Ve stínu nenávisti

1

VE STÍNU (třídní) NENÁVISTI

Díl I. HOLKA Z MINULÉHO STOLETÍ

Jaroslava Staňková 2001

2

Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu – ale v duši věčný máj, šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.“

Jaroslav Vrchlický

„Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči,

3 aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života.

Seznam s nimi své syny i vnuky.“ (5.Moj. 4,9)

Úvodem: Lidský život lze přirovnat k řece. „Její proud vytryskne z hlubin jako pramen ve chvíli zrození, mohutní přítoky životních zkušeností, získává na síle. Svou prudkostí připomíná zpočátku horskou bystřinu, potom plyne klidněji, ztrácí něco z romantického kouzla horské říčky, nese však břemena, náklady – slouží. Její síla se skryje v hloubce, byť je hladina zdánlivě klidná. Ta řeka má své spodní proudy, víry a zrádné tůně. Má i svá slepá ramena. Na jejím konci je široké, mlčenlivé ústí a moře nekonečna. To je řeka života. Životní proud.“ Není snadné hodnotit dobu a ani jen období, ve kterém jsme žili, přestože se pro tento účel průběžně připravuje mnoho odborníků historických věd v každé civilizované zemi. A to i přesto, že mnozí z nás události doby, ve které jsme žili, dobře znají. Je totiž těžké vyslovit pravdu o dějinách, když každý člověk je prožívá a vnímá jinak. Každý se životem žene za jiným cílem, často velmi osobním, a ten cíl nemusí vždy ladit s tím, co společnost pojmenovala etikou nebo morálkou nebo úsilím o společné dobro. Komické i smutné je, že si pod těmito pojmy každá doba v daných ideových hranicích představuje něco jiného. Pravdu tedy nikdo nedokáže zachytit celou, ona dokonce ani nemůže být z různých důvodů celá zveřejněna. A i kdybychom znali všechna fakta, nepochopíme vždy smysl, který je za nimi. Ale čím více se ve vzpomínkách a v hledání minulých dějů vracíme zpět, tím více si všímáme toho, co jsme dříve neviděli. Vzpomínat znamená také poznávat sebe sama. Životu lze lépe porozumět od jeho konce, než od jeho začátků.

Zde je důvod, proč vzpomínky jednoho člověka, které ovšem také mohou přispět k pohledu historickému, na sebe berou raději podobu románovou. V kulisách doby, od konce Druhé světové války až po tak zvanou Sametovou revoluci v roce 1989 a pár let následujících, v podstatě na jednom životě přibližují atmosféru i skutečné události a podmínky, v nichž se tento příběh útěků ze tmy do světla odehrával. Příběh dívky a ženy, která toužila po lásce a seberealizaci, a životní cesta ji vedla údolími nenávisti a strachu. Utíkat před neviditelným Nepřítelem je nejtěžší.

V každých vzpomínkách lze najít pravdu. Záleží na tom, kterýma očima je viděná, kdo ji prožíval na těle a na duši, za jakým cílem a v jaké společenské skupině. Zvolená forma autorce poskytuje i možnost fabulace tam, kam až paměť nesahá anebo končí a možnost použít jiná jména osob, institucí a míst, kde se děj odehrává. Jména nebo názvy, které zůstávají autentické, tvoří jen kulisy. Výpověď má touhu předat poselství, a nenechá se ničím odradit. Životní cesty lidí, kteří se do tohoto úseku dějin narodili, měly ostře vymezené hranice politickým i společenským klimatem.

Autobiografické zkušenosti klopýtavé cesty druhou půlí dvacátého století autorka zachycuje co nejvěrněji. Je důležité připomenout, že totalistický režim v zemi, která od konce války otrocky patřila do sovětské východní zóny, ze všech sil tlumil informovanost veřejnosti, a jako pravdu o životě jí předkládal jen jedinou, tu „svou“.

KULISY V roce 1945 skončila Druhá světová válka porážkou německého hitlerovského fašismu.

4

Březen 1946: Předsedou Komunistické strany Československa byl zvolen Klement Gottwald, generálním tajemníkem strany Rudolf Slánský.

26.května 1946 byly svobodné volby, více než polovina českého a slovenského lidu dala svou důvěru komunistům – dva a tři čtvrtě milionu hlasů.

19.června 1946 byl na sedm roků zvolen prezidentem Československé republiky dr.Eduard Beneš; po druhé byl dohnán k abdikaci za necelé dva roky. Zemřel v září téhož roku.

21.února 1948 se konal na Staroměstském náměstí v Praze tábor lidu.

24.února 1948 od 12 do 13 hodin proběhla v celé republice generální stávka.

25.února převzala moc ve státě Komunistická strana, v čele s Klementem Gottwaldem.

Po 25.únoru nastoupili komunisté do ministerstev, do vysokých funkcí, do úřadů. Poražení putovali do kriminálů (20 tisíc uvězněno, 741 na doživotí), na popraviště (713 trestů smrti), víc než sto tisíc uteklo do exilu.

13.března 1948 se konal pohřeb ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který zemřel za záhadných okolností, komunistická propaganda připouštěla jen tragickou nehodu.

9.dubna 1948 přijal ÚV KSČ usnesení o sloučení KSČ a sociální demokracie na bázi marxismu-leninismu.

5.května 1948 přijalo Ústavodárné národní shromáždění zákony o znárodnění.

30.května 1948 se konaly volby do Národního shromáždění. Pro jednotnou kandidátku Národní fronty hlasovalo 90% voličů.

2.června 1948: podepsal prezident republiky dr.Edvard Beneš abdikační listinu.

14.června 1948 zvolilo Národní shromáždění jednohlasně novým prezidentem republiky Klementa Gottwalda.

15.června 1948 byla ustavena nová vláda, předsedou vlády byl jmenován Antonín Zápotocký.

5.března 1953 zemřel v Sovětském svazu J.V.Stalin 14.března 1953 po návratu ze Stalinova pohřbu zemřel prezident republiky a předseda KSČ Klement Gottwald.

21.března 1953 zvolilo Národní shromáždění novým prezidentem Antonína Zápotockého. Řízením sekretariátu ÚV KSČ byl pověřen Antonín Novotný. Byla ustavena nová vláda v čele s předsedou Viliamem Širokým.

11.-15.června 1954 byl na X.sjezdu KSČ zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonín Novotný.

14.-25.února 1956 se v Moskvě konal XX. sjezd KSSS, který tři roky po smrti diktátora J.V.Stalina odsoudil kult osobnosti.

Koncem roku 1957 zemřel prezident Antonín Zápotocký a byl zvolen prezidentem Antonín Novotný.

1.

Po skončení druhé světové války se Československo, nadšené svobodou od německého fašismu, téměř dobrovolně ocitlo v zóně socialistické totality vítězné velmoci Sovětského svazu. A za necelé tři roky bylo po svobodě. Hlavní domácí roli v politickém životě a vedení státu převzala Komunistická strana Československa, pod přísným „bratrským“ dohledem Sovětského svazu. 29.června 1945 byla od Československa odtržena Zakarpatská Ukrajina a

5

připojena k Sovětskému svazu – „z vůle lidu“. Hned v únoru 48 se začalo znárodňovat, přímo hystericky. I holiči a pekaři byli „zespolečenštěni“, aby se nedopouštěli vykořisťování člověka člověkem.

14.prosince 1948 rozhodla vláda o převedení 65.000 veřejných zaměstnanců do výroby.

V roce 1949 vyžadoval IX.sjezd KSČ v nastalém období diktatury proletariátu likvidaci zbytků mocenských pozic poražené buržoazie. Počátkem června 1950 zinscenovala bolševická komunistická strana proces se skupinou Milady Horákové, byly vyneseny tresty smrti a doživotí. V květnu 1953 dostaly národy Čechů a Slováků ránu pod pás předem utajovanou měnovou reformou. Ve volbách do národních výborů v květnu 1954 hlasovalo po celé zemi pro komunisty kolem 94 procent voličů.

Mezinárodní situaci zostřily události roku 1956 v Maďarsku, které se dramaticky pokusilo dostat z nadvlády Sovětského svazu, avšak „dostalo za vyučenou“. Kontrarevoluční převrat, jak byly události pojmenovány, Maďarům přišel draho, na lucernách viseli oběšenci, v ulicích rachotily sovětské tanky a kulomety, lidé krváceli. Své jho tedy nespokojenci raději nesli dál. Údiv a zlost? Co to je proti proklamované lásce k Sovětskému svazu a komunistické straně.

Pracující lid v Československu se má rok od roku lépe, v průběhu roku 1956 byly dvakrát sníženy maloobchodní ceny, též u potravin. Dělníkům, ale i zaměstnancům a lékařům, zdravotníkům i učitelům se zvyšují platy. Chruščov v čele Sovětského svazu tvrdě odsoudil krutý a špatný stalinský systém. Z různých lágrů východní komunistické totality se vrátilo na pět milionů lidí.

V listopadu 1957 se v Moskvě sešli představitelé šedesáti čtyř komunistických a dělnických stran světa, zastupující více než třiatřicet milionů členů. Přijali slavnou deklaraci Manifest míru. Ten je ctěn jako další upevnění celého socialistického tábora.

V dubnu 1958 přineslo Rudé právo zprávu o vynesených a vykonaných rozsudcích smrti nad politickými vězni. Tiše a úspěšně pokračuje perzekuce církve. Ale denní tisk dává na vědomí, že v ČSR bylo odstraněno vykořisťování člověka člověkem a že úspěšně pokračuje budování základů socialismu. Sjezd KSČ požaduje odstranění zbytků vykořisťovatelských tříd na vesnici i ve městech. Přikazuje zdůrazňovat třídní boj a zaměřovat se na důsledný boj se všemi projevy buržoazního myšlení.

Ihned se po celé zemi rozjíždějí další politické prověrky. Ti kdo neprošli, jsou vyhazováni z práce. Neprověření zemědělci jsou s malým zavazadlem osobních potřeb vyháněni z usedlostí, v nichž rodiny žily často po staletí. Do míst nuceného pobytu jsou posíláni ti, kdo při prověrkách neprošli pro své politické nebo i náboženské přesvědčení nebo pro třídní původ. Třídní msta! Jejich dětem je znemožňováno studium i volba povolání.

Od roku 1958 do 1975 bylo v Československu nejvíc politických vězňů, statistiky uvádějí číslo kolem čtyř a půl tisíce.

2.

Rachotící dřevěná tramvaj se div nerozpadne bezohlednou tlačenicí. Někdo i rád postojí na jedné noze, anebo chvíli visí ze schůdků polokryté plošiny, jen aby to stihl do práce. „A přece jsem kufr dostala dovnitř!“ vydechla nad papírovým loďákem. Srdce buší v hlavě, Bára se bojí, že ji přepadnou mdloby nebo že bude zvracet. V kufru má svoje všechno. Jak málo člověk potřebuje, aby přežil.

6

Vzala hlavně knihy. Poklady, nakoupené z peněz na školní svačiny. K nim sukni, několik triček, prádlo. Dvoje boty. Plášť stěhuje na sobě. Stihla se sbalit a vypadnout, než se otec vrátí domů. Bůhví jak by to dopadlo, kdyby to nevyšlo. Vždycky prohrávala ona.

Tak to právě skončilo! Hrdě i smutně pohodila hlavou nedávno už plnoletá mladá žena a zadívala se z okna přecpané tramvaje na horizont špinavého a dnes obzvlášť zabláceného města. Rozhodla se pro svobodu. S cílem najít ve světě lásku, skutečnou lásku. V čem jiném je smysl života?

Klepot kolejí, cinkavé rozjezdy, skřípavé brzdění staré plošinové tramvaje, bzukot napěchované lidské hmoty Bára nevnímá. Neviditelná ruka ji drží pod krkem, svírá dech, srdce a všechno od žaludku nahoru. Přes to prožívá jedno z prvních malých vítězství.

Malých? Nesmysl. Zásadních. Dokázala to! Je svobodná! Svůj život má ve svých rukou! Bude o něm rozhodovat jako každý jiný plnoprávný občan. „Nebuďte otroky lidí“, říká Pán Bůh v Bibli.

Vzepřela se otcově psychické tyranii a postavila se na vlastní nohy. Bude se umět uživit? Po několika marných pokusech dostat se na vysokou školu sehnala před třemi měsíci zaměstnání. Jako pomocný referent dostává v cestovní kanceláři k výplatě pět stovek. Vlastní peníze! Střechou nad hlavou je zatím podnájem, pak se uvidí.

Druhý útěk před otcem, který ji ani nepovažoval za vlastní, to už je jiná situace než před čtyřmi lety. Tehdy prohrála, musela se vrátit. Dnes zvítězila. Nad čím vlastně? Proč musí z domu utíkat?!

3.

Jednou jí maminka pošeptala, že až bude větší, táta továrník jí koupí bílý kočár a dva bílé koníky. Až budou mít ten veliký dům s parkem okolo. Musela být ještě hodně maličká, ale na ten slib nezapomněla. Než se jej mohla dočkat, přišel únor čtyřicet osm. Na ten si moc dobře pamatuje. Aspoň na to, co se dělo doma. V tom měsíci oslavila deváté narozeniny. A několik dní po ní nejmladší bráška, mimino Toníček. Před rokem ho doma tajně pokřtil strýc, farář Českobratrské církve evangelické.

Přišla ze školy. Doma zmatek. Otevřela služka, celá ubrečená. V hale se producírují cizí muži v hnědých kožených kabátech. Je jich pět nebo šest. Máma na Báru jen kývla, taky celá ubrečená, a jako vždy, když se něco děje, hystericky vyděšená. Nemohla mluvit, těm vetřelcům odpovídala většinou jen posunky a brekem. Táta není doma. Kde jsou dva menší bráchové? Možná je služka Jolka i s miminem zavřela do svého pokojíku za kuchyní.

Prošmátrali halu, pak vrazili do dětské ložnice. Tam bydlí Bára a dva bráchové.

Pozotvírali skříně, hrabou se v každém regálu, vyhazují dětské kabáty i oblečky a prohlížejí všechny kapsy. Teď se přehrabují mámě v regálu se spodním prádlem i v šuplíku s dámskýma vložkama. Devítiletá holka stojí na prahu a v úžasu i se studem to divadlo sleduje. Nechápe, ale má hrozný vztek. A taky strach. Děje se něco moc zlého...

Přešli do ložnice, tam řádili jistě stejně. Už za nimi nešla. Pud sebezáchovy, nebo spíš záchovy ještě toho, co se dalo, ji hnal do svátečního Černého pokoje, třpytícího se křišťálovým sklem. Je ho plný sekretář. Nad stolem velký křišťálový lustr, na černém leštěném stole na vyšívaném ubruse z černého tylu velká křišťálová mísa. To všechno na zářivě barevném

7

peršanu. V rohu mezi okny stojí Bářin klavír, vídeňské křídlo, a pod ním vedle ústředního topení má své holčičí království - nábytek pro panenky a velkou kaučukovou pannu.

Nad opěradlem gauče je jednoregálová zasklená knihovna, a Bára v ní jakousi intuicí vidí poklad největší. Je tu celá edice české literatury od Máchy po Čapka, několik obrazových knih o T.G.Masarykovi, o prezidentu Benešovi i Janu Masarykovi. Sem chodívá na moudrosti, knížky si půjčuje tajně, táta ji s knihou nesmí chytit. Má příkaz jen se učit do školy.

Bleskově vysypala školní brašnu a nacpala ji Masarykama a Benešema. Tušila, že právě tyhle knihy jsou nějak v nebezpečí.

Chtěla s nimi utéct k Sáře, kamarádce. Vtom se za ní objevila máma, poručila vysypat aktovku a strčila do ní nějaký balíček, s rozechvělým příkazem: „Okamžitě to odnes k Sáře! Ať to proboha dobře schová! Potom jim to vysvětlíme.“ Sotva Bára stačila knihy vrátit do regálu, byli tu chlapi v kožených kabátech. Začali nejdřív s příborníkem. Hned v horní zásuvce objevili kazetu s maminčinýma šperkama a všelijaké drobné dárky, spíš na památku od dětí. Vzali všecky šperky, i jediné máminy zlaté hodinky i tátovy hodinky, zlaté a jedny stříbrné cibule na řetězu, po staříčkovi. Máminy prosby ani pláč, že jsou to rodinné památky, neměl smysl. „Řekněte po dobrém, kde máte ty brilianty!“ Šel z něho strach, když zvýšil hlas do křiku.

Ten druhý: „No tak, paničko, rozmyslete si to dobře, jestli chcete, aby se vám manžel ještě vrátil!“ Je tu tolik možností – třeba Jáchymov, nucené práce, těžký kriminál. Mnoho takových, jako je ten váš, se už nikdy nevrátí!

Ten třetí: „Co budete dělat sama se čtyřma děckama?! Na služku mít nebudete, na to vemte jed!“ Všichni se hlasitě rozchechtali.

Jeden průběžně sepisuje, co z bytu odnesou (kdo zkontroluje, jestli zapíše všechno!).

Máma nepřestává tvrdit, že o žádných briliantech neví. Chlapi se zlomyslně vysmívají, že táta při výslechu všechno přiznal a řekl, že jsou v nočním stolku, tak kam že je schovala! „Vždyť jste v ložnici byli, viděli jste, že tam nic není“, opakuje máma pořád dokola.

Dostala záchvat, křičí a oni se jen řehtají a nepřestávají vyhrožovat. Taky, že bude muset jít vydělávat jako děvka na ulici, aby uživila rodinu. „Však my si je najdeme!“ Na prahu pokoje, když se Bára chystala vyklouznout, viděla, jak se ten nejhrubší z nich vítězoslavně rozzářil a hlavou ukázal tomu druhému: „A sakra! Tak žádné brilianty! Podívejme se! A co je tohle!“ V ruce mnul bleděmodrou papírovou krabičku ve tvaru srdce, která byla kdysi plná čokoládových bonbónů k Svátku matek. Už v ní nebyly bonbóny, ale nějaká bižuterie, a mezi ní malé skleněné kuličky, kterými byla bonboniéra původně posypaná. Zub času je odlepil.

Raubíři nevěřili, že je to jenom obyčejné sklo. Bylo to příliš krásné.

Když se od kamarádky s prázdnou taškou vrátila domů, první, čeho si všimla, že víc než polovina knihovny je prázdná. Zmizely všechny ty knihy, které chtěla odnést do bezpečí.

Nepodařilo se zachránit je. Pro ně brečela nejvíc. xxx

8

Odnesli všecko zlato, i její dětský řetízek s andělíčkem a prstýnek od tety z Prahy.

Několik obrazů, dva kufry tátových známek, mamince všecky látky, co měla pro rodinu, byla vyučená švadlena. Po válce všem šila sama.

Rozházeli celý byt a perské koberce byly plné bláta. Máma se zhroutila a dva dny nevstala z postele. O kluky se starala Jolka. Nikdo z příbuzných se neozval. Bylo to dost divné, všichni mají telefon.

Táta se nevracel…..

Podobná rabování zažila v několika následujících letech ještě dvakrát, i později, koncem padesátých let, už na novém bytě.

Hned v únoru 48 otci zabavili výrobnu likérů a ovocných šťáv a velkoobchod vínem.

Ještě před zákonem, ten byl vydán až v květnu! „Kamarád“ sochař ho udal jako šmelináře, za to se dávaly tresty nejvyšší. Malá, ale za tři roky po válce už známá továrnička blízko centra měla jen pár zaměstnanců, účetního, řidiče a několik dělníků. Přesto že se pozdější zákon o znárodnění týkal jenom podniků s více než padesáti zaměstnanci, sebrali otci celý majetek.

Nejen podnik a na dluh zakoupené nové budovy továrny, vykradli i byt. Na poválečné mladé firmě tedy vázl dluh za nové investice, proto na ni prozatím hodili národní správu. Ale dluhy za ještě nerozbalené stroje v novém ještě nezaplaceném areálu, otce nutili zaplatit. Přitom byly k dispozici doklady o tom, že dluh splácel pravidelně a poctivě platil daně, za poslední rok měl vysoce přeplaceno.

Tak skončil pokus o lepší život předposledního z deseti dětí zemědělské rodiny z jižní Moravy, který se díky svým schopnostem a poctivé dřině vyšvihl až na pana továrníka, který chodil celý den v ošoupaných kalhotách a ruce měl pořád špinavé od práce. Jen ve společnosti byl lvem salónu. Společnost dovedl bavit vtipem a šarmem. Na těch dobytých společenských výšinách se vznášel od konce války ani ne tři roky.

Za pár dnů po razii StB v bytě a zmizení táty telefonovala rozčilená Sářina matka a nutně chtěla mluvit s rodiči. Bára tušila průšvih, Sára asi balíček špatně schovala. Máma, zase ubrečená, se ve spěchu oblékla a běžela k nim, nakonec se vše vysvětlilo. Matka chtěla zachránit aspoň několik kusů švýcarských hodinek. Snad to Sářiny rodiče nepíchnou, mají restauraci, a tak se nedá než věřit.

Dětem se tvrdí, že táta je v Americe. Hanka Steinerová, o rok starší židovská kamarádka ze třetího poschodí (Pavlíčkovi bydlí pod nimi) ji uklidňovala, že jejich rodina se do Ameriky chystá také. Její táta prý umí dobře anglicky i německy, Hanka se rychle učí anglicky, maminka zase německy – na cestu. A opravdu, ještě ve čtyřicátém osmém do Ameriky odjeli. Pozdější historické dokumenty vykazují, že z Československa po roce 1948 emigrovalo víc než 170 tisíc lidí.

4.

V únoru 48 přijel do Prahy bývalý velvyslanec Valerian Zorin s „doporučením“, aby Gottwald požádal Sovětský svaz o ozbrojený zásah. Gottwald ho ujistil, že komunistická strana Československa situaci zvládne sama. Přesto se na něho Stalin zlobil. Tak aspoň poslal své poradce – a všechno jelo podle sovětského diktátu. Sovětské metody překvapily i mnohé příslušníky bezpečnosti, ale jak známo, Češi jsou učenliví.

Zabavování majetku zatčených bez čekání na rozsudek je průvodním jevem bezpečnostní a justiční perzekuce. Docházelo k tomu už před únorem. Motivace? Nenávist,

9

závist, chtivost. Lidé, kteří do té doby fandili komunismu a hlásili se k němu, ještě nevěděli, že tento režim je nejen násilnický, ale i loupeživý. A o tom, kdo je vinen, rozhodovali jen komunisté.

Až po pádu bolševicko-komunistického režimu se národ začal dovídat pravdu o praktikách exponentů této zločinné části historie. Do šedesátých let mnoho lidí fandilo Sovětskému svazu z vděku za osvobození, když naopak Západ před válkou zradil a malou zemi zaprodal. Lidé věřili sovětskému režimu, že s osvobozením vlasti přinesl novou naději na život v míru i cestu k blahobytu. V době sucha v roce 1947 přišla pomoc ze Sovětského svazu (kdo tehdy věděl, že pomoc také nabízely USA a Kanada?) Dá se říct, že hlavně do začátku padesátých let byla celá společnost orientována do leva, všichni chtěli budovat novou republiku podle Stalina, po vzoru Sovětského svazu. Spolu s rudými vlajkami a dalšími třemi osobnostmi komunistických idejí tvořily obrazy a fotografie Stalina hlavní dekoraci Československa. Koho by napadlo, že jeho úsměv zastírá nitro nelítostného diktátora, masového vraha. Tresty smrti vykonával často osobně. A většina lidí o jeho neuvěřitelných zvěrstvech nic nevěděla. Věděli jen ti, co sami zažili, a ti byli donuceni mlčet.

Mezi lidmi byla politiky i publicisty plánovitě rozdmýchávána atmosféra nenávisti.

Zrůdné praktiky nových pánů dopovaných třídní nenávistí a zřejmě ještě vzpomínkami na zvěrstva nedávné války, jsou srovnávány s praktikami gestapa. Zdokonaleny u nás sovětskými poradci byly ještě zvrhlejší.

Pro příslušníky Sboru národní bezpečnosti se v Kolodějích u Prahy už od roku 1945 konaly pod sovětským vedením výcvikové kurzy členů Státní bezpečnosti (StB). K hlavním charakteristikám tohoto výcviku patřila brutalita. Platilo, že kdo z obviněných přežije vyšetřovací vazbu, má aspoň trochu naděje přežít také věznění. Během vyšetřovací vazby byly desítky lidí surově ubity k smrti anebo vědomě zavražděny. Několik dnů po únorovém převratu skončil prý sebevraždou také národně socialistický okresní tajemník v Ostravě, Josef Herod.

K výslechům byli lidé přiváženi jako dobytek, s pytlem na hlavě, byli poutáni na rukou i nohou, byli oslepováni žárovkami, honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, byly jim vyráženy zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem. Byla jim odpírána voda, jídlo, násilně znemožňován spánek. Po dlouhé dny byli namáčeni ve vaně napuštěné fekáliemi a močí tak, že jim vyčnívala jen hlava. Byli šokováni elektřinou a byla jim dokonce drcena varlata. Žhavým železem byli mláceni do chodidel. Výslechy byly 24 hodinové i delší, a když už vězeň nemohl stát a ležel na zemi, podepsal co po něm chtěli. Často byli vyslýcháni pod vlivem drog.

Byli věšeni na mříže a biti do bezvědomí. Svědky jsou doloženy snad všechny myslitelné metody fyzického násilí, včetně zákazu sedět po celé dny, týdny i měsíce, držení v temnici, drcení prstů v lisu, mučení horkem a chladem. Ani na ženy většinou nebrali vyšetřovatelé žádné ohledy. Byli ovládnuti nenávistí a měli v rukou moc. To byla pro mučitele droga.

Technika vyšetřování ve vazbě byla perfektně vypracovanou technikou destrukce lidské osobnosti. Z hlediska práva byly vyšetřovací vazby frašky, protože rozsudky těm, kteří měli být odstraněni, byly připravené předem, na nejvyšších politických místech, za účasti sovětských poradců a školitelů. Noví, komunističtí soudci, bez odborného vzdělání, se řídili jen „třídním instinktem“. I když se obžalovaný přece jen nepřiznal, byl odsouzen s výrokem soudců, že „soud má za to, že žalovaný je vinen.“ Klement Gottwald veřejně vyhlásil: „My budeme porušovat zákony pro dělnickou třídu“... „Budeme se učit u Sovětského svazu, jak buržoazii zakroutit krkem…“ Presumpce neviny byla soustavně a důsledně ignorována. Už v roce 1949 bylo justici zakázáno kontrolovat správnost uvalení vazby. Vlastní obhajoba nevinného byla vyloučena už ve stadiu vyšetřování, které bylo nerovným zápasem obviněného s vyšetřujícími orgány, které podle instrukcí svých nadřízených žádnou obhajobu nepřipouštěly. Svědek byl vyšetřován

10

stejně brutálně jako obžalovaný. Generál Píka byl v procesu roku 1949 odsouzen k trestu smrti jako nepřítel státu, aniž by před soudním tribunálem stál jediný svědek.

Po únoru 48 už bolševické komunistické straně nic nebránilo v totálním ovládnutí justice. Ústřední výbor KSČ se usnášel „uložit“, tj. přikázat Generální prokuratuře, Nejvyššímu soudu atd. provést přijatá usnesení. Byl vydán známý zákon č.231/1948 Sb. „na ochranu lidově demokratické republiky“. Brzy potom byly zákonem zřízeny Tábory nucené práce, kam byli občané posíláni administrativní cestou, také bez soudního rozsudku.. Vzniká Státní soud a Státní prokuratura pro agendu tzv. „protistátní činnosti“ podle zákona 231/1948 Sb. Vyšetřovatelé měli od roku 1948 práce stále nadmíru. Historické materiály uvádějí pro padesátá léta kolem tří set tisíc agentů StB, placených i dobrovolných, kteří jim dodávali lidský materiál. Informace byly vyžadovány též od funkcionářů místních organizací KSČ. V každé základní organizaci bylo několik informátorů. Významným zdrojem informací byli vedoucí pracovníci, kádrová a osobní oddělení a oddělení zvláštních úkolů (včetně „útvaru obrany“).

Pro dosažení likvidace vytypované osoby z jakéhokoli důvodu, často jen osobní msty, sloužily padělané protokoly, zfalšované magnetofonové nahrávky a trikové fotografie. Podle údajů Státního soudu bylo od října 1948 do konce roku 1952 v ČSR vyneseno 233 trestů smrti, vykonáno 178, v číslech nejsou zahrnuty rozsudky vojenských soudů a soudů krajských. Úhrnné číslo prý nelze dosud zjistit, „data jsou přísně tajena“. Děti žen, které porodily ve věznicích, odvážely bachařky do dětských domovů; jen na Pankráci v padesátých letech údajně padesát dětí zemřelo.

K nejobávanějším hrozbám patřil Jáchymov, jáchymovské uranové doly. Odtud se desetitisíce lidí už nikdy nevrátily. Tam byli vězňové ale i další poznamenaní posíláni přímo k likvidaci. Od roku 1948 odtud odcházela uranová ruda do Sovětského svazu, osm až deset tisíc tun měsíčně. Šedesát tisíc vězňů tam pracovalo s radioaktivním materiálem, bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Na příklad u drtičky uranové rudy přímo dýchali ten radioaktivní prach. Pracovali hladoví, téměř bez jídla. Práce a mučení. Lidský život tam neměl hodnotu. Mrtví se z márnic dávali do pytlů a byli zahrabáni na poli.

13.října 1949 uložila bezpečnostní komise ÚV KSČ obrátit pozornost také na děti prošetřovaných. Přestaly vycházet i skautské Rychlé šípy a běda těm, u koho se našly. Byla pořízena a pravidelně doplňována „černá kartotéka“, která měla např. pomoci regulovat počet odsouzených do Táborů nucených prací, kam patřil každý, kdo byl jen označen za třídního nepřítele. Kdokoli, kdo byl nařčen z reakčního smýšlení nebo ze šmeliny. Za politický hřích se počítalo i to, když majitel domu při státních oslavách nevyvěsil vlajku. Usvědčil se sám jako skrytý nepřítel, kterého je nutno odstranit. Pro odsouzení do Tábora nucených prací anebo k přímé likvidaci prostřednictvím vyšetřovací vazby nebo věznění stačila i pomluva.

5.

Jednou Báru vynervovaná a ubrečená máma neposlala do školy, ale řekla jí, že spolu půjdou něco vyřídit. Dělala tajnosti. Neměla slova.

Obě stojí za dveřmi v rozlehlé kanceláři, Bára ničemu nerozumí, máma se celá třese a na druhém konci místnosti sedí za psacím stolem člověk v uniformě. Pak je tu ještě několik dalších mužských, dva z nich je hlídají, z každé strany jeden. Po chvilce do místnosti přivádějí tátu! Proboha, co tu dělá?! Vždyť má být v Americe?!

Postavili ho před psací stůl a vedle něho taky dva strážce. Nesmí ani o krok. Mezi Bárou a tátou je celá kancelář, mohou se na sebe jen dívat. Nikdo se nesmí hnout. Stojí tu jako

11

solné sloupy. „Táto!“ – vydechla zmateně. Máma už zas pláče. Táta něco říká, tichým laskavým hlasem. Možná, že Bára také něco řekla, možná jak se má a co škola. Slova nejsou důležitá, jen to, co dítě vidí: šedivý hubený obličej s vytlučenými zuby, tátův oblek na něm visí jako na kostře, oči má hluboko zapadlé, třesoucí se ruce, které k ní nemohou. Ani se jí dotknout... A návštěva končí. To je všecko? Proč sem tedy s mámou šly? Vždyť to nebylo k ničemu! Ovšem že bylo, tyrani sadisticky použili dcerušku a manželku na to, aby vězeň změkl, aby řekl a udělal všecko, co po něm chtějí. Aby zatoužil po rodině, po domově, a udělal pro to vše. Aby se o ně musel bát. Všichni tři stáli daleko od sebe jako v tranzu. Návštěva skončila. Jen si na dálku řekli Sbohem!

Táta je ve vězení! Samozřejmě že děti nevědí proč. Chodil do kostela a vodil tam celou rodinu. Učil děti, že lhát a krást a dělat špatné věci se nesmí. Bára nechápe, co mohl táta udělat špatného, za co ho trestají. Uvázly jí v mysli školní střípky zpráv o šmelinářích, o vykořisťovatelích, o zrádné buržoazii, a podle nich by měl být táta vlastně zločinec. Protože měl továrnu a velkoobchod, a někteří lidé neměli nic, ani co jíst. Ti bohatí jsou proto lumpi. I podle Bible a toho, co se učí v náboženství jsou lidé, kteří ubližují chudým, hříšníci a mají být za to potrestáni. Jenže táta těm chudým nikdy neubližoval, naopak jim pomáhal. A Bára po válce - od první třídy nosila do školy balíky oblečení i peníze pro chudé rodiny.

To byla jediná návštěva za celou vyšetřovací vazbu. Pustili k vězni jen ty dvě, z kterých - jak tátovi při výslechu vyhrožovali, chtěli udělat kurvy. Bára se těšila, že táta jim z Ameriky něco krásného přiveze. A on prožívá o pár ulic od domova peklo ve vězení. Vždyť ho skoro nepoznala! Máma ji při každé otázce o tátovi nanejvýš obejme a brečí. A pořád opakuje: „Ve škole ani muk!“ „Před klukama ani muk, jenom ty už jsi velká, tak musíš být taky chytrá!“ Samozřejmě, že důvěrnice Sára to vědět musí. Její rodina to věděla od začátku. Byli bohatí, taky měli problémy. Kamarádky si o vězení špitaly v malém pokojíčku pro služku, který teď obývala Bára. O čtyři děti i domácnost se máma už musela starat sama. Měla problém uživit rodinu, z čeho ještě platit pomocnici?

6.

Z vyšetřovací vazby otce propustili až skoro po roce. Vrátil se jiný člověk. Hubený, zamračený, zakřiknutý, ale nenávistný. Doma seděl u rádia a poslouchal Ameriku a Svobodnou Evropu. O tom co prožil, před rodinou mlčel. Bára se z jeho úst dověděla jen to, že vždycky, když ho vedli k výslechu, tak mu zavázali oči a vodili ho po chodbách a po schodech nahoru a dolů, aby se nemohl zorientovat, kde je. Při vyprávění se několikrát zlomyslně rozchechtal, když vzpomenul, jak se mu jednou díky škvírce pod páskou na očích podařilo dozorci pořádně dupnout na nohu. Schválně, samozřejmě. Vyprávěl o tom s dětskou zlomyslnou radostí.

Záchvaty nenávistného vzteku ho chytaly stále častěji. Ty si pak vybíjel na rodině. Nejvíc se zaměřil na dospívající Báru, vždyť mu bolševici slíbili, že z ní udělají kurvu! Choval se jako psychopat. Jeho agresivita vůči ní se vystupňovala až na psychické týrání. Třásla se před ním, jen když uslyšela jeho hlas.

Dítě nevnímá, jak nebezpečná je doba, ve které žije. V rodinách spolužáků a kamarádky také měli strach. Vláda komunistů postavila mezi rodiče a děti zeď. Máma, která se vždy věnovala jen dětem a politika pro ni byla prázdným pojmem, věděla jen to, že o tátových problémech se ani doma ani jinde nesmí mluvit. I mezi ní a dětmi se tím vytvořila přehrada.

Táta byl pořád divnější a přísnější, i matka musela konstatovat, že na dceru je zlý. Děvčeti je to líto, proč ji táta nemá rád? To Sára má úplně jiného otce, ten se k ní chová jako nejlepší kamarád. Báře jakoby tátu ukradli!

12

Houfně se zavírá a lidé jsou posíláni do výroby a na nucené práce. Všichni to vědí.

V novinách se vede kampaň za „nejtěžší tresty zrádcům“, i svědci obhajoby jsou napadáni a zastrašováni. Likvidováni jsou i jen domnělí nepřátelé státu. Po válce stále vládne Pomsta a Nenávist. Lidé, kteří po skončení válečných hrůz ještě věřili utopii o novém světě, o sociální spravedlnosti, a že je k těm nadějím dovede komunistická strana, byli podvedeni. Toužili po životě bez bídy a nespravedlnosti, a dočkali se bolševického teroru. Vyměnili otroctví za otroctví. Radost z vítězství komunistů ve volbách v roce 46 se proměnila v trpké zklamání. Jen kdo má na to nervy a charakter se šikovně a tiše veze na nové vlně; většina lidí mlčí. Oba národy, český i slovenský, za přísně střeženou „železnou oponou“ zachvátil strach – o všechno, i o život. Socializmus v nejrůznějších podobách se stal heslem doby nejen v Československu, ale i v dalších východních evropských zemích. Lidé se nedočkali klidu a míru, naopak, zase jim jde o krk.

7.

Táta doma pořád opakuje: „Pozor, i stěny mají uši!“ Mlčel, i když vyšetřovacích vazeb vydržel do roku 1960 čtyři nebo pět. Vězni museli podepisovat, že o ničem co ve vazbě prožili, nebudou mluvit, jinak že …! Estébáci by svoje hrozby splnili. Také ty o kurvách z manželek a dcer. Táta je křesťan, a jestliže dal slib, dodrží jej. Konečně, posledním soudcem bude Bůh.

Porušení slibu by mohlo znamenat zmrzačení anebo smrt, jeho jako některého člena rodiny. Ve svých rukou, vlastně ústech, držel několik osudů svých nejbližších. Těžké břemeno! Ale táta je tvrdý chlap. Rok od roku tvrdší.

Ve škole se o politice nemluví. Když byl otec v Americe, no tak byl v Americe. Většina dětí ve třídě, s přibývajícími lety všichni spolužáci, vstoupili do komunistického Pionýru, v některých školách tam byli povinně. Do školy se tedy chodilo v bílých košilích a halenkách s červenými šátky. Jen Bára ne. Ta zas chodila povinně v neděli do kostela a pak do nedělní školy, kde se učila Slovo Boží - Bibli. To, co lidem o životě říká Pán Bůh, Stvořitel. Že se nemá lhát ani krást, že se má pomáhat potřebným. Že se má odpouštět těm, co nám ubližují, že není jedno, čemu věříme. Jedna víra vede člověka k tomu, aby položil svůj život za druhé, jiná vede člověka k tomu, aby druhé vraždil.

Ještě do třetí třídy měla předmět náboženství ve vyučovacích osnovách, školu navštěvovali faráři evangelický i katolický. Po roce 48 je místo náboženství Pionýr. Bára se stydí za to, že ač jedničkářka, není na Pionýra dost dobrá. Učitelé ani vedoucí ji tam nechtějí, proč asi?! Takže už od čtvrté obecné se na ni pověsil pocit méněcennosti.

Snaží se věřit tátovi, že jeho důvody ji do Pionýra nepustit jsou správné, a on se jí to snaží dokazovat povinným posloucháním rádia, třeba zinscenovaných politických procesů paní Horákové, Slánského a spol., které vždycky končí popravami několika lidí, (ty následující procesy už byly tajné). Nebo ji nutí vydržet ty škvrčivé večerní relace Svobodné Evropy. Nemá z toho rozum, jen se diví těm obviněným, jak se v rádiu tak kajícně a ochotně, před celým národem, ke všemu přiznávají. Krotkým apatickým hlasem; ty hlasy ji fascinovaly a u rádia držely nejvíc. Bylo to divně tajemné.

Ve škole je učili, že to jsou zrádci a buržoazní přisluhovači západního kapitalismu.

Kdyby jí ještě někdo vysvětlil, co to vůbec je! Ve zprávách stále opakovali, že pracující posílají na soud rezoluce a dopisy, aby ty lumpy a židy postříleli, ať se s nimi nemalují, ať jim všem dají provaz.

13

Táta určitě ví, že to nejsou zločinci. A přitom jsou trestáni oběšením nebo doživotím.

Jako v létě 49 blízký známý, obchodník pan Hubálek, ve stejném roce narozený jako táta. Byl tak milý! Bára se kamarádila s jeho synem, ten byl o pár roků starší než ona a moc príma kluk.

Nikdo jí nevysvětlil, co zlého jeho táta udělal, že za to musel zemřít. A jak mohla udělat něco špatného v Boha věřící evangelička, paní doktorka Horáková? Jak mohla být zločincem maminka?! Ji taky oběsili. Za války pět let trpěla za vlast v gestapáckém vězení. Jak by mohla ubližovat milované vlasti po osvobození?

Otec před chvílí zesílil rádio a přikázal: „Tohle si dobře zapamatuj!“ Bára si to opravdu dobře pamatuje. Navždycky...

Ve škole se vyučuje o vlastenectví a o hrdinství Čechů – Husitů i lidí v první i druhé světové válce. V té druhé společně s Rudou armádou ze Sovětského svazu, který nám přišel na pomoc, protože nás bratrsky miluje a že nám stále pomáhá. Ze Sovětského svazu přišel o Vánocích Děda Mráz s jolkou, prý místo našeho Ježíška. K Pavlíčkům ale ne. Jen do školy.

Strach se zabydluje víc a víc. Nejenom doma, všude. Kdo lidi pořád pronásleduje, jak to, že o nich všecko ví? Jak to, že na koho kdo ukáže prstem, ten končí ve vězení nebo na popravišti. Nejlépe je neprojevovat se nijak a mlčet. Nebudit pozornost. A o státních svátcích nezapomínat vyvěšovat sovětské i naše vlajky.

Na podzim roku 1951 probíhá akce 77.500 lidí do výroby. Ani táta nemá jinou možnost. Po návratu z první dlouhé vyšetřovací vazby (neprokázali mu šmelinu ani protistátní činnost) měl jedinou možnost jak uživit šestičlennou rodinu jít kopat uhlí anebo pracovat v hutích. Zvolil to druhé, Na Nové huti Klementa Gottwalda. Z chudého selského synka továrník, a teď z továrníka dělník. Pracovat uměl, byl zvyklý na dřinu, a brzy si v kolektivu i u vedení dokázal získat respekt. Přidali mu funkci sociálního referenta. Ovšem estébáci s ním měli jiné plány. Totální likvidaci. Po čtyřech letech na Nové huti se jim to málem povedlo.

8.

Po Únoru 48 se v rodině děla dramata jak na běžícím pásu. Takových pět, šest let po válce jezdívali do Brna za tátovým starším bratrem, strýcem Vlastíkem a jeho rodinou. Měli v okrajové čtvrti města vilku se zahradou, na zahradě moc dobré meruňky a uprostřed zahrady studnu, ve které by se Bára byla jednou určitě utopila, kdyby ji v poslední chvíli pohotově bratranec Vlastík nevytáhl. Dobře si pamatuje pocity pod vodou. Pak zaslechla, jak si dospělí vyprávějí, že při výsleších a ve vězení drží bachaři vězňům hlavu pod vodou, topí je, aby z nich dostali „pravdu“.

Najednou návštěvy, všecky dětské hry na zahradě i meruňky skončily. Strýček byl nadšený nimrod, ale teď skončily i zásilky zajíců a bažantů. Pro tátu znovu přijelo auto estébáků, v padesátém druhém ho znovu zavřeli.

To bylo tak. Otec přivezl domů z nádraží balík z Brna, od strýce Vlastíka. Něco z lovu nebo ovoce ze zahrady. Táta však oznámil, že tentokrát to má být nějaký textil, máma by z něj měla co nejdřív našít trenýrky a prádlo. Na to však neměla zrovna čas ani náladu, balík šoupla v kuchyni pod dřez, a podívala se do něj, až začal divně zapáchat. Bylo v něm zkažené maso a jídlo. Na poškozeném obalu hledala adresu – a ukázalo se, že balík patří někomu jinému. Táta to posbíral do Tatrovky, kterou mu nechali, a jel to na nádraží vyměnit. Odtud už se nevrátil. Čekali na něho estébáci – a zas rovnou do vězení.

14

Balík, pro který si nikdo nepřicházel, železniční zřízenci otevřeli, a byli tak horliví, že hned zavolali na patřičná místa. Totéž když se majitel balíku dostavil. Byly v něm totiž americké vlajky. Příprava na kontrarevoluci!

Strýc Vlastík měl v Brně na Masarykově třídě malý obchod s drobnou konfekcí a prádlem, včetně galanterie. Aby jej také mohli znárodnit, zinscenovali mocipáni velký politický proces, v němž strýce obvinili, kromě jiného, z přechovávání zbraní a pomáhání uprchlíkům přes hranice. Strýc měl opravdu spojení se Západem. Jakmile ucítil nebezpečí, věděl, že když přijdou rabovat, americké vlajky z běžného sortimentu zboží by mu jen přitížily. Chtěl je schovat v Ostravě.

A tak místo jednoho nepřítele státu chytli estébáci hned dva najednou. Táta se vrátil domů za pár týdnů, a po známých metodách vyšetřovací vazby nejdřív do postele, aby se rychle postavil na nohy a mohl prací v hutích znovu živit rodinu. Strýce Vlastíka v kuriózním procesu odsoudili na patnáct let nejtěžšího žaláře – do Leopoldova. Propustili ho po osmi letech, aby raději zemřel doma. Brzy se toho dočkal.

Leopoldov byl vyhlazovací tábor. Tvořily jej jednopatrové budovy se zamřížovanými okny a jakýsi „dvůr“. Odtamtud se lidé už nevraceli. Bachaři vězně výsměšně vítali pravdivými slovy, že sem nepřišli proto, aby si zde odpykali trest, ale proto, „abyste tady zdechli!“ „A z vašich manželek naděláme kurvy a vaše děti vychováme tak, že vás budou do smrti proklínat!“ V roce 1952 odhadovali věznění lékaři kalorickou hodnotu vězeňské stravy na 600 kalorií denně. Přidávali pilulky – drogy. Známé byly „kachní pochody v dřepu“, při kterých sedmdesáti a osmdesátiletí vězni ztráceli vědomí. I za smyšlené přestupky byli posíláni do podzemní korekce, někdy i na dva až tři měsíce. Tam spali na betonovém lůžku, stravu dostávali až třetí den, potom vždy jednou za pět dní. Okno nahrazoval otvor 10 x 10 cm. Byli trýzněni zimou, hladem a špínou, měli přihlížet, jak jejich druzi končí ve svěracích kazajkách jako šílenci, zatímco jiní umírají na tuberkulózu. V Leopoldově se pracovalo jedenáct hodin denně, i v neděli. Za nesplnění normy bylo deset dní korekce v temnici a téměř bez jídla. Ve společnosti krys. Na leopoldovské politické vězně se snad ani nevztahovala amnestie z roku 1960.

O strýci Vlastíkovi se nesmělo mluvit. Rodina v prvních týdnech ani nevěděla, co se s ním děje. Nevěděla to vlastně celé roky, jen jedno bylo jasné – do Brna už se jezdit nesmí.

Ani pak, když už strýce z vězení propustili, pořád to bylo nebezpečné. Až o mnoho let později Bára začala litovat.

Táta měl kromě brněnského Vlastíka ještě další dva bratry, staršího - Frantíka, bývalého ředitele velké banky v Ostravě, po Únoru 48 v invalidním důchodu, a pak nejmladšího ze všech sourozenců, milého a laskavého strýčka Gustava. Bydlel na Valašsku, a v padesátých letech do práce dojížděl do Ostravy. Byl vyučený cukrář, měl též praxi v Baťově fabrice, Baťa si ho velmi vážil. Teď v Ostravě pracuje v tátově oboru, v lihovarnictví. „Pro jeho dobro“ a záchranu rodiny mu bolševické vedení dalo nůž na krk: Buď – anebo! Vstoupil tehdy do KSČ. S vědomím, že jde o jeho dvě děti, ženu, bratra v Leopoldově, Bářina otce pod stálým dohledem StB coby buržoazního lumpa. Raději se stal „dobrovolně“ havířem.

U Pavlíčků v Ostravě se občas stavil, ztratil slovo, pohladil děcka, rozdal pusy a všecky povzbuzoval. „Holka, drž se! Ať jsi ve škole nejlepší! A pomáhej mamce, už jsi ženská, všecko zvládneš.“ Někdy s ním byla i legrace, Bára se na něho těšila. Kluci občas tátu přemluvili na lodičky, na přehradu, to znamenalo také návštěvu u strýce Gustava. Měl milou křesťanskou manželku, dceru a syna, ti ale byli na kamarádění ještě moc malí.

Když se pak strýc Vlastík po osmi (místo patnácti!) letech z Leopoldova nečekaně vrátil, živý, v hrozném stavu, pořád se o něm nemluvilo. Kluci ještě nebyli dospělí a mohli by ve škole něco vykecat. Bára strýce neviděla od doby jeho zatčení. Brzo zemřel. Proč se za ním

15

nerozjela hned, když ho propustili?! Měla jet i bez vědomí rodičů! Jenže na návštěvu v Brně ani nepomyslela a nakonec to nestihla. Teď je jí to líto. Stydí se před svým svědomím. Chce o strýci aspoň něco zjistit. Kde? Jedině u strýčka Gustava. Nedělá si velké naděje, je jasné, že celá rodina se domluvila, že před potomstvem zůstanou určité věci nadosmrti tabu. Když ale byla jednou s Gustavem na zahradě sama, zkusila to. „Prosím, řekni mi něco o strýci Vlastíkovi! Já vím, že se to nesmí, ale budu mlčet.

Slibuju! Vždyť nejsem dítě. Chci vědět, co se v rodině dělo a děje. Vždyť jsem ho měla ráda.

Prosím…!“ Strýc Gustav byl nejen milý, také moudrý a křesťan, i když to se od padesátých let počítá za zločin. Uznal, že má před sebou ženu, byť nezkušenou a věděl, že i Písmo svaté dospělého nabádá, aby předával životní zkušenosti další generaci. Poslechl tedy Pána Boha, ne lidi. A začal vyprávět. „Já jsem jel za Vlastíkem po jeho propuštění. Moc mi toho neřekl, skoro už nemohl mluvit. Možná si to ani nechtěl připomínat. Pořád jenom plakal.“ I Gustav má teď oči plné slz. „Pamatuju se… říkal, že ho vyšetřovali 48 hodin v jednom kuse. Většinou pozdě večer a v noci. Střídali se u něho, svítili na něho ostrým světlem, bili ho. Ještě prozradil: „Pak jsem usnul… a když jsem se probudil, všechno jsem jim řekl.“ Bára pochopila, co znamenalo slovo „usnul“. Strýce mučili tak dlouho, až ztratil vědomí. Když se probudil, přiznal vysílačku, spolupráci se Svobodnou Evropou, bedničku ostrých nábojů, nějaké zbraně. On sám i bývalý majitel jeho krámu byli oba nimrodi! Přiznal, že měl na pokyn Svobodné Evropy získávat materiál z jednoho brněnského závodu, a kontaktoval kvůli tomu jednoho svého přítele. Přítele?! Ještě týž den pro něho přijeli estébáci.

Obchod zabavili a tetě se synem z bytu ukradli, co se dalo.

9.

Rok 1953. Hned zkraje roku měl otec těžký úraz na služební cestě. Při záhadném prudkém nárazu džípu měl coby spolujezdec v hlavě zaraženou zlomenou mosaznou kličku z předního rámu. Teprve, když mu chtěli chirurgové na operačním stole ránu v obočí zašívat, v tu chvíli na ni narazili. Zhrozili se, klika byla milimetr od mozku. Málo chybělo a táta mohl být mrtvý. Někdo jiný by to opravdu nejspíš nepřežil.

Další zlom v otcově životě i jeho rodiny – z dělníka se stal invalidní důchodce, s důchodem sotva na chleba – víc si jako nepřítel státu nezasloužil. Zestárl a zesmutněl. Měl živit manželku se čtyřmi dětmi. Matka tedy musela do zaměstnání. Po patnácti letech péče o děti, dříve ještě se služkama. Mohla by nanejvýš prodávat, vyrábět knedlíky, prát a žehlit. Moc peněz za to není.

Téhož roku v březnu zemřel Stalin. Oficiálně se drží smutek, ale lidé ožili neurčitou nadějí, že se něco změní k lepšímu. Zvláštní překvapení pro národ, když devět dní po něm zemřel komunistický „první dělnický prezident“ Československa, Klement Gottwald. Starší lidé jedné čtvrti Ostravy (Hulváky) ho znali ještě z doby před prezidentováním – z hospody. Na vysvětlení těchto dvou významných úmrtí si budou muset lidé pár desetiletí počkat. Po Klementu Gottwaldovi byl 21.března 1953 jednomyslně zvolen prezidentem dosavadní předseda vlády Antonín Zápotocký.

Zato Bára začíná novou etapu života – 31.května byla konfirmována v Českobratrské církvi evangelické. Jako kurátor ve sboru slouží strýc Frantík. V evangelickém kostele veřejně

16

slíbila Ježíši Kristu poslušnost a život ve víře podle zákonů Božích. Ve čtrnácti letech byla přijata za plnoprávného člena církve. Dostala o tom potvrzení v podobě krásného grafického listu s podpisy faráře i kurátora. Stojí na něm: „…a obdržela pro život verš z Písma: „Blahoslaveni čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.“ (Matouš 5,8) Pod obrázkem Krista je psáno: „Nebývej moudrý sám u sebe; boj se Hospodina, a odstup od zlého“ (z Přísloví 3,7). Je blažená, jakoby ji objala láska, ta láska, která jí od malička tolik chybí. Nejsilnějším citem jejího dětství nebyla láska, nýbrž nenávist, úzkost a strach. Teď našla maják, kterého se chce držet.

Netušila, o kolik hlouběji se ponořila do tmy na svých pozemských cestách, v touhách a nadějích! Přestože komunistická ideologie sama užívá slova a myšlenky z Bible! Proto tolik lidí uvěřilo jejímu sociálnímu cítění. Kolik křesťanů na to naletělo! Jenže křesťané jsou vedeni k tomu, aby nepřátelům odpouštěli, komunisté-bolševici k tomu, aby je vraždili.

Dlouho v tom omylu žila i Bára. Komunismus je ani ne tak nemravný na papíře, jako v praxi. Vždyť to, čemu komunisté říkají „třídní boj“, to je přece čistá nenávist!

10.

Za pár dnů od konfirmace šla podle školské reformy Zdeňka Nejedlého k závěrečným zkouškám ve třetím roce na střední škole, která se od toho roku, spolu s obecnou pětitřídkou mění na jedenáctiletku, ta má nahradit klasické gymnázium. Čtvrtý rok střední školy je novou úpravou zrušen. Žáci ze třeťáku, pokud chtějí k maturitě, přecházejí do deváté třídy. Pokud chtějí?! Nikoli! Ale jen: pokud smějí! Samé jedničky a ve třídě postavení premianta nejsou Báře nic platné. Je dcerou „nepřítele státu“ a nepionýrka. Pokračovat ve studiu nesmí! Čtrnáctiletou ji posílají do výroby!

Dětí, které nemohly dál studovat anebo neměly na to jít rovnou do zaměstnání, bylo víc, proto byly pro ně přechodně na rok zřízeny „Jednoroční učební kursy“ (JUK). V jednom z nich na Bílé škole v Ostravě skončila Bára. Pořád v ní nějak ještě hoří jiskřička naděje, že se na jedenáctiletku nějak prodere v příštím roce.

Po třech měsících prezidentování Antonína Zápotockého lidmi otřásla do poslední chvíle utajovaná měnová reforma. Ještě v pátek večer 29.května prezident v rozhlase ujišťoval národ, že nová měna nebude, a v pondělí ráno byla. Zrušil lístkový systém, lidem nechal peníze jedna ku pěti na přežití, do tří set korun na osobu, a úspory občanů, většinou těžce získané v prvních poválečných letech, jim ukradl. Jejich hodnota se měnila jedna ku padesáti. Peníze a cenné papíry složené u peněžních ústavů na vázaných účtech byly prohlášeny za neplatné.

Ještě před prázdninami stačili učitelé dětem vysvětlit, že to keťasům a šmelinářům a zbytkům buržoazní třídy po právu patří. Takže i Bářinu otci. Po šestiletém období války, ukradení majetku a letech pronásledování – není toho na člověka příliš?

Od června otec zakázal Báře chodit do klavíru i na hodiny angličtiny. Paní profesorka Růžena Asmusová však s klidnou tváří své žačce nabídla, že ji bude učit dál – zadarmo. Aspoň klavír. I tato žena nese nálepku „třídního nepřítele“, když důstojník manžel ve čtyřicátém osmém emigroval do Ameriky, a ona se třemi syny se už za ním nedostali. Zůstali bolševikům napospas. Měnová reforma ji donutila opustit soukromou pedagogickou praxi a nechat se zaměstnat.

Padlo samozřejmě i krasobruslení, přesto, že už měla na lední revui připraveno vystoupení i s hudbou. Profesorka se snažila dostat patnáctiletou holku na konzervatoř. Nápad

17

byl asi rozumný, jenže Bára to byla schopna posoudit až o hodně později, až když prožívala své osobní útěky před neviditelným zákeřným nepřítelem. Zatím svoji snahu o vzdělání na vysoké škole zřetelně neviděla jako marný boj, odkudsi vytrvale a nekompromisně řízený.

Za protesty proti měnové reformě šly v Plzni do vězení víc než tři stovky lidí, až na čtrnáct let, a mnoho jiných bylo násilně vystěhováno z města, další posláni do uranových dolů.

To tátovi taky dodalo. V Ostravě se dějí podobné věci, komunisté posílají lidi do Táborů nucených prací, do pohraničí nebo do Jáchymova, především ty označkované.

V Berlíně toho roku v červnu zastřelili dvě desítky lidí, když tam sovětské tanky řešily jakousi stávku. Sovětské tanky, ne německé. Táta zuřil, protože pak ještě tři lidi odsoudili k trestu smrti. Divné zvěsti přicházely také ze Sovětského svazu. Popravili Stalinova ministra vnitra, „Stalinova kata“ Beriju a jeho kumpány. Imperialisté mají prý prsty všude.

O měsíc dřív před měnovou reformou dal Antonín Zápotocký lidem nejprve něco sladšího - od prvního května začala v Československu vysílat televize. V socialistickém táboře zázrak techniky! Po večerech lidé viseli jako roje včel kolem dřevěných bedýnek s maličkou obrazovkou, u příbuzných a známých nebo sousedů, kteří si tu vymoženost mohli dovolit.

Rodina Pavlíčkových neměla ani bedničku ani nikoho s bedničkou.

Z vězení propustili generála Svobodu, co v pětačtyřicátém velel československé armádě, když spolu s Rudou armádou osvobozovala naši vlast. Ve čtyřicátém osmém se stal ministrem národní obrany. V roce 1952 ho zavřeli. Za co?! Teď je odklizen do nějakého jednotného zemědělského družstva na Vysočině, přestože ve škole se o něm děti učí jako o hrdinovi osvoboditeli! Snad se ho zastali přátelé ze Sovětského svazu. Roky bojoval proti německému fašismu.

Zato na Liberecku v politickém monstrprocesu dostalo nejméně patnáct let vězení asi třicet zemědělců, někteří z nich dokonce doživotí. xxx Táta došel z závěru, že nelze čekat, až přijde dělnická rada jeho buržoazní rodinu vystěhovat z třípokojového bytu v centru města do pohraničí, odkud byli vyhnáni Němci.

V letech 1952 a 53 probíhala navíc jakási „akce B“, nucené vystěhovávání do pohraničí. K výběru kandidátů sloužila kartotéka Státní bezpečnosti, hlavně díl označený písmeny NO „Nepřátelská osoba“. Táta byl na jednom z předních míst. Vystěhováváni byli tak zvaní „bývalí lidé“, mezi něž patřili všichni příslušníci podnikatelských rodin, vysocí úředníci státní i soukromí, bývalí funkcionáři nekomunistických stran a všichni předpokládaní! odpůrci probíhajícího režimu. „Péče“ o ně spadala v StB do druhého sektoru, pátého oddělení. V roce 1956 těch „bývalých lidí“ bylo kolem jednoho milionu“ – konstatují odborníci na dějiny, ale až mnohem později. Hrozbou byly i Tábory nucených prací, kam byly většinou posílány osoby obviněné z černého obchodu. (Bářin táta byl!) V menších městech se mocipáni mstili na obchodnících a živnostnících i tak, že je obvinili ze „zatajování zboží“ a ti „vyvrhelové“ museli za trest stát nebo klečet na pranýři za výlohami svých prodejen a dílen. To, prosím, vymysleli Češi!

O zařazování do pracovních táborů rozhodovaly tříčlenné komise, jejich složení bylo tajné, jmenované krajskými národními výbory, a ty přijímaly návrhy od okresních komisí.

Komise mohly posílat do tábora na tři měsíce až dva roky, a pak ještě zakázat nebo určit místo pobytu, nařídit vyklizení bytu, dosadit národní správu do podniku. Nebylo se kam odvolat. Na venkově organizovaly národní výbory násilnou kolektivizaci, a kdo měl na vesnici třeba

18

hostinec, obchod nebo prostě jen trochu víc než komunista, byl označen za kulaka a dopadl jako ti z města. Včetně násilného vyhnání rodiny z rodového majetku, který byl zabaven.

Proto nastal spěch a přípravy stěhování. Tenkrát měla okrajová část města Svinov téměř charakter vesnice, a s centrem ji spojovala stará rozvrzaná tramvajová bedna, které to trvalo víc než tři čtvrtě hodiny došourat se do Ostravy.

Pronajali si menší byt ve vilce se zahrádkou. Tátovi stále visela nad hlavou hrozba nuceného pracovního tábora nebo uranových dolů. Rodina by byla určitě vystěhována do pohraničí, do vybrakovaného poničeného stavení po Němcích. Pro děti by to znamenalo definitivní konec studia. Kdyby se táta bránil – byl by jednoduše prohlášen za duševně chorého a zavřen do blázince, odkud se už zpátky lidé nedostávali. Rodinám všechno sebrali a udělali s nimi, co se chamtivým bolševickým pánům líbilo. Zavírali i ženy i velmi mladé lidi. Bára život dospělých ani trošku neznala, tím spíš pracovala fantazie, událostmi drážděná. Nejvíc se bála blázince a perverzního týrání žen ve věznicích. Ten strach ji provázel a svíral celou dobu dospívání a dlouhá léta po něm.

11.

Do JUKu, odpadkového koše pro „nedokonalé“ děti, dojížděla do školy v centru šest týdnů na kole, aby se ušetřilo. Až přišly podzimní deště a plískanice a první sníh, už to nešlo.

Do školy přijížděla promočená a vyčerpaná.

Otec rozhodl, že JUK dokončí ve Svinově. Mladší bratři tu byli přihlášeni už od září.

Rozloučila se s dlouholetými spolužáky, s kamarádkou Sárou, loučila se s Ostravou. Dala Sbohem paní učitelce Jiřině Dobešové, která do jejího srdce vložila lásku k vlasti, k českému jazyku a literatuře a svým způsobem jí nahrazovala rodiče. Probudila v ní touhu po všem krásném a dobrém. Učila ji stát vždy na straně pravdy. Na rozloučenou od ní Bára dostala knížku s krásným věnováním: "Bude-li mít, Báro, náš národ takovou mládež jako jsi Ty, nikdy se nemusí nikoho a ničeho bát. Jsem Ti vděčna, žes mi to potvrdila. Jiřina D.“ „Drahá přítelkyně paní učitelko, nikdy Vás nechci zklamat!“ Loučily se s pláčem. Ale otcovo rozhodnutí musí dcera respektovat.

Strýček Gustav své návštěvy omezil. Nebylo to dlouho, co dřel na šachtě, oddělený od rodiny, za kterou mohl jet, pokud nebyly vyhlášeny mimořádné směny, jen v neděli. Hluboko pod zemí, obklopen uhelnou temnotou, ho náhle sevřel děsivý pocit, že se něco stalo, že rodina je v nebezpečí. Chvíli s děsem bojoval, ale nakonec šel za mistrem požádat o uvolnění ze směny. Třásl se, ani nemohl mluvit. V tu chvíli přišla do podzemí zpráva, že soudruh Gustav Pavlíček se má okamžitě dostavit na ředitelství. Zvedl oči k nebi, už nebylo třeba slov, a utíkal k výtahu.

Jeho rodina byla v noci otrávena únikem kysličníku uhličitého, žena i obě děti jsou v nemocnici, naštěstí k nim někdo ráno přišel a zavolal sanitku. Dcera stále bojuje o život.

Dostal dovolenou.

Byl to kysličník uhličitý anebo někdo jiný, kdo chtěl vyvraždit celou rodinu? Také on s celou rodinou patřil svým původem i vírou k „bývalým lidem“, k buržoazní třídě určené k likvidaci. Jako jeho starší bratři. Chtěli ho i jako havíře zlikvidovat? Odpověď zná jen nebe.

Gustav věřil, že Ježíš Kristus své věrné vytáhne i z jámy smrti, jak to zaslíbil. Dcera se také uzdravila. Havíř a komunista Gustav i jeho žena milovali Ježíše Krista ještě vroucněji.

19

Nenávist bolševiků k nepříteli jde až za hrob. Je nutné je zničit fyzicky, morálně i pracovně. Koho má na mušce Státní bezpečnost, má nad sebou Damoklův meč. Vydržet bití je možná snazší než vydržet vyhrožování, že totéž budou dělat s vaší maminkou, sestrou, manželkou, dětmi. Tělo někdy vydrží víc než duše.

Nejstarší z bratrů, penzionovaný ředitel banky, kurátor církve, se v šedesáti náhle se světem rozloučil. Osudy bratrů, šikanování jeho osoby i svých tří dcer už dál neunesl. Jako tříletý přišel u řezačky na statku o prsty na pravé ruce, a proto jako jediný z deseti sourozenců byl poslán na školy. Bára se teď poprvé v životě dívá do tváře mrtvému člověku. Blízkému člověku. Chodívali k Frantíkovi občas na oběd, od něho se naučila před jídlem děkovat Bohu, prosit ho o ochranu. Strýčku, proč v šedesáti?! Ale jistě ti s Pánem Bohem bude lépe.

Tak aspoň dík, žes tu s námi byl! Nikdy nezapomenu! Sbohem!

12.

Od druhého čtvrtletí v novém prostředí. Ani tady Báru do ČSM nechtějí, to se dověděla hned na přivítanou. Táta by to stejně nedovolil. Tak zas jen méněcenná. A učení? Ve škole na předměstí se nekladou na žáky tak vysoké požadavky jako ve městě. Nemá tedy důvod se doma učit. Ani neměla z čeho, protože učitelé jí pobrali učebnice, aby měli sami podle čeho učit. Lážo-plážo!

Svinovský národopisný soubor písní a tanců Opavica je už celostátním pojmem.

Zázrakem tátu uprosila, a od 11.prosince se stala nadšenou členkou. Folklór je kouzlo, ale otec i tuto jedinou mimoškolní aktivitu brzdí. Je stále tvrdší. Zavírá dceru doma.

I na Silvestra se Bára cítí jako kůl v plotě. Všichni oslavují, ona je doma zamčená.

Samota bolí až fyzicky a duše brečí. Něco se přece musí změnit, takhle se žít nedá! Goethe řekl: „Kdo narozen za dnů nejhorších, cos dobrého najde i na dnech zlých.“ xxx Po druhých závěrečných zkouškách složila úspěšně přijímací zkoušky na jedenáctiletku.

Smí jít dál studovat! To se stal zázrak?

Poslední dětské prázdniny. Dětství je pryč! A začíná se probouzet vzdor. Protože Bára si uvědomila, že ať udělá co udělá, doma to bude vždycky špatně. Přesto se zastala křivě obviněného mladšího bratra, a strhla se bouřka. Otec překvapen nevídanou drzostí patnáctiletého fracka, kterého tak držel na uzdě, se na ni obořil s plnou zuřivostí chlapa, živořením pod bolševickou diktaturou vydrážděného jako býk červeným šátkem. „Drž hubu! Nebo po ní dostaneš!“ Boj za spravedlnost ji zbavil strachu. „Ať!“ A bylo to. Z každé strany jedna, takové, že po nich ve vteřině obě tváře otekly jako pivoňky. Takže ta třetí rána způsobila na tváři dvoucentimetrovou trhlinu. Ani to nekrvácelo.

Ale Bára byla v šoku. Tak to ne! Dost!

Sbalila svých pět švestek a zmizela, na nádraží.

Děti, které rodiče nechtějí, bývají prý prokleté.

20

Kam v patnácti, v roce 1954? Bez peněz? Za pár týdnů by směla, i když s ročním zpožděním, nastoupit do deváté třídy, kam se dnes hned tak někdo nedostane a pak jít k maturitě. Nejlepší žákyně ve třídě, jenže také dcera třídního nepřítele a škůdce lidově demokratického zřízení, jak zní otcova oficiální evidence u Státní bezpečnosti, by si dané možnosti měla vážit! Musí školu zachránit! A rozhodla se. Matčin mladší bratr, strýc Janek, doktor práv, v socialismu jen obyčejný úředník, ji nevyhodí! „Budu bydlet u nich v Těšíně, a školu požádám o přeložení tam.“ S nervy na drátku dorazila z Beskyd do Ostravy, kde ještě donedávna bydlela, a kde stále žijí příbuzní z otcovy strany. Požádat o jeden nocleh. Někde si musí odpočinout, a taky se vybrečet.

Ale nebrečí, opírá se o rám dveří a jen ztěžka hledá slova. Pak odcházejí poslední síly a tělo klouže po veřejích kamsi do hlubin. Někdo ji zachytil dřív než dopadla. Potom už leží na posteli v ložnici, v hlavě buší, cítí silnou nevolnost. Uvědomuje si, že se nemůže ani hnout a že někdo stáhl v pokoji rolety a je úplná tma. Nechávají ji odpočinout.

Konflikt s otcem samozřejmě neskončil vítězstvím patnáctileté dcery. I když Bára dosáhla přeložení na školu do Těšína, i když příbuzní byli ochotni přibrat ke svým dvěma klukům další krk na krmení, otec si to nedal líbit. Postavil matku před hotovou věc: Buď anebo! Buď se dcera okamžitě vrátí domů, anebo mu manželka musí dát písemné prohlášení, že Barbora není jeho dcerou, jak to už leta tvrdí on. Nikdo z příbuzných nechápe, jak k tomu závěru došel. Snad prý se pomátl. Ve vězení.

Zoufalá máma se vydala Báru hledat, a zastihla ji v Ostravě s kufrem v ruce, před odchodem na nádraží.

Pohled na ni Báru zkrotil. Byla to jiná máma, ne ta, co o nechtěné své první dítě nestála, za svobodna se jej snažila všemožně zbavit a nezbavila, matka, při jejíchž hysterických výlevech Bára prožívala strach a nejasnou vinu. Kromě psychického týrání otcem a jeho sprostých nadávek, snášela dcera i křivdy ze strany matky. I ty se nahromadily v lítostivé břemeno, přestože se jí máma občas zastala. Láska, ta opravdová, ta tu nebyla. Nebylo pohlazení a porozumění. Bára neměla nikoho, komu by se mohla stulit do náruče se svými smutky a problémy.

Teď tu však stojí matka bezmocná, zhroucená. Uplakaná. Otec dobře ví, jak na ni, i jak na vzpurnou holku. Když se dcera nevrátí, otec ji se vším všudy vydědí. Kdo ji pak bude živit? Z čeho bude dítě žít?! - A když máma musí prosit svoje děcko... to už Bára nevydržela.

Vzdala to. Jako vždy.

Vrátila se domů a musela pokorně prosit otce o odpuštění. Do školy nastoupila v Ostravě.

Odvážná touha po svobodě skončila neslavně. Otec jí to samozřejmě nikdy nezapomněl.

Bára otci také ne.

13.

Za rok v kurzu a stupňující se šikany ze strany otce Bára nepřipravila své nervy na studijní zátěž, dřív tak samozřejmou. První měsíce školního roku sedává v lavici jako pomačkaný podzimní list, který se bojí větru. Ten přišel, a byla to vichřice.

21

V listopadu jede třída na bramborovou brigádu. Povinnou, jinak by ji otec nepustil.

Těší se. Jsou ve třídě dobrá parta. Jen devět holek, a samí kluci. Ti bývají lepší kámoši.

S holkama to Bára moc neumí, možná taky tím, že má doma tři bráchy. S klukama je aspoň psina.

Brigáda je až u hranic s Polskem, v Albrechticích, spí se na prázdném statku po Němcích. Není to žádná švanda pobíhat za traktorem v předklonu po oraništi se stále těžším košem. A to i v dešti.

Všichni se těší na večer. Kluci mají kytaru, bude táborák, bude príma.

Mládež však čekalo překvapení. Po večeři striktní příkaz jít do postele! Zlý sen? Ale děcka z devítky nejsou bačkory. Tříďas je sice jako ďas, ale nemusí všecko vědět. Až všichni zalehli na slamníky, pozhasínali a přísný kantor provedl kontrolu, přichází ta pravá chvíle.

Odvážnější kluci, s baterkou a kytarou, se k holkám přece jen proplížili, je to báječné, napínavé.

Potichoučku si víc brumlali než zpívali. Arizonu a Černý muž pod bičem otrokáře žil, když vtom se rozletěly dveře, které Báru málem praštily do nosu. Třídní otočil vypínačem a přehlíží študáckou spoušť. Všichni ztuhli jeho neuvěřitelnou zlobou. Křičí jako pominutý, pátrá po místnosti, nepochybně někoho hledá. Až přivřel dveře, našel: Báru! „Moc dobře vím, za kým to sem všecko leze!!! Dobře vím, co jste zač!!!“ křičel jí do obličeje. „Všem vám hrozí trojky z mravů! Holoto, okamžitě na svá místa! Ještě jednou a jedete šupem domů.“ S klukem ještě nikdy nešla ani za ruku – jak to, že z ní i třídní profesor dělá děvku?! xxx Třídní Zátora k Báře nechová ani špetku sympatie. S tím se zřejmě nedá nic dělat.

Povídá se o něm, že má v každé třídě svého „miláčka“ a taky svého „černého Petra“.

Nenapadlo ji, že se asi stala tím druhým. U jiných profesorů měla spíš „oko“, jistě kvůli prospěchu, a nebyla průbojná. Proč je na ni Zátora tak naostřený?

Od konce listopadu do pololetí je jen skok, a tak si opravdu nad tím dlouho hlavu lámat nemusela. Třídní vstupuje do dveří se svazkem vysvědčení a slavnostní náladou. Bára tehdy, v šestnácti, prožila něco úžasného. Jednu z nejsilnějších společenských událostí ve svém životě.

Profesor se zastavil u její lavice. V pravé ruce mává pololetním vysvědčením, podíval se jí přímo do očí a pak se rozhlédl po celé třídě. Znovu se otočil k ní. Stála jako tvrdé Y a kolena ji zrazovala. Nečeká nic dobrého. Třídní pronesl řeč: „Dvě trojky v pololetí“ - (První v životě! To bude otec řádit!) – „Dvě trojky v pololetí, to je krásné vysvědčení. Na konci může být snadno vyznamenání. Máte na to, Báro! A chtěl bych vám říct před celou třídou (rozhlédl se), že si vás vážím, a že už nikdy nedám na řeči nikoho, dokud se sám nepřesvědčím. Byť by to byl váš vlastní otec.“ Ještě o té věci mluvila s třídním na chodbě, mezi čtyřma očima. Dověděla se, že hned na začátku školního roku ho navštívil její otec. „Upozornil“ ho na všechny její „kvality“, pro které si s dcerou prý sám neví rady. Také s tím, že se už od čtrnácti let tahá se ženatýma mužskýma. (Mínil tím snad její členství ve folklórním souboru? Jedině tohle ji mohlo napadnout. Nevzpomněla si a ani tehdy nevěděla o výhrůžkách a podvrzích při mučení, když byl táta vyšetřovaný. On snad těm estébákům opravdu věřil!) Profesoru řekl, že matka je také děvka, a dcera že je stejná. Nemá táta z těch kriminálů nějaké halucinace?

22

Bára tu stála jako zjevení, a nejraději by se studem propadla. Pokoušela se obhájit aspoň matku. Vždyť máma za dobu manželství žádného muže kromě táty ani mít nemohla, pořád se jen otáčela kolem čtyř dětí. S tátou neměla život lehký. Zvlášť po tom, co s ním udělalo vězení a co mu všecko komunisté ukradli. Dokáže to dcera profesorovi vysvětlit?

Sama tomu moc nerozumí. Ale vidí, že profesor věří jí, ne otci.

14.

Spolužačka Eva se vdala hned po maturitě, je šťastná a zamilovaná, už má mimino.

Spolužačka Zdena - no to je případ! Když si zlomila nohu, Bára ji jezdila do Poruby doučovat. Zdena si její pomoci vážila asi tak, jako když hážeš hrách na stěnu. Nikdy neměla lepší vysvědčení než pět, šest čtyřek. Ani maturitní nedopadlo jinak. Ale u matury jaksi prolezla.

Přijímačky na filozofickou fakultu v Praze dělaly spolu. Že Zdenu vůbec ke zkouškám pozvali?! Je z dělnické rodiny…

Bára se přijímaček nebála. Komise měla všecka její vysvědčení. I maturovala s vyznamenáním. Měli také posudek ze střední školy, s hodnocením velmi nadané a nejlepší žačky třídy. Navíc jela ke zkouškám s otcovým ujištěním, že nějaká jeho známá, stará paní učitelka, má na Karlově univerzitě moc vlivného kamaráda, který má být ve zkušební komisi.

On prý to pohlídá.

Houby! Právě ve chvíli, když vstoupila do zkušební místnosti, se od dlouhého stolu zvedl muž, kterého někdo z komise oslovil jménem, na které se měla spolehnout! Pan docent zkušební komisi i Báru demonstrativně opustil. Sevřela ji úzkost a neblahé tušení. Členové komise se jí věnovali intenzivně. Padaly otázky jedna za druhou, a všechny jiné, než čekala a než souvisely s maturitními tématy. I tak si s nimi podle svého svědomí slušně poradila.

Zdena vypochodovala ze zkušební místnosti v neuvěřitelně krátkém čase a se zářícím úsměvem a rozdávala vtípky na všecky strany. Jaké asi ona dostala otázky? „Nóó, nic moc, ptali se mě třeba, jaký mám názor na Masaryka, a táák.“ Zdenu na Karlovu univerzitu přijali. Báru ne.

(Zdena pak ani ne po prvním semestru studia nechala.) xxx K přijímačkám ji doprovázel otec. Bylo jasné, že víc než zkoušky ho v Praze zajímala mámina mladší sestřenice.

Na zpáteční cestě rychlíkem je otec nějak zjihlý a povídavější. Sedí proti sobě v koutě kupé u dveří. Bára si nepamatuje, že by si s tátou někdy povídala. Nikdy s ní nemluvil mírným tónem. Možná teď v jeho očích povyrostla, jednou bude mít titul, a na to on slyší! Když z tátových úst uslyšela svoje jméno ve zdrobnělé podobě, kterou už dávno zapomněla, zachvěla se překvapením i zvědavostí. „Baruško! Chci ti něco říct.“

23

Jediné, co si z těch slov pamatuje: „Víš, když mi máma řekla, že čeká dítě, moc jsem se divil. Nechtěl jsem věřit, že je má se mnou. Však jednou poznáš, kdo je tvoje matka. Já jsem tehdy řekl, že kdyby to měla být pravda (a zdůraznil to „kdyby“), pak že nedovolím, aby moje děcko tloukl nějaký cizí chlap.

To proto jsem si ji vzal. I s tebou. Chci, abys věděla pravdu. Já jsem se o tebe postaral a dal ti vychování...“ Bára v duchu slyší, jak po ní táta řve, že je celá matka, že jaká matka, taká Katka, že je děvka. Ještě ani nevěděla, kdo děvka je. Podle toho však s ní jednal. Tak proto! Ale máma je poctivá, a byla i za svobodna. Před tátou měla jedinou známost, rozešli se dávno před tím, než poznala otce. Za to ji otec tak nenávidí?

Do čtrnácti dnů přišlo vyrozumění z univerzity. Stručné. „Nevyhověla jste podmínkám přijímacích zkoušek...“ Od maturity do listopadu byla jako prašivé zvíře na řetězu. Nebyla dcerou, byla jen kráva, slepice, husa, děvka, lhářka a debil. Žádná bývalá služka u nich neměla takové peklo.

Rychle si našla práci. Pomohl starší vážený kamarád dětí ze školních výletů a zimních lyžařských zájezdů. Ten, co Báře otevřel oči pro krásu přírody, probudil lásku k horám. A přivedl ji do cestovní kanceláře, kde sám pracoval.

Prvního listopadu 1957 tedy nastoupila do funkce pomocného referenta v Turistovi (dříve i nyní Čedok).

15.

Rachotící dřevěná tramvaj ji z domácího vězení dovezla do Ostravy. Zaplavila ji radost. Je na svobodě…

S kufrem se po třech schodištích doštrachala do nového domova. Prostorného obýváku s velkou knihovnou, ta je na něm nejcennější.

Tady začne nový život. Stojí na prahu nepřehledného světa, zčásti ukrytého i ve zdejší knihovně, kam má vstup povolen. (Doma knihy číst nesměla.) Chtěla by poznat pravdu o světě, když v něm má žít. Najít odpovědi na tisíce otázek. V tomto pronajatém pokoji tedy startuje k životu.

Lidmi, kteří se jí ujali, jsou asi šedesátiletý Vašek Brodil, dnes už i kolega, a jeho milá o něco mladší žena Marie. Inteligentní lidé, moudří a sečtělí. Pochopili její situaci. Před nimi se Bára za útěk z domova stydět nemusí.

Nejdříve pořádná sprcha, k pronájmu však patří jen ta dole ve sklepě.

Uložit věci z kufru, domácí uvolnili jednu skřínku. Otevřela papírový loďák se zvláštním pocitem, že se v listopadu 1957 zabydluje na jiné planetě.

Na uložení zbývají ještě hromádka starých novin a laciné brožované „světovky“, nakoupené za ty školní svačiny, které hltala jen mimo domov, v tramvaji nebo ve chvilkách čekání „na něco“. Až ze dna kufru zvedla svůj maličký deník. „My dva vždycky spolu, viď? Vídal jsi mě brečet. Znáš moje úzkosti, můj strach. Na tvých stránkách jsou i křivdy, které zmrzačily moji duši.“ Citát otce: „Nejsi hodna toho, co já pro tebe udělám! … Lžeš každým slovem!“

24

Vždycky byla vinna.

Otočila několik stránek: „17.ledna 1954. Včera jsem poprvé vystupovala se souborem písní a tanců. Zpívala jsem, tančila a přednesla dvě básně. Úspěch!“ Tanec – tajemný, nádherný druhý svět. Když Bára tančí, je v ráji. V souboru jej do sebe nalévá a odtud čerpá novou energii. Folklór jí od začátku dával sílu přežít stupňující se domácí peklo. „Jsi tak malinký, deníčku, a jaký kus života se do tebe vešel! Na některé věci se prostě nesmí zapomenout... Jsi můj věrný kamarád… Ty víš, co hledám. Myslíš, že láska s velkým „L“ vůbec existuje? Ale co jiného mám chtít od života? K čemu by byl? Zdává se mi o tolika krásách. Chci je poznat! Divíš se? Já se na život těším! Ten opravdický musí být jiný než ten co znám.“ Zápisník prudce zavřela. Na přední desce, která vypadá jako ze dřeva, jsou dva bílé horské štíty, nad nimi modré nebe. Na barevné stužce jsou zavěšeny maličké kovové boty. „Jsem na cestě! Jenže zatím pořád nevím kam. Co když mě na světě nikdo nechce?

Pořád se bojím a pořád utíkám…“ Deníček do dlaně. Bára jej tiskne k srdci.

16.

Tři roky do maturity dávala kondice, aby si vydělala na oblečení, na knížky a školní divadlo. Ještě nikdy však neměla v ruce svých pět set korun Československých, jako teď.

Udělala si rozpočet. Ráno čaj za šedesát halířů ve Slezských mlýnech, housku za třicet.

V poledne předplacený levný oběd v divadelní jídelně. Je to dráždivé prostředí, plné umělců, a ona sedává mezi nimi! Kolik lidí ve velké Ostravě se jim může až takto přiblížit?

Ještě je schopna ze mzdy ušetřit. Večerní šaty do divadla a na plesy zatím šije máma, výborná švadlena. Ty poslední, bílé, se však staly žhavým hromosvodem dalšího estébáckého útoku na rodinu. Sotva dva měsíce po Bářině útěku z domu.

Předtím nejméně týden na nich po večerech společně pracovaly. V nějakém časopise se objevil model, který lákal zajímavým řešením sukně. To by bylo, aby si s tím matka neporadila.

Pak dlouho do noci obě posedávaly mezi bílou záplavou monofilu a saténu, řasily sukni tak, že bílou průsvitnou tkaninu přišívaly modrými skleněnými korálky na lesklý satenový podklad.

Nádhera! Bude to na třetí Bářin ples.

Tam si pak všimla, že budí značnou pozornost. Tedy ta exkluzivní toaleta. Ale koho by na plese napadlo, že tyhle bílé šaty dostanou tátu tančící dívky znovu do vězení! Dva dny po svinovském bále si pro něho znovu přišli soudruzi v kožených kabátech. Několik dalších dnů si pobyl ve vyšetřovací vazbě. Důvod? Ty plesové šaty údajně pořídil dceři z Ameriky. Měl nahlásit všechna svá spojení se zločineckým Západem…. V těchto dnech stačí i závistivá pomluva, aby člověku zakroutili krkem! Po pár dnech se z toho táta přece jen nějak vyvlékl.

Jeho kádrové materiály však zas o něco ztloustly. V zájmu bezpečí lidově demokratického státu je nutné nepřátelskou buržoazní rodinu držet pod drobnohledem, když na ni ještě nedosáhla likvidace.

25

17. Šéfka v cestovce se vybarvila. Vlastně zklamala. Zpočátku od ní Bára přijímala drobná příkoří, brzy z nich byly drzé křivdy. Nepodložená napomínání, panovačný tón, striktní příkazy. Samá nespokojenost, samé výhrady. Nikdy žádné ocenění. Šikana. Ani to nepomáhá, že zákazníci na ochotnou a příjemnou referentku trpělivě čekají ve frontě, i když o kousek dál by se na řadu mohli dostat dřív.

Vedoucí servilně upřednostňuje mladší kolegyni, děvče bez maturity, na kluka ostříhanou Andulu. Je to osůbka jednoduchá, taky se teprve zaučuje, ale jde jí to hodně pomalu. Přesto dostala po zkušebních pěti měsících k výplatě přidáno. Bára ne.

Za šéfkou často přicházejí pánské návštěvy. Dva nebo tři jsou mezi pravidelnými hosty.

Hleďme, zase v dlouhých kožených kabátech! S nimi se vždy přesouvá až na konec pultu a určitě se spolu nebaví o příští dovolené. Podle směru pohledů se dá poznat, že je velmi zajímá ta nová referentka Pavlíčková. Báru probodávají zlomyslné jiskry z jejich poťouchlých očí.

Tito pánové nepatří k obdivovatelům nijak zvlášť pohledné starší slečny vedoucí. Je jasné, že z hlediska zájmů dělnické třídy a lidově demokratického státu musí být Bára i tady pod dohledem. Možná se soudružce vedoucí brzy podaří vytlačit ji tam, kam patří, do výroby.

Snaží se o to viditelně a suverénně, všem ostatním kolegům na očích.

Je to víc než ženská antipatie, i mezi úředníky se vede třídní boj. Šéfka si pečlivě prostudovala Bářiny kádrové materiály, ze školy i z národního výboru i ze stranické organizace KSČ dřívějšího bydliště. Jsou to tytéž materiály, kvůli kterým se nedostala na univerzitu.

Vašek i jeho žena, kolegové, krčí rameny. Jejich chlácholení doma vypadá rozpačitě.

Bára chce být dobrá. Stále se učí. Jízdní řád zná už skoro zpaměti. Umí poradit nejlepší spoj třeba na druhý konec republiky. Babičkám všecko rozepisuje na cedulky. Má přehled, kde strávit příjemnou dovolenou úměrnou věku nebo počtu dětí i stavu kapsy. Těší ji kontakt s lidmi. Počítá s tím, že šéfka to přece musí vidět a ocenit.

Všechna snaha marná. Pára se nahromadila a došlo k výbuchu. Někdo ucpal dámský kloset. Vedoucí nechala ženy nastoupit v zákulisí do řady, zlostně konstatovala situaci a zaútočila rovnou na Báru. Hrubými slovy ji přede všemi obvinila, že záchod má na svědomí ona, a přikázala, aby jej ihned vyčistila. Vyslechnout protiargumenty odmítla. Přitom Bára ten den ještě onu místnost vůbec nepoužila.

Od toho dne ví Bára najisto, že tady jí růže nepokvetou a že trávit zde další čas ani nechce. V prvním zaměstnání to tedy vydržela jen šest měsíců. Zase se chystá utéct, a zase před zlobou. Spíš před nenávistí. Život je přece něco jiného než šikana v zaměstnání. Přes všecky balvany na cestě Bára věří na divadlo, tanec, poezii a literaturu. Motor, který žene pero po papíru, ji žene dál. Je to konfrontace se světem. Touha vyjádřit se. Ohlásit: „Jsem tu!“ Ve dvaceti má obrovskou váhu touha. A také víra, že existuje spravedlnost, a že spravedlnost a pravda musejí vyhrát.

Sny vedou k hledání cesty jak je naplnit.

A v Bářiných snech je stále studium na vysoké škole, ale vítězí láska. Hledá ji, ale i chce dát. Představuje si prince, pro kterého přišla na svět, který ji ve své náruči nabídne nebe na zemi. Z bláta ponížení ji vyzvedne na piedestal slávy, a bude jí prokazovat náležitou úctu. Sní o dětech. Ví, jak by měla vypadat její rodina - úplně jinak než ta, ze které utekla.

26

18.

Už viděla každou inscenaci ostravského divadla, činohry, opery, balety i operety.

Umělce zná jmény. V devatenácti utržená z řetězu domácího vězení se vrhá do světa. Musí dohnat, co zmeškala. Těžiště se přesouvá na kulturní aktivity. Také účinkuje ve svinovském ochotnickém divadelním souboru a trénuje v taneční skupině Jarky Calábkové. Foklór teď stojí stranou. I odtud ji mocipáni vystrčili.

Národopisný soubor, ještě nedávno jediný zdroj radosti a báječný únik, jel v roce 1956 na festival mládeže do Moskvy. Bez ní. Že dceru nepustil otec bylo vlastně nepodstatné, protože nedostala povolení z vyšších míst, přes všechny přímluvné akce umělecké vedoucí.

Vždyť patřila k hlavním tanečnicím, v připraveném programu navíc vystupovala jako recitátorka ve slezském nářečí. Na vystoupeních se kolem ní rojili reportéři s foťáky. Přesto jet nesměla. Vždyť je politicky nespolehlivá! Zase to obrečela.

Po čtyřech letech vystupování na tanečních pódiích a čtyřech letech folklórní sběratelské práce v terénu – rozchod se souborem.

Báře zbývá taneční skupina Jarky Calábkové, právě se přetváří na džezbalet, který se stal rozjezdovou drahou její mezinárodní kariéry ve společenském tanci. Trénink u ní je drezura, ale všecky holky Jarku milují. Bára také. Děvčata v černých trikotech triumfují při každém veřejném vystoupení. Tanec je poezie. Je to zpěv těla - může a umí vyjádřit nejdivočejší i nejněžnější city, lásku, nejdramatičtější drama i nejsladší sen – přesně to, po čem mladá duše touží. xxx Mrcha ženská, černovlasá Líba, ostřílená divadelní ochotnice, je ve skutečnosti docela prima holka. Usměvavý kliďas. Nikdy ji nikdo neviděl brečet. Je svobodná, i když hodně přes dvacet. Mezi ochotníky se k mužským chová víc jako sestra než cizí holka. Báru zajímá její tajemná suverenita. Připadá si vedle ní jako slepice. A tiše jí závidí.

S potěšením proto vítá její kamarádské sympatie. Začaly spolu chodit na operety, protože v tom souboru má Líba známost, a s ní volňásky. V době, kdy se na lístky do divadla stojí hodinové fronty!

Obě slečny v podobných bleděmodrých kokteilových šatech, obě štíhlé tmavovlásky, budí kolem sebe pozornost jako dvojčata. Stejně jako vždycky sklízí Cikánský baron nadšené ovace, opona běhá nahoru – dolů do nekonečna, jeviště je plné květin a divadlo bouří. Líba táhne kamarádku za jeviště. „Pojď! Představím ti Jiřího.“ Zvláštní vůně divadelního zákulisí se podobá té, co na diváka dýchne, když se zvedne opona. Pro ctitele divadla je opojná. Bleděmodré krinolínky se protáhly mezi divadelními lidmi úzkou tmavou chodbou, a Líba suverénně vpadá do dveří, druhých od konce. Vzala Báru za ruku a hlásí: „Jsme tu!“ Dva pánové vyrušení z hovoru, jeden v kostýmu, druhý ve fraku, zvedají rozesmáté oči a jdou návštěvě vstříc. Po krátkém představování nechala Líba Báru Bárou. S Jiřím kamsi zmizeli.

Společnost muže, po kterém ve městě blázní snad každá žena každé věkové kategorie, v ní působí zvláštní bezbrannost a opojení. Okouzlené velké kuře. Jeho galantní suverenita,

27

právě ta, nezkušenou slečnu fascinuje. Naplno prožívá úspěch profesionálně oceněných svých půvabů. Nemyslí na to, co by mělo následovat, a nešetří probouzející se ženskostí. Chce dokázat sama sobě, že má cenu. Má moc danou jí přírodou, a uplatňuje ji bravurně.

Jemně dráždivá společenská konverzace však panu umělci včas prozradila, že dnes tu má jiné zboží. Bojuje vnitřní boj. Dívku v křesle, v záplavě bleděmodrého hedvábí, chvílemi hltá predátorskýma očima, chvílemi hledí jako na cizokrajnou květinu. „Ta je na dívání, ne na trhání.“ Vzpamatovala se: „Já už musím... Prosím vás, jak se odtud dostanu?“ Pan dirigent tentokrát kořist propustil, a provedl mladou dámu zadním divadelním vchodem. Dokonce ji odvezl domů svým autem. Slečna musela aspoň slíbit, že se spolu nevidí naposledy.

19.

Z domova chybí jedině klavír. Matka dostala zaměstnání v mandlovně restaurace v centru, takže teď by ji měli do kádrových papírů připsat „titul“ dělnice. Před pár lety milostpaní továrníková a velkoobchodníková! U mandlu se spolu s dcerou mohou občas vídat. Říká, že po tátovi pořád jdou, a spoléhá na to, že je dost chytrý a že se z toho vždycky nějak dostane. Co by si s děckama sama počala!

A už zas pro něho přišli. Znovu ho vyšetřují, vzlyká matka se slzami v očích. Bára má vztek. „Kdy tohle skončí! Copak mu nikdy nedají pokoj?!“ Mámy je jí líto, hlavně ať to vydrží s nervama. Vybavují se jí vzpomínky na její dřívější hysterické záchvaty. „Ať už naši rodinu konečně nechají žít!“ Mladší brácha může pracovat jen jako dělník, komunisté mu dovolili jenom dvouleté učiliště s internátní výchovou. Báru nechtějí pustit studovat ani s nejlepším prospěchem po celou školní docházku a maturitou s vyznamenáním. Pro Gottwalda, Zápotockého i Novotného jsme jen podlidé, aušus, moderní otroci. Je to pořád horší… xxx V turistickém ruchu Bára skončila. Nové zaměstnání našla brzy, hned za rohem, v sázkové kanceláři tělovýchovné jednoty. Dokonce s platem o tři stovky lepším.

Práce je jednodušší a přesto lépe placená. Zbude i víc času na život. Bude Bára opravdu svobodná? Tělem projela vlna nervozity. Vždyť už zase utíká!

Zbývá se rozloučit. Ahoj, všichni! Neušly jí divné pohledy některých - teď už bývalých kolegů. Rozpaky? Nebo smutek? Nejspíš ty rozpaky. Téměř beze slov si podávali ruce.

28

S Vaškem a jeho ženou se loučit nemusí. Se šéfkou by ale měla, ze slušnosti.

Soudružka možná nakonec zalituje.

Bára nechtěla provokovat, ale chtěla odejít neporažena. „Přeju vám vše nejlepší, soudružko vedoucí. Věřím, že i já se budu mít lépe.“ „Ale to se moc mýlíte, Baruško!“ – se zlým úsměvem uvádí její slova na pravou míru vedoucí Irena. - „Vy to nebudete mít nikde lepší. O tom vás ujišťuji!“ Odkud ta bába bere tolik drzosti! Ťala ji její jedovatá slova, ale vždyť slova jsou jen slova. Ještě se ukáže! Z toho proroctví ji však zalila vlna hořkosti. Neví se, co bude zítra, a tahle Irena ví všechno! Teď však je důležité, že se nepříjemné soudružky a její nenávisti může zbavit.

Vzpomněla na Puškina, na verše, které si zapsala do deníčku: „Od prahu života já hleděl vždy nedočkavě do dáli - štěstí je tam, jen zdolat předěl - však vidiny mne lákaly.“

20.

Lidí lačnících po výhrách ve Sportce nebo v Sazce je hodně každý den, a tak má Bára zodpovědnost za pěknou sumu peněz. U vedlejší přepážky sedává vedoucí kanceláře, zaměstnanci se ve směnách střídají. Sázení končí v osm, ale v pátek a v sobotu se sázenky přepočítávají, vážou se do balíčků, počítají a kontrolují se peníze. Pracovní doba končí až v deset.

Brzy po nástupu volají novou pokladní v polední pauze nahoru do kanceláře. Žádný průšvih nemá. Tak čeho se bát? (Jenže je rok 1958, kdy jsou popraveni další političtí vězni a sílí perzekuce církve.)

V kanceláři sedí kromě sekretářky několik mužů, všechny je Bára nezná. Na dvou velkých psacích stolech jsou rozloženy papíry. „Soudružko Pavlíčková, tak jak se vám u nás líbí?“ „Jsem spokojená, díky.“ „Potřebujeme si ověřit, jak jste na tom s tím vaším náboženstvím? Prý chodíte do kostela?“ Soudruzi jdou rovnou k věci.

Ztuhla. Ví, co říkat nesmí. Nahlas za ni tedy odpovídá školou a zkušenostmi už vydrezurované druhé Já, ten kuli z Hrubínovy Srpnové neděle. „Do kostela už nechodím.“ (No, jen někdy…) „Ano, jako dítě jsem chodila. Teď žiju sama a rozhoduju se sama.“ (A co je vám vůbec do toho?!)

Ti dva neznámí se potutelně usmívají a mají nechutné poznámky. „To rádi slyšíme. A co budete dělat dnes večer? Šla byste…? “ „Stačí“, přerušil kolegu zamračený předseda. A otočil se k Báře: „Aspoň prozatím.

Kdybychom ještě potřebovali, zavolám vás.“ Myšlenky na kostel nějak nejdou dohromady s Bářiným svědomím. Bude si v tom jednou muset udělat pořádek.

Do kostela se tedy nesmí, i když je v neděli otevřený. Nejen že je to lidem, kteří věří v evoluci hanba, ale je to hlavně hozená rukavice lidově demokratickému zřízení. Nesouhlas.

29

Teď ale na kostel stejně nezbývá čas. Chodila donedávna. A chodí tam odjakživa všichni z široké rodiny. V kostele měl nedávno pohřeb strýc Frantík. Chce-li Bára promluvit s někým z příbuzenstva, v kostele je najde vždycky. Estébáci to samozřejmě ví. Ale ať!! Na své konfirmaci cítila přítomnost Boží, to se nedá zapomenout.

Oni vědí i to, že brněnský strýc je už roky ve vězení. A jak dlouho se také neviděla se strýcem farářem ze Zlína, teď vlastně Gottwaldova?

Ten den před komisí netušila, že právě prošla (snad) další politickou prověrkou, v tomto roce nařízenou komunistickým vedením na všech pracovištích. Vedení tělovýchovné jednoty tedy povinně doplňuje její už tak problematické kádrové materiály.

Občané státu jsou stále očišťováni od třídních nepřátel. Ale Bářiny příbuzné na Hané a kolem Brna dosud z malých hospodářství nevyhnali. Z rádia znějí radostné písničky o budování, plakáty hlásají, jak jsou všichni lidé šťastní. Jenže pravda je jiná – mají strach. A jsou zbabělí. Kdekdo má někoho z rodiny nebo přátel a známých ve vězení. Věznice praskají ve švech, uranové doly jsou plné vězňů, i jen domnělých třídních nepřátel, a z Jáchymova posíláme český uran našim ochráncům do Sovětského svazu. Další desetitisíce lidí se snaží přežít v různých táborech nucených prací. xxx Dlouhé šichty na konci týdnů se pravidelně týkají jen pokladní a vedoucího. Nový šéf, soudruh Poláček, brzy začal po své nové pracovnici žádat víc. Na konci směny zůstávali sami dva, a to bylo příliš vyzývavé. Muž ztrácel zábrany, až jednou drze zaútočil. Zpočátku vypadal tak nesměle – od něho by Bára něco takového nečekala. Přesto si troufá?! Dokonce zcela neomaleně vyžaduje sexuální služby! Kde se v něm vzala ta drzost? Neplní tím také on úkol z „vyšších míst“? Bára nezapomněla na výhružky estébáků tátovi, že z jeho dcery udělají kurvu.

Nevzdával to, pokusil se třikrát. Podruhé s výhrůžkou, že pokud nevyjde třetí pokus, „tak toho bude holka moc litovat!“ „Pořádně a zavčas si to rozmyslete!“ Není co rozmýšlet. Požádala vedení jednoty o přeložení na jiný úsek. Kupodivu vyhověli. Jistě nestáli o skandál. Jestliže to byla další léčka na odchyt třídního nepřítele, však ono se najde něco jiného.

21.

V účtárně se zkušenosti z pokladny hodí. Atmosféra příjemná. Bára má i možnost se znovu připravovat k přijímacím zkouškám na výšku. Znalosti na to má. Nedá se hned tak odradit.

Krátce po odchodu z cestovky ji čeká překvapení: výpověď z podnájmu. Slušně, ale kategoricky. Vašek se snaží pomoci – má už předjednaný jiný podnájem, u slušných lidí.

Brodilovi zřejmě dostali v práci nůž na krk, za přechovávání nežádoucí osoby.

Ohromilo ji to, ale je možné nesouhlasit? Jsou staří, mají právo na klid. Vašek ani Maruška by ji pro nic za nic nevyhodili!

Přestěhování obnáší jeden kufr a pár smutných ohlédnutí.

30

Staří manželé, kteří berou slečnu do podnájmu, jsou „lepší lidé“. Pán, z jehož úřednické penze žijí, má přes sedmdesát, a manželka byla a je celý život v domácnosti. Takže nájemné z jedné místnosti čtyřpokojového bytu se bude hodit. Nový podnájem je ovšem dvakrát dražší.

S vyšším platem a honoráři z literární práce pro redakci Ostravského kulturního zpravodaje si to Bára už může dovolit.

Přísná a rezervovaná paní bytná se aspoň snaží být příjemná. Je mimořádně čistotná, akorátní, nekompromisní. Starý pán na slečnu občas významně pomrkává, ať to bere s nadhledem.

22.

Bára se raduje z každého svého příspěvku otištěného v kulturním zpravodaji.

Publicistika, básně, povídky. Redakce žádá hlavně zajímavosti z divadelního světa, však je v něm jako ryba ve vodě. Píše medailony umělců. Je to dobrodružství poznávat významné lidi tak zblízka, v soukromí. Literární práce přináší potěšení i uznání.

Cíl univerzita však trvá. Slečna třídní nepřítel už ví, že to jednoduché nebude. Ale mládí se nevzdává. Bude to zkoušet každý další rok.

Znovu požádala pražskou univerzitu o aktuální informace a novou přihlášku. Zas budou třeba posudky zaměstnavatele, Národního výboru a místní organizace KSČ z pracoviště i z bydliště. Teď žije samostatně, to by mohlo být v přijímacím řízení plus. Je tu však neodpustitelný buržoazní původ.

Počkala si v kanceláři na předsedu. Jeho žoviálnost probouzí jiskřičku naděje. Vysoký a statný havíř, v oblaku pikantních havířských nadávek, ale i celkem inteligentního humoru.

V podstatě dobrý chlap. „Soudruhu předsedo, potřebovala bych váš souhlas a doporučení k přihlášce na vysokou. Můžu vás poprosit?“ „Dej to sem, děvucho… A co tě to popadlo? Co to maš za vrtochy?! U nas se ti nělibi?“ – hovoří havířskou češtinou. „Moc se mi tu líbí, ale ...“ „Ja kurva, děvuchu pali dobre bydlo. Stryka maš v Leopoldově, pro nic za nic tam není.

Měla bys byt rada, že … Tak ukaž! Vezmu to na schuzu.“ Za týden si žadatelku zavolal do kanceláře tajemník. Občas se rozjařil havířským mlékem - špiritusem, ale jinak s ním moc řečí nebylo. I dnes je dusno. „Posaď se, soudružko. Tak ty bys chtěla na vysokou školu… Táta soukromník, matka v domácnosti...“, čte ironicky z papírů. „Už dávno ne, od roku čtyřicet devět byl táta dělník, teď je několik let v invalidním důchodu. A matka pracuje taky jako dělnice! I můj bratr je dělník“ opravuje ho úřednice, která si dovolila vystrčit růžky. „Měli jste služky… táta seděl... Co to vlastně chceš študovat? Aha, tu to je, dějiny umění, filozofie… Na co to, prosím tě, budeš mít?! Co s tím chceš dělat?“ „No, mám ráda umění, zajímá mě vývoj světa. Pak můžu učit, nebo pracovat v muzeu...“

31

„ Kdyby ses aspoň chtěla učit na inženýrku, těch je nám dneska třeba. U toho nepotřebuješ ani tu svoji angličtinu ani němčinu ani latinu! Ruština by ti úplně stačila.“ Zvedl hlavu a podíval se Báře ostře do očí. „A na co ses vlastně učila ty buržoazní jazyky?! Co s tím máš za úmysly? No?!“ „To snad… Na vysoké je budu potřebovat...“ „Jo tak! Na vysoké!“… Chvíli významně mlčí a listuje v papírech. „Podívej, holka, máme tu o tobě a tvojí rodině materiály. Zprávy, posudky a tak. Jsi mladá, máš život před sebou. Neříkám, že bysme tě nechtěli pustit studovat. Ale po zralé úvaze - a věř, soudružko, že to s tebou myslíme dobře - možná ti to doporučení dáme. Ale ne teď.

Počkáme, až se pořádně očistíš mezi dělnickou třídou. Tady jsme ti to napsali“ – zamával nad stolem čtvrtkou papíru, který hned zas uložil do kádrové složky. „My tě teď potřebujeme tady.“ Zvedl se, aby ji vyprovodil ke dveřím. Tam dodal šeptem, s kamarádsky ustaraným výrazem: „Buď ráda, že máš dobrou robotu! Máš ještě kliku! Tak si toho važ. Tož Čest!“

23.

Stáhla rolety a ani nerozsvítila lampičku na nočním stolku. Padla na válendu, konečně se může vybrečet. Spolužačka Hela je v Praze na AMU. Oč byla lepší než Bára, když spolu v dramatickém kroužku hrály divadlo? O Báře mluvili ve školním rozhlase jako o hvězdě na školních divadelních prknech. Do školy přišli dva profesionálové z rozhlasu a vybírali studenty do pěveckého sboru. Přitom Báru pozvali do rozhlasového dramatického souboru. Několikrát v rozhlase natáčela. Teď má být ráda, že smí pracovat jako úřednice!

Do Divadla hudby nastoupil nový vedoucí a vyhlásil konkurs na speakra. Připravila si několik básní a četbu, a tři monology ze svých ochotnických divadelních prken. „Jsem pohádka. Kdo za mnou půjde, zavedu jej do modrých krajů báje...“ Předvedla se, jakoby jí patřil svět. Tohle je výzva! Vedoucího Divadla hudby, Lea Jehneho, doktora hudebních věd zaujala. I přednesem textu ze scénáře, který jí předložil až u zkoušky, takže si jej nemohla předem nastudovat. Nabídl jí konkurzní představení v odpoledním čase pro školu. Uspěla! Hned od té doby uvádí pořady Divadla hudby několikrát týdně. Za každé představení honorář! Ne velký, ale vítaný. Profesionálům z činohry se v Divadle hudby platí jen o málo víc.

Na jevišti je třeba dobře vypadat, bude nutné doplnit skromný šatník. Doktor je v tomto ohledu hodně náročný, a netají se tím. Zatím Bára vítězí speakrovskými a hereckými výkony, i osobním šarmem. Hlediště jí projevuje zřetelné sympatie.

Na jevišti se o speakrování dělí s dvěma kolegyněmi, obě si pamatuje jako starší spolužačky ze školy. Patřily k nejhezčím holkám na škole. Vždyť ona taky. I teď spolu prý vytvořily veřejnosti známou trojku.

Herecká jídelna pomalu ztrácí své přitažlivé tajemno. Bára jakoby s divadlem srostla.

Divadelní prkna jsou jí blíž. S herci z činohry účinkuje v dramatických pořadech Divadla hudby jako rovnocenný partner. Účinkování s Adamírou, Nedvědem, Matyášem, Husákem i dalšími,

32

to je její výsada. Na zdejším malém pódiu prožívá svoje herecké sny aspoň s knížkou v ruce. V rolích, po kterých touží každá herečka. Jsou jí svěřovány scény slavných mileneckých dvojic, hned zkraje Romeo a Julie, Radúz a Mahulena, Petr a Lucie.

Začíná se zbavovat komplexů. Někdy váhá: hrát nebo studovat? Studovat! A proč by to nešlo dohromady?

24.

Ochotníci připravují s podzimem novou inscenaci, Schillerovy Úklady a láska. Bára studuje hlavní roli, svou dosud největší. Zkouší se dvakrát týdně, všichni počítají s tím, že to bude trhák. Svinovský soubor má několik vynikajících herců, všechny role jsou dobře obsazené. Kostýmy jako vždy půjčuje státní divadlo.

Bára si z divadla odnáší prosté šedivé šaty Luisy, ve kterých kdysi ve stejné roli sklízela ovace herečka Jiřina Froňková. Ve vrátnici budovy divadla Zdeňka Nejedlého se srazila s operním dirigentem Krásou. Rozpaky nesmělé dívky ho jistě pobavily. Pod švihácky naraženým černým baretem září jeho svůdnické úsměvy. „Mohu vám, slečno, nějak pomoci? Já jsem tady doma.“ „Děkuji, už jsem si všecko vyřídila.“ „Vy hrajete divadlo?“ kývl bradou na divadelní kostým, který si po malé kolizi slečna srovnává přes loket. „Uhádl jste. S ochotníky.“ „Jak rád bych vás někdy viděl na jevišti“ zaševelil nádherným barytonem. Křísla elektrická jiskra. Projela jí celým tělem. Rychle se rozloučila, ale srdce buší po celou cestu do zkoušky.

Od prosince padesátého osmého se Úklady a láska hrály ve svinovské sokolovně, i v několika okolních obcích – Proskovicích, Dolní Lhotě, Bartovicích, Třebovicích. Soubor byl pozván i do Žimrovic a do Bílovce.

Další štace je v Polance.

V roli Luisy přijímá Bára sympatie diváků jako kytka vodu. Žije na jevišti své druhé životy, milovaných a milujících.

Takovou je i Schillerova Luisa. Musí na scéně umřít, a konec představení je vždycky dalším výkřikem duše – podívejte, jaká krutost se páchá na nevinné dívce! V hrobovém tichu si publikum stírá slzy. Teprve pak bouře potlesku!

Ochotnické Úklady a láska mají úspěch všude kam přijedou, přestože ještě před nedávnem hru uvádělo profesionální ostravské divadlo.

25.

33

Ve městě voní jaro. Neohrabaně, ale neústupně se prodírá do zaprášených šedivých ulic. Teplé polední slunce se brouzdá ve špinavých kalužích a kolem chodníků. Každý plácek zeleného trávníku v zákoutích mezi domy mu posílá naproti své zlaté pampeliškové lampionky.

Pozdně dubnové večerní ulice patří dvojicím, většinou do sebe zaháknutým. Lásky čas.

Ale „co je důležité, to oči nevidí“, upozornila liška Malého prince. Teprve když se podíváte srdcem, to uvidíte věcí!

Co chybí, aby mohla žít naplno? Hledá to, co mladému člověku slibuje divoká fantazie. Sklízí úspěchy ve všech oborech, kde se realizuje. To hlavní stále chybí. Muži se jí dvoří, zatím marně. Barbora věří, že jednou potká lásku, o jaké sní, tu opravdovou.

Jen zřídka se může setkat s Martou Horáčkovou, o dva roky mladší kamarádkou, která na předměstí bydlela ve stejném domě. Má pro Báru senzační novinu: Bude se vdávat. Ještě jí není osmnáct. Rozložila na stůl hromadu fotek. Snoubenci před školou, ve městě, na plese, na Radhošti, na lyžích… Nevěstina tvář září. Její vyvolený vypadá sympaticky a sluší jim to spolu. „A co ty? Ty nemáš nikoho? Já ti nevěřím!“ Náhle ji sevřel smutek, v hrudi jakoby se srdce bouřilo. Taková najednou touha. Je to jako výzva: Tak a dost! Je mi dvacet. Už nechci být sama! „Kdo moc vybírá, přebere!“ šťourá Marta. „Moc se mi líbí jeden dirigent,“ přiznává váhavě, „ale asi bude ženatý. Vlastně o něm nic nevím. Chodím jen na všecky jeho opery.“ „Ty jsi ale tajnůstkář! Jaký je? Třeba - jak vypadá?“ „Má nádherný baryton. A dost dlouhý nos.“ „Páne jo! To toho vím! Tak aspoň jakou má postavu, vlasy, oči, kolik má roků?“ „Vlasy má nádherně vlnité, ne tmavé, světlé taky ne. Postava - normální, je vyšší než já.

Věk? Těžko říct, ale bude o víc starší. No a co?“ Jediné setkání v divadle na vrátnici a pár letmých pozdravů na ulici. To bylo v prosinci, ale teď je duben! - Čím víc na něj myslí, tím větší cítí v srdci tlak… Rozhodla se. Bude jednat.

Tlak nahradila netrpělivost. Už u Marty nemá stání. Svižně se rozloučila.

Jenže do pondělka je daleko – dnes je teprve pátek!

26.

V pondělí ráno bývá dole u přepážek vždycky moc lidí. Také v účtárně je rušněji a pořád někdo navíc. Bára se k telefonu nedostala.

V přízemí rozruch. Hlouček lidí se nad někým sklání, ano, na zemi leží člověk. Je to stálý zákazník, sázející důchodce. Někdo křičí, ať rychle přinesou židli. Starší ženský hlas krotí narůstající hysterii - „Už je pozdě! Počúral se, je mrtvý!“ Někdo přivolal rychlou sanitku.

Seběhli dolů i zaměstnanci z účtárny. Siréna už houká, v několika minutách jsou tu nosítka.

Lékař potvrzuje, že jeho pomoci už není třeba.

Sanitka odjela. Lidé se rozešli. Sázková kancelář je pro tu chvíli zavřena. Do půl hodiny přijelo černé auto, a pak v domě vládlo dlouho velké ticho.

Jen v hlavě bzučí, a čichem Bára poznává dráždivý, trpký pach, který tu zanechala smrt.

34

Otevřeli a lidé se už zase pomalu trousí dovnitř. Podlaha je čerstvě vytřená, a hned zas čerstvě zašlapaná. Život jde dál…

Dnes se setkala se smrtí podruhé v životě. Poprvé na to byla připravena, když pod stresem politických tlaků zemřel nejstarší tátův bratr, měl sotva šedesát. S bázní stála u jeho postele, byl bílý v obličeji, v černém obleku, rolety byly do poloviny stažené - a v ložnici byl tentýž zvláštní pach, jako před chvílí v přízemí.

Dnes na smrt připravena nebyla. Měla naopak plány na život, a ty jí připomněl až drnčící telefon. „Slečno Báro - jmenujete se tak, že? Jste v pořádku? ... To jsem rád, že vás slyším!...Mohu pro vás něco udělat? Měl jsem strach, jestli se vám něco nestalo!“ „Zvláštní, dneska jsem vám chtěla zavolat a poprosit o lístky na premiéru.“ „Nemohli bychom se vidět? Pověděla byste mi, co se u vás stalo. Lístky vám přinesu rád, vždyť jsem vám je chtěl sám nabídnout.“ Jak jednoduché! Po skončení pracovní doby na rohu ulice, u pamětní desky.

To je zlom, to je začátek! Něčeho velkého! Zní jí v uších nádherný baryton. Tento muž ji přitahuje jako magnet.

27.

Je první máj! Lidi v Ostravě neslyší hrdličky hlas, nýbrž kategorická nařízení zúčastnit se průvodu. Účast povinná! Sraz tam a tam. Nedostavit se neexistuje, to by byla téměř sebevražda. Účast se přísně kontroluje, ve školách, ve fabrikách i v kancelářích. Kdo nemá lékařské potvrzení nebo jinou pádnou omluvu, musí počítat s tvrdým postihem. Finančním, přeřazením na horší práci nebo i výpovědí. Budou tomu generace vnuků a pravnuků vůbec věřit?

Prvomájové průvody jsou monstrdivadla. Fanatický řev davu mezi barevnými alegorickými vozy, lidovými kroji a uniformami, úsměvy, zpěv častušek, skandovaná hesla oslavující komunistickou stranu a Sovětský svaz, potlesk a skandovaný jásot před tribunou.

Letos v padesátém devátém dokonce neprší, což všem dole i nahoře očividně zvedlo náladu až k rozjařené bujnosti. Sluncem zalitou ulicí se vlní červenomodrobílé a rudé vlajky a vlaječky, pestrobarevná mávátka, šátky, a všude září úsměvy šťastných budovatelů šťastných zítřků.

Tělovýchovná jednota se řadí za oddíl šachty. Dvě řady Bářiných kolegů jsou jako karikatura - v sazce pracují většinou důchodci. Karel napadá na levou nohu, Vojtěch při svých sto kilech sotva popadá dech, soudružka Adélka se statečně opírá o hůlku a spravuje si červený šátek, protože jarní vzduch jí nedělá dobře. Chlapi z kanceláře překonávají průvodovou frašku nejsprostšími havířskými vtipy.

Průvod obveselují kapely policie, vojáků, dětská dechovka i národopisný soubor. Před tribunou povinný jásot a stupidní hesla.

Tribuna zástupců politického vedení s výzdobou roztomilých nejmenších pionýrů je spokojená, jak dobře vede pracující k lepším zítřkům.

35

Pohled na účast divadla působí taky komicky. Nalíčené dámy, žoviální pánové v černých baretech, v tom davu na ulici vypadají jaksi bezmocně, směšně. Aspoň flirtují na všecky strany.

Ale jsou i takoví, co oslavy diktatury proletariátu berou vážně.

Po průvodu první máj zdaleka nekončí. Bára se nemůže dočkat, co bude dál…

Pan dirigent ji přivítal několika pozornostmi. Kytka má vždycky čarovnou moc. Tři knížky – dnes se těžko shánějí. A ještě balíček. „Nejste zvědavá?“ „Jsem.“ „Nerozbalíme jej?“ „Ráda.“ Ujal se toho pan dirigent sám. Pod papírem krabička, a v ní - cestovní budík ve světlém koženém pouzdru. Vzácnost. Proč se mu třesou ruce, když slečně předává instrukce k tomuto zázraku? Chvilku - jen chviličku - měla pocit, jako by se s budíčkem nemohl rozloučit…

28.

Už dva měsíce se skoro denně scházejí místo oběda v cukrárně a večer po představení v divadle, v pracovně dirigenta. V bezpečí pro intimnější chvíle, kdy Bára objevuje aspoň některá z mnoha tajemství lásky. Miluje muže, který o životě ví mnohem víc než ona. Dlouho na lásku čekala.

Jako ve snách poslouchá ódy na své půvaby a kouzla. On se zajímá o všechno, co souvisí s jejím životem. Nikdy se nesetkala s takovým pochopením a vstřícností. Touží po silném a inteligentním muži. Nejen pro milování. Přeje si mít ochránce i rádce. A tento muž vládne nad celým orchestrem. Vyzařuje z něho síla a moc. Lidé si ho váží. I moc je přitažlivá.

Klečí jí u nohou, objímá její kolena a říká, že bez ní už nemůže žít.

Najednou vypadá tak bezmocně, a tu moc má nad ním mladá nezkušená žena. První doušky z poháru opojného štěstí. Něžné doteky přijímá s dosud neznámou rozechvělou slastí.

Pomalu odkládá zbytky nedůvěry. Tento muž vnikl do jejích snů jako uragan. Stále je to ale jen předehra k něčemu ještě silnějšímu. Ani růže by se neměla trhat dřív než rozkvete.

Bára ví, že ten den nemůže být daleko. Vždyť jak jinak říct dospělému muži, že ho miluje? Jen když to dokáže vším, co může dát…

Domluvili si na neděli společný výlet do hor. Počasí se vydařilo. Mírný svah na palouku u lesa nabízí báječný odpočinek po strmém výstupu. Na palouku klid, mouchy pobzukují a motýli předvádějí nové letošní barvy. Vrhají se do trávy. Utíkající oblaka zapřáhla zelený koberec a letí s ním po nebi. Muž a žena se drží za ruce. Nádherná plavba ve dvou! Ale dívka je ve střehu. Bože, je to ta vytoužená láska? Ta skutečná, podle Tvého Slova? Trpělivá, laskavá, co nezávidí, co se nevychloubá a není domýšlivá. Co nejedná ve svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Jen takové chci dát svůj život.

36

29.

Do podnájmu návštěvy nesmí. Bytní mají navíc dobrý přehled o divadelním světě a jeho bohémském životě, a doletí k nim každý drb. Jejich snacha je hvězdou operety, a syn rodiče často navštěvuje. Je víc než jisté, že o čerstvé známosti podnájemnice vědí.

Divadlo má v Havířově za Ostravou několik bytů, hlavně pro divadelníky v dočasném angažmá. Dvacet minut autobusem. Fráňa Krása přišel do Ostravy po několikaletém angažmá v olomouckém divadle, a působí v Ostravě druhou sezonu. Přidělili mu svobodárnu, pokojík s jednou skříní, jednou postelí, konferenčním stolkem a dvěma vyseděnými křesly. Je tu elektrický vařič, skříň ve zdi a skladovací prostory v předsíni. Vše, co umožňuje jednotlivci slušné dočasné bydlení. Sprchovací kout taky stačí. Přechodný domov. Po několika společných výletech Báru pozval sem.

Tak tady spává, odpočívá, u stolu studuje partitury muž jejího srdce. Pocit až k závrati. Princezna byla uvedena do hradu. „Barunko...!“ Výbuch se rozplynul v čase nula. Vakuum... a pak tichý šok.

30.

Jsou divadelní prázdniny. Co má nohy utíká k vodě a do hor. Divadelníci se rozjíždějí do všech koutů země, kde mají své domovy a rodiny. Někteří vyvolení se dostanou i k socialistickému moři do Bulharska nebo Německé demokratické republiky.

Dirigent odjíždí na celý měsíc za svojí starou matkou daleko do Čech. Sotva se sblížili, hned se loučí. Je to přímo fyzická bolest. Fráňa ujišťuje, že bude psát každý den, když to bude možné.

Nebylo. Dopisy přišly za celé prázdniny jen dva. Dovolená u maminky dávno přesáhla měsíc. Proč Fráňa mlčí?!

Jsi jako blesk, když rozrazí mračnou oblohu: vidím tě – trnu, teskním když vidět tě nemohu Až se znovu rozjela divadelní sezona, Bára se dotčeně pokouší vyzvídat. Strohá odpověď jí potvrdila nevyřešenou Fráňovu vazbu na vzdálenou manželku, se kterou už mnoho let nežije. Respektive na jejich společný byt v Praze, kvůli kterému se s ní dosud nerozvedl.

Fráňova sestra se zas pokoušela dát je dohromady... znamená to, že prázdniny nestrávil s matkou, ale se svou ženou? - Je to vůbec pravda, že miluje Báru?!

Ani nechce slyšet nic jiného, než to milionkrát opakované ano a všecky Fráňovy krásné sliby o tom, že brzo už budou žít jako manželé. Teď jsou zase spolu! Tak dlouho čekala na

37

lásku! Našla ji. Je pro ni totéž co dýchání! Teprve s ní začíná žít. A ten sotva nalezený zdroj života si nikým nesmí nechat ukrást!

V nové sezoně Fráňa studuje Pucciniho Toscu. Je nadšený, připravuje se s plným zaujetím. Filmové zpracování díla nabízejí v kině na Slezské. Výborná inspirace pro jevištní podobu. Jdou samozřejmě spolu. Bára se teď objevuje jen v divadelní lóži, jsou spolu prostě nepřehlédnutelní.

Místem pro schůzky zůstává havířovská svobodárna. Na noc se Bára vrací do podnájmu. Má známost s ženatým mužem, a v koutku svědomí se ozývá varování. Na Desatero nezapomněla, ale nalezené lásky se také nevzdá! Bez ní by už nemohla žít.

31.

Vánoce. První, kdy Bára jde svojí cestou. Ale s rodinou ji váže pouto krve. Pouto v jejím případě nějak složitější, ale přesto silné. Proto bere jako samozřejmou povinnost přijít ke štědrovečernímu stolu domů, k rodičům a bratrům.

Vztahy jsou formální, s otcem si nemá co říct. Atmosféra i letošního vánočního večera se dá krájet, jako jindy. Nic mimořádného.

Nejstaršího bratra nepustili z vojny, a tak se rozhodla, že mu pošle balík ještě před Novým rokem. Po nástupu na vojnu ho vybrali do důstojnické školy, začal ji navštěvovat, ale brzy ho zas odvolali, když prostudovali jeho kádrové materiály. Opět „buržoazní původ“. I na vojně jsou vojáci druhé kategorie, ti „bývalí lidé“.

Bráška Petřík má půl roku do maturity, taky by chtěl na vysokou. Pustí ho tam estébáci? Učí se výborně. Je excelentní tělocvikář, vyhrává školní závody, a s tělocvikem chce studovat biologii.

Každý rok otec pověřuje některého z potomků, aby před večeří přečetl něco z Bible. O osm let mladší Toníček je ještě rošťák. Slovo dostal Petr. Maminka má slzy v očích a přemáhá dojetí. Otec pozvedá sklenku červeného a pronáší slavnostní přípitek. Těžko popsatelná atmosféra. Báře v hrudi buší dvě srdce - jedno tím zvláštním spojením s rodinou a dojetím, to druhé odporem k povinnému divadlu.

Otec jednou provždy zakázal mluvit u stolu. To platí i dnes. Nad talíři a mísami občas prolétne jen jeho napomenutí na téma slušné chování. Mámin bramborový salát je výborný jako vždy. Kluci netrpělivě posedávají. Pak očekávaný zvonek, a může se vstoupit do svátečního pokoje.

Strom září do stropu všemi barvami elektrických žárovek. Pod stolem až k zemi zakryta ubrusem, čeká hromada dárků. Otec dává pokyn: „Tak si zazpíváme“ a spustí „Narodil se Kristus Pán“... Skřípající a po dechu lapající hlasy se přidávají pod přísným otcovým dozorem. Hudební sluch není jeho silnou stránkou, Báře se dělají mžitky před očima.

Po „Čase radosti veselosti“ a „Nesem vám noviny“ obvykle uzavírá „Tichá noc“. Dotkne se každého srdce, tahle píseň má velkou moc.

Balíčky jsou rozdány, Toník poskakuje štěstím nad novými bruslemi a hokejkou. Na pár dárků to letos ještě vyšlo.

Bára se rozloučila jak nejdřív to šlo. Vztah s Fráňou není ještě legální. Ví jen to, že ho miluje.

38

32.

Je půl deváté, po osmé se měli setkat u divadla. Budou to jejich první společné Vánoce, třebaže v nepohodlném provizóriu. Hlavně budou spolu. Nemůže se dočkat, až uslyší jeho hlas. Za pár okamžiků ji opět pohladí jménem, které doma nikdy neslýchala, jménem v té nejkrásnější podobě: Barunko moje! ...

U divadla nikdo není. Na křižovatce se mihla hlídka SNB, soudruzi by se mohli zajímat, co dělá samotná holka o Štědrém večeru před divadlem. Přešla tedy na druhou stranu náměstí.

S Fráňou se minout nemohou.

Je to divné. Možná se špatně domluvili. Nebo se Fráňa zlobí, že dala přednost rodině a teď si trucuje ve svém malém opuštěném kutlochu. Třeba chvíli čekal a nedočkal se.

Panika skončila v autobuse. Linka na Havířov jezdí i o Vánocích. Všecko se za chvíli vysvětlí. Stromeček v havířovském mini-domově na ni prý čeká už dva dny nazdobený, prozradil Fráňa předem.

Rozklepaná zimou přeběhla dvě ulice, k druhému vchodu paneláku. Každý krok pod nohama příjemně křupne, takové je kolem ticho. V oknech svítí stromečky a kolem hlavní cesty vánoční výzdoba. Do sněhu na chodník házejí mrazivé jiskřičky pouliční lucerny. Ulice spí a lidé jsou zalezlí do svých rozsvícených pelíšků, ve kterých to voní vanilkou a láskou.

Je skoro noc, ale pro ni Štědrý večer teprve začíná.

Zazvonila. Nějak dlouho nebere sluchátko - konečně. Ozval se, - nějakým proměněným hlasem. A hodně potichu, to je zvláštní. Už jde dolů.

Objal ji. Oba mlčí. A netáhne ji divoce do dveří, jak čekala. Oddálil se a tak divně se podíval … „Barunko, prosím tě, nezlob se... Víš, nejde to. Anna se vrátila na Vánoce z nemocnice.

Nepočítal jsem s tím. Nemohl jsem ji odmítnout. Odpusť...“ xxx Klíče od kanceláře má u sebe, teď se hodí. Do podnájmu se vrátit nemůže, bytné oznámila, že na Štědrý večer jede k rodičům.

Co má tohle znamenat? Jak to, že Fráňa má Annu na Štědrý den ve svém bytě?! Jakým právem? To není právo kolegyně! Dělá si na něho větší nároky! Fráňa Báře zřejmě něco tají.

Asi čtyři, pět let kdysi v Olomouci spolu žili v neoficiálním svazku, ale jejich vztah dávno skončil. Jenom shodou okolností se Anna také dostala do ostravského divadla a od něj i dočasně převzala svůj byt v Havířově. Proč teď není doma u sebe?! Co když je to lež, co když se nerozešli?!

Křišťálový svět se hroutí. Sny se tříští jako palác ze skla. Může být láska tak krutá?

Může existovat láska bez pravdy? Bez lží a podvodů? To znamená, že to, co teď prožívá Bára, nemůže být láska. Je to mámení, klam, podvod! Musí to ze sebe vyrvat, rychle, co nejdřív!

Proč to tolik bolí!

39

Lituje, že jednala ukvapeně - krátce před Vánocemi totiž Fráňu představila bytným.

Pouze za přítomnosti aspoň jednoho z manželů jim byly povoleny v bytě výjimečné schůzky na kávu. S podmínkou vší počestnosti dostaly v předsíni místo Fráňovy nové přezůvky.

Před odchodem do práce se ještě ohlédla, a po malém zaváhání se vrátila k botníku.

Starý pán jako obvykle stojí ve dveřích do kuchyně a usmívá se. Bytným neušlo, že strávila sváteční dny ve svém pokoji. „Copak? Jste nějaká smutná. Doma jste se nepohodli?“ „Nebylo mi dobře...“ Pak vzala Fráňovy bačkory, a s prosbou, víc v očích než ve slovech, je podala domácímu: „Kdyby mne tady hledal pan dirigent, vraťte mu je, prosím!“

33.

Byla to tato příhoda, proč přísná paní domácí nájemnici požádala, aby si hledala jiný podnájem. Chtěli by prý raději mladší dívku, nejlépe studentku, tu mohou mít lépe pod kontrolou. Báře dala měsíční výpověď.

Svěřila se předsedovi Baníku, žoviálnímu Karasovi. „No co, děvucho, na ulicu němožeš. Něco zrobime.“ Několik fotbalistů a hokejistů bydlí v Čapkově sokolovně, jsou tam v prvním patře slušné a levné pokojíky. Společné sprchy i WC dole v přízemí. Předseda se dušoval, že jí jeden s vedením jednoty zařídí.

Uplynulo čtrnáct dní. Po dalším týdnu se připomněla. Pořád nic. Slíbená místnost je obsazená, žije tam hokejista. Tak komu dneska věřit? „Soudruhu předsedo, spolehla jsem se na vás!“ se slzami v očích se otočila ve dveřích. „Budu se muset nastěhovat do kanceláře“, sdělila šéfovi.

Teď už dny počítá na prstech jedné ruky, a tvrdohlavě si stojí na svém: předseda mi bydlení slíbil. Chladný postoj domácích mrzí, ale prosit je nebude.

Přitáhla do práce svůj stěhovací kufr. Účetní Lárovský i sekretářka Věrka zírají. Volají tajemníkovi Vontorkovi, tajemník informuje předsedu. Kdo ví, jak se to rychle uvařilo, odpoledne předseda s šibalským úsměvem buržoazní slečně oznámil, že ten hokejista ještě dnes pokojík uvolní. Nastěhuje se k jinému klukovi. Prý zuří, ale „těm chacharům spolu nebude zle.“ Na vojně to mají ještě horší.

Postel tu je, skříň tu je, stolek, dvě křesla a židle. Z okna v prvním patře je krásný výhled směrem k radnici přes košaté koruny stromů. Má svůj klíč. Svůj! První v životě!!

Sebevědomí ženy poskočilo nejmíň o dva schody.

Maličké umyvadlo a kuchyňský kout. Povlečení si vyprosila u mámy. A za tohle bydlení bude platit o polovinu méně než v puritánském podnájmu.

Dole v tělocvičně se trénuje na letní spartakiádu. Príma příležitost. Zapojila se do cvičení žen s barevnými šátky. Příprava na spartakiádu.

40

34.

Divadlo hudby poskytuje stále náročnější příležitosti – Bára už je uznávaným spíkrem, i partnerem činoherců. Vedoucím divadla je mladý hudební vědec, ovládající cizí jazyky a hru na klavír, uznávaná osobnost v Ostravě.

Od něho se mnohé naučila. Jak by se měla na jeviště oblékat, jaký je trend v líčení, co se hodí a nehodí pro mladou dámu. Výborná škola.

A pozor: Do konce února se mají podat přihlášky na vysoké školy. Ještě to nevzdala.

Před rokem jí havíři doporučili, ať to zkusí, „až bude očištěna mezi dělnickou třídou“. Po roce poctivé práce v dělnické tělovýchovné jednotě uhelného dolu, je snad dostatečně „očištěná“.

Důležité je, že tehdy před rokem ji s přihláškou nevyhodili, jen doporučili odklad. Takže teď by jí měli vyhovět. Proč ale studovat dějiny umění, když se tak viditelně nabízí úspěch přímo na divadelních prknech?

Podala přihlášku na Akademii múzických umění do Prahy. Tam jsou zkoušky ještě o měsíc dřív. Z Divadla hudby jistě dostane to nejlepší vysvědčení.

Večer po představení čekal na Báru před Divadlem hudby František. Měsíc se neviděli.

Krev se v ní zastavila, tvář zkameněla. „Nejsem holka pro zábavu, to jsi snad pochopil...“, a mnohem víc chtěla na něho ze zraněné duše vysypat. „Všechno je úplně jinak! Já jsem Annu nemohl odmítnout, když ji na svátky pustili domů, je stále nemocná a potřebovala pomoc. Tak ze staré známosti přijela za mnou. Je mi moc líto, že jsem ti ublížil.“ Cestou setmělými zasněženými ulicemi vypráví příběh kolegyně Anny. Je pravda, že spolu pár roků žili, ona vdaná a on ženatý, to společnost divadelníkům toleruje. Před rokem se Anně zabil na lyžích desetiletý syn, jediné dítě, byla na něm mimořádně závislá. S manželem se nestýkala, žila jen pro syna. Bez problémů se s Františkem rozešli, když dostal angažmá v Ostravě. Přišla sem o sezonu později. Sice se pokoušela navázat na ztracené, chtěla se k Františkovi vrátit. Jenže pozdě, po letech se definitivně odcizili. Navíc Fráňa už víc než rok miluje Báru a slíbil jí manželství. Už si žádný jiný vztah nedovede představit, teď ujišťuje svoji Barunku ze všech sil. Také že na všecko, co bylo před ní, navždycky zapomněl. Chce jen ji, jen ji! Prosí, prosí, aby mu uvěřila a pochopila…

Jakoby bral její srdce do dlaní a hladil a hladil... Vždyť on to také nemá jednoduché.

Dívčí srdce začíná roztávat – vždyť nemohl být o Vánocích k té ženě nelidský... Ale miluje Báru! Jenom ji!!! Láska přikrývá mnohá přestoupení, připomíná Slovo Boží.

35.

Nabídl se, že zprostředkuje konzultace s přední dámou činohry, korpulentní herečkou Hanou Chvílovou, v jedné osobě manželkou předsedy divadelní komunistické stranické organizace. Jen tak se dnes dá jít dál. Přes „důležité“ lidi. Bářin talent Fráňa zná, viděl několik jejích představení s ochotníky i v Divadle hudby. Slíbil i kontakt na svého kamaráda, režiséra

41

opery Národního divadla, který má také pedagogický úvazek na AMU. Jeho posouzení i jeho vliv jsou dnes rovněž vysokou bernou mincí.

Haně Chvílové Báru dirigent Krása představil po jedné dopolední zkoušce v divadle.

Báře neuniklo, jak si ji dáma drze měří. Už dávno o ní leccos ví.

Jizlivý tón zní po celou dobu konzultace. Slova říkaná mezi čtyřma očima nemusí už soudružka krotit. Naopak. „Tak vy byste, holubičko, dceruško pana továrníka, chtěla na AMU?... A víte, že je tam hodně velký zájem?“ Umělkyně se chvíli dívá z okna. Co všechno ještě ví? Pomalu se otáčí ke své kořisti: „No uvidíme. Dáme se do práce. Tak co jste si připravila?“ Z nabídky si vybrala Manon. Bára je jako myška, když ji zlá kočka drží v zubech a výsměšně si s ní pohrává. Přijala tu roli, protože alternativním řešením je poděkovat a odejít.

To Fráňovi udělat nemůže. A na AMU se dostat chce. „Jsem Manon...“ Soudružka to vydržela tak půl minuty a se shovívavým úsměvem slečnu stopla. „Tak tohle by, holčičko, nešlo. Měla byste své touhy postavit na zem. Možná máte obchodní talent, po tatínkovi, ne?“ Kde vzala ty informace?! A co šťourá do soukromí?! Estébácká mafie uzdu nepovoluje.

Bára se na přijímací zkoušky přesto pečlivě připravila. Dva dny předem navštívili s Fráňou režiséra Jerneka v Praze. Bára nabídla monology z Nezvalovy Manon, z Čechovova Strýčka Váni, Zeyerova Radúze a Mahuleny, Shakespearova Romea a Julie. Také několik básní. Ze světové literatury Kiplinga…

Režisér je přivítal s divadelnickým nadšením, vždyť s kamarádem Frantíkem se už nějaké dvě tři sezony neviděli. Vzájemné zdvořilé dotazy na rodinu brzy vystřídal zájem o Fráňovu slečnu. Režisér si pro ni zajistil celé dvě hodiny. Bára ho potěšila svým přehledem o všech jeho režiích v Národním.

Usměvavý a hlasitý pan režisér (je ho plná společenská místnost přepychové předměstské vily) poslal slečnu do čela dlouhého stolu. Tam má být pódium pro hereckou akci.

Fráňu usadil vedle sebe na opačné straně. „Můžeme začít, slečno Barunko. Co na zahřátí? …A buďte u nás jako doma.“ Předvedla milovanou Manon a monolog ze Strýčka Váni. Režisér si bez připomínek vyžádal ještě báseň. Vybral si Prstýnek po mamince...

Nastalo ticho. Poněkud znejistěla a pomalu zvedá hlavu. Setkala se s něžnýma očima plnýma slz. Sledují každý její pohyb, detail tváře, gesta - jako oči malíře. „Výborně! Co mám říct? Vy nepotřebujete žádnou školu, potřebujete jenom praxi.

Jenže dnes chtějí všude ten papír! Kdyby to šlo mít svoje soukromé divadlo, vzal bych vás okamžitě! Bohužel, v „socialismu“ to nejde... A ty slzy mi odpusťte - vzpomněl jsem si na svoji mámu. Ty slzy jsou váš veliký úspěch!“ V Praze Fráňa svatosvatě slibuje svatbu na Staroměstské radnici.

Pak se musí vrátit do divadla, a Bára skládá zítra zkoušky.

36.

42

Z chodby byla vyzvána vstoupit do třídy. Řada lavic, za nimi několik členů zkušební komise, muži i ženy. Zaradovala se, když poznala herce Nedbala. Vpravo je široký stupínek, jako v první třídě obecné školy, dnes jeviště. Do něčích rukou předala pozvánku, občanku a v několika kopiích texty připraveného repertoáru.

Komise si vybrala Strýčka Váňu. Rozhlédla se po vhodné rekvizitě, a přisunula na pódium obyčejnou židli. Stačilo. Kladná atmosféra. Teď si komise požádala o Manon... Po několika prvních verších monologu (zaznělo to jako z nebe!) - radostně prohlásil pan Nedbal: „A máme naivku!“ Malá pauza, v komisi je rušno. Jedna žena se nad něčím rozčiluje. Atmosféra ztuhla.

Herec Nedbal požádal o některou z připravených básní. Nabídla Kiplinga, ale do toho ostře zasáhla nespokojená přísedící. Ironicky upozornila komisi na zvláštní vkus adeptky. Co že ji tak poutá k „buržoaznímu umělci“?! Soudruh Nedbal tedy vybral Seifertovu Horu Říp.

Do přednesu dala vše. Suverénně zvládla i etudu - scénku, kdy ji u výtahu někdo přepadne, když se vrací domů z divadla.

Herec Nedbal se na ni vstřícně usmívá. Vyrozumění o výsledku má přijít poštou, do týdne. Bára ale nemůže opustit třídu s tím nádherným opojením, které ji zaplavilo po dvou prvních výstupech. Ta hlasitá žena v komisi, která měla před sebou nejvíc papírů, měla přece výhrady...

V uších Báře stále zní spontánní radost herce Nedbala, že „mají naivku!“ Mají! Copak to může znamenat něco jiného, než že ji chtějí? Že tedy u zkoušek obstála?!

Ve vlaku domů je si tím jista. Jenže ten maličký červík ve vzpomínce na zkoušku v hlavě vrtá. Proč se ta ženská tak bouřila proti Kiplingovi? Cestou si celý text přeříkává znovu. Nic zlého v něm není. Verše se pokojně prolínají s tlukotem pražců, a rozjitřené pocity to příjemně uklidňuje. „Když… bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen sám že nejsi bezhlavý, když podezříván, pevně v sebe věříš…když čekat znáš… když nenáviděn, sám jsi beze zloby…“ Obálka s razítkem AMU přišla za deset dnů. „Nevyhověla jste podmínkám.“ xxx V zaměstnání se nikdo na nic neptá, ani před zkouškou ani po ní.

Rána je hluboká. Konec další naděje, už to zažila potřetí. Je stále dcerou „nepřítele státu“, pochází z nenáviděné a nebezpečné buržoazie, to s ní nikdo nesejme.

Vedoucí Divadla hudby, který jí dal opravdu velmi dobrý a fundovaný posudek a určitě jí AMU přál, pokrčil rameny. Slova tady sotva pomohou. Lehce ji objal a s přátelským úsměvem chlácholivě pošeptal, že je rád, že ji pro Divadlo hudby neztrácí. Spolu ještě taky mohou ledacos dokázat. xxx Zvláštní je, že Fráňovi Bářin neúspěch nevadí. Snad jen proto, že by mu s novou sezonou slečna odjela do Prahy?

43

Zklamaná Bára si připomíná nadšená slova režiséra Karla Jerneka a spontánní radost herce Nedbala. Je si jistá, že po umělecké stránce uspěla. Zase zvítězila třídní nenávist! Kde vlastně je ten Nepřítel? Když se jí ani nepodívá do očí, jak s ním má mladá žena bojovat?!

Napsala bývalému spolužáku z jednoročního kurzu, se kterým si vždy perfektně rozuměli. Ivan odešel v patnácti studovat čimelickou filmovou průmyslovku, a ještě tři roky posílal Báře nádherné zamilované dopisy. Ale když jim bylo osmnáct, vyměnil platonickou lásku za tu obvyklou. Zamiloval se ve škole do Jany, a dopisy Báře změnily tón. Staly se z nich ódy na milování, které tehdy stálo ještě mimo její zkušenost. Ivan byl vždycky něčím extra, táta byl Žid a maminka turecká princezna. Co vůbec dělali v socialistickém sídlišti Porubě? Živitel rodiny v této zemi musel také z politických důvodů do výroby.

Teď už je Ivan rok v Praze na FAMU. Filmařské řemeslo ho zajalo, hlavu měl vždy plnou uměleckých plánů.

Komu se vybrečet, když ne jemu. Co si o tom myslí? Ivanovi se i s tím pološlechtickým původem podařilo dostat na vysokou. Ve škole spolu hrávali ochotnické divadlo, on ví, jestli je Bára herečka nebo ne. Možná by mohl v Praze zjistit nějaké podrobnosti o tom jejím neúspěchu.

Také to udělal. Jak se dostal k informacím se nikdy nedověděla. Ale brzy jí zavolal do práce. Tajemně oznámil, že jí chce něco říct osobně, že se o tom nedá ani telefonovat ani psát.

Naznačil, že jde o nějaké moc špatné posudky, zvlášť z národního výboru, ještě i z bydliště rodičů, ale i další.

Co je tohle za život?! Ve státě vládne dělnická třída, aťsi - ale copak má Bára něco proti ní? Naopak, vždyť přece všichni spisovatelé, prezident Masaryk, básníci Neumann, Bezruč, Závada - a taky Bible - v jejím vědomí soustavně pěstují lásku k těm nejchudším a prostým lidem. K trpícím a utiskovaným. Co ona udělala dělnické třídě, že ji nechce nechat svobodně žít?! Když by pro dělnickou třídu mohla hrát divadlo, proč zrovna ona nesmí herectví vystudovat? - Jenže aby si mohla odpovědět, musela by být nejméně o deset let starší, anebo o čtyřicet let mladší.

Ivanův telefon znamenal další probdělou noc. Vracejí se vzpomínky, třeba na všechny ty razie v bytě od čtyřicátého osmého. Na ubohého strýčka v Leopoldově.

KULISY

V lednu 1960 byla na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěna americká výzvědná družice, a svět byl zase blíž k jadernému konfliktu.

44

V únoru se opět radili představitelé komunistických stran, a spolu s dělnickými stranami zjišťovali, jaká je aktuální vůle Moskvy.

V dubnu schválilo Národní shromáždění novou územní organizaci státu a nové volební zákony. Zrodil se také Severomoravský kraj, jehož hlavním městem a sídlem krajských orgánů se stala Ostrava.

Na přelomu června a července se do Prahy sjelo osm set tisíc cvičenců na Druhou celostátní spartakiádu. Navázala na ni Celostátní konference KSČ. Ta konstatovala, že v naší zemi už socialismus definitivně zvítězil. Že byly vyřešeny základní úkoly spojené s přechodem od kapitalismu k socialismu.

Jedenáctého července schválilo Národní shromáždění novou ústavu, která charakterizovala Československo jako socialistický stát. Byl také přijat nový název státu - Československá socialistická republika, a nový státní znak.

Byla jmenována první vláda ČSSR a jejím předsedou se stal Viliam Široký.

Podle další porady komunistických a dělnických stran v Moskvě na konci roku nastala epocha „rozkladu imperialismu a vítězství socialismu a komunismu ve světovém měřítku“. Rozhodujícím činitelem světového vývoje se stala světová socialistická soustava a mezinárodní dělnická třída. Hlavním úkolem pro další období stanovila Moskva boj proti revizionizmu, dogmatizmu a sektářství.

37.

Tak skončil další pokus dostat se na vysokou školu. O tři roky mladší bratr Petřík dopadl před rokem v Olomouci stejně. Také s vyznamenáním, a také ho nevzali. Naštval se jako chlap a šel na šachtu. Už tam budou se strýcem z rodiny dva. Dá se trest za nevhodný třídní původ odpracovat? Bratr nastoupil na brigádu, jenže - když mužský přičichne k penězům ... Se svojí holkou chodí už od školy, dobré čtyři roky. O vysoké brzy přestal mluvit. Zalíbilo se mu být havířem a manželem.

45

Ale Bára se nevzdá. Ivan poslal zprávu, že Divadlo Jiřího Wolkera vypisuje konkurs na elévku. Termín spadá do období spartakiády, to by šlo skloubit. Přišlo pozvání - konkurs se koná v den sparkakiádního vystoupení.

Strahov si nechce nechat ujít, stále v ní žije dětské nadšení ze sokolských stadionů a kouzlo sletů, které pak mnoho let obdivovala už jen ve filmech nebo na fotkách. Teď je tu nová příležitost.

Takže se do Prahy těší dvakrát.

Nemůže nemyslet na svou lásku. V nitru zní „Verše psané na vodu“: „Na tebe tolik jsem myslila – ve spánku tvou jsem podobu zřela: Kdybych tak znala, že je to sen - což bych se probudit chtěla?!“ Scházet se s Fráňou není problém. Láska hoří v silné a bezpečné náruči milovaného muže. Kéž to nikdy neskončí!

Každé setkání však i trošku zabolí – ke každému patří i rozloučení. Jednou se ke svému milovanému bude hlásit veřejně. Jen co si on vyřeší ty soukromé komplikace s rozvodem a pražským bytem.

38.

Jede se do Prahy. Vagon je plný švitořících děvčat a nálada výborná. Všechny se na Strahov těší. Nejdřív je čeká náročná zkouška - jednotlivé formace cvičenek se musejí sladit až na velkém prostoru stadionu. Ostravanky jedou s dobrým pocitem, že svůj díl zvládly, i když skladba s pěti šátky je hodně náročná. Zkouška je zítra dopoledne, vystoupení až v pozdním odpoledni. Spartakiáda už běží několik dní. Svět se zdá být najednou barevnější a hezčí.

Sotva se rozdalo vysvědčení, pražské školy znovu praskají ve švech, teď ale spartakiádními cvičenci. Ve třídách jsou místo lavic lehátka.

Praha přijímá hosty s otevřenou náručí, ulice jsou plné různobarevných cvičebních úborů. Děvčata v bílém z Ostravy odvezl od školy autobus a vyklopil je přímo před branou stadionu. Na seřadišti se potkávají s cvičenkami s kužely a obdivují jejich přiléhavý červený trikot. I ta nejméně hezká postava v davu jiných trikotů esteticky splyne. Hustou směsí lidí a lidiček se prodírají malí kluci v červených trenýrkách, a nelze si nevšimnout děvčat v krátkých bílých šatičkách se širokými stuhami, to jsou prý učenky. A nádhernou skladbu mají vojáci s metacími stoly, ti také cvičí v bílém.

Sezkoušení žen se šátky dělá řídícímu štábu trochu potíže, skladba se začala ve všech koutech republiky nacvičovat dost pozdě. Bude to i tím, že jsou tu zastoupeny všechny věkové kategorie. Ale až se nad stadionem rozevlají šátky, v jejich barvách a kreacích se určitě ztratí nějaký ten technický nedodělek.

Hudba do pochodu vyvádí cvičenky po zástupech z plochy stadionu.

Na ten rozchod Bára čekala. Vzala první taxík a míří do divadla Jiřího Wolkera.

Je trochu zvláštní přijít na jeviště ke konkurzu přímo ze stadionu ve cvičebním úboru, nicméně jako by ten kostým dal Báře křídla. Cítí se báječně, uvolněně a suverénně. Šátek může použít i jako rekvizitu. Patří jí celé jeviště.

Vznáší se jako na křídlech, a na ty dole moc nevidí. Tady taky chtějí Manon, a ještě Mahulenu, a nakonec Júlii. Ano, tohle je život! Když člověk může jednat, plakat i smát se za

46

jiné lidi, milovat za ně i trpět místo nich, bojovat s osudem. Za jiné to jde báječně, v každé hře je nepřítel známý a cesta předem připravená. Je úžasné, co všechno se dá na jevišti prožít!

V hledišti potlesk, může sestoupit do hloučku před první řadou. Moc se jim líbila, ale rozhodnutí může padnout až po všech konkurzních vystoupeních. Dnes tu čeká na konkurz ještě několik odvážlivců.

Když se v poloosvětleném hledišti o pár kroků vzdálila, oslovili ji dva muži, kteří se představili jako členové vedení činohry z Českých Budějovic. „Slečno Pavlíčková, velmi jste se líbila. Pražáci vás asi vezmou. Ale kdyby to náhodou nevyšlo, nabízíme vám angažmá u nás. Platí?“ Podali jí dvě vizitky. „Platí!“ Zas jeden krásný den. Rozjásaný. Divoký a milý. Odpolední vystoupení na Strahově dopadlo slušně. Výlet do Prahy v každém případě stál za to. Čekání se zdá nekonečné. S kým se má holka o divadelních prázdninách podělit o úspěch, nebo také o úzkost? Ale vždyť má přinejmenším jisté angažmá v Českých Budějovicích!

Dopis přišel do týdne, že z konkurzu vyšla jako druhá. Vítězce však divadlo dává jen zkušební smlouvu, a pokud by ji neprodloužilo, nabízí angažmá Báře. Tak Budějovice nebo nejisté čekání na Prahu?

39.

Fráňa pomáhá mamince se zahradou a nahrazuje dalších uplynulých deset měsíců synovské péče na dálku. Říkal to tak. Bude opravdu dva měsíce u mámy? Loni v létě to bylo jinak než řekl, byl také s legální manželkou na horách! Jaká bude pravda letos?

Na vrátnici sokolovny čeká dopis. Vyběhla nahoru, zabouchla dveře a tašky letí na zem.

Vteřinu se pere s obálkou. Konečně! Nadechnutí, pohlazení! Opium! Je to skoro jako kdyby ji vzal do náruče... „Moje drahá Barunko...“ Fráňa v dopise navrhuje společný týden na Malé Fatře. Co by si mohla přát víc?! Za tři týdny přijede za ní! Skoro ještě měsíc před zahájením nové divadelní sezony.

Vrátil se. Na cestu toho moc nepotřebují, jen teplé oblečení, pár konzerv a lihový vařič.

Hlavně dobré boty a nepromokavou bundu. Ubytování zajistil na Chlebu. Ruksak si vypůjčila od kolegyně. Cesta volá…

Do Vrátné k výtahu dorazili o pět minut později než aby mohli stihnout poslední lanovku. Tak se jde pěšky, pod tratí. Stoupání je strmé, ale očekávání ještě strmější. Mají před sebou celý týden! Sami dva, kousek od mraků, ve větru i na pálivém slunci. Celý týden nocí v nenasytném objetí.

Došplhali až ke kraji veliké louky, to už je hodně tma. Ozvalo se táhlé zabučení, Báře skoro u nohou. Na temném horizontu nebe se v trávě pohnulo několik černých siluet. Krávy!

Celé stádo krav si tady klidně spí, a dva vetřelci jim vpadli rovnou do ložnice.

K chatě na Chlebu je ještě kus cesty, po krátkém vydechnutí si unavení opozdilci už raději na cestu svítí baterkou. Za všechnu tu námahu čeká odměna - horská pohádka pro dva.

47

xxx Po návratu z dovolené Fráňa opět na několik dní zmizel. Musí prý Annu odvézt do sanatoria v Nízkých Tatrách. To ale není ta největší novina. Až v posledních srpnových dnech Báře svěřil, co už ví nejméně dva měsíce. Že odchází z ostravského divadla a přijal angažmá na Slovensku v Banské Bystrici. Že Barunku v žádném případě nechce ztratit. Na důkaz si ji na Slovensko odveze hned, jak se trochu zabydlí. Slibuje, že teď za ní bude jezdit každý týden. – Divné, vždyť měl přece ambice dostat se znovu do Prahy! Měli se brát! Svatba měla být na Staroměstské radnici!

Všecko to před ní tak dlouho tajil! Zneklidnilo ji to. Jako by měl špatné svědomí! Bára ví, že pan dirigent František má v ostravském divadle také nepřátele. Není v KSČ. Prý mu také komunisté nemohou zapomenout, že byl kdysi v Liberci vyškrtnut jako kandidát na člena strany. Ale kromě toho v tom může být i něco jiného. Totiž v orchestru moc obdivovatelů nemá.

40.

Bára má i jiné starosti. Přihlásila se do konkurzu na místo hlasatelky ostravského televizního studia. Konkurz se koná poslední den v srpnu. Povzbuzena úspěchy v Divadle hudby i vzpomínkou na přijetí a hodnocení režiséra Jerneka z Národního divadla, sebrala odvahu a vydala se znovu do boje.

Přečetla úryvek připraveného textu, pak další text, který dostala až před kamerou, hlavolam cizích výrazů, především jmen. Svými slovy omluvila fiktivní poruchu ve vysílání.

Vše s pochvalou.

Příjemnou náladu z očekávaného úspěchu však zase zchladilo pomyšlení na záludné kádrové posudky. Ale kdyby měl člověk myslet pořád jen na to, nemohl by dělat nic. Nemělo by cenu snažit se vůbec o nic.

Ještě víc se soustředila na autorské i redakční úkoly v kulturním zpravodaji. V literárním časopise Červený květ se seznámila s básníkem Juřinou a veselým publicistou Vláďou Kotmelem. Hodně se přiučila od svých starších kolegů Karla Čejky a Tondy.

Než odevzdala rukopis další divadelní recenze, zastavila se u myšlenky „...poznání, že proti organizované brutalitě je třeba postavit se silou a že hodnota věcí je úměrná tomu, jaké oběti jsme ochotni pro ně přinést.... Je neustále aktuální Čapkovo memento: proti organizovanému zlu je třeba stát pohotově s prstem na spoušti.“ Co tomu zas řeknou estébáci?

A přece to riskla.

Bára nikdy nepůjde proti svému svědomí. I když se velmi bojí, aby se její bujná fantazie jednou nezhmotnila v hrůzných představách o kriminálech. Tam se prý zvlášť brutálně zachází se ženami. Fantazie umí potýrat!

41.

48

Sekretářka z účtárny se vdává a opouští svobodárnu na sídlišti v Porubě. Dispoziční právo na byt má šachta. Vedení není proti tomu, aby se svobodárna přidělila soudružce Pavlíčkové. V sokolovně se tak znovu uvolní pokojík pro hokejistu. Štěstí se pousmálo. Láska je teď daleko, ale je tu radost. Bára má vlastní byt! Má na něj dekret, zní na její jméno! Svobodárna je v přízemí paneláku. Z centra je na sídliště dobré autobusové i tramvajové spojení.

Vlastní domov!

Kuchyňský kout s elektrickým vařičem. Do místnosti asi pět krát tři bude třeba sehnat nábytek. V předsíni je skříň ve zdi. Na koberec chvíli počká, nejdřív pořídí záclonu a závěsy.

Všechno v dramatické černo-červené.

Zprávu o výsledku konkurzu dostala už na novou adresu. Nechali ji čekat víc než měsíc. Zas do toho někdo šťoural?! Ale počátkem října přišel dopis. „Vážená soudružko, sdělujeme Vám rozhodnutí zkušební komise, která hodnotila hlasatelské zkoušky ...komise došla k závěru, že můžete vykonávat hlasatelskou službu.... budete se i nadále školit. První hodina bude ve středu 26.října 1960 v 16,00 hodin v kanceláři soudružky …Věříme, že budete toto školení navštěvovat. Se soudružským pozdravem Jan Neuls, zástupce ředitele pro program, Evžen Saidok, předseda zkušební komise.“ Televize si ji uhájila! Stala se jednou z prvních ostravských televizních hlasatelek.

Příležitostí k oslavě byla Fráňova návštěva v novém porubském bytě. Hned pak odjíždí pan dirigent do Banské Bystrice.

42.

S napětím odemyká dopisní schránku - nic! Není to divné? Napadlo ji, že nádherná dovolená na horách mohla být i na rozloučenou. Ne, ne, ne! To nemůže být možné! „Měsíce odraz hladinou vodní / chvěje se, mihotá: / Chyť si ho - tu je! / Chyť si ho kde je? / Měsíci, nejsi obraz ty života?“ Zas jedna holka brečí s Verši psanými na vodu.

V redakci Ostravského kulturního zpravodaje ke své radosti dostala nabídku zaměstnání na plný úvazek.

Tělovýchovná jednota jí v odchodu z pracoviště zabránit nemůže, ale žádá vrácení bytu.

To by byl malér. Bára se na ně usmála a soudruzi se smilovali. Dispoziční právo však zůstává jim.

Opouští druhé pracoviště, kde stejně jako v tom prvním všemocně vládne dělnická třída. Přesněji: ti, kdo mají moc a ohánějí se diktaturou proletariátu. Ona je pro ně stále třídním nepřítelem, pod nepřetržitým dohledem Státní bezpečnosti a s mnoha omezeními, a jen s občasnými projevy milosti. A teď má možnost utéct z bolševického prostředí do sféry kultury a umění! Tam snad třídní boj tolik nezmůže, v redakci se nikdo nezajímal o její třídní původ (nahlas ne) a na ničem jiném to také není znát. I doba se od začátku šedesátých let trochu změnila, napětí ve společnosti se zmírnilo. Mohutně k tomu přispěl pád kultu osobnosti v Sovětském svazu, a to znamená i u nás. Jen co nejdál od politiky!!! xxx

49

Televize v Ostravě vysílá od roku 1955, a teprve od roku 1958 denně. K ohlašování pořadů jsou hlasatelky odváženy ze studia v centru na vysílací pracoviště za městem, na Bobrovníky. Bára je na obrazovce jednou ze dvou nových tváří, které vyšly úspěšně ze srpnového konkurzu. Už i na ulici se na ni lidé usmívají.

Má silnou konkurenci. Tamara je jedináček, zvyklá na to, že vše patří jí. Měla šanci jít k filmu, jenže místo toho se vdala. Ne jen Báře se zdá, že nepobrala moc rozumu, zato je velmi krásná. Její maminka se často objevuje ve studiu na správných místech s různými dárečky a pozornostmi. Báru to ani nenapadlo, a i kdyby – kde by na to měla vzít?

Vysílá se zásadně živě, ne ještě ze záznamu jako později. Na rozdíl od divadelních prken má Barbora před kamerou větší trému. Má se prý víc usmívat. Jenže když před sebou vidí jen tu černou chladnou techniku, duše je sevřena smutkem, a někde dole v televizním studiu tuší hlouček přísných kritiků, to k úsměvům moc neinspiruje.

Příležitostí ve vysílání však přibývá, a počáteční nesmělost ustupuje.

43.

Něco se stalo. Co? Zapomenout na milovaného muže Bára nedokáže. A on se nehlásí. Nejezdí ani nepíše.

Jistě v tom nějakou roli hraje Anna. Je vážně nemocná. Ale vždyť na jevišti v Ostravě zpívá pořád! To znamená, že na Slovensku spolu nežijí. Pomyšlení, že za ní František jezdí do Ostravy, drtí srdce. To nemůže být pravda! A co kdyby přece?! – Zrazená Bára sbírá síly – „Nechci ho už nikdy vidět!“ Pořád se nepouští stébla naděje. Možná se to vysvětlí. Připomíná si, co spolu prožili.

Jeho sliby. Svatbu na Staroměstské radnici. Hroutí se v křečích pláče. xxx Další Vánoce. Černá Ostrava je zas na chvíli bílá. Večerní ulice jsou plné světla, i lidé mají světlo v duši.

Bára uvádí jedno ze svátečních představení v Divadle hudby. Vplula na pódium jako modrá víla. V sále to šumí. Vždyť ona ví, že ji mají lidé rádi. To ji drží při životě! Lidé ji chtějí!

Pro ně má cenu! To dává sílu.

Po představení přišel poděkovat také vedoucí divadla Leo, s uznáním. V šatně pro účinkující si chvíli povídají. On dovede ocenit i drobné detaily, umí povzbudit.

Už dřív mu neušlo Bářino trápení. Má je vepsáno v očích. Nemá cenu zapírat, že se s Fráňou už dlouho neviděli. Nicméně to, co následovalo, ji málem zabilo. Už se zvedala k odchodu. „Dirigent Krása se nedávno oženil s Annou Maršovou. To jistě víš!“ „Ne!“ Svět se roztočil…Doktor Jehne ji stačil zachytit a usadil ji do křesla. „Promiň! To jsem nechtěl. Já myslel....“

50

Nezvládla příval pláče. Je jí jedno, že tu není sama, že jí slzy po tváři rozmazávají líčidla. Tak to je jasný, definitivní konec...!

Najednou pláč ustal a Bára vnímá v těle váhu metrického centu, ale zvláštní volnost v duši. „Ty mi promiň! Omlouvám se.“ Leo ji doprovází domů, rád. Už několikrát si povzdychl, že jen proto, že byla dva roky tak pevně zadaná, se vzdal naděje, a před nedávnem se oženil. Nesměle přiznává, že je mu to líto.

Bára nedovolí nenávisti vstup do srdce. Ovšem daní za to, že jí srdce neztvrdne, bude bolest. Zrada bolí, a bude bolet. Možná dlouho. Protože pro ni láska znamená: Miluji tě a tečka!

František Krása nikdy nebyl ideálem z filmového plátna, i když ženy přitahoval. Neuměl zamaskovat svou ješitnost. Bára zná jeho sobectví. Dokázala si poradit i s jeho panovačností.

Aspoň někdy. Vzala na vědomí i to, že není spolehlivý. Ale že je falešný a krutý zrádce ?! Proč vlastně ho tak miluje? Je na to odpověď?

KULISY Po sčítání lidu v březnu 1961 vešlo ve známost, že je nás v ČSSR už skoro čtrnáct milionů, z toho třicet čtyři tisíce čtyři sta čtrnáct kolektivů socialistické práce. 28.dubna jsme v naší zemi vítali vzácnou návštěvu - prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina. V srpnu se jeli radit do Moskvy tajemníci komunistických a dělnických stran zemí Varšavské smlouvy.

V říjnu téhož roku napsalo šestnáct vězňů z „nových samotek“ v Leopoldově dopis Valnému shromáždění Organizace spojených národů.

Podobné dopisy byly zaslány i na ÚV KSČ a Národnímu shromáždění. Někteří z odesilatelů byli pak vězněni až do léta 1968. Dopis zůstal bez odezvy. Ve vězeňské nemocnici v Ilavě byla úmrtí téměř na denním pořádku.

V druhé polovině října 1961 se v Sovětském svazu konal XXII. Sjezd KSSS, který potvrdil správnost dřívějšího usnesení o kultu osobnosti Stalina a odstranění jeho důsledků. „Strana řekla lidu veřejně a otevřeně celou pravdu o zneužívání moci v období kultu osobnosti a ....kategoricky odsoudila chyby, zvrácenosti a metody cizí duchu leninismu... Sjezd ukázal, že proti kultu osobnosti a jeho důsledkům je nutné stále a důsledně bojovat až do jeho úplného vymýcení. V programu a stanovách strany přijal sjezd opatření k tomu, aby v budoucnu byla naprosto vyloučena možnost opakování chyb způsobených kultem osobnosti.“ 9.května 1962 vydal prezident Antonín Novotný rozhodnutí o amnestii.

V prosinci konstatoval XII.sjezd KSČ růst průmyslové výroby, upevnění

51

socialistické ekonomiky na vesnici i v otázce zvyšování životní úrovně lidu. Na všechna pracoviště se dostaly pokyny o zdůrazňování aktuálních otázek komunistické výchovy a boje proti buržoazní a maloburžoazní ideologii a vlivům antikomunismu.

22.srpna 1963 publikovalo Rudé právo informaci o výsledcích revize nezákonných procesů z období let 1949 až 1954. V září byl odvolán z funkce předsedy vlády Viliam Široký a jmenován Jozef Lenárt. V té době patřilo k běžné praxi umisťování politických vězňů na cely s infekčně nemocnými nebo s agresivními psychopaty. I v ženské věznici v Opavě byly politické vězeňkyně na celách s vražednicemi a psychopatkami.

V dubnu 1964 se před senátem Nejvyššího vojenského soudu konalo přelíčení s bývalým ministrem vnitra Rudolfem Barákem. 14.června byly volby do Národního shromáždění. Pro kandidátku Národní fronty se vyslovilo 99,99% voličů. Doma se tomu všichni smáli, na pracovišti to nebylo bezpečné komentovat. V Sovětském svazu se stal v říjnu prvním tajemníkem ÚV KSSS Leonid I.Brežněv a předsedou rady ministrů byl jmenován A.N.Kosygin.

V prosinci si lid Československa zvolil za prezidenta znovu Antonína Novotného.

V červnu 1965 přijel na státní návštěvu do Československa ještě nedávný “nepřítel“ socialismu, prezident Jugoslávie a tajemník Svazu komunistů Jugoslávie, Josip Broz Tito. Prezident Novotný propůjčil poslanci Národního shromáždění, armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi,(v roce 1952 komunisty uvězněnému,) titul hrdina ČSSR s právem nosit Zlatou hvězdu.

V březnu 1966 přijalo Národní shromáždění zákon o vysokých školách - a mnozí studenti se po ukončení univerzity museli spokojit už jen s „titulem“ absolvent. V dubnu 1966 vstupuje Československo do programu Interkosmos.

Začátkem června se koná v Praze XIII. sjezd KSČ. Pokouší se kritizovat údajně nezdravé tendence ve vnitropolitickém životě. Prvním tajemníkem byl zvolen opět Antonín Novotný. Pokusem postrašit iniciátory nezdravých tendencí mělo být v září cvičení armád států Varšavské smlouvy „Vltava“ na území ČSSR. V listopadu se v Praze konala konference šestnácti komunistických stran západní Evropy, Severní Ameriky a Austrálie.

21.12.1966 zanikla Hlavní správa tiskového dozoru-cenzury. Socialismus v ČSSR pokračuje v hledání své lidské tváře.

52

44.

Do redakce nastoupila se začátkem roku 1961. Práce je zde příležitostí seznámit se s dalšími zajímavými lidmi, s mnoha významnými osobnostmi v oblasti regionu. Šéfredaktor jí ponechal divadelní rubriku.

Stopy zranění skrývá. Někdo moudrý konstatoval, že ačkoliv láska končívá pro milujícího porážkou, zůstává přesto nejlepší cestou. Žít může jen na pravdě, ne na lži. Bolest lásku nedokáže zabít, a Bára ji ze sebe nemůže vyrvat. Srdce uzavřela, jiný muž tam nevstoupí.

Třeba i navždycky.

Zhroutil se mi sen - jako racek bílý - krutě postřelen - kvílí, kvílí - volá o pomoc - na jezero padá noc... Díky, pane S.K.Neumanne, lépe bych to říci neuměla… Dočká se ten racek rána?

V lednu řádí mrazy. Bára miluje zasněžené večerní ulice. Ve žlutých kuželech světla pouličních lamp se na chodníky lehounce snášejí sněhové sukničky. Jiskří a tančí a jen tak z legrace posedávají na kožešinovém límci. A také ve vlasech. Někdo ve vedlejší ulici nemůže nastartovat motorku. V koutě náměstí s oázou bílých křovisek se do sebe pustili dva malí čokli.

Jinak ticho, tajemné ledové ticho.

Pořad v Divadle hudby o Edith Piafové uváděla vždy před plným sálem. Šansony této dámy ani nepotřebují komentáře. Měla smutný osud. Zato svět obdarovala písněmi, které probouzejí srdce.

Cicero řekl, že žít, znamená myslit. Řekl také, že moudrost je povznesenost nad vším, co se člověku stane. Bára myslí - takže tedy žije. „Za všechno své jmění získej rozumnost“, radí Bible. Získat rozumnost ovšem také znamená studovat. Toho se nevzdává, přesto že se už tři roky od maturity pokouší marně. „Třídní nenávist“! Že by byla věčná?

Mimochodem, strýčka Vlastíka už před nedávnem z Leopoldova propustili, říká se, že na amnestii.

Sehnala informace o studijních oborech na univerzitě v Brně. Po roce nebo dvou se dá eventuálně přejít na jiný obor, pokud se člověk nedostane rovnou tam kam chce. Přemýšlí také o JAMU, jenže přijímací komise by se předem dověděla o důvodech jejího neúspěchu v Praze.

Ani by ji nepozvali ke zkouškám.

53

Objevila však jiný zajímavý svět - etnografii, národopis. Život od jeho prvopočátku v jeho vývoji. Vztahy mezi lidmi. Na skoro každé „proč?“ v tomto oboru najdeš „proto“.

Spadá sem také oblast folklóru, písně, tance i lidové divadlo – vždyť je to její království. Několik let v národopisném souboru, s ním se podílela i na odborné folklorní práci v terénu, to je přece dobrý základ. Se souborem podnikali výpravy po kraji a zapisovali písně i tance od nejstarších pamětníků. Podle vyprávění i podle starých fotek, a někdy i z kousků textilu, co se našly na zaprášeném hambálku starousedlických domků, shromažďovali prvky nejstaršího opavského kroje. Podle výzkumů v terénu pak kroje pro soubor šily ženy samy.

Kolik dnů se tehdy mořila s vyšíváním červených kvítků na dlouhou bílou sukni! Ta se oblékala na tvrdě naškrobenou spodnici. Celé Slezsko, stejně jako sousední Valašsko, ten kus naší země je pořád pokladnicí lidového umění.

Pokusila se získat co největší přehled o studijním oboru. Co všechno by se zde mohla za těch pět let dovědět. Tato historická věda se zabývá kulturou a způsobem života národů celého světa. Fantastické téma! Pátrala by po původu různých náboženství a zkoumala jejich současné trendy v různých koutech světa. Studovala by rozdíly mezi životem na vesnici a životem ve městě. O zajímavějším oboru dosud neslyšela.

Objevila, co hledala, byť je to z nouze ctnost. Srdce totiž stále krvácí po divadle a nedokáže se s ním rozloučit. Divadlo hudby i televize jsou jen malé náplasti. Pomalu ale přece začíná chápat, že by v této době a v této zemi měla být vděčná i za sebemenší krůček k poznání. Jako dcera třídního nepřítele a škůdce státu se stala obětí zlé vyšší moci, pomsty, před kterou pořád utíká. Nemůže tomu rozumět, lepší život a žádný jiný nepoznala. Stále a stále jen útěky. Přesto že dělnickou třídu má ráda a svou vlast miluje.

45.

Ochotníky musela Bára opustit, to už bylo moc. Drží se divadla, televizní hlasatelny a časopisu. Redakce začala vydávat ještě další časopis, literární prostor pro mladé autory, s romantickým názvem, „Máj“. Tam uplatňuje svoje drobné žánry - povídky, verše, i satirické střípky. Už se o ní v literárních kruzích ví.

Chybí řidičák. Auto je dávno snem, i jízda na motorce se hodí. Na bráchově pionýru už si to na chatě v terénu vyzkoušela. Zapsala se tedy do autoškoly. O motorech ještě něco ví z fyziky, teď se do toho může obout pořádně. Naučila se i přehodit kolo u auta, vyměnit duši na ráfku, vyčistit svíčky i karburátor. V téhle době za volantem moc žen nepotkáš. Muži v kurzu proto těm několika odvážným fandí. Kéž by pak i na silnici!

Hodiny jízdy jsou vždycky zážitek, instruktor je pěkný chlap, kterého neviděla jinak než se usmívat. Ochotně přizpůsobuje rozvrh jízd podle jejího přání. Slíbil ještě pár hodin navíc, ze sympatie.

Při první hodině navíc zas nešlo o nic jiného, než o to samé! Měl nejkrásnější velké modré oči a ona je přece volná… Takže další útěk. I když touha pomstít se za zradu občas dráždí.

V centru města z auta vystoupila. Do zkoušek je ještě daleko. xxx

54

V kalendáři zasvítil termín přijímacích zkoušek na univerzitu. Tady musí nasadit do boje všechny síly. Pane Bože, stůj při mně!

Zkouška proběhla v příjemné atmosféře. V komisi bylo jen málo lidí, pohoda.

V literatuře excelovala, směla se přiznat ke své lásce. Mohla vyprávět o kořenech české literatury stejně jako o autorech, jejichž díla vyrostla ze zdrojů lidového umění. Hodily se i všechny zkušenosti z národopisného souboru, znalost písní a tanců z regionu i zkušenosti z terénních výzkumů a sběrů.

Zkoušející s ní jednali jako s kolegyní. Škola pro ni vždycky znamenala spíš bič. Tady u přijímaček tu hradbu starých zkušeností mohla poprvé překročit.

A úspěšně.

Přesto je tu háček – po měsíci přišlo vyrozumění, že u zkoušek uspěla, ale jen pro možnost externího studia. Ze šedesáti uchazečů přijali jen dva, ona je jedním z nich…

Uvědomila si, že tato nabídka je pro ni dokonce reálnější, protože kdo by ji těch pět let živil?

Po rodičích to chtít nemůže.

Má tedy jedinou možnost – studovat při zaměstnání. Za peníze vlastní – ne dělnické.

Vedení redakce toto řešení přivítalo, protože všechno mohlo zůstat ve starých kolejích, a čtyři hodiny týdně studijního volna znamenají nanejvýš volnou každou druhou sobotu.

Pracovní povinnosti se tím nemění.

Takže naděje se stala realitou. Barbora Pavlíčková přece jen bude studovat!!!

Zvítězila!

46.

Do konce řidičského kurzu, který měl původně končit začátkem léta, chybí čtyři týdny.

Třída oněměla překvapením, když instruktor ohlásil, že kurz musí být dočasně přerušen. Na jak dlouho se neví. Svazarm, jemuž autoškola patří, má prý vážnou pohotovost.

Hrozí zbraně! Bára má najetu polovinu cvičných hodin autem a na motorce skoro nic.

Země prý je znovu ohrožena raketami ze Západu, ono se o tom ani nesmí moc mluvit. Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm) má teď jiné povinnosti než školení nových řidičů.

Kurzistům slibuje nejbližší možný termín na ukončení. Prozatím – pohov!

Divadlo hudby je v létě mimo provoz. Stejně tak redakci se blíží okurková sezona, a proto je třeba zabrat o něco víc, aby bylo dost materiálů na prázdninové dvojčíslo. Řidičské zkoušky odpadly, nástup na vysokou je až v říjnu, Divadlo hudby za pár dnů zavírá brány, redakce také ztichne, kolegové si domlouvají střídání na dovolených. Snad bude aspoň pár kšeftíků v televizi.

Zákonných čtrnáct dnů dovolené je pro Báru jako když přileješ oleje do ohně. Láska se rozbolí pod náporem léta. Lidé se těší na hory a na chaty, shánějí nové plavky, připravují batohy a pohorky, sluneční brýle. Léto je dychtivé po všem novém, po slunci, vzduchu a vodě, po lese i po túrách. Ladí se kytary, i ty, co na jaře stály za skříní, kontrolují se foťáky a kupují filmy. Jedné holce je ale hořko.

Tiše si brečí nad Wolkrovou Baladou o snu: „Po městě chodil smutný Jan / ze všech stran očima dobýván, / toužil a trpěl, a přece chtěl žít, / svět na vážkách spravedlivých vyvážit...“

55

xxx V redakci začal frmol už o dva, tři týdny dřív před koncem dovolených, k prvnímu září musí být nové číslo venku. Bára startuje na univerzitě, má za sebou první konzultaci. . Je to zásah Boží! V kádrových materiálech jistě přibylo i drbů z uliční stranické organizace. Žalovat může každý na každého, a „ocejchovaní“ k tomu přímo provokují.

Jednoho ze dvou mladistvých životních cílů už dosáhla! Přes všechna protivenství a podrazy. Sama! Bude muset víc vydělávat, aby měla na zvýšené výdaje s cestovným, knihami a skripty.

U příležitosti matčiných narozenin by se chtěla s vítězstvím pochlubit tátovi. Vždycky mu záleželo na titulech, proto dvě starší neteře dřív jako hodný strýček finančně podporoval.

Jenže sestřenice jsou starší o deset a sedm let, své tituly MUDr. a Ing. získaly v době, kdy té nejhorší politické perzekuci ve školství stačily ještě uniknout. Co když budoucí vysokoškolský titul má být Bářino výkupné, kterým by mohla u otce získat oprávnění nosit jeho jméno! Nebo satisfakce za to, že jí poskytl domov. Je to hořký nápad, protože až dosud nedokázala přijmout sdělení, že není jeho dcerou.

A tátou to ani nehnulo. Zájem projevil až ve chvíli, kdy došla řeč na ten titul. Zas na ni padl ten známý pocit nejasné a nesmazatelné viny. Jakoby zase něco pokazila. Ani teď není hodna otcova zájmu. Už tedy nemá vůbec nic, čím by mu mohla udělat radost. Jeho život je jedna velká křivda, kterou on přenáší na celou rodinu. Šest nebo sedm let žije už v invalidním důchodu, a to měl velké štěstí! Dva jeho bratři útoky doby nepřežili.

Tátovi se všecky životní plány zhroutily.

Doma je dusno jako vždy, táta je pořád zatrpklejší. Bolševici ho okradli o majetek i o práci i o zdraví. Zničili mu vztahy v rodině. Prý je na něho poštval v únoru 48 jeden z jeho kamarádů, sochař, který teď táhne s politickou elitou kraje. Jeho socha stojí dnes v centru města, blízko radnice. Dřív za něho táta platil útratu v barech a pomáhal mu shánět kšefty.

Když otce zavřeli a všecko mu vzali, kamarád se ani nezeptal, kdo bude živit jeho čtyři děti.

Ale i tak si dnes dcera z návštěvy u rodičů odnáší radost. Táta totiž souhlasí, aby si příležitostně odstěhovala svůj klavír, polopancéřové křídlo.

47.

Hlasatelská služba v televizi, konzultace na univerzitě a finiš v autoškole, to je před koncem roku nálož. V létě přerušený řidičský kurz kvůli aktuálnímu válečnému nebezpečí mohl být znovu otevřen a ukončen. Bára teď má řidičák na auto i na motorku, a co se týká sebevědomí, o kousek víc.

Píše, rediguje – ale ani to v této době není jednoduché. Oficiální cenzura, které se od roku 1953 říká „tiskový dozor“, ale je to pořád ta obyčejná přísná cenzura, nutí psavce i redaktory vyjadřovat se tak, aby materiál prošel schvalovacím procesem. Je nutné vědět, co se nesmí říkat, o kom se nesmí mluvit. A naopak, co šanci má. Musí se na to „chytře“. xxx

56

Všimla si toho muže, hned jak přistoupil do tramvaje. Elegantní, vysoký tmavovlasý asi třicátník, s houslemi v černém pouzdře. Mohl by to být hráč ze symfonického orchestru. Jen co nastoupil, hned se osmělil. „To mám štěstí! Srdečně vás zdravím!“ podává ruku jako by byli staří známí (i když ruku by první měla podat žena, že?) Shodli se na tom, že mají stejnou cestu a vystoupili na stejné zastávce. Rozhovor byl natolik příjemný, že neviděla důvod, proč by nepřijala pozvání na kávu v Domě kultury, kam měla sama namířeno.

V časnou odpolední dobu zde bývá prázdno. Pan houslista s divným jménem se očividně snaží slečně něco naléhavého sdělit. Je (nebo to hraje?) poněkud rozpačitý, ale stojí za ním silná vůle. „Nerad bych vás nějak vyděsil, vím, že nemohu naléhat ... Rád bych vám řekl něco, co se neříká jen tak. Také ne každému - vám ale věřím! Sám nevím proč.“ „Mám ráda tajemství, a nejsem zrádce.“ (Ale proč zrovna já, pane? Nebo soudruhu?) „Nevím, jak bych vám to... nevím, jestli mě pochopíte... Já totiž emigruju do Západního Německa, a byl bych moc rád, kdybyste jela se mnou!“ Vybuchl. „ Jak bych mohla – ani se neznáme ... ?!“ Vztáhl ruku přes stůl. „Jsem si jist, že byste nelitovala. Jsem si jist, že bychom byli spolu šťastni. Udělal bych pro vás všecko...!“ Bára strnula nečekaným zvratem v konverzaci. On chce zmizet na Západ. Cizí člověk jí vylévá své sympatie, a to by mělo stačit k tomu, aby s ním emigrovala! Aby se mu vydala na pospas! Na podvodníka nevypadá, (zablikalo červené světýlko!) ale co provokatér, udavač?!

Stb je jí stále v patách. Takže tohle je nejspíš rafinovaná provokace, jak ji dostat za mříže a zlikvidovat! „Moc vám přeju, pane Füstere, abyste našel své štěstí!“ A zvedla se k odchodu…

Hodně známých už se ztratilo na Západě. Mezi prvními její nejlepší kamarádka, Hanka Steinerová s rodiči. Otcův přítel, filatelista Černý. Několik lidí z literární branže. Také pár známých pěveckých osobností i nějaký dirigent. Hudebníci se ve světě nejlépe uchytí.

Bára na emigraci nikdy nepomyslela. Ani po křivdách, které prožívá od dětství na své vlastní kůži a na své rodině. Stále musí utíkat, ale ze své vlasti, kde se narodila a pro kterou chce i žít, utíkat nebude! Její osudy ponese s ní.

48.

V Divadle hudby úkolů přibývá, dr. Jehne ji stále víc zaměstnává.

Divadlo je pořád magnetem. Bára po něm touží jako květina po slunci. O divadelní rubriku v kulturním měsíčníku by nepřišla, a v literární činnosti nemá omezení.

Bářin odchod z redakce byl tak zvaným „rozhodnutím z vyšších zájmů“. Od února nastoupila v Divadle hudby vedle své externí speakrovské činnosti do funkce vedoucí programové přípravy.

57

Dramaturgickým počinem, kterým se podepsala na novém působišti, bylo založení divadla poezie. Vypsala konkurz a sestavila tým mladých recitátorů. Požádala o spolupráci několik literárních přátel, a od konce roku Divadlo hudby nabízí tři premiéry poezie ještě v běžící divadelní sezoně. Veřejnost tento počin přijala nadšeně. Na scéně Divadla hudby se objevuje poezie Viléma Závady, Petra Bezruče, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, ale také třeba Lope de Vegy.

Na univerzitě už ukončila dva semestry. Za svůj index se stydět nemusí. Jeden z profesorů chválil externisty, že chodí ke zkouškám lépe připraveni než denní studenti. Že mají mnohem větší přehled o literatuře a odborných tématech.

Jen se studijním volnem jsou potíže. S volnými dvěma sobotami v měsíci Leo nesouhlasí. Odvolává se na to, že s prací v Divadle hudby obor nesouvisí, a tedy ho její studium nezajímá. Najednou přestal být kamarád? Bára nechce provokovat, ale studia se nevzdá. Zvládne to i bez volna. xxx Zaklepání na dveře. Zpozorněla. Ticho. Po chvilce jemné cinknutí. Je druhý svátek vánoční, Bára žádnou návštěvu nečeká! Vstala od knížky a obrátila ji hřbetem nahoru. Asi sousedka, možná kvůli úklidu...

Než došla ke dveřím, znovu to drobné klepání, pár trylků všemi pěti. Známý zvuk vystupuje z hlubin času, připomíná něco, co už dávno neexistuje, co se dávno posunulo do světa snů a fantazie. Srdce se tím zvukem roztlouklo jako splašené kyvadlové hodiny. To nemůže být pravda!!!

Otevřela.

Za dveřmi stojí ten, co doteď v jejím srdci nezemřel! Není to absurdní? Vypadá sice o deset let starší, vlnité vlasy uhlazené, snad i tmavší, moc mu to nesluší. Výraz zraněného zvířete.

Na prahu klesl Báře k nohám a objal jí kolena. „Barunko! Barunko! Barunko moje!

Odpusť mi, prosím!“ Každý boj s láskou je předem prohraný, konstatoval před mnoha staletími Řek Héliodóros. Bára si uvědomuje, jak ji nohy zrazují. Jakoby jí někdo přehodil pytel přes hlavu, všecko se zdá tak nějak za plentou. Mozek odmítá myslet. Čas se zarazil mezi dveřmi. Nad hlavou visí mračno nevyslovených otázek a křičících výčitek. Mračnem se za stopou věčnosti začínají prodírat pramínky žhavé lávy.

Ustoupila, aby mohl vejít. Dirigent Krása znovu klekl dívce k nohám. Oči plné proseb a touhy. Dlouhé mlčení. V něm klade muž hlavu do dívčiných dlaní, které bezvládně leží v klíně.

Když se probudily, jemně mu hrábly do vlasů. Kam zmizely ty jeho ve slunci zlatavé pramínky? Čas rány nehojí, jak si mnozí myslí. Rána musí být vyčištěna, obvázána a zacelena, jinak je pravděpodobné, že se do ní dostane infekce…

Může milující muž na dva roky odejít bez vysvětlení...?

Lékaři oznámili, že Anna má nevyléčitelnou leukémii. Prognóza zněla rok, nejvýš dva roky života. Příbuzní nevymysleli nic lepšího, než přesvědčit Františka, aby odčinil to, že ji před lety opustil. Tlačili na morálku. A za těchto okolností se s ní musel oženit. Nemohl se ke smrtelně nemocné Anně otočit zády, když umírá! Fráňa to znovu konzultoval s lékaři.

58

Takže se k ní vrátil. Ze soucitu? Ze zbabělosti před lidmi? Bára se dávno přesvědčila, že František nemluví jen pravdu. Zbabělý byl před těmi dvěma lety i vůči ní. Jak to jde dohromady s láskou? „Proč jsi tenkrát neřekl ani slovo?! Proč mi vše vysvětluješ až teď?! Za dva roky?!!“ Mlčí.

Až po mnoha letech bude mít Barbora možnost o tom znovu přemýšlet. xxx Dva roky působil jako šéf opery v divadle na Slovensku, a za Annou dojížděl, prý jen občas. Chabá útěcha.

Těžko si poradit s balíkem, ve kterém se do jednoho chumlu zamotalo štěstí i bolest, radost i smutek, zrada i odpuštění. Prohra i naděje. On ale nezapomněl! Pořád o svou lásku stojí! Když z Bářina života zmizel, rozhodla se, že se nikdy neprovdá. Nedokázala jiného muže milovat.

Když umlčel i poslední NE, z jisker na spáleništi vyšlehly plameny. Až splynuly v jeden velký oheň. Na světě není nikdo jiný, kdo by dokázal s takovou silou a současně něhou zkrotit Bářinu nezkrotnost. Jenom on. „Tvému pohledu být milá, tepem prsou tvých se třást, zmlknout, abych hlas tvůj pila prvá, poslední má slast.“

(J.W.Goethe)

49.

Fráňa miluje jenom ji! Tvrdí, že s Annou se kvůli jejímu zdravotnímu stavu ani fyzicky milovat nemůže. Trvá na tom, že sňatek byl jen „divadlo“ ze soucitu, z povinnosti.

Mohlo by to tak být. Zdravý a soběstačný člověk musí ustoupit nešťastnému. Bára vlastně musí odpustit! Opravdová láska znamená snést ránu z jakékoliv ruky, třeba z té nejmilovanější. Štěstí se nepamatuje na minulost a nemyslí na zítřek.

Jenže v různých etapách života přemýšlíme různě. S mladou ženou je nezkušenost a nevinná naivita.

Celá se roztřásla, když si uvědomila, že její štěstí je závislé na smrti Anny. To je nechutné! Šílené! To ne!!! Musejí se znovu rozejít, do té doby, než bude František opravdově volný.

Všechno v životě se vykupuje utrpením, řekl Romain Rolland. Každé štěstí v přírodě je zbudováno na troskách. Láska je souboj - Bára jej zatím prohrává. Přijímá svou porážku kvůli nějakému vyššímu principu. Také kvůli soucitu. Je správné, aby nebojovala.

59

Radost a štěstí těchto pár dnů bylo tak pomíjivé! A nový rozchod! Nová bolest. Jen někde v dálce jiskřička naděje. Jak trapná! Přijmout realitu znamená opět se pokořit, vzdát se a čekat. Protože láska musí být čistá, aby mohla mít naději, že vydrží. Jen o takovou Barbora stojí.

Napsala Františkovi v tom smyslu dopis. „…tak, prosím, nejezdi, dokud nejsi volný!“ Přijel. „Nedokážu bez tebe žít! Vyhodíš mě?!“ „Už mě přestaň trápit! Vydržela jsem dost!“ Klečí jí u nohou a objímá. „No právě, tak se oba nebudeme trápit falešnou morálkou! Já jsem jen tvůj! Také jsem čekal. Ten sňatkový papír s Annou je jenom „divadelní kulisa“. „A čím bude pak ten náš?! Já nechci žádnou divadelní kulisu! Ale čestný a poctivý závazek!“ „My dva patříme k sobě! Nikdo a nic už nás nemůže rozdělit. Prosím…“ „Nemám právo, Anna žije.“ „Roztrhej, prosím, ty puritánské řetězy! Ona žije a už dávno nežije. Nech mluvit naši lásku. Život je tak krátký! Nechci a nemohu už bez tebe žít! Miluju tě! Navždycky! Slib našeho manželství dodržím, věř mi, prosím…!

Dívčí protesty se rozplývají … („Ano, zhřešila jsem!“ říká svědomí.)

50.

Anna za několik týdnů zemřela.

V létě František požádal Báru o ruku, s podmínkou. Z piety a jiných společenských důvodů je třeba legalizaci svazku o rok odložit.

Po pohřbu oznámil, že od nové sezony odchází z funkce šéfa opery a že odchází i z divadla v Banské Bystrici. Měl by na Slovensku pracovat jako metodik Krajského osvětového střediska.

Z šéfa opery metodikem?! Co se to stalo? Zase vadí komunistům?! Nechce o tom mluvit. Prý se nepohodl s vedením divadla. Vzpomněla si na jeho problémy v Ostravě. Dirigent by měl být laskavý a lidský. Měl by mít schopnost vytvořit vlídnou přátelskou atmosféru. Tak si ho ale nedokáže představit. Dirigovat – to ano! Jsou v tom i důvody umělecké? Že by se vše na Slovensku opakovalo?

František mlčí. Určitě je mu to trapné. Konečně, Bára miluje Fráňu, ne šéfa opery.

O Vánocích ho představila rodičům. S trémou. Je starší, vdovec, a ještě v průšvihu. Pro to poslední by otec mohl snad mít pochopení. A vdovství hodnotu člověka nesnižuje. Věk se dá obhájit, protože tátovi rodiče byli od sebe asi dvacet let, měli spolu deset dětí a měli hezké manželství.

Nápadník se snažil, ale u rodičů nezabodoval. Od prvního okamžiku stojí mezi nimi zeď.

60

Obnovený vztah se nelíbí ani Bářinu šéfovi. Má špatnou náladu, a vymýšlí příležitosti, jak do pana bývalého dirigenta píchnout. Ví snad něco o jeho problémech na Slovensku? Co když je v tom nějaký skandál? Leo neřekne slovo. xxx Přece jen svatba! Tak většinou končí pohádky a život začíná. Svatba nebude na Staroměstské radnici, to je další Bářin ústupek. Jenže současně nesplněný slib. Fráňa při obřadu nechce „žádné pitomé kecy“. Zařídil jej ne v Ostravě, kde by mohl vzbudit větší pozornost kulturní veřejnosti, ale v Havířově.

Osmdesátiletá Františkova maminka na svatbu nepřijede. Syn tedy svou další nevěstu přivezl domů, aby ji aspoň matce představil. „Ty si, Baruško, opravdu chceš vzít toho syčáka?! Rozmysli si to.“ Nad důrazem stařenčiných slov Bára trochu znejistěla. Má je brát jako legraci anebo to maminka myslí vážně? Snad to byl jen vtip – i Fráňa se tomu směje. Ženichova sestra Helena Báru přijala sympaticky, ale chladně. Její kamarádkou zůstává první Františkova manželka, Olga. Život jsou samé kotrmelce. xxx Barbora se dočkala a spojila život s člověkem, kterého miluje a kterému věří, že ji miluje také. Ublížil, ale láska přece „překrývá všechna přestoupení“, říká Bible. „Za trochu lásky šla bych světa kraj…“, souhlasí Bára s básníkem Vrchlickým.

Studuje a miluje – překážky porazila. Jako „méněcenný“ člověk v socialistickém státě si vydobyla přijetí na univerzitu, byť jen za své peníze. Získala svoji Lásku. Také složitě a navíc dost trpce, ale přece!

A konečně našla domov.

(Konec 1.dílu)

Několik poznámek k mým vzpomínkám: 1. Je to moje autobiografie, i když v „románové“ podobě (některá jména jsem změnila, ta autentická jsou v textu vyznačena kurzívou).

2. Můj otec, který je v těchto mých vzpomínkách hlavní osobou, je Jan KARLÍČEK, nar. 24.7.1910, zemřel v 71 letech. Pocházel z nebohaté zemědělské rodiny z Heršpic u Brna. Vyučil se obchodním příručím, otevřel si vlastní obchod smíšeným zbožím v Karviné, už před 2.sv.válkou založil v ČSR známou firmu

61

JAKAMO v Ostravě (výroba likérů, vín a ovocných šťáv). V únoru 1948 mu bolševičtí komunisté továrnu sebrali, z bytu rodině vykradli všechny cennější věci, včetně rodinných památek, známek a knih. Otce zavřeli. Několikrát byl ve vyšetřovacích vazbách. Rodinu se čtyřmi dětmi živil po Únoru jako dělník na Nové huti Klementa Gottwalda, pak z invalidního důchodu.

3. Starší otcův bratr Vlastislav KARLÍČEK žil v Brně, měl malý obchod s textilem a galanterií. Po Únoru 48 Byl obviněn ze špionáže a odsouzen na patnáct let do Leopoldova. Propuštěn po osmi letech krutého vězení, brzy zemřel.

4. Mladší otcův bratr Gustav KARLÍČEK (žil ve Zlíně a pak v Mikulúvce na Valašsku) vzhledem k rodinným okolnostem (aby mohl živit svoji rodinu) přijal práci havíře na ostravské šachtě.

5. Otec Jan KARLÍČEK byl do své smrti pod dohledem STB, veden jako „nepřátelská osoba“.

6. Já, Jaroslava Staňková, rozená KARLÍČKOVÁ, (nar. 13.2.1939,) jsem byla nejstarší ze čtyř jeho dětí. Od konce války jsem s rodinou prožívala osud druhořadých občanů republiky – „podlidí“, nepřátel st.zřízení. Mám v dostatečné paměti už události února 1948, bylo mi tehdy devět let. - (V seznamu osob spolupracujících v minulém režimu s Stb je osoba stejného jména jako je moje – ovšem s jiným datem narození! Jen shoda jmen! Prosím, vezměte na vědomí, v „seznamech“ se nejedná o mne!)

7. Jako „rodinnou kroniku“ jsem zachytila vzpomínky až do roku 1990 – bude-li zájem, mohu Vám je postupně dát k dispozici.

Jaroslava Staňková, Mgr. V Zahradách 2207 7.11.2013

438 01 ŽATEC

62

63

64

65