tak se prosím proberte

94

7. kapitola

Haló, paní, nesu vám psaní a také Huberte, Huberte, tak se prosím proberte

Podzim se mílovými kroky ubíral k zimě. Všude, kam jste se podívali, bylo znát, že tahle královna chladu a ledu přichází. „No jo, podzim už to má za pár,“ zhodnotil situaci Eman a měl tím na mysli jeho brzký konec. Noci byly stále delší a dny kratší. Občas je rozzářilo slunce, které, jako když škrtneš nebeskou sirkou, rozsvítilo oblohu. Už ale nehřálo, protože bylo od země daleko, daleko. A se sluncem přišel i mrazík, který rozkousal ostrými bílými zoubky všechno, co mu přišlo do cesty. Pak ale znovu padla na krajinu mlha a déšť v zarputilých malých kapkách napájel zemi, jejíž náruč byla v touze po vodě bezedná.

Krávě Jiřině se zakulatily boky. Sotva chodila a při každém kroku se jí mohutné břicho vychylovalo na jednu nebo na druhou stranu. Čekala telátko a těšila se, že až bude rodit, položí své mládě do bílých sněhových peřin. Tohle plemeno bylo totiž na pastvě celoročně, takže rodit v zimě do sněhu bylo pro Jiřinu naprosto normální. Králíčci v králíkárně už udělali první krůčky mimo chlupy vystlané hnízdo. Drobná tělíčka jim pokrýval hustý bílý kožíšek, měli dlouhé uši uvnitř růžové stejně jako roztomilé čumáčky. Paní králíková měla co dělat, aby je vždy večer zahnala do teplého pelíšku. Život na farmě se prostě nezastavil ani na podzim.

95

Fany pobíhala volně venku, protože pan Klobouček věřil, že sama bez Beryho neuteče. Ten pospával v boudě a zdál se mu dočista letní sen o malých červených třešních ptáčnicích, které rostly na kraji lesa, a z větví těchhle planých stromů padaly do trávy sladké plody, které Bery obratně vybíral a pojídal. To byla sladkost! To byla dobrota! Bery se ze spaní usmíval a z jednoho koutku tlamičky mu vytékala slina – tak dobrý ten sen byl.

Eman si jen tak plachtil nad farmou, a protože se v tuhle chvíli nic zvláštního nedělo, zanotoval si skoro zvesela:

Bude zima, bude, co nám z léta zbude, jenom sen o teplých dnech, až budem spát ve hnízdech.

Náhle zpozorněl, protože se na obzoru v šedi oblohy objevila nepatrná tečka. Co to je? Zaměřil své bystrozraky tím směrem a už je mu jasné, že se k farmě blíží nějaký pták. Nebude malý, ale ani zas příliš velký, mudroval krkavec a drbal se na hlavičce, protože se mu v ní líhla otázka – co tu ten pták chce? Netrvalo dlouho a všechno bylo jasné. Z ptáka se vyklubal holub, který se snesl přímo na cestičku mezi domem

96

a psím kotcem. Otřepal se a začal si to rázovat sem a tam a tam a sem, hlavičku hrdě vztyčenou, hrudník vystrčený dopředu, nožky s ostrými drápky mu jako náramky obepínaly dva kroužky. Pro Emana to byla samozřejmě vzrušující událost. Kdy se vám stane, že k vám přiletí poštovní holub, což je holub speciálně vycvičený pro doručování pošty? To přece musí něco znamenat. A tak co nejrychleji vyhrabal ze dna hnízda deníček, schoval ho pod křídlo, aby byl v případě potřeby hned po ruce, tedy spíš po křídle, a když se události, které předpokládal, že přijdou, odehrály, napsal do něj svým úhledným krkavčím škrabopisem:

Haló, paní, nesu vám psaní Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 7)

Fany dorazila ke kotci, před kterým si to rázoval poštovní holub, a jednou krátce štěkla. To probudilo Beryho. Jen nerad se loučil s letním snem, a tak mrzutě na Fany ňafnul:

97

„Co je?“ Holub vylétnul na stříšku kotce a jeho drápky vyškrabávaly tak nepříjemnou melodii, že Bery vzteky zavyl. „Co tu chceš?“ Holub se otočil k Fany a v hrdélku mu zabublalo: „Paní, nesu vám psaní.“ A pak k packám Fany dopadnul úzký proužek papíru s jakýmsi vzkazem. Holub máchnul křídly nahoru a dolů, protáhnul si nožky a zavrkal: „Vrkú, vrkú, tak já letím, mám toho ještě moc.“ A byl pryč. Papírek u Faniných tlapek se chvěl, jak pod ním klouzal vítr, a kdybych nezasáhnul, určitě by zanedlouho zmizel někde v oblacích. Teď ho ale pevně držím v pařátcích a nasazuji si brýle a do napjatého ticha čtu: „POTŘEBUJI TVOU POMOC. ENDY“

Všichni ztuhli překvapením. Fanyně píše Endy. Ten Endy, který skoro celé léto, než se spřátelili, otravoval u nich na farmě. Ten Endy, chodský pes a krasavec, ve kterém se Fany zhlédla. Ten Endy, před kterým si musel Bery Fany ubránit.

První jsem se z údivu vzpamatoval já a jen tak pro legraci zanotoval písničku, kterou jsem na Fany a Endyho vymyslel v létě:

Zamilovala se Fanýýý, Bery její lásce bránííí, co je platná láska Fanýýý, když je Endy za horamííí!!!

Měl jsem štěstí, že jsem dokázal rychle reagovat, protože z jedné strany se po mně ohnala Fany a z druhé se vztekle rozštěkal Bery. „Ty jeden popichovači, ty protivo, ty prevíte,“ vyštěkávala ke mně Fany, ale poočku se dívala na Beryho, u kterého se vztek na mě jako na pouťového písničkáře rychle přeměnil v naštvanost na Fany. Ta se ale nedala. „Když jsme potřebovali pomoct my s ovcemi, Endy nám ji taky neodmítnul. Teď je v úzkých on, takže řada je na nás. Uvědom si, že mu pomoc dlužíme. Tak se přestaň mračit a hloupě urážet, nemáš k tomu jediný důvod. Ale jestli nechceš jít za Endym se mnou, půjdu sama,“ a otočila se od Beryho směrem na sever, pak na východ, nasála vzduch z jihu a ze západu, až jí v hlavě svitla vzpomínka, odkud každé ráno Endy na farmu přicházel, a bez dlouhého rozmýšlení vyrazila. Dobře si pamatovala, že Endy bydlí v sousední vesnici, takže se určitě stihne brzy vrátit. Běžela směrem k lesu ani se neohlédla a v duchu dozajista nadávala na mě, že jsem snad pro pána krále rozjitřil Beryho žárlivost. Měla vztek i na Beryho, že se chová jako nerozumné štěně. U prvního smrku ale za sebou uslyšela rychlé kroky a nad hlavou zašustění křídel. Pousmála se pod vousy, protože tajně doufala, že by ji přece Bery nenechal na holičkách, a také jí bylo jasné, že bych si já nenechal ujít příležitost být u toho, když se někde něco semele.

99

Bery se k Fany připojil, jako by se nechumelilo, však ono opravdu ještě nechumelilo, jen z oblohy padal ten protivný studený déšť. Nikdo na něj teď ale nemyslel. Fany měla před sebou povinnost, úkol, ale také se malinko těšila na Endyho, kterého od léta neviděla. Bery si zas dokola dokolečka jak kolovrátek v hlavě opakoval, že přece musí s Fany jít, protože je její parťák. Chtěl tím usilovným omíláním zapudit myšlenku, že vlastně na Fany žárlí, že si ji jde pohlídat. No a já si to spokojeně krákoral nad špičkami smrků a nic moc si toho o celé situaci nemyslel. Byl jsem jen prostě zvědavý, co z toho všeho bude.

Psi proběhli úvozovou cestou, přešli dřevěný mostek přes potok, vydrápali se prašnou cestou do kopečku, proběhli lesem a už vidí první stavení malé vísky s názvem Myslůvka. Vesnička to byla opravdu malá jako dlaň, s kruhovitou návsí, kolem které stály staré statky i malé chaloupky. Uprostřed návsi rostla lípa, pod kterou stála lavička a vedle ní se skvěla bělostně kaplička se zvonem umístěným ve špičce střechy. „Kudy dál?“ blafnul Bery na Fany, ale ta jen zavětřila a už běží k nedalekému statku, kde jsou zrovna náhodou otevřená vrata. Než ale může vběhnout do dvora, vyrazí před dům Endy a s radostným štěkotem je oba vítá. Krátkou chvíli se vesele prohánějí, aby tu radost vyběhali, a Bery úplně zapomíná na krásného Enďáka žárlit. Když se dostatečně přivítají,

poškádlí a vydovádí, ňafne Fany na Endyho: „Tak co se děje? Kde je problém?“ Než jim ale Endy řekne, proč za Fany poslal poštovního holuba, pohodlně se usadí na kamenném zápraží, které překrývá střecha, takže je tu pěkně sucho a závětrno. Pak teprve Endy začne. „Pamatuješ se na mého páníčka?“ „Aby ne,“ zavrčí Fany a před očima se jí objeví obrázek mladého traktoristy, který nakonec včas zareagoval a nepřejel kolouška. „No, tak ten dostal, když mu bylo pět let, želvu,“ pokračoval Endy. „Teprve za několik let mu pořídili mě. Tuhle želvu pojmenovali Hubert. No a Hubert u nás je už patnáct roků. Tedy bohužel musím říct, že u nás BYL patnáct roků. Docela jsme se spolu spřátelili. On tedy toho Hubert moc nenamluví, ale je s ním pohoda a klídek. A nedávno, je to tak pět dnů, týden, páníčka napadlo, že by mohl Huberta, než usne, protože želvy zimu prospí, vyvenčit. Udělal mu v sadu takovou malou ohrádku z klacíků a představte si, že Hubert…“ „Utekl,“ skočil mu do řeči Bery. „To je přece jasné, to bych udělal taky,“ pokračoval Bery rozpustile, ale Endy ho setřel pohledem. „Uprostřed té ohrádky zůstala jen krtčí hromádka, ohrádka z klacíků byla polámaná a Hubert byl fuč!“ A pak se Endy

101

zatvářil skutečně zoufale: „Jenže, zima je na krku a naše milá želva nikde. Prohledali jsme každý kout zahrady, každý kout domu. A nic. Když mi nepomůžeš ty, Fany, s tvým skvělým čichem a s detektivním talentem, nepomůže mi už nikdo.“

Endy skončil a jeho poslední slova měla na každého posluchače jiný účinek. Já jsem se rozčílil, že by ještě někdo jiný mohl mít detektivní talent, Berymu se ulevilo, že tu nešlo o nějaké tajné psí námluvy, a Fany byla hrdá, že někdo ocenil její vrozené pátrací schopnosti. „Tak jdeme na to! Teď potřebuju něco, na čem ulpěl Hubertův pach, abych nabrala stopu.“ Endy v zubech přinesl malý polštářek, na kterém Hubert rád odpočíval. Fany ho očuchala, nasála vůni Hubertova těla, a když tahle informace doputovala do mozku, vyrazila s nosem u země hledat ztracenou želvu. Nebylo to lehké. Jednak stopy byly skoro smyté deštěm, jednak už byly týden staré a v neposlední řadě želvy příliš výraznou vůni nemají. Takže pro Fany bylo tohle pátrání skutečný oříšek.

Všichni psi společně proběhli kolem zdi stavení, až se dostali do starého sadu. Jabloně smutně skláněly holé větve k zemi a mírně jimi pohupovaly, jako by se divily, co to tady ti psi provádějí, co blázní? Uprostřed zahrady narazila Fany na zničenou ohrádku a na kopeček hlíny, který byl zvrchu zploštělý, jako by na něm před nedávnem něco těžkého leželo. Leskl se, jak byl

promočený vodou, a zemitě voněl. Na jeho vrcholu otáčel černou hlavičkou krtek a máchal lopatkovitými packami sem a tam. „Kde jsem se to octl? Tady nemám co dělat! Brrr, taková zima,“ povídal si pro sebe. Psy neviděl, protože, jak víme, je krtek slepý. Fany u hromádky zastavila a malinko ohrnula nos. Krtek jí moc nevoněl. „Neviděl jsi tudy lézt želvu?“ rozhodla se pro přátelskou konverzaci, vždyť nikdo neví, kdy mu někdo jiný může pomoci. „Želvu jsem neviděl. Já jsem ještě ve svém životě nikdy nic neviděl,“ opáčil krtek a chystal se zalézt zpátky do krtince. „Navíc je mi zima, myslím, že tohle byl můj poslední letošní výstup do terénu.“ A zmizel.

Bery si uvědomil, že mu nepříjemně mrznou drápky a že Endymu vlaje v ostrém větru ocas jako bojovná korouhev. „Jestli tuhle zimu může želva přežít, to tedy nevím.“ Poprvé jeden z téhle psí party vyslovil nahlas to, co vlastně všem vrtalo hlavou. Udělal jsem na šedivé obloze oblouček a zakrákoral jsem na psy dolů k zemi: „To nemůže, to nemůže. A kdo ví, jestli je ještě Hubert živý.“ „Jdeme dál,“ štěkla rozhodně Fany, když viděla, jak Endy posmutněl. Mrkla po něm očkem a jen tak pro sebe si řekla, že Enďákovi sluší i smutek. „Nesmíme házet flintu do žita!“ mínila tím, že nesmí akci vzdát, že prostě musí pokračovat a věřit

103

105

v její zdárný výsledek. Přiložila čumák k zemi, nasála slabou, slaboučkou vůni Hubertova pachu a vyrazila po stopě. Doběhli na kraj lesa. Z větve na větev tu poskakovala nezbedná rodinka veverek. Těm zima nejspíš nevadí. Ocasy máchají ve vzduchu jako mohutnými pádly a při přistání na větvi jim slouží jako kormidlo i kotva zároveň. Z každého sebemenšího pohybu je cítit, jak si veverky rády hrají. Jindy by se je Fany s Berym pokusili prohnat, tedy samozřejmě kdyby na ně narazili na zemi, ale dnes budou s tím proháněním opatrní, protože taková veverka, ta toho totiž spoustu vidí a slyší. Takže kdo by jim mohl poskytnout cennější informace o Hubertovi než ony. Fany se posadila, zvedla hlavu ke koruně stromu a zeptala se té největší veverky, která tomu tady nejspíš šéfovala: „Neviděly jste tudy lézt želvu?“

Veverky se začaly chichotat, jako by to byl ten nejlepší vtip, který v poslední době slyšely. „Tak už přestaňte,“ rozštěkal se naštvaně Bery, „tady jde o život!“

Veverčák zvážněl a bylo vidět, že přemýšlí. Pak jen mávnul packou směrem k potoku, který protékal kolem lesa. „Tam šel, ale už je to dávno.“

Tohle Fany stačilo. Aniž by veverčákovi poděkovala, sehnula hlavu k zemi a rozběhla se k potoku. Bery a Endy za ní.

Nikdo si nevšimnul ladného půlobloučku, který jsem nad špicemi smrků opsal, a několika máchnutími křídel se dostal k potoku o pěknou chvíli dřív než psi. Já ho najdu, moje bude uznání a chvála. Já jsem ten největší detektiv mezi všemi zvířaty! Mám skvělé oči, ale chybí mi Fanin vynikající čich. A tak jsem jen stále dokola prohledával a provrtával očima pravý a levý břeh. A zase ten pravý a znovu ten levý, a pořád nic.

Mezitím oblohou přifuněly jak parní lokomotiva těžké naducané mraky, ze kterých začaly létat sněhové vločky. Bude zima, bude, co nám z léta zbude? Znělo krajinou tichou a spící. Sníh padal i na krunýř Huberta, který ležel na kameni obklopeném rákosím. Oči se mu klížily, nohy měl těžké jako z olova, stačilo už jen zastrčit hlavu do krunýře a usnout. Že je to nebezpečné, že by se už na jaře nemusel probudit, to mu v tuhle chvíli na jeho zpomalenou mysl ani nepřišlo. Vločky mu přistávaly na kostěném krunýři, a jako když vyťukáváš prstem melodii na klavíru, hrály i ony svou nebezpečnou písničku.

Jsem vločka bílá, jen krátce žiju, svým chladným tělem vše živé skryju.

107

Hubert už měl na zádech pořádnou bílou čepici, když mu k uším dolehly zvuky. To Fany prozkoumávala ostré rákosí, protože tady byl Hubertův pach stále silnější a silnější. Rákosí se jí i jejímu psímu doprovodu lámalo pod nohama a stopa byla s každým dalším krokem jasnější a výraznější. „Už nejsme daleko,“ zaštěkala Fany. „To je dobře,“ zabručel naštvaně Endy, který zapadnul až po kolena do řídkého bahna. „Abych tak ještě dostal revma!“ To rozesmálo Beryho, protože revma pro něj bylo nemoc stáří a vyšší věk Endyho byl pro Beryho výhodou. Pořád se totiž obával, aby mu tenhle „choďák“ Fany neodloudil.

Byl jsem celý nervózní. Jak to vypadá, Huberta asi nenajdu, pomyslel jsem si, a tak jsem se rozhodl, že budu raději sledovat Fany. Třeba mi její chování něco napoví a já ji předběhnu a budu ten, kdo želvu najde. Zkrátka rád bych Fanyně její úspěch vyfouknul. Ale to jsem si připustil jen koutkem své duše, protože místo toho největšího zvířecího detektiva přece patřilo mně. Fany zatím jednoznačně směřovala ke kameni, kde ležel… už skoro zmrzlý… Hubert! „Pozor! Tady je tůň a tady už tenký led pokryl vodu. Nešlapat! A tady šel Hubert trochu nalevo a tady se… tedy fuj, Huberte, cos to tady udělal?“ Takhle po cestě vyštěkávala, když tu jí projel tělem jakýsi výboj, jakýsi impuls. Fany ztuhla,

napjala nohy, krk vysunula dopředu, nasála vzduch a hop! A skok přes potok! „A mám tě, Huberte! Štěk, štěk a ňaf, ňaf, už je náš, už je náš,“ vyvolávala svou radost do okolí a čenichem strkala do Huberta. Ten se ale ani nehnul. Ťuk a ťuk do želvy a bum a bum, ale Hubert nic.

Pak to zkusil Bery s prosíkem: „Huberte, Huberte, tak se prosím proberte!“ Ale Hubert byl ztuhlý jako poleno.

Visel jsem nad psy ve vzduchu a vyvaloval oči, div mi nevypadly z důlků: „Musíte ho donést do tepla, tam buď roztaje, nebo je tohle jeho poslední hodinka, to znamená, že je po něm,“ ododal jsem, když na něj psi nevěřícně zírali. „No tak, rychle, na každé minutě teď záleží,“ povzbuzoval jsem je. Bery šťouchnul do Fany a povídá: „Eman má pravdu. Tady ho určitě nerozmrazíme. A tak Fany opatrně strčila čenichem do Huberta, aby ho otočila na záda. Ale Hubert ležel na zemi jako přibitý. Pak ho postrčila trochu méně opatrně a nakonec ho rázně čumákem podebrala tak, že ho obrátila vzhůru nohama, a už ho táhne smykem po krunýři přes les a zahradu domů.

Hubert se za celou cestu neprobral, ale to nikdo neměl čas sledovat. Když byli u dvířek od chléva, kde v teple polehávaly dvě krávy, drcnul do nich Endy packou a všichni tři plus nemohoucí Hubert vlezli dovnitř.

109

„Potřebujeme tvoje teplo,“ blafnul Endy na jednu z krav, tu, která byla podle něj hodnější. Ta jen souhlasně pokývala hlavou. Psi pak vsunuli Huberta pod teplé vemínko plné mléka a sledovali, jestli ho tohle živočišné teplo rozmrazí. Také já jsem všechno sledoval zvenku. Seděl jsem v malém okénku a napětím měl pootevřený zobák, takže jsem nejspíš vypadal trošku přihlouple. Ale kde by byli psi i s Hubertem nebýt mé rady!

Kráva Růžena byla opravdu hodné, klidné a trpělivé zvíře. Pokojně ležela i s tím divným stvořením pod vemínkem. Psi se uvelebili přímo naproti, aby mohli vše dobře sledovat, položili hlavy na přední tlapy, a jak byli vymrzlí a ve chlévě bylo teploučko a útulno, za chviličku spali jak zabití. První se vzbudil Endy. „Vstávejte, vstávejte, Hubert je pryč!“ Fany s Berym, ještě rozespalí, vyskočili na všechny čtyři. „To snad není pravda! Želva jedna, ta by mohla běhat závody,“ trochu rozrušeně, trochu obdivně štěkal Bery. Křenil jsem se za oknem, pročesával si peří zobákem, protože jen já jsem dobře věděl, kde Hubert je. Takže teď je situace jedna jedna neboli remíza, jednou ho našla Fany, jednou já. Byl jsem celý spokojený, protože musím uznat, že mám velice soutěživou povahu a nesnáším prohry. Kráknul jsem

na psy, kteří se jak zlá voda vyvalili z chléva: „Pojďte za mnou!“ Hubert ležel na zápraží domu, hlavičku na dlouhém koženém krčku vystrčenou dopředu a bylo jasné, že přemýšlí, kterým směrem by mohl zmizet. „Ty nemáš ani špetku rozumu,“ rozčiloval se nad ním Endy. „Já ho chápu,“ dvojhlasně řekli Fany s Berym, kteří měli s útěky a úniky a zdrháním své zkušenosti. „Ale je v tom jeden rozdíl,“ krákoral jsem ve vzduchu, „vy byste nezmrzli, kdežto Hubert by vydržel maximálně pár hodin a byl by v želvím ráji.“ To už na zápraží vyšel Endyho páníček a Endy ho za hrdého poštěkávání vedl k Hubertovi.

To bylo radosti ze shledání! „Ty jeden tuláku, ty podvodníku, ty hlupáčku nerozumný, copak nevíš, že musíš být v zimě pod střechou, kde nemrzne?“

Psi samou radostí obíhali kolečko, strkali se, přešlapovali z packy na packu a těšili se z toho všeobecného nadšení. Když pak každý dostal voňavou kost, cítili se jako vítězové nějaké důležité bitvy. Ani já jsem nezůstával pozadu, vylétnul jsem na hřeben stodoly a zakrákoral do pomalu přicházejícího soumraku.

111

Přeběhl jsi hory doly, teď se schovej do stodoly, až zas zjara slunce vstane, setkáme se, milý pane.

A protože byla mise splněná, detektivní případ vyřešený, nezbývalo nic jiného než se rozloučit. „Doufám, že se zase brzy uvidíme,“ zaštěkal Endy. Fany se na něj hezky usmála, Bery ho přátelsky objal packou kolem krku a pak zmizeli v zákrutu cesty. „Tak to bychom měli,“ povzdechnul jsem si a setřásl z křídel tenkou vrstvu sněhu. Žádná senzace se nekonala. Nakonec dopis, který doručil poštovní holub, nebyl pokračováním milostného románku z léta. „Ale že jim to spolu sluší,“ tím jsem mínil Fany a Beryho, kteří společně jako jeden pes běželi svorně k domovu.

(Konec zápisu číslo 7)

Krkavčí test pozornosti

Dokázali byste říct, proč Huberta všichni tolik hledali?

Krkavčí miniškolička

Teď bych vás rád seznámil se zvířetem, o kterém si někteří myslí, že v naší přírodě volně nežije. Ale je to omyl. U nás žije totiž volně osm druhů želv. Nejčastější jsou želva nádherná a bahenní. Želva je plaz, kterému se krunýř vyvinul z žeber, ostatní tělo pokrývají šupinky, které želva občas svléká. Nejstarší druhy želv tu žily už před 220 miliony let, to je, co? Vypadá to, že na zemi byla želva daleko dřív než krkavec. Ale tím se trápit nebudu. Celkově máme asi 300 druhů želv. Jsou to dlouhověká zvířata. Například želva nádherná se dožije až 180 let, takže když si ji pořídíte jako domácího mazlíčka, musíte počítat s tím, že ji budou dědit, a tím pádem i živit vaši potomci a jejich potomci a tak dál a tak dál. Co je na želvě ještě zajímavé? Tak třeba to, že některé jsou suchozemské, některé žijí ve vodě. Všechny ale potřebují dýchat. Podle toho,

113

v jakém prostředí žijí, mají uzpůsobené oči (suchozemským směřují dolů, kdežto vodním jsou umístěné na vrchní části hlavy). Dobře vidí i v noci. Krk zatahují do krunýře buď pod páteř, nebo na pravou či levou stranu. Je to opravdu zvláštní zvíře, pro mě je to takový drak, protože má zkostnatělý zobák a čelisti pokrývají místo zubů rohovité výběžky. Rozmnožují se kladením vajec do jámy, kterou poté zasypou. I želva jako mnohá jiná zvířata se dostala do rčení. Když je někdo pomalý, pomaloučký, třeba se mu nechce spěchat s jídlem nebo s oblékáním, říkáme mu, že je pomalý jako želva. Tak to vy určitě nejste, to bych si o vás nikdy nemyslel.

114

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření

26. A máme tady poslední křížovku. Tak rychle do toho, určitě jste zvědaví, jak zní celá tajenka. Jak se jmenuje sova, která v noci temně houká a je s ní spojená pověra, že její hlas oznamuje nějaké neštěstí. 27. Je to veselé zvířátko s dlouhým huňatým ocasem, leze po stromech, skáče z větve na větev a miluje oříšky. 28. Když vám někdo chce říct, že jste opravdu chytří, použije jméno jednoho zvířátka. Kterého? 29. Víš, proč chodí Džíno tak potichu? Protože má měkké … Doplň slovíčko. 30. Tahle rostlina se pěstuje na poli, není to ani obilí, ani to nejsou brambory. Má zlaté, dlouhé a tlusté klasy a krmí se jí krávy. Její sladkou odrůdu jí i lidé vařenou, pečenou i grilovanou. Zase nic pro mě. 31. Jak se jmenuje keř, na kterém vyrostly „tři oříšky pro Popelku“ ? 32. A další malé šelmičce patří poslední otázka. Je to zvířátko na můj vkus trochu krvelačné, velmi hbité, takže když budeš šikovný na pohyb, určitě tě někdo pochválí slovy: „Jsi hbitý jako…“

115

Moji malí kamarádi, teď už znáte celou tajenku, a protože jste zjistili, že se nám v ní slova rýmují, nejedná se o věty, ale o verše. A já, z radosti nad vaší šikovností, jsem celou básničku dopsal.

Z pole fouká větřík, nandáme si svetřík, nandáme si svetřík, na píšťalku meluzína na píšťalku meluzína zapískala do komína, zapískala do komína, a když počkáš malou chvíli, a když počkáš malou chvíli, bude náš kraj celý bílý. bude náš kraj celý bílý.

Doplňte do křížovky

118

Tajenka zní: Z pole fouká větřík, nandáme si světřík. 119

Napsala Ivana Fexová

Nakreslila Lucie Vávrová

Obálka, sazba a ilustrace Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redaktorka Lenka Vávrová Počet stran 120 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2021, jako svou 12 396. publikaci Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz