Art+Antiques_10_2012

9 771213 839008

10

10

říjen 2012

87

95 Kč / 4,50 ¤

10 / Graffiti

v Městské knihovně 28 / Rozhovor s Jiřím Šalamounem 36 / Benátské bienále architektury

editorial /

Nastavit řídící procesy

Televizní vystoupení ministryně Aleny Hanákové (TOP 09 a Starostové), ve

Obsah

kterém se snažila vysvětlit důvody náhlého odvolání ředitele Národního divadla opakováním sousloví o potřebě „nastavit řídící procesy“, nebylo zdaleka tak nekompetentní, jak se zdálo většině komentátorů. Absurdita celého výstupu neplynula z nepřipravenosti ministryně, ale ze střetu dvou diametrálně odlišných myšlenkový světů. Zatímco moderátorka předpokládala, že je-li nějaký ředitel na hodinu odvolán, musel se dopustit vážného manažerského selhání, ne-li dokonce trestného činu, Alena Hanáková se jí politickým ptydepe snažila vysvětlit, že vůbec nejde o to, jak svěřenou instituci řídil, ale jen jestli poslušně vykonával rozkazy přicházející z ministerstva.

Problémem ministerského působení Aleny Hanákové není jen to, že řízení rezortu nezvládá po odborné stránce, ale především, že mylně chápe jeho úlohu. Přijala za vlastní koncepci svého předchůdce Jiřího Bessera, že ministerstvo je něco jako firma a jím zřizované příspěvkové organizace pouhými pobočkami, které plně podléhají řízení z centra. Zatímco Besser toto pojetí prosazoval s přímočarou arogancí ve stylu „teď budete dělat, co chci já“, což vyvolávalo odpor, Alana Hanáková sama vlastně nic nechce, vůbec si též ale neuvědomuje, že překračuje nějaké hranice. Výsledkem je, že ministerstvo dál omezuje rozhodovací pravomoci ředitelů příspěvkových organizací, bouřit se však není proti komu, protože vše se děje jen ve jménu „rozumného hospodaření“.

Snaha vše řídit centrálně jde ruku v ruce s neschopností pojmenovat, co vlastně ministerstvo od jednotlivých kulturních organizací chce a očekává. Připravit nějaké jednoznačné zadání je totiž mnohem náročnější a riskantnější než něco jen tak ad hoc nařizovat. Jasně formulovaná koncepce se totiž snadno může stát předmětem kritiky či měřítkem, podle kterého lze posuzovat dosažené výsledky. Bohužel se však ukazuje, že to, o co se na ministerstvu kultury dnes starají především, není kvalita zdejší kultury, ale jen moc nad finančními prostředky, které skrze rezort protékají. Nahlíženo touto optikou je vysvětlení, že důvodem odvolání ředitele Národního divadla byly „špatně nastavené řídící procesy“, až nečekaně přímočaré. Neznamená nic jiného než snahu ministryně, čí spíše jejího náměstka, získat plnou kontrolu nad penězi, s kterými divadlo hospodaří.

> Viennafair

2 / depeše

Jan Skřivánek

5 / k věci

> Umění pro lidi

J. W. Stella

6 / zprávy 10 / výstava

> Umění vandalismu

Radek Wohlmuth

19 / aukce 24 / na trhu

> Košická moderna 26 / portfolio > Zdeněk Daněk Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Jiří Šalamoun Terezie Zemánková 36 / téma > Benátské bienále architektury Karolína Jirkalová 44 / profil > Aj Wej-wej Marcela Chmelařová

Johanka Lomová, Olga Lomová

48 / staveniště 50 / design Století dítěte v MoMA

>

Jan Adamec

55 / nové knihy 56 / knižní recenze Miroslav Zíka

58 / antiques

> Harrachovské sklo

> Stříbrná iluze

Lucie Zadražilová

> Lekce 43. – Nulisté 66 / recenze > Květa Pacovská, Filip Černý Pavel Kappel, Radek Wohlmuth 71 / mikro > StartPoint Prize 65 / manuál

Ondřej Chrobák

Radek Wohlmuth

72 / tipy 76 / na východ…

Dušan Buran

84 / komiks

> Aféry dizajnu s politikou

> Dašek & Jadrný

Monstrkabaret Freda Brunolda

Jan Skřivánek

obálka

Umění žít s uměním

10

>

Zedz: T r afačk a / Městem posedlí / 2012 / foto: Duke

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471,­ harustiakova­@ ­a rtantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Jan Adamec, Džian Baban, Dušan Buran, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Olga Lomová, Vojtěch Mašek, J. W. Stella, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková, Miroslav Zíka/ Tisk: Dekameron CZ s r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a. s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; ­predplatne@­abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník.

Toto číslo vychází 8. října 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

depeše

art + a ntiques

Galerijní Vídeň text: Jan Skřivánek

Letošní galerijní veletrh Viennafair připravovala dvojice nových ředitelek, krom změny termínu z jara na podzim jsem však žádný zásadnější posun v jeho profilaci a úrovni nezaznamenal. Mezi zastoupenými galeriemi se samozřejmě našly i takové, u kterých člověk nechápal, proč byly na veletrh vůbec přijaty, ale základní úroveň byla dobrá a pozorný návštěvník si dokázal najít díla stojící za víc než jeden pohled.

Místo pocitu, že Viennafair je jiný než ostatní veletrhy, což má být jeho základní devízou, ve mně ale návštěva vídeňského výstaviště v sousedství Pratru vyvolala pochybnosti o smyslu celé akce. Viennafair na jednu stranu působí veskrze profesionálně, na druhou tak trochu jako travestie sebe sama. Po organizační stránce jde o akci, které – aspoň z návštěvnického pohledu – není co vytknout, základním problémem, který pořadatelé ani při 8. ročníku nedokázali překonat, je, že stále není jasné, komu je vlastně veletrh určen.

Na papíře to zní jako skvělý plán. Vídeň zužitkuje svou polohu mezi východem a západem Evropy i tradiční vazby na Balkán a Viennafair se stane branou, přes kterou se umění z postkomunistického východu a jihu, potažmo z někdejšího Sovětského svazu a z Turecka bude dostávat k mezinárodním sběratelům ze západu. Oproti galerijním veletrhům „staré Evropy“, které jsou často kritizovány pro svou uniformitu, se Viennafair stane oázou původnosti a novosti.

Podobnou roli ostatně plní i umělecká sbírka bankovního domu Erste, který se programově zaměřuje na konceptuální umění střední a východní Evropy, či geograficky shodně zaměřená cena pro mladé umělce pořádaná co dva roky manželi Esslovými, tak proč by něco takového nemohlo fungovat i ve větším měřítku?

Odpověď je cynicky prostá: Protože o to nikdo nestojí. Západní sběratelé jsou spokojeni s nabídkou umění, jíž se jim dostává doma, a rozhodně netrpí pocitem, že musí kdesi na východě hledat něco nového a do-

sud neobjeveného, vídeňské publikum chce na veletrhu vidět hlavně domácí galerie, případně velká mezinárodní jména, a galerie ze zemí, jež mají být prostřednictvím Viennafair představeny světu, se sice jednou dvakrát rády zúčastní, ale vícekrát ne. Z hlediska prodejů jim veletrh mnoho nepřináší a jejich dlouhodobou snahou je zbavit se regionální nálepky a stát se plnohodnotným hráčem na mezinárodním trhu. Tedy se prosadit na tradičních veletrzích od Bruselu a Bologně přes Kolín a Paříž až po Londýn a Basilej.

Mezi účastníky byly letos hned čtyři pražské a jedna bratislavská galerie, představující se monografickou výstavou Václava Stratila. Ostudu rozhodně nedělaly, nijak však ani nevyčnívaly. Překvapením pro mě byla prostorově velkorysá a logisticky jistě náročná prezentace galerie Dvořák Šec, která však ve výsledků působila velice zmateně.

Vystavovat ve Vídni současně obří mimino od Davida Černého, jedno z pláten Mikulá-

še Medka z výzdoby košické pobočky ČSA, vypreparované kůže domácích mazlíčků od Ondřeje Brodyho a díla půl tuctu dalších autorů podle mě jednoduše nedává smysl.

Jakkoliv soudím, že Viennafair selhává v naplňování deklarovaných cílů, jde o akci, kterou Vídni můžeme jedině závidět. Jedná se možná o slepou uličku, ale energie a nasazení, se kterým se Vídeň snaží etablovat jako středoevropské umělecké centrum, a to jak na muzejním, tak i galerijním poli, jsou obdivuhodné. Jinou výtvarnou akcí, kterou Vídni závidím ještě víc, je Vienna Art Week, který se letos uskuteční ve dnech 19. až 25. listopadu. Jde o sérii komentovaných prohlídek, návštěv v ateliérech, debat i neformálních setkání, které pod společnou hlavičkou pořádají komerční galerie i veřejné muzejní sbírky. Týden umění je ukázkou toho, že ne vše závisí na penězích, že mnohem důležitější je chuť něco podnikat a schopnost spolupráce.

S tá n e k g a l e r i e M ay e r K a i n e r / foto: Piers Erbslöh, Viennafair

Staňte se předplatitelem Art+Antiques a ročně získáte slevu 214 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky až 50% slevu na vstupném do našich partnerských galerií, muzeí a výstavních síní Ročenku ART+ v ceně 119 Kč zdarma vstup do elektronického archivu časopisu Josef Lada

3/2013

S předplatným Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií

3

Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Beyond Reality: British Painting Today (do 30. 12.)

Centrum současného umění DOX 180 108 Kč AMOR PSÝCHÉ AKCE – VÍDEŇ (od 19. 10. do 14. 1. 2013) Jan Jakub Kotík: Podoby vzdoru (od 11. 10. do 7. 1. 2013) Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Městem posedlí (od 10. 10. do 13. 1. 2013) 120 60 Kč Jan Švankmajer: Možnosti dialogu (od 26. 10. do 3. 2. 2013) 40 20 Kč Milan Salák: 360° (do 9. 12.)

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Bravos: Současný španělský design (do 25. 11.)

Moravská galerie v Brně 160 80 Kč Bienále Brno 2012 (do 28. 10.)

Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč Petr Nikl: Dialog s maminkou (do 3. 2. 2013) Muzeum umění Olomouc 50 25 Kč Od Tiziana po Warhola (od 25. 10. do 31. 3. 2013) Galerie výtvarného umění v Ostravě 50 20 Kč Taller: Objekt – oděv (do 21. 10.)

Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Květa Pacovská: Časoprostor (do 25. 11.)

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

Šedá: CMYK 0-0-0-75

Předplatitelskou ARTcard vám zašleme do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu.

K půlročnímu předplatnému se ARTcard nevydává.

predplatitelska karta_spravna velikost.indd 10

24.11.2009 16:25:01

Objednávejte na webu: www.artcasopis.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9

4

Sháníte svůj Art+Antiques?

art + a ntiques

Najděte si ho pomocí aplikace Kiosk Navigátor 1. Aplikace určená pro mobilní zařízení iPhone a Android (bez nutnosti instalace) 2. Denně aktualizované zprávy a informace 3. Přehled o aktuálním čísle v prodeji 4. Seznam trafik pro celou ČR 5. Funkce pro nalezení nejbližší trafiky z místa, kde se právě nacházíte

www.artcasopis.cz

Objednávám předplatné časopisu Art+Antiques Roční 855 Kč

Roční (studentské) 660 Kč*

Půlroční 450 Kč**

Dvouleté 1 590 Kč

Roční předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu Art+Antiques a Ročenku trhu s uměním v hodnotě 119 Kč. * Pro uplatnění studentského předplatného je třeba doložit platné potvrzení o studiu. ** Předplatitelská ARTcard nenáleží půlročnímu předplatnému.

FAKTURAČNÍ ÚDAJE:

ODBĚRATEL:

(nevyplňujte, jsou-li shodné s odběratelem)

Titul:................................................................................................................................................................................

Organizace:..............................................................................................................................................................

Jméno a příjmení:...............................................................................................................................................

Adresa:.........................................................................................................................................................................

Adresa:.........................................................................................................................................................................

PSČ a město:...........................................................................................................................................................

PSČ a město:...........................................................................................................................................................

IČ:......................................................................

Telefon:.........................................................................................................................................................................

Telefon:.........................................................................................................................................................................

E-mail:............................................................................................................................................................................

E-mail:............................................................................................................................................................................

Způsob úhrady:

Datum:.........................................................

složenka

faktura

DIČ:................................................................................................

Podpis:.......................................................................................

Vyplněný kupon zašlete poštou na adresu Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 nebo faxem na číslo 284 011 847.

Předplatné objednávejte také na predplatne@ambitmedia.cz, na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné infolince 800 300 302 Objednávkou dává předplatitel dobrovolně souhlas se zařazením svých osobních údajů do databáze společnosti Ambit Media, a. s., se sídlem Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5-Smíchov, jakožto správce, a s jejich následným zpracováním pro účely nabízení výrobků a služeb a pro účely zasílání obchodních sdělení prostřednictvím elektronických a tištěných prostředků dle zákona č. 480/2004 Sb., a to na dobu neurčitou, resp. do odvolání souhlasu. Předplatitel bere na vědomí, že má práva dle § 11, 21 zák. č. 101/2000 Sb. Více na www.ambitmedia.cz.

k věci

5

Umění pro lidi text: J. W. Stella Autorka je kurátorka.

Má první zkušenost s Českou republikou, nebo abych byla přesnější s Prahou, se datuje do začátku 90. let, kdy jsem byla ještě studentkou na střední umělecké škole. Živě si pamatuji, jak jsem doma v knihovně podvědomě sáhla po Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí. Snažila jsem se přečíst prvních pár stran, ale byla jsem zřejmě příliš mladá, abych knihu pochopila, tak jsem ji vrátila zpět do police. Viděno zpětně, od této chvíle byl ontologický koncept „bytí“ vždy součástí mých myšlenek. Teď, 20 let později, kurátoruji výstavu současného korejského umění v Praze a má práce je do velké míry ovlivněna tímto konceptem.

Umění má podle mě v současné společnosti existenciální hodnotu. Musíme se naučit chápat bohatství metafor a vlivů, které současné umění zastává v kulturní oblasti, i instrumentální roli, kterou by ve společnosti hrát mělo. Úkol kurátora vidím v prozkoumávání inherentní důležitosti současné kultury, našich životů a ideologií skrze tvorbu současných umělců, kteří přinášejí své vlastní zážitky a barvy života. Vše v tomto světě existuje z nějakého důvodu a můj přístup k umění se odvíjí od jeho významu a hodnot, které zastupuje v našich životech. Jde v mnoha ohledech o opak modernistického konceptu, který přejal tradiční elitářský přístup „shora-dolů“.

Můj přístup ke kurátorství vychází z uměleckého hnutí Min-Joong Art (umění pro lidi), které se uplatnilo v korejském umění 70. a 80. let. Podobně jako v České republice, korejský přechod k demokracii v 60. a 70. letech byl politicky velice bolestivou dobou.

V tomto neklidném období bylo korejské umění významně ovlivněno západním modernismem, zejména francouzským informelem a americkým abstraktním expresionismem.

V roce 1979 čtyři umělečtí kritici založili skupinu Realita a výraz (Hyeonshilgwa baleon), která se stala základem hnutí Min-Joong Art vyznačujícího se kritickým vztahem k řadě aspektů tehdejší společnosti.

V ideálním světě by umění mělo být osvobozeno od jakékoli formy politické propagandy. V tomto smyslu je pro mě zklamáním, že někteří umělci hlásící se k Min-Joong Art používali umění primárně jako komunikační nástroj ke kritice politických témat, jimž Korea v té době čelila. Za velký úspěch nicméně můžeme považovat, že se jim podařilo „veřejnost“ postavit do středu celého mechanismu umění.

Vlastním tématem umění nejsou politika, ani sociální či historická témata, ale reflexe našich životů v současné společnosti. Prostřednictvím umění jakožto komunikačního kanálu propojujícího nás s našimi současníky můžeme zkoumat filozofické významy a sociální vědomí. S jistou nadsázkou bych umění naší doby nazvala Neo Min-Joong Art. Při přípravě aktuální výstavy trojice korejských umělců v Praze a ve Slaném jsem se seznámilo s českým barokem, které si silně uvědomovalo pomíjivost lidského života, sou-

C h o i J e o n g - H wa i : Ž i v o t- ž i v o t / 2012

časně však bylo i jeho oslavou. Barokní kostel fungoval jako divadlo, v němž věřící nacházeli útěchu. Podobnou roli v uvědomění si a přijetí naší vlastní pomíjivosti hraje současné umění, jež bych nazvala neo-barokem. Poetickou intervenci Choi Jeong-Hwaie do kostela Nejsvětějšího Salvátora lze chápat jako Neo ­Min-Joong Art v neo-barokním kontextu.

Instalace Krásný, krásný život tvořená tisíci pestrobarevných balónků se bude jako obří květina vznášet nad křížením hlavní lodi kostela. Čím větší je povrch balónku, tím větší je prázdnota uvnitř. Neo-barokní krása Choiovy instalace umocní krásu historické architektury.

Pro pražské publikum může být tato práce kontroverzní. Bez ohledu na to, zda reakce diváků budou pozitivní či negativní, ve chvíli, kdy budou o Choiově díle diskutovat, začnou postupně rozumět tomu, že vlastně diskutují o životě a společnosti, které je obklopují.

10

výstava

art + a ntiques

Umění vandalismu Graffiti mezi ulicí a galerií text: Radek Wohlmuth Autor je kurátorem výstavy Stuck on the City.

Když přijdou na přetřes „malůvky na fasádách“, má názor skoro každý. Všichni o nich mají jasno, ale přitom nikdo ani pořádně neví, jak jim vlastně říkat. Časy se ale mění. Mladí „vandalové“ s igelitkou nabitou barvami v aerosolových rozprašovačích sice stále po nocích malují na domovní zdi nebo vlaky metra, jenže přes den už třeba připravují svoji výstavu v oficiální galerii.

Umění slovník spisovné češtiny charakterizuje jako lidskou činnost vytvářející slovesná, výtvarná, hudební a jiná díla jako specifický, esteticky působivý odraz skutečnosti, zatímco vandalismus pro změnu slovník cizích slov uvádí coby surové, barbarské, vandalské ničení hodnot. Ne nadarmo jde o termín, který se do povědomí dostal právě následkem lidské aktivity. Své jméno získal podle germánského kmene Vandalů, který nad jiné proslul obzvláště systematickým ničením Říma v 5. století. Slovník navíc hned přihodí příhodný příklad správného použití: kulturní památky zničené vandaly. Zdá se, že existuje jen málo protikladnějších, skoro antonymních spojení než právě umění vandalismu, jenže paradoxně zřejmě žádné pojmenování nevystihuje pouliční výtvarné aktivity přesněji.

Výtvarné projevy v městském prostoru se k nám dostaly jako import ze sousedního Německa po roce 1989 jako jeden z projevů pohodové západní svobody. I v provinčním postkomunistickém Česku tak brzo oslaví pětadvacetiny. Přesto pořád představují téma, které dokáže naštvat spoustu lidí napříč generacemi. Jak je to možné? Jednoduše: jsou ilegální, spontánní, drzé, masové a agresivní. Jinými slovy: nabourávají osobní jistoty, nenaplňují očekávání, nerespektují obecné hodnoty a nelze se jim vyhnout.

Město jako galerie I když se v mnohém liší, něco mají přece jen společného. Především je to město a městské prostředí, tedy v první řadě ulice. Město je komplexním projevem naší civilizace, je to technoorganismus, který určuje rytmus i náplň života většiny lidí a samo o sobě podněcuje v této podobě představivost déle než sto let. „Město je žena a nic jiného být nemůže. Je to dobře, protože ženami se zabývá každý,“ konstatuje detektivkář Ed McBain a jeho kolega z oblasti fantasy Terry Pratchett si naopak pochvaluje ulice, protože člověka nikdy neopustí.

V našem případě je ovšem funkce města zmnožená a ani zdaleka se neomezuje jen na iniciaci. Město a jeho uliční síť tu představují nejen inspiraci, ale i ateliér, plátno a galerii s celodenním provozem zároveň. Odtud také nejčastější pojmenování street art nebo ještě lépe urban art. Do něj bývá totiž na rozdíl od první varianty, pod kterou obecně spadají „měkčí“ výrazové formy jako nálepky (stickers), plakáty, šablony (stencils), malby nebo třeba partyzánské S T REE T AR T P RAHA / KR, Na Hrázi, Names 2008 / Epos 257, Nám. Jana Palacha, Names 2008 / Bior, Černý Most, Names 2008 / Jana a Vitché, Na Hrázi, Names 2008 Jirka Dvořák, Holešovice, 2007 / Apa, Palmovka, Names 2008

24

na trhu

art + a ntiques

Košická moderna text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou portálu ART+.

Košice se v 20. letech minulého století staly na krátko významným mezinárodním centrem moderního umění.

Nejznámějším českým malířem, který v Košicích krátce působil, je František Foltýn. Mezi klíčové slovenské představitele košické moderny pak patří Anton Jasusch a Konštantín Bauer.

Východní Slovensko se na přelomu 10. a 20. let minulého století nacházelo ve složité politické situaci. Neochota uznat nový československý stát a silná vazba na Maďarsko se zde řešily obsazením československým vojskem. Košice, tehdy převážně maďarské město, byly od roku 1919 dočasným útočištěm pro řadu levicových intelektuálů z Maďarska, kteří zde nalezli azyl po potlačení republiky rad. Přicházela sem ale i řada německých, českých a moravských modernistů. V Košicích 20. let se tak ojedinělým způsobem protnuly vlivy maďarské,

F r a n t i š e k F o l t ý n : K r a j i n a o d M u k a č e va / 1922 olej na plátně / 70 × 90 cm / cena: 191 160 eur / Soga 15. 11. 2011

české, slovenské i polské a ukrajinské umělecké avantgardy.

Integrující osobností byl původem český kulturní činitel dr. Josef Polák, od roku 1919 ředitel Východoslovenského muzea. Z Košic se snažil vytvořit živé umělecké centrum doby, založil zde pod vedením Eugena Króna první veřejnou uměleckou školu. Jako dosazený představitel nového státu usiloval o představení nových poválečných tendencí českého umění. V roce 1921 zde po Praze a Brně proběhla repríza výstavy Tvrdošíjní a hosté, kde byli představeni kromě českých

umělců mimo jiné také Otto Dix a Paul Klee.

Usiloval také o reprízu první výstavy Devětsilu, která se nakonec neuskutečnila.

Právě na pozvání Josefa Poláka odchází v roce 1921 z Bratislavy do Košic i František Foltýn (1891–1976). Pobývá také na Podkarpatské Rusi, maluje v okolí Mukačeva a v Užhorodě. Už v lednu 1922 Polák Foltýnovi v muzeu organizuje samostatnou výstavu. Vystavuje také s dalšími modernisty, Maďarem Gejzou Schillerem, Eugenem Krónem, Konštantínem Bauerem a dalšími. Už od roku 1924 ale Foltýn působí v Paříži. Cenné umělecké doklady tohoto krátkého období jsou dnes většinou v českých veřejných sbírkách. Přesto trhem v posledním desetiletí prošlo několik zajímavých kusů. Už před dvanácti lety se u 1. Art Consulting objevila oboustranná Krajina z okolí Mukačeva, její cena už tehdy vzrostla čtyřnásobně na 2,18 milionu korun. Před dvěma lety se pak u Arcimbolda dražila zdařilá krajina Na kraji města (Košice) s dosaženou cenou 1,32 milionu korun. Zajímavý je aukční osud krajiny s pohledem na Mukačevo, prodané v Dorotheu v roce 2008 s výrazným nárůstem za 900 tisíc korun. Stejný olej pak loni na podzim v bratislavské síni Soga vyšel nového majitele na 191 tisíc eur (4,9 milionu korun). Z cenných Foltýnových figurálních prací košického období nabídla v roce 2008 Galerie Kodl špičkovou kompozici Odpolední siesta, která se prodala za 2,04 milionu korun.

Relativně často se na slovenském trhu v posledních letech prodává klíčový před-

25

KONŠ TAN T Í N B A U ER : P ERIF É RIA / 192 7

stavitel košické moderny Anton Jasusch (1882–1965). Jeho tvorbu, pohybující se na pomezí figurace a duchovně prodchnuté vizionářské abstrakce, výrazně poznamenaly traumatizující zážitky z fronty první světové války a zajateckých táborů. Jasusch propojuje ještě secesně symbolistní náměty koloběhu životů a putování duší s modernistickým futuristicko-expresivním rukopisem. I když se Jasusch v nabídce slovenských síní objevuje pravidelně, dvojice cenných pláten z období košické moderny Mesačný svit a Vo víre noci byla přesto v rámci nabídky trhu zcela výjimečná. Na loňské jubilejní sté aukci společnosti Soga byla prodána za 38 a 44 tisíc eur. Malba Výkrik beznádeje z téhož období našla v červnu loňského roku kupce dokonce za 106 tisíc eur.

O poznání horší je situace s dostupností méně známých autorů tohoto okruhu. Z nich přímo typickým příkladem je malíř Konštantín Bauer (1893–1928). Původním povoláním strojní inženýr je autorem děl z prostředí

košické proletářské periferie, prací s možná vůbec nejsilnější malířskou i lidskou výpovědí z celého košického okruhu. Stylově se jeho tvorba přiklání k primitivizujícímu civilismu, svým nadčasovým tragickým sociálním rozměrem připomene ostravského Valentina Držkovice nebo Ferdiše Dušu.

Slovenská národní galerie vlastní ve svých sbírkách například krutě sugestivní plátno Odsúděná (Orgie) z roku 1927, znázorňující skupinku opilých mužů sápajících se na obnaženou venkovanku. Nevelké Bauerovo dílo se po několika letech tvorby, už v roce 1928, předčasně uzavřelo. Není tedy divu, že se tento autor v aukcích neobjevuje. Mezinárodní databáze Artprice jeho jméno dokonce ani neregistruje. Přesto jde o jednoho z nejosobitějších a nejvýraznějších slovenských malířů. Možná vůbec první Bauerovu malbu, která se v posledních letech objevila v aukci, publikovaný olej Pri trati (1927), bratislavská aukční síň Art Invest loni privátně prodala za 62 tisíc eur. Stejná síň letos v listopadu bude dražit Bauerův olej

Periféria ze stejného roku. Dražba začne na částce 90 tisíc eur (bez provize).

Košice budou v příštím roce Evropským hlavním městem kultury a jednou z důležitých akcí festivalu má být i velká výstava košické moderny, na jejíž přípravě tamní Východoslovenská galerie pracuje již několik let (letos na jaře například proběhla mezinárodní konference na toto téma). Výstava i chystaná doprovodná publikace slibují nové zhodnocení a reinterpretaci tohoto významného kulturně-výtvarného fenoménu v rámci středoevropského kontextu.

KONŠ TAN T Í N B AU ER : P ERIF É RIA / 1927 technika: olej na plátně rozměry: 61 × 70 cm vyvolávací cena: 90 000 eur (bez 19% aukční provize)

28

rozhovor

art + a ntiques

Čtyři nohy S Jiřím Šalamounem o knížkách, naivním umění a Maxipsu Fíkovi text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury. foto (portrét): Jan Rasch

Na jeho ilustracích a animovaných filmech vyrostla celá generace Husákových dětí, milovali je jejich rodiče a dnes je obdivují jejich potomci. Jeho kreslené teatro mundi má v sobě humor, který je prostý výsměchu, moudrost, která nezná povýšenost, a zvědavost, která podněcuje imaginaci. Takový je ostatně i Jiří Šalamoun.

Začnu poněkud osobně – naším společným zájmem o to, co Josef Čapek nazval „nejskromnějším uměním“. Mám pocit, že v naivním umění, pouťových divadlech, jarmarečních vývěsních štítech a dalších projevech okrajové kultury spočívá také podhoubí vaší vlastní tvorby.

U mě tento zájem podpořila výstava sovětských naivistů, která se konala roku 1968 v jedné galerii na Příkopech. Narazil jsem na ni naprosto nečekaně, šel jsem náhodou okolo v poslední den výstavy.

To mě chytlo za srdce, tak jsem se o to začal ještě víc zajímat a to mi už zůstalo. Já osobně jsem ale vyšel hlavně z dětských kreseb, především ze svých vlastních a později z dceřiných. Po absolutoriu na AVU jsem v 60. letech pracoval pro časopis Estetická výchova, který vedl šéfredaktor profesor doktor Holešovský, Brňák. Zabýval se školní výtvarnou produkcí. Tam přicházely katalogy dětských kreseb, pořádaly se soutěže a já jsem seděl občas v jejich komisích. Ještě za války, jako kluk, jsem si taky kupoval časopis Loutkář, kde byly scénky z loutkového divadla kreslené dětmi. To se mi hrozně líbilo. Už na Akademii mi tato poloha přišla často zajímavější než akademická tvorba, kterou jsem viděl kolem sebe ve škole a v galeriích.

Pokud vím, nikdo jiný se tou dobou tímto směrem systematicky neprofiloval.

Pak se ale rozkřiklo, že je to dobrý…

Vaše orientace na ilustraci a knižní grafiku se zrodila už na Akademii?

To už daleko dřív, já byl vždycky knihomil. Proto jsem si cíleně na Akademii vybral grafický ateliér. Moje rozhodnutí bylo také ovlivněné dobou, 50. léta nebyla zrovna příznivá, musel jsem se jimi nějak prokousat. Snažil jsem se tedy postavit na tři nohy – to znamená ovládnout typografii, ilustraci a užitou grafiku, dnešní grafický design, abych neupadnul. Až později se k tomu přidala noha čtvrtá, animovaný film. Tenkrát to opravdu nebylo snadné. Rodiče na tom byli finančně špatně, nemohl jsem po nich chtít, aby mě ještě navíc dál podporovali. Věděl jsem, že musím dělat práci, která mě uživí.

Na pražské AVU jste studoval u profesora Vladimíra Pukla, dlouho jste tam ale nevydržel. Brzy jste odešel do Německa.

Na Akademii jsem byl přijat už v sedmnácti letech. Před tím jsem chodil na gymnázium Jana Masaryka na Vinohradech a později na gymnázium ve Slovenské ulici. To ale v důsledku šílené školské reformy ministra Zdeňka Nejedlého najednou zavřeli, a tak jsem na Akademii nastoupil rovnou ze septimy. Ve třetím ročníku na AVU se naskytla možnost jít studovat do zahraničí. Věděl jsem o lipské škole grafiky a knižního umění v Německu, která měla výborné renomé už od 19. století. Byl jsem první, kdo se o to zajímal. Bylo to brzy po válce, vztah k Německu byl silně narušený, v lidech zůstala pachuť.

36

téma

art + a ntiques

Na nejisté půdě Benátské bienále architektury text: Karolina Jirkalová foto: Ondřej Hofmeister

Téma letošního architektonické bienále v Benátkách zní Common Ground, tedy „společná půda“ či „společné území“.

Co do obsahu tedy navazuje na minulou přehlídku, která se zaměřila na setkávání a komunikaci v architektuře.

Výsledek je však diametrálně odlišný.

Letošní architektonickou přehlídku zahájil malý skandál. Rakouský architekt Wolf Prix z kanceláře Coop Himmelb(l)au obvinil kurátora Davida Chipperfielda, že z bienále dělá „produktový veletrh“ a nereflektuje významná politická témata stojící za architekturou.

Architekti jsou tu jako hráči „na potápějící se gondole“, jako orchestr na Titanicu. Samotná expozice je pak podle Prixe „prázdná, vysilující, bezútěšná a nudná“. Zvláště britský tisk věnoval tomuto prohlášení velkou pozornost, stejně jako odpovědi Davida Chipperfielda. Ten kontruje tím, že Prix poškozuje svými prohlášeními pověst profese architekta a že není schopen své stanovisko podložit ničím jiným, než opozicí vůči ostatním. Připomíná také Prixovu další nedávnou provokaci, kdy označil Chipperfieldovu realizaci obchodního domu ve Vídni za „kus hovna“. I přes zřetelně osobní rozměr této přestřelky stojí za to vzít Prixova slova vážně. Letošní expozice působí rozpačitěji, než ta minulá není to však banalitou zvoleného tématu.

Společný základ Britský architekt David Chipperfield, který byl pověřen přípravou letošního bienále, je respektovaným tvůrcem, autorem mnoha (nejen) veřejných a kulturních budov. U nás nejznámější je zřejmě jeho rekonstrukce Neues Museum v Berlíně. Stejně jako předloni, kdy byla kurátorkou Japonka Kazuyo Sejima, tak celou rozsáhlou expozici koncipoval praktikující architekt, a nikoli historik či teoretik architektury. Chipperfield je nicméně také spoluzakladatel 9H Gallery v Londýně, takže nelze říct, že by neměl zkušenosti s reflexí a vystavováním architektury. Obě přehlídky nicméně ukázaly, jak úzce

je bienálová expozice svázána s osobními preferencemi a rozhledem konkrétního kurátora.

Přestože Wolf Prix označil téma Common Ground za „kompromis“, který „nemohl být horší“, významové pole, které tento název otevírá, je velmi široké a nachází se tu i množství aktuálních a důležitých témat.

David Chipperfield se podle svých slov chtěl zaměřit na „kontinuitu, kontext a paměť“, ale také na porozumění mezi profesí architekta a společností. Common Ground, „společnou půdu“ je možné chápat jak doslovně, tak v různých metaforických významech. Chipperfieldovi však primárně šlo o hledání společného základu, shody či konsenzu, a to napříč dějinami i celkem společnosti.

Hned úvodní prostor benátského Arzenálu otevírá dvě základní tematické linie expozice. Tou první je chápání architektury a města jako společného zájmu i místa střetu architektů, ekonomů, politiků, úředníků i obyvatel. Naznačuje ho projekt Case Studia Vogt, které se pokusilo zachytit, jak své město chápou sami Benátčané. Druhý směr úzce souvisí s tvorbou Davida Chipperfielda, která je ve své podstatě velmi konzervativní. I do expozice tak kurátor zařadil množství projektů reflektujících dějiny architektury, které pojímá jako společný základ profese. I pro širší veřejnost je ostatně starší architektura měřítkem, kterým hodnotí nové realizace. V úvodu výstavy tuto tematickou linii předznamenává Pomník moderny – ironická lepenice poskládaná z fragmentů ikonických modernistických staveb.

Kořeny Projektů sledujících vývoj architektury a ozvěny historie v současné architektuře je na letošním bienále nezvykle mnoho. Rozhodně však

N o r m a n F o st e r : G at e way

nejsou jednohlasné – od nového rozvíjení starých principů až ke komentovaným příkladům bezduchého kopírování.

Německý architekt a profesor na ETH v Curychu Hans Kollhoff ve své instalaci sleduje kontinuitu jazyka architektury prostřednictvím rozvíjení klasických vzorů. Konkrétně se zaměřuje na tektoniku městských fasád. Tento princip je jeho tvorbě vlastní (viz jeho realizace v Berlíně) a vede k němu i své studenty na ETH. Návaznost své tvorby na dějiny architektury trochu překvapivě zpracovala pro bienále i architektka Zaha Hadid, která je zastánkyní spektakulárních organických forem. Odkazuje se k práci dvou významných stavebních inženýrů, kteří navrhovali skořepinové konstrukce: Španěla Félixe Candely (1910–1997), který vycházel z hyperbolického paraboloidu, a Švýcara Heinze Islera (1926–2009), který se mimo jiné podílel na projektech olympijského areálu v Mnichově. Bezpochyby poučná instalace s řadou dobových i současných modelů má jednu vadu: Zaha Hadid na rozdíl od obou inženýrů nevychází primárně z matematických zákonů a nesnaží se pro daný rozpon hledat ideální konstrukční formu, ale řídí se mnohem spíše vlastními estetickými záměry. Ze srovnání tak architektka nevychází zrovna nejlépe.

Architekt Mario Piano je na rozdíl od Zahy Hadid naprosto neznámý. Namísto tvorby vlastních staveb se tento „neviditelný“ architekt zabývá pečlivými rekonstrukcemi starých domů a zachránil již řadu významných benátských budov, včetně objektů Arsenalu, kde probíhá bienále.

Trochu jiný pohled na historii pak nabízí Muzeum kopírování od londýnského ateliéru FAT, které ukazuje absurditu kopií ikonických staveb přenesených do zcela jiného časoprostoru. Mystérium geniálního tvůrce se vypaří ve chvíli, kdy baziliku svatého Petra přenesete z Říma na Pobřeží slonoviny nebo celou historickou alpskou vesnici do Číny. Podrobně se pak FAT věnuje Adolfu Loosovi, především jeho nerealizovanému projektu vily pro tanečnici Josephine Baker. Spor o copyright vyvolal již model tohoto domu, který si nechala vyrobit vídeňská Albertina; hned v roce 2008, kdy vypršela Loosova autorská práva, se pak replika vily objevila v čínském Vnitřním Mongolsku.

Původem íránská architektka žijící v Londýně Farshid Moussavi pak zašla ještě dál a ve své instalaci rovnou prohlašuje, že „sdílené významy, které kdysi ukotvovaly vnímání architektury veřejností, zmizely“ a je potřeba je „nahradit architekturou, která působí na

44

profil

art + a ntiques

Bez omluvy text: Johanka a Olga Lomová

Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (od 23. do 28. října) bude mít českou premiéru filmový portrét čínského umělce Aj Wej-weje Never Sorry, který byl letos oceněn na festivalu Sundance. Název filmu svým způsobem odkazuje k Ajovu angažmá při dokumentaci dětských obětí zemětřesení v provincii S’-čchuan v roce 2008, jejichž skutečný počet se úřady snažily utajit, i k jeho nekompromisnímu přístupu k vlastní tvorbě.

Aj Wej-wej (1957) patří dnes mezi nejslavnější žijící umělce světa. Vystavoval na benátském bienále (1999), Documentě v Kasselu (2007) i v rámci Unilever Series v Tate Modern (2010). Společně se švýcarskými architekty Herzogem a de Meuronem navrhl olympijský stadion Ptačí hnízdo, byl však také prvním slavným Číňanem, který se olympijských her v Pekingu odmítl zúčastnit. Je autorem řady architektonických projektů, soch a performancí realizovaných v Číně i jinde po světě. Také je – nebo alespoň donedávna byl, než ho začala stíhat

Aj w e j - w e j : p o u š t ě n í vá z y z d y n a st i e h a n / 1995

policie – neúnavným autorem blogů a aktivistou ve věcech svobody slova a práva na spravedlivý proces.

Syn revolucionáře Aj Wej-wej je synem známého básníka a revolucionáře Aj Čchinga (1910–96), který se v době protijaponské války zapojil do komunistického odboje a osobně se znal s Mao Ce-tungem. Po vzniku Čínské lidové republiky se Aj Čching nejprve stal národním hrdinou, následně však byl obviněn z protistranické činnosti a dvacet let pak

strávil v pracovních táborech. Malý Wej-wej následoval otce do odlehlých koutů Číny, kde rodina žila v primitivních podmínkách a stále pod dohledem policie.

Do Pekingu se rodina směla vrátit až v roce 1978. Jednadvacetiletý Aj Wej-wej nastoupil na Pekingskou filmovou akademii, po třech letech však na vlastní pěst odjel do New Yorku. Studoval na Parsons School of Design a protloukal se, jak se dalo. Jak sám říká, Amerika jej na celý život poznamenala zážitkem svobody: „Když jednou zažiješ svobodu, už na ni nemůžeš zapomenout.“ Již

45

A J WE J - WE J : NAV Ž DY / 2009 / foto: Profimedia

během pobytu v New Yorku na sebe upozornil svébytnými interpretacemi duchampovských ready-mades, pop-artu i surrealismu.

Po deseti letech se v roce 1993 vrátil do Pekingu. Založil studio FAKE, kde pracuje s týmem pomocníků, a realizoval množství projektů. Vedle vlastních děl kurátoroval přehlídku aktuálních tendencí a v 90. letech vydal tři knihy o současném západním umění: Kniha s bílou, šedou a černou obálkou.

Publikace vnesly do čínského prostředí do té doby neznámý pohled na moderní umění a jsou také základním přehledem toho, co je z euroamerického umění důležité pro Aje. Vedle již zmiňovaného dada a surrealistů se jedná o postmodernu 80. let, včetně Koonse i staršího Warhola.

Destrukce a komunikace Trojice fotografií z roku 1995 zachycuje Aje, jak upustil hliněnou vázu z období dynastie Han, tedy z 3. století před naším letopočtem, která se na posledním snímku tříští na malé kousky. Akt vandalství, prvoplánová provokace, nebo silný společenský komentář? Obrazový záznam až komiksových kvalit patří mezi umělcovy nejčastěji reprodukované práce. Na první pohled radikální společensky kritické gesto, leitmotiv všeho, co Aj Wej-wej dělá, kondenzovaná esence

jeho práce. Co konkrétně však toto gesto říká? Je to snad přímý útok na čínský nacionalismus pyšnící se tisíciletou historií?

Nebo komentář neúcty k historii a ničení památek? Proklamace touhy zbavit se břemene minulosti?

Akce se uskutečnila v konkrétních historických souvislostech, její dokumentace však vstupuje do souvislostí nových – čínských i mezinárodních. Téměř třicet let před tím, než Aj upustil na zem starožitnou vázu, v Číně zuřila Kulturní revoluce, kdy se ničení památek minulosti mělo stát nástrojem k vytvoření světa budoucnosti. Deset let po uskutečnění akce byl systematicky ničen starý Peking, který musel ustoupit olympijským hrám. Fotografie samy o sobě vynikají perfektním provedením a zachycují graciézní pohyb, krásu okamžiku, lehkost zkázy. Aj Wej-wej říká, že ničení nás obklopuje, ať už se mu snažíme zabránit, nebo jej naopak podporujeme. Bez ničení podle něj není vznikání.

Zatímco roztříštěná váza po akci zmizela ve smetí, na starších urnách z období neolitu Aj Wej-wej provedl výrazně materiálnější znásilnění historie. Řadu pravěkých reliktů Aj pomaloval křiklavými barvami nebo na ně vyryl nápis Coca-Cola (1994). Jedná se o jejich zničení? Nebo zkrášlení a řekněme modernizaci pro vkus současného diváka?

Či jde o využití památek pro účely všudypřítomné reklamy? Musíte si vybrat sami a ke „správné“ odpovědi vás nedovedou ani Ajovy bohatě poskytované rozhovory, v nichž na tyto dotazy odpovídá pokaždé jinak. Právě otázky, které Ajova díla kladou, jsou silným momentem jeho prací. Komunikace otevřená různým pohledům je to, o co umělci jde především: „Snažím se nechápat umění jako tajný kód. Vždy jsem chtěl navrhovat takové věci, aby byly otevřené všem.“

Umělec on-line Fotografický cyklus Studie v perspektivě vznikal od poloviny 90. let a rozrůstal se až do roku 2010. Zdvižený prostředníček v popředí slavných budov světa symbolizujících kulturní či politickou moc různých zemí (Náměstí nebeského klidu v Pekingu, Eiffelova věž v Paříži, Bílý dům ve Washingtonu). Spontánní a řekněme nedbalá kompozice je vlastní Ajově dokumentární práci.

Umělec zachycuje vše, své přátele u večeře, cesty do zemětřesením zničených měst i útoky policistů na svou osobu. Realismus, možnost identifikovat aktéry i naléhavost okamžitosti, vše Aj do svých snímků dostává. Pořízené snímky dříve okamžitě sdílel pomocí internetu, a naplno tak pracoval se silou obrazů ve veřejném prostoru.

50

design

art + a ntiques

Století dítěte text: Jan Adamec Autor je historik.

Newyorské Musem of Modern Art ukazuje na své aktuální výstavě Century of the Child: Growing by Design, 1900–2000 prostřednictvím užitého umění, že 20. století bylo kromě válek, atomu a DNA i stoletím dětí.

Nemohu nezačít osobním zážitkem – když jsem si výstavu procházel poprvé, zaujala mne skupina lidí, kteří se tísnili kolem miniobrazovky a živě reagovali na urputný boj, jenž esesák v podání Eduarda Linkerse sváděl s drtivou ofenzivou naštvaných dřevěných hraček. Bylo vidět, že stejně jako v době svého vzniku dokáže Vzpoura hraček Hermíny Týrlové a Františka Sádka oslovit diváky bez ohledu na jejich věk či národnost. Na výstavě má film, který u nás loni připomněl kurátor Petr Vaňous výstavou Fundamenty & sedimenty, své místo nejen jako prvotřídní umělecké dílo, ale také jako příklad terapeutického vizuálního nástroje, s jehož pomocí se traumatizované děti mohly snáze vyrovnat s válečnou zkušeností. Patriot ve mně se tak neubránil prvnímu, instinktivnímu „čtení“ výstavy – začal

jsem v ní hledat vše české a československé.

Naše zastoupení je na této prestižní výstavě více než nadprůměrné. Důležitou roli hrají Ladislav Sutnar a jeho plakát k Mezinárodní výstavě hraček a učebných pomůcek (Praha, 1930), titulní strana pro časopis Žijeme (1931), opěvující duch modernizace a pokroku, nebo jeho hračky, ctící modernistické principy a vyznávající kognitivní sílu vizuálního jazyka a jednoduché geometrické tvary. Najdeme zde Viktora Fixla a jeho dřevěné hračky znázorňující ženské hasičky z roku 1958. Obdivovat můžeme plastikové a nafukovací hračky stylizované do figur dětí či zvířat vydávajících zvuky Libuše Niklové, které se podle slov hlavní kurátorky na doprovodném blogu staly „návštěvnickými favority výstavy“. Zastoupeni jsou Minka Podhajská se sérií dětských

M i n k a P o d h á js k á : D ě ts k é n e p l e c h y / 1930 / malované dřevo / největší 13 cm / sbírka UPM, Praha

nectností (1930) nebo Zdeněk Němeček se skulpturou Sputniku z roku 1959. Opomenuta nezůstala kromě Vzpoury hraček ani další filmová díla – ať se již jedná o Lipského Muže z prvního století, nebo Trnkovu Kybernetickou babičku.

Pro druhé „čtení“ výstavy je pak vhodné následovat její tvůrce, kteří ji rozdělili do sedmi částí volně sledujících konkrétní historická údobí 20. století a odkazujících k hlavní myšlence výstavy – jak se moderní design snažil uchopit dětský svět a ovlivňovat ho v pozitivním, ale i negativním smyslu slova. New Century, New Child zaznamenává první pokusy s propojením designu a pedagogiky na přelomu 19. a 20. století; New Art, Avant-Garde Playtime se zaměřuje na snahy umělců inspirovaných meziválečnou modernou; Light, Air, Health popisuje reakci na sociální požadavky v oblasti architektury, designu a zdravotní péče po roce 1918; Children and the Body Politic mapuje invazi totalitních i demokratických režimů před a během druhé světové války do světa dětí s cílem „přivlastnit“ si je a ovládnout; Regeneration se zaměřuje na poválečnou obnovu v rozděleném bipolárním světě; Power Play a Designing Better Worlds hodnotí masovou spotřební kulturu 50. až 60., respektive 70. až 90. let. Autoři výstavy se nezaměřili jen na design, šíře jejich záběru, co se týče vystavovaných exponátů, sahá od hraček přes nábytek, plakáty, knížky, dětské hry, nádobí, televizní pořady až po čisté umění.

Důležitá je také pestrost výběru, ve výstavě promlouvají silným hlasem vedle československých i zástupci dalších „malých“ kultur, Poláci či Maďaři. Pro ty, kteří se do New

51

Yorku nedostanou, jsou navíc připraveny vyčerpávající katalog a bohatá interaktivní on-line prohlídka na internetu.

Dítě pokrokové Třetí „čtení“ výstavy se odvíjí od sociologicko-historického příběhu dětství jako nového fenoménu, který se naplno projevuje až s nástupem 20. století. Rozvoj dítěte nedeterminuje jen jeho fyzický vývoj, ale i prostředí, které je obklopuje, a role, kterou mu společnost přisuzuje. Děti sice nejsou aktivním hybatelem a ve společnosti žijí prostřednictvím svých dospělých – rodičů, příbuzných, učitelů. Dětský svět není zcela přirozeným stavem, ale konstrukcí dospělých, kteří jej formují i deformují, ohraničují i otevírají. Jak dodává hlavní kurátorka výstavy Juliet Kinchinová, dětství muselo být během 20. století vynalezeno. Kromě rodičů, učitelů či fotbalových hvězd dětský svět utvářejí umělci, pro něž jsou děti nejen potenciálními uživateli jejich výrobků, ale sami se jimi inspirují, vnímají je jako nepopsané plátno, na něž promítají své sny. Vysílají děti jako průvodce utopickými světy či futuristickými městy. Objevují u nich (nebo spíše chtějí objevit), podobně jako impresionisté u neevropských národů, vlastnosti nezkažené civilizací a socializačním procesem. Nevinnýma dětskýma očima a primitivním jazykem vyjadřují základní potřeby či emoce, jimiž podkopávají zdánlivě racionální dospělý řád věcí a hierarchií.

Umělci skrze děti testují sociální konvence či obcházejí politické zákazy.

S počátkem 20. století chtějí umělci pomocí komplexního přístupu k výuce a výchově uvolnit v dětech kreativní potenciál. Snaží se rozšířit jejich mentální obzory, rozvíjet schopnosti a fantazii pomocí interaktivních obrázkových knih či skládacích hraček.

Ve výchově se mají odrazit demokratizační koncepty, kreativní objevování má nahradit otrocké biflování. Moderní design se snaží komunikovat s moderní pedagogikou.

Italka Maria Montessoriová propaguje nové metody učení pomocí objevování materiálů a objektů, Rakušan Rudolf Steiner otevírá svou první experimentální školu v roce 1919 pro děti dělníků ve Stuttgartu, jeho krajan, profesor vídeňské Kunstgewerbeschule

H o l d r a k è ta / Lemezaru Gyar, Budapest / kolem 1960 / cín / rozměry krabice 61 × 15,2 cm sbírka Joan Wadleigh Curran, Philadelphia

Franz Cizek, pomocí umění a řemesel učí děti objevovat rytmus a rychlost. Progresivní architekti a designéři Bruno Taut, Cor Alons či Alma Siedhoff-Buscherová navrhují nábytek, hračky, knihy či interiéry, které mají pomáhat dětem vytvářet vlastní světy na základě umělecké intuice. Design hraček se etabluje jako plnohodnotný umělecký obor, v němž se prosazují i českoslovenští umělci jako Minka Podhajská, která ve 30. letech navrhuje jednoduché a lidovými řemesly inspirované hračky, nebo průkopník designu hraček Ladislav Sutnar. Silným hlasem hovoří ruská avantgarda, která dává své schopnosti do služeb sovětského režimu a jeho kolosálních modernizačních snů. Dětská literatura Vladimira Lebeděva a Samuila Maršaka se pokouší skloubit edukativní roli a estetické modernistické formy. Ještě dál jde ruský avantgardní umělec El Lissitzky,

jenž pomocí jednoduchých geometrických forem vypráví dětem alegorii o vítězství bolševické revoluce.

Dítě politické První světová válka přináší nejen nezměrné utrpení a smrt milionů lidí, ale také boří starý řád s jeho konvencemi a myšlenkovými schématy. Umělci dávají své nadání do služeb pokroku s cílem zlepšit životní podmínky dětí. Zdraví, bezpečí, světlo, hygiena, vzduch se stávají hesly moderní materiální kultury. Architekti táhnou do boje proti nezdravému městskému prostředí, kde se ve vlhkých, temných, nevětraných prostorách tísní početné rodiny a jež dětem způsobuje nemoci. Po celé Evropě se ve 20. a 30. letech budují ozdravovny a rehabilitační centra pro děti jako například Kinderferienheim v Mümliswilu ve Švýcarsku, navržený archi-

56

knižní recenze

art + a ntiques

Z Nového Světa text: Miroslav Zíka Autor je expertem na užité umění v aukční síni Dorotheum. foto: Gabriel Urbánek, Ondřej Kocourek

U příležitosti nedávno skončené výstavy harrachovského skla v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze vyšla nejen obsáhlá monografie mapující celých tři sta let výroby skla v Novém Světě, ale také dílčí studie Jana Schöttnera zaměřená na fungování Harrachovské sklárny v první polovině 19. století.

V Čechách nevyšlo mnoho monografií zabývajících se historií českých skláren. Pomineme-li souhrnné přehledy popisující dějiny skla v českých zemích, máme k dispozici pouze články nebo útlé katalogy vydané při příležitosti výstav. Je smutnou skutečností, že zájemce o české sklo musí získávat informace ze zahraniční, převážně německy psané odborné literatury. Často si kladu otázku, proč nikoho nenapadlo vydávat edici mapující osudy českých skláren nebo sklářů. Témat by bylo více než dost. Že by chyběla dostatečně silná osobnost, která

by dokázala motivovat historiky umění ke psaní?

Jan Schöttner, v současnosti kurátor historického skla v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, se dlouhodobě zabývá vývojem českého skla v 19. století. Recenzovaná kniha zcela unikátním způsobem mapuje vývoj v Harrachovské sklárně v Novém Světě v době, kdy byla jednou z největších skláren střední Evropy. Unikátnost spočívá ve využití vzácně dochovaného archivního materiálu, který umožňuje detailně nahlédnout do fungování sklárny. Existence tohoto archi-

Vá z a s m o n o g r a m e m J . K . / 1842 / zelené

K a r a f a a d v ě čí š k y / kolem r. 1835 / bezbarvé

uranové sklo broušené, řezané / sbírka UPM

sklo broušené, žlutě lazurované / sbírka UPM

vu je mimořádná v celosvětovém kontextu.

Není mi známo, že by se dochovaly víceméně kompletní archivní knihy jiné sklárny z 19. století. Autor této nabídky dobových pramenů maximálně využil.

Vše pro zákazníka Kniha je logicky rozdělena na dvě části – historii sklárny a její produkci. Poutavá je četba první části. Měsíc po měsíci tak sledujeme úspěchy, ale i neúspěchy při výrobě, jsme svědky sporů mezi majitelem (hrabě Harrach) a ředitelem sklárny (Johann Pohl), vidíme, jakým způsobem byly zadávány zakázky, jak byly plněny a jak expedovány. Čtenář se dozví, v kterém roce byly objeveny a dány do výroby jednotlivé druhy skla, jakým způsobem probíhala propagace výrobků, v jakém objemu a pestrosti probíhala výroba a do jakých zemí směřovala. Zajímavé jsou zprávy o šlechtických objednávkách, které přicházely z celé Evropy. Je ale škoda, že tyto objednávky nejsou doložené fotografiemi realizací – zjevně se nedochovaly.

Překvapivé jsou informace o rozsahu spolupráce mezi jednotlivými sklárnami a rafineriemi (úpravnami) skla. Sklárny si při nemožnosti splnit zakázku vzájemně vypomáhaly, běžné bylo zasílání skleněných polotovarů ke konkurenci, která zaměstnávala pro daný úkon (např. malbu nebo řezbu) specialisty. Sklárně evidentně záleželo na kvalitě výrobků, a tudíž na spokojenosti zákazníka. Harrachovská sklárna byla pro-

57

Čí š k a / 1830–1840 / bezbarvé sklo broušené,

P o h á r / kolem r. 1835 / bezbarvé sklo

Čí š k a n a n o žc e / po r. 1830 / rubínové sklo

zčásti žlutě lazurované / sbírka UPM

broušené / sbírka UPM

(kompozitní zlatý rubín) broušené / sbírka UPM

slavena velmi kvalitní sklovinou. Většina slavných řezáčů té doby (Dominik Biemann, Anton Simm a další) proto používala sklovinu této sklárny. Rovněž tak Friedrich Egermann z Polevska nejdříve pro svoji malířskou tvorbu, později i pro své slavné lithyaliny objednával sklo převážně v Novém Světě.

Pro sběratele skla je rovněž zajímavá informace o výrobě hyalitového skla od roku 1824. Tato produkce vědomě kopírovala komerčně úspěšný hyalit jihočeských Buquojských skláren. Toto kopírování bylo natolik doslovné, že v současnosti je u řady výrobků nemožné určit výrobce. Důležitou novinkou je rovněž prvenství novosvětské sklárny ve výrobě barevného vrstveného skla v roce 1828. Jednalo se o čiré sklo vrstvené rubínovým. Tímto rokem tak lze datovat počátek slavného českého biedermeierovského skla, které je charakterizované především vrstvením barevných skel s následným probrušováním a zlacením či malbou.

Některé archivní záznamy mají až anekdotický ráz. Na str. 103 čteme například poutavou příhodu, kdy celnice zabavila kovové součásti váz přivážené do Čech bez celní deklarace. Sklárna poté vymýšlela způsob, jak obejít zaplacení cla, a podařilo se jí to zcela „současným“ způsobem. Od dodavatele si nechala poslat antedatovanou objednávku na dodané fiktivní předměty, pro které měly být

kovové součásti určeny. Velmi pozoruhodná je rovněž zmínka o objednávce rubínového skla z roku 1835 (str. 116). Objednavatel žádá sklo starých forem (rozuměj barokních) s dodatkem, aby toto sklo nebylo dodáváno někomu jinému. Jak píše Schöttner, „podivné požadavky implikují pocit, že se jedná o obchodníka, který hodlal toto sklo vydávat za historické a také tak prodávat…“. Jak bychom toto sklo, kdyby se nám dostalo do ruky, datovali asi nyní?

Typologie výroby Druhá část předkládané knihy se snaží zmapovat produkci sklárny. Autor se zde obšírně věnuje výrobkům zdobeným zatavenými keramickými pastami. Tato specifická technika, používaná od roku 1823, spočívala v zatavení drobných keramických reliéfů do skloviny – nejčastěji číšek nebo stojánků. Sklárna si pro tyto předměty nechávala dovážet nejkvalitnější pařížské keramické pasty. Výrobky zdobené touto technikou, a to především stojánky, pokládá autor publikace zcela oprávněně za vrchol harrachovského sklářství. Zbytek druhého dílu je věnován podrobné typologii výrobků sklárny. Autor zde odvedl mravenčí práci při zpracování stovek náčrtů skla dochovaných v knihách faktur, které roztřídil a pečlivě popsal. Bohužel jen ve vzácných

případech se podařilo ztotožnit tyto nákresy s dochovanými artefakty.

Kniha je doprovázena nezbytným množstvím černobílých fotografií a přílohou cca 50 barevných fotografií. Čtenářsky komfortnější by bylo umístění těchto fotografií do textu, ale z ekonomického hlediska je toto řešení pochopitelné. Navíc nyní vyšel katalog výstavy harrachovského skla (J. Schöttner je spoluautorem), kde je velké množství kvalitních fotografií, takže se tyto dvě publikace vhodně doplňují a nepřekrývají se. Osobně postrádám na konci knihy slovníček pojmů.

Nečte-li čtenář knihu jako souvislý text, mohou být některé termíny nesrozumitelné. Týká se to například názvosloví čirého skla (křišťálové, olovnaté, Flint Glas, Klang Glas) nebo rubínového skla (měďnaté, zlaté, kompozitní).

Přes tuto drobnou výtku se jedná o knihu, která se stane referenční publikací v daném oboru. Nezbývá než popřát autorovi chuť do zpracování dalších českých skláren.

Schöttner Jan: Harrachovská sklárna Nový S vět v první polovině 19. století UPM, Halama, Praha 2011, 616 stran, cena 695 Kč

58

antiques

art + a ntiques

Stříbrná iluze text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckohistorického musea. foto: Miloš Strnad

Hned v úvodu je třeba konstatovat, že se předměty vyrobené z alpaky nikdy nestaly sběratelským hitem.

Zřejmě proto, že zajímavé originální návrhy, které by pouze neimitovaly stříbrné předměty, jsou spíše výjimkou.

Alpaka vždy byla chápána jako pouhá náhražka cennějšího stříbra bez vlastních kvalit. Pohled do nabídkových katalogů firem však přesvědčivě dokládá, že zabývat se alpakovými předměty rozhodně není ztráta času.

Některé příbory, jídelní nádoby či ozdobné předměty se vyráběly podle návrhů slavných designérů. Alpaka odráží ty nejprogresivnější tendence minulého století jak po stránce technologické, tak výtvarné.

A co je ještě důležitější, přispěla k tomu, že si i sériová produkce zachovala dobrý výtvarný standard.

Slitina identického složení jako alpaka, tzv. pakfong, byla známá v Číně odnepaměti.

Do Evropy se dostala v 17. století a podnítila tu vývoj a následný rozmach různých typů novodobých slitin. Souviselo to s trendem náhražkových materiálů, jinak řečeno s demokratizační snahou zpřístupnit funkční, designově zajímavé, ale zároveň levné vý-

P o d n o s / František Bibus, Moravská Třebová / 1910–20 /alpaka, smalt / soukromá sbírka

robky širokým vrstvám. Téměř sto let trvalo, než zdejší výrobci rozpoznali přesné složení pakfongu.

Nové stříbro Roku 1823 byla vypsána soutěž na slitinu obecných kovů, jež bude co nejvěrnější nápodobou stříbra, bude z ní možné vyrábět kuchyňské náčiní, a přitom bude o šestinu levnější než stříbro. Nezávisle na sobě byli v soutěži nejúspěšnější Ernst August Geitner ze Schneebergu se svým argentanem (1823) a o rok později bratři Hennigerovi v Berlíně s tzv. novým stříbrem (Neusilber). Obě zmíněné slitiny se skládají ze stejných obecných kovů jako pakfong, liší se pouze jejich poměrem. Obsahují měď (60–63 %), zinek (18–33 %) a nikl (10–22 %), jako příměs někdy i malé množství železa, olova nebo cínu.

Podle svých technologických variací a místa výroby byla slitina označována různě, její složení i povrchové opracování bylo přísně střeženo patenty. V německy mluvících oblastech se označuje rovněž jako Hotelsilber, Alpacca nebo nesprávně Alpaka, ve frankofonních oblastech jako cuivre blanc či maillechord a v angličtině se používá výraz German silver. U nás je to nejčastěji pojem alpaka.

Poměrně jednoduchá výrobní technologie umožnila sériovou výrobu užitkových

59

P ř íb o r / Sandrik, Dolné Hámry / po 1920 / alpaka / soukromá sbírka

předmětů tam, kde chyběly finanční prostředky na cennější kovy. Počátkem 19. století se alpaka díky svým výtečným technickým vlastnostem, jako je vysoká odolnost proti korozi, pevnost, snadná opracovatelnost a nízké výrobní náklady, začala vyrábět ve velkém v Německu, o něco později v Rakousku a Francii. Výrobky z ní tvarově často naprosto věrně napodobovaly stříbrné předměty. K dokonalosti „stříbrné iluze“ přispěl ve druhé čtvrtině 19. století objev metody galvanického pokovování, jejíž pomocí se povrch této slitiny upravuje galvanickým stříbřením; tohoto postupu se dodnes používá například při výrobě jídelních příborů.

Dobou největšího rozvoje alpaky se stala secese a po ní nové umělecké proudy na počátku 20. století. Jak podotýká historik umění Karel Holešovský, jenž se jako jediný u nás tématu soustavněji věnoval v 80. a 90. letech minulého století, „začlenily ji do složité topografie užitého umění a uměleckého řemesla našeho století již tím, že spojily náročné cíle a výrobní láci“.

Od Paříže po Sheffield Zhruba šestnáct dekád výroby alpakových předmětů nebylo dosud systematicky zpra-

cováno. Je však zřejmé, že několik firem převyšovalo kvalitou své produkce ty ostatní. Zřejmě nejstarší továrnou na zpracování alpaky v Evropě byla pařížská, původně zlatnická firma Christofle, založená roku 1828. Ve 40. letech 19. století začala využívat tehdy nově objevené galvanické procesy, což vedlo mimo jiné k výrobě alpakových předmětů, již zaštítil sám císař. Tyto výrobky se staly základem pro veškerou ostatní evropskou produkci. Kromě luxusních sad pro císařský dvůr a běžného užitkového stolního náčiní na vysoké uměleckořemeslné úrovni pro hotely a restaurace odlévala firma z alpaky rovněž dekorativní plastiky.

V Rakousku firmě Christofle záhy vyrostla konkurence v podobě berndorfského zboží.

Je pozoruhodné, že přestože Berndorf byla původně stříbrnická firma, již v roce 1845, tedy rok po svém založení, představila kolekci příborů a nádob z alpaky. O pár let později zakoupili majitelé továrny Alexander Schoeller a Hermann Krupp vlastní důl na nikl potřebný k výrobě alpaky, jež měla v té době neobyčejný komerční úspěch. Realizovaly se zde rovněž některé návrhy vídeňské secese.

Vedení firmy dosahovalo výjimečné kvality své produkce neustálým zaváděním nejno-

vějších technologických postupů do výroby a vyváželo své výrobky do celého světa. Za jejich úspěchem stála i schopnost vyjít vstříc dobovým požadavkům, takže v nabídkových katalozích zákazníci našli například pohárky na absint či dózy na kaviár, oblíbené byly rovněž stolní smetáčky s lopatkami.

Třetí významnou firmou byla německá Württembergische Metallwarenfabrik v Geislingenu, založená roku 1880. Produkovala širokou škálu stylově vytříbených jídelních příborů a stolních nádob, jež se masově šířily a kultivovaly vkus veřejnosti. Její největší úspěch spadá do období secese, kdy se roku 1905 sloučila s rovněž velmi známou firmou Orivit. Ta se však nespecializovala výhradně na secesní zboží, ale i na tehdy módní pseudohistorizující výrobky. Alpaka se vyráběla také v Anglii, kde byli výrobci silně postříbřeného alpakového zboží soustředěni ve městě Sheffield; působilo zde asi třicet firem. Výrobní tradice tu sahá do roku 1842 a pokračuje dodnes.

Bibus a Sandrik Na území bývalého Československa byla produkce tohoto typu zahájena až na počátku 20. století. Hlavním centrem byla

tipy

72

art + a ntiques

Cena Libenského Na konci září byly na Pražském hradě v­ yhlášeny výsledky čtvrtého ročníku Ceny Ladislava Libenského. Mezinárodní soutěž pro studenty vysokých uměleckých škol Stanislav Libenský Award v letošním roce vyhrála japonská studentka Natsuho Enomoto za monumentální skleněnou hlavu, dalšími oceněnými jsou tuzemská Zuzana ­Kubelková a Slovák Andrej ­Jančovič.

Pe tr S trouhal: 6600

kterou právě všichni protagonisté opustili. Nevíme, k čemu mají jednotlivé předměty sloužit, s o to větší pečlivostí je můžeme zkoumat a připisovat jim vzájemné vztahy.

Až detektivní práce nakonec nemá žádný smysl.

Jan Jakub Kotík v DOXu Průřez tvorbou předčasně zesnulého č­ esko-amerického umělce Jana Jakuba Kotíka připravilo na podzimní měsíce

Derniéra Galerie České pojišťovny

N atsu h o E n o m o t o : P o r t r ét

V­ ybrané soutěžní práce si můžete prohlédnout do konce listopadu v Klášteře svatého Jiří na ­Pražském hradě. Společně s přehlídkou mladých sklářů představí klášterní budova také výstavu Cherchez la femme s ­podtitulem společná cesta ­Brychtová-Libenský.

Poslední avizovaná výstava v Galerii České pojišťovny nabízí ochutnávku toho, co instituce nakoupila v loňské podzimní aukci do své sbírky. Tomáš Císařovský, Václav Malina, Otto Placht, Michael Rittstein, Vít Soukup a Václav Stratil nejsou jména neznámá a dalo by se říci, že zařazení jejich prací do sbírky pojišťovny je sázkou na jistotu. Jejich jména autoři sbírky dokonce řadí do tzv. Zlatého fondu a nové akvizice, které budou vystaveny do 21. 10. ve Spálené ulici v Praze 1, tak posilují důraz kladený na zastoupení současného umění v této korporátní sbírce.

J a n J a k ub K o tí k : Va cuum / 2000

Mladí v Brně Trojici výstav mladých umělců hostí do 24. 10. brněnská galerie TIC. Ordinary Language Jiřího Kotrly v prostoru Galerie Mladých, skupinový projekt Frejm Baj Frejm v Galerii U Dobrého pastýře a komplexní instalaci Petra Strouhala v Galerii Kabinet.

Práce s divadelním nasvícením a filmovými triky není pro tohoto absolventa ateliéru malby polohou neznámou. Tentokrát proměnil celou místnost galerie ve scénu,

Vá s l av S t r at i l : L i š k a v l e s e / 2003

pražské ­centrum DOX. Kotík se po stu­ diích na ­Cooper Union a krátkém působení na ­new­yorské scéně přestěhoval v 90. letech do Prahy, kde také získal uznaní jako umělec. Jeho konceptuální objekty měly výrazný společensko-politický přesah a týkaly se i globálních témat, která v tehdejší české společnosti příliš nerezonovala. ­Výstava s názvem Podoby vzdoru běží v DOXu do 7. ledna.

73

KALENDÁRIUM / říjen 2012 kdy: čtvrtek 11. 10. od 18:00 co: výstava Júliuse Kollera: komentované prohlídky kdo: Tomáš Pospiszyl kde: Tranzitdisplay, Praha kdy: pátek 12. 10. od 16:00 co: Pohyb – Zvuk – Prostor (Mezinárodní festival soudobé alternativní I va n K a f k a : n áv r h i n sta l a c e M í r a s n e s i t e l n o st i d o R o u d n i c e n a d L a b e m

a experimentální hudby) kde: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Ivan Kafka v Roudnici Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem připravila rozsáhlou výstavu sochaře Ivana Kafky. Jejím těžištěm bude monumentální site-specific instalace s názvem Míra snesitelnosti, kterou autor osahává hranice únosnosti agresivity prostředí. Instalaci doplní výběr z dosavadní Kafkovy tvorby včetně papírových skládacích objektů či cyklu Lesní koberce pro náhodné houbaře. Práci „krotitele prostoru“, který se po několikaleté odmlce vrací na scénu, můžete v Roudnici vidět do 18. listopadu.

byl ÚLUV na Národní třídě, o pár let dříve bývalá poliklinika v Jungmannově ulici. Letos bude hlavním stanem festivalu bývalé kasino v Pařížské ulici 25. Jak je již zvykem, program pokrývá široké pole mezi výtvarným uměním, performancí a divadlem.

kdy: středa 17. 10. od 20:00 co: přednáška o projektu nového vídeňského Hlavního nádraží kdo: autor projektu Albert Wimmer kde: Národní technická knihovna kdy: středa 17. 10. od 20:00 co: Festival Fotograf – Mimo formát kdo: Dennis Adams kde: Nová scéna, Praha kdy: čtvrtek 18. 10. od 17:00 co: debata se Zdeňkem Zieglerem kde: Moravská galerii v Brně, Pražákův palác kdy: úterý 23. 10. od 18:00

4+4 dny v pohybu

co: debata ART+ o starožitnostech kdo: Simona Šustková, Miroslav Zíka

Od 26. října do 3. listopadu proběhne v Praze již 17. ročník mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu.

Organizátoři se vždy snaží oživit některý z opuštěných domů v centru Prahy, loni to

kde: Topičův salon, Praha kdy: neděle 28. 10. od 15:00 co: Karel Vachek – projekce a beseda Paw e ł Wa r c h o ł : Ab e c e d a Os v ě t i m i / 2010

Kresby v Plzni

kde: Divadlo Na zábradlí, Praha kdy: pondělí 29. 10. od 18:00 co: komentovaná prohlídka k výstavě Jan Jakub Kotík – Podoby vzdoru

J o e l s o n Guss o n : C y b o r g M a n i f e st o festival 4+4 dny v pohybu 2011

Již po osmé se v Plzni v říjnu a listopadu koná Bienále kresby. Do mezinárodní soutěže se letos přihlásilo 437 autorů z 38 zemí, z nichž porota vybrala přibližně čtvrtinu. Hlavní výstava bienále probíhá do 18. listopadu v Západočeském muzeu a v Galerii Jiřího Trnky. Bohatý doprovodný program nabídne mezinárodní symposium a řadu tematických výstav reflektujících kresbu. V Galerii Evropského domu se představí držitel hlavní ceny z minulého bienále, Polák Paweł Warchoł.

kdo: kurátorka výstavy Markéta Stará kde: DOX, Praha

oprava: V minulém čísle jsme zkomolili jméno kurátorky Rumjany Dačevy a sochu Panny Marie z Velkého Bielu chybně uvedli jako dílo Niclause Gerhaerta von Leyden.

Správně má být, že jde o práci některého z jeho následovníků. Autorům i čtenářům se za to omlouváme.

PETRNIKL art + a ntiques

82

Já jsem tvůj zajíc dialog s maminkou

4. 10. 2012 - 3. 2. 2013

Výstava se uskutečňuje za podpory statutárního města Brna Partneři výstavy:

artmix

Centrum současného umění DOX LLEV Product design – Existence (do 28. 10.); AMOR PSÝCHÉ AKCE – VÍDEŇ, Sbírka Hummel (od 19. 10. do 14. 1. 2013); Jan Jakub Kotík: Podoby vzdoru (od 11. 10. do 7. 1. 2013) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz GHMP: Městská knihovna Městem posedlí (od 10. 10. do 13. 1. 2013) Mariánské nám. 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Kamenného zvonu Jan Švankmajer: Možnosti dialogu/Mezi filmem a volnou tvorbou (od 26. 10. do 3. 2. 2013) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Staroměstská radnice Milan Salák: 360º (do 9. 12.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Zámek Troja Vincenc Vingler: Sochy zvířat; Emil Filla: Ze sbírek GHMP (do 4. 11.)

U Trojského zámku 4/1, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Akademie Výtvarných umění v Praze Marek Hlaváč, Irena Armutidisová: Bílý šum (od 9. 10. do 12. 10.); Markéta Mráčková, Barbora Šimonová, Martin Bražina, Lenka Burdová, Jakub Geltner, Marek Šilar, Jakub Valenta, Milan Valeš, Viktor Vejvoda: Expedice RPSP (od 15. 10. do 31. 10.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie MIRO Jiří Georg Dokoupil: Nové obrazy (do 28. 10.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Rudolfinum Beyond Reality: British Painting Today (do 30. 12.)

Alšovo náb. 12, Praha 1 www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka Miha Gorjup a 1107 clan: Countdown the pieces (od 16. 10. do 28. 10.); Meraner Gruppe: Projekt Havlíček (od 17. 10. do 28. 10.)

Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net Galerie U Zlatého kohouta Kateřina Mohrová: Korálky okamžiku; Renáta Lucková/Pavel Veselý: Křižovatky života; Jan Svoboda: Pozadí v popředí, výstava fotografií; Ediata Neoralová Kvizdová: Driming (do 30. 10.); Josef Lebeda: Veselé prózy (vernisáž 22. 10. v 18.00) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz

Topičův salon Crash Test 2012: Ne/přizpůsobiví (od 16. 10. do 9. 11.)

Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

Brno

MG: všechny objekty Mezinárodní soutěž Bienále Brno 2012 (do 28. 10.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

Wannieck Gallery Petr Nikl – Já jsem Tvůj zajíc (Dialog s maminkou) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

Blansko

Galerie města Blanska Miloš Šejn (od 13. 10. do 14. 11.)

Dvorská 2, Blansko / www.galerie.blansko.cz

České Budějovice

Dům umění České Budějovice Maurizio Nannucci: (od 18. 10. do 18. 11.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz AJG – Wortnerův dům Odlesk perly: Umění baroka ze sbírky Patrika Šimona (do 18. 11.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Cheb

Galerie výtvarného umění v Chebu Bojmír Hutta (1920–1987) (do 30. 12.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Klatovy

GKK: Galerie u Bílého jednorožce Originální perspektivy (do 2. 12.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK: Kostel sv. Vavřince Lukáš Rais (do 31. 10.)

Plánická 6, Klatovy / www.gkk.cz GKK: Sýpka Martin Frind a Michal Matzenauer: Obrazy a kresby (do 31. 10.)

Náchod

Galerie výtvarného umění – Jízdárna Tomáš Korba: Stopy (do 14. 10.); Arnold Bartůněk: sochy a kresby; Jiří Šindler: Kaligrafie (do 11. 11.); Petr Stibral: Bystakvace (od 17. 10. do 11. 11.)

Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz

Opava

Dům umění Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer: Obrazy, kresby, objekty (do 10. 10.); Vladimír Gažovič: Retromix (do 28. 10.); Skupina 42 (do 30. 12.); Steve Hubback: Metalkymist (do 28. 10.); „I“ – Autoportréty studentů ITF SU v Opavě (28. 10.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům David Soudek: Praktická sociologie (od 10. 10. do 2. 12.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

Olomouc

MUO: Muzeum moderního umění Od Tiziana po Warhola/ Muzeum umění Olomouc 1951–2011 (od 25. 10. 2012 do 31. 3. 2013) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

MUO: Arcidiecézní muzeum Od Tiziana po Warhola/ Muzeum umění Olomouc 1951–2011 (od 25. 10. 2012 do 31. 3. 2013) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

Ostrava

GVUO – Dům umění Taller: Objekt – oděv (do 21. 10.)

Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

Plzeň

ZČG – 13 Josef Hodek a Josef Váchal: Žák a jeho Mistr (do 2. 12.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

GKK: Klenová zámek František Janula: Hledač v čase (do 31. 10.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz GKK: Hrad 20. Letní keramická plastika (do 31. 10.)

Liberec

Oblastní galerie v Liberci Libor Beránek: Melancholie; Květa Pacovská: Časoprostor (do 25. 11.)

U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

Muzeum Montanelli Gigantomachie: Karel Havlíček; Outsider Art: sbírka Pavla Konečného (do 21. 10.); Svoboda a Láska: Liberec (do 30. 10.)

Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com

Litoměřice

UPM: hlavní budova Bravos: Současný španělský design (do 25. 11.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Věra Boudníková-Špánová: Retrospektiva (do 28. 10.) bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii

Jiřský klášter Stanislav Libenský Award 2012 and Cherchez la femme (do 30. 11.)

Klášter sv. Jiří na Pražském hradě, Praha 1 www.upm.cz

Design, sklo a prostor (do 31. 10.)

Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Václav Alois Šrůtek: Retrospektiva (od 19. 10. do 25. 11.); Jiří Bradáček: Sochy (do 4. 11.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

Mikulov

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 31. 12.);

Collegium 1704 Hvězdy barokní opery 1. sezóna 2012 — 2013

Zahajovací koncert 30.10. 2012 Sara Mingardo — alt Raffaella Milanesi — soprán Václav Luks — dirigent Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h

www.collegium1704.com

Praha

83

inzerce

86

výstava roku 2012 art + a ntiques

zlato

symbol moci a bohatství ke 195. výročí založení Moravského zemského muzea - historická příležitost spatřit nejvzácnější exponáty sbírek zlaté exponáty numismatického oddělení - mince od 7. století před n. l. po současnost, vzácné řády a medaile nejstarší zlaté šperky z archeologických nálezů z období starší doby bronzové, výbava hrobu velmože z období stěhování národů a zlato Velké Moravy mineralogické vzorky ryzího zlata a pravé nuggety ze severní Ameriky a Austrálie

většina exponátů vystavena poprvé za dobu existence muzea výstava bude doplněna multimediálním průvodcem s použitím QR kódů a katalogem vystavených předmětů vstupenky zakoupené v předprodeji (TIC, Indies, Dům pánů z Lipé) umožňují přednostní vstup na výstavu uvidíte pouze jednou za život a pouze 14 dnů Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, Brno 31. října - 14. listopadu 2012

www.mzm.cz

...spojujeme minulost s budoucností