Exkluzivní výběr klasického a moderního umění

11. 6. 23 / 13:30 / 1. Art Consulting / Topičův salon / Praha / Národní 9

AUKČNÍ KATALOG AUCTION CATALOGUE English version is available at www.acb.cz

základní partner MUDr. Martin Jan Stránský s rodinou

VÝSTAVA DRAŽENÝCH PŘEDMĚTŮ / EXHIBITION OF ARTWORKS

Předměty nabízené do aukce a uvedené v aukčním katalogu budou zájemcům o aukci přístupné k prohlídce v Topičově saloně, který je provozován společností 1. Art Consulting Brno – Praha.

The items offered for auction and listed in the auction catalog will be accessible to those interested in the auction for visitation in Topič salon, which is operated by 1. Art Consulting Brno – Praha.

Topičův salon, Národní 9, Praha 1 22. 5. – 11. 6. 2023 (10:00–18:00 hod. denně, včetně víkendů i svátků) V případě zájmu je možná i večerní privátní prohlídka od 18:00–21:00 hod.

Nutno objednat minimálně 24 hodin předem na telefonu 603 424 913.

Všechna nabízená umělecká díla byla konzultována se znalci z oboru.

Na požádání mohou být opatřena odbornou expertizou a certifikátem o pravosti díla.

Registrace účastníků aukce začíná 11. 6. 2023, od 12:00 hod.

AUKCE / AUCTION

Neděle 11. 6. 2023 ve 13:30 hod., Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

Will take place on the 11rd of June 2023 at 1:30 pm in the Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

KONTAKTNÍ ÚDAJE / CONTACT INFORMATION

tel.:

(+420) 224 232 500 (+420) 542 214 789 (+420) 603 424 913

e-mail: praha@acb.cz brno@acb.cz web:

www.acb.cz

MOŽNOSTI PARKOVÁNÍ:

– podzemní garáže pod Národním divadlem, vjezd z ulice Ostrovní – parkoviště na Žofíně – Slovanský ostrov – ulice Zborovská a Janáčkovo nábřeží s přilehlými ulicemi (zdarma bez omezení) – krátkodobá nakládka a vykládka obrazů je možná na chodníku před vchodem do Topičova salonu – možnost krátkodobého parkování na protější straně Topičova domu

5

6

JMENNÝ REJSTŘÍK A autor neurčen B Bauch Jan Bílek Alois Bím Tomáš Böhm Hartmut Bolf Josef Boria Miloš Boštík Václav Boudník Vladimír Brandeisová Antonie Brázda Jan Brunovský Albín Brychtová Jaroslava Bubeníček Ota Č Čapek Josef Čermák Jaroslav

položka 27 86 28–30 93 185 176 52 189 120–123 4 112 152 110 18 31 5

D Dalí Salvador 155 David Hermine Lionette Cartan 35 Dokoupil Jiří Georg 193 Drtikol František 60 Dvorský Bohumír 76 E Eberl František Zdeněk

26

F Fára Libor 119 Feuerstein Bedřich 34 Filla Emil 36, 37, 53, 54 Foltýn František 39 Foltýn František Karel 99 Fuka-Hervert Vladimír 142 G Gleizes Albert Gross František Grygar Milan H Hampl Josef Havrilla Vladimír Hilmar Jiří Hoffmeister Adolf Horejc Jaroslav Hudeček Antonín Hudeček František CH Chlupáč Miloslav I Istler Josef

38 58, 65, 71, 124, 126 192, 198 203 179 186 74 6 21 56, 57, 59, 61, 115, 116 154

J Jambor Josef Janeček Ota Jankovič Jozef Jíra Josef Justitz Alfred

17 70, 84, 85, 91, 92 138, 139 97 49

K Kafka Čestmír Kalvoda Alois Karlíková Olga Kaván František Kiml Václav Kintera Krištof Klimt Gustav Koblasa Jan Kolář Jiří Kolíbal Stanislav Komárek Vladimír Konůpek Jan Kotík Jan Kotík Pravoslav Kotrba Marius Kratina Radoslav Kremlička Rudolf Krosch Jaromír Kubíček Jan Kučera Zdeněk Kunc Milan Kundera Rudolf Kupka František Kutálek Jan Kyncl František L Lamr Aleš Libenský Stanislav

128 16 127 20 98 204 22, 23 135 136 114 94 8, 9 69, 141 25, 47, 64, 66–68, 72, 83 168 146 33 177 183, 201, 202 197 107 75 24, 42–45 87–90 187, 188 157 110

M Málek Antonín Malich Karel Matal Bohumír Merta Jan Mikulka Alois Milkov Stefan Mlynárčik Alex Mohr Manfred Mrázková Daisy Muzika František

143, 145 200 129–131 175 104, 105 169 170 191 163 62, 118

N Načeradský Jiří Nejedlý Otakar Nemes Endre Nepraš Karel Novák Ladislav

158–162 12, 13 40, 41, 148 102, 103 117

O Ovčáček Eduard

164–167

P Pastrňák Petr 206 Paur Jaroslav 100 Pešicová Jaroslava 95 Picasso Pablo 111 Piepenhagen August Bedřich 2, 3 Piotrowicz Zygmunt 19 Pištěk Jan 180 Procházka Antonín 48, 50 R Reynek Bohuslav Rittstein Michael Róna Jaroslav Ronovský František

77–80 178 171, 172 96

S Ságlová Zorka Serpan Jaroslav Slavíček Antonín Souček Karel Stratil Václav Sýkora Zdeněk

194 113 14 101 173, 174 195, 196

Š Šíma Josef Šimon Tavík František Špála Václav Špaňhel Jakub Štolfa Miroslav Štorek František

82 7 32, 51 205 125 153

T Tichý František 55 Tittelbach Vojtěch 46 Toyen (Marie Čermínová) 63, 81 Typlt Lubomír 181, 182 U Ullmann Josef Urbásek Miloš

15 133, 134

V Váchal Josef 10, 11 Válová Jitka 156 Van Os Georgius Jacobus Johannes 1 Vohrabal Josef 132, 137 Vojkůvka Libor 106 Vožniak Jaroslav 184 Vyleťal Josef 140, 144, 147 W Wojnar Jan

190, 199

Z Zoubek Olbram Zrzavý Jan

108, 109 73

149–151

7

1

VAN OS Georgius Jacobus Johannes (1781–1861) Zátiší 1838 olej, dřevěná deska, parketáž 59 × 47,5 cm sign. PD G. J. J. Van Os. 1838 120 000 Kč

Uznávaný a několikrát oceněný mistr květinových zátiší

Malíř květinových zátiší a krajinář 19. století ze severního Nizozemí – Georgius Jacobus Johannes van Os – člen Akademie výtvarných umění v Amsterodamu, rytíř Leopoldova řádu a laureát Řádu nizozemského lva.

Georgius van Os se narodil v Haagu do rodiny s několikagenerační malířskou tradicí. Jeho otec Jan van Os byl uznávaný malíř květinových zátiší a básník.

Stejně tak byl malířem i Georgiův dědeček z matčiny strany Pieter Frederik de la Croix. Výtvarnému umění se dokonce věnovali i Georgiovi sourozenci: Pieter van Os a Marie Margareth van Os. V roce 1809 obdržel Georgius van Os první cenu společnosti Felix Meritis v Amsterodamu za zátiší, na které se následně specializoval. Felix Meritis byl název intelektuální společnosti v Amsterdamu, ale jméno se zavedlo i pro samotnou stavbu na Keizersgracht, ve které se členové scházeli. Felix Meritis se tak stala evropským centrem umění, kultury a vědy.

V roce 1812 získal Georgius také zlatou medaili na výstavě Salon de Paris. Do roku 1816 pobýval v Paříži, kde se od roku 1822 natrvalo usadil a začal pracovat v porcelánce v Sèvres. Léto obvykle trávil v Haarlemu, kde ve 30. letech 19. století také vytvořil pro knihu Jana Kopse „Flora Batava“ propracované květinové ilustrace.

Georgiovo dílo se uzavřelo rokem 1861, kdy umělec umírá v Paříži.

Zde uvedená práce „Zátiší“ datovaná rokem 1838 je mistrným, velmi působivým, řemeslně skvěle provedeným dílem.

10

11

12

2

PIEPENHAGEN August Bedřich

(1791–1868)

Měsíc nad jezerem asfalt, karton 41,5 × 29 cm (výřez) sign. LD monogram AP 58 000 Kč odborná expertiza PhDr. Mgr. Michael Zachař Význačný pražský malíř evropského významu August Bedřich Piepenhagen (1791–1868) proslul již za svého života jako vynikající krajinář a obesílal výstavy i do vzdálenějších uměleckých center. Zaučil zdatně i své dvě dcery CHARLOTTU a Louisu, takže se kromě výtvarného klanu Mánesových výrazně uplatňovala i škola Piepenhagenova. Ostatně dům U železných vrat v Michalské ulici se stal nadlouho uměleckým středobodem staré Prahy.

Krásnou zde prezentovanou malbu asfaltem z doby kolem roku 1860 lze porovnat s obdobnými publikovanými i vystavenými na souborné výstavě v Jiřském klášteře na Pražském hradě a uvedenými v katalogu, který

k výstavě vydala Národní galerie v Praze. Posuzovaný obraz již není tvořen pod vlivem německých romantických velikánů Caspara Davida Friedricha a Johanna Dahla, kteří v Praze vystavovali a Piepenhagen je obdivoval, nýbrž pracován naprosto osobitou vlastní technikou a v sugestivní atmosferické náladě. Zaujme mistrovsky vystavěnou kompozicí, zdatnou štětcovou technikou, koloristickými finesami a působivou světelnou režií, jež určuje náladu obrazu. Vznešenost i intimita jako ingredience k tomu navíc patří k určujícím emblémům tohoto výsostného uměleckého milieu našeho starého krajinářství.

Potvrzuji pravost obrazu Augusta Bedřicha Piepenhagena.

3

PIEPENHAGEN August Bedřich

(1791–1868)

Krajina s tvrzí v pozadí asfalt, papír 22 × 33 cm sign. PD monogram AP 38 000 Kč 13

4

BRANDEISOVÁ Antonie (1848–1926) Pohled k pobřeží s loďkou olej, plátno 24 × 41 cm sign. LD ABrandeis 70 000 Kč

Mistrovské dílo zaměřené na detail a světlo

Vynikající malířka vedut v tradici 19. století zaměřené na detail a světlo – Antonie Brandeisová. Byla malířkou městské architektury a městských zákoutí v Benátkách, Římě, Bologni a Florencii. Malovala také na mořském pobřeží, v Alpách („Berchtesgaden“, 1889) a stala se autorkou několika oltářních obrazů na různých místech ostrova Korčula v Chorvatsku.

Antonie Brandeisová se narodila v obci Miskovice u Kutné Hory, po smrti otce se však její matka znovu provdala, tentokrát do Benátek, kde Brandeisová roku 1867 nastoupila na tamní Akademii krásných umění.

Stala se tak první ženou, která zde začala studovat. Její jméno se opakovaně objevovalo mezi oceňovanými studenty v periodiku publikovaném benátskou Akademií.

Již před odchodem do Benátek navštěvovala Brandeisová hodiny u malíře historických námětů Karla Javůrka v Uměleckém ateliéru v Praze.

Po ukončení studia žila nadále v Benátkách, roku 1897 se provdala za rytíře a důstojníka italského jezdectva Antonia Zamboniho.

Svá díla vystavovala na společných výstavách Krasoumné jednoty v Praze, zúčastnila se mezinárodní výstavy v Melbourne (1880), Mezinárodní výstavy akvarelů v Římě (1906) a svá díla prezentovala i ve Společnosti krásných umění ve Florencii mezi lety 1907 a 1908. Po roce 1906 posílala většinu svých obrazů k prodeji do Londýna. Po smrti manžela, roku 1909, žila ve Florencii. Podle poslední vůle ze dne 1. ledna 1922 odkázala své dědictví tamnímu sirotčinci. Většina obrazů Brandeisové byla poté prodána na veřejné aukci roku 1926. Čtyři své obrazy odkázala Moderní galerii v paláci Pitti.

I po roce 2000 patří jméno Antonie Brandeisové mezi žádané umělce.

14

15

16

17

5

ČERMÁK Jaroslav (1830–1878) Portrét dívky kombinovaná technika, křídy, pastel, karton 28 × 23 cm sign. PD Jaroslav Čermák na rubu razítko Městské museum H. Litvínov 12 000 Kč 18

Jaroslav Čermák patří k největším umělcům české historie. Jeho dílo je řazeno k nesporným hodnotám českého umění devatenáctého století. Čermák byl výraznou individualitou. Pracoval realistickou metodou, kterou kultivoval znalostí francouzského umění. V jeho obrazech z české historie a života jihoslovanských národů se však realismus mísí s jistým romantickým patosem, jenž dodává jeho dílu osobitost a jedinečnost. Vyhraněnost a solitérnost Čermákovy umělecké i lidské osobnosti byly vždy zřejmé, přesto se však stal také typickým představitelem své generace, uznávaným, váženým i obdivovaným.

6

HOREJC Jaroslav (1886–1983) Dívka – Bohyně 1922 bronzová plastika v. 69,5 cm sign. LD Horejc 22 38 000 Kč Ačkoli se Horejc od počátku své umělecké dráhy pohyboval v těsné blízkosti progresivních generačních souputníků z řad sochařů i architektů, jejich radikální reakce na vyčerpávající se secesi, jako expresionismus nebo kubismus, pro něj zřejmě nepředstavovaly přímou výzvu (ač určitou reflexi obou směrů najdeme i v jeho pracích).

Horejc naopak secesi jako výchozí inspirační matrici přijal a pokusil se ji inovovat a ozvláštnit vlastním, „originálním“ způsobem. Jako student Suchardova sochařského ateliéru byl o soudobém uměleckém dění dobře informován, své umělecké vzory však od počátku hledal také v minulosti. Inspiroval se především archaickým řeckým sochařstvím, ale v jeho pracích najdeme také vlivy egyptského, etruského a sumerského původu. Byl rovněž velkým milovníkem italské renesance a Itálii navštívil asi dvacetkrát. Často se zaměřoval na osobnosti a slohová období, která byla časově a místně domácí scéně vzdálená, jako by se záměrně a s určitou tvrdošíjností snažil o nezávislost na domácích paradigmatech.

19

7

ŠIMON Tavík František (1877–1942) Najáda kolem r. 1903 olej, plátno 64 × 70 cm sign. PD F. Šimon popsáno v katalogu resoine 85 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Uvedeno

https://www.tfsimon.com/Oilpaintings-in-miniatures.htm (pracovní „catalogue raisonné“)

Eroticky podmanivé dílo vrcholné secese

Obraz „Najáda“ je autentickým, sběratelsky vzácným, vrcholně secesním dílem Tavíka Františka Šimona, příslušníka zakladatelské generace českého moderního umění, významného grafika a malíře, jehož působení a renomé přesáhlo hranice naší země. Byl členem francouzské Société de la Gravure en Couleurs (1906) a anglické The Royal Society of Painters, Etchers and Engravers (1910). V letech 1904–1914 žil v Paříži.

Francouzská vláda jeho tvorbu ocenila rytířstvím Řádu čestné legie. Po návratu do vlasti se ve zvýšené míře angažoval ve veřejném životě. Z jeho podnětu vzniklo roku 1917 Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož byl prvním předsedou. V roce 1928 byl jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze, kde vedl grafickou speciálku až do uzavření českých vysokých škol nacisty roku 1939. Mezi jeho žáky patřili např. Cyril Bouda, Ludmila Jiřincová či Mario Stretti.

20

Na rodáka z Železnice u Jičína měla zásadní formativní vliv Jubilejní výstava v Praze v roce 1891, po jejímž shlédnutí se rozhodl stát se malířem. Roku 1894 úspěšně složil přijímací zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze do malířského ateliéru prof.

Maxmiliána Pirnera. Ještě za studií navštívil Bosnu, Dalmácii a Černou Horu, kde zachycoval místní lid a krajinu. V r. 1902 odjel na čtyři měsíce do Itálie – do Benátek a Florencie. Téhož roku získal Hlávkovo stipendium, které mu umožnilo první cestu do Paříže.

Následoval pobyt v Normandii, ve Fécamp, s manžely Špillarovými (1904). Setkal se tam s Františkem Kupkou, který mu pro jeho další umělecký vývoj doporučil delší pobyt v Paříži. Francouzská metropole se tak v letech 1904–1914 stala Šimonovým novým domovem. Síly tam soustředil především na novou oblast svého zájmu, grafiku, v níž se rychle zdokonalil, a to ve všech technikách.

Z jeho pařížských leptů vznikly celé cykly. Časté výlety po Francii a zájezdy k moři vnášely rozmanitost do jeho díla, jež vzbudilo zájem i v Anglii, Belgii a Holandsku.

Výstava v New Yorku roku 1914 přinesla autorovi velký úspěch v zámoří.

Vypuknutí první světové války umělce přinutilo k návratu do vlasti, kde dále pracoval na grafických listech. Roku 1924 pobýval v Itálii, v Umbrii, Římě a na Sicílii. Samostatnou kapitolou byla pak cesta kolem světa, kterou podnikl v letech 1926–27 a slovem a ilustracemi zdokumentoval v knize vydané roku 1928 v nakladatelství J. Otty v Praze (T. F. Šimon, „Listy z cesty kolem světa“). Cestu nastoupil v srpnu 1926.

Vzal si s sebou vše potřebné, aby mohl psát, kreslit a malovat. Navštívil New York, Cleveland, Detroit, Chicago, Pittsburgh, San Francisco, ostrov Honolulu, Japonsko, Singapur, Indii a Cejlon (Srí Lanku). Příliv jedinečných dojmů rychle vstřebala jeho tvorba.

Své zkušenosti jako grafik předal Tavík František Šimon nejen svým žákům na Akademii výtvarných umění v Praze, ale také širší veřejnosti ve více knižních publikacích, z nichž nejznámější je nesporně „Příručka umělce – grafika“ (1921).

Obraz „Najáda“ je Šimonovou krásnou, eroticky podmanivou prací z raného období, kdy se umělec soustředil ještě jen na malbu a začal čerpat inspirační podněty z četných zahraničních cest. V tomto plátně bravurně syntetizoval své dosavadní zkušenosti i výtvarná východiska – nejsme tu daleko od pirnerovského romantismu (u Pirnera na Akademii studoval) ani od böcklinovského symbolismu (Böcklin po roce 1900 Šimona hluboce zaujal). Vrcholná secese se zračí v dekorativismu zčeřených mořských vlnek i bohatých splývajících kadeřích věčně mladé a krásné bájné vodní nymfy.

Zajímavou motivickou analogii lze shledávat např. s obrazem „Vlna“ (1902) Františka Kupky, i když zaměření obou pláten je jiné, u Tavíka hluboce zakořeněné v dekadentní atmosféře přelomu století.

Scénické orámování – malířsky provedený náznak divadelní opony – dodává obrazu „Najáda“ Tavíka Františka Šimona punc výjimečného spektáklu.

21

8

KONŮPEK Jan (1883–1950) Mísa s ovocem akvarel, kresba tuší 59 × 43 cm sign. nezjištěna 12 000 Kč Český grafik, malíř, ilustrátor, rytec a příležitostný výtvarný kritik – Jan Konůpek. Člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar a Spolku výtvarných umělců Mánes (mezi lety 1913–1929). Spoluzakladatel grafické revue Veraikon a skupiny symbolistních grafiků Sursum. Od roku 1946 řádný člen České akademie věd a umění.

Jan Konůpek se narodil jako syn gymnaziálního profesora v Mladé Boleslavi. Roku 1899 získal jeho otec místo profesora na reálném gymnáziu v Křemencové ulici v Praze, rodina se tak přestěhovala do Nového Města pražského a Jan roku 1901 odmaturoval na tomto reálném gymnáziu.

V letech 1903–1906 studoval architekturu u profesorů Kouly a Schulze na ČVUT v Praze. Na polytechnice se seznámil s P. Janákem a V. V. Štechem.

V letech 1906–1908 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, nejprve u prof. V. Bukovace, poté u M. Pirnera a nakonec u Alessandra de Pian.

Při pohledu na průřez Konůpkovým dílem vidíme jeho silné zaujetí mystikou a vizionářstvím, podobně jako tomu bylo například v rané tvorbě Františka Kupky, Františka Bílka a Josefa Váchala. Za nejvýznamnější jsou považována Konůpkova díla z počátku 20. století, která jsou ovlivněna symbolismem a stylizována dle secesní klimtovské ornamentiky.

Konůpka ovlivnil také německý a severský expresionismus (například v díle E. Muncha), přechodně se věnoval i kubismu, jehož některé prvky se staly natrvalo součástí jeho výtvarného projevu. U mnoha prací je vidět podobná kubistická estetika jako u děl Bohumila Kubišty nebo Václava Špály. Důležitou roli v Konůpkově tvorbě sehrála také imaginativní, tajuplná krajina připomínající ducha surrealismu. Na tvorbě Jana Konůpka se potvrzuje, jak bravurním eklektikem byl. Zároveň si však jeho dílo uchovává svůj osobitý rukopis, který teprve čeká na plné docenění.

9

KONŮPEK Jan (1883–1950) Vládce akvarel 70 × 50 cm sign. UD monogram KPK 15 000 Kč 22

10

VÁCHAL Josef (1884–1969) Démon slatě 1931 barevný dřevoryt č. tisku 7 50 × 36 cm sign. PD J. Váchal 31, J Váchal 31 v tisku LD název díla autorem 48 000 Kč

11

VÁCHAL Josef (1884–1969) Les pod Falkensteinem (z cyklu Šumava) 1929 barevný dřevoryt č. tisku 14 35 × 49,5 cm sign. PD J Váchal 29, LD J. Váchal 29 v tisku LD popis díla autorem 45 000 Kč

23

12

NEJEDLÝ Otakar (1883–1957) Alagama z Cejlonu 1908 olej, lepenka 41,5 × 32 cm sign. PD Ot. Nejedlý, na rubu Ot. Nejedlý / 1908 UD, na rubu a na štítku na rubu název díla autorem 85 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D., odborná expertiza PhDr. Jaromír Zemina

Reprodukováno

Portrét v Čechách pohledem dvou století, vyd. SVU Mánes, Praha, 2019, s. 305

24

Posuzovaný obraz „Alagama z Cejlonu“ je originálním, motivicky vzácným a výrazově silným dílem exotické inspirace Otakara Nejedlého, profesora pražské Akademie výtvarných umění a umělecké legendy, kterou žáci opředli mýtem velkorysého průvodce ve světě kultury a skvělého společníka. Svou ranou tvorbou se etabloval jako svébytný zjev vybočující z hlavního proudu českých uměleckých tendencí, jako „nejradikálnější z radikálních“, aby se vrátil k tradici českého krajinářství a přehodnotil ji ve jménu neoklasicismu a pateticky vypjatého romantismu.

Od období obrazů z Cejlonu a Indie, které dnes vnímáme jako předznamenání některých aktuálních snah po očistném návratu k primitivním kulturám s jejich exotismem, se vydal přes „krásnou“ krajinomalbu derainovského typu s požadavkem brilantní malířské techniky, až k monumentalizujícím apoteózám Českého středohoří. Otakar Nejedlý dokázal viděnou skutečnost transponovat do nezaměnitelného výtvarného jazyka, pro něž se stalo typické opulentní bohatství tvarů a zjitřená emocionalita.

Cesta Nejedlého s Hněvkovským začala v září roku 1909, kdy malíři odplouvají z Terstu do Port Saidu, dále do Džibuti přes Aden do Karáčí. Do cíle v Kolombu připlouvají po měsíci plavby. Z Kolomba, které je zklamalo evropským charakterem, se vydávají do „džunglí“, aby nalezli krajinu, kde lidé žijí samovolně z toho, co jim skýtá příroda. Avšak již první setkání s džunglí je donutí k ústupu do rybářské vesnice. Poslední tři měsíce roku 1909 a začátek roku 1910 tak tráví v rybářské vesnici Bentota na východ od Kolomba, kde si postaví dům.

Poté, co podniknou výpravu džunglí za hledáním národa Védů, se dostávají do Kandy, kde žijí od února do dubna roku 1910. Po komerčně neúspěšné výstavě, na níž prezentují asi sto padesát svých prací, utíkají opět do džunglí. Usazují se na východním pobřeží v malé vesničce Kučávelli. Živí se lovem v džungli a během července a srpna vedou samotářský život v lesích.

Na začátku září následujícího měsíce se pak doplaví zpět do Indie. Tu Nejedlý opustí kvůli záchvatu malárie v srpnu roku 1911.

Předložený obraz „Alagama z Cejlonu“ je jedním ze sběratelsky cenných portrétů Otakara Nejedlého dokumentujícím jeho komplexní okouzlení exotickým prostředím. Toto plátno se vyznačuje velmi sugestivní fyziognomickou charakteristikou a především novým, odvážným výtvarným zpracováním, které akcentuje plošnost a doslova dekorativní působení pointilistického rukopisu. Sám malíř hovořil o „gobelínovém charakteru“, jenž vyplynul z působení místní krajiny, vegetace, ale i z celkového způsobu života.

Na předloženém obraze ztvárnil Otakar Nejedlý velmi výstižně cejlonskou služku, tamilku, v typickém pestrém oblečení. „Tamilové, kteří obývají sever Cejlonu, jsou zde v menšině, v ústroji mnohem pestřejší. (…) …

Jsou vesměs pleti hodně tmavé.“ (O. Nejedlý, „Malířovy toulky po Evropě, Cejlonu a Indii“, 1960). Neopomněl přitom ani další podstatný rys těchto žen, které „jsou ověnčeny (…) hojnými šperky, třeba sebelevnějšího materiálu“.

Posuzovaný obraz „Bonz (Buddhistický mnich)“ je autentickým, motivicky raritním a výrazově silným cejlonským dílem Otakara Nejedlého, profesora pražské Akademie výtvarných umění a umělecké legendy, kterou žáci opředli mýtem velkorysého průvodce ve světě kultury a skvělého společníka. Svou ranou tvorbou se etabloval jako svébytný zjev vybočující z hlavního proudu českých uměleckých tendencí, jako „nejradikálnější z radikálních“, aby se vrátil k tradici českého krajinářství a přehodnotil ji ve jménu neoklasicismu a pateticky vypjatého romantismu.

V nejranějších krajinomalbách byl ovlivněn impresionismem. Po Engelmüllerovi se jeho druhým učitelem stal Antonín Slavíček, od roku 1899 vedoucí ateliér krajinomalby na pražské Akademii výtvarných umění.

Svými radami pomohl vytříbit Nejedlého malířský styl.

Nezůstalo však jen u teorie. V roce 1904 spolu oba malíři odjeli do Kameniček, kde setrvali do roku 1905 a vytvořili tam řadu obrazů.

V roce 1904 se Nejedlý stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes. K jeho malířskému vyzrání výrazně přispěly i zahraniční cesty. V letech 1906–1907 navštívil Paříž, Benátky, Londýn, v roce 1908 byl v Římě a na Sicílii. Jižní kraje jej okouzlily hlavně barevností, kterou se snažil zachytit i v obrazech. V roce 1908 se seznámil s malířem Jaroslavem Hněvkovským, s nímž se v letech 1909–1911 vydal vstříc neobyčejnému exotickému dobrodružství, v českém kontextu zcela mimořádnému: podnikl s ním cestu na Cejlon a do Indie. Motivem bezprostředně malovaných obrazů, jež jsou řazeny k vrcholům jeho tvorby, se stalo okouzlení z objevu přírodních scenérií a života v nich – džungle, palmové háje, figurální stafáž domorodého obyvatelstva. Exotické zážitky zhodnotil ještě po návratu do Čech (v srpnu roku 1911 v důsledku onemocnění malárií) v dílech přesahujících svým významem český kontext.

Posuzovaný obraz „Bonz (Buddhistický mnich)“ je malířsky přesvědčivým, vzácným dílem Otakara Nejedlého z nejvíce ceněného období jeho cesty na Cejlon a do Indie v letech 1909–1911.

Předložený obraz „Bonz (Buddhistický mnich)“ tak patří mezi několik málo dochovaných autorových portrétů z tohoto exotického prostředí. Vynikají nejenom bravurní fyziognomickou charakteristikou, ale také novou formální mluvou, plošným, pointilistickým rukopisem a akcentovanou barevností v nelomených tónech.

Na předloženém obraze ztvárnil Otakar Nejedlý „jednoho z oněch bosonohých mnichů“ buddhistických „templů“, oblečených „v citrónově žlutá roucha“, která „přehozená přes ramena, řasnatě splývala po těle až k zemi“ (O. Nejedlý, Malířovy toulky po Evropě, Cejlonu a Indii, 1960). Příležitostí k tomuto psychologicky pronikavému portrétu byl nesporně místní svátek či slavnost, jehož se účastnil také hlavní kněz – bráhma. Ten se stal blízkým přítelem obou malířů. Nejedlý ho zpodobnil na souběžně vzniklém dvojportrétu s názvem „Můj přítel bráhma“, známém z černobílé reprodukce v „Malířových toulkách po Evropě, Cejlonu a Indii“. Tvář mnicha z posuzovaného obrazu, který bráhmana doprovází, je na něm jasně rozpoznatelná.

13

NEJEDLÝ Otakar (1883–1957) Bonz (Buddhistický mnich) 1908 olej, lepenka 44,5 × 32,5 cm sign. PD Ot. Nejedlý na rubu název díla autorem 90 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.; odborná expertiza PhDr. Jaromír Zemina

Reprodukováno

Portrét v Čechách pohledem dvou století, vyd. SVU Mánes, Praha, 2019, s. 304

25

14

SLAVÍČEK Antonín (1870–1910) Z Kameniček 1905 olej, lepenka 28 × 36 cm sign. LD A. Slavíček 1905 LD autorem Kameničky 690 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Obraz „Z Kameniček“ je dle mého soudu originálním, sběratelsky exkluzivním, malířsky skvostným a motivicky hluboce osobním dílem Antonína Slavíčka, jedné z největších „hvězd“ tzv. generace devadesátých let 19. století, jíž připadl nelehký úkol „dohánění Evropy“.

Slavíček ve svém díle uposlechl svůj geniální výtvarný instinkt a vytvořil si osobitý styl inspirovaný impresionismem, jehož estetiku nikdy do důsledků nepřijal.

Věren české tradici chtěl, aby výpověď obrazu přesahovala čiré okouzlení zraku. Jeho předčasná smrt byla tragickým ochuzením českého umění na počátku dvacátého století.

Antonín Slavíček se narodil roku 1870 do rodiny Jana Slavíčka, hospodářského správce Vysokého učení polytechnického v Praze. Měl dvě sestry a staršího bratra, který byl Antonínovi vždy vzorem, ale zemřel v útlém věku. Mladému Antonínovi se dostalo kvalitního vzdělání na reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze a již tehdy začal pod vedením soukromého učitele, malíře Emila Johanna Lauffera, žáka proslulého Christiana Rubena, rozvíjet svůj mimořádný umělecký potenciál.

Velkým podporovatelem mu byl zejména strýc Antonín, děkan kapituly ve Staré Boleslavi, který nejspíše také dotoval studijní cestu mladého umělce do Mnichova na přelomu let 1886 a 1887.

Roku 1887 byl Slavíček přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, do nově otevřené krajinářské školy prof. Julia Mařáka. Kvůli své neklidné a konfliktní povaze však studia v tomto ateliéru několikrát přerušil. Roku 1889 dokonce na krátký čas vstoupil do benediktinského kláštera v Rajhradě na Moravě. V letech 1892–1897 byl členem Umělecké Besedy. V roce 1894–1898 pokračoval ve studiu ve škole profesora Mařáka. Pracoval velmi intenzivně a pravidelně se účastnil všech exkurzí do lokalit v okolí Prahy, z nichž nejčastějším a nejoblíbenějším byla Okoř.

V roce 1895 se oženil s Bohumilou Brynychovou z Bylan u Kutné Hory, v roce 1896 se manželům narodila dcera Eva (později provdaná za Rudolfa Medka, s nímž měla syny Mikuláše, význačného malíře poválečné generace, a Ivana, hudebního teoretika), později synové Jan (malíř) a Jiří.

První Slavíčkovo zralé období je ohraničeno lety 1895–1901. Tehdy maloval obrazy velkých formátů přitakávající životu a radosti z prožívání krás kvetoucích luk,

26

odrazů světla ve vesnickém potoce, slunečních paprsků prozařujících korunami stromů. Protiváhou těchto pláten byly melancholické krajinné scenérie podzimních harmonií a mlhavých rán.

Po smrti Julia Mařáka Slavíček krátce vedl krajinářskou školu, profesura mu však nebyla udělena. Od roku 1901 po dva roky procházel osobní krizí způsobenou neuznáním jeho pedagogických schopností. Ztratil tak naději na pravidelný profesorský příjem, který by mu umožnil nerušenou práci. I v tomto období namaloval řadu vynikajících obrazů, především z Prahy a z krajiny kolem Hostišova.

V roce 1903 začal zajíždět do Železných hor a na Českomoravskou vysočinu. Mezi lety 1903–1905 jezdil každý rok na mnoho měsíců do Kameniček, kde se završuje jeho druhé vrcholné období. Paralelně s tím vzniká řada obrazů staré Prahy, jíž věnoval svou pozornost v následujících letech. Jeho vztah k rodnému městu byl manifestován bezpočtem drobných i větších obrazů, které řadíme k malířským skvostům té doby. V létě 1909 byl raněn mrtvicí a na počátku roku 1910 dobrovolně odešel ze života, protože pochopil, že se již nikdy úplně neuzdraví. V posledních letech maloval ještě řadu obrazů intimního ražení – kosatce, pivoňky, krajiny, mezi nimiž vynikají barevnou i životní krásou poslední nedokončené obrazy z Německé Rybné.

Jaroslav Goll napsal ve svých vzpomínkách: „Když roku 1903 byl na Moravě, Slavíček toužil po Čechách.

Vlastně po české krajině a české vesnici. Říkával, že by nemohl malovat krajinu jinou. Pro ostatek léta a začátek podzimku řečeného roku si již před návštěvou v Luhačovicích vyhlídl Kameničky … Řekl bych, že se mu již napřed stýskalo po Kameničkách …“ Slavíček se v Kameničkách na čas usadil (od konce léta do podzimu 1903; dojížděl tam potom až do roku 1906, aby se tam naposledy vrátil v zimě roku 1908), v touze splynout s místním prostředím. Dokonce uvažoval o tom, že tam zakoupí dům. Právě v Kameničkách vznikl jeho významný obrazový cyklus zachycující drsný kraj Hlinska ve všech jeho fazetách a ročních obdobích. Předložený obraz je jedním z komorních děl tohoto důležitého souboru, jedním z autorových „prkýnek“, jež se „zdají být snadny, ale jsou nekonečně těžké, protože nemají žádné opory v dekorativní výplni“ (autorova slova).

V obraze „Z Kameniček“ hraje prim autorova snaha o zachycení syrové autenticity prostředí. Slavíček tu, na pozadí scenérie typických hlineckých chalup, zachytil neobyčejně sugestivně atmosféru jarních plískanic.

Na tzv. „zlatý střed“ vycentrovaná figura venkovanky, jejíž šátek a růžová sukně vnáší do dynamicky cítěné kompozice delikátní barevný kontrast, skvěle tlumočí prozaický okamžik každodenní venkovské rutiny.

Samostatnou pozornost si zaslouží také užitý malířský materiál, jímž jsou tempery značky Syntonos, jak Slavíček také slovně uvedl u své signatury. Tyto nové, roku 1893 patentované tempery použil autor poprvé při prvním okořském plenéru roku 1895. Stejně jako on si je oblíbil také další Mařákův žák, Otakar Lebeda, přičemž z jeho korespondence víme, že si je malíři objednávali přímo z továrny v německém Fürthu.

27

15

ULLMANN Josef (1870–1922) Březový háj olej, plátno 80 × 100 cm sign. PD Jos. Ullman 250 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Graciézní, impresionistické dílo hlásící se k výtvarným pravidlům secese

28

Posuzovaný obraz „Březový háj“ je autentickým, vrcholně impresivním, náladu skvostně transponujícím dílem Josefa Ullmanna, význačného krajináře tzv. generace devadesátých let nazvané podle období, ve kterém její příslušníci vykročili na samostatnou uměleckou dráhu.

Krajinářská větev pokolení studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Julia Mařáka, mezi jehož „odchovanci“ najdeme taková jména jako Antonín Slavíček, František Kaván, Otakar Lebeda, Jaroslav Panuška, Ota Bubeníček, Alois Kalvoda a také Josef Ullmann.

Ullmann, který se stal uznávaným malířem nálad, onoho zvláštního stupně vývoje, k němuž se krajinomalba na počátku století dobrala cestou přetvoření zrakového vjemu silnou emocionální účastí umělce, byl v literatuře označen za „osamělého poutníka“, kráčejícího s malířským stojanem a rybářským náčiním podél slepých ramen, močálů a slatin Polabí.

Josef Ullmann se narodil roku 1870 v obci Nekmíř na Plzeňsku v rodině správce schönbornského statku.

Po předčasné smrti otce se jeho matka s dalšími čtyřmi sourozenci přestěhovala do Plzně, kde mladý Ullmann po absolvování čtyř tříd reálného gymnázia začal pracovat ve Škodově továrně jako nižší administrativní úředník. Jen náhoda způsobila, že jeho drobné kresebné pokusy vznikající na úkor služebních povinností se staly předmětem zájmu ředitele podniku, na jehož popud odchází Ullmann roku 1894 do Mnichova, vybaven stipendiem. Připravuje se nejprve v soukromé škole prof. B. Schmiedta a prof. A. Finka, později se zapisuje i na tamní Akademie der bildenden Künste k prof.

J. Herterichovi. Roku 1897 odchází do Prahy, kde nastupuje na pražskou Akademii výtvarných umění. Nejprve navštěvoval figurální školu prof. Maxe Pirnera, jež však byla zřejmě cizí jeho nadání, a tak od podzimu 1898 nacházíme jeho jméno v seznamu žáků Mařákových.

Tam absolvoval následujícího roku.

Ve svých raných dílech Ullmann znázorňoval lesní tišiny dle Mařákova vzoru. Od roku 1897 v jeho tvorbě pozorujeme příklon k impresionismu. Od roku 1900 se Ullmannovy obrazy pravidelně objevovaly na stránkách Zlaté Prahy i dalších periodik. Roku 1906 byl jeho obraz poprvé zakoupen do sbírek Moderní galerie. Roku 1911 se Ullmann stal aktérem tzv. Boronaliho aféry a inzultoval Bohumila Kubištu, což mělo soudní dohru. Tato událost byla zřejmě příčinou, proč se později stranil společenského života, přestože vystavoval a o jeho díla byl značný zájem.

Posuzovaný obraz „Březový háj“ Josefa Ullmanna lze označit za velmi krásné a reprezentativní ztvárnění motivu, který byl vynikajícím nositelem nálad přelomu století. Náleží k souboru pláten vzniklých kolem roku 1900, jež charakterizuje právě námět březových hájů, podřízení světla a barvy náladotvornému principu a odvážné užití impresionisticky cítěné skvrny.

Předložené plátno se jak motivicky, tak stylově plně hlásí k výtvarným pravidlům, jež určila secese. Graciézní břízy jsou provázány skvostným optickým rytmem, prosvětleným paprsky podzimního slunce, které taktéž ozařují padající listy a rozlévající se mokřinu.

29

30

31

16

KALVODA Alois (1875–1934) Krajina olej, lepenka 35 × 50 cm sign. LD Al. Kalvoda 35 000 Kč pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař

17

JAMBOR Josef (1887–1964) Českomoravská vysočina 1952 olej, karton 14 × 19 cm sign. PD Jambor 1952 15 000 Kč pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař

18

BUBENÍČEK Ota (1871–1962) Léto na Vožicku 1943 olej, lepenka 25,5 × 33,5 cm sign. LD O. Bubeníček, na rubu Ota Bubeníček 1943 na rubu název díla autorem 12 000 Kč pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař

32

19

PIOTROWICZ Zygmunt (1862–1956) Selské stavení v podvečer v zimě olej, plátno 50 × 70 cm sign. LD Z Piotrowicz

45 000 Kč

Zde uvedené plátno „Selské stavení v podvečer v zimě“ je originálním dílem litevského výtvarníka druhé poloviny 20. století Zygmunta Piotrowicze – malíře litevské krajiny, idylických a žánrových výjevů, listopadového povstání a náboženských symbolických obrazů.

Umělecké vzdělání získal Piotrowicz mimo jiné ve Varšavě ve třídě kresby pod vedením Wojciecha Gersona (1831–1901) – polského malíře, krajináře, představitele realismu, historika umění, překladatele a pedagoga, od roku 1896 čestného člena Společnosti polského národního muzea v Rapperswilu. Dále Piotrowicz ve Varšavě studoval u malíře Aleksandera Kamińskiého (1823–1886).

V roce 1881 odchází z Polska do Petrohradu, kde pokračuje ve studiu na tamní Akademii výtvarných umění. V roce 1889 se díky stipendiu dostal i do zahraničí. Svá díla Piotrowicz vystavoval především v Petrohradě, Krakově a ve Varšavě. Umělec umírá roku 1956 ve Vilniusu.

33

20

KAVÁN František (1866–1941) Zimní nálada od pasek olej, plátno 70 × 90 cm sign. LD Kaván LD název díla autorem, na rubu štítek výstavy: Ausstelung Grund, Mucha, Capek …, Leopold Museum Wien, 2007–2008 220 000 Kč pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař

Vystaveno

Ausstelung Grund, Mucha, Capek…, Leopold Museum Wien, 2007–2008

34

Zde posuzovaný velkoformátový obraz pochází z umělcova vyzrálého období sklonku dvacátých let, tedy z jeho osvědčené realisticko-impresionistické periody, kterou si osvojil na Českomoravské vrchovině a varioval posléze v lokacích Českého ráje, zejména za pobytů v Libuni, kdy ještě jako sedmdesátník podnikal kratší výšlapy nebo výjezdy vozem na určité malebné stanoviště. Bývaly to partie od Jinoliček, od Ktové nebo z druhé strany od Lomnice nad Popelkou. Kaván uměl výrazně zaujmout vybraným motivem, brilantním štětcovým rukopisem a celkovou přesvědčivostí výrazu.

Proto také bývaly všechny jeho výstavy ve třicátých i čtyřicátých letech vždy návštěvnickým hitem a zpravidla se jako prodejní těšily mimořádnému komerčnímu zájmu. Motiv volné zimní krajiny zvlněné hrou chlumů a sněžných plání byl Kavánovým oblíbeným a zpracoval jej mnohokrát v různých formátech. Obraz vznikl téměř s jistotou v širším okolí Libuně, kde Kaván bydlel.

Traktament štětcového rukopisu, až omamný kolorit a celkově jímavý ráz obrazu jsou určujícím dokladem Kavánova autorství. Podobné obrazy obsahuje i mnou pořízený soupis autorova díla, a to v širším rozmezí let 1928–1935, například katalogová čísla 1586, 1601, 1614, 1652 a další.

21

HUDEČEK Antonín (1872–1942) V lese 1915 olej, plátno 100,5 × 115,5 cm sign. PD Ant. Hudeček 110 000 Kč pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař

Antonín Hudeček se na přelomu století etabloval jako jeden z nejvýraznějších mladých umělců. Roku 1902 absolvoval spolu s Janem Preislerem cestu po Itálii a v témže roce měl v Praze první samostatnou výstavu, na které představil tři desítky obrazů z posledních šesti let. „Lidé, kteří v kraji uprostřed Čech žijí a robotují, ani nevědí a nechápou, co půvabného klidu, co krásného míru se naň každým večerem a s každým úplňkem snáší,“ napsal ve své kritice výstavy K. B. Mádl.

V letech před první světovou válkou Hudeček s úspěchem vystavoval také ve Vídni a v Berlíně.

S nástupem generace Osmy se Hudeček přestává aktivně zapojovat do dění v SVU Mánes a od roku 1911 se neúčastní ani členských výstav, byť nadále zůstává členem spolku. Nové náměty pro své krajiny nachází v okolí Police nad Metují, později Častolovic, kde si ve 20. letech kupuje vilu. Výstavy pořádané Mánesem k malířovým padesátinám a šedesátinám v Obecním domě se dočkaly příznivých kritik, výtvarný vývoj se však již ubíral jiným směrem, než který reprezentují krajiny jen opatrně reflektující lekce postimpresionismu a fauvismu. Další jubilejní výstavy se Hudeček již nedočkal, zemřel v srpnu 1941 v devětašedesáti letech.

Výstava konaná v následujícím roce tak byla už posmrtnou retrospektivou.

35

22

KLIMT Gustav (1862–1918) Femme I 1904 litografie 70/100 30,5 × 21,5 cm (výřez) sign. LD Gustav Klimt v tisku přiložený certifikát pravosti aukční síně Purveyors of Fine Art, USA 25 000 Kč 36

Uvedená litografie je pozoruhodným sběratelsky atraktivním dílem světově známého a uznávaného rakouského umělce s českými kořeny – Gustava Klimta. Spoluzakladatele slavné vídeňské secese a jednoho z průkopníků symbolismu. Klimt se narodil v Baumgartenu u Vídně jako druhý ze sedmi dětí českého zlatníka a rytce. Ve čtrnácti letech nastoupil ke studiu do Kunstwerbeschule ve Vídni, kde zůstal až do roku 1883. Právě zde se naučil uměleckému řemeslu – malbě, mozaice i fresce. Studoval zde i s bratrem Ernestem.

První zakázkou bratrů Klimtových byla výzdoba dvora Kunsthistorického muzea ve Vídni. Touto zakázkou se Klimtovi otevřela cesta k mnoha dalším a umělec se rychle dostal do širokého povědomí veřejnosti.

23

KLIMT Gustav (1862–1918) Femme VI kolem 1900 litografie 70/100 20,5 × 30,5 cm (výřez) neznačeno přiložený certifikát pravosti aukční síně Purveyors of Fine Art, USA 25 000 Kč

Kolem roku 1900 bylo ve sto číslovaných kusech vytištěno v nakladatelství The Book Dandies poetické dílo Paula Verlaina FEMMES. Šlo o soukromý tisk, který nebyl určen pro prodej, jak uvádí tiráž. Tento cyklus básní byl doplněn šesti vloženými litografickými listy Gustava Klimta, z nichž první je signován na kameni.

Do aukce jdou dva z těchto šesti listů, oba s číslem 70/100. K dispozici jsou kromě certifikátů pravosti, které vystavil aukční dům, kde byly naposledy draženy, také zlacené polopergamenové desky s červeným štítkem PV – z iniciál autora básní Paula Verlaina. Torza tohoto grafického cyklu se objevují v aukcích jen velmi vzácně.

37

24

KUPKA František (1871–1957) Vzdor – Černý idol 1900–1903 barevný lept s akvatintou na papíře 34 × 34 cm sign. LD Kupka na rubu razítko sbírky: Waldesova obrazárna s č. 106 750 000 Kč Publikováno

L. Vachtová: František Kupka, Praha 1968, str. 227, kat. č. 21

Vizuální memento moderního člověka v okultismu a spiritismu

M. Rowell / E. Billeter, ed.: Frank Kupka 1871–1957, Zürich 1976, obr. č. 3B M. Lamač: František Kupka, Praha 1984, repro. č. 3 J. Anděl / D. M. Kosinski, edd.: František Kupka, průkopník abstrakce, malíř kosmu, Dallas 1997, Wolfburg 1998, Praha 1998, str. 45

František Kupka se zde prostřednictvím vzácné grafiky, vydané v nákladu dvaceti listů, představuje jako autor s východisky blízkými okultismu a spiritismu, se kterými se seznámil již ve Vídni v poslední dekádě 19. století.

Tato akvatinta, patřící zároveň do cyklu čtyř grafik s názvem Cesta ticha (Lekníny / Počátek života, Cesta ticha I a II a Vzdor – Černý idol), jenž je považován za jeden z hlavních Kupkových přínosů symbolismu, je jednou z více verzí tohoto výjevu, provedených nejen v grafickém médiu, ale např. i v pastelu. Název cyklu má svůj zdroj ve spise teozofky Heleny P. Blavatské (La voix du silence, 1889) – lze ho proto vnímat jako jakési vizuální memento moderního člověka, který by se jeho prostřednictvím mohl obrátit nejen k velkým kulturám starověku, ale také k zákonům kosmického universa. Je tak určitým nástrojem teosofie, která má člověku pomoci překonat fyzický svět do sféry duchovní, kde lze teprve nalézt tajemství lidské existence. Zásadním literárním zdrojem Kupkova Vzdoru – Černého idolu je báseň Edgara Allana Poea s názvem Dream-Land z roku 1844, vyprávějící o poutníku v krajině, které dominuje Eidolon (v řečtině idol či fantom) zvaný též Noc, jenž sedí vzpřímeně na trůnu. V teosofii zaujímá Eidolon roli astrálního dvojníka lidské bytosti – tato grafika tak ve zkratce představuje jednu z páteřních myšlenek celé teosofické koncepce. Antické a egyptské umění, jehož vliv je zde také znatelný, zároveň inspirovalo Kupku k obrazům s historickou tematikou, které rovněž uplatnil kupř. ve slavných ilustracích k encyklopedii Éliséeho Recluse s názvem Člověk a Země.

Hodnotu tohoto konkrétního grafického listu dále zvyšuje jeho původ ze slavné sbírky Jindřicha Waldese.

38

39

25

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Společnost na výletě v Českém ráji 1914 olej, plátno 68 × 72 cm sign. UD Kotík 1914, na rubu P. Kotík 1914 restaurátorská zpráva Denisa Cirmaciová 280 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Mimořádná ukázka rané tvorby Obraz „Společnost na výletě v Českém ráji“ je originálním, motivicky krásným, osobně laděným raným dílem Pravoslava Kotíka, mnohotvárné umělecké individuality, jejíž široce rozvětvené dílo je citlivou reflexí emocionálních, racionálních, filozofických i psychických podob světa. Kotík byl nadán senzitivním vnímáním i schopností jasnozřivého úsudku. Tyto vlastnosti ho celý život podněcovaly k činorodé aktivitě, která v průběhu doby zahrnula fáze sociálního umění, (neo)klasicismu, pozdního kubismu, civilismu i abstrakce. Český malíř, grafik, pedagog a ilustrátor Pravoslav Kotík se narodil roku 1889 ve Slabcích u Rakovníka.

Středoškolské studium absolvoval na reálce v Rakovníku. V letech 1908–1912 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. E. Dítě, K. V. Mašek a J. Schikaneder). Poprvé vystavoval v roce 1909 v Topičově salonu pod pseudonymem P. Kraus.

Roku 1912 studia na Uměleckoprůmyslové škole ukončil a uvažoval o možnosti dalšího studia na Akademii výtvarných umění. Byl přijat k prof. J. Preislerovi, studium však nenastoupil. Z finančních důvodů musel roku 1913 z Prahy odejít a přijmout místo suplujícího učitele a asistenta v oboru kreslení a deskriptivní geometrie na císařskokrálovské střední škole v Turnově. Tam vyučoval po dobu tří let. Seznámil se s Boženou Šrajerovou, s níž se oženil a měl dvě děti, dceru Zuzanu (1914) a syna Jana (1916), později známého českého malíře, grafika a teoretika. V roce 1916 se s celou rodinou přestěhoval do Nové Paky, kde pokračoval v pedagogické činnosti. Do Turnova se však vrátil zpět už v roce 1918 a vyučoval střídavě v Mladé Boleslavi a Praze. Jako pedagog působil až do roku 1939.

V letech 1916–1920 patřil mezi členy Spolku výtvarných umělců Mánes. Členství poté přerušil a stal se

40

členem Umělecké besedy. Kotíkova první samostatná výstava se konala v Železném Brodě roku 1921. Dále se účastnil výstavy k 60. jubileu založení Umělecké besedy v Praze. V roce 1924 však Uměleckou besedu kvůli názorovým neshodám opustil. Společně s ním odešli např. Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Kotrba, Emanuel Frinta a další. S některými z nich později založil tzv. Sociální skupinu (1925), známou také pod prvotním názvem Ho-Ho-Ko-Ko (Holý, Holan, Kotík, Kotrba). Rok 1924 přinesl Kotíkovi i první studijní cestu do Paříže, kterou poté navštěvoval každoročně až do roku 1937.

Na podzim roku 1928 se opět stal členem SVU Mánes a s ním vystavoval v Mladé Boleslavi. V roce 1930 byl však ze spolku vyloučen pro poškozování spolkových zájmů. V roce 1932 se natrvalo přestěhoval do Prahy.

Raná díla Pravoslava Kotíka byla ovlivněna expresionismem a fauvismem. Ve dvacátých letech se nechal inspirovat sociálním realismem, (neo)klasicismem i kubismem, s nímž se seznámil na svých studijních cestách po Francii. Celé jeho dílo prostupuje základní motiv existence člověka ve složitých mezilidských vztazích.

Autorovu uměleckou dráhu zbrzdila druhá světová válka. Nemohl veřejně vystupovat a ztratil možnost prezentovat svá díla v zahraničí, kde byl do té doby velice úspěšný. V tomto období se vrací zpět k tématu venkova. Zaměřil se na ztvárnění obyčejných lidí a jejich života pohledem městského člověka. V padesátých letech postupně dospívá k nefigurativnímu tvarosloví.

Pravoslav Kotík obdržel za svou tvorbu řadu ocenění. Např. v roce 1937 získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži, v roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem. Pravoslav Kotík zemřel roku 1970 v Praze.

Obraz „Společnost na výletě v Českém ráji“ je velmi kvalitní ukázkou Kotíkova raného výtvarného směřování, které se již před polovinou prvního desetiletí dvacátého století vyznačovalo neobyčejnou malířskou zralostí. Toto plátno vizuálně velmi příjemného formátu reprezentativně dokládá autorův první pobyt v Turnově (1913–1916). Dosvědčuje jak tehdejší klíčové prolnutí krajiny a žánru v jeho tvorbě (k atmosféře města byl v té době téměř imunní), tak nový řád jeho života.

Pravoslav Kotík se 20. května 1914 oženil s Boženou Šrajerovou, dcerou majitele módního krejčovského salónu v Turnově. Právě novomanželský pár malíře a jeho ženy, doprovázený místní vybranou společností, se stal figurálním těžištěm předloženého obrazu.

Divákovi se krom toho, stejně jako některým zpodobněným, naskýtá čarokrásný výhled do geologicky jedinečné krajiny Českého ráje.

Pravoslavu Kotíkovi poskytoval nejlepší motivy sám život. Realitu dokázal nahlížet bezprostředně, „jakoby poprvé, ve šťastném záblesku“. Pohledy do intimního rodinného světa byly v jeho případě vždy všední i sváteční, neopakovatelné. Přesně tento charakter má i předložený obraz. Mladý malíř, obdařený mimořádnými pozorovacími schopnostmi, se tu bravurně vyrovnal s lehce expresivní polohou, kdy svěží rukopisná traktace barevných ploch je budována jako organická struktura, nabitá neobyčejným životem.

41

26

EBERL František Zdeněk (1887–1962) Portrét ženy olej, plátno 54,5 × 46,5 cm sign. PD Fr Eberl PD nečitelný přípis autorem 90 000 Kč 42

27

autor neurčen Muž pod pergolou olej, plátno 119 × 102 cm sign. nezjištěna 95 000 Kč 43

28

BÍLEK Alois (1887–1961) Bez názvu (Z cyklu Harmonie barev) 1913 akvarel, karton 20 × 25,5 cm (výřez) sign. PN ABílek 1913 45 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Dílo „Bez názvu (Z cyklu Harmonie barev)“ představuje originální, vrcholnou, excelentní práci Aloise Bílka z jeho nejvíce ceněného pařížského období, a to konkrétně dvouletí 1913–1914, kdy se tento rodák z malé obce Skoupý na Příbramsku zařadil po bok Františka Kupky jako jediný další český abstrakcionista první vlny mezinárodní nefigurativní tvorby.

44

Zahledíme-li se na posuzovanou práci, můžeme dát za pravdu charakteristice, kterou napsal český kritik Bohumil Polan: ten označil formální jazyk Bílkových abstrakcí za „průzračný sloh“. Přesně tímto čirým stylem, vyznačujícím se čistými plochami akvarelových barev, jež definují sofistikovaný systém průniků kruhových výsečí, ohraničených čistými liniemi nekolorovaného podkladu, se dílo „Bez názvu (Z cyklu Harmonie barev)“ vyznačuje.

Tato práce dokládá Bílkovo hluboké vnoření se do vědeckých nauk o barvách a teorií o barevném vnímání. Jednotlivé tóny se zde geniálně uplatňují ve své průzračné čistotě, ve vztazích k barevnému spektru a možnostem působení na lidskou psychiku. Toto pozoruhodné dílo však současně myšlenku o samospasitelnosti abstrakce určitým způsobem zpochybňuje: jeho motivem je vysoce abstrahovaný figurální námět, jež nechává dostatek prostoru pro jeho individuální interpretaci divákem: je jen na něm, zda ho rozklíčuje jako tanec (vícekrát v cyklu Harmonie barev ztvárňovaný) či dvojici milenců.

29

BÍLEK Alois (1887–1961) Vzpomínka 1913 akvarel, karton 25,5 × 32,5 cm (výřez) sign. nezjištěna, PD 1913 na rubu přípis Moje matka je vzpomínka 55 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Posuzované dílo „Vzpomínka“ představuje originální, sběratelsky vzácnou, vrcholnou práci Aloise Bílka, autora, který se spolu s Františkem Kupkou stal jediným českým abstrakcionistou první vlny mezinárodní nefigurativní tvorby. Nejvíce ceněné abstraktní či poloabstraktní kompozice přitom vytvářel pouze v prvních dvou letech svého pařížského pobytu (1913–1928),

zřejmě pod vlivem bouřlivého nástupu světové avantgardy. Uvažovat lze o vlivu Františka Kupky, i když kontakty obou umělců nejsou prokázány. Doloženo naopak máme Bílkovo intenzivní přátelství s belgickým básníkem a dramatikem Emilem Verhaerenem nebo básníkem René Arcosem. Autorovy literární známosti nebyly nijak náhodné, protože právě poezii – a její vyjádření prostřednictvím barev – považoval za základní poslání výtvarné tvorby.

V letech 1913–1914 vytvořil Alois Bílek kromě olejových obrazů také pozoruhodný soubor abstraktních a polo-abstraktních akvarelů. Posuzované dílo je jedním z nich. Bílek, podobně jako Kupka, ve svém nezobrazujícím intermezzu podrobil výtvarné prostředky samostatnému vědeckému zkoumání. Na základě studia odborné literatury se věnoval teoriím barev a jejich psychologickému působení. Inspiraci čerpal také, jak již zmíněno, z hudby, uměleckého oboru považovaného za „nejčistší“, poněvadž nejméně spjatého s prvky viděné reality.

Zatímco v některých kompozicích dospěl až k úplné tvarové a barevné elementarizaci, srovnatelné až např. s tvorbou Kazimira Maleviče, v jiných, jako v posuzované práci, nalezl velmi osobitý jazyk charakterizovatelný jako antropomorfní poloabstrakce.

45

30

BÍLEK Alois (1887–1961) Ženy na koních olej, karton 67,5 × 50,5 cm sign. PD Bílek 60 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Zkoumané dílo „Ženy na koních“ představuje autentickou, mezi abstraktním cítěním barvy a klasicky vnímanou figurací oscilující prací Aloise Bílka, autora, který se za svého pařížského pobytu po ukončení studia na pražské Akademii výtvarných umění dostal do kontaktu s básníkem Émilem Verhaerenem, jehož symbolistní humanismus mu byl více než blízký. V letech 1913–1914, inspirován bouřlivým nástupem avantgardních výtvarných směrů, vytvořil pozoruhodný soubor abstraktních a polo-abstraktních akvarelů a méně početných olejo-

46

maleb. Bílek, podobně jako Kupka, ve svém nezobrazujícím intermezzu podrobil výtvarné prostředky samostatnému vědeckému zkoumání. Na základě studia odborné literatury se věnoval teoriím barev a jejich psychologickému působení. Inspiraci čerpal také, jak již zmíněno, z hudby, uměleckého oboru považovaného za „nejčistší“, poněvadž nejméně spjatého s prvky viděné reality. Zatímco v některých kompozicích dospěl až k úplné tvarové a barevné elementarizaci, srovnatelné až např. s tvorbou Kazimira Maleviče, v jiných nalezl velmi osobitý jazyk charakterizovatelný jako antropomorfní poloabstrakce. Jeho nepředmětná tvorba, kterou se spolu s Františkem Kupkou stal jediným českým abstrakcionistou první vlny mezinárodní nefigurativní tvorby, však nebyla ve své době doceněna a na mezinárodní výstavy začala být zařazována až od osmdesátých let dvacátého století.

Alois Bílek, jehož k sochaři Františku Bílkovi nepoutal žádný příbuzenský vztah, se narodil roku 1887 ve Skoupém u Petrovic. Studoval na gymnáziu v Příbrami a Písku, kde v roce 1906 maturoval. Poté, zejména na přání rodičů, začal studovat architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po dvou semestrech však přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze k profesoru Maxi Pirnerovi, kde absolvoval roku 1912. O rok později získal Hlávkovo stipendium a odjel přes Holandsko a Belgii do Paříže. V Mekce moderního umění setrval až do roku 1928. Pravidelně tam vystavoval např. v Galerie des Arts Décoratifs (1914), Galerie des Beaux-arts (1923) nebo Galerie la Boëtie (1920, 1924).

Bílek mezi lety 1913–1914 experimentoval s vizualizací hudby a zkoumal psychologický účinek barev.

Na rozdíl od Kupkova až empirického pojetí je Bílkova tvorba emotivnější a reflektuje intenzitu jeho prožitku z poslechu hudby. Po návratu do vlasti se spolu se svou rodinou usadil v Praze a vrátil se k osobité figuraci neoklasicistního ladění. Kromě volné tvorby se věnoval také realizacím pro architekturu (např. figurální řešení oken v budově spořitelny v Lounech, Krajského úřadu Středočeského kraje ve Zborovské ulici v Praze ad.).

Předložené dílo „Ženy na koních“ je kvalitní a sběratelsky zajímavou ukázkou symbolistního humanismu, k němuž se autor vrátil po krátkém abstraktním období let 1913–1914. Tento obraz by mohl nést název „Radosti života“, čímž by se naznačil jeho vztah k obrazu, který pod názvem „Balada. Radosti života“ realizoval v letech 1901–1902 František Kupka. Je pravděpodobné, že na počátku svého pařížského pobytu se Bílek s Františkem Kupkou seznámil. Ač to nemáme doloženo, bylo běžnou praxí českých stipendistů až do druhé světové války, že ke svému, na tamní scéně etablovanému krajanovi docházeli do ateliéru a on je rád přijímal. Kupkovy psychologické, stejně jako archeologicko-mytologické rešerše, jež se do jeho obrazu „Balada. Radosti života“ promítly, jistě Bílkovi konvenovaly. Ať už vědomě či nevědomě tak v tomto díle, v němž přes klasický figurální námět rozehrál své abstraktně cítěné barevné „škály a harmonie“, ztvárnil stejné téma metafyzické radosti, „čistého nemateriálního pocitu blaha“ (F. Kupka).

47

31

ČAPEK Josef (1887–1945) Srnky 1923 olej, plátno 67 × 58,5 cm sign. PD 23. Čapek, na rubu Josef Čapek na rubu název díla autorem a štítek výstavy 7 500 000 Kč odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková, CSc, odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

Má vlast – pocta české krajinomalbě, Správa pražského hradu a SVU Mánes, 2015, str. 476

Vystaveno

Má vlast, Pocta České krajinomalbě, Jízdárna Pražského hradu, 4. 9. – 1. 11. 2015

Posuzovaný obraz „Srnky“ je autentickým, vzácným, výtvarně progresivním a myšlenkově hluboce originálním dílem Josefa Čapka, vynikajícího umělce evropského významu, neopomenutelné zakladatelské osobnosti českého moderního umění. Jako malíř, knižní grafik, karikaturista, scénograf, ale i spisovatel, kritik, žurnalista a dramatik zasáhl do všech uvedených oblastí přemýšlivým, podmanivým a nenapodobitelným způsobem.

Jeho tvorba představuje nedílný celek spjatý opravdovým zájmem o precizní reflexi kulturní a společenské situace své doby. Josef Čapek je jednou z vůdčích osobností moderní kultury dvacátého století. Byl člověkem hlubokého charakteru, který neváhal vystoupit svým dílem na obranu lidské a tvůrčí svobody proti válce a fašismu, autorem, jemuž umění bylo „projevem lidské šťastnosti, lidské bědnosti i síly“. Vyjádřením Čapkova životního kréda jsou jeho obrazy – prosté motivy, naplněné poezií i smyslovou radostí, okouzlením ze života i životní moudrostí.

Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy.

Měl dva sourozence, starší sestru Helenu a mladšího bratra Karla, známého českého spisovatele. Z počátku bydlela rodina v Malých Svatoňovicích, v roce 1907 se přestěhovala do Prahy. Josef Čapek již ve svém mládí vynikal výtvarným nadáním. Studium započal na tkalcovské odborné škole ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval jako dělník v úpické továrně.

V roce 1904 odešel natrvalo studovat malbu a kresbu do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu. Po ukončení studií odjel na krátký čas do Paříže, kde pobýval mezi lety 1910–1911. Po návratu do Prahy se aktivně zapojil do kulturního života. V roce 1911 se stal, společně

48

s E. Fillou, A. Procházkou, O. Kubínem, Z. Kratochvílem a dalšími, zakládajícím členem progresivně orientované Skupiny výtvarných umělců. Následně kratší dobu působil jako redaktor Uměleckého měsíčníku, stal se členem Spolku výtvarných umělců Mánes a redaktorem časopisu Volné směry. V Lidových novinách působil jako redaktor od roku 1921 až do svého uvěznění v roce 1939. Společně se svým bratrem Karlem napsal kratší prózy (Zářivé hlubiny a Krakonošova zahrada). Podílel se také na divadelních hrách Lásky hra osudná (1911), Ze života hmyzu (1922) a na utopické hře Adam Stvořitel (1927). Se svým bratrem a S. K. Neumannem spolupracoval na realizaci Almanachu na rok 1914. Sám psal zejména povídky (Lelio, Pro delfína), pohádky pro děti (Povídaní o pejskovi a kočičce) a fejetony. Po roce 1913 se začíná rozvíjet jeho malířská tvorba. Byl neochvějným zastáncem modernismu a kritikem konzervativních forem života. Výrazný vliv na jeho tvorbu měl francouzský kubismus, který obohatil kapkou naivismu, jenž se pro jeho práci stal typickým. Věnoval se také sociálním tématům a dětským motivům. V roce 1918 se stal jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdošíjní.

V roce 1919 se začal angažovat v oblasti knižní grafiky.

Jeho preferovanou technikou byl linoryt. Později přešel k ilustračním kresbám. Na konci třicátých let začal velice citlivě vnímat zhoršující se politickou situaci, na kterou ostře reagoval. Díla jako Oheň a Touha symbolizují situaci blížící se války. Ve fejetonech a karikaturních kresbách, psaných a vytvářených pro Lidové noviny, vyjadřoval jasně a otevřeně své politické přesvědčení. Považoval za svou povinnost hájit zásady moderní demokracie. Vnitřní barometr umělců, který vždy velmi citlivě reaguje na sebemenší změnu duševního klimatu ve světě, se nedal oklamat. Josefa Čapka zneklidňoval vývoj politických poměrů v Evropě od počátku třicátých let. Sledoval, jak se na obranu svobody, lidských práv a ohroženého umění stavěli přední představitelé evropského kulturního života. Stejně jako jeho bratr Karel, nechtěl zůstat jen pouhým divákem. Jak si zaznamenal do svého zápisníku: „Nejsem pozorovatel, jsem účastník.“ Štětcem a perem reagoval na evropské i domácí události stále ostřeji a pronikavěji. Kreslil a psal s převahou člověka, který věřil, že „nikdy oheň nemůže zhubiti myšlenku, která vyjde vždycky znovu vzkříšena“.

Pro svou účast v odboji byl v den začátku druhé světové války zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. Zemřel patrně při tyfové epidemii v koncentračním táboře Bergen Belsen mezi 4. a 25. 4. 1945.

Během první poloviny dvacátých let získává Josef Čapek umělecké, společenské i politické renomé. Také jeho osobní život se pozitivně obrací. Roku 1919 se jako finančně zajištěný člověk žení s Jarmilou, v roce 1923 se jim narodí dcera Alena. Tato rodinná událost, jež se zanedlouho výrazně promítne do jeho tvorby, přispěje také k rozhodnutí pustit se společně s bratrem do stavby rodinného dvojdomku na pražských Vinohradech.

Na jaře 1923 obesílá pátou výstavu Tvrdošíjných, jež vynikala pozoruhodnou francouzskou účastí (Raoul Dufy, Le Corbusier, Amedée Ozenfant ad.), početným souborem obrazů a kreseb, převážně z let 1920–1922.

49

50

V této veskrze radostné atmosféře vzniká plátno „Srnky“, jež se poněkud vymyká z nově se konstituující linie exprese a sociálního zaměření cyklu „Chlapů“. Lze ho však přiřadit k jinému, nosnému proudu autorovy tvorby: k výtvarné (a literární) tematizaci lesa. Čapek se k ní ve stylových obměnách vracel od let první světové války s trvalým zájmem, splývajícím postupem času s přírodní meditací. V próze „Kulhavý poutník“ (1936) zaznívají slova, která lze chápat jako určité vyznání: „…

Volání (přírody – pozn.), lákání, šepot i mlčení doléhají až do mých snů, osudně a bez odporu se poddávám její čaromoci, upoután její krásou, štěstím, skrytostmi.

Příliš miluji trávu, stíny lesů, šelestící list; přečasto jsem bláhově toužil uhodnout myšlenku, která je v kráse květiny, poznat tajemství vložené v kameni, v květech i korunách stromů, v naději, že budu pak vědět všecko, že pak už se nebude po čem ptát. – Mám rád přírodu …

Jsem příroda a nehledám v přírodě nějaký svůj návrat, nýbrž ji přírodu.“ Křehká poetičnost předloženého plátna dokonale předjímá toto osobní vyznání. Výtvarná forma je zde nesmírně čistá, přitom maximálně abstrahovaná, až puristická. Jako by se tu jednalo i o jakousi polemiku s Jeanneretovým (Le Corbusierovým) a Ozenfantovým purismem, jemuž tehdy Čapek přiznával „okouzlující intelektuální půvaby“, ale postrádal „povzlet z lyrických nepředvídaností“.

Posuzovaný obraz „Srnky“ je okouzlujícím příkladem Čapkova osobitého, hluboce lidsky procítěného a přemýšlivého přístupu, vzdorujícímu jakémukoli dobovému estetickému diktátu, ať už šlo o purismus či „halasnou“ poetisticko-konstruktivistickou formuli Devětsilu. Lehce naivizující přízvuk staví toto plátno do vývojové linie mezi malířské ohlasy autorova „Nejskromnějšího umění“ (1920) a jeho „dětské“ obrazy z doby kolem roku 1930.

51

32

ŠPÁLA Václav (1885–1946) Dívčí akt 1919 kresba tužkou 34 × 23,5 cm sign. PD monogram VŠ 19, 1/6 19 5 000 Kč

33

KREMLIČKA Rudolf (1886–1932) Benátky 1924 uhel, karton 22 × 31 cm sign. PD R. Krelička 1924 6 500 Kč

52

34

FEUERSTEIN Bedřich (1892–1936) Krajina u Vídně (Gross Enzersdorf) 1917 akvarel 24,5 × 35 cm sign. LD 1. IX. 1917 Feuerstein LD název díla autorem 15 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Předložené dílo „Krajina u Vídně (Gross Enzersdorf)“ je autentickou, sběratelsky vzácnou, v akvarelové technice výtvarně suverénní prací Bedřicha Feuersteina, všestranně nadaného umělce a světoběžníka, který část života prožil v Paříži po boku Pabla Picassa, Adolfa Loose či Le Corbusiera, na poli architektury dobyl Japonsko a jehož práce pro divadlo patří mezi vrcholné projevy meziválečné avantgardní scénografie u nás. Kromě toho byl skvělým kreslířem, což dokládá jak slavný soubor akvarelů z francouzsko-španělského pomezí vzniklý na samém počátku dvacátých let, tak i posuzovaná, ranější práce z období autorova vojenského působení.

Posuzované dílo je cennou Feuersteinovou prací jak svým svěžím výtvarným provedením, umožňujícím srovnání např. s krajinářskými akvarely Václava Špály, které o generaci mladší autor znal a obdivoval, tak z hlediska dokumentačního, jako neopominutelný „střípek“ doplňující mozaiku autorova života a tvorby za první světové války.

Bedřich Feuerstein se ke svému prožití této nelehké doby sám vyjádřil ve stručném curriculu vitae: „Po druhé státní zkoušce nastoupil jsem vojenskou službu v rakouské armádě jako domobranecký inženýr.

Sloužil jsem u ženijního ředitelství v Pulji. Onemocněl jsem a po uzdravení nastoupil jsem službu u stavebního oddělení v Linci. Tam vypracoval jsem návrh vojenského hřbitova a pomníku padlých pro Schärding. Byl jsem přeložen k inspektorátu válečných hrobů do Běláku [Villach], kde mne zastihl převrat.“ Muzeolog Josef Kandert tyto informace doplnil zjištěním, že Feuerstein nastoupil do rakouské armády 21. srpna 1917, a to nejprve k „Befestigungsbaudirektion“ ve Vídni. Hned krátce poté, 1. září, vzniká posuzovaný akvarel, autorským přípisem lokalizovaný do krajiny u města Gross Enzersdorf, nacházejícího se osmnáct kilometrů od Vídně v Dolních Rakousích.

Jestliže Kandert uvádí, že „z okolí Lince se dochovaly Feuersteinovy akvarely“, předložená práce dokládá, že autor k volné krajinářské práci využíval jakoukoli volnou chvilku, a to hned od svého nástupu do vojenské služby.

53

35

DAVID Hermine Lionette Cartan

(1886–1970)

Portrét dámy v dirndlu 20. léta 20. stol. olej, plátno 55 × 46 cm sign. LD Hermine David opatřeno potvrzením Archivu Hermine David ze dne 29. 8. 2022 210 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Succession Nelly Kaplan et Claude Makovski, Bouvet Maison de ventes, Drouot-Richelieu, Paříž, Francie, 29. 6. 2021, pol. 90

Sugestivní dílo francouzské malířky, příslušnice slavné „École de Paris“

(zleva) Kiki z Montparnasu, Alexander Calder, Hermine David, foto Man Ray, 1920

54

Obraz pochází z majetku ikonického páru tzv. nové vlny francouzského filmu, argentinsko-francouzské surrealistické spisovatelky a filmové režisérky Nelly Kaplan (1931–2020) a jejího muže, spisovatele a herce Clauda Makovského (1936–2020). Makovského matka, Claudia de Maistre, byla osobností kulturní scény na Montparnassu a jednou z múz Julese Pascina, stejně jako dalších dnes světových umělců (Man Ray, Pierre Bonnard, André Derain, Maurice Vlaminck). Právě Claudia de Maistre předložený obraz získala přímo od autorky, své přítelkyně, Hermine Davidové.

Předložený obraz „Portrét dámy v dirndlu“ je autentickým, na českém trhu s uměním raritním, ve stylu „Neue Sachlichkeit“ sugestivně provedeným dílem Hermine Davidové, pozoruhodné francouzské malířky, příslušnice slavné „École de Paris“, autorky, jíž bylo výtvarné nadání dáno do vínku již původem – jejím pradědečkem nebyl nikdo jiný než sám veliký JacquesLouis David (1748–1925). Genderově nevyvážené dějiny umění však její význam neoprávněně dlouho redukovaly na pouhou „poznámku pod čarou“ v životě jejího manžela, malíře Julese Pascina. Teprve v posledních desetiletích je jejímu dílu, zastoupenému v řadě světových sbírek jako Tate Gallery v Londýně, Philips Collection ve Washingtonu či Musée Petit Palais v Ženevě, věnována zasloužená pozornost.

Tato pařížská rodačka, nemanželské dítě, jejíž matka trvala na tom, že její biologický otec byl habsburský arcivévoda, získala své umělecké vzdělání na École des Beaux-Arts a Académie Julian. S Julesem Pascinem se mladá malířka, miniaturistka a grafička seznámila roku 1907. Vytvořili spolu nekonvenční volný svazek, označovaný Francouzi jako „ménage à la colle“. Užívali si večírků a bohémského života. Roku 1915 následovala Davidová Pascina do New Yorku, kde se roku 1918 vzali. Jak uvedl Pascin, jelikož „obchodník s potravinami nebude dodávat potraviny těm, kteří žijí v hříchu… formality sňatku byly menší obtíž než hledání nového bytu a tolerantnějšího obchodníka s potravinami“. Roku 1920 se oba umělci vrátili do Paříže.

V domácím prostředí navázala Davidová na své slibné tvůrčí počátky, začala se také věnovat knižní ilustraci. Roku 1922 měla první samostatnou výstavu v Galerii Berthe Weillové. Pascin ji v roce 1927 opustil kvůli Lucy Kroghové, společné přítelkyni, s níž měl poměr od doby, co mu roku 1909 pózovala. V roce 1930 spáchal sebevraždu.

Předložený obraz „Portrét dámy v dirndlu“ lze označit za jedno z vrcholných děl Hermine Davidové ze „zlaté“ éry dvacátých let. Jde o sugestivní, jemně naivizující podobiznu stylizovanou v duchu nové věcnosti.

Analogie tu můžeme nacházet s figurálními pracemi dalších slavných představitelů Pařížské školy, konkrétně např. Moïse Kislinga či Tsuguharu Foujity. Dovolím si vyslovit domněnku, že by se přímo mohlo jednat o portrét Claudie de Maistre, autorčiny přítelkyně, která svým zjevem také uhranula Julese Pascina, Mana Raye, Pierra Bonnarda, André Deraina či Maurice Vlamincka a v jejímž majetku se obraz původně nacházel.

55

36

FILLA Emil (1882–1953) Zátiší s pohárem a dýmkou 1929 kresba tuší 14 × 18 cm sign. UD monogram E. F. 29 85 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Posuzované dílo „Zátiší s pohárem a dýmkou“ je dle mého soudu autentickou, výtvarně přesvědčivou, synteticky kubistickou kresebnou prací Emila Filly, vůdčí postavy české avantgardy, patřící mezi legendy našeho moderního umění. Jeho osobnost je poznamenána řadou charakteristik a atributů, které vytvářejí protikladný obraz autora: humanisty, pro něhož bylo umělecké dílo prostředkem k dosažení absolutní svobody, ale také autoritativní osobnosti tvrdě prosazující své lidské i umělecké přesvědčení. V této dualitě je zaklet svár

56

kolosální figury, jež měla pro vývoj českého moderního umění dalekosáhlý význam. Emil Filla měl dar tvořit lehce jako málokterý z domácích malířů. Je příznačné, že tuto lehkost dal do služeb výtvarného zákona a řádu, jímž byl kubismus.

Posuzované dílo je Fillovou komorní, výrazově suverénní prací ze silného období druhé poloviny dvacátých let (v jeho malbě tehdy dominovala slavná „bílá zátiší“) v žánru zátiší, „mlčenlivého světa věcí“, který vycizeloval k virtuozitě, jež zasluhovala „všechna chválivá adjektiva“ (B. Markalous). „Zátiší s pohárem a dýmkou“ je kvalitní ukázkou Fillovy osobité výtvarné invence, kdy autor ztvárněnou kompozici v duchu zralého syntetického kubismu složitě „nehledá“, ale jako by zcela přirozeně „nalézá“ kreslířskou jistotou své ruky. Doteky štětce v liniích, plochách i dekorativních detailech jsou velkorysé, avšak současně prokazují důvěrnou znalost zobrazených věcí. „Zátiší s pohárem a dýmkou“ Emila Filly je důkazem autorovy neobyčejné tvůrčí potence, která dovedla z jednoduchého aranžmá a černo-bílého kontrastu vytěžit maximum výrazové síly.

37

FILLA Emil (1882–1953) Théseus a krétský býk (Z cyklu Boje a zápasy) 1937 kombinovaná technika, akvarel, ruční papír 35 × 25 cm sign. UD Emil Filla 37 115 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Předložené dílo „Théseus a krétský býk“ je Fillovou kvalitní prací z autorova významného protiválečného a protifašistického cyklu, jímž umělec varoval před nastávající a nastalou historickou situací – „Boje a zápasy“ jsou symboly zápasu dobra a zla, jindy alegorií přepadení či záhuby. Zatímco v olejomalbách původní podnět zápasu s temnými mocnostmi prošel složitějším tvůrčím procesem, v akvarelech, jako je dílo „Théseus a krétský býk“, se Emil Filla vyjadřoval s ojedinělou měrou

tvůrčí bezprostřednosti, což se reflektuje především ve vystupňovaném účinku dynamické linie a volně cítěné koloristické složce.

Malíře poutaly jak zápasy zvířecí, tak mytologické.

Z řeckých mýtů a bájí si přitom příznačně volil ty hrdiny, kteří se museli ve svém životě potýkat s různými překážkami. Nezajímali ho proto antičtí bohové, kteří „mají svobodu bez zápasu, svobodu, která je darem přírody“ (Č. Berka), ale bojující hrdinové, především Théseus a Hérakles, ojediněle Perseus.

Jestliže v některých dílech, jak upozornil Vojtěch Lahoda, doslova „tečou potoky krve“, posuzovaná práce zachycuje attického krále Thésea a jeho legendární setkání s krétským býkem v závěrečném momentě, kdy býka, kterého přivedl Herákles z Kréty pro krále Eurysthea a který sužoval celý poloostrov, k velké úlevě všech po těžkém boji zabil a dává si ho již na ramena.

Předložené dílo „Théseus a krétský býk“ Emila Filly v suverénní, rukopisně svěží formě sugestivně zachycuje autorovo přesvědčení, že jen ze zápasu se silami temnot se rodí svoboda člověka, „…jen z neúprosného boje s lítými silami (…) zazáří v člověku jiskra božství“ (Č. Berka).

57

38

GLEIZES Albert (1881–1953) Ukřižování (Crucifixion) 1928 kvaš, karton 46 × 38 cm sign. PD A Gleizes 28 120 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Art moderne, Millon, Maison de ventes aux enchères, Paříž, Francie, 27. 11. 2013, pol. 274

Uvedeno a reprodukováno

Jacqueline Loyer, Albert Gleizes et la Majesté, 1976, s. 22, č. IX (jiný exemplář) Anne Varichon, Albert Gleizes, Catalogue raisonné (soupis díla), Paříž, 1998, svazek 1, č. 1273, s. 412 (jiný exemplář)

Pozoruhodná osobnost francouzské moderní malby Posuzované dílo „Ukřižování (Crucifixion)“, provedené technikou tzv. pochoiru v jedenácti delikátně sladěných barvách, je autentickou, nonkonformně kubisticky stylizovanou prací na sakrální námět Alberta Gleizese, velmi pozoruhodné osobnosti francouzské moderní malby první poloviny dvacátého století, autora označovaného za „samozvaného zakladatele kubismu“. Gleizesovi skutečně patří primát v tom, že roku 1912 spolu s Jeanem Metzingerem sepsal první velké teoretické pojednání o tomto výtvarném směru, který způsobil revoluci uměleckého vidění: „Du Cubisme“. Kromě toho se stal členem okruhu německého časopisu o umění a literatuře „Der Sturm“, čímž se jeho myšlenky dostaly do německy mluvícího prostředí a živnou půdu našly i na slavném Bauhausu.

Gleizes strávil čtyři roky v New Yorku, kde sehrál nemalou roli v propagaci moderního evropského umění.

Roku 1931 spoluzaložil v Paříži významné mezinárodní hnutí nepředmětně orientovaných tvůrců „Abstraction – Création“, k jehož členům patřili i Češi František Kupka, František Foltýn a Jiří Jelínek.

Albert Leon Gleizes se narodil 8. prosince 1881 v Paříži jako syn textilního návrháře. Jeho strýcem byl portrétista Léon Comerre, držitel prestižní „Prix de Rome“. Mladého Alberta škola moc nezajímala, a proto se nejprve vyučil v dílně svého otce. Roku 1901 nastou-

58

pil k 72. pěšímu pluku francouzské armády do Abbeville v Picardii. Do této doby také spadají jeho první malířská díla, inspirovaná impresionismem a divizionismem, kterými brzy, navzdory tomu, že byl autodidakt, dosáhl úspěchu např. na výstavách pařížské Société Nationale des Beaux-Arts (1902) a Podzimním salonu (1903, 1904).

Roku 1906 založil spolu s několika přáteli, literáty René Arcosem, Georgesem Duhamelem či Charlesem Vildracem a několika dalšími malíři uměleckou komunu pod názvem Abbaye de Créteil. Roku 1908, kdy toto utopické společenství pro nedostatek financí zaniká; prochází ve své tvorbě fauvistickým obdobím.

Roku 1911 vystavuje na Salonu nezávislých po boku Roberta Delaunaye, Fernanda Légera, Jean Metzingera a Henri Le Fauconniera ve slavném sále 41, který prostřednictvím jejich děl poprvé představil kubismus širšímu publiku. O rok později se Gleizes připojuje ke skupině z Puteaux bratrů Duchampových, pojmenované „Section d’or“ (Zlatý řez). Téhož roku s Jeanem Metzingerem píše epochální teoretické dílo „Du Cubisme“ (vyd. E. Figuière Éditeurs, Paříž).

Svým vizionářským malířským stylem se Albertu Gleizesovi podařilo vnést do kubismu nebývalou dynamiku. Neortodoxním přístupem, protikladným k „hermetickému“ kubismu Pabla Picassa a Georgese Braqua, ovlivnil mnoho svých současníků, a to včetně českých autorů (zejména svým zastoupením na slavné 45. výstavě SVU Mánes v Praze „Moderní umění“, 1914, sestavené francouzským básníkem a spisovatelem A. Mercereauem).

Vysokou výtvarnou osobitost Gleizesova kubistického projevu brilantně dosvědčuje předložené „Ukřižování (Crucifixion)“. Autor zde jedinečným způsobem propojil zcela moderní výtvarnou optiku s ústředním námětem křesťanské ikonografie. Ukřižováním Ježíše Krista popisovaným v evangeliích vrcholí pašije – utrpení Kristovo a je spolu s jeho následným zmrtvýchvstáním nejdůležitější událostí křesťanského náboženství.

Zajímavé je i celé pozadí vzniku této práce: jde o dílo předcházející realizaci monumentálního triptychu navrženého pro kostel Sainte-Blanche de Serrières v Ardèche. Dnes je finální obraz „Ukřižování“, o rozměrech 213 × 175 cm, datovaný rokem 1927 a projektovaný jako jedno z postranních oltářních křídel, součástí sbírek Centre Georges Pompidou v Paříži, kam se dostal roku 1964 jako dar malířovy vdovy, Madame Juliette Roche-Gleizes. Od roku 1986 se nachází jako zápůjčka v Muzeu Voršilek (Musée des Ursulines) v burgundském Mâconu.

Malíř katolického vyznání Albert Gleizes, který v době práce na zamýšleném triptychu založil komunitu „Moly-Sabata“ v Sablons v jihovýchodní Francii (dpt. Isère) jako jakousi „pevnost spásy“, útočiště pro duše rozčarované průmyslovou společností, tu naplno rozvinul svůj zcela originální kubistický styl, založený na harmonickém provázání velkých barevných ploch, jemných linií a nebývale bohatých barev, elementů, jež všechny nutí diváka kontemplovat dílo dlouhou dobu, čímž iniciují či umocňují jeho vztah jak k modernímu umění, tak ke křesťanské víře.

59

39

FOLTÝN František (1891–1976) Kompozice olej, plátno 81 × 60 cm sign. na rubu Foltýn 1 650 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Posuzovaný obraz „Kompozice“ je autentickým a cenným, výrazově syntetickým dílem Františka Foltýna, jedné z mimořádně zajímavých osobností českého moderního umění, autora, který se spolu s Františkem Kupkou stal nejvýznamnějším představitelem abstraktní malby u nás a jenž svým dílem ovlivnil několik dalších soudobých umělců nefigurativního zaměření.

Zatímco jeho raná tvorba představovala svébytnou syntézu expresionismu, kubismu a magického realismu, pro nefigurativní fázi, která ho nejvíce proslavila, měl zásadní význam jeho odjezd do Paříže koncem roku 1923, kde strávil celých deset let. Lyrický kubismus a expresivně přehodnocený artificialismus byly odrazovým můstkem na cestě oprošťování výtvarných prostředků od zobrazivosti. František Foltýn měl tak jako jediný z českých umělců možnost osobně se účastnit jak zrodu, tak i nejslavnější éry druhé mezinárodní vlny nefigurativního umění, která odhalila nejrůznější formy výtvarné abstrakce – od geometrické po organickou.

Roku 1930 se stal členem skupiny „Cercle et Carré“, jejíž programem bylo „zlidštit geometrii a geometrizovat lidské“. Ocitl se tam po boku H. Arpa, W. Kandinského, F. Légera, P. Mondriana, K. Schwitterse, M. Seuphora a dalších. O rok později spoluzakládal umělecké sdružení „Abstraction – Création“, jehož jádro tvořily osobnosti mezinárodní avantgardy jako H. Arp, R. Delaunay, N. Gabo, A. Gleizes, L. Moholy-Nagy či T. van Doesburg, z Čechů F. Kupka a J. Jelínek. Tím se Foltýn zařadil „mezi nejlepší z nejlepších“, jak si poznamenal v jednom z dopisů.

František Foltýn se narodil 9. června 1891 v Královských Staších na Šumavě. Jeho dětství nebylo jednoduché – záhy ztratil rodiče. Naštěstí se ho s jeho sestrou ujala babička. Výtvarný talent ho nejprve přivedl do učení malířem porcelánu. Od řemesla však vzhlížel k umělecké tvorbě. Jeho sen se konečně splnil roku 1913, když byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k prof. A. Hofbauerovi a E. Dítěti. Tento sen však neměl bohužel dlouhého trvání. Vypukla první světová válka a Foltýn musel narukovat. Účastnil se bojů v Rusku a Albánii.

60

Po válce se usadil na Slovensku, kde jeho malba prošla výrazným vývojem. V roce 1922 se stává jedním ze zakladatelů brněnské odnože Skupiny výtvarných umělců a o rok později má svou první výstavu. V polovině 20. let odjíždí do Paříže, kde se účastní výtvarného života jako člen francouzské skupiny Cercle et Carré, zaměřené především na geometrickou abstrakci, a po jejím zániku stojí u zrodu mezinárodní skupiny Abstraction – Création. V roce 1934 se natrvalo vrací zpět do vlasti a usazuje se v Brně. Foltýnovu uměleckou tvorbu lze rozčlenit do tří období, schematicky vymezených místy jeho pobytu. Za svého působení na Slovensku podnikal často výlety do Podkarpatské Rusi, která jej okouzlila baladickou krajinou a silným sociálním prostředím. Do svých maleb vkládá atmosféru městských periférií a jejich obyvatel. Stylově se v nich mísí expresionismus s kubismem. Za desetiletého pobytu ve Francii nachází společnou řeč s mezinárodními představiteli abstrakce. V Paříži se setkává se svými krajany, Jindřichem Štyrským a Toyen, tvůrci artificialismu, směru, který Foltýna v počátcích jeho cesty k nefigurativnímu tvarosloví výrazně ovlivní.

Závěrečná etapa autorovy tvorby se datuje od jeho návratu do Československa. Během války se Foltýn navrací k realističtějším formám vyjádření krajiny.

Abstrakci se znovu věnuje až po válce, kdy také dokončí některá plátna započatá koncem třicátých let. V šedesátých letech opět tvoří abstraktně. František Foltýn zemřel 8. června 1976 v Brně.

Posuzovaný obraz „Kompozice“ je reprezentativní ukázkou Foltýnovy abstrakce z pozdní fáze jeho tvorby.

Autorův odklon od nefigurativního pojetí obrazu k realističtější malbě ve čtyřicátých a padesátých letech byl přerušen intermezzem abstraktní malby v letech 1946– 1948. Na tento vývoj pak malíř navázal v závěru své tvorby ve druhé polovině šedesátých let, a to v atmosféře uvolněnějších kulturních poměrů. Problematika výtvarné abstrakce byla tehdy aktualizována poválečnými trendy světového umění.

Posuzovaný obraz je krásným příkladem autorovy nové tektoniky výtvarné konstrukce. Foltýnova poválečná abstrakce totiž není totožná s jeho kompozicemi předválečnými, je důkazem jeho neutuchajícího tvůrčího hledání. Malíř neopakoval principy biomorfní abstrakce nalezené před lety, ale přehodnotil je a inovoval.

Předložená „Kompozice“ je malířsky bohatěji a smyslověji orechestrovaná než jeho plátna z třicátých let, typická je tu také soustava lineárních trojúhelníků s vrcholy obrácenými dolů ve spodní části obrazu.

Motiv jakéhosi kosmického vejce, od něhož se celá skladba odvíjí, se objevuje i v dalších dílech z roku 1946.

Jako by se v tomto obrazu syntetizoval celý Foltýnův abstraktní vývoj – zatímco melancholické šedě jasně situují tuto práci do poválečných let (nechávají vzpomenout i na jeho souběžně vznikající krajinomalby), poetická barevnost ve střední části kompozice upomíná na počátky autorovy abstrakce, rozvíjené v Paříži po boku artificielismu Štyrského a Toyen.

61

40

NEMES Endre (1909–1985) Dívka s bílým límcem olej, plátno 55,5 × 45 cm sign. LD Endre Nemes 90 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka moderního umění, Slovensko

Reprodukováno

I. Jančár, Endre Nemes, Galéria mesta Bratislavy, 2007, obr. 6, s. 20

Dílo neobyčejné malířské vyzrálosti v podobě „čisté výtvarnosti“

Obraz „Dívka s bílým límcem“ je autentickou, z barevné hmoty skvostně malířsky formovanou, derainovsky laděnou, velmi půvabnou prací Endre Nemese, malíře evropského formátu, představitele slovenské „generace 1909“ (C. Majerník, J. Bauernfreund, B. Hofstädter, J. Želibský, E. Nevan, J. Mudroch, P. Matejka …) a absolventa pražské Akademie výtvarných umění u prof. Willi Nowaka, který od roku 1940 trvale žil ve Švédsku.

Jeho dnes celosvětově vyhledávaná tvorba se vyvíjela v několika etapách, od exprese a ohlasů lyrického kubismu, přes osobitý surrealismus až k abstrakci.

Endre Nemes se narodil roku 1909 jako Andrej Nagel v maďarském Pécsváradu slovenským rodičům.

Mládí prožil převážně na Slovensku. Roku 1930 vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění k profesoru Willimu Nowakovi. Již následujícího roku 1931 se účastnil výstavy Prager Sezession. Od roku 1936 byl členem Umělecké besedy. První samostatnou výstavu usku-

62

tečnil s Jakubem Bauernfreundem roku 1936 v galerii Hugo Feigla v Praze a následně v Košicích. V roce 1938 vystavoval v Domě umění v Ostravě. Tato přehlídka však proběhla bez většího zájmu veřejnosti. Příčinou mohlo být jak umělcovo nedostatečně známé jméno v moravském regionu, či již značně neutěšená politická situace.

Schylovalo se k protektorátu a malíř židovského vyznání byl nucen hledat spásu v cizině.

V prosinci 1938 prchá z Československa do Finska, roku 1940 přechází do Norska, po německé invazi pak do Švédska, kde se trvale usazuje. V roce 1948 získal švédské státní občanství. Do Čech a na Slovensko se však několikrát vracel, a to alespoň výstavami (1963 – Národní galerie, 1964 – „Imaginativní umění“ Praha a výstava „Generace 1909“, Praha, Ostrava, Prešov, Košice, 1965 – Mánes Praha, SNG Bratislava a Dům umění Brno, 1971 – NG Praha a GVU Ostrava /se sochařem Ericem Grate/, 1982 – NG Praha). V Maďarské Pécsi bylo ještě za umělcova přispění otevřeno Nemésovo muzeum.

Endre Nemes vždy vzpomínal na širokou kosmopolitní společnost předválečné Prahy, hlásil se k pražským přátelům a k barokní tradici. Sám se vyjádřil, že jeho metafyzické obrazy z let 1937–1938 byly „jakýmisi madonami, ochránkyněmi ohrožené Prahy …“.

Ve Švédsku postupně dosáhl náležitého uměleckého a společenského uznání. V letech 1947–1955 působil jako rektor výtvarné školy Valand v Göteborgu, jejíž profil významně obohatil. Býval pověřován monumentálními výtvarnými realizacemi – např. pro Göteborskou univerzitu, školy, nemocnice a spořitelny ve Stockholmu a dalších městech, výtvarnými úkoly pro švédský parlament. Vytvořil známky pro švédskou poštu. Založil uměleckou skupinu Minotaur a sdružení Umělci v exilu.

V roce 1965 získal švédskou Státní cenu, následně Medaili prince Eugena za tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie. Vystavoval snad ve všech evropských zemích i v USA; sbírkově je zastoupen v Národní galerii v Praze, Slovenské národné galerii v Bratislavě, v Muzeu moderního umění ve Stockholmu, Philadelphia Art Museum či Brooklyn museum.

Posuzovaný obraz „Dívka s bílým límcem“ patří mezi ta vzácná díla, která Endre Nemes vytvořil ještě v Praze, za studií na pražské Akademii. Již tehdy se projevil jeho výrazný talent, který vykrystalizoval do osobitého projevu. Léta 1930–1935, strávená v ateliéru prof. Willi Nowaka, byla označena za nejšťastnější v umělcově životě.

Obraz „Dívka s bílým límcem“, vyznačující se neobyčejnou malířskou vyzrálostí, pozoruhodně zapadá do kontextu různých podob tzv. „čisté výtvarnosti“ v české malbě druhé poloviny dvacátých a třicátých let. Je bravurně formován z krásné malířské hmoty, tzv. „belle matière“. „Živočišná“ červeň tu nádherně kontrastuje s odstíny noblesní šedé. Blízkost derainovskému smyslovému realismu je patrná, avšak přesto zůstává autor svůj. Jak Endre Nemes sám přiznal, chtěl ve svých tehdejších dílech „dospět k něčemu novému, co by (…) bylo v souladu s duchem doby“, aniž by se podřídil doktríně nějakého uměleckého směru.

63

41

NEMES Endre (1909–1985) Hrad hraček (Leksaksslottet) 1941 olej, plátno 60 × 71 cm sign. PD Endre Nemes 1941, na rubu Endre Nemes 1941 na rubu štítky výstav: Liljevalchs Konsthall, Endre Nemes, 1972, Göteborg Konstmuseum Endre Nemes 1973, kat. č. 193 190 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

CONTEMPORARY & DESIGN, Bukowskis, Stockholm, Švédsko, 27. 4. 2009, pol. 137 soukromá sbírka

Vystaveno

Endre Nemes, Liljevalchs Konsthall, Stockholm, Švédsko, 28. 10. – 3. 12. 1972, č. kat. 193 Endre Nemes, Retrospektiv utställning 1930–1972 Göteborgs Konstmuseum, Švédsko, 27. 1. – 25. 2. 1973, č. kat. 193

Metafyzicky laděné dílo imaginativního umění Posuzovaný obraz „Hrad hraček (Leksaksslottet)“ je autentickým, vrcholným, metafyzicky laděným dílem Endre Nemese, jednoho z výtvarně nejzajímavějších představitelů evropského imaginativního umění. Tvorba tohoto malíře, který nikdy neopomněl připomínat své pražské kořeny, patří rovným dílem českému, slovenskému a švédskému umění. V jeho plátnech se nám otevírá rozumem nepostižitelná oblast obrazotvornosti, fantazie i střípků skutečnosti, které se navzájem prostupují, kaleidoskop, v němž se pravděpodobné mísí s nepravděpodobným. Nemesova imaginace má blízko k surrealismu, naplňuje vizi světa, ve kterém žil – světa, ve kterém se odehrávaly tragédie dvou světových válek, ve kterém prchal před fašismem z Československa do Skandinávie a znovu před nacistickými armádami z Norska do Švédska, kde nakonec nalezl azyl. V tomto světě, plném absurdit, nalézá především v jinotajných metafyzických obrazech naplnění humanistického poslání své malby.

Malířova rodina pocházela z východního Slovenska.

Jeho otec Ignác Nagel se narodil v Jablonově u Rožňavy v roce 1880. Působil jako berní úředník v Levoči, odkud

64

byl přeložen na určitou dobu do Pécsváradu na jih Maďarska. Tam se manželům Nagelovým narodil 10. listopadu 1909 syn Endre. Své dětství prožil na Slovensku (Levoča, Spišská Nová Ves), kde začal studovat na gymnáziu. Po absolvování kvinty odchází za otcem do Maďarska (rodiče se rozešli), kde středoškolská studia dokončuje. Po maturitě chtěl původně studovat filozofii na univerzitě ve Vídni, avšak po třech měsících se v roce 1927 vrací k matce na Slovensko, stává se novinářem a začíná psát do maďarských novin Kassai Ujság v Košicích. O rok později vydává v Liptovském Mikuláši vlastním nákladem sbírku expresivně laděné poezie, aby záhy odešel do zcela nového prostředí, do Prahy.

Je zde zprvu činný jako novinář a kreslíř – karikaturista.

Přijímá své umělecké jméno Nemes.

V prosinci 1938 prchá Nemes před fašismem z Československa do Finska. V roce 1940 přechází do Norska, po německé invazi pak do Švédska, kde se trvale usazuje. V roce 1948 získal švédské státní občanství.

V Nemesových počátcích lze v jeho díle vysledovat expresivní prvky a obdiv k Picassovi, později k metafyzické malbě Chiricově, fantasknosti manýristy Arcimbolda a k básnivosti snového Chagalla, po abstraktním intermezzu pak blízkost k surrealismu Maxe Ernsta. O autorově tvorbě se po roce 1948 v bývalém Československu mlčelo, po krátkém zájmu v šedesátých letech začala být plně doceňována až po roce 1989. Nový životní a umělecký začátek Endre Nemese po nucené emigraci nebyl nikterak jednoduchý, postupně se však dokázal i v umělecky poměrně konzervativním Švédsku výrazně prosadit.

Posuzovaný obraz „Hrad hraček (Leksaksslottet)“ je dílem veskrze příznačným pro Nemesovo nejproslulejší metafyzické období. Vzniká ve Švédsku, kde se autor roku 1940 usazuje a po dramatické dvouleté tvůrčí césuře začíná opět malovat. Navazuje na „přetrženou nit“ své práce a metafyzickou malbu dovršuje v souboru pláten, mezi něž patří autorovy nejproslulejší obrazy „Barokní architekt“ (1941), „Melancholie“ (1941) a „Barokní křeslo“ (1941), ale také posuzovaný obraz.

V tomto plátně neobyčejné tvarové a koloristické abundance vytvořil Endre Nemes fantaskní celek velké působivosti. Kromě chiricovských manekýnů ho tehdy zaujalo universum dětských her a hraček, stejně jako svět dennodenních věcí. Všechny tyto předměty, jimž vévodí precizně vystavěná architektura středověkého hradu, se na obrazové ploše potkávají, jako by byly součástí jakési věčné „commedie dell’arte“. Nemes tu symbolicky laboruje s jejich mlčenlivou přítomností.

Stejně jako Giorgio de Chirico, dává vizuální zkušenosti nový význam „v nových souvislostech určených řádem imaginace“, přičemž „právě zachováním reálného vzhledu objektů, které učinkují v těchto nehybných pantomimách, stupňuje se jejich magičnost“ (G. de Chirico).

Toto dílo, féricky seskupující tvary a barvy a okouzlující stavem melancholického „setrvání“ a nevyhnutelné osudovosti (k čemuž poukazuje i symbolika hracích kostek a karet), uvádí diváka do zcela neznámých, imaginativních světů, zrodivších se z všedních skutečností.

65

42

KUPKA František (1871–1957) Kompozice 1933–1935 akvarel, papír 29,5 × 19,5 cm sign. PD razítko Kupka 750 000 Kč přiložena fotografie posudku Pierre Brullé

66

43

KUPKA František (1871–1957) Bez názvu kresba tužkou, pastel 9,5 × 9,5 cm sign. UD razítko Kupka 150 000 Kč 67

44

KUPKA František (1871–1957) Bez názvu (Z organického cyklu) 1925 kvaš 31 × 21,3 cm sign. PD Kupka 1925 750 000 Kč přiložené potvrzení pravosti Pierre Brullé odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Pierre Bourut, Francie soukromá sbírka, Francie

Světový tvůrce řešení abstraktní tvorby Posuzované dílo „Bez názvu (Z organického cyklu)“ je originální, skvostně biomorfně orchestrovanou abstraktní prací Františka Kupky, jednoho z nejvýznamnějších představitelů výtvarného umění dvacátého století, klasika mezinárodní avantgardy a pionýrské osobnosti nefigurativní malby, geniálního světového malíře, rodáka z Opočna ve východních Čechách. Z maloměstského učně sedlářství, který pro své „umělecké vrtochy“ sběhl z řemesla, se vlastním úsilím vypracoval do pozice světového tvůrce, který zejména v prvním desetiletí dvacátého století objevoval nové umělecké horizonty.

Kupkova výtvarná tvorba prošla poměrně složitým procesem vývojové krystalizace. Akademické školení dovedlo jeho talent až k veristicky přesnému způsobu zobrazování skutečnosti, doplněnému pozdně impresionistickým koloritem. Rozhodující pro celé jeho dílo, ať už jde o figurativní či nefigurativní období, byl však secesní symbolismus, jehož duchovní atmosféra mu byla vlastní.

I ve svých abstraktních obrazech zůstával Kupka typem filozofujícího umělce, zahloubaného v indické filozofii i Platónovi, encyklopedistech i Schopenhauerovi. Své malířské výzkumy usiloval potvrdit analogiemi z jiných oborů: chodil na Sorbonnu na přednášky z fyziologie a biologie, zajímal se o astronomii i astrologii, mechaniku i elektřinu. Za svobodným rozvinem fantazijních elementů a složek v jeho dílech, v mocných barevných a světelných vizích, odvozených ze světa imaginace, vždy stál konkrétní zážitek, situace nebo vzpomínka na ni. V jeho plátnech není nic ponecháno náhodě, citový vjem je korigován rozumem, obraz zraje dlouho,

68

prochází etapami složitých metamorfóz ve formě řady přípravných studií.

Zatímco není snadné rozhodnout, kdo v evropském umění vytvořil první nefigurativní obraz, František Kupka byl prvním malířem, který abstraktní malbu oficiálně vystavil. Monumentální, dvoumetrová „Amorfa. Dvoubarevná fuga“, autorovo nejslavnější dílo, a menší „Amorfa. Teplá chromatika“ byly představeny na Podzimním salonu roku 1912 v Paříži a vzbudily obrovskou pozornost, i když samozřejmě zčásti skandální. Kupka však nebyl typickým představitelem pařížských avantgard. Vedle Vasilije Kandinského byl jediným ze zakladatelské generace abstraktních umělců, který nevyšel z lekce picassovského kubismu, ale z tradice české pozdně obrozenecké a evropské symbolistní kultury. Kromě jeho nezpochybnitelné iniciativy v osvobození uměleckého jazyka k čisté řeči malířských forem, je třeba spatřovat jeho zásadní význam také ve svobodě, s níž se pohyboval ve velmi různorodých polohách abstrakce.

Téměř všechna Kupkova plátna předcházela velká řada kresebných studií, od prvotního náčrtu přes postupné kompoziční tříbení tvůrčí ideje, až k finálnímu pastelu či kvaši. Jak připomněla Ludmila Vachtová, „Kupka – kreslíř nesoutěží s Kupkou – malířem. Obě dvě tyto linie se u něho proplétají a vzájemně podmiňují“.

Posuzované dílo je výrazově působivou, vrcholně abstraktní autorovou prací, jež nejpravděpodobněji vznikla jako jedna z přípravných studií k některému z obrazů autorova Organického cyklu. Studie tohoto typu, rozvíjené ve variačních řadách v přesvědčivé celky, dokládají Kupkovo tvrdošíjné hledačství absolutního tvaru výsledného díla.

Autorovy obrazové představy vždy vycházely z přímých podnětů reality, jak zachycují prvotní průpravné kresby, ale byly následně zásadně přetvářeny a transponovány. Snahy o přesnou významovou a formální analýzu jeho díla proto zůstávají spíše u mnohoznačných zjištění. Kupkův výtvarný svět využívá mikroskopických i kosmických, vertikálních i křivočarých, ale zejména nepravidelných forem, jež se vzpírají popisu.

Do posuzovaného díla vtělil František Kupka svou fascinaci nekonečnou bohatostí vegetabilních forem.

Svěží a lehké akvarelové podání, v němž se manifestuje mistrnost autorovy ruky, v bohatě rozehraných, avšak přesto delikátních barvách, bravurně transponuje představu plného rozvinu přírodních sil.

69

45

KUPKA František (1871–1957) Composition Proche de Soleil 1930–1933 akvarel, papír 27,8 × 23,9 cm sign. UD Kupka na rubu štítek s popisem díla 1 300 000 Kč přiloženo potvrzení pravosti Pierre Brullé odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Pionýr abstraktní tvorby 20. století

Dílo „Composition Proche De Soleil“ (Kompozice blízká Slunci) je originální, kvalitní, formově bravurně vyváženou abstraktně-geometrickou práci Františka Kupky, pionýra nepředmětné malby, jehož tvorba patří k nejcennějším hodnotám pokladnice světového umění dvacátého století.

Autorova tvorba prošla složitým procesem vývojové krystalizace. Od realistických počátků, přes secesní symbolismus až k průlomu k abstrakci v letech 1910–1913, ke svobodnému rozvinu fantazijních složek a elementů v úchvatných kosmologických vizích a vizuálně dokonalému jazyku geometrických forem. Hlavním cílem Františka Kupky bylo vyjádření skryté dynamiky vnitřních sil určujících podobu našeho světa v jeho fascinujícím bohatství.

František Kupka se narodil roku 1871 v Opočně jako nejstarší z pěti dětí notářského úředníka Václava Kupky. Od roku 1872 žila rodina v Dobrušce, kde otec získal místo obecního tajemníka. Po ukončení základní školy nastoupil mladý František do sedlářské dílny Josefa Šišky. Ten byl byl velkým spiritistou a pořádal pravidelné seance, čímž svého učňě nesporně ovlivnil.

S výučním listem se však Kupka nespokojil a v roce 1886 se přesunul do Jaroměře, kde ho ředitel řemeslnické školy Alois Studnička připravil ke zkouškám na Akademii výtvarných umění v Praze. Téhož roku byl přijat ke studiu do ateliéru prof. F. Sequense.

V roce 1891 odchází Kupka na Akademie der bildenden Künste do Vídně. Krátce pobývá v Diefenbachově malířské kolonii v Hüttelsdorfu. Roku 1895 se usazuje na Montmartru v Paříži. Studuje na Académie Julian

70

a École des Beaux-Arts, živí se ilustracemi (začíná spolupracovat s časopisem Cocorico) a návrhy plakátů, vyučuje teosofii a působí jako spiritistické médium.

Roku 1900 rozvíjí spolupráci s časopisy L'Assiette au Beurre, Canard Sauvage, Temps nouveaux. Vznikají slavné satirické cykly Peníze, Mír a Náboženství. Roku 1902 ilustruje monumentální dílo Elisée Recluse Člověk a země. Získává zlatou medaili za obraz Balada – Radosti na Světové výstavě v St. Louis v USA (1904).

Roku 1906 se usazuje na předměstí Paříže, v Puteaux, kde setrvá až do konce svého života.

Jestliže František Kupka byl většinu své tvůrčí dráhy ve velmi individualistické pozici, ke konci dvacátých let se tato situace začala měnit ve prospěch určitého sblížení se s tehdejší avantgardou. Prvotní podnět k tomu zavdal Théo van Doesburg, který Kupku roku 1929 přizval k účasti na významné výstavě mezinárodní avantgardy ESAC v Amsterodamu, jež zahájila formování širokého hnutí stoupenců nepředmětného umění. O dva roky pozdější nabídku čestného předsednictví v nově založené mezinárodní skupině „Abstraction – Création“ (1931) Kupka považoval za nesporné zadostiučinění.

Také jeho vlastní výtvarný projev se od počátku třicátých let dostává do blízkosti konstruktivního jazyka van Doesburgova a Mondrianova okruhu, aniž by však ztratil svou vývojovou kontinuitu. Roku 1932 Kupka příznačně píše: „Mašiny [odkaz na předchozí Mašinistický cyklus – pozn.] jsem složil do kouta, dělám zase jen čistě abstraktní“. Autor dospívá k absolutní abstrakci, pro níž se stala typická maximální redukce výrazových prostředků za současného vymizení všech zbytkových secesních reziduí.

Předložené dílo „Composition Proche de Soleil“ (Kompozice blízká Slunci) skvěle reprezentuje tuto Kupkovu pozdní minimalistickou fázi, jíž motivicky nejlépe definuje kruh, vertikála a horizontála – vpravdě věčná témata umělcových výzkumů. Jak přesně uvedla Ludmila Vachhtová, v tomto období již „nebude odbočení: jako by se malíř rozhodl, že téma právě těchto elementů je mu natolik osudné, že by je měl uskutečnit v co nejdefinitivnější podobě, a že už mu (…) není dáno příliš mnoho času na rozptylování“.

Dílo „Composition Proche de Soleil“ (Kompozice blízká Slunci) rozpracovává problematiku harmonického vyvažování formy kruhu a přímky, podobně, jak je tomu např. na plátně „Soleil“ (Slunce) ze sbírek Centre Georges Pompidou v Paříži (1920–1935) či „Kruhovitých a přímočarých“ (1937) z majetku Národní galerie v Praze.

71

46

47

30. léta 20. stol. kvaš, karton 31 × 43,5 cm sign. PD V. Tittelbach

1928 tempera, karton 26 × 30 cm sign. PD P. Kotík 1928

6 500 Kč

28 000 Kč

TITTELBACH Vojtěch (1900–1971) Benátky

72

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Přítelkyně

48

PROCHÁZKA Antonín (1882–1945) Útěcha kresba tužkou 31,5 × 21 cm sign. PD monogram AP 25 000 Kč

49

JUSTITZ Alfred (1879–1934) V kavárně kresba tuší, běloba 19 × 27 cm (výřez) sign. PD A. Justitz 5 500 Kč

73

50

PROCHÁZKA Antonín (1882–1945) Hudba a tanec 1935 olej, plátno 72 × 96 cm sign. LD Ant. Procházka 35 na rubu razítko: vystaveno v Mánesu 1935 650 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka Švýcarsko

Vystaveno

SVU Mánes, 1935

Obraz „Hudba a tanec“ představuje autentické, vrcholně neoklasicistní, motivicky neobyčejně půvabné dílo Antonína Procházky, autora, který spolu se svými vrstevníky z legendární „Osmy“ a „Skupiny výtvarných umělců“ svou tvorbou a veškerým konáním přispěl k tomu, že se české umění významným způsobem podílelo na výbojích a převratných změnách evropské moderní kultury. Svou participací na iniciačním nástupu expresionismu se účastnil nezbytného rozchodu s malířskou tradicí minulosti a vstupu do dynamického století dvacátého. Následným příklonem k problematice kubismu dal vzniknout spolu se svými nejbližšími druhy B. Kubištou, E. Fillou, V. Benešem a O. Gutfreundem i architekty J. Gočárem, J. Chocholem, P. Janákem ad. ve světovém kontextu prokázanému pražskému kubistickému centru. Přechod od kubismu ke klasicismu, ke kterému dospěl kolem poloviny dvacátých let, nebyl náhlým a umělým výtvarným přerodem, ale zcela logickým vývojem, podloženým jeho rozsáhlým studiem staré evropské i východní kultury a filozofie. Život Antonína Procházky se v dětství utvářel v harmonickém prostředí malé hanácké vesničky Vážany nedaleko Vyškova. Pestrá barevnost krojů a jadrná zemitost malebného kraje skýtaly chlapci základní zážitky, ze kterých ve své výtvarné tvorbě „podprahově“ vždy těžil. Zatímco rodina by bývala měla ráda z Toníka sedláka (jeho otec pocházel ze selského rodu) a později kněze (v matčině rodině se toto povolání vyskytovalo), chlapec tíhl spíše ke kreslení a zájmu o literaturu, zálibám, jež se u něj později stále prohlubovaly. Prostředí vhodné ke svému duševnímu rozvoji tak našel jako student arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Po absolutoriu vedla jeho cesta do Prahy, kde na přání neústupných rodičů nastoupil roku 1901 na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde vydržel tři semestry. Zájmy mladého muže však již tehdy byly natolik vyhraněné, že jeho

74

kroky záhy vedly na Uměleckoprůmyslovou školu, jež ho však svou tradiční výukou neuspokojila, až nakonec zakotvil na Akademii výtvarných umění (roku 1904 přestoupil do třetího ročníku k prof. V. Bukovacovi).

Ta se stala doslova „líhní talentů“ celé generace – mezi Procházkovy spolužáky patřili Emil Filla, Otakar Kubín (Coubine), Bohumil Kubišta, Václav Špála, Bedřich Feigl, Willi Nowak, Alfred Justitz, Rudolf Kremlička a další, kteří zanechali výraznou stopu na bohaté cestě českého moderního umění. V letech 1907 a 1908 se stává účastníkem obou výstav skupiny Osma, o tři roky později členem Skupiny výtvarných umělců. Přestože se již tehdy řadil k předním představitelům moderní české kultury, musel se z existenčních důvodů delší dobu věnovat pedagogické činnosti. Od roku 1910 působil v Ostravě, v letech 1921–1924 v Novém Městě na Moravě. Od roku 1924 se jeho trvalým domovem stalo Brno.

Ve své pozdější, neoklasicistně laděné tvorbě dal Antonín Procházka obrazovou podobu světu, z něhož vyzařuje šťastná pohoda bytí. Jak napsal malířův přítel Vítězslav Nezval, Procházka se ve svém tvůrčím vzletu „(…) jedním svým křídlem (…) dotýká vznešené lahody antického ideálu, druhým se odráží od intimní něhy ducha lidové tvorby. Syntéza, kterou vytváří (…) mezi těmito dvěma póly, je dílem jeho nejvlastnější povahy, úsměvné a hluboce lidské, směřující k harmonické dokonalosti a zasvěcené přirozenosti a dobrotě“.

Předložený obraz „Hudba a tanec“ je autorovým mimořádně působivým, doslova všechny smysly rozeznívajícím dílem, v němž se dokonale zrcadlí vůdčí myšlenka jeho klasicistní fáze, idea životního optimismu a harmonického souladu univerza. Ztvárněné téma bylo moravskému rodákovi bytostně blízké. Pozornost tu obrátil ke dvěma lidským kratochvílím, hudbě a tanci, jež dokázal dokonale propojit v jednom obraze, kompozičně založeném na rytmu vzájemně protínajících se diagonál. Jednotlivé figury jsou provázané plynulým rytmem, tak, jako od sebe nelze oddělit vnímání hudby a tance – hudba je zároveň pohyb a pohyb je současně hudba.

Toto plátno má svou jedinečnou plasticitu a grafičnost, danou autorovou speciální malířskou technikou kombinace olejomalby s enkaustikou. Složitost tvůrčího postupu vylučuje náhodnost okamžiku a přispívá k jednoznačnosti tvarů, které jsou tímto postupem pro diváka zvýznamněny. Delikátností a průhledností jednotlivých vrstev barevných vosků, následně ještě např. prorývaných obráceným koncem štětce, dosáhl autor efektní plastické akcentace a netušených optických fines.

Ze stylového hlediska se v tomto obraze reflektuje především Procházkův obdiv k hodnotám klasického umění. Navázání na arkadické tradice středomoří a orientu ho vedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou nacházel v typizované stylizaci tvarů.

V obraze „Hudba a tanec“ Antonína Procházky jako by před námi ožívalo mnohé z atmosféry antických slavností, jak ji do moderní doby uchovaly zejména mozaiky a díla reliéfního sochařství, jimiž se malíř nesporně inspiroval.

75

51

ŠPÁLA Václav (1885–1946) Pivoňky v lidovém džbánku 1944 akvarel, karton 46 × 35 (výřez) sign. PD V Špála 17/12 44 dole dedikace díla autorem 190 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Malířská óda na přírodu, smavá nádhera barev

76

Posuzované dílo „Pivoňky v lidovém džbánku“ je dlemého soudu autentickým, krásným, výrazově nesmírně svěžím akvarelovým zátiším Václava Špály z jeho závěrečného období. Jestliže od druhé poloviny dvacátých let určoval motiv kytic (spolu s tématem zátiší) kontinuitu umělcova vývoje a přinášel jeho vrcholné realizace, v pozdní fázi autor těžil z dosažené bravury, díky níž svůj nejproslulejší námět dovedl k naprosté formální a tematické dokonalosti.

Květinová zátiší představovala malířovu ódu na přírodu, byla nejhlubším vyznáním se z fascinace těmito „mlčenlivými kráskami“, tyčícími se „jako sfinx odrážející vaši duši“ (Špálova slova). „Kytky“ byly jeho radostí, radostí očí, radostí všech smyslů. Ztvárňoval je nejobvykleji v jednoduchých džbáncích s lidovým dekorem (tak je tomu i v posuzovaném díle), na karpatské dece, jak jejich květenství „vzhlíží k slunci, k modré obloze“.

Se zelení i s modrou oblohou hraje „smavá nádhera barev, pel, plný květ“.

Předložené dílo je ukázkovou, polyfonicky rozehranou Špálovou kyticí, jež nechává zaznít autorovu kresebnou suverenitu – provést akvarel naprosto mistrně, bez sebemenšího zaváhání, bez tužkové podkresby je, jak známo, jednou z nejtěžších výtvarných úloh. V prosinci roku 1944, kdy toto dílo vzniká, měl malíř za sebou velmi psychicky náročné období – na jaře toho roku protektorátní ministr školství a osvěty Emanuel Moravec prohlásil Špálu za jednoho ze „zvrhlých umělců“. Byl určen k práci v ostravských dolech. Naštěstí díky zdravotnímu osvědčení byl nakonec bezmála šedesátiletý umělec této povinnosti zproštěn.

V prosinci 1944 žádnou olejomalbu jeho soupis nečítá, zejména v průběhu ledna 1945 vytvořil sice ještě přes patnáct malých kartonků, ale jak sám uvádí, „od 2. února nic nemaloval, kromě pár akvarelů do památníku – rok válečný, sundával obrazy, balil, dával do role, vozil ven a zase zpět – po válce zase vše napínal na blindrámy a dával do rámu. Zkrátka to nebyl čas na malování…“ „Pivoňky v lidovém džbánku“, v orchestraci těžící z fauvismu i postkubismu, jsou dílem dokládajícím, že Václav Špála nikdy do své tvorby nenechal proniknout pesimistické tóny, že jeho práce se nikdy nezpronevěřila své vitalistické podstatě.

77

52

BORIA Miloš (1896–1937) Vánoční stromek 1920–1930 olej, lepenka 40,5 × 30 cm sign. na rubu Boria M. na rubu olejomalba Kompozice, štítek výstavy s popisem díla 45 000 Kč Vystaveno

Dům umění v Hodoníně, 1965

78

53

FILLA Emil (1882–1953) Zátiší s lahví koňaku, skleničkou a podnosem s hruškami 1930 lept 12,5 × 15,5 cm sign. PD Emil Filla 30 v soupisu grafického díla Čestmír Berka – Emil Filla č. 15

54

FILLA Emil (1882–1953) Zátiší se sklenicí a hroznem vína 1914 lept 19 × 24 cm sign. PD Emil Filla 14, UD Emil Filla v tisku v soupisu grafického díla Čestmír Berka – Emil Filla č. 9 16 000 Kč

18 000 Kč

79

55

TICHÝ František (1896–1961) Autoportrét 1944 litografie 41 × 35 cm sign. LD Tichý 44 25 000 Kč Reprodukováno

František Tichý grafické dílo, str. 92, pol. 108

56

HUDEČEK František (1909–1990) Město (Varšava) 1948 akvarel, pastel 23 × 30,5 cm sign. PD Fr. Hudeček 48 18 000 Kč

80

57

HUDEČEK František (1909–1990) Noční chodec 1946 kresba tuší 30 × 21,5 cm sign. PD Fr. Hudeček 46 14 000 Kč

58

GROSS František (1909–1985) Stroj 1946 kombinovaná technika, pastel, karton 35,5 × 21,5 cm (výřez) sign. PN F. Gross 46 7 500 Kč

59

HUDEČEK František (1909–1990) Hlava slovenského junáka 1947 kombinovaná technika, akvarel, tuš 20,5 × 15 cm sign. PD Fr. Hudeček na rubu dva štítky s popisem díla 18 000 Kč Vystaveno

Galerie Moderna, 2014

81

60

DRTIKOL František (1883–1961) Cesta za světlem 1943 olej, překližka 80 × 55,5 cm LD Drtikol 1943 340 000 Kč odborná expertiza Stanislav Doležal

Fotograf, malíř, mystik – tvůrčí umělecká osobnost energie a duchovna

Umělecké dílo předložené k posouzení představuje malířskou práci slavného fotografa Františka Drtikola (3. 3. 1883 – 13. 1. 1961). Obraz je vytvořen technikou olejomalby na překližce o rozměrech 80 × 55,5 cm, je datován a signován vlevo dole Drtikol 1943. Drtikol vytvořil myšlenkově velmi bohaté dílo s výrazným spirituálním obsahem, který se vymyká běžným zákonitostem našeho hmotného světa. Ve svém myšlení a tvůrčí práci umělce vycházel především z křesťanské mystiky a také z poměrně rozsáhlých poznatků buddhismu, jemuž se soustavně a dlouhodobě věnoval. Drtikol praktikoval jógu se zaměřením na speciální dechová cvičení podle tibetského buddhismu. Ve své tvorbě často pracoval v rovině symbolů. Mnohé duchovní transcendentální zkušenosti a prožitá hluboká mystéria zachytil ve svých obrazech.

O své práci říkal: „Mým obrazům přijde se na chuť během doby a podle stupně inteligence trvá to někomu krátce, někomu déle. Někdo nepochopí moji práci za tcelý svůj život. Má práce není pro dav.“ A o pravidlech v umění: „Pravidla v umění nesmějí existovat.

Umělec nemá se řídit nikdy nějakými uměleckými pravidly, zákony. Řídí-li se – stává se stereotypním – opakuje se a jeho díla dostávají ráz banálnosti.“ Malířství se Drtikol začal více věnovat až kolem roku 1932 a naplno pak po roce 1935, kdy ukončil svoji aktivní fotografickou činnost. Sám to ve svém životopise komentoval slovy: „Až do té doby, co nastala světová krise, věnoval jsem se výhradně fotografickému umění

82

a dosáhl jsem toho, že jsem dostal světové jméno.

Vystavoval jsem ve všech světadílech. Byl jsem zván na všechny možné výstavy ve všech velkých městech. Dostal jsem mnoho vyznamenání, zlaté a stříbrné medaile, diplomy atd. To byla tak zvaná sláva, ale přitom jsem začínal živořit. Obchod nešel. A já jsem v letech 1930 až 1934 byl rád, že jsem si sehnal na oběd. A pak mně pomohlo to, že jsem začal pořádat kursy pro fotoamatéry, kde jsem vyučoval portrétování, akty a zátiší.

A začal jsem malovat, vrátil jsem se ke staré lásce své, k malování. V roce 1935 v dubnu jsem celé zařízení rozprodal a najmul si vilu na Spořilově a přestal jsem být fotografem a stal jsem se malířem.“ Jako malíř byl poprvé zásadním způsobem představen roku 1998 velkou retrospektivní výstavou v prestižní Galerii Rudolfinum v Praze, nazvanou František Drtikol, fotograf, malíř, mystik, a výpravnou publikací k ní vydanou. Od té doby se jeho malířská díla začala objevovat i na aukcích v Čechách a následně i ve světě.

Zájem o Drtikolovo rozsáhlé malířské dílo začal postupně nabývat na intenzitě, a ceny jeho výtvarných prací tak začaly výrazně růst.

Posuzovaný obraz představuje mystickou kompozici: tělo s protaženýma rukama nad hlavou, vznášející se ve světle, představuje duši, která opouští temnotu, mající jasný směr a cíl – světlo. Můžeme říci, že malíř takto ztvárnil duši, která poznává Boha. Obraz s podobným motivem najdeme např. v katalogu k výstavě „František Drtikol – fotograf, malíř, mystik“, Galerie Rudolfinum, Praha 1998, nebo v knize Doležal S. (ed.): „František Drtikol – Duchovní cesta“, sv. 2, Svět, Praha 2019. Jde o časté téma v Drtikolově malířské tvorbě, které formou „tajných“ symbolů a pokaždé jinak, svým osobitým a nezaměnitelným způsobem, výtvarně vyjádřil.

Drtikolovo malířsky zpracovávané téma mystických vizí jistým způsobem umožňuje nahlédnout do autorova duchovního světa. Jeho spirituální prostor je naplněn obrovskou tvůrčí energií a imaginací. Obrazy jsou nositeli konkrétního poselství představujícího různé stupně dosaženého vnitřního vývoje a poznání. Vše se odehrává na rozhraní možného vnímání. Použitá symbolika vychází z křesťanské mystiky a z buddhismu – nauk, které Drtikol sám praktikoval. Světlo se zde stává manifestací skryté energie, která se z neviditelného světa transformuje do světa viditelného, a dává tímto možnost vstoupit do jedné z úrovní tajemného světa mystiky.

František Drtikol položil základy české moderní fotografii. Jeho umělecké práce jsou zastoupeny v prestižních světových sbírkách a publikacích, které ho řadí mezi největší světové fotografické osobnosti 20. století. Drtikolova malířská tvorba byla dlouho nahlížena jako okrajová. Jedním z důvodů bylo i to, že byla známa jen v okruhu jeho žáků a duchovních přátel. V současné době je Drtikol již považován, a to i v odborných uměleckých kruzích, za osobitého malíře, který patří mezi nejvýznamnější osobnosti české duchovní malby s evropským přesahem.

Na základě ověřené provenience a faktického posouzení předloženého obrazu lze konstatovat, že se jedná o dílo, které vytvořil František Drtikol.

83

61

HUDEČEK František (1909–1990) Postava (Noční chodec) 1946 olej, plátno 49,5 × 26,5 cm sign. LD Fr. Hudeček 46 85 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

„Je krystalická, fasetovaná do různosklonného projevu, vládne jí geometrie, má vnitřní magické světlo jako démant noci“ E. Petrová

Posuzovaný obraz „Postava (Noční chodec)“ je autentickým, motivicky ikonickým, znakově geometrickým dílem Františka Hudečka, jedné z nejvýznačnějších postav Skupiny 42, autora s mimořádně originálním pohled na svět, který se spojoval s neotřelým výtvarným názorem. Bylo trefně napsáno, že umělecká individualita Františka Hudečka se podobá mnohostěnu, vybroušenému do přesných hran. „Je krystalická, fasetovaná do různosklonného projevu, vládne jí geometrie, má vnitřní magické světlo jako démant noci“ (E. Petrová).

František Hudeček pocházel z rodiny moravského kováře. Po absolvování reálky v Lipníku nad Bečvou studoval v letech 1928–1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Františka Kysely, odkud však dobrovolně po třech letech odešel. Podstatné bylo, že zde navázal kontakty s dalšími spolužáky, kteří v nedaleké budoucnosti výrazně ovlivní jeho život a tvorbu – především s Františkem Grossem a Ladislavem Zívrem, ale také se Z. Sklenářem, J. Trnkou, V. Vinglerem ad.

V roce 1929 vytvořil figurální nástěnné malby pro kostel v Kyselovicích na Moravě.

Přestože byl prof. Willi Nowakem přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na školu nenastoupil, protože neměl peníze na zápisné. Pracoval tedy samostatně jako svobodný umělec bez pevného zázemí. I když to

84

byly těžké roky, začala v tomto období vznikat první význačná díla. Volný způsob života ve velkoměstě později posloužil jako inspirace k jeho slavným motivům Nočního chodce. Na počátku třicátých let poznává např. K. Teigeho, Toyen, J. Štyrského a E. F. Buriana – roku 1937 je uspořádána v Mozarteu v Jungmannově ulici První výstava v D 37 a téhož roku Salon na chodbě, později přestěhovaný s divadlem Na Poříčí. František Hudeček se těchto výstav účastní až do zavření divadla v roce 1941. V průběhu třicátých let je jeho tvorba pod vlivem surrealismu. Ve svých dílech používá do té doby neznámé techniky, tzv. škrobáky nebo kadávry (fr. „cadavre exquis“). Začátkem čtyřicátých let je zastoupen na výstavách Umělecké besedy, které se stává členem.

V roce 1942 se zapojuje do činnosti Skupiny 42 a účastní se výstav až do jejího rozpuštění v roce 1948.

Toto umělecké seskupení představuje svým vznikem v nejkritičtějších letech druhé světové války ojedinělý fenomén. Čas ohrožení semkl několik autorů (ustavující schůzky 27. 11. 1942 se účastnili: Blatný, Gross, Chalupecký, Kolář, Kotalík, Kotík, Lhoták, Míčko, Smetana; Hudeček přišel již na druhou schůzku), kteří si uvědomovali hodnoty života, prostředí a věcí, i těch nejobyčejnějších. Zdánlivá „bezvýznamnost“ nabývala na důležitosti a zároveň zůstávala sama sebou, bez symbolizace a literárního „přikrášlení“. Šlo především o objevování, nalezení zázračnosti v prosté všednosti, o nový mýtus moderní civilizace, obdobně, jak ho hledali již romantikové. Jindřich Chalupecký později zdůraznil: „Připomínali jsme si (…) soustavně souvislost moderního umění s moderním věkem; chtěli jsme ospravedlnit význam umění v našem životě uvnitř tohoto nového světa. Mělo to být jeho mytologií.“ Posuzovaný obraz Františka Hudečka, jež je jedním z výsledků jeho malířsky bohatého roku 1946, volně rozvíjí ikonický námět nočního chodce. Tento motiv souzněl s hlavním inspiračním zdrojem Skupiny 42 – s civilizací a jejím tajemným vztahem k člověku. V atmosféře noci nacházel melancholicky založený malíř záštitu – mnoho jeho děl skutečně vzniklo až po setmění. Do postavy nočního chodce vkládal pocity opuštěnosti i existenciální tázání po smyslu bytí.

V předloženém díle se ozvuky romantismu, situující obraz pod roušku noci, do záplavy novalisovské modře, propojují s Hudečkovým neméně výrazným sklonem ke geometrizaci. V roce 1945 si příznačně poznamenal: „To, že moderní umění spěje ke geometrii, ke znaku, často k schématu, k abstrakci, zdaž to není podvědomým nořením se do podstaty světa, k číslu, jež je intelektem vesmíru, a krystalu, jenž je zhmotněním tohoto čísla a jeho vztahů navzájem, aplikací tohoto čísla nebo snad lépe jedinou možností projevení se hmoty?“ V obraze „Postava (Noční chodec)“ můžeme sledovat proces abstrakce figury ke znaku, její přeměny do soustavy geometrických prvků, zdůrazňujících kompoziční stavebnost. Projevují se zde všechny typické prvky Hudečkovy imaginace – na jedné straně jeho inklinace ke zjednodušení, minimalismu, na straně druhé živelná invence a cit pro koloristické hodnoty.

85

62

MUZIKA František (1900–1974) Velký sen 1942 olej, překližka 50 × 73 cm sign. LD F. Muzika 42 na rubu číslo 567 3 900 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

(monografie) František Šmejkal, František Muzika, Odeon, Praha, 1966, obr. 79 (katalog) František Muzika (1900–1974), Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 1981, obr. 12 (č. k. 74)

Vystaveno

František Muzika, Výstava obrazů z posledních let, Hořejšova galerie v Praze, 1946, č. k. 16 František Muzika, Obrazy z let 1935–1965, Galerie Fronta Praha, 1966, č. k. 9 František Muzika (1900–1974), Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 1981, č. k. 74

Posuzované dílo „Velký sen II“ je originálním, sběratelsky exkluzivním, na trhu raritním, vrcholně surreálným dílem Františka Muziky, neobyčejně vzdělané a kultivované, lidsky nezapomenutelné osobnosti, jejíž tvorba patří bezvýhradně k české i světové avantgardní výtvarné scéně. František Muzika zasáhl výrazně nejenom do oblasti malířství, kresby a grafiky, ale také do oborů knižní grafiky a scénografie, v nichž měl „lví“ podíl na jejich formování.

Muzika byl členem Devětsilu (1921–1922), Nové skupiny (1923) a SVU Mánes (od 1923). Na Akademii výtvarných umění studoval v letech 1918–1924, nejprve u prof. J. Obrovského, pak u K. Krattnera. Po konfliktu s ním odešel do sochařského ateliéru prof. Jana Štursy, který mu povolil i nadále malovat. Po absolutoriu pobyl rok v Paříži (1924–1925).

V malířské, kreslířské a grafické práci prošel nejprve obdobím magického realismu a primitivizujícího neoklasicismu, aby v polovině dvacátých let dospěl k lyrickému kubismu. Mezinárodní výstava Poesie 1932, konaná v pražském Mánesu, na níž byl reprezentativně zastoupen, již otevírala cestu k imaginativní malbě a surrealismu. Se surrealistickou poetikou souzněly

86

jeho obrazy s typickým motivickým repertoárem ruin, antropomorfizovaných skal, torz a drapérií od poloviny třicátých let. Etapu angažované, protiválečné tvorby symbolicky uvedla Výstava československé avantgardy v Domě uměleckého průmyslu v Praze, uspořádaná kolektivem divadla D37, jíž se Muzika taktéž účastnil. „Velký sen II“ je jedním z ikonických surreálných děl Františka Muziky, obrazem obrovského básnivého potenciálu, který může, „obtížen tajemstvím, fascinovat a uhranout naše budoucí sny svou záhadnou hypnotickou mocí“ (K. Teige).

František Muzika byl v době nejzběsilejšího útlaku druhé světové války jedním z těch, kteří odmítli cokoli slevit ze svých vyhraněných názorů na povahu a smysl moderního umění a nesli prapor avantgardy, oslabené smrtí Jindřicha Štyrského (†1942), Aloise Wachsmana (†1942) a Františka Janouška (†1943), i za cenu tvrdých perzekucí, hrdinně dál.

Jestliže autorovy první válečné olejomalby byly poznamenány smrtí, žalem a beznadějí, v obrazech z důkladně promýšleného a připravovaného cyklu „Snů“ a z něj vyrůstajícího cyklu „Z Českého ráje“ se pod lehkým hávem melancholie začínají ozývat nové tóny naděje a víry.

Předložený obraz „Velký sen II“ je jednou ze tří finálních realizací cyklu „Sny“: „Velký sen I“, komornějšího formátu 32 × 42 cm, se dnes nachází ve sbírkách Galerie moderního umění v Hradci Králové, zatímco nejrozměrnější „Velký sen III“ (96 × 145 cm), vzniklý až následujícího roku (1943), tvoří součást sbírek Národní galerie v Praze. Vlastní myšlenková geneze tohoto souboru sahá až k autorově scénické „Juliettě“ Bohuslava Martinů.

V obrazu „Velký sen II“ propojil František Muzika v nesmírně sugestivní formě magického realismu několik svých obsedantních představ. Tou první, ústřední, je motiv Juliettiny hlavy, koncipovaný jako její dům, spojený s lodní přídí a plachtou. Jestliže Julietta, charakterizovaná úsměvem doslova leonardovským, symbolizovala Muzikovi původně touhu, zde se stala symbolem znovuvzkříšené naděje a víry. Dosvědčuje to především utváření Juliettiny hlavy ve formě klasického profilu, upomínající ve spojení s lodí na antickou bohyni Niké (Vítězství). Zatímco kamenná zídka s nepřehlédnutelnou trhlinou a polorozbitou vázou je ještě mementem válečné destrukce, prosvětlené pojetí oblohy a perspektivní úběžník pomyslného náměstí směřující do dáli, k imaginárnímu bodu v prostoru, jsou dalšími výmluvnými náznaky světlých zítřků.

Druhou Muzikovou utkvělou představou je nově konstituovaný motiv vysokého menhiru pískovcových skal, nabývající podoby ženského torza, který předznamenává myšlenku realizovanou v obrazech Z Českého ráje. „Malíř, jenž ve skalách, v listech rostlin a ve vodách čte krásné a melancholické tváře nebo masky žen s fascinujícími leonardeskními úsměvy (…), ptá se tím své vlastní touhy, řeší hádanku svého údělu.“ (K. Teige) „Velký sen II“ Františka Muziky, to je fantastický divadelní sen jedinečného lyrismu, zrozený „z ducha poesie a snad i z ducha hudby“ (K. Teige).

87

63

TOYEN (Marie Čermínová) (1902–1980) Střelnice 1946 bibliofilie, 12× zinkografie 28,5 × 41,5 cm sign. 12× PD Toyen (39, 40) v tisku původní vazba, úvod a typografická úprava Karel Teige, úvodní báseň Jindřich Heisler, vydal Fr. Borový, Praha 1946 70 000 Kč 88

89

64

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Pradlenka akvarel, karton 30 × 23 cm sign. LN monogram PK 22 000 Kč

65

GROSS František (1909–1985) Periferie 1944 autorsky kolorovaná litografie, pastel, karton 22,5 × 26 cm (výřez) sign. PN Fr. Gross 44 7 500 Kč

90

66

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Dvojice na ulici 1951 olej, lepenka 23 × 31 cm sign. PD monogram P. K. 51 na rubu popis díla 25 000 Kč

67

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Odpočinek u pole 1947 olej, plátno 61,5 × 38,5 cm sign. na rubu P. Kotík 47 75 000 Kč 91

68

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) V interiéru 1941 olej, plátno 65 × 47 cm sign. UN P. Kotík 41, na rubu P. Kotík 1941 na rubu štítek Christies s popisem díla 240 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Impressionist and Modern Art, Christie’s, Londýn, 28. 11. 2007, pol. 206; soukromá sbírka, ČR

Posuzovaný obraz „V interiéru“ je autorsky nezpochybnitelným, vizuálně neobyčejně atraktivním, imaginativně koncipovaným dílem Pravoslava Kotíka, výrazného představitele české moderny, jehož umělecká osobnost byla ve výtvarných formách a stylech nesmírně bohatá a mnohotvárná. Jak přesvědčivě vystihla Dr. Anna Janištinová: „Z neutuchající dychtivosti po nových cestách se stal živelným hledačem a namnoze i šťastným nálezcem osobitých prostředků, jež mu sloužily k přepisu vlastních životních poznání. Byl nadán citlivou vnímavostí, schopností břitkého rozlišování i jasnozřivého úsudku. Tyto vlastnosti ho po celý život pudily k neúnavné tvůrčí aktivitě.“ Český malíř, grafik, pedagog a ilustrátor Pravoslav Kotík se narodil roku 1889 ve Slabcích u Rakovníka.

Středoškolské studium absolvoval na reálce v Rakovníku. V letech 1908–1912 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. E. Dítě, K. V. Mašek a J. Schikaneder). Poprvé vystavoval v roce 1909 v Topičově salonu pod pseudonymem P. Kraus. Roku 1912 studia na Uměleckoprůmyslové škole ukončil a uvažoval o možnosti dalšího studia na Akademii výtvarných umění. Byl přijat k prof. J. Preislerovi, studium však nenastoupil. Z finančních důvodů musel roku 1913 z Prahy odejít a přijmout místo suplujícího učitele a asistenta v oboru kreslení a deskriptivní geometrie na císařskokrálovské střední škole v Turnově. Tam vyučoval po dobu tří let. Seznámil se s Boženou Šrajerovou, s níž se oženil a měl dvě děti, dceru Zuzanu (1914) a syna Jana (1916), později známého českého malíře, grafika a teoretika. V roce 1916 se s celou rodinou přestěhoval do Nové Paky, kde pokračoval v pedagogické činnosti. Do Turnova se však vrátil zpět už v roce 1918 a vyučoval střídavě v Mladé Boleslavi a Praze. Jako pedagog působil až do roku 1939.

V letech 1916–1920 patřil mezi členy Spolku výtvarných umělců Mánes. Členství poté přerušil a stal se

92

členem Umělecké besedy. Kotíkova první samostatná výstava se konala v Železném Brodě roku 1921. Dále se účastnil výstavy k 60. jubileu založení Umělecké besedy v Praze. V roce 1924 však Uměleckou besedu kvůli názorovým neshodám opustil. Společně s ním odešli např. Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Kotrba, Emanuel Frinta a další. S některými z nich později založil tzv. Sociální skupinu (1925), známou také pod prvotním názvem Ho-Ho-Ko-Ko (Holý, Holan, Kotík, Kotrba). Rok 1924 přinesl Kotíkovi i první studijní cestu do Paříže, kterou poté navštěvoval každoročně až do roku 1937.

Na podzim roku 1928 se opět stal členem SVU Mánes a s ním vystavoval v Mladé Boleslavi. V roce 1930 byl však ze spolku vyloučen pro poškozování spolkových zájmů. V roce 1932 se natrvalo přestěhoval do Prahy.

Raná díla Pravoslava Kotíka byla ovlivněna expresionismem a fauvismem. Ve dvacátých letech se nechal inspirovat sociálním realismem, (neo)klasicismem i kubismem, s nímž se seznámil na svých studijních cestách po Francii. Celé jeho dílo prostupuje základní motiv existence člověka ve složitých mezilidských vztazích.

Autorovu uměleckou dráhu zbrzdila druhá světová válka. Nemohl veřejně vystupovat a ztratil možnost prezentovat svá díla v zahraničí, kde byl do té doby velice úspěšný. V tomto období se vrací zpět k tématu venkova. Zaměřil se na ztvárnění obyčejných lidí a jejich života pohledem městského člověka. V padesátých letech postupně dospívá k nefigurativnímu tvarosloví.

Pravoslav Kotík obdržel za svou tvorbu řadu ocenění. Např. v roce 1937 získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži, v roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem. Pravoslav Kotík zemřel roku 1970 v Praze.

Předložený obraz „V interiéru“ je Kotíkovou nádhernou, skvostně tvarově a koloristicky provázanou prací, jež dokázala nádherně prozářit ponurost tehdejší válečné doby. Atmosféra dějinného konfliktu přidala autorovým dílům na scéničnosti a dramatičnosti, malířovy obrazy se staly jakýmisi koncentráty nahromaděných emocí. Jestliže v plátnech jako „Partyzánská krajina“ (1841–1942), „Opuštěné ženy“ (1942), „Kam? “ (1941) či „Plačky“ (1940–1941) jde o velmi explicitní memento dramatického dění, v jiných, jako v posuzovaném obraze, se odkazy na pohnutou dobu objevují ve formě nepřímých, fantaskních náznaků.

Pravoslav Kotík měl od počátku bezprostřední vztah k realitě, k jevové skutečnosti, která plně prostupovala jeho smyslový svět. Posuzovaný obraz je krásným příkladem Kotíkovy nové imaginativnosti, jež se odehrává mezi čtyřmi stěnami domova. Zatímco ztvárněná žena zdá se řešit jen svůj fyzický odraz v zrcadle, postava muže je zachycena ve znaveném, melancholickém posedu. Scénou doslova prorůstají interiérové rostliny a především dva barevně kontrastní přízraky, postkubistického či postsurreálného charakteru, jež mohou být jakousi významovou obdobou známého symbolu jin a jang.

Obraz „V interiéru“ je jedním z krásných Kotíkových děl vyznačujících se přebohatou vnitřní strukturou, jež má až kaleidoskopický efekt.

93

69

KOTÍK Jan (1916–2002) Malba 50. léta 20. stol. olej, plátno 110 × 80 cm neznačeno 650 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Jan Kotík, GU Karlovy Vary, 1991, č. kat. 22, reprodukce s. 37 Jan Kotík, NG Praha, 1992, Berlín, 1992; Bochum, 1992, reprodukce s. 25 Jan Kotík, Jihlava, 1993

Uvedeno a reprodukováno

(monografie) I. Mladičová a kol., Jan Kotík, Národní galerie v Praze, 2011, č. soupisu 409, s. 314 a s. 68 (celostránkově)

Obraz „Malba“ představuje originální, konstruktivně-figurativní, mocně tvarově a koloristicky působivou práci Jana Kotíka, význačného malíře, grafika, designéra, teoretika a pedagoga, který se na proměnách české výtvarné kultury podílel již od svých uměleckých začátků na konci třicátých let. Ve čtyřicátých letech byl členem nejvýznamnějšího dobového seskupení, Skupiny 42, a v padesátých letech patřil k nemnoha autorům, kteří zůstali i v obtížných podmínkách ilegality modernímu výtvarnému názoru věrni. Jeho výstava v roce 1957 v pražské galerii Československý spisovatel představovala jednu z prvních snah o prezentaci aktuálních uměleckých přístupů po období absolutních zákazů. Ukázala velkou osobitost autorovy recepce expresivní, gestické malby, korigované však nezbytným skladebným řádem.

Od roku 1969 žil Jan Kotík v Německu, v tehdejším Západním Berlíně, a stal se jednou z výrazných postav českého exilu. Ve svém pozdějším díle se inspiroval výtvarnými a myšlenkovými proudy jako minimalismus, arte povera, instalace a environment, vždy se současnou snahou o originální výtvarný rukopis. Vystavoval na Světových výstavách Expo (Paříž 1937, Brusel 1958, Montreal 1967), na Benátských bienále (1964 a 1976) a v roce 1997 obdržel v Berlíně cenu Freda Thielera.

Jan Kotík se narodil se roku 1916 v Turnově jako syn malíře Pravoslava Kotíka. Dětství prožil v Mladé Boleslavi, kam se jeho rodina přestěhovala kvůli otcově pedagogickému působení. Mladého Jana výrazně ovlivnilo prostředí otcova ateliéru. Za zlomový okamžik svého života však později označil návštěvu malíře Vincence Beneše, který ho vzal na výstavu Bohumila Kubišty pořádanou jeho otcem k desátému výročí malířova úmrtí.

94

Po vyučení typografem vystudoval Jan Kotík Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u prof.

Jaroslava Bendy (1935–1941). V průběhu války působil jako učitel na pražské soukromé umělecké škole (1941– 1943). V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42. Tato příslušnost, s ambicí zobrazovat „svět, v němž žijeme“, zásadně ovlivnila jeho tvorbu čtyřicátých let. Po zániku skupiny se od figurativních námětů posunul ke gestické abstrakci, vyvažované jeho ranou typografickou zkušeností, jež expresivní výrazovost harmonicky tlumila.

V roce 1945 se stal členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a o rok později Umělecké besedy.

Od roku 1947 pracoval jako vedoucí vzorkových dílen a ateliérů Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV).

Poté, co byl roku 1952 kvůli stykům se skupinou surrealistů okolo Karla Teigeho vyšetřován tajnou policií, se veškerých vedoucích funkcí vzdal. Protože od počátku padesátých let nemohl vystavovat, začal se věnovat teorii umění a publicistice. Přispíval do časopisů Život, Tvar (člen redakce v letech 1948–1963), Výtvarná práce, Výtvarná kultura a dalších.

Jan Kotík působil jako externí docent na západoněmeckých vysokých školách. Roku 1989 se po Sametové revoluci vrátil zpět do vlasti, kde krátce působil jako docent na Akademii výtvarných umění v Praze (1991–1992). Zemřel roku 2002 v Berlíně.

Předložený obraz „Malba“ je vzácnou a výbornou Kotíkovou prací z období „temna“ padesátých let, z období, které není příliš bohaté na autorovy malířské realizace (ty tehdy nemohl ani vystavovat), ale je spíše spjaté s jeho činností designérskou. Práce tohoto typu Kotík sám později nazval jako „obranné“, čímž trefně vystihl svůj umělecký a lidský postoj v době, v níž bylo třeba jakýmikoli prostředky bojovat proto její dusivosti.

Hlavním námětem obrazu „Malba“ je stylizovaná, plošná ženská figura, rozčleněná černými liniemi do bohatě barevně akcentované mozaiky, sedící v interiéru. Ten je charakterizován výrazným vertikálně-horizontálním barevným členěním a motivem stylizované květiny v květináči. Setkáváme se tu jak s civilistní poetikou, která definovala Kotíkovu tvorbu již od jeho členství ve Skupině 42, tak s jeho typickou zálibou v koloristickém vygradování plátna a v promyšleném konstruktivním akcentu.

Použitá znaková konstruktivní figurativní forma, odvozená z postkubistického elementarismu, má velmi blízko ke slavnému „bruselskému stylu“, i když autor sám toto označení odmítal. Jaromír Pečírka ve svém textu o Kotíkových pracích z let 1948–1956 příznačně upozorňoval na jejich výrazné koloristické ladění a členění plochy připomínající katedrální okna. Zdenek Primus přítomnost uvedených formálních prvků neméně přiléhavě popsal jako „estetizující doteky racionálně smýšlejícího umělce s praxí v designu“.

Jestliže předložený obraz Jana Kotíka přes svou přiznanou figurativnost nese abstraktní název, je to jen potvrzení Kotíkova tehdejšího uvažování, které neklamně směřovalo k novému, konceptuálnímu vnímání obrazu: „Obraz = plocha, plocha = věc.“

95

70

JANEČEK Ota (1919–1996) Hlava 1945 olej, karton 23 × 15 cm sign. PN Janeček 8. 7. 45 na rubu kresba Akt 120 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Dílo pozdního syntetického kubismu Obraz „Hlava“ je autentickým, kubisticko-elementaristickým, vzácným komorním dílem Oty Janečka, výrazného solitéra české výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století, neobyčejně všestranného umělce, který svou rozsochatou prací zasáhl do malby, kresby, grafiky, plastiky, knižní ilustrace i do známkové tvorby. Zabýval se též textilní tvorbou a šperkem. Ota Janeček byl roku 1985 anglickou kritikou označen za největší osobnost světové kresby dvacátého století, spolu s Picassem, Braquem, Modiglianim, Schielem a Matissem. Patřil k nemnoha českým autorům, jimž se již za života podařilo dosáhnout věhlasu uznávaných klasiků.

Jeho talent vyrostl na řadě doplňujících se dualit.

Rozum a cit, řád a chaos, příběh a poezie, družnost a intimita, město a venkov, to vše nalezneme v autorově neobyčejně přitažlivé tvorbě, jež prošla řadou výrazných tvůrčích období. Byl ovlivněn kubismem, Amedeem Modiglianim, strukturalistickým zkoumáním tvarů živé hmoty i lyrickým realismem.

Ota Janeček jedinečným způsobem rozvinul lyrickou notu české výtvarnosti, jejíž kořeny lze hledat dokonce už v gotických madonách tzv. krásného slohu.

Zatímco jedna linie jeho tvorby je nespekulativní poetizací reality, senzualistickým vyznáním obdivu k nekonečnému bohatství tvarů a barev v přírodě, druhá linie jeho díla nechává zaznít racionalistickému tónu, je výtvarnou transformací ve smyslu abstrakce, hledáním principu řádu a konstrukce.

Janeček se narodil roku 1919 v obci Pardubičky, dnešní součásti města Pardubice. V letech 1930–1937 navštěvoval reálku v Hradci Králové, kde také maturoval. V letech 1937–1939 studoval kreslení a deskriptivní geometrii na Českém vysokém učení technickém v Praze u malíře a grafika Cyrila Boudy a sochaře Karla Pokorného. V letech 1941–1942 byl studentem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Roku 1941 se

96

účastnil kolektivní výstavy v Divadle E. F. Buriana D 41 a jako host Členské výstavy Umělecké besedy, v letech 1941–1943 vystavoval na Zlínském salonu mladých.

Roku 1943 byl přijat za člena Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1945 za člena Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1946 byl zastoupen na významné výstavě současného českého umění Art tchécoslovaque v Paříži, Bruselu, Lutychu a Antverpách.

Během svého života vytvořil více jak tisíc grafických listů. V roce 1963 získal první cenu v Sao Paulu za ilustraci dětské knihy a v roce 1970 stříbrného orla na Mezinárodním knižním veletrhu v Nice. Byl několikrát vyznamenán v soutěži o nejkrásnější československou knihu. Je také ilustrátorem nejznámější české Čítanky.

V roce 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem. Jeho celoživotní dílo bylo završeno roku 1995 velkou retrospektivou v pražském Mánesu.

Posuzovaný obraz „Hlava“ vznikl v Janečkově prvním výrazném tvůrčím období (1943–1948), kdy rozvíjel osobitou a nedogmatickou interpretaci kubismu. Tento formální princip poznamenal jeho práci do té míry, že jeho působení bude sledovatelné téměř v celém autorově díle. Jak napsal L. Hlaváček, „Janečkův kubismus bude nepochybně jednou uznán za zcela specifickou modifikaci tohoto uměleckého názoru v dějinách českého výtvarného umění“.

Janečkova obrazová laborace s kubismem byla podpořena také jeho prvním pobytem v Paříži, uskutečněným právě roku 1945, kdy se seznámil s Oscarem Domínguezem, který tehdy procházel výrazným „picassovským obdobím“, velmi významným v rámci celého jeho díla. Domínguez, přezdívaný „Cajman“, propojil Janečka s celou společností Španělů žijících ve francouzské metropoli (včetně samotného Pabla Picassa).

Právě z Janečkovy iniciativy pak byla v pražském Mánesu roku 1946 uspořádána výstava „Umění republikánského Španělska. Španělští umělci Pařížské školy“, která po sedmiletém období kulturní „pouště“ představovala první kontakt československého umění se světovou uměleckou avantgardou a na mladší české umění zapůsobila „přímo osudově“.

Posuzovaný obraz „Hlava“ zaujme pregnantní formou pozdního syntetického kubismu, kdy ztvárněný námět je transponován na výstižný elementární výtvarný znak, jehož působení umocňuje neotřelý, kontrastní kolorit v bohaté rukopisné orchestraci.

V konstruktivně cítěném tvaru jako by se se zúročilo autorovo někdejší studium na pražském Vysokém učení technickém. Ženský akt, zachycený na zadní straně díla, lze pro svou kreslířskou spontaneitu a téměř surreálně vzduté formy vnímat jako mimořádně působivý proKresba Akt na rubu obrazu tiklad „Hlavy“.

97

71

GROSS František (1909–1985) Praha – Na Františku (Staveniště) 1941 olej, plátno 72 × 109 cm sign. PD F. Gross 41 190 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

významná sbírka českého moderního umění, Praha; Galerie Art Praha, 20. 11. 2011; významná sbírka moderního umění, Slovensko

Uvedeno

(monografie) J. Kotalík, František Gross, NČSVU, 1963

Harmonické a prostorové vztahy se smyslem pro konstruktivní řád

Posuzovaný obraz „Praha – Na Františku (Staveniště)“ je autentickým, galerijním, výrazově již plně skupinovým dílem Františka Grosse, zakládajícího člena Skupiny 42, malíře nevyčerpatelné tvarové fantazie, podkrkonošského rodáka, který si zamiloval „prašivé a oslnivé město“ – Prahu, v níž žil a v níž dokázal objevit dříve nepovšimnutá místa a odhalit jejich poetické kouzlo.

František Gross pocházel z Nové Paky. Přátelství a umělecké plány ho v mládí sblížily s dalšími dvěma umělci pocházejícími z tohoto města: Miloslavem Hákem a Ladislavem Zívrem. Ze svého rodiště odešel do Prahy, kde se neúspěšně hlásil na Akademii výtvarných umění. Začal tedy studovat architekturu na Českém vysokém učení technickém. Po prvním roce přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu a tam došlo k osudovému setkání: poznal se s Františkem Hudečkem.

Jejich povahy se přitom odlišovaly až do prudkých konfliktů – toto rivalské přátelství stupňovalo výtvarné úsilí obou do vysokých obrátek.

98

Grossovo jméno se nejprve objevilo spolu s nastupující mladou generací na výstavě v divadle E. F. Buriana v roce 1937. Roku 1941 se František Gross a František Hudeček účastnili dvou generačních výstav, „Konfrontace“, připravené Lvem Neradem, a přehlídky „Několik mladých na Kladně“, koncipované Jiřím Kotalíkem, jehož oba jmenovaní umělci oslovili nejvíce.

Ti se téhož roku stali členy Umělecké besedy a od té doby se pravidelně zúčastňovali jejích výstav. 27. listopadu 1942 je pak Gross přítomen ustavující schůzky „Pracovní skupiny“ v ateliéru Jana Smetany, z níž vzešla dnes slavná Skupina 42.

Grossův malířský zájem se obracel od roku 1939 především k městu. Žil tehdy v metropoli již pátý rok, když se Praha po nacistickém vpádu stala městem okupovaným. Snad i tato skutečnost ho k Praze natrvalo připoutala. Z kleeovských krajin tak vkročil do městské krajiny. Byl přesvědčen, že krajina jako impulz k tvorbě zůstane vždycky, i když si malíř „promítá a pro sebe řeší spoustu věcí, které se zdaleka nevejdou do pojmu krajinářství“. Město pokládal za součást umělé přírody změněné člověkem.

Skutečnost, že Gross byl v době vstupu do Skupiny 42 plně vyzrálou individualitou, která rozhodně odmítala skupinovou „řeholi“, příkladně dokládá posuzované dílo „Praha – Na Františku (Staveniště)“. Malíř ztotožnil svůj výtvarný svět s prostředím, jež ho obklopovalo. Za svůj úkol si předsevzal „všemi prostředky dopátrati se skrytého významu našeho nejbližšího okolí“. Jsa tehdy zaměstnán jako učitel, transformoval vjemy ze své každodenní cesty do školy v obrazech, v nichž všednost je cokoli jiného než všední.

Obraz „Praha – Na Františku (Staveniště)“ je jedním z Grossových nejrozměrnějších a nejmonumentálnějších děl. Autor se tu, zcela v duchu Chalupeckého manifestu „Svět, v němž žijeme“ vyjadřuje k autentické skutečnosti nové, přírodě se vzdalující městské civilizace.

Tematizuje svůj vztah k městu, který se stal určujícím motivem jeho tvorby. Prozkoumává pražské zákoutí Na Františku v kontrastu starobylé gotické architektury kostela a moderního staveniště, otevírajícího průhled na rozrůzněné hmoty pitoreskních staropražských domků.

Vydává poetické svědectví o skutečnosti, která v jeho výtvarném zpracování působí až fantomaticky. Scenérii Starého Města zaznamenává mimořádně sugestivně v jejím tichu a opuštěnosti. Zachycuje klid před bouří, tesknotu válečné doby. Jako by vše bylo zahaleno do snové atmosféry, promlouvající na diváka řečí tajemství.

Gross vytváří jakousi scénu, na níž se mohou odehrávat dramata novodobých lidských osudů.

Posuzovaný obraz „Praha – Na Františku (Staveniště)“ je prodchnut všemi složkami tvarového i emotivního bohatství viděného motivu. Je vystavěn na harmonickém vyvážení prostorových a koloristických vztahů.

František Gross mu svým smyslem pro konstruktivní řád vtiskl jasný rozvrh architektonické tektoniky forem a linií. Elementární, redukované výrazové prostředky podtrhuje jemně odstíněné barevné ladění s dominantním šedo-modrým tónem, jež přesně vystihuje atmosférický opar městské aglomerace.

99

100

101

72

KOTÍK Pravoslav (1889–1970) Strom s hejnem havranů 1941 akvarel, karton 22,5 × 29,5 cm sign. PD P. Kotík 41 na rubu štítek s autorským popisem díla 18 000 Kč

73

ZRZAVÝ Jan (1890–1977) Benátské náměstí barevná litografie 11/200 31,5 × 47 cm sign. PD Jan Zrzavý 50 000 Kč

74

HOFFMEISTER Adolf (1902–1973) Neštěstí malé Žofie 1963 koláž, kvaš, tuš 24,5 × 34,5 cm sign. PD monogram AH 63 48 000 Kč 102

75

76

1969 olej, plátno 27,5 × 41,5 cm sign. PD Kundera 69 na rubu na rámu číslo soupisu No 62 RK a razítko Galerie E. Gaors, Marseille

1943 olej, plátno 81,5 × 117,5 cm sign. PD Boh. Dvorský 43

KUNDERA Rudolf (1911–2005) Les sardines

DVORSKÝ Bohumír (1902–1976) Krajina pod Svatým Kopečkem

80 000 Kč

25 000 Kč

103

77

REYNEK Bohuslav (1892–1971) Krajina s lesem a polem kresba uhlem 22 × 29,5 cm (výřez) sign. PD Reynek 35 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D. Dílo „Krajina s lesem a polem“ je originální, typicky pastorálně laděnou, na trhu s uměním raritní kresebnou prací Bohuslava Reynka, výrazného solitéra českého umění a literatury dvacátého století, básníka, grafika, vydavatele a překladatele. Patřil ke generaci autorů, kteří smysl umění hledali v souladu osobního přesvědčení a víry s přirozeným řádem světa a jeho estetikou.

Jeho dílo nesmělo být od roku 1948 až do poloviny šedesátých let vydáváno ani vystavováno, plného uznání se mu dostalo až po pádu komunismu.

Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod) jako jediný syn Bedřicha Reynka a Marie Reynkové, rozené Divišové. V letech 1899–1905 chodil na obecnou školu v nedalekém Svatém Kříži. Následně pokračoval ve studiích na německém reálném gymnáziu v Jihlavě, kde získal skvělou jazykovou průpravu. Výrazně tam na něj zapůsobily dvě osobnosti: učitel Max Eisler (později profesor dějin umění na vídeňské univerzitě) a spolužák a malíř Jaroslav Libra. Pod jejich vlivem začal kreslit a malovat. První dochované kresby pocházejí z roku 1909. Od roku 1912 začal psát básně, první mu otiskla Moderní revue už v roce 1913, další v roce 1914 pak revue Nova et vetera, čímž byla zahájena mnohaletá spolupráce s nakladatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši. Na podzim se mladý Bohuslav na přání svého otce stal posluchačem zemědělského oboru Vysoké školy technické v Praze, ale pro naprostý odpor ke studiu po několika týdnech ze školy zběhl a uchýlil se na rodinný statek do Petrkova.

V roce 1915 v Dobrém díle vyšla jeho první kniha – překlad Charlese Péguyho – Koberec vyšívaný sv.

Jenovéfě a Johance z Arku. Od roku 1916 začal velmi intenzivně spolupracovat s Josefem Florianem, překládat pro jeho edice, také se začal věnovat své vlastní básnické tvorbě a překladatelství. Od dvacátých let, inspirován Josefem Čapkem a Vlastimilem Hofmanem, vytvářel první linoryty. Ve své nové literárně-výtvarné edici Sešity poezie tyto linoryty otiskl současně se svými překlady.

V roce 1923 pracoval na prvotině překladu francouzské básnířky Suzanne Renaudové Ta vie est là (1922). Ta ho zaujala natolik, že autorce napsal a vydal se za ní na návštěvu. Po půlročních námluvách se s ní v březnu 1926 v Grenoblu oženil. Zimu 1926–1927 trávili novomanželé opět v Grenoblu, Reynek tam hodně kreslil, zejména okolní krajinu a sakrální architekturu. Roku 1929 tam v galerii Saint Louis uskutečnil první samo-

104

statnou výstavu, následovanou první sólovou výstavou v Československu – v Městském průmyslovém muzeu v Pardubicích. Vedle kreseb z Petrkova a Provence byly vystaveny i linoryty z počátku dvacátých let a soubor Reynkova dosavadního vydavatelského, básnického a překladatelského díla. Začal spolupracovat i s jinými nakladateli, např. brněnským Atlantis, seznámil se také s Vlastimilem Vokolkem, který začal tisknout jeho první grafiky. Roku 1935 vyšel jeho překlad manželčiny básně Křídla z popele s pěti reprodukcemi jeho kreseb.

Prvních deset let jejich společného života střídala rodina téměř pravidelně letní pobyty na Českomoravské vysočině se zimními ve Francii. Narodili se tam také synové Daniel a Jiří. Po smrti svého otce v září 1936 se Bohuslav Reynek i s rodinou natrvalo usadil na petrkovském statku. V těžkých válečných letech připravil své první grafické album Sníh. V roce 1942 začal pracovat na cyklu dvanácti suchých jehel Pastorale (1942–1947), o rok později na souboru osmnácti suchých jehel nazvaném Pašijový cyklus (1943–1949). V lednu 1944 dostal od Němců výpověď z vlastního statku a celá rodina se musela vystěhovat. Přijali pozvání rodiny Florianovy a nastěhovali se do jejich domu ve Staré Říši. Po skončení války, koncem května 1945, se opět do Petrkova vrátili.

V té době začal Reynek experimentovat s monotypickými otisky svých suchých jehel, které částečně nahradily kolorování. Tuto techniku vylepšoval až do své smrti.

V letech 1948–1949 pracoval na cyklu Job (1948–1949).

Reynkovi dvorní vydavatelé Vlastimil Vokolek, Jan Václav Pojer a Zdeněk Řezníček byli v létě roku 1949 znárodněni a 1. října byl znárodněn i petrkovský statek.

Díky administrativním zmatkům k vystěhování rodiny naštěstí nakonec nedošlo. V roce 1955 Reynek dokončil sbírku Mráz v okně a na více jak deset let se jako básník odmlčel. Naopak léta 1955–1960 byla dobou nejpilnější práce na grafikách. V hluboké odloučenosti, samotě a soustředění vznikly desítky grafických listů. Roku 1964 měl první samostatnou výstavu v Československu po třiceti pěti letech. Následovaly další výstavy doma i v zahraničí.

Autorovo literární dílo čítá kromě jedenácti vlastních básnických sbírek více než sedmdesát knih překladů a stovky dalších publikovaných či dosud nepublikovaných textů. Jeho výtvarné dílo je rovněž bohaté.

Jestliže Reynek vytvořil na šest set suchých jehel a leptů v několika tisících otisků, je počet kresebných prací výrazně nižší: okolo dvou set. Z toho také vyplývá sběratelská vzácnost posuzované práce.

Dílo „Krajina s lesem a polem“ je velmi sugestivní, naprosto motivicky a výrazově typickou, „chvějivě citovou“, spirituálně laděnou prací pocházející z období, kdy autor začal samostatně vystavovat a jeho práce našla pozitivní rezonanci u publika. Námět krajiny byl ve třicátých letech u Reynka dominantní, teprve později převládly přiznaně biblické motivy.

Krása předložené uhlokresby je nehledaná, prostá, vysoce senzitivní. Reflektuje přesně postoj autora, který tvořil a žil jako solitér. Je zrcadlem hluboké křesťanské spirituality, jež Reynka vedla k pokoře a hledání zázračna i v nejobyčejnějších věcech a projevech existence.

105

106

78

79

80

(1892–1971)

(1892–1971)

(1892–1971)

Bílá koza

Vánoce

Ukřižování

suchá jehla 5,5 × 9 cm sign. PD Reynek

1938 suchá jehla 12 × 15 cm sign. PD B. Reynek

suchá jehla 12 × 8 cm sign. PD Reynek

REYNEK Bohuslav

35 000 Kč

REYNEK Bohuslav

40 000 Kč

REYNEK Bohuslav

35 000 Kč

107

81

TOYEN (Marie Čermínová) (1902–1980) Návrh na obal desky Milta Jacksona 1954–1955 kombinovaná technika, kvaš, papír 40 × 40 cm sign. LU monogram T 650 000 Kč pravost potvrdil Dr. Karel Srp, odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Hôtel Drouot, Succession Toyen, Paříž, Francie, 21. června 1982 (pravděpodobně) soukromá sbírka, Švýcarsko soukromá sbírka, ČR

Raritní práce ústřední představitelky evropského surrealismu Předložené dílo „Návrh na obal desky Milta Jacksona“ je autentickou, sběratelsky pozoruhodnou, na trhu raritní designérskou prací Marie Čermínové alias Toyen, autorky světového renomé, ústřední představitelky evropského surrealismu a bezesporu nejslavnější české malířky dvacátého století. Byla členkou Uměleckého svazu Devětsil, posléze Skupiny surrealistů v ČSR a po své emigraci do Francie v roce 1947 se stala integrálním článkem pařížské surrealistické skupiny soustředěné kolem André Bretona a Benjamina Péreta.

Toyen se narodila jako Marie Čermínová roku 1902 v Praze na Smíchově poštovnímu pomocníkovi Václavu Čermínovi a Marii, rozené Jedličkové. O své rodině však nemluvila, zřekla se jí ve prospěch uměleckého života.

Roku 1922 se vzdala svého občanského jména a přijala pseudonym Toyen. S výjimkou několika blízkých přátel, kteří ji říkali familiérním „Manko“, ji nikdo neoslovil jinak než pseudonymem „stejně nesklonným jako její umění“ (K. Teige), jež údajně vymyslel básník Jaroslav Seifert při společné návštěvě Národní kavárny. V roce 1966 měla Toyen sama vysvětlit jeho genezi Otakaru ŠtorchMarienovi tak, že vznikl zkrácením francouzského slova „citoyen“ (občan). Psychoanalytik Bohuslav Brouk ho naopak interpretoval jako „to je on“, což odůvodnil autorčiným stylizováním se do mužské role.

108

Toyen studovala v letech 1919–1922 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, ale nedokončila ji. V roce 1922 během pobytu na jadranském ostrově Korčula navázala životní přátelství s malířem Jindřichem Štyrským, který se stal jejím uměleckým partnerem.

Tento vztah přerušila po dvaceti letech malířova předčasná smrt. V roce 1923 se jako nová členka Devětsilu podílela svými poeticko-naivistickými obrazy na ve své době skandální výstavě Bazar moderního umění. Léta 1925–1929 strávila se Štyrským v Paříži, kde z intenzivních zážitků z tamní umělecké scény a také pod vlivem Teigeho poetismu proklamovali nový nefigurativní umělecký směr, usilující o „ztotožnění malíře a básníka“, který nazvali artificialismem. Po rozpadu Devětsilu v roce 1931 Toyen plynule přešla k záznamům tzv. vnitřního modelu a práci s tzv. konkretizovanými objekty. Její surrealistická tvorba se plně rozvinula roku 1934, kdy se také stává zakládající členkou Skupiny surrealistů v ČSR. Návštěva André Bretona a Paula Eluarda z pařížské surrealistické skupiny na jaře roku 1935 v Praze zahájila vzájemnou spolupráci, která alespoň pro Toyen vykrystalizovala v účast na všech mezinárodních výstavách surrealismu od třicátých po šedesátá léta.

V roce 1947 odjela spolu se surrealistickým básníkem Jindřichem Heislerem, kterého za války ukrývala před deportací ve své koupelně, do Paříže, kde se natrvalo usadila. Pokračovala tam v rozvíjení metody magického realismu, aby dospěla k fascinujícím hádankovitým obrazům, nabitým silným erotickým potenciálem.

Předložené dílo „Návrh na obal desky Milta Jacksona“ je kvalitní, vzhledem k „zadání“ velmi výstižně pojednanou, avšak současně plně fantazijní prací z pařížského období, kdy se Toyen, patřící k nejužšímu kruhu přátel André Bretona, „ponořila do hlubokého prostoru noci, do matoucího prostoru snů, halucinací a prchavých přeludů“ a ve svých rozjitřených citových stavech výtvarně směřovala až k jakési informelní abstrakci, plné skrytých i zjevných narážek. Přes zjevnou změnu stylu spojuje díla z artificialistického, surrealistického a pařížského období jedna myšlenková linie.

V předloženém díle vystihla Toyen dokonale nejvlastnější specifikum hudební tvorby amerického jazzového hudebníka a skladatele Milta Jacksona (1923–1999), hru na vibrafon. Jemnými, diagonálně vedenými bílými liniemi zde ztvárnila tzv. kameny, kovové desky tohoto bicího nástroje, zatímco paličky stylizovala do dvou červených plných kruhů. Přes tento motiv pak užila svůj pro tuto dobu velmi příznačný abstraktní námět, zde nesporně symbolizující polyfonii hudební skladby, původně inspirovaný stylizovanými prameny ženských vlasů (např. v kresbě věnované Sophie Babet, 28. 2. 1953, soukromá sbírka, Brusel), který současně přecházel do obrazů ve formách různých tvarových a erotických propojení či průniků plného a prázdného.

Lze jen litovat, že vydavatel desky návrh Toyen nepřijal – o to cennější však předložená práce je.

Závěrem připomeňme, že stejně pozoruhodně a vysoce osobitě autorka navrhla např. pouzdro na knihu JeanaPierra Dupreye „La forêt sacrilège et autres textes“ (1970).

109

82

ŠÍMA Josef (1891–1971) Labyrint II 1956 olej, plátno 46,5 × 27 cm sign. PD J. Šíma 1956 1 200 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka monsieur Badoita, uměleckého knihaře v Pérouges. Byl blízkým přítelem Šímy, kterému v roce 1964 uspořádal výstavu ve svém ateliéru Helene Bailly Gallery, Paříž

Snová vidina osobité poetiky imaginace města

Posuzovaný obraz „Labyrint II“ je originálním, symbolicky výmluvným, vývojově vzácným dílem Josefa Šímy, jedné z největších postav, jež pro historii ustálily podobu našeho moderního umění, autora, který propojil českou a francouzskou avantgardu a jehož tvorba se vyznačuje neobyčejně osobitou poetikou imaginativního charakteru. V jeho díle se setkáváme se světem, který není zcela souměřitelný s naší běžnou zkušeností.

Nalezneme v něm jakési útržky opticky vnímané reality: v obrazovém prostoru plují odhmotněné útvary i měkké chomáče vegetace, odolávající zákonům gravitace stejně jako snaze o jejich přesnější předmětnou identifikaci.

Jsou křehkými útvary malířovy představivosti, poetickými nápověďmi, dovolávajícími se divákovy fantazie. Šímova plátna spojují spojují nebe a zemi, hmotu a světlo. Mají napětí mlna a náhlého osvícení bleskem. Poutají myšlenku tvarem.

Josef Šíma začínal svou malířskou dráhu v prvních poválečných letech obrazy s civilistní tematikou, které byly po jeho odjezdu do Francie vystřídány krátkým obdobím experimentace v oblasti výtvarné formy.

V letech 1922–1924 maloval lyrické evokace pařížských ulic, nábřeží a přístavů, v nichž se odrážela atmosféra

110

rodícího se poetismu. Na krátký čas se přiblížil geometrické abstrakci, aby ho posléze zaujal rodící se surrealismus se svými sondami do hlubinných vrstev lidské psychiky. Tehdy začíná hledat malířský ekvivalent pro svůj vlastní vnitřní svět. Do jeho obrazů vstupují prvky svobodné imaginace, archetypální formy krystalu, kosmického vejce, ženského torza. Jeho poetika se plně vyhraňuje v kontaktu s mladými filozofujícími básníky, s nimiž roku 1927 zakládá skupinu Le Grand Jeu (Vysoká hra).

Historik umění František Šmejkal, autor nejvýznamnější monografie o Josefu Šímovi (1988) napsal: „Šímova tvorba nemá žádnou vlastnost, která by odpovídala překotnému rytmu dnešní doby a jejím tisícerým proměnlivým tvářím. Nepoddává se na první pohled, není nápadná, nešokuje, nikoho nepřipomíná, nedožaduje se pozornosti zvláštní technikou nebo novými materiály.

Zdá se, že nic nepopírá. Prostě existuje.“ Na počátku druhé světové války přestal Josef Šíma malovat. Válečné události, evokující mu zažité útrapy války první světové, v jeho mysli zpochybnily význam moderního umění i jeho vlastní práce. Od výtvarné tvorby se odloučil na celé desetiletí. Tato tvůrčí cézura byla přerušena jen několika díly a souborem kreseb, který vznikl při jeho cestě na Slovensko roku 1947. Tento cyklus je pozoruhodný tím, že obsahuje i několik krajně zjednodušených, téměř abstraktních kvašů krajiny, předznamenávajících autorovu budoucí tvorbu. K další systematické práci se Josef Šíma vrací teprve na přelomu let 1949–1950.

Posuzovaný obraz „Labyrint II“ je jedním ze vzácných děl, které uvádějí tento nový, obsáhlý úsek autorovy tvorby, zahájený na prahu padesátých let a ukončený až jeho smrtí. V této fázi Šíma cíleně utlumil formální experimenty. Sledoval tím vlastní myšlenkový vývoj, kdy mu byly blízké postoje sledující především vnitřní duchovní růst, nikoli technický a společenský pokrok. Ještě předtím, než se jeho hlavním tématem stane krajina, země a vyjádření její prapodstaty, vtiskne se do jeho imaginace motiv města, který ho fascinoval již v době jeho prvých let v Paříži, nicméně tentokrát uchopený zcela jinak. Šíma se ve svém druhém velkém tvůrčím úseku navracel k sobě samému, ke zdroji, jenž byl jednou prožit a zhotoven, nicméně poskytoval mu nové malířské a výtvarné představy, jdoucí do duchovního rozměru.

Téma labyrintu, ztvárněné na posuzovaném obraze, se stalo symbolem jeho předchozího desetiletého tvůrčího bloudění i nového hledání a navazování přerušené kontinuity. Zachycená bizarní architektonická skrumáž, prolomená četnými okenními a dveřními otvory, vychází z Šímova autentického vizuálního zážitku – evokuje chaotickou spleť strmě stoupajících, zalomených uliček ve staré Nizze. Tamní na sebe doslova „naskládané“ kamenné domy se na tomto plátně proměnily v neprostupnou hradbu zdí, matoucích cest, slepých otvorů a převážně zavřených oken a dveří. Tato snová vidina však není nakonec tak bezvýchodná: tísnivé pocity z uzavřeného prostoru tlumí azurová modř nebe, jež se taktéž velmi sugestivně prodírá z temnot nitra země.

111

112

83

KOTÍK Pravoslav

(1889–1970)

Ubývání hmoty konec 60. let olej, lepenka 50 × 60,5 cm sign. LN P. Kotík na rubu autorský štítek s popisem díla 65 000 Kč

84

JANEČEK Ota (1919–1996) Organismy 1971 olej, karton, sololit 46 × 57 cm sign. UD Janeček 1971, na rubu Ota Janeček 1971 na rubu název díla autorem 160 000 Kč

85

JANEČEK Ota (1919–1996) Touha 1984 olej, plátno 65 × 54 cm sign. PD Ota Janeček 84, na rubu Ota Janeček 1984 na rubu název díla autorem a štítek Díla s popisem a razítko ČFVU 140 000 Kč

86

BAUCH Jan (1898–1995) Ikona 1975 olej, plátno 73,5 × 73,5 cm sign. LN Jan Bauch 1975, na rubu Jan Bauch 1975 260 000 Kč 113

87

88

keramika, glazovaná pálená hlína 36 × 36 cm sign. LD Kutálek

keramika, glazovaná pálená hlína 45,5 × 46 × 5,5 cm sign. LD zestrany Kutálek

10 000 Kč

10 000 Kč

89

90

glazovaný keramický talíř 35,5 × 40 × 5,5 cm sign. PD Kutálek, na rubu Kutálek

keramika, glazovaná pálená hlína 36 × 36 cm sign. UD Kutálek

10 000 Kč

10 000 Kč

KUTÁLEK Jan (1917–1987) Muzikanti

KUTÁLEK Jan (1917–1987) Ptáčci

114

KUTÁLEK Jan (1917–1987) Rodina

KUTÁLEK Jan (1917–1987) Krasojezdkyně

91

JANEČEK Ota (1919–1996) Trávy 1982 olej, plátno 70 × 80 cm sign. PD Ota Janeček 1982, na rubu Ota Janeček 1982 na rubu název díla autorem a štítek s katalogovým číslem soupisu 1778 160 000 Kč Plátno s názvem „Trávy“, datované rokem 1982, je autentickým reprezentativním dílem Oty Janečka – nepřehlédnutelné osobnosti českého umění druhé poloviny 20. století.

Na výtvarnou scénu Janeček nastoupil v temném období druhé světové války. Jako umělec všestranného talentu dokázal podnětně obsáhnout nejen malbu, ale i plastiku, volnou grafiku, ilustraci i tvorbu užitkovou.

Prošel řadou formálních období, byl ovlivněn kubismem, strukturalistickým zkoumáním tvarů živé hmoty i lyrickým realismem.

Pro tvorbu Oty Janečka jsou však bezesporu nejpříznačnější jeho obrazy přírody, v níž hledal symboly klidu, rovnováhy a nezastavitelného koloběhu života.

Janeček byl přímo okouzlen motivy trav, motýlích křídel, ptáků a slunce. Právě motiv trávy, jejích stébel a harmonického tetelení se v teplém prostoru, se stal jedním z klíčových a emblematických zdrojů umělcovy inspirace.

Tímto motivem, Janeček dokonale navázal na bohatý odkaz básnivého ztvárnění přírody, jak se utvářel již ve starém Orientu. Ve staré mytologii představují trávy všechno co je hojivé, co léčí a vrací člověku život.

Od staré Číny přes Indii a předkolumbovskou Ameriku až k lidové medicíně se k nim váže básnivá vize genetické mocnosti.

Obraz „Trávy“ (1982) je mimořádně zdařilé, sběratelsky nanejvýš exkluzivní Janečkovo dílo. Práce má výjimečně svěží až expresivní, dynamický charakter, nic neměnící na úžasné harmonii celku.

Stébla trav jsou zde pojata až v kaligrafickém rázu – jejich ostrá kresba je v perfektním kontrastu s něžně rozmývanými okry v pozadí. Při delším pohledu na uvedené plátno můžeme snad i přestat vnímat tato stébla jako pouhou „vegetaci“, namísto toho se nabízí pohled na shluk komplikovanějšího, až společensky utvářeného organismu.

115

92

93

1990 olej, plátno, sololit 86 × 62 cm sign. LD Ota Janeček 90

akryl, karton 33 × 23,5 cm (výřez) sign. LD Bím na rubu dedikace autorem z roku 1993

80 000 Kč

50 000 Kč

JANEČEK Ota (1919–1996) Potrét s měsícem

BÍM Tomáš (1946) Cirkus Humberto

94

KOMÁREK Vladimír (1928–2002) Žluté zátiší 1984 olej, plátno 70 × 90 cm sign. LD V. Komárek 84 40 000 Kč 116

95

PEŠICOVÁ Jaroslava (1935–2015) Černý pes (z cyklu Kočky a psi) 1983 olej, plátno 180 × 145,5 cm sign. PU Pešicová 83 220 000 Kč Vystaveno

Jaroslava Pešicová Kočky, psi a Robert Rauscgenberg, Galerie výtvarného umění v Chebu, 2021

117

96

RONOVSKÝ František (1929–2006) Sedící 1963 enkaustika, deska 65 × 52 cm sign. PD Ronovský, na rubu Ronovský / 1963 s dedikací na rubu dedikace autorem 32 000 Kč

97

JÍRA Josef (1929–2005) Šípkový keř 1997 olej, plátno 50 × 60 cm sign. PD J. Jíra 97, na rubu J. Jíra 97 na rubu popis díla autorem 150 000 Kč

118

98

KIML Václav (1928–2001) Setkání enkaustika, deska 65 × 50 cm sign. PD V. Kiml na rubu razítko ČFVU a štítek s popisem díla 150 000 Kč 119

99

FOLTÝN František Karel (1937–2000) Jiskra naděje 1992 olej, plátno 115 × 85 cm sign. PD monogram FKF 92, na rubu F. K. Foltýn / 1992 na rubu popis díla autorem 110 000 Kč

100

PAUR Jaroslav (1918–1987) Archaické fragmenty 1983 olej, plátno 54 × 73 cm sign. PD J. Paur 83 140 000 Kč Vystaveno

Galerie umění Karlovy Vary 1985 (razítko na rubu), Museum Kampa 2017

Reprodukováno

monografie Jaroslav Paur, Creativo 2017, str. 212

120

101

SOUČEK Karel (1915–1982) Don Quijote a Dulcinea v horách 1980 olej, plátno 98 × 131 cm sign. PD K. Souček 80 přiložena fotografie autora s dílem 140 000 Kč

Symbol vytrvalosti, odvahy, neohroženosti, pravdivosti a lásky

Představený olej s názvem „Don Quijote“ ztvárňuje jedno z erbovních témat Karla Součka. Byl to právě motiv dona Quijota, v němž Souček nalezl možnost vyjádřit své humanistické přesvědčení. Jak se sám vyjádřil: „Miluji Cervantesův román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha a také se k tomuto tématu často ve svých obrazech a kresbách vracím. Tato postava je pro mne symbolem vytrvalosti, nekompromisnosti, odvahy, neohroženosti, pravdivosti a lásky. To vše mne neobyčejně silně inspiruje.“ V těchto slovech je jasně patrné Součkovo souznění a snad i touha po ztotožnění se s literární postavou, a tak i se svým předmětem tvorby.

První Součkovu práci s donquijotovským námětem lze datovat již rokem 1937 nebo 1938, od té chvíle, především pak v roce 1941, se k příběhům této rytířské literární postavy Souček opakovaně vracel.

121

102

NEPRAŠ Karel (1932–2002) Úžas 1973 kresba tuší 49,5 × 32 cm sign. UD Karel Nepraš 1973 12 000 Kč

103

NEPRAŠ Karel (1932–2002) Kojení 1975 kresba tuší, pastel 35 × 50 cm sign. PD Karel Nepraš 1975 12 000 Kč

122

104

MIKULKA Alois (1933) Totem 1998 dřevěná polychomovaná plastika v. 255,5 cm sign. zezadu 1998 A. Mikulka 90 000 Kč

Plastika s názvem „Totem“ a obraz „Pravda je – když tě upálí a nic to nepomůže!“ jsou autentickými originálními díly brněnského rodáka Aloise Mikulky – osobitě postihujícího nejen oblast malířství, ale i sochařství, grafiku, ilustraci, scénografii, divadelní hry, pohádky, básně a prózu pro děti i dospělé.

Náměty a motivy svých obrazů a skulptur čerpal Mikulka mnohdy z antické mytologie, bible, středověkých mystérií, ale zároveň také z komiksů, filmových westernů, lidových legend, pohádek a folkloru. Se zapojením vlastní barvité fantazie a převedením mnohdy starých námětů do současnosti oživuje Mikulka často moralistní témata a uvádí je do situací groteskních a absurdně humorných.

Jako chlapec neměl zrovna jednoduché dětství. Jeho otec byl vězněn nacisty a mladý Alois pomáhal matce s domácností a péčí o tři mladší sestry. Jako syn „kriminálníka“ musel jít nejen na dva roky k převýchově do německé školy, ale také do Kuratoria pro výchovu mládeže.

Po válce, v letech 1948–1952, pak studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně a následně monumentální malbu v ateliéru Jána Želibského na VŠ výtvarných umění v Bratislavě.

Zájem o dílo Aloise Mikulky v posledních letech výrazně stoupl, jeho práce, zvláště oleje nebo skulptura, se na aukčním trhu objevují velmi výjimečně.

105

MIKULKA Alois (1933) Pravda je – když tě upálí a nic to nepomůže!

1990 olej, deska 63 × 46,5 cm sign. na rubu A. Mikulka / 1990 na rubu popis díla autorem 65 000 Kč 123

106

VOJKŮVKA Libor (1947–2018) Polibek 1980 akryl, plátno 110 × 55 cm sign. PD Vojkůvka Libor 1980 na rubu popis díla 480 000 Kč

107

KUNC Milan (1944) Portrait H. J. Müller 1984 kombinovaná technika, plátno 140 × 110 cm sign. PD M. Kunc 1984 na rubu název díla a štítek s popisem díla 70 000 Kč Důležitost tvorby Milana Kunce spočívá v návratu k tabuizovanému figurativnímu obrazu, který měl v 70. letech minulého století dosti neatraktivní nádech. Klasická malba byla již považována za zcela překonaný výtvarný projev.

Milan Kunc se narodil v Praze, kde v letech 1964–1967 studoval na Akademii výtvarných umění u profesora Karla Součka. Studium však nedokončil.

Roku 1969 odešel do Německa, kde v letech 1970–1975 studoval na Düsseldorfské akademii u profesora Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Koncem 70. let si Kunc vytvořil tzv. ost-pop, což byla jeho vlastní varianta pop-artu. V roce 1979 také založil společně se svými spolužáky Peterem Angermannem a Janem Knapem skupinu NORMAL. Tato trojce umělců se ve své tvorbě postavila proti vážnosti všech, kteří v umění viděli nástroj revoluční proměny světa, namísto toho ve svém díle ukázala humor a oproti modernímu konceptuálnímu diktátu uvedla tradiční obrazovost. Pro skupinu NORMAL, ale především pro samotného Kunce, byla charakteristická harmonie panující mezi kvalitním uměleckým provedením koketujícím s kýčem a banalitou námětu. Právě kýč se stal v Kuncově tvorbě nepostradatelným prvkem, snad možná i tématem samotným. Čemuž nasvědčuje i fakt, že v 70. letech označil svůj osobitý styl tvorby za tzv. „trapný realismus“.

124

108

109

2005 zlacený olověný reliéf 69 × 26,5 cm sign. na rubu raznicí O Zoubek

2000 zlacená olověná plastika v. 67,5 cm sign. zezadu na plintě raznicí O Zoubek model pro velkou sochu k vodní ploše v Klášterních zahradách v Litomyšli

ZOUBEK Olbram (1926–2017) Anděl přicházející

160 000 Kč přiložen certifikát pravosti autora a Polany Bregantové

ZOUBEK Olbram (1926–2017) Pocta vodě

250 000 Kč potvrzení pravosti Polany Bregantové

125

110

LIBENSKÝ Stanislav (1921–2002) BRYCHTOVÁ Jaroslava (1924–2020) Polibek (červená varianta) 1957–1986 skleněná plastika, tavené sklo, částečně broušeno a leštěno 15,5 cm sign. PD S. Lib – J. Bry 57-86 120 000 Kč 126

111

PICASSO Pablo (1881–1973) Bez názvu 1971 originální lept 48/50 14,5 × 20,5 cm sign. PD autorské razítko Picasso, LN 3. 3. 71 75 000 Kč Reprodukováno

v katalogu díla Georges Bloch – Picasso, Volume IV, 1970–1972, str. 96

127

112

BRÁZDA Jan (1917–2011) Rybářské zátiší 1957 olej, plátno 92 × 115 cm sign. PD J. Brázda 60 000 Kč

Na principu tvorby Pabla Picassa

Uvedené plátno je velmi raritním dílem Jana Brázdy – pozoruhodného umělce 20. století.

Narodil se ve Vatikánu do rodiny českého malíře Oskara Brázdy a švédské aristokratky a spisovatelky Amelie Posse-Brázdové. Jeho otec zde zažíval od 20. let 20. století mimořádně úspěšnou kariéru coby portrétista římské aristokracie. V roce 1925 se politická situace v Itálii změnila a rodina se vrátila do Čech.

Matka Jana Brázdy, Amelie Posse-Brázdová, se kromě své literární činnosti proslavila také jako bojovnice proti nacismu, což ji v roce 1938 přimělo vrátit se do rodného Švédska poté, co gestapo vydalo příkaz k jejímu zatčení. Její syn Jan Brázda odchází s ní.

Právě ve Švédsku se Brázda stýká se svými vrstevníky a dávnými spolužáky z Akademie výtvarných umění v Praze – Endre Nemesem a Peterem Weissem.

Brázdovým ideovým směrem byla kromě malby a sklářství především architektura a scénografie.

V oblasti architektury spolupracoval na řadě interiérů švédských kostelů. Co se oblasti scénografie týče, dosáhl Brázda mimořádného uznání. Od 60. let se proslavil jako autor působivých jevištních aranžmá několika baletních inscenací, například pro operu Smetanovy Prodané nevěsty v interpretaci Rafaela Kubelíka, nebo pro Janáčkovu operu Její pastorkyňa (v zahraničí známou pod názvem Jenůfa) v londýnské Covent Garden.

Zde uvedená práce „Rybářské zátiší“ je mimořádně ojedinělým, dynamickým dílem autora, který se na aukčním trhu téměř nevyskytuje.

128

129

113

SERPAN Jaroslav (1922–1976) Bez názvu 1951 kombinovaná technika, japonský papír, plátno 149 × 114 cm sign. uprostřed J. Serpan 1951, na rubu J. Serpan / 1951 na rubu popis díla autorem 280 000 Kč

Surrealismus, informel a osobitý výtvarný styl spontánní malby, poválečné abstrakce a postmoderny

Zde uvedená velkoformátová práce pochází z ateliéru Jaroslava Serpana, vlastním jménem Jaroslava Sossountzova – úspěšného malíře, básníka a uznávaného vědce.

Serpan se narodil v Karlštejně u Prahy do rodiny ruských lékařů a emigrantů. Většinu svého života ale prožil ve Francii, kde v roce 1953 obhájil svou dizertační práci z oblasti biologie na pařížské Sorbonně, kde posléze působil jako profesor. Původní jméno Sossountzov si změnil na Serpan, a to podle hada, jehož coby student náhodně chytil ve školní zahradě; pod tímto jménem se i proslavil.

Kariéru v oblasti výtvarného umění Jaroslav Serpan zahájil na konci 40. let 20. století, kdy se krátce věnoval surrealismu. Od tohoto směru se poté odklonil a pod vlivem francouzského teoretika umění Michela Tapié se přiklonil k informelu, který vycházel z dynamiky amerického abstraktního expresionismu a boural tradiční pojetí výtvarného umění a jeho kompozic. Inspirován informelem dospěl v první polovině 50. let k osobitému obrazovému stylu přiklánějícímu se ke spontánní malbě. Tapié, spolu se Serpanem a dalšími umělci, jako například Georgesem Mathieu, Antonim Tàpiesem, Jacksonem Pollockem, Alfredem O. W. Schulzem (Wols) či Hansem Hartungem, položili svým dílem základ pro celou poválečnou abstrakci a postmodernu.

130

131

114

KOLÍBAL Stanislav (1925) Bílé kresby – konvolut 9 ks 1968–1971 9× kresba perem 9 ks 43,5 × 30 cm sign. 9× na rubu Kolíbal (68, 71) 350 000 Kč

„Všechno je tam vyjádřeno linkou. Tím, jaká je, ať přímá neukončená, či zborcená. Co spojuje nebo ohraničuje a čeho nedosahuje. Tento systém, zdánlivě zúžený, byl schopen vyjádřit vše, co mě tehdy zajímalo: vyjádřit téma času a jeho pomíjení či nejistoty.

Co nás obklopuje, co roste, mění se a chátrá. A v určité chvíli končí.“ Stanislav Kolíbal

132

Stanislav Kolíbal je mimořádnou osobností českého umění s vynikajícím mezinárodním renomé. Tento umělec, narozený roku 1925, se začal prosazovat již od padesátých let jako tvůrce sochařských objektů.

Je také vynikajícím kreslířem, ilustrátorem a vyhledávaným autorem instalací výstav. Počátkem devadesátých let působil jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho dílo je vedle českých veřejných i soukromých sbírek zastoupeno v nejprestižnějších světových galerijních institucích, jakými jsou Muzeum moderního umění v New-Yorku, Metropolitní muzeum v New-Yorku, Solomon R. Guggenheim muzeum v New-Yorku, Tate Gallery v Londýně, Centre Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění ve Vídni, Albertina ve Vídni a řada dalších.

Tato série Bílých kreseb pochází z Kolíbalova umělecky klíčového období, ve kterém dochází k vyslovování základních tematických a výrazových otázek, které provázejí umělcovo dílo řadu desetiletí. Kolíbal zde v kresbách, které využívají geometrických linií a křivek, rozehrává nekonečnou a mimořádně nápaditou hru, dotýkající se základních otázek lidské existence. Tímto možná skrytým, ale pro Kolíbalovy kresby a vůbec celé jeho dílo zásadním významem překračuje umělec formální hlediska geometrické abstrakce a minimalismu, ke kterým by mohl být přiřazován. Bílé kresby se, podle slov umělce, vztahují k tématu času. Postihují tedy dění, které nás neustále obklopuje, jímž jsme podmiňováni a z něhož není úniku. Kolíbala zajímá proces a průběh dějů, které lze zachytit pouhou linkou či linií. Přitom zde vyslovuje základní osu celé naší existence – růst, proměna a zánik.

Gesto je v těchto kresbách velmi úsporné a zároveň výrazově plné. A právě v tomto esenciálním přístupu je vidět Kolíbalova genialita asi nejčistěji. Autor sám v nich chtěl vyjádřit proměnlivost přírody v čase, neustálý koloběh vzniku a zániku, nevyzpytatelnost přírodních jevů. Je z nich cítit neustálá umělcova snaha nacházet za přírodou objektivní řád, a zároveň z lidského pohledu nepříjemné, přesto však statečně přiznávané a neúnavně vyjadřované uvědomění, že ona snaha nikdy nebude zcela naplněna. Kolíbalovi je tento proměnlivý postoj velmi blízký: „Nikdy jsem nebyl tak abstraktní, abych se vzdal všech souvislostí. Zdráhal jsem se vstoupit do toho bezhlesého, aseptického světa ‚tvaru pro tvar‘.“

133

115

HUDEČEK František (1909–1990) Oblé tvary 1977 kresba tužkou 22 × 16 cm (výřez) sign. PD Fr. Hudeček 77 12 000 Kč

116

HUDEČEK František (1909–1990) Struktura 1969 kresba tuší, běloba 19 × 22,5 cm sign. PD monogram FH 69 12 000 Kč

134

117

NOVÁK Ladislav (1925–1999) Bez názvu 1964 kombinovaná technika, karton 61 × 42,5 cm sign. UD monogram LN, 31. 10. 1964 18 000 Kč 135

118

MUZIKA František (1900–1974) Larva XII 1971 kresba tužkou, ruční papír 46 × 35 cm sign. PD F. Muzika 71 65 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno

F. Šmejkal, František Muzika, Kresby, scénická a knižní tvorba, Praha, Odeon, 1984, obr. 63, s. 80

Abstraktní neposkvrněný prostor Předložené dílo „Larva XII“ je autentickou, sběratelsky cennou, snově přeludnou, antropomorfně formovanou prací Františka Muziky, předního představitele české výtvarné avantgardy, autora patřícího k těm vzácným umělcům, „na které se nezapomíná, protože kvalitou svého díla, svým příkladem i osobním působením zasahovali a ovlivňovali všechny, na něž mohli působit“ (M. Hegar).

Muzika byl umělcem mnoha zaměření, kromě malířství se věnoval ilustrátorské práci, typografii a stal se jedním z průkopníků moderní české scénografie. Byl členem avantgardní skupiny Devětsil, Nové skupiny a Spolku výtvarných umělců Mánes. Na Akademii výtvarných umění studoval v letech 1918–1924, nejprve u prof. J. Obrovského, pak u K. Krattnera. Po konfliktu s ním odešel do sochařského ateliéru prof. Jana Štursy, který mu povolil i nadále malovat. Po absolutoriu pobyl rok v Paříži (1924–1925). Roku 1927 navázal spolupráci s nakladatelstvím Aventinum Otakara Štorch–Mariena, psal výtvarné kritiky do Rozprav Aventina a stal se redaktorem časopisu Musaion.

V malířské, kreslířské a grafické práci prošel nejprve obdobím magického realismu a primitivizujícího neoklasicismu, aby v polovině dvacátých let dospěl k lyrickému kubismu. Mezinárodní výstava Poesie 1932, konaná v pražském Mánesu, na níž byl reprezentativně zastoupen, již otevírala cestu k imaginativní malbě a surrealismu. Se surrealistickou poetikou souzněly jeho obrazy s typickým motivickým repertoárem ruin, antropomorfizovaných skal, torz a drapérií od poloviny třicátých let. Etapu angažované, protiválečné tvorby symbolicky uvedla Výstava československé avantgardy v Domě uměleckého průmyslu v Praze, uspořádaná kolektivem divadla D37, jíž se Muzika taktéž účastnil.

136

První poválečná léta přinesla malíři nové ocenění a rehabilitaci jeho persekvované válečné tvorby. Hned po osvobození byl povolán na místo profesora pro obor knižní a užité grafiky na VŠUP v Praze. Roku 1946 byla v Hořejšově galerii v Praze uspořádána výstava jeho obrazů z let 1940–1945, k níž úvod napsal Karel Teige (je důležité zmínit, že hlavní teoretik české avantgardy věnoval umělci celoživotní pozornost). Téhož roku se účastnil výstavy československého umění v Paříži.

Roku 1947 byl zastoupen na výstavě moderního československého umění v Anglii. V edici Prameny vychází Muzikova první monografie z pera Jaromíra Pečírky.

Bohužel následná politická situace přerušila slibný vývoj. Již na podzim roku 1947 byly Muzikovy obrazy, kterými obeslal členskou výstavu SVU Mánes, porotou zamítnuty pro jejich „formalismus“. Muzikova malířská tvorba se dalších sedmnáct let rozvíjela v ilegalitě.

Zatímco za těchto podmínek přestával Muzika v tehdejším obecném povědomí existovat jako malíř a jeho význam byl nuceně omezen na jeho (špičkovou) práci v oblasti knižní grafiky, teorie písma a pedagogiky, jeho malířské dílo narůstalo v mlčenlivém soustředění ateliérové izolace: autor plynule rozvíjel svou vlastní malířskou poetiku, potvrzující jeho niternou orientaci k „básnickému“ obrazu.

Zasloužené tvůrčí rehabilitace se Františku Muzikovi dostalo v šedesátých letech, a to nejen v domácím prostředí – jeho díla se začala stále více objevovat i na zahraničních přehlídkách. Významný byl z tohoto pohledu rok 1964, kdy byl Muzika zastoupen na mezinárodní výstavě avantgardního hnutí Phases v Bruselu a na XXXII. Bienále v Benátkách. Na základě úspěchu této prezentace pak následně samostatně vystavoval v Miláně a Benátkách. „Larva XII“ je mimořádně sugestivním, fantomaticky uhrančivým Muzikovým dílem ze stejnojmenného obrazového a kresebného souboru, v němž autor mistrně rozvinul svůj pozdní výtvarný výraz ve směru biomorfizace hmoty a přiblížil se české variantě strukturální abstrakce.

Cyklus Larev (1967–1973) má poměrně složitou genealogii, která sahá až k fantómu prázdné drapérie v obraze „Zápas“ (1937) a jako symbol žalu a bolesti přechází do „Rekviem“ (1944). Tato drapérie se pak pootevře a vzlétne do prostoru, připomínaje siluety uschlých listů. Jestliže v některých, zejména dřívějších Larvách (před rokem 1967) zakončení fantómu asociuje ptačí hlavu, v předložené „Larvě XII“ se zvlněná, otevírající se drapérie materializuje do podoby ženského těla.

František Muzika vytváří nový typ živého organismu. Vznášející se prázdná „schránka“ inklinuje k tektonickému řádu přírodního, fyzicky přítomného tvaru.

Sdružují se tu vegetabilní i animální prvky do jednoho kompatibilního celku.

Těžko definovatelný útvar – onirický (snový) objekt / fantom, který se v „Larvě XII“ vznáší v abstraktním, „neposkvrněném“ prostoru, vizualizuje hluboko ukrytá pásma umělcových pocitů s neobyčejnou naléhavostí.

137

119

FÁRA Libor (1925–1988) Primaverile 1968 asambláž, dřevo, barva, překližka 137 × 83 × 11 cm sign. PD Fára 68 LD název díla autorem, na rubu štítek výstavy s popisem díla 450 000 Kč Vystaveno

XXV. mezinárodní bienále umění 1970, Benátky

„(…) mám věčnou touhu přemisťovat opuštěné věci do ušlechtilého stavu a dávat je do krásných dimenzí. (…) mně jde doopravdy o krásu.“ Libor Fára, 1967

138

Dřevěná asambláž s názvem „Primaverile“ je nanejvýš reprezentativní a sběratelsky cennou prací Libora Fáry, umělce, který ve své tvorbě v mnohém navazoval na dědictví předválečných avantgard. Nikdy se ale nespokojil pouze s mechanickým opakováním.

Surrealismus i konstruktivní abstraktní tendence přeměňoval ve svou vlastní řeč, která korespondovala s dobovou senzibilitou.

Fárův velmi specifický rukopis byl jistě utvářen jeho láskou k divadlu, sympatií k poetismu Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, zálibou ve slovních hříčkách a absurdních situacích, groteskou a celoživotní láskou k hudbě, především k jazzu.

Umělecký svět jej lákal již od dětství. Rád kreslil už na gymnáziu, kde byl jeho učitelem Pravoslav Kotík.

Již v té době byl silně zaujat surrealismem. Ve válečných 40. letech se Fára stýkal se členy surrealistické spořilovské skupiny. Jeho blízkým přítelem se v té době stal například Josef Istler.

V roce 1945 zahájil Fára studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve třídě Emila Filly. A hned v následujícím roce 1946 byla některá jeho díla vybrána na výstavu „Art tchécoslovaque 1936–1946“ do Paříže.

Fára v té době pokračoval ve svých surrealistických aktivitách. Kreslil, maloval, vytvářel koláže, objekty či volné sestavy složené z různých předmětů majících surrealistickou příchuť fetišů. Vše v duchu surrealismu, i když pravověrným surrealistou se Fára nikdy nestal.

Jeho obrazy a kresby sice mají silně imaginativně poetickou atmosféru, jsou hypnoticky zázračné a jemně vibrující, nicméně nešokují drastičností ani perverzní erotikou, jak tomu bylo v případě mnoha surrealistů.

Nejblíže měl Fára zřejmě k Maxu Ernstovi, který nepatřil k ortodoxním surrealistům a který byl oblíbeným autorem také u Mikuláše Medka, s nímž se Fára od roku 1950 stýkal. Období 50. let také znamenalo dobu vyostřené politické situace a válečná a poválečná síla surrealismu i v neoficiálních kruzích už doznívala.

V roce 1967 měl Fára svou druhou samostatnou výstavu s názvem „Hrací stoly 66/67“. Na ní autor představil své asambláže složené z dřevěných torzovitých předmětů, stylizovaných do jakýchsi stolovitých útvarů.

Jde tu o stoly a o hru. Odtud název výstavy. Nalezený materiál skládaný do metaforických obrazů, vzbuzující různé asociace.

Tato série stolů může vzdáleně připomenout Fárova surrealistická východiska, nicméně ta jsou v těchto objektech transformována do poetické řeči uvádějící výchozí materiál rozřezáním a promyšleným adjustováním do nových vztahů. Za stolovými objekty ze 60. let stojí Fárova sběratelská vášeň pro staré bezcenné předměty, nikoliv surrealistické nadšení pro bizarnost. Dřevěné asambláže Fáru zaujaly natolik, že se jejich tvorbě věnoval až do 80. let. Zde uvedené dílo je součástí tohoto cyklu dřevěných asambláží.

Práce byla vystavena v roce 1970 na XXXV. benátském bienále, kde Fára vystavoval spolu s Karlem Malichem, Jiřím Johnem, Vladimírem Jarcovjákem a Zdenou Fibichovou.

139

120

121

1959 aktivní grafika 14,7 × 25 cm sign. UD V. Boudník 1959

1968 strukturální grafika 34,5 × 48,5 cm sign. UD Vladimír Boudník 1968

40 000 Kč

75 000 Kč

Reprodukováno

Reprodukováno

BOUDNÍK Vladimír (1924–1968) Kosmické výboje

Vladimír Boudník – Kompletní soupis grafického díla, str. 182, pol. 344

140

BOUDNÍK Vladimír (1924–1968) Siluety zvířat

Vladimír Boudník – Kompletní soupis grafického díla, str. 439, č. 848

122

123

1966 strukturální a aktivní grafika 15 × 21,5 cm UD V. Boudník 1966

1960 strukturální grafika 18,5 × 38 cm sign. UD Vladimír Boudník 1960 – XI.

65 000 Kč

65 000 Kč

Reprodukováno

Reprodukováno

BOUDNÍK Vladimír (1924–1968) Ožhavení s přetiskem

Vladimír Boudník – Kompletní soupis grafického díla, str. 408, pol. 793

BOUDNÍK Vladimír (1924–1968) Ezopovy bajky

varianta Vladimír Boudník – Kompletní soupis grafického díla, str. 210–211, č. 406–408

141

124

GROSS František (1909–1985) Průmyslové město 1967 kresba tuší, akvarel, karton 23,5 × 36 cm sign. PD Fr. Gross 67 LD název díla autorem 17 000 Kč

125

ŠTOLFA Miroslav (1930–2018) Radar 1964 kombinovaná technika, olej, plátno 51 × 74 cm sign. PD M. Štolfa 64, na rubu Miroslav Štolfa / 1964 na rubu název díla autorem 14 000 Kč

126

GROSS František (1909–1985) Horké léto 1972 kresba tuší, akvarel 26,5 × 35,5 cm sign. LN F. Gross, PN 18. 1. 72 15 000 Kč

127

KARLÍKOVÁ Olga (1923–2004) Zrcadlení 1963 kombinovaná technika, olej, vrypy, plátno 120 × 145 cm sign. na rubu Karlíková 63 na rubu název díla autorkou 680 000 Kč Vystaveno

Karlíková – retrospektiva, Muzeum Kampa

142

Olga Karlíková – nepřehlédnutelná figura české poválečné výtvarné scény. Autorka se silným zaujetím pro strukturální abstrakci, informel a akustickou kresbu.

Roku 1948 Karlíková úspěšně absolvovala pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, v textilním ateliéru. Její volnou tvorbu záhy podstatně ovlivnil okruh umělců zformovaný okolo malíře a teoretika Václava Bartovského, kteří později utvořili jádro skupiny UB 12, v níž kromě Bartovského působili Václav Boštík, Adriena Šimotová, Jiří John, Stanislav Kolíbal a několik dalších tvůrců. Názorově blízkým kritikem a teoretikem jim byl Jindřich Chalupecký, s nímž se u Bartovského setkávali.

Společně s volnou tvorbou navrhovala Karlíková v letech 1949–1976 design textilu pro ÚBOK (Ústředí bytové a oděvní kultury) instituci, pro niž pracovala i řada dalších výtvarníků. V době, kdy nebylo možné vystavit abstraktní dílo, umožňovala tato designérská činnost pracovat s abstrakcí (viz česká účast na Světové výstavě EXPO 58).

Od 60. let se tvorba Karlíkové zaměřila na záznam akustiky přírodních procesů, k detailům jejich nepostižitelné nekonečnosti a představovaným u ní „zpěvy“

ptáků a velryb, kuňkáním žab, ale i zvuky zvonů a bubnů. Zaznamenávala je kresbami tužkou, štětcem a tuší, perem, záznamy měly skripturální charakter.

Někdy Karlíková zachycovala zvuky přírody způsobem podobným seismografickému záznamu průběhu a intenzity zvuku na postupně odvíjené roli papíru.

Zároveň ale tyto záznamy převáděla i do obrazové podoby, v barevných plochách si však stále ponechávaly skripturální charakter.

V 60. letech se zvukovými záznamy a notacemi zabýval na Black Mountain College John Cage a jeho žáci. Na konci 50. let vytvořil Edgar Varèse pro Le Corbusierův pavilon na Expo 58 partituru jeho zvukové konstrukce Poème électronique, rovněž Milan Grygar vytvářel v 60. letech svoje performativní akustické kresby. Olga Karlíková tak představuje svým dílem, ve strukturálních obrazových podobách země a vody, spontánní analogii landartu, zároveň svým způsobem transformace přírodních akustických fenoménů do jisté míry předjímá konceptuální záměry, což ostatně dokládá i její účast v roce 1993 na výstavě konceptuální tvorby M. Pally, M. Šejna a M. Maura.

143

128

KAFKA Čestmír (1922–1988) Schwarze Tafel III (Černá deska III) 1970 olej, asambláž, dřevo, plátno 42 × 56 cm sign. UD Kafka 70, na rubu Čestmír Kafka / 1970 na rubu popis díla a název díla autorem 90 000 Kč

Mimořádný člen Skupiny Trasa

144

Práce s názvem „Schwarze Tafel III“ je autentickým a originálním dílem Čestmíra Kafky – absolventa ateliéru Emila Filly (1949), spoluzakladatele revoluční umělecké skupiny Trasa a stěžejní postavy českého abstraktního umění po druhé světové válce.

Umělec původem z Jihlavy, na Vysočině, byl ve své tvorbě zpočátku silně ovlivněn surrealismem, nicméně po druhé světové válce odchází do Prahy, do malířského ateliéru Emila Filly na VŠUP. Zde se seznámil se svými budoucími kolegy a zásadními osobnostmi výtvarného a kulturního světa. Byli to právě absolventi Fillova ateliéru, kteří roku 1954 založili již zmíněnou skupinu Trasa – v níž svou tvorbou a aktivitami ostře vystupovali proti totalitním tendencím tehdejšího režimu a hlásili se k sounáležitosti s evropským uměním.

Mezi členy a zakladatele Trasy patřili vedle Čestmíra Kafky i E. Kmentová, V. Preclík, Z. Šimek, K. Vaca, sestry Válovy a O. Zoubek.

V 60. letech se Čestmír Kafka přiklonil k materiálové malbě. Na plochu nanášel hutné nánosy barev, do nichž mísil další prvky a předměty. Olej, sádra, email, písek, hlína, sklo, papír a jiné nemalířské elementy byly různě vrstveny a jejich povrchy rýpány a škrábány, čímž se zvyšovala emoční složka obrazu. Současně však Kafka dbal na geometrickou organizaci. Ve výsledku je obraz ovládán grafickým znakem. Umělec zde projevil své dvoupólové založení: byl jednak bytostí vnímající svět citlivě a s poetickou reflexí, a zároveň člověkem se sklonem k racionalitě. Ta začala převládat koncem 60. let, i když Kafka se nikdy nestal malířem-konstruktivistou v čistém slova smyslu. Za jeho tvorbou jsou vždy jakoby vzdáleně existující surrealistické ozvěny počátků jeho cesty.

Navzdory sílícím politickým tlakům 70. let Kafka ve své činnosti, a to nejen výtvarné, nepolevoval. Výrazně se angažoval a spolupracoval na neoficiálních výstavách i samizdatových sbornících. Roku 1970 se účastnil i výstavy v československém pavilonu v Ósace. Právě po této japonské zkušenosti se do Kafkovy tvorby začal silně vepisovat grafický element.

Kafka si z Japonska rovněž odnáší nové zkušenosti se strukturou a hmotou obrazu, které začne více uplatňovat na sklonku svého života v letech 80., kdy tvořil převážně asambláže přírodních materiálů jako např. trávy, kořenů nebo prachu.

Zde uvedená práce „Černá deska III“, datovaná rokem 1970, ukazuje na Kafkovu částečně materiálovou malbu, v níž ale koncem 60. let již převládá elegantní geometrická organizovanost.

145

129

MATAL Bohumír (1922–1988) Ptačí herec 1973 olej, deska 46,5 × 28,5 cm sign. PD Matal 73 95 000 Kč

130

MATAL Bohumír (1922–1988) Ptačí herec 1976 olej, deska 55,5 × 36,5 cm sign. PD Matal 76 110 000 Kč

131

MATAL Bohumír (1922–1988) Ptačí herec 1982 olej, sololit 25 × 17 cm sign. LD Matal 82, na rubu Matal 82 na rubu název díla autorem 95 000 Kč

146

132

VOHRABAL Josef (1908–1994) „Duo“ z cyklu Sny a představy bendžisty 1989 enkaustika, plátno 130 × 115 cm sign. PD Vohrabal 89, na rubu J. Vohrabal / 1989 na rubu popis díla autorem 190 000 Kč Vystaveno

Moravská galerie v Brně (štítek na rubu)

Nabízené plátno s názvem „Duo“ představuje autentické dílo Josefa Vohrabala – malíře, hudebníka, keramika, autodidakta a mimořádně aktivní osobnosti, především brněnské výtvarné scény, druhé poloviny 20. století.

Jako malíř se Vohrabal na výtvarném poli objevil poměrně pozdě, a to až na přelomu 50. a 60. let.

Pro vývoj jeho tvorby bylo stěžejní především setkání a následné přátelství s Bohumírem Matalem a Jánušem Kubíčkem. Zpočátku tvořil ženské postavy u zrcadla, později se zaměřil na kubizující figurální kompozice hudebníků a sportovců.

V průběhu druhé poloviny 60. let se figura z Vohrabalových děl čím dál více vytrácí.

V 70. letech prošla Vohrabalova tvorba poměrně velkou formální změnou – autor začal na základě inspirace J. Kubíčkem používat enkaustiku. Touto technikou již tvořil především abstraktní kompozice bizarních nepravidelných tvarů s měkkou modelací, převážně sytých barevných odstínů. V centru jeho zájmu byli v té době především hudebníci, popřípadě tanečníci. Sám autor byl muzikálně zaměřen. Hudba a pohyb se tak přirozeně přenesly i do jeho díla výtvarného. Vohrabalovy práce mohou mnohdy svým rytmem a ladností připomínat i díla představitelů orfismu (Roberta Delaunaye).

I když v barevnosti jsou Vohrabalovy práce tlumenější a temnější, technika enkaustiky nechává křivky tvarů v jakémsi mlhavém oparu. Plošné barevné segmenty v důmyslné rytmizaci tak vyvolávají navzdory svému přesnému umístění dojem pohybu v nehlubokém prostoru.

147

133

URBÁSEK Miloš (1932–1988) Gyros 2 1965 kombinovaná technika 80 × 60 cm sign. PD Miloš Urbásek 65 na rubu razítko a štítek ČFVU s popisem díla 360 000 Kč

148

Uvedené práce „Gyros 2“ (1965) a „Gelb-Rot-Winkel I.“ (1980) představují dva krásné příklady z rané a pozdní tvorby Miloše Urbáska – malíře, grafika, ilustrátora, typografa, výrazného představitele abstraktní geometricky orientované tvorby, lettrismu, člena tvůrčí skupiny Parabola (1963) a skupiny bratislavských Konfrontací.

Práce „Gyros 2“ (1965) náleží do autorovy rané tvorby. Dílo je datováno pouhý rok po Urbáskově absolvování bratislavské VŠVU (1964) v ateliéru volné a ilustrační grafiky u prof. V. Hložníka a monumentální malby u prof.

P. Matejky.

Výsadním motivem Urbáskovy tvorby se písmo stává právě v polovině 60. let v cyklu maleb, kreseb, leptů, monotypů i vrstvených koláží. Urbásek se přitom nezabýval vizuální poezií, jeho tvorba vycházela z principů konstruktivismu, který propojil s písmovými prvky a se svou stavební myšlenkou díla. Samotný text pro něj neměl výpovědní hodnotu.

V druhé polovině 60. let se v tvorbě Miloše Urbáska začaly vyskytovat kromě písmenných i číselné znaky.

Postupně také přidal do svého systému variací znaků i systém variací barev, do konce 60. let téměř zcela potlačovaných.

Práce „Gelb-Rot-Winkel I“ představuje autorovu pozdní tvorbu. Dílo je datováno osm let před umělcovou smrtí. Ve svém závěrečném období se Miloš Urbásek navrátil k monochromní malbě, kterou v podstatě vyznával po celou dobu své umělecké dráhy, převažující bílé, černé a modré barvy. Typický pro jeho pozdní díla je i rukopis šrafování jednotlivých tahů štětce do obrazů malovaných akrylem nebo olejovým pastelem. Obrazy tak získaly osobitý, nadčasový a mlhavý výraz, jako je tomu i u zde uvedeného plátna.

Po celý svůj tvůrčí život Urbásek stále experimentoval, analyzoval, hledal a nalézal nové technologie a způsoby uměleckého vyjádření.

134

URBÁSEK Miloš (1932–1988) Gelb-Rot-Winkel I. 1980 akryl, plátno 95 × 95 cm sign. na rubu Miloš Urbásek 1980 na rubu název díla autorem 450 000 Kč Provenience

H. P. Riese, významný německý sběratel, historik a novinář

Vystaveno

Muzeum Kampa

149

135

KOBLASA Jan (1932–2017) Lamento kříže 1970 bronzová plastika v. 34 cm sign. zezadu monogram K 70 150 000 Kč

136

KOLÁŘ Jiří (1914–2002) Bajka o huse k nesnědení a lahvi k nevypití, dokud jednou …

1989 koláž, reliéf, asambláž, dřevěná deska 68 × 88,5 × 11 cm sign. na rubu Jiří Koláž 89 na rubu koláž a název díla autorem 180 000 Kč

150

137

VOHRABAL Josef (1908–1994) Nedůvěra olej, lepenka 51 × 36 cm sign. na rubu razítkem Josef Vohrabal na rubu název díla autorem 35 000 Kč

138

JANKOVIČ Jozef (1937–2017) Bílý klín 1989 kombinovaná technika, sololit 96,5 × 70,5 cm sign. UD Jankovič 89, na rubu Jankovič 89 85 000 Kč

139

JANKOVIČ Jozef (1937–2017) Bez názvu 1988 kombinovaná technika, plátno 96,5 × 70 cm sign. na rubu Jankovič 88 85 000 Kč 151

140

VYLEŤAL Josef (1940–1989) Panna a netvor I kombinovaná technika 37 × 28 cm sign. UD J. Vyleťal na rubu štítek výstavy s popisem díla 60 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Olga a Josef Vyleťalovi, Přeletět nad tím stínem, Galerie Mona Lisa, Olomouc, 8. 9. – 10. 10. 2020 (vzadu štítek)

Sugestivní práce filozofa a umělce života Posuzovaný obraz „Panna a netvor I“ je autentickou, motivicky vzácnou a velmi sugestivní prací Josefa Vyleťala, autora, který výrazně zasáhl do českého moderního umění a jehož dílo je neodmyslitelně spjato s atmosférou šedesátých až osmdesátých let dvacátého století. Zatímco většina jeho vrstevníků inklinovala k abstrakci, on sám dal přednost fantaskní tvorbě vedené zálibou malovat „staromistrovským“ způsobem.

Vyleťal patřil k nesmírně osobitým tvůrcům, kteří své „vnitřní démony“ dokázali umělecky přetavit v díla zvláštní krásy. Autorovi přátelé se shodují, že naše doba dlouho nebude mít takového filozofa a „umělce života“, jako byl on. Byl obdivován, protože měl odvahu dovolit si v každém směru cokoliv, a to nadoraz. „Nechoďte před těmito obrazy s příliš vážnou tváří, bavte se tak, jako se bavil malíř. Je ovšem věčná škoda, že pana Josefa Vyleťala neznáte dosud osobně. Je vtipný jako jeho obrazy. Je neodolatelný vypravěč, který vás nikdy nenudí příběhy, které se skutečně staly, ale dovede k nim přidat slunečný samet Boccaccia i haškovskou pěnu. Je virtuos v interpretaci čardáše na violoncello.

Je sexuolog (napsal dokonce zcela vážně pojatý sexuologický slovník). Jeho motoristickým ideálem je nekontrolovaný smyk.“ (Josef Vyleťal) Josef Vyleťal, brněnský rodák, studoval nejprve na tamní Fakultě architektury Vysoké školy technické (1957–1960) a poté přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru prof. Adolfa Hoffmeistera (1960–1961). Patřil k okruhu blízkých přátel Mikuláše Medka, který byl jeho velkým vzorem.

V Divadle Na Zábradlí zastával funkci scénického výtvarníka v době, kdy tam působil Václav Havel, s nímž

152

navázal přátelství. Byl přijat za člena redakční rady časopisu Tvář, představujícího výraznou platformu při formování mladší generace spisovatelů a kritiků. Sblížil se s umělci a významnými osobnostmi mnoha profesí.

Kromě malby se věnoval propagační grafice. V letech 1964–1979 vytvořil více než sto filmových plakátů a zařadil se tím mezi špičky v oboru.

Na utváření jeho malířského díla, rozvinutého ve sféře veristického surrealismu a fantaskní tvorby, zapůsobilo mistrovství Leonarda, Michelangela a Raffaela, bravurní kresba Dürerova, situační humor P. Bruegela a H. Bosche, z moderních autorů díla M. Ernsta, S. Dalího a také M. Medka. Usiloval o dokonalost výtvarného zpracování, jak ho obdivoval u starých mistrů.

Jeho tvorba, reflektující atmosféru a prostředí, v němž žil, zachycuje s ironickou nadsázkou dramata lidského života v působivé, i lehce šokující formě. Vytvářel fascinující, makabrózní „obrazovou podívanou“, odrážející jako temné zrcadlo stav světa a tajemství mysli svého tvůrce. Roku 1975 mu napsal obdivný dopis sám Salvador Dalí, kde mu sdělil: „Už jsme jenom dva.“ Posuzované dílo „Panna a netvor I“ je krásnou komornější Vyleťalovou prací, jež motivicky rozvíjí téma stejnojmenného českého filmového hororu s nádechem pohádky, na němž se Josef Vyleťal výtvarně podílel v letech 1977–1978.

Příběh Panny a netvora v režii Juraje Herze je zpracováním klasické látky – divadelní hry Františka Hrubína inspirované starofrancouzským pohádkovým příběhem o krásce a zvířeti. Hrubínův text pro Herzovy potřeby upravil Ota Hofman. Snímek se natáčel současně s pohádkou Deváté srdce. Navzdory účasti některých stejných členů štábu (kameraman Jiří Macháně, hudební skladatel Petr Hapka) působí hrubínovský horor odlišným dojmem. Zatímco na Devátém srdci výtvarně spolupracovali Jan a Eva Švankmajerovi, výtvarné řešení Panny a netvora bylo v gesci manželů Josefa a Olgy Vyleťalových, kteří pro film vytvořili mimo jiné i veškeré sochy. Pro hlavního představitele Vlastimila Harapese navrhl malíř masku netvora, peřím pokrytou hlavu s obrovským zobákem a s orlími drápy. Olga Vyleťalová později vzpomínala, jak „tehdy (…) řešili, aby hlava nevypadala příliš velká, proti v té chvíli téměř titěrnému tělu. Doporučila jsem, aby se proporce zmírnily širokým pláštěm“.

Hrdinkou příběhu je krásná dcera zchudlého kupce, Julie (Zdena Studénková), která v zámku uprostřed hlubokých lesů prožívá hrůzný i láskyplný vztah s tajemným monstrem. Přestože z podivného hostitele stiženého kletbou se posléze vyklube krásný princ, patří netvor k hlavním atrakcím hororově-poetického vyprávění.

Předložené dílo Josefa Vyleťala zaujme svým nesmírně působivým spojením delikátní staromistrovské kresby štětcem, připomínající výjevy ze středověkých bestiářů, a zcela soudobě pojatého obrazového podkladu, v němž se uplatňuje širší škála malířských technik, včetně tzv. drippingu. „Panna a netvor I“ je skvělým dokladem malířovy jedinečné schopnosti dosáhnout na plátně surreálné, existenciálně-fantaskní atmosféry.

153

141

KOTÍK Jan (1916–2002) Bez názvu 1970 kombinovaná technika, aluminiová fólie, vrypy, ruční papír, nýty 41 × 32 cm sign. UD J. Kotík 1970 12 000 Kč 154

Typické a avantgardní dílo autora z doby, kdy západní uměleckou scénu ovládlo hnutí minimálního umění.

Vystaveno v Berlíně v roce 1974 a publikováno s pořadovým číslem 1078 v monografii Jan Kotík na straně 363

142

FUKA-HERVERT Vladimír (1926–1977) Invasion of words 1968 kombinovaná technika, asambláž, barva, sololit 72 × 71 cm sign. PD Fuka 68, na rubu Vladimír Fuka-Hervert / 1968 na rubu popis díla autorem 65 000 Kč 155

143

MÁLEK Antonín (1937–2021) Kopf 1983 akryl, karton, sololit 34 × 24,5 cm sign. PD Málek III. 83 na rubu autorský štítek a štítek a s popisem díla

35 000 Kč

144

VYLEŤAL Josef (1940–1989) Věnováno jeho Jasnosti Hraběti Szentiványimu, básníkovi A. S. Nikolajovi, řediteli Zeměkoule 1969 kresba tuší 19,5 × 14 cm sign. UD J. Vyleťal 69 na rubu popis díla autorem a štítek výstavy s popisem díla 30 000 Kč Vystaveno

expozice O. and J. Vyleťalových, Přeletět nad tím stínem, 2020

145

MÁLEK Antonín (1937–2021) Tanec 1 1976 kombinovaná technika, karton 77 × 53 cm sign. PD Málek VIII 76 25 000 Kč

156

146

KRATINA Radoslav (1928–1999) Hnědá můra 1963 lité laky, karton 25,5 × 41 cm sign. na rubu Kratina 63 na rubu název díla a dedikace autorem 120 000 Kč Dílo sochaře a grafika Radka Kratiny (1928–1999) patří ke klíčovým jevům poválečného racionálně orientovaného umění, které se v Československu prosazovalo v průběhu šedesátých let zejména v souvislosti se vznikem skupiny Křižovatka (1963), výstavou Nová citlivost (1968) a založením mezinárodně působícího Klubu konkretistů (1967).

Představitelé tohoto proudu, označovaného jako neokonstruktivistické tendence, navazovali na odkazy meziválečné avantgardy, především domácího

Devětsilu, německého Bauhausu nebo holandského hnutí De Stijl, ale i směrů pozdějších, jako byly například německá skupina ZERO anebo italská skupina GRAV. Ruku v ruce s novým přístupem ke světu a jeho pozitivnímu programu v oblasti výzkumu, techniky a vědy rozvíjeli neokonstruktivisticky zaměření umělci možnosti minimalismu, kinetismu a geometrie, vedeni vnitřní snahou po objektivizaci procesu tvorby.

Od roku 1963 vznikaly v Kratinově ateliéru materiálové struktury, které na rozdíl od tehdy aktuálního informelu nevyvěraly z existencionálních dramat, ale vyplývaly ze zájmu o uplatnění principu řádu, danosti a proměny, záměru a náhody, ze zaujetí možnostmi zvolené metody, kterou lze svobodně naplňovat. Tyto rané struktury vznikaly kapáním barvy či vkapáváním ředidla do barevné plochy, nebo naopak fixováním materiálů na podkladovou desku. Příkladem jsou jemné reliéfy z těstovinových písmenek utvářejících struktury od amorfních shluků až po systémové rastry pravidelných polí či řad.

Nabízená materiálová struktura litých a kapaných lazur patří do raných let tvorby Radoslava Kratiny.

Jedná se o jednu z mála dochovaných struktur, které se nacházejí mimo státní sbírky.

157

147

VYLEŤAL Josef (1940–1989) Panna a netvor II 1978 kombinovaná technika 41 × 24 cm sign. PD J. Vyleťal 1978 na rubu štítek výstavy s popisem díla 60 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

Olga a Josef Vyleťalovi, Přeletět nad tím stínem, Galerie Mona Lisa, Olomouc, 8. 9. – 10. 10. 2020 (vzadu štítek)

Posuzovaný obraz „Panna a netvor II“ je autentickou, motivicky vzácnou a velmi sugestivní prací Josefa Vyleťala, autora, který výrazně zasáhl do českého moderního umění a jehož dílo je neodmyslitelně spjato s atmosférou šedesátých až osmdesátých let dvacátého století. Zatímco většina jeho vrstevníků inklinovala k abstrakci, on sám dal přednost fantaskní tvorbě vedené zálibou malovat „staromistrovským“ způsobem.

Vyleťal patřil k nesmírně osobitým tvůrcům, kteří své vnitřní „démony“ dokázali umělecky přetavit v díla zvláštní krásy. Autorovi přátelé se shodují, že naše doba dlouho nebude mít takového filozofa a „umělce života“, jako byl on. Byl obdivován, protože měl odvahu dovolit si v každém směru cokoliv, a to na doraz. „Nechoďte před těmito obrazy s příliš vážnou tváří, bavte se tak, jako se bavil malíř. Je ovšem věčná škoda, že pana Josefa Vyleťala neznáte dosud osobně. Je vtipný jako jeho obrazy. Je neodolatelný vypravěč, který vás nikdy nenudí příběhy, které se skutečně staly, ale dovede k nim přidat slunečný samet Boccaccia i haškovskou pěnu. Je virtuos v interpretaci čardáše na violoncello.

Je sexuolog (napsal dokonce zcela vážně pojatý sexuologický slovník). Jeho motoristickým ideálem je nekontrolovaný smyk.“ (Josef Vyleťal) Josef Vyleťal, brněnský rodák, studoval nejprve na tamní Fakultě architektury Vysoké školy technické (1957–1960) a poté přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru prof. Adolfa Hoffmeistera (1960–1961). Patřil k okruhu blízkých přátel Mikuláše Medka, který byl jeho velkým vzorem.

V Divadle Na Zábradlí zastával funkci scénického výtvarníka v době, kdy tam působil Václav Havel,

158

s nímž navázal přátelství. Byl přijat za člena redakční rady časopisu Tvář, představujícího výraznou platformu při formování mladší generace spisovatelů a kritiků.

Sblížil se s umělci a významnými osobnostmi mnoha profesí. Kromě malby se věnoval propagační grafice.

V letech 1964–1979 vytvořil více jak sto filmových plakátů a zařadil se tím mezi špičku v oboru.

Na utváření jeho malířského díla, rozvinutého ve sféře veristického surrealismu a fantaskní tvorby, zapůsobilo mistrovství Leonarda, Michelangela a Raffaela, bravurní kresba Dürerova, situační humor P. Breughela a H. Bosche, z moderních autorů díla M. Ernsta, S. Dalího a také M. Medka. Usiloval o dokonalost výtvarného zpracování, jak ho obdivoval u starých mistrů.

Jeho tvorba, reflektující atmosféru a prostředí, v němž žil, zachycuje s ironickou nadsázkou dramata lidského života v působivé, i lehce šokující formě. Vytvářel fascinující, makabrózní „obrazovou podívanou“, odrážející jako temné zrcadlo stav světa a tajemství mysli svého tvůrce. Roku 1975 mu napsal obdivný dopis sám Salvador Dalí, kde mu sdělil: „Už jsme jenom dva“.

Posuzované dílo „Panna a netvor II“ je krásnou komornější Vyleťalovou prací, jež motivicky rozvíjí téma stejnojmenného českého filmového hororu s nádechem pohádky, na němž se Josef Vyleťal výtvarně podílel v letech 1977–1978.

Příběh Panny a netvora v režii Juraje Herze je zpracováním klasické látky – divadelní hry Františka Hrubína inspirované starofrancouzským pohádkovým příběhem o krásce a zvířeti. Hrubínův text pro Herzovy potřeby upravil Ota Hofman. Snímek se natáčel současně s pohádkou Deváté srdce. Navzdory účasti některých stejných členů štábu (kameraman Jiří Macháně, hudební skladatel Petr Hapka) působí hrubínovský horor odlišným dojmem. Zatímco na Devátém srdci výtvarně spolupracovali Jan a Eva Švankmajerovi, výtvarné řešení Panny a netvora bylo v gesci manželů Josefa a Olgy Vyleťalových, kteří pro film vytvořili mimo jiné i veškeré sochy. Pro hlavního představitele Vlastimila Harapese navrhl malíř masku netvora, peřím pokrytou hlavu s obrovským zobákem a s orlími drápy. Olga Vyleťalová později vzpomínala, jak „tehdy (…) řešili, aby hlava nevypadala příliš velká, proti v té chvíli téměř titěrnému tělu. Doporučila jsem, aby se proporce zmírnily širokým pláštěm“.

Hrdinkou příběhu je krásná dcera zchudlého kupce, Julie (Zdena Studénková), která v zámku uprostřed hlubokých lesů prožívá hrůzný i láskyplný vztah s tajemným monstrem. Přestože z podivného hostitele stiženého kletbou se posléze vyklube krásný princ, patří netvor k hlavním atrakcím hororově-poetického vyprávění.

Předložené dílo Josefa Vyleťala fascinuje svým podmanivým prolnutím jemné staromistrovské kresby štětcem, surrealistických detailů (k milenecké dvojici nepatřící končetiny) a zcela soudobě pojatého obrazového podkladu, v němž se uplatňuje širší škála malířských technik, včetně tzv. drippingu. „Panna a netvor II“ je skvělým dokladem malířovy jedinečné schopnosti rozehrát na plátně příběh tajemné, surreálné osudovosti.

159

148

NEMES Endre (1909–1985) Vzkříšení (Uppståndelsen) 1961 olej, plátno 200 × 160,5 cm sign. LD Endre Nemes 61 na rubu štítek Liljevalchs Konsthall s popisem díla 350 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Crafoord Auktioner Stockholm, Švédsko, 28. 1. 2023

Vystaveno

Endre Nemes, Liljevalchs Konsthall, Stockholm, Švédsko, 28. 10. – 3. 12. 1972, č. kat. 400

Nejvýraznější představitel generace 1909

Zkoumaný obraz „Vzkříšení (Uppståndelsen)“ je autentickým, galerijním, filozoficky laděným pozdním abstraktním dílem Endre Nemese, významného malíře, grafika, scénografa a pedagoga, jehož tvorba se řadí mezi ty nejlepší moderní výtvarné projevy, které v evropském kulturním prostoru vznikly. Tento představitel slavné slovenské „generace 1909“ ve své tvůrčí biografii vždy přiznával klíčovou úlohu české metropoli, kde u Williho Nowaka studoval a kde, jak vzpomínal, s Jakubem Bauernfreundem okouzleně bloumal po ulicích a s přáteli – Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Jindřichem Chalupeckým aj. – do nekonečna po kavárnách debatoval o problematice moderního umění.

Endre Nemes se narodil roku 1909 jako Andrej Nagel v maďarském Pécsváradu slovenským rodičům.

Mládí prožil převážně na Slovensku. Roku 1930 vstoupil na pražskou Akademii výtvarných umění k profesoru Willimu Nowakovi. Již následujícího roku 1931 se účast-

160

nil výstavy Prager Sezession. Od roku 1936 byl členem Umělecké besedy. První samostatnou výstavu uskutečnil s Jakubem Bauernfreundem roku 1936 v galerii Hugo Feigla v Praze a následně v Košicích. V roce 1938 vystavoval v Domě umění v Ostravě. Tato přehlídka však proběhla bez většího zájmu veřejnosti. Příčinou mohlo být jak umělcovo nedostatečně známé jméno v moravském regionu, či již značně neutěšená politická situace.

Schylovalo se k protektorátu a malíř židovského vyznání byl nucen hledat spásu v cizině.

V prosinci 1938 prchá z Československa do Finska, roku 1940 přechází do Norska, po německé invazi pak do Švédska, kde se trvale usazuje. V roce 1948 získal švédské státní občanství. Do Čech a na Slovensko se však několikrát vracel, a to alespoň výstavami (1963 – Národní galerie, 1964 – „Imaginativní umění“ Praha a výstava „Generace 1909“, Praha, Ostrava, Prešov, Košice, 1965 – Mánes Praha, SNG Bratislava a Dům umění Brno, 1971 – NG Praha a GVU Ostrava /se sochařem Ericem Grate/, 1982 – NG Praha). V Maďarské Pécsi bylo ještě za umělcova přispění otevřeno Nemésovo muzeum.

V letech 1947–1955 působil jako rektor výtvarné školy Valand v Göteborgu, jejíž profil významně obohatil. Býval pověřován monumentálními výtvarnými realizacemi – např. pro Göteborskou univerzitu, školy, nemocnice a spořitelny ve Stockholmu a dalších městech, výtvarnými úkoly pro švédský parlament. Vytvořil známky pro švédskou poštu. Založil uměleckou skupinu Minotaur a sdružení Umělci v exilu. V roce 1965 získal švédskou Státní cenu, následně Medaili prince Eugena za tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie. Vystavoval snad ve všech evropských zemích i v USA; sbírkově je zastoupen v Národní galerii v Praze, Slovenské národné galerii v Bratislavě, v Muzeu moderního umění ve Stockholmu, Philadelphia Art Museum či Brooklyn museum.

Posuzované dílo „Vzkříšení (Uppståndelsen)“ je Nemesovým dílem muzeálních kvalit, jež v mimořádně sugestivní, abstraktní formě bravurně syntetizuje autorovu malířskou i životní zkušenost.

Endre Nemesovi byl vždy vzdálený výtvarný formalismus či bezúčelný dekorativismus, a proto i jeho nepředmětné obrazy vždy vycházely z žité skutečnosti a nejniternějších pocitů, transformovaných do abstraktní podoby. Autor se záměrně vzdal předmětných forem, nikoli však touhy přenést na plátno symboly, jejichž mírou je člověk.

Obraz „Vzkříšení (Uppståndelsen)“ se vyznačuje stejnou formální bohatostí i stejnými barevnými tóny, jaké byly tak typické pro autorovu předválečnou tvorbu.

Někdejší imaginativnost a dramatičnost se tu převtělila do strukturálně neobyčejně orchestrované malířské symfonie, jež, při znalosti názvu, nechává tušit význačný křesťanský ikonografický námět Kristova vzkříšení.

Autor, „nedobrovolný herec absurdního divadla dvou světových válek“ (J. Mašín), který prožil hluboké existenční vykořenění a v nových podmínkách musel „vstát jako Fénix z popela“, tu vytvořil nesporný pomník lidské víry a naděje.

161

149

ISTLER Josef (1919–2000) Bez názvu 1966 asambláž, olej, textil, sklo, sololit 80,5 × 48,5 cm sign. LD Istler 66 75 000 Kč 162

* položka 150 a 151 byla stažena z aukce 150 151

152

BRUNOVSKÝ Albín (1935–1997) Arthur Rimbaud: Opilý koráb – soubor 5 ks 1983 5× lept, ruční papír 71/100 5 ks 25 × 17,5 / box 54,5 × 41 cm sign. 5× PD A Brunovský 1983 5× LD název díla autorem, kompletní soubor pěti grafických listů v originálním přebalu, vydal Verlag der Kunst, Dresden 1983 150 000 Kč 163

153

ŠTOREK František (1933–1999) Iásón 1980 křídované dřevo 256 × 113 × 67 cm sign. zezadu Štorek 80 95 000 Kč Provenience

soukromá sbírka Švýcarsko

Nová figurace fantazijních prvků v barokním dynamismu

164

Uvedená sádrová skulptura je vynikající, na aukčním trhu mimořádně výjimečnou prací českého sochaře Františka Štorka – absolventa Akademie výtvarných umění (1953–1959) u profesorů Jana Laudy a Vincenta Makovského; a životního partnera přední české figurální malířky Jaroslavy Pešicové, jejíž tvorba se spolu s dílem Františka Štorka mimořádně úspěšně doplňovala a prolínala. Jejich práce byly také často vystavovány společně nejenom v Čechách ale i v Belgii, Francii, ad.

Na pražskou Akademii se František Štorek vrátil pět let po absolvování roku 1964, kdy v tříletém cyklu doplnil své vzdělání uměleckou aspiranturou u profesorů Karla Hladíka a Karla Lidického. Právě profesor Hladík, u kterého Štorek působil i jako asistent, měl na formování sochařovy tvorby podstatný vliv. Jeho studenti měli možnost seznámit se s vývojem moderního evropského sochařství a byli vedeni k modernímu pojetí sochařské tvorby a experimentu, k neopakování se v tvorbě minulých dob, s důrazem na pojetí celku. Po dosažení vědecké hodnosti v roce 1967 se František Štorek usadil v Praze natrvalo. Jeho následný umělecký život prošel několika tvůrčími obdobími.

Počátkům umělcovy samostatné tvorby dominovala abstrakce. Již od začátku se jeho díla vyznačovala dokonalým zvládnutím materiálu a techniky, precizně zpracovaným detailem i výrazovou tvarovou zkratkou.

Počátkem 60. let 20. století konstruoval a tesal mohutně vyznívající archetypální plastiky, inspirované biomorfními útvary. V sochách svařovaných ze železných plátů dosáhl v této době takové expresivity, která se blížila až hranici umění v syrovém stavu, tzv. „art brut.“ Krátce po obhájení aspirantury, tedy po roce 1967, došlo v jeho pojetí k uměleckém zlomu a následnému přechodu tvorby směrem k figuře. Tento přerod jednoznačně souvisel i s politickými událostmi roku 1968.

Svými díly druhé poloviny 60. let se tak František Štorek vřadil do širokého proudu tzv. nové figurace. Zabýval se kompozicemi složenými z fragmentů těl, údů, nebo blíže neurčených fantazijních prvků s deformovanými tvary.

Pouhé fragmenty zastupovaly celek, záměrná deformace byla přítomna v každém detailu. Z jednotlivých částí vznikala komponovaná torza tvarově pozměněných postav.

Tendence nové figurace Františka Štorka oslovovaly. V jeho antropomorfních torzech se odráží až barokního dynamismu. Stejné tendence můžeme v té době spatřovat i v dílech jeho partnerky – malířky Jaroslavy Pešicové. Figurální tvorbě se pak František Štorek v podstatě věnoval po celou dobu své umělecké dráhy.

165

154

CHLUPÁČ Miloslav (1920–2008) Eva – Mateřství 40. léta 20. stol. kombinovaná technika, tuš, akvarel, pastel, karton 62 × 44,5 cm sign. nezjištěna na rubu štítek s popisem a štítek sbírky 25 000 Kč Zde uvedené dílo je velmi ranou autentickou prací významné umělecké osobnosti 2. poloviny 20. století, Miloslava Chlupáče – výtvarníka, který se pro svůj všestranný talent zapsal jak do dějin českého moderního sochařství, tak i malířství.

Vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde se hned po válce jako předseda studentské rady podílel na její reformě, která instituci povýšila na školu vysokou. Právě on se zasloužil o to, že na profesorská místa přišly uznávané autority jako Emil Filla,

166

František Tichý, Jan Bauch, Bedřich Stefan či Josef Wagner. U posledně jmenovaného studoval i on sám.

Chlupáčova generace, v níž byla celá řada vynikajících sochařů, však mohla kvůli stalinskému temnu vstoupit na scénu až na konci 50. let. V překotné době let 60. sehrál Miloslav Chlupáč důležitou roli nejen jako umělec, ale také jako organizátor, příležitostný publicista a zejména jako neoficiální mluvčí pokrokového křídla výtvarné obce. Byl vůdčím duchem tzv. Bloku tvůrčích skupin, platformy sdružující nezávislé výtvarné skupiny a protiváhy Svazu čsl. výtvarných umělců. Sám byl členem skupiny Máj 57, která v roce 1957 jako první rozrušila monolit oficiální výstavní politiky.

Tvorba Miloslava Chlupáče vychází z figurativních kořenů, ale i z abstraktních prvků. Velmi je v jeho dílech poznat vliv českého předválečného kubismu. Jeho práce se vyznačují rozhodným vnitřním přesvědčením.

Sám vnímal vytvoření vlastní estetiky jako nezbytnost.

Chlupáčovy obrazy jsou malbou objemu a linie, která využívá do jisté míry sochařská pravidla, ovšem oproštěná od nutnosti ctít fyzikální a gravitační zákony.

Malíř nepracuje s obrysovými konturami, ale nechává objekty z prostoru vyniknout na základě barevné jedinečnosti.

155

DALÍ Salvador (1904–1989) Homage á Terpsichore 1977/2010 bronzová plastika 186/350 v. 68 cm sign. na plintě Dalí přiložen certifikát pravosti 180 000 Kč

167

156

VÁLOVÁ Jitka (1922–2011) Dvě figury (9.)

1988 lité laky, karton 100 × 70 cm sign. PD J. Válová 88 85 000 Kč Provenience

významná sbírka severní Morava

168

157

LAMR Aleš (1943) Ohňostroj v zahradě 1978 akryl, plátno 170 × 120 cm sign. UD A. Lamr 78, na rubu Aleš Lamr, monogram AL 78 na rubu název díla autorem 180 000 Kč 169

158

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Kudlanka rezavá 2010 olej, plátno 54 × 81 cm sign. PD Načeradský, LD 2010 80 000 Kč

159

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Rozkrájená béžová žena 1980 olej, plátno 131 × 134 cm sign. PD Načeradský 80 na rubu popis díla a razítko vystaveno v Galerii Dolmen 220 000 Kč

160

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Zelená Venuše 2009 olej, plátno 89 × 116 cm sign. PD Načeradský 2009, LD pátek únor 130 000 Kč 170

161

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Odložená 1973 akryl, překližka 38 × 40 cm sign. PD Načeradský 73, na rubu Načeradský 73 na rubu název díla (autorem?)

55 000 Kč

162

NAČERADSKÝ Jiří (1939–2014) Atlet 1998 olej, překližka 99 × 125,5 cm sign. PD 98 Načeradský, na rubu Načeradský 1998 50 000 Kč

171

163

MRÁZKOVÁ Daisy (1923–2016) Zlatá koruna 1992 tempera, plátno 65 × 80 cm sign. LD monogram DM 92 na rubu štítek s popisem díla 50 000 Kč

„Mám ráda ten proces, kdy to jde z oka, ze srdce, do ruky, do štětce a rovnou na plátno. Vůbec to nemusí jít přes mozek. To, co na obraze potom je, to je tajemství.“

172

Uvedené dílo s názvem „Zlatá koruna“ z roku 1992 v médiu tempera na plátně je originální a autentickou, na aukčním trhu mimořádně ojedinělou prací pozoruhodné osobnosti druhé poloviny 20. století – Daisy Mrázkové.

Dcera českého krejčího a anglické švadleny, pojmenovaná po sedmikráskách, se na českou i světovou uměleckou scénu zapsala především jako ilustrátorka a spisovatelka dětských knih, které se staly nesmírně populárními nejen v evropském prostředí, ale například i v Japonsku.

Když bylo Daisy pět let, rodiče se rozešli, zůstala tak v Praze sama s maminkou, a na radu strýce později, roku 1938, nastoupila na pražský Učitelský ústav, kde zůstala do maturity v roce 1942.

Shodou okolností její škola měla společný vnitroblok s Uměleckoprůmyslovou školou. Daisy od dětství toužila být malířkou a při pohledu na studenty UMPRUM v bílých pláštích věděla, že patří k nim. Po maturitě úspěšně složila zkoušky na obor ilustrace dětských knih do ateliéru prof. Antonína Strnadela. Již na zkouškách se seznámila se svým spolužákem a budoucím manželem Jiřím Mrázkem.

Na svém vysněném UMPRUM však studovala Daisy pouhý rok. Němci roku 1944 školu zabrali pro svůj štáb.

Po válce se ke studiu vrátil pouze Jiří Mrázek, pro Daisy se tehdy hlavním focusem staly jejich děti. Nicméně s manželem pravidelně navštěvovala večery Umělecké besedy, a tak si neustále udržovala kontakt s výtvarným světem a jeho dobovými osobnostmi.

Do obecného povědomí vstoupila ve druhé polovině 50. let – a to především portrétní tvorbou svých přátel a rodiny. Portrétovala především ženy – Jiřinu Haukovou, partnerku Jindřicha Chalupeckého, Adrienu Šimotovou, spolužačku manžela (Jiřího Mrázka), ad.

Její portréty vždy nesly smysl pro lehkou nadsázku a velký cit v pojetí barevné hmoty. Následně autorka cítila potřebu být s plátnem sama, bez modelu. Začala malovat pomyslné fantaskní krajiny, na kterých zpočátku ještě přetrvávaly motivy lidských hlav, ty se ale nakonec zcela vytratily a přibližně od 60. let zůstaly jen imaginární krajiny.

Velmi důležitá je pro celou tvorbu Daisy barevnost.

Umělkyně objevuje tajemství „sousedství barev“, které se vzájemně násobí a rozsvěcují nové činitele.

Většinou Daisy pracovala v médiu oleje, později však začala na základě silné alergie na terpentýn pracovat s temperami a vodou ředitelnými barvami. Typickými se pro ni staly i kresby pastelkami a malba akvarelem.

Díky práci s vodou ředitelnými barvami vznikaly mlhavé, nepříliš kontrastní obrazy, které by se daly charakterizovat jako krajiny duše, vypovídající o autorčině vlastní realitě, která pro ni byla vždy důležitější než realita viděná. Konečná podoba díla nebyla nikdy jistá. Proces vzniku svých prací přirovnává k vlnícímu se moři, u kterého ona sama neví, kam ji zanese. Svou tvorbu také charakterizovala jako „lovení šťastných náhod“.

Představené plátno s názvem „Zlatá koruna“ je krásným a sběratelsky silným dílem Daisy Mrázkové, osobité autorky moderního umění.

173

164

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Housle 1964 bronzová plastika v. 88 cm sign. zespodu monogram E. O. 1964 přiložena fotografie autora s dílem 145 000 Kč Reprodukováno

Eduard Ovčáček na Ostravsku, pol. 17

174

165

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Triptych I 1983 asambláž, reliéf, dřevo 90 × 90 cm sign. UD monogram EO 83, na rubu Eduard Ovčáček 1983 230 000 Kč Reprodukováno

Valoch, Mojžíš: Eduard Ovčáček, Praha 2007, str. 382, č. 439

175

166

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Utržená zpráva 1987 kombinovaná technika; asambláž, barva, plátno, olej 70 × 70 cm 130 000 Kč

167

OVČÁČEK Eduard (1933–2022) Česká obluda 1989 kombinovaná technika, malba, reliéf, papírová hmota, plátno 180 × 130 cm sign. LD E. Ovčáček 87, na rubu Eduard Ovčáček 1987 na rubu název díla 370 000 Kč

176

168

KOTRBA Marius

(1959–2011)

Sedící 2006 bronzová plastika v. 19 cm sign. D ze strany monogram M. K. 06 24 000 Kč

169

MILKOV Stefan (1955) Golem 1998 bronzová plastika v. 23 cm sign. zezadu Milkov 98 70 000 Kč

170

MLYNÁRČIK Alex

(1934)

Les paysages Slovaques / Slovenská krajina 1989 asambláž, dřevo, textil, malba 60 × 102 cm sign. UD Mlynárčik 89, na rubu Alex Mlynárčik 89 na rubu název díla autorem 120 000 Kč

177

171

RÓNA Jaroslav (1957) Franz Kafka 2001 bronzová plastika v. 80 cm sign. zezadu na plintě Róna 01 200 000 Kč

172

RÓNA Jaroslav (1957) Náklaďák s bombama 1998 olej, plátno, deska 200 × 130 cm sign. PD Róna 98 VI., na rubu J. Róna / 98 VI na rubu název díla autorem 180 000 Kč Monumentální plátno, jak ve svém rozměru, tak i ve výrazu emocionální vypjatosti a naléhavosti, je bravurní prací pražského rodáka Jaroslava Róny. Umělce s širokým polem působnosti, jehož jméno se pojí napříč oblastmi s malířstvím, sochařstvím, scénografií, literaturou, ale i s herectvím a pedagogikou.

Své vzdělání ukončil Róna absolutoriem na pražské VŠUP (1978–1984) ve sklářském ateliéru profesora Stanislava Libenského. Tři roky nato spoluzaložil uměleckou skupinu Tvrdohlaví (1987–2001; byl i autorem jejího názvu), mezi jejíž členy patřili jeho spolužáci

178

a vrstevníci: Jiří David, Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Petr Nikl, František Skála, Čestmír Suška a Václav Marhoul.

Zde uvedená práce s názvem „Náklaďák s bombama VI“ ukazuje na jeden z klíčových motivů Rónovy tvorby – je jím tíha lidského bytí, jeho nahodilost, krutost, absurdita i konečnost, atmosféra ohrožení člověka a jeho lidství.

Svými díly Róna často odkazuje na násilnosti a zvěrstva 20. století, nikoli však přímo, ale prostřednictvím podobenství. Sám autor tvrdí, že umělci by měli být schopni vnímat i temný tón světa, jeho krutost a absurditu. Jeho tezí je, že na svět se nelze dívat jen z té příjemné strany, jakoby estetickým kukátkem – umění potřebuje obě polohy. Róna tak ve své tvorbě hledá nový neotřelý úhel pohledu, díky němuž reflektuje minulost a současnost a ukazuje i na budoucnost.

Jak sám autor uvedl, v tvorbě jej silně ovlivnili Picasso, Gauguin, Moore, Giacometti, Kubin, Kafka, Hemingway, Vian a skupina Monty Python. Dále pak Zrzavý, Gutfreund, Vančura a divadlo Sklep.

Svou rozsáhlou a média napříč postihující tvorbou se Jaroslav Róna stal nepřehlédnutelným a možno říct, že i trvalým úkazem české umělecké scény.

179

173

STRATIL Václav (1950) Z cyklu Řeholní pacient I 1991 originální černobílá fotografie 99 × 66,5 cm (výřez) sign. na rubu Václav Stratil 91 45 000 Kč

Uvedené dvě černobílé fotografie jsou autentickými foto-performancemi Václava Stratila – nepřehlédnutelné postavy české současné umělecké scény.

Práce náleží do autorova známého, poměrně rozsáhlého cyklu s názvem „Řeholní pacient“. Jedná se o zhruba padesát černobílých fotografií, které vznikly mezi lety 1991–1994 během Stratilova pražského pobytu. Fotografie byly pořízeny v pražských fotoateliérech, kde pózovala s nejrůznějšími rekvizitami. Těmito snímky Stratil vytvořil obrazy duchovního vytržení, fyzické askeze i kontemplace, zkoumající proměnlivost vlastní identity. Tyto práce vyvolávají mnohdy silnou naléhavost sahající od existenciální výpovědi po náboženské reflexe. Vážnost děl je ale zpravidla znevěrohodněná Stratilovým příznačným černým humorem a nezastíraným faktem, že jde o performance.

Význam cyklu „Řeholní pacient“ byl zhodnocen na řadě autorských i skupinových výstav, např. „Matující médium“ v Rudolfinu v roce 2011.

Podstatné je, že s těmito díly se rodí Stratilův trvalý zájem o hru s vlastní podobou ve fotografii.

174

STRATIL Václav (1950) Z cyklu Řeholní pacient II 1991 originální černobílá fotografie 97 × 65,5 cm (výřez) sign. na rubu Václav Stratil 91 45 000 Kč 180

175

MERTA Jan (1952) Obrácený Daniil Charms 2012–2016 olej, plátno 110 × 90 cm sign. na rubu Jan Merta na rubu popis díla autorem 350 000 Kč Vystaveno

Jan Merta: Museum, Museum Kampa, Praha 2020, 14 výtvarných zastavení z let 1902 až 2020 Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2020 Portraits, Galerie Rüdiger Schöttle, Mnichov 2021

181

176

BOLF Josef (1971) Chlapec 2011 vosk, olej, tuš, vrypy, plátno 10 × 10 cm sign. 2× na rubu Jiří Bolf, 2011 50 000 Kč

177

KROSCH Jaromír (1955) Nahá píše dopis 2013 akryl, plátno 95 × 90 cm sign. UD Krosch 13 35 000 Kč Reprodukováno

katalog výstavy Jaromír Versteckt Krosch, Galerie Kroupa, 2020, str. 9 ELLE decoration CZ, jaro 2023, Cesty za uměním, str. 126

178

RITTSTEIN Michael (1949) Triga 2010 olej, plátno 20,5 × 60,5 cm sign. PD M. Rittstein 2010, na rubu M. Rittstein 2010 na rubu název díla autorem 110 000 Kč

182

179

HAVRILLA Vladimír (1943) New Head 2005 akryl, plátno 150 × 200 cm sign. PD monogram H 05, na rubu autorské razítko Havrilla 140 000 Kč Vystaveno

výstava Ten Minutes, Galerie Mánes, 2007 Uvedené plátno s názvem „New Head“ z roku 2005 je originálním, autentickým dílem mimořádně pozoruhodné postavy současného uměleckého světa, Vladimíra Havrilly – představitele slovenského undergroundu 70. a 80. let, umělce, jehož tvůrčí záběr je téměř nemožné postihnout. Věnuje se nejen oblasti malby, sochy, fotografie, animace, filmu, ale i počítačové grafice, pedagogice a literární činnosti.

Jeho tvorba přímo pulsuje kontrasty. V Havrillově díle se objevuje estetika komiksu, erotické napětí a náměty ze sci-fi ve spojení s náboženskými motivy.

Autor zároveň zpracovává náměty děl nejrůznějších

světových autorů. Miluje pop-art stejně jako modernu Matisse, Vasarelyho a Brâncușiho.

Od konce 60. let se Havrillovo dílo rozvíjelo v různých tematických okruzích za použití četných výrazových prostředků. Za studií na Bratislavské VŠVU propadl práci se dřevem, mramorem a jejich kombinaci i s dalšími materiály. Od začátku chtěl být sochařem. Toto médium ale rychle přehodnotil. Po invazi Rusů, v srpnu 1968, pro něj bylo téměř nemožné, aby vystavoval, natož ve formátu sochy. Tehdy si po vzoru A. Warhola a jeho experimentálních filmů pořídil kameru a počátkem 70. let začal točit. Velká část jeho tvorby z počátku 70. i 80. let představuje různé návrhy, kresby, koncepty, a jen velmi málo finálních děl. Jednalo se o dosti experimentální tvorbu v podobném stylu, jaký neslo dílo Marcela Duchampa.

Zlomovým rokem byl pro Havrillu rok 1997, kdy objevil počítač a 3D program. Sochy, kterých se po srpnu 1968 musel vzdát, najednou mohl znovu budovat, tentokrát ve virtuálním světě. Následně je autor malířsky dotváří. Tak je tomu i u zde prezentovaného díla s názvem „New Head“ (2005). Spojení počítačové grafiky s malbou je pro autora v podstatě hrou. Díky počítačové animaci může nechat zároveň své obrazy rozpohybovat. Lze tedy říci, že de facto od roku 1997 se základem tvorby Vladimíra Havrilly stala počítačová grafika a animace.

183

180

PIŠTĚK Jan (1961) Jehlan 2022 plastika, MDF desky, akryl, olej, ušlechtilá ocel v. 142 cm sign. zespodu J. Pištěk 2022 zespodu název díla autorem 250 000 Kč Vystaveno

Teodor a Jan Pištěkovi, Dva světy, Villa Pelle, 2022–2023

Jehlan, jako vůdce celé skupiny interaktivního vnímání a souvislostí

Výstava Theodora a Jana Pištěkových v galerii Villa Pellé v Praze, s podtitulem Dva světy, 2022–2023

184

Monumentálně vyhlížející interiérová plastika „Jehlan“ je dílem jednoho ze sběratelsky nejoblíbenějších umělců současnosti. Jan Pištěk připravil divákům malé překvapení tím, že do aukce 1. Art Consulting v Topičově salónu poskytl místo obrazu trojrozměrný objekt. Je to totiž poprvé, kdy je možné se na aukci současného umění s takovým jeho dílem setkat.

Během let 2021 a 2022 vznikla série obrazů na téma znamení zvěrokruhu. Ta měla u zasvěcené veřejnosti, především sběratelů, takový úspěch, že se autor rozhodl v ní nejen pokračovat, ale vytvořit k ní i skupinu plastik. Vzniklo tak zatím pět geometrických objektů, které volně komunikují s vybranými obrazy a tvoří nezávisle jejich vizuální partnery.

Tyto práce byly poprvé představeny veřejnosti na společné výstavě Theodora a Jana Pištěkových v galerii Villa Pellé v Praze, s podtitulem „Dva světy“, v říjnu 2022 a trvala až do ledna roku 2023. Jednalo se o zcela výjimečný kurátorský projekt, neopakovanou a historicky důležitou výstavu, která se setkala s velkým ohlasem a zájmem sběratelů, veřejnosti i médií.

Objekty s názvy „Krychle“, „Kvádr“, „Jehlan“, „Koule“ a „Ovoid“ byly záměrně vytvořeny tak, aby mohly fungovat jako jednotlivé solitérní exponáty a zároveň nabídly pozornému divákovi možnost interaktivního vnímání souvislostí s konkrétními partnerskými obrazy.

Nápovědou byly a jsou výrazné tvarové a barevné intervence do jednotlivých těles, které jsou jasně patrné i v obrazech. „Pro jarní aukci v pražském Topičově salónu jsem vybral plastiku ‚Jehlan‘ záměrně. Pro mě jako autora má zásadní význam i postavení. Jehlan se stal pomyslným vůdcem celé skupiny, protože vznikl jako první, a ukázal tak cestu ostatním.“ Jeho dokonale připravený a opracovaný povrch je pokryt akrylovými a olejovými barvami. Nese zjevně stejný autorův rukopis jako obraz „Voda/Vodnář“, na nějž symbolicky navazuje.

185

181

TYPLT Lubomír (1975) Kolo II. 2000 olej, plátno 145 × 162 cm sign. na rubu Lubomír Typlt 1. 8. 2000 140 000 Kč

182

TYPLT Lubomír (1975) Bicykl 1997/2001 4 barely, kovová deska, rám kola, 6 konví 182 × 140 × 140 cm sign. na zadní konvi Typlt 1999 pravost díla potvrzena autorem 95 000 Kč

186

Během roku 1999 studuje Typlt malbu u profesora Markuse Lüpertze na Kunstakademie v Düsseldorfu.

V těchto letech je jeho tvorba vytvářena ve dvou rovinách – kriticky zaměřená symbolizovaná figurace a konstrukční (mechanická) abstrakce pohybující se v rovině utopie. Ve svých dílech pak autor syntetizuje oba póly na společné ploše, čímž dochází k podnětnému vizuálnímu setkávání dvou odlišných výrazových světů. Ono setkávání se odehrává i mimo malbu – v Typltových instalacích.

Skvělým příkladem právě takového prolínání je pak i soubor dvou nabízených položek z rané Typltovy tvorby. Obraz „Kolo II.“ z roku 2000 a instalace „Bicykl“

(1999) jsou vytvořeny s Typltovou příznačnou formální syrovostí a obsahovou surovostí. Důležitou roli v nich hraje spontánnost a gestická živost. Staré kolo spolu s konvemi – zde jako objekt prostorové instalace, ale současně také charakteristická spontánní gestická malba, vytvářejí jasně definovaná opozita autorova přístupu k vlastní tvorbě.

Výrazovými přechody mezi objektem a malbou, v nichž variuje své motivy, hledá Typlt nové možnosti a spoje, syntetizuje rozbíhající se formální tvarosloví a precizuje vlastní vizi. Obě uvedená díla tak jasně ukazují na systém Typltova vnímání.

187

183

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Rozdělené kosočtverce v protikladném řazení, dvě dimenze (diptych) 1993 2× akryl, plátno 200 × 100 cm sign. 1× na rubu Jan Kubíček 1993 na rubu 1× autorský štítek s popisem díla a štítek výstavy 850 000 Kč Vystaveno

Vrcholení, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2019

Reprodukováno

R. W. Gassen, B. Holeczek: Jan Kubíček, Gemälde 1994 – katalog k výstavě ve Wilhelm Hack Museum Jan Kubíček 2013, katalog výstavy v GHMP, 2013 monografie Kubíček, Kant Praha 2014, str. 192

Nejzásadnější představitel konstruktivismu a konkrétního umění střední Evropy

188

Uvedený diptych s názvem „Rozdělené kosočtverce v protikladném řazení, dvě dimenze“ je autentickým, reprezentativním dílem Jana Kubíčka, stěžejní postavy českého konstruktivismu.

Již od počátku 60. let se Kubíček jasně řadil, spolu se Z. Sýkorou, V. Mirvaldem, M. Urbáskem, H. Demartinim, M. Grygarem ad., k experimentální linii umělců, kteří směřovali ke geometrické abstrakci.

Podrobně se zajímal o geometrické prvky a zkoumal jejich variace a možnosti. Racionální složka, stejně jako hravost a náhoda, měly v jeho díle rovnocenné postavení.

Zde uvedené dílo náleží do autorova zásadního tvůrčího období nastupujícího počátkem 80. let – období ve znamení dislokací, dimenzí a přeskupování. Kubíček se tehdy snažil osvobodit svou tvorbu od myšlenkových procesů, které považoval za vyčerpané. Začal pracovat s novými základními geometrickými tvary – kruhy a půlkruhy. Ty následně různými zásahy měnil. Většinou dělil či lámal a dislokoval pomocí diagonálních os. Vytvářel diptychy, kde původní a změněný tvar po zásahu kladl vedle sebe (respektive pod sebe) a předváděl jejich proměnu či kontrast. V průběhu let se skupiny kruhů a půlkruhů i principy zásahů stávaly stále složitějšími, vznikaly optické shluky, elementy se různě se překrývaly. A opět – vyzývaly diváka, aby dešifroval zákonitosti jejich proměn. Malíř se zároveň vracel k bohatší barevnosti, kterou dříve – v 60. letech – opustil.

Ve druhé polovině 80. let doplnil Jan Kubíček princip dislokace kruhů a půlkruhů o novou polohu.

Na svých dvou- i třídílných obrazech zobrazoval, jak se mění tatáž geometrická struktura – už ne výhradně kruhy, ale i jiné geometrické prvky – ve dvou i třech dimenzích. Zde uvedený diptych je příkladem právě takového dělení. Jedná se o vynikající, sběratelsky cennou, publikovanou i vystavovanou práci.

189

184

VOŽNIAK Jaroslav (1933–2005) Bez názvu 1990 asambláž, válečky, olej, dřevěná deska 73 × 102 × 9 cm sign. PD Jaroslav Vožniak, na rubu Jaroslav Vožniak 1990 45 000 Kč Provenience

významná sbírka severní Morava

Výrazná obsobnost českého dadaismu, surrealismu a abstraktního expresionismu

Zde uvedená asambláž je originálním, autentickým, sběratelsky atraktivním dílem Jaroslava Vožniaka, významného českého malíře, grafika, ilustrátora, sochaře a především mistra asambláží.

Původně vyučený litograf ze Suchdolu u Příbrami se v roce 1951 přihlásil ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, do ateliéru prof. Karla Svolinského. Zde studoval až do roku 1954. Poté nastoupil jako žák prof. Vladimíra Silovského, tentokrát však na pražské Akademii výtvarných umění (1954–1959).

V roce 1954 se Vožniak stal spoluzakladatelem umělecké skupiny Šmidrové, spolu se studenty sochařského ateliéru K. Neprašem, J. Koblasou, malířem B. Dlouhým a skladatelem R. Komorousem. Programem skupiny byla tzv. kolektivní „estetika divnosti“, která se následně stala alternativou k tehdy dominujícímu proudu strukturální abstrakce.

Své uplatnění našel Vožniak v mnoha odvětvích výtvarné scény. Jeho doménou se nicméně stala specifická podoba pop-artu koexistujícího s hyperrealismem a surrealistickou představivostí.

190

191

185

BÖHM Hartmut (1938) Vizuální struktura 1969 asambláž, oranžové a zelené fluorescenční plexisklo, deska 85 × 85 × 3,5 cm sign. na rubu na štítku Böhm na rubu autorský štítek s popisem díla 220 000 Kč 192

186

HILMAR Jiří (1937) Strähnen 1973 kombinovaná technika, koláž, akryl, tužka, papír, deska, plexibox 81,5 × 80 × 8 cm sign. na rubu Hilmar Jiří 73 na rubu název díla autorem reprodukováno a vystavováno 700 000 Kč 193

187

KYNCL František (1934–2011) Bez názvu 1973 kresba tuší, karton 62 × 47,5 cm sign. UD F. Kyncl 73 15 000 Kč

František Kyncl zasvětil své dílo plně konstrukcím.

Nejednalo se však o ryzí konstruktivismus v duchu typicky striktní přísnosti geometrie, ale o systematické sestavování kompozic přiznávajících autorský subjekt ve formě cílených a přínosných nepravidelností.

Počátkem sedmdesátých let vzniklo několik unikátních kreseb a menších obrazů, ve kterých autor tvořil systémy organicky působících sítí, kreslených jemnými linkami tuše. Jejich rámcem byl přesně narýsovaný čtverec s případnými diagonálami, které pak Kyncl spontánně propojoval spletí linek a které ve výsledném efektu byly nesmírně působivé.

S mravenčí trpělivostí kreslené filigránské systémy byly svým záměrně kompaktním formátem 20 × 20 cm součástí kompozice, která na podstatně větší ploše papíru svým okolním prázdnem dodávala záměrně kresbě potřebné kontrastní napětí. Nabízené dílo je díky své autorské svébytnosti sběratelsky velmi zajímavé, bylo vystaveno dvakrát v Kolíně na Rýnem, později v Düsseldorfu a nakonec v Praze v Galerii Petr Žaloudek na výstavě „sedmdesátá léta“.

188

KYNCL František (1934–2011) Struktura 1992 bambus, epoxid, akryl 161 × 88 × 22 cm sign. zespodu na štítku F. Kyncl, 91–1992 200 000 Kč

194

195

189

BOŠTÍK Václav

(1913–2005)

Bez názvu 1997 pastel 56 × 50 cm (výřez) sign. UD Boštík 97 45 000 Kč

190

WOJNAR Jan

(1944–2014)

Přesýpací báseň 2000 objekt, koláž, písek 30 × 30 × 3 cm sign. na rubu na štítku Wojnar 2000 na rubu autorský štítek s názvem díla 45 000 Kč

196

191

MOHR Manfred (1938) P-453-A XX/8 1991 akryl, plátno 130 × 130 cm sign. na rubu 2× Hohr 91 na rubu 2× název díla autorem 220 000 Kč 197

192

GRYGAR Milan (1926) Dřívková kresba 2017 akryl, tuž, dřívková kresba, karton, plátno 100 × 70 cm sign. na rubu Grygar / 17 350 000 Kč

Vizuální a akustické spojení nové formy variace

198

Milan Grygar patří jednoznačně mezi výjimečné autory, a to nejen na naší, ale i na mezinárodní výtvarné scéně.

K uměleckému významu jeho tvorby, a to skutečně světovému, přispělo především nevšední spojení vizuálního projevu s akustickým. Často se zvuková složka stává nedílnou součástí díla, kdy reprodukce původního magnetofonového záznamu přispívá k ucelenému dojmu z kreseb a umožňuje divákovi nepřímou účast na jejich vzniku.

Byly to právě akustické kresby, kterými se Milan Grygar zařadil k mezinárodní skupině avantgardních umělců, a již od šedesátých let se zúčastňuje důležitých výstav po celém světě. Přestože ho u nás, i přes logickou nechuť socialistických cenzorů, nebylo možno přehlížet, dostávalo se jeho tvorbě v zahraničí většího uznání než doma a tento zvláštní trend do jisté míry trvá až doposud. Nelze s určitostí říct, zda je to způsobeno naší lokální tendencí k lyrické estetice, a tedy logickým odmítáním všeho, co se její snadněji pochopitelné líbivosti vzdaluje a má navíc nepochopitelný úspěch v cizině, nebo zda zahraniční publikum a kritici mají větší schopnost se nad obdobně radikální avantgardní tvorbou zamyslet a přijmout ji. Na každý pád je dílo Milana Grygara pro reputaci našeho výtvarného umění v zahraničí extrémně důležité.

První akustické kresby, kdy paralelní zvukový projev nástroje (dřívka, hřebenu, či jiného předmětu namočeného v tuši) umělce vznikem díla částečně vedl, pochází z počátku šedesátých let. O deset let později překvapuje autor neméně převratnou etapou rýsovaných kreseb, které nazývá zvukoplastické a lineární partitury. Zvukoplastické kresby byly vždy čtvercové rastry, ve kterých umělec narušením pravidelnosti, změnou barvy či prázdným prostorem evokuje jistou vibraci, tedy opět zvuk. Lineární partitury pak představovaly průběh tónů horizontálními liniemi. Počátkem osmdesátých let začíná Milan Grygar opět malovat obrazy a jako témata si zvolil nejprve několik vybraných kompozic vycházejících ze zvukoplastických kreseb a lineárních partitur, které byly brzy vystřídány řadou obrazů, nazvaných Antifony. Paralelně k doposud přísně geometrickým Antifonám představil autor nedávno novou formu variace na původní dřívkové kresby a tato velice přesvědčivá díla byla vystavena Národní galerií v Praze na autorově samostatné výstavě v roce 2019.

Nabízené dílo z tohoto období patří svou kvalitou jednoznačně mezi špičkové obrazy z této řady.

Vzájemný kontrast bílého podkladu, z autorova pohledu možného prázdna a ticha, se spontánně provedenou černou kompozicí stop dřívka je naprosto přesvědčivý.

199

193

DOKOUPIL Jiří Georg (1954) 3-times – Yellow!!

2007 akryl, mýdlové bubliny, pigment, plátno 106 × 202,5 cm sign. na rubu Dokoupil 2007 Dokoupil na rubu popis díla autorem, na rubu štítky Galerie Bruno Bischofberger Zürich a Galerie Andrea Caratsch s popisy díla 650 000 Kč

Reprezentativní a autentické dílo nové definice obrazu postmoderny

200

Uvedené velkoformátové plátno je nanejvýš reprezentativním, autentickým dílem Jiřího Georga Dokoupila – významné postavy postmoderní umělecké vlny západní Evropy, který své hlavní úsilí zacílil na znovudefinování obrazu jako takového.

Po studiích na Univerzitě aplikovaných věd pro umění a design v Kolíně nad Rýnem (1976–1978) odchází na studia do New Yorku – na Cooper Union, kde na něj silně zapůsobí konceptuální umění Hanse Haackeho.

Ovlivněná intelektualismem minimalistického hnutí a esoterickou povahou konceptuálního umění, procházela Dokoupilova tvorba různými formami malířských stylů. Postupně umělec dospívá k radikálnímu přehodnocení svého rukopisu, do té doby zcela závislého na práci se štětcem. V pozdních 80. letech zahájil práci na rozsáhlém cyklu obrazů s primárním zacílením na technickou složku provedení. Mezi autorovy ikonické cykly z tohoto období patří „Kouřové malby“, kdy „maluje“ všemožné konvenční žánry, jak název napovídá, pomocí kouře nebo sazí. Po kouřových obrazech, ke kterým se autor neustále vrací, vznikaly cykly abstrakcí provedené pneumatikami jezdícími křížem krážem po plátně; dále obrazy vyprané v pračce; vytvořené šlehnutím biče nebo obtisknutím brambor, ananasu ad.

Emblematické se pro Dokoupila staly obrazy vytvořené pomocí pigmentu a mýdlových bublin – jako je to právě i u zde uvedeného díla z roku 2007.

Již v době svých studií v Kolíně nad Rýnem si Dokoupil formoval své první postmoderní postoje, z jeho tvorby je zřejmé, že samotným obsahem předmětu umění se mu jednoznačně stala estetika techniky, jíž plátno podléhá.

201

194

SÁGLOVÁ Zorka (1942–2003) Pocta Josephu Delteilovi 1992 razítka, akryl, plátno 115 × 115 cm sign. na rubu Zorka Ságlová / 1992 na rubu název díla autorkou 230 000 Kč

Koncept nové formulace land-artové umělkyně v moderním umění

202

Plátno s názvem „Pocta Josephu Delteilovi“ je autentickou prací Zorky Ságlové – osobité výtvarnice druhé poloviny 20. století.

Studentka pražské VŠUP v textilním ateliéru nastoupila dráhu umělkyně v linii svých starších kolegyní, které se na výtvarné scéně objevily těsně po druhé světové válce a které zásadně přispěly k novému formulování moderního umění (Eva Kmentová, Olga Karlíková, Běla Kolářová, sestry Válovy, Eva Švankmajerová, Adriena Šimotová a Eva Janošková). O generaci mladší Zorka Ságlová vyčnívala svou radikalitou. I když otázku ženské tvorby ve svém díle nijak nereflektovala, svým přínosem jednoznačně zasáhla do tradičního maskulinního prostředí vizuálního umění. Stala se výtvarnicí informálního založení s následnou konstruktivistickou orientací; virtuoskou geometrických vzorů a atlasové vazby a v neposlední řadě i land-artovou akční umělkyní.

Zde uvedené plátno z roku 1992, vzdávající hold originální a nekonvenční postavě francouzské literatury Josephu Delteilovi, spisovateli a básníkovi, kterého obdivoval i sám A. Breton, nese emblematický prvek, který tvorbu Zorky Ságlové provázel od 80. let až do samého konce: tímto prvkem je zajíc.

Zvíře, které umělkyně zkoumala coby nositele rozmanitých historických a kulturních kontextů. V základní symbolice představoval zajíc zpravidla fenomén pronásledování, kterému však díky svému důvtipu a rychlosti dokáže uniknout.

Zorka Ságlová uvedla, že tento ušatý průvodce byl vybrán (jí samotnou) „jako symbol neustálé obnovy života, spjatý se symbolikou lunární a symbolikou matky země, dále jako hrdina civilizátor a jako prostředník mezi člověkem a transcendentnem“.

Nejedná se o plochý a kýčovitý model roztomilosti, ale o promyšlený koncept, který cyklicky ve vlnách prostupuje její tvorbu.

203

195

SÝKORA Zdeněk (1920–2011) Červeno-modrá struktura 1967 barevná serigrafie 93/100 60 × 60 cm sign. na rubu Sýkora 67 60 000 Kč Reprodukováno

Zdeněk Sýkora, Grafika, Praha 2008, str. 49, 152

196

SÝKORA Zdeněk (1920–2011) 100 linií III 1995 serigrafie, autorský tisk II/VI 70 × 70 cm sign. PD Sýkora 95 120 000 Kč Vystaveno

Galerie Moderna, 2011 – razítko na rubu

197

KUČERA Zdeněk (1935–2016) X 2000 akryl, plátno 120 × 120 cm sign. na rubu Zdeněk Kučera / 2000 na rubu popis díla autorem, přiložený certifikát pravosti 70 000 Kč Vystaveno

Zdeněk Kučera – Obrazy, Galerie Ceasar Olomouc, 2000 Neprodejné – Obrazy, grafika, objekty, Galerie GUVU Olomouc, 2001 Zdeněk Kučera – Obrazy, Zámecká galerie Chagall, Karviná, 2003 Geometrie Zdeňka Kučery – Galerie Zbrojnice IC UP, Olomouc, 2005

204

198

GRYGAR Milan (1926) Jehlan 1979 kresba tuší 86 × 60,5 cm sign. na rubu Grygar 120 000 Kč Významný česko-slovenský audiovizuální umělec Milan Grygar patří ke generaci autorů, kteří prošli uměleckým vzděláním krátce po konci druhé světové války, ale na přelomu 50. a 60. let navázali rychlým přechodem k abstrakci na aktuální proudy evropské neoavantgardy.

O umění se zajímal Grygar už od dětství. Za války studovat Školu uměleckých řemesel v Brně, poté v letech 1945–1950 nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, mezi jeho profesory patřil například i Emil Filla. Právě v jeho ateliéru došlo ke znatelnému prohloubení Grygarova zájmu o pokročilejší studium moderní malby. Často si jako své motivy pro tvorbu vybíral zátiší, v němž kombinoval volně geometrizující stylizace, plošné redukce prostoru a jemnou práci s koloritem.

V roce 1964 vytvořil Grygar sérii 64 černobílých kreseb na principu lineární sekvence. Při práci v rychlém rytmu mohl „slyšet“ kresbu, kterou vytvářel. Odtud už byl jen krůček k objevu, který měl definovat jeho budoucí uměleckou dráhu. V roce 1965 se začal intenzivně věnovat vztahu kresby a zvuku a nahrávat si akustický proces svého kreslení. Rok nato (1966) vystavil své první akustické kresby s doprovodnými magnetofonovými nahrávkami.

199

WOJNAR Jan (1944–2014) Rytmy 2008 sádrový reliéf, sololit, textilie, autorská adjustace 62 × 62 cm sign. na rubu na štítku Wojnar 2008 na rubu na štítku název díla 48 000 Kč 205

200

MALICH Karel (1924–2019) Bez názvu 2010 barevný pastel, ruční papír 75 × 56 cm sign. na rubu K. Malich 2010. VI. na rubu štítek výstavy: Karel Malich – Nebeské energie, Galerie Zdeněk Sklenář, 2022 190 000 Kč Vystaveno

Karel Malich – Nebeské energie, Galerie Zdeněk Sklenář, 2022

206

Dílo Karla Malicha je v dějinách výtvarného umění naprosto ojedinělé. Jeho fascinace krajinou – tokem energií, světlem a kosmickými procesy – je již notoricky známá. Pomocí linie, jenž pro něj byla vždy základním vyjadřovacím prvkem, jak v prostoru, tak i v ploše, vyjádřil sílu i samu povahu přírody. Malichova tvorba je tak dialogem, záznamem mezi umělcem a nekonečným universem.

201

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Geometrické cvičení 2005 barevné fixy 41 × 41 cm sign. na rubu Jan Kubíček 2005 15 000 Kč Jan Kubíček – malíř, grafik, fotograf, jehož tvorba je neoddělitelně spojena s konstruktivismem a geometrickou abstrakcí.

Kromě členství v tvůrčí skupině Křižovatka se Kubíček stal v roce 1992 členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Současně se angažoval i v Klubu konkretistů a roku 1999 se stal laureátem Ceny Vladimíra Boudníka.

Kubíčkovo vrcholné dílo spojuje prvky geometrické abstrakce s osobitou formou minimalismu. Umělec zkoumal jednotlivé variace a možnosti základních elementárních tvarů jednak z hlediska jejich vztahu k barvě, ale především ve snaze nalézt nejzákladnější možné operace s jednotlivými geometrickými modely. Vznikalo tak dělení základních tvarů, především čtverce a kruhu. Jednotlivé fragmenty původního zobrazení poté nabývaly úplnosti až na základě fantazie pozorovatele.

Svým dílem se Jan Kubíček zapsal k předním umělcům, kteří zasvětili svůj život i práci hledání elementárních tvarů a jejich skryté potenciální energie. Jeho dílo se vymyká čistému konstruktivistickému umění ve formě, jak jej známe, ale zaměřuje se spíše na mnohočetné variace, proměny a možnosti systematického zkoumání.

Kubíčkova tvorba jako celek disponuje především logikou, jakou lze nalézt jen u několika málo dalších umělců.

202

KUBÍČEK Jan (1927–2013) Rozdělené kruhy 1981 barevné fixy 42 × 29 cm sign. LD Jan Kubíček 1981 15 000 Kč 207

203

HAMPL Josef (1932) Kompozice B2 1994 kombinovaná technika, textilie, prošívání, barvy, plátno 200 × 90 cm sign. UD Hampl 94 na rubu štítek s popisem 30 000 Kč 208

Velkoformátové dílo s názvem „Kompozice B2“ z roku 1994 je originální, vynikající prací pozoruhodného představitele českého abstraktního umění Josefa Hampla.

Malíře, sochaře, grafika, tvůrce mnoha koláží, autora rozmanitých výtvarných technik a landartových projektů. Se jménem Josefa Hampla se pojí i blízké přátelství s Vladimírem Boudníkem a Bohumilem Hrabalem, dále členství v Umělecké besedě, volném sdružení Papiriál a Künstlergilde v Německu a od roku 1978 partnerství s významnou českou fotografkou a kameramankou Hanou Hamplovou.

204

KINTERA Krištof (1966) Electronica Viralis 2022 asambláž, objekt, plexibox 104 × 74 × 14,5 cm sign. na rubu Krištof Kintera 2022 na rubu název díla autorem 80 000 Kč Asambláž s názvem „Electronica Viralis“ (2022) je autentickým dílem Krištofa Kintery – jedné z předních osobností současného českého uměleckého světa.

Uvedená práce odkazuje na jedno z posledních velkých témat, kterým se Kintera věnuje – městu a jeho organismu.

Jak sám autor uvedl v textu ke své nedávné výstavě Neuropolis, 2020, v Galerii Zdeněk Sklenář: „Města urychlují čas, zhušťují prostor, kondenzují příležitosti, kumulují zážitky a nabízejí vzrušení i vzdělání, generují pokrok i obrovskou spotřebu absolutně všeho. Proto chtějí lidé do měst. (…) Jsme jeden velký gigasuperorganismus v nové éře urbanocénu. (…) Krajina, ve které žijeme, je detailně strukturovaná gigantická síť přívodů, trubek, kolektorů, kabelů, plynovodů, vodovodů, kanalizací, meliorací, ropovodů, (…) Nezapomeňme, že podobná extrémní spletitost se odehrává i v neviditelné formě prostřednictvím komunikačních signálů, frekvencí 5G, 4G, všudypřítomných wifi a rádiových a televizních vln.

Zaměřil jsem se na krajinu, s lehkou nadsázkou říkám, že se momentálně věnuji „krajinomalbě“ a „reliéfům“, (…) Fascinuje mě změna a záměna měřítek, kdy něco velmi malé, propracované a pečlivě vynalezené připomíná něco velké. (…)“ K. K., 2020

209

205

ŠPAŇHEL Jakub (1976) Kostel v Berlíně 2003–2004 akryl, plátno 110 × 155 cm sign. na rubu Špaňhel 003-4 na rubu popis díla autorem, přiložena fotografie autora s dílem 220 000 Kč

210

Plátno „Kostel v Berlíně“ z přelomu let 2003/2004 je autentickým dílem Jakuba Špaňhela – rodáka z Karviné, absolventa pražské Akademie výtvarných umění, umělce dnes patřícího mezi nejvýznamnější české malíře střední generace. „Osobnost malíře Jakuba Špaňhela představuje na výtvarné scéně pozoruhodnou výjimku. Naprostá nezávislost a lehkost, se kterou ke své tvorbě přistupuje, je nezvyklá a udivující. Maluje v cyklech, které představují většinou jedno téma, a vždy jej prezentuje malířským způsobem, který vyráží dech. (…)“ uvedla galeristka a kurátorka Ingrid Kitzbergerová. Špaňhelovu tvorbu lze vnímat prizmatem tematicky uzavřených cyklů či sérií. Závěr studií na AVU a ranější práce po absolutoriu jsou definovány především zájmem o neživotná témata architektury katedrál a kostelů, hřbitovů, nebo o bezprecedentní námět benzínových pump. Z pozdějších let jsou pak určující významné celky s motivy zvířat, květin, motýlů, a objevují se také ženské akty či portréty významných umělců.

206

PASTRŇÁK Petr (1962) Z cyklu Hořící lesy 2009 akryl, plátno 100 × 80 cm sign. na rubu Pastrňák 2009 55 000 Kč

Svým zájmem o spiritualitu patří Petr Pastrňák k velmi zajímavým osobnostem současného českého umění.

Na výtvarnou scénu rázně vkročil již kolem poloviny 90. let, po absolvování pražské Akademie výtvarných umění (1990–1996) v ateliérech M. Knížáka, M. Bielického a J. Davida.

Vedle zjevných abstrakcí, založených na hudebním či automatickém principu malby, se na jeho často rozměrných plátnech setkáváme i s fotorealismem. V obou případech jsme však neustále konfrontováni s myšlenkou pomíjivosti a přeludnosti tohoto světa.

Důležitým námětem Pastrňákovy tvorby je krajina, jejíž zobrazení pojímá živým a nekonvenčním způsobem. Zde uvedené plátno náleží do autorova důležitého cyklu tzv. „Hořících lesů“, kterým se Pastrňák věnoval v prvním desetiletí 21. století. Poté následovala kolekce obrazů s tématem bouře. V obou případech Pastrňák objevoval mezní stav krajiny, která se proměňuje vypětím strhujícího děje natolik, až se ztrácí v abstraktnu dění. Požár lesa, stejně jako smršť větru, výboje blesků a tlukot deště, doprovázené hrozivou či temnou změnou barvy, posouvaly atmosféru malířových obrazů do nových dynamických rozměrů. Malování je pro Petra Pastrňáka způsobem jeho mentální i fyzické existence, přičemž vždy v nich zůstává dostatek prostoru pro naši fantazii.

211

PRŮVODCE PRO NEPŘÍTOMNÉ A TELEFONNÍ UCHAZEČE Pokud se nemůžete zúčastnit aukce osobně, můžete dát společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha pokyny, aby se ucházela vaším jménem, vyplněním formuláře, o příslušnou věc. Tato služba je důvěrná a je k dispozici bez dalších poplatků.

Obecné

Před aukcí Budeme se snažit o nákup položky dle vašeho výběru za nejnižší možnou cenu (v závislosti na vyvolávací ceně a další nabídce), a nikdy více, než je maximální částka, kterou určíte. V případě potřeby se vaše nabídka zaokrouhlí dolů na nejbližší částku v souladu s kroky dražebníka.

Dříve obdržené nabídky budou mít přednost. Nabídky by měly být předloženy nejméně dvacet čtyři hodin před konáním aukce. Pokud činíte nabídky prostřednictvím telefonu, doporučujeme vám ponechat maximální nabídku, kterou můžeme učinit vaším jménem v případě, že se nemůžeme dovolat. Naši zástupci jsou připraveni k provedení nabídky za vás.

Po aukci Úspěšní zájemci obdrží přehled popisující jejich nákup a dostanou pokyn pro platbu a odbavení zboží.

Vyplnění formuláře Tento formulář by měl být použit na jednu aukci. Uveďte číslo položky, autora věci a datum prodeje v prostoru horní části formuláře, pokud není již předvyplněn.

Uveďte prosím maximální kupní cenu v dražbě, kterou jste ochotni zaplatit za každou položku.

Jiné pokyny k nákupu nebo neomezené nabídky nebudou akceptovány. Nabídky musí být číslovány ve stejném pořadí jako v katalogu.

Náhradní nabídky pro položky lze učinit slovem NEBO u čísla položky. To znamená, že pokud jste byli na začátku hodně úspěšní, nebudeme pokračovat a ucházet se o dražbu další položky pro vás.

Nebo naopak, pokud vaše dřívější nabídky byly neúspěšné, budeme i nadále dražit za vás pro zbývající položky uvedené na formuláři.

Pokud jste si sjednali telefonní dražbu, jasně prosím určete telefonní číslo, na kterém jste k zastižení v době konání prodeje, včetně kódu země. Zavoláme vám ze sálu krátce před započetím dražby předmětné položky.

212

PLNÁ MOC PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ Dražba po telefonu Zmocňuji firmu 1. Art Consulting Brno CZ, s.r.o., Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553, aby mne zastupovala při dražbě výtvarných děl, která se bude konat dne 11. 6. 2023 ve 13.30 hod., na adrese Topičův salon – Národní 9, Praha 1, a dražila za mne do uvedených limitů či po telefonu následující věci: č.

autor

název

cena

limit nebo telefon

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

___ ___________________

___________________________

__________ ___________________________________________

Zavazuji se, že vydražené předměty zaplatím nejpozději do deseti dnů ode dne konání aukce.

K vydražené věci bude účtován aukční poplatek dle platného aukčího řádu. Zmocnitel prohlašuje, že jsou mu známy dražební podmínky dražebníka.

Jméno: Příjmení: Telefon: Tel. pro dražbu: E-mail: číslo OP: Ulice: Město: PSČ: Stát: Datum a místo:

Podpis:

PODMÍNKY PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ A TELEFONNÍ PRODEJ Vezměte prosím na vědomí, že zastupování nepřítomných a telefonní dražby jsou nabízeny jako doplňková služba bez poplatku. Takové nabídky jsou prováděny na vaše vlastní riziko a 1. Art Consulting proto nemůže přijmout odpovědnost za jakékoli chyby nebo opomenutí nabídky.

Všechny nabídky jsou předmětem dražebního řádu prodejního katalogu. Odměna dražebníka, ve výši uvedené v dražebním řádu katalogu prodeje, bude přidána ke kupní ceně dosažené v dražbě jako součást celkové kupní ceny. Nabídky budou uspokojeny za co nejnižší cenu tak, jak to dovolí další nabídky a rezervace.

Platba na aukci Vydražitel je povinen vyřídit své závazky ihned po vydražení, nejpozději však po skončení aukce.

Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek (strukturovaně): kladívková cena: do výše 1 000 000 Kč od 1 000 001 do 10 000 000 Kč nad 10 000 001 Kč

výše aukčního poplatku: 20 % 18 % 16 %

Tyto provize jsou konečné a zahrnují jak DPH, tak autorský poplatek. Po dohodě s dražebníkem je možno zaplatit celkovou částku bankovním převodem, nebo hotově při převzetí věci v kanceláři dražebníka, nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce, pokud není dohodnuto jinak. Platební karty nejsou akceptovány.

Ochrana osobních údajů Z důvodu plnění některých služeb, o které klienti požádali, může 1. Art Consulting zpřístupnit informace třetím stranám (např. přepravci). Je zájmem 1. Art Consulting Brno – Praha vyžadovat, aby tyto třetí strany respektovaly soukromí a důvěrnost informací našich klientů a poskytovaly stejnou úroveň ochrany informací klientů, jak je stanoveno v rámci EU. Podpisem této Plné moci pro zastupování a telefonního dražení souhlasíte s takovým sdělením.

Upozorňujeme, že z bezpečnostních důvodů mohou být prostory 1. Art Consulting předmětem nahrávání videa. Telefony, např. telefonní nabídky / hlasové zprávy mohou být rovněž zaznamenány.

214

AUKČNÍ ŘÁD AUKČNÍ SÍNĚ 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553 I. Úvodní ustanovení

1. Tento aukční řád je vydán za účelem organizace prodeje uměleckých děl Aukční síní 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. formou aukcí.

2. Aukce pořádané dle tohoto aukčního řádu jsou organizované dle mezinárodních zvyklostí v oblasti obchodu s uměním a v souladu s právními normami České republiky.

3. Aukce jsou přístupné pouze pro klienty Aukční síně a další osoby pouze se souhlasem Aukční síně.

4. Aukční síní se rozumí společnost 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o., se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO 60715 553.

5. Konání aukce oznamuje Aukční síň dle svého uvážení způsobem obvyklým, například v aukčním katalogu, na svých internetových stránkách, ve sdělovacích prostředcích apod.

6. Tento aukční řád je pro všechny osoby zúčastněné na aukci závazný a účastí na aukci se osoby zavazují ho dodržovat.

II. Výklad pojmů

Pro účely tohoto aukčního řádu se pod jednotlivými pojmy rozumí následující: a. aukce – forma prodeje uměleckého předmětu, kdy věc je prodávána za nejvyšší nabídnutou cenu předem neurčeného počtu zájemců.

Vlastnictví k věci přechází na kupujícího zaplacením ceny. b. licitátor – je osoba určená Aukční síní k řízení a provádění aukce, činí jménem Aukční síně všechny úkony s tím spojené, zejména zahajuje a řídí aukci, organizuje podávání nabídek zájemců o koupi a uděluje tzv. příklep, tj. ukončení podávání nabídek a potvrzení nejvyšší podané nabídky, c. zájemce o provedení aukce – právnická nebo fyzická osoba, která uzavírá s Aukční síní písemnou smlouvu o provedení prodeje konkrétního předmětu formou aukce, může to být též Aukční síň, d. účastník aukce – právnická nebo fyzická osoba, oprávněná účastnit se aukce. Účastníkem aukce může být pouze klient Aukční síně, nesmí být vlastníkem věci ani osobou jednající ve prospěch koupi pro vlastníka. Účastníkem aukce může být pouze osoba plně právně způsobilá, starší 18 let, dodržující aukční řád, pravidla a zvyklosti slušného a vhodného chování na aukci a osoba, která nezmařila dřívější aukce Aukční síně, resp. společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. Není přípustné dražit za osoby uvedené výše. Účastníci aukce prokazují svoji totožnost platnými průkazy totožnosti (například osobní/občanský/ průkaz, pas) a jednají-li v zastoupení, předávají Aukční síní plnou moc opravňující k zastupování na aukci jiným klientem Aukční síně. Podmínkou účasti na aukci může být též složení dražební jistiny, byla-li Aukční síní požadována. Účastník aukce obdrží od zástupce Aukční síně číselné označení, pod kterým se zúčastní aukce. Po dohodě s Aukční síní se může klient zúčastnit aukce po telefonu za podmínky udělení plné moci Aukční síni pro tento způsob aukce. Při tomto způsobu aukce musí Aukční síň postupovat maximálně výhodně pro účastníka aukce. e. aukční jistina – není vyžadována f. aukční katalog – seznam předmětů, které budou v konkrétní aukci nabízeny klientům Aukční síně k prodeji. Katalog je uveřejněn na webových stránkách Aukční síně www.acb.cz. g. vydražitel – účastník aukce, který v aukci nabídl nejvyšší cenu, která byla v aukci potvrzena veřejně licitátorem tzv. příklepem.

Po zaplacení ceny se stává vlastníkem věci. h. klienti Aukční síně – zájemci o koupi uměleckých děl formou aukcí pořádaných Aukční síní, které zaregistruje Aukční síň. Na registraci není právní nárok a je zcela v kompetenci Aukční síně, která může žádost o registraci odmítnout bez udání důvodů. Klienty Aukční síně mohou být právnické nebo fyzické osoby (starší 18 let), které prokážou zákonným způsobem svoji totožnost (například výpis z obchodního rejstříku, občanský průkaz, pas). Poruší-li klient Aukční síně tento aukční řád, může být Aukční síní bez dalšího jeho registrace zrušena, o čemž bude Aukční síní prokazatelným způsobem vyrozuměn.

III. Organizace aukce

1. Předměty zařazené do aukce budou vystaveny v den konání aukce za účelem umožnění jejich prohlídky. Místo: Praha 1, Topičův salon, 1. patro. Zájemci o prohlídku vystavených předmětů jsou povinni respektovat opatření Aukční síně k zajištění ochrany vystavených předmětů. Za prohlídku předmětů určených k prodeji v aukci se neplatí.

2. Přístup na aukci mají pouze klienti Aukční síně, pracovníci Aukční síně, další osoby pouze se souhlasem Aukční síně, jinak aukce není veřejná. V průběhu aukce nelze pořizovat fotografie, filmy ani žádné jiné záznamy bez souhlasu Aukční síně.

3. Účastníci aukce jsou povinni dodržovat pokyny organizátorů a nenarušovat žádným způsobem průběh aukce.

4. Aukce je zahajována zástupcem Aukční síně, který může oznámit změny oproti katalogu, změny a upřesnění aukčního řádu a oznámit z toho vyplývající pokyny k organizaci aukce.

5. Aukci jednotlivých předmětů provádí licitátor. Vždy musí být nezaměnitelně označen předmět aukce (prodeje), zpravidla alespoň odkazem na katalog. Licitátor oznámí tzv. nejnižší podání, což je cena (částka), za kterou je možno věc koupit v případě, že nebyla stanovena rezervní cena, tj. minimální požadovaná cena majitele předmětu. Pokud rezervní cena stanovena byla, a příhozy učiněné na sále nedosáhly její výše, prohlásí licitátor předmět za neprodaný. Neprojeví-li žádný z klientů Aukční síně o koupi zájem, licitátor aukci předmětu ukončí slovy „neprodáno či položka zůstává“. Věc může být zařazena do aukce opakovaně podle rozhodnutí Aukční síně.

6. Zájemci o koupi věci činí licitátorovi nabídky po jeho sdělení částky (vyvolání) zvednutím dražebního čísla, případně zvednutím čísla současně s nabídnutou cenou, která musí být vždy větší než poslední částka vyvolaná licitátorem.

7. Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí 1. 500 Kč, činí-li okamžitá aukční cena méně než 10.000 Kč 2. 1.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 10.000 Kč, ale méně než 50.000 Kč 3. 5.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 50.000 Kč, ale méně než 100.000 Kč 4. 10.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 100.000 Kč, ale méně než 500.000 Kč 5. 50.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 500.000 Kč, ale méně než 5.000.000 Kč 6. 100.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 5.000.000 Kč, ale méně než 10.000.000 Kč 7. 250.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena 10.000.000 Kč a více O pořadí příhozů rozhoduje osoba pověřená konáním dražby.

8. Neučiní-li žádný účastník aukce vyšší nabídku, zopakuje licitátor výši poslední nabídnuté částky spolu se slovy, …poprvé, …podruhé… a potřetí pro číslo… a úderem kladívka aukci ukončí s tím, že účastník aukce s poslední nabídkou má povinnost za tuto částku věc

216

koupit (k částce se připočítává aukční poplatek). Podanými nabídkami v aukci (příhozy) jsou účastníci vázáni, což znamená neodvolatelnou nabídku za danou částku věc koupit. Cenu dosaženou v aukci nelze snížit.

9. Veškeré případné námitky, protesty či připomínky k průběhu aukce řeší s konečnou platností Aukční síň v duchu zásad poctivého obchodu a mezinárodních aukčních zvyklostí. Námitky, protesty, připomínky či upozornění musí být uplatněny přímo v aukčním sále viditelným a hlasitým způsobem, jinak se k nim nepřihlíží.

IV. Způsob placení

1. Vydražitel je povinen zaplatit částku, za kterou věc vydražil, včetně aukční přirážky, pokud možno do skončení aukce; nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce. Platbu je možno provést: 1. v hotovosti na místě dražby nebo v kanceláři Akčního domu, nebo 2. na bankovní účet Aukčního domu, číslo účtu: 27-0461150247/0100.

3. Platební karty nejsou akceptovány.

2 Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek (strukturovaně). kladívková cena: výše aukčního poplatku: do výše 1 000 000 Kč 20 % od 1 000 001 do 10 000 000 Kč 18 % nad 10 000 001 Kč 16 % 3 Pokud se vydražitel zúčastnil dražby prostřednictvím portálu LIVEBID (Livebid s.r.o., IČO: 14100169, Příčná 1892/4, 110 00, Praha 1, www.livebid.cz) a položky vydražil prostřednictvím této služby je vydražiteli účtován k vydražené ceně aukční poplatek (strukturovaně). kladívková cena: výše aukčního poplatku: do výše 1 000 000 Kč 23 % od 1 000 001 do 10 000 000 Kč 21 % nad 10 000 001 Kč 19 % Tyto provize jsou konečné a zahrnují jak 21 % DPH, tak 4% autorského poplatku. Vlastnické právo k vydraženému předmětu přechází zaplacením ceny vydraženého předmětu spolu s aukčním poplatkem ve lhůtách dle aukčního řádu.

V. Ostatní

1. Vydražitel je povinen převzít zaplacenou věc získanou aukcí nejpozději do dvaceti dvou pracovních dnů po aukci, nedohodne-li se s aukční síní jinak.

2. Aukční síň zajišťuje dopravu věcí získaných aukcí pouze po dohodě s vydražitelem. Aukční síň zajišťuje pouze zabalení věci obvyklé pro předání věci, nikoliv speciální balení, například pro dopravu.

3. Reklamace na věci získané v aukci se řídí právními normami České republiky. Všechny údaje a veškerá prohlášení uvedená v katalogu týkající se autorství, přisuzovaných vlastností, pravosti, jakosti, původu, data, stáří, Provenience, stavu či odhadní vydražovací ceny vyjadřují pouze názor Dražebníka. Dražebník si vyhrazuje právo konzultovat jakékoliv odborníky či úřední místa, která uzná za vhodné.

Každá zainteresovaná osoba, jakož i každý účastník aukce se musí řídit vlastním názorem a Dražebník nenese odpovědnost za správnost takového názoru, i pokud tento názor bude ovlivněn názorem Dražebníka. Dražebník neposkytuje na vydražené předměty žádnou záruku a všechny záruky jsou tímto vyloučeny. Dražené předměty se draží jako umělecké předměty a veškeré jejich případné vady jsou zohledněny v příklepové ceně, s čímž vydražitel výslovně souhlasí a stvrzuje učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep. Vzhledem k charakteru a povaze dražených předmětů se vydražitel učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep, vzdává svých práv z vadného plnění, včetně případných práv ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Reklamace předmětů vydražených osobně v aukční síni Dražebník nepřijímá; předměty vydražené na základě plné moci či telefonického zastupování udělené Dražebníku lze vydražitelem reklamovat nejpozději při jejich převzetí.

4. Aukční síň vydá vydražiteli po zaplacení daňový doklad o zaplacení a na přání písemné potvrzení o nabytí věci z aukce.

5. Předměty podléhající režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů a zákona č. 71/1997 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů, musí být takto označeny ve všech dokumentech aukce, zejména v katalogu, musí být oznámeny při vyvolání věci a v potvrzení o nabytí věci pro vydražitele.

6. Veškerá právní jednání dle tohoto aukčního řádu se řídí právními normami České republiky.

Ochrana osobních údajů

Účastník aukce tímto uděluje společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., IČ: 60715553, se sídlem Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 16013 (dále též jen „správce“), svůj souhlas s tím, aby ve smyslu ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) zpracovával následující osobní údaje účastníka aukce: jméno příjmení, datum narození, adresa bydliště, email a telefon, a to za účelem vyrozumívání účastníka aukce o konání dalších aukcí, zasílání aukčních katalogů a nabídek ostatních služeb správce.

Uvedené osobní údaje budou správcem zpracovávány po nezbytně nutnou dobu; nevyplývá-li z příslušného obecně závazného právního předpisu jinak, je účastník aukce srozuměn s tím, že za nezbytně nutnou dobu zpracování osobních údajů se považuje doba 10 let. Účastník aukce uděluje správci svůj výslovný souhlas s výše uvedeným zpracováním svých osobních údajů. Účastník aukce je srozuměn s tím, že svůj souhlas může vzít kdykoliv zpět, a to například zasláním emailu nebo dopisu na adresu sídla správce zapsanou v obchodním rejstříku. Účastník aukce je dále srozuměn s tím, že zpracování jeho osobních údajů bude provádět správce prostřednictvím pověřených zaměstnanců, a to manuálně či automatizovaně, osobní údaje účastníka aukce však mohou být poskytnuty ke zpracování i osobám, které náležejí ke skupině správce. Účastník aukce je rovněž srozuměn s tím, že má podle příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) právo (i) vzít svůj souhlas se zpracováním osobních údajů kdykoliv zpět, (ii) požadovat po správci informaci, jaké osobní údaje účastníka aukce správce zpracovává, (iii) požadovat po správci vysvětlení ohledně zpracování osobních údajů účastníka aukce, (iv) vyžádat si u správce přístup ke zpracovávaným osobním údajům a tyto nechat správce aktualizovat nebo opravit, (v) požadovat po správci výmaz osobních údajů účastníka aukce a (vi) obrátit se v případě pochybností o dodržování povinností souvisejících se zpracováním osobních údajů účastníka aukce na správce nebo Úřad pro ochranu osobních údajů. Pro vyloučení všech pochybností účastník aukce prohlašuje, že byl správcem v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy a přímo vykonatelnými právními akty (nařízeními) EU (včetně tzv. GDPR) informován o zamýšleném zpracování jeho osobních údajů, rozsahu a podmínkách tohoto zpracování osobních údajů a o veškerých právech účastníka aukce s tím souvisejících.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o.

Jiří Rybář, jednatel

217

AUCTION ORDER 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. Registered Office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Co. Reg. No. 60715553 I. Introductory Provisions 1

These Auction Rules have been issued to organise the sale of art works by the Auction House 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s.r.o. through auctions.

2 Auctions held pursuant to these Auction Rules are organised according to international customs in art and in accordance with the legal rules of the Czech Republic.

3 Auction House customers and other persons approved by the Auction House may only take part in auctions.

4 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s.r.o., Registered Office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Co. Reg. No. 60715 553 shall be deemed the Auction House.

5 Auctions are announced by the Auction House upon its discretion, in a usual manner, e.g. in the auction catalogue, mass media, etc.

6 These Auction Rules shall be binding upon all persons concerned and persons undertake to observe them by taking part in the auction.

II. Interpretation of Terms

For purposes of these Auction Rules, the Terms shall have the following meaning: a auction – form of sale of a work of art with the item being sold at the highest bid of potential buyers the number of which is not known in advance. The item ownership passes onto the buyer upon payment of the price. b auctioneer – a person appointed by the Auction House to be in charge of the auction process, take all acts connected therewith on behalf of the Auction House, in particular he/she starts the auction and is in charge of it, organises the submission of bids of potential buyers and "knocks down", i.e. finishes the submission of bids and confirms the highest bids, c client – a legal entity or an individual concluding with the Auction House a written contract of selling an item through auction; it may also include the Auction House d auction participant – a legal entity or an individual authorised to take part in the auction. An Auction Participant may only include an Auction House customer; he/she/it must not be the item owner or a person acting in favour of buying for the benefit of the owner. An Auction Participant may only include a person fully legally competent, over 18 years of age, observing the Auction Rules, regulations and customs of good and appropriate behaviour at the auction and a person that has not foiled previous auctions of the Auction House or 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s.r.o. It is not allowed to auction on behalf of persons mentioned above.

Auction Participants identify themselves by valid identity cards (e.g. certificate of identity/identity book/passport) and if acting on behalf, they provide the Auction House with a power of attorney authorising to represent any other Auction House customer at the auction. The condition to take part in the auction may include paying the auction principal if required by the Auction House.

The Auction House shall give the Auction Participant a number under which he/she/it shall take part in the auction. Following an agreement with the Auction House, the Auction House customer may take part in the auction via phone provided the Auction House has been delivered a power of attorney for this type of auction. At this type of auction the Auction House must proceed as much advantageously for the Auction Participant as possible. e auction principal – an amount the Auction House collects in advance from the auction potential buyer (Auction Participant).

The Auction Principal amount must be set in advance by the Auction House – when the auction is published and it must also be mentioned in the auction catalogue. The Auction Principal always applies to a specific item of the auction and does not exceed 100% of the item's minimum bid. The Auction Principal may be settled in cash up to EUR 15,000 or remitted to the Auction House account No. 27-0461150247/0100. The Auction Principal is included in the price of the item obtained in the auction; otherwise, it shall be returned to the Auction Participant (depositor) in cash or transferred to an account specified by the Auction Participant (depositor) within two business days after the auction date at the latest. The Auction House shall confirm the Principal payment. f auction catalogue – a list of items that shall be offered to Auction House customers for sale in a specific auction. The Catalogue always includes information on the place, time and conditions of the auction and taking part in it. The Catalogue is usually in a printed form and can also be found at the Auction House address www.acb.cz. g successful bidder – an Auction Participant that has submitted the highest bid confirmed in the auction publicly by the Auctioneer by the so-called knock-down. He/she/it becomes the owner of the given item after paying the price thereof. h auction house customers – potential buyers of works of art through auctions organised by the Auction House that are registered by the Auction House. There is no legal claim for registration; registration lies within the Auction House's full authority and the Auction House may reject the registration request without stating reasons therefore. Auction House Customers may include legal entities or individuals (over 18 years of age) that provide lawful identification of themselves (e.g. Companies Register abstract, identity card and passport). Should the Auction House Customer infringe these Auction Rules, the Auction House may without further notice cancel his/her/its registration, of which he/she/it shall demonstrably be notified by the Auction House.

III. Auction Organisation 1

Items included in the auction shall be exhibited for at least 5 days in order to be seen. The place and time of exhibiting the items for the auction is published in the Catalogue or in any other appropriate manner. Items that cannot be exhibited as usual due to their weight, dimensions or state shall be shown in a photo and the Auction House shall enable inspection thereof after agreement with the potential buyer. Those that want to see the exhibited items shall be obliged to respect the Auction House measures to provide protection of the exhibited items. Seeing the items to be sold in the auction is free of charge.

2 The auction may only be joined by Auction House Customers and Auction House workers; other persons are allowed to take part only after being approved by the Auction House; the auction is not open to public. No photos, films or other records are allowed during the auction without the consent of the Auction House.

3 Auction Participants shall be obliged to follow instructions of the organisers and not to disturb the auction in any way.

218

4 The auction is started by the Auction House representative who may inform that some Catalogue information has changed, announce changes and correction of the Auction Rules and notify of instructions for the auction organisation arising therefrom.

5 The Auctioneer shall be in charge of the auction of individual items. The subject of the auction (sale) must always be clearly marked, usually at least by providing reference to the Catalogue. The Auctioneer shall announce the so-called starting bid, which is a price (amount) for which the item may be bought. Should no Auction House Customer be interested in buying the item, the auction of the given item is ended by the Auctioneer by saying "not sold or the item stays on". The item may be included in an auction several times as decided by the Auction House.

6 After the Auctioneer announces (calls) the item amount, potential buyers of the item bid by raising the auction number or raising the auction number along with the bid that must always be higher than the previous amount called by the Auctioneer.

7 Increments, i.e. the smallest amounts possible by which the price offered by the Auctioneer is increased, are as follows a CZK 10,000 if the current auction price is at least CZK 100,000 but less than CZK 500,000 b CZK 50,000 if the current auction price is CZK 500,000 and more. c CZK 100,000 if the current auction price is CZK 5,000,000 and more. d CZK 250,000 if the current auction price is CZK 10,000,000 and more.

8 The increments orders shall be decided on by a person that is in charge of the auction.

9 Should no Auction Participant bid a higher price, the Auctioneer shall repeat the amount of the last bid with the words…first time,… second time,… third time for the number… and ends the auction by knocking down with the Auction Participant with the final bid being authorised to buy the item at that amount (the so-called Auctioneer's commission is added to the amount). Participants shall be bound by their bids in the auction (increments), which means an irrevocable bid to buy the item at the given amount. The price achieved in the auction cannot be reduced.

10 Any objections, protests or comments to the auction process shall definitely be handled by the Auction House pursuant to fair dealing principles and international auction practice. Any objections, protests, comments or notices must be announced directly in the Auction House in a visible and loud manner, otherwise they are not considered.

IV. Payment Method 1

The successful bidder is obliged to pay the final price, including the auction fee, immediately after the bidding but no later than ten days after the auction date. Type of payments: a in cash at place of the auction or at the auction house office, or b by account transfer to the auction house account No.: 27-0461150247/0100.

2 Credit cards are not accepted.

3 To the buyer are charged the auctioned price and the auction fee. hammer price the amount of auction fee to 1 000 000 CZK 20 % to 1 000 001 to 10 000 000 CZK 18 % up to 10 000 001 CZK 16 % 4 If the buyer participated in the auction via the LIVEBID portal (Livebid s.r.o., IČO: 14100169, Příčná 1892/4, 110 00, Praha 1, www.livebid.cz) and auctioned the items via this service, the auctioneer is charged an auction fee for the auctioned price hammer price the amount of auction fee to 1 000 000 CZK 23 % to 1 000 001 to 10 000 000 CZK 21 % up to 10 000 001 CZK 19 % These commissions are final and include 21% VAT and also 4% copyright fee. The ownership right to the auctioned item passes by paying the price of the auctioned item together with the auction fee within the deadlines according to the Auction Rules.

V. Other Provisions 1

The Successful Bidder shall be obliged to take over the paid item obtained through the auction within twenty-two business days following the auction at the latest unless arranged otherwise with the Auction House. After this period, he/she/it shall be obliged to pay the storage costs amounting to 0.5% of the paid amount a day, with being authorised to take the item only after meeting those costs.

2 The Auction House shall provide transport of items obtained through the auction only if arranged so with the Successful Bidder.

The Auction House shall only provide item packing that is usual for the item handover, no special packing, e.g. for transport purposes.

3 Complaints received at things in the auction shall be governed by rules of the Czech Republic. The Catalogue only includes their visual description, other details are given in compliance with the best knowledge and conscience of the Auction House in order to inform the potential buyer as much impartially as possible.

4 After payment is made by the Successful Bidder, the Auction House shall issue a tax document confirming the payment and written confirmation of acquiring the item through the auction for the Successful Bidder.

5 Items subject to Act No. 20/1987 Coll. on the state monument preservation as amended and as amended by implementing regulations and Act No. 71/1997 Coll. on the sale and export of cultural-value items as amended and as amended by implementing regulations must be marked so in all auction documents, especially in the Catalogue, be announced when the item is called and in the confirmation of acquiring the item for the Successful Bidder.

6 All legal acts according to these Auction Rules shall be governed by the legal rules of the Czech Republic.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o.

Jiří Rybář, Director

219

GALERIE JEDLOVÁ Galerie Jedlová je objektem nabízejícím několik možností využití.

Je vhodný jako školicí středisko pro menší firmy, hodí se pro pořádání akcí a kurzů, uměleckých výstav a produkcí.

Je také ideálním místem pro ubytování rodin či přátelských skupin pro volný čas nebo dovolenou s možností relaxace ve vnitřním bazénu, vířivce a sauně nebo na hřišti.

POJĎTE SE UBYTOVAT, RELAXOVAT, UČIT SE NOVÉ VĚCI, ZPÍVAT, MALOVAT, VYSTAVOVAT, BAVIT SE kontakt: Ing. Hana Rybářová tel.: +420 605 921 246 | email: info@galeriejedlova.cz | www.galeriejedlova.cz 220

NEMŮŽETE SE ZÚČASTNIT AUKCE NA SÁLE?

DRAŽTE S NÁMI. ONLINE.

1

Zaregistrujte se na www.livebid.cz.

2 Vaše účast na aukci bude schválena.

3

Procházejte katalog online a vkládejte limity.

4

Zúčastněte se aukce z počítače, telefonu nebo tabletu.

Průběh aukce bude v reálném čase přenášen do vašeho zařízení.

Budete se tak moci aukce zúčastnit živě, jako kdybyste seděl/a přímo v sále.

http://acb.livebid.cz

Live bid.

221

222

ho

1ArtConsulting hp