Reprodukční spravedlnost a dostupnost interrupcí v ČR

Reprodukční spravedlnost a dostupnost interrupcí v ČR

Obsah: 1. Úvod

2. Metodologie

2.1. Kvantitativní metoda: průzkum

2.2. Kvalitativní metoda: shromažďování výpovědí

3. Právní regulace interrupcí a historická perspektiva

3.1. Současná legislativa

3.2. Historický vývoj

3.3. Dostupné metody interrupce

4. Výsledky a analýza

4.1. Dostupnost pro cizinky*ce z EU

4.2. Analýza cen

4.3. Přístup k farmakologické interrupci

5. Výpovědi/příběhy osob, které podstoupily interrupci

5.2. Osobní zkušenosti

5.3. Komentář

6. Závěr a doporučení

1. Úvod

Tato zpráva představuje výsledky průzkumu o přístupu k interrupcím na přání v České republice v roce 2023, který provedla neformální aktivistická skupina ASAP (Abortion Support Alliance Prague).

Naše zpráva vznikla kvůli nedostatku veřejně dostupných informací k současnému stavu v oblasti přístupu k interrupcím v České republice. Na rozdíl od jiných zemí zde neexistují žádné instituce, které by monitorovaly reprodukční práva. Federa v Polsku, Centrul Filia v Rumunsku nebo Možnost’ vol’by na Slovensku – to je jen několik z mnoha zahraničních organizací, jež hrají důležitou roli v budování místních pro-choice hnutí. Právě nedostatečná institucionální podpora reprodukčních práv v Česku byla jedním z důvodů vzniku neformálního kolektivu ASAP, který se kromě výzkumu zaměřuje také na organizaci debat o reprodukční spravedlnosti.

ASAP je skupinou aktivistek*ů, které*ří se potkaly*i v kolektivu Ciocia Czesia, jež pomáhá osobám z Polska s přístupem k legálním a bezpečným interrupcím v České republice. Po téměř 3 letech práce v oboru interrupcí dobře známe praktické stránky reprodukčního zdraví v ČR a jsme si vědomy*i slabin a zásadních problémů, které vychází nejen ze samotného českého zákona, ale také ze zvyklostí a přístupu nemocnic. Protože naše zpráva vznikla bez jakéhokoli rozpočtu, využívaly*i jsme pouze metody a nástroje nevyžadující finanční investici a výzkum byl prováděn na zcela dobrovolnické bázi.

V naší práci se odvoláváme na dva pojmy: reprodukční spravedlnost a dostupnost. Ty problematizují zdánlivou možnost svobodné volby ukončit těhotenství. Přestože interrupce jsou v České republice pro většinu lidí legální, ne všichni k ní mají snadný přístup. Je těžké mluvit o volbě, když přerušení těhotenství stojí téměř 30 % minimální mzdy nebo pokud se zdravotní personál snaží ovlivňovat rozhodnutí osoby, která chce interrupci podstoupit.

SisterSong, organizace, jež vznikla na jihu USA, definuje reprodukční spravedlnost jako „lidské právo zachovat si osobní a tělesnou autonomii, mít děti, nemít děti a vychovávat děti, které máme, v bezpečných a udržitelných komunitách“. Toto hnutí se od svých počátků snaží bojovat s faktem, že problém s přístupem k interrupcím je intersekcionální a nerovnost vzniká i v případě, kdy lidé žijí ve stejné zemi a řídí se stejnými zákony.

Jádrem konceptu reprodukční spravedlnosti je tak nejen legálnost interrupcí, ale také jejich dostupnost a cenová dosažitelnost pro všechny, čímž tato myšlenka překračuje model „volby”, který často vylučuje marginalizované komunity. V kontextu České republiky jsou to obzvláště osoby bez trvalého pobytu v ČR, lidé s nízkými příjmy a lidé s postižením.

2. Metodologie

Data použitá v našem výzkumu jsme shromažd’ovaly*i od ledna do května 2023 a užily*i jsme při tom kvantitativní i kvalitativní metody.

2.1. Kvantitativní metoda: průzkum

V době od ledna do dubna 2023 jsme oslovily*i 78 gynekologických oddělení státních nemocnic České republiky ze všech krajů. Hlavním komunikačním prostředkem, který jsme používaly*i, byl e-mail, který jsme posílaly*i bud’ přímo primářkám*ům gynekologických oddělení, nebo jinému personálu – podle toho, jaká e-mailová adresa byla uvedena na webových stránkách daného zdravotnického zařízení. Pokud jsme na e-mail i po upomínce nedostaly*i do 2 týdnů odpověd’, skontaktovaly*i jsme se s nemocnicí telefonicky.

Abychom získaly*i stejné informace jako osoba v nechtěném těhotenství, záměrně jsme se nepředstavovaly*i jako členky*i nějaké organizace ani jsme nezmiňovaly*i, že provádíme průzkum. Položily*i jsme řadu otázek o postupu a pokaždé se držely*i stejného scénáře – obracíme se na nemocnici, abychom získaly*i informace pro kamarádku, těhotnou cizinku, která žije v Polsku a je přibližně v 6. až 7. týdnu těhotenství, přičemž v posledních 6 měsících nepodstoupila interrupci ani císařský řez. Zmínka o časném těhotenství nám umožnila zjistit ceny obou dostupných metod: farmakologické a chirurgické.

Ptaly*i jsme se na následující:

• Jaké metody interrupce jsou dostupné?

• Do kterého týdne se každá z nich provádí?

• Jaké jsou ceny obou metod?

• Provádí nemocnice interrupce u cizinek z EU bez trvalého pobytu v České republice?

2.2. Kvalitativní metoda: shromažďování výpovědí

Od března 2023 sbíráme anonymní příběhy osob, které se někdy setkaly s překážkami v přístupu k interrupcím v České republice. Náš anonymní online dotazník jsme rozeslaly*i do feministicky orientovaných organizací, neziskových organizací a iniciativ, abychom oslovily*i co nejvíce lidí. Dotazník je doplněn krátkým textem o našem výzkumu a informací, jak budou příběhy využity. Shromažd’ování těchto příběhů nám pomohlo porozumět problémům, které lze z kvantitativního výzkumu jen těžko vyčíst – problémům, které vycházejí z nerovného vztahu mezi lékařkou*em a pacientkou*em a ze stigmatizace interrupcí, jež úzce souvisí s očekáváními a stereotypy okolo genderových rolí ve vztahu k mateřství.

3. Právní regulace interrupcí a

historická perspektiva

3.1. Současná legislativa

Přerušení těhotenství v České republice reguluje zákon č. 66/1986 Sb. zákon České národní rady o umělém přerušení těhotenství, doplněný o Vyhlášku ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb.Ten vstoupil v platnost roku 1986 a od té doby zůstává legislativní úprava umělého přerušení těhotenství v ČR beze změny. Interrupce může být provedena na žádost ženy bez udání důvodu do 12. týdne těhotenství (termín se vypočítává od prvního dne poslední menstruace), ze zdravotních důvodů pak do 24. týdne. Přerušení těhotenství do 12. týdne na vlastní žádost ženy je zpoplatněno, jeho cenu stanoví zdravotnické zařízení (§ 3. Vyhláška MZ č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za úhradu). Interrupce ze zdravotních důvodů je hrazena z veřejného pojištění.

Zákon rovněž reguluje přerušení těhotenství cizinkám: § 10:

Umělé přerušení těhotenství podle § 4 se neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně. Tento paragraf je dále specifikován ve zmíněné vyhlášce: Za přechodný pobyt se nepovažuje pobyt cizinek, které pracují v orgánech a organizacích se sídlem v České socialistické republice, popřípadě členek rodin pracovníků těchto orgánů a organizací, pobyt studujících a jiných cizinek, které mají povolení k pobytu pro cizince podle zvláštních předpisů, popřípadě mezistátních dohod.

3.2. Historický vývoj

Interrupce z jiných než zdravotních důvodů byla v Československu legalizována poprvé v roce 1957 (zákon č. 68/1957 Sb.). Tento zákon je třeba vnímat v kontextu politické situace doby, kdy vznikal. Oproti západním státům nebyla legalizace výsledkem snah feministických hnutí, ale následovala podobné zákony v ostatních zemích východního bloku.1 Debata, která přijetí zákona předcházela, se soustředila především na socioekonomický aspekt (možnost ovlivnit velikost rodiny v nepříznivé poválečné době), nedostupnost antikoncepce a snahu omezit ilegálně vykonávané interrupce a jejich negativní zdravotní následky. Tomu poté odpovídaly i zákonem stanovené podmínky pro provedení zákroku. Interrupce musela být schválena komisí (ustavovanou Okresním národním výborem a složenou ze zdravotnických odborníků, stranických činitelů či

zástupců veřejnosti) a provedena ve zdravotnickém zařízení. Jako oprávněné důvody k provedení interrupce uznával zákon vedle těch zdravotních i „jiné závažné důvody“, mezi něž patřilo těhotenství vzniklé v důsledku znásilnění či stáří ženy nad 40 let, ale také socioekonomická situace či prokazatelné problémy v manželství.2

Na začátku osmdesátých let se téma interrupcí vrátilo do veřejné debaty, a to především kvůli problematickým interrupčním komisím. Ty na jedné straně kritizovaly samotné ženy, kterým přišlo nedůstojné svěřovat se cizím osobám s tak intimními zaležitostmi, jako je nechtěné těhotenství. Diskuse se ovšem točila především kolem dvou jiných aspektů, jež sehrály v celém procesu klíčovou roli. Zaprvé byla v té době zavedena nová, bezpečnější metoda tzv. miniinterrupce, jejíž výkon byl ovšem omezený do 8. týdne těhotenství. Nutnost schválení žádosti interrupční komisí celý proces protahovalo, a často ve výsledku znemožnilo miniinterrupci uskutečnit, protože byla mezitím překročena kritická hranice 8 týdnů. Z toho důvodu se odborná veřejnost začala zasazovat o jejich zrušení. Druhým důležitým momentem, který zásadně ovlivnil smýšlení o interrupcích, byla publikace psychologické studie o nechtěných dětech3, jež zkoumala psychiku dětí narozených matkám, jimž byla interrupce komisí zamítnuta.4 Tyto dvě události vedly v roce 1986 k přijetí nové podoby zákona, který zrušil interrupční komise a který v nezměněné podobě platí dodnes.

3.3. Dostupné metody interrupce

Historicky se přerušení těhotenství provádělo kyretáží. Tuto metodu postupně nahradila šetrnější a bezpečnější vakuumaspirace, tedy odsátí plodového vejce z děložní dutiny. V současnosti se v České republice interrupce provádí bud’ operativně vakuumaspirací (do 8. týdne těhotenství se tato metoda nazývá miniinterrupcí, protože se jedná o méně náročný zákrok), nebo farmakologicky podáním léků obsahujících mifepriston a misoprostol.

2 Více o výsledcích výzkumu a jeho dopadu na veřejné mínění viz Dudová (2012), op. cit.

Viz Matějček, Z.; Dytrych, Z.; Schüller, V. (1976): Pražská studie o dětech z nechtěného těhotenství. Psychológia a patopsychológia dieťata 11 (2): 99–112. 4 Více o výsledcích výzkumu a jeho dopadu na veřejné mínění viz Dudová (2012), op. cit.

4. Výsledky a analýza

4.1. Dostupnost pro cizinky*ce z EU

První otázkou, kterou se náš výzkum zabýval, bylo poskytování interrupcí osobám s občanstvím členských států Evropské unie. Zákon z roku 1986, v němž se hovoří o cizinkách, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně, svádí k interpretaci, že nárok na poskytnutí této zdravotní služby mají jedině osoby s povolením k trvalému pobytu. Dále se ovšem v zákoně specifikuje, že za přechodný se nepovažuje pobyt osob, které mají povolení k pobytu pro cizince podle zvláštních předpisů, popřípadě mezistátních dohod. Spory o to, jestli je možné za takovou mezistátní dohodu považovat Evropskou unii (která v době vzniku zákona ještě neexistovala), zakládají na nejasné interpretaci a odlišném přístupu k poskytování interrupcí osobám pocházejícím z EU v jednotlivých zdravotnických zařízeních.

Na stranu kladného výkladu se postavilo Ministerstvo zdravotnictví, které vydalo v letech 2016 a 2021 stanoviska potvrzující nárok občanek*ů EU na podstoupení interrupce v ČR:

Chtěli bychom všechny znovu ujistit, že Ministerstvo zdravotnictví zastává i nadále stanovisko z roku 2016. V něm publikované klíčové závěry lze shrnout následovně:

Zákaz provedení umělého přerušení těhotenství se nevztahuje na cizinky, které mají povolení k pobytu na území České republiky podle některé z mezistátních dohod.

Takovou mezistátní dohodou je i Smlouva o fungování Evropské unie (dříve Smlouva o založení Evropského společenství). Z jejího čl. 21 odst. 1 pak vyplývá jasné povolení pro občany Evropské unie pobývat na území České republiky (viz slova „Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení“).

Takový výklad je též v souladu s čl. 4 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči, ve kterém se uvádí: „Na pacienty z jiných členských států se vztahuje zásada zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti.“

Jasným závěrem pak je, že občanky Evropské unie mohou legálně v České republice podstoupit umělé přerušení těhotenství. A to i v případě, že by do naší země přicestovaly pouze za tímto účelem a strávily tu jen několik málo dnů.5 [zvýraznění ASAP]

Podobně se vyjádřil už v roce 2013 ombudsman:

Ustanovení zákona, které omezuje provedení umělého přerušení těhotenství jakožto lékařského operativního zákroku podle toho, zda cizinka pobývá na území ČR pouze přechodně, či nikoli, porušuje primární právo EU (čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské Unie), neboť zakládá diskriminaci z důvodu státní příslušnosti.6

Opačný názor ovšem zastává Česká lékařská komora. Mgr. Bc. Miloš Máca z právní kanceláře ČLK komentoval stanovisko ministerstva z roku 2016 následovně:

V daném případě jde jen o nezávazný názor náměstka MZ ČR, ale s ohledem na reálné nebezpečí trestního stíhání vyplývající z neoprávněného ukončení těhotenství bychom se jím v praxi rozhodně neřídili. (...) Výklad, že vedle sebe může být platné a účinné znění českého zákona a směrnice EU a přednost má směrnice EU, proto je třeba zákon ignorovat, je skutečně podivný. Stanovisko náměstka MZ není navíc v praxi relevantní, není oprávněn k výkladu zákonů, příslušné k výkladům právních předpisů jsou u nás soudy. (...) Pořád tedy platí, že lze umělé přerušení těhotenství na žádost pacientky provést jen těm cizinkám, které mají v ČR úředně veden trvalý pobyt. A to i v případě, že cizinka je státní příslušnicí některé ze zemí EU. „I nadále tedy lékařům velmi doporučujeme držet se opatrnosti jako dosud a jednoznačně je varujeme, aby se v rámci své právní ochrany v této velmi citlivé oblasti do umělého přerušení těhotenství cizince nepouštěli“. 7 [zvýraznění ASAP]

Na toto vyjádření ovšem v roce 2021 znovu zareagoval ombudsman doporučením adresovaným přímo ČLK, v němž jasně zdůraznil, že zdravotnickému personálu za vykonání interrupce osobám z EU žádné trestní stíhání nehrozí:

Shrnuto, ze zákona o umělém přerušení těhotenství a jeho prováděcí vyhlášky, jakož i z příslušných pravidel práva Evropské unie plyne, že interrupci je možné legálně v Česku provést jak cizinkám, které jsou občankami Evropské unie bez ohledu na to, jestli jsou zde usazené (tedy je nerozhodné, zda mají trvalý či přechodný pobyt, popřípadě jsou v Česku jen krátkodobě), tak občankám třetích států, mají-li v Česku nějaké pobytové oprávnění.

Závěrem si dovoluji vyjádřit následující úvahu k otázce možného postihu v trestním řízení pro zdravotnické pracovníky, kteří by provedli interrupci v souladu se závěrem Ministerstva zdravotnictví. V situaci, kdy připustíme, že existuje více možných výkladů zákona o umělém přerušení těhotenství a zdravotničtí pracovníci by se řídili jedním z nich, který navíc oficiálně podpořilo Ministerstvo zdravotnictví jako gestor právní úpravy, považuji vedení trestního řízení pro trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství za vysoce nepravděpodobné. Případné odsouzení by v takové situaci bylo v rozporu se základní zásadou trestního práva, podle které není možné za trestný čin považovat skutek, který není zákonem jednoznačně

zakázán (nullum crimen sine lege certa). Domnívám se proto, že argument hrozícím trestním řízením, který zazněl v odpovědi na dotaz v časopise Tempus Medicorum, je nepřípadný.8

Nepřehlednost legislativní situace potvrdil náš výzkum. Zdravotnická zařízení jsme oslovovaly*i telefonicky nebo e-mailem a představovaly*i jsme se jako osoba s občanstvím EU, která interrupci potřebuje nebo ji poptává pro blízkou osobu.

Na dotaz, zda provedou interrupci cizince z EU bez trvalého pobytu v ČR, zareagovalo ze

78 oslovených zdravotnických zařízení 47 % kladně a 41 % záporně, zbylých 12 % zařízení nám nedokázalo dát jednoznačnou odpověd’. V několika případech nás osoba na recepci odkázala na primářku*e nebo právničku*íka nemocnice. V jedné z nemocnic jsme nejdříve získaly*i informaci, že je potřeba doložit, že zde dotyčná osoba minimálně 6 měsíců pobývá či pracuje, avšak když jsme následně oslovily*i primáře, sám se vyjádřil

k věci kladně (bez nutnosti dokládat pobyt). Odmítavé odpovědi většina zařízení odůvodňovala platným zákonem, případně jeho nejasným výkladem:

Provedení interrupce u občanek jiného členského státu EU je za stávající právní situace sporné. (…) Na základě výše uvedeného, provedení interrupčního zákroku pro ženu, která není občankou ČR (z EU, z Polska) a nebydlí v ČR, nepovažujeme na našem oddělení za vhodné.

V jedné z nemocnic nám bylo řečeno, že podle zákona zákrok vykonat nemůžou, ale doporučili obrátit se na soukromou kliniku. O nedostatečné informovanosti zdravotnického personálu může svědčit i odpověd’ z další nemocnice (ze zákona je možné vykonat interrupci u ženy mimo ČR jen v případě, že je to v zemi jejího občanství povoleno) nebo situace, kdy ani primář nebyl schopen zaujmout k problému jednoznačné stanovisko.

4.2. Analýza cen

V rámci výzkumu jsme zjišťovaly*i také cenovou dostupnost interrupce v České republice. Cena zákroku se liší podle použité metody (farmakologická vs. chirurgická vakuumaspirací) a stáří těhotenství (do 8. týdne tzv. miniinterrupce).

Dle získaných údajů je průměrná cena za miniinterrupci 3 913 Kč, za interrupci po 8. týdnu 4 755 Kč a za farmakologickou interrupci 4 079 Kč.

Nejnižší průměrné ceny jsou v Královéhradeckém kraji (miniinterrupce 2 820 Kč, interrupce po 8. týdnu 3 620 Kč, farmakologická metoda 3 680 Kč), nejvyšší v Jihomoravském kraji (mininterrupce 5 760 Kč, interrupce po 8. týdnu 5 860 Kč, farmakologická metoda 5 220 Kč), kde ovšem průměr výrazně navyšovaly dvě zdravotnická zařízení, v nichž cena za interrupci překračovala 8 000 Kč. Vyšší než celostátní průměr byly také ceny v Pardubickém kraji (miinterrupce 5 250 Kč, interrupce po 8. týdnu 7 675 Kč, farmakologická metoda 3 500 Kč), který byl zároveň jediným, kde byly ceny za farmakologickou metodu nižší než za miniinterrupci a stejné pro všechny oslovené nemocnice.

Tyto průměrné ceny jsme srovnaly*i s hrubou minimální a průměrnou mzdou pro rok 2023.9 Cena za interrupci po 8. týdnu těhotenství stanoví až 27,49 % minimální mzdy (22,62 % v případě miniinterrupce a 23,58 % v případě farmakologické metody). Může se tedy jednat o velice zásadní zásah do příjmu osoby, která interrupci potřebuje. V České republice zároveň neexistuje organizace, na kterou by bylo možné se obrátit ohledně finanční pomoci. Pro srovnání v Německu (kde interrupce na vlastní žádost také není hrazena z veřejného zdravotního pojištění) existuje možnost proplacení nákladů na zákrok pojišťovnou v případě, že má osoba nízké příjmy.10 V některých státech je interrupce dokonce celkově hrazená z veřejného pojištění (např. ve Velké Británii11 nebo ve Španělsku12), v řadě zemí EU existují také různé organizace z neziskového sektoru, které osoby, jež potřebují interrupci, finančně podporují, například Abortion Network Support Network.13

9 Viz: https://www.daneprolidi.cz/aktualita/minimalni-a-prumerna-mzda-v-zdp-2023-ak.htm

10 Viz: https://www.profamilia.de/en/topics/abortion

11 Viz: https://www.nhs.uk/conditions/abortion/

12 Viz: https://quieroabortar.org/como-abortar/

13 Viz: https://www.asn.org.uk/get-help/

4.3. Přístup k farmakologické interrupci

Další otázkou, na kterou jsme se v rámci výzkumu zaměřily*i, je dostupnost farmakologické interrupce. V České republice je dostupná od roku 2013, kdy byly registrovány tři přípravky: Mispregnol (účinná látka misoprostol), Mifegyne (účinná látka mifepriston) a Medabon (účinné látky mifepriston, misoprostol).14 Použití léků Mispregnol a Mifegyne bylo schválené k interrupci do 49. dne (7. týdne) těhotenství a léku Medabon do 63. dne (9. týdne). V současné době jsou na trhu dostupné jen Mispregnol a Mifegyne, což omezuje provedení farmakologické interrupce do 7. týdne. Jedná se o léky na lékařský předpis, které mohou být vydané jen personálem zdravotnického zařízení poskytujícího zdravotní služby formou lůžkové péče. To v praxi znamená, že výdej léčiv je omezený na oddělení gynekologie a porodnictví v nemocnicích. Pacient*ka musí do nemocnice dorazit dvakrát, nejdříve pro podání léku obsahujícího mifepriston, následně po 36 až 48 hodinách pro podání misoprostolu.

Z našeho výzkumu vyplývá, že cena farmakologické interrupce je ve většině nemocnic vyšší než cena za miniinterrupci (která je dostupná do 8. týdne těhotenství, tedy podobně jako farmakologický potrat): ze 78 oslovených zařízení byla jen v 5 případech cena nižší a ve 14 případech stejná. Na dotaz o maximální stáří těhotenství pro podání léků většina nemocnic uvedla v souladu s doporučením SÚKL 7. týden, ve čtyřech zařízeních farmakologickou interrupci provádí do 8. týdne a ve dvou až do 9. týdne. Jen čtyři z oslovených nemocnic farmakologické přerušení těhotenství neprovádějí vůbec.

Přestože většina zdravotnických zařízení tuto metodu nabízí, identifikovaly*i jsme tři hlavní překážky v její dostupnosti: 1) omezení většinou do 49. dne těhotenství, 2) výdej v nemocnicích a s tím spojenou nutnost dvou návštěv zařízení a 3) cenové znevýhodnění oproti jiné metodě dostupné v této fázi těhotenství. Statistiky Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) z posledních let ukazují, že je miniinterupce oproti farmakologické metodě výrazně preferována.15

Farmakologická interrupce je Světovou zdravotnickou organizací považována za bezpečnou metodu přerušení těhotenství do 12. týdne. Jedním z doporučení WHO, dle nejnovějších pokynů z roku 2022, je telemedicína jako poskytnutí lékařské potratové péče (doporučení 48) a samostatné provádění interrupcí (doporučení 50). Tyto dva zmíněné postupy mají velký vliv na rozšíření možností přístupu k interrupcím. V některých evropských státech je farmakologická metoda dostupná bez nutnosti návštěvy zdravotnického zařízení. Ve Velké Británii je to možné do 10. týdne těhotenství: po telefonické konzultaci pacientka do 3 pracovních dnů obdrží z lékárny zásilku s léky obsahujícími mifepriston a misoprostol a také léky proti bolesti.16 Podobný postup existuje také v Irsku: zde je možné

14 Viz: https://www.sukl.cz/sukl/sukl-zaregistroval-pripravky-urcene-k-umelemu-ukonceni

15 Viz: https://www2.hse.ie/conditions/abortion/methods/medical/

16 Viz: https://www.bpas.org/abortion-care/abortion-treatments/the-abortion-pill/remote-treatment

podstoupit doma farmakologickou interrupci do konce 9. týdne (poté je nutné první dávku přijmout pod dohledem ve zdravotnickém zařízení). Jiné státy, například Španělsko17 či Moldavsko18 (v obou je metoda dostupná do 9. týdne), vyžadují návštěvu zdravotnického zařízení jedině pro první dávku. WHO také uznává, že ukončení těhotenství mimo zdravotnické zařízení (například doma) je nejen bezpečné a efektivní, ale také posilující. Vynechání či omezení nutnosti návštěvy nemocnice či kliniky výrazně zvyšuje dostupnost farmakologické metody.

5. Příběhy osob, které podstoupily interrupci

5.1. Úvod

Vedle výzkumu týkajícího se dostupnosti interrupce z hlediska cen či země původu jsme se zaměřily*i také na zkušenosti osob, které v České republice zákrok podstoupily nebo se o jeho podstoupení snažily. Soustředily*i jsme se především na problematické body a bariéry, s nimiž se osoby setkávaly.

Grafiku s textem v českém a anglickém znění, jsme sdílely*i na sociálních sítích ASAP a prostřednictvím dalších spřízněných feministických organizací a iniciativ v České republice.

Grafiku doprovázely následující doplňující otázky:

Zažily*i jste nerovný přístup v otázce reprodukčních práv ve vztahu k Vám či jiné osobě? Setkaly*i jste se s nátlakem, zpochybňováním či jinými formami manipulativního chování? Slyšely*i jste o odmítnutí lékařské pomoci a poskytnutí interrupce ve Vašem okolí? Budeme moc rády*i, když s námi podobné zážitky budete sdílet. Bude to pro nás cenným zdrojem informací a přispěje k našemu výzkumu o přístupu k interrupcím v ČR, na kterém v současné době pracujeme. Ukáže nám také nejpalčivější problémy a pomůže nám naplánovat naše budoucí aktivity. My je samozřejmě budeme vyhodnocovat zcela anonymně a pokusíme se k nim přistupovat co možná nejcitlivěji.

Svědectví, jež jsme v průběhu našeho dotazování získaly*i, představují samozřejmě jen malý výsek obecné zkušenosti s interrupcemi v České republice. Přesto si myslíme, že problémy, které jsme na základě těchto svědectví identifikovaly*i, nejde přehlížet.

5.2. Osobní zkušenosti

Od března do června 2023 se k nám dostalo 18 osobních příběhů, na základě kterých jsme identifikovaly*i několik opakujících se problémů: stigmatizující komentáře a shaming, psychický nátlak, osočování z nezodpovědnosti, moralizování, nevyhovující podmínky v nemocnici, neochota lékařského personálu a odmítnutí pomoci, neprofesionální přístup, projektování vlastních názorů do poskytování lékařské péče a udílení nevyžádaných rad a informací. Vzhledem k formulaci otázky jsme v odpovědích nezaznamenaly*i téma finanční (ne)dostupnosti interrupce.

Níže uvádíme konkrétní příklady z jednotlivých příběhů, ilustrující výše zmíněné problémy [zvýraznění v jednotlivých příkladech ASAP].

a. stigmatizující komentáře / shaming

Stigmatizující komentáře, s nimiž se osoby setkávaly, se týkaly bud’ samotného rozhodnutí o interrupci, nebo poznámek o sexuálním životě. V případě stigmatizace samotné interrupce se tento problém pojil často s projektováním vlastních názorů lékařek*ů do poskytování zdravotní péče nebo s moralizováním či obviňováním z nezodpovědného chování (viz další body b) a c)).

Příklady:

Volala jsem ihned na svou gynekologii, že to bohužel nechci. Upřímně, nejsem sama se sebou vyrovnaná, natož mít vedle sebe malého tvorečka. Na gyndě jsem dostala ve svých 30 letech neskutečnou čočku, že jedině antikoncepce mě spasí, žádný kondom, jedině antikoncepce, a že je víceméně hrozné, co se chystám udělat. Že některé ženy na tuhle chvíli čekají roky.

Bylo mi fyzicky i psychicky velmi zle, lékař se ke mně choval arogantně a povýšeně, vyptával se mě na můj sexuální život a řekl, že bez různých kontrol to nepůjde, musela jsem souhlasit, nebyla jsem ve stavu, kdy bych obíhala lékaře a chtěla čekat, než mne někdo, kdo by mi lépe vyhovoval, vezme, měla jsem nulovou zkušenost.

b. projektování vlastních názorů do poskytování lékařské péče

Tento problém se v osobních příbězích objevoval nejčastěji, a to ze strany lékařek*ů během gynekologické prohlídky, na níž dotyčné osoby šly za účelem získání žádanky na zákrok. Často se objevovala argumentace, že mnoho žen se dlouhodobě snaží otěhotnět a dotyčná osoba se jen tak rozhodne těhotenství přerušit. Gynekoložky*gové se netajily*i svými protipotratovými názory a snažily*i se osobám jejich rozhodnutí rozmluvit.

Příklady:

Bylo mi řečeno, že jsem mladá, což je ideální pro těhotenství, a celkově se netajila tím, že nesouhlasí, pustila mi srdeční ozvy plodu.

Reakce gynekoložky byla naprosto nelidská, nemorální a neprofesionální. Sama od sebe mi začala vykládat a asi mě i děsit, že k ní chodí plno žen, které chtějí dítě, ale nemohou otěhotnět. Že to je ten problém a já jsem tu a dělám opačnou věc. Bylo to naprosto nechutné, necitlivé a k ničemu.

Ano, mě konkrétně gynekolog přesvědčoval, ať nejdu, že věk mám ideální na to mít dítě, že to tělo si to řeklo samo, že jsem v nejvíce plodném věku.

Nakonec mne přesvědčoval, jestli si to nechci nechat, a musela jsem vysvětlovat důvody, proč si to nepřeji a proč to opravdu není vhodné a že se svým současným životem jsem spokojená tak, jak dosud byl. (...) Komunikace byla strašná, takže ve své složce mám po jediném rozhovoru s ním naprosto chybné informace, stále mne jen poučoval

Přišla jsem si pro podporu pro své rozhodnutí a odcházela jsem dost zničená. Poté, co se mě moje gynekoložka snažila přesvědčit, ať si dítě nechám, pak ať ho teda dám k adopci, že to je opravdu hrdinský čin, který se podceňuje, mi nakonec papíry nedobrovolně vydala.

c.

osočování z nezodpovědnosti

/ nemístné moralizování

Zdrojem tohoto problému je představa, že osoba, která chce podstoupit interrupci, se ve svém sexuálním životě chová „nezodpovědně“– jedná se tedy zároveň o stigmatizaci sexuálního chování. Osoby se setkávaly především s dotazy, zda se vůbec při sexu chránily, nebo s poznámkami, že nezvolily správný druh antikoncepce. Viditelné je zde upřednostňování ze strany gynekoložek*gů především hormonální antikoncepce.

Přiklady:

(...) ale dostala jsem pár stigmatizujících komentářů, jak u doktora v nemocnici („pro můj vlastní morální klid, opravdu to chcete udělat?”), tak u gynekoložky (shaming za to, že jsem nechtěla dál používat tělísko, jelikož jsem přes něj otěhotněla – prý jsem nezodpovědná).

(...) na gyndě jsem dostala ve svých 30 letech neskutečnou čočku, že jedině [hormonální] antikoncepce mě spasí, žádný kondom, jedině antikoncepce.

Zažila jsem 2x UPT, jednou z genetických důvodů, kdy byli všichni ohleduplní. Podruhé miniinterrupce z vlastního rozhodnutí. Schválně jsem šla na soukromou kliniku, abych se vyhnula nepříjemnému chování, ale ani to nepomohlo. Jako by nikdo nebral v potaz, že je ta situace hrozná, že mě to rozhodnutí bolí, že k tomu embryu mám cit. K mému pláči

přistupovaly sestry i lékařky ve stylu „no na to jste měla myslet dří“. Jako bych tam přišla proto, že jsem se na večírku náhodně vyspala s prvním chlapem a vědomě se vykašlala na ochranu.

Řekla mi, že je ostuda jít ve 28 letech na interrupci, že bych v tomto věku měla vědět, jak to při souloži chodí a jaká jsou rizika. Zeptala se mě, zda vím, jak se antikoncepce používá naopak mě vůbec neinformovala o tom, co mám dělat po zákroku.

Já osobně zkušenost nemám, ale předávám kamarádčinu zkušenost… v 15 letech otěhotněla a po dlouhé diskuzi se doma dohodli na interrupci. Gynekoložka měla nepříčetné poznámky typu „v 15 těhotná, no to je hrozný, ti dnešní mladí, udělají si dítě a honem ho dát pryč“.

Interrupci jsem podstoupila v 19 letech na základě vlastního rozhodnutí (…). Následně mi byla (ne mou gynekoložkou, ale lékaři provádějícími zákrok) mírně nucena a tlačena hormonální antikoncepce, kterou jsem brát nechtěla ze strachu z vedlejších účinků.

Nakonec jsem se ale přesto nechala přesvědčit a začala ji užívat. Po třech letech jsem z ní dostala plicní embolii, která u mě následně zapříčinila rozvoj panické a úzkostné poruchy, se kterou bojuji poslední 4 roky.

d. psychický nátlak

Psychickým nátlakem rozumíme především manipulativní chování, které má působit na emoce dotyčné osoby a má ovlivnit či zpochybnit její rozhodnutí podstoupit interrupci. Mezi nejčastější projev psychického nátlaku patří nucení dotyčné osoby k poslechu srdečních ozev plodu nebo ukazování plodu na ultrazvuku. Osoby se s tímto problémem setkávaly jak na prohlídce u své*ho gynekoložky*ga, tak během vstupního vyšetření před zákrokem, a vnímaly to jako pokus o změnu jejich rozhodnutí.

Příklady:

Bylo mi řečeno, že jsem mladá, což je ideální pro těhotenství, a celkově se netajila tím, že nesouhlasí, pustila mi srdeční ozvy plodu

Kamarádka šla na potrat v 18. Nejenže jí bylo doktorem sděleno, že „čeká dvojčátka” a v jakém jsou přesně stádiu vývoje, ale dokonce ji donutil podívat se na ultrazvuk. Přitom tam už šla rozhodnutá, chtěla po něm jen, aby provedl zákrok.

Nakoniec som interupciu bola schopná absolvovať na Bulovce, každopádne priebeh bol absolútne iný pribeh. Počúvanie tlkotu srdca, vysvetľovanie veľkosti plodu napriek tomu, že som na polikliniku šla s jednoznačným cieľom a zdravotnou ziadankou.

Objednala se na potrat, pak ale měla chřipku, musela se přeobjednat a v klinice jí řekli, že její chřipka bylo znamení, aby potrat zrušila e. neochota a odmítnutí pomoci

Dalším častým problémem, který se v osobních příbězích objevoval, byla neochota ze strany v gynekologických ordinacích. V příbězích se často přímo či nepřímo pojí s vlastními názory lékařek*ů na interrupci (bod b). Projevovalo se to neochotou vystavit žádanku na zákrok, posíláním osob na dodatečné testy a vyšetření (a tím odkládání termínu interrupce a ohrožování možnosti podstoupit zákrok v legální lhůtě) a neochotou sdělit podrobnější informace o zákroku. Přímo s odmítnutím pomoci jsme se setkaly*i ve dvou případech, v obou se přitom jedná o odmítnutí na základě státního občanství: první ženě se podařilo zákrok podstoupit (jakožto občance EU), v druhém se dotyčná rozhodla pro domácí farmakologickou interrupci.

Příklady:

Když mi doktorka těhotenství potvrdila, řekla v podstatě jen, že se uvidíme na další kontrole (nevím už, kdy to mělo být, určitě ale po době, kdy je potrat legální). Byla velmi překvapená, když jsem řekla, že chci interrupci, sepsala žádanku do nemocnice a všechny informace jsem z ní musela sama vytáhnout.

Bylo mi 28, byla jsem si interrupcí více než jistá, toto jsem lékařce také jasně sdělila. Přesto mé rozhodnutí zpochybňovala, řekla mi, že mě dokumenty nechá podepsat až za několik dní, až si své rozhodnutí obhájím.

Žiju v Praze, ale lékaře jsem měla v pohraničí, odkud pocházím. Nějak jsem čekala, že budu odcházet s žádankou, a místo toho jsem odcházela s fotkou z ultrazvuku a pokynem, že si mám u svého praktického lékaře vyjednat testy, jak jsem na tom se snášenlivostí na anestezii. A tím začalo v mých očích nekonečné kolečko. Praktický lékař v Praze sám nechápal, proč něco takového gynekolog požaduje, ale objednal mě k jiné lékařce na krev, poté jsem čekala na výsledky, poté jsem jela zpět ke gynekologovi, ten mi řekl, že mi musí udělat odběry na Rh faktor (sice ho znám, ale rozumím, proč je potřeba to vědět s větší jistotou, než že jim něco navykládám sama) a poslal mě domů do Prahy, potom zpět do rodného města pro výsledky a týdny plynuly. (...) Když už gynekolog neměl jakým testem mě prohnat, dostala jsem žádanku a pádila k Apolináři. Dorazila jsem akorát tak pozdě, abych už nemohla potrat podstoupit pilulkou a musela jsem na zákrok. Lékařka u Apolináře kroutila hlavou nad tím, proč mě můj doktor nutil na všechny testy, které, jestli to dobře chápu, by udělali oni sami, ve srovnání s mou cestou, obratem. (...) Myslím, že mi trvalo několik let, než jsem pochopila, do čeho mě můj vlastní lékař nenápadně tlačil. Jediné, co mi dává smysl, je to, že usiloval o to, abych si potrat rozmyslela.

Pak jsem hledala, kam jít, moc informací k tomuto tématu není. Volala jsem na pár soukromých ordinací, kde mě slečna na recepci řekla i „Tak tohle tady opravdu neděláme, nashledanou!” velice nepříjemně a plna opovržení.

Som Slovenka, žijúca v ČR už 6 rokov – pracujem a fungujem tu od vysokej školy… pri riešení interrupcie, napriek tomu, že som tu už niekoľko rokov fungovala, mi interrupciu odmietli vykonať kvôli trvalému pobytu.

Přeloženo z angličtiny: Přijela jsem do Prahy v únoru 2020 a všude byl samozřejmě lockdown. V březnu 2020 jsem zjistila, že jsem těhotná – zrovna když jsem si našla práci, takže jsem si nemohla dovolit odjet ze země, protože bych se nemohla vrátit. (...) Šla jsem do ženské nemocnice na Praze 4. Nemluvila jsem česky, s Google translate jsem se snažila naznačit, že potřebuju na potrat. Paní mi řekla, ať jdu na recepci a ukážu jim svůj pas a křičela na mě dokola česky. Vůbec jsem nechápala, co se děje, nikdo nemluvil anglicky a všichni se hrozně báli covidu, takže nechtěli ani sáhnout na můj telefon, aby použili Google translate. Rozbrečela jsem se a ta ženská na mě začala zase řvát. Nevydržela jsem to a utekla pryč.

f. nevyhovující podmínky v nemocnici

S nevyhovujícími podmínkami v nemocnici se setkaly osoby, které se rozhodly pro farmakologickou interrupci. Jedna z nich popisuje, že po podání první dávky léku musela povinnou observaci strávit v čekárně spolu s těhotnými pacientkami, čekajícími na kontrolní vyšetření. Druhým problémem je neinformování pacientek o tom, že první dávku léku při farmakologické interrupci nemocnice podávají většinou v první půlce týdne, aby se během pracovních dnů stihla i druhá dávka. Z toho důvodu může pacientka promeškat povolenou lhůtu pro tuto metodu.

Příklady:

Vrcholom asi je spojená čakáreň pre pacientky, ktoré v tehotenstve chcú pokračovať, so spojenou čakárňou s pacientkami, ktoré čakajú povinnú hodinu po tabletke a začínajú krvácať. Depresivny a hrozný pocit ako pre mňa, tak pre pani, ktorá čakala na ultrazvuk.

Nakonec mě pustily a paní doktorka řekla, že dnes už to udělat nemůžeme, že potřebuji jít na krev a že pilulky podávají pouze do středy, jelikož by mě tu neměl kdo hlídat v sobotu po druhé pilulce… to mi ale nikdo neřekl…

Protože byl pátek, tak mi nemohli podat první potratovou pilulku. Měla jsem tedy přijít další týden pro první. Zase jsem měla termín, kdy se mám dostavit. Přijdu ten den na čas (docela brzy ráno… a jak mě instruovali, tak s doprovodem). A sestra mi oznámí, že jim pilulka došla. (Dobrej vtip, že?) Naštěstí i přesto, že byla značně nepříjemná, tak byla alespoň ochotná a slíbila, že si nechají léky převézt z nemocniční lékárny, a jakmile přijdou,

tak mi zavolají, že mám dojet. No… takže jsem kompletně celý den netrpělivě čekala v pohotovosti, aby mi volali asi hodinu před koncem ordinační doby, kdy už jsem byla totálně vystresovaná a během dne dvakrát volala známé, která na klinice pracuje, abych zjistila, co a jak.

g. neprofesionální přístup

S neprofesionálním přístupem se osoby setkávaly od všech skupin zdravotnického personálu – jak od lékařek*ů, tak od zdravotních sester. Personál je často nepříjemný, přistupuje k osobám necitlivě vzhledem k jejich zranitelné pozici, má nemístné poznámky. Opakuje se situace, kdy jsou k vyšetření bez souhlasu pacientky zvané studenti*ky medicíny a praktikanti*ky.

Příklady:

Sestřičky se mnou jednaly dost nepříjemně, paní doktorka mě ani nepozdravila. Čekala jsem velice dlouho. Nakonec mě doktorka vzala, přišly se na mě podívat medičky… nikdo se mě nezeptal, zdali souhlasím. Paní doktorka na mě ukazovala a říkala spoustu věcí. Bylo to dlouhé a opravdu to bolelo, rozbrečela jsem se a všem to bylo úplně jedno… (…) Na krvi sestřičky všude vykřikovaly UTP a pak na mě ošklivě koukaly

Po kontrole a potvrzení těhotenství mojí gynekoložkou se mi ulevilo, protože její přístup byl naprosto profesionální a skvělý. (…) Hned druhý den jsem tedy jela do ambulance gynekologicko-porodnické kliniky. Po asi dvou hodinách čekání (přestože jsem měla daný čas, na kdy mám přijít) v čekárně plné těhotných žen mě pan doktor přijal. Já mu popsala, co se stalo a proč tam jsem. On si otevřel dokumenty od mé doktorky a pročítal si formulář, který mu vyplnila. Přišel řádek o počtu dětí, které mám, a pan doktor si neodpustil poznámku: „Nemáte žádné děti? 24? Tak to jste si rychle rozmyslela, že je nechcete…” Já jsem jen odzbrojená seděla na židli a nevěděla, co na to říct. Vzhledem k tomu, že řádek nad tím měl popsané, že jsem otěhotněla přes použití antikoncepce (tělíska na 5 let!!!), což asi samo o sobě implikuje, že děti nechci, to bylo hodně necitlivé a nemístné komentovat, aniž by věděl o celé situaci a mém rozhodnutí víc (mimo jiné ho to za celou dobu nezajímalo – nečekám, že by mělo, ale současně bez toho si má blbé komentáře nechat). Byla jsem si jistá svým rozhodnutím, přesto mě to zasáhlo (přece jen mi to celé bylo prostě líto, byla jsem zmatená a kromě partnera neměla oporu). Přišla na řadu kontrola a další hrozně vtipné poznámky. V jednu chvíli se mě ptá: „Tak co uděláme s tím tělískem? No tak ho teda asi vytáhneme… co s tím, že jo.” Tělísko vytáhl, mával mi s ním před obličejem a říká: „Chcete ho na památku?” (...) Po vypuzení plodu jsem po 14 dnech měla kontrolu, zda je vše v pořádku. Pan doktor byl na klinice jiný, nejdřív jsem si říkala, že milý. Což asi byl. Ale

pak si na kontrolu zavolal praktikantku z vysoké, které řekl, že mě bude vyšetřovat. Ona vypadala naprosto vyděšeně a celou kontrolu ultrazvukem vypadala, že neví, co hledá, a doktor ji stále opravoval. V principu mi to nevadí, na někom se to noví lékaři učit musí. Ale poněkud mě znepokojilo, že se mě ani nezeptal nebo mě neujistil, že to překontroluje 5.3. Komentář

Osobní zkušenosti naznačují, že byť je umělé přerušení těhotenství v ČR už přes

sedmdesát let legální, je toto téma stále tabu a interrupce bývá často stigmatizovaná, a to i ze strany zdravotnického personálu. Ukazují také na nerovný vztah mezi lékaři*kami a pacienty*kami: osoby podstupující interrupci jsou konfrontované s osobními názory gynekologů*žek nebo jsou nucené své rozhodnutí před nimi obhajovat. Zřetelně také chybí spolehlivý a dostupný zdroj informací o dostupných metodach interrupce a celkově o postupu při vyhledávání této zdravotní péče. Je důležité zmínit, že většina příběhů, jež se k nám dostala, pochází od osob s českým občanstvím – problémy, s nimiž se setkávaly, tedy nevyplývaly z nepřehledné legislativy či jazykové bariéry.

Otázka interrupce a problémů s ní spojených neexistuje ve vzduchoprázdnu, ale souvisí s reprodukčním zdravím a reprodukčními právy celkově. Jako další příklad můžeme uvést porodnické násilí, jehož prevencí se zabývá program Rodím v klidu a bez násilí, provozovaný Unií porodních asistentek, Ligou lidských práv a Asociací pro porodní domy a centra. Díky úsilí těchto organizací se téma porodu a respektujícího přístupu k ženám během těhotenství dostalo do širšího povědomí a stalo se předmětem veřejné debaty. Stejnou pozornost by potřebovala i problematika interrupcí.

6. Závěr a doporučení

Interrupce není pouze otázkou individuální volby, ale přístup k ní je ovlivňován mnoha dalšími faktory, které jedinec často není schopen sám ovlivnit. O pojmenování a řešení těchto systémových problémů usilují hnutí, organizace či kolektivy bojující za reprodukční spravedlnost; k těmto snahám a hodnotám se jako ASAP hlásíme. Interrupce by měla být součástí základní zdravotní péče, dostupná pro všechny, kdo tuto péči potřebují. Níže uvádíme seznam doporučení pro jednotlivé instituce a organizace, díky kterým bude možné její dostupnost zvýšit.

Ministerstvu zdravotnictví:

• Vytvořit důvěryhodnou platformu zabývající se interrupcemi v České republice, jež bude poskytovat informace o přerušení těhotenství na přání a ze zdravotních důvodů.

• Zřídit protokol o interrupcích pro cizinky*ce z EU, který bude obsahovat jasný popis situací, kdy je možné, aby pacient*ka podstoupila interrupci, a kdy ne.

• Prodloužit lhůtu pro možné užití farmakologické interrupce na dobu delší než 7. až 8. týden těhotenství. V nejlepším případě se řídit doporučeními Světové zdravotnické organizace a umožnit užívání farmakologické interrupce do 12. týdne těhotenství.

České lékařské komoře:

• Vydat jednoznačné stanovisko ohledně interpretace existujícího zákona, s ohledem na doporučení ombudsmana JUDr. Stanislava Křečka z 27. července 2021, v němž jasně dokazuje, že z právního hlediska je provedení interrupce u cizinek zcela legální.

Kolektivu ASAP a dalším feministickým organizacím v Česku:

• Vytvořit platformu se spolehlivými informacemi o interrupcích, nezávisle na Ministerstvu zdravotnictví.

• Pokračovat v šíření informací o interrupcích na sociálních sítích.

• Zřídit fond (po vzoru zahraničních organizací), ze kterého by bylo možné přispívat na interrupci osobám, jež si zákrok nemůžou dovolit nebo by jim výrazně zasahoval do příjmů.

• Autorka textu: Anna Militz

• Sběr dat: Dominika Ginter, Jolanta Nowaczyk

• Editorka: Alžbeta Knappová

• Grafický design: Natasza Kornobis

Pokud máte jakékoli dotazy nebo připomínky, neváhejte nás kontaktovat na asap.praha@gmail.com.