽIVOT VLASTNÍM ZPŮSOBEM, KTERÝ JEDNOMU PŘIJDE SVÉRÁZNÝ A DRUHÝMU TŘEBA JAKO Z JINÝ PLANETY. ROZHODNĚ JE ALE SNOWBOARD HONZOVA ŽIVOTNÍ LÁSKA, KTERÁ HO DÍKY JEHO VYTRVALOSTI I TVRDOHLAVOSTI PRÁVĚ

DOVEDLA NA SEDMÝ MÍSTO NA MISTROVSTVÍ SVĚTA. text: Radek, foto: Peter Mercell

rovná pěší cesta pro chataře, a potom dál pokračoval svah. Dal sem si rovňáka a následně zkoušel bs 1, ale přistál tak dva metry před pěší cestou, zapích se do ní a katapultovalo mě to tak vysoko, že jsem dopad až úplně dolu pod tu druhou stráň, hlavou asi metr od nějakýho betonu.

Ty sis to vždycky pušoval do strašnejch nesmyslů.

Já taky nechápu, jak jsem to vše přežil v tak dobrým zdraví. Třeba na tenhle road gap sem se musel rozjíždět z hrozný dálky, na začátku jsem to jen tak rozkejval, pak se to pomalu rozjíždělo a teprv tak patnáct metrů před odrazem byl strmej kopec, že sem moh nabrat rychlost. Do momentu odrazu jsem vlastně ani nevěděl, jestli je to skočitelný. A kdybych to nepřelítnul, rozmlátil bych si o svodidla na krajnici nohy... Takže ježišmarjá!

Kterej byl vlastně ten tvuj nej road gap života?

Hmm, jednou jsem skákal přes vlak... Pak jsem taky skočil přes cestu na skútru, jezdil jsem na tom první den a Zája mě poslal na let přes silnici, hehe. No ale asi nejvíc byl road gap na Mt. Baker. Byli jsme tam s Ride teamem, kluci si chtěli nafotit nějaký zatáčky v lese a pokusit se o stavbu nějakého kickeru. Jenže já zjistil, že se tam nachází nejznámější roadgap na světě a chtěl stavět skok přes cestu. Blbý bylo, jak jsme tam přiletěli na jaře, že nebyl prašan. Všude jenom dušan, co tahal za nohy, ale podařilo se mi najít celkem ok spot ve stínu. Kluci mě s tim vyhlásili, že to jezdit ani stavět nebudou. Takže jsme se pohádali do krve a já řek, že tam zůstávám a skočím si to, i kdyby mi to měl někdo nafotit na malej foťáček a já jet zpátky sám. Naštěstí se pak ke mně přidal Zája, že do toho pujde, takže jsme to postavili. Myslím, že je to jedna z mých top pěti fotek kariéry, cvaknul mi jí David Blažek.

Už i těch tvých pár odpovědí v tomhle rozhovoru dokazuje, že si jdeš vlastní cestou, vystupuješ ze stáda. Tenhle způsob života asi vyvolává různý kontroverze...

Zrovna teď sem o tom přemejšlel na mistrovství světa. Rozhod jsem se, že udělám triple ve finále. Ale jak jsme se o tom se všema bavili, tak mě ten můj názor zvyklali a já to vzdal. Pak jsem se ale utvrdil, že budu bojovat, že to dám, protože bych byl nešťastnej, kdybych to nezkusil. Prostě pro mě neni cesta zpět. To ale mnohdy vyvolává rozepře s lidma kolem mě, zvlášť když má někdo taky svůj názor a nedokážeme se shodnout, třeba i na hovadině. Mně myšlení toho druhýho přijde tak nelogický, protože vidim tu svou cestu, a prostě si to udělám podle sebe, a pak je to mnohdy složitý. Taky mě napadlo se poptat pár lidí, jak mě vnímaj. A zjistil jsem, že maj pocit, že nejsem jednoduchej a dost svuj. To mě překvapilo, protože mi přijde, že dokážu s každým mluvit, s každym vyjít, hehe. Ale určitě nejsem člověk, co by vyvolával konflikty.

Dost problémovou pověst máš právě v reprezentaci. Čím to? Nedokážeš se srovnat se systémem? S pravidly? Měl si problémy i ve škole?

No, tak třeba já nikdy v životě nebyl za školou. Což si teda dodneška vyčítám, že sem to nezkusil. Jen dvakrát jsem dostal třídní dutku, na základce a na střední, a to ještě kvůli strašnýmu nedorozumění. Z chování sem měl vždycky jedničku... Prostě když ten systém a pravidla jsou pro mě logický, a to neznamená, že s nima musim úplně souhlasit, tak je dokážu přijmout a respektuju je. Jenže pak jsou věci,

který nedávaj hlavu a patu, nebo nejsou úplně čistý, tak s tím se nedokážu smířit. Ale nikdo se mě nemusí bát, nejsem člověk, kterýho by sis vzal do týmu a on by ti ho převrátil vzhůru nohama, to spíš naopak. Prostě mi jen vadí, když lidi lžou, kradou a nedrží slovo. To se vždycky ozvu! Nebudu přeci ohýbat záda... Každej by se měl v takový situaci ozvat.

V závodním snowboardingu řízeným lyžařskou federací vyvolává jeden z problémů fakt, že spousta lidí hulí jointy, ale to se právě kvůli dopingovým testům nesmí. I když čert ví, jak to s tím bude, protože když už je i v Americe v mnoha státech marihuana legální, tak s tím budou muset něco udělat...

Já vůbec nechápu, proč chtějí THC brát ve sportu jako drogu, když všichni moc dobře znají účinky. Když někde závodíš, tak to poslední, co potřebuješ, je bejt zhulenej. Vždyť v závodě musíš být plně zkoncentrovanej, jet na sto procent, veškerou sílu a energii soustředit do svý jízdy. A uklidňovací prvek jako marihuana by byla v ten moment katastrofa... Teď ale antidopingová komise udělala změny v limitech. Dřív bylo maximum 10 nanogramů THC v krvi, což je takovej zbytkáč, kterej se ti ukazuje třeba i měsíc po tom, co si zahulíš. No a teď ten limit posunuli na 150 nanogramů!

To je hustý, protože když si dáš jointa, tak máš v momentě největší zhulenosti něco přes 200 a po pěti hodinách ti to klesne na nějakých 30...

Já hlavně nechápu, proč si lyžařskej svaz, a vlastně i široká veřejnost, myslí, že marihuana je problém snowboarderů. Je to záležitost celý mladý generace, všichni totiž hulej, a je jedno, jestli na něčem jezdíš, nebo ne.

Někdy v začátcích svý kariéry si mi vyprávěl, jak se pro život zajišťuješ tak, že si z našetřenejch a vyhranejch peněz kupuješ v Litvínově byty. Že se snad daj pořídit za nějakých šedesát tisíc... Jak ti tahle investice vyšla a zajistila tě pro život?

Tak to sem ti řikal, když mi nebylo ještě dvacet a měl byty dva. Teď je mi třicet a bytů mám dvacet, hehe. Pořád jedu, pořád se tim zabejvám. Už je tý práce s nemovitostmi ale tolik, že to nestíhám, a tak jsem si na to najal člověka. Necejtim to tak, že by mě na můj budoucí život zajistil snowboarding. A to sem měl ještě štěstí, že jsem začal jezdit v době, kdy v tom ještě byly peníze a byl to jeden velkej mejdan. Asi nejlepší období prožil Martin Černík. Snowboarding zažíval boom, firmy se to snažily narvat na východ, a Martin se stal takovym ambasadorem, přes kterýho to sem dostávaly. Já se objevil vzápětí, takže jsem ještě chytil dobu, kdy se za ježdění dávaly vejplaty. To už je všechno pryč a pochybuju, že se to vrátí. Nicméně já na tom snowboardu nikdy nebyl tak dobrej, abych si tim dokázal zaopatřit život. První dva byty, každej za devadesát tisíc, jsem si koupil z brigády v Anglii, kde jsem byl makat dvakrát po sobě na čtyři měsíce. Další pak přišly ze snowboardingu, z různých prizemoney ze závodů, ale když už máš bytů víc, tak ti nájem generuje nějaký peníze a za ně se dají nakupovat další nemovitosti.

Kdo ti v těch bytech bydlí? Nějaký sociálně vyloučený osoby, hehe?

Ne, to ne. Ty byty jsou úplně průměrný, já do nich vůbec neinvestuju, protože mi to lidi vždycky ukradli. Třeba jim končil nájem a odešli s novou kuchyňskou

linkou. Zajímavý je, že čim lidi vypadaj slušnějc, tim horší to je. Ale co člověk, to jiná nátura, jinej životní příběh. Měl jsem třeba týpka, kterýho zruinovala manželka až do bankrotu, a byl úplně nadšenej, že bydlí u mě.

Ty už teď ale kromě školy, snowboardingu a pronajímání bytů, taky chodíš do práce. Co děláš?

Dělám ředitele průmyslový zóny u Litvínova – Záluží a znamená to, že dělám úplně všechno. Zajišťuju komunikaci mezi majiteli areálu a nájemníky, plus do toho se starám o veškerý servis jako elektřina, voda, odpady, ostraha. Na severu se hodně krade, třeba teď tam strašně mizely kabely ze zaparkovanejch aut a vozejků, takže jsem zařizoval kamerovej systém a hlídače. Pak je v areálu i spousta

objektů, který se musí renovovat, aby se daly pronajímat, takže zařizuju i stavební práce.

Máš tam nějakou halu prázdnou, že by se tam třeba postavil skatepark?

Jo, jedna fungl nově zrekonstruovaná by na to byla výborná. Ale teď tam máme takovou starou, co dřív sloužila jako kotelna hlubinnýho dolu. Celou jsme jí vybourali a vevnitř je to tak hnusný, až je to dokonalý. Dal by se tam třeba naházet sníh, ale to by teda musel nějakej napadnout, udělala by se tam cestička a skákalo by se skrz vokno ven. No a tam by projíždělo auto s railem na střeše a ty bys ho trefil a udělal nějakej trik, hehe. Ale zpátky k tý práci. Hodně často řešim problémy nájemníků mezi sebou, kdy se kvůli něčemu nemůžou domluvit. Starý chlápci, majitelé firem, a hádaj se jak malý děti. Ale jsem strašně rád za tenhle job, beru to jako obrovskou zkušenost, při který se spousty naučim. A taky mám pod sebou tým osmi lidí, a to je teprve mazec.

Když to všechno slyšim, tak je jasný, že se nebojíš žádný výzvy. Proč se ti teda nechce snowboardovat na Aljašce, což je skoro každýho sen?

Já tam mám takový dva aspekty, co mi vadí. Je to strašně daleko, musíš tam letět, a ještě složitě. Neni to tak, že bys sednul do Lufthansy, který věřím, a doletěl až pod kopec. Prostě mám strach z lítání, a když mi popisovali kluci, jakým malým hydroplánem letíš na základnu, tak to by se mi nelíbilo. A na kopec taky musíš lítat, vrtulníkem, a tim sem letěl jenom jednou, když mě loni vezli do nemocnice po pádu z mé první triple session v Livignu a nebylo to nic moc... A druhá věc je, že ty hory jsou na mě veliký. Já sem kluk z Čech, co zná místní kopce, sníh a zimu, ale vůbec neví nic o vysokých horách. Kdybych jezdil na Aljašce, tak bych jen tupě poslouchal, co mi nějakej guide říká. Už dvakrát jsem si sjel s lavinou, a nebylo to nic velkýho ani hlubokýho, ale měl jsem z toho strašnou paniku. Takže to cejtim, že Aljaška pro mě představuje větší riziko než skočit triple. Ale jako mám takovej cestovatelskej sen, alternativu, a tou je Japonsko. Tam nejsou nijak prudký, ale jsou docela členitý, terén se hodně mění. Ve snowparku v Hemavanu je to spíš o skákání, kickery jsou postavený pro začátečníky a pokročilý, do toho nějaký rail. V Tärnaby mají skoky menší, ale zase tu stojí platformy s mnoha jib překážkami, kde se dá vyblbnout. Pravda, v těch mínus 25 stupních mrznou lehce prsty u nohou, ale v resortu je fajn zázemí a člověk si může zajít na teplej čaj.

Hemavan má i českou stopu v podobě shapera Honzy Hůrky...

Honza tam teď šejpuje v Tärnaby, má na starosti celej park a je to fakt zlatej kluk, protože díky němu se nám celej výlet povedl. Ukázal nám spoty, zařídil ubytko, pomohl v jednání s resortem, prostě byl naše spojka. Patří mu za to velký dík. Jo a vlastně mě

ještě zval, ať tam na jaře dorazim na heliboarding, že to tam mají za úplně skvělou cenu. Sice se toho lítání bojim, ale protože se pak nejezdí v lavinových polích, asi tam vyrazim. Na cestu do Švédka budu mít krásné vzpomínky, jel jsem tam s dvouma klasikama a na místě nás čekali úžasní lidé.

Teď ses vrátil z MS v Kreischbergu, jak to hodnotíš?

Je strašně zajímavý, jak olympiáda ten snowboarding vždycky nakopne a jak ten snowboarding na olympiádě je pro normální lidi zajímavá disciplína. Prej to patří k tomu nejsledovanějšímu, takže teď se uvažuje třeba o tom, jak se nějaký jiný sporty vyškrtnou a na příští olympiádě se pojede Big Air. Nejspíš maj diváci ten snowboarding jako takovou exotickou disciplínu a choděj na to jako do divadla nebo do cirkusu. Jenže pak olympiáda skončí a následující dva roky ty FIS závody, pořádaný lyžařskou federací, moc závodníků nezajímá a začne se to zase řešit až dva roky před olympiádou, kdy se začíná jezdit kvalifikace. A protože tam každej chce, když už je to závod, co sledujou dvě miliardy lidí, tak teprve pak ty FIS kvalifikace bývaj zajímavý.

A změnil se nějak snowboarding na repre úrovni

padá strašně moc prašanu a jezdí se po mírnějších kopcích mezi stromama.

Všechno, cos teď řek, chápu. Ale právě proto mě překvapuje, že se nebojíš rozjet sedm pětek na kicker a poslat to třeba třicet metrů do dálky ve strašný rotaci do ledovýho dopadu!

Já to cejtim tak, že to na tom kickeru mám plně pod kontrolou, tam prostě neni nic, co by někdo jinej moh ovlivnit. Než se pustim do nějakýho tripla v ledu, tak si ten skok prohlídnu, projdu si to, skáču si rovně, třeba i dva dny, než to tam pošlu. Prostě neni věc, co by mě překvapila... Leda tak, kdyby někdo hodil na dopad lopatu nebo hrábě, hehe, ale to se nikdy nestane. A v porovnání s tímhle je pro mě ta Aljaška jak loterie.

Většina fotek pro tenhle rozhovor vznikla v Hemavanu, kam jsme s tebou vyrazili na výlet hnedle po Vánocích. Jaký to tam bylo?

Ježdění ve Švédsku je jinačí, než jak ho známe u nás. Zaprvý je tam úplně jiná příroda, jiná architektura, jiná kultura a celkově život. Takže už jen pro tenhle zážitek se tam vyplatí vyrazit a zajezdit si. Na místo jsme z Prahy jeli autem, protože jsme měli spousty výbavy na focení, ale dá se tam i zaletět a letenka se dá pořídit v kombinaci s permanentkou. Místní kopce

po tom, co holky loni na olympiádě získaly jako jedny z mála českých sportovců medaile?

Tak třeba dřív měl každý v reprezentaci nějaký budget a mohl si sám určit, co si za to pořídí, to znamená, jestli si koupí letenku na závody do Kanady, nebo radši třikrát pojede někam po Evropě. Letos už žádnej budget nemáme, změnil se systém a je to nějaký složitý. Účast na závodech platí svaz, ale my už si nemůžem určit, kam pojedem, a rozhodujou o tom kvóty. A to nejen podle výsledků, ale i podle počtu závodníků na jednotlivých závodech. Před olympiádou totiž jezdilo 140 chlapů a 100 ženských na závod, FIS to nezvládal, tak to letos omezili na 90 lidí. Takže najednou se ukázalo, že teď můžou jezdit jen dva lidi z ČR. Maj to sice celý placený, ale všichni ostatní, co předtím měli aspoň ten budget a mohli si za něj koupit třeba sezónku do Rakouska a trénovat, teď nemůžou jezdit po závodech a nemůžou si ani nic koupit. Z mýho pohledu reprezentanta jsem na tom hůř. Teď na mistrovství světa to ale bylo super. Jeli jsme na to trénovat, koupili si ze svýho permice a ubytování, ale pak jsme přijeli na MS a bylo to ubytko placený, a dokonce sem ani nemusel přispívat na benzín do auta. Supr, jsem za to rád. Jenže to se nesmim podívat na týmy z okolních zemí...

Třeba na Slováky?

Tam si nejsem jistej, jak to maj. Ale šéfa jim tam teď dělá Marek Hliničan, to je snowboardista srdcem i duší a dává do toho úplně všechno. Po závodech Slováků najednou jezdí víc a sbíraj cenný zkušenosti, do toho posílaj Klaudii na speciální kemp do Ameriky. Teda, Klaudie má fakt talent, ta si to zaslouží, má šanci udělat díru do světa. Třeba teď na MS získala bronz, to je pro Slovensko velký úspěch. Ale já vlastně ani nemůžu k tý naší reprezentaci nic říkat, protože jsem smluvně vázanej, že nesmím vypouštět nic negativního. Jinak dostanu od svazu pokutu! Tak snad sem neřek nic špatnýho, nejsem si toho vědomej. Prostě to vidim tak, že tahle sezóna je na tom finančně hůř než loni.

Jestli sem to dobře pochopil, tak teď má pár lidí všechno, a ty bys spíš preferoval, aby mělo víc lidí míň?

No já ani nevim, kdo co má, a ani mě to nezajímá. Třeba Šárka, ta je dobrá, má výsledky, potřebuje jezdit a určitě si zaslouží, co dostává. Stejně tak jako Eva Samková nebo Ester Ledecká, jsou to šikovný holky, a měly by mít největší budgety, aby se tomu sportu mohly věnovat naplno. Ale prostě říkám jen to, že dřív jsem měl nějaký budget a mohl jsem si určit, že si za něj koupim sezónku do Rakouska. A to teď neni. Ale malinko vidim pozitivum v tom, že jsme jako jezdci řekli, že se nám to nelíbí, a svaz teď s náma na tohle téma začal komunikovat.

Tvý sedmý místo na MS tady bylo v médiích oslavováno jako životní úspěch. Myslíš, že to bude mít nějaký pozitivní dopad u tvých sponzorů?

To vůbec, to si nemyslim. Já vlastně ani nevim, jak to tady bylo mediálně prezentovaný, dyť já se před hodinou vrátil. V Rakousku jsme byli zavřený v pensionu v horách a neměli žádný zprávy. Ale jsem rád, že jsem tam mohl ukázat loga svých sponzorů, že se ten záznam a fotky dostaly do médií. Takže určitě byli rádi a třeba příští rok dostanu opět podporu, hehe. Co si budem namlouvat, je mi už třicet, a největší potenciál maj lidi mezi osmnácti a dvaadvaceti. Tak snad díky výsledku i příští rok budu mít výbavu a nebudu muset řešit, kam si pujdu koupit vázko a jestli si kalhoty nechám na dvě sezóny, hehe.

Třeba se najde nějakej sponzor, co tě viděl v telce, a dá ti hromadu peněz, abys moh jet natočit video do Japonska.

To by bylo samozřejmě super. Ale reálně to vidim tak, že si na to budu muset vydělat. Proto taky chodim do práce, protože ve snowboardingu už nejsou peníze. Jak byla krize, lidi i firmy změnili svoje návyky, nikdo už tolik neutrácí a všichni šetří na horší časy. Takže to neni jízda, co to bylo. Kdyby přišel nějakej sponzor a řek mi, že mi věří, že jsem jedinej, kdo tu skočil triple, a že mě chce podpořit, abych jel na olympiádu, tak bych to bral. Jenže nikdo takovej neni, tak musim chodit do práce, tim mám na ježdění míň času a nejezdim na sto procent. A když něco v dnešní době neděláš naplno, nemáš šanci promluvit do první padesátky jezdců.

Takže si celkem rozumně usoudil, že letos je to tvoje poslední závodní sezóna.

Já novinářum na tiskovce řek, že je to moje poslední MS, protože si nedovedu představit, jak za dva roky skáču triply na ledu. Když to člověk má pod kontrolou, je to bezpečný. Když to necejtí, protože nejezdí každej den, tak si nemůže dovolit takhle skákat. Proto si myslim, že už nebudu tak vyježděnej a přenechám svý místo dalším, mladším. Teď jsou tady mladý kluci, který by účast na takhle velký akci mohla posunout dál. Na MS byli nováčci ze Slovenska, tak jsem jim tam radil a pak je v závodě sledoval. Bylo vidět, že si z toho velkej kus odnesli. Takže rád ty zkušenosti předám dál!

A co teda na tuhle poslední závodní sezónu, kdy to ještě máš v nohách, chystáš?

No já na tý tiskovce řek, že je to poslední MS, a novináři z toho udělali konec kariéry.

To já vim, že nekončíš, já se ptám na poslední „závodní“ sezónu!

Uvidim, jak to proběhne na svazu, kde se řešilo spousty věcí, a vůbec nevím, jestli mi dají repre smlouvu na příští rok. Dostanu, nedostanu, je to jedno. Po loňských zkušenostech, kdy mě nesmyslně diskvalifikovali po tom, co jsem vyhrál celej českej pohár, tak jsem si řek, že už nepojedu žádný závody u nás. Určitě teda žádný oficiální závody, nějakej lokální contest si klidně dám. Teď bude ještě svěťák v Kanadě, v USA, tam nevim, jestli se dostanu, ale pak se pojede světový pohár ve Špindlu a tam bych se chtěl zúčastnit. A příští rok uvidíme. Jsem připravenej skončit, ale třeba se ještě něco stane a budu další rok pokračovat. Jinak ale konec kariéry ještě nehlásim, určitě už to ale nebudu směřovat k tomu, abych jezdil za svý peníze do Kanady skákat v mínus třiceti do betonu. To prachy radši vezmu a pojedu na tři tejdny do Japonska, budu si zkrátka plnit vše, o čem jsem ty závodní roky snil.

A ve Špindlu letos pošleš ten svůj triple?

Hrozně bych chtěl, je to cíl mý sezóny. Prohlásil jsem, že dokud neodjedu triple, neskončim se snowboardingem, a stojím si za tim. Klidně i kdybych tam měl mít ruku na zemi na dopadu, ale prostě to odjedu. Zkoušel jsem triple rodeo, triple backflip a teď sem dělal switch triple 12, a cejtim, že by tam šel i switch triple 14. Krásně se to tam točí, stačilo by v tom poslednim flipu naklonit hlavu k levýmu rameni a byla by čtrnáctka... Ale je potřeba na to mít skok a já doufám, že ho najdu. A hlavně vnitřně vim, že až se mi tohle povede skočit, že už nepujdu po dalších jinejch tricích, a lidi kolem mě si konečně oddychnou, protože maj vždycky nervy, že se někde přerazim. Kdysi sem si řek, že skočim double, v době, kdy to pro mě bylo úplně nepředstavitelný. A najednou těch doublů umim devět. Takže teď dám triple a konec, protože nějaká čtverná rotace už je nesmysl. Naučit se 360 a 540, to neni rozdíl, to dáš za měsíc. Jenže třeba posun z desítky na dvanáctku znamená dva roky práce, ale potom ta euforie z toho vrácení je obrovská. Každým novým trikem člověk přijímá výzvu, a vlastně když o tom teď přemejšlim, tak skoro přestávám chápat, proč se o ten triple tak dlouho snažim. Jasný, pak přijde ta radost, štěstí, ale to se dá získat i z jinejch věcí, ne jen ze sportu. Nejspíš ale ten triple pro mě bude znamenat, že se stanu členem nějaký rodiny vyvolenejch, protože tenhle trik bude vždycky hustej a ne každej, kdo jezdí na snb, si může říct, že to skočil.

A myslíš, že se ti nebude po závodech stejskat?

Já sem teď odmít jet na pohár do Deštnýho, a je to vlastně poprvý, co jsem odmít závody a byl jsem úplně v pohodě. Stejskat se mi možná akorát tak bude po tom cestování. Když člověk dělá snowboarding vrcholově a dlouho, tak prostě zvlčí. Já jsem teď

40 1/ tak tohle je můj první pokus o handplant v životě. ve švédsku, v hemavanu u místní zlaté rozhledny, který se říká goldendick. rozjížděl jsem se ze střechy u věže, vyjel na lampu, nohy si nechal vystřelit nad hlavu a přes ruku to poslal dolu do dopadu. dost mě překvapilo, že se mi to hned na ten první pokus podařilo odjet

2/ skoky ve flachauwinkel mně sedí, triky mně padaly hned. začal jsem dvěma sedmičkama, další jízdu poslal devítky a tady mám fotku z toho třetího runu, kdy už to byla fs 10 rotace. odjížděl jsem odsud v tak dobrý náladě, že z toho na mistrovství světa bylo sedmý místo! (foto: přemek vida)

třicetiletej zdivočelej kluk, pro kterýho je práce výzva, a tak se tam snažim a nechci to vzdát, ale jak jsem vlk, tak čekám, že se něco stane a přijde změna. Už se teda v práci víc orientuju, chodim tam šťastnější, ale pořád je to zvláštní pocit. Takže se závoděnim skončim rád, s cestováním ne. Ono mě na těch závodech taky sere, že kvůli televizi a sponzorům se jezdí v podmínkách, který jsou životu nebezpečný, a já pak kvůli nějakým, s odpuštěním hovadům, riskuju svoje zdraví. A bohužel jsem tuhle situaci už zažil mnohokrát.

Když nebudeš závodit, bude spousta času. Co třeba nějakej splitboarding?

To je taky cesta. Já ale začínám se vším pozdě a přetahuju. Takže většina riderů skončí se závoděním v šestadvaceti a začnou chodit po horách,

heliboardujou a třeba ve třiatřiceti, když založej rodinu, tak se na to vykašlou a dělaj třeba trenéra. Já jak jsem to přetáhnul, tak už nemám tolik času, takže si nemyslim, že se tomu budu věnovat osm let. Myslim, že tak na dva roky si to zkusim... Ale já třeba teď začal na běžkách, to mě baví, a na Vánoce dostal lyže, abych se s tim kvůli splitboardingu skamarádil. Zapsal jsem se totiž na takovou expedici do Himálajů, kde se šlape na nějakou sedmitisícovku, asi čtyři dny, ale pak si člověk dá dolu ten nejdelší možnej freeride na světě. Tak uvidíme, jak to dopadne. Ale určitě bych si chtěl se splitem prochodit český a slovenský hory.

A vrhneš se do snb byznysu?

To ne. Aby sis otevřel shop nebo měl nějakou distribuci, tak to chce velkou počáteční investici, a mně to přijde jako velký riziko. Vůbec nedokážu odhadnout, jak se ten trh bude vyvíjet, stačí když se kouknu na zprávy. Tady za barákem se nám válčí, tamhle se na nás řítí maniaci, začíná se střílet na ulicích... Mladý jsou navíc zalezlí doma u IT zařízení, ty jo, já si nedovedu představit den, kdybych neběhal venku a nehrál aspoň hokej s tenisákem. Rodiče volali z vokna: Honzo, domu!, a já škemral o pět minut navíc. Dnešní rodiče neví, jak děti vůbec dostat ven. Takže snowboard, a celkově sport, bude upadat a víc se profesionalizovat. Věnovat se tomu bude pár vyvolenejch, který tomu daj celej život, a ostatní lidi se na ně budou chodit dívat jako na nějakou show do cirkusu. Zbytek populace bude lenivý a stráví svůj život u počítače a mluvením o velkých plánech. Takže nevidim snowboarding růžově, abych to dělal jako byznys. Pro vydělání peněz jsem třeba teď začal obchodovat na americký burze s akciema, jedu si zlato, Teslu, Apple, hehe.

By sis moh koupit svýho sponzora, Quiksilver...

Jeden čas byl QS dokonce asi na 75 centech za akcii. Jenže nevidim tam budoucnost, ta firma je teď vedená manažerama, který nezajímá nějaký ježdění, Vezmu to trochu zeširoka. Když sem začínal jezdit závody, tak nás tam na kopci bylo padesát a jezdili jsme všichni hodně podobně. Poslední tři roky je to tak, že se tu vystřelilo pár jezdců, třeba šest, a teď si vem, že chceš taky závodit, což znamená jet přes celou republiku, všechno si zaplatit, a nemáš šanci bejt lepší jak sedmej, tedy nic nevyhraješ. Lidi to proto přestalo bavit, takže teď závody jede čtrnáct kluků, těch sponzorovanejch, kterým to platí firmy, a zbytek na to kašle. A ta cesta pro děti od počítače by znamenala chodit ven, do sněhu, do zimy, tři roky jen tak jezdit po sjezdovce, aby se naučily zatáčet, a potom jít nějakým způsobem dopředu, nejlíp k triplům. A na to potřebuješ trenéra a podmínky. To je tak strašně nedosažitelný, že ty masy, který dřív dělaly snowboarding a bavilo je to, protože měly šanci

se chytit, tu nebudou. Lidí s prknem bude ubývat, a protože maj všichni rodiče blíž k lyžování, dopředu pujde freeskiing. Pro mě snowboarding v začátcích znamenal být součástí skupiny lidí, co mě bavili a naplňovali. Jezdili jsme jako jedna nerozlučná parta a zlobili se snowboardama v ruce. Dnes skoro žádný partičky mladejch sígrů na snowboardech nevidím a je to škoda.

A kdy skončí snowboarding pro tebe?

To je úplně jednoduchý. Nikdy! V deseti sem to viděl poprvý a okamžitě se to stalo mojí životní láskou. A dalo mi to tolik... Vlastně celej muj život je snowboarding. Vše, co jsem zažil, vydělal, nastudoval, potkal, co mi prošlo rukama, moje životní zvraty a lásky, vše prostě bylo díky snowboardu. A věřim tomu, že mi to tyhle radosti bude přinášet i dál. Jak přesně, nevim. Třeba si koupim alpine prkno a budu jezdit v sedm ráno po sjezdovce manšestr, hehe, což mi teď přijde jako úplná blbost, ale co já vim, co si budu myslet za dvacet let. Nebo budu dělat expedice na místa, kde se normálně nejezdí. Čert ví, co bude, já ale určitě budu snowboardovat.

ale jenom tabulky a čísla. Ale jako když obchoduješ s akciema, tak je nejdůležitější to, že máš informace. Takže kdybych věděl, že se v QS něco velkýho chystá, co by mohlo zahejbat s akciema, tak vezmu dolary a koupim. Jenže stejně by to byla dlouhodobá investice a já dělám jen krátký transakce, třeba koupim a prodám třikrát za večer.

Jo, jak ten Karel Janeček, co vydělal miliardy a teď má x ženskejch najednou...

Ten je strašně hustej. Vystudoval Matfyz a vymyslel si program, kterej mu sám nakupuje. Je to šílenej matematickej vzorec, ale protože udělá x set transakcí za den a má to spočítaný, tak mu z toho sedmdesát procent vyjde. A běží to samo a on jen počítá prachy. Já to jedu v menšim, hehe, sedim u toho po večerech, vydělám třeba šedesát dolarů za den a jsem spokojenej.

Ještě bych ti chtěl na závěr položit otázku o snowboardu. Už si na to tedy tak trochu odpověděl, ale stejně... Myslíš, že ten snowboarding skončí jako akrobatický lyžování a bude se tomu věnovat patnáct lidí na světě?