BANKSY, PORTRÉT UMĚLCE

Být, či nebýt… Banksy? „Být či nebýt – to je, oč tu běží: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy (…)“ Takto se sám sebe tázal dánský princ Hamlet ve stejnojmenné tragédii Williama Shakespeara. A právě existenciální otázka, zda žít v utrpení, být, anebo se vzepřít, a dokonce riskovat smrt, tedy nebýt, je kořenem nerozhodnosti, jež Hamletovi brání v činu.

Možná i Banksy měl zpočátku jisté pochyby; to ví jen on… Jednou se ale vyjádřil takto: „Lidi mě buďto milují, anebo nesnáší, případně jsem jim vlastně ukradený.“

Jisté je, že už jako dospívající se rozhodl konat, snad i proti vůli rodičů – přestože kdysi uvedl, že po jistou dobu vůbec netušili, co syn provádí. Konal navzdory všem, kteří ho varovali, že by to mohlo být nebezpečné; navzdory bouřkovému podnebí a dlouhým studeným nocím, kdy přespával pod vagonem nebo se pod pláštíkem přívětivé tmy skrýval v koutě velkoměstské uličky mezi krysami a smetím; navzdory policii, která ho často naháněla a před níž musel prchat; navzdory bezpečnostním kamerám…

Vítr ovšem nelze zadržet; občas připomíná divokého a ne předvídatelného tvora. Divokost pramení z instinktu a přirozenosti. Divokému zvířeti lze ublížit, ale jakmile se zotaví, vrátí se ke svému údělu, je opět volné a nepolapitelné. U Banksyho je rozhodovací instinkt silně ovlivněný nezkrotným nutkáním měnit svět, ideály a zásadami, myšlenkou a vizí, politickým aktivismem, který mu velí riskovat úplně všechno, být vizionářem, předjímat dění i ve chvíli, kdy zatím nikdo jiný důkazy nevidí…

Je to přesně jako v pohádce Císařovy nové šaty dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena z roku 1837, kterou pro změnu inspiroval mravoučný španělský příběh z pera Juana Manuela (1282–1348), jenž je kolektivním dědictvím. Marnivého a povrchního vladaře v ní oklamou dva podvodníci, kteří mu naoko utkají nový, skvostný a především neviditelný šat. Když císař povýšeně a arogantně prochází ulicemi, všichni neviditelnou tkaninu velebí. Bojí se mu odporovat nebo jít proti proudu – až jakési dítě se ve své nevinnosti odváží říct pravdu. „Král je nahý!“ zvolá. Panovník i tak pokračuje v okázalém průvodu, jako by se vůbec nic nestalo.

Výrostek a turistické informace v londýnské čtvrti Hackney: Přijímá informace o druhých, anebo je poskytuje?

Banksy ve své tvorbě často využívá postav dětí, které vyjadřují jeho politická, společenská a protestní sdělení. Graffiti i nástěnné malby, nápisy na zdech, dříve prakticky „neviditelné“ – podobně jako bezdomovci obývající ulice a považovaní většinou lidí za problém, který je třeba odstranit, nebo jako množství krys žijících kdesi vskrytu (možná i právě proto se zařadily k jeho oblíbeným námětům) –, se díky němu staly vzácným uměním, žádaným a vyhledávaným muzei, galeriemi i sběrateli. Sledují jeho tvorbu po celém světě, zachváceni banksyovskou „horečkou“.

Banksyho díla se často odstraňují i se zdmi, na nichž vznikla, jako by měla být bez jakékoli úcty k tvůrci samotnému zbavena své identity, a následně se přeprodávají na exkluzivních aukcích… vždy zcela proti autorově vůli. Banksy si přeje demokratické umění, které je na ulici všem dostupné. On i mnozí další streetartoví tvůrci se řídí zásadou, že umění na velkoměstských zdech či na jakémkoli jiném venkovním nosiči je svobodné a demokratické, že nepodléhá institucím, které stanovují a chtějí rozhodovat (skoro jako by šlo o „chrámy“ diktatury vědění), co umění je a co ne. Pouliční umělci jsou stejně revoluční a novátorští, jako byli umělci renesanční, kteří vnášeli světlo do hlav a myšlenek; stejně houževnatí jako představitelé Francouzské revoluce; stejně odbojní, jako byl nakonec ve své době z pohledu druhých sám Shakespeare. I on se vzepřel pravidlům literární společnosti alžbětinské epochy a patrně i s pomocí stoupenců a spolupracovníků zkoumal nové literární styly, díky čemuž se jeho dílo dodnes pokládá za relevantní. Shakespeare utvářel jazyk podle vlastních potřeb, dokonce si vymýšlel nové výrazy – hrál si se slovy, jak chtěl. V krvi měl smysl pro svobodu a nezávislost a svého času na sedm let zcela zmizel; důvod je dodnes záhadou. I on si kolem sebe s oblibou vytvářel určitou tajuplnou auru. Podstatná jsou ovšem jeho díla, to, co po sobě zanechal: pocity, emoce, inspirace, které dodnes evokují jeho verše, jeho slova.

Podobně by i Banksy dál dělal to, co dělá, i kdyby už se o něj nikdo nezajímal. Přes svou anonymitu se stal hvězdou, na slávě mu však rozhodně nezáleží. To dokládá fakt, že dosud neodhalil své jméno ani totožnost, že si stále uchovává tajemnost, rozhovory poskytuje pouze zřídkakdy přes e -mail a výhradně po předchozí poradě se spolehlivými přáteli. Umí si přátele pečlivě vybírat; ti o něm mluví jen v dobrém, nepočítáme -li pár neshod mezi streetartovými umělci, které jsou stejně jako v každé „širší“ rodině normální. Svoboda respektuje odlišné představy.

O jeho identitě ovšem každý mlčí. „Omlouvám se, nemůžu nic říct,“ odtuší jeden. „Teď mu může být kolem padesátky… tak nějak – a uvidíme, s čím přijde,“ dodává jiný s pohledem upřeným do země. Víc se od nich člověk nedozví.

I pokud se s ním setkáte, netušíte, jestli je to skutečně on. Banksy, to jsou jenom slova a pár maleb na zdech, důkazy osoučasném undergroundovém Zorrovi. Co když Banksy není jeden člověk, ale společenství umělců spolupracujících po celém světě? I v tomto směru panuje přísná mlčenlivost. Pokud byste se vyptávali příliš, pohlíželi by na vás s podezíravostí a nedůvěrou jako na opovrženíhodného člověka, zrádce, špiona, který vlastně vůbec nic nechápe – což je nakonec pochopitelné.

Proč? Co na tom sejde, kým Banksy je? Banksy není tvář, Banksy je sdělení. Banksy jsou slova, malby, nápady, obrazy rezonující v srdci, které vedou k reflexi, ke kladení otázek; které zneklidňují společnost; které kritizují a odsuzují státy s jejich chorobnými sledovacími systémy, válkami a zabíjením, s násilím, zneužíváním moci a nespravedlnostmi; které povyšují na hrdiny ty, na něž se často zapomíná, ty, kteří zesměšňují konzervativního ducha, jenž se výhrůžně vznáší ve vzduchu a soudí a kritizuje ty, co se odlišují.

Tento portrét neznámého spícího pobudy dokládá Banksyho přesvědčení, že by jeho umění mělo v posledku patřit všem.

Banksy je neustále terčem až chorobného zájmu investigativních novinářů. Je rodákem z Bristolu? Miluje hudbu stejně náruživě jako šablonová graffiti? A stejně tak nejspíš i film? Opět se tedy ptejme: vážně je podstatná Banksyho totožnost? Můžete se rozhodnout Banksym být, anebo nebýt, nechat se vést myšlenkami, honit nápady jako vítr honí mraky, pohlcovat je jako vlny omývající písčinu. Nechat se jimi inspirovat jako stromy, které s nadějí vzhlížejí ke slunci na nebi. Myšlenku nelze pojmenovat, protože nemá žádné vlastnosti. Po sdílení se bez časoprostorových hranic bleskově rozletí do světa a všichni si ji osvojí. Když se Banksyho ptají, je -li to opravdu on, může mít jasná odpověď podobu veršů ve stylu jeho osobité poezie: „Otázka zní: ‚Kdo ve skutečnosti jsem?‘ Často ji kladu i sám sobě! Ponechám tuhle otázku otevřenou, ať se čtenář na základě mých odpovědí sám rozhodne, jestli jsem to já, nebo ne…“

Banksy je, jak by řekl italský spisovatel Luigi Pirandello, jeden, nikdo, anebo sto tisíc. Banksy je všude. Možná se právě v tuhle chvíli potlouká po Bristolu, Londýně, New Yorku, Los Angeles, Berlíně, New Orleans, Gaze, Torontu, Park City, Betlémě, San Franciscu, Paříži, Římě… tam všude už byl. Banksy tvoří v centrech měst, na periferii, ve světem zapomenuté zástavbě, na zdech, na lodích, v parcích a zoo, v koutech světa, které jsou nepravděpodobné a nepředstavitelné, nebo v nějaké jiné tajuplné zlověstné velkoměstské jeskyni. Pracuje a buduje, improvizuje a ohromuje, překvapuje a inspiruje – jako když se rozhodl otevřít v Palestině svůj Obezděný hotel. Možná právě v tuhle chvíli, kdy někteří marní čas čtením těchto řádků, Banksy (či mnozí jako on) chystá něco, co ve světě vyvolá podobnou revoluci jako jeho výtvarný styl. Třeba to bude graffiti, možná extravagantní pouliční plastiky z materiálů, které našel na ulici, případně osobité instalace vyrobené z dopravních značek či sochy, které se změnily v „jeho“ umění, anebo prostě čára žluté barvy, po níž má člověk jít: díla a obrazy vytvořené legálně i nelegálně. Jeho improvizace se objevují všude možně jako houby po dešti, nečekaně a překvapivě. I Banksy sám občas vstoupí na scénu mezi svá díla, třeba když je věší na zdi slavných muzeí, a namaskovaný lépe než leckterý herec si tropí legraci z přítomných kamer.

Banksy neuznává orgány omezující svobodné umělecké vyjadřování a řídí se zásadou: „Skutečným uměním je nenechat se chytit.“ Banksy, jehož hlavní „zbraní“ je šablona, je umělec, malíř, politický aktivista, režisér.

Po oblibě, jíž se dnes těší u uměleckých kritiků či odborníků ze sféry uměleckých institucí, sice netoužil, určitě ho ale těší, že si získal srdce lidí. Jak občas sám uvádí, pravým adrenalinem je pro něj samotný proces tvorby umocněný nebezpečím, že ho odhalí a zatknou jako pravého potulného psance.

Opičí útok barvou: kdo koho napadl?

Z některých úhlů pohledu připomíná moderního Robina Hooda, který „krade“ a ohrožuje systém s cílem dát lidem umění, emoce i protestovat. Jeho šablonová graffiti jsou totiž nejen politická, ale svým kouzelným způsobem také romantická či ironická, a proto občas podněcují sny, slzy nebo úsměv. Někdy pro změnu hluboce zasáhnou kolektivní svědomí, jindy zase naplní srdce potěšením, případně vyvolají touhu po odplatě. Záměrná tajuplnost a anonymita stvrzují Banksyho uměleckost i existenci. „Čím se Banksy živí?“ zaznívá občas, zatímco jeho bývalý manažer či sběratelé, kteří tají, kde k Banksyho výtvorům ve skutečnosti přišli, jeho díla nadivoko prodávají za stratosférické částky. Dokonce se draží i v některých proslulých aukčních síních. Neměl by k tomu ale autor dát svolení? Neměl by mít tvůrce poslední slovo? Zvlášť u děl pokoutně strhávaných ze zdí na ulicích?

Sám Banksy zároveň většinu toho, co vydělá, radši věnuje na dobročinné účely. Čím se živí, zůstává ve skutečnosti tajemstvím. Bez ohledu na to, jestli je bohatý, nebo ne, je to čistě jeho věc.

Svého času sedával anonymně celé hodiny před newyorským Central Parkem a předstíral, že je obyčejný kumštýř, který se snaží prorazit. Některá svá dílka prodal přímo na ulici, díky čemuž šťastlivci, kteří si je koupili, pohádkově zbohatli. Někteří z nich pak dokonce poskytli rozhovor do televize, protože si po prodeji těchto děl konečně mohli pořídit vlastní dům nebo si zařídit vysněný život. Odměnila je láska k umění, ať už poznali Banksyho styl, nebo ne.

I tohle znamená být Banksy: mít v sobě mimořádnou a jedinečnou štědrost, která umí zasáhnout srdce obyčejných lidí. Jeho fanoušci, podobně jako zpočátku další streetartoví umělci, se rozhlížejí po ulicích, parcích, zdech či lodích na Temži se srdcem až v krku; dokonce i po zoologických zahradách celého světa.

Banksy už totiž několikrát vlezl i do klecí se zvířaty. Byl to risk, hrozilo mu, že skončí na špatném místě a nějaký dravec ho rozsápe, jednal ale rychle a s až kočičí obratností, projevoval hluboké pochopení pro zvířata. A co vytvořil? Postavil se za tučňáky a slony i další bytosti.

Některé obrazy se v průběhu jeho kariéry staly ikonickými díly, změnily se ve stopy kolektivní paměti, v historii. Jde například o postavu zakuklence, který místo bomby vrhá kytici. Dále o holčičku, která jako ve snách vypouští k nebi červený balonek. O dvojici policistů, kteří se překvapivě líbají. O pandu s pistolemi na nohou. Dokonce je mezi nimi i Steve Jobs bloudící s rancem na rameni.

Banksy skoro nikdy nenabízí jasnou interpretaci svých děl; ponechává ji na těch, kteří je objevují a pozorují. Hlavními náměty jsou krysy, vojáci, policisté, opice a gorily, kočky. Ideologie? Antiautoritářská, pacifistická, anarchistická, existencialistická, protiválečná, antikapitalistická, antiimperialistická, antifašistická. Existenciální koncept? Banksy ho vyjadřuje velmi prostě větou, která vystihuje celou jeho vizi: „Jsou čtyři základní lidské potřeby: jídlo, spánek, sex a pomsta.“ Tím vyjevuje své všeobjímající člověčenství bez pokrytectví či falešných mýtů o štěstí nebo amerických snech.

Dílo Líbající se policajti je už dnes politicky korektní, ale v době, kdy se objevilo na zdi v Brightonu, tomu bylo přesně naopak.

V jediné knize, pod niž se kdy podepsal a která nese název Wall and Piece, Banksy často vypráví příběhy, které odkrývají jeho vizi podobně břitce. Vypráví o králi s celým dvorem umělců, jehož oblíbence vyzve špinavý a neupravený cizinec, pobuda… Ve skutečnosti se ale tenhle cizinec nakonec dočká odplaty. V jiném příběhu, sepsaném roku 2005 na kontejneru v londýnském Notting Hillu, s podobně překvapivým koncem Banksy píše: „V jednom lese žili medvěd a včela, kteří byli nejlepší kamarádi.“ Nesmírně pilná a pracovitá včela skončí dost špatně, ve snaze o co nejvyšší produktivitu se totiž honí za kapitalistickým snem o obrovském jmění.

V knize se objevují i příběhy, jaké si vykládají přátelé: občas mají politickou povahu, případně podněcují k zamyšlení, anebo jde jednoduše o útržky pocitů a naděje na štěstí. Možná jsou to všechno skutečné zážitky streetartových umělců.

Banksy vypráví třeba příběh o džínech, které se těšily nesmírné oblibě mezi nekonvenční mládeží z losangeleských ghett, ale jakmile se v nich rozhodl skočit v Bristolu do kašny a nastříkat tam graffiti, byly strašlivě nepohodlné. Když vylezl ven, byl celý promočený, jako by se počural.

Pro Banksyho je patrně rovněž důležitý přímý a skutečný kontakt, jako by šlo o manifest jeho autenticity a opravdovosti, prožívané bez znepokojivých stínů drásavé povrchnosti. Spolu s čistou, ryzí etikou člověka, který umí vyprávět příběh, má v sobě jakousi otevřenost vůči těm, kteří chtějí naslouchat, jít za ním a brát ho takového, jaký je. Samozřejmě je už pouze na vás, zda budete jako on.

Své sdělení dokonce jasně opakuje na některých postavách z graffiti nazvaného Vždy bez příkras. V mikině s kapucí, díky níž splývá s okolím jako chameleon a mate bezpečnostní kamery, umělec ve čtyři ráno slézá pod mosty pod pláštíkem tmy, jež dokonale kryje ještě za rozbřesku. Připomíná jednu ze svých uličních krys, které tak často znázorňuje a které se staly symbolem jeho tvorby.

Jedná pokradmu a rychle jako kočka, hbitě a nenápadně, nepředvídatelně a stále ve střehu. A k tomu se chová agresivně a drze jako krysa. Umí se vypařit jako pára nad hrncem, počíná si bez respektu, provokativně a nebojácně, je zvídavý jako opice. Nejenže všechna tato zvířata tak věrně zachycuje na svých malbách, jsou i součástí jeho duše – jako čert a anděl vedle sebe v jednom vesmíru, kde mají dobro a zlo jen velmi nejasně vymezené hranice.

Proč Banksy maluje přes šablony? Zřejmě si je vybral náhodou. Jednou v noci, když mu bylo osmnáct, se schoval před policií pod náklaďákem se sklopnou korbou, z níž na něj kapal olej. A jak tam tak sám ležel, začal přemýšlet. Právě tehdy mu došlo, kam svou tvorbu dál směrovat: buď musí úplně přestat, anebo svá díla tvořit rychleji, pokud se nechce nechat chytit a riskovat, že o všechno přijde. Potom ho napadlo malovat přes šablony; od toho okamžiku téhle technice propadl. Po návratu se s rozhodnutím svěřil své přítelkyni a ona na něj naléhala, aby přestal užívat jistou látku, která mu nedělala dobře na srdce.

Díky svému lidství, projevovanému upřímností a otevřeností, je Banksy jedním z nás. Je to legenda, mýtus, ikona, ale především člověk a umělec, vizionář, který dokáže předjímat dění, překročit konvenční pojetí umění i společnosti. Pro člověka jeho typu, jemuž v duši plane poslání a v krvi koluje existenciální a nezkrotná vášeň, je odjakživa nejlepším místem k tvorbě zeď.

Vždy bez příkras: Má jít o obecné doporučení, jak se chovat, anebo Banksy nabádá sám sebe k soustředěnosti?

Jeho snem je město plné graffiti, kde tyto obrazy neporušují zákon, město, kde si každý může malovat, co se mu zachce, se zdmi čerstvě pokreslenými miliony barev, krátkými větami, verši ze zajímavých slov, vzkazy k přečtení, často politickými, ale současně i ironickými, o lásce, míru a naději na lepší svět. A pak jsou tu jeho improvizované „happeningy“, jako když například pomaloval slona nebo vytvořil celý cyklus vesnických krav či zpustošil britskou telefonní budku a lidé si pak opět kladli otázku: „Je to Banksy, nebo není?“ Anebo když přednedávnem zničil umělecké dílo právě prodané v aukční síni Sotheby’s. V okamžiku, kdy bylo vydraženo za úctyhodnou sumu, samo od sebe zničehonic sjelo rámem dolů, jako by ho poháněl mechanický strojek, a skartovalo se; zastavilo se až v polovině, bohužel už však napůl rozřezané. Banksy, který je dnes rovněž „mistrem“ sociálních sítí, předvedl praktickou ukázku fungování mechanismu na svém instagramovém účtu, kde často zveřejňuje nové nápady, fotografie, zprávy a iniciativy. Jeho snaha neslavila tak docela úspěch, původně totiž zamýšlel dílo po prodeji kompletně zničit.

Banksy se málokdy vyjadřuje pomocí slov nebo velkých projevů, jak to mistrně umějí politici a hlavy států; místo toho jedná. Banksy miluje činy. Skoro jako by mlčky sliboval, že překvapením není zdaleka konec, protože jakožto zbloudilý a divoký tvor ulice bude i nadále setsakra nepředvídatelný. Jedna z jeho rad, jak malovat přes šablonu a jít v jeho šlépějích, zní: „Vystupte ze zažité myšlenkové škatulky a pak ji zničte – a vezměte si na to kurevsky ostrý nůž.“

Rozřezaná Dívka s balonkem: skvělá propagační akce, kterou umělec zorganizoval roku 2018 v londýnské aukční síni Sotheby’s.