Ve stínu nenávistiii

1

VE STÍNU (TŘÍDNÍ) NENÁVISTI

Díl II. ZA SLUNCEM?

Jaroslava Staňková 2002

2

„Vypravujte o tom svým synům a vaši synové svým synům a jejich synové dalšímu pokolení.“ (Joel 1,3)

1.

Po svatební cestě, týdnu pod stanem v divoké přírodě slovenského středohoří, začíná atmosféra v Divadle hudby houstnout. Čtyři hodiny týdně studijního volna už pro Báru neplatí.

Soboty zůstávají pracovní, přestože manžel ze Slovenska dojíždí v pátek večer. A doktor Leo to dobře ví.

3

Také přestal mluvit o zvýšení platu, které slíbil. Práce přibylo, včetně nového Divadla poezie. Donedávna měla o šéfovi lepší mínění. Že by opět zásah té „vyšší moci“?! (Nebo jen ješitná žárlivost?) Všechny kulturní instituce jsou pod kontrolou zástupců diktatury proletariátu. To znamená, že i šéf Divadla hudby, aby si uchránil pozici, musí poslouchat svoje „anděly strážné“ z vyšších stranických míst. Dostal snad i on příkaz šlapat jí na paty? V šedesátých letech si umělecká fronta proti předchozímu období znatelně pozice vylepšila. O třídním nepříteli a jeho permanentní likvidaci se už tak často a zvlášť tak hlasitě nemluví. Rozhodně je ovzduší dýchatelnější - ovšem v Divadle hudby pro Báru přesně naopak.

Potkala bývalého kolegu z Parku kultury a oddechu. Málem si padli kolem krku. On teď pracuje na nově zřízeném Krajském kulturním středisku, které zastřešuje všechny Městské domy osvěty, a tvrdí, že ředitel shání samostatného metodika s vysokoškolským vzděláním.

Na úrovni kraje jsou také lepší platy. Nabídl se, že Báru s ředitelem seznámí.

Větší část univerzitního studia už má za sebou. Nabídka stojí za úvahu. Vždyť studuje obor, který je pro osvětové zařízení ideální, etnografii i folkloristiku. Měla by pravidelnou pracovní dobu, se všemi zákonnými nároky na studijní úlevy. Je tu něco k rozmýšlení? Od svatby ji chování doktora Jehneho deptá. Přes úspěchy na jevišti i úspěchy scénáristické, přes nepřehlédnutelné dramaturgické počiny, k nimž patří i založení Divadla poezie, jakoby její práci kdysi kamarád Leo teď ztěžoval. Takže s velkými sny o divadle je zřejmě konec.

2.

S ředitelem Krajského kulturního střediska na sebe udělali dobrý dojem. Jako první úkol by chtěl nové metodičce svěřit vybudování knihovny. Čeká tu obrovská hromada knih, jedna větší místnost a pěkná fuška. Místo konkurzu předložila svou koncepci a plán a požadavek na dva brigádníky. Nastupuje tedy prvního října.

Svět divadelních prken přece jen docela neopouští, je to záležitost srdce. Účinkovat na večerním jevišti Divadla hudby je potěšením.

František, který se z operního dirigenta propadl na místo metodika na Slovensku, stále urputněji naléhá, aby něco udělala pro jeho návrat do Ostravy. Ona?! Jak? S lidmi, kteří rozhodují o angažmá v divadlech, nemá kontakty. Na nejvyšších místech je sama špatně zapsaná a hlídaná. Fráňa si myslí, že zrovna ona by mohla zařídit jeho návrat?! To by snad uměla jen milenka nějakého funkcionáře anebo přisluhovačka režimu. Bára není ani jedno ani druhé.

Zmínila se však řediteli. Ke Krajskému osvětovému středisku patří i Lidová konzervatoř, dirigent by zde byl dobrou pedagogickou posilou. Mohl by vést orchestr, jako parádní reprezentaci. Řediteli se návrh zalíbil. Bára věří, že když se manžel dostane do Ostravy, mohou se mu znovu otevřít i dveře do opery.

Zatím tedy začal na Lidové konzervatoři vyučovat hudební teorii a založil komorní orchestr. První krok se podařil. Dokázala to.

Ani ona se s manželovým odchodem z divadla nemůže vyrovnat. Nechápe to. Kam až to spadl na uměleckém žebříku! Že se pravdu nedozví, s tím už se musí smířit.

3.

4

Přes drobné manželské škrábance na duši má Bára domov a muže, kterého miluje. On na ni dokonce žárlí! Avšak bezpečí u něho je cílem na útěku před peklem u vězeními ztýraného a teď nesnesitelného otce. Manžel je oázou v poušti, zdrojem života. Teprve s ním poznává, co je to být aspoň chvílemi šťastná.

Pro otce je velkou nulou, nevolníkem bez lidských práv, bez důstojnosti. Pro něho je žena jen služka a děvka. Její místo je – jak stále opakuje - „u plotny a u děcek“. (Až na dvě neteře, kterými se může chlubit; vystudovaly s tituly, za jeho peníze.) Mezi matkou a dcerou také chybí důvěrnější vztah, předchozí život stále pronásledovaných „podlidí“ naboural v rodině všechny vztahy. Od chvíle, kdy Bára matce představila Františka, se odcizily ještě víc.

Nikdo z rodičů se neozývá, přesto, že dcera ohlásila, že čeká dítě. Bára nemá sílu k návštěvám, při trvalých nevolnostech a při zaměstnání se pokouší zvládnout ještě aspoň jednu zkoušku na univerzitě.

V Divadle hudby brzo bude muset udělat přestávku. Jen Händlův mezinárodní hudební festival v Halle, který se koná v červnu, ještě absolvuje. František je členem mezinárodní Händlovy společnosti, a to je příležitost. V šedesátých letech dostat se kamkoliv za hranice je pro Čecha vzácností. Je to také příležitost sehnat pro mimino pěkný a mnohem levnější kočárek.

Z dluhů už společně vyplacená Felicie je veze do socialistického Německa potřetí.

Krásné je mít přátele a známé z tolika zemí. Na festivalu se potkávají lidé z Východu, ale i z Anglie, ze Západního Německa, z Francie.

Převážet přes hranice nákupy nad povolený směšný limit je pořádné riziko. Zboží se zabavuje a ještě je z toho ostuda. Hlášení zaměstnavateli a na úřady. Obvinění - narušování socialistického trhu. To si každý Čechoslovák dobře rozmyslí. A poznamenaní jako Bára, ti by si měli dát pozor dvakrát!

Už se podařilo z NDR přivézt nesehnatelné sportovní boty, plavky, bavlněné ponožky, bavlněná trička, pro Fráňu tílka a slipy, bavlněné ručníky. To byly úlovky! Potřetí to bude jednoduché. Kromě několika bavlněných maličkostí pro miminko jen skládací černošedý kočárek. Oficiální účet vystavili chápající prodavači do limitu. Soudruhům na hranici to jistě bylo jasné, ale bříško je zřejmě obměkčilo.

K posledním zkouškám se už připravit nestačila. Dá se to řešit jen odkladem. Práce na nové knihovně ve středisku už mohou pokračovat i bez ní, nicméně ředitel jí nehodlá to těhotenství odpustit. Nelítostně dává najevo, že byl zaskočen.

4.

Bára došla k cíli svého dívčího snu. Nejraději by za sebou spálila všechny mosty. Našla lásku. Má děťátko, kluka. Našla štěstí – ten zlatý střevíček, co tančí na vlnách a ji ani nenapadne, že by měl přestat tančit! Vždyť teprve začal! Dřív jen utíkala před zlobou a ponižováním. Každou chvíli narážela na nějakou vyšší moc, která se ji neustále snažila přimáčknout k zemi. Nikam ji nepustit, nic jí nedovolit. Proti všemu zlému bojovala a bojuje dál jen touhou žít. Vírou, že je proč žít. Nadějí! Láskou! Život je přece láska! Komu chybí láska, tomu chybí všechno. Je to síla, motor. Láska svítí na cestu. Prosvěcuje tělo i duši. Když se ještě jako dítě rozhodla ji najít, musela být dlouho trpělivá, zpočátku to byly jen zášlehy, oslňující někdy k bolesti. Pořád se musela bránit a ospravedlňovat z nějaké nikdy nepoznané viny. Teď konečně našla to světlo, které dává radost i život. Má je v sobě, ono prozařuje všechno kolem. Zažene každou tmu.

Nový život! Konec housenky je začátek motýla! Bára už ví, co znamená být ženou.

Bez ohledu na příkoří, i od manžela, ví, že není otrokem. A být ženou také není jenom krása,

5

něha, šarm, milování, uznání... Korunou je mateřství, to je hmatatelný smysl života. Je to i naplnění nádherné partnerské lásky. Jako když poupě rozkvete v růži.

Uvědomila si, že láska není ani sentimentalita ani sex, ale zodpovědnost za někoho, služba, vydávání se pro jiné i pro sebe. Kdo miluje, ten se dává, dává tomu druhému i kousek své svobody. Láska je i zbraň!

Na první velké životní křižovatce, kam se dostala útěkem před otcem, se dospělá žena ukrývá před zlem světa v náruči milovaného manžela. V ní našla i svého syna. Co by mohlo zničit to pouto? Je to zákon! Slovy básníka Otokara Březiny: „Nejvyšším smyslem života je, aby přibývalo lásky na této zemi a tím aby se lidem mocněji zjevovala krása díla Božího.“

KULISY: Své první dítě přivedla Bára do světa, který pod rouškou Mao Tse Tungovy „kulturní revoluce“ právě vyvraždil v Číně milion lidí. Jako díl buržoazních přežitků zavraždil také miliony jejich koček a psů. Socialistická „kulturní revoluce“ přikazuje Číňanům plivat na cizince. Píše se rok 1966.

Na počátku února 1967 oznamují sdělovací prostředky v Československé socialistické republice, že Šestý všeodborový sjezd v Praze přijal rozhodnutí o posílení péče odborů o sociální, ideologický, morální a odborný růst pracujících.

V dubnu 1967 se konala v Karlových Varech Konference evropských komunistických a dělnických stran, která projednávala otázky evropské bezpečnosti. Navrhla uzavření

6

smlouvy mimo jiné o vytvoření bezatomových pásem v Evropě, o likvidaci cizích vojenských základen a omezení zbrojení.

V červnu 1967 se v Praze uskutečnil Čtvrtý sjezd Svazu československých spisovatelů.

Vystoupili odvážně, žádali autonomii kultury, chtěli dokonce popřít vedoucí úlohu komunistické strany.

V září jim dal Ústřední výbor KSČ na vědomí, že jejich požadavky důrazně odmítá.

V prosinci 1967 však Ústřední výbor KSČ kritizoval metody práce Antonína Novotného a žádal kritický a sebekritický rozbor práce vedoucích orgánů strany.

Jednání pokračovalo v lednu1968, a tehdy byl Antonín Novotný z funkce prvního tajemníka strany uvolněn. Na jeho místo byl zvolen Alexander Dubček.

5.

Z dětského pokojíku se ozval žalostný křik. Jeníček! Bára nedoklepla slovo a vyskočila od psacího stroje - „Jeňo! Jeníčku! Co se stalo? Máma je u tebe, neboj se.“ V tom rámusu klekla na koberec vedle nešťastného človíčka a přitiskla hlavičku do náruče. Jen malilinkou chvilku ještě křičel zoufalou dětskou hrůzou, která se v mámině objetí rychle mění jen na lítost a jakýsi možná strach z neznáma, a nakonec na obyčejné požalování. Na zemi, mezi několika dílky kolejnic, leží převrácená malá plechová lokomotiva bez zadních kol, a kolečka - jedno z nich na železném trámku – jsou zvlášť. Maličký člověk prožívá jednu z prvních ztrát svých iluzí o dobře fungujícím světě. „To nic, to se spraví, kolečka se dají zase přimontovat“ - zvedá máma jednou rukou porouchaný stroj a posuzuje výši neštěstí. „Táta to zase spraví. Poprosíme ho, až přijde ze školy, jo? Lokomotivku nebude nic bolet, uvidíš! Zase bude jezdit.“ Trochu zvláštní logika, ale teď se hodí. Klučina se dává přesvědčit, máma nelže.

Slzičky jsou setřeny a nahrazeny polibky, dítě se drží kolem krku jako klíště a jen úkosem pozoruje nemocnou „kolomotivu“. Bára mrkla na hodiny a uvědomila si, že je tak právě čas dát mu večeři. Rychle odvádí pozornost jinam: „Jeňulko, podej mi ruku, položíme ji mámě na bříško! Ale opatrně! Spinká tam děťátko, tvůj bratříček nebo sestřička, pohlaď ho. Už má velký hlad. Musíme mu dát najíst.

7

Pro tebe mám taky něco dobrého. Tak rychle do kuchyně“... Opatrně se zvedá, zatímco Jéňa se hrne ke stolu. Diplomovou práci by snad mohla ještě dnes v noci dokončit. Pak už zbude jenom přepsat ji na čisto, musí být bez jediného překlepu. Zvládne to, je teprve začátek května, a termín pro odevzdání je až v srpnu.

Sotva se stačila narovnat - Bože! Po nohou stéká teplý proud plodové vody, druhé děťátko už nechce psát diplomovou práci. Rychle, co dřív?!

K porodnici dojeli kolem osmé, a maminky se hned u vchodu ujímá usměvavá starší sestra. „Už na vás čekáme. Jen klid, klid! Všechno bude v pořádku!“ „Tak ahoj, kluci! A přijeďte pro nás!“ xxx Na lůžku za přivřenými víčky ještě pořád doznívá - doznívá? - napjatá struna z porodního sálu... „Tak, maminko, jaké jméno jste holčičce vybrali? Musíme si ji zapsat.“ Malá chvilička zaváhání, a pevný, i když jaksi stísněný hlas rozhodl jednou provždy: „Jmenuje se Anna.“ Bylo to rozhodnutí ze srdce, nebo to byla oběť?! V srdci v tu chvíli něco nesměle vzlyklo, protože v něm dlouho čekalo jiné něžné jméno, které tam na samém dně bude muset už navěky spát. Možná to je i oběť, ale úplně především, kéž je to dar a výraz úcty i soucitu.

K jedné ženě, která se své vytoužené holčičky v podivném manželství s dirigentem Fráňou Krásou nedočkala, a musela umřít. Štěstí jednoho na tomto divném světě vyrůstá z neštěstí jiného. Tomu se říká život. Bývá i krutý. Kdyby dnes Anna žila, Bára by teď neměla ani Jeníka ani Aničku. xxx František se změnil. Snaží se s dětmi pomáhat, ale Bára se nemůže zbavit pocitu, že se jí druhým dítětem odcizil. „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku“, vnucují se starobylé, ale moudré Verše psané na vodu.

Fráňovy pohledy už nejsou tak plné touhy. Spontánní radosti z otcovství se také nedočkala. Nerada si to přiznává - touží po hlubším a laskavějším přijetí, zas jako dřív se chodit ukrývat do manželovy náruče před světem. Dává lásku a touží být milována. Jenže nerovnováha ve vztahu se od této chvíle prosazuje stále víc. Připomíná ji občas i sarkastický tón v manželově hlase. Kdyby byla prozíravější, mohlo ji napadnout, že víc než matky dvou dětí lákají dirigenty mladé svěží dívky, třeba ty z Lidové školy umění.

Manžel má stále neústupnější požadavky, trvá na tom, aby vždy jednala jen podle jeho přání. Dřív ani netušila, že někdy uslyší z milovaných úst tak jedovatá, hněvivá slova, jak si teď na to má zvyknout. Znala jeho touhu ovládat druhé. Přicházely bolest a smutek, aby jí říkaly pravdu, jenže rozum to není ochoten přijmout. Bářino srdce věří na pravou, čistou lásku.

Marně se namáhal Rabindranath Thakur, když moudře upozorňoval, že „Spojení pána a sluhy není pravým spojením…..ani v dílně, ani v ložnici.“ Fráňa jí nedovolí sáhnout na magnetofon, na novou pračku, na kterou si vystáli frontu od čtyř od rána, tu zapíná jen on sám, od volantu ženu už dávno odstavil (přece těhotenství!). Když otcové dcerám nebo manželé manželkám vnucují jejich neschopnost, vždy se za tím skrývá nadvláda . Sama přišla na to, že když se zamilovanost svléká, uvidíš lásku nebo sobce… Zřejmě pronikla až ke kořenům problémů, které měl manžel ve všech divadlech.

8

xxx Když před půl druhým rokem poslali z Národního výboru pozvánku k uvítání nových občánků, František se rozčílil, že žádné vítání nebude, protože je to šaškárna. To samozřejmě bude platit také pro Aničku. O křtu se nesmí ani pípnout, na duchovní věci je přímo alergický.

O to víc bude na tomto divném světě stát u svých dětí Bára. Maminka vás miluje a bude vás chránit, slibuje před Bohem. Otče na nebesích, i když mne všecky školní učebnice přesvědčovaly o něčem jiném, já věřím, že jsi. Pomoz mi, prosím.

6.

Ve druhé polovině šedesátých let se začalo inteligenci a celé kulturní frontě volněji dýchat. Doma není zájem o noviny, a na televizi ještě nejsou peníze. Stejně by na sedánky u obrazovky při malém dítěti a závěrečném finiši studia nebyl čas. A manžel má taky jiné starosti.

Ještě splácejí dluh za Felicii. Bářin příjem se snížil na pětiměsíční podporu v mateřství. A za těchto okolností musí ještě poslouchat vyčítavé poznámky o tom, kolik do ní manžel vkládal naděje, že mu pomůže dostat se z té mizerie, kam jako dirigent klesl. Že mu v Ostravě znovu zařídí angažmá v divadle. Bára nechápe, jak to po ní může chtít, jak že by to měla udělat? Ona, které na paty šlape StB. Copak on to neví? Už pomohla, aby se dostal ze Slovenska do Ostravy. Je mu to málo.

Roku 1967 se ředitelem Státní konzervatoře stal do té doby tabuizovaný ostravský skladatel, nekomunista Miroslav Klega. Proti jeho tvorbě zhudebňující dělnickou Ostravu a region mohl těžko někdo vznášet námitky revizionizmu. Na toho si Bára vzpomněla ještě z kontaktů v Kulturním zpravodaji. Byl to veselý, upřímný chlap, psala o něm a jeho skladbách, on jí zájem vracel kamarádským postojem. Domluvila si audienci.

Odchází s jiskřičkou naděje. Ředitel nepopřel, že by pedagoga-dirigenta potřeboval, upozornil však, podle očekávání, na několik vlivných Fráňových nepřátel z divadla, kteří teď také učí na konzervatoři. Jeden z nich má významné stranické funkce, druhý o své pozice ve straně velmi usiluje. Oba patří k předním uměleckým osobnostem kraje, a v této době hodně obávaným. Ředitel předpokládá složité jednání. Není schopen úspěch zaručit.

Zázraky se ale dějí. Pan dirigent Krása místo na Státní konzervatoři dostal. Nejdříve úvazek v teoretických oborech, brzy na to mohl založit – později velmi úspěšný a známý – Komorní orchestr konzervatoře. Jeho sebevědomí poskočilo. A měsíční plat o něco také. Řediteli se podařilo zaměstnat víc „nabouraných existencí“, které už dlouho stály stranou. Na Františka Krásu se v šedesátém osmém dostalo.

9

KULISY V březnu 1968 rezignoval i na tuto svou funkci prezident republiky Antonín Novotný.

30.března zvolilo Národní shromáždění prezidentem republiky Ludvíka Svobodu.

8.dubna jmenoval nový prezident novou vládu, včele s Oldřichem Černíkem. V dubnu se po B.Laštovičkovi stal novým předsedou Národního shromáždění Josef Smrkovský. Historie toto období nazvala Pražským jarem. Ještě v dubnu byla podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci s bratrským Bulharskem.

14.června byla podepsána další smlouva o přátelství a pomoci - s bratrským Maďarskem.

27.června přinesly noviny Prohlášení 2000 slov, které požaduje změnu poměrů v zemi. 2000 slov otisky PRÁCE, ZEMĚDĚLSKÉ NOVINY, MLADÁ FRONTA i LITERÁRNÍ NOVINY. V červenci se proto ve Varšavě sešli zástupci spřátelených zemí, pod vedením Sovětského svazu, a opět jednou se jedná „o nás bez nás.“ Socialistický blok se „bojí“ o osud socialismu v Československu.

9.srpna přijel na dva dny zkoumat situaci v Československu prezident Jugoslávie a předseda jejího Svazu komunistů, Josiph Broz Tito.

16.srpna byla podepsána další smlouva o přátelství a pomoci, mezi Československem a Rumunskem.

10

21.srpna 1968, v rámci přátelství a pomoci, překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy hranice Československa!

7.

Atmosféra posledních let je pro umělce méně ponižující a přízeň strany shovívavější.

Umělecké svazy si vedou svoji nezávislou kulturní politiku. Dokonce byla zrušena oficiální cenzura a byly povoleny i jiné politické strany – no to je něco! Kult hvězd zábavné hudby a populárních herců má prosovětskému vedení pomáhat mezi lidmi nahradit Boha. Také spisovatelé vystrkují růžky a provokují. ÚV KSČ se ostře ohrazuje, i když občanům je jasné, že i komunistická strana se zevnitř mění. Odkud se v lidech najednou bere ta smělost?

Bára sem tam zaznamenává jména Vaculík, Havel - ale na ten politický nový vítr v domácím kolotoči s malým dítětem, druhým na cestě a vzápětí se dvěma, a finišem studia po nocích, nemá čas. Doteď bylo samozřejmé, že kdo chtěl být lékařem, vědcem, inženýrem, většinou automaticky přijal realitu doby i s členstvím ve straně a poslušně chodil k volbám. Jiří Dientsbier o mnoho let později k situaci poznamenal: „otvírali jsme prostor – a jen proto jsme mohli, že jsme měli tu komunistickou legitimaci.“ Lidé nabývali přesvědčení, že je možné komunistické vedení přimět, aby uvolnilo atmosféru. Zvláště na jaře 1968 (dějiny se dělají hlavně v Praze a Ostrava je od ní daleko) lidé prožívali jakousi euforii svobody, podepisovali prohlášení, petice, chodili na demonstrace a věřili v možnost změny režimu.

Aby na mateřské úplně neztratila kontakt se světem a náhlými změnami a událostmi, prosadila si doma Literární noviny. Z rádia poslouchá Semafor - „Koukejte, už se blýská na časy“. Občas zavolá kolegyním z pracoviště, aby byla aspoň trochu „v obraze“. Po telefonu se toho však nedá moc říkat, na ten jejich jsou jistě napojeni estébáci. A z dětství ví, že „i stěny mají uši“.

Dějí se věci zajímavé, ale každý tomu rozumí po svém. Socialismus přece musí být reformovatelný, je tu vývoj! Žádá sociální spravedlnost a větší podíl lidí na vládě. Tak proč by to nešlo? Cestou reforem je možné vytvořit dobrou společnost, která bude založena na evropských principech. Důležité je, že dnes mají všichni lidé práci, je co jíst, přibývá aut i chat. S ROH mohou ti šťastnější strávit dovolenou na Balatonu nebo u moře v Bulharsku, v NDR nebo i na Krymu.

Večer sedá František k rádiu a poslouchá Vídeň. Bára na to nestačí. Od manžela se však nic nedoví, její dotazy odbývá mávnutím ruky. Politika je tabu. Žena ať se do politiky neplete. Chce po manželce jediné - zájmem o jeho život, o jeho profesionální činnost a aby ho reprezentovala.

11

8.

Koncem června se v novinách objevilo Prohlášení 2000 slov. Tady už se ozvali nejen spisovatelé, ale také významné osobnosti vědy. Text je střízlivý a kultivovaný, a přece je to rebelie. V národě se probudila odvaha, projevilo se to i v komunistické straně. Obávaného stranického šéfa Novotného nahradil sympatický Alexander Dubček. Novotný brzy předal žezlo i na hradě. Osvoboditel generál Ludvík Svoboda se najednou ze zemědělského družstva, z funkce účetního, jako zázrakem přenesl rovnou na hrad, do funkce prezidenta. Prý už existuje svoboda slova! Bára nechápe, co to je, nic takového ještě nezažila. Ze své literární činnosti zná jen cenzuru a přísnou autocenzuru. Probíhají dokonce rehabilitační řízení procesů z bolševických padesátých let! Tak snad už začíná vítězit spravedlnost!

Za dveře panelákového bytu ten průvan proniká jen škvírami. Tam se kojí a vaří a pere a žehlí a šije. Všechno to Bára dělá s láskou. Co může být pro ženu větším štěstím, než mít milovaného muže a dvě nádherné zdravé děti. Po nocích přepisuje diplomovou práci a chystá se do finiše, ke státnicím. Spolupráci s redakcí kulturního měsíčníku už na začátku roku vypověděla, stejně jako účinkování v Divadle hudby. Vedle studia naplno žije svou roli matky a manželky.

Nároky jsou nelidské, dají se vydržet jen krátkodobě. Na spánek zbývají sotva tři-čtyři hodiny, a kojení taky vysiluje. Poslední zkoušku v březnu zvládla na výbornou, i když putovala do Brna s velkým bříškem. Výborně obstála i v Diplomovém semináři a ještě stačila získat zápočet z Diplomové praxe v terénu. Deset let boje buržoazního spratka o získání univerzitního vzdělání ji stálo už příliš mnoho na to, aby to teď vzdala. Vydržet – vydržet ještě několik měsíců!

Fráňu čekají dva měsíce prázdnin. Slíbil, že s domácností a dětmi pomůže. Blíží se datum pro odevzdání diplomové práce - 21. srpen. xxx Brzo ráno, ještě v noci, ji znepokojil divný hukot. Možná nějaký malér v železárnách jsou na dosah od centra. Nebo chemička? Opatrně, aby nikoho neprobudila, sklouzla s válendy a rozběhla se k oknu do kuchyně. Děsný zvuk. Vždyť jsou to letadla! Není je vidět, je tma a možná i mraky, ale musí jich být strašně moc a musejí letět hodně nízko... Fráňa jí položil ruku kolem ramen, také ho to vyhnalo z postele. Pootevřel a hned zase otráveně okno zavřel. „Asi vojenské cvičení. Mizerové. Nedají pokoj. Pojď si lehnout.“ Bára se schoulila v náruči ochránce. S otevřenýma očima poslouchá ten divný hukot.

Na prsou jí leží divná tíha. A za chvilku bude muset vstát a kojit Aničku.

Tentokrát zapnul Fráňa rádio ještě před snídaní. Pak někomu telefonoval a pak zmizel.

Beze slova. Bára si začíná připadat jako ve snu. Kolem sukně se jí motá malý klučina, v postýlce právě usnula tří a půl měsíční holčička.

V rádiu je nějaký zmatek. Hlavní stanice nevysílá. Hlásí se jakési nové, jakoby amatérské rádio Vltava. Na jiné vlně čtou prohlášení ÚV KSČ: „...Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“ Co že se stalo?! Hranice území naší republiky prý v noci překročila vojska pěti socialistických zemí a obsazují nás! Cože?! To nemůže být pravda!!! Se všemi zeměmi kolem máme uzavřeny přátelské a spojenecké smlouvy, s některými docela nedávno. Co o tom bylo řečí! A přitom vláda i ÚVé vyzývají, aby všichni zachovali klid, a aby nekladli odpor

12

postupujícím vojskům. Profesionální psychická manipulace s lidmi! Podařila se jim zrůdná věc – ještě několik desetiletí budou mít lidé morálně pokroucené vědomí ohledně hodnocení násilí!

Na té nové stanici vysílají „Prohlášení vlád pěti zemí.“ Naši přátelé! Co to má znamenat?! Komu se teď dá věřit?!

Ještě není osm ráno a před budovou pražského rozhlasu prý stojí sovětské tanky a vojáků tam stále přibývá. Hlasatelka říká, že až uslyšíme hymnu, bude to znamenat, že je rozhlas obsazený, a že už bude vysílat někdo jiný. Je slyšet střelba, a teď už zní hymna. Bára u rádia zůstala jako sloup. Něco se jí v srdci hroutí, a bolí to. Moc to bolí! Od roku 1948 si těch dramat zažila na svůj věk dost, a s těmi posledními už přicházela naděje, že to jde k lepšímu.

Moje děti se nesmí dostat do spárů bolševiků!!! To přece svět nedopustí! Nesmí! Matka tomu musí věřit.

Rádio vysílá projev prezidenta, generála Ludvíka Svobody: „Pro nás není cesty zpátky!“ Je 21.srpen 1968.

9.

Fráňa telefonuje ze školy, ať se doma nebojí, že se všecko vyřeší. Válka je nesmysl. Až se na těch špičkách prominenti domluví, uklidní se to. Rusi nás chtějí jenom postrašit. Sám že se vrátí až k večeru.

Po obědě je třeba nakoupit a jít s dětmi na procházku. Letních radovánek si na městském sídlišti neužijí, na chatě u rodičů pro ně není místo, a rodina musí dovolenou zčásti obětovat kvůli Bářině diplomové práci a přípravě na státnice. Nedá se jenom vyděšeně sedět u rádia a čekat, co bude dál. Musí se jíst, starat se o děti. Jéňu a Aničku nezajímá politika!

Je krásný den, Leninova třída na sídlišti v Porubě je zalitá sluncem. Uprostřed v pásu trávníků jsou dnes lavičky prázdné, kočárky a děti odtud zmizely, a vůbec je venku jen pár lidí.

Také v obchodech před rondelem.

Bára uložila tašku s nákupem pod kočárek se spící Aničkou. Jednou rukou jej tlačí před sebou, druhou svírá maličkou packu ještě ne dvouletého kluka. Zastavili se. Zase ten rámus.

Rachot - shora po Lenince se k rondelu blíží - tanky!! Opravdické železné tanky! Dřív je viděla jen v učebnicích na fotkách a ve filmech. Jeden památeční z roku 1945 stojí také v Ostravě u parku .

Dlouhé železné hlavně se přibližují, určitě nabité. Na každém tanku sedí vojáci s kulomety a míří do všech stran. I na nás, jedou v těsné blízkosti. V kočárku pod růžovou dečkou spí tříměsíční Anička a máminy ruky se drží jako klíště dvouletý Jeník. Jeho zlatovlasá hlavička ještě nikdy tak veliké hračky neviděla… Hlavně tanků pořád míří na nás! Bára pochytila vyděšený výraz vojáčka, a v jeho očích strach!

Podobnou scénu zažila v pětačtyřicátém. Jenže místo tanků jely tehdy kolem ní a její pětileté kamarádky vozy tažené koňmi a kravami. Tehdy viděla ty vyděšené oči vojáka poprvé v životě. Bylo jí šest, a Němci utíkali i přes hanáckou vesnici Borotín, když jim byla Rudá armáda v patách. Viděla velké modré oči muže, plné hrůzy. Byl to jistě německý táta, a díval se přímo na ni.

Vždyť dnes jedou na tancích ještě skoro děti! Nemůže jim být víc než osmnáct. Jsou všichni jako v tranzu, že jedou do války. S vyděšenýma, ještě dětskýma očima! Ale mají odjištěno! Míří – míří na moje děti!

Bára si uvědomuje, že je to ta samá armáda, kterou Češi před třiadvaceti lety vítali náručemi květin. Kterou všichni milovali, protože nám přinesla svobodu od německých fašistů a vrahů. Armáda, které ve škole každoročně děkovali a s láskou přednášeli verše nejlepších českých básníků. Vilém Závada sliboval:

13

„Nezapomenu nikdy na ten slavný vjezd, kdy vjeli do nejkrásnějšího z měst zaprášeni a s kytičkami šeříků na tanku nebo na kozáckém koníku sovětští vojáci nám na pomoc.“ Život proti Smrti! Tak stojí na chodníku matka s malými dětmi proti obludám tanků.

Už se nedívá do namířených kulometů, ale přímo do očí těm velkým podvedeným klukům.

V tom rachotu jim ani nemůže říct, že to všecko musí být falešná hra, s námi i s nimi. Kluci, vzpamatujte se! Vraťte se domů, vždyť vaše mámy o vás určitě trnou strachy...

Matce stékají po tváři slzy. Bezmocné slzy, jen ty ji oddělují od kolony tanků. Nezazněl rozkaz „Pal!“, a přece střely zasáhly. Důvěra, láska i přátelství krvácejí. K takovým úrazům nejezdí sanitky.

Vytrvalý rachot se pomalu sune k centru Ostravy, kde je teď i táta. Jenom, prosím vás, nestřílejte! „Jak je to hezké a přitom k pláči, maminky chtějí málo.

Jen trochu zrnek na bodláčí - a jim to stačí.

A trochu klidu, tepla, květů! Vždyť krásnější než děla jsou housle, něha klarinetů, kolébka, úl a včela.“ (Jaroslav Seifert) Vstup vojsk Varšavské smlouvy 21.srpna 1968 znamenal ukončení nadějí na „polidštění“ reálného socializmu. Ostrava byla obsazena sovětskou tzv. Železnou divizí, jíž velel generálmajor G.P. Jaškin, ten den ráno kolem druhé hodiny. Na strategických bodech ve městě se usadily tanky, také u Nové radnice. Ostravané k nim přicházeli se svou ve škole povinně naučenou ruštinou a snažili se vojáky, přátele, přesvědčit, že jde určitě o nějaký omyl. Přinesli s sebou plakát „Chceme svobodu, ne sovětské tanky!“ xxx V Praze jsou mrtví. Říká se, že Smrkovského, Kriegla i Dubčeka a další předali estébáci Sovětům a ti je ještě večer unesli letadlem. Kam jinam, do Moskvy. V Praze se hned ten den sešlo plenární zasedání Národního shromáždění, které pak trvalo sedm dní, a delegáti se báli vyjít ven. Lidé strkají do otvorů hlavní tanků zářící slunečnice. Stavějí se proti tankům s prapory a holýma rukama. Bezradným klukům, kteří si opravdu mysleli, že nám jedou na pomoc, podávají na tanky transparenty s nápisy: „Soldaty, iditě damoj, u nas nět kontrarevoljucii!“ Mnozí se pokoušejí domluvit, vysvětlit, prosí vojáky, aby se vrátili. Před budovou ÚV komunistické strany v Praze jeden z těch ruských kluků ráno spáchal sebevraždu.

Ten pochopil.

Ještě během dopoledne vyšlo zvláštní vydání PRÁCE s velkými titulky: „Všemu lidu naší vlasti!“ „Zachovejte klid!“ „Prohlášení předsednictva ústředního výboru KSČ“ „Zachovejte klid!“ „Prohlášení KV KSČ“. Odpoledne se v Ostravě před Novou radnicí shromáždili lidé, a v manifestačním průvodu se vydali městem až k Domu tisku. V Husově sadu někdo připravil podpisovou akci...

Ozvala se také informace, že Sovětský svaz zachránil Československo před vpádem vojsk Severoatlantického paktu. Mezi lidmi se zvedají hlasy pro neutralitu. Bára volá na pracoviště, co se děje tam. Jestli běží podpisová akce proti vstupu vojsk, ať se podepíší také za ni, s dětmi do města nemůže, manžel zakázal hnout se z domu.

František doma ke všemu mlčí. Večer jen poslouchá svoji Vídeň. Báře neřekne ani slovo, a ta v sobě tlumí tornáda otazníků.

14

Manžel najednou oznámil, že rodina se načas přestěhuje z města, že už zařídil desetidenní pobyt v Těšínských Beskydech. Děti se konečně dostanou na vzduch, na slunce a Bára tak bude mít podmínky k přípravě na státnici. Termín diplomové práce splnila těsně před 21.srpnem.

KULISY 22.srpna 1968 byl v Praze zahájen XIV.mimořádný sjezd KSČ, který přijal dokumenty zaměřené proti vstupu vojsk. Delegáti ze Slovenska se na něj pro zablokované silnice nedostali.

23.srpna v poledne ohlásily sirény generální stávku. Rozhlas vyzýval lidi v továrnách, aby nevycházeli do ulic a nedávali záminku k vyvolání konfliktu s vojáky. V závodech se konala shromáždění a podepisovaly se protiokupační rezoluce.

23. až 26.srpna byli do Moskvy uneseni tři zástupci ÚV KSČ . Generál Svoboda prohlásil, že Dubčeka, za kterým plnou vahou stál, a celou skupinu přiveze zpět, a vypravil se za nimi do Moskvy. Národ mu důvěřoval. Prezident Svoboda sám si věřil, protože měl v Sovětském svazu z doby boje proti německému nacismu mnoho osobních přátel i na nejvyšších místech.

V závěrečném protokolu jednání s byrem ÚV KSSS se však mluví o normalizaci poměrů v zemi, a v textu protokolu je obsaženo také prohlášení, že sovětská strana podporuje politickou linii lednového a květnového pléna ÚV KSČ! Čeští reformističtí politici tedy na celé čáře kapitulovali.

31.srpna schválil ÚV KSČ moskevský protokol, kooptoval Ludvíka Svobodu a Gustáva Husáka za členy ÚV KSČ a zvolil je do předsednictva. Ludvíku Svobodovi národ stále věřil.

Za mnohé to v otevřeném dopise v novinách vyjádřil národní umělec, básník Jaroslav Seifert: „...Vám říkám dnes, že český národ Vás miluje... Jste voják, kdekdo zná Vaši statečnost“ 20.září mluvil Gustáv Husák o odchodu převážné části okupačních vojsk.

21.září přijeli mezi horníky a hutníky na Ostravsko Alexander Dubček a předseda vlády ing.Oldřich Černík.

3. a 4.října proběhlo v Moskvě jednání o smlouvě o dočasném rozmístění spojeneckých vojsk v Československu. Další den byla smlouva v ČSSR podepsána a schválena, 18.října pak ratifikována.

27.října schválilo Národní shromáždění zákon o federativním uspořádání ČSSR. Na počátku listopadu vypukly nepokoje kromě Prahy a Brna i na několika dalších místech, ke konci měsíce se uskutečnila třídenní studentská stávka. Požadavky dělníků i studentů byly nejvyššími stranickými a státními orgány odmítnuty.

15

10.

Spojené deníky v Ostravě 1968 - velký titulek: „Umožněte nám vládnout!“ Naši drazí spoluobčané, svými myšlenkami jsme každým okamžikem s vámi. Cítíme s vámi a rozumíme vám. Cítíme svou odpovědnost za důvěru, kterou jste nás obklopili. Prosíme vás ve jménu všeho, co je drahé našim národům: nedejte se unést svými city k ničemu, co by znamenalo národní katastrofu. Všechno teď závisí na vás, vašem rozhodnutí. Rozhodujte státnicky a moudře. Víme, že jste toho schopni: dokážeme najít východisko z reálné situace a vládnout si sami v těchto těžkých chvílích? Nebo dovolíme, aby neodpovědnost nerozvážných či síly cizí socialismu vyvolaly zásah vojsk, která jsou na našem území?...

Prosíme vás však v této chvíli o jediné: podpořte to, proč jsme se do svých funkcí vrátili. To, co je podmínkou, aby vaše i naše úsilí mělo smysl. Podpořte snahu o konsolidaci, aby vojska z našeho území mohla začít postupně odcházet a nakonec vůbec odejít... zabraňte hazardní hře o osudy našich národů. V tom je celý smysl našeho jednání... Umožněte nám to, žádáte-li od nás, abychom vám sloužili.

Podepsáni: President ČSSR LUDVÍK SVOBODA Za Národní shromáždění ČSSR JOSEF SMRKOVSKÝ Za vládu republiky ing. OLDŘICH ČERNÍK Za ÚV KSČ ALEXANDER DUBČEK xxx Na začátku školního roku si František Krása vyžádal na Konzervatoři pár dnů volna. Za nových okolností se rozhodl, jako desítky, možná stovky dalších, vyjet hledat štěstí na Západě.

Mezi lidmi se šíří vážné obavy o osud české kultury, a hlavně lidí, kteří s ní souvisejí. Ti přijdou vždycky na řadu první. Týká se to Františka i Báry, oba mají u vládnoucí kasty nesmazatelné škraloupy, Bára přímo Kainovo znamení. Těžko odhadnout, co to může znamenat pro rodinu v dalším období. Se svou pozicí v socialismu nesmířený operní dirigent hodlá zjistit, kde v jiné zemi by se dalo eventuálně dlouhodobě zakotvit.

Využil známých v západním Německu a také ve Švýcarsku. Deset dnů Bára hospodaří sama. Ale na to, že by měla pár dnů před státnicí emigrovat, nechce myslet.

František se vrátil nespokojený, a do emigrace se mu najednou nechce. Nikde mu nenabídli atraktivní místo. Navíc doma se poměry zklidňují, a - doma je doma. Bára sdílí manželovo zklamaní, ale v hloubi duše se uklidnila. Státnici nemine a emigrací nikomu z příbuzných neublíží. Nechce si ani představit svého tátu znovu ve vězení, a už vůbec ne mámu, ta by snad nepřežila jediný výslech. Rodiny bratrů také nebudou mít důvod Báru proklínat, že jim zničila existence.

V říjnu v Brně obhájila diplomovou práci a v listopadu úspěšně složila státní zkoušky.

11.

Nějaká zvláštní síla ji táhne kupředu. Silná touha. Nejen něco dokázat, i když - to taky.

Celé dětství ji táta vědomě i nevědomě přesvědčoval, že je k ničemu, že je „jenom ženská“, co má sedět u plotny, prát a žehlit, a poslouchat mužskou autoritu. A mlčet. Bára přemýšlí o

16

ženách, které dokázaly víc. Sní o Boženě Němcové, o Marii Sklodowské-Curie, o všech slavných umělkyních na divadelních prknech...

Vysoko nad tím však kraluje touha po poznání. Jako semínko byla zasazena do divného světa, který vůbec nezná. Květina, která ze semene vyrostla, se nemůže radovat ze své krásy ani z blahodárného slunce. Chvěje se na samém okraji záhonu, kam se už paprsky slunce skoro nedostanou, kde nejvíc bolí nárazy větru, kde ji paličky deště ohýbají až k zemi. A často na ni šlápne těžká bota.

Ale ani v takových chvílích se nepřestává ptát, proč by se i ona nemohla radovat na slunci, když se na tu Zem jednou narodila. A tak se za tím sluncem dere, s tou zvláštní energií, co ji naplňuje. Nemůže rozdrtit všecky překážky, ale pomalu se přes ně přece jen dostává dál.

Univerzita je významným životním vítězstvím. Pootevřela aspoň okna do toho obrovského tajemného světa, protože v hloubi duše Bára cítí, že její místo je teď u dětí. Svoje povinnosti respektuje dobrovolně a s láskou. Bolelo to, když musela na několik hodin denně svého ročního Jeníčka opouštět kvůli povinnému zaměstnání. Jaká výhoda, že se mohou s Fráňou u dětí střídat. Matky v socialismu mnoho možností nemají. Většina je na tom hůř, vozí děti do jeslí a do školky, třeba v pět ráno. Dávno neexistuje buržoazní žena v domácnosti.

Vydělávat musejí muži i ženy, a mateřskou dovolenou stát podpoří jenom pět měsíců. Nikdo si neumí představit, jak by dnes mohla rodina ve městě vystačit s jedním příjmem.

Manžel však od své ženy vyžaduje vysokou společenskou prestiž. Dirigenti, jak známo, si jen tak někoho nevezmou; stejně jako lékaři si výjimečně berou ženy bez akademického titulu nebo vysokého uměleckého kreditu. Na společenském výsluní se nehodlají blamovat. Ani v socialismu! Fráňu mrzí, že právě před rokem byly zrušeny univerzitní tituly.

Bude mu teď pro manželku vyhovovat jen „absolvent filozofické fakulty“?! Nalejme čisté víno: Muž chce od své ženy hlavně – aby se zajímala o něho samého. Také musí mít ráda všecko, co zajímá ho. Tečka. Diplom je doma, a tím to končí.

Ten titul Báru mrzí hlavně kvůli otci. Ať se mezi nimi odehrálo cokoliv, chtěla ho potěšit. Aby na ni mohl být aspoň trochu hrdý.

Otec přijal zprávu o promoci bez jediného slova a s kamenným úsměvem. Snažil se být jen příjemným dědečkem.

Diplom i medaili tedy nechala v kabelce. Byla si pro ně sama a byla pro to moc smutná.

Asi se rodiče zlobí, že je na tu slávu nepozvala (manžel kvůli dětem také zůstal doma).

12.

Tak zvaný socialismus je v posledním desetiletí ten nejpřijatelnější režim, který lidé poznali od roku 1948. Zmizela bída, zmizeli lidé v hadrech a žebráci. Zmizel strach z toho, že nemoc nebo stáří mohou znamenat existenční katastrofu. Nehrozí nezaměstnanost. Životní úroveň stoupá pomalu, ale stoupá. Stavějí se nové, i když jednoduché panelákové byty, podporují se mladé rodiny. Zmizely obavy rodičů o zajištění existence jejich dětí. Lidi nevyčerpává honba za živobytím, práce je dost.

Občané chtějí odstranění nedostatků režimu, nechtějí jej od základů měnit. I když tuší, a někteří, hlavně Ti starší vědí, že na Západě mnoho věcí funguje lépe. Lidé se naučili v „reálném socialismu“ žít. Plavat jako ryby ve vodě. (Ryby nevědí, že na břehu může sedět rybář.) „Politická nutnost se říká věcem, které nejsou jaksi docela v pořádku, ale o kterých to nechceme říct“ – o desítky let dříve napsal Karel Čapek. Lidé jen chtějí být obyčejně lidsky šťastni. I když je mezi nimi dost těch s polámanými křídly.

Dny plynou dál, musí se jít. Přednosti systému je třeba spojit s občanskými zásadami a pravidly, které platily už dříve a nejsou zapomenuty. Češi a Slováci chtějí socialismus, ale lepší

17

socialismus. Stále se méně bojí Slovanů Rusů než ukrutných a rozpínavých Němců.

Nezapomínají na červencové prohlášení vlády USA, kterým se od Československa distancuje.

Obsazení Československa cizími vojsky pojmenovalo vnitřní komunistickou konfrontací, která by neměla přerůst v konflikt mezi Východem a Západem. My Češi se prostě z každé bryndy musíme vyhrabat sami. Západ nás zradil v roce 1968 stejně jako v roce 1938 Hitlerovi!

Po těchto nových, nečekaných a šokujících událostech lidé jako by oněměli. Nebo aspoň hodně ztišili hlas. Dospělí i starší generace si snadno dokážou vzpomenout, jak se žilo před deseti, dvaceti lety. Z padesátých let vědí, čeho jsou komunisté-bolševici schopni, mnozí už také mají, dříve nedostupné, informace o lágrech na Sibiři. Ještě nezapomněli, jak se úporně snažili přežít Hitlera, no a hned pak Stalina. Vzhledem k věku už ale nemají šanci přežít nový kolaps. Co jiného zbývá než se přizpůsobit a aspoň se snažit neztratit svou osobní integritu. Žádná porážka v dějinách, ale ani vítězství, nejsou navěky, vždycky jde jen o jakousi dialektiku převratu. Bude se zase mlčet. Už kvůli rodinám. To však neznamená, že se bude se vším souhlasit a s režimem „chodit na pivo“!

Ze Západu občané nepociťují žádnou podporu změn k lepšímu. Naopak. Bezprostřední posrpnové sympatie blízko za Železnou oponou trvaly jen krátce, svobodné a bohaté sousedy v Evropě přestaly československé starosti brzy bavit. Jejich noviny už přinášejí jiné senzace.

Rozdělení sil ve světě je dané, co s tím kdo nadělá! Je to záležitost vyšší strategie. Československo patří do sféry vlivu Sovětů, to se prostě musí vzít na vědomí. Češi a Slováci to také vědí. Svět také. Co svedeš hlavou proti zdi? Co svedou dva malé národy v Evropě proti tankům a atomové síle velmoci, která je drží v šachu? Mezi lidmi letí fáma, že Sověti chystají evakuaci Čechů na Sibiř. Evakuaci celého národa! Jako kdysi Hitler! V sovětské historii by to nebyla novinka, jak se vypořádat s nepohodlným obyvatelstvem. Z našeho území prý chtějí udělat obranné pásmo proti Západu a na něm rozmístit atomové zbraně.

Zbývá jediná cesta. Bylo to prorocké vnuknutí, když spisovatel Karel Čapek ještě před Druhou světovou válkou prohlásil, že „V zájmu pokojného soužití se obyčejně přikročí k ozbrojené intervenci“? Mír není to, že není válka, ale to, že vládne láska. Opravdu vládne láska? Vládnou ti, kdo si dovolují mluvit o vůli národa, aniž by se národa ptali.

Pocit beznaděje a strachu pomalu nahrazuje odhodlání dosáhnout cíle tichou a trpělivou prací. Sílí iluze, že dělat kompromisy má smysl. Ano, jsme ochotni se kousek vrátit, za cenu, že z naší země odejdou ta cizí vojska. Na podzim 68 jich opravdu část odchází. Z Rakouska se za Chruščovovy éry sovětská vojska také odklidila. Je to povzbuzením i pro naději Čechů a Slováků. V říjnu konejší prezident Ludvík Svoboda své národy: “Jsem si jist, že naše země uskuteční své tužby.“ Na pracovištích se začaly sbírat podpisy proti vstupu vojsk. Z mateřské dovolené Bára znovu telefonuje šéfce oddělení, ať k podpisům připojí i její jméno.

Pro Zdeňka Mlynáře, jako i pro další Čechy a Slováky, znamená proklamovaná normalizace odchod cizích vojsk. Obrací se k lidem s výzvou: „Chceme, abyste pro ni pracovali.“ Jinak může normalizace znamenat nanejvýš návrat k těm poměrům, které byly před srpnem.

Lidé doufají, že se podaří uhájit alespoň základy nastartovaného demokratického procesu. Dokonce ani nahrazení Alexandra Dubčeka Gustávem Husákem nebylo absolutní negací této iluze. Husák byl přece bolševickým režimem odsouzen na doživotí a deset let vězněn v komunistickém lágru, byl jedním z mála těch, kdo v krutých padesátých letech neodvolali. Češi ani Slováci mu to nezapomněli a většina mu proto věří i teď!

U příležitosti připomínky padesáti let vzniku Československého státu, v říjnu 1968, vyzývá předseda vlády Černík, abychom se prostě podívali pravdě do očí a šli dál! Znamená to však také smířit se s tím, že v červnu vyhlášená svoboda tisku je po deseti týdnech ta tam.

Znovu se hledají cesty nejmenšího odporu, ale to Češi, po tak dlouhých zkušenostech, umějí.

Jednoduše řečeno, musí to jít i ve starých kolejích. Život v normalizaci, to je jako život v „šedé zóně“, nic zlého se nikomu nestane, a když se někomu něco nelíbí a snaží se bránit, neví ani proti komu. Anebo jako uvědomělý život na poušti, kde je třeba se podmínkám přizpůsobit,

18

aby se dalo žít nebo aspoň přežít. Pomáhají k tomu oázy, ostrůvky života, existující do značné míry nezávisle na politických okolnostech. V nich jsme jako jednotlivci – v izolaci, v samotě, ve vztahu člověka k člověku, v přátelství, v lásce, v umění. Češi jsou na to historicky cvičeni.

A ideje? Všechno chce svůj čas.

Ozvěna těch dnů doléhá i do Bářiných denních starostí na mateřské. Ještě mladší mládež teď miluje hlavně Karla Kryla. Výrostci s kytarou si v Porubě na Lenince provokativně prozpěvují píseň, kterou, jakoby byl také prorokem, napsal už o rok dřív. O hořkém smutku.

O tom, jak „zahynul motýl mezi karabinami, jak zahynul motýl jako naše láska a národ němý tlučou oficíři.“ Ivona Přenosilová zpívá z rádia: „Roň slzy...skloň šíji, čas míjí...“ a také o lásce a botách, které všechno pošlapou. Oblíbený Šlitr chce v Semaforu „vést řeči smutné o tom, co bude potom“.

Lidé se znovu začínají sjednocovat – udavačstvím! Jsou přinuceni souhlasit. Stávají se mraveništěm osamělých. Jeden druhého si zase podmaňuje ve špinavém sdružování. Lidské duše podstupují další fázi zmrzačování. Marxovy myšlenky sebeosvobozování člověka a jeho požadavek svobody a spravedlnosti se nějak zvrhává. Neplatí jen, že myšlenka je schopna zdeformovat realitu. Platí rovněž opak - tlak reality může původní ideu změnit k nepoznání.

Nastupuje další totalita? Společnost utichá. Zase je úkolem pronásledovat podezřelé.

StB, Státní bezpečnost, znovu roztahuje křídla, dosud je přece pro výkon své neomezené moci perfektně vybavena, a bude mít, zdá se, práce nad hlavu.

KULISY 1.ledna 1969 vstoupil v platnost Zákon o česko slovenské federaci. Prezident Ludvík Svoboda jmenoval federální vládu vedenou Oldřichem Černíkem.

19

16.ledna se v Praze na rampě Národního muzea upálil jednadvacetiletý student pražské filozofické fakulty Jan Palach. 25.ledna se konalo rozloučení. V den pohřbu zadržela policie v Praze dvě stě mladých lidí, sedm z nich bylo obžalováno.

20.ledna se k demonstraci vysokoškoláků v Porubě k uctění Palachova činu přidali pracující Ostravy. Průvod se zastavil na náměstí před Divadlem Zdeňka Nejedlého. Přichystaná vodní děla ale nebyla použita.

Ostravské Divadlo hudby uspořádalo v únoru koncert Karla Kryla.

25.února se v Praze upálil další student, Jan Zajíc ze Šumperka.

5.března Sedmý všeodborový sjezd zahrnul do svých stanov uznání vedoucí úlohy strany ve společnosti a sliboval podporu jejímu programu. Požadoval přitom zachování a prohlubování lidských a občanských práv, od svobody politického a náboženského přesvědčení až po svobodu uměleckou, až k plnému obnovení suverenity státu.

Sovětští vojáci na území Československa se sice stáhli do ústraní, ale stále hrozí možnost, že se její jednotky dají znovu do pohybu.

28.března se v ulicích slaví vítězství našich hokejistů nad sovětskými reprezentanty na MS ve Stockholmu. Oslavy někde přerůstají až v protesty a výtržnosti, jako na Václavském náměstí, kde lidé vymlátili okna Aeroflotu. Ale pak se začali ptát, kdo tam připravil tu hromadu dlažebních kostek. Myslí si, že jde o provokaci a záminku pro brutální zásah policie. Sověti na to žádají po československé vládě záruky bezpečnosti!

17.dubna byl Alexander Dubček odvolán z funkce, a prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal Gustáv Husák. Z předsednictva strany odvolali Josefa Smrkovského.

28.dubna se stal Alexander Dubček novým předsedou Národního shromáždění.

19.až 21.srpna se objevují protisovětské výtržnosti a vandalismus, v souvislosti s prvním výročím vpádu cizích vojsk. Bylo postřeleno několik lidí, čtrnáctiletý chlapec zemřel.

Rudé právo přineslo zprávu ČTK, že v některých městech bylo nutné proti extrémistům použít mocenských prostředků.

Koncem září byli z ÚV KSČ vyloučeni první nepohodlní členové, mezi nimi Zdeněk Mlynář.

Toho pak počátkem dalšího roku vyloučili také z komunistické strany.

13.

Zvonky vánočního štěstí ještě zacinkají. Světýlka dál blikají v lampionkách dětských očí nad radostmi z nadílky pod stromečkem. Jako v těch Jeníkových. Už z toho má trochu víc rozumu. Pro Aničku to jsou první Vánoce, první Štědrý večer a první rozsvícený stromeček.

Krása i děs prskavek. Prožila to všecko v mámině náručí. Těšila se i pozornosti staršího brášky, který ji chodí důležitě všelijaké věci vysvětlovat a dávat pusinky. Anička už dva měsíce, pokud zrovna nespí, pochoduje v postýlce kolem zábradlí a brousí na něm první zuby.

Je tu teplo, teploučko domova, o jakém maminky snívají. Zvlášť, když se pak z práce vrátí táta a jsou všichni spolu. V celém bytě hřeje láska. Vytoužený domov. Celé dětství o něm snila. Mají se rádi, na děti se nekřičí, všichni jsou tu jeden pro druhého. Bára žasne, jak nádherné je žít.

20

„Táta!“ Jeník bleskově reaguje na výtah a šramot klíčů ve dveřích a řítí se do předsíně.

Objal tátu kolem boků a nedočkavě dupá nožkama, aby si ho už už osedlal, a huláká štěstím bezsebe: „Kaní! Kaní!“ - což znamená „Koníčky! Koně!“. Jen táta svlékne zimník a boty, Jeník mu sedí za krkem. Pusinky jako motýlkové poletují v rodině od jednoho k druhému. „Poslouchalas´ zprávy?“ „Ani jsem si nevzpomněla! Ještě mě čeká hromada plínek“ - a zmizela v kuchyni.

Než byla na stole večeře, František si naladil Vídeň. Bručí něco o bláznech.

Příští den na rádio nezapomněla. Televize není, tak aspoň rádio, po kterém občas mrskne nevlídným pohledem, protože ono je symbolem jedné z jejích prvních manželských porážek. Skoro za všechny peníze od rodičů se musela koupit zrovna tahle obrovská bedna.

Dostala peníze na výbavu, ale zbylo z nich na dva hubertusy.

Ve zprávách, jen jako mimochodem, hlásí, že se v Praze upálil student. Jan Palach.

Cože? Upálil?! Prý na protest! Bože můj, copak takhle se má protestovat?! Přece nebudou děti umírat za to, že dospělí dělají blbosti! Bože, to ne!!! – V srdci zastudil ledový kamínek hrůzy.

Když se vrátil František, chtěla vědět víc. Ale on o tom mluvit nechce. Když náhodou padne zmínka o některé politické události, má jediný hlasitý názor: Všichni jsou to pitomci! „To je určitě to nejchytřejší, co moh´ udělat! Pitomec! K čemu je to dobré?!“ Tím „diskuse“ skončila. Bára se nedověděla nic. Studenti mívají horké hlavy, plné ideálů. Obětoval se jako beránek. Pomůže tím něčemu? Člověk by měl bojovat za život a ne se sám popravit. Bible říká, že „Útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce“. Ale Jan vzal na sebe útlak všech v naší zemi. Ten živý plamen, ten hořel za viny jiných, za národ!! Ach, bolí to! Co bude dál? Jan chtěl něco, na co nemohl stačit sám, tím plamenem volal o pomoc! Pochopí to národ?

Kolem pohřbu Jana Palacha se šeptá, prý byly v Praze demonstrace. V zaměstnání by se jistě dověděla víc. Teď loví informace jen z ulice. Něco z Literárních novin. Zprávy se dají číst i poslouchat opět jen „mezi řádky“.

Prý byly demonstrace i v Ostravě, na kolejích v Porubě. Pět studentů vyhlásilo třídenní hladovku s mlčením. Zase mládež! Prezident Svoboda oslovil mladé lidi rozhlasem, aby nemarnili své životy, aby jejich ušlechtilých lidských citů někdo nezneužil.

Za měsíc od pohřbu Jana Palacha se v Praze upálil další Jan, středoškolák Jan Zajíc, z Moravy. Jsou prý i další... Co se to děje? Tak mladí a dobrovolně se vzdávají života! Vždyť život je dar a také povinnost! Jenom živí mohou něco udělat, něco změnit! Jenom živí mohou přemáhat zlo. Otče na nebesích, chraň naše děti, malé i velké! I ty moje!

Z krajkového límce košilky kulí očka neposeda Anička. Brouká si s Jeníkem, který se trpělivě namáhá naučit ji „Skákal pes, přes oves...“. Bude někdy máma umět odpovědět Jeníkovi na „Proč?“ o těch zmarněných životech? Hlavně, že dnes se jí na to nikdo ptát nebude, duše se dotklo zoufalství z bezmoci.

14.

Nové vedení v čele státu slibovalo národům s počátkem roku 1969 normalizaci poměrů, což pro většinu Čechů i Slováků znamená odchod cizích vojsk. Část odešla, ale zbytek se na našem území důkladně zabydlel. Bratrská ochrana! Na všech pracovištích jsou stranickými orgány nařizovány nové prověrky, komunistů i nekomunistů. A Češi neskutečně pořád věří, že jádro připravených reforem lze zachovat i za změněných podmínek.

Lidé jsou voláni před komise. Starší generace dobře chápe o co jde, ale jí už život stejně uniká. Mladší mají život „ve svých“ rukou, jenže všichni zase nechápou souvislosti. U

21

takové prověrky musí člověk rozmýšlet, co říká – nebo aspoň to, co neříká. A hlavně: chránit svoji rodinu.

Odpověď je předem daná, často vynucená. Kdo má jinou, končí se zaměstnáním. Kdo pracovat chce, udělat kariéru, pro toho je loajalita podmínkou. To ví každý. Kvůli dětem a kvůli zaměstnání má teď hlasitě proklamovat souhlas se vstupem „spřátelených“ okupačních vojsk do země a s jejich „dočasným“ pobytem.

Lidé na Rusy nadávají a Báru to mrzí. Před očima má pořád ty vystrašené kluky na tancích, s namířenými kulomety. Vždyť ti, ať chtěli nebo ne, museli poslouchat rozkazy velitelů, vůbec nevěděli, o co jde! Musí to být nedorozumění mezi těmi nahoře. Když nás Západ v Mnichově prodal, jenom Sovětský svaz se za nás postavil a nenechal Hitlerovi ke genocidě. Nelze přestat milovat Puškina, Někrasova, Gogola, Čechova, Dostojevského, Vojnu a mír. Nebo Čajkovského, Musorgského, Borodina, Šostakoviče. Vídeň prý hlásila, že na Rudém náměstí v Moskvě občané dokonce demonstrovali proti invazi do Československa. Oni, obyčejní Rusové, nás přepadnout určitě nechtěli. Možná na ně za tu revoltu kvůli nám teď čeká provaz nebo Sibiř!

Politika! Děláte-li ji, otráví vás to. Utečete-li před ní, jste zbabělý nebo netečný. Káže-li člověk politiku, většinou je směšný. A kde je záruka, že zastává pravdu?! Většina lidí politice nerozumí, Bára si přiznává, že patří k nim. xxx I podruhé si nechala mateřskou prodloužit na celý rok, vždyť to minimum času doma potřebuje nejen pro děti, ale také k regeneraci sil po studijním finiši. V květnu nastupuje do práce v plné polní.

Po všeobecné nechuti k oslavám prvního máje je i na Krajském osvětovém středisku všechno smutnější, nervóznější, lidé chodí po špičkách. Jarmila, šéfka oddělení, je celkem sympatická komunistka, doktorka filozofie. Tichá kolegyně Stella Báru přivítala pevným objetím. I ona je posmutnělá. Další dva nové odborníky v oddělení Bára nezná.

S vervou se pouští do práce, aby i podruhé dokázala řediteli, že neprohloupil, když ji kvůli mateřství z práce nevyhodil. Vždyť zas viselo její zaměstnání na vlásku. Musí ho ujistit, že třetí dítě opravdu neplánuje. Nepochybuje o tom, že je schopna všechny šéfovy nároky splnit. Snad si ředitel vzpomene, že mu to nejednou dokázala.

Před dvěma roky nechtěl ředitel Hon o zákonně prodloužené mateřské ani slyšet. Byl dokonce hrubý. Zákon je sice zákon, mohl však Báru vyhodit, a také to chtěl udělat. Když se pokoušela po roce nastoupit do práce, stálo ji to hodně přemlouvání a proseb, aby jí dal ještě šanci. Ráda by zůstala v oblasti osvěty a kultury. Do knihovny, kterou na středisku zbudovala a dala do chodu, už ji nepotřebují...

Usmlouvala aspoň poloviční úvazek. Ovšem s podmínkou. „Podívejte, soudružko Krásová, něco bych tu pro vás možná měl, a na tom se uvidí, co s vámi bude dál. Tak na zkoušku. V Praze po mně chtějí něco o sociálních službách.

Nejpozději v listopadu mi odevzdáte svoji představu.“ Měla na to dva měsíce. Dostala smlouvu jako samostatná odborná pracovnice oddělení výzkumu. V šedesátém sedmém byla sociologie velké novum - po dlouhém tabu coby buržoazní věda, ale pro Báru byla nejbližší oblastí zájmu. Zapojila všecky drátky fantazie, sehnala materiály, ale hlavně přemýšlela, co lidé v regionu potřebují. Na jaký rozsah služeb by si krajské kulturní středisko mohlo troufnout. Co je k tomu zapotřebí a přibližně kolik by to všecko stálo. Podrobnou studii o sociálních službách v termínu odevzdala.

Když se ředitel vrátil z jednání na ministerstvu, dal si Báru zavolat. Usmíval se, objal ji kolem ramen a důvěrně pošeptal: „My dva spolu, holka, ještě uděláme díru do světa!“…

22

Teď tedy matka doufá, že na to po dvou letech nezapomněl. S realizací sociálních služeb to sice v nových poměrech nějak vázne, ale jiných úkolů je pořád dost. Takže po své druhé mateřské přijala Bára práci na dalších odborných tématech, která by měla sloužit jako výchozí a orientační materiál pro kulturní činnost v regionu: o kulturním vývoji v Severomoravském kraji a o etnickém složení kraje. Skromné živobytí se tak podařilo zajistit.

15. Říká se, že pro mámu je nejkrásnější věk dětí do tří let. Nejen že ještě bezpečně bydlí v její náruči, ale z každého výpadu do světa zůstává otevřená cesta zpět do bezpečí. Andulka si už pomáhá prvními slůvky a důvěřivě se snaží napodobovat brášku. Samostatné akce podniká zásadně po čtyřech. I když stát na dvou uměla mimořádně brzo, chodit se odváží jen s mámou za ruku. Jeník, kterému budou brzo tři, je živé stříbro. Všechno ho zajímá, na všecko se ptá, což nedělá, jen když spí. Máma musí úzkostlivě dávat pozor, aby manžel nežárlil.

František nehodlá v ničem ustoupit co se týká nároků na ženu - milenku, hospodyni, spoluživitelku i reprezentaci. Očekává od ní, že spravedlivě přispěje do rodinného rozpočtu, to znamená, že přinese domů tolik peněz jako on. Děti si tátu postupně získaly, dokonce se jim věnuje rád, když je třeba maminku zastoupit.

Zvlášť, když musí znovu do práce. Roční Andulka nechápavě a vyčítavě kulí očka, když jí máma dává ráno před odchodem pusu, Jeník je z toho taky celý nesvůj a neví, co říct.

Jaké štěstí, že táta může zůstat těch šest hodin dopoledne doma, chodí do práce až po obědě a na večer. Takže děti nemusejí k cizí „tetě“, ani do jeslí, a zatím ani do školky.

Bára vzpomíná na divadlo a bolí ji srdce. Sen, kterého se musela vzdát. Ale: Co je víc?

Kariéra anebo zdravé a šťastné děti v dobrém manželství? Vítězí láska a rodina.

Co je proti ní to politické běsnění! Ty šarvátky jsou jí tak cizí! Na noviny není čas.

Rádio mají kvůli Františkově Vídni, a pak už jen kvůli vážné hudbě.

Ve středisku se také o politice nemluví, lidé jsou otráveni. Jen v povinných ranních „desetiminutovkách“ se musejí zaměstnanci střídat s informacemi z tisku. Co projednal a rozhodl ÚVé, co projednal a rozhodl KáVé. V dubnu byl z funkce odvolán Dubček, na jeho místo nastoupil Husák. Nové vedení strany mluví o normalizaci, kterou lidé pořád chápou jako návrat poměrů Pražského jara. Bára také. Husák vypadá důvěryhodně, na své kůži ve vězení přece zažil, co je to bolševický systém a nic takového by znovu nemohl dopustit. Jde Teď hlavně, aby byl v zemi klid, aby se nevraždilo, aby se cizí vojska vrátila domů. A bude znormalizováno.

Asi dva týdny po návratu do práce se v Rudém právu objevilo provolání „Do vlastních řad“, které vyzývá k diferenciaci hlavně v řadách publicistů a na celé kulturní frontě. To se týká i kulturně osvětové činnosti. Atmosféra začíná přiostřovat. Husák stále trvá na tom, že v zemi vládne socialistická zákonnost. Ale v červnu se v Moskvě dal slyšet, že v naší zemi opravdu bylo nebezpečí kontrarevoluce a že se to nedalo řešit jinak než pomocí spojeneckých vojsk. Je jasné, že když to řekl Husák, a ještě k tomu v Moskvě, tak prostě bílá je bílá, i kdyby byla černá. Dělej každý, co umíš. Najdi si modus vivendi.

V září 1969 nastalo velké vyhazování ze strany a z funkcí. Musejí být zlikvidováni všichni nositelé pravicového oportunismu. S ředitelem Krajského kulturního střediska teď není řeč, zamračeně a nervózně přebíhá mezi ředitelnou a Krajským výborem strany. Na pracovišti je klid před bouří. xxx

23

V létě se Krásovým podařilo „dobře koupit“ dřevěnku v Beskydech. Padly na ni všechny peníze, které Bára dostala z domu po prarodičích. I snubní prsteny jim zaplatil otec, i když sám peníze moc potřebuje. Z invalidního důchodu se nedá žít. Někdejší „vykořisťovatel“ a „šmelinář“ a dnes stále evidovaný „nepřítel lidu“, měl naštěstí ještě nějakou pojistku na horší časy.

Nadějné Pražské jaro se nepovedlo, ale fakt je, že určitě zarazilo některé věci z komunisticko-bolševické minulosti, ty se už v budoucnu opakovat nemohou. Třeba ty fingované procesy a popravy z padesátých let. Na taková zvěrstva by si už vládnoucí strana netroufla - jde přece o prestiž socialismu před celým světem. Sedm nebo osm let už běží v zemi hospodářská reforma, ta se taky nedá zastavit. Češi zjistili, že se dá žít i jinak, mohou mít lepší jídlo i lepší oblečení i lepší techniku, a dovolené u moře. K horšímu se nikdo nebude chtít vrátit. Sověti u nás sice mají vojáky, ale moc si toho dovolit nemohou. Nebudou přece riskovat světový konflikt, kdyby u nás začali střílet.

Lidé se pořád milují i nenávidí, plodí děti, musejí je vychovat, uživit. Studují, vynalézají, hrají divadlo, baví se, stavějí domy, píšou knihy - nic z toho se nedá úplně zastavit. Leda by nás Sověti všecky vyvraždili, anebo opravdu přestěhovali na Sibiř. Dál se bude zpívat, dál se bude tančit, lidé se budou radovat, lyžovat a chodit po horách, válet se na slunci. Pořád budou chtít kupovat auta a chaty.

Ale myšlenky se násilím neubijí, i když jsou třeba na čas donuceny k mlčení!

KULISY

28.ledna 1970 jmenoval prezident Ludvík Svoboda předsedou federální vlády Lubomíra Štrougala.

30.ledna byl schválen Dopis ÚV KSČ všem základním organizacím a členům strany k výměně členských legitimací KSČ.

Koncem června byl také Alexander Dubček vyloučen z komunistické strany.

7.srpna byla vypuštěna družice Interkosmos 3. Její let řídili společně sovětští a českoslovenští vědci.

11.prosince schválil ÚV KSČ materiál „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ“.

V dubnu 1971 konstatoval Dvacátý čtvrtý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, že SSSR vybudoval rozvinutou socialistickou společnost a přistoupil k výstavbě komunismu.

24

V květnu 1971 vypracoval Čtrnáctý sjezd Komunistické strany Československa program všestranného rozvoje socialistické společnosti. Národní důchod měl vzrůst do roku 1975 o 28%, z 95% se měl krýt růstem produktivity práce. Stanovil prohloubení kvality stranických řad a vedoucí úlohy strany. Generálním tajemníkem byl zvolen Gustáv Husák.

V listopadu 1971 byly volby. Zúčastnilo se jich 99,41% voličů! Pro kandidáty Národní fronty hlasovalo do Sněmovny lidu FS 99,81% voličů!

V červnu 1972 se v Praze uskutečnil I.sjezd Československé strany lidové, která se přihlásila k aktivní podpoře politiky KSČ.

Rovněž v červnu1972 se v Praze konal Osmý všeodborový sjezd. Ten také podpořil linii Komunistické strany Československa a jejího Čtrnáctého sjezdu. Mezi hlavními úkoly odborů stanovil získat všechny pracující pro aktivní podporu závěrů XIV.sjezdu KSČ a důsledně rozvíjet třídní charakter a revoluční poslání odborů. Předsedou ÚRO byl zvolen Karel Hoffmann.

V prosinci 1972 byly zvýšeny dětské přídavky a zavedeny novomanželské půjčky.

16.

Rok 1970 začal dramaticky. Ministerstvo vnitra oznámilo, že byla odhalena protistátní trockistická organizace, která usilovala o narušení procesu konsolidace. Na konci ledna oslovil ÚV strany všechny místní organizace a dal příkaz k výměně členských legitimací. Tak zas se budou lidé třídit na berany a kozly, na ty co mají nárok a na ty, co nemají, na ty dobré a na ty nežádoucí. Kdo si zaslouží výhody a výdobytky na cestě k socialismu a na ty, kdo budou rádi, že jsou rádi.

Je tu období prověrek a čistek. Každý teď musí dát na jednu stranu všechna svoje „pro“ a na druhou v posledních dvou letech vyslovená nebo podepsaná, eventuálně jinak vyjádřená „proti“, a váží svoji šanci na další existenci. Někdo to má zpečetěné, jsou věci, které ti nikdo neodpáře. Ale jsou i „já nic, já muzikant“. Čech má zapsáno v krvi, že hlavou zeď mlátit je nesmysl.

Dva roky mladé občanské sebevědomí pomalu umírá, a s ním také naděje na práci, na výdělek, umístění na společenském žebříčku, naděje na důstojnější životní úroveň.

Na Krajském kulturním středisku se šíří úzkost. Už se mluví o tom, že ředitel prověrkami neprošel a že celá instituce se bude likvidovat. Kultura se zase provinila, za to bude pykat. Sociologické oddělení, kde Bára doteď s nadšením pracovala, bude zas jako v bolševickém období prohlášeno produktem buržoazní vědy, která pracující lid mystifikuje a vede na scestí. Nepotřebujeme sociální služby, jaképak vzdělávání! Vždyť všichni chodí do školy! A bude zase stačit jediná správná věda, marxismus-leninismus.

Usmála se při vzpomínce na poslední univerzitní zkoušku - z Vědeckého komunismu.

Zkoušející i studentka museli splnit úřední úkon, a tak se s potěšením dorozumívali očima, zatímco ústa odříkávala předepsaná slova z učebnic. I když je jasné, že teorie a praxe vůbec dnes nejdou dohromady.

Prověrky se rozjely i na středisku, a týkají se všech, straníků i nestraníků. Hlavní otázkou je zase ta o souhlasu se srpnovým vstupem cizích vojsk za účelem bratrské pomoci.

Jenom pár lidí se odvážilo říct NE! Ti ovšem věděli předem, že to mají sečtené. Jiní se potili, aby se vlk nažral a ovce zůstala celá. Komise, z už prověřených soudruhů z vyšších stranických

25

míst, má předem připravených pár ovcí na porážku, hlavně těch, s nimiž si někdo z mocnějších potřeboval vyřídit účet.

Všechny zaměstnance komise zlikvidovat nemůže, a tak s dávkou ohledů a náznaků přízně pohovory v určitých případech usměrňuje. „No tak, soudruhu Iks, když to všechno shrneme, ty se vstupem vojsk rozumně souhlasíš. Je to tak, že?“ Prověřovaný sotva pípne. Má-li máslo na hlavě jako všichni ostatní, v tom okamžiku mu svitla jiskřička naděje na záchranu. V sázce je hodně: je-li členem strany, tak vyloučení. U nestraníků jsou důsledky bez toho prvního stejné: ztráta zaměstnání, postih rodiny, nemožnost vzdělávání dětí. V případě přízně komise aspoň relativní klid.

Po prověrkách je dost těch, kterým už pomoci není. Ale František Krása se na konzervatoři udržel. Doma to nevysvětlil. Je to jeho tabu. Čistky byly nekompromisní zvlášť ve státních orgánech, ve školství, v redakcích a na společenskovědních pracovištích. Opět jedna legální příležitost k vyřizování osobních nenávistí.

Jakého ponížení byli ušetřeni ti, kteří ještě v minulém roce stačili emigrovat!

Na počátku sedmdesátých let se znovu rozjela vlna politických procesů. Ta se naštěstí od té bolševické liší. Ve stupni i ve formě perzekuce. Ta první vlna se vyznačovala nesrovnatelně větší krutostí trestů, zjevnými, až provokativními nezákonnostmi a používáním hrubého fyzického násilí. Po roce 1969 se organizátoři procesů už bojí tyto vyšetřovací praktiky používat v tak velkém rozsahu a s takovou brutalitou, ale docela je neopustili.

V letech 1970 až 1972 justice odsoudila za činy politické povahy 47.887 osob, zatímco v letech 1948 až 1954 téměř dvakrát tolik, asi 95.600 osob. (viz Kaplan, Paleček). Na Slovensku nedosahoval počet obětí tak vysokého čísla jako v českých zemích. Postiženi byli také občané udržující styky se svými známými nebo příbuznými v západních státech. xxx Bára musí na pohovor jako ostatní. Není ve straně, a proto se jí vyhnula otázka, zda plně akceptuje politiku strany. Ale ta nejdůležitější, která se týkala všech, ji neminula - zda schvaluje internacionální pomoc a vstup vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu šedesát osm.

Každému rána pod pás, protože kdo z normálních lidí by se radoval, když jeho vlast obsadí cizí vojska a cizí tanky. Když se zabydlují na kdovíjak „dočasno“. Kdy to dočasno skončí, neví nikdo.

Mladá matka mnohému, co se od Pražského jara přihodilo, moc nerozumí - v květnu 68 rodila druhé dítě, celý ten kritický čas byla na mateřské dovolené a studijním volnu, zavřená doma jako na samotce. Psala diplomovou práci a připravovala se ke státnicím. Na rádio ani noviny neměla čas při domácnosti se dvěma malými dětmi, bez pomoci, s tajnůstkářským manželem. Ani žádnou rezoluci neměla příležitost podepsat, ač se o to dvakrát snažila. Kdyby byla podepsala, měla by teď komise argumenty.

Vstupuje do zasedačky s úzkostí holky na pranýři. Pár podobných kádrových „výslechů“ má za sebou, a vždycky při tom měla pocit, jako by ji svlékal a osahával někdo moc hnusný. Bylo jí nevolno a současně se jí chtělo brečet. Z toho ponížení. I teď ji zrazují kolena, to však nesmí nikdo vidět. Není zbabělec.

Zda souhlasí? (V krku je sucho.) „Nikomu se nemůže líbit mít cizí vojska na vlastním území…“ „Prosím?!!“ „Jako žena – jak to můžu posoudit, co bylo a co nebylo nutné?!“ Podrážděně: „To přece musejí vědět ti, kdo jsou v politice a vojenství vyškoleni a za takové věci zodpovědni!“ „ … …“ Ticho. Krotí se.

26

„Chci být objektivní…, a neumím si představit, jak se z přátel, kteří za nás v pětačtyřicátém umírali, najednou mohou stát nepřátelé.“ Komise je v rozpacích. Ani tak ani tak. Nemá pohotově ta „správná“ slova. Bára ale necítí nepřátelství. S jedním přísedícím z Městského výboru strany se kdysi viděla na Městském středisku, a poznala ho jako slušného, inteligentního muže. Komise zná její kádrový spis, ale na tomto pracovišti ji nemají co vytknout.

Díky dvojmateřství a studiu dostala posudek, který by ji neměl potopit. Jsou v něm zdůrazněny pracovní úspěchy, dobrá morálka a „pochopení pro realizaci kulturní politiky.“ Tak ji vybavil potápějící se koráb Krajského kulturního střediska na plavbu novou lodí.

Středisko bylo k 30.červnu 1970 zrušeno usnesením rady Severomoravského Krajského národního výboru ze dne 24.3.téhož roku.

17. „Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku! Zavřel jsi vrátka?“ (Karel Kryl) Lidé se začínají vracet k systému přecházení na zelenou. Za dvacet let jsou zvyklí, znovu rozjíždějí dobře naučenou pokryteckou hru s mocí, ke které je právě ti staří, dnes vyloučení komunisté, už dávno přinutili a naučili ji hrát. Naučili se žít uvnitř mantinelů narýsovaných liniemi, k nimž dospěly armády v květnu 1945. Naučili se žít i s originální, ale fungující ekonomikou a vytvořili si paralelní trh práce a zboží, nezávislý na tom státním. Musí se žít. Nekomunisté se na novou situaci reformních komunistů, kterých se strana parádně zbavila, dívají všelijak, a hlavně s rozpaky. Mnozí vidí prověrky dokonce jako likvidaci „bolševiků“, starých členů strany s totalitními ideály, těch, co zničili Bářina otce a strýce a drtili celou rodinu. Celá třetina jich byla ze strany vyhozena. Ale i když ze skalních straníků jsou teď nestraníci, nevěří se jim.

Ani po prověrkách lidem nedochází, že by se přece jen mohla vrátit padesátá léta, spojená s represemi, justičními vraždami a pracovními tábory. Vždyť v šedesátém osmém začaly rehabilitace nevinně odsouzených osob z bolševické doby!

S reformami, které se připravovaly samozřejmě na půdě strany (jak jinak?!), se v šedesátém osmém ztotožnila většina národa, straníci i nestraníci. Velká část společnosti byla v té době ve výjimečném souladu s vedením státu, a národní elita to podporovala. Z rádia a televize lidé už dlouho slyšeli jen dobré zprávy, stejné četli v novinách. Všechno bylo naplánováno, a plán dává řád, jistotu, cíl, lidé před sebou vidí konkrétní smysl svého snažení.

Společnost ve vývoji pořád čerpá z předválečné tradice socialistických trendů a myšlenek. Po Druhé světové válce mladí lidé houfně vstupovali do KSČ a Československého svazu mládeže, nadšeně pracovali pro republiku a vývoj socialismu v ní. Touha po lepším světě inspirovala děti ve školách i lidi na pracovištích. Lidé s potěšením zpívali vlastenecké budovatelské písně a srdce měli plné emocí a hlavy plné ideálů. U mnohých vydržely až do šedesátého osmého.

Jenže lidé socialistického tábora, za přísně vojensky střeženou zdí mezi Východem a Západem, nemají možnost vidět skutečný obraz světa. Školy i tisk učí a informují jen o tom,

27

co je dovoleno. A ne všichni jsou schopni si to uvědomit. Dovědět se pravdu není možné.

Vysílání Svobodné Evropy i jiných podobných vysílačů je úspěšně rušeno. Různé třídní nenávisti jsou zase rysem doby. A základním kamenem státního systému je pořád Strach.

Když se člověk narodí do války jako Bára a její generace a má možnost poznávat život jen v jednom společenském režimu, v totalitě, zná jen jedinou realitu. Může se jí něco nelíbit, může něco nechtít a pokud to jde, proti něčemu protestovat. Ale jak má vědět, co může chtít, co si může přát, když si to ani neumí představit?! Jak si představit život ve svobodném státě?

Co je to svobodný stát? Co je to svoboda? No přece – když není válka. Co jinak! A změna režimu? Jakým směrem by měl být změněn, aby to bylo lepší? O tom něco ví jen generace o deset, dvacet let starší, ta ještě zažila masarykovskou demokracii. Mladší o ní nevědí nic!

Válečné a poválečné generaci je jasné, že teď proti sobě stojí na zeměkouli dvě světové velmoci jako nepřátelé, USA a SSSR, a tato skutečnost limituje rozhodování malých států a v nich jednotlivých, byť sebegeniálnějších lidí. Čili: hranice přání a tužeb jsou předem dány. Jak by tedy ta přání měla vypadat? Co si mám přát, když jsem nic jiného, lepšího nepoznal než to, v čem žiju? O čem vím? O čem ví vězeň za Železnou oponou? xxx Gustáv Husák, od dubna šedesát devět nový muž v čele, zpočátku neskrýval své pochybnosti o vstupu vojsk, všichni to o něm věděli. Dokázal v lidech vzbudit naději, že vojáci budou muset brzo odejít. Jeho trpké životní zkušenosti mu jistě zabrání udělat ve vedení státu něco špatného. On si se Sověty dokáže poradit a nenechá zničit výdobytky Pražského jara.

Naděje dosud aspoň doutná.

Prověrky a čistky však o něm a jeho plánech řekly mnoho nového, a mnohým lidem vyrazily dech. A po těch prověrkách v tvrdém kurzu mají teď nejhorší situaci pracovníci právě v ideologické oblasti a kultuře.

Jakoby byly všude položeny pasti a nástrahy. Podezřívá se, vydírá se. Udržet si čestné a slušně placené místo stojí sebezapření, někdy možná i zradu svědomí. Kvalifikace zas hraje malou roli. Na všech pracovištích se obnovila činnost kádrových útvarů, každý zaměstnanec má zase svůj „kádrový profil“ a tím jednou provždy stanovený strop v kariéře. Nic není zapomenuto. Opět kolují a fungují tajné seznamy na všech úrovních a v každé sféře. Donašeče rádi doplňují ti, kdo mají nějaký důvod k osobní mstě. Fízlové jsou na pracovišti, v baráku, v hospodě, ve vlaku, kdekoliv. Znovu je tu strach z odposlouchávání hovorů, ze „štěnic“, úzkostlivá sebekontrola. A vy víte, že se o vás ví všecko, i to, co vy sami o sobě nevíte.

Z pracoviště i nejintimnějšího soukromí. Nad tím vším se vznáší hořkosladký cynismus.

18.

Náhodné setkání se Standou na sluncem rozžhaveném chodníku v centru města. Víc než po šesti letech si bývalí kolegové z redakce málem padli do náruče. „Vůbec ses nezměnil!“ „Zato ty jen záříš.“ „Lichotníku! V posledních letech jsem dostala pěkně zabrat! Před půldruhým rokem jsem promovala - jsem udřená jak kůň. Teď mi likvidují podnik, Krajské kulturní středisko se ruší.“ „Vím. No a co! Nechceš jít ke mně? Měl bych pro tebe slušný flek.“

28

Pak už to bylo jednoduché. Lákavou nabídku odmítnout nejen že nemůže, ale přímo nad ní jásá. Z bryndy rovnou na šéfredaktorku jedné ze tří redakcí vydavatelství, které má dobrou úroveň. Prostředí, kde se ještě lidé necítí jak v kleci. Jako by o prověrkách neměli ani tuchy! Štěstí v neštěstí? Je přece na dlažbě. Teď bude mít hned po nástupu do redakce plat o čtyři stovky vyšší.

Kamarád ředitel Standa ji hned seznámil se svými plány, a s představou o práci redakce, kterou jí svěřuje. Bára se vidí v sedmém nebi. Právě se vydává Šavrdova Kniha Kralovrahů, a Standa rozjel perspektivní spolupráci s Jaroslavem Foglarem. Sesterská redakce periodického tisku žije především z Foglarových Rychlých šípů. V šedesátém devátém! Za bolševiků se jméno Foglar nesmělo ani vyslovit. Po šedesátém devátém se vydává?! Ještě tedy není tak zle, jak to začíná vypadat.

Bára teď bude připravovat jeho knihy k vydání. Od puberťáckých let je miluje. Má je všechny v paměti - Hochy od Bobří řeky, Chatu v jezerní kotlině, Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří. Je to vždy výchova ke cti, k poctivosti a ke spravedlnosti. S bratry a kámoši o prázninách soutěžili na chatě podle Hochů od Bobří řeky o Bobříky. Ještě má schovaný bobříkovský zápisník s výsledky a dosaženými body. xxx Super byl Bobřík odvahy! To se čekalo, až bude úplná tma. Pak musel každý sám nebylo jim tehdy víc než čtrnáct a patnáct - podniknout složitou cestu z chaty dolů přes zahradu, kolem bazénu, pak kolem dvou rybníků obrostlých vysokým rákosím, pak nahoru přes louku do lesa, kde si už v poledne připravili speciální lístky. V noci je měli za úkol po jednom přinést zpět, jako důkaz své odvahy. Papírky byly uloženy na pařezu pod kamenem, hluboko uprostřed hustého lesa.

I měsíc se tu noc schoval. U rybníků vrzaly žáby, nad hlavou sem tam proletěl netopýr.

Nikde živáčka. Byla tak černá tma, že v lese se dalo postupovat jen krok za krokem, s rukama napřaženýma před sebe. Bára aspoň přibližně počítala stromy, do kterých narážela. Nejdřív nohou ošmátrala každý krok, než udělala další. Nervy jako struny, uši ve střehu. Nic příjemného, až na to jemné rozechvění s vidinou brzkého vítězství. Pařez našla! Ta radost!

Popadla drahocenný papír a uložila si jej do výstřihu, aby si uvolnila ruce.

Dostat se z lesa jde rychleji než tam, mezi korunami smrků se dá vytušit světlejší obloha. S lehčíma nohama a bouchajícím srdcem se pustila zpátky k vodě - Co když tam někdo vyskočí z rákosí?! – zbývá dvě stě metrů k chatě. A splnila! Trofej odevzdává klukům. I když jí nikdo z nich nesložil hlasitou poklonu - je přece holka - moc dobře ví, že její výkon oceňují.

Když přišla řada na spolužáka, ten to vzdal a je to mužský.

Pane Foglare, vy to prostě s děckama umíte. Mládež vás nejen milovala, ale miluje. A já si teď - ve své redakci - vaše knížky zopakuju. xxx Když ji ředitel seznamoval s pracovníky redakce, kterou jí svěřuje, zaváhala. Složení týmu jaksi postrádá logiku. Má se stát šéfkou básníku Věnceslavu Juřinovi, před nímž má velký respekt. Zná ho jako redaktora literárního časopisu Červený květ a autora několika sbírek poezie. Časopis byl z příkazu stranických orgánů nedávno zrušen. Věnceslav jen změnil redakci, měl štěstí. Přijme on Báru jako šéfku? Uzná ji jako autoritu?

29

Celé složení redakce je přinejmenším zajímavé. Patří sem docent Moravec, kterého u prověrek vyhodili z některé ostravské fakulty. Příjemný a rozšafný pán, svým vzděláním tady všechny vysoko převyšuje, je skromný a přátelský. Pokud s ním všichni souhlasí.

Pohodlný pelíšek ve Standově vydavatelství našla i extravagantní drobná paní doktorka filozofie, Lucie Podlahová, která po prověrkách nuceně opustila místo ředitelky nějakého kulturního zařízení v Havířově. Je až příliš jasné, že není zvyklá se podřizovat, a jak si Bára postupně všimla, dobře si rozumí s alkoholem, cigaretami a kdovíčím podobným ještě. Někdy vypadá, jako když se vznáší na křídlech těžkého snu. Jakmile se z něj probere, má jazyk jako břitvu. Vyžaduje stálou pozornost a ve všem přednost. Manžel, výtvarník, je po prověrkách na volné noze.

Bára si vyžádala audienci u ředitele, a přátelsky drze si nechává vysvětlit, jak si za těchto okolností její šéfování představuje. V redakci je ze všech nejmladší a nemá žádné medaile za zásluhy.

Standa přimhouřil oči a lišácky se zašklebil. Mělo to být povzbuzení: „Dej jim pořádně zabrat! Získej si respekt. Oni se ti musejí podřídit! Všichni můžou být rádi, že mají slušný flek. Ty to zvládneš, vím, co umíš. Co neumíš, to se naučíš.“ Snadné to není. Uznávaný básník má funkci šéfredaktora dávno v malíku. Občas to pocítila v poťouchlém pohledu jeho usměvavých očí. Spolkla to, protože ho chápe. Napětí postupně povolilo.

Bářin dost komický tým vzdělaných a zkušených „vysloužilců“ je z lidí, kteří našli ve Standově vydavatelství po prověrkách útočiště. Jsou tady za větrem, mají slušné platy, odbornou práci, a mohou si myslet co chtějí. Zůstala jim lidská důstojnost, a nemusejí k lopatě.

Vydavatelství tedy tvoří tři redakce, ta třetí produkuje merkantil - příručky, vyhlášky, propagační materiály, plakáty a letáky. I tady má Bára staré známé, bývalé kolegy.

Osobní tajemnice ředitele a současně jeho švagrová, krásná žena „oheň a vítr“, černé vlasy až ve výstřihu, na ředitelských mejdanech prý tančí na stole. Bohémský život ředitelovy party, do níž patří i někteří z Bářiných podřízených, je pro ni zahalen pikantními záhadami.

Atmosféra, která zde vládne, je neuvěřitelně jiná, než po prověrkách v jiných kulturních zařízeních. Vznáší se tu duch osobní svobody, ale paralelně i nekompromisního autoritářství.

Bohémská poživačnost, ale také kousavá rivalita a přísné společenské meze. Bára se snaží pracovat. xxx Následkem jedné služební cesty v cigaretovém zábalu byla třítýdenní nemocenská se silným zánětem průdušek. Po návratu do práce si už vedení redakce neužila. Standovo svobodomyslné vydavatelství bylo z nařízení vyšších stranických orgánů rovněž zrušeno. Ředitel se odebral na dlouhodobou nemocenskou. Z vydavatelství se rázem stal Socialistický podnik mládeže. Do čela povolali ředitele až odněkud z Jesenicka, je to tutový dělnický kádr. Nemá sice patřičné svaly, ale má proletářské rysy ve tváři, suverénní projev, mluví v dobře známých frázích, a je nesmlouvavý. Ostřílený soudruh. Z vysokoškolačky a šéfredaktorky Báry Krásové se ze dne na den stala dělnice ve skladu vedle železničních kolejí.

Společně s básníkem a docentem a několika dalšími. Trpké pokoření, společenské i před manželem, který tentokrát aspoň nedělá scény.

Ne všichni však museli k lopatě. Cestou do práce Bára na Stodolní potkává o něco mladšího kolegu před budovou bývalého vydavatelství. Ten zůstal k ruce řediteli a má teď významnou funkci jeho náměstka. Tajemně se usmívá, a ví, že on ví, co druzí neví.

Ve skladu se sešla stará parta. Jen extravagantní doktorka se kamsi ztratila, nikdo neví kam. Slehla se po ní zem. Ostatní si navzájem gratulují, že neskončili na dlažbě.

Celá produkce zrušeného vydavatelství jim doslova leží u nohou. Knihy, časopisy, brožury a letáky a všechno ostatní přepočítávají po desítkách a stovkách a vyrábějí z nich

30

balíky. Ty se nakládají do malých červených přepravek, kterých se dál ujímají železničáři.

Pátrat po tom, kam to zavezou, se nikomu nechce. No, kam asi?!

Z podniku také zmizel doktor práv Jaromír Šavrda, autor Knihy kralovrahů. Ani se s nikým nerozloučil, najednou byl pryč. Ve vězení!

Po mnoha letech Bára našla v jeho jiné knížce verše: „My neviditelní my přísně utajení my dobře skrytí utěšené zemi aby se v hrůzných snech horečkou nechvěla Lhostejně chřestíme kostrami vyhublými my mátohy my strašidla my stíny my stíny bez duše my stíny bez těla.“

19.

Po několika měsících vyčerpávající fyzické práce ve společnosti proletariátem opět potrestaných vzdělanců, měla Bára ve skladě návštěvu. Kolega Zoušek, „ten, co ví“, ten, co se stal pobočníkem nového šéfa, jí přinesl od něho vzkaz. Soudruh ředitel si přeje s ní mluvit.

Termín schůzky je stanoven na konec pracovní doby, a také místo na půli cesty mezi ředitelstvím a skladem. Malá hospoda na Stodolní - „U sudu“, kde se pracovníci Podniku svazu mládeže scházejí k obědu, anebo na pivo.

Proč ji ředitel nevolá do ředitelny? Skladnice své povinnosti plní. Že by měl pro ni jinou práci? Vždyť i Podnik svazu mládeže bude potřebovat redaktory a kulturní pracovníky.

Do tří zbývá deset minut. Do toho kouře a mezi pivem rozjařené chlapy se jí nechce.

Jen pootevřela dveře do výčepu, soudruh ředitel jí běží vstříc: „Čest! Jak se máš, soudružko? Tak co, jaká byla šichta?“ „Osm hodin ohýbání a přenášení takových kil, to dá člověku zabrat. Ale trochu tělocviku nikomu neuškodí. Čest práci, soudruhu řediteli.“ „Vám to naopak jde k duhu, kvetete jako růže, jen přivonět!“ A objednal flašku červeného.

Než číšník láhev přinesl, soudruh ředitel se „na chviličku“ omluvil, a když se za několik minut vrátil, nemohla si nevšimnout napomádované a do vlnek čerstvě načesané frizúry. V tu chvíli o pracovní náplni schůzky zapochybovala. xxx Do týdne přišlo další pozvání. Tehdy U sudu ředitel neřekl všechno, co chtěl. Neřekl vlastně nic. Ze schůzky si neodnesla ani nabídku na jinou práci ani jiný konkrétní výsledek. Asi to byla jen nějaká sonda, a teprve teď se skladnice dozví rozhodnutí.

Vstoupila do ředitelny. Ve známém prostředí poznává každý detail okázalého Standova interiéru, který byl autorským dílem extravagantní paní doktorky Podlahové, té, která tak záhadně zmizela. Že by také za mříže? Proč?

Kůže, koberce, mramor. Proti oknu na druhé straně luxusní pohovka se širokými pohodlnými křesly, blíž k oknu obrovský tmavý psací stůl, starožitnost. Jenom obrazy zmizely, ty si bývalý ředitel odstěhoval. Podél oken visí těžké tmavé závěsy. Každý kdo vstupuje, je tou okázalostí zkrocen, luxus automaticky vzbuzuje respekt a zřejmě i pomáhá vládnout.

Intimní pološero. Žoviálním tónem zve ředitel Báru dál.

31

„No tak se přece posaďte. Těšil jsem se na vás. Slíbil jsem vám, že se brzy uvidíme. Co nového?“ a přišel podat ruku. „Těžko říct, ve skladu se jen balí a nakládá. Snad se něco dovím já od vás, soudruhu řediteli?“ „Vám se ta práce líbí? Vy, taková úspěšná žena! Máte přece univerzitu! Není vám to málo balit a tahat balíky?“ Pokrčila rameny. „Nezapírám, že mám jiné zájmy, ale musím vydělávat...“ „Co není, může být. Vím o vás dost, abych uznal, že je vás ve skladu škoda. „Má to aspoň jednu výhodu, potřebuju normální pracovní dobu, musím chodit pro děti do školky a …“ „Měl bych pro vás místo, které by se vám určitě líbilo. K němu dokonce třetí – možná i druhý! - nejvyšší plat v podniku. Potřebuju náměstka pro kulturu, zatím mám jen pro ekonomiku. Kontakty s tiskem, s televizí, ideová práce ve městě i v terénu. Co vy na to?!“ Obešel stůl a blíží se ke křeslu. Na půl cesty se zastavil a změnil směr ke dveřím.

Zaslechla cvaknutí klíčů. Napnula se jako luk, celým tělem projela elektřina. Ředitel už je blízko, hodně blízko, a zezadu jí vjel rukou do výstřihu. „Ovšem, řekl jsem za určitých okolností. Jistě si budeme rozumět. Jste příliš …!!!“ Křeslo Báru vypružilo do stoje. Snaží se mluvit tiše. Podívala se útočníkovi do očí. „To snad ne, soudruhu řediteli! Zmýlil jste se! Je mi líto!“ O pár kroků ustoupil ke stolu. „Uklidněte se, soudružko! Já to s vámi myslím jenom dobře!… Jinak ovšem - nemáte šanci! Moc dobře víte, proč! Pro naši vlast nejste zrovna žádoucí!“ „Pracovat umím, kdekoliv!“ Jedovatě se zasmál. „Dobře si to rozmyslete! Buďte moudrá!“ „Odemkněte mi, prosím! Chtěla bych odejít. Funkci náměstka přijmout nemohu.“ Couvá ke dveřím a nespouští s ředitele oči. Nedovolila, aby se jí podruhé dotknul. Šéf chvíli mění barvy. Možná se mu to ještě nestalo! S takovou lehkovážností a blbostí se asi taky ještě nesetkal. „Víte, milá soudružko: Komu není rady, tomu také není pomoci, znáte to, ne?!“ „Pusťe mne, prosím! Čekají mne manžel a děti.“ „Dobře, vážená! Sama jste o sobě rozhodla. Můžete jít.“ O oktávu níž, vztekem přiškrceným panovačným hlasem připojil ujištění: „Ale já vám osobně garantuju, že nejen v Ostravě, ale v celém Severomoravském kraji neseženete ani místo pouličního zametače! Můžete odejít.“

20.

Vypadla z ředitelny. Byl to šok. Zas dostat ji do postele – nic nového. Jenže tady jde vážně do tuhého. I člověk z té nové vládnoucí elity ji chce zničit. A proč?! Že se nechce stát milenkou ředitele?! Nebo pořád víc za to, že nosí jednou provždy znamení třídního nepřítele?!

Má vztek. Spravedlnost přece musí existovat. Musí! Hlavou jí šlehl nápad.

Jde do toho hned příští ráno. Do skladu už nemůže, se zaměstnáním samozřejmě skončila, tak se vydává na opačnou stranu, k radnici. Na Krajském národním výboru se nechala ohlásit u inspektora kultury. Byl při likvidaci Krajského kulturního střediska, tehdy se viděli naposled. Spoléhá na jeho rozum. Inspektor Chaloupka má přehled. Tak si to vyřídí rovnou s ním! Za ten zkorumpovaný systém, který se holedbá socialismem. To slovo přece

32

znamená něco úplně jiného! Ten socialismus, o kterém se učila ve škole, o kterém píšou noviny, kterému věří miliony lidí. Ať má chyby, ale děvky v programu nemá!

Báry se nejspíš polekal. Energie z ní jen srší. Nemá co ztratit. Je opět na dlažbě! Ale jedno ví, že vedle každého mocipána, který může svévolně rozhodovat o tvém bytí či nebytí, vedle něho obstojí jenom ten, kdo se ho nebojí, a také mu to dokáže. Párkrát si to vyzkoušela, a má v sobě tuto svobodnou odvahu. „...tak že si představujete socialismus?!! Tohle že má být normalizace?!! To přece nemůže nikdo myslet vážně! Buď budu dělat kurvu a mít práci, anebo nesmím ani zametat ulice?!“ Nepředstíraně se třese vztekem. „Uklidněte se, prosím, uklidněte se! Dáme si kávu. Nebo máte chuť na něco jiného?

Samozřejmě máte pravdu. Ale všichni jsme jenom lidé, každý občas nějak ujede. Těžko k tomu mohu říct něco víc ... O práci se nebojte. Lidi jako vy kultura potřebuje. Pijte kafe, já si někam zavolám.“ Inspektor a současně zástupce vedoucího odboru kultury za chvíli vyrukoval s několika nápady. Jenže: skanzen v Rožnově, který potřebuje etnografa, znamená denní dojíždění asi šedesát kilometrů tam a šedesát zpět. To si matka s malými dětmi nemůže dovolit. Vytočil tedy jiné číslo. Vysokoškolský diplom Báru opravňuje k odborné práci v muzeu. Ve městě jsou dvě.

Městské muzeum už etnografa má, je jím sama ředitelka, a na další místo stejné odbornosti není nárok. Ředitelka by o ni stála, znají se z dob Bářina studia i z její publicistické práce. Ale bohužel. Pak je tu ještě odbor nejnovějších dějin Slezského muzea, které má ředitelství v Opavě. Tento odbor, Muzeum revolučních bojů, je totiž v Ostravě.

Nebylo třeba mnoho slov, ukázalo se, že tady odbornou pomoc na úseku historie a také výstavnictví dokonce hledají.

O ředitele podniku socialistické mládeže se už přestala zajímat. Do skladu se přišla rozloučit jako společenský vyvrhel, odsouzený všemocným normalizačním ředitelem, který nad ní vyhlásil kletbu. Nepochybuje o tom, že tento člověk se bude snažit udělat vše, aby se kletba naplnila, protože Státní bezpečnost ji má nepřetržitě v hledáčku.

Bez zaměstnání nezůstala déle než měsíc. K prvnímu lednu sedmdesátého druhého může nastoupit jako odborná pracovnice do Slezského muzea. Během posledních dvou „normalizačních“ let je to čtvrté zaměstnání. Přece jen se zdá, že když se člověk nedá, tak to jde. Byť to bylo dramatické. Samičí přednosti mohou ženu jednou vynést k trůnu, jindy ji zničit.

21.

První den v muzeu. Mladý, sympatický vedoucí, doktor Matýsek, ji zavedl na nové pracoviště – tady má mít svou, jenom svoji pracovnu! Seznámil ji s kolegy, provedl ji budovou. Ve výstavní síni je právě zmatek, připravují se tu panely pro novou výstavu.

Něco jako výhra v loterii! Vždyť sehnala místo odborné pracovnice celostátně významného ústavu, s povinností vědecko-výzkumné práce a publikační činnosti. Před dvěma měsíci se jí o něčem takovém nemohlo ani zdát. Byla přijata rovnou do funkce vedoucí výstavního oddělení. Těší se, jak to tady rozjede.

První výstava roku je připravena, na té další už by se měla osobně podílet. K pracovní náplni patří také autorství libret a scénářů výstav, což znamená v prvé řadě práci odbornou, též literární i nutnost výtvarného vidění. Zodpovídá za úroveň lektorského výkladu. A to, co bude vyžadovat od podřízených, musí především umět sama. Do pracovní náplně patří samozřejmě také sbírková činnost, katalogizace sbírkových fondů a jejich evidence.

33

Vzhledem ke studijnímu oboru byla pověřena ještě dalším úkolem - vedením subkomise pro kronikářskou činnost a funkcí krajského metodika pro kronikářskou práci. Je toho hodně, ale je to báječné.

Sousední oddělení vede o něco mladší, ještě svobodná, doktorka filozofie Alena. Tichá, uvážlivá osoba, štíhlá a elegantní. Zdá se, že by si mohly rozumět. Bára si brzy všimla, že Alena nepatří mezi oblíbená děvčata vedoucího, mívá často k její práci malicherné výhrady.

Bářina a její pracovna jsou propojeny úzkou místností lektorek, drobné Světlušky a černovlasé a černooké Svaťky. Světluška pečuje o kontakty se školami, a tak je tu pořád rušno.

Nástup na sedm je méně příjemný. Na stolku u lektorek leží kniha příchodů a odchodů místo píchaček, a každé zpoždění znamená kobereček o patro výš.

Nutno dávat pozor a nešlápnout vedle. Pochopit vztahy a principy, na kterých to tady funguje.

Každé libreto výstavy, které předloží šéfovi, musí pak ještě ke schválení na krajský výbor strany. Z něj se pověřený pracovník často chodí podívat na provoz muzea, vysedává u vedoucího, a vedoucí zas odchází konzultovat na KáVé. Po schválení libreta a scénáře výstavy přichází odtamtud další návštěva „odborníků“, už do výstavní síně. (Proč nemá hlavní slovo ředitel Slezského muzea?!) Teprve pak se otvírají dveře pro veřejnost.

Je tu nějak moc šéfů. Dnes je na tom kultura i věda asi zas stejně, jako před pár lety.

Jsou také věci a lidé a události, vlastně i kusy dějin, o kterých však výstavy musejí mlčet. Něco se nesmí zdůrazňovat, něco se musí vynechat, ne o každém člověku se smí mluvit a ne všecko se smí říkat. Existuje tajemná síť, která má veřejnost chránit před nežádoucími vlivy, a vším, co nějak zavání nebezpečným Západem.

Schvalovací komise jsou také zase všude. Nejen každé libreto, ale každá fotka, ať už z Četky (ČTK) nebo z muzejních fondů, musí projít přísnou procedurou schvalování, než se vystaví. Prostě to jinak nejde. Můžete si myslet co chcete, ale jen myslet. Často se musí škrtat i úplně neznámá jména, na fotce něco nebo někoho začernit, občas exponát nahradit jiným. O někom se třeba jen šušká, že je v nemilosti – pryč s ním. Naopak u aktuálních fotodokumentů je důležité dávat pozor na to, aby určitá osoba byla dostatečně v popředí, atd. Žádný obrázek nesmí dát příležitost ke zneužití reakční cizinou nebo skrytým domácím nepřítelem.

Na panelech se nesmí objevit černá barva. Také ne některé odstíny červené, fialová nebo šedá. To je sféra cenzury pro psychology.

Bára se ve výstavní síni zastavila u panelu s tématem KAN a K-231. Jsou tu drastické fotky zabitých lidí, a všelijaká svědectví o řádění reakce v zemi, hlavně po Pražském jaru. Tyto materiály do muzea nosí krásný mladý kapitán od Státní bezpečnosti, a už jsou jich tu hory.

Neví, že takové organizace někdy existovaly, v Ostravě se o tom nedověděla. Prý jsou to velmi nebezpečné síly - Klub angažovaných nestraníků a bývalí vězňové!

22.

Pohoda v rodině netrvala dlouho. František s dětmi přijeli z chaloupky, kde strávili týden jarních prázdnin, a ani se doma neohřáli. Jeník zvrací a naříká, že ho bolí hlava. Hned ráno se jede na středisko. Kluk pořád zvrací a naříká. Rve to srdce. Lékařka je posílá do nemocnice. Diagnóza - zánět mozkových blan.

V ruce mamince zůstal lístek o převzetí Jeníkových věcí. Čte jej po třetí, po desáté svetr, kalhotky, tílko, kalhoty, štrample, košile ... podpis. Všecko je v mlze a v hlavě hukot. To nemůže být pravda! To je zlý sen!

Dítě musí zůstat v nemocnici a ještě k tomu na infekčním, kam za ním nikdo nesmí.

34

Bára nespí. Brečí. Trne úzkostí. Každý den jezdí do nemocnice za Jeníčkem všichni spolu, aby mu i s Andulkou jen zamávali přes tlusté sklo. Jeník leží a nehýbá se. Lékaři rodiče ujišťují, že se nemusejí bát, že v případě jejich syna vážné nebezpečí nehrozí, protože zánět vznikl z nerozpoznaných příušnic. Ale ta čtrnáctiletá dívka, která ještě před pár dny ležela se zánětem mozkových blan o dvě lůžka za Jeníkem, zemřela! „Pane Bože, smiluj se, pomoz mu! Prosím!“ Prosí však jen srdcem, Bůh je v této rodině otcem zakázaný.

Za tři týdny se k zánětu přidala angina lacunaris...

Bára už sotva stojí na nohou. Ještě jeden týden...

Dvacátého sedmého dubna si táta, máma a Anička konečně Jeníka odvážejí domů. Je pohublý, ale zdravý. Chce to ještě tři týdny domácího klidu a tři měsíce klidného režimu.

Znamená to také konec se školkou. Ale domů se vrátilo štěstí. xxx Když v září minulého roku zapsali obě děti do školky, nebylo jiného východiska. Bára i František už musejí pracovat na plný úvazek. Aničce jsou tři, Jeníkovi pět, a bylo by užitečné, aby se trochu připravil na pobyt v kolektivu. Za rok má jít do školy. Těší se, a tak to pochopil.

Horší to je s holčičkou. Je nešťastná, a máma proto ještě víc. Anička chce být s mámou, s tátou a s Jeníkem. Vysvětlete to tříletému děcku! Ve školce jenom brečí anebo se drží stranou. Nechce si hrát, je vzdorovitá. Učitelky přesvědčují rodiče, že některé děti zpočátku tak reagují, ale že si nakonec zvyknou.

Anička si nezvykla. Běda, když se Bára trochu opozdí a nestihne ji včas vyzvednout. Se zoufalou holčičkou si nikdo neví rady.

Co s tím? Matku to strašně mrzí. Ale jak jinak? Na najatou babičku nejsou peníze, a zas by Anička byla s cizí osobou, takže vlastně sama. Svou vlastní babi skoro nezná, ta nemá k Bářiným dětem bližší vztah. Ani by každodenní zápřah nepřijala, to by na ni bylo moc.

Jeník má nejvyšší čas se připravit na školu. Jenže co s holčičkou? Doma se jí máma snaží to odloučení všemožně nahradit. Ale ona je pořád smutná. Do školky ji vozí táta, máma odjíždí do práce o hodinu dřív. Možná to je štěstí pro obě, protože těžko si představit, jak by ve školce vypadalo ranní loučení.

Zato dělá dcera mamince radost tím, jak je na svůj věk vyspělá. Jak krásně zpívá. Bára děti učí národní písničky. Má zvučný hlásek a nádherně improvizuje. Na chaloupce sedává před modrotiskovou záclonkou prádelníku, potištěnou zvířátky, a zpívá o všem, co na ní vidí. Až to vhání slzy do očí.

Při jedné cestě domů, nacpanou tramvají, vzbudila Anička úžas spolucestujících. Sedí mámě na klíně, Jeník se na ně mačká ve stoje. A tříleté mrně začalo plynule slabikovat nápisy na obchodech kolem cesty. Bráška, který se v pěti letech také nadšeně naučil číst, souhlasně přikyvuje. Lidé se vyptávají, kolik že má holčička roků. Nechtějí tomu věřit. Co bude dělat za tři roky ve škole? Život nabízí mnoho nádherných darů, ale děti jsou tím největším! Za všech okolností jsou u Báry na prvním místě, spolu s milovaným mužem. V muzeu usmlouvala aspoň malý přesun pracovní doby, ráno místo na sedm přichází už na šest, a pak dvakrát týdně může domů o dvě hodiny dřív. František si na Konzervatoři musel také pár hodin v rozvrhu pozměnit. Učí většinou odpoledne a večer. Takže se u dětí mohou střídat. Malí človíčkové potřebují domov.

35

23.

Koncem června oslavuje Světluška třetí velké kulatiny. Pro všemi tolerované, víc než kamarádské sympatie k lektorce nemá vedoucí námitky proti malé kolektivní oslavě. Sestoupil ze své rezidence mezi děvčata, aby jí osobně gratuloval a přiťukl sklenkou červeného. Alkohol na pracoviště nesmí, no ale...

Jen chvilku poseděl, zažertoval. Všichni si tykají a oslovují se jen jmény (bez soudruhování). Vedoucí, Jára, bývá uzavřený, a Bára ještě neví, co si má o něm myslet. Za chvíli poslal mezi děvčata místo sebe sekretářku. Někdo musí hlídat telefon, kvůli kontrolám.

Z kanceláře vybuchují salvy smíchu. Po několika skleničkách se vaří káva. Svaťka položila vonící šálek před Báru a zašveholila s veselým údivem: „Vypadalas tak přísně!“ (Že by jí v muzeu udělal reklamu inspektor kultury?) „Všechny jsme se tě zpočátku bály! A ty jsi přitom normální príma holka!“ Kolegyně se řehtají a souhlasí. „To dělá ten drdol. Rozpusť si vlasy, jsou nejmíň po pás, ukaž,“ žadoní holky.

Tak, a už je Bára členem party.

Proč se jí bály? Je slušná a mírná. Chce od nich ovšem kvalitní práci, a taky kázeň a spolehlivost. xxx Po každé vernisáži bývá rušno. Na výstavy chodí hlavně školy, doplňují zde učební osnovy. Teď třeba osvobození Ostravy v pětačtyřicátém ve slavné Ostravské operaci. Jsou tu autentické fotky z bojů, mnoho mrtvých našich i sovětských vojáků. Rozbité domy a fabriky.

Hrůzy války. Dojemné dopisy z fašistických vězení, z míst bojových operací, dopisy na rozloučenou. Mnohé z toho rozechvívá srdce. Jsou věci, na které se nedá zapomenout, a nesmí se zapomenout. Už nikdy nesmí být válka!

Sbírky má na starosti Zdena. Organizuje se sběr materiálů i mezi pamětníky. Bára jejich - často kruté vzpomínky zapisuje. Pamětníky jsou staří lidé, kteří prožili těžký život. Dvě války, a po nich tolik událostí! Mnozí jsou šťastní, že přežili, mnozí z nich přišli o své nejdražší, a přesto neztratili víru, že bude lépe.

Připravovat libreto výstavy je náročná a pěkná práce. Ale červené korektury ve scénáři po návratu z nejvyšších míst člověka, mírně řečeno, vytáčejí.

Někdy je těžké najít bezvýhradně vyhovující formulaci popisku k fotografii. Bazíruje se na slovíčku. Musí se vyhazovat nebo škrtat - a ne proto, že by to nebyla pravda.

Bára je ve stálém kontaktu s Opavou, s oddělením historie. Tady se seznámila s doktorem Snítilem, moudrým padesátníkem, který věci měří pragmatickým pohledem. Má krásný hlas. Při každém setkání doktor povzbuzuje novou kolegyni, ať si udělá doktorát.

Chtělo by to postgraduální studium. Je to lákavé.

Avšak nápad nebyl přijat s nadšením ani manželem ani v muzeu. Vedoucí má její kádrové materiály, a bylo by s podivem, kdyby k nim neměl také konkrétní pokyny z jistých míst. Bára nesmí zapomenout na své limity, které oddělují lidi od „podlidí“ špatného původu.

A kdovíco k tomu ještě přidal soudruh ředitel Podlaha, který jí přece nedávno slíbil pomstu.

24.

36

Je prvního září, Jeník jde do školy! Za jedenáct dnů bude mít šest, ale už plynule čte a počítá do sta a je mudrlant. Byť měl na jaře tak vážné problémy, lékaři potvrdili jeho perfektní zdravotní stav.

S aktovkou na zádech poprvé vykračuje do školy, na kterou se tak dlouho těšil. Celá rodina ho doprovází. Maminka neví, jestli se má smát nebo brečet. Najednou má školáka! Jak ty roky letí! Ještě pusu, pak už jde sám. Sluší mu to. Bára za ruku s Aničkou v úsměvu polyká slzy, a mávají a mávají.

Také Fráňovi začal nový školní rok. Co se znají, má problémy. Jeho dlouholetým snem je dělat komorní operu. Ale kde? V havířském městě je zájem minimální. Orchestr, který založil na Konzervatoři, je pro studenty nepovinný. Když dirigent a profesor v jedné osobě po ředitelství něco žádá, vždycky se objeví komplikace. Ten ředitel, který jej před časem na Konzervatoř přijal, byl po prověrkách vyhozen, a u nového, prověřeného, Fráňa není v kurzu.

Vracívá se domů naštvaný a vzteklý. Nadává. Všichni jsou nějací. Jen svůj mladý orchestr chválí. Chce s ním jednou udělat díru do světa.

Jeho nepřátelé ho ale drží při zemi, zlomyslně ho v kariéře „dusí“.

Nemůže prorazit do televize. Po letech se mu podařilo natočit aspoň pro rozhlas jednu barokní drobnost miláčka Händla, to je vše. Říká, že ho za mlada vyškrtli jako kandidáta strany a to mu dodnes nemohou zapomenout.

Pořádně s Bárou zacloumalo, když se na ni už podruhé obořil, že od ní očekával víc!

Vyčítá, že když se vracel ze Slovenska do Ostravy, spoléhal se na ni, že mu pomůže dostat se zpět do divadla.

Jak to měla udělat? Ona! Která je sama na indexu! Možná tu jedna možnost byla postel! Ale to snad od ní nečekal?!! Jiná možnost už není? xxx Bydlení na sídlišti znamená deset, patnáct minut do města autem, tramvají tři čtvrtě hodiny. Ráno všichni míří do centra. Nejdřív Bára. Děti pak vozí František většinou autem, Jeníka do školy, Aničku do školky. Pro ni je školka utrpením. Bára se aspoň snaží vyzvednout ji co nejdřív. Jeník tráví čas po vyučování v družině, ale občas se stává, že si ho máma musí vzít na odpoledne k sobě do muzea. Trne strachem, kdy to vedoucí zarazí. Co by dělala, to si neumí představit. Po čtvrté hodině spolu s Jeníkem spěchají pro Aničku.

Zase nacpaná tramvaj. Tak je to denně.

Podařilo se získat jedno místo k sezení. Holčička, konečně v mámině náruči, klimbá na koleně, zmožená odloučením a pláčem. Na druhém koleni tiskne Bára nacpanou tašku.

Druhou, s nákupem jídla, přidržuje nohou na zemi. Jeník s brašnou na zádech se drží mámy, aby ho tlačenice neodtrhla. Musí to přečkat ve stoje.

Doma budou v pět. Jeník napíše úlohy, a okoupe se sám. V osm do postele. Máma se snaží nahradit Aničce denní odloučení, dohlíží na Jeníka a chystá večeři. Okoupe holčičku, zazpívá pár písniček a před spaním dává tisíc pusinek oběma a k nim pohádku. Teprve pak může uklidit, chystat prádlo a připravovat věci na další den. Dvakrát týdně se táta vrací ze zkoušky orchestru až kolem deváté. Ani neděle neslibuje odpočinek, od jara do podzimu čeká dřina na chaloupce.

Jeník si po škole do večera neměl kde odpočinout. Družina, to je zas kolektivní režim, dítě se nemůže ani převléknout ani se uvolnit. Dnes ještě dvě hodiny posedával u mámy v muzeu, celou dobu musel malovat, aby nezlobil. V tramvaji se mu zavírají oči a sotva se drží na nohou. Kymácí se jako rákos, a máma jen trne. Prosím tě, prosím tě, drž se!

Tramvaj prudce cukla, chumel cestujících, který ještě Jeníka přidržoval ve stoje povolil a školák se propadl na zem. Hrabe se z té špíny, a nikdo kolem mu nepomůže. Bára musí

37

probudit Aničku a pokouší se ji na chviličku postavit, aby zvedla Jeníka na nohy. Můj drahý chlapečku! Takhle to dál nepůjde! Už toho máme všichni dost!

Okamžitě začala číst inzeráty, a taky jeden podala. František se nebránil, důvody uznal, a tak, když se objevila možnost výměny bytu do centra, do čtrnácti dnů nastalo stěhování. Žena v socialismu nesmí zůstat doma s dětmi, od toho jsou tu jesle a školky. Děti se tam většinou trápí a matky, které je tam musejí odkládat, se v zaměstnání trápí také.

25.

Dát do pořádku byt, který nejmíň deset let nikdo neuklízel, to zmůže. Záchodová mísa se musí vyměnit, sporák čistila půl dne. Parkety se musí zhoblovat, byt vymalovat. Ve špajzu zlikvidovat moly, kteří jsou zalezlí i v dřevěných regálech, dokonce v omítce. Všechno rozebrat, vydrhnout, desinfikovat.

Bára přemáhá únavu pocitem štěstí, že dokázala situaci tak rychle vyřešit, že Fráňa souhlasil, a že teď bez dojíždění bude mít mnohem víc času pro děti.

Chystá ve výstava k „Velké říjnové revoluci“. Návštěvy z krajského výboru strany. Na pracovní poradu do Opavy si Báru předvolal ředitel, PhDr.Hladík, autor několika knih a mnoha odborných studií. Spolu s ním ji uvítal doktor Snítil, toho vždy ráda vidí.

Soudruzi (jiné oslovení se nesmí používat ani na tomto pracovišti) výrazně ocenili její práci pro muzeum, včetně studie o kronikách a kronikářství v regionu. Nabízejí možnost publikovat v celostátně známém sborníku. Ředitel chválí všestrannou úroveň výstav a zásluhy přičítá jí. Dobře se v muzeu zapsala.

Po krátké pauze ředitel ztišil hlas, a slovo po slovu s velkým důrazem dodal, že by v krajském muzeu o takovou kolegyni nechtěli přijít. „Potřebujeme vás tu. A věřím, že naši žádost oceníte. Berte mě, prosím, vážně. Jsou tu totiž jisté podmínky – váš vstup do strany…“ To je nesmysl! Jako potomek „nepřátelské osoby“ buržoazního původu se Bára už smířila s občanstvím druhé kategorie i s tím, že StB ji nepustí s očí. Ředitel to přece musí vědět! „Já přece…?“ „Máme vaše kádrové materiály. Dnes už nehrají takovou roli jako dřív. I váš manžel měl potíže, víme. Doba už je ale jiná, straně jde o jiné věci než za totality, před šedesátým osmým. Dnes je důležitý člověk a kvalita jeho práce.“ To se často nestává, že člověk neví, co říct. V očích doktora Snítila hledala oporu.

Jenže on přikyvuje řediteli. „Nu, dáme vám čas. Nemusím snad zdůrazňovat, že pro výkon vaší funkce jsou stanoveny podmínky. Vy je splňujete vzděláním i schopnostmi, ale to bohužel není všechno. A mimořádná příležitost se nemusí opakovat!“ zdůraznil ředitel. „Nezničte si šanci, sobě i rodině, jistě rozumíte!“ kamarádsky radí doktor Snítil. xxx Národ se spokojuje s ujištěním, že Lenin především propagoval mír, a to lidé chtějí nejvíc. Bojí se krize a fašismu, také proto nechtějí kapitalismus. Jsou v opojení všudypřítomného marxisticko-leninského učení. Už od nejnižších tříd ve škole. Plné jsou ho noviny i televize. O jeho správnosti, alespoň v té původní podobě, většina lidí nepochybuje. Do

38

komunismu vkládají naděje, že dokáže na světě uskutečnit spravedlnost. Že cílem je materiálně dobře zabezpečená beztřídní společnost, kdy si budeme vážit jeden druhého.

Většina intelektuálů hlavně první poloviny dvacátého století podpořila tento ideologický zápas na straně komunistů. Dávalo to jejich životům smysl. Meziválečná česká kultura byla levicová.

Téměř všichni umělci a tvůrčí generace meziválečného období byli členy KSČ, anebo ji aspoň podporovali - spisovatelé, které jsme obdivovali, básníci, které jsme milovali, vzdělanci s celonárodní autoritou. Otázka sociální byla vždycky v popředí českého myšlení a usilování …

A co na to říká Bible? „Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!“ (to znala už jako dítě). Mnoho věřících křesťanů i židů se stali komunisty – domnívají se, že tato strana přináší mír a spravedlnost mesiášského království. Že překonává režim ziskuchtivosti.

Kolik lidí této doby ví i to, že komunistická diktatura využívá obecného ducha spravedlnosti a dobroty k šíření zla? Komunista se sám pokládá za ctnostného člověka. Jenže člověk se snadno mýlí o svém dobru. To věděli staří filozofové, ale ne dnešní lidé. Vždyť se nic neví ani o koncentračních táborech v Rusku. A rok šedesát osm vidí reformovaní komunisté jako nedorozumění, jako omyl vzniklý na základě pomluv a špatných informací. xxx Bára stojí před problémem, který jí nikdy ani nepřišel na mysl. Srdcem je blízko krásným ideám, na druhé straně už jako dítě nahlédla do praxe, jakým způsobem byla tato lákavá ideologie vnucována do života. Cíle na papíře se jeví jako ušlechtilé. Jenže všechno se dá zdeformovat. Dnes lidi usmiřuje naděje, že nenávistný bolševický komunismus je jednou provždy pryč, ten přece smetlo Pražské jaro. Demokratický socialismus, nebo „socialismus s lidskou tváří“- termín Pražského jara - ten dál žije. Když už lidé poznali něco lepšího, nedají si to vzít! Lidé doufají, že po stranických prověrkách v šedesátém devátém byli ti staří a krutí bolševici z vedení strany odstaveni. Podle politologů se KSČ proměnila spíš na stranu sociálně demokratickou, a ta neprosazuje svoje záměry drasticky a hlavně - nehlásá třídní nenávist!!!

Poslední tři, čtyři roky. Z místa šéfredaktorky nastoupila jako dělnice - skladnice, pak byla na dlažbě, s pomstou v zádech. Jestliže teď odpoví ne, bude na dlažbě znovu. A jak se rodina uživí?! František má potíže pořád. A ona prý ho zklamala. Možná by to teď mohla napravit, přestal by vyčítat. Přece jen je tu ještě jiná cesta než přes postel. Fráňa přece není jen pedagog, je hlavně operní dirigent!

Do Ostravy přijel doktor Snítil, a po konzultaci k připravované výstavě pozval Báru na kafe naproti do kavárny. „Už jste to uvážila? Vždyť víte, člověk se vždycky rozhoduje v určitých hranicích.

Jedině v nich má svobodu. Ale vaši vnitřní svobodu vám nikdo nemůže vzít! Někdy je třeba využít maxima možného.“ Chvíle mlčení. Pak doktor medituje nahlas. „Reformy nejsou ztracené, navážeme na ně a dotáhneme to. Šikova ekonomická reforma rozhýbala celou společnost. Podmínky respektují především trh a efektivnost výroby.

Podniky už nechtějí zaměstnávat politické, ale naopak odborné kádry. Ke starým poměrům se nelze vrátit… Ovšem: ve věku atomové a vodíkové bomby jsou prostě dány podmínky.

Musíme najít svou československou cestu jak jít dál, udělat pořádek a neztrácet čas.“ Dějiny to ví, bylo hodně lidí, co se nechali chytit do pasti „nové reality“, s vírou, že po zásahu armád Varšavské smlouvy z té vnucené totalitní cesty stát vymanévruje. Byť i sérií kompromisů, a hlavně odchodem okupačních vojsk. S pocitem hořkého zklamání, že Západ nám nepomůže, že to musíme zvládnout sami. „Mimochodem - to vám nevadí, že jsem evangelička?“

39

„Proč by mělo? Vždyť - mezi námi - všecko, co je na komunismu dobrého, přichází z křesťanství.“ „Jenže pokud komunista propaguje lásku k bližnímu, i k nepříteli, tak jako křesťané, tak to pak nemůže být komunista! “ Doktor se srdečně rozesmál: „Pravda je vždy složitá. Z té které perspektivy je ta vlastní pravda objektivně pravdivá, protože každý člověk tu svoji propagovanou pravdu má za tu pravou. Lidé se také mýlí, s tím je třeba počítat.“ Bára odsunula prázdný šálek a položila před sebe kabelku. „Kdy musím odpovědět?“ „Měli bychom méně mluvit a rychleji jednat“, pohotově zareagoval vyslanec ředitele. xxx Život v hranicích státu má svoje pravidla, psaná i nepsaná. Kdo je nechce respektovat, může (?) emigrovat. Pokud si dobrovolně nezvolí třetí možnost, totiž putování po věznicích.

Většinou dobrovolně, protože za vědomé porušování pravidel. Pokud taková osoba ví co chce, je to věc svobody rozhodnutí nejen odvahy. Tímto způsobem se často zviditelňují bohémové, anarchisté, věční nespokojenci.

Mezi ně nepatřil doktor Jaromír Šavrda, a přesto ho po šedesátém osmém zavřeli. I on uznával, že jsou věci, kterým „neříkejme statečnost, když můžeme říkat bláznovství“.

Tak to chápe i většina lidí. Navíc ti anarchisté mají většinou kontakty na zahraničí, to znamená také finanční zázemí, a odtud možná pramení díl jejich odvahy. Obyčejní lidé mlčí nebo jen šeptají a snaží se uživit a vychovat své děti.

Copak se dá žít po kriminálech? Cílem není nechat se zastřelit, ale porazit protivníka.

Pubertální heroismus může být naopak nejlepší cestou k tomu, aby protivník porazil vás. Je proto dobré odlišit heroismus od pózy. Tohle je filozofie dneška.

Fabriky vyrábějí, divadla hrají, Gott zpívá i po šedesátém osmém. Pilarová, Zagorová, Vondráčková, Hermannová, Neckář, Korn, Rottrová a ostatní také. Zpívají, protože je to jejich poslání. Baví lidi, protože je to jejich práce, a nechávají se za ni dobře platit. Jsou tedy dvě možnosti – mlčet a dělat dál co umíš, nebo se ozvat a !!! Každý musí rozhodnout sám, co je jeho priorita a jakou cenu chce zaplatit. Pokud člověk vědomě nevstoupil do politické konfrontace s režimem (a v Ostravě, na rozdíl od Prahy, se s tou příležitostí lidé jen výjimečně setkávají), nikomu v této době nehrozí kriminální postihy. Aspoň to tak vypadá.

26.

Nejprve tu výzvu s nožem na krku předložila manželovi. Nadzvedl obočí, ustal v rozdělané práci, a pak se začal hlasitě smát. „No to je báječné! To přece nezahodíš!“ A rozložené noty na stole začal rychle uklízet.

Celý vzrušený. „Já už vzhledem k věku takovou příležitost nedostanu! A na konzervatoři mi to otloukají o hlavu. Mně i tebe!“ Čekala jinou reakci. Vždyť na komunisty jen nadává. U prověrek v šedesátém devátém dostal pravděpodobně nějakou podmínku, že ho nechali pracovat. Čistky ve školství byly jedny z nejpřísnějších.

40

(Na mysl jí přišel krátký rozhovor s Fráňovým nepřítelem číslo jedna. S úsměškem na ni tehdy vybafnul: „Milostpaní, vždyť vy ani netušíte, s kým žijete! A buďte ráda!“ ) Manžel neskrývá radost. Září. „Cos mu řekla? Doufám, žes neodmítla! To by byla pěkná blbost!“ „Nikdo mi neřekl, že odborná práce v muzeu je podmíněna členstvím ve straně. A já se svým kádrovým materiálem …!“ „Vždyť to je všecko šaškárna. Chceš se zase nechat vykopnout na ulici? Chceš nechat rodinu živořit? Mysli aspoň na děcka, když už ne na mě!“ Zase bodnul. Co jí chce vyčítat! „Já bych konečně zavřel hubu těm ve škole. A děcka ti za pár let poděkují, žes jim nezkazila život. Vzpomeň si na sebe, na váš majetek, a na to, co tě to stálo, abys vystudovala.

Teď jsi dostala šanci, abys pomohla nám všem. Anebo taky šanci nás potopit. Všecky! “ Ďábelské vydírání! Manžel zná její duši.

Bára nemůže zachránit národ z područí atomové světové velmoci ani vyhnat cizí vojska, ale mohla by učinit šťastnějším svého muže a hlavně nezkazit život svým dětem. Vdaná žena a matka už není samostatná bytost zodpovědná jen za sebe. Je spojena s osudem manžela přísahou věrnosti. Je spojena s osudy dětí krví a zodpovědností za jejich existenci. Když říká „ano“, říká je i za manžela a za své děti. Když říká „ne“, taktéž. Jen před Bohem stojí každý sám. „Proč mlčíš?“ „Nechci ublížit nikomu! Ani svému tátovi!“ „Že si to tak bereš! Politika byla a je a bude vždycky svinstvo. A dnes je to hlavně ta šaškárna. Dívej se na to s nadhledem. Tvůj otec už je mimo. Jemu už nemohou nic udělat.“ Právě to, co od těch starých komunistů vytrpěl táta, a taky strýcové a celá rodina, je pro její rozhodování balvanem. Burcuje své svědomí. Kéž by uměla v této situaci správně rozlišit dobro a zlo. A dát je na váhu. Čisté řešení neexistuje.

Soucit je na straně dobra. Ale jakou má váhu? Vedle lásky je soucit jednou z nejmocnějších zbraní proti zlu. Je třeba jen poznat, jak tuto zbraň používat, kdy a kde. To, co je v životě nejcennější, jsou právě vztahy, a soucit patří sem. Je nutné k němu přistupovat asi jako k léku, používat jej jako druh léku s nejmenším počtem negativních vedlejších účinků.

Soucit ale může být i pastí. Pokud s ním člověk neumí zacházet, může se nechat znásilnit zodpovědností, nebo taky úplně zničit. Anebo ho donutí aspoň zhřešit. Nejhorší asi je, když se na něj přisaje manipulace nebo sobectví anebo obojí. Může to člověka zotročit.

Takže řešení? Láska a moudrost. To je stát sama za sebou. Svědomí nelze opírat o manžela. Tou manipulací to potvrdil.

Vychovalo ji Slovo Boží. A zrovna tato nitka ji v srdci s vládnoucí ideologií spojuje.

Jako malá holka se ve škole učila, jak zlí kapitalisté v Americe sypou vagony pšenice do moře, a chudí lidé přitom umírají hladem! Tohle komunisté nedělají, v tom s nimi srdce souhlasí. Ale ne s metodami! Sama zažila dost. Nemůže být proto „jejich“ člověkem, i když jde jen o potřebnou formalitu. Estébáci to o ní vědí. Státní bezpečnost po roce šedesát osm funguje dál, a po prověrkách ještě pookřála. xxx Ráno šla kvůli tomu za tátou. Ten komunisty opravdu nemá za co milovat. Hned přešla k věci. Co si o tom myslí ten, který vydržel několik komunistických vyšetřovacích vazeb a mučení. Ten, pro kterého si estébáci přijížděli za každou pitomost a záminku. Kterému sebrali továrnu, velkoobchod, majetek, i v bytě co mohli ukradli, rodinu ožebračili. Dožívá své roky v minimálním invalidním důchodu. Ukradli mu i chuť do života! „Táto, prosím, poraď mi!“

41

Je unavený. Jen občas zajiskří jeho blankytně modré oči, to když se naštve.

Teď se nenaštval. Pokyvuje hlavou, chvilkama se dokonce usmívá. Dávno to není ten despotický otec, před kterým utíkala z domu. Aby aspoň trochu naplnil smysl života, angažuje se ve Svazu invalidů.

Od jeho životní tragédie uplynulo celé čtvrt století. Dnes je všecko jiné. Jeden syn už několik roků pracuje ve svazu mládeže, je funkcionářem v odborech. Druhý syn vstoupil do strany ve dvaceti, bez zábran, z mladického přesvědčení. Při prověrkách v sedmdesátém ho však vyškrtli. Třetí syn se musel zapojit ve svazu mládeže. Všichni se snaží uživit svoje rodiny.

Všichni z této generace se narodili do války, a když začali (už ve škole) brát rozum pochopili, co pro ně znamená buržoazní původ. Mají trojí volbu: emigrovat, hledat cestu do disentu nebo se poměrům přizpůsobit. Už jako děti byli oloupeni o možnosti své přirozené seberealizace.

Byli okradeni o život, který jim připravovali rodiče. Takže si vybrali z toho, co zbylo, s ohledy na rodiny s dětmi většinou režimu své životy přizpůsobili.

Táta to ví. Kdo je ptákem v kleci, musí uvažovat reálně: Na co mi síla stačí? Každá oběť, položená v nevhodnou dobu, je zbytečná. Síly je třeba šetřit, až budou potřebné pro smysluplnou věc. Člověk se ovšem nesmí dát zlomit, i když je někdy nutné ohnout se pod ranou.

Táta vzal Báru za ruku a hladí ji. Teď je tu s ní u stolu starý muž zkrocený životem. Ale nezlomený. Čest mu nedokázal vzít nikdo! Nepřestal v něm doutnat vzdor. Vyzařuje z něho síla osobnosti. Známí ho pořád berou jako dobrého společníka, s pověstí bývalého „lva salonů“. „Víš, děvče, život je něco jiného než politika. Je víc. To svinstvo, co se nadělalo po válce, to komunistům nikdo neodpáře, to se prostě nedá zapomenout. Ale je to pryč.“ Mluví pomalu a opatrně volí slova. „Byli a jsou mezi nimi i dobří lidé. Sám jich pár znám. Já vím, že to nemáš jednoduché.

Ale jsi především zodpovědná za rodinu, ta je pro nás na prvním místě. Na prvním! Hned po Bohu. Udělej, co musíš a v čem ti svědomí nepřekáží. Důležité je, abys vždycky zůstala poctivým člověkem.“ Svědomí ji obviňuje především kvůli tátovu tragickému osudu i kvůli strýci, který tolik let trpěl v Leopoldově. Ale když pomyslela na teorii, se kterou se seznámila ve škole i v knihách, totiž s tím, o co komunistům jde, a porovnala si to s Biblí, srdce se přiklánělo na tuto stranu. Chtěla by „odstranění vykořisťování“, chtěla by „nejširší demokracii“. Líbí se jí cíl „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.

Stiskla tátovi ruku. Napětí povolilo. Táta chápe a nezlobí se. Poslední kapka je nahořkle moudrá, jeho životní zkušeností i křesťanskou morálkou. Je za ni vděčná. Uvědomuje si, že někdy člověk nemá jinou možnost než volit mezi velkým zlem a menším zlem. Nutná tolerance není ani lhostejnost ani zbabělost.

42

KULISY

22.března 1973 byl znovu zvolen prezidentem Ludvík Svoboda.

9.května 1973 zahájila naše televize barevné vysílání.

V červnu konstatovalo zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v Praze, že se stává rozhodujícím faktorem světového vývoje.

4.července 1973 ÚV strany zdůraznil nutnost věnovat víc pozornosti formování socialistického názoru mladé generace.

11.září 1973 vojenská chunta (Pinochet) svrhla v Chille sociálně demokratickou vládu Allendeho a bude vládnout 16 let.

12.února 1974 vydaly umělecké svazy spisovatelů, výtvarných, dramatických a koncertních umělců a skladatelů prohlášení „Za nové tvůrčí činy socialistického umění, s výzvou, aby umělci podpořili politiku komunistické strany vysoce ideovými a hodnotnými díly.

9.května 1974 byl v Praze uveden do provozu první úsek metra, trasy C, stavby československo-sovětského přátelství.

15.května 1974 konstatoval ÚV strany nutnost zvýšit podíl vědy a techniky při plnění úkolů pětiletky, a také prohloubit práci KSČ mezi inteligencí.

24.dubna 1975 přijaly ÚV KSČ, ÚRO a vláda ČSSR usnesení o zdokonalení soustavy důchodového zabezpečení.

43

29.května 1975 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní generální tajemník ÚV strany Gustáv Husák.

Začátkem června 1975 se v Brně konal I.celostátní sjezd katolických duchovních.

27.

Nejlépe nasadit klidnou masku, a jít si „po svém“. Jen tak může Bára pracovat. Prostě žít. Nutno se ovládat, a nenechat se vyprovokovat. Ústrků, strachu a obhajování, sebe i rodiny, už bylo dost. Jednou to musí skončit!

Smysl života je v něčem jiném.

Lepší společenský systém se dá postavit jen lepším způsobem života. Je to kruh.

Potřebovalo by to nejdřív mravní proměnu společnosti. Prezident Masaryk mluvil o drobné práci, to znamená o poctivé, odpovědné práci. I jemu byla východiskem proměny postavení národa proměna člověka. Život je cesta do budoucnosti. Váží si vůbec lidé toho, že žijeme v době bez války? Žádné bombardování, poplachy, kryty, útěky, koncentráky, vraždění. V té socialistické svobodě člověk zrovna nelétá jako orel, nebo neplave ve volném moři jako velryba, jeho svoboda současně není svoboda, ale žít se dá. Bára se narodila do války, svobodu nikdy nepoznala a proto ji hledá sama v sobě.

Většina lidí uvěřila, že život přece jen spěje k lepšímu. Vládnoucí komunistické strany už se nebojí, vzali ji na vědomí jako historickou kulisu. Člen strany má sice jisté výhody proti nestraníkovi, ale ne vždycky a ne všude. Na straníka se zato nakládá víc, má větší zodpovědnost. Má být ostatním příkladem, pracovat a nereptat. S vědomím, že dostane každou mzdu nižší o členské příspěvky. xxx Z kontaktů je jasné, že vedoucí muzea spolupracuje s StB. Bára se diví, že kolegyni Alenu nikdo nenutí vstoupit do strany. Na krku nosí zlatý křížek.

Světluška zvedla drnčící telefon, a s nakyslým úsměvem zaklepala na Báru. Má jít k šéfovi, okamžitě, procedila mezi zuby. Žárlí na ženy, které si šéf zve do kanceláře.

Vstoupila do ředitelny. „Soudružko Báro, potřebuju tě někam poslat, spěchá to. Čeká na tebe kapitán Málek.

Vyzvedneš u něho nové materiály.“ Víc neřekl. Vždyť pro materiály chodí sekretářka nebo holky z přízemí! Ne odborné pracovnice. Bára se diví…

Zamkla pracovnu. Jedná se zřejmě o něco moc důležitého. Jde tedy do věznice.

Jako školačka často pozorovala, jak z těch vrat pochodují vězni v pruhovaných mundurech, s pruhovanými čepicemi, mlčky, zamračeně, a kolem nich se hemží uniformovaní dozorci. Kde asi býval zavřený táta? Chodil také tudy? Dobře, že ta doba už je pryč!

Na vrátnici vlevo za vraty podala do okénka občanku a hlásí, za kým jde. Z okénka se vyklonil nesympatický muž. Se slizkým úsměvem zvedá sluchátko a ohlašuje návštěvu. Má pod očima tmavé kruhy. Oči krhavé, jakoby podlité krví. A v nich divoký, výsměšný i hlípný výraz. Vrátný?! Vypadá jako nějaký sadistický vyšetřovatel. Fuj! Zahučelo jí v hlavě.

44

Přišel pro ni muž v uniformě. Vede ji z vrátnice bez jediného slova. Odemyká a zamyká mříže, které rozdělují studenou dlouhou chodbu, odemyká a zamyká další mříže. Když za ní zapadnou, sevře ji větší úzkost. Nahoru po schodech a zase mříže. Co když jsou to ty samé schody, kde táta s chutí dupnul dozorci na nohu, když ho vlekli se zavázanýma očima k výslechu?!

Pak dveře do kanceláře a za nimi ten krásný kapitán. Sedí za stolem a pomalým gestem vítá návštěvu ... Špatně se tu dýchá. Bára se nehýbá. Že by na ni zas vytáhli něco z minulosti?

Nebo na ni někdo něco hodil a tohle má být výslech? Strašlivě se bojí mučení, něco viděla v kině a ty scény ji ve fantazii týrají od dětství, když tátu zavřeli poprvé. I strýc z Leopoldova se s pláčem svěřil, jak vězně mlátili, když jim nejdřív dali černou pásku na oči. V cele je přivazovali řetězem, bili je do čerstvých ran znovu a znovu, až to nešlo vydržet a ztráceli vědomí, někteří bolestí už jen vyli, při výslechu je přivazovali na židli, aby při bití nespadli, mlátili je do bosých chodidel. Pak je nutili slízat vlastní krev. Táta o tom doma nemluvil.

Vyprávěl jen veselé maličkosti. Nedal příležitost špehům, kteří hlídali, o čem si děti s kamarády povídají. „Mám od vás převzít nějaké materiály …“ špitla Bára. Kapitán chvíli mlčí. Ani nenabídl židli.

Je to muž jako z ledu. Nebo z vosku. Už aby byla venku…

Kapitán na ni zadumaně hledí. Mlčí. Než sáhl do zásuvky, pronesl několik formálních vět. A dál si ji prohlíží a mlčí. Chce něco říct? Tak proč neříká? Až po delší chvíli jí beze slov podává velkou zalepenou obálku. „Soudruh vás doprovodí. Čest!“ To je všechno?

Zpáteční cestu k vrátnici si nepamatuje. Co to bylo tak nutného, že sem musela jít právě ona? Měl to být pohovor? Ale nebyl. Chtěli si ji vyfotit? To mohli udělat i jinde. Možná kapitán něco chtěl, ale pak si to rozmyslel. Že by podepsat spolupráci? To se zdá být pravděpodobné.

Odchází nepošpiněná. Je pod ochranou Boží!

28.

Výhody bydlení v centru jsou nepopiratelné. Ušetří se čas i námaha. Jeník dostal klíč na krk, a může ze školy hned po družinovém obědě domů. Pokud to nezvládne táta, který mívá pružnou pracovní dobu a na konzervatoř chodí dopoledne jen na pár hodin, i matka může pohodlně Aničku ze školky vyzvednout.

Které dítě má to štěstí, že je táta naučí pojmenovat každý strom, každou kytku, brouka, motýla, ptáka. Jeníka si tím získává stále víc. Ten si už jako prvňáček vede herbář, a jakmile s tátou na chalupě nachytali pár motýlů, založil si sbírku. Psa táta do bytu nepovolí. Myši nebo morčata páchnou, tak taky ne. Ale jednou si Jeník, celý šťastný, přivezl od strýce z Prahy strašilky a pakobylky, od té doby je jimi posedlý.

Brzy jeho nadšení sdílí celá rodina. Každá strašilka dostala jméno. Rozlišují se podle velikosti i podle zbarvení. Bydlí ve dvou kbelících, kterým táta vyříznul rovnou stranu a nahradil ji kovovou síťovinou. Všichni se radují z každého nového vajíčka, z nového tvorečka, a všichni mají slzy v očích, když po několika měsících některá strašilka nebo pakobylka umře.

Tvorečkové se živí v létě v zimě malinovým a ostružinovým listím. V zimě jsou ostružiny zelené ve městě jen na jednom autem dostupném místě, v lese blízko koupaliště. To je teď společná starost Jeníka s tátou.

Anička má jiné zájmy. Obhospodařuje Jeníkova auta, vláček, traktor a jeřáb. Pořád si zpívá. Pořád něco maluje, nenechá na pokoji jediný kousek čistého papíru. Běda, když se

45

s pastelkou nebo fixem dostane ke knížce! Čte i počítá. Umí skoro všecko, co se Jeník učí ve škole. Ve školce ji to od počátku nebaví.

S nápadem zapsat ji do školy o rok dřív se rodiče svěřili obvodní dětské lékařce.

Důkladně Aničku prověřila a souhlasila. Doporučila ještě vyšetření na psychologicko výchovné klinice, teprve odtud rozhodnutí by mělo být směrodatné.

Anička se i tam předvedla na výbornou, takže rodiče dostali papír s důležitým razítkem. …Psychologickým vyšetřením se prokázalo, že dítě je po stránce mentální, sociální, emocionální i fyzické dostatečně zralé pro školní docházku.

K narozeninám dostala brašnu, pouzdro s tužkami, pastelky a mnoho dalších lákavých věciček, na které zatím nesmí sahat. Andulka se nemůže dočkat. Teď už do školky vůbec nechce.

A za dveřmi jsou prázdniny. František bude mít volno celé dva měsíce, může je trávit s dětmi na chaloupce. S nimi tam budou také kuny a rejsci, srnky, zajíci. Děti jsou s tátou v dobrých rukou. Pro Báru je to ovšem šest týdnů lítosti, že své nejdražší může vídat jen jednou za týden. Slzy nic nezmohou. Matka musí do práce. Odloučení pak aspoň trošku nahradí hurónské přivítání, když si v sobotu padnou do náručí. Dva ze tří týdnů maminčiny dovolené (po deseti letech zaměstnání!) pak mohou být zase všichni spolu. xxx V muzeu začíná být dusno. Vedoucí vůči Báře změnil chování od chvíle, kdy se vrátila z nevysvětlené návštěvy u kapitána. Tak estébáci ji nedají pokoj ani tady!

Nedůstojné jsou kontroly před koncem směny. Někdy pět, tři minuty před odchodem – a když zvedneš telefon, je hluchý. Ráno se ani pár minut zpoždění neodpouští. Kromě pokárání čeká srážka z výplaty.

Báru přece jen přijali na postgraduál na Karlově univerzitě. Vedoucí se na to tváří kysele, a není ochoten jí poskytovat žádné zákonem dané úlevy, ani studijní volno. Jeden diplom mu stačí. Snad ji aspoň pustí do Prahy ke zkouškám, jinak na ně budou muset padnout dny z dovolené. xxx Orchestr konzervatoře je jediným Františkovým vyžitím. Kromě několika studentů dirigování mu ředitel nedává další příležitosti. Také si v „normalizaci“ nemůže dělat všechno, jak by chtěl. Dirigent Krása by měl být rád, že má aspoň důstojnou práci. Nadělal si hodně nepřátel, a dělá dál svým sebevědomým vystupováním. Přitom každá pomluva „z ulice“ dnes platí za spolehlivou.

Na Händlův divadelní festival v Halle už jezdívá sám. Bára musí být s dětmi.

Když se z Německa vrátil, s potutelným úsměvem vyprávěl o nějaké krásné Bulharce, hudební vědkyni, vysoké a černovlasé, která letos v Halle kralovala mužskému světu. Vyhrál ji (samozřejmě) Fráňa! Byli prý pořád spolu, napomohla k tomu i podobnost jmen. Když se ubytovávali v hotelu, recepční jim automaticky nabídl dvoulůžkový pokoj. Fráňa to líčí s rozmařilým veselím.

Výraz jeho očí ale manželce neunikl.

46

29.

Když ráno Bára odchází do práce, líbá teplá, ještě spící čílka s pocitem, jakoby by ji od nich každý den odřezávala zlá vyšší moc.

Stále spěchá domů. Pro ženu není na světě nic krásnějšího než dětské objímání, pusinky a to věčné „Proč?“ Ukolébání každé slzičky v mámině náruči. Láska k muži je jiná, z jiného materiálu. Nedá se srovnávat…

Hladinu v muzeu docela příjemně rozčeřil příchod nového mladého kolegy, Rudy Pohodníka. Jeho pracovní náplň zná jen vedoucí. Prostě – je tu. Asi je to „tlačenka“ z vyšších míst. Nejvíc času tráví v kanceláři u vedoucího. Je vysoký, o deset let mladší než on i Bára, zato vystupuje coby autorita číslo jedna. S vedoucím jako rovný s rovným. Buďme ve střehu!

Mladík přes dvacet suverénně všem tyká, všichni jsou soudruzi. O všem je informován, ví vždy dřív a víc než ostatní. Hned o svého nástupu začal ztrpčovat život doktorce Aleně. Asi jeden z jeho prvních úkolů. Co chvíli ji kárá a na její konto přede všemi trousí ironické poznámky. Alena se nebrání. Vypadá to, že se nad ní stahují mraky. Ona do strany nikdy nevstoupí. Po prověrkách ji v muzeu nechali, protože má na krajském výboru strany důležitého strýce.

Ruda vchází také do pracovny k Báře neohlášeně a stále častěji. Vždy se zájmem o její aktuální úkol. Dává najevo, že jeho názor je vždy důležitý. Je překvapivě informovaný i o politickém dění ve světě. Vyslovuje zajímavé prognózy. Je ženatý. Diskutovat s ním o práci není nesympatické. Ale tomuto člověku by se nechtěla dostat „do rukou“. Něco na něm jí připomíná vrátného z věznice. Brzy vyšlo najevo, že se zná důvěrně s kapitánem Málkem. Častěji na ni v muzeu padá úzkost. Čeho se má bát? A bojí se. Jejich podmínku zaměstnání vstupem do strany splnila, co by od ní chtěli víc! Už ji ale netěší ani scénáře ani kroniky. V ovzduší je cosi zlého. Jakoby tu hlídal jeden druhého. Jakoby se jeden druhému snažil podrazit nohy. Členství ve straně je úplně něco jiného než čekala. O iluze přišla rychle, jen co nahlédla pod pokličku toho legálního sektářství. Ale stále věří, že připravené reformy se mohou realizovat jen pomocí strany, ta o všem rozhoduje, mimo ni je stojatá voda.

Místo klidu jako by jí někdo svázal ruce. Pravidelné stranické schůze v Opavě nic důležitého neřeší. Na její názor se nikdo neptá. A pořád ta úzkost.

To trvalé napětí rozhodlo, odejde odtud! Tohle není život, je to jeden velký strach.

Slánský byl také komunista a také ho popravili. A vůbec - kam se poděly ty nastartované reformy? Kam se poděly iluze, že všecko bude jinak? Snad se dá věřit jen tomu, že nebude třetí světová válka. Obě velmoci by si určitě rozmyslely použít atomovou nebo vodíkovou bombu. Byl by to nejspíš konec světa.

Konec? Vždyť Bára sotva začala objevovat jeho slunečnou stranu - lásku, děti, radost z práce, právo žít – a nejen v katakombách!

30.

Normální výpověď by nepřijali. Osvědčila se. Plní všechny odborné úkoly, publikuje, píše scénáře. Má výborná pracovní hodnocení. Jediný způsob jak se dá odtud odejít je konkurs!

Tak zvaný odchod z vyšší moci. Kouzelné slovíčko, před kterým budou muset i její šéfové kapitulovat, a jistě i nadšéfové na KáVé. Bára odtud chce vypadnout co nejrychleji! Už v té kleci nemůže dýchat.

47

Příležitost se naskytla. Na jaře vypsal rozhlas konkurs na hlasatele-hlasatelku. Přišlo pozvání. Bára sází na svou praxi televizní hlasatelky a deset let speakra a recitátora v Divadle hudby. Sází také na to, že jí ani za šedesátý osmý nemohou nic přišít, byla přece doma.

Konkurs je tady - a zvítězila! No - a je to!

Ale nebylo. Z muzea ji nepustili. Konkurs nekonkurs! Copak v jejím případě neplatí zákony? Šéf zuří a má za sebou vyšší orgány. Teď už ji tady může potkat sotva co dobrého.

V poslední době to jde na ostří nože.

Na základě metodické práce s kronikáři jmenoval Báru odbor kultury členkou Vlastivědného aktivu. Je to úkol jako součást pracovní náplně. Přesto téměř v tu chvíli riskla svůj pokus znovu. Objevila se totiž ještě lepší šance.

Konkurs v televizi nebyl lehký. Musela prokázat úroveň jazyka a vyjadřování, schopnost pohotově a správně reagovat na nečekané situace ve vysílání, ve vymezeném krátkém čase měla zpracovat několik drobných literárních žánrů na dané téma. Jako trumfy mohla nabídnout slušný rozhled po kultuře a umění v kraji. Při práci v redakcích poznala mnoho osobností, zná jejich díla, má přehled. Prokázala dobrou orientaci i v hudebním světě.

Je si jista, že udělala dobrý dojem.

Plusem je kromě ruštiny znalost angličtiny i základy latiny. Domluví se německy. Dříve ji za tu „američtinu“ i němčinu podezřívali z přípravy na spolupráci s imperialisty.

Týden čekání na rozhodnutí je nekonečný. Vedoucí o konkurzu ví. Odezva zatím žádná, ale Bára si už nedá všechno líbit. Má to v muzeu stejně sečtené. Zatím za ni nemají náhradu.

Nastala chvíle, na kterou čekala. Nůžky ne a ne poslechnout, nakonec obálku zdolala ručně. Československá televize Ostrava sděluje, že .....

Je po iluzích. Umístila se jako druhá.

Nezbývá než čekat další zlomyslné sankce, víc práce, přísnější kontroly. Poslouchat jedovaté řeči a nenechat se vyvést z míry.

V těchto metodách je Ruda Pohodník mistr. Vyhýbá se mu. Postřehla výsměšný úšklebek na tváři Světlušky, která ví vše hned z první ruky.

31.

Už půldruhého roku vysílá televize barevně a u Krásů pořád televizor nemají, nejsou peníze. Máma, před lety televizní hlasatelka – a děti nemají ani Večerníčky! Než usnou, sama jim aspoň čte. Ve škole si spolužáci vyprávějí o televizních postavičkách a jejich příhodách, malují si je, předstihují se, kdo viděl pohádek a dětských pořadů víc, i učitelé se na televizi odvolávají, a její děti jsou mimo. Jasně, že jsou smutné. Musí to být pro ně hodně ponižující. Štve ji to. Ale s manželem není řeč. Každá koruna mimo rozpočet se utopí v „nutném“ materiálu pro chalupu nebo součástkách pro auto.

Za dveřmi jsou Vánoce. Cukroví, koláče, štrúdly, nákupy, a také fronty. Fronty téměř na všecko. No a nakonec i na ten televizor!

Fronty patří k životu jako voda a vzduch, a Bára se jim vyhýbá jako čert kříži. Jenže o Vánocích to nejde. Jižní ovoce by žádným jiným způsobem nesehnala. Maso a nějaký ten hit do kuchyně naštěstí obstará Fráňa přes nějakou svou Květušku, Marušku, Olinku - v tom je pan dirigent nedostižný. Sežene všechno, a jsou ženy, které Báru nenávidí od chvíle, co potkali dirigenta Krásu s taškama.

48

Bára dala do trouby kus masa, je to tak na hodinu, než se rodina sejde. U divadla prý dostali pomeranče, a to je příkaz. Otevřela pokladničku, zkontrolovala obálku „Vánoce“ a doplnila peněženku. Letí jak vítr.

Fronta má dobrých dvacet metrů ve dvojstupu. Potřebuje koupit nejen pomeranče, také citróny a jablka. Co když budou mít i banány nebo dokonce fíky!

Po hodině, ruce jako opice, se vleče k baráku. Upoutal ji pramínek kouře z druhého poschodí – Proboha! Naše okno! Žádný pramínek, valí se odtamtud dým. Moje maso v troubě!

Odemkla - za dveřmi bílá tma. Zápach! Tápe do kuchyně. V koutě hoří, sporák je v plamenech. Vodu nebo otevřít okno?

Je s podivem, že nikdo ještě nepřivolal hasiče. Ze všech oken na obě strany se valí hustý kouř. Kout se sporákem je zmáčený vodou. Na pekáči se šklebí černý smrdutý škvarek, který ještě před chviličkou slavnostně hořel.

Teprve teď se rozbrečela. Nohy a celé tělo se roztřásly. Nechává odplavit tu hrůzu i výčitky. Hrůzu z toho, co se mohlo stát, a výčitky, že to vše kvůli pitomé tašce socialistických pomerančů pro děti na Vánoce.

32.

Pelikán, který v zahraničí vydává „Listy“, dostal prý v lednu balíček s bombou. Včas jej odhodil, nic se mu nestalo. V Paříži působí Tigrid. Jeho jméno zná Bára ještě z dob, kdy táta chytal na vlnách Svobodnou Evropu. Strašně to škvrčelo, vysílání bylo rušeno. Sama se několikrát pokoušela chytit „Hlas Ameriky nebo tu „Svobodnou Evropu“, ze zvědavosti. Po několika marných pokusech však toho nechala.

Oč emigrantům jde? Kdyby každou nespokojenost v zemi všichni řešili útěkem, kdo by tu žil? Pomůže státu, když člověk uteče, a nechá za sebou příbuzné a přátele, a svým útěkem jim ublíží? Možná zničí život?

Bára vzpomněla na podzim v šedesátém osmém, na Františkův pokus dostat se s rodinou za hranice. Těsně před její státnicí. Pro rodinu by byla schopna se jí vzdát, i když by těch sedm let úmorného studia určitě obrečela. Kdyby je přímo pronásledovali a nenechali živit se, asi by s tím i vnitřně souhlasila. Ale co by pak bylo s otcem a mámou? Máma by žádný pracovní tábor nepřežila! Co by se stalo se třemi bratry a jejich rodinami? Všichni už se i se svou buržoazní minulostí uchytili nad vodou; Bára by je emigrací znovu potopila. Jen kvůli tomu, aby se sama měla dobře. Všem z rodného hnízda by zničila život, všem, kteří za nic nemohou, dětem, které totálně za nic nemohou. Takové nadosmrti břemeno by neunesla.

Nejen o Tigridovi se říká všelicos, aby byl doma ponížen. Kdo z obyčejných lidí ví o celých knihách a brožurách s cílem desinformací. Kolik lidí ví, že v roce 1964 byl ustaven desinformační odbor StB a že psychologická válka běží na plné obrátky i v míru! Jak snadné je lidi balamutit!

Proto slovo „emigrant“ má v této době poněkud hořkou příchuť, když je čte v novinách. Jak poznat co je pravda a co lež?!

49

33.

Konečně je doma televizor! Každý večer pohádka od Večerníčka. Děti září.

Další cíl – automatická pračka. I když dvojí martýrium se čtyřiceti plínami denně, vypranými a vyžehlenými ručně, už má matka za sebou. Prádlo se dosud každý den drhne v umyvadle nebo ve vaně.

V novém roce starost o výstavy v muzeu pokračuje. Na ranní poradě u vedoucího se dověděli, že soudruh Ruda Pohodník byl povolán do důležité funkce na Krajský výbor KSČ.

Jak mladý a jak úspěšný! Ještě ani nestačil z místa vystrnadit doktorku Alenu. Ta je naprosto klidná. Kdo jí asi pomohl tentokrát – ten její strýček anebo Pán Bůh?

Po Rudově odchodu nastalo v muzeu citelné uvolnění, jako když praskne jedna železná obruč.

Praskla ještě druhá - Fráňovi se podařilo prorazit do televize. Uspěl u dramaturgyně hudebního vysílání. „Slovo dalo slovo…“ a teď po mnoha letech by zas mohl nastudovat operu. Před rokem jednu natočil pro rozhlas. Svítá?

Reflektor jarního slunce zamířil i na Báru. Brzy po konkurzu se ozvala televize, pozvala ji k pohovoru. Vypadá to, že jde o hodně.

A nemýlila se. K radostnému překvapení se dovídá, že už od prvního května může nastoupit do Redakce umělecké tvorby jako dramaturgyně. Všechno prý je zařízeno, schváleno, nebudou žádné komplikace. Televize se o všechno postarala sama - na základě úspěšného konkurzu. Dosavadní dramaturgyně hudebního vysílání odchází na mateřskou dovolenou, Bára by měla nejdříve dokončit její rozpracované pořady. A jedním z nich je i Fráňova komorní opera.

Má možnost vybrat si ze dvou specializací - dramaturgii hudebních pořadů nebo inscenací pro děti. Srdci je blízké obojí, orientuje se v obou, v obou se mnohé bude muset naučit. Divadlo je magnet. Ale v hudebním světě je také doma. A v této době, když jsou slova tak nebezpečná, může být hudba dobrým únikem.

Na misku vah přitlačil manžel, hudebník.

Kádrové oddělení doplnilo její složku. Ve vyjádření o přijetí do televize je zdůrazněn fakt, že z příbuzných soudružky Krásové nikdo nežije v zahraničí, a že soudružka Krásová s nikým v zahraničí neudržuje styky. Bára si je vědoma, že tyto materiály se zase kdykoli mohou stát časovanou bombou. Teď je, zdá se, klid.

Televize ji vysvobodila z totalitní jámy, která ji chtěla jako dceru třídního nepřítele pro socialistickou společnost zpacifikovat. Před dvěma roky se radovala, že z opakovaného vyhození na dlažbu našla v muzeu útočiště a že ji čeká zajímavá odborná práce. Čekala, ale v muzeu? Vždyť tu práci tady drží v kleštích Krajský výbor strany! „Bára chce svobodu. Proto musí! z muzea pryč.

Romain Rolland jako by znal její duši: „...je žena...Nezáleží jí na tom, aby rozřešila tragickou záhadu, zmítající se světem...Má svůj díl osudu. A ten díl jí stačí; věnuje se mu celá.“ Svoboda je také jít za svou touhou – láskou, vychovat děti, dělat užitečnou práci, poznávat, rozdávat dobro. Tak jde. Cíl je sice rozmazaný, ale dere se za sluncem i přes klacky pod nohama.

Konec 2.dílu

50