Art&Antiques_10_ 2009

10

říjen 2009

85

90 Kč / 4,32 ¤ / 130 Sk

10 / Jan

Merta ve Wannieck Gallery 28 / Rozhovor s Jaroslavou Brychtovou 36 / Nové logo brněnského Domu umění

art + a ntiques

84

Nový veletrh umění současné a moderní umění / fotografie staré umění / antikvity / užité umění / design

26. – 29. 11. 2009 Brno – Výstaviště, Česká republika www.bvv.cz/brnoartfair Výkřik — Jiří Surůvka — 1996

Za podpory:

Mediální partneři:

editorial /

Obsah

Skulina

„Architektura a výtvarné umění se dostávají v posledních desetiletích čím dál blíž k sobě. V posledních letech se pak situace stává téměř nepřehlednou – architekti šlapou do zelí výtvarníkům, ti zase naopak

tohoto mísení dosahují samozřejmě velmi různých kvalit – v těch horších případech si (i velmi významní) architekti si pletou umění s modelařením, umělci se zase v architektonických vodách chovají přinejmenším naivně. Najdeme ale naštěstí i příklady optimističtější, například v díle umělců Romana Ondáka a Tomáše Džadoně či architektky Marcely Steinbachové.

Velkým paradoxem této situace však je, že snad nikdy v dějinách nebyla spolupráce architektů a výtvarníků tak problematická, jako dnes.

Architekt výtvarníka až na malé výjimky v podobě vyhrazených míst pro nástěnnou malbu či prostorový objekt do svého projektu nepustí. Vždyť ho přeci nepotřebuje, on sám je rovněž umělec, tak proč rozmělňovat své autorství dalším jménem. A naopak: současný výtvarník nějakou zastrčenou stěnou pohrdne, on by přece chtěl vstoupit už do prvotního architektonického konceptu. Samozřejmě jsou na obou stranách i tvůrci, kteří dokážou najít nějakou společnou platformu, kde se jejich práce může protnout. Ale je to obtížné a téměř vždy za takovouto spoluprací stojí vzájemné sympatie či přátelství.

> Obrazy vzhůru nohama 5 / depeše > Alsaské srovnání

3 / úhel

Ondřej Váša

přebírají témata i formy z architektury. Konceptuální architektura je už pomalu stejně skloňovaným pojmem, jako konceptuální umění. Výsledky

Terezie Zemánková

6 / zprávy 10 / výstava

> Jan Merta ve Wannieck Gallery

Jan Skřivánek

19 / aukce 24 / na trhu

> Staří mistři 26 / portfolio > Martina Chloupa Kateřina Tučková 28 / rozhovor > Jaroslava Brychtová Jan Skřivánek, Milan Hlaveš 36 / téma > Nové logo Domu umění Kateřina Nováčková 40 / v ateliéru > Federico Díaz Kateřina Černá 44 / profil > Antony Gormley Michal Šimek

Veronika Wolf

46 / staveniště 48 / architektura

> Ateliér FAM

Někde v meziprostoru mezi architekturou a uměním však začíná

Karolina Jirkalová

vznikat jakási skulina. Nové pole, které nelze jednoznačně zařadit ani

55 / nové knihy 56 / knižní recenze

do architektury s velkým A, ani do úzce vymezeného umění. Převažuje tu sice odpovědnost myšlence, nebo řekněme konceptu, ale nejde proti praktickému využití objektu. Většinou jde o drobné stavby s jednoduchou funkcí, ale o to větším významem. Tento přístup lze dobře uplatnit při řešení veřejných prostranství, ať už ve městech nebo v přírodě –různá zastavení, lavičky, dětské herní prvky, jednoduché přístřešky či útulny.

Nebo o drobné zásahy, které z nepřívětivých městských zákoutí dělají čitelnou urbánní krajinu. Shodou okolností přivedlo posledních pár dnů do Česka hned dva zahraniční ateliéry, které se v tomto meziprostoru pobybují s výjmečnou grácií. Za prvé je to finsko-islandská dvojice Sami Rintala a Dagur Eggertsson, kteří do konce října vystavují v Domě umění města Brna. Za druhé je to německý Raumlabor, který se začátkem

10

> Architektonika a protoarchitektura 58 / starožitnosti > Stříbrný Turnov Miroslav Cogan 64 / zahraniční výstava > Karel Smělý Luba Hédlová 69 / manuál > Radikalita v Čechách Ondřej Chrobák 70 / recenze > Příjemné závislosti; Teige+Baladrán Ondřej Hojda

Pavel Vančát, Hana Rousová

74 / tipy a artmix 80 / komiks Jiří Husák

>

Tomáš Prokůpek

zimního semestru přebral vedení ateliéru Architektura III. na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Karolina Jirkalová

obálka

>

Ja n Mer ta : N áv r at I I I / 2009

olej na plátně / 145 x 120 cm / výřez

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redakce: Kateřina Černá, Eliška Kapounová, Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Miroslav Cogan, Luba Hédlová, Milan Hlaveš, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Kateřina Nováčková, Tomáš Prokůpek, Hana Rousová, Silvie Šeborová, Michal Šimek, Kateřina Tučková, Pavel Vančát, Ondřej Váša, Veronika Wolf, Terezie Zemánková / Tisk: Horák a. s., Ústí nad Labem / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@artantiques.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint - Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. října. Veškerá práva vyhrazena. www. artantiques.cz

10

výstava

art + a ntiques

Přiblížit se možnému Výstava Jana Merty text: Jan Skřivánek

Když se loni začalo hovořit o tom, že na podzim 2009 bude mít malíř Jan Merta výstavu svých nových obrazů ve Wannieck Gallery, zlí jazykové tvrdili, že tak velký prostor v tak krátkém termínu nedokáže naplnit. Merta je totiž známý tím, že na jednom obraze běžně pracuje i několik let. Následující článek má být umělcovým profilem i reportáží o posledních týdnech před vernisáží.

Mertův ateliér se nachází ve zrušené školce v pražských Hlubočepích, na začátku Prokopského údolí. Přízemní budova z poválečných let s velkými okny obrácenými na jih, ze kterých je výhled na dětské hřiště. I když hned přes ulici je zastávka autobusu, kterým lze dojet k metru, malíř raději chodí denně kilometr a půl pěšky přes kopec od zastávky tramvaje Zlíchov. „Je to taková moje ranní hygiena.

V posledních letech kolem vyrostlo dost nových baráků, většinou ne moc povedených, pořád to tu ale má něco z atmosféry staré pražské periferie,“ pochvaluje si. „Jsem tady už deset let a jsem tu hrozně spokojený.“ Samotný ateliér tvoří jedna z bývalých tříd, středně velká obdélníková místnost s okny přes celou jednu stěnu. Měsíc a půl před výstavou se zdá být pro malíře příliš malá. Rozpracované obrazy i prázdná plátna stojí opřené v několika řadách přes sebe všude kolem. „Všechny se mi asi dodělat nepodaří, ale ještě něco se stihnout dát. Každý obraz vyžaduje svůj čas, ale já ho mohu relativně zkrátit tím, že pracuji intenzivněji, poslední dva měsíce dvanáct až šestnáct hodin denně. Výhodou je, že některé ty obrazy maluji v mysli už dva tři roky,“ vysvětluje. „Dva obrazy chci zkusit namalovat až přímo na místě. Tady jsem limitovaný výškou stropu. A tohle mají být formáty 310 na 480 centimetrů,“ ukazuje na dřevěné latě napínacího rámu složené na podlaze.

Kolik obrazů najednou má rozpracováno? „V jednu dobu jsem jich měl rozmalováno kolem stovky. Postupně jsem jich ale sedmdesát zničil, protože jsem zjistil, že jsem se od nich odpojil, že už na nich nemůžu pokračovat. Ale to spíš patří minulosti, dneska maluji jinak,“ odpovídá. „Dostávám se do stavu, že mám v hlavě jen jeden obraz. Rozmalovaných jich mám sice víc, ale dokážu se soustředit vždy jen na jeden. Dřív jsem se obrazů víc bál a vyhýbal jsem se malování. Vymýšlel jsem si různé činnosti, třeba jsem rekonstruoval domek a dlouho jsem vůbec nemaloval. Teď jsem naopak netrpělivý, když mám dělat cokoliv jiného. Jako by se obrazy stávaly nějakým imperativem, měly svůj vlastní život a tlačily se, dožadovaly se toho, aby byly namalované.“

Doletět na Měsíc Jan Merta je ročník 1952, generačně však bývá spojován spíše s autory o pět až deset let mladšími, s nimiž se potkal v 80. letech na akademii, kam nastoupil až v osmadvaceti letech. Dětství prožil v Liberci, kde jeho otec působil jako evangelický farář. Na přelomu 60. a 70. let vystudoval v Praze Střední odbornou školu výtvarnou, J a r n í p r á c e I I / 2007–09 akryl na plátně / 250 × 210 cm / foto: Martin Polák

24

na trhu

art + a ntiques

Staří mistři text: Michal Šimek Autor je stálým spolupracovníkem redakce.

Jedinečnou příležitost by měli mít na konci listopadu sběratelé, kteří si libují v umění českých barokních mistrů.

Do aukce by se měl dostat soubor hned pěti významných obrazů ze sbírky Lobkowiczů. Konvolut, který nemá na českém trhu obdoby. Podmiňovací způsob v úvodní větě má svůj důvod. Může se stát, že dřív, než dostanou šanci soukromí sběratelé, využije svého předkupního práva Národní galerie.

Jedná se o dvě krajiny Václava Vavřince Reinera, dva Škréty a jednoho Brandla, které na své druhé exkluzivní večerní aukci hodlá nabídnout aukční síň 1. Art Consulting. „Z hlediska významu pro vývoj barokního malířství ve střední Evropě, nikoliv jen v Čechách, je zcela zásadní Škrétovo modelo Nanebevzetí Panny Marie,“ hodnotí pětici obrazů Vít Vlnas, ředitel sbírky Starého umění Národní galerie. „Tato prostorově pozoruhodně rozvinutá, malířsky zralá kompozice ukazuje cestu k formování vrcholného baroka,“ dodává. Jedná se o model k obrazu, který byl pravděpodobně určen pro konventní chrám zbraslavského kláštera Aula Regia. Zatímco velký oltářní obraz, za jehož zhotovení si Škréta účtoval částku 650 zlatých, se ztratil neznámo kam, tento model zakoupil do své rodinné sbírky v 19. století kníže Antonín z Lobkowicz.

V majetku rodu zůstal až do roku 1948, kdy byl zabaven. V 90. letech byl spolu s dalšími díly vrácen dědici rodového majetku Jiřímu Lobkowiczovi.

Podobná díla se na českém trhu v podstatě nikdy nedražila. Několik významných barokních prací srovnatelného významu obsahovala Waldesova obrazárna, ale třeba krajiny Jana Rudolfa Bysse nakonec zakoupila Národní galerie. Na českém trhu se v posledních letech objevily dva překrásné

P e t r B r a n d l : D av i d s h l av o u G o l i á š o v o u / kolem 1720

25

portréty od Kupeckého, jedna dech beroucí kytice od Jana Vojtěcha Angermeyera a několik menších kytic jeho žáka Kašpara Hirschellyho. O mnoho víc toho nebylo. Od aukce, na které byl za víc než půl milionu korun prodán malý olej od Karla Škréty Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem, již uplynulo devět let.

Pokud budou obrazy v aukci skutečně nabídnuty, půjde o mimořádnou událost hned z několika důvodů. Jde o práce zcela nedostupných autorů, navíc ve zcela jedinečné kvalitě a s proveniencí, o jaké sní snad každý sběratel. Takovýto soubor je velkou příležitostí i pro investory, kterým trh dosud nabízel jen práce české moderny.

Zájem o staré umění by mohl probudit nejen v srdcích oddaných sběratelů starých mistrů, ale i u nakupujících, kteří tento segment trhu z různých důvodů dosud ignorovali.

Výjimečnost nabídky by mohla některé kupce povzbudit k tomu, aby se pokusili koupit celý konvolut.

Jiří Rybář, jednatel společnosti 1. Art Consulting, věří, že stát předkupního práva na tato díla nevyužije a obrazy se budou v aukci prodávat. Vít Vlnas naopak očekává, že „stát nabídky ze zákona využije, prvotřídní obrazy zakoupí, a předejde tak jejich prodeji v dražbě“. Pokud by se tak stalo, byl by český trh do budoucna ochuzen o další kvalitní díla, která by se na něm mohla případně znovu objevit. Vzhledem k mizivému množství podobných prací v soukromém majetku by šlo z hlediska českého trhu s uměním o dosti podstatnou ztrátu. Stát ale možná upřednostní jiné, významnější práce stejné provenience a těchto pět děl bude nakonec skutečně draženo.

Jejich úspěšný prodej v aukci by mohl otevřít dveře pro další významná díla starých mistrů, o kterých si jejich majitelé dosud nejsou jisti, zda je český trh dokáže dostatečně finančně ohodnotit. Vždyť jedním z nejdražších českých obrazů starého umění byl Kupeckého portrét, který stál 2,4 milionu korun. To je cena odpovídající celkem průměrnému Fillovu zátiší středního formátu.

Ceny za tyto práce by však měly být výrazně vyšší. Podle sdělení Jiřího Rybáře se bude součet vyvolávacích cen všech pěti obrazů pohybovat kolem 12 milionů korun. Nejdražší

položkou bude zřejmě Brandlův David s hlavou Goliáše, který by mohl stát kolem pěti milionů korun. Rozměrné Škrétovo plátno čtyři miliony, zatímco Nanebevzetí kolem dvou milionů korun. Reinerovy krajiny by se pak mohly pohybovat mezi půl milionem až milionem korun. Zdali tomu tak skutečně bude, uvidíme koncem listopadu.

K a r e l Šk r é t a : Nanebevzetí Panny M a r i e / 16 6 5 – 8 technika: olej na plátně rozměry: 136 × 74 cm

26

portfolio

art + a ntiques

Martina Chloupa text: Kateřina Tučková Autorka je stálou spolupracovnicí redakce.

Malířka, kreslířka, fotografka, autorka provokativně erotických instalací, konceptuálních objektů a plastik, absolventka ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka, školy figurálního sochařství Jana Hendrycha a sochařské školy Jana Koblasy – to vše je výtvarnice Martina Chloupa, jejíž výstavu můžete do konce října zhlédnout v kostele svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu.

Martina Chloupa (1976) je výtvarnicí, které přesně pasuje charakteristika „umělkyně mnoha médií“. Návštěvník vernisáží se s ní setkává nejčastěji jako s malířkou, ale do jejího portfolia patří i tvorba v řadě dalších uměleckých forem. Je autorkou konceptuálních projektů, v rámci nichž vytváří multifunkční objekty. Její práce v tomto žánru

se datuje už do dob studií na pražské akademii, ostatně šestileté studium uzavřela v roce 2005 právě projektem konceptuálních objektů umožňujících návštěvníkovi výstavního prostoru usednout. Pro jednoho, Pro dva, Pro tři – takové názvy nesou objekty, které vycházejí z principu sedacího nábytku. Morbidně laděný objekt Pro jednoho,

který více než židli či sedačku svým tvarem připomíná náhrobek, byl prezentován i na výstavě s názvem In Silence v rámci projektu Rothschild 69 v září 2008 v izraelském Tel Avivu.

Podle vlastních slov umělkyni fascinovala dokonalost tvaru předmětů denního užití odjakživa – a odtud byl už jen krůček k jejich využití jako výtvarných interiérových prvků. Vždycky ji také zajímal proces uchopení nedotknutelných nebo respekt vzbuzujících předmětů. Mohly jimi být kříž nebo česká vlajka – oboje použila, aby jejich závažnost mohla uchopit a sama pro sebe zpracovat. „Projekt sedaček se může zdát umělecky provokativní a drzý, ale podstatou je můj intimní vztah k daným symbolům,“ dodává Martina Chloupa. S českou vlajkou, o níž autorka hovoří, začala pracovat v pokračující řadě sedaček v letošním roce. Projekt se rozrostl o nové kusy nazvané Hezky česky, které byly původně vyrobeny z umělého kamene barveného ve hmotě, později autorka použila dřevěnou konstrukci potahovanou látkou. Jde o objekty nebo přesněji opravdová sofa, která lze vnímat jako kusy nábytku, ale stejně tak dobře jako politický výtvarný objekt, a to i přes autorčin zdráhavý distanc. Záleží na divákovi.

Mezi další z konceptuálně-performančních projektů Martiny Chloupé patří insta-

27

M a r i a n a / 2006 / z cyklu Portréty

lace Body shop (2004), která vznikla během autorčiny stáže na vídeňské Akademie der Bildende Künste, kde byla také v lednu 2005 vystavena na výstavě nazvané Rundgang. „Počátkem práce na tomto projektu byla modelace torza hliněné sochy, kterou jsem pak odlila do gumy a odlitý torzální oblek jsem si zkoušela obléknout. To mě vedlo k myšlence rozšířit možnost vyzkoušet si cizí tělo, jako když si přiložením šatů k tělu zkoušíte padnoucí velikost. Z tohoto principu pak vznikla instalace Body shop s fotografiemi mužských a ženských těl na lightbox-fóliích, které jsem zavěsila na ramínka a na stojan jako v obchodě.

Každý měl možnost vyzkoušet si libovolné tělo…“ Nepřehlédnutelnou částí autorčiny tvorby je malba. Prorůstá celou historií jejího díla, prezentovala ji na mnohých klauzurách během studia u Milana Knížáka, byla i jedním z důvodů spolupráce s Jiřím Georgem Dokoupilem. V současné chvíli je možné malířské dílo Martiny Chloupé spatřit na severu Moravy na výstavě nazvané Spojeno světlem. Řada vystavených maleb je inspirována sakrálním prostředím, a tak zde potkáte anděly, trojici zvonů, motivy kříže i madony s jezulátkem. Pro Martinu Chloupou netypické tematické pole se však v provedení pojí s jejím typicky básnivým, mlžným podáním a rustikální, zemitou technikou jakoby Rou-

B r o n z e / 2006 / z cyklu Portréty

altovského ducha. Rustikální projev provázený užitím přírodních materiálů (např. lávový písek v případě malby Zkamenělé květy II.) v ploše malby se v díle Chloupé střídá s reálnějším a plošnějším typem malby nebo i s abstrahováním reálných předobrazů až téměř k hranicím nezobrazivého umění.

V jiné poloze se však autorka nebojí dotknout i přesného, znakovitého projevu.

p o h o v k a / 2009 / z cyklu Hezky česky

Variabilita malířských stylů i tvůrčí zápal a touha vyjádřit se pomocí různých médií prozrazují intenzitu hledání, temperament, s nímž se Martina Chloupa vydává na nikdy nekončící průzkum možných podob umění, které, ač v různorodých výstupech, si stále zachovávají autorský punc a nepochybnou přináležitost k autorčinu štětci a ideové podstatě.

28

rozhovor

art + a ntiques

Byli jsme platné středisko S Jaroslavou Brychtovou o sochařství a národním podniku Železnobrodské sklo text: Jan Skřivánek, Milan Hlaveš Milan Hlaveš je kurátorem sbírky skla a keramiky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Gabriel Urbánek, Karolina Jirkalová (portrét)

Skleněné plastiky autorské dvojice Libenský-Brychtová patří mezi nejvýznamnější díla českého umění druhé poloviny 20. století. Jaroslava Brychtová od smrti Stanislava Libenského před sedmi lety již sama v tvorbě dál nepokračuje, stále je však mimořádně aktivní. O práci ve dvojici i o politicko-ekonomickém pozadí rozkvětu českého ateliérového skla v éře komunismu jsme si s ní povídali v jejím rodném domě v Železném Brodě.

Vystudovala jste akademii, ale předtím jste absolvovala gymnázium. Co to, že jste se nehlásila na zdejší sklářskou školu, kde navíc učil váš otec?

Nechtěla jsem dělat figurky. Obory byly různé, ale otec měl figurky.

Dělal to velice výtvarně, ale to bych já nemohla. Já jsem neuměla jeho humor a věci, které k tomu byly potřeba. Kreslila jsem, ale to bylo všechno. Po gymnáziu, ve čtyřiačtyřicátém, jsem se hned hlásila na Umprum, ale Němci ji zavřeli. Jsem čtyřiadvacátý ročník, takže jsme byli určeni k totálnímu nasazení. Byla jsem v německém podniku tady v Brodě, v nějakých košilích. Celý rok jsem šila spodní rantl u gumových košil. Neuměla jsem na stroji a německý vedoucí, jmenoval se Flägl, mi vždycky říkal: „Vy to neumíte, nebo to jen předstíráte?“

Když jste po válce začla studovat na Umprum, už jste věděla, že se chcete věnovat sochařství?

Ano. Malování mě nelákalo. Nejdřív jsem šla k Štiplovi a pak k Laudovi. Toho potom jmenovali profesorem na akademii, a tak jsem se zeptala, jestli bych nemohla přestoupit s ním. A on souhlasil. Na Umprum jsem byla dva roky, pak jsem přešla na akademii.

Sklo jako sochařský materiál vás lákalo od začátku?

Když jsem se hlásila na Umprum, tak už jsem myslela na sklo. Začalo to ještě za války, otec zkoušel různé drobnosti z drceného skla, pate de verre, modeloval šperky a postupně se to zvětšovalo. A já jsem to také zkoušela. Dělala jsem drobné reliéfy ze sytého skla vrstvením a modelací. Nejdřív jsme je tavili v obyčejné sádře, ale ta nám

30

rozhovor

art + a ntiques praskala. Tenkrát jsme si s otcem velmi rozuměli a hodně jsme si povídali. K první svatbě mi dal jako svatební dar pec. Ještě ji mám.

Je na devět set stupňů. Jednou jsme vyměňovali vnitřek, ale jinak vydržela všechno.

Laudovi věci ze skla nevadily?

Vůbec. Když jsme byli na Expu v Bruselu, což byla naše první práce se Stanislavem, Lauda tam dělal se svými žáky dvanáct symbolických figur, výjevy za života. Takže jsme tam byli všichni pohromadě. Lauda jedno to naše zvíře, takového draka, vzal do ruky, díval se na to proti světlu a řekl: „Kluci, panička bude bohatá.“ To byla jeho reakce. Dodnes si ji pamatuji, protože jsem si myslela, že mě tím uznal.

Expo 58 v Bruselu byla vaše první cesta na Západ?

Ve čtyřicátém šestém jsem byla s otcem ve Francii. Získal tam stipendium a já se na něm přiživila. Byla jsem tam tři týdny a skoro celou dobu jsem strávila v muzeích, hlavně v Musée de l’Homme a v expozicích současného umění, v Brâncuşiho ateliéru. Mě tohle umění velmi inspirovalo – každé počáteční umění, přírodní umění.

Kresby a zvětšené fotografie visí v našem ateliéru dodnes.

To ale z vašich soch není úplně poznat…

Já myslím, že to tam je. Ta jednoduchost byla z toho. Nešlo mi o napodobování, obdivovala jsem důvody, proč to dělali.

V souvislosti s Expem hodně lidí zmiňuje také výstavu Padesát let moderního umění. Jak na ni vzpomínáte vy?

Ta pro nás byla velmi důležitá. Byla to první moderní výstava, kterou jsme viděli. Byly tam hlavně i poválečné věci. Picassa a předválečné umění jsem trochu znala, protože otec měl řadu knih, byl ve spojení s architekty a měl mnoho přátel. Někdy k nám jezdil V. V. Štech a Vlastimil Rada u nás krátce bydlel. Hrával nám před usnutím na piano: Lihotala sa hvězdička, anjel mój. To byl výborný člověk. Že jsme se na tu výstavu v Bruselu dostali, ale vůbec nebylo samozřejmé. Určili nám odlet na ráno v den zahájení, ani jsme neslyšeli naši hymnu. Museli jsme odjet, ačkoli jsme celou noc předtím dělali. Klinger, který byl tzv. dělnický kádr, se tenkrát rozčílil a šel si na ÚV stěžovat, co je to za jednání, že jsme se na tu výstavu ani nemohli podívat. Díky tomu nás tam nakonec na tři dny poslali ještě jednou.

Já se na Expo navíc dostala jen jako náhrada za otce. Viděl, jaká je situace, že bych se nikam nepodívala, tak řekl, ať jedu s figurkami místo něj. Jinak bychom tam se Stanislavem nemohli být spolu. To se potom stalo ještě mnohokrát. Většinou do zahraničí pouštěli vždy jen jednoho z nás, zvlášť v 70. letech.

h l ava I / 1957–58

To byla dost paradoxní situace. Na jedné straně jste se podíleli na velkých oficiálních zakázkách, na druhé jste byli v nemilosti.

Já tomu sama moc nerozumím. Stanislav byl ve škole, já v podniku tady v Brodě. Dělali jsme všechny soutěže, které se nabízely, a díky

31

H l ava o k ř í d l e n á I / 1962

tomu jsme přinášeli podniku zakázky. Naše Alena se ale nemohla dostat na školu. Zkoušela to tři roky a pak šla na zemědělku. V pětačtyřicátém jsme celá naše široká rodina vstoupili do strany; za otcem přišli ještě čtyři dny před koncem války. A v šedesátém osmém jsme zase všichni vypadli.

Všechny realizace, které jste do konce 80. let dělali, byly pod hlavičkou národního podniku Železnobrodské sklo?

Ano, a nejenom věci do architektury. I volné kusy byly majetkem podniku. Některé věci se ztratily – třeba Kónus z 22 dílů, co byl na Expu v Montrealu – a my ani neměli právo to shánět. Rovněž tak Slunce staletí. Řeku života z Expa v Ósace prodali po kusech, protože z politických důvodů nechtěli, aby to někde figurovalo jako celek.

Z Kanady to přitom chtěli koupit celé, ale to nedovolili.

Jak vůbec vznikla myšlenka vytvořit v podniku samostatné středisko specializující se na tavené sklo do architektury?

Ani nevím, jak to vyrostlo. To tak přišlo. Do podniku jsem nastoupila v roce 1950, ještě před tím než jsem dokončila školu. Na diplomovou práci Třeboňští rybáři – to jsou reliéfy z křišťálu dvacet pět na dvacet pět centimetrů, čili už docela velký formát – jsem brala sklo z Hradce Králové, kde dělali brýle, optická skla. Potom jsme od nich brali sklo i do podniku, ale pořád nám to praskalo. Říkali, že to není možné, ale my jsme zjistili, že když to není sklo z jedné pánve, že s ním ne-

jde pracovat. Pak udělali huť v Železnobrodském skle a středisko se začalo rychle zdvihat. Začínali jsme ale v dílně tady u nás v domě.

A jak začala vaše spolupráce se Stanislavem Libenským?

To jsem už vyprávěla mockrát, to už je skoro legenda. On po uzavření školy v Novém Boru přešel na školu sem do Železného Brodu.

Nakreslil hlavu-misku a měl ji provokativně na stole. Mě zaujala, a tak jsem se zeptala, zda bych ji mohla zkusit udělat z taveného skla. Tak to začalo. Já jsem se do Stanislava zamilovala, dlouho jsme pracovali jako přátelé. A pak jsem se rozvedla. Aniž jsem si představovala, že se rozvedu.

Ta první hlava byla v podstatě modelovaná jako pro bronz. Zoomorfní kameny, které jsme dělali na Expo do Bruselu, byly na principu negativního reliéfu. Ve spojení těchto dvou technik – negativního reliéfu a skla odlévaného do pozitivní formy – jsme našli náplň na kus života.

Uvědomovali jste si už tehdy, na co jste přišli, jaké další možnosti vám to dává?

To vidím až zpětně, že to byl začátek. My jsme starší věci vždy odložili a dělali jsme něco jiného. To bylo takové prudké období, prudce jsme dělali. Zvířata do Bruselu nakonec například tempem jedno denně. Měla jsem hliněný tvar, den jsem rejpala negativní velkou hmotu, večer jsem to odlila a tam se vyjevila ta bublina-zvíře. Buď

36

téma

art + a ntiques

Proměnlivá, a přesto identita Nové logo Domu umění Text: Kateřina Nováčková Autorka je historička umění a grafička.

Když jsme minulý rok v Brně na Bienále grafického designu debatovali o nově uvedeném vizuálním stylu Domu umění, reakce byly rozpačité. Nikdo z nás nedokázal vyjádřit jasné stanovisko. Více než obdiv nebo zatracení – nový vizuál provokoval spoustu otázek. V čem je tedy nový „vizuál“ Domu umění tak jiný a co je tím sporným bodem?

Působení nového ředitele Rostislava Koryčánka ve vedení Domu umění města Brna přináší množství pozitivních změn v aktivitách instituce – od rekonstrukce budovy až k dramaturgickému oživení programu (např. Sochy v ulicích). Z tohoto hlediska se změna vizuálního stylu jeví jako účelová nutnost, jako efektivní způsob, jak veřejnost upozornit na obrození identity instituce. Za novou podobou tzv. corporate identity Domu umění stojí designérské duo Robert Jansa a Petr Bosák, vítězové soutěže, kterou galerie na začátku roku 2007 vyhlásila pro studenty výtvarných škol.

Jak už jsem naznačila, s rekonstrukcí této brněnské instituce vstoupilo do veřejného prostoru něco, co se zdánlivě rozchází s tradičním chápáním vizuálního stylu. Proto se nejprve zastavím u toho, jak corporate identity či vizuální styl běžně chápeme.

Corporate identity Problematika korporátní vizuální identity nebo též corporate designu je pevně ukotvenou a poměrně náročnou oblastí grafického designu, vyžadující velkou míru představivosti a koncepčního uvažování. Proces vzniku vizuální identity je týmovou interakcí klienta a designéra, fúzí marketingových a designérských požadavků.

Výsledkem je pak graficky konzistentní tvář subjektu či instituce, která slouží k identifikaci na trhu a která zahrnuje několik prvků.

Důraz je kladen především na stabilní značku – logo firmy. Častými požadavky kladenými na designéra jsou výlučnost, jednoduchost a rozlišitelnost formy. Volí se často elementární tvary a barvy. Logo by mělo fungovat samostatně jako zástupný symbol firmy a zároveň v kontextu celkového grafického a typografického konceptu. To, co utváří celkovou image firmy (vizuální styl), je variabilita, soulad a fungování jednotlivých prvků při různých způsobech 2D a 3D použití. Nikoli pouze logo, jak se obvykle nesprávně usuzuje. Patří sem např. vizitky, hlavičkové papíry a jiné tiskoviny, zahrnující např. i inzerci, webové stránky, obalový design, řešení orientačního systému v budově, reklamních předmětů, aplikace na fasádě, automobilech atd.

Vzpomeňme nedávnou výstavu CI.CZ, jednu z posledních akcí konaných v rámci Design centra ČR, která měla laické a profesionální veřejnosti přiblížit corporate design a na vybraných příkladech ilustrovat pozitivní vývoj českého grafického designu v této oblasti od roku 1990. Výstava bezpochyby splnila svůj účel a ukázala, že tvorba vizuálního stylu je víceúrovňová a ze své povahy konceptuální aktivita. Proto je důležité vnímat logo jako významnou část širšího komunikačního řetězce. z p ů s o b g e n e r o vá n í r ů z n ý c h p o d o b l o g a d o mu um ě n í

37

40

v ateliéru

art + a ntiques

Horké, nebo studené? text: Kateřina Černá foto (portrét): Karel Cudlín

Federico Díaz má srdce na dlani, ale z jeho děl mrazí v zádech. Důvodem je hybridní spojování lidských emocí s novými technologiemi, které ho dovedlo až k výrobě virtuální ženy. Vyjadřování citů ryze technickými prostředky tvoří základní napětí Díazových prací, o nichž nikdy nemůžeme s jistotou říct, jestli jsou horké, nebo studené.

Autor ovšem v těchto protikladech neuvažuje. Celý vesmír totiž podle pro něj ovládá společná rezonance, neviditelné životní chvění, kterému stará řecká filozofie říkala tonos. Z této představy Díaz vychází i ve svém posledním díle Adheze, kde ukazuje, že organismus města funguje na podobném principu jako organismus člověka nebo rostliny. Pokud ho přestaneme krmit zvenčí, umírá.

Transportní linie energie, které vidíme na Díazových světelných panelech, připomínají stejně dobře ulice města, neurologické spoje v mozku nebo žilnatinu listů. Trubice vždy nasávají potravu a informace.

Městská apokalypsa Adheze vznikla, jak sděluje její podtitul, jako manuál pro přežití. Jde o Díazovu krabičku poslední záchrany, která místo

svíčky, zápalek a náplasti obsahuje vzorec prvního životního pohybu – příjmu energie.

Umělcova kápézetka je určena do městské apokalypsy, která má nastat zhruba za 300 let. „Představte si, že se všechno kolem vás zhroutilo. Městský systém přestal fungovat, všude jsou ruiny a černý popílek. Stromy se přestaly chvět, tráva je spálená a vy máte v ruce klíč k novému začátku, vzorec k vytvoření nového řádu,“ popisuje autor situaci. „Nic takového si samozřejmě nepřeju,“ dodává rychle. Pokud ovšem věříme, že umělci jako první větří problémy, které ve společnosti nastanou, je Díazův manuál další znepokojující zprávou o konci civilizace.

Lidé prý v krizi zapomenou základní životní pohyby, které jim bude potřeba připomenout.

A nepůjde jen o výživu. „Musí existovat něco nemateriálního, co je podstatou člověka v komunikaci, v lásce,“ tvrdí Díaz. Bude proto ve svém manuálu pokračovat. Další kapitolou bude zřejmě objetí. „Přál bych si to dokončit do tří čtyř let. Chci, aby si člověk otevřel manuál, kde bude paradoxně zaznamenáno, jak někoho obejmout nebo pohladit, protože to už nebudeme umět.“

Estetický konec Extrémní situace, kterou řeší v projektu Adheze, láká umělce z několika důvodů. Krize zaprvé lépe ukazuje lidskou podstatu. Dále

41

provokuje jiný typ myšlení než ten, který běžně používáme. A konečně může mít i svou estetickou stránku. „Když už něco musí skončit, tak ať to skončí krásně,“ říká Díaz. Na bílých a černých světelných panelech Adheze, které mají nejblíže ke kinetickým obrazům Franka Maliny, se energie pohybuje podle přesných pravidel v čistých geometrických vzorcích.

Myšlenka krásného konce byla přítomna už v Díazově instalaci Sakura (2004–05). Jejím základem bylo video, v němž novodobý samuraj v kritické situaci volí sebevraždu.

Hlava mu přitom exploduje tak šikovně, aby jeho elegantní oblek od Versaceho nebyl poskvrněn virtuální krví. Hodně estetická smrt.

Sakurou zároveň začalo autorovo technopesimistické období. Po megalomanské architektonické vizi vzdělávacího centra E-AREA (1998–2000), které mělo vzniknout na letenské pláni, a po stvoření virtuální bytosti Mnemeg (1999–2002) si Díaz začal uvědomovat nebezpečí technologie, kterou předtím nekriticky obdivoval. Stavbu E-AREA zpětně označil za nerealizovatelný „titanik“ a při bilanční přednášce na AVU vyslovil myšlenku, že lidské tělo do syntetického pole nepatří.

V Sakuře se podle svých slov pokoušel najít mezi tělem a technologiemi, které ho deformují, harmonii. Ve snímku se ovšem objevila hesla „bezpečnost spočívá v manipulaci“ nebo „čím víc o tobě víme, tím méně existuješ“. Kritické nazírání techniky bylo spojeno i s Díazovou osobní proměnou. „Začal jsem víc vyhledávat kontakty s přirozeným prostředím, s vůní, větrem, s pocity, které jsou primitivní a archetypální,“ řekl umělec loni Davidu Kořínkovi.

Bez doteku ruky Přestože se dnes Díaz snaží více přiblížit přirozenému prostředí, nevěří přírodě, která je v něm samotném. Vlastní tělo ho neustále obtěžuje svou nedokonalostí a nejraději by zavedl přímý přenos myšlenek, nezatížený jakoukoli hmotou. Téma dematerializace ostatně figuruje i v sylabu jeho přednášek.

Zdá se, že Díaz má trvalé bydliště v říši idejí, a protože tam většina z nás nedohlédne, občas nám nějakou z nich milosrdně zhmot-

z c y k l u a d h e z e / 2009 / foto: Martin Polák

ní. Nedělá to nijak rád a těší ho představa, že řada jeho instalací je uložena digitálně a nezabírá zbytečné místo.

Při kreslení rukou mu zase vadí, že pohyb končetiny má zhruba půlsekundové zpoždění za elektrochemickou reakcí v mozku a vlastním nápadem. Proto v řadě svých projektů (Sembion a další) používá počítačové modelování, tzv. stereolitografii.

Tato technika má nejblíže k přímému zhmotňování myšlenek a objekty díky ní vznikají „bez doteku lidské ruky“.

Na tomto pojmu je pozoruhodné, že ho používá také východní křesťanství k označení zázračných ikon zhotovených nebo dokončených díky božské intervenci. Přestože se umělci tato souvislost líbí, paralelu s tvořením pomocí „božského“ softwaru nechává otevřenou.

Malichovo dědictví Když se Díaze zeptáte na výtvarníky, kteří jsou mu blízcí, uvádí nepravděpodobnou společnost: Tintoretta, Billa Violu a Karla

48

architektura

art + a ntiques

Létající architekti Pražský ateliér FAM text : Karolina Jirkalová

O tom, že každé zadání, každý klient a především každé místo vyžadují odlišný přístup, mluví většina architektů.

Z úst trojice autorů, kteří tvoří pražský ateliér FAM, to však rozhodně nezní jako klišé. Díky propojení s britskou kanceláří navrhují nejen do Česka, ale i do Velké Británie či afrických států.

Ateliér FAM tvoří tři mladí architekti: Pavel Nasadil, Jan Horký a Tomáš Straka. Kromě nich sedí v jednoduchém světlém prostoru bývalé holešovické dílny už jen asistentka. Na zdech visí architektonické plány, kartonové modely staveb a kovově se lesknoucí obraz od brněnského umělce Milana Housera. Ten je tu ovšem jen v úschově.

Název studia, které vzniklo v roce 2005, je složen z počátečních písmen britské kanceláře Feilden + Mawson, která jim poskytla prostředky pro rozjezd ateliéru. A nejen prostředky – FAM funguje jako partnerská kancelář, která s Brity dělá nejrůznější architektonickou práci. „Osvědčili jsme se především v prvním stupni navrhování, v tvůrčí části práce, takže většinou děláme koncepční studie,“ upřesňuje Jan Horký.

Počátky této spolupráce sahají do doby, kdy Pavel Nasadil studoval v Británii střední školu. Psal tehdy maturitní práci o rezidenčních stavbách architekta Richarda Rogerse a při hledání pramenů se dostal i do knihovny kanceláře Feilden + Mawson. Vyšli mu velmi vstříc a Nasadil zůstal i nadále s kanceláří v kontaktu. Během pražských studií architektury pak k Feilden + Mawson jezdil pracovat na letní prázdniny. Když v roce 2005 končil na Škole architektury Emila Přikryla na AVU, přemýšlel, zda se má odstěhovat do Anglie, nebo zůstat v Česku. „Nadhodil jsem, že bych rád založil kancelář v Praze,“ říká architekt. „A ono to vyšlo, a tak jsem dal ještě během posledního ročníku na AVU dohromady ateliér.“ FAM tak od počátku pracuje na dvou typech zakázek – část jsou jejich vlastní projekty pro české klienty, zbytek tvoří spolupráce s partnerskou kanceláří. Poměr těchto dvou složek se mění podle situace – zpočátku pro Feilden + Mawson dělali hodně věcí, protože

měli jen jednu vlastní zakázku, vilu v Petřkovicích u Ostravy. Poslední dva roky naopak řeší především tuzemská zadání – vyhráli architektonickou soutěž na nové budovy pro VUT v Údolní ulici v Brně a také soutěž na revitalizaci náměstí v Dobříši. A podle svých slov chtějí do budoucna dělat především vlastní zakázky do Česka. „Přece jen žijeme i pracujeme tady, tak tu chceme i stavět,“ říká Pavel Nasadil.

Design and Build „Práce pro britskou kancelář je odlišná především v tom, že pracujeme jen na určitém výseku zakázky, nejsme zdaleka u všeho,“ říká Straka. „Jsme součást širšího týmu. Navíc velké projekty mají odlišný způsob řízení celého procesu navrhování a přesně odstupňovanou hierarchii.“ Realizační fáze se architekti z FAM v podstatě už vůbec neúčastní.

Ale nejde jen o to, že jsou dislokováni ve střední Evropě, podobně jsou na tom často i místní architekti. V Británii je čím dál rozšířenější metoda vedení projektu, které se říká Design and Build. „Znamená to, že se veškerá rizika přenesou na dodavatele stavby,“ vysvětluje Pavel Nasadil. „Architekti, kteří pracují pro investora, zpracují návrh jen do určité fáze, potřebné ke stavebnímu povolení. Potom projekt přechází pod architekty dodavatele, který si tak může lépe pohlídat náklady na stavbu. Výsledkem je však až neúměrné množství kompromisů.“ Architekti z ateliéru FAM si tuto metodu vyzkoušeli při práci na rekonstrukci londýnské budovy Middlesex Guild Hall na Nejvyšší soud Spojeného království. „Dodavatel sice posílal plány, ke kterým jsme v i l a v P e t ř k o v i c í c h u O s t r av y, d e ta i l / foto Tomáš Balej

56

knižní recenze

art + a ntiques

Šimrání v zádech text: Ondřej Hojda Autor studuje dějiny umění na FF UK.

Není mnoho českých filozofů, kteří se zabývají architekturou a výtvarným uměním a zároveň mají co říci. V případě Petra Rezka, toho času učitele na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci, však platí obojí.

V rámci jeho postupně vydávaných spisů, v jejichž seznamu figuruje i několik ještě nenapsaných titulů, nyní vyšla nová kniha s názvem Architektonika a protoarchitektura.

Titul přiláká přinejmenším dvě skupiny čtenářů. První z nich budou příznivci Rezkova originálního myšlení, ať už píše o filozofii, politice (Filozofie a politika kýče), nebo třeba o světě normalizační opery (Carusova operní hlídka). Druhou skupinou budou zájemci o architekturu, mezi kterými se Rezkova pověst originálního myslitele šířila spíše prostřednictvím před-

nášek, příležitostně vyslechnutých promluv, často i v podobě historek z druhé ruky.

Na počátku psaní knihy prý stálo autorovo znepokojení, „nebo spíše jeho krajnější podoba, totiž zoufalství“ nad tím, s čím se jeho studenti, budoucí architekti, setkávají v přednáškách a knihách a z čeho jsou potom zkoušeni u závěrečných zkoušek − alespoň v oborech dějin a teorie architektury. Mohou

sice mít rozsáhlé faktografické vědomosti, ale chybí jim schopnost sdělit to, co historické či teoretické poznatky předchází. Jde o primární prožívání skutečnosti, základní naladění, které architekty vede k tomu, proč svá díla formují určitým způsobem. Tedy o samotný prazáklad architektury, o to, co tu bylo dříve, než bylo cokoli postaveno, ba i nakresleno.

Zkoumání této oblasti, které Rezek v knize podniká, nazývá protoarchitekturou.

Zajímavé je, že od chvíle, kdy je tento pojem vysloven, nahrazuje již natrvalo autora v roli podmětu: „Protoarchitektura (…) vede, místo aby byla vedena. Nepřejímá, nenapodobuje ani nečeká na náhodu.“ O tuto elementární, ale poněkud temnou oblast se vždy zajímala filozofická hermeneutika, která byla již samozřejmě aplikována i na architekturu. Rezek se však rozhodl obejít bez jejího často složitého pojmového aparátu a vychází ve svém zkoumání z lidské tělesnosti. Jednotlivé kapitoly pak nesou názvy jako Lehkost, Vykroužení a obejmutí, Rozpřažení, Posunutí nebo také Šimrání.

Zároveň ale tento výklad opírá o novou interpretaci široké škály uměleckých děl a textů.

Vrací se tak například ke Gottfriedu Semperovi, k raným pracím Heinricha Wölfflina a Augusta Schmarsowa, ze současných autorů pak cituje Jana Turnovského. Důležité místo náleží teorii suprematismu Kazimira Maleviče, ke které odkazuje i druhé slovo z názvu knihy: architektonika.

57

Proč jsou zrovna Malevičovy architektony, abstraktní hranoly, vznášející se v prostoru, pro Rezkovu teorii tak důležité? Pochopíme to, když se na chvíli zastavíme u způsobu, jakým Rezek umění promýšlí. Nejdříve píše o architektonických tendencích dvou avantgard dvacátých let – nizozemského De Stijlu a právě ruského suprematismu. Oběma směrům byla společná snaha o radikální odlehčení až odhmotnění architektury, ale jejich výsledky vypadají značně odlišně. Rozdíly mezi nimi je třeba stopovat právě v rovině protoarchitektury. Na jedné straně stojí Doesburgovo pojetí, které chtělo architekturu odhmotnit prostřednictvím myšlenkové operace, při které ji v podstatě převedlo na průsečík ploch.

Suprematické architektony naproti tomu vycházejí spíše z pocitů, mezi kterými dominuje inspirace létáním či vznášením. Malevič sám to nejlépe vyjádřil filmovým scénářem, který má v jeho případě platnost manifestu, ve kterém toto „pociťování“ znázornil vizuálně.

Malevič sám samozřejmě nebyl architekt, ale výtvarný umělec. Došel nicméně k vlastní představě elementárních architektonických forem (to jsou ony architektony, které nemají být považovány za návrhy budov), přičemž otevřeně ukázal, jak k těmto formám dospěl: posunem a dynamikou od přímky, plochy, prostorového útvaru. To už je oblast, kde podle Rezka začíná protoarchitektura.

Vyvstává zde tedy postupná trojice, kterou můžeme vyjádřit jednoduše: proto architektura−architektonika−architektura.

Zatímco protoarchitektura operuje ve sféře

mentálních nastavení a celkové „atmosféry“, v oblasti architektoniky se již krystalizují určité konkrétnější formule. Teprve aplikací těchto formulí na materii ovšem vzniká architektura. Teoretický základ knihy by byl tímto shrnut, ale skončit v tuto chvíli by znamenalo přijít o to nejzajímavější.

Rezkovy postřehy jsou totiž nejcennější v momentech, kdy myslí jaksi skrze věci samotné. Při psaní mu není žádný prostředek nevhodný, pokud sleduje myšlenku.

A myšlenka si žádá jednou prodlévat u spisů Wölfflina a Schmarsowa, jindy se s nemenším zájmem ponořit do pouzdra na doutníky (od Josefa Hoffmanna) nebo do keramického koše (od Zdeňka Fránka); místy na sebe dokonce bere podobu veršů. Ze samotného aktu četby tak autor vytváří dobrodružnou cestu, na které nechybí ani svérázný humor – například když výklad o vztahu stěny a studu vyústí v důkaz nesmyslnosti dveří před pisoárem v budově liberecké fakulty.

Zde je hned třeba říci, že fenomén studu je pro protoarchitektonické uvažování zásadní a patří k nejdůležitějším tématům, které text otevírá. Základní tezí je zde to, že „záda jsou protostěna“: otočení zády vytvoří stěnu – zábranu. Toto poměrně banální zjištění dokáže autor využít k zajímavým úvahám, když vychází ze známého pocitu, který jsme měli jako malé děti, když jsme si postavili „bunkr“ – třeba přehozením prostěradla přes stůl. Bunkr – dokonce i ten skutečný − je spíše než architektura schránka, výlisek blízký tělu. Podobný pocit, který známe i z domečků pro panenky,

si podle Rezka uchovají architekti do dospělosti a silně jej zakoušejí hlavně ve chvílích, kdy pracují s modelem. Není proto divu, že toto „šimrání v zádech“, jak jej autor nazývá, má pak dalekosáhlý vliv i na jejich tvorbu. Na konec knihy je pak zařazeno několik krátkých oddílů, kde autor glosuje díla umělců, jako jsou David Adjaye, Rachel Whiteread či Jiří Kovanda, a nastíněným teoriím tak dodává hutnější a přesvědčivější obsah.

Jistě se nabízí otázka, pro koho je protoarchitektura určena, či spíše kdo a zda by se měl protoarchitekturou zabývat. Zatímco architekti sami s ní, třebas neuvědoměle, běžně pracují, Rezek věří, že je určena především ne-architektům. Už proto, aby porozuměli architektům. Může jít o klienty i o všechny ostatní, kteří chtějí proniknout pod schránku vágního pojmu „koncept“, za který se architekti rádi schovávají. Petr Rezek říká s typickou lakoničností: „Vše bylo jasné již předem, tvrdí ti, co přišli potom. Své výroky berou jako nadčasové. Neuvědomují si jen, že je po bitvě. Ale ta bitva byla.“

Petr Rezek: A r c h i t e k t o n ik a a protoarchitek tura.

Spisy VII. Ztichlá klika a Filosofia, Praha 2009, 276 stran, 290 Kč

62

antiques

art + a ntiques OL I V IER M O UR G U E : LEHÁT K O D J I NN RELA X ER / design 1963 kovová ergonomická konstrukce, molitanová výplň potažená, modrou elastickou látkou 60 cm × 172 cm × 60 cm, původní stav Vyvolávací cena: 12 000 Kč (CohnAuction)

J AN N U ŠL : TEPANÁ MŘÍ Ž / 30. léta 20. století tepaný plech z bílé mosazi s motivy letních sportů a zábavy, 178 cm × 130 cm Vyvolávací cena: 120 000 Kč (CohnAuction)

J. V. SLÁDE K : OSTRAVA pol. 20. století olej / 88 × 140 cm Cena 38 000 Kč (Ostravská antikva)

Ne z n á m ý a u t o r : K a c hn y / kolem 1700 olej na plátně / 55 x 66 cm / zezadu dvě šlechtické pečetě Cena 85 000 Kč (Ostravská antikva)

L U X U SNÍ DÁ M SK Á TAŠT IČ K A S ŘETÍZ K E M / 1920–1930 Cartier, ryzost zlata 750, hmotnost 207,02 g btto, 9,5 × 6,5 cm, zlato, černý email, otvírání osazeno, modrým safírem a dvěma drobnými brilianty, uvnitř zlatý úchyt na papírové peníze, zrcátko, zlatá tužka, rámeček na fotografie podložený slonovou kostí, pouzdro na vizitky, zásuvka na rtěnku, značeno CARTIER Paris, London, New York Cena: 360 000 Kč (Antik Olomouc)

inzerce

63

J OSE F HO F F M ANN : S t o l e k K a b a r e t F l e d e r m a u s 10.- 20. léta 20. století / design 1906 výrobce: J. J. Kohn, výška 77 cm bukové mořené a lakované dřevo, původní stav Vyvolávací cena: 8 000 Kč (CohnAuction)

A n t ik O l o m o u c Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz Aukč n í s í ň V l t a v í n Ostrovní 6, 110 00 Praha 1 tel: 224 930 340, 605 285 471 email: info@galerie-vltavin.cz www.auctions-art.cz C o h n Au c t i o n – a uk c e d e s ig n u Aukce 11. 10. ve 14:00; DOX, Poupětova 1A tel: 603 546 275 Email.: info@cohn.cz

DO BROSLAV F OLL : F R . SK ÁLA A A U TO M O B IL / 1969 tempera, latex, sololit, 79 × 90 cm Cena: 125 000 Kč (Aukčín síň Vltavín)

www.cohnauction.cz M e i s s n e r - N e um a n n Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz O s t r a v s k á a n t ik v a s . r . o .

Střelniční 1, 702 00 Moravská Ostrava tel. 596 138 707, 603 213 643 email: oantik@seznam.cz www.oantik.cz

ADOL F B ORN : VY BRANÁ SPOLE Č NOST / 1988 litografie, 32,5 × 43 cm Cena: 12 000 Kč (Aukčín síň Vltavín)

MECHAN IC K Ý HRACÍ A U TO M AT „ ZPÍVA J ÍCÍ PTÁ Č E K“ / okolo roku 1900 Německo, stříbro, hmotnost 418,60 g btto ryzost 800/000, 10 × 7 × 5 cm,při otevření víčka ptáček tančí, mává křídly a zpívá pohon pérový, puncováno Cena: 95 000 Kč (Meissner-Neumann)

PÁR C I V ILNÍCH P I STOLÍ / přelom 18. a 19. stol.

Francie, Dijon, Chaillot, délka hlavně 17,5 cm, délka celkem 32 cm, hlavně válcové vykládané zlatem, vývrty hladké, ráže 15 mm, křesadlové zámky transformovány na perkusní, garnitury železné, pažby řezané se stříbrnými osmibokými štítky, nabijáky kovové Cena: 55 000 Kč (Meissner-Neumann)

tipy

74

art + a ntiques

Příhoda na Půdě O Škole monumentální tvorby Jiřího Příhody na AVU je stále více slyšet. Příhodovi svěřenci pravidelně vyhrávají studentskou cenu Essl Award (Tomáš Džadoň, Jan Pfeif-

První pr a ž sk á sl adovna Mar ie Re i serové a s y nů Praha 6 - Dejvice / foto: Jiří Žižka

fotografie průmyslových staveb Prahy 4 od Pavla Friče, doplněné básněmi Davida Vávry.

Zájemce o mimopražský industriál odkazujeme na stránky www.industrialnistopy.cz / kč

J a n a D o l e ž a l o vá : C a c h e

fer) a zaujímají nepřehlédnutelné místo na současné výtvarné scéně (Vasil Artamonov, Dominik Lang). Proto se určitě vyplatí navštívit výstavu Příhodovy nové líhně v progresivní galerii Půda v Jihlavě. Zvláště pokud stejně jedete na jihlavský festival dokumentárních filmů (27. 10. - 1. 11.).

Výstava skupiny „Drazí“ (Klára Jirková, Jan Rous, Anna Hulačová, Viktor Takáč, Jana Doležalová) probíhá celý říjen. Po dohodě je galerie přístupná i mimo běžnou otevírací dobu a během filmového festivalu je otevřena od 12 do 18 hodin. / kč

Funkeho Kolín

Halucinační vize, hororové scény a procítěné náboženské výjevy Aléna Diviše inspirované literaturou i vlastním strádáním vystavuje do 8. listopadu karlovarská

Na jedenácti místech v Kolíně se během října můžete potkat s fotografií. Letošní, již osmý ročník fotografického festivalu Funkeho Kolín má titul Stopy a záznamy a tomu odpovídá i výběr autorů: představí se tu například Zbyněk Baladrán, Daniela Baráčková, Markéta Kinterová, Jan Měřička, Miloš Šejn, Jiří Šigut, Jan Šimánek či Jan Wojnar. Samostatnou výstavu uspořádalo

Industriální stopy 2009 Bienále Industriální stopy od roku 2001 pravidelně připomíná české společnosti její průmyslové dědictví. Letošní ročník nebude výjimkou. Z bohatého programu vybíráme alespoň dvě akce. V holešovickém centru DOX bude do 1. listopadu k vidění výstava AID (akceptace - intervence - destrukce).

Tématem prací studentů českých architektonických škol jsou nová využití památkově chráněných průmyslových objektů. V Podolské vodárně budou od 15. října vystaveny

Alén Diviš ve Varech

A l é n Di v i š : S ta r o z á k o n n í m o t i v y, J a k o b ů v ž e b ř í k / 1. polovina 50. let

kolínské muzeum místnímu rodákovi Janu Kubíčkovi, významnému představiteli geometrické abstrace 60. let. Jeho fotografická tvorba nebyla až dosud téměř zpracována.

Galerie výtvarných umění. Komplexní přehlídka Divišova díla přichází čtyři roky po jeho velké výstavě v Rudolfinu a jejím autorem je historik umění Jaromír Zemina.

Výstava představuje více než stovku děl ze soukromých i veřejných sbírek. Zaměřuje se především na Divišovy kresby a uvidíme na ní také dochované archiválie přibližující umělce jako bázlivého samotáře, vizionáře a solitéra. / kč

75

Vystavená série modelů je výsledkem interního workshopu, který v ateliéru proběhl.

Každý z členů týmu navrhl několik autorských domů na téma neomezeného bydlení v omezeném prostoru. Prezentované modely však nejsou žádné miniatury, většina z nich je v měřítku 1:25, jeden dokonce 1:1.

Na VŠUP se vydejte do 27. října. / kj

Kalendárium / ŘÍJEN 2009 kdy: pátek 9. 10. od 15:00 co: kulatý stůl – Performance v 80. letech kde: Galerie Vernon kdo: Jiří Kovanda, Zbigniew Libera, bratr Hasana Sharifa kdy: neděle 11. 10. od 19:00

Za Pěchoučkem do Chebu A teď zhasnout a spát, protože Michal Pěchouček vyhlásil v chebské galerii výtvarného umění Večerku. „Touto výstavou signalizuji, že pokračuji na „denních úkolech“ malíře a kultivaci jeho rukopisu s pomocí nemalířských prostředků. Jako hosta jsem si pozval Ondřeje Roubíka – mladého talentovaného výtvarníka a toho času posluchače AVU (ateliér grafika II, doc. Vladimír Kokolia), se kterým prezentujeme společné dílo. Vytvořili jsme instalaci, která souvisí s tématem výstavy a bezprostředně reaguje na prostor kabinetu kresby a grafiky chebské galerie,“ píše autor. Výstava potrvá do 15. listopadu. / kč

Prahu ovládne Tina B.

co: představení projektu Videomobil kde: MeetFactory kdo: Richard Wiesner

Festival současného umění Tina B. představí od 8. do 25. října v Praze několik desítek zahraničních výtvarníků. Díky festivalu budeme mít výjimečnou příležitost navštívit sklep Domu u Kamenného zvonu, kde můžeme očekávat nejrůznější objekty a videa.

Na pěší zóně Na Příkopech bude z obytných

kdy: úterý 13. 10. od 11:00 do 18:00 co: bazar výtvarných publikací kde: Dům umění města Brna kdy: středa 14. 10. od 20:00 co: hudební produkce skupiny Rafani kde: Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem kdy: pátek 16. 10. od 20:00 co: performance Jána Mančušky: Neviditelný – Hraní v sekvencích kde: schodiště budovy bývalého Federálního shromáždění kdy: neděle 18. 10. od 13:30 co: Industriál Prahy 3 – exkurze

Malý dům na VŠUP

kde: viadukt nad Husitskou ulicí (cyklostezka) D ů m u K a m e n n é h o z v o n u / Y v e s N e t z h a mm e r

kdy: úterý 20. 10. od 20:20

Architektonický ateliér A1 architekts připravil pro Galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové výstavu s názvem Malý dům.

Vychází z touhy „nalézt a navrhnout dům, který, ač podle konvenčních měřítek malý, skrývá v sobě specifickou formu velikosti“.

kontejnerů vysílat internetové muzeum umění (www.streamingmuseum.org) a v bytové galerii Vernon na Letné proběhne výstava, která srovná performance 80. let v podání H. Sahriffa, Zbigniewa Libery a Jiřího Kovandy. / kč

co: Pecha Kucha Night poprvé v Brně kde: Dům umění města Brna kdy: středa 21. 10. od 17:00 co: Komentovaná prohlídka výstavy Kubismus 1910-1915 kde: Západočeská galerie v Plzni kdo: Vojtěch Lahoda kdy: úterý 27. 10. od 17:00 co: přednáška Nic není bez významu: náměty holandských obrazů 17. století kde: AJG: Wortnerův dům kdo: Lubomír Slavíček kdy: pátek 30. 10. od 17:00 co: přednáška Jan Blažej Santini kde: GKK: Galerie U Bílého jednorožce kdo: Rostislav Švácha

J e d e n z M a lý c h d o m ů o d A 1 A r c h i t e c t s

80

komiks

Jiří Husák (*1982)

art + a ntiques

ství Argo. Dále má například na svědomí

taskním motivům, jeho nejdelší výtvor zatím

Narodil se a žije v Praze, studoval na Vyšší

návrh informačního systému pro město

představují dva příběhy z cyklu o Huskiosovi,

odborné škole grafické v Hellichově ulici,

Český Dub.

poněkud nekňubovitém rytíři, kterého na ces-

v současnosti dokončuje diplomovou práci

Komiksy publikoval v časopisech Zkrat

tách doprovází mluvící, šermující a také značně

na oboru Učitelství výtvarné výchovy na Peda-

a AARGH!, ve sborníku CZekomiks a katalogu

nafoukaný kůň. Kvalita a pestrost Husákových

gogické fakultě Univerzity Karlovy. Souběžně

výstavy Generace nula. Pro jeho výtvarný pro-

menších prací ale znamenají velký příslib do

učí výtvarné předměty a semináře na osmile-

jev je charakteristické časté střídání technik

budoucna – jeho připravované rozsáhlejší pro-

tém gymnáziu, tvoří ilustrace pro časopisy

od malby přes kresbu až po počítačovou koláž,

jekty určitě budou stát za pozornost. Sledujte

Pevnost a Ikarie, příležitostně stripy pro

každému příběhu se vždy snaží ušít na míru co

na www.plopp.cz.

týdeník Strategie a obálky knih pro nakladatel-

nejpřiléhavější kabát. Námětově tíhne k fan-

/ Tomáš Prokůpek