Art+Antiques 10/2016

10

říjen 2016

101

99 Kč / 4,70 ¤

Socialistické retro v Česku 28 / Rozhovor s Lenkou Vítkovou 40 / Ilustrované časopisy 19. století 10 /

102

editorial /

Žižkov sobě

facebook.com/ Artcasopis

Pár dní před 115. výročím narozením Jaroslava Seiferta byl u tramvajové zastávky Lipanská, na začátku ulice, která nese básníkovo jméno, odhalen jeho nový pomník. Je společným dílem sochaře Jana Roitha a jeho syna, architekta Matyáše Roitha. Odhalení se zúčastnil ministr kultury, hlavní zásluhu na jeho vzniku má však český PEN-klub a rodina Kočích, kterým patří přilehlý dům i pozemek, na kterém pomník vyrostl.

A byli to také oni, kdo vybrali sochaře a architekta. Výsledek je vkusný a urbanisticky šťastně umístěný. Má podobu betonové stuhy s úryvkem z jedné ze Seifertových básní, která se uvolňuje z obruby obvodové zídky a zdvihá k obloze. Byť je podle mě realizace v detailu poněkud nepřesvědčivá, jedná se bezpochyby o jeden ze zdařilejších pomníků posledního čtvrtstoletí.

Věřím nicméně, že samotný básník by dokázal ocenit i hravější, konceptuálněji pojatý pomník. Třeba něco takového, jako byla letní „instalace“ galeristky Kachy Kastner na Škroupově náměstí jen o pár ulic výše. Na kruhovém náměstí, které Pražané znají jen jako „náměstí, kde poprvé veřejně mluvil Havel“ (šlo o první povolenou opoziční demonstraci v prosinci 1988) či jako místo hospody U Sadu, umístila v červenci krabičku s křídami. „Kachy jednoduché gesto pobízí ke společné činnosti – kresbě. Ta se se svým potenciálním kolektivním autorstvím může stát proměnlivým symbolem sousedských vztahů na Žižkově,“ psalo se v doprovodném textu. Nešlo totiž o čistě spontánní akci, ale o jednu z intervencí druhého ročníku uměleckého festivalu Neighbourhood Boogie-Woogie, který je společným projektem několika galerií sídlících na Žižkově.

Zejména děti se tvorbě „kolektivního díla“ na asfaltu náměstí s nadšením věnovaly po celé léto a Kacha sotva stíhala doplňovat barevné křídy. Festival oficiálně trval jen do půlky srpna, a tak jen o pár dní později kurátora kontaktovala úřednice z radnice s výzvou, aby byl box neprodleně odstraněn, neboť Škroupovo náměstí prý není vhodnou plochou pro čmárání křídou. Věci se následně ujal jeden z místních obyvatel, který si začal s radnicí dopisovat. Úředně vedená polemika o tom, kde se smí a nesmí kreslit na chodník, má kouzlo nechtěného: „V případě, že chcete v akci pokračovat, prosím o zaslání žádosti o souhlas, ve kterém je třeba uvést: organizátora akce, kontaktní osobu včetně kontaktů, informace o projektu, termín akce, umístění akce včetně zákresu v mapě.“ Křídy se na Škroupák začátkem září vrátily, byť bez oficiálního souhlasu. Původní dřevěný box nahradilo několik plastových krabiček rozmístěných po celém obvodu náměstí a děti i dospělí v tvorbě svého kolektivního díla pokračovali, dokud všechny křídy nevykreslili a nezačaly podzimní deště. Doufám, že na jaře bude tento „interaktivní projekt“ zase pokračovat.

Jan Skřivánek

Aplikace Kiosk Navigator

Obsah

10

> Teď už je všechno jinak 4 / dílo měsíce > Lucas Cranach st.: Pieta 2 / poznámky

Milena Bartlová

Kaliopi Chamonikola

6 / zprávy 10 / výstava

> Socialistické retro v Česku

Martin Franc

19 / aukce 30 / portfolio

> Tereza Fišerová 32 / rozhovor > Lenka Vítková Karolina Jirkalová 46 / téma > Umění v ilustrovaných časopisech 19. st.

Markéta Dlábková 52 / galerie > Perla nad Vltavou Radek Wohlmuth 54 / profil > Woody Vasulka Anežka Bartlová

Vojtěch Märc

59 / staveniště 60 / architektura David Růžička

66 / design

> Adolf Loos a Plzeň

> Rony Plesl

Radek Wohlmuth

69 / nové knihy 70 / knižní recenze Milena Bartlová

74 / antiques

> Súdružka moja vlasť

> Libenský a Brychtová

Jan Skřivánek

> Kunstmuseum Basel 87 / manuál > Trollování Ondřej Chrobák 88 / recenze > Václav Stratil, Václav Magid Jan Zálešák, Anežka Bartlová 94 / na východ > Parlamentné múzeum Dušan Buran 96 / komiks > Jan Pomykač 78 / galerie

Josef Ledvina

Tomáš Prokůpek

obálka

>

M E D V Ě D, 60. léta, foto: Národní muzeum

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Anežka Bartlová (ab), Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Milena Bartlová, Dušan Buran, Markéta Dlábková, Martin Franc, Kaliopi Chamonikola, Ondřej Chrobák, Vojtěch Märc, Tomáš Prokůpek, David Růžička, Jan Zálešák / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 10. 10. 2016. Příští číslo vyjde začátkem listopadu. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

6

zprávy

Česká centra čeká úsporný režim a odklon od kultury

Praha – Česká centra mají od začátku července nového ředitele.

Ministr zahraničí jmenoval do funkce čtyřiatřicetiletého Jana Závěšického, který v posledním roce v centrech působil jako metodický poradce ředitele. Ve funkci po roce vystřídal Zdeňka Lyčku, který byl řízením organizace pověřen, ale nebyl nikdy řádně jmenován.

Závěšický je absolventem politologie na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2014

byl krátce vedoucím kanceláře ministra dopravy, před tím pět let vedl Sdružení cestovního ruchu – Jeseníky, které za účelem propagace Jeseníků jako turistické destinace zřídil Olomoucký kraj. Stejně jako jeho předchůdce chce klást větší důraz na propagaci vědy, inovací a ekonomickou diplomacii.

Už měsíc po nástupu Závěšického do funkce se v médiích objevily informace, že polovinu z celkového počtu dvaadvaceti

KULT UR A, NEBO BY ZN Y S? Slavnostní otevření Českého centra v Soulu v dubnu 2013, foto: Česká centra

zahraničních center hodlá převést pod přímou správu ambasád.

Navrch ještě padly poznámky, že Česká centra si budou napříště muset na svou činnost ve větší míře než dosud hledat soukromé sponzory. Kvůli neutěšené finanční situaci ostatně bylo zrušeno i zářijové výroční setkání ředitelů zahraničních zastoupení v Praze. Česká centra jsou příspěvkovou organizací ministerstva zahraničních věcí. Koncem loňského roku ministerstvo přijalo strategii jejich dalšího rozvoje pro roky 2016–19. Nakolik se jí bude nový ředitel držet, není zatím jasné. Svou koncepci slibuje představit během listopadu.

Primárně musí řešit neúnosnou finanční situaci organizace, která byla dosud financována z výnosů z pronájmů Českého domu v Moskvě, který centrům patří. Po uvalení ekonomických sankcích EU vůči Rusku se však tento zdroj příjmů výrazně snížil. „Českému domu v Moskvě může s ohledem na charakter jeho činnosti hrozit riziko uzavření provozu (pokud bude provozován v rozporu se zákony), riziko vzniku havarijních situací a ,vybydlení‘,“ píše se na toto téma ve zmiňované strategii.

Jedním z možných příjmů generovaných činností samotných center je školné za lekce českého jazyka, které část zahraničních zastoupení nabízí. Loni tyto kurzy absolvovaly více než dva tisíce studentů. A zde je kámen úrazu logicky znějícího návrhu, aby se ty pobočky, které dosud nesídlí v budově/areálu velvyslanectví, do něj nastěhovaly a ideálně pod ambasády spadaly i funkčně. Potom by totiž, na rozdíl od nynějšího statusu člena příspěvkové organizace, nemohly jazykové kurzy za peníze nabízet.

Dalším problematickým bodem je deklarované soustře-

dění se na podporu vědy, inovací a tzv. ekonomickou diplomacii.

Jak Art+Antiques potvrdil Závěšický, tento posun souvisí se snahou přilákat soukromé sponzory. Česká centra se však pak výrazně přibližují agendě Czech Investu, který spadá do gesce ministerstva průmyslu a obchodu, a vnucuje se otázka, zda Česká republika potřebuje dvě obdobně zaměřené agentury. Úroveň kulturních aktivit jednotlivých zahraničních zastoupení Českých center byla vždy kolísavá a jejich profil se výrazně odvíjel od zájmů konkrétních ředitelů. Nynější důraz na zapojení soukromých zdrojů však může znamenat úplnou rezignaci na systematické posilování kulturního profilu České republiky.

Nedávno vypsaná výběrová řízení na ředitele čtyř center byla bez dalšího vysvětlení zrušena.

Důvodem podle Závěšického bylo, že nelze hledat nové vedoucí pracovníky v situaci, kdy není jasné, jak se stávající síť center v příštím roce promění. Jasno má nicméně Závěšický v tom, že pro příště bude v profilu uchazečů požadovat hlavně manažerské schopnosti, spíše než kulturní rozhled a znalost určitého oboru.

Podle zástupkyně ředitele Moniky Koblerové stávající návrh rozpočtu na rok 2017 předpokládá téměř dvoutřetinové úspory.

Místo požadovaných 120 milionů je v návrhu rozpočtu počítáno jen s necelými 45 miliony korun.

V loňském roce Česká centra po celém světě, podle vlastních statistik, zorganizovala přes 2300 akcí, které oslovily 2,5 milionu návštěvníků a generovaly 7800 pozitivních ohlasů v zahraničních médiích. Spolupodílela se také na více než 1300 výjezdech osobností z české kulturní a kreativní scény. / AB

inzerce

3

16. 11.

2016 05. 03.

2017

Peter Dressler Wiener Gold

EH

U N D E RT

W

OT

OGY

EC

IE

E XPE R •

JA H R E

SE R

ART

PH

AS

25

OL

NC

OGR APHY

•

KUNST HAUS WIEN. Untere Weißgerberstraße 13, 1030 Wien | Täglich 10 bis 18 Uhr | www.kunsthauswien.com

EURÓPSKE HVIEZDY EUROPEAN STARS

© Successió Miró / LITA, Bratislava 2016

MIRÓ& COBRA

2. 7. 2016 − 13. 11. 2016

Generálny reklamný partner výstavy

Výstava realizovaná vďaka finančnej podpore predsedu vlády SR.

Výstavu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Partneri výstavy

10

výstava

text Martin Franc Autor je historik působící na Akademii věd ČR, podílel se na seriálu Vyprávěj jako odborný poradce a částečně i na vzniku stálé expozice Retromuzea v Chebu.

Hříšné vzpomínání? „Socialistické retro“ v českých zemích Retro, zdá se, zažívá v Česku zlaté časy. Prodává se kofola, kupují se botasky a svou cestu si nostalgie po dětství stráveném v reálném socialismu nalézá i do muzeí a galerií. V Chebu před pár měsíci otevřelo Retromuzeum, v Tančícím domě probíhá výstava s prostým názvem Retro 70. a 80. let a aktuální výstava v Národním muzeu se jmenuje jednoduše Retro. Za rohem je ale nejspíš doba přesycení a s ní nástup nové retrovlny, tentokráte vztažené k divokým devadesátým.

Retro nálady nás provázejí dlouhá staletí, i když se jejich obsah pochopitelně proměňuje. Kolísá i jejich rozsah. Obvykle se přitom prolíná několik proudů retra zároveň, s různou formou i intenzitou. Aby šlo o všeobecně rozšířený trend, nesmí se retro vracet příliš do minulosti a musí umožňovat vlastní masovou produkci. K jeho šíření výrazně pomáhá, když se prolíná s (příjemnými) vzpomínkami na dětství a mládí, což ho časově poměrně jasně vymezuje. Relativní blízkost epochy, na niž se retro odkazuje, také zajišťuje poměrně široké pole působení na společnost v podobě širokého sortimentu produktů. I když samozřejmě existují poměrně pestré a zajímavé retro kultury spojené u nás s érou Rakouska-Uherska nebo s meziválečnou epochou, které se těší značné popularitě, v tomto článku se zabývám retrem hlásícím se k zhruba 60. až 80. letům minulého století, tedy k době vlády KSČ a zapojení Československa do tzv. sovětského bloku.

Jedná se o dobu s poměrně jasně vyhraněnou a relativně snadno identifikovatelnou vizuální podobou.

Zatímco 60. léta nesou punc mimořádně kulturně bohaté epochy, kdy vzniká řada fenoménů spojených obecně s konzumní kulturou (zvlášť patrné to je u populární hudby), 70. a 80. léta jsou zase érou dětství a raného dospívání nebývale silné a úspěšné generace baby boomu počátku 70. let, tzv. Husákových dětí, což jí dává speciální přídech. Vzhledem k tehdejšímu poměrně širokému, ale přece jen zřetelně limitovanému sortimentu zboží se relativně snadno identifikují

„retro produkty“, které evokují danou dobu a zároveň vyvolávají pozitivní pocity. Do retro rejstříku se přitom nezahrnují jen výrobky a díla pocházející z tehdejšího Československa, ale i produkty z tehdy „spřátelených“ zemí východního bloku (tedy hlavně SSSR, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska) či také ze západních zemí, které ovšem byly alespoň částečně přístupné pro běžné obyvatelstvo (např. časopis Bravo, višně v čokoládě Mon Cheri či televizní seriál Sandokan). Zvlášť 70. a 80. letech se díky televizi masová kultura v Československu rychle sjednocovala a přibývaly předměty, s nimiž se dostal do kontaktu prakticky každý, a díky celostátnímu vysílání docházelo i ke sbližování dosud značně diferencovaných regionálních kulturních zvyklostí.

Stále však zůstávaly mnohé důležité rozdíly dané mimo jiné možností přijímat televizní vysílání z Rakouska, SRN nebo i z v mnoha ohledech uvolněnějšího Polska.

Nadále specifický případ představovalo Slovensko s jeho dlouholetou odlišnou historií, ale i s některými zvláštnostmi místní společensko-politické situace.

Mimochodem slovenská nota není slyšet v současné retro vlně zdaleka tak silně, jak by si zasloužila a jak by odpovídalo tehdejší realitě.

Nejen socialistické retro

I když by se mohlo zdát, že retro obracející se do éry „socialismu“ má velmi specifickou povahu danou právě značnou uzavřeností tehdejší společnosti a již zmíněnou omezeností nabídky na trhu, platí to vlastně

REKL AMNÍ PL AK ÁT BO TANA SKU T EČ reprodukováno z knihy Když boty, tak botasky

11

18

inzerce

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / po–pá: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si vás pozvat na aukční výstavu, která se bude konat v naší galerii na Národní třídě od 1. do 26. listopadu 2016. Tradiční podzimní aukční den se uskuteční v neděli 27. listopadu od 12 hodin na pražském Žofíně. Těšíme se na vaši návštěvu.

Toyen: Odraz odlivu, olej na plátně, dat. 1969, 60 × 120 cm vyvolávací cena: 7 000 000 Kč odhadní cena: 8–10 000 000 Kč

André Derain: Zátiší v krajině, olej na plátně, okolo roku 1950, 81 × 100 cm vyvolávací cena: 1 600 000 Kč odhadní cena: 2–2 500 000 Kč

Maurice de Vlaminck: Kytice, olej na plátně, 61 × 50 cm vyvolávací cena: 1 000 000 Kč odhadní cena: 1,5–2 000 000 Kč

DOVOLUJEME SI VÁS SRDEČNĚ POZVAT NA 43. AUKCI VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, STAROŽITNOSTÍ A DESIGNU 23. 10. 2016 Předaukční výstavy BRNO Aukční dům Sýpka Údolní 70, Brno 10.–13. 10. 2016 › 9–17 hod 14. 10. 2016 › 9–15 hod

Rondokubistický psací stůl Čechy, 20. léta 20. stol. dřevo, 93 x 108,5 x 61 cm

Magdaléna Jetelová Bez názvu vlastní technika malby kouřem plátno 145 x 155 cm, sign.

Rondokubistický stolek 10. léta 20. stol., dýhované dřevo, ø 65 cm

František Antonín Hartmann Pendant ideálních krajin I. olej, měděná deska, 25 x 32 cm

Kubistické stolní šestiramenné osvětlovací těleso Čechy, návrh 1914–1920, mosaz, v. 49,5 cm

Joža Uprka Stařenka v kroji olej, dřevěná deska, 76 x 45 cm, sign.

PRAHA Galerie U Betlémské kaple Betlémské nám. 8, Praha 1 15. 10. 2016 › 15–18 hod 16.–21. 10. 2016 › 10–18 hod 22. 10. 2016 › 10–15 hod

Aukční dům Sýpka Praha, Tržiště 3 Brno, Údolní 70 mob 608 958 322 aukce@sypka.cz www.sypka.cz

aukce

19

Sutnarovy Venuše, kytice z Alp a Kotík po devíti letech

Čtěte na ART+

Dorotheum – První z velkých podzimních aukcí, kterou na sobotu 24. září připravila společnost Dorotheum, nabídla ke koupi 431 předmětů od malířství přes sochařství a práce na papíře až po nábytek. Nového majitele našlo celkem 240 položek, což představuje zhruba 56procentní úspěšnost. Nad 1 milion korun byly prodány tři obrazy, nad 100 tisíc pak dalších 18 děl. Aukce vynesla bezmála 14 milionů korun*. Nejdražšími díly odpoledne se staly dvě velkoformátové Venuše Ladislava Sutnara a kytice rakouské malířky Marie Egner.

Obě Sutnarovy akrylové malby ze 60. let pocházejí ze sbírky umělcova syna Radoslava, se kterým Dorotheum spolupracuje již sedm let, a objevily se na nedávných Sutnarových malířských výstavách v Galerii Rudolfinum (2011) a v Plzni (2015). V žebříčku dosud dražených Sutnarových Venuší se s cenami 1,68 a 1,56 milionu korun zařadily na třetí a páté místo. Dražba obou začínala na 840 tisících korun.

Jednou z nejzajímavějších dražených položek bylo nově objevené květinové zátiší Z Alp (Von den Alpen) od rakouské malířky dlouhého 19. století Marie Egner.

Florsalon pro Žatec

Tato bohatá kytice ve váze detailního zpracování a kultivovaného koloritu pochází z české soukromé sbírky a nejbližší analogií jí je obraz Lilie a hořec z doby kolem roku 1899 ze sbírek muzea v St. Pölten.

Na aukci zaznamenala vynikající výsledek 1,56 milionu korun, což je téměř dvojnásobek vyvolávací ceny, a v celosvětovém žebříčku malířčiných děl se zařadila na devátou příčku.

Po devíti letech se na trh vrátil obraz Účes (Dívka před zrcadlem) od Pravoslava Kotíka. Zatímco v lednu 2007 se prodal za tehdy rekordních 885 tisíc korun, nyní byl tento obraz z roku 1942 vydražen za 432 tisíc korun. K vysoké ceně při prvním prodeji mohlo přispět i to, že tehdejšímu kupci posloužil jako důkaz v hojně medializovaném sporu o pravost jiného obrazu téhož námětu, který zakoupil o rok dřív a který následně Národní galerie prohlásila za padělek.

Ze staršího umění a umění 19. století byl za minimální podání 240 tisíc korun vydražen drobný olej na dřevě Pastorale od Norberta Grunda a úspěšně prošly aukcí dva obrazy Aloise Kirniga ze 70. let 19. století. Motiv z Rujany vystoupal ze 36 na 96 tisíc, Motiv z Ligurie pak ze stejné

vyvolávací ceny dokonce na 180 tisíc korun. Své aukční maximum vyrovnal Jan Skramlík, když se jeho obraz Svatební hostina dostal ze 72 na 132 tisíc korun.

Z krajin 20. století měl úspěch olej na kartonu Františka Kavána Trochu vřesu, který byl vydražen za 156 tisíc korun, což je vzhledem k podložce a kontextu autorových prodejů poměrně solidní výsledek. Minimální podání činilo pouhých 46 tisíc korun.

Obraz Josefa Ullmanna Podzimní nálada z roku 1919, jemuž jsme se minulý měsíc věnovali v rubrice na trhu, se prodal za vyvolávací cenu 600 tisíc korun. I tak se jedná o čtvrtou nejvyšší částku zaplacenou za Ullmannovo dílo. Pozdní olej na lepence Motiv z Polabí od Václava Radimského vystoupal z 216 na 432 tisíc korun.

Překvapením byl nový aukční rekord zřídka nabízeného Jana Václava Mrkvičky, jehož Dívka v kroji předčila s částkou 480 tisíc korun pětinásobně vyvolávací cenu. Podobně tomu bylo i u dalšího Mrkvičkova obrazu Hlava dívky s konečnou cenou 168 tisíc korun. V novém autorském rekordu se též prodal jeden z aktů Vlastimila Košvance, jemuž loni uspořádala velkou

Manželé Petr a Eva Zemanovi, zakladatelé květinářské firmy Florsalon, se rozhodli věnovat svou stejnojmennou sbírku umění od moderny po současnost Ústeckému kraji. Sbírka jejíž cena je odhadována na 750 milionů korun má být trvala vystavena v Žatci.

Kupka v Paříží Součástí aukce věnované pařížské avantgardě, kterou na 20. října chystá společnost Christie’s, bude rané abstraktní plátno Františka Kupky z cyklu vertikál. Obraz z let 1912–14 není publikován v nedávno vydaném soupisu malířových olejů, podle aukčního katalogu má však doloženou historii minimálně do roku 1956.

Top 10 Boettinger V Západočeské galerii v Plzni začíná výstava pozapomenutého malíře a karikaturisty Huga Boettingera, alias Dr. Desideriuse. U této příležitosti jsme připravili přehled jeho nejdražších děl prodaných v aukcích.

Jan Preisler rekordní?

European Arts a 1. Art Consulting na svých říjnových aukcích nabízejí dvě mimořádné studie od Jana Preislera. Obrazy Tři dívky v lese a Česání jablek budou startovat na 7,2 a 3,5 milionech korun a dá se očekávat, že výrazně zahýbají autorovým top 10. / WWW.ARTPLUS.CZ

MAR IE EGNER: Z ALP ( VON DEN ALPEN) olej na lepence, 62,5 × 84,5 cm, cena: 1 560 000 Kč

P R A V O S L A V K O T Í K : Ú Č E S , 1942, olej na plátně, 50 × 61 cm, cena: 432 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

20

aukce

Raný Janeček a John za pětinásobek

výstavu Česká centra. Dívčí akt s červeným slunečníkem vystoupal ze 48 na 156 tisíc korun.

Zájem byl také o Portrét mladé ženy od v Česku teprve postupně objevovaného Vlastimila Hofmana, který většinu života prožil v Polsku. Obraz se prodal za 96 tisíc korun a stal se tak druhým nejdražším umělcovým dílem vydraženým u nás.

S ohledem na drobné rozměry se poměrně solidně prodal olej na kartonu Františka Hudečka Lidé na ulici z roku 1944, který vystoupal na 228 tisíc korun.

Z poválečného umění se na dražbě výrazněji prosadil řídce vyvolávaný Rudolf Kundera s olejem V přístavu z roku 1948, který se prodal za více než dvojnásobek minimálního podání, za 120 tisíc korun. Ze současných umělců měl úspěch Stanislav Diviš s akrylovými malbami Partitury (108 tisíc korun) a Hustota hmoty (72 tisíc). Smaltovaný antropomorfní

L ADI SL AV SU T NAR: VENUŠE 1963–64, akryl na masoniut, 179 × 109 cm, cena: 1 680 000 Kč

objekt Věry Janouškové byl vydražen za minimální podání 96 tisíc korun.

Z prací na papíře jmenujme alespoň jednu ze strukturálních grafik Vladimíra Boudníka, která se prodala za 66 tisíc korun. Zajímavým artefaktem byla původní tisková matrice pro list Emila Filly Zátiší s rybou a hořící svíčkou z roku 1946. Z této leptané kovové desky byly údajně vytisknuty pouhé 3 exempláře tohoto díla. Nového majitele získala za 102 tisíc korun.

V oblasti starožitností a uměleckého řemesla byl tentokrát v nabídce především nábytek.

Z početného souboru z produkce firmy Thonet se nejdráže prodal toaletní stolek, který našel nového majitele za necelých 33 tisíc korun. Nejdražší položka této kategorie, ikonické křeslo Bambi Bořka Šípka z 80. let však zůstalo s vyvolávací cenou 120 tisíc neprodáno. / TEREZA KOUCK Á

O TA JANEČEK : ECCE HOMO 1964, olej na plátně, 130 × 97,5 cm, cena: 375 000 Kč

Prague Auctions – Aukce výtvarného umění a fotografií, kterou v neděli 25. září v Nové síni uspořádala společnost Prague Auctions, vynesla 7,5 milionu korun.

Nového majitele našla o něco více než polovina ze 700 nabízených položek. Nejdražším dílem aukce se stal obraz Ecce homo od Oty Janečka s cenou 375 tisíc korunu. Za více než sto tisíc korun se prodalo ještě dalších sedm děl.

Janečkův obraz z roku 1964 startoval na ceně 225 tisíc korun a dosažená cena je osmou nejvyšší za malířovo dílo. Dvě menší Janečkova plátna ze stejného období odešla za částky kolem 60 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 237 tisíc korun se prodal pozdní obraz Miloslava Chlupáče Matka s dítětem z roku 2006.

Největším překvapením v kategorii poválečného umění se stala dražba drobného (14,7 × 33 cm) obrazu Kouřící země od Jiřího Johna. Malba z roku 1962, která je studií k stejnojmennému víc jak metrovému obrazu, který byl v uplynulých pěti letech dvakrát

neúspěšně nabízen za částky kolem milionu korun, vyletěla z 44 na 250 tisíc korun.

Ze současného umění se nejdráže prodala díla Tomáše Císařovského (225 tisíc), Václava Stratila (150 tisíc) a Jakuba Špaňhela (137 tisíc korun). Z nejmladší generace umělců se dařilo trojici třicetiletých malířů, Miroslavu Poláchovi, Adamu Štechovi a Jakubu Janovskému, jejichž díla našla kupce za částky od 75 do 87 tisíc korun. V kategorii fotografie se za nejvyšší částku prodalo nedatované Zátiší s mísou a ovocem od Josefa Sudka, které našlo kupce za vyvolávací cenu 237 tisíc korun.

To je třetí nejvyšší částka za Sudkovu fotografii na českém trhu.

Víc jak sto dvaceti díly, především kresbami, byl v nabídce zastoupen Miroslav Tichý. Nejvíce se bojovalo o erotickou kresbu tuší, která vystoupala z 1625 korun až na 45 tisíc. Ceny Tichého fotografií se tentokrát pohybovaly od 7 do necelých 50 tisíc korun, přičemž kupce našly tři čtvrtiny ze 44 nabízených snímků. / JS

J I Ř Í J O H N : K O U Ř Í C Í Z E M Ě , 1962, olej na plátně, 14,7 × 33 cm, cena: 250 000 Kč

50. AUKCE

9

ve středu 26. října 2016 v 18.00 hodin v Topičově salónu, Národní 9, Praha 1

Zdeněk Burian (1905–1981), Ostrov pokladů olej, překližka, 37,5 x 57,5 cm vyvolávací cena: 290 000 Kč

Václav Kiml (1928–2001), Kostel enkaustika, malířská lepenka, 1970, 50 x 55 cm vyvolávací cena: 95 000 Kč

František Gross (1909–1985), Hořící město olej, karton, 1961, 32 x 24,5 cm vyvolávací cena: 85 000 Kč

Bohumír Matal (1922–1988), Město olej, karton, 1948, 19,5 x 29,5 cm vyvolávací cena: 195 000 Kč Kamil Lhoták (1912–1990), Červený objekt olejová tempera, karton, 1975, 47,5 x 39 cm vyvolávací cena: 195 000 Kč

Jan Kotík (1916–2002), Figura olej, plátno, 95 x 65 cm vyvolávací cena: 360 000 Kč

Ota Janeček (1919–1996), Letní den u vody olej, plátno, 1973, 98 x 130,5 cm vyvolávací cena: 195 000 Kč

Aleš Lamr (1943), Růžový kolotoč olej, plátno, 1986, 95 x 65 cm vyvolávací cena: 79 000 Kč

Hugo Demartini (1931–2010), Z cyklu Místo reliéf, sádra, dřevo, 1980, 164 x 164 cm vyvolávací cena: 690 000 Kč

Martin Mainer (1959), Břečťan akryl, plátno, 2011, 100 x 100 cm vyvolávací cena: 120 000 Kč

Předaukční výstava dražených děl proběhne v Galerii Dolmen, Pštrossova 31, Praha 1: pondělí 17. 10. – středa 26. 10. 2016

Michal Škapa (1978), 120 L akryl, airbrush, plátno, 2016, 63 x 130 cm vyvolávací cena: 38 000 Kč

Michael Rittstein (1949), Bytová otázka olej, sololit, 1975, 120 x 150 cm vyvolávací cena: 250 000 Kč

www.galerie-dolmen.cz

inzerce

24

inz_190x119_osvit.indd 1

art+antiques znovu na designbloku 2016 27.—31. 10.

Balkon sběratele Průmyslový palác Výstaviště 416, Praha 7 www.designblok.cz

15.09.16 9:06

inzerce

21

Před deseti lety

1. Art Consulting/Art.CZ – Začátkem října 2006 se jedna z raných abstraktních krajin tehdy šestaosmdesátiletého Zdeňka Sýkory na aukci společnosti 1. Art Consulting prodala za rekordních 1,003 milionu korun. Šlo tehdy o první Sýkorův milionový prodej a současně o historicky nejvyšší cenu za dílo žijícího autora.

Obraz Zahrada z roku 1960 je součástí většího cyklu maleb z konce 50. let, ve kterých se Sýkora postupně posunul od krajinomalby k abstrakci. Tématem zde již není záznam krajiny, ale hledání vztahu mezi tvary a barvami. Na autorský rekord by stačil již prodej za vyvolá-

vací cenu necelých 600 tisících korun. Dosažený nárůst byl o to překvapivější, že obraz o pouhé čtyři měsíce dříve prošel aukcí Dorothea ve Vídni, kde se prodal v přepočtu přibližně za 400 tisíc korun.

Začátkem listopadu společnost Art.CZ (dnes Prague Auctions) nabídla rozměrný Sýkorův liniový obraz Linie č. 100 z počátku 90. let, který s formátem dva na dva metry dodnes zůstává nejrozměrnější Sýkorovou malbou draženou v Česku. Z vyvolávací ceny 1,4 milionu vystoupal až na 2,7 milionu korun. K výraznému růstu Sýkorových děl před deseti lety jistě přispělo i to, že o rok

ZDENĚK S ÝKOR A: Z A H R A D A , 1960, olej na plátně, 65 × 93 cm, cena: 1 003 000 Kč, 1. Art Consulting 1. 10. 2006

dříve malířovo stěžejní dílo Linie č. 24 (Poslední soud) zakoupilo Centre Pompidou, které obraz vystavilo ve stálé expozici v přímé konfrontaci s dílem Gerharda Richtera.

V únoru 2008 Sýkora své maximum znovu vylepšil, když se dvojice rozměrných trojúhelní-

kových makrostruktur na aukci 1. Art Consulting prodala za vyvolávací cenu téměř 4,5 milionu korun. Titul nejdražšího žijícího autora dnes patří čtyřiaosmdesátiletému Theodoru Pištěkovi, jehož obraz Racek letící do snu z roku 1984 se před dvěma lety prodal za 3,5 milionu korun. / JS

INZERCE

Aukce uměleckých děl Antonín Střížek, Město, akvarel na papíře, 2016

pro Cestu domů

4. 11. 2016 od 19 hodin

Kongresový sál hotelu Hilton Prague Pobřežní 1, Praha 8 Moderní a současné umění od etablovaných i mladých českých umělců.

Katalog a další informace na www.cestadomu.cz/aukce.

Výtěžek použijeme na podporu činností domácího hospice Cesta domů. Těšíme se, že přijdete.

22

inzerce

AU K Č N Í T I P – AU K Č N Í D Ů M S Ý P K A

N O R B E R T G R U N D : K R A J I N A S E S T A F Á Ž Í / kolem r. 1760 olej, dřevěná deska, rám / 10,5 × 13,5 cm / na rubu šlechtická pečeť, dobový papírový štítek

draženo: 23. 10. 2016 od 13.30 hod místo: Palác Žofín, Praha

vyvolávací cena: 350 000 Kč www.sypka.cz

Před kulisou tří stromků s košatým listovím odpočívá na malé mýtině skupinka tří postaviček – ležící muž, sedící žena a poutník.

V modré obloze pluje menší, částečně rozptýlený obláček, podaný pro rokoko i jmenovitě Norberta Grunda (1717–1767) charakteristickým děleným rukopisem, sledujícím hru světla na povrchu tvaru. Pojednání postaviček je sice povšechné, nicméně vykazuje cit pro pohyb, traktování oděvu i přesvědčivou režii skupinky, tak jak je to u Grunda běžné.

Slohová charakteristika odpovídá malířským zkušenostem vrcholného iluzivního období Grundovy tvorby, v celkové prostorové režii však pojetí již naznačuje přechod k závěrečné fázi, charakteristické uzavíráním scenérie a celkovým ztišením přednesu. Vyhovuje tomu doba kolem, možná krátce po roce 1760.

Znalecký posudek: PhDr. Jan Kříž

inzerce

23

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

A N T O N Í N S L A V Í Č E K : N A L A V I Č C E / 1899 / olej na kartonu 66 × 79 cm / značeno vpravo dole: A. Slavíček 99

draženo: 27. listopadu 2016, 12 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 3 000 000 Kč odhadní cena: 5–7 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Vrcholné Slavíčkovo dílo, jež zůstávalo veřejnosti po dlouhá léta skryto v soukromé sbírce, patří mezi stěžejní, malířsky naprosto mistrné a velice vzácné reprezentanty tvorby našeho nejvýznamnějšího impresionisty. Po autorově smrti jej získal od paní Slavíčkové slavný plzeňský sběratel umění, advokát Matouš Mandl. Teprve roku 1961 byl tento galerijní obraz představen na Slavíčkově souborné výstavě v Jízdárně Pražského hradu a již tehdy byl vnímán jako velkolepý objev. Tento vynikající zástupce Slavíčkovy krajinářské i figurální tvorby pochází z jeho umělecky úspěšného roku 1899, z doby, kdy moderní malbu zcela ovládnul pojem „nálada“. Příroda bývala zachycována ve své neustálé proměnlivosti a za působení nejrůznějších světelných her, které umělec zaznamenával za pomoci těkavého impresionistického štětce. Vznikl tak pohled do zcela pulzujícího prostředí, které svou nestálostí nepřestává strhávat divákovu pozornost. Malba působí energicky, místy až expresivně; je sestavena z množství barevných skvrn, jež v celé ploše utvářejí světelné reflexe plného slunce, prodírajícího se mezi chvějícími se listy. Tento neklid je až kontrastní k statickému motivu melancholické osamělé čtenářky, jež spočinula ve stínu stromů na dřevěné lavičce.

Jakoby se v její osobě zrcadlila zvýšená sensitivita celé generace krajinářů, které spojovalo podobné vnímání světa, podpořené i společnými pobyty na Okoři. Slavíček a jeho druzi byli považováni za malíře duše – umělce, jež náladu okamžiku přenesli na plátno, i přes její zdánlivou nezachytitelnost a pomíjivost. Přítomnost tohoto několikrát vystaveného a reprodukovaného díla na trhu s uměním je velkou událostí, kterou si nesmí nechat ujít žádný sběratel. Konzultováno a posouzeno PhDr. Š. Leubnerovou a doc. PhDr. M. Rakušanovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

J O S E F L A D A : D Ě T I V Z I M Ě / 1942 / tempera na kartonu / 36 × 55 cm / rámováno vlevo dole opatřeno osobním věnováním Honzíkovi Vokálkovi věnuje Jos. Lada 27. 3. 1942 (k narozeninám) opatřeno odborným posudkem PhDr. Pavly Pečinkové, CSc.

draženo: 20. listopadu 2016, 13 hodin místo: Obecní dům v Praze

vyvolávací cena: 550 000 Kč www.europeanarts.cz

Obraz Děti v zimě je referenčním dílem Josefa Lady. Venkovská náves představuje velmi poutavý motiv vesnice Hrusice, ze které pocházel a měl k ní vřelý vztah. Tento motiv zobrazoval především v malebném zimním čase, který pro něj měl hlubší atmosféru. V tomto období, v čase zimních radovánek, zaznamenával příchod tuhé zimy a pozoroval lidská obydlí zahalená do husté sněhové pokrývky. Od třicátých do padesátých let maloval Lada motiv figurální stafáže v popředí a kostelíku v zadním plánu v mnoha variacích, přesto je tato jedinečnou poetickou variantou. Idylická krajina laděna jemnými pastelovými tóny dává vyniknout až pohádkové atmosféře. Dílo je dokladem Ladova vyzrálého mistrovského malířského projevu.

Lehkost kresebného a malířského rukopisu spolu s precizní propracovaností je pro jeho tvorbu příznačná. Pečlivé kompoziční rozvržení a typická kresebná stylizace je nezaměnitelná. odborný posudek: PhDr. Pavla Pečínková, CSc.

28

rozhovor

text a foto (portrét) Karolina Jirkalová

Jednou za čas udělat keř S Lenkou Vítkovou o obrazech a textech Někdy je to obývák, většinou ateliér. Dnes to ze všeho nejvíc připomíná dětský pokoj. Všechno se tu setkává a propojuje. S Lenkou Vítkovou jsme si mezi dětskými knížkami, nataženými plátny a skvrnami od barev povídaly nejen o její výstavě Smlouva s černou.

Začnu od tvojí aktuální výstavy v Chebu. Jaká díla jste s kurátorkou Edith Jeřábkovou vybraly?

Některá témata se v mé tvorbě opakují a my jsme si s Edith nejdřív říkaly, že by bylo zajímavé nechat tyto obrazy z různých období, aby se setkaly. Ale potom jsem namalovala víc nových obrazů, než jsem čekala, a nakonec je výstava hodně ovlivněná mou prací za poslední rok. Nicméně starší obrazy se tam stejně objevily, nejstarší je z roku 2009, takový podivný figurální obraz. Některé ani dřív nebyly vystaveny.

Jsou tam také dva obrazy z výstavy Refrén z roku 2014, které byly nejdříve prezentované jako součást série, ale chtěla jsem je vidět samostatně.

Přiměl tě koncept výstavy k tomu, abys některá témata nebo množiny, jak to nazvala Edith, dál rozvíjela?

Ani ne. Měla jsem dojem, že výstava je téměř hotová z těch starších věcí, a beze stresu jsem malovala nové.

Před výstavou jsem se zabývala hlavně tím, jak namalovat pohled do slunce.

Ty máš docela dost zkušeností i jako kurátorka.

Jak to funguje, když instaluješ svoji vlastní výstavu?

Baví mě instalovat, hodně to promýšlím, není mi už líto nevystavených obrazů, vnímám výstavu jako nový

celek, novou výpověď z připravených segmentů. Jsem ráda, když to tak vnímá kurátor, moc mě těšilo pracovat s Edith.

Jak ses vůbec dostala ke kurátorské práci? Bylo to na výstavišti Flora Olomouc, nebo už dřív?

Na Floře jsem si udělala vlastní výstavu, pronajala jsem si stánek a vystavila své obrazy. Když pak výstava začala, chodili tam místní umělci a říkali, že by si ho taky chtěli pronajmout. A já jsem měla pocit, že v tom prostoru chci sama nějak dál pokračovat. Takže ve stánku číslo 36 vznikl prostor pro současné umění.

A pomohlo ti to ve vztahu k pražskému uměleckému světu? Zvala jsi tam i pražské umělce.

Zvala jsem umělkyně a umělce, kteří mě zajímali a byli ochotní se tam vypravit. V té době už jsem bydlela v Praze a pracovala jsem v Umělci. Původně jsem tam nastoupila spíš jako jazykový redaktor, ale postupně jsem začala i psát. Bylo to období, kdy jsem se hodně seznamovala s lidmi z pražské scény, ale většinou si mysleli, že jen provozuji výstavní prostor nebo že píšu.

A v souvislosti s tím vypadalo spíš podezřele, když jsem zmínila, že ještě i maluju.

Pomohlo mi, že jsem zblízka viděla, jak ty vybrané umělkyně a umělci pracují. Pro mě to bylo strašně objevné. I když se mi třeba některé věci líbily, a na

29

40

téma

text Markéta Dlábková Autorka je historička umění; tématu ilustrovaných časopisů 19. století věnovala svou dizertační práci.

Učiti se kráse Umění v ilustrovaných časopisech 2. poloviny 19. století Ilustrované časopisy představují jeden z výrazných fenoménů 19. století. Byly první platformou, na níž se multiplikovaný obraz dostával k širokému publiku, a svým obrovským dosahem a mírou popularity jsou srovnatelné s masovým působením televize.

Vedle kreseb, které vytvářeli spolupracovníci listů přímo na jejich zakázku, časopisy publikovaly také reprodukce uměleckých děl nejrůznějšího původu i charakteru. V době před nástupem fotografie však tyto reprodukce nesloužily jen k šíření uměleckého díla jako takového, ale nabývaly i mnoha jiných, z dnešního pohledu neobvyklých rolí.

V současných měřítkách je jen těžko představitelné, jak velké množství aktuálních uměleckých výtvorů se na stránkách ilustrovaných časopisů pravidelně objevovalo. Tyto reprodukce měly přitom dalekosáhlý dopad – zvláště v případě zahraničního umění byly často jedinou možností, jak se s nimi mohla seznámit nejen široká veřejnost, ale také další umělci, pro které tak představovaly neopominutelný zdroj inspirace.

Známý je obdiv, který Vincent van Gogh choval k časopisu The Graphic, i to, že zde publikované ilustrace ovlivnily jeho vlastní tvorbu. V českém prostředí to pak byly např. reprodukce kreseb Karla Svobody a Petra Maixnera s historickými náměty, které výrazně inspirovaly dílo malířů tzv. generace Národního divadla v čele s Mikolášem Alšem, jenž se k oběma umělcům otevřeně hlásil.

Pozice uměleckého díla v časopise však nebyla vždy takto ideální. Již od počátků ilustrovaných magazínů, které se datují do 30. let 19. století, se setkáme se svébytným způsobem práce s reprodukcemi, kdy nad snahou představit umělecké dílo jako takové dominuje důraz na jeho obsahovou složku. Jedním z nejranějších příkladů je reprodukce obrazu Prám Medusy Théodora Géricaulta. Ikonické dílo otiskla v průběhu 30. a 40. let většina evropských časopisů, mezi nimi i české Panorama des Universums a Světozor (v letech 1834 a 1835).

Ke xylografii byl vždy přiřazen také shodný textový

doprovod, kde je podrobně popsán celý tragický příběh ztroskotané lodi. O autorovi obrazu, či alespoň o tom, že se vůbec jedná o reprodukci obrazu, v něm však nepadne ani slovo. Třebaže ne na takto extrémní úrovni, bude zřetelné upřednostnění obsahu díla nad jeho provedením dominovat časopisecké praxi i v nadcházejících dekádách.

Pobavit a poučit

Podstatné totiž je, že reprodukce v ilustrovaných časopisech měly od počátků velmi specifický charakter – primární byla jejich informační hodnota, kdy se obrázek zprvu vztahoval k delšímu textu. I když postupně získávají ilustrace dominantní roli a textovým komentářům je vyhrazen zvláštní oddíl, pozornost se v nich jen pozvolna obrací od popisu zobrazeného výjevu ke zhodnocení či alespoň zohlednění jeho uměleckých kvalit.

Zásadním aspektem ilustrovaného tisku byla dvojí úloha, kterou časopisy otevřeně deklarovaly před čtenáři – poučení na jedné a pobavení na druhé straně.

Jestliže původním záměrem zakladatelů ilustrovaných listů bylo naplnit především jejich vzdělávací roli, v průběhu druhé poloviny 19. století se pořadí těchto priorit poněkud obrací. Základním obrazovým typem na stránkách časopisů se stává žánrový obrázek, ať už ze života venkovského lidu, nebo zasazený

THÉODORE G É R I C A U L T: Z T ROSKO TÁNÍ KOR ÁBU MEDUS Y Světozor II, 1835

41

48

galerie

text Radek Wohlmuth

Perla nad Vltavou Kulturní experiment, který se u nás vymyká kategoriím.

Mimopražský exil spojený s naddimenzovaným prostorem a komunitním stylem života dělá ze zatím nejnovějšího projektu Ivana Mečla další pozoruhodnou záležitost. Na jak dlouho, to se teprve uvidí.

GALERIE PERL A adresa: Nádražní 101, Vrané nad Vltavou www.divus.cc

Industriálnímu kouzlu Perly se podlehne snadno. Utopie je zkrátka nakažlivá. Do Vraného nad Vltavou je to ze Smíchova něco málo přes patnáct kilometrů, není to daleko ani na kole. Courákem z hlavního nádraží to trvá půl hodiny. Dál už stačí sledovat značky nastříkané sprejem na chodníku a za pár minut je člověk před parkovištěm s kavárnou, na jejíž střeše se tyčí výrazný nápis Perla. Podle všeho dřív sloužila jako vrátnice. Místo pravidelného rastru dělícího asfalt na stání pro jednotlivá auta je na zemi bílou barvou namalovaný kruhový labyrint.

To aby bylo od začátku jasno, o co tady jde.

Dál se situace v podstatě opakuje, jen místo plošného schématu je třeba proplést se areálem několika bloků budov bývalé papírny. V tom, který se nachází nejblíž řece, je sídlo Národní galerie Perla, jak stojí psáno na informační tabulce s otevírací dobou, webovými odkazy a kontakty. „Původně jsem po konci Divusu v Orcu na Vltavské hledal sklad, kam bych všechno uložil, a chtěl si dát několikaletou pauzu,“ vysvětluje historicky první držitel Ceny Věry Jirousové a vydavatel časopisu Umělec Ivan Mečl. „Tímhle směrem jsem docela dlouho bydlel, v lese v takové prkenici na čtení, takže dívat se po něčem v okolí mělo svoji logiku.“ Dnes už žije v jedné z hal a dělá to co vždyc-

ky – vydává knížky, promítá filmy, pořádá výstavy, divadelní představení a koncerty.

S ním zhruba dalších pět lidí. Malý počet insiderů, odlehlost, rozloha, charakter a sporé zařízení průmyslové stavby z nich dělají jakési podivné řeholníky v postindustriálním klášteře zasvěceném víře v tvorbu. Tomu ostatně odpovídá i tón komunikace.

NG pro každého Obrozenecko-vlastenecky formulovaná výzva dobrovolníkům k vybudování „skutečné“ národní galerie v katastru „nového města těch, kteří tvoří“ se na internetových stránkách Divusu objevila 1. června 2014. Během léta se rozběhly akce Špinavá práce I a II. To když se vyklízelo, čistilo a upravovalo zpustlé teritorium zkrachovalé a povodněmi zdevastované fabriky, kde se po roce 1850 tiskly rakousko-uherské bankovky. Na začátku října bylo už „v nově rozkvétajícím papírenském torzu“ uvedeno funerálně apokalyptické evangelium Jelení příkop S. d. Ch. (Sigismunda de Chals alias hrobníka, spisovatele a kolážisty Miloslava Vojtíška) a za dalších čtrnáct dní během víkendu s programem byla na dva měsíce otevřena Nestálá sbírka Národní galerie, první kolektivní výtvarný projekt, který zahrnoval i práce Krištofa Kintery, Petra Písaříka, Otto Plachta, Víta Soukupa a Ivana Voseckého. „Svoji Národní galerii by měla mít každá vesnice,“ nadhazuje hereticky Ivan Mečl, „a ta zkostnatělá instituce by měla mít nejen za povinnost automaticky dávat franšízu, ale navíc i půjčovat věci z depozitů. To by mohl být hezký princip NG, a ne hádky o to, kdo to povede.“ Do dneška v areálu Perly kromě zprovoznění kavárny došlo i na stavbu přístavu, mola a úpravu pláže. Perlové filmy byly věnovány Bondymu či Janu Křížkovi, samostatně tu vystavovali Jakub Stretti nebo Šárka Mikesková, svůj projekt realizoval ateliér environmentu brněnské FaVU a výsledky workshopu představili studenti intermédií z AVU pod vedením Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského. Za

49 zmínku stojí také soutěž o nejlepší protistátní reklamu. Před pár dny skončila zatím zřejmě nejambicióznější výstava Krajina na konci času /obraz a smysl okolí/, kterou Mečl zorganizoval spolu s Lenkou Vítkovou. Účastnili se jí například Josef Bolf, Igor Korpaczewski či Alena Kotzmannová. „Za sebe můžu říct, že jsem nevybíral věci, ale spíš lidi, které mám rád,“ přiznává kurátor. „A většinou jsem jim ani nevymlouval jejich nápady. Tady je to totiž tak nějak dokonalé, sem stačí položit věc a ono to funguje. Navíc tu vládne tolerance, takže se daří najít ne kompromis, ale dobré řešení. Možná prostě proto, že máme čas a je tu hodně místa,“ uvažuje.

Země snivců Zanedbaných volných metrů jsou skutečně tisíce. Tolik, že ani nemá smysl je počítat, a to je i důvod, proč se akce Špinavá práce periodicky opakují. Perla je totiž pořád hlavně o budování. „Opravili jsme teď něco jako koleje, kde se dá bydlet, a spouštíme takové volnější tvůrčí pobyty, abychom tady nebyli úplně sami,“ plánuje Ivan Mečl. Stálé zázemí tu už ale našel Filip Turek nebo Lenka Klodová, která stojí za Festivalem nahých forem (F.N.A.F.), jehož druhý ročník proběhl v první polovině září pod heslem !extrémní holota!. Kromě performancí nabídl tentokrát i konferenci na téma česká nahota nebo křest knižní sondy Lenky Klodové do tenat intimity nazvané Nahé situace. „Jenže tady nejde jen o to něco vymýšlet,“ připomíná Ivan Mečl. „Nejdřív se tu musíš zašpinit, protože ze dvou třetin jde o fyzickou práci, a teprve pak můžeš hledat čas na něco jiného. Tohle je takový pokus, který si může zkusit každý. A každý by to měl někdy udělat, i když v dnešní době je těžké říct, co je správné. Třeba mně se v 90. letech rozhodovalo mnohem líp. Ale po těch pár letech tady můžu říct, že toho o sobě asi víc vím, a to je možná dobře. Jenže já jsem požitkář, užívám si i hnusné věci, jako je špína a zima.

Paradoxně je to pro mě spíš intenzivní prožitek, při kterém je ta Národní galerie a všechno, co je tu vidět, vedlejší produkt.“ Ani ten však nestojí stranou, takže výhledově by se měla objevit výstava obrazů Lukáše Maliny a přehlídka fotografií Ibry Ibrahimoviče. Trochu provokativně se uvažuje o retrospektivě Martina Kuriše. I díky tomu je utopická Perla realitou. Alfred Kubin, na základě jehož knihy Země snivců dostalo tvůrčí ghetto jméno, by mohl mít radost.

Národní galerie v Praze53 PODZIM 2016

1

Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj Palác Kinských 15. 9. 2016 – 15. 1. 2017

2

7

Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu Veletržní palác 5. 10. 2016 – 8. 1. 2017 Třetí mysl. Jiří Kovanda a (Ne)možnost spolupráce Veletržní palác 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

3

8

Against Nature: Mladá česká umělecká scéna / Young Czech Art Scene Veletržní palác 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017 Cena Jindřicha Chalupeckého / Finále 2016 Veletržní palác 5. 10. 2016 – 8. 1. 2017

4

StartPoint 2016 – Cena pro diplomanty evropských uměleckých škol Veletržní palác 5. 10. 2016 – 11. 12. 2017 9

Introducing Megan Clark: Somatic Veletržní palác 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

5

Moving Image Department – VI. kapitola: Vnitřní životy (času) Veletržní palác 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017

6

Poetry Passage#4: Já jsem ústa Veletržní palác 5. 10. 2016 – 15. 1. 2017 1. Megan Clark, Volatility, 2016, koláž 2. Henri Rousseau, Zaklínačka hadů, 1907, Musée d‘Orsay 3. Jiří Kovanda, „Třetí mysl“, 2016 4. Teresa Hubbard, Alexander Birchler, House with Pool, 2004, Hirshhorn Museum and Sculpture Farden 5. Agnieszka Polska, I am the Mouth, 2014 6. Finalisti 2016: Aleš Čermák, Katarína Hládeková, Matyáš Chochola, Anna Hulačová, Johana Střížková 7. Viktorie Valocká, Radim like a Lion, 2015 8. Robert Havell podle Johna Jamese Audubona, Americký bílý pelikán, National Gallery of Art 9. Niki Lindroth von Bahr (KKH Stockholm), Bördan C

ngprague.cz, facebook.com/NGvPraze

staveniště

55

Hlavně hrady

Náměšť nad Oslavou – Letos potřetí rozdal Národní památkový ústav ceny Patrimonium pro futuro, jež jsou udíleny za úspěšné počiny v oblasti památkové péče dokončené v předešlém roce. Obzvláště dobře si tentokrát vedly hrady, tvrze a pevnosti, došlo ale i na renesanční vrata.

V kategorii záchrana památky byli oceněni Bedřich Loos a občanské sdružení Hartenberg za záchranu zříceniny hradu Hartenberg, v kategorii obnova památky, restaurování Václav Veřát s kolektivem za restaurování renesančních vrat a nástěnných maleb na průčelí hlavní brány kláštera Vyšší Brod a v kategorii prezentace hodnot si cenu odnesl za svou činnost spolek Ochránci památek pevnosti Josefov – Ravelin No. XIV. Vedle toho byly uděleny dvě zvláštní ceny generální ředitelky. Za obnovu omítek a výměnu střešní krytiny středověké tvrze v Sudkově Dole ji získali majitelé Eva a Ivo Laurinovi a za záchranu tvrze v Hradeníně ředitel Regionálního muzea v Kolíně Vladimír Rišlink. Držitelem zvláštní ceny Památky děkují, o níž rozhoduje veřejnost formou on-line hlasování, se letos stal David Hamza, jenž se zasloužil o záchranu zříceniny hradu Templštejn u Jamolic. „Cenou Patrimonium pro futuro s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe chceme zhodnotit a vyzdvihnout, co se v oblasti památkové péče podařilo, a ocenit ty, kteří se o to přičinili. Očekávám, že právě díky ceně NPÚ se o zásluhách vlastníků, investorů nebo tvůrců těchto obecně prospěšných počinů nebo akcí dozví mnohem víc lidí, a že se tak uskutečněné projekty dočkají zaslouženého uznání a popularity,“ uvedla k udíleným

Obnovený Mír

oceněním ředitelka Národního památkového ústavu Naďa Goryczková.

Odborná porota má zjevně v oblibě památkářské úspěchy spojené se silným příběhem kolektivního i individuálního odhodlání. To rozhodně platí o ocenění pro Bedřicha Loose, který o záchranu zříceniny Hartenberg usiloval už na konci 90. let. Tehdy začal s její obnovou pomocí historických stavebních postupů a technik. Hrad se postupně stal centrem studentského dobrovolnictví, od roku 2000 zde probíhají mezinárodní kempy za účasti dobrovolníků z celé Evropy i z Latinské Ameriky, Spojených států a dalších zemí. Stavební huť, jež na místě vznikla, využívá práce sociálně vyloučených, dlouhodobě nezaměstnaných a jinak znevýhodněných občanů.

Spolek pečující o josefovský ravelin vznikl už v roce 1994. Vedle údržby samotné stavební památky shromažďuje autentické dobové prvky, jako jsou vrata nebo zbraně a oděvy. Jeho činnost se postupně rozrůstá o aktivity spojené s oživováním vojenské tradice Josefova a s popularizací vojenské historie.

Maximálně dva kandidáty pro každý kraj na ocenění Patrimonium pro futuro nominují zaměstnanci regionálních pracovišť NPÚ.

Letos bylo ve čtyřech kategoriích navrženo celkem 25 subjektů, přičemž do kategorie Objev byl nominován jediný kandidát, a porota se v ní tak rozhodla ocenění neudělit. / PL

Z A C H R Á N C I H R A D Ů, T V R Z Í , PE VNOS T Í, RENESANČNÍCH V R A T. . . , foto: NPÚ

Bratislava – Nanesením druhé vrstvy barvy se v září uzavřel příběh záchrany nástěnné malby na boku jednoho z dvanáctipatrových panelových domů bratislavského sídliště Petržalka.

Takových maleb plnících dekorativní funkci a zároveň usnadňujících orientaci tu původně bylo sedm. Po roce 2000 však začaly postupně mizet pod zateplovacím obkladem. Malba Mír od malíře Josefa Porubčina přišla na řadu jako poslední. Díky iniciativě rodilého Petržalčana, nedostudovaného architekta, dostudovaného fotografa a autora průvodce sídlištěm Martina Kleibla byla ale pod Porubčinovým dohledem znovu pokryla zateplenou fasádu.

Obří malby kryjící boky panelových domů bratislavského sídliště zbudovaného mezi lety 1973 a 1990 byly jedním z produktů zákona vyčleňujícího před rokem 1989 0,5 až 2 procenta z investičních nákladů stavby na její uměleckou výzdobu. Na rozdíl od v sídlištním exteriéru běžných soch, fontán a mozaikových obkladů, bychom k nim v celém prostoru někdejšího Československa marně hledali obdobu.

Obnova malby vyšla celkem na 5500 euro a financována byla internetovou sbírkou, Slovenskou národní galerií, Bratislavským krajem a Nadací Tatrabanky. Práce realizoval tým horolezce Stano Martona, který pracoval také na původní malbě v roce 1985. / PL

O B N O V A M Í R U N A P E T R Ž A L C E , listopad 2015, foto: Martin Kleibl

56

architektura

text David Růžička Autor je výtvarný publicista.

Za sérii článků o Loosových interiérech získal v roce 2012 cenu Prix non pereant – Media na pomoc památkám.

Adolf Loos a Plzeň Zářijová vernisáž stálé výstavky dochovaných prací surrealistické malířky Edity „Tity“ Hirschové v plzeňském Brummelově domě se stala zároveň oslavou završení poslední etapy restaurátorských prací této dnes nejvýznamnější plzeňské památky připomínající tvorbu Adolfa Loose.

1, 2 B R U M M E L Ů V D Ů M Husova 58, Žlutý pokoj, foto: Martin Polák, www.adolfloosplzen.cz 3 BY T KR AUSOV ÝCH Bendova 10, obývací pokoj a jídelna, foto: Martin Polák, www.adolfloosplzen.cz 4 BY T VOGLOV ÝCH Klatovská 12, obývací pokoj a jídelna, foto: Martin Polák, www.adolfloosplzen.cz 5 BY T SEMLEROV ÝCH Klatovská 19, náznaková rekonstrukce, foto: David Růžička

Tita, která byla členkou francouzské surrealistické skupiny La Main à plume (Ruka s perem) a v září 1942 zahynula v Osvětimi, bývala počátkem 30. let před svým odchodem do Paříže v Brummelově domě častým hostem (podrobně jsme tuto neprávem pozapomenutou malířku představovali v AA 9/2009 u příležitosti vydání knihy Anny Pravdové Zastihla je noc). S Loosovými plzeňskými klienty, bratry Janem a Leo Brummelovými, ji pojily příbuzenské vztahy z matčiny strany.

Prezentace, připravená kurátorkou Národní galerie Annou Pravdovou a architektkou Hedvikou Marešovou, mimo jiné přináší oživení minuciózně zrestaurovaného interiéru domu, čímž se dnes odráží i někdejší kulturní kvas v prostředí společenských vrstev, které byly Loosovými klienty.

Loosovy architektonické realizace v Plzni představují fenomén, který v posledních letech výrazně vstupuje do povědomí milovníků moderní architektury. „Plzeňský soubor je co do počtu i míry zachovalosti v původním kontextu unikátem, jenž v některých parametrech předčí i Loosovo nejvýznamnější působiště, Vídeň,“ vyjádřil se při své loňské návštěvě Plzně přední světový znalec Loosova díla, profesor Christopher Long z Texaské university v Austinu, mimo jiné autor knihy The Looshaus. Současné etablování se fenoménu plzeňských Loosových převážně interiérů na pomezí kulturní a historické památky v souvislosti s cestovním ruchem nutí k přemýšlení nad budoucností plzeňského souboru a způsoby jeho prezentace.

Rodinné vazby Adolfa Loose, jednoho ze zakladatelů moderní architektury, není třeba příliš představovat. Ač nedokončil žádnou z architektonických škol, stal se zejména po druhé světové válce ikonou světové architektury.

Zatímco západní svět se o Loosovu tvorbu začal masivněji zajímat již koncem 50. let, v socialistickém Československu probíhalo studium Loose zpola v ilegalitě. Plzeňský

soubor představila světu kunsthistorička Věra Běhalová v článku vydaném po emigraci roku 1968 v Rakousku.

Brněnský rodák a později československý občan, dle vlastních slov však především Evropan, Adolf Loos vytvořil počátkem 20. století z iniciativy bohaté rodiny podnikatelů Hirschových první z plzeňských interiérů v Plachého ulici č. 6. Jen o pár let později přátelé Hirschových, rodina Otto Becka, žádá Loose o návrh interiéru prakticky „za rohem“, na dnešní Klatovské třídě č. 12. Při stěhování vybavení bytu Beckových na novou plzeňskou adresu v roce 1928 vznikl mezi Loosem a dcerou jeho klienta, Klárou, vztah, který vyústil roku 1929 v jejich sňatek.

Na přelomu 20. a 30. let obohatil Loos Plzeň svými realizacemi ve druhém, hojnějším intervalu své tvorby, ukončeném až jeho smrtí roku 1933 ve vídeňském sanatoriu v Kalksburgu. Loosovi plzeňští klienti představovali příbuzensky či klientsky propojenou síť velmi dobře situovaných kosmopolitních židovských rodin. Plzeňské období však lze nazvat i jakousi Loosovou labutí písní.

S ohledem na neutěšenou zdravotní kondici se musel opírat hlavně o spolupracovníky, z nichž v Plzni vynikají především Heinrich Kulka či Karel Lhota.

Odborníci nalézají určité paralely přípravy na jeho mistrovskou realizaci, pražskou Müllerovu vilu, v některých architektonických řešeních plzeňského Brummelova domu. Navíc, plány Müllerovy vily vznikaly v ateliérech stavební firmy Müller a Kapsa, tehdy sídlící na dnešním plzeňském náměstí Míru. Loosův styl práce, vytvoření rychlého náčrtu třeba na obyčejný papírový sáček od mouky, aby detailní rozkreslení stavebních plánů a komunikaci s příslušnými úřady obstarávali architektovi spolupracovníci, dnes zrovna neusnadňuje identifikaci jeho děl.

Ta se musí opírat o archivní výzkum plánů a korespondence i o technologický průzkum – rozpoznání materiálů a postupů, které Loos opakovaně používal. Dnes odhadujeme, že

57

1

2

3

4

5

61

Výstava k 20. výročí galerie

100 – 20 – 60 12.10. – 12.11. 2016

Galerie Petr Novotný Heřmanova 35 Praha 7

nové knihy

připravila Kateřina Černá foto Matěj Pavlík

Archeologické eseje a mikropříběhy Zdeněk Smetánka Pokud vás zajímá archeologie nebo středověk a hledáte kapesní knížku, která vám pomůže zkrátit dlouhou chvíli, sáhněte po lehkých, ale chytrých úvahách Zdeňka Smetánky (*1931). Ty vycházely původně v časopise Dějiny a současnost a často se odvíjejí od konkrétní fotografie, kterou autor interpretuje. Mnohdy až detektivní výklad se podobá Smetánkově archeologické práci – autor známé Legendy o Ostojovi v dochovaných stopách vidí především lidské osudy.

Lidové noviny 2016, 150 stran, 169 Kč

Neklidná figura Sandra Baborovská, Petr Wittlich (eds.)

Některé knihy jsou „knihovatější“ než jiné – lépe odpovídají představě o tom, jak má kniha vypadat, a lépe se čtou. Taková je díky grafikovi Robertu V. Novákovi Neklidná figura.

Publikace má i další plus: podobně jako stejnojmenná výstava nám ukazuje, že třeba takový Palackého pomník od Suchardy, který se zdánlivě ani nehne, je ve skutečnosti dynamický, neřkuli živý. Neklid soch z přelomu 19. a 20. století zkoumají Petr Wittlich, Sandra Baborovská a Marie Rakušanová v textech, které jsou přeloženy také do angličtiny.

Karolinum 2016, 232 stran, 790 Kč

Nahé situace Lenka Klodová Čistému vše čisté. Lenka Klodová čúrala nahá do kontejneru na bioodpad, kreslila akty kolemjdoucích v improvizovaném stanu na ulici nebo se docela normálně svlékala vedle profesionální striptérky. Tak tomu bylo až do doby, kdy začala učit v ateliéru tělového designu na brněnské FaVU. Tam ji pedagogická praxe přinutila to, co dělá, tedy práci s nahotou, co nejpřesněji popsat. Výsledkem je úspěšná docentura a knižní průvodce pro studenty, kteří se touto odvážnou cestou rozhodnou vydat.

Host/FaVU, 140 stran, 229 Kč

Stopy tuše Oldřich Král Dosud sklízíme plody 70. a 80. let, kdy řada vzdělanců nemohla veřejně působit, a tak v ústraní pilně překládali. Sinolog Oldřich Král tehdy našel útočiště na zbraslavském zámku, kde působil jako kurátor orientální sbírky Národní galerie. Tam pod vlivem děl, která měl doslova na dosah ruky, přeložil antologii čínských malířských textů, jež sahají od 5. století před naším letopočtem do roku 1800. Silný celek snese i to, že některé z nich mezitím vyšly samostatně.

Galerie Zdeněk Sklenář, 132 stran, 590 Kč

Houser Pavel Netopil, Gerald Trimmel Dva roky po katalogu, v němž byly obrazy Milana Housera vyfoceny v interiérech svých majitelů, vychází kniha, kde je Houserovo dílo pro změnu rozděleno podle barev. Toto uspořádání připomíná produktové katalogy.

Podle teoretičky Mariky Kupkové má ale jiný účel. Vypíchnutí barev a popření chronologie má ukázat, že autor netvoří jeden obraz za druhým, ale vlastně celý život dělá jednu věc.

Historik umění Gerald Trimmel jí říká „zátiší času“.

Milan Houser, 378 stran, 900 Kč

Když boty, tak botasky!

Darina Zavadilová, Jan Kloss Díky orientaci na sportovní obuv a spolupráci s Pumou přežila Botana Skuteč jako jedna z mála českých oděvních firem 90. léta. Sportovní boty se v ní vyrábějí dodnes. V roce 2009 navíc designéři Jan Kloss a Jakub Korouš vzkřísili staré dobré vycházkové botasky. Tito autoři jsou zodpovědní také za výpravnou knihu, která zkoumá historii a fungování Botany. Z rozhovorů s pamětníky se například dozvíme, jak podnik prohrál s Adidasem spor o charakteristické tři proužky.

GAVU Cheb 2016, 216 stran, 426 Kč

65

68

antique news

Gettyho muzeum na nákupech

Maastricht poprvé v New Yorku

Paříž/Los Angeles – Italský raně barokní kabinet vykládaný barevnými mramory technikou pietra dura, který kdysi patřil papeži Pavlu V. a později anglickému králi Jiřímu IV., zakoupilo v září do svých sbírek Gettyho muzeum v Los Angeles. Bohatě zdobený kabinet z ebenového dřeva byl vyroben kolem roku 1620 v Římě. Na trh se dostal v rámci rozprodeje sbírky francouzského podnikatele Roberta de Balkany. Ten jej získal v roce 1959 na aukci v Londýně, na které byly nabízeny vybrané položky z královských sbírek. Na aukci Sotheby’s v Paříži se nyní prodal za více než 2,4 milionu eur. „Jde o jeden z nejlepších příkladů italských kabinetů zdobených technikou pietra dura.

Práce této kvality, řemeslného mistrovství a historického významů jsou téměř všechny ve veřejných muzeích nebo v soukromých panovnických sbírkách, takže příležitost zakoupit pro Getty jeden z nejznámějších kusů byla příliš lákavá, než abychom si ji nechali utéct,“ komentoval akvizici ředitel muzea Timothy Potts.

Pro muzeum byl kabinet mimo jiné zajímavý i tím, že loni zakoupilo mramorovou bustu papeže

New York – Maastrichtský veletrh umění a starožitností TEFAF (The European Fine Art Fair) se letos, vůbec poprvé od svého vzniku v roce 1988, uskuteční také v zámoří. Konat se bude v New Yorku, v budově manhattanského arzenálu na Park Avenue, v termínu od 22. do 26. října.

Sběratelé a další zájemci zde budou moci kupovat a obdivovat díla od antiky až do roku 1920.

TEFAF New York Fall nahradí dlouhotrvající veletrh stejného zaměření International Show, obdobně se tomu stane i u jarní části TEFAF New York Spring, která bude zaměřena na umění a design 20. století a bude se konat na stejném místě na počátku května příštího roku.

Podzimního veletrhu se zúčastní celkem 94 vystavovatelů z celého světa (to je zhruba třetinový počet oproti Maastrichtu), kteří prošli výběrem komise sestavené z členů TEFAF a amerických odborníků. Největší skupinou mezi prodejci budou Britové (26), druzí Američané (23), českého zástupce zde nenajdeme. Náklady vystavovatelů jsou oproti Maastrichtu dvojnásobné a mohou se pohybovat

Pavla V., kterou považuje za dílo Berniniho.

Dosažená cena odpovídá předaukčním odhadům. Před rokem byly menší párové kabinety zhotovené stejnou technikou v Londýně vydraženy v přepočtu za 1,7 milionu eur. Cenový rekord drží tzv. Badminton kabinet, který se v prosinci 2004 na aukci Christie’s v Londýně prodal v přepočtu za 27,5 milionu eur. Kupcem byl tehdy Lichtenštejnský vévoda a tato téměř čtyři metry vysoká skříň, vytvořená mezi lety 1720–32 ve Florencii, je dnes součástí rodového muzea ve Vídni.

Gettyho muzeum, pokud jde o prostředky na provoz a akvizice, je nejbohatším muzeem dneška.

Je financováno z odkazu ropného magnáta J. Paula Gettyho, který byl v 50. letech považován za nejbohatšího Američana. Hodnota investičního portfolia, z jehož výnosů je hrazen provoz muzea, je odhadována na 6,7 miliardy dolarů.

Před dvěma lety muzeum například zaplatilo 65 milionů dolarů za dívčí portrét od Èdouarda Maneta, loni pak 33 milionů za zmiňovanou Berniniho bustu, která o rok dřív prošla dvakrát nepovšimnuta aukcemi v Bratislavě. / JS

K A B I N E T, Řím, 1620, technika pietra dura, ebenové dřevo, bronz, 178 × 126 × 54 cm, cena: 2 499 000 eur, Sotheby’s 20. 9. 2016 S V. J A N N E P O M U C K Ý, Míšeň, kolem 1734, model: Gottlieb Kirchner, porcelán, výška 54 cm, Röbbig Kunsthandel, Mnichov

v rozmezí 100 až 250 tisíc dolarů za stánek. Mnoho vystavovatelů se v New Yorku představí vůbec poprvé.

Spolupořadatelem newyorského TEFAFu je americká investiční a poradenská společnost pro oblast umění Artvest Partners.

Hybnou silou expanze do zámoří byl kromě dlouhotrvajícího tlaku členů TEFAF i fakt, že Američané jsou největšími kupci umění na světě, do Maastrichtu jich však každoročně přijíždí jen zcela zanedbatelné množství. Pořadatelé si od konání veletrhu v USA kromě získání nových kontaktů a přípravy půdy pro další činnost prodejců, sběratelů, kurátorů či interiérových designerů slibují především zviditelnění své vlastní práce a veletrh berou také jako test klesajícího trhu s uměním.

Optimistickým odhadem pořadatelů je návštěvnost kolem 22 tisíc osob.

Autorem designu interiéru zbrojnice pro TEFAF, na jehož přestavbu budou mít pořadatelé pouze týden, je Tom Postma, který s veletrhem spolupracuje již od roku 2001. Využity (a to vůbec poprvé) budou i nově zrekonstruované místnosti v obou patrech budovy. Návštěvníci se mohou těšit nejen na díla starých mistrů, ale i na širokou škálu uměleckých předmětů napříč kategoriemi: od malby, přes starožitnosti a dekorativní předměty, sklo, textilie a tapisérie, knihy či rukopisy až po asiatika a etnografické artefakty. Zhlédnout bude možné i dvě pro tuto příležitost připravené výstavy.

Rijksmuseum představí dílo jednoho z nejvýznamnějších holandských grafiků 17. století Hercula Segherse a trojice vystavovatelů chystá výstavu předmětů aludujících na sbírky holandských kabinetů kuriozit. / TEREZA KOUCK Á

47

Jednou z mnoha vídeňských atrakcí je Císařská sbírka nábytku, která je povinnou zastávkou pro všechny milovníky historického nábytku a designu. V expozici je k vidění vybavení císařských interiérů od baroka po 19. století i práce předních představitelů vídeňské secese a moderny, Josefa Hoffmanna, Adolfa Loose či bratří Thonetů. Do 27. listopadu je vedle stálé expozice možné navštívit také výstavu František Josef 1830–1916, která připomíná 100. výročí císařova úmrtí.

Hofmobiliendepot Císařská sbírka nábytku Josef Hoffmann: Židle pro C. K. státní tiskárnu, Wiener Werkstätte, 1907 © Bundesmobilienverwaltung

Hofmobiliendepot ● Möbel Museum Wien Andreasgasse 7, 1070 Wien ● www.hofmobiliendepot.at Otevírací hodiny: do 27. 11. 2016 – denně od 10 do 18 hodin od 28. 11. 2016 do 15. 3. 2017 – od úterý do neděle od 10 do 18 hodin

Veřejná doprava: zastávka metra U3 – Zieglergasse zastávka autobusu 13A – Neubaugasse

Tel: +43-1-5243357 Mail: info@hofmobiliendepot.at

inzerce

80

HOREJC ZVON FIN.qxp_ArtAntique 21.09.16 12:11 Stránka 1

Galerie hlavního města Prahy Dům U Kamenného zvonu 28. 9. 2016 — 8. 1. 2017

H O R J C

tury.

ghmp.cz

Západo eská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy

KRONIKÁŘ NOVÝCH ČASŮ MALÍŘ A KRESLÍŘ HUGO BOETTINGER (1880–1934)

12. 10. 2016 – 8. 1. 2017 Výstava byla připravena ve spolupráci s Národní galerií v Praze a Památníkem národního písemnictví v Praze za nan ní podpory Ministerstva kultury Státního fondu kultury

R, R,

Statutárního města Plzně a Nadace 700 let města Plzně.

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. www.zpc-galerie.cz

Umění na dosah!

Základy dějin umění / Umění 19. století / Umění 20. století / Zaostřeno na umění / Neděle s uměním / Od gotiky po secesi / Mistři evropského umění

Národní galerie v Praze otevírá kurzy dějin umění 2016 / 2017

Kurzy malby a kresby v expozici umění 19. a 20. století: Portrét a figura podle mistrů Cesta k mistrům

Začínáme v říjnu!

ngprague.cz facebook.com/NGvPraze

E

A R

LESSONS IN CARICATURE —CUBISM

E

Jaroslav Horejc 1886–1983 Mistr českého art deca Master of Czech Art Deco

13/10 2016 ! 12 / 2 2017

Dům U Černé Matky Boží Ovocný trh 19, Praha 1

antiques

text Jan Skřivánek

69

Vzpomínky na Jaltu Nejvýznamnější položkou specializované aukce skla, kterou na druhou půlku měsíce chystá společnost Dorotheum, bude osm reliéfů z pražského hotelu Jalta od dvojice Libenský-Brychtová.

Patří na samý začátek jejich společného díla a současně jsou důležitým dokladem toho nejlepšího z oficiální umělecké produkce 50. let.

S T A N I S L A V L I B E N S K Ý, J A R O S L AVA ( Z A H R A D N Í K O V Á) B R Y C H T O VÁ : S É R I E O S M I REL IÉF Ů PRO HO T EL JALTA Železnobrodské sklo, 1957, čiré sklo, tavená plastika, rozměry á cca 25 × 80 cm, vyvolávací cena: 800 000 Kč (bez 20% provize), Dorotheum 20. 10. 2016

V roce 1954 bylo Stanislavu Libenskému třiatřicet let a byl nově jmenován ředitelem Odborné sklářské školy v Železném Brodě.

Zde se setkává s o tři roky mladší Jaroslavou Zahradníkovou, rozenou Brychtovou, jejíž otec školu zakládal. Ona sama se v té době podílela na vzniku střediska pro uplatnění skla v architektuře při nově založeném národním podniku Železnobrodské sklo (ŽBS).

Prvním společnou realizací budoucí tvůrčí i partnerské dvojice byla Hlava-miska z let 1955–56. Jedná se o misku z šedozeleného skla taveného do formy, která má podobu lidské tváře obrácené směrem dolů.

Nyní nabízené reliéfy vznikly o rok později, jsou datované a signované J. Zahradníková, St. Libenský, ŽBS 1957. Byly určeny pro stěny restaurace nově budovaného reprezentativního hotelu na Václavském náměstí, kde s použitím podsvícení sloužily k intimnímu osvětlení a zároveň i jako orientační prvky pro jednotlivé kóje vinárny. Jde ještě o klasické reliéfy s plasticky pojednaným povrchem. Právě práce s podsvícením však patrně stála na

začátku nejdůležitějšího objevu Libenského a Brychtové – negativního reliéfu, který se stal výchozím principem jejich následného díla. Hmotu sochy prolamují směrem dovnitř, zatímco její vnější stěnu nechávají hladkou. Nestejná tloušťka skla pak ovlivňuje intenzitu a sytost jeho zabarvení.

Působivost a dramatičnost výsledné sochy je pak nikoliv v expresivitě tvaru, ale v schopnosti vtáhnout světlo do svého nitra.

V roce 1957 vzniká první plastika tohoto typu, protáhla Hlava I. (Hlava vysoká), a současně tento princip využívají při tvorbě Zoomorfních kamenů pro bruselské Expo 58.

Jedná se o barevné skleněné valouny, které mají na vnitřní straně v negativním reliéfu vyvedeny kresby prehistorických zvířat. Dalším krokem na cestě k objevování vnitřního prostoru sochy je pak slavný Polibek. Kresba, která mu byla předlohou pochází z roku 1958, nejstarší odlitky jsou z let 1958–60.

Patos doby Hotel Jalta byl postaven podle návrhu architekta Antonína Tenzera mezi lety 1954

74

galerie

text Josef Ledvina

Nejstarší muzeum Na jaře se veřejnosti otevřela nová budova basilejského Kunstmusea, které tak nyní disponuje o třetinu větší výstavní plochou. Dostavba je dílem dosud málo známého basilejského ateliéru, v jehož čele stojí dvojice čtyřicátníků Emanuel Christ a Christoph Gantenbein. V architektonické soutěži mimo jiné porazili devět laureátů Pritzkerovy ceny.

KUNS TMUSEUM BA SEL adresa: St. Alban-Graben 20, Basilej architekti: Christ & Gantenbein www.kunstmuseumbasel.ch

Basilejské Kunstmuseum se rádo chlubí tím, že je vůbec nejstarší veřejnou sbírkou umění na světě. Jeho vznik se datuje do roku 1661, kdy basilejská univerzita a radnice odkoupily kabinet basilejského sběratele Basilia Amerbacha, a už deset let nato jej zpřístupnily veřejnosti. Stalo se tak dlouho předtím, než v osvícenském duchu začali své soukromé kolekce zpřístupňovat první aristokraté a monarchové. Takové stáří a tradice zavazují. Stálého a na míru šitého sídla se Kunstmuseum dočkalo mnohem později. V roce 1936 se veřejnosti otevřelo v budově navržené basilejským architektem Rudolfem Christem a jeho stuttgartským kolegou Paulem Bonatzem. Nové sídlo bylo už tehdy staré a nové zároveň. Jeho autoři, stoupenci konzervativní moderny, čerpali inspiraci v severoitalské renesanci a soudobém italském novecentu, jehož proponenti se v návaznosti na Mussoliniho fašismus snažili budovat nový umělecký řád z velkolepého historického odkazu umění Itálie.

Archetypální jednoduchost v osové souměrnosti vystavěných kamenných objemů doplnili Bonatz s Christem i takovými historizujícími prvky, jako jsou palácový řečnický balkonek na průčelí nebo figurální pojednání hlavic sloupů přízemního arkádového loubí. Výsledek byl sice zprvu terčem kritiky stoupenců moderního hnutí, stal se však tím, čím měl být – důstojným a funkčním muzeem schraňujícím od zmíněného roku 1661 neustále rostoucí umělecký poklad náležející všem Basilejcům.

Jistý „progresivní konzervativismus“ se tu vlastně zdá být na místě. Kunstmuseum je dodnes více místem budování základního konsenzu nežli prostorem pro experiment a znejistění – konsenzu v otázkách toho, co i v umění současnosti má představovat nezpochybnitelnou hodnotu. A na jeho budování se vždy podílely nejen expertní akviziční komise, ale také, a možná především, veřejnost. I když ne tak úplně ve smyslu ideálu občanské rovnosti. Sbírka je

totiž do značné míry produktem donátorství a mecenátu farmaceutických, chemických a jiných magnátů. Tato společenská vrstva má ovšem ve Švýcarsku obecně a v Basileji speciálně širší základnu a je rostlejší součástí společnosti a její kultury než kdekoli jinde.

Práce se sbírkou Sbírka Kunstmusea je tak ve svých moderních a současnějších partiích slavná především klíčovými figurami kubismu a německého expresionismu, později americkým abstraktním expresionismem a ještě později třeba Gerhardem Richterem nebo Jeffem

75

(vlevo) SCHODIŠ TĚ NOVÉHO MUZE A foto: Kunstmuseum Basel,Stefano Graziani (vpravo) ROZŠÍŘENÉ KUNS TMUSEUM vlevo Nová budova, vpravo Hlavní budova, foto: Kunstmuseum Basel, Julian Salinas

Wallem. Je to na prvním místě sbírka nezpochybnitelné kvality, k níž jaksi samozřejmě patří i to, že je drahá. Možná i proto nový ředitel Josef Helfenstein, který do funkce nastoupil v září, v rozhovoru pro Neue Zürcher Zeitung v odpovědi na otázku po dalším rozvoji sbírky zmínil, že ve svých moderních a současných partiích „vzešla ze zastaralé západoevropské perspektivy, že je z ní až do omrzení patrný eurocentricky a mužsky předpojatý pohled“. (Určitě v ní bude ale také skryto i dost překvapení a neobvyklejších akcentů daných idiosynkatičtějšími zájmy některých dobrodinců, jejichž odhalování snad přinese právě Helfenstein,

který opakovaně zdůraznil subtilnější kurátorskou práci se sbírkou jako svou prioritu namísto pořádání výstav velkých jmen.)

To vše ale vůbec neznamená, že by se v budování tohoto konsenzu muzeum odmítalo věnovat současnosti. V roce 1980 doplnilo hlavní budovu speciálně současnému umění věnované Kunstmuseum Basel Gegenwart. Vzniklo konverzí a přístavbou bývalé papírny z 19. století, a využitím industriálního prostoru tak přitakalo tendenci s kořeny v americkém minimalismu, jež spatřuje ideální prostor po prezentaci současného umění v tovární hale (ačkoli basilejská papírna je sice nezpochybnitelně

industriální, už však ne tolik industriálně prostorově velkorysá). Umělecká současnost zůstala ovšem od minulosti bezpečně oddělena zhruba deseti minutami chůze a i architektonicky jde o zcela jiné světy.

A to je právě něco, co naštěstí vůbec nelze říci o nové budově Kunstmusea Basel, jež byla otevřena letos v červnu.

Industriální i řemeslná I nová budova, jež stála 100 milionů švýcarských franků (cca 2,5 miliardy korun) je výsledkem mecenátu, stavební pozemek městu věnovala a celou polovinu z vlastní kapsy uhradila Maja Oeri, vystudovaná historička umění

1967– 1980

www.dum-umeni.cz

inzerce

84

JAK SE DĚLÁ GALERIE

Bohatě ilustrovaná kniha pro děti. Ilustrátor David Böhm spolu s autory textů Ondřejem Chrobákem, Rostislavem Koryčánkem a Martinem Vaňkem otevřou dětem pohled do světa galerií a muzeí.

Vydává MORAVSK Á GALERIE V BRNĚ.

K dostání od 12. října 2016. | www.moravska-galerie.cz

platforma (pro současné umění)

Ostrava

Hlavní mediální partner Main media partner

28.9.– 13.11. 2016 Dům umění města Brna

20 10 — 24 12 2016

Maix Mayer Barosphere 2: poznámky o městě, dělníkovi a dítěti

Galerie města Ostravy, Multifunkční aula Gong Dolní Vítkovice, Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice Po–Ne 10–18 h, vstup volný

ie n a v bý

é n a v zo ého ll i l i v Ci každ ng for A pre lised Liv9i62) Civi Jan

Výstava se koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava

1 891– 1 ( k ě Van

5/10 /2016 – 2/4 /2017 / Vajanského nábrežie 2 v Bratislave

SLOVENSKÉ NÁRODNÉ MÚZEUM

82. lekce

85

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Manuál pro milovníky současného umění Trollování Přesvědčení, že poučení můžeme čerpat ze starých knih, zní na začátku 21. století příliš školomentsky. Realita nás občas přesvědčí o opaku. Ruský umělec Oleg Vorotnikov nám aktuálně v Praze zahrál part jako vystřižený z povinné středoškolské četby. Reinkarnoval se do postavy knížete Nikolajeviče Megalrogova z Vančurova románu Konec starých časů. Nevděčné role hostitele, statkáře Stoklasy, se dobrovolně ujal kryptoanarchista Roman Týc. Ostatním zůstaly oči pro pláč a ústa pro smích. Hrdina Vančurova románu bývá přirovnáván k modernímu Baronu Prášilovi, jehož eskapády obnažují ubohost agrárníka, který se po vzniku republiky zmocnil zámečku Kratochvíle s původním služebnictvem a zbytkovým velkostatkem. Ruský emigrant se nechá na zámku hostit a na oplátku prodává iluzi šlechtické velkoleposti. Pobyt „hraběte“ je však pro většinu osazenstva zámku a jeho okolí ponižujícím utrpením, které bezradně tolerují. Když zámeckou společnost opustí, stejně náhle jako se předtím zjevil, všem se uleví.

Pobyt Olega Vorotnikova s rodinou v Praze probíhal dlouho v naprosté konspiraci. Vorotnikov utekl z Ruska před soudním stíháním za „chuligánské“, přímočaře protirežimní performance. Celý svět oběhla fotka obřího pyje nakresleného na zvednutém mostě proti sídlu ruské tajné policie v Petrohradu. Skupina Voina, které je Vorotnikov nejznámější tváří, byla na Západě (tzn. i u nás) tak trochu ve stínu holčičí formace Pussy Riot. V Praze Voina vystavovala dokumentace svých akcí na venkovní galerii Artwall pod bývalým Stalinovým pomníkem v roce 2011. Nové, tentokrát „kratochvilné“ zjevení Vorotnikova se odehrálo v neděli 25. září, média přinesla strohou zprávu, že ruského umělce zadržela policie v Karlíně. Vzhledem k tomu, že na základě zatykače Interpolu hrozí jeho vydání do Ruska, následovala okamžitá vlna facebookové solidarity.

Vše bylo nachystáno na oblíbenou hru disident kontra diktátor, do které však Vorotnikov nečekaně „hodil vidle“.

Hned v prvním rozhovoru po propuštění se začal místo vděku a kritiky Putina, vysmívat svým zachráncům a chválit současný ruský režim. Američani udělali z Čechů valutové prostitutky, Putin sjednotil národ, rozpad SSSR byl tragickou chybou. Navíc vyšlo najevo, že byl zadržen policií, když kradl v obchodě, protože od konce 90. let nepoužívá peníze. Své počínání označuje za „osvobozování zboží od ceny“ a nechává se vydržovat od sympatizantů na Západě. Akce Voiny jsou pak podle Vorotnikova primárně namířeny proti maloměšťákům. Zkrátka ukázková lekce z trollování, která okamžitě dopadla na úrodnou půdu.

Sympatie k ubohému disidentovi okamžitě ochladly. V komentářích pod rozhovorem byl Vorotnikov vyzýván, ať si „táhne zpátky do Ruska, když se mu tady nelíbí“.

Druhou stranu příběhu popsal hostitel Vorotnikova a jeho rodiny, už zmiňovaný Roman Týc ze skupiny Ztohoven.

Vorotnikov se sám pozval, neohlášeně zazvonil u dveří. Několik následujících měsíců se s přáteli o rodinu staral, zajišťoval bydlení, jídlo a peníze (Takže není pravda, že umělec neví, jak peníze vypadají!). Přitom, jak uvádí Týc, měla skupina Ztohoven dost vlastních starostí skrzevá „trenky“ na Hradě. Navíc Vorotnikov z ideových důvodů odmítl práci, kterou mu nabízeli, stejně jako potraviny po expiraci, jež pro ně hostitel velkoryse opatřil. Naopak dopřával si luxus, jako „ten nejlepší olivový olej nebo tu nejlepší vepřovou panenku“.

Příživnictví by se dalo ještě tolerovat (Vorotnikov nepoužívá slovo „děkuji“.), ale jeho proputinovské trollování nikoli.

Lekce Vorotnikov ukázala, kde jsou naše limity svobody. Všem by se nám asi ulevilo, kdyby Oleg Vorotnikov zmizel, jako hrabě Megalrogov ze zámku Kratochvíle.

SEDL ÁK S T O K L A S A? foto: Jiří Benák, iDNES.cz, Profimedia

90

tipy

1

3

2

4

Marian a Bruno

Film jako umění

kdy 28. 9.–13. 11. 2016

kdy 8. 9.–27. 11. 2016

Kreslíř a malíř Boettinger

co Bruno a Marian Palla:

co Loni v Marienbadu

kdy 12. 10. 2016–8. 1. 2017

co Markéta Vaňková: Pravděpodobně na poli

Malba hlínou – Klacky zubama

kde Galerie Rudolfinum, Praha

co Hugo Boettinger: Kronikář nových časů

kde PLATO, Ostrava

kde Dům umění města Brna

Art+Antiques přinesl v minulém čísle rozhovor s „naivním konceptualistou“ a čerstvým držitelem Ceny Michala Ranného Marianem Pallou. Brněnský Dům umění nyní připravil umělcovu monografickou výstavu, respektive, máme-li být přesní, jeho společnou výstavu s „Brunem“. Bruno je pes a v Domě umění jsou k vidění jím recentně okousané klacky, pro něž Palla vyrobil keramické sokly a jeden klacek dokonce nechal odlít v bronzu.

Vedle psa na výstavu přispěly i slepice (ačkoli jejich autorství narozdíl od Brunova není v názvu zmíněno) a to obrazy pokrytými otisky svých běháků. Nakonec sám Palla, vedle zmíněných keramických soklů na klacky, v Brně vystavuje malby hlínou na plátně.

1 M A R I A N PA L L A V D O M Ě U M Ě N Í , foto: DUMB

Vaňková na poli kdy 15. 9.–24. 12. 2016

kde Západočeská galerie v Plzni, Masné krámy

Výstava jako pocta slavnému filmu Alaina Renaise Loni v Marienbadu chce dokázat, že pětapadesát let staré dílo převádějící na plátno stejnojmennou předlohu Alaina Robbe-Grielleta bylo a stále je inspirativní. Dlouhé záběry, pomalá stopáž a specifická úprava a výběr kulis se staly legendárními. V Rudolfinu se tak představují hvězdy jako Bruce Nauman, Vanessa Beecroft nebo Gerhard Richter, ale třeba i Jeff Koons nebo Cindy Sherman. Za koncepcí výstavy stojí Christoph Grunenberg, ředitel Kunsthalle Bremen a kurátorka stejné instituce Eva Fischer-Hausdorf, kteří ji připravili vloni pro svou domovskou výstavní síň.

Západočeská galerie láká na výstavu malíře a plzeňského rodáka Huga Boettingera (1880-1934).

Boettinger patřil k autorům secesní umělecké generace a zprvu byla jeho plátna hodnocena kritikou kladně, na proměny umění po roce 1900 se ovšem postupně díval se stále větší skepsí. Především jeho pozdější malby tak mají zřetelně konzervativní chrakter, zpravidla zachycují líbivé ženské akty. Své skepsi ve vztahu k moderním uměleckým směrům dal výraz v další linii své tvorby – v početných novinovým kresbách a karikaturách, jejichž živost kontrastuje s poněkud tuhým akademismem Boettingerova malířství.

Markéta Vaňková (*1970) patří spolu s Milenou Dopitovou nebo Kateřinou Vincourovou k silné generaci umělkyň, jež nastoupila na domácí scénu v 90. letech. Na rozdíl od většiny svých tehdejších kolegů a kolegyň se Vaňková v době příklonu k objektu a instalaci věnovala tradičnímu médiu malby, i když v něm experimentovala se syntetickými barvami a neobvyklými podložkami, když jí za podklad sloužil igelit nebo vlnitý plech. V Ostravě bude k vidění přehled její práce, od studijních počátků na AVU po žhavou sicilskou současnost. Název výstavy podle kurátorky Terezie Nekvindové mimo jiné odkazuje k umělčině hře na „rurální sicilskou malířku Marghrit Napoli“.

2 K O TA E Z AWA : LYA M , 2008

3 HUGO BOE T T INGER: U M Ě L E C A J E H O C H O Ť, 1918

4 M A R K É TA VA Ň K O VÁ V P L A T O 2016, foto: PLATO

91

5

7

6

Mistr art deco kdy 28. 9. 2016–9. 1. 2017

Zmrtvýchvstalá Trafačka

8

Amie Siegel v Praze Svátek fotografie kdy 6. 10.–19. 11. 2016

kdy 1. 10.–8. 11. 2016

co Jaroslav Horejc, mistr českého art deca

kdy 22. 9.–16. 10. a 25. 10.–20. 11. 2016

co Amie Siegel

co Fotograf festival

kde Dům U Kamenného zvonu, GHMP

co Zmrtvýchvstání a Jakub Janovský

kde Galerie VI PER

kde různá místa, Praha

Mladá galerie soustředící svou pozornost na styčné plochy architektury a současného umění pozvala tentokrát americkou umělkyni Amie Siegel, aby v Praze prezentovala své dva nejnovější filmy. Ty byly již pžedtím představeny ve světových muzejích (MoMA/PS1, Whitney Museum, KW Berlin a další), ale i na filmových festivalech, z nichž si odnesla i několik ocenění (Sundance).

Film The Architects (2014) byl prezentován v americkém pavilonu na předloňském architektonickém vydání benátského bienále.

Soustředí se v něm na prostředí newyorských architektonických kanceláří a jejich realizací. Druhým představeným dílem je Quarry (2015).

Šestá edice festivalu věnovaného fotografii a tématům s ní spojeným. Do hledáčku se letos dostala příroda jako koncept, který staví na kontrastu s kulturou. Tomu odpovídají i nevšední lokace výstav jako jsou tropický skleník, hydrologický ústav nebo umělecky uchopená procházka po příměstských komunitních zahradách. S tématem, které si klade otázky po možných scénářích budoucnosti v podmínkách antropocénu, se setkáme v projektech Daniela Steegmanna, Ursuly Biemann a Nabila Ahmeda, Marka Dorfa nebo Jany Doležalové či Tomáše Uhnáka. Aktuální program na www.fotografestival.cz

7 AMIE SIEGEL: Z Á B Ě R Z T H E A R C H I T E C T S , 2014

8 MARK DORF: T R A N S P O Z I C E #16, 2016

kde Trafačka, Holešovická tržnice

K 130. výročí narození Jaroslava Horejce (1886–1983) uspořádala Galerie hlavního města Prahy výstavu tomut přednímu představiteli českého art deca. Letos uplynulo zároveň čtyřicet let od doby, kdy v GHMP proběhla poslední větší výstava stále nepříliš známého sochaře, tehdy ještě za jeho života. Horejc se věnoval nejen sochařství – realizace najdeme především v architektuře, volná tvorba zahrnuje spíše drobnější a dekorativní plastiku – ale i užitému umění; navrhoval sklo, mince i medaile a mimo jiné je i autorem sochy Golema ze známého filmu Pekařův císař. Horejcovo dílo je v posledních letech též žádaným artiklem na trhu s uměním.

Galerie Trafačka zahájila svůj obnovený výstavní provoz na nové adrese v Holešovické tržnici v Hale číslo 13 přehlídkou s výmluvným názvem Zmrtvýchvstání.

Do poloviny října jsou na ní k vidění práce čtrnácti autorů, jež buď prošli Trafačkou ještě v jejím původním sídle na Vysočanech nebo jsou zařazeni do jejího budoucího výstavního plánu – narazíme mezi nimi na Michala Cimalu, Jana Kalába, Michala Pustějovského nebo Marka Thera. Zmrtvýchvstání pak vystřídá sólová výstava absolventa Akadmie výtvarných umění Jakuba Janovského. Kurátorovat ji bude Otto M. Urban a jmenovat se bude Silicon Family.

5 J A R O S L AV H O R E J C : B R O Ž S TA N E Č N I C Í P R O A N K U Č E K A N O V O U, 1924

6 PROS TORY NOVÉ T R AFAČK Y V H A L E Č . 13 H O L E Š O V I C K É T R Ž N I C E foto: Trafačka

92

zahraniční tipy

1

2

3

4

Abstraktní expresionisté

Laure Prouvost ve Frankfurtu

Zlaté sedmnácté století

Revoluční šedesátá

kdy 24. 9. 2016–2. 1. 2017

kdy 3.9.–6.11. 2016

Kdy 1. 7.–30. 10. 2016

kdy 10. 9. 2016–26. 2. 2017

co Abstraktní expresionismus

co All behind, we’ll go deeper, deep down

Co El Siglo de Oro: Doba Velasquézova

co You Say You Want a Revolution?

kde Royal Academy of Arts, Londýn

and she will say

Kde Gemäldegalerie, Staatliche Museen

Records and Rebels 1966-1970

kde Museum für Moderne Kunst Frankfurt

zu Berlin

kde Victoria&Albert Museum, Londýn

Podzim patří v londýnské Královské akademii umění americkým abstraktním expresionistům.

Sály tu zaplnily monumentální plátna Jacksona Pollocka, Marka Rothka, Clifforda Stilla, Arshila Gorkého, Barnetta Newmana, Joan Mitchell a řady dalších. Mezi 163 exponáty, pokrývající úplné počátky hnutí, vrchol jeho slávy v 50. letech i jeho vývoj a proměny v následujících dekádách, najdeme ovšem i sochy a fotografie. Překvapivě se přitom jedná o první velkou výstavu na téma abstraktního expresionismu po více jak padesáti letech, ačkoli monografické výstavy jeho jednotlivých proponentů pravidelně plní nejprestižnější světová muzea umění.

Pokud vás zaujme tvorba laureátky Turner Prize 2013 Laure Provoust, jejíž tvorbu vystaví společně s přehlídkou letošních finalistů Ceny Jindřichy Chalupeckého, nabízí se naplánovat cestu do Frankfurtu, kde probíhá její reprezentativní výstava. V ní umělkyně propojuje všechny části své tvorby. Tedy videa, sochy i malby do jedné instalace, kterou proměňuje celý prostor galerie. Bizarní prostorový zážitek umocňuje i téma, jímž je fiktivní příběh jejích prarodičů. Výstava je prostřední částí trojdílného projektu (odtud neukončenost názvu), který začal na jaře v Le Consortium v Dijonu a zakončení bude následovat v luzernském Kunstmuseu.

Zlatou éru španělského umění, za niž je tradičně považována tvorba vzniklá na dvoře Filipa IV., teď oslavuje výstava v berlínských muzeích. Vedle slavných jmen malířů, například Diego Velasquéz, El Greco, Francisco Zurbarán, najdeme ve výstavě i dosud méně slavná jména sochařů, Alonso Cano či Gregorio Fernández – právě prezentace celku tvorby bez ohledu na média je hlavní devizou aktuální výstavy.

Koncepce je zaměřena na představení umění jakožto prostředku mocenského boje mezi králem a církví. Po berlínské štaci bude možnost od konce listopadu do března vidět výstavu ještě v Mnichovské Kunsthalle.

Pěti „revolučním“ letům 1966 až 1970 je věnována výstava v londýnském Victoria&Albert muzeu.

Na 350 exponátů pokrývá kulturu doby v širokém slova smyslu – literaturu, hudbu, design, film, módu, výtvarná a performační umění.

Nechybí undergroundové magazíny, kompjútr Apple 1, kostým navržený pro Micka Jaggera, díla Richarda Hamiltona... Výstava postihuje proměny, k nimž ve vytyčeném období docházelo, od rozvoje mládežnických kontrakultur po nástup výpočetní techniky.

Zároveň výběr exponátů představuje místa spjatá s „kulturní revolucí“ 60. let, ať je to májová Paříž 68, světové výstavy v Montrealu a Ósace nebo klubové scény evropských a amerických velkoměst.

1 JACK SON POLLOCK: M U R A L , 1943

2 L A U R E P R O U V O S T: WA N T E E záběr z videa

3 GREGOR IO FERNÁNDEZ: P R Ů V O D N A K A LVÁ R I I (D E TA I L) po 1610, foto: SMB.

4 OSSIE CL ARK: KOS T ÝM PRO MICK A JAGGER A

inzerce

93

Fait Gallery

Václav Stratil Krajiny 21/9"—"19/11/2016

Denisa Lehocká 30/11/2016"—"18/2/2017

Fait Gallery MEM

Matěj Smetana S leskem v očích 21/9"—"19/11/2016

Svätopluk Mikyta 30/11/2016"—"18/2/2017

Fait Gallery PREVIEW

Christian Weidner & Lukas Kaufmann Erase / Rewind 21/9"—"20/10/2016

REŽIE: DIETER BERNER

N OA H SA AV E DR A

Eva Rybářová Kurt Hermes

MA R E S I R I E G N E R VA L E R I E P A C H N E R

26/10"—"19/11/2016

Martin Lukáč 30/11/2016"—"18/2/2017

Ve Vaňkovce 2, Brno www.faitgallery.com

V KINECH OD 10. LISTOPADU

96

komiks

JAN P OMY K AČ (*1976) pochází z Oder z moravsko-slezského pomezí, absolvoval ateliér animace na katedře výtvarné tvorby Fakulty umění Ostravské univerzity, v současné době žije a tvoří v Rožnově pod Radhoštěm. Živí se jako kreslíř, ilustrátor a storyboardista, příležitostně se věnuje i animaci.

Do komiksového světa vstoupil před třemi lety stripovou sérií Pas faux pas, v níž mimo jiné vystupují oba protagonisté zde otištěného komiksu. Poetika tohoto zdařilého cyklu je založena na slovních hříčkách, hravých nonsensových nápadech, inteligentním humoru a pestrém ansámblu vracejících se hr-

dinů. Aktuálně je projekt Pas faux pas prezentován zejména ve virtuálním světě internetu – na svých vlastních stránkách a také na e-zinu Komiksárium. V letošním roce byla tato Pomykačova série nominována na komiksovou cenu Muriel v kategorii Nejlepší český strip. / TOMÁŠ PROKŮPEK

HAUCH GALLERY Ladislav Jezbera 16. 9.–29. 10. 2016

Hauch Gallery Pobřežní 20a 186 00 Praha 8

www.hauchgallery.com fb.com/hauchgallery instagram.com/hauch_gallery

103

100