ČLOVĚK DOSTAL DO RUKY VOLANT, ABY SE V NOVÉ MAPĚ ZKUSIL VYZNAT.
Teoretik designu Benjamin Bratton mi řekl: „Některé technologie umožňují lidem cítit autonomii, nadvládu a kontrolu nad světem. (...) Vezměte samořídící auta. Lidé budou ztrátu schopnosti řídit brát jako ohrožení vlastní autonomie, vzdání se kontroly nad vlastním technologickým nástrojem.“ Století, které živilo představu auta jako základní podmínky osobní svobody, v nás tento vztah k automobilům pevně zabudovalo. Je to fascinující – každý den se miliardy z nás odevzdávají do rukou ocelových bohů, kteří mají ročně na svědomí víc úmrtí než války a vraždy dohromady. Stejně jako Prometheus přinesl lidem oheň, nechali jsme naše inženýry, aby nás, naši krajinu, naše města a naši společnost spoutali sítěmi vztahů, které jsme začali považovat takřka za přirozenou součást lidského těla. Několikatunovou, špinavou ropou poháněnou protézu, jejíž existence proměňuje okolí podél své dráhy. Vše pevné mizí přetvořené v motoresty, přejezdy, nájezdy, osmiproudé dálnice a billboardy s národními vlajkami jako poslední vzdech bojovníků o řidičskou pozornost. Volant má v takovém světě centrální úlohu. Je to v pravém slova smyslu interface, rozhraní mezi dvěma světy. Naše vstupenka do míst připravených pro co nejhladší pohyb našich automobilů. Jistě, je tu plyn, spojka, moderní řadicí páka (případně automatická převodovka). Ale je to volant, který se stal emblematickým symbolem čtyřkolového věku. Najdeme ho na obalech sportovních her. Zatímco ostatní části ovládacího mechanismu automobilu obsluhují pouze intenzity (rychlost), je to volant,
136