a také Můj psychologický zásah

3. kapitola

Den, kdy Fany s Berym překročili hranice a také Můj psychologický zásah 41

Krásné dny jako mávnutím kouzelného proutku zmizely do nenávratna. Vlády se ujal déšť, který s sebou za průhledné vlhké vlasy přitáhnul mlhu a s ní chlad. Hlína nasáklá vodou ztěžkla, tráva ještě víc zežloutla a slehla k zemi, smrkové větve se chvěly v bubnování kapek. Nebude trvat dlouho a voda se promění v bílé vločky, které něžně zastelou celou krajinu. Teď ale byla paleta barev mdlá a neveselá, šedou střídala hnědá, nebylo čím se potěšit, na co se podívat, aby to zahřálo u srdce.

Eman byl mrzutý, zahrabal se v hnízdě a trucovitě zavíral oči. Nechtěl nic vidět, nic slyšet, nejraději by tenhle ošklivý čas prospal a vzbudil by se až na jaře. A proto se také stalo, že nezpozoroval, že Fany a Bery zmizeli. Vyběhli do deště a na rozdíl od Emana se vcelku vesele ubírali kolem ohrady s krávami a koňmi k lesu. Oba se těšili z běhu, bláto jim ani v nejmenším nevadilo. A že se jim na bříškách v srsti usazuje hlína a písek? No co, až uschnou, páníček je vyčeše a budou z nich zas krásní a slušně vychovaní psi. Hlavně se musí včas vrátit, aby si jejich útěku nikdo nevšimnul. Dnes mají na svoji dobrodružnou výpravu celý den, protože pan starosta je v práci. Že farmu nikdo nehlídá, to ani jednoho z těch uličníků netrápilo. Běželi lesem, čenichy u země, přeskakovali větve a ztrouchnivělé pařezy, občas vyrazili za

42

nějakou čerstvější stopou, ale jen tak pro radost. Ani jeden nepočítal s tím, že by v tomhle počasí potkali někoho, koho by mohli prohnat. Běželi, běželi a radost z pohybu na svobodě jim stoupala do hlavy jako víno. V téhle úžasné náladě se ocitli na kraji vesnice, kde ještě nikdy nebyli. Oba se zarazili, protože každé zvíře má své teritorium, území, na kterém se pohybuje a které dobře zná, a tady už byli tak říkajíc na cizím.

Přestalo pršet, a dokonce za mraky vykouklo jedním dvěma paprsky sluníčko. Bylo celé urousané a malátné, ale stačilo tohle malé ubzikané světýlko, aby dopadlo Emanovi do hnízda přímo na zobák, polechtalo ho na něm a krkavec vyskočil, zatřepal křídly, hlavičkou a s podstatně lepší náladou vylétnul nad koruny opršených stromů, aby se zase ujal povinnosti hlídače, a zvesela zakrákoral:

Slunce, slunce, sluníčko, pošimrej mě maličko, zahřej mi zobáček, zahřej mi tvář, není nic hezčího než tvoje zář!

Jak rychle se mu nálada zlepšila, tak rychle se mu zas pokazila. Kotec psů byl totiž prázdný! „Vy dva lumpové, vy

43

dva neřádi, vy dva chlupatí nevycválanci!!!“ krákoral rozčileně a oblétal farmu a blízké okolí, jestli psy někde neobjeví. A hele! Hele! Co to vidí! Od lesa se řítí Bery, ocas stažený mezi nohamm, což je neklamné znamení, že má velký strach. „No ne, no ne, to se mi vůbec nelíbí!“ bručí pod vousy krkavec. „A kde je Fany?“

Ale Bery neodpovídá, pádí ke kotci, od pacek mu létá bláto, takže je špinavý až za ušima, mokrý a hlavně VYDĚŠENÝ. To Eman na první pohled pozná. „Co se stalo? Co se stalo? Kde je Fany? Proč tu není s námi?“ Ale Bery jako by nic neslyšel, strčí hlavu do kbelíku s vodou a hltavě pije, pak se nasouká do boudy a nevystrčí z ní ani tlapku.

Tak tohle je divné, pomyslí si Eman a všechno mu v nitru strne úzkostí. S Fany se něco stalo, s Fany je zle. Nezbývá nic jiného než se vydat na průzkum.

Když se večer Eman s nepořízenou vrátil, když přijel z práce pan starosta, oběma vrtala v hlavě otázka: Co se mohlo stát, že jsem Fany nenašel, vždyť jsem prolétal široké daleké okolí? běželo hlavou Emanovi… Kde je Fany? Jak se mohl tak spolehlivý pes zatoulat?… Jo kdyby to byl Bery… A proč Bery vůbec nevylézá z boudy? To zas trápilo pana Kloboučka.

44

Druhý den ráno se Eman znovu rozletěl Fany hledat a pan starosta sednul k počítači a napsal na Facebook: „Neviděl jste někdo v okolí vlčáka?“ A protože mu pár přátel odpovědělo, mohl si hned ten večer Eman do deníčku zapsat tohle nepříjemné dobrodružství.

Den, kdy Fany s Berym překročili hranice (zapsáno podle vyprávění Fany) Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 3)

Fany s Berym se zastavili na okraji vesnice a koukli na sebe. Dál už rozhodně nepůjdou. Otočí se a stejnou cestou doběhnou domů. Musí tam být dřív, než se páníček vrátí z práce. A právě když se Fany protáhla a chtěla se se svými myšlenkami svěřit Berymu, vyšla si parádním krokem z blízké zahrádky na procházku kočka Líza. Rozhodně netušila, že jen kousek od ní číhá nějaké nebezpečí. Proto zvolila pomalé

45

tempo, jen co tlapka tlapku mine. Bystrému oku Fany ale nic neuniklo, pronikavému čichu Beryho také ne. Oba vyrazili za nic netušící kočkou, která ale začala tušit velice rychle. Bleskurychle vyhodnotila situaci a vyrazila přímo do středu vesnice. „Počkej, já jí nadběhnu,“ štěknul Bery a vběhl do úzké uličky, která ho měla podle jeho názoru dovést přímo naproti Lízině. Když však přiběhl na náves, neviděl ani kočku, ani Fany. Jak to? Kde jsou? Copak mě zklamal můj skvělý orientační smysl? uvažoval Bery a dál běhal kolem dokola návsi, vbíhal do postranních uliček, ale po Fany a Líze jako by se slehla zem. Když tohle pobíhání trvalo už dlouho a všechny uličky i náves prošmejdil nejméně třikrát, napadlo ho: Co když se už Fany vydala domů? Co když mě taky nemohla najít a myslela si, že jsem se vrátil? Co když už upaluje směrem k farmě a já se tady točím dokolečka jako nějaký hlupák? Určitě to tak bude, ujišťoval se a byl trochu mrzutý, že na něj kamarádka nepočkala. Když už ale byl na kraji vesnice, naskytl se mu obrázek, na který do smrti nezapomene a který ho naplnil neskutečnou hrůzou. Jeho přítelkyně má uvázanou kolem krku pevnou smyčku, zmítá se na provaze připevněném na dlouhé tyči a tu drží jakýsi muž v uniformě a druhý člověk se mu snaží pomoct fenku nasoukat do auta.

„Fany, Fany!“ zavyl Bery hrůzou, zoufalstvím a strachem. Fany jeho táhlé zavytí uslyšela, otočila po něm oříškově hnědé oči, ve kterých bylo takové zděšení, taková prosba o pomoc, až Beryho píchlo u srdce. To už ale ten druhý chlapík postrčil Fany do vnitřku vozu, zabouchnul za ní dveře a… byli pryč.

V tu chvíli ovládla Beryho taková panika, takový děs z toho, co se stalo s Fany, že se roztřásl po celém těle. Jeho bezpečný svět se rozsypal jako domeček z karet, protože v tenhle okamžik už v něm nebyla jeho kamarádka v dobrém i zlém, jeho nejdražší Fany, ale bylo v něm zlo v podobě pevně utažené smyčky kolem krku. A jako by ten pevný stisk provazu ucítil on sám, stáhnul ocas mezi nohy a pelášil domů, co mu síly stačily. Moc velký hrdina ten náš Bery tedy není, okomentoval jsem jeho chování do deníčku. Ale kdo může mluvit o pocitech druhého, když je sám neprožil? napadlo mě hned vzápětí. Ale stejně se Bery choval jako ustrašený „pokakánek“.

No, a pak jsem se rozhodnul, že tedy já, Eman, poletím zjistit, co se s Fany stalo a kde momentálně je. Někdo tuhle špionskou práci přeci dělat musí.

Objevil jsem ji na betonovém dvoře šedivé budovy, v malém výběhu obehnaném pletivem. Popleteně tam pobíhala,

chvilku štěkala, chvilku vyla, v každém případě to nebyla TA Fany, která si dokáže poradit v každé situaci. Vždyť tohle byla situace pro ni skutečně neřešitelná. Vzduch kolem ní naplňovaly pachy z množství psů, kteří tu byli zavřeni před ní. Nabízené vody a granulí se ani nedotkla, třásla se po celém těle, jako by měla vysokou horečku, a z prožitého šoku jí začaly padat z kožíšku chlupy.

Slétl jsem níž a pak ještě níž, až jsem se posadil na betonovou dlážku před výběhem, a s úlevou v hlase zakrákoral: „Tak jsem tě konečně našel.“ Nikoho neviděla Fany v té chvíli raději než mě, toho Emana, který ji vždy tak rozčiloval svým slíděním a chytrými radami. I teď jsem pro ni jednu měl. „Přestaň už konečně bláznit, ono se všechno vyřeší, uvidíš. Věřím, že se pomoc blíží, jako že se krkavec Eman jmenuju.“

A taky že jsem měl pravdu, protože panu Kloboučkovi přišla odpoledne zpráva, která vnesla do jeho pátrání po Fany jasno. V nedaleké vesnici totiž viděli, jak dva policisté odchytávají zatoulaného vlčáka. „Proboha, Fany, cos tam dělala?“ lamentoval pan starosta, ale vzápětí dodal, „hlavně že jsi naživu.“ Pak už věci nabraly rychlý spád, a tak ještě ten den večer byla Fany doma.

Bery se mohl samou radostí zbláznit a taky Fany řádila jako malé štěňátko. Všichni byli šťastní, dokonce i já jsem

49

si potají otíral křídlem oči, aby nikdo neviděl, jak mě návrat Fany dojal. Jen pan Klobouček byl o tisíc korun chudší. „No co, jsou to jen peníze a Fany, ta stojí za víc než za jednu tisícovku,“ mávnul nad tím pan starosta rukou. Kdyby přišel o Fany, bylo by to daleko horší. Co ale dělat, aby se situace neopakovala? To tedy nevěděl.

Když za chvíli opadlo prvotní nadšení, že se spolu všichni ve zdraví shledali, napsal jsem do deníčku posledních pár vět:

Pro Fany i Beryho to tedy byla krutá lekcička. Jestli ale dostali pořádně za vyučenou, to se teprve ukáže. Sám však příliš nevěřím tomu, že je jejich toulavé packy zase nezanesou za nějakým dalším dobrodružstvím. Vždyť na to špatné se brzy zapomene. A svoboda je tak lákavá!

(Konec zápisu číslo 3)

Krkavčí test pozornosti

Pamatujete si, jak vypadal nástroj, kterým policisté odchytili Fany?

Krkavčí miniškolička

Chudák Fany, pořád musím myslet na to, jak se asi hrozně bála, jak vůbec nevěděla, co se s ní děje. Tohle se ale občas některému pejskovi prostě stane. Zabloudí, uteče a pak je potřeba ho odchytit. Na to, aby ho mohl někdo odchytit, musí mít odbornou způsobilost – většinou jsou to lidé ze zvířecích útulků nebo policisté. Nikdy to nezkoušejte sami, taková „záchrana“ zaběhnutého zvířátka by se vám nemusela vyplatit. Vystrašený pejsek by vás mohl pokousat. Daleko lepší je zatelefonovat do nejbližšího útulku nebo na policii.

51

Ti pak rychle zasáhnou a co nejšetrněji zvíře chytí. Mají na to totiž speciální pomůcky, jako je narkotizační puška, síť, odchytová tyč nebo rukavice tak pevné, že je pejsek nebo kočička neprokousne. Při takovém odchytu je samozřejmě zvíře vystavené velkému stresu, ale je to lepší, než aby se nadobro zatoulalo a ztratilo. Takže jedna dobrá rada na závěr: Svoje zvířátka si pořádně hlídejte a hezky se o ně starejte.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření

6. Fany a Bery jsou slavní psi. Jeden pes je ale ještě slavnější než oni. A nejen tím, že je strašně velký, dalo by se říct maxivelký. Jak se jmenuje? 7. Jak se jmenuje strom, který má malé, nejčastěji zelené nebo černé plody, ze kterých se lisuje olej? 8. Co myslíte, který smyslový orgán má pes lepší – sluch, nebo zrak? 9. Musím uznat, že skoro všichni ptáci zpívají lépe než já. Příroda mě prostě neobdařila hlasem pěvce. Ptáček tedy zpívá a krkavec? Doplň vhodné slovíčko 10. Zkus vymyslet slovo podobného významu ke slovu běžet. Napovím, že začíná písmenkem p.

52

53