Issuu on Google+

9 771213 839008

03

03

březen 2012

83

95 Kč / 4,50 ¤

Kryštof Kintera v Městské knihovně 26 / Rozhovor s Rostislavem Koryčánkem 46 / Anastomosis v DOXu 10 /


Staňte se předplatitelem Art+Antiques a ročně získáte slevu 214 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky až 50% slevu na vstupném do našich partnerských galerií, muzeí a výstavních síní Ročenku ART+ v ceně 119 Kč zdarma vstup do elektronického archivu časopisu

Max Švab i nský

8/2012

S předplatným Art+Antiques3 získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Krištof Kintera: Výsledky analýzy (do 13. 5.) 120 60 Kč Adolf Wölfli: Stvořitel univerza (do 27. 5.) 40 20 Kč Michal Nesázal: E.L.F. (do 22. 4.) Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Bernd a Hilla Becherovi: Doly, hutě (od 21. 3. do 3. 6.) 80 50 Kč Shirana Shahbazi: fotografie (od 21. 3. do 3. 6.) Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Pražské salony (do 29. 4.) Moravská galerie v Brně 150 75 Kč Obrazy mysli/Mysl v obrazech (do 18. 3.) 80 40 Kč Colorito (do 13. 5.) 80 40 Kč L‘étude d‘après nature (do 20. 5.) Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč Princip odkládané dokonalosti (do 13. 5.) Muzeum umění Olomouc 50 25 Kč Architektura je atentátem na dobrý vkus! (do 22. 4.) Civilizované iluze (do 20. 5.) Stín kvetoucí sakury (do 2. 9.) Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 50 Kč Modrá Františka Kupky (od 14. 3. do 8. 4.) Oběti a objetí Adrieny Šimotové a Jiřího Johna (od 14. 3. do 6. 5.) František Kowolowski (od 21. 3. do 27. 5.)

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

Předplatitelskou ARTcard vám zašleme do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu. Šedá: CMYK 0-0-0-75

!"#$!%&'('#%)*&+*&"'&,)!"&-.&+-#%(*/)'0(.$$+++12

3401103225+++16738721

Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Krajina magická (do 15. 4.) Žitavský poklad (do 8. 4.)

Objednávejte na webu: www.artcasopis.cz, emailem: predplatne@ambitmedia.cz, telefonicky na infolince České pošty: 800 300 302, poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9


depeše

7

Z Brasílie text: Pasta Oner Autor je streetartový umělec.

Do Brazílie, konkrétně do hlavního města Brasília, jsem přijel na pozvání Velvyslanectví České republiky v Brasílii a Museu Nacional Honestino Guimarães, abych pro něj vytvořil dílo přímo na zeď o rozměrech 7 × 5 metrů. Česká strana chtěla prezentovat současné mladé výtvarné umění a brazilská se s ním chtěla propojit, aby si „vylepšila“ image instituce muzea a přilákala i mladší diváky. Záměrem výstavy Diálogos da Resistência bylo rozvinout společenskou diskuzi kolem MAB (Brazilské muzeum umění), v jehož depozitářích leží celá řada děl, která se kvůli špatné finanční situaci této instituce nevystavují. Cílem výstavy bylo propojení těchto sbírek se světem současného mladého umění. Moje dílo společně s prací místního streetartového umělce byly jediné těchto rozměrů. Přestože má graffiti a street art v Brazílii obecně velkou tradici a celou řadu zvučných jmen současného umění (Os Gemeos, Nunca atd.), jsou tam velké kvalitativní rozdíly. Konkrétně ve městě Brasília, které má 2,6 milionu obyvatel, jsou na profesionální úrovni jeden až dva lidi, ale celkový počet writerů je v řádech stovek. Je to dáno především odlivem kvalitních umělců do São Paula a jiných měst. Na ulici jsem maloval během svého pobytu několikrát. Brazilská veřejnost má ke graffiti a street artu velice kladný vztah a s majitelem konkrétní zdi není většinou problém se domluvit. Město Brasília leží na náhorní plošině v Centrální brazilské vysočině ve výšce okolo 1000 metrů nad mořem, což ve spojení se zdejším klimatem umožňuje pozorovat neuvěřitelné a nádherné scenerie mraků na obloze. Architekturu města Brasília znám již řadu let stejně jako práce Oscara Niemeyera a jsem velký fanoušek podobných přístupů a řešení. Nejde pouze o těch několik úžasných a známých staveb, ale i o plán města, které je na půdorysu letadla, a koncept bydlení v tzv. quadras (obytné čtvrti). Vše je dopracováno do skvělých detailů, včetně například dlaž-

dicových obkladů od známých brazilských umělců. Veškeré obytné jednotky jsou umístěny na „nohách“, a sídlišti lze lze libovolně procházet. Společně s velkým množstvím zeleně to vytváří ideální místo k životu. Brasília má i své velké mouchy, a to je absence nebo nefunkčnost chodníků (s nimi se pro 21. století nepočítalo), chodníky většinou nenavazují a jsou naprosto nelogicky ukončovány. Nelogicky navazují i sjezdy a silnice pro automobily. Městská hromadná doprava je opravdu oříšek kvůli absenci jízdních řádů, cílové stanice jsou většinou napsány a rozmazány přes přední skla autobusů. Pohyb po městě na kole, který jsem vyzkoušel, je opravdu riskantní. Brazilské dopravní předpisy sice s cyklistou na vozovce počítají, samotní řidiči zastávají názor, že na silnici nemáte co dělat. Obecně na silnicích platí právo silnějšího. Brazilci jsou rozhodně požitkáři a mají velice kladný vztah ke gastronomii. Jejich národní klasikou jsou určitě restaurace „bufetového“ stylu, kde si naberete, co se vám líbí, a na závěr vám talíř zváží. Vybírat je opravdu z čeho, od hovězího na tisíc způsobů přes velice oblíbenou tresku až po smaže-

PA S TA O N E R P Ř I P R Á C I N A S V É M O B R A Z E

né banány a čerstvou zeleninu. Co ovšem nechybí na talíři žádného Brazilce, je rýže zalitá fazolemi a zasypaná moukou z manioku, v podstatě taková strouhanka. Samostatnou kapitolou brazilského vaření je churrasco, což je grilované maso napíchnuté na rožni/jehle a postupně při grilování okrajované. Brazilci mají naprosto odlišné vnímání času a přístup k řešení problému. Na to jsem si zvykal jen velice těžko, po čase ale zjistíte, že to je velice nakažlivé, a člověk taky trochu zvolní. Co je naprosto odzbrojující a všechny problémy přebíjí, je jejich vřelost, přátelskost a vlídnost. Všichni se při každém setkání objímají a neustále se na sebe usmívají. Občas jsem měl ovšem podobný pocit jako při mém pobytu v Číně na Expu 2010. Vládní strana a všechny ostatní jsou dělnické se silným socialistickým programem, pokud se to programem dá nazvat, takže mix polokomunismu a reálného kapitalismu někdy působí groteskně. Umělá přezaměstnanost, vojenská policie, papalášství, astronomické platy politiků, to vše nedá zapomenout, že jde stále o rozvojovou zemi, i když si to většina obyvatel krmená státní propagandou nemyslí. / Více na www.pastaoner.cz


10

výstava

art + antiques

Ne/zakázané uvolnění Krištof Kintera v Městské knihovně text: Radek Wohlmuth foto: Martin Voříšek

Asi není nic objevného, když se hned na úvod napíše, že není výstava jako výstava, ale co na tom, když to v případě zatím největšího samostatného projektu sochaře Krištofa Kintery platí víc než cokoliv jiného. Expozice, kterou připravil pro prostory v pražské Městské knihovně, je v mnoha ohledech zlomová a mluvit se o ní bude pravděpodobně hodně dlouho.

Kinterova výstava bude pro mnoho lidí znamenat probuzení, a jak už to tak bývá, pro každého jiné. Pro někoho to bude nepříjemný šok hraničící s noční můrou, pro jiného může být naopak doslova euforické. Každopádně téměř pro každého půjde zřejmě o výraznou proměnu představy o prezentaci současného umění. Nicméně, minimálně stejně cenná jako osobní divácká rovina je také platforma institucionální, protože jde zároveň i o zásadní praktický příspěvek k problematice realizace výstavních expozic velkých a seriózně vnímaných zařízení, jakým Galerie hlavního města Prahy beze sporu je. Ať už budou názory na Kinterův přístup jakékoli, jedno se mu, stejně jako pořádající galerii, upřít nedá – odvaha. Jestli totiž jeho projekt na naší výtvarné scéně opravdu něco představuje, pak je to v jistém slova smyslu především osvobození.

Cesta draka Když jsem se zhruba měsíc před vernisáží přišel podívat do Kinterova ateliéru ve smíchovské MeetFactory, jak probíhají přípravy na výstavu, cestou do prvního patra padlo pár zahřívacích vět. Kriš-

tof právě vyexpedoval rodinu na hory a na obligátní dotaz o zdraví a novinkách odpověděl, že jeho mladší dcera má obě ruce v sádře. „Copak, lyže?“ dohadoval jsem se. „Ne, spadla ze skříně, když jim do pokojíčku vlezl drak,“ zakontroval. „To je ta dětská imaginace, nám už se to stát nemůže,“ povzdechl si. „Co ty víš,“ já na to, „jen kdyby se objevil.“ A už za chvíli jsem měl pocit, že by to klidně mohla být pravda. Obecnou představou o ateliéru výtvarného umělce většinou naplňuje čistá bílá prosvětlená místnost s velkými okny, ve které se povalují štosy skic, voní terpentýn a uprostřed stojí štafle s rozmalovaným plátnem nebo sokl s konstrukcí podpírající mustr zběžně nahozené sochy. Krištofův pracovní prostor je naproti tomu poctivým křížencem dílny, kabinetu kuriozit a přeplněného skladiště. Na pracovní desce na zdi visí kladivo, pilník, sikovky, vrtačka, pilky i klíče, kolem jsou vykuchané reproduktory, molitan, montované kovové sestavy, odlité ušaté hlavy a ruce mluvičů, banánovky plné vánočních koulí, role starých koberců. Na všem leží souvislá vrstva prachu. A mezi tím začala najednou řvát stará stříbrná toshiba a k tomu do rytmu vší


K R I Š T O F K I N T E R A P Ř I I N S TA L A C I V Ý S TAV Y

Bordel

velkolepost, přirozenost, provázanost a vnitřní logika a tragickými nedostatky nepřekonatelnost, a hlavně nepřenosnost. „V galerii ty tvoje věci zvadnou,“ řekl jsem mu tehdy skepticky. „Přemýšlím o tom, jak to udělat, aby se to nestalo,“ odpověděl. „Mám plán a v rámci toho sbírám třeba i odpadky, prostě čurbes. Udivuje mě, kolik toho zbyde, když se něco tvoří, a zvažuju, že to tam vypustím. Ale asi nezačnu hned tím, že do galerie navozím těch dvacet pytlů bordelu, co tu mám připravený.“

Vladimír Kokolia v souvislosti se svou výstavou Bordel (Galerie Havelka, Praha, 2008) charakterizoval tuto entitu trefně jako „opak kosmetiky“. „Chaos se matematizuje,“ poznamenal ve své srovnávací filipice, „ten už vypadá bezvadně, tam jsou obroušený hrany, zatímco bordel je pořád syrová věc.“ Přesně to mi blesklo hlavou, když jsem viděl stav Krištofova ateliéru. Souvislý zvrstvený nános věcí různého data, rodokmenu i provenience. Směs nářadí, podivných relikvií, smetiště a neorganizovaného hluku, ze které jako z původní materie vedle sebe povstávají stará i nová Kinterova umělecká díla. Jinými slovy dokonalá site-specific instalace, jejímiž bonusy jsou

Ten, kdo se dnes půjde podívat do Městské knihovny, pozná, že umělec a galerie po čtyřech měsících vyjednávání našli společnou řeč. Myslím, že pro dobro věci, jinak by výstava Krištofa Kintery vůbec nedávala smysl. Nejde jen o její prezentaci, může se zdát „problematická“ i z jiných důvodů, třeba proto, že jeho sochy a objekty nejsou vždy úplně submisivní. Naopak, velmi často nejrůznějším způsobem poměrně agresivně a někdy i nevybíravě atakují prostor, ve kterém se nacházejí – dělají rámus, žvaní, kouří se z nich. Nejvíc si asi užijí

silou bušil do bubnu čert v životní velikosti. „Dejchá?“ zeptal jsem se, asi trochu nervózně. „Naštěstí ne,“ odpověděl Krištof. „Největší parádičku, kterou umí, ale nevím, jestli ti ji předvede, je to, že mrskne svým ocasem do toho kopáku.“ Z beden se k tomu, kromě rádiořečí o globálním oteplování, zdraví a zemětřesení, postupně linula Tichá noc, Beethoven, jódlování a metalová vložka.

Ne/zakázané uvolnění


20

aukce

art + antiques

H E N R Y M O O R E : L E Ž Í C Í F I G U R A ( F E S T I VA L) / 1951 / bronz / délka 244,5 cm / cena: 19 081 250 GBP

že současný navrhovatel sochu získal v roce 1996 za „skromné“ 2 miliony dolarů. Moore, který ještě v 80. letech patřil k nejúspěšnějším žijícím umělcům na aukčním trhu, se tímto prodejem stal druhým nejdražším anglickým autorem hned po Francisi Baconovi. Nejsledovanější položkou z nabízené pozůstalosti herečky Elizabeth Taylor bylo plátno Vincenta van Gogha Pohled na příbytek a kapli v Saint-Remy z roku 1889, které našlo nového majitele za 10,1 milionu liber. Velký zájem o obraz nezpůsobila jen zajímavá provenience, ale také to, že když byl naposledy v roce 1990 nabízen, z důvodů nedořešeného vlastnictví zůstal nevydražen. V roce 1963 jej pro Elizabeth za 92 tisíc liber vydražil její otec, jenž byl shodou okolností galerista. Následně ale obraz začali nárokovat dědicové Margarete Mauthner s námitkou, že obraz byl za války zabaven nacisty a má být navrácen. Po soudních sporech, jež se vlekly několik let, dal soud nakonec za pravdu Elizabeth Taylor. V Sotheby’s o den později bylo představeno o 35 položek méně než u konkurence a také výsledek aukce byl nižší, a to necelých 79 milionů liber. Velkým překvapením byl neúspěch krajiny Gustava Klimta Břízy na břehu jezera z roku 1901. Plátno zůstalo nevydraženo na částce 3,8 milionu liber, hluboce pod odhadem, jenž činil 6–8 milionů liber. Obraz byl následně prodán v poaukčním prodeji za 5,6 milionu liber (položka nefiguruje v konečných výsledcích aukce). I když se krajinu nakonec podařilo prodat za cenu blížící se odhadu, vzhledem ke skvělým výsledkům Klimtových děl v minulých dvou letech byl průběh aukce značným zklamáním.

Nejdražší položkou večera se stal obraz Clauda Moneta Cesta do Giverny v zimě z roku 1885, za nějž nový majitel zaplatil 8,2 milionu liber. Na druhém místě se v žebříčku nejdražších děl večera usadilo rozměrné plátno Ernesta Ludwiga Kirchnera Bosket: náměstí Albertplatz v Drážďanech z roku 1911, jež dosáhlo částky 7,3 milionu dolarů. Sérii aukcí poválečného a současného umění o týden později opět zahájila společnost Christie’s. Konečný výsledek 80,6 milionu liber pro společnost znamenal druhý nejlepší londýnský výsledek v této kategorii. Nejdražším dílem večera se stal akt Francise Bacona Portrét Henrietty Moraes z roku 1963. Obraz, k němuž Baconovi stála modelem milenka Luciana Freuda a jenž byl během padesáti let v držení jen dvou soukromých sběratelů, vynesl 21,3 miliony liber. Druhou nejdražší položkou byl Abstraktní obraz Gerharda Richtera z roku 1994. Toto monumen-

F R A N C I S B A C O N : P O R T R É T H E N R I E T T Y M O R A E S / 1963 olej na plátně / 165 × 142 cm / cena: 21 321 250 GBP

tální plátno získal nový majitel za 9,9 milionu liber. Mezi rekordmany aukce patřil americký malíř Christopher Wool, jehož grafické plátno s nápisem i názvem FOOL přineslo 4,9 milionu liber. Mezi další úspěšně dražené autory patřili například Lucio Fontana (Concetto spaziale, Attese za 2,1 milionu liber), Yves Klein (ANT 40 za 1,8 milionu liber) či loni zesnulý Lucian Freud. Kromě Freudova menšího plátna Malá figura z 80. let, jež bylo vydraženo za 1,6 milionu liber, byla v nabídce i jeho práce na papíře Loď, Connemara, za niž nový majitel zaplatil přes 657 tisíc liber. Den poté aukce v Sotheby’s vynesla 50,7 milionu liber, přičemž vydraženo bylo skvělých 90,5 procenta položek. Celý večer se odehrával ve jménu čerstvého osmdesátníka, Gerharda Richtera. V nabídce tentokrát bylo šest jeho děl, která s částkou 17,6 milionu liber představovala třetinový podíl na celkovém výnosu aukce. Richter opanoval první dvě příčky a o třetí nejdražší položku aukce se dělil s Jeanem-Michelem Basquiatem. Nejdražší položkou večera se stal Richterův Abstraktní obraz v černobílých tónech z roku 1992, vydražený za 4,9 milionu. Druhým nejdražším dílem byla jeho realistická krajina Eis (Led), vycházející z fotografie pořízené Richterem v Grónsku. Tento olej byl vydražen za 4,3 milionu liber, a stal se tak Richterovou nejdražší krajinou vydraženou na aukci. Francis Bacon nabízený v Sotheby’s sice nemohl konkurovat Portrétu Henrietty Moraes prodanému v Christie’s, ale plátno s názvem Postava a opice z roku 1951 se nakonec vydražilo za slušných 1,8 milionu liber. / Pavla Kosař


Ročenka únor 2012 | cena 119 Kč, 5,30 € | www.artplus.cz

 

František Kupka: Pohyb / cena: 43 892 987 Kč / Sotheby's 13. 6. 2011



ROČENKA

trh s uměním v roce 2011

Ročenka ART+ shrnuje vývoj na trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Její součástí budou případové studie o cenách děl Emila Filly či Zdeňka Sýkory, rozhovor se sběratelem Janem Vykoukalem o jeho sbírce Skupiny 42 a řada dalších článků a studií o nejdůležitějších událostech na trhu s uměním v roce 2011.

V PRODEJI OD 15. ÚNORA 2012* Předplatné objednávejte na www.artcasopis.cz nebo na www.artplus.cz * K dostání v prodejnách Relay a InMedio.


26

rozhovor

art + antiques

Převzetí energie S Rostislavem Koryčánkem o poslání galerií, architektuře a životě města text: Jan Skřivánek, Karolina Jirkalová foto (portrét): Ondřej Surý

Dům umění města Brna sídlí v jedné z nemnoha galerijních budov postavených speciálně pro tento účel, zároveň však vždy aspiroval na to být víc než jen výstavní síní. Rostislav Koryčánek nastoupil do jeho čela na jaře 2007. Podařilo se mu do galerie přitáhnout mladé lidi a udělat z ní jedno z ohnisek kulturního života Brna. Přesto, nebo právě proto, se na přelomu roku ocitl v situaci, kdy vážně přemýšlel, zda z funkce neodstoupit.

Jaká je pozice Domu umění ve vztahu k městu? Jak jej brněnský magistrát vnímá a co od něj jako od své příspěvkové organizace očekává? To je věc, kterou řeším celých těch pět let. Když jsme dokončili rekonstrukci Domu umění, myslel jsem si, že došlo k určitému posunu. Že už to není pouze nějaká ohyzdná budova s těžko pochopitelnou institucí, se složitým programem, ale že to je jakási reprezentativní část města, která dokáže například navázat kontakty se zahraničím, dokáže městu nabízet možné přístupy k určitým tématům a zároveň přináší jednu z podob identity nebo uplatnění jeho obyvatel. V současné době mám pocit, že jsme zase na bodu nula. Nabyl jsem dojmu, že Dům umění dostává peníze od zřizovatele v případě, že je neviditelný. V případě, že je viditelný, tak to vztah s městem komplikuje, protože naše viditelnost má často nějaký kritický osten. Pole, které je nám vlastní nebo kterým se musíme zabývat, pokud naše instituce má být kvalitní, vždycky nějaký kritický osten ponese. Přitom však podle mě nejde o konflikt, ale o hledání prostoru k dialogu. V Brně existuje skupina lidí, kteří se snaží aktivně zapojovat do společenského dění a jsou vůči některým postupům města značně kritičtí. Město má tendenci zaujímat pozici „s touto skupinou my

mluvit nebudeme“, což podle mě povede jen k tomu, že ten konflikt dál naroste. Dům umění má zrovna k této skupině poměrně blízko, protože s ní je v každodenním kontaktu, a může být velmi zajímavým nástrojem pro město, jak se k této skupině stavět. Když jsem se to snažil odprezentovat, stejně jsem nakonec dostal otázku nebo radu, že si musím rozmyslet, jestli jsem s městem, nebo proti městu… Z čeho takhle nedůvěra pramení? Myslím si, že důvodem je pocit určitého ohrožení. Současný pozitivní vývoj Brna je z velké části stále tažený univerzitami a velkými projekty, které se v jejich rámci začínají už teď rozvíjet a realizovat. I kvůli těmto projektům roste skupina, která má velké nároky na kvalitu života, jež je obsažena spíše v otevřenosti města vůči rodinám s dětmi, cizincům nebo se týká barvitosti kulturního vyžití a způsobu komunikace problémů města. Představitelé města ale stále neumějí s tímto faktem pracovat. Vzniká tak obrovská disproporce mezi tím, jak je naladěná veřejnost, a jak se k aktuálnímu nastavení města staví jeho vedení. Dost názorně se to projevilo při jednáních o zrušení kavárny Trojka, která byla u nás v Domě pánů z Kunštátu v pronájmu. Co se týká kavárenských služeb, je Trojka špatná kavárna, ale má pozoruhodný


Kolik stojí Josef Váchal?

50 000 Kč

60 000 Kč 40 000 Kč

19 000 Kč

20 000 Kč

30 000 Kč 45 000 Kč

15 000 Kč

7 000 Kč

90 000 Kč

32 000 Kč

Přehled aukčních prodejů děl Josefa Váchala za roky 2000–2012 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

20 000 Kč

19 000 Kč

23 000 Kč

8 000 Kč

20 000 Kč

50 000 Kč

38 000 Kč

27 000 Kč 6 000 Kč

16 000 Kč

13 000 Kč

5 500 Kč

50 000 Kč

14 000 Kč 20 000 Kč

13 000 Kč

10 000 Kč

60 000 Kč 20 000 Kč

12 500 Kč

33 000 Kč

2 557 Kč

26 000 Kč 3 400 Kč

16 500 Kč

65 000 Kč 19 000 Kč

19 000 Kč

10 000 Kč 2 200 Kč

20 000 Kč

28 000 Kč 2 000 Kč

14 000 Kč

26 000 Kč

2 800 Kč

15 000 Kč

180 000 Kč 90 000 Kč

45 000 Kč

2 300 Kč

45 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 90 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Dolmen / Dorotheum / Galerie Art Praha / Galerie Kodl Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula


42

staveniště

art + antiques bienále v Benátkách (2010) vztyčil v rámci hlavní kurátorované expozice v Arsenalu tradiční dřevěnou kopulovitou konstrukci. Slavnostní ceremoniál předání ceny spojené s finanční odměnou 100 000 dolarů proběhne 25. května 2012 v Pekingu. / kj

Město v Kruhu

WA N G SHU: K A MP U S A K A DE M IE V Ý T VA R N Ý C H UMĚ N Í V H A N G Z H O / 2004–07 / foto: Lv Heng Zhong

Pritzkerova cena 2012: Wang Shu Laureátem letošní Pritzkerovy ceny za architekturu je čínský architekt Wang Shu, který spolu se svou ženou Lu Wenyu vede kancelář s názvem Amateur Architecture Studio. Wang Shu se tak stal prvním čínským držitelem tohoto nejvyššího architektonického ocenění, v roce 1983 sice Pritzkerovu cenu získal původem čínský architekt I. M. Pei, v té době však již byl americkým občanem. Porota ocenila především schopnost Wang Shua překonat diskusi o tom, zda má být architektura zakotvena v tradici, nebo spíše směřovat do budoucnosti. Podle předsedy poroty, sběratele a znalce architektury lorda Palumba, vytváří Wang Shu architekturu, která je „nadčasová, hluboce zakořeněná v kontextu, a přitom univerzální“. Finský architekt a teoretik Juhani Pallasmaa pak píše, že práce letošního laureáta je „dokladem toho, že současná architektura je schopná zakořenit v místní kultuře a pojmout do sebe i hluboké ozvěny jedinečné tradice“. Práce Wang Shua v sobě podle Pallasmaay spojují „racionální, funkční a tektonickou logiku se smyslem pro tajemno“. Wang Shu ( 1963) vystudoval architekturu na Technologickém institutu v Nanjingu a poté téměř deset let pracoval jako řemeslník, aby získal zkušenosti z aktuálních staveb, bez architektonických ambicí. V roce 1997 si Wang Shu a jeho žena Lu Wenyu založili ve městě Hangzhou vlastní architekto-

nickou kancelář Amateur Architecture Studio. Architektův výklad názvu studia se blíží slovníkovému heslu „amatér“, je to osoba, která se zabývá studiem, sportovní nebo jinou činností pro potěšení, nikoliv kvůli profitu nebo z profesních důvodů. „Navrhuji domy namísto budov,“ říká Wang Shu. „Domem se amatérská architektura přibližuje nekonečnému spontánnímu řádu. Jedním z problémů profesionální architektury je, že příliš přemýšlí o budovách. Dům, který je blízký našemu jednoduchému a triviálnímu životu, je mnohem podstatnější než architektura.“ V roce 2000 dokončilo Amateur Architecture Studio svou první velkou realizaci − knihovnu Univerzity v Suzhou. Projekt maximálně respektuje životní prostředí a inspiruje se zahradní tradicí místa, dobrá polovina knihovny se navíc nachází pod zemí, aby velkou hmotou nenarušila scenerii hor a vody. Čtyři doplňkové budovy jsou pak mnohem menší než hlavní hmota. Další dvě významné realizace Wang Shua se nacházejí ve městě Ningbo, jde o Muzeum současného umění (2005) a Muzeum historie (2008). Ve svém domovském městě Hangzhou pak dokončil první dvě etapy kampusu Čínské akademie výtvarných umění (2004 a 2007). Střechu kampusu pokryl více než dvěma miliony střešních tašek ze zbořených tradičních domů. Od roku 2000 vede Wang Shu oddělení architektury Čínské akademie výtvarných umění, často přednáší i na univerzitách v zahraničí. Na minulém architektonickém

Občanské sdružení Kruh zahájilo jarní cyklus přednášek a diskusí o architektuře, který je věnován problematice plánování města, primárně pak veřejnému prostoru. Přednášky se konají vždy první čtvrtek v měsíci od 19.30 v Kulturním centru Vltavská. Úvodní večer proběhl 1. března pod názvem Ideální město – pětice absolventů školy Emila Přikryla pražské AVU zde představila projekty na ideální města, které vznikly jako diplomové a ročníkové práce. Na tento večer naváže 4. dubna diskuse o praktických úskalích urbanismu nazvaná Skutečné město, kde vystoupí hlavní architekti menších měst – Martin Hilpert (Semily), Radek Jiránek (Jičín), Eva Brandová (Klatovy) a Petr Janoš (Roudnice nad Labem). Všichni čtyři se záhy po absolvování fakulty architektury rozhodli využít své schopnosti a znalosti k pozvednutí města, kde žijí. Vizi pro Liberec – první strukturální plán vypracovaný pro české město – představí její autoři 3. května. Architekti a liberečtí politici budou hovořit o vzniku a zpracování strukturálního plánu, ale i o udržitelném rozvoji města Liberce a budoucnosti územního plánování. O měsíc později, 7. června, pak v rámci série vystoupí architekt Marek Štěpán, autor sakrálních staveb v OstravěZábřehu, Šumné a dalších městech. Nebude chybět ani pohled z druhé strany – večera se zúčastní i farář kostela sv. Ducha v OstravěZábřehu Vítězslav Řehulka. Kromě přednášek ve velkém sále Vltavské připravil Kruh také dvě komornější setkání, která proběhnou v kavárně Fra na Vinohradech. Architekt Josef Čančík zde 22. března představí svá řešení pro uplynulé tři ročníky festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Historička architektury Martina Flekačová pak 24. května přiblíží dějiny pražských územněplánovacích institucí v průběhu 20. století. / kj


44

architektura

art + antiques

Navázat spojení Anastomosis v DOXu text a foto: Karolina Jirkalová

Projekty studentů architektury jen zřídkakdy opouštějí brány školy a vystavovány jsou nanejvýš jako součást soutěžních přehlídek. Studentské práce ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína na ČVUT však obsadily hned dvě patra holešovického DOXu. A je to tak dobře. Síla výstavy nazvané Anastomosis nespočívá ani tak jednotlivých projektech, ale především ve společné, jasně zacílené práci celého ateliéru.

Termín „anastomosis“, který Petr Hájek použil jako název výstavy, pochází z řeckého výrazu pro ústa „stoma“ a předložky „ana-“ a původně znamenal otevření komunikace, tedy řeči. Anglicko-český slovník uvádí překlad „přirozené spojení“ a dokonce i českou podobu výrazu, která zní „anastomóza“. Termín se dnes používá především v medicíně a biologii, kde vyjadřuje vzájemné (znovu) propojení dvou cév či nervů. V obdobném významu ho najdeme také v mykologii (propojení vláken podhoubí) a v geologii, kde se vztahuje ke složitým rozvětveným řečištím toků velkých řek. Hned v úvodu expozice nás čeká krátký, ale úderný text. „Nechceme město přestavovat, doplňovat, opravovat. Chceme nastartovat regenerační proces. Chceme v jeho tkáni pouze vytvářet spojení, která budou aktivovat a prokrvovat jeho části,“ stojí v prohlášení, které hojně využívá rétoriky uměleckých proklamací a manifestů. Dá se to brát i jako vzkaz návštěvníkům, že i vše, co bude ve výstavě následovat, máme brát spíše manifestačně a ideově než doslova. Že nám autoři předkládají určitý úhel pohledu na město, způsob uvažování o jeho fungování, který úmyslně opomíjí všechny další perspektivy. Ne že by si jich autoři nebyli vědomi, ale pokud se vydají pouze jedním směrem, dostanou se dál a hloub, a ovšem někdy i do slepé uličky. Ale i ta je zcela v intencích zkoumání daného přístupu. Studenti tak svými projekty v podstatě prověřují možnosti daného způsobu uvažování o regeneraci města. Spíše než v oblasti čisté vědy

se autoři pohybují někde na rozhraní výzkumu a tvůrčí práce – v architektuře je racionální uvažování neoddělitelně provázáno s intuicí, tvůrčím gestem, estetickým názorem či sociálním cítěním. To však nelze brát jako limitující charakteristiku, spíše naopak. Teoretické pozadí projektu i interpretaci výsledků společné práce by měl více přiblížit chystaný katalog. Ještě je třeba dodat, že na projektu Anastomosis od začátku spolupracuje také teoretik architektury a urbanismu Cyril Říha z Centra teoretických studií Akademie věd. Výstava je členěna na čtyři oddíly (plus jeden bonusový), přičemž každý oddíl představuje různá řešení jednoho ze čtyř úkolů, na nichž studenti ateliéru během uplynulých dvou let pracovali. Hlavní pozornost je v expozici soustředěna na modely – díky tomu, že pro každý úkol měli studenti k dispozici shodný předpřipravený korpus situace, jsou jednotlivá řešení velmi dobře srozumitelná a také porovnatelná. U každého projektu je pak umístěn malý displej, kde běží podrobnější dokumentace. Těsně vedle sebe instalované modely na totožné základně tak působí téměř jako testovací vzorky. To podporuje i minimalistická, trochu technicistní, ale zároveň elegantní adjustace. Přesto však má cesta expozicí svůj proměnlivý rytmus a výraznou dynamiku využívající různorodost galerijního prostoru. Spolu s promyšleným nasvícením se laboratoře mění v působivou scénu. Pokud se vám nechce chodit od modelu k modelu, můžete také usednout na židli a sledovat některou z velkých projekcí.


Propojené město Problém expanze (do polí) namísto intenze (zahušťování, využívání brownfields a jiných vnitřních rezerv) a s tím spojená dominance kvantity nad kvalitou patří bezpochyby mezi hlavní témata současného uvažování o městě. Zabýval se jimi již ateliér Petra Hájka a Jana Šépky, který fungoval na ČVUT v letech 2004–2009. Způsob fungování ateliéru byl od zbytku školy odlišný – v každém semestru dostali všichni studenti ateliéru, bez rozdílu ročníku, jedno společné zadání. Všech deset semestrů pak pojí dvojice témat – zahušťování města a hybridní architektura, tedy symbióza více funkcí v jedné stavbě. Pětiletá spolupráce vyvrcholila habilitac�� obou pedagogů – Petr Hájek se v ní věnoval hybridní architektuře, Jan Šépka problematice zahušťování města. Od zimního semestru 2009 každý z nich vede vlastní školní ateliér – Petr Hájek s Jaroslavem Hulínem, Jan Šépka s Mirkou Tůmovou. Princip práce obou ateliérů však zůstává podobný a přímo navazuje na předchozí zkušenosti, ovšem už s jinými tématy. Dva roky práce ateliéru Petra Hájka a Jaroslava Hulína teď zúročuje výstava Anastomosis. Způsob uvažování o městském organismu, který výstava rozvádí, souzní s obdobnými projekty a úvahami u nás i v zahraničí. Tyto nové urbánní strategie mají mnoho podob, od jednoduchých a účinných „městských zásahů“ až po tzv. „městské projekty“. Můžou to být třeba i krátkodobé umělecké intervence, které sice nijak výrazně nezmění podobu místa, ale dají mu novou energii, nové významy, jiné možnosti

užívání (viz akce na piazzettě Národního divadla nebo festival Street for Art na Jižním Městě). Na opačném pólu jsou pak skutečně velké projekty, často vzdělávací nebo kulturní centra, která nejsou uzavřena sama do sebe, ale opět šíří svou energii do širšího okolí a mění k lepšímu život čtvrtě. Společným jmenovatelem jsou tu slova jako iniciace, obroda, oživení, propojení, nebo dokonce objevení. Název výstavy je dobře zvolenou metaforou, která sjednocuje čtveřici úkolů, kterými se studenti během uplynulých dvou let zabývali. Jedná se o svah mezi místem bývalého Stalinova pomníku a Čechovým mostem (tzv. Dům pod Stalinem), spojení Karlína a Holešovic přes Vltavu v místě ostrova Štvanice (Dům „most“), tunel mezi Karlínem a Žižkovem (Dům v tunelu) a betonové koryto nikdy nedokončené lanové dráhy, které vede z centra Karlových Varů na jeden ze zalesněných kopců (Dům v korytě). Jde o místa, kde přirozenému spojení dvou částí města brání určitá bariéra – řeka, kopec, prudký svah. Zároveň však mají jednoznačný potenciál tyto dvě oddělené městské části propojit. A ve třech případech (Dům pod Stalinem, Dům v tunelu a Dům v korytě) je k tomuto propojení již nakročeno, ovšem ne zrovna vyhovujícím způsobem. Ke sjednocení těchto čtyř úkolů pod společnou hlavičku Anastomosis došlo až zpětně, zastřešující téma bylo přesněji formulováno až v průběhu práce. Rozhodně by šlo v Praze i jinde najít lokality, kde je problém odtržení dvou blízkých míst mnohem problematičtější, než


56

antiques

art + antiques

Josef Hoffmann text: Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou Muzea hlavního města Prahy.

Plný protikladů a tajemství, takový byl a stále zůstává Josef Hoffmann. Jeden z nejvýznamnějších tvůrců první poloviny 20. století, který stál několikrát u přehození výhybek v cestě architektury a designu.

Josef Hoffmann (1870–1956) pocházel z rodiny váženého starosty města Brtnice v srdci Vysočiny. Tatínkovi ale nepůsobil radost. Na gymnáziu v Jihlavě propadal, a tak se rodiče rozhodli dát syna studovat jinam. Strýc Carl Sternistie, významný brněnský textilní průmyslník, zařídil Hoffmannovi protekční přijetí na Německou vyšší státní průmyslovku v Brně. Sternistie patřil k mecenášům Moravského průmyslového muzea, které mělo ke škole velmi blízko. Instituce sídlily vedle sebe a první i druhý ředitel muzea zároveň vyučoval na průmyslovce. Obě instituce také platily za nejprogresivnější v monarchii. Po praxi ve Würzburgu navázal Hoffmann na studia architektury na Akademii výtvar-

ných umění ve Vídni. Na Akademii v ateliéru Carla von Hasenauera mladí studenti pociťovali jistou nenaplněnost a chyběla jim diskuse o moderním umění. Z akademické půdy odcházeli do kavárny Sperl, kde se v prosinci roku 1892 zrodil Siebener Club. Hlavními hybateli byli Koloman Moser a Josef Maria Olbrich. Spolek klábosícího „Pegasova bratrstva z aluminiové pivnice“, jak se sami žertovně titulovali, povýšili na uvědomělou organizaci angažovanou v četných výstavách a kulturních akcích. Josef Hoffmann se aktivně zapojil také. Spolek fungoval i poté, co se atmosféra v ateliéru architektury na Akademii zlepšila s příchodem Otto Wagnera. Díky svým aktivitám se Josef Hoffmann mezi mladými

E M I L O R L I K : P O R T R É T J O S E F A H O F F M A N N A / 1902, Město Brtnice

studenty dostal hned na druhé místo za Josefa Maria Olbricha. Po Olbrichově odchodu do Darmstadtu nastoupil Hoffmann na jeho pozici. Převzal i některé Olbrichovy projekty, jako výstavbu umělecké vilové kolonie na Hohe Warte. Hoffmann také navrhoval instalace výstav v budově Secession. Roku 1899 získal Josef Hoffmann od Arthura von Scaly nabídku na místo učitele na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole, kterou přijal a na škole působil dalších čtyřicet let.

Vídeň na přelomu století Zásadní okamžik v Hoffmannově životě nastal v roce 1903. Diskuse, vedené s Kolomanem Moserem na téma úrovně uměleckého řemesla, je přivedly k založení vlastních uměleckořemeslných dílen, které nazvali Wiener Werkstätte. Dílny byly založeny 12. května 1903 a sestávaly z ateliéru na práce v kovu, knižní vazby, nábytku a do roku 1911 byl součástí i Hoffmannův architektonický ateliér. Posléze přibyl ateliér keramiky a módy. Chtěli navrhovat a realizovat předměty v nejvyšší možné kvalitě. Hoffmann a Moser byli řediteli, jejich přítel Fritz Waerndorfer pokladníkem. Pod značkou WW realizovali své nové návrhy i některé starší, které už pro ně dříve dělali přední vídeňští výrobci jako Alexander Sturm či Würbel & Czokally. Pozornost dnes skoro hypnoticky poutají především rané návrhy stříbra. Roku 1902 navrhl Hoffmann soubor sportovních cen. Formou jsou inspirované především návrhy Roberta Ashbeeho, ale zcela abstrahované. Stříbrná plocha je dokonale hladká, bez jakýchkoliv plošných ornamentů. Výsledek pak připomíná americké


57

sítě nebo složitější perforaci tvaru stylizovaných růžových poupat. Růže byla jedním ze znaků Wiener Werkstätte. Do třetice je nutné uvést šperky. Hoffmann s Moserem prosazovali výrobu šperků z polodrahokamů zasazovaných v pevných manžetách. Prodej šel pak ruku v ruce s prodejem oděvů v módním salonu sester Flöge. Na odbyt šly především brože a přívěsky. Kvůli sporům ohledně financování opustil dílny Koloman Moser. Hoffmann to ve své autobiografii zdůvodňoval tím, že si Moser založil rodinu. Pro něho samotného byla hlavní firma. Svůj soukromý život tajil a ani řada nejbližších přátel netušila, že se mu v roce 1900 narodil syn Wolfgang. Stejným syndromem trpěla řada tvůrců, za všechny stačí připomenout Louise Kahna. Od roku 1906 byl Hoffmann jediným ředitelem Wiener Werkstätte, vedle něj se pak střídali pokladníci, kteří často končili bankrotem. Jejich úpadky však není možné spojovat s angažmá ve Wiener Werkstätte.

Gesamtkunstwerk J O S E F H O F F M A N N : S T O L N Í L A M PA Wiener Werkstätte, 1904 / foto: Deutsche Kunst und Dekoration, 1904–1905, s. 25.

karavany z 50. let, raketoplány nebo vize budov měst budoucnosti. Když v roce 1952 vznikal v Rakousku utopický film 1. April 2000, sáhli autoři scény při návrzích raketoplánů po tvarech Hoffmannových a Moserových cukřenek a dóz z let 1902 a 1903. Zda Jan Kaplický obdivoval tvorbu Wiener Werkstätte, nevíme, tvar jeho návrhu pro stavbu Národní knihovny v Praze se však nápadně podobá návrhu vázy od Josefa Hoffmanna z roku 1904. Pod značkou Wiener Werkstätte vznikaly další jedinečné návrhy. Dodnes se vede spor, zda to byl Hoffmann, nebo Moser, kdo jako první přišel s použitím perforovaného čtverečkovaného plechu pro výrobu stojánků, váziček, košíčků a velkých stojanů. Používali stříbro nebo obyčejný plech, který lakovali bílou barvou používanou na kamna. Ojediněle se objevují unikátní kusy z mosazného plechu s olejovou vypalovanou povrchovou úpravou. Stříbro a mosaz byly puncovány, lakovaný plech opatřován tištěnou značkou. Plech měl podobu jednoduché čtverečkové

Po odchodu Kolomana Mosera se Hoffmann opřel o další designéry. Před první světovou válkou získal významnou pozici Otto Prutscher, jeden z prvních absolventů ateliéru Josefa Hoffmanna na Uměleckoprůmyslové škole. Někdy je těžké rozeznat dílo učitele a žáka. V dobových časopisech docházelo k záměnám často. Při určování autorství není jistota ani při studiu návrhů v archivu WW,

existují spekulace, že Hoffmann tu a tam podepsal Prutscherův návrh. Po roce 1905 se Hoffmann začal odklánět od abstraktního geometrického tvarosloví. Inspirací se stala příroda, ornamenty lidových výšivek atd. V této době Hoffmann realizoval svou životní zakázku, stavbu paláce Stoclet v Bruselu. Adolphe Stoclet, ředitel koncernu Société Générale de Belgique, původně zamýšlel postavit vilu ve Vídni, kde otevíral pobočku firmy. Po smrti otce se ale musel vrátit do Bruselu. Na slib Hoffmannovi nezapomněl. Ten se z vděčnosti zavázal k výrobě projektové dokumentace zdarma, s podmínkou, že veškeré vybavení domu dodá Wiener Werkstätte dle návrhů tvůrců vybraných Josefem Hoffmannem. Jak obratný tah. Palác Stoclet je skutečně vrcholným příkladem gesamtkunstwerku. Na podobnou úroveň se Hoffmann dostal pouze v několika málo dalších případech, nejblíže asi realizací venkovského sídla rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou. Dům bohužel v roce 1923 vyhořel, tak jeho krásu můžeme obdivovat pouze na několika fotografiích. Předměty z produkce Wiener Werkstätte byly stále bohatší a náročnější. S příchodem Dagoberta Pecheho dosáhla produkce firmy doslova manýristického vrcholu. Peche nebyl Hoffmannův žák, ale získal si ho hned při druhém setkání. Seznámili se na večírku na oslavu 70. narozenin Otto Wagnera. Hoffmann Pechemu nabídl možnou spolupráci poté, co posoudí jeho tvorbu. Peche přes noc vyrobil bohatě dekorovanou schránku, které Hoff-

J O S E F H O F F M A N N : B O N B O N I É R A / Wiener Werkstätte, 1903 foto: Deutsche Kunst und Dekoration, 1904–1905, s. 25.


inzerce

66

art + antiques

ADOLF WĂ–LFLI 8   1  

&+&(- 4(!)7"#+(/

6))& 3(!$-! , #+!)7"#"3 2)7"#4+( 5#1 &1 ...%!.!0$ ...'()*$

Inzerat_Wolfli_AA_91x119.indd 1

14.02.12 22:59

 #(#  &$#  #%2## # %1#%! $"#'##  %! *!#* %%!&%#& 

#%  "" ##

)  # $# !!$

.% !(%+ !& &1%

#  !#% !##$ '# & 

#% ""  # %'  # !0 # '*!&# # ,!%!' !$,/  4,%*#$3 #*!!#!" !$- ! ! #!   #+'3


manuál

67

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 37. – Smetana-Týc Syndrom text: Ondřej Chrobák Autor působí v metodickém centru Moravské galerie v Brně.

Uměleckou supergrupu Azorro proslavil mimo dalších film Czy artyście wszystko wolno? Videozáznam performance, jejíž nazev by se dal volně přeložit jako Může si umělec dovolit uplně všechno?, vznikl v roce 2002. Zachycuje čtveřici polských umělců ověřujících na ulici tradovanou floskuli o umění a svobodě. Pointou filmu je doslovnost. Například na přechodu pro chodce čekají tak dlouho, dokud nepadne červená a následně vstupují do vozovky. Žádné auto zrovna naštěstí nejelo, ani poblíž nestál žádný dozorující policista. Znamená to, že umělci mohou přecházet na červenou? Respektive může být přecházení na červenou bráno jako legitimní umělecká akce? Nebo ještě jinak, existují nějaké rámce, které mohou omezit uměleckou svobodu? Řidič autobusu Roman Smetana během loňské volební kampaně v Olomouci dokreslil na volebních reklamách politikům tykadla a připojil peprné epitety. Kolega ho udal. Skončil u soudu. Trest odmítl. Současné vládnoucí poměry označil za „kleptorežim“, jehož soudy nemají morální právo ho trestat za vyjádření se proti politickým elitám. Ponechme stranou fakt, že rozsudek navíc vynesla manželka významného politika v mafiánských kruzích familiárně přezdívaného „Ičko“. Řidič překonal strach z vězení, který z nás v obdobných situacích dělá konformisty, a rozhodl se dotáhnout kauzu do absurdních konců. Odmítl peníze z veřejné sbírky na úhradu domnělé škody, odmítl odpracovat sto hodin veřejných galejí, odmítl podrobit se sto dní žalářování. Prohlásil, že nepřijme ani případnou prezidentskou milost, protože si hlavy státu neváží. Soudní mašinerie se tedy může rozjet naplno. Následuje obvinění z maření úředního rozhodnutí, kde už trestní sazba nejsou dny, ale měsíce a roky. Olomoucký kverulant se tak stane naším prvním polistopadovým politickým vězněm,

vězněm svědomí, jak se pateticky říkávalo. Na jednom z internetových diskusních fór padl ironicky myšlený návrh nicka Phatoma, aby se tykadla prohlásila za akci konceptuální umění, což by situaci vyřešilo. Tedy ve smyslu nasazení „šaškovské masky umělce“, kterému je společností vše tolerováno, ale současně jej není nutné brát zcela vážně. Mediální realita je poněkud jiná. V době, kdy vězeňská služba řeší problém neprodleného uvolnění cirka sto padesáti kavalců ve fatálně přeplněných nápravných zařízeních v očekávání brzkého rozuzlení kauzy kolem pražského dopravního podniku, se nástupu trestu písemně dožaduje „výtvarník, a to především“ Roman Týc. Jen pro ty, co se náhodou již ztratili v klubku všech Týcových monstrprocesů, dodávám, že jej rameno zákona tentokrát doběhlo skrz upravené semafory pro chodce. Společenská nebezpečnost akce byla podobně nízká jako umělecká závažnost. Po spojení východní a západní části Berlína má město léta dva typy panáčků, a nikdy se nestalo, že by zavinili srážku chodce s autem. Na designovo-uprumácké srandičce s čůrajícími a jinými panáčky je nejpozoruhodnější, že jejich autor přešel od stadia nápadu k činu. Skutečně nechal vyrobit a sám zaměnil kolem padesáti světel.

Pražská policie v těchto situacích již chodí pro „pachatele“ najisto do Trafačky, podobně jako Bouše s Brůžkem za první republiky pro kasaře do Jedové chýše. Proslýchá se, že v Bartolomějské dokonce sedí specialista, který pozná na první pohled rukopis Týce od Epose 257. Ex-post vznikl autorův komentář semaforové akce, jehož poselství až nápadně připomíná text slavné písně Visacího zámku Dopravní značky. Ke konci prohlášení však stojí vzkaz: „Důsledek bude, že snížíte mojí životní úroveň, pošlapete moji důstojnost, a podnítíte už tak žhnoucí odpor vůči systému.“ Zde si nelze nevzpomenout na Adrease Baadera, který měl rovněž umělecké ambice, a proti jehož pouličním akcím v německých městech sedmdesátých let jsou antisystémové „útoky“ pražských streetartistů biedermayerovská selanka. Systém by to měl ocenit, nikoli kriminalizovat. V civilizovanějších společnostech na podobné projekty umělci dostávají od systému granty, a ani když je špatně vyúčtují, nechodí bručet. Jako možný happyend dodejme, že nejmenovaná galerie již chystá výstavu veselých semaforových sklíček, tedy pokud její provozovatelé, známí nadstandardními konexemi s pražským magistrátem, nevystřídají umělce na jeho současné adrese.


70

recenze

art + antiques

Souvislost Monika Immrová v Galerii města Loun text: Pavel Netopil Autor je historik umění.

S Monikou Immrovou se vrací socha. Nejde jen o inovativní příklady tvorby nejrůznějších objektů, se kterými se v současnosti setkáváme u převážné většiny domácích kolegů. A nejde ani o hledání společných přesahů sochařství k architektuře, a už vůbec ne o fyzicky zpřítomnělé artefakty doplňující výsledky (post)konceptuálních programů výtvarného umění. Socha, jak ji obecně známe a chápeme, je v účinku autonomní, a přitom se, na rozdíl třeba od objektu, vyznačuje souvislostí, v jejímž středu stojí sám člověk. Ať figurativní, nebo nefigurativní, představuje socha téměř vždycky určitou definici vztahovosti vnějších i vnitřních zákonitostí bytí směrem k člověku obklopenému prázdnem. Tedy vymezení hmoty a její vnitřní tenze, vztahové souvislosti k okolí i danému prostoru. Třebaže ontologické tajemno vzniku i zániku, doprovázející život neustále a v každém okamžiku,

P O H L E D D O V Ý S TAV Y / foto: Martin Polák

se na virtuální informační síti neprezentuje zrovna snadno, jsou metapříběhy hledání optima z hmoty a prázdna rovnocenným, a proto i žádoucím dobrodružstvím. Lounská rodačka Monika Immrová patří k výraznému sochařskému okruhu absolventů ateliéru Jindřicha Zeithammla na pražské AVU a zdá se, že vedle výrazně redukcionisticky orientovaného Pavla Hoška své okolí obrazně i skutečně převyšuje. K přednostem Immrové bezesporu patří čitelně pregnantní program a kontinuálně vedená práce. Poprvé jsem se s jejím dílem setkal náhodou v šumperské Galerii Jiřího Jílka (2005), dále v řadě tematických či kolektivních výstav, kterých se Immrová účastnila nebo je i sama organizovala. V současnosti vystavený výběr tvorby Moniky Immrové nabízí retrospektivní vhled, navíc celková instalace výstavy je velmi zdařilá. Výběr z let 1998 až 2012 se skládá z devíti bronzových anebo skořepinově litých

betonových plastik, tří polychromovaných dřevěných soch a pěti volně vázaných cyklů v celkovém počtu šestadvaceti adjustovaných grafických tisků na stěnách galerie. Z praktických hledisek lze propojování soch s grafikou považovat za osvědčený evergreen, u Immrové se však jedná o legitimní důraz na opakované principy její tvorby. Prostorové sochy se s grafickými listy přirozeně doplňují, pro obě linie autorčiny tvorby jsou charakteristické v podstatě totožné postupy přidávání a odebírání jednotlivých vrstev. Netřeba příliš zdůrazňovat, že tvarové redukce se zdáním konečné jednoduchosti v sobě ukrývají skutečnou náročnost procesu a důležitost prožitého času. Nic nového pod sluncem, jde o osvědčené postupy, staré jako lidstvo samo. Co se mění, je snad jen určitá technologická inovace: nanášení a ubírání hmot na snadno zpracovatelné polystyrenové jádro a nové možnosti následného lití skořepiny.


71

Směňování času prostřednictvím formy je proto přirozenou devízou každého tvůrčího procesu. Nelze proto tvrdit, jak jsem někde četl, že sochy Moniky Immrové jsou svojí podstatou meditační. Pozorný divák sice může shledávat formální překryvy, které lze zpětně mentálně „vyčíst“, jako duchovně podnětná, k meditaci však tyto stavy mysli mají skutečně dost daleko. Finální výsledky optima vztahu tvaru k prostoru jsou více důsledkem vědomého bytí, v němž probíhají mentální procesy vedoucí k fyzické dokonalosti díla. Tvar sochy, její úměra k vnějšku, je ve výsledku tím nejviditelnějším přínosem každého nového díla v sochařství. Během práce na soše zajímá Immrovou její případná vydutost, naklonění, vyplnění – tedy vybalancování protichůdných sil a látek vůči sobě navzájem i vůči okolnímu prostoru. Obecně prochází fázemi od čisté geometrie k organickému sedimentu posunů v časově podmíněné variaci. Mnohé sochy Immrové může totiž divák sledovat bez ohledu na velikost a jejich základnu i ve vícero pozicích (Ležící, 2011). K nejstarším dílům Immrové na lounské výstavě bezpochyby náležejí dřevěné polychromované „busty“ se zlacením, které au-

torka vytvořila ještě v době svých studií. Lze je považovat za určitou reminiscenci příkladů z elementaristických pozic v sochařství, jdoucí široce vnímanými dějinnými okruhy – od prehistorických příkladů k antice a následně až ke klasické moderně. I zde jde o poměrně časté zastoupení. Převrstvování vjemů z historie patří totiž k oblíbeným tématům nedávné současnosti. V případě polychromovaných bust Immrové se ale nemohu ubránit dojmu přílišné doslovnosti těchto citací, pohybujících se od tvarově kubizujících parafrází až k příkladům Katarzyny Kobro, nebo snad i dalších futuristicko-utopických konstruktivistů první poloviny minulého století. Tato výtka neubírá nic z celkově propracované působivosti těchto hlav (např. Hlava IV, 1999; Pýthie, 1999). Navíc je více než sympatické, že si Immrová dokázala poradit a všechny finesy v úpravě povrchu díla si obstarala sama – včetně štafířského křídování i zlacení na polyment. S momentem úpravy povrchu zlacením dochází ke zviditelnění další dimenze díla, na tyto nové možnosti v práci však navazuje autorka teprve nedávno. Lze tvrdit, že Monika Immrová až donedávna zcela respektovala tra-

diční materii sochařství, ctila charakter použitých materiálů, například bronzu nebo betonu. S patinováním bronzů si však pravděpodobně uvědomila možnosti povrchového účinku světla a začala dále experimentovat s barvou a s působením světla odraženého patinovaným povrchem té či oné hmoty. Své sochy začala pokrývat jakoby make-upem, pracuje na plochách barevně jemně převrstvovaných bledých odstínů, někdy komplementárně, a doplňuje pleťový vjem povrchů rozličnými ornamentálními prvky v jasných barvách. Jakoby světelné obtékání plastik (Postava V, 2012; Pýthie V, 2012) se mi velmi líbí a zdá se mi být podnětnou a poctivou inovací.

M O N I K A I M M R O VÁ – S O U V I S L O S T. pořadatel: Galerie města Loun místo: Vrchlického divadlo, Louny termín: do 30. března 2012 kurátorka: Daniela Kramerová www.gaml.cz

Krajina poznání Jakub Nepraš v Hunt Kastner Artworks text: Radek Wohlmuth

Každý nový projekt Jakuba Nepraše (1981) je v našem prostředí už několik let vnímán jako událost. Asi není divu. Vždyť on sám jako jeden z mála tady bourá hned několik klišé, která se k současnému umění tradičně vztahují. U něj neplatí, že dnešní vizuální umění představuje ghetto, o které se většinová populace nezajímá. Stejně tak odpadají námitky o provinčnosti českého prostředí, které marně hledá jazyk, jímž by oslovilo svět. Na místě nejsou ani poznámky o tom, že všechno už bylo objeveno. Jakub Nepraš na naší výtvarné scéně představuje kategorii samu pro sebe, přesvědčivý feno-

mén, který na sebe přirozeně strhává pozornost. Neprašova nová instalace Landscape v pražské galerii Hunt Kastner Artwork je jeho dalším pátravým krokem k ohledávání současného tady a teď. Jakkoliv se mohou zdát jeho práce komplikované, mají vnitřní logiku a příčinnost, cizelovanou vývojem. U Jakuba Nepraše všechno souvisí se vším, a proto není od věci malá geneze cesty, na jejímž momentálním konci se Landscape nachází. Na pražské AVU, kterou absolvoval v roce 2006, nejdřív prošel ateliérem monumentálního sochařství, teprve pak přišla na řadu nová média. Jestli ještě

v roce 2000 vystavoval ve Veletržním paláci olbřímí zavěšené jasanové Hnízdo z větví, o tři roky později už se prezentoval videoskicami, které si pohrávaly s přetvářením prostoru a hmoty. Další vizuální posun představovala práce s měřítkem, kterou naplno rozjel v roce 2005 prostřednictvím videa Generator p-730. Pak už, zjednodušeně řečeno, stačilo jednotlivé principy kombinovat. Tak vznikly první kinetické videokoláže – soustavy projekcí ve vysokém rozlišení, které kromě pohyblivé drobnomalby civilizačního hemžení dohromady skládaly obrazy blíže neidentifikovatelné substance, které připomínaly fantaskní


tipy

74

art + antiques

Fotografické sbírka v Olomouci V rámci oslav 60. výročí založení připravilo Muzeum umění Olomouc profilovou výstavu své fotografické sbírky s názvem Civilizované iluze. Olomoucká sbírka fotografií patří mezi tři největší svého druhu v České republice. Až do 20. května si můžete prohlédnout na dvě stovky snímků, pokrývajících celé dějiny fotografie od konce 19. století až do současnosti. Jádrem výstavy budou unikátní

Člověk a stroj v Plzni

F R A N T I Š E K K AVÁ N : U M R L Č Í C E S TA / 1895–96

především z ruštiny. Vztah literatury a moderního umění je také jedním z klíčových témat výstavy. Do 13. května v konírně paláce Kinských.

Ostrovy odporu ve Veletržáku

PE T R Š T EMBER A: T Ř I PRVK Y ( Z Á Ř I Č , S K L O, T M E L , T Ě L O) / 1977

díla klasiků Františka Drtikola, Josefa Sudka, Jaromíra Funkeho nebo Karla Plicky, doplněná fotografiemi z 60. až 90. let 20. století s přesahem do současnosti. Práce nejmladší fotografické generace pak předsavuje doprovodná výstava s názvem Regenerace, která je do 3. dubna otevřena v Café ´87.

Od 9. března do 1. července poběží ve Veletržním paláci ambiciózní výstava reflektující uplynulých dvacet pět let v českém a slovenském umění a architektuře. Výstava je završením dlouhodobého projektu Vědecko-výzkumného pracoviště pražské AVU a doprovodí ji vydání antologie textů a katalogu. Hlavními autory projektu jsou Jiří a Jana Ševčíkovi a Edith Jeřábková. Výstava podle nich „nechce být chronologickou a objektivní prezentací, ani přehledným vertikálním či hagiografickým uspořádáním, ale spíš mapou, dočasně konstruovanou ze současného pohledu“. Autoři také připomínají, že proměny umění a architektury se zcela nekryjí s politickými převraty, často je dokonce předznamenávají.

S O U S T R U H K O B R Á B Ě N Í K O L L O K O M O T I V / 1854 ze souboru prací žáků Českého stavovského polytechnického ústavu

Fotografie a umění v 19. století

Kaván v paláci Kinských Národní galerie představuje méně známé rané dílo malíře a básníka Františka Kavána (1866–1941). Kurátorka Zuzana Novotná se zaměřila na krátké, ale intenzivní období druhé poloviny 90. let 19. století. František Kaván v té době opouští studia Mařákovy krajinářské školy na Akademii a přimkl se k dekadentní poetice okruhu Moderní revue. Sám Kaván ostatně psal verše a překládal,

Podtitul výstavy v prostoru „13“ Západočeské galerie v Plzni zní Strojová estetika v českém výtvarném umění 19. století a váže se k tématu mezioborového sympozia o 19. století pořádaného každoročně v rámci festivalu Smetanovské dny. „Rané doklady fascinace funkčností, výkonem a novými vlastnostmi obrazu, které se ve 20. století staly základem avantgardní estetiky i předmětem společenské kritiky, představí výstava na málo známém materiálu technické kresby a ilustrace, sériové výroby uměleckořemeslných prvků, technologiích reprodukce obrazu i zvuku, filmových sekvencích i klasických uměleckých druzích, které se snažily novým zpracováním tématu na estetiku stroje reagovat,“ píše autorka výstavy Taťána Petrasová. Do Plzně zajeďte do 6. května.

J I Ř Í T H Ý N : P R O S T O R , A B S T R A K C E N O . 3 / 2011

Moravská galerie v Brně připravila výstavu zabývající se vzájemným vztahem fotografie a výtvarného umění v průběhu 19. století. Podle kurátorky Petry Trnkové patří tato problematika k vůbec nejpozoruhodnějším oblastem historie fotografie, přesto jí zatím nebyla věnována soustředěnější pozornost. Výstava se snaží tuto mezeru alespoň z části zaplnit – poukazuje například na výtvarné postupy aplikované na fotografii či fenomén živých obrazů. Tematizována je zde také otázka fotografie


75

čejně rozsáhlého a fascinujícího díla sahajícího od textů přes hudební skladby až ke kresbám a kolážím. Výstavu, která poběží do 27. května, kurátorsky připravil ředitel Nadace Adolfa Wölfliho v Bernu Daniel Baumann a Terezie Zemánková ze sdružení ABCD.

Vasil Artamonov & Alexey Klyuykov ve Svitu

VL ADIMÍR JINDŘ ICH BUFK A: D V Ě Ž E N Y N A P O B Ř E Ž Í / 1905–10

Do 21. dubna můžete v pražské galerii Svit navštívit výstavu autorské dvojice Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov. Od roku 2006 pracují téměř výhradně společně a to na poli akcí ve veřejném prostoru, videoperformance a instalací. Nebojí se ani klasické malby, kde čerpají z odkazu ruské avantgardy či kubismu –

jako kopie či imitace konkrétního artefaktu a úloha fotografie jako umělecké reprodukce, která souvisela velmi úzce s budováním uměleckých sbírek a muzeí. Výstava v brněnském Pražákově paláci běží do 20. května.

KALENDÁRIUM / BŘEZEN 2012 kdy: neděle 11. 3. od 14:30 co: komentovaná prohlídka výstavy Rembrandt & Co. kde: NG − Šternberský palác, Praha kdy: středa 14. 3. od 17:00 co: projekce dokumentu Chrám svobody o vzniku a postupném zániku kulturního centra sdružujícího umělce jako Point, Nepraš, Cimala, Týc kde: GVUO − Dům umění, Ostrava kdy: středa 14. 3. od 18:00 co: debata ART+ o sběratelství téma: Investice do výtvarného umění kde: Wannieck Gallery, Brno kdy: sobota 17. 3. od 20:00 co: pásmo performancí studentů Ateliéru performance FaVU (v rámci festivalu Videoformes 2012) kde: MeetFactory, Praha

Adolf Wölfli v Domě U Zvonu Občanské sdružení ABCD uspořádalo v Galerii hlavního města Prahy již třetí výstavu z oblasti tzv. art brut. Po sbírce ABCD (2006) a Prinzhornově sbírce (2009) představuje současná výstava snad nejvýznamnějšího autora art brut Adolfa Wölfliho. Sirotka se základním vzděláním, nádeníka, který byl odsouzen za mravnostní delikt a doživotně internován v ústavu pro choromyslné ve Waldau u Bernu. Své vnitřní stavy i izolaci přetavil do neoby-

kdy: úterý 20. 3. od 18:00 co: debata ART+ o sběratelství téma: čeští krajináři kde: Topičův salon, Praha VA S I L A R TA M O N O V, A L E X E Y K LY U Y K O V : S E L F - P O R T R A I T / 2010

kdy: středa 21. 3. od 18:00

pochopitelně s mírně ironickým odstupem. V roce 2010 získala dvojice Cenu Jindřicha Chalupeckého. K současné výstavě ve Svitu vychází společný katalog Vasila Artamonova, Alexeye Klyuykova a Václava Magida s názvem Budoucnost je naším jediným cílem.

kde: GHMP − Dům U Kamenného zvonu,

co: Za barem Tomáš Svoboda Praha kdy: úterý 27. 3. od 17:00 co: beseda v Tranzitdisplay kde: Tranzitdisplay, Praha kdy: úterý 27. 3. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Člověk a stroj kde: ZČG − výstavní síň „13“, Plzeň kdo: Taťána Petrasová kdy: středa 28. 3. od 18:00 co: představení sérii prací rezidenčního umělce umělec Pawla Dziemiana kde: Karlin Studios, Praha

A D O L F W Ö L F L I : M I L Á Č E K S V. A D O L F A I I . Z K A N T O N U T I C I N O / 1927


artmix PRAHA

Galerie AVU G1 – Přehlídka prací studentů Ateliéru grafiky prof. Jiřího Lindovského (od 13. 3. do 22. 3.); A pak že ryby lítaj v mracích – Současná malba studentů Ateliéru malby Michaela Rittsteina od 27. 3. do 5. 4.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Galerie Havelka Renáta Drábková (obrazy, kresby), Barbara Jagadics (sklo) (do 30. 3.) Galerie Liliová 8, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie MIRO Julius Grünewald (*1965, Německo): Obrazy (do 31. 3.) / otevřeno denně od 10:00 do 17:00 hodin Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Rudolfinum Bernd a Hilla Becherovi: Doly, hutě; Shirana Shahbazi: fotografie (od 21. 3. do 3. 6.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka Magdaléna Peševová a Kokok Surias Moto: Somewhere in between (od 7. 3. do 22. 3.); Jitka Kopejtková a IndyArt: Dotek ulice (od 27. 3. do 9. 4.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net Galerie U Zlatého Kohouta Libor Baselides, Jaroslava Lana Mader: Rok Draka – život, voda, vzduch, síla a energie; Jarmila Krynická: Světlo a materiál (do 14. 3.); Eva Kaplan: Krabičky z Kentacky; Jára Picka: Podoby ohně (od 15. 3. do 29. 3.); Mirka Mádrová, Jozefina Garajová: Život je divadlo (do 29. 3.) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Galerie Vernon Lluís Lleó: MILUCES (do 10. 4.) / facebook.com/ VernonGalerie, twitter.com/GalerieVernon U Průhonu 22, Praha 7 / www.vernongalerie.com GHMP: Dům U Kamenného zvonu Adolf Wölfli: Stvořitel univerza (do 27. 5.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Dům U Zlatého prstenu Petra Římalová: Vesnice (do 10. 3.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Městská knihovna Krištof Kintera: Výsledky analýzy (do 13. 5.) Mariánské náměstí 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Staroměstská radnice Michal Nesázal: E.L.F. (do 22. 4.) Staroměstské náměstí 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Muzeum Montanelli Dreams and Nightmares (do 22. 5) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com UPM: Hlavní budova Pražské módní salony 1900–1948 (do 29. 4.); Hledání skla (do 31. 3.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM: Galerie Josefa Sudka Alois Zych: Fotografie (do 22. 4.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz Topičův salon Karel Šlenger: Srdce země je ze zlata (od 27. 3. do 27. 4.) Lubomír Přibyl (do 9. 3.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

79 BRNO

MG: Místodržitelský palác Colorito (do 20. 5.); Sběratelé a mecenáši VI: Marie Richterová (1927–2011) (do 9. 9.) Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz

MG: Pražákův palác Pavel Sterec: Nehybná směna (do 27. 5.); L‘étude d‘après nature (do 20. 5.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG: Uměleckoprůmyslové muzeum Obrazy mysli/Mysl v obrazech (do 18. 3.); Kožená liturgická roucha ze sbírky MG (od 8. 3. do 2. 9.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Wannieck Gallery Princip odkládané dokonalosti (do 13. 5.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice Francisco da Mata (od 8. 3. do 8. 4.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

z olomouckých sbírek (do 2. 9.) Sněmovní nám. 1, Kroměříž / www.olmuart.cz

OSTRAVA

GVUO – Dům umění Modrá Františka Kupky (od 14. 3. do 8. 4.); Oběti a objetí Adrieny Šimotové a Jiřího Johna (od 14. 3. do 6. 5.); František Kowolowski: Depositum (od 21. 3. do 27. 5.) Poděbradova 12, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Člověk a stroj v českém výtvarném umění 19. století (do 6. 5.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Sial (do 15. 4.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz Rozšířený kalendář domácích i zahraničních výstav najdete na www.artcasopis.cz.

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Václav Girsa: Ice on Staircase (do 18. 3.); StartPoint 2011; Chrudoš Valoušek (do 25. 3.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK: Galerie U Bílého jednorožce Malíři prostých motivů – Slavíček, Chittussi, Prucha (do 9. 4.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK: Sýpka Klenová Cesta 2012, žáci ZUŠ PK (od 2. 4. do 20. 5.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Žitavské poklady (do 8. 4.); Krajina magická / Jeden úhel pohledu (do 15. 4.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Gotická desková malba v severozápadních a severních Čechách (do 10. 5.); Marie Krůtová, Václav Syrový: Dvě polohy naivního umění (do 8. 4.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Galerie Závodný Milan Dobeš & středoevropská grafika (od 22. 3. do 13. 5.) Husova 3, Mikulov / www.galeriezavodny.com

Regionální muzeum v Mikulově Jan Adam I. Liechtenstein 1657–1712 (od 1. 4. do 31. 8.); Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké objevy; Archiv zázraků (od 1. 4. do 31. 12.); Ptáci Zámeckého rybníka (od 5. 4. do 17. 6.) Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz

OLOMOUC

MUO: Muzeum moderního umění Architektura je atentátem na dobrý vkus! (do 22. 4.); Civilizované iluze – Fotografická sbírka Muzea umění Olomouc (do 20. 5.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

      

  a vzorky na Informace m papyrus.co specials.cz@

Papyrus Bohemia s. r. o. Distribuční centrum D1 East Na Dlouhém 80, 251 01 Říčany u Prahy T: +420 323 612 511, F: +420 323 612 544 www.papyrus.com

MUO: Arcidiecézní muzeum Stín kvetoucí sakury – Japonské umění INZERCE


Art+Antiques_3/2012