Prachatice, konečná

poslední kemp 2010

nikita ivanov 2004

text: Hormon, foto: archiv

Prachatickej summer camp je ve skejtový komunitě fenomenální akcí. Událost, kterou si užívala každoročně začátkem léta jak starší generace skejtrů, tak dnešní omladina, letos po pětadvaceti letech končí. Otec summer campu Míra Bartoš po čtvrtstoletí tradice usoudil, že „Samr“ je za zenitem a tentokrát to bylo už doopravdy naposledy. Co to vlastně ale znamená a čím vůbec tahle akce pro skejtovou obec byla? Svátek prkýnkářů

Myšlenka skejtovýho summer campu vznikla v polovině osmdesátých let v hlavě Martina Kopeckého. Pan Kopecký byl tou dobou hlavou českýho skateboardingu, a protože se mu podařilo tehdy uchytit skate jako sport pod hlavičkou Svazu socialistické mládeže, dokázal se v našich krajích skateboarding slibně rozjíždět i přesto, že tehdejší režim vlivům ze Západu (čímž tenhle Realizaci campu tak dostal na starost prachatickej rider Míra Bartoš, kterej od tý doby, někdy úplně sám, někdy s pomocí kamarádů, organizoval kemp až doteď, celejch pětadvacet let. Náplň kempu vypadala rok co rok velmi podobně – čtyři až pět dní v kuse, přes den skejtovačka, závody s kámošema a večer za zábavou, buďto na místní diskotéky, přímo do města, nebo někam do klubu. Co se ale střídalo, byl ráz akce, její atmosféra, návštěvnost a pochopitelně skejtový disciplíny, neboť skateboarding jako takovej si za tu dobu prošel velkym vývojem. „Atmosféra kempu se měnila zhruba každejch pět let,“ vzpomíná Míra Bartoš a popisuje, jak byl v prvních letech kemp hlavním svátkem tehdy celý český skejtový komunity, která byla tehdy hodně úzká a semknutá. „Spousta lidí považuje za úplně nejlepší summer campy právě ty úplně první dva. Poprvé to byl jen českej kemp, spíš tak na zkoušku, a podruhý už byl mezinárodní.

americkej sport byl) nebyl vůbec nakloněnej. Skejtovej summer camp se už tehdy konal kdesi ve Švédsku a USA, a protože se tenhle nápad místním hodně zalíbil, rozhodli se kluci uspořádat camp i v tehdejším Československu. Jihočeský Prachatice tehdy hostily asi nejlepší U rampu v republice a samotný město, brána Šumavy, vypadalo se svou malou rozlohou a přírodou okolo jako parádní místo pro konání akce tohohle typu.

mark gonzales 1987

Přijeli sem tehdy profíci ze Západu, pro který bylo Československo exotická země. Mysleli si, že spíme na stromech, a najednou tu viděli krásný holky, levný pivo, a hodně lidí už tehdy navíc mluvilo trochu anglicky, takže z toho byli nadšený.“

Jiná doba, jiný mrav

Hodně se ale ráz kempu změnil po revoluci, kdy tehdy skejt začínal bejt masovou zábavou a do původní komunity přibylo hodně naplaveniny, která měla do charakteru starejch srdcařů sakra daleko. „Tahle generace byla trochu zvrhlá. Když se jelo někam na závody, tak se ničily hotely, kde se spalo, jednou sem zažil i to, že na summer camp přijela parta kluků a měla v kapsách praky, kterýma stříleli do voken,“ říká o týhle době Míra. „Spousta lidí z mý generace tehdy ze skateboardingu odcházela, protože to nebylo už to, co měli rádi.“ Na druhou stranu ale v devadesátejch letech na kemp jezdili profíci ze Západu i Ameriky a Prachatice rok co rok hostily velký počty skaterů a pořádnou atrakcí byli i pro místní prachatickou omladinu. Ne vždy ale „víc“ a „větší“ znamená „líp“ a „lepší“. „Pro mě coby organizátora byl nejhorší rok 1996, desátej ročník kempu. Mark Gonzales s sebou tehdy přivezl asi dvacet profíků, a my jsme navíc akci pojali možná trochu megalomansky a přijela sem neskutečná banda lidí. Stál tu bungee jumping, trampolíny, prostě obrovská produkce. Navíc to byl nejvíc průserovej rok, kdy lidi po večerech chodili městem, prošlapávali auta a dělali bordel,“ říká Míra zpětně o zlomovym roce kempu. „Já sem měl tehdy dost práce s organizací, takže jsem šel vždycky spát už třeba v jedenáct, a pak mě ráno budila kriminálka a brala mě na krizový zasedání, kde mi vždycky přednesli, co se všechno událo za noc. Lokální noviny tehdy začínaly titulkem ‚Prachatice zažily noc hrůzy‘. Za ten tejden sem zestárnul tak o deset let.“ Paradoxně to byl pro spoustu lidí legendární ročník, protože parkem jezdily jména jako Tom Penny, Omar Hassan nebo Bucky Lasek, což byly tehdy nedotknutelný ikony, a večery byly plný neskutečnejch kalebních orgií. V Prachaticích tehdy ale nezůstal kámen na kameni a pochopení domorodců pro „svátek prkýnkářů“ kleslo na bod mrazu.

podepsaná fotka gershona mosleyho 1994

tim brauch 1995

Zpátky do undergroundu

Během dalších deseti let se ale summer camp změnil stejně závratně jako od prvního ročníku do krizovýho roku 1996. Autor článku se do Prachatic podíval poprvý coby malej zajíc někdy v roce 2004, kdy ještě na kemp zavítal třeba Billy Marks se Split týmem. Od tý doby už ale žádný profíci do parku nejezdili a i z řad

samotnejch skaterů na akci vyráželo čím dál míň lidí. „Poslední roky vypadá summer camp zase víc tak, že se sejde jedna parta kámošů, nejezdí se sice tak intenzivně a ‚závodnicky‘ jako dřív, ale ta atmosféra v devadesátejch letech byla zase mnohem víc sobecká, neosobní. Teď se vrátilo to kamarádství,“ komentuje Míra vzpomínky na posledních pár ročníků. Ale i v týhle době mohl člověk potkat v Prachaticích dost zajímavých lidí, ať už bandičku havířovských srdcařů, který sem jezdili poctivě rok co rok, anebo třeba některý lidi ze skejtovýho byznysu, který kemp navštěvovali už v osmdesátejch letech. O akci, která by ale poutala pozornost celý skejtový scény v Česku, či dokonce i na Slovensku, už ale nemůže bejt řeč.

Skateboarding je dneska někde jinde

Skutečnost, že se prachatickej summer camp z obrovský akce smrsknul zase na spíš menší událost, je pravděpodobně způsobená několika faktorama. Za prvé, skatepark už svojí povahou patří do kategorie starších, či dokonce vysloužilých, a zejména povrch parku je tak drsnej, že člověk za těch pár dní vždycky slušně odrbe skejta. Summer camp se tak logicky stal spíš výletem kalícím než jezdícím, což prostě spoustu lidí samo o sobe přilákat nedokázalo. Dalším důvodem je určitě skutečnost, že skateboarding je dneska větší a samotný „jádro“ českýho skateboardingu není ani zdaleka jednotný. Kupříkladu většina lidí, která u nás jezdí závody v bowlu, se baví trochu jiným způsobem než třeba špička český streetový scény, která je v mnohým uzavřenější do sebe. Takže tyhle různý skupinky ani nemaj moc velkou potřebu se družit mezi sebou a vcelku přirozeně se rozprchnou na jiný akce. A samo sebou jde i o to, jak řada skaterů z Česka a Slovenska vnímá středobod léta Mystic skate cup, na kterej se sjížděj, aby viděli velký jména světovýho skateboardingu, a Prachatice, kam už nikdo z hvězd posledních pár let nedorazil, pro ně v týhle konkurenci neobstojej.

Co bude dál?

Ať už to je, jak chce, Míra Bartoš si letos řekl, že je se „samrem“ konec a že 25. ročník bude i ročníkem konečným. „Posledních pár let už jsem byl z organizace hodně unavenej a chtěl jsem to vlastně jen dotáhnout do kulatýho pětadvacátýho čísla,“ poznamenává ke konci kempu. „Začal jsem se ptát, pro koho to vlastně dělám. Od města a místních skaterů moc odezvu ani pomoc nevidím a málokdo si toho váží.“ Ekonomická krize, která Mírovi ztěžuje kšefty, navíc situaci ještě komplikuje. Summer camp, kterej bylo vždycky spíš potřeba dotovat, než že by něco vynášel, tak prostě v těhle tužších časech není prioritou číslo jedna. Je tady ale pořád spousta lidí, která si tuhle akci nechce nechat vzít. Jak to tedy bude dál? Návrhů,

závody ve slalomu 1987

martin jurášek 2006

omar hassan 1994

jak postupovat, je ale několik. Velká je skupina těch, který se s koncem týhle akce nechtěj smířit, a mezi havířovskejma srdcařema zazněl několikrát návrh, že kdyby se summer camp ofi ciálně nekonal, stejně se všichni mezi sebou dohodnem a do Prachatic zajedem, i kdyby to mělo bejt bez kapel, závodů a čehokoliv dalšího. Jen tak popít pivko a zavzpomínat. Tuhle variantu připouští i Míra Bartoš. „Můžem se sejít s kámošema a nazvat to třeba ‚sraz pamětníků summer campu‘ a udělat si prodlouženej víkend. Ale samotnou akci s celkovou organizací už sám produkovat nechci.“ Náš fotograf Kuba Halfar, známý spíš jako Panker, zase v redakci mluvil o tom, že kdyby Prachatice trvaly jen jeden nebo dva večery, sešlo by se mnohem víc lidí, protože spousta starších skaterů už čtyři dny chlastáním trávit nechce, anebo vůbec nemůže, jelikož třeba nedostanou dovolenou. O tom zase Míra tvrdí, že by to „nebyl camp“ a argumentuje tím, že původní myšlenka bylo konání campu jako v podstatě tejdenní akce, kam by lidi mohli jezdit jako na dovolenou. Další možností je, že se tradice setkávání skejtovejch srdcařů přesune někam jinam. Na Těrlický přehradě hned kousek od Havířova se letos konal Bowl camp, kterej inspiraci prachatickým kolotočem rozhodně nezapře. Naše redakční čeládka z něj byla nadšená. Nový město s lidma, který skate camp brali jako vítaný zpestření, do toho parádní lokace, protože bowl je doslova a do písmene na přehradě. Mezi skejtováním jsme se chodili koupat a náš redakční kámoš Honza Kaňůrek dokonce dorazil s wakeboardem, takže zatímco my jezdili po betonu, on to dával po vodě. Na druhou stranu, Těrlicko leží na opačný straně republiky, a tak sem asi spousta lidí, co je zvyklá jezdit do Prachatic, prostě nedorazí, protože je to pro ně daleko a neviděj tu patřičnou tradici. Program Bowl campu je navíc, alespoň do tý doby, než se postaví novej havířovskej skatepark, výrazně orientovanej na rádiusy, a tak je jasný, že přiláká spíš partičku skalních bazénovejch hovad než strýťáky ze Stalina. I Míra Bartoš změnu místa konání z Prachatic kamkoliv jinam vylučuje, neb by došlo k porušení původní tradice, která je s bránou Šumavy neodmyslitelně spojená.

Novej skatepark coby záchrana?

U nás v redakci bychom si ideální scénář představovali tak, že by se projevila vůle boží a seslala by v Prachaticích na zem fungl novej betonovej skatepark s bazénem a plazou. Summer camp by pak mohl přilákat mnohem víc lidí už jen kvalitou skateparku, a kdyby čtyřdenní kempování zakončil třeba nějakej větší závod s prizemoney, o návštěvnost by nebyla nouze. O novej skatepark se ale Míra v Prachaticích snaží už dlouho a zdá se, že úspěch v tomhle boji patří bohužel do galerie science-fi ction, neb ani radnice, ani obyvatelstvo Prachatic není skateboardingu nějak výrazně nakloněno. Na druhou stranu, i kdyby se prachatickej summer camp přece jen zrodil ze svýho popela a opět se stal masovou akcí, zmizelo by právě to kouzlo komorní atmosféry, který na kemp pořád lákalo partičky skaterů, kterejm akce jako taková skejtově moc nabídnout nemohla, ale byla pro ně jedinečná svojí atmosférou, setkáním s kámošema a nekonečnou párty. Těžko předpovídat budoucnost, natož si tipnout, jak by to s kempem v budoucnosti mohlo dopadnout. Žel bohu se to asi nikdy nedozvíme, protože to zatím vypadá, že se summer campem je opravdu ámen. Ale byla to jízda, na kterou nezapomenem. Díky Míro!