Art+Antiques 3/16

03

březen 2016

99

9 771213 839008

03

99 Kč / 4,70 ¤

Muzeum kubismu podle UPM 30 / Rozhovor s Michalem Škodou 42 / Akvizice regionálních galerií 10 /

100

Robert V. Novák ALBVM

Dům umění města Brna Malinovského nám. 2 602 00 Brno út – ne 10 – 18 h Každou středu jednotné vstupné 20 Kč www.dum-umeni.cz

9. 3.– 1.5. 2016 Dům umění města Brna

editorial /

Osmdesát let NG

Národní galerie si začátkem února připomněla 220 let od svého založení, respektive od založení „své předchůdkyně“ Společnosti vlasteneckých přátel umění (SVPU), či abychom byli úplně přesní Privat Gesellschaft patriotischer Kunst-Freunde. Další kulaté výročí z historie NG připadá na konec března a na začátek května. Právě před osmdesáti lety totiž senát a o měsíc a půl později i poslanecká sněmovna schválily zákon, kterým stát převzal do své péče sbírky společnosti.

Ačkoliv se SVPU rozhodla věnovat svou obrazárnu státu už na konci 20. let, celý proces se vlekl až do roku 1936. Hlavním bodem, na němž se celá věc na dlouho zasekla, byl požadavek společnosti, aby jí darované předměty byly v budoucí Národní galerii řádně označeny a to jak v Češtině, tak i v Němčině. Proti tomu se však během připomínkového řízení k návrhu zákona postavilo Ministerstvo obrany: „Není důvod, proč předměty převzaté od ‚společnosti‘, jejímiž členy jsou vedle příslušníků státního jazyka i příslušníci toho onoho jazyka menšinového, měly by svou provenienci vyznačovati upozorněním (štítkem) vícejazyčným.“ Stanovisko obrany podpořily i další rezorty a zákon nakonec prošel jen díky tomu, že příslušná pasáž byla vypuštěna.

Zatímco popisky v Němčině se ukázaly být nepřekonatelnou překážkou, obě strany se bez problémů shodly na nutnosti o sbírku pečovat také jejím dalším rozšiřováním. V § 3 zmiňovaného zákona je to formulováno zcela pregnantně: „Počínajíc rokem 1937 bude do státního rozpočtu vkládána zvláštní částka nejméně 1 000 000 Kč ročně pro fond na rozmnožování státní sbírky starého umění, a to bez vlivu na ostatní rozpočtové potřeby ministerstva školství a národní osvěty.“ Milion korun tehdy nebyl málo, cena celé sbírky byla před osmdesáti lety odhadována na 60 milionů.

A zde se musíme před našimi předky zastydět. Takto systematický přístup k akvizicím, vědomí, že umělecké sbírky nestačí jen oprašovat, ale je třeba je dál budovat a rozšiřovat, je strážcům veřejných rozpočtu napříč různými úrovněmi státní správy i celým politickým spektrem bohužel cizí. Čas od času se sice nějaké peníze na nákup umění někde najdou, ale o plánovaném „rozmnožování státních sbírek“ nemůže být vůbec řeč.

Jan Skřivánek

Obsah

03

> Umění podle Josefa Sudka 5 / dílo měsíce > Broučci Vladimíra Skrepla 3 / úhel

Katarína Mašterová Edith Jeřábková

6 / zprávy 10 / výstava

> Muzeum kubismu podle UPM

Hana Rousová

19 / aukce 26 / na trhu

> Adriena Šimotová 28 / portfolio > Martin Lukáč Radek Wohlmuth 30 / rozhovor > Michal Škoda Johanka Lomová, Josef Ledvina 42 / téma > Akvizice regionálních galerií Radek Wohlmuth 52 / fotografie > Andreas Groll Petra Trnková 56 / profil > El Hadji Sy Johanka Lomová 58 / grafika > Dalibor Smutný Terezie Zemánková 62 / galerie > Art Is There Jan Skřivánek

Alexandra Kusá

65 / staveniště 66 / architektura Alena Řičánková

> Kino Varšava

71 / nové knihy 72 / antique news 76 / zahraniční výstava

> Malba 2.0, Seth Siegelaub

Josef Ledvina, Markéta Jonášová

> Mňam aneb Hlad je nejlepší divák 84 / recenze > Jiří Šalamoun, Dominik Gajarský, 83 / manuál

Ondřej Chrobák

Jiří Černický, Jakub Špaňhel, Popelec umělců Terezie Zemánková, Josef Ledvina, Vojtěch März, Radek Wohlmuth, Karolina Jirkalová

94 / na východ Dušan Buran

96 / komiks

obálka

> Zraková pyramida

> Lukáš Fibrich

>

O TAK AR NOVO T N Ý: ZE S OUBORU N ÁBY T KU

D O P R A C O V N Y A J Í D E L N Y L É K A Ř E A N T O N Í N A L E D Č E , 1922, knihovna z mořeného dubového dřeva, fazetové sklo, 176 × 105 × 41 cm,

facebook.com/ Artcasopis

Uměleckoprůmyslové museum v Praze, foto: Ondřej Kocourek, Gabriel Urbánek

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 580, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Zástupce šéfredaktora: Josef Ledvina (pl) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Urbanová, 604 931 471, svetlana.urbanova@ambitmedia.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák a www.dusot.cz / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Lukáš Fibrich, Ondřej Chrobák, Edith Jeřábková, Markéta Jonášová, Tereza Koutská, Alexandra Kusá, Olga Lomová, Katarína Mašterová, Vojtěch März, Tomáš Prokůpek, Hana Rousová, Alena Řičánková, Petra Trnková, Terezie Zemánková / Tisk: Helma Roto, spol. s r.o., U Pekařky 5, 180 00 Praha 8 - Libeň / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 584; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: MediaprintKapa Pressegrosso, a.s., Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka: 0800 188 826, info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 9. 3. 2016. Příští číslo vyjde začátkem dubna. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

Glozová Michaela Pangrác Pavel Petrov Lyuben Rapant Michal

24. 3. ––– 14. 4. 2016 24. 3. 2016 od 19:00 vernisáž

Nová galerie Balbínova 26, Praha 2 www.novagalerie.cz

dílo měsíce

text Edith Jeřábková Autorka je kurátorka současného umění. foto archiv VVP AVU

5

v Praze na jedné kládě, druhá zůstala prázdná, a jednoduchým gestem sloučení přijali další významové kontexty oproti původním dvěma variantám, které vznikly z praktických důvodů překrývání termínů výstav. Tato práce ukazuje, jak je Vladimír Skrepl schopen ponechat dílo otevřené dalším interpretacím a nijak nelpí na své původní motivaci. Význam i forma díla se posouvají s dalšími prezentacemi.

Tato otevřenost pomáhá autorovi překonávat jeho limity a dobovou podmíněnost.

Přesto všechny manifestace Skreplových Broučků mají dle mého soudu něco společného – vycpané zvětšeniny jsou ve své nehybnosti uzavřené vůči příběhu, kterého byly součástí a který reprezentují, jsou vytrženi z vyprávění a posazeni před diváka jako relikvie, která mu spíše brání rozpomínat se na bezstarostnost či problematičnost dětství. Při vší rukodělné zručnosti z nich čiší jakási zbytečnost a tupost, se kterou nevíme, jak se vypořádat. Alespoň nám však umožní zúčtovat se sentimentálními návraty, Broučci dětství totiž vyrostli a z větší či menší pohody domova se přestěhovali do galerie.

VL ADIMÍR SKREPL: B R O U Č C I , 1999, pohled do výstavy Umění přežít v Kulmbachu

Vladimír Skrepl, Broučci Do začátku dubna probíhá pod tímto názvem v ostravském Platu výstava Vladimíra Skrepla, v níž broučci představují živočichy jako objekty touhy, vlastnictví, lásky, zájmu, vášně, násilí, zvrhlosti, neurózy, psychózy. Objekty, které v probíhajícím stavu mutace ukazují jak svoji nesvobodu v roli oběti, tak také – paradoxně – nově se rodící a triumfující posthumánní formu. Zvířata, domestikovaná i divoká, mají v celé Skreplově tvorbě významné zastoupení, které poukazuje k přenosu lidských vztahů a sentimentality mimo svůj druh. V pozorování a popisu chování lidské společnosti má zoomorfismus historickou roli (bajky, mýty, alegorie, podobenství) a jeho expresivní potenciál Skrepl rád využívá v obrazových i textových kolážích, malbách a asamblážích.

My tu ale budeme mluvit o jiných Broučcích, těch prvních, které V. S. vytvořil pro výstavu Vzdálené podobnosti / Něco lepšího než kosmetika (1999/2000, kurátoři: Jana Ševčíková, Jiří Ševčík, Vladimír Beskid). Jsou méně zvířaty a abjekty a více podobenstvím. Také více zapadají do témat 90. let, například velkého tématu identity a dětství. V. S. do Veletržního paláce posadil 1:1 proti divákovi ikony „dobrého dětství“ několika generací, Karafiátovy Broučky. Ten, kdo zná trochu Skreplovu tvorbu, důvody k tomuto kroku snadno odtuší. Kromě jakési osobní motivace a vzpomínky na průmyslově vyráběný předmět, který reprezentoval bezpečí dětského pokoje každé druhé domácnosti, je v této práci celá řada jeho konstant – polemika s autoritou, normativní společností, katechismem, odpor ke konformitě, moralizování, problematizace uctívání boha, výchovy, rodiny atp.

Mimo revoltující ironii na téma útulného domova a poslušného dětství Broučci také představují určité hledání možností pro „český pop-art“ 90. let.

Jejich roztomilost a bohabojnost vypovídá v lidském měřítku mnohé o české povaze a v rámci výstavy,

která propojovala umělce bývalého východního bloku, hovořila také o vyrovnávání se se západní kulturou. Tyto pop-artové prvky jsou daleko více ironizující a psychologizující než jejich antikonzumní a kriticky angažovaný předstupeň. Brouček s beruškou s lampičkou v ruce sedí na kládě a trochu připomínají první zájezdy našinců do západního zahraničí. A vlastně tomu tak doslova bylo, v roce 2000 cestovali spolu s výstavou manželů Ševčíkových Umění přežít do německého Kulmbachu (Kulmbach, Plassenburg, 2000) a do Berlína (Berlín, Neuer Berliner Kunstverein, 2000) a také s Andrée Cooke do Londýna, do krajanského prostředí Českého centra (Konfrontace, 2000).

Každá výstavní varianta měla trochu jinou podobu, od více výpravné a muzejní instalace, která se měla přiblížit zámeckému pojetí výstavnictví v Kulmbachu, až po syntetickou podobu na recentnější výstavě Kočka porodila štěňata v Galerii 35M2 (2007), která spojila obě varianty Broučků cestujících po světě – jednu ve velikosti dospělého lidského jedince a druhou v měřítku odrůstajícího dítěte.

Dva broučci a dvě berušky ve dvou stadiích vývinu se potkali zpátky

6

zprávy

Granty na výtvarné umění

Praha – Na konci února vyhlásily pražský magistrát a ministerstvo kultury výsledky grantových a dotačních řízení pro rok 2016.

Ministerstvo rozdělilo v kategorii výtvarné umění bezmála 60 milionů, magistrát pak v jednoletých grantech 5,75 milionu korun. Částka vyčleněná ministerstvem na projekty z oblasti výtvarného umění potřetí v řadě nezanedbatelně vzrostla. Loni ministerstvo kultury rozdělilo v rámci dotačního řízení mezi projekty z oblasti výtvarného umění 46 milionů, což tehdy představovalo devítimilionový nárůst oproti roku 2014. V průběhu roku pak prostředky ještě navýšilo na celkových 54 milionů korun. I letos se peníze rozdělovaly ve dvou dotačních programech. V kategorii výstavní činnost podpořila komise 126 z 205 přihlášených projektů, v kategorii publikační činnost byl poměr 56 ku 102.

Ministerstvo mimo jiné podpoří celoroční provoz galerie Tranzitdisplay (1,73 milionu), Centra pro současné umění Futura (1,9 milionu), výstavní činnost galerií při Tiskovém a informačním centru v Brně nebo výstavní aktivity Statutárního města Českých Budějovic, což v praxi znamená provoz budějovického Domu umění. Ve všech těchto případech byla významná část dotace, případně celá částka, realizací příslibu v rámci prioritního financování.

Podpory v rámci klasických grantů se dočkaly i vybrané regionální galerie – Galerie výtvarného umění v Chebu (450 tisíc), Oblastní galerie Liberec (990 tisíc), Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem (800 tisíc) – nebo komerční galerie s výrazným výstavním programem – Drdova Gallery, SVIT nebo Hunt Kastner (prvé dvě 270, třetí 320 tisíc korun).

Vedle podpory celoroční činnosti dotuje ministerstvo i jednotlivé výstavní akce, 910 tisíc tak například putuje do Galerie výtvarného umění v Ostravě na realizaci výstavy V novém světě – Podmínky modernity 1917-1927, a další nevýstavní či ne jen výstavní akce týkající se současného umění (např. INI Project získal podporu na široko škálu svých aktivit zahrnujících mimo jiné udílení Ceny Věry Jirousové).

Z periodik podpořilo ministerstvo v rámci programu publikační činnost Sešit pro teorii a kritiku vydávaný Vědeckovýzkumným pracovištěm AVU (200 tisíc), časopis Umění vydávaný Ústavem dějin umění Akademie věd (120 tisíc), internetový portál Artalk.cz (600 tisíc) a čtyřmi sty tisíci také Art+Antiques. Z neperiodik mají letos vyjít s podporou ministerstva například publikace širšího autorského kolektivu redigovaná Rostislavem Šváchou stArt/Výtvarné umění a sport, monografie Friedricha Feigla od Nicolase Sawického nebo Neznámý Alén Diviš od Jaromíra Zeminy.

Pro řadu institucí není výtvarné umění jedinou oblastí, v níž žádají o podporu, to se týká například festivalu 4+4 dny v pohybu, který získává finance i v rámci tance, či MeetFactory, která spojuje aktivity výstavní, hudební i divadelní. Samozřejmé je i kombinování prostředků ministerstva a magistrátu v případě institucí/akcí působících/ realizovaných na území hlavního města, což platí i o všech dosud jmenovaných galerií.

Praha letos investuje do kultury (tedy nejen do výtvarného umění, ale i divadla, hudby, tance…) bez mála 300 milionů. Necelých sto milionů rozdělily letos komise mezi jednoleté granty, zbytek připadá na víceletou

Koťátková a Valoch Osobnostmi roku grantovou podporu. Na jednoleté projekty z oblasti výtvarného umění připadlo cca 5,8 milionu. Tři sta tisíci byla například podpořena Cena Jindřicha Chalupeckého, která jinak dostala od ministerstva 1,15 milionu (z toho 900 tisíc v rámci prioritního financování), k čemuž ještě možno připočíst 250 tisíc ministerských a sto magistrátních na doprovodnou akci – uměleckou soutěž pro středoškoláky Máš umělecké střevo.

Jako každý rok putují z magistrátních peněz nižší částky na celou škálu výstavních aktivity od „výkladcových galerií“ (např.

Galerie Ferdinanda Baumanna) přes školní galerie (např. Galerie 207 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové či Galerie AMU) po menší, leč dobře zavedené výstavní prostory hlavního města (etc. Galerie, A.M. 180, Entrance Gallery…). Další položkou v grantovém financování řady institucí je podpora jimi pořádaných residenčních programů (např.

Futura).

Podstatně vyšší částky ovšem putují z magistrátu na výtvarné umění v rámci víceletých grantů udělených v minulých letech.

Z letošního rozpočtu to bylo celkem 13,4 milionu. Z toho na Centrum současného umění DOX připadá stejně jako v uplynulých dvou letech celých sedm milionů, jež doplňuje zmíněný milion ministerský. Tranzitdisplay odtud čerpá 700 tisíc stejně jako Futura, Centrum pro současné umění 1,1 milionu (od ministerstva něco málo přes 1,5 milionu). Magistrát letos nakonec udílel právě i víceleté granty pro léta 2017–20.

Festival Fotograf si touto cestou zajistil na příští čtyři roky pravidelný příspěvek ve výši 400 tisíc, bilboardová galerie ArtWall na pražském nábřeží 80 tisíc. / PL

Praha – Cena Osobnost roku za rok 2015 má dva vítěze. O titul se dělí třiatřicetiletá Eva Koťátková a devětašedesátiletý Jiří Valoch.

Cena je udělována za nejvýraznější umělecký počin uplynulého roku na základě bodování odborné poroty.

Koťátková loni zaujala výstavou v galerii Prádelna v pražských Bohnicích, která byla součástí její dizertace na VŠUP, a slavila úspěchy i v zahraničí. Byla vybrána mezi jednapadesát mladých umělců z celého světa představených na newyorském Trienále, které pořádá tamní New Museum, a měla samostatnou výstavu v List Visual Arts Center při univerzitě MIT. Jiří Valoch měl loni na podzim úspěšnou samostatnou výstavu v galerii Tranzidisplay a porota přihlédla i k nové stálé expozici Moravské galerie Art Is Here, která stojí z velké části na Valochově sbírce a je poctou jeho celoživotní kurátorské a sběratelské činnosti.

Výběr laureáta probíhá ve dvou kolech. V prvním porota hlasuje o tom, které počiny se mají dostat do finálového výběru, v druhém pak každý porotce sám za sebe vybírá svou vlastní první desítku a výsledné pořadí vzniká prostým součtem bodů. K rovnosti bodů na první příčce dosud došlo jen jednou, před čtyřmi lety, kdy se o titul dělili Pavel Mrkus a Krištof Kintera. Pořadateli ceny jsou Art+Antiques, Artalk a Galerie výtvarného umění v Chebu a porotci letos byli jejich redaktoři a spolupracovníci. „Společné vítězství Evy Koťátkové a Jiřího Valocha je skvělým výsledkem. I kdybychom o laureátovi hlasovali, myslím, že by to dopadlo stejně a jediného vítěze bychom dokázali vybrat, jen kdybychom si hodili korunou,“

7

Madona z Veveří se stěhuje do Brna

E VA KO ŤÁT KOVÁ foto: Jan Rasch JIŘ Í VAL OCH foto: archiv MG

říká zakladatel ceny, ředitel chebské galerie Marcel Fišer „Koťátková i Valoch měli loni velice silný rok a jsem rád, že na ně můžeme aspoň takto upozornit.

Hlavním smyslem ceny je právě ohlédnutí za skončeným rokem a připomenutím nejzajímavějších loňských počinů. Proto také vždy zveřejňujeme nejen jméno laureáta, ale celou první desítku,“ dodává Fišer.

Mezi porotci letos panovala velká míra shody, a tak se i na dalších příčkách objevují dvě dělaná místa. Dva autory do svého top 10 dokonce zařadili všichni porotci bez výjimky, a to Annu Hulačovou a Václava Stratila.

Cena má podobu černého čtverce, který vytváří vždy předchozí laureát. Ten letošní tak bude dílem Zbyňka Baladrána. Cena je udělována již počtrnácté, mezi jejím laureáty z minulých ročníků najdeme Josefa Bolfa, Dominika Langa, Jiřího Kovandu, Jana Mertu či Františka Skálu. / JS 1–2

Eva Koťátková

1–2

Jiří Valoch

61 b.

61 b.

3–4

Jiří David

45 b.

3–4

Anna Hulačová

45 b.

5

Václav Stratil

42 b.

6

Jaromír Novotný

40 b.

7–8

Aleš Veselý

37 b.

7–8

Jiří Franta + David Böhm

37 b.

9

Květa Pacovská

36 b.

10

Tomáš Svoboda

31 b.

Praha/Brno – Restituční kauza Madony z Veveří spěje do finále. Podle informací ČTK by k předání obrazu mělo dojít 7. března. Dohodě mezi Národní galerií a římskokatolickou farností ve Veverské Bitýšce předcházely výhrůžky soudní exekucí a spor o interpretaci zákona o státní památkové péči.

Vydat slavný středověký deskový obraz, který je od konce 30. let ve sbírce Národní galerie, respektive její předchůdkyně, a který mimo jiné zdobí obálku průvodce expozicí středověkého umění v Anežském klášteře, nařídil začátkem prosince Pražský městský soud, který potvrdil rozsudek nižšího soudu a restituční nárok žalující strany (věcné stránce sporu jsme se věnovali v AA 2015/09). Rozsudek nabyl právní moci v polovině ledna a od té chvíle běžela třicetidenní lhůta na vydání obrazu.

Galerie jej v nařízeném termínu nevydala s argumentem, že národní kulturní památka, za kterou byla Madona z Veveří prohlášena loni v létě, může být trvale přemístěna z veřejně přístupného místa jen se souhlasem Národního památkového ústavu a příslušného krajského úřadu a že restituent jí patřičné doklady nepředložil. Protistrana kontrovala, že tyto doklady nejsou nutné, neboť obraz se má přemístit do expozice brněnského Diecézního muzea, tedy že nejde o přemístění „z veřejně přístupného místa“.

Tuto interpretaci zákona podpořilo i ministerstvo kultury, farnost si nicméně požadované vyjádření jihomoravského kraje a památkového ústavu nakonec vyžádala a galerii předložila.

Národní galerie proti rozsudku v únoru podala dovolání k Nejvyššímu soudu, které však nemá odkladný účinek. Pokud by je Nejvyšší soud přijal, celá věc by se tím vrá-

MI S T R V Y ŠEBRODSKÉHO OLTÁŘE: M A D O N A Z V E V E Ř Í , před 1350

tila na začátek k obvodnímu soudu pro Prahu 1. NG v dovolání podle tiskové mluvčí argumentuje, že vynesený rozsudek prolamuje restituční hranici roku 1948, a napadá blíže nespecifikovaná procesní pochybení soudu prvního stupně.

Brněnské Diecézní muzeum od roku 2006 sídlí v renesančním domě na Petrově, pod moderně řešenou expozicí jsou podepsáni brněnští architekti Tomáš Rusín a Ivan Wahla. „Obrazy a plastiky vyprávějí příběh života Ježíše, kterého jeho současníci nazývali Nazaretský. Čtyři desítky prací byly vybrány tak, aby doložily velké umělecké dědictví a zároveň upozornily na svoje myšlenková východiska a inspirační zdroje,“ představuje muzeum svou stálou expozici nazvanou Vita Christi. „Madona z Veveří je ikona, obraz určený k meditaci. Člověk se má před obraz postavit a v modlitbě a rozjímání hledat odpovědi na otázky o smyslu svého života a existence,“ cituje tisková zpráva brněnského biskupství pátera Marka Hlávku, faráře z Veverské Bítýšky, a doplňuje: „I proto bude obraz vystaven na místě, kam lidé chodí nejen obdivovat umělecké skvosty, ale také se před nimi modlí.“ / JS

10

výstava

text Hana Rousová Autorce nedávno vyšla kniha Abstrakce: Čechy mezi centry modernity 1918–1950. foto (expozice): Ondřej Koucourek, UPM v Praze

Muzeum rodinného stříbra Nová expozice českého kubismu Uměleckoprůmyslové museum v Praze otevřelo v Domě U Černé Matky Boží novou expozici českého kubismu. Je to už třetí pokus, jak v této budově, která byla původně obchodním domem, prezentovat v Čechách mimořádně ceněný, časem však nejrůznějšími, mnohdy vzájemně oponentními interpretacemi poněkud rozostřený fenomén.

Iniciátorem první expozice bylo v roce 1994, po rekonstrukci domu podle projektu Karla Pragera, České muzeum výtvarných umění. V letech 2003–2012 tu předvedla svoji koncepci Národní galerie v Praze.

Tentokrát se za Uměleckoprůmyslové museum úkolu ujala jeho kurátorka Lucie Vlčková, odbornice na dané období. Předešleme, že úspěšně.

Zdá se, že prostor modernistických obchodních domů, a to nejen v době, kdy už se staly architektonickými památkami, ale kdykoli, kdy svému účelu přestaly sloužit, se nejvíc hodí bankám a muzeím.

Těžko říct proč, zvlášť když v obou případech původně aktivní provoz nahrazuje petrifikovaný status quo svého druhu. V Praze vedle Domu U Černé Matky Boží připomeňme například obchodní dům Ara, postavený v roce 1931 podle návrhů Milana Babušky, na nároží Perlové ulice a ulice 28. října, v němž od 90. let sídlí Deutsche Bank. Když ale neopustíme první desetiletí 20. století a jeden tehdejší státní útvar, který se jmenoval Rakousko-Uhersko, nemůžeme pominout Loosův obchodní dům Goldman & Salatsch ve Vídni, od 80. let patřící Reiffeisenbank. Ve všech jmenovaných příkladech jde navíc o stavby monumentalizované nárožní dispozicí.

Kouzla Orientu

Když v roce 1911 vyzval vinohradský velkoobchodník s textilem František Josef Herbst tehdy jedenatřice-

tiletého architekta Josefa Gočára, aby mu v Praze na Ovocném trhu vyprojektoval moderní obchodní dům, byl to od něj odvážný a tak trochu i výstřední čin. Protože k tomu bylo třeba nejdříve zbourat dva staré Herbstovy domy, zasáhl do projektu jako památkový supervizor Magistrát města Prahy, i on však až překvapivě tolerantně. Vymínil si sice, že fasáda musí zohledňovat měřítko a celková řešení okolních historických domů a že na ní bude zachováno domovní znamení, jímž byla socha Černé Matky Boží ze 17. století, ale jinak považoval za potřebné, aby „fasáda byla ve slohu moderním jako výraz názorů architektonických naší doby a jako dílo sloužící moderním požadavkům“.

Koncem roku 1912 byla stavba, která má železobetonovou konstrukci, umožňující celistvé řešení vnitřního prostoru, dokončena. Považuje se za první českou kubistickou architekturu. Co je na ní kubistické? Fasáda profilovaná lomenými tvary velkých oken i drobného plastického dekoru, horizontální členění masivními římsami, a zejména skulpturální povaha geometrizovaných sloupů hlavního vchodu.

O něco kubističtěji vypadá Gočárovo vybavení kavárny Grand Café Orient v prvním patře, rovněž z roku 1912. Byla však v provozu přibližně jen deset let a krátce nato byly zrušeny i prodejní prostory v dalších podlažích. Usídlila se v nich jedna z četných pražských bank. V roce 2005 byla kavárna rekonstruována po-

NE JKR Á SNĚ JŠÍM PŘ ÍPADEM JE S T KRY S TAL I Z ACE... pohled do expozice

11

18

inzerce

Tradice od roku 1907

výstava nábytku

Benátských mistrů 17. století 3. 3.–22. 4. 2016

www.atelier-fiala.cz , info@atelier-fiala.cz

Atelier Fiala pořádá výstavu unikátního nábytku, který byl jako celek restaurován a po jeho nákladné renovaci je vystaven v Domě umění ve výstavním sále na Chvalské tvrzi v Praze 9-Horních Počernicích.

Galerie Kodl, s. r. o. / Národní 7, 110 00, Praha 1 / otevřeno: 10–18 h / telefon: 251 512 728 / mobil: 602 327 669 / galerie@galeriekodl.cz / www.galeriekodl.cz

Srdečně Vám děkujeme za důvěru a přízeň, na jejichž základech jsme společně dosáhli historicky nejúspěšnější aukce v ČR a zároveň si Vám dovolujeme oznámit, že přijímáme obrazy do následující aukce.

Václav Špála: Na Otavě, olej na plátně, dat. 1928, 73 × 100 cm vyvolávací cena: 2 500 000 Kč, odhadní cena: 3 500 000 – 4 500 000 Kč Václav Radimský: Řepkové pole, olej na plátně, kolem 1900, 65,5 × 92 cm vyvolávací cena: 1 500 000 Kč, odhadní cena: 2 000 000 – 3 000 000 Kč Joža Úprka: Z kostela, olej na plátně, dat. 1894, 30 × 99 cm vyvolávací cena: 500 000 Kč, odhadní cena: 800 000 – 1 200 000 Kč

aukce

19

Kupezky nezklamal a Hynais potěšil

Adolf Loos Apartment and Gallery – Alegorie sluchu od Jana Kupezkého, kterou jsme představovali v prosincovém čísle v rubrice Na trhu, naplnila očekávání a prodala se v novém autorském rekordu za 3,3 milionu korun*.

Dosavadní malířovo maximum bylo o rovný milion nižší.

Nového majitele našly téměř čtyři pětiny ze 130 dražených obrazů, soch a prací na papíře, dohromady za více než 30 milionů korun. Za částky nad milion se prodalo devět položek, dalších 33 děl bylo vydraženo v cenovém pásmu nad sto tisíc korun.

Jádrem dražené kolekce byli staří mistři ze sbírky Eduarda Šafaříka, v čele s pěti Kupezkého obrazy. Prodaly se všechny Kupezkého práce s výjimkou pozdního portrétu malíře Jorga Durenfurtha, který jsme v prosinci rovněž představovali.

Drobný malířův autoportrét získala za 1,71 milionu korun do svých sbírek Slovenská národní galerie. Na Slovensko, do soukromé sbírky v malířově

JA N KUPE ZK Y: AU T OP OR T RÉ T olej na papíře, nelepeno na podložku, 45 × 30,3 cm, cena: 1 715 000 Kč

rodném Pezinku poputuje obraz Sv. Františka z Assisi, který se prodal za 1,65 milionu korun. Za 1,4 milionu korun se prodal ještě Kupezkého Salvator Mundi. Grafiky Bernarda Vogela a dalších rytců podle Kupezkého obrazů se většinou prodaly za vyvolávací ceny kolem 20 tisíc.

Z dalších děl ze Šafaříkovy sbírky se nejdráže prodala Odaliska od italského orientalisty Francesca Hayeze z konce 30. let 19. století, která vystoupala z 465 na 747 tisíc korun. Z 80 na 196 tisíc korun vylétla krajina od Louisy Piepenhagenové a za podobné částky se prodalo i jedno holandské zátiší ze 17. století a anglický chlapecký portrét z 18. století. Pozdně renesanční obraz Jana Křtitele v dětském věku od Jacopa dal Ponte Bassana zůstal s cenou 1,35 milionu korun nevydražen.

Vedle Šafaříkovy sbírky společnost dražila i výběr děl českého umění od 19. století po současnost. Nejdráže se prodala raná Hynaisova olejová skica Venuše s amoretty, která našla

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : B E Z N Á Z V U, 1933, koláž na papíře, 32 × 27,4 cm, cena: 1 200 000 Kč

nového majitele za 2,52 milionu korun. Úspěchem je rovněž cena 1,26 milionu za obraz z Waldesovy sbírky Mariina pouť přes hory od postupně znovuobjevovaného Josefa Führicha, stejně jako částka 1,03 milionu korun za symbolistní obraz Dcery Rýna a trpaslík Alberich od česko-německého malíře Eduarda Veitha. V obou případech platí, že se srovnatelná díla na trhu dosud neobjevila a dosažené ceny jsou novými autorskými rekordy.

Z častěji nabízených autorů lze zmínit obrazy Krásná Hora od Jana Zrzavého (1,56 milionu), Letní krajinu od Antonína Hudečka (960 tisíc) nebo drobnou abstraktní krajinu z 50. let od Josefa Šímy (792 tisíc korun).

Vysoce nadstandardní je cena 1,2 milionu korun za erotickou koláž od Jindřicha Štyrského, což je druhá nejvyšší cena za autorovu koláž. Nutno dodat, že srovnatelná Štyrského práce se v aukci dosud neobjevila. Z prací na papíře se vysoko prodaly ještě abstraktní kvaš od Františka Kupky (552 tisíc) a dvě opakovaně

nabízené práce – kresebná Podobizna dívky od Alfonse Muchy (372 tisíc) a akvarel Vůně noci od Aloise Wachsmana (300 tisíc korun). Obě se na trh vrátily po pouhých několika měsících a prodaly se s výrazným nárůstem. Za statisícové částky byly draženy ještě kresby Josefa Čapka, Luďka Marolda a Václava Špály.

Z poválečného umění se nejdráže prodala další z variant Polibku od dvojice Stanislav Libenský Jaroslava Brychtová (468 tisíc) a jedna ze smaltových Košilek Věry Janouškové (420 tisíc korun). Za vyvolávací cenu 360 tisíc korun změnil majitele také obraz Milana Grygara Malba pro 7 tónů z let 1979–86.

Z nevydražených děl je třeba zmínit Zátiší s podnosem a lahví, dílo Emila Filly z roku 1930, které bylo nabízeno za 4,5 milionu korun. Obraz se na trh vrátil po pěti letech, přičemž napoprvé se za stejnou částku rovněž neprodal. / JS * Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

V O J T Ě C H H Y N A I S : V E N U Š E S A M O R E T T Y, 1880, olej na plátně, 62,3 × 44 cm, cena: 2 520 000 Kč

15

Antiques 91x57.indd 1

artprague@artprague.cz

XV. ročník veletrhu výtvarného umění Art Prague 15. - 20. 3. 2016 Kafkův dům nám. Franze Kafky 3, Praha 1 www.artprague.cz

Investujte do umění, investujete do budoucnosti

inzerce

20

23.02.16 11:3

Bez názvu-1 1

JARNÍ AUKCE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

23.2.2016 6:33

V. Boštík

6. dubna 2016 v 17.30 hod.

Velkopřevorský palác Praha 1 - Malá Strana A. Kosárek

více na: www.pictura.cz

K. Čapek

A. Šimotová

Fr. Hudeček

K. Lhoták

A. Piepenhagen

aukce

21

Rekordní nábytek a jeden Filla

Sýpka – Po loňském úspěchu s pokojem od Dušana Jurkoviče společnost Sýpka na své únorové aukci potvrdila, že o kvalitní modernistický nábytek je na jejích aukcích zájem. Aukce, která se konala v neděli 28. března, vynesla 13 milionů korun a její hlavní událostí se stala dražba křesla od Josipa Plečnika, které se prodalo za nečekaných 1,3 milionu korun. Nového majitele našla polovina ze 116 nabízených uměleckých děl a starožitností.

Dvě položky překonaly milionovou hranici a dalších sedmnáct se prodalo za více než sto tisíc korun.

Plečnikovo křeslo startovalo na pouhých 180 tisících korun.

Vysokou dosaženou cenu vysvětluje hlavně jeho výjimečná provenience. Podle dobových fotografií i inventárního čísla jde o jedno ze tří křesel, které Plečnik navrhl pro pracovnu prezidenta Masaryka. V 70. letech se prezidentská kancelář rozhodla křesla prodat. Dvě z nich po 80 Kč za kus koupil státní podnik

Klenoty, o osudu třetího se až do dnes nic nevědělo. Správě Pražského hradu se po roce 1989 podařilo dvě z křesel získat zpátky, jedno před deseti lety dokonce na aukci Sýpky. V květnu 2006 zde vystoupalo ze 115 na 200 tisíc korun. I nyní měla SPH o křeslo zájem, byla však připravena zaplatit maximálně čtvrt milionu, což se záhy ukázalo jako příliš nízká cena. Úspěchem je rovněž cena 840 tisíc korun za rondokubistickou komodu, v katalogu uváděnou jako dílo podle návrhu Josefa Gočára. Šlo sice o prodej za vyvolávací cenu, na českých aukcích se však dosud jen pár kusů nábytku prodalo dráž. Komodu zhotovily Pražské umělecké dílny a jejím původním majitelem byl pravděpodobně Cyril Bartoň z Dobenína, což naznačují intarzované iniciály CB. Bartoň z Dobenína byl textilní průmyslník a filantrop z východních Čech, pro kterého na rekonstrukci zámku v Novém Městě nad Metují před a po první světové válce pracovali Dušan

J O S E F G O Č Á R ( P Ř I P S Á N O): K O M O D A C Y R I L A B A R T O N Ě , mahagonová dýha, intarzie kombinací exotických dřevin, 129,6 × 64,7 × 94,6 cm, cena: 840 000 Kč

Jurkovič a Pavel Janák. Angažmá Josefa Gočára není doloženo, nějaké kontakty lze však předpokládat. Identifikace komody jako Gočárova díla se však opírá jen o stylovou podobnost s jeho nábytkem pro pražskou Legiobanku a v katalogu není nikterak vysvětlena. Pravdou také je, že na podzimním veletrhu Antique byl tento nábytkový kus pražskými eStarožitnostmi nabízena bez určení autorství.

Z dražených starožitností stojí za zmínku ještě podlahové hodiny podle návrhu Josefa Márii Olbricha, které našly nového majitele za vyvolávací cenu 96 tisíc korun, nebo párová ratanová křesla podobná těm, jaká ve svých interiérech používal Adolf Loos. Vítěz aukce za ně nabídl 114 tisíc korun. Bez kupce naopak zůstala bílá šatní skříň navržená slavným architektem pro jeho manželku Linu. Vyvolávací cena byla v tomto případě stanovena na 384 tisíc korun.

Nejdražší položkou aukce nicméně nebylo Plečnikovo

JOSIP PLEČ NIK : KŘE SLO PRE Z IDEN TA M A S A R Y K A , 1923−25, dřevo, koženka, 99 × 66 × 64 cm, cena: 1 318 000 Kč

křeslo, ale jedno z Fillových zátiší z roku 1924. Obraz Zátiší s kukuřičným klasem se prodal za vyvolávací cenu 4,5 milionu korun. Za statisícové částky pak byla dražena díla Vojtěcha Hynaise, Julia Mařáka, Kamila Lhotáka či Oldřicha Blažíčka. Nejvíce se bojovalo o Mařákův Vnitřek lesa a zátiší s třešněmi od Oldřicha Blažíčka, které vystoupaly z 216 na 432 a 372 tisíc korun. Ze současného umění byl pak zájem o sochařský objekt Super Brain od Milana Kunce (576 tisíc), rozměrnou malbu Jiřího Černického (240 tisíc) nebo obraz Zasa som nestihol vinobranie od Andreje Dúbravského (132 tisíc korun).

Pro Jiřího Černického se dokonce jedná o nové aukční maximum.

V kategorii prací na papíře byla hlavní událostí dražba sedmi koláží Jiřího Koláře z cyklu Ornitologie moderního umění. Prodalo se všech sedm z nich, dohromady za 362 tisíc korun. S mírným nárůstem ze 78 na 84 tisíc korun se prodala serigrafie Zdeňka Sýkory 100 linií III. / JS

EMIL F ILL A: Z ÁT I ŠÍ S KUKUŘ IČN ÝM K L A S E M , 1924, olej na plátně, 59,5 × 75 cm, cena: 4 504 000 Kč

22

aukce

Sudek v New Yorku

Dva obrazy za půl miliardy dolarů

Christie’s – Součástí specializované fotografické aukce nazvané Modern Visions, která se konala ve dnech 17. a 18. února v New Yorku, byla i početná kolekce snímků Josefa Sudka. Nového majitele našlo všech šestnáct nabízených Sudkových fotografií, dohromady za 245 tisíc dolarů.

Nejvíce se bojovalo o jeden ze snímků z cyklu Okno mého ateliéru, který se místo očekávaných 6 až 8 tisíc prodal za 40 tisíc dolarů. Za stejnou částku bylo vydraženo také zátiší Meloun z roku 1951, v tomto případě však nešlo o tak velké překvapení. Ostatní Sudkovy práce byly draženy za částky v rozmezí od 2500 do 25 tisíc dolarů.

Celá dvoudenní aukce dohromady vynesla téměř 9 milionů dolarů a řada snímků výrazně překonala předaukční odhady. Za vysoké částky byly draženy práce Edwarda Steichena, Dorothy Langeové nebo Alfreda Stieglitze. Vůbec nejdráže se prodal pohled na přístav v Le Havre od francouzského pionýra fotografie Gustava Le Gray. Snímek z druhé poloviny 50. let 19. století změnil majitel za 965 tisíc dolarů, více než dvojnásobek odhadu. / JS

Chicago – Agentura Bloomberg v půlce února informovala o dosud největším privátním prodeji umění. Finančník Ken Griffin koncem loňského roku zaplatil kolem 500 milionů dolarů za dva obrazy amerických abstraktních expresionistů, konkrétně za díla Willema de Kooninga a Jacksona Pollocka.

Prodávajícím byl filmový a hudební producent David Geffen.

Oba obrazy – de Kooningovo plátno Interchanged z roku 1955 a Pollockovo Číslo 17A z roku 1948 – jsou od loňského září vystaveny v chicagském Art Institutu, v jehož správní radě Griffin zasedá. Obraz Interchanged se v roce 1989 prodal v aukci za 20,7 milionu dolarů, což v té době byl malířův aukční rekord.

Pollockův obraz se objevuje na fotografiích v článku v časopisu Life, který malíře na konci 40. let pomohl proslavit.

Bloomberg odhaduje Griffinův majetek na 5,6 miliardy dolarů a jím řízený fond Citadel Wellington spravuje investice přesahující 15 miliard dolarů.

Griffin loni věnoval 40 milionů dolarů MoMA, což byl jeden z největších finančních darů v celé historii muzea. / JS

JOSEF SUDEK: OKNO MÉHO A T E L I É R U, 1950, stříbro-želatinový tisk, 23,2 × 17,5 cm, cena: 40 000 USD

WILLEM DE KOONING: I N T E R C H A N G E D, 1955, olej na plátně, 200 × 175 cm, cena: 300 000 000 USD

O T TO PRU T SCHER: ŠAT NÍ SKŘ ÍN kolem 1924, dřevo, 263 × 210 × 75 cm, cena: 2 040 000 Kč, Dorotheum 4. 3. 2006

Před deseti lety

Dorotheum – Jedním z aukčních rekordů, který i po deseti letech zůstává nepřekonán, je cena 2,04 milionu korun za luxusní šatní skříň, která se objevila začátkem března 2006 na aukci pražského Dorothea. Tolik za nábytek v Česku před tím ani potom nikdo nenabídl. Dosažená cena je o to působivější, že dražba startovala na pouhých 240 tisících korun.

I z fotografií je zřejmé, že jde o mistrovské dílo nábytkářského umění té nejvyšší kvality – vnější i vnitřní strany dveří skříně jsou bohatě zdobeny řezbami a intarziemi z vzácných dřev. To samo o sobě by však rekordní cenu nevysvětlovalo. Zvlášť ne, pokud by šlo o anonymní dílo některého českého truhlářského mistra z konce 20. let minulého století, jak byla skříň uvedena v aukčním katalogu. Až po jeho vydání aukční síň zjistila, že se ve skutečnosti jedná o výrobek rakouské firmy Wiener Mobeltischlerei August Knobloch’s Erben podle návrhu slavného Otto Prutschera z doby kolem roku 1924.

Architekt a designér Otto Prutscher patří mezi významné představitele vídeňské moderny.

Byl žákem a posléze též spolupracovníkem Josefa Hoffmanna.

Známé jsou zejména jeho bytové doplňky a sklo ve stylu vídeňské secese. Skříň byla zhotovena pouze v jednom kuse pro výstavu, z které byla hned zakoupena.

Prodávajícím byl před deseti lety soukromník, jehož otec skříň koupil po válce.

Skříň byla dražena jako úplně poslední položka aukčního katalogu, až po čtyřech a půl hodinách. Na řadu přišla krátce po půl sedmé večer a utkali se o ní čtyři zájemci na telefonu a jeden pán přímo v sále. Ve finále se rozhodovalo mezi ním a telefonním dražitelem. Ten byl nakonec ochoten nabídnout vyšší cenu. K identitě kupujícího nechce aukční síň ani po letech nic bližšího sdělovat. Omezuje se jen na konstatování, že dražitelé byli Češi a že v českém vlastnictví se skříň nachází doposud. / JS

inzerce

Rudolf von Alt

23

Johann Josef Mildner aukční dům

ZEZULA

50. AUKCE starožitnosti a umělcké předměty 9. 4. 2016

www.aukcni-dum-zezula.cz

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

JA N ZR Z AV Ý: BÁRK Y N A P OBŘE Ž Í tempera na lepence, dat. 1948, 50 × 61 cm

draženo: 29. 5. 2016 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 6 500 000 Kč odhadní cena: 9–12 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Znovuobjevená, veřejnosti po dlouhá léta skrytá, avšak naprosto typická a excelentní, mistrně promodelovaná a smyslově intenzivní Zrzavého přímořská krajina je jedinečným zástupcem autorovy vyzrálé, vysoce ceněné periody tvorby.

Přestože bylo dílo vytvořeno v době, kdy v Čechách malíř zažíval největší umělecké úspěchy, jedná se o bezprostřední a intenzivní vzpomínku na jeho poslední pobyt v tolik milovaném Camaretu v roce 1947.

Motiv spících lodí Zrzavý rozvádí od roku 1925, kdy na popud malířky Věry Jičínské navštívil Bretaň poprvé, a prakticky do konce jeho života jej uhranula svojí prostou a vznešenou krásou, přičemž k prvku jejich levitace nad mořem či na pobřeží se malíř celoživotně dobíral a představuje jeden z jeho nejosobitějších uměleckých vkladů do dějin výtvarného umění.

Síla diváckého zážitku této výrazné a s velkou chutí promalované scény je akcentována suverénním kontrastním koloritem, prací s malířskými pastami, bravurní kresbou a staromistrovskou technikou olejové tempery inspirovanou renesančními mistry. Obraz přesně zapadá do souvislostí Zrzavého tehdejšího pohledu na svět, vyznačujícího se vstřícným přijímáním jevové reality, výraznou pokorou a vnitřním splynutím s okolím a tematicky patří ke sběratelsky nejvyhledávanějším.

Atraktivitu tohoto galerijního díla zvyšuje i dobrozdání historika umění Františka Dvořáka z roku 1997 a provenience z majetku manželů Kafkových, kteří obraz od autora získali darem, neboť malíř Vilém Kafka byl Zrzavého dlouholetý důvěrný přítel.

inzerce

24

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

M I K U L Á Š M E D E K : B E Z N Á Z V U I I . / olej a písky na plátně / dat. 1949 / 50,5 × 85 cm / sign. LD

draženo: 29. 5. 2016 od 13 hodin místo: Palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha vyvolávací cena: 6 500 000 Kč odhadní cena: 10–15 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

inz_190x119_osvit.indd 1

Vzácná, na trhu zcela ojedinělá, raná práce jednoho z čelních představitelů české poválečné výtvarné scény koncentruje všechny dosažené výjimečné umělecké záměry tehdy mladičkého, avšak umělecky vysoce kultivovaného třiadvacetiletého Mikuláše Medka.

Unikátní obraz Bez názvu II. velice sofistikovaně rozvíjí již od středověku oblíbený koncept tzv. obrazu v obraze, přičemž ústředním motivem je popraskaná zeď s průhledy skrz, do kterých Medek promítl své asociace vztahující se k životní frustraci, libidu a každodenní krutosti. V této zneklidňující scéně se divákovi v pravoúhlém výřezu, jako z povytažené opony, naskýtá pohled na ptačí pařáty zaťaté do dřevěného soklu. Druhý průhled orámovaný bujnou vegetací skládající se z chomáčů lidských vlasů divákovi prezentuje scénu s rozevřenými lidskými ústy v okamžiku úleku. Medek obě scény zasadil na pozadí blankytně modrého nebe, které tak rozehrává barevný kontrast s drastickou krutostí a mučivou absurdností zobrazených vidin.

Akcent výjimečnosti malbě dodává i její prezentování na mnoha Medkových výstavách a její reprodukování v klíčových publikacích o malířovi. Tato excelentní práce mimořádného sběratelského významu a galerijních parametrů pochází z velice významné české sbírky a původně byla darem získána přímo z autorova ateliéru. Svojí uměleckou suverenitou, skrytým obsahem a sugestivní atmosférou můžeme toto plátno směle srovnat s nejvyspělejší dobovou evropskou uměleckou produkcí.

18.02.16 9:20

inzerce

25

30

rozhovor

text Johanka Lomová, Josef Ledvina foto (portrét) Jan Rasch

Ze všeho nejraději mám samotu S Michalem Škodou o vlastní tvorbě a vystavování Michal Škoda je umělcem a také kurátorem Galerie současného umění a architektury (Dům umění) v Českých Budějovicích. Náš rozhovor realizovaný u příležitosti Škodovy pražské výstavy se proto věnoval širokému spektru témat. Výstavní program galerie je pevně provázán s vlastní tvorbou umělce a tázat se na jedno bez druhého by bylo neproduktivní.

Co je k vidění na vaší aktuální výstavě v Kvalitáři?

Jsou to obrazo-objekty a pocházejí z let 2005–2009.

Nikdy jsem při malování nepoužíval plátno, ale vždy desky MDF. Pojednával jsem i jejich boky, takže mají de facto trojrozměrný charakter. V roce 2010 jsem ještě namaloval poslední tři obrazy, ale ty v Praze již ukázané byly, a protože vždy vycházím z prostoru galerie a snažím se, aby každá výstava byla jiná, rozhodl jsem se je nevystavit. Již delší dobu jsem myslel na to, že bych si malby ještě jednou rád s odstupem někde pověsil a zjistil, jak fungují. Myslím, že i dnes vyvolávají stejné pocity jako v době, kdy jsem s nimi pracoval. Výstavy jsem nikdy nepřecpával a i nyní se jedná o přísný výběr prací. Je to určité ohlédnutí za obdobím, které pro mě bylo důležité a za kterým si samozřejmě dodnes stojím. Obraz je zde ukázán jako téma, a to nejen z pozice malby, ale vnímání jako takového.

Výstava se jmenuje V rámci procesu. Jak máme názvu rozumět?

Beru svoji tvorbu jako dlouhodobý proces, v jistém procesu vzniká a v jiném procesu života se nově ocitá.

Názvy výstavám dávám a jsou pro mě důležité mimo jiné i proto, že samotné práce jsou povětšinou bez názvu. Výjimku tvoří autorské knihy, ale ty zase fungují spíše jako autonomní celky, dá se říci jako výstavy – výstavy v médiu knihy. Nechci řešit věk, ale jsem si

vědom toho, že po padesátce se u mě začaly objevovat jakési návraty, přemostění zpět ke kořenům. Začaly se vynořovat otázky a problematiky z minulosti, ke kterým se vracím. Nahlížím na ně ale jinak, s určitou nabytou zkušeností.

V roce 2010 jste tedy skončil s vytvářením obrazo-objektů a začal se intenzivně věnovat kresbě a autorským knihám; v Galerii Fotograf a v Blansku jste měl výstavy, které z knih zjevně vycházely. Co vás k té změně motivovalo?

Knihy jsem dělal ještě dříve než obrazy a objekty, první je datovaná asi do roku 1996. Knihy jsou pro mě zásadní, nejosobitější a myslím i nejdůležitější.

Jsou jakousi mojí kuchyní, laboratoří. To, čím jsem se prezentoval, a komunikoval tak s divákem, tedy objekt, obraz, nástěnné malby nebo instalace, mělo povětšinou základ právě v nich. Je zapotřebí říci, že se nejedná jen o knihy v klasickém slova smyslu, ale i o sešity s kolážemi a kresbami nebo soubory různých druhů nesourodých poznámek. Mají často deníkový charakter, jsou to určití svědci doby. Mapují můj život a práci, to, čím se v danou chvíli zabývám. Je v nich zaznamenána spousta momentů, k nimž se vracím, ale existují i takové, které jsem měl nějakou potřebu udělat a jsou jen jistým dokladem mého uvažování, bez další návaznosti. Pokud má někdo zájem mou tvorbu opravdu poznat, proniknout více do hloubky,

42

téma

text Radek Wohlmuth

A jako akvizice Budování sbírek v regionech Umělecké sbírky jsou alfou a omegou většiny muzeí umění. Od nich se odvíjí prakticky veškerá odborná činnost. Ostatně samotný vznik veřejných i soukromých výstavních institucí se historicky váže ke shromažďování uměleckých děl a k péči o ně. V současnosti jsou tedy pro nezaujatého pozorovatele depozity plné cenných obrazů, soch či prací na papíře v každé regionální galerii samozřejmostí, ale co se za takovým stavem skrývá a jaká je situace ohledně sbírkotvorné činnosti v posledních dvou letech?

Galerie výtvarného umění se navenek prezentují především jako výstavní instituce a právě jejich stálé nebo temporálně koncipované expozice představují pro veřejnost hlavní a nejzřetelnější výstupy činnosti.

Za nimi pak nejčastěji následují doprovodné programy od komentovaných prohlídek a přednášek po koncerty nebo workshopy s dětmi, třeba až po hodiny angličtiny pro nejmenší. Boj o pozornost, jinými slovy o diváka, je nesmlouvavý, vždyť právě počet návštěvníků je jedním z kritérií, která musejí tyto instituce každoročně vykazovat v rámci sebezáchovného úsilí.

Už zhruba pět let je pak v kurzu především divácká vstřícnost a „user friendly“ se snaží být téměř každý. Iniciativě se v tomto ohledu meze nekladou.

Nikoho nepřekvapí, že festival nezávislé hudby a alternativní kultury Creepy Teepee před osmi lety vznikl jako součást letního artfestu kutnohorského GASKu, stejně jako velká klouzačka zahrnutá nedávno do změny tváře Moravské galerie v Brně nebudí zdaleka takové pozdvižení, jako by tomu bylo o pár let dřív.

Nicméně faktem zůstává, že veřejnoprávní galerie jsou definovány převážně ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, a z toho také vyplývá jejich nejzákladnější účel a náplň institucionální práce.

Galerie tedy fungují především jako muzea umění a ochraňovat, restaurovat, dokumentovat a zpřístupňovat sbírky patří k jejich základnímu poslání. Fakt, že se nejedná o okrajovou záležitost, dokládají čísla. Jen

pro představu: ke konci roku 2014 například Východočeská galerie v Pardubicích opatrovala ve svém fondu téměř 18 tisíc sbírkových předmětů. Muzeum umění Olomouc, třetí největší galerie v republice, která se zabývá jak starým, tak moderním a současným uměním, spravuje už celých 87 tisíc sbírkových předmětů, rozložených do deseti podsbírek, které tvoří architektura, autorská kniha, fotografie, kresba, medaile, obrazy, plastiky, užitá grafika, volná grafika a užité umění.

Z toho vyplývá i další věc dokonce daná zákonem – k funkcím galerií patří nejen udržovat momentální stav, ale starat se také o rozvoj sbírky, tedy průběžně zajišťovat, aby bylo i do budoucna o co pečovat. Vyplývá to ostatně už z logiky věci, neboť bez této iniciativy by vyjma ryze výstavních kunsthalle (které ovšem čile využívají sbírek jiných institucí) v podstatě žádná galerie neexistovala. A je tu problém. Důvod je zřejmý, umělecká díla stojí peníze. A ne malé.

Achillova pata jménem akvizice

Že situace rozhodně není růžová, konstatují téměř všichni ředitelé galerií financovaných z veřejných, většinou krajských rozpočtů. Peníze nejsou skoro na nic, natož pak na kulturu. Kvalitní umělecká díla navíc nejsou levná, jejich hodnota je do jisté míry iluzorní a není možné ji určit na základě neměnných racionálně stanovených parametrů. To, aby finance nepřišly nazmar, mají tedy zajistit speciální odborné

1 JÁN MANČUŠK A: BODY OF P R O G R E S S , 2009, 35mm filmový pás, nitě, plexisklo, lightbox, kovová konstrukce, 150 × 35 × 35 cm, foto Ján Mančuška Estate, Galerie hlavního města Prahy 2 IL JA JEF IMOV IČ REPIN: PORTRÉ T ARC I JÁHNA (Protodiakon), 1876, kresba tužkou, 34 × 23,5 cm, Galerie výtvarného umění v Náchodě 3 JAN KUBÍČEK: KRUH A PLOCH Y (P OC TA M ALE V IČOV I) 1965, akryl a latex na plátně, 182 × 92 cm, Galerie hlavního města Prahy 4 JAN KNAP: INTERIÉR 2014, olej na plátně, 75 × 100 cm, Galerie Klatovy Klenová 5 F R ANZ SCHADEN: Z VĚ S T OVÁNÍ P A N N Ě M A R I I , 1936, olej na překližce, 118 × 108,5 cm, Oblastní galerie Liberec 6 JIŘ Í Č ERNIC K Ý: PEG A S S E M T E X , 1997, semtex, prodlužovací kabel, zásuvka, 44 × 35 × 50cm, Galerie výtvarného umění v Chebu 7 MICHAL C IHL ÁŘ: SPÁČ I 2008, kolorovaný linoryt, 27,4 × 38 cm, Východočeská galerie Pardubice

1

2

4

6

3

5

7

44

téma

S O B Ě S L A V H I P P O LY T PINK A S: MODL I TBA Z A O B Ě Š E N C E , 1861, olej na plátně, 124 × 98 cm, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou

výběrové komise. Jejich členové si ovšem v naprosté většině případů na přemíru vytížení a z toho vyplývající nedostatek času opravdu nemohou stěžovat. Často se nescházejí ani jednou za rok. „V roce 2014 nebyly finanční zdroje na nákup do sbírek a Poradní sbor pro odbornou a akviziční činnost proto vůbec nejednal,“ uvádí ředitel Krajské galerie výtvarného umění Zlín Václav Mílek. Podobné to bylo i v respektované Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem nebo Oblastní galerii v Liberci. Ani takový výpadek ovšem nepředstavuje žádný rekord. „Po dvou letech, kdy jsme neměli peníze, jsme dělali nákupku až nyní, minulý týden,“ vzkázal těsně před koncem roku z Plzně Roman Musil, který stojí v čele tamní Západočeské galerie. Kutnohorská GASK absolvovala nákupní komise jen v letech 2005 a 2009, přičemž k další se chystá teprve letos.

Jiná situace není ani v případě, že se pozornost upře z regionů na centrum. „Částku vyhrazenou jako investiční na akvizice získala Galerie hl. města Prahy letos (2015) po sedmi letech,“ konstatovala ředitelka Magdalena Juříková. Jakkoli se taková informace může zdát tristní, jinde je ve skutečnosti stav ještě o poznání horší, protože zvláštní peníze určené jen na nákupy nedostávají prostě nikdy. Taková praxe je běžná například právě v Liberci, Pardubicích a Zlíně, ale také v Galerii výtvarného umění v Náchodě, Karlových Varech nebo Klatovech.

Utažené opasky

Tradiční a nutno připomenout, že nestandardní možností, jak se dostat k penězům na nákupy, která se ale v našem prostředí stala běžnou praxí, jsou úspory z chodu instituce. „Na akvizice nemáme od našeho

45

AUGUS T FRIEDRICH PIEPENHAGEN: NOČNÍ LESNÍ KR AJINA S BYS TŘINOU V BOUŘI asi 50. léta 19. století, olej na plátně, 36 × 43 cm, foto: Miroslav Tázler, Západočeská galerie v Plzni

zřizovatele žádný speciální fond. Jakékoliv nákupní projekty se odvíjejí v rámci každoročního vlastního rozpočtu galerie. To znamená opravdu šetřit, a to zejména v provozních nákladech, neboť zdroje na platové ohodnocení pracovníků galerie jsou pevně limitované,“ potvrzuje hlavní kurátorka pobočky karlovarské galerie v Ostrově nad Ohří Božena Vachudová. „Na akvizice bohužel nemáme od zřizovatele žádné finanční prostředky. Pokud je uspoříme tím, že máme vyšší příjmy, tak můžeme ze zlepšeného výsledku hospodaření něco zakoupit a o to se snažíme. Není to jednoduchá situace,“ zní jako ozvěna také od ředitelky Východočeské galerie v Pardubicích Hany Řehákové. „Bohužel nakupovat můžeme jen v případě, že se nám podaří ušetřit. Od zřizovatele nedostáváme žádné finanční prostředky na akvizice nad rámec rozpočtu,“ přidává se do třetice Jan Ran-

dáček, ředitel Oblastní galerie Liberec. „Z toho také plyne četnost svolávání nákupní komise. Situace je taková, že komise rozhodne o nákupu více děl a ta pak splácíme podle našich možností v delším časovém období,“ vysvětluje Randáček nejobvyklejší postup získávání přírůstků a dodává: „Letos to bylo celkem třiatřicet prací dohromady za milion osm set šedesát tři tisíc. A kdy to vše proplatíme? Je to až komické, ale velkou roli hraje počasí. Když bude mírná zima, ušetříme náklady za topení a budeme moci peníze použít na akvizice. V případě topení je totiž šance na nejvyšší úsporu. Vše ostatní se pohybuje řádově v tisícikorunách a vzhledem k objemu peněz na akvizice je to tedy méně významná položka.“ Prosinec tentokrát zahrál Libereckým do karet, pokud vše půjde dobře, mohla by se prý „čistě teoreticky“ nová nákupní komise sejít už někdy na začátku roku 2017.

K „úsporné strategii“ byla po léta nucena i GHMP, která předloni nakoupila pět let blokovaná díla z doby existence dlouhodobé expozice Po sametu v Domě U Zlatého prstenu. Autoři byli v roce 2009 motivováni k nadstandardně dlouhým zápůjčkám právě příslibem nákupu jejich děl, což bylo realizováno teprve na konci roku 2014. „V letošním roce jsme pořídili téměř důsledně práce z každé proběhlé výstavy a tyto akvizice doplnili o některé výhodné nákupy z ateliérů autorů, se kterými jsou naši kurátoři dlouhodobě v kontaktu.

V některých případech jsme považovali uskutečnění takového nákupu za důležité pro obohacení stávající sbírky. To se týkalo hlavně fotografie, která sestává převážně z materiálu, jenž jsme nemohli ovlivnit, jelikož se jednalo o převzatou kolekci bývalého Pražského domu fotografie,“ doplňuje Magdalena Juříková. Ve sbírce GHMP se tak za poslední dva roky objevily například plátno Zdeňka Sýkory (Linie č. 39, 1986), konvolut linorytů Michala Pěchoučka, soubor objektů Evy Koťátkové, skleněné plastiky Václava Ciglera, snímky Jiřího Thýna nebo průřez fotografickou tvorbou Antonína Kratochvíla z let 1978–2006. Galerie se v květnu pokusila vstoupit i na aukční trh, když v rámci dražby společnosti Arthouse Hejtmánek svedla souboj o půlmetrovou olejomalbu Aléna Diviše nazvanou Samota z roku 1945. Její snaha získat plátno do veřejných sbírek ale vyšla naprázdno, když cena vystoupila ze 434 tisíc na šestinásobek, tedy 2,73 milionu korun, což se rovnalo novému autorskému rekordu. „Vzhledem k výši cen děl z meziválečného období jsme na tento segment de facto rezignovali a budeme nadále rozšiřovat materiál z druhé poloviny 20. a 21. století,“ naznačuje realistickou budoucnost ředitelka, která si při svém nástupu do funkce akviziční práci stanovila jako jasnou prioritu. Částky, které jsou ředitelé schopni ušetřit, se samozřejmě liší podle konkrétních podmínek té které galerie. Každá má jiný rozpočet, počet budov, zaměstnanců, možnosti, strategie, standardy, a především

52

fotografie

text Petra Trnková Autorka je kurátorkou aktuální Grollovy výstavy. foto Ústav dějin umění AV ČR

Fotograf architektury O žádném středoevropském fotografovi poloviny 19. století toho dnes nevíme tolik jako o Andreasi Grollovi, a tudíž ani produkce žádného z jeho kolegů se dnes nejeví tak pozoruhodnou jako právě ta jeho. Širší veřejnosti přesto zůstává jeho jméno povětšinou neznámé.

A N D R E A S G R O L L (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGR AF místo: Dům fotografie, GHMP autorky: Petra Trnková, Monika Faber termín: 16. 2.–8. 5. 2016

Ačkoli Andreas Groll (1812–1872) dlouho nepatřil mezi evergreeny dějin fotografie, jeho jméno nebylo nikdy zcela zapomenuto.

Do propadliště dějin ovšem na více než sto let zapadla většina z tisíců jeho fotografií v muzejních sbírkách a pozůstalostech architektů a historiků, jakož i souvislosti a okolnosti, za kterých tyto práce vznikly.

Vůbec první seriózní pokus připomenout a zhodnotit Grollovu roli v dějinách fotografie učinil až bezmála sedmdesát let po fotografově smrti Zdeněk Wirth – historik umění a dnes ne zcela doceněný historik fotografie.

Wirthova práce se opírala především o znalost konkrétních fotografií evidovaných v několika veřejných a soukromých sbírkách v Praze a Vídni, o informace zprostředkované fotografovým vnukem a v neposlední řadě o dobové publikace spjaté zejména s veřejnou prezentací Grollových fotografií v 60. letech 19. století. Přestože je ve Wirthově studii uvedena řada omylů a zavádějících informací, její význam nelze zpochybnit, neboť dala základ dalšího systematického výzkumu.

Na rozdíl od dnešních badatelů Wirth nedisponoval klíčovým pramenem, jímž je nabídkový katalog Grollovy firmy z roku 1864. Tato publikace, jež se spolu s dalšími dokumenty dochovala v archivu Vyššího grafického vzdělávacího a výzkumného ústavu (Höhere Graphische Bundeslehr – und Versuchsanstalt) ve Vídni (dnes deponován v Albertině), poskytuje informace o mnoha důležitých zakázkách a objednavatelích, a právě důkladné poznání struktury zakázek a objednavatelů vedlo k identifikaci dalších stovek zapomenutých fotografií a k možnosti rekonstruovat Grollovu profesní dráhu, potažmo posoudit jeho roli v dějinách středoevropské fotografie.

www.ghmp.cz

Pionýr fotografie

Předplatitelé Art+Antiques mají

Andreas Groll, narozený na vídeňském předměstí Erdberg v rodině zahradníka, se s fotografickou praxí seznámil již na začát-

nárok na snížené vstupné.

ku 40. let, nanejvýš tři roky po zveřejnění Daguerrova vynálezu. Na rozdíl od dalších vídeňských „pionýrů fotografie“ soustředěných kolem Carla Schuha a Andrease Ettingshausena v tzv. Fürstenhofrunde, jeho možnosti experimentování s daguerrotypií, potažmo kalotypií, byly vzhledem ke společenskému statusu značně omezené; toho času byl zaměstnán jako sluha v rodině lékaře Ignáce Menze a ze své mzdy si ani teoreticky nemohl dovolit nákup vlastního fotografického vybavení.

Dr. Menz – milovník a podporovatel přírodních věd – stál zřejmě nejen za prvními daguerrotypickými pokusy Andrease Grolla, ale i za jeho pozdějším angažmá v chemickém ústavu vídeňské polytechniky, jež měla vedle univerzity klíčový podíl na úspěších zdejších průkopníků fotografie. Přestože i zde Groll vykonával pouze nekvalifikovanou pomocnou práci, už sám přístup do laboratoří a nejspíš i tichý souhlas nadřízených mu dávaly možnost dalšího vzdělávání se a experimentování s fotografickými procesy.

Výsledkem toho byly nejen konkrétní fotografie (především portréty a v druhé polovině 40. let také fotografie vídeňského Svatoštěpánského dómu), ale i jeho vlastní metoda zhotovování fotografií na papíru – varianta Talbotovy kalotypie. Jako jeden z prvních ve Vídni Groll experimentoval také s fotografií na skle a na toto téma dokonce – ač stále na pozici laboratorního sluhy – přednesl referát před členy vídeňské Akademie věd.

Ani tyto úspěchy mu ovšem nijak nepomohly ke kariér nímu vzestupu, a proto se v dubnu 1853, ve svých čtyřiceti letech, rozhodl opustit místo státního zaměstnance a vydal se na nejistou dráhu profesionálního fotografa.

Na rozdíl od valné většiny svých kolegů se ovšem nestal ateliérovým portrétistou, ale rozhodl se pro fotografování architektury a „starožitností“. Na jedné straně tím sice v počátcích ušetřil náklady na nezbytné ateliérové vybavení, na straně druhé ovšem musel počítat s rizikem nejistých zakázek,

53

ANDRE A S GROLL: POHLED NA K ARLŮV MOS T Z M A L É S T R A N Y, 1855–56, albuminová fotograf ie ANDRE A S GROLL: KŘ Í ŽOVÁ K Y T K A Z DÓMU S V. Š T Ě P Á N A V E V Í D N I PŘED JE JÍM PŘEMÍS TĚNÍM N A J I Ž N Í V Ě Ž 18 . S R P N A 18 6 4 1864, albuminová fotograf ie

patrně i s nižším příjmem, a vzhledem k povaze tehdejší fotografické technologie i s daleko vyššími nároky na fyzickou práci: v tzv. éře mokrého kolodiového procesu, s níž je spjata většina Grollovy profesní dráhy, totiž fotograf potřeboval ke své práci v terénu nejen vlastní fotografický aparát, ale celou laboratoř, což konkrétně v případě Grolla představovalo náklad více než sta kilogramů fotografického materiálu, techniky a dalších pomůcek. Svým tehdejším rozhodnutím se Andreas Groll jednak stal prvním specialistou na fotografii architektury ve střední Evropě, jednak se zařadil po bok průkopníků fotografické reprodukce artefaktů, jako byl Roger Fenton či Robert Macpherson.

Dokumentace starožitností S uměleckou reprodukcí souvisí jedna z prvních, největších a zároveň nejúspěšnějších zakázek Andrease Grolla – fotodokumentace zbroje a zbraní ze sbírek ambraského zámku, vytvořená ve spolupráci s kustodem císařského kabinetu mincí a starožitností

58

grafika

text Terezie Zemánková Autorka je kurátorkou Smutného laureátské výstavy. reprofoto AVU, Radek Dětinský

Dalibor Smutný Ve své nenápadnosti zcela zřetelný zjev na české umělecké scéně Dalibor Smutný se stal letos laureátem ceny Vladimíra Boudníka za grafické dílo.

Do 20. března vystavuje výbor ze svých mezzotint v Clam-Gallasově paláci v Praze v rámci soutěžní přehlídky Grafika roku. Konfrontaci jeho grafické práce s malbou do konce dubna prezentuje v rámci programu Přesahy grafiky také GASK v Kutné Hoře.

Jedním z hlavních jmenovatelů tvorby Dalibora Smutného (*1964) je úspornost. Rozhodně netrpí nadprodukcí, což je ostatně dáno i neobyčejně časově náročnou technikou mezzotinty. Tu si zvolil jako svůj stěžejní výrazový prostředek hned po studiích na pražské AVU, kde mimo dalších pedagogických angažmá od roku 1991 působí jako odborný asistent ateliéru grafiky I s titulem docenta. Fascinace kresbou a potažmo grafikou se u něj ale projevila už mnohem dříve: „Kresba byla první krásnou činností, kterou jsem se začal zabývat s toužebnou pravidelností. V kuchyni mojí babičky jsem večer kreslil bílou křídou na tmavomodré linoleum podlahy. Existence kresby skončila babiččiným ranním úklidem.

Kreslit na lino bylo jiné než na papír – a to jak v rozměru a barvě podlahy, tak i v materiálu.“ S kovem se pak seznámil na střední uměleckoprůmyslové škole zaměřené na bižuterii v Jablonci nad Nisou, odkud pochází.

Problém jako výzva

GR AF IK A ROKU / CENA VL ADIMÍR A BOUDNÍK A místo: Clam-Gallasův palác kurátorka: Terezie Zemánková termín: 16. 2.–20. 3. 2016 www.hollar.cz D A L I B O R S M U T N Ý: ZE SVĚ TLA KE SVĚ TLU pořadatel: Galerie Středočeského kraje kurátor: Richard Drury termín: 31. 1.–1. 5. 2016 www.gask.cz

Během studií na AVU v ateliéru prof. Čepeláka zkoušel expresivní malbu, tisk z hloubky i z výšky, ale největší výzvou se pro něj stala právě mezzotinta. A to i přesto, že neskýtala nekonečné technologické možnosti, ale byla naopak limitující. Nenabízí neomezenou škálu rozmanitostí, neexistují tu stopy rydel ani žádné efektní přetiskování. „Najednou jsem přestal vnímat umění prizmatem děl starých mistrů. Díky technologickým problémům, které jsem musel překonat, jsem se vydal na vlastní cestu.“ Kresba prostoupila materiálem a splynula s ním. Na povrchu měděné desky se stala hmatatelnou. To ještě umocnila možnost jejího otisku na mokrý papír pomocí měditiskového lisu.

Do plechu rozzrněného skoblinou grafik s jemností medailéra modeluje šábrem delikátní reliéf. Mezzotinta se od ostatních grafických postupů liší tím, že nevyrývá tmavé, ale naopak formuje světlem – vyhlazováním vytváří nuance šerosvitu a odlehčuje polotóny až k hladině ostrého jasu. Struktura desky, do které je ve-

třena barva, vytváří specifickou čerň, která má neopakovatelnou hloubku nekonečna.

Modelace světlem Nejstarší grafické listy Dalibora Smutného se datují k počátku 90. let. Zobrazují labyrinty – náhodné struktury květů, které se odlišují, ale zároveň jsou ve své podstatě stejné. „Obraz jsem dělil do částí a ty zase do dalších částí, a tak jsem postupně dané téma rozebíral v určitém systému. To mi pomáhalo přijít na kód každého obrazu. O popisnou formu mi nejde – přírodním motivům chci dávat existenciální rozměr. K tomu mi napomáhá symbolika dne a noci, světla a tmy – která má ostatně paralelu s lidským životem,“ vysvětluje.

Zpracovat desku o rozměrech někdy až jednoho metru si žádá dlouhé měsíce. Přesto jeden z posledních Smutného grafických listů nese název Teď. Jedná se o práci, která v loňském roce získala v soutěži Grafika roku speciální cenu za tisk z hloubky. Zároveň je v ní vklíněna syntéza jeho dosavadní tvorby: Snoubí se tu tendence k redukci tvaru do geometrických forem s organickou materií.

Na minimalistickém tvaru trojúhelníku, který v různých poměrech zkoumal už ve svých starších dílech, prostřednictvím světelné modelace zaznamenává jedinečný okamžik, který z objektu činí neopakovatelné zjevení.

Stejně je tomu i u ostatních, starších mezzotint, na kterých ztvárnil téměř bez výjimky květy v určitém stavu rozvinu v převážně nočním nasvětlení. Navzdory věrohodnosti zachyceného momentu nepoužívá jako inspiraci fotografie. Celou situaci konstruuje ve své imaginaci. „Na základě tvaru vypozorovaného v přírodě vystavím kompozici obrazu.

Dělám si malé skici, kde řeším systém tvarů, které na sebe navazují, hru celkové formy a detailu. Pak motiv kreslím mnohokrát na desku, dokud obraz není aktivovaný, dokud to nehraje, dokud v něm není kresebný rytmus a řád. Objekt, který rozebírám, ale buduji po svém, vytvářím pro něj vlastní kánon. Přetavu-

59

ji skutečnost přes svoji vizi. Překreslovat fotku považuji za nešťastné – fotografie sama o sobě je hotová, plno důležitých informací v ní ale není. Je to jen část optického uvažování. Pro mě je nejdůležitější osobní zkušenost,“ popisuje Smutný svůj pracovní proces.

Tělesa Všechny Smutného obrazy – i série geometrických kompozic z 90. let – vycházejí z přírody. „Prostředí kvetoucí zahrady se stalo mým prvním vesmírem. Pohled na noční nebe plné hvězd, průzor v koruně kvetoucího stromu, siluety stínů a nočních zákoutí aktivovaly moji představivost a touhu tyto pomíjivé momenty zaznamenat,“ vzpomíná.

Na sérii grafik z let 2000–03 jsou na čtvercovém formátu zobrazeny květy svlačce, magnolie, mučenky, rododendronu a durmanu. V celku i detailu jsou zpodobněny zcela věrně – přesto cyklus nese zobecňující název Tělesa. V něm tkví také jeden z klíčů ke Smutného tvorbě: květy jsou jen záminkou pro stvoření obrazů jako takových, oproštěných od všech kontextů, citací, souvislostí a na-

konec i od samotné předlohy. Nemá ambici vytvářet květy z herbáře. Rostlinná substance, měňavá barevnost i delikátní textura ve vší své křehké nádheře mu slouží jako pretext k vytvoření nových entit.

Postupnou redukcí reálného objektu se dobírá minimalizovaného, takřka geometrického tvaru. Smutného květy jsou nedotknutelné jako motýlí křídla, jsou sametově živočišné, hedvábně perleťové – a přesto jsou navýsost monumentální. Totální koncentrací do objektu vytváří tělesa vesmírných dimenzí, která levitují v černé hlubině.

Jak napsal o jeho díle František Hodonský: „Práce Dalibora Smutného má široké rozpětí od hmotné, realistické formy k abstraktnímu nehmotnému novotvaru. Směřuje od vědomého k podvědomému, od statického k pohyblivým formám v nekonečném prostoru druhého plánu, snad i mimo tuto zem.

Vyjadřuje tak metafyzické vědomí času.“

Krása je pravda Na soubor Tělesa navázal Dalibor Smutný solitérním listem Sněží, který jako jeden

DAL IBOR SMU T N Ý: SNĚ Ž Í 2005, mezzotinta, 64 × 98,5 cm

z mnoha jeho tisků obdržel celou řadu domácích i mezinárodních ocenění. Kompozici obrazu diagonálně protíná chvějící se zasněžená větev jehličnanu, okolo které poletují ozářené vločky. Mohlo by se zdát, že se jedná o banální téma z vánoční pohlednice. Smutný ale na této největší ze svých mezzotint (a tím pádem patrně největší mezzotintě v současném českém umění vůbec) dokázal zachytit neopakovatelný okamžik obtěžkaný vzpomínkami a emocemi, které ani okrajově nesklouzávají k sentimentu. Je to mistrovský hold momentu milosti, kdy člověk ustrne nad krásou, která v sobě nemá stopu podbízivosti. Řečeno slovy anglického básníka Johna Keatse, „krása je pravda a to je vše, co potřebujeme znát“.

Už tím, že Sněží zachycuje děj – pohyb padajících vloček – je patrně nejnarativ-

62

galerie

text Alexandra Kusá Autorka je ředitelkou Slovenské národní galerie. foto archiv MG

Art Is There Na pripravovanú stálu expozíciu umenia 20. storočia v Moravskej galérii som bola úprimne zvedavá, a to nielen preto, že počas môjho pôsobenia v galérii (2008–2010) som jednu možnú verziu pripravovala, a teda poznám priestor, zbierky (nie detailne) a možnosti inštitúcie. Záujem vzbudil aj kurátorský tím – chcela som vidieť veľkú výstavu od Chrobáka – a určite aj overiť klebety, napríklad tie, že bude aj skluzavka, aj Velčovský (a áno, MG je moja srdcovka a skutočne im fandím).

AR T I S HERE kurátoři: Ondřej Chrobák, Jana Písaříková, Petr Ingerle architekt: Tomáš Svoboda grafika: Lukáš Kijonka, Petr Babák www.moravska-galerie.cz

Zaujímalo ma ako sa vyrovnajú so zbierkou, dvomi podlažiami, ako to bude s regionalizmom – čo je téma, ktorej sa MG venovala už v mnohé naznačujúcej výstave Moravská národní galerie (Petr Tomášek, 2011). Najväčšie očakávania však vzbudzovalo to, že som prípravu expozície chápala ako niečo viac než len výstavu. Snáď neprezradím na začiatku veľa, ale stála expozícia Art Is Here je viac než len výstava, je to manifest a „statement“ galérie, akou inštitúciou by chcela byť. Je odpoveďou na väčšinu zásadných otázok z okruhu „kam ideme a odkiaľ prichádzame“. V neposlednom rade je expozícia určite i previerkou nového vedenia galérie, ktoré, povedzme si to rovno, nie je prijímané iba s pochopením.

Intermezzo Po Vianociach sa zrazu spustila štrnásť rokov odkladaná rekonštrukcia našej galérie a my sme za dva týždne museli stihnúť to, na čo sme sa mali pripravovať dva roky. Keď mi šéfredaktor Art+Antiques taktne pripomenul termín, myslela som, že to vzdám.

Cesta autom z parkoviska v Bratislave na parkovisko v MG trvala presne hodinu dvadsať. Po príchode som sa zastavila na sekretariáte, aby som nepôsobila ako špión, ale ponuku na sprievod expozíciou som odmietla (rozhodla som sa mať takú istú možnosť ako bežný divák – prinesie to aj praktický osoh, zistíme, ako čo funguje). Zo zvyku som vošla starým vstupom, odložila si v šatni, zaznamenala Detskú hernu (Vendula Chalánková) a postupovala k novej pokladni. Príjemná staršia pani mi vysvetlila kde sú expozície, že sú zdarma a že pôsobivá inštalácia Štursovho Raneného ešte nemá dokončené osvetlenie (aj bez neho je pôsobivá). Voľný vstup na mňa funkčne zapôsobil, preblesklo mi hlavou, že nemusím využiť každú sekundu a tiež, že sa vrátim, takže návšteva tak prebehne v uvoľnenej atmosfére – aj o tom je voľný vstup do expozícií (veď v Británii to vedia až desiatky rokov). Možno to súvisí s mojím luteránstvom – potešila som sa aj keď mám ICOM.

Expozícia, ale aj nový koncept galérie, majú jednotný názov Art Is Here. Pri anglicizmoch som ostražitá, ale vysvetlenie dáva zmysel – názov nie je len pomenovaním očividného faktu, ale aj citátom z pohľadníc Jiřího Valocha, ostatne v expozícii prítomných. Farba komunikačných vizuálov je červeno-biela, odkaz na vymedzovaciu pásku a zvodidlá funguje v bielom Pražákovom paláci nadmieru dobre. Tému rozvíja aj na červeno pretreté madlo vertikálneho schodiska, to sa vinie doslovne ako červená niť celou galériou a spája všetky výstavné priestory. Expozícia, ako som odčítala pri svojej nepoučenej návšteve, pozostáva z viacerých častí: 1. Zbierka Jiřího Valocha; 2. Umenie prvej polovice 20. storočia; 3. Skluzavka a Herňa; 4. Otvorený depozitár; 5. Noviny Moravská galéria #1.

Zbierka Jiřího Valocha Tí znalí veci Valocha poznajú ako absolútneho (divokého) zberateľa, azda aj preto v prvej chvíli zarazí poriadok v expozícii – inštalácia je muzeálna a precízna. Diela zo zbierky sú rozdelené podľa muzeálnych kritérií, t. j. tendencií, „slohov“, monograficky, súčasťou je aj „slovenská izba“, aj zahraničný presah – klasika. Prerušením je sála s nainštalovanou zbierkou à la Valochov byt, ktorá aktualizuje problematiku nenásytného zberateľa. Kurátorsky dobrým rozhodnutím je samostatná miestnosť venovaná Knížákovi, jedným ťahom „zmizíkuje“ kontroverznú figúru českej scény a pripomína výtvarníka.

Vedľa umiestnená sála, venovaná silným ženám, našepkáva niečo o dlhu českej kunsthistórie, podobne na mňa pôsobila dobre obsadená slovenská sekcia (asi prvýkrát).

Kontextuálne je aj riešenie popisov – kurátori zvolili vysvetľujúce popisy písané ručne strojom na čisté A4 ručného papieru – toto povýšenie lacnej techniky a luxusného materiálu funguje. Všetky sú prelepené nálepkami z písmen „G“ a „A“. Sakra, miláčku, čo znamená „G“ a „A“? Kurátori ga-

63

lérie rozsiahlu zbierku spracovávali priamo v priestoroch terajšej expozície – keď si na tú atmosféru spomeniem, až mi je ľúto, že ju inštalačne nevyužili. Na druhej strane, zvolená striedmosť má svoje rácio, diela sú katalogizované až pedantne a okrem umenia druhej polovice 20. storočia referujú kurátori aj o tom, ako sa zberateľ poddáva múzeu.

Umenie prvej polovice 20. storočia Expozícia moderny začína razantne – veľkou sochárskou inštaláciou od Maxima Velčovského. V strede sály je umiestnené plató, na ktorom sú voľným štýlom aranžované sochy. Inštaláciu dopovedáva veľká automatická báseň – popis zo zoradených názvov a jej nečakaná poetika odkazuje na estetiku avantgárd, ale aj na silu názvov ako takých.

Autor doplnil sochársky výber o predmety popkultúry. Krátke spojenie nastalo, vytkla by som výber kozmetiky – je predsa len trochu „lopata“. Inak má toto „stretnutie tretieho druhu“ svoje čaro, logiku, aj výpovednú hodnotu. Postaví diváka hneď do

66

architektura

text Alena Řičánková Autorka působí v Národním památkovém ústavu Liberec. foto Aleš Jungmann

Kino Varšava V únoru letošního roku proběhla v libereckém kině Varšava grandiózní, hudebně-divadelní oslava prvních narozenin zrekonstruovaného vstupního foyer s kinokavárnou. Za projektem a jeho realizací stojí spolek Zachraňme kino Varšava, rekrutovaný převážně z absolventů katedry architektury Technické univerzity v Liberci. Pomalu, ale jistě tak ožívá zajímavá artdecová stavba v centru města, jejíž budoucnost byla ještě nedávno velmi nejistá.

Vraťme se ale hlouběji do minulosti. Varšava stojí na místě nejstaršího libereckého kina z roku 1908, které, stejně jako řada dalších staveb vznikajících v té době, získalo přízvisko Jubilejní, což souviselo s šedesátým výročím císařovy vlády. V rychlém sledu vyrostla ve městě řada dalších kin a o pět let později už v Liberci fungovaly čtyři stálé kinosály – kromě zmíněného Jubilejního ještě Reformní kino, dále kino Central a Komorní kino. Po Praze s tehdejšími dvaceti čtyřmi biografy, Brně s jedenácti a Ostravě s pěti zaujímal tedy Liberec čtvrté místo.

Raketový vzestup kinematografie v meziválečném období byl spojen se vznikem produkčních a distribučních společností a přirozeně také se stavbou dalších kin.

A právě bohaté pohraničí platilo za dynamické epicentrum filmového podnikání, které v Liberci představovala produkční společnost Reichenberger Film Werkstätte.

Vznikla osamostatněním od původní Saschka Filmfabrik, založené průkopníkem filmového průmyslu v Rakousku-Uhersku, hrabětem Alexandrem Kolowratem. Za zmínku jistě stojí také ústecká distribuční společnost Wolfranfilm, která se zasadila o promítání prvního zvukového filmu v Československu.

To proběhlo 26. dubna 1929 v ústeckém kině Alhambra díky zvukové aparatuře značky AEG za neuvěřitelných půl milionu korun.

Kapitol – Varšava Poválečný Liberec zdědil z první republiky hned několik biografů. Jejich hromadné přejmenování, platné od 1. května 1948, představuje symbolický obraz tehdejší politické situace a jejích proměn. Tak se z kina Adrie stala Moskva, z Kapitolu (původně Jubilejního kina) Varšava, ze Zdaru Sofia, ze Slavie Praha a z Času Bělehrad, který byl ovšem, kvůli dalším událostem v Jugoslávii, posléze změněn na „neutrální“ Lípu. V roce 1975 ještě přibylo kino Máj, jehož sál tvořil součást společenského střediska tehdy budovaného sídliště. Seznam ještě doplň-

me položkou dvou letních kin s amfiteátry citlivě vsazenými do přírodního prostředí, v prvním případě do parku v centru města a v druhém do lesíku na okraji Liberce.

Docházíme tedy k poměrně širokému výčtu, a o to více překvapí fakt, že, pokud nepočítáme dvojici multikin v nákupních centrech, nefunguje v současném Liberci ani jeden stálý biograf. Některé kinosály

67

zanikly zcela, když musely ustoupit silničním průtahům, jiné stojí opuštěné a bez využití v prázdných, z městského majetku rozprodaných domech. Jediné kino Varšava zůstalo ve vlastnictví města, které ho ovšem roku 2008 uzavřelo a nabídlo k prodeji jako nemovitost, případně, po demolici, jako lukrativní pozemek v centru. Proti záměru se zvedla silná vlna nevole, ze které, mimo jiné,

vzešlo právě zformování spolku Zachraňme kino Varšava.

Filmy a oleje V čem je Varšava výjimečná? Novostavba z roku 1922 vznikla podle projektu liberecké architektonické kanceláře Effenberger & Noppes. Investoři a zároveň obchodníci sportovními potřebami Heinrich Sieber

a Josef Altmann patřili nejen k nadšeným sportovcům, ale byli také členy libereckého autoklubu, což ovlivnilo jejich poněkud atypické požadavky. Ojedinělost stavby spočívá totiž zejména ve spojení dvou zcela odlišných funkcí, biografu a garáží, situovaných navíc nad kinosálem. Kino, které kromě diváckého zážitku nabízelo také možnost „parkování, tankování, péče o auto-

76

zahraniční výstava

text Josef Ledvina foto Haydar Koyupinar, Museum Brandhorst

Netový opar V mnichovském Museu Brandhorst začala v půlce listopadu netrpělivě očekávaná výstava se snad až příliš atraktivním názvem Painting 2.0 – Expression in the Information Age. Má vůbec poprvé vyprávět příběh toho, jak se malba v západní Evropě a ve Spojených státech od 60. let vztahovala k „informačním technologiím“ a jak se s jejich existencí vyrovnávala. Potenciálně velmi plodné téma však zabíjí koncepční elasticita, a především zarážející kurátorská necitlivost.

PA I N T I N G 2 . 0 místo: Museum Brandhorst, Mnichov kurátoři: Achim Hochdörfer, David Joselit, Manuela Ammer termín: 14. 11. 2015–30. 4. 2016 www.museum-brandhorst.de

„Zajímalo nás pořizování fotografií, které již existovaly. (…) Mohli jsme si je koupit v obrazové bance, ale vydat se na místo a ty snímky pořídit, akt vynakládání času a pořizování fotografie, která již existuje, to pro nás bylo zajímavé.“ Tak u příležitosti aktuální retrospektivy dvojice Fischli + Weiss v newyorském Guggenheimově muzeu okomentoval pozůstalý Peter Fischli Viditelný svět – skoro tři tisíce položek čítající soubor snímků takových „must see and take picture of“, jako jsou pyramidy v Gíze, asijská kaskádovitá rýžová pole nebo zasněžené alpské vrcholky.

Viditelný svět vychází z prosté, byť někdy podceňované skutečnosti, že fotografování není to samé jako fotografie. Je to nebanální dílo o fotografování – humorné, ale empaticky, nikoli krutě, zvenčí se vysmívající. V souvislosti s medializovanými obrazy

prosycenou současností se často říká, že každý dnes pořízený/zhotovený obraz je jen repeticí obrazu již existujícího. A podobně se říká, že aby něco mělo význam, musí to být repetice něčeho již jednou vyřčeného/ vyobrazeného. Nesmysl to v jádře není, stejně tak je ale dobré mít na paměti, že například i výrok „miluji tě“ nebo „lezeš mi na nervy“ není redukovatelný na předem dané vlastnosti lingvistické struktury. A to, že si nějaký obrázek prohlížím (sekundu, minutu, obden, jednou za rok o Vánocích), kopíruji, stahuji do počítače, lajkuji na Facebooku (…), nelze redukovat na strukturní vztahy mezi danými obrazy.

Proč ten úvod plný truismů? Zdá se mi evidentní, že výstava Painting 2.0 má být, stejně jako v případě Viditelného světa, především výstavou umění, které je o našem vztahu k medializovaným obrazům –

77

(vlevo) ZE SEKCE GE S T O A SPEK TÁKL práce Martina Kippenbergera, Yvese Kleina a Niki de Saint Phalle (nahoře) ZE SEKCE SOC IÁLNÍ SÍ TĚ práce Manfreda Kuttnera a Konrada Luega

o dívání se na televizi, listování magazíny, o pohlednicích, o obrazovém doprovodu, o obrázcích z dovolené, módních či lifestylových rubrik internetových portálů, Instagramu apod., i když kurátoři by svůj záměr vzhledem k odlišnému intelektuálnímu backgroundu nejspíše vyjádřili jinými slovy. Snad úplně neukřivdím Davidu Joselitovi, když například řeknu, že to, co nazývá Network Painting, je vlastně malbou o produkování, distribuci, reprodukování a redistribuci obrazů, a tedy, znovu, o tom, jak se k obrazům vztahujeme. Že takové umění již nějaký čas vzniká, je podobně překvapivé jako skutečnost, že ve středověku vznikalo umění o vztahu tehdejšího člověka k pánu bohu. Jak dokládá i Viditelný svět, vzniká napříč médii a výstava Painting 2.0 by tak měla doložit, že věkovité médium malby je v této věci v jistém ohledu stále relevantní, že disponuje něčím, co jiným uměleckým výrazovým prostředkům chybí a co právě tady najde své nové a plodné uplatnění.

230 : 107 Do tří pater tematicky rozčleněná expozice – Gesture and Spectacle, Eccentric Figuration, Social Networks – čítající 230 děl od 107 umělců toto široce rozkročené obsahové očekávání potvrzuje i krutě zklamává zároveň. Narazíme zde na celou řadu prací, které jej naplňují velmi přímočaře, a co se jejich vyznění týče, potenciálně i plodně. Platí to o klasicích typu Roberta Rauschenberga nebo Andyho Warhola. Malba je tradičně vnímána, například v kontrastu k fotografii, jako prostředek přímočarého sebevyjádření a Warholovy sítotisky – a fortiori Rauschenbergovy „kombinace“ pracující i s vysloveně malířským gestem – si právě uchovávají kritické množství malířskosti nebo snad lépe rukodělnosti. Do díla vtěleným autorem/ zhotovitelem, jehož vztah k medializovaným obrazům tu dostává výraz, je možná ve své práci ne zcela zabydlený malíř reklam, možná paparazzi, možná „zaměstnanec“ Warholovy Továrny, v každém případě ale ne naivní expresivista snažící se afektivním

82

inzerce

Klasická baletní romantika Mariuse Petipy

Giselle

Přímý přenos středa 6. dubna 2016 | 20:15

www.baletvkine.cz

Zahraniční partner

Partner

Držitel licence pro ČR

Mediální partneři

76. lekce

text Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

83

Manuál pro milovníky současného umění Mňam aneb Hlad je nejlepší divák Pouze naprostý začátečník uměleckého provozu přichází na vernisáž s představou, že se dobře nají. Opulentní vernisážový raut, na němž se švédské stoly prohýbají pod permanentně doplňovaným studeným i teplým bufetem, je stejně řídkým jevem jako úplné zatmění slunce. Pokud se na některé vernisáži jídlo již servíruje, vydrží pod náporem hostů a holubí letky přibližně stejnou dobu, jako trvá tento astronomický jev (tj. podle wikipedie max. 7 minut 31 sekund).

Přesto se zdá, že spojení současného umění a gastronomie je v posledních několika letech frekventovanější než kdykoli v minulosti.

Dohledat komplexní genealogii výskytu jídla v historii umění by vydalo na dalších deset dílu Pijoana.

Naopak kuchařům byl a je s nebývalou lehkostí přiznáván status umělců. Za všechny stačí vzpomenout znělku kinoautomatového seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka, kde se zpívá: „Kuchař je umělec a psycholog a stratég.“ Manýristické obrazy Giuseppe

CO JE TOHLE Z A ŠKOLU? foto: Prima TV

Arcimbolda se staly kolektivním vlastnictvím imaginace všech múzou políbených i nepolíbených těšilek, snažilek i bydlenek, které pro svého manžu skládají salamistu. Kdo neví, o čem je řeč, ať se podívá na stránky serveru Mimibazar. Poté co belgický konceptualista Wim Delvoye vystavil v roce 2000 instalaci nazvanou Cloaka, se mohlo zdát, že k tématu umění a jídlo nelze již více dodat. Cloaka, jak název trefně napovídá, byl obří uměle stvořený trávící trakt, sestavený ze šesti propojených skleněných nádob. Celý mechanismus byl důmyslně elektronicky poháněný a řízený.

Každý den výstavy bylo na začátek Cloaky vkládáno přesné množství jídla. Přibližně do dvou dnů vznikla hmota, která vším, složením, hustotou, tvarem i zápachem odpovídala lidskému, řekněme výkalu.

Aktuální umělecká praxe se však dokázala ve vztahu k jídlu přenést i přes tento pomyslný nulový bod.

Naposledy se o tom mohli přesvědčit také pravidelní diváci televizní

reality-show Ano, šefe! Populární šéfkuchař Zdeněk Pohlreich tentokrát radil loňskému finalistovi Chalupeckého ceny Vojtěchu Fröhlichovi, jak vylepšit gastronomické služby v Klubu AVU. V rámci diplomové práce Vojtěch Fröhlich transformoval školní bufet na pražské akademii výtvarných umění na „sociální plastiku“. Beuysovský termín v tomto konkrétním případě znamená, že se z akademické kantýny má stát místo, kde se názorově i lidsky rozhádaní studenti různých ateliérů budou potkávat a navzájem konfrontovat své postoje. Příjemné prostředí a dobré jídlo pak mají přispět ke kultivaci diskuze. Natáčení skončilo bez samolepky s hvězdičkou, možná především proto, že sám Pohlreich pochopil, že tento typ evaluace pohostinského zařízení nedává v případě Klubu AVU smysl. Nebo zato mohly jenom zkažené masové koule?

Na závěr tajný tip Manuálu, kde se dá i v dnešní době skvěle a dosyta najíst na vernisáži: Galerie Sam83 v České Bříze.

92

tipy

2

1

3

Mertova ochutnávka

Oranice v Chebu

Pohyb v GAMU

kdy 14. 1.–28. 3. 2016

kdy 2. 3.–30. 3. 2016

Místně specifický Houser kdy 9. 3.–1. 5. 2016

kdy 1. 3.–16. 4. 2016

co Václav Rabas a mýtus hnědé

co Struktury pohybu

co Jan Merta: Předkrm

kde Galerie výtvarného umění v Chebu

kde Galerie AMU, Praha

kde SVIT, Praha

Výstavou Jana Merty zahajuje galerie SVIT svou činnost na nové vinohradské adrese. Velkorysý sálový prostor bez oken v druhém patře domu na rohu ulic Blanická a Korunní nabízí vynikající výstavní podmínky. Pro Mertu jde o první výstavu po několikaleté odmlce. „Dlouho jsem maloval, nebo spíš nemaloval, a nefungovalo to. Obrazy na připravených plátnech (většinou stejného, pro mě menšího formátu) se začaly chovat po svém. Donutily mě, abych se přestal bát až dětské jednoduchosti a různé míry jímavosti. Nedovolovaly ovšem slevit z nároku na přesnost a musel jsem hledat to, s čím rezonují uvnitř mého já,“ říká k tomu sám malíř.

Název Předkrm odkazuje k Mertově plánováné výstavě v GHMP. 1 J A N M E R TA : P R O J E K T, 2015–16

4

co Barvometrie kde Dům umění města Brna

Václav Rabas a mýtus hnědé – Země, chléb a hmota na periferii avantgardy zní košatý název současné výstavy v Galerii výtvarného umění v Chebu. Věnována je dílu malíře, který se po předlistopadových dekádách oficiózního velebení, přízni veřejnosti odborné ani obecné zrovna netěší. Kurátorská dvojice Eva Bendová a Václav Hájek ovšem slibují, že politiku nechají tentokráte stranou a zabývat se budou specificky malířskými kvalitami umělcovy práce. Vedle děl Rabasových zahrnuje výstava i díla jeho současníků i umělců mnohem mladších, kteří podobně jako on pracují s „toposem pole a matérií hlíny“.

V březnu proběhne v Galerii Akademie múzického umění výstava Struktury pohybu. Kurátor Viktor Čech k ní přizval mediálně pestrý (video, performance, videoperformance, objekt...) kolektiv autorů mladší generace – Aleše Čermáka, Antonína Jiráta, Petra Krátkého, Matěje Smetanu, Johanu Střížkovou a Zuzanu Žabkovou –, jejichž vystavené práce má spojovat zájem o uchopení pohybu jako estetické struktury. Na začátku může být třeba ne zcela korektní pohled na nohy kolemjdoucí ženy, na konci korektní fascinace formou – „souhrou vzájemných protikladů pohybu samotného“, přibližuje na konkrétním příkladu Čech.

2 VÁ C L AV R A B A S : S Y R O VÁ Z E M Ě P Ř E D J A R E M , 1934

3 M A T Ě J S M E TA N A : TAY L O R I S M U S 1, 2011

Dům umění města Brna připravil výstavu malíře a děkana FaVU Milana Housera. Nejedná se o tradiční retrospektivu, místo toho se umělec rozhodl komunikovat se samotným výstavním prostorem.

Ohniskem expozice se stala místně specifická instalace nazvaná Barvometrie: „mohutný blok červených vertikálních ‚nití‘ vedoucích od světlíku po podlahu, pravidelný rastr tenkých barevných stalaktitů, vyrostlých díky přirozenému stékání barviva a laku s nezvyklým využitím momentu gravitace jako výtvarného prostředku.“ Systematická experimentální práce s fyzikálními vlastnostmi malířského materiálu, s jeho vrstvením, transparencí, vysycháním a viskozitou patří ke konstantám Houserovy zralé tvorby.

4 M I L A N H O U S E R : B E Z N Á Z V U, 2013

93

7

5

6

8

Umění 19. století

Fightlessness

kdy 25. 2.–25. 9. 2016

kdy 18. 2.–3. 4. 2016

Světelná instalace Pavla Mrkuse

Posthumanismus v Ústí

co Olomoucká obrazárna IV

co Little Warsaw

kdy 11. 2.–10. 4. 2016

kdy 3. 3.–15. 4. 2016

kde Arcidiecézní muzeum Olomouc

kde MeetFactory, Praha

co Jindy

co Apocalypse Me

kde Galerie moderního umění

kde Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem

Jako poslední příspěvek čtyřdílné Zájem maďarské skupiny Little série, která v minulosti uvedla Warsaw o vizuální jazyk minuitalské, nizozemské a středoevlosti se v Meetfactory projevuje ropské malířství, se v Olomouci různorodě: v geometrickém obnyní představují badatelsky zpra- jektu vytvořeném z poštovních cované sbírky umění 19. století. schránek i v jemných kresbách Obrazy z majetku Arcibiskupství monumentů minulosti. Kuráolomouckého, z muzejní kolekce tor Jaro Varga práci skupiny starého umění Muzea umění Olocharakterizuje následujícími mouc i ze soukromé sbírky jsou slovy: „Nenechat umělecké formy reprezentativním představením vyhasnout v propadlišti ruin, ale umění středoevropského regioneustálou re-kontextualizací jim nu, doplněné o příklady malby ‚vdechovat‘ nový kritický potenfrancouzské, italské a španělské. ciál, novou duši.“ Little Warsaw Kurátorka Martina Potůčková výpatří mezi nejvýraznější předstastavu utřídila tematicky: krajiny, vitele porevolučního maďarského veduty, zátiší, biblické, mytoloumění. Její práce byly k vidění na gické, historické a žánrové výjevy, Benátském bienále, na Manifestě portréty a alegorie. nebo na Berlínském bienále.

5 JAKUB SCHIK ANEDER: JARNÍ IDYL A ( Ž E N A S L O K T U Š Í T R ÁV Y ), 1883

6 L I T T L E WA R S AW : F I G H T L E S S N E S S , 2016

v Roudnici nad Labem

V rámci cyklu zaměřeného na práci pedagogů spjatých se severočeským regionem, vystavuje v roudnické barokní konírně Pavel Mrkus, děkan ústecké Fakulty umění a designu. Proměňující se geometrický rastr promítaný v závěru prostoru se vztahuje nejen přímo k prostředí jízdárny, ale především komentuje osobní prožívání ubíhajícího času. „Projektovaná freska“, jak o obrazu mluví Mrkus vytváří „imersivní prostředí s různě rozprostřenou iluzí rychlostí plynutí času“. Ve stejné době probíhá v roudnické galerii také výstava Svatopluka Klimeše Nevidím to černě.

7 PAV E L M R K U S : J I N D Y, 2016

Kurátor Jan Zálešák připravil výstavu tematizující ve výtvarném umění aktuální problém posthumanismu. Kritika antropocentrismu a nový pohled na objekty, jimž přiřkáváme vlastnosti živých bytostí je v Ústí vtažena k práci českých i zahraničních umělců. „Potřeba změnit perspektivu, vyjmout alespoň spekulativně člověka ze středu věcí, je spojena stejně tak s vědomím ekologické krize, k níž zdá se nevyhnutelně míříme, jako s vývojem v oblasti počítačů, umělé inteligence, biotechnologií nebo finančních trhů,“ píše v souvislosti s výstavou Zálešák.

8 PAV E L S T E R E C : F O S I L N Í M Y, 2015

artmix

Centrum současného umění DOX Duše peněz (do 6. 6.); HateFree? (do 21. 3.); Cuba an vivo (do 4. 4.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Jiří Baštýř, Matěj Barták, Martin Bobek, Jakub Goll: Kresby sochy (od 15. 3. do 31. 3.); Ondřej Doskočil, Philipp Kolychev: Čistá výstava (od 5. 4. do 21. 4.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

NFA – kino Ponrepo Film před sto lety: Nahá dívka + Popel (17. 3 v 17:30); Chantal Akermanová: Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (4. 4. v 19:30); Noc a den (6. 4. v 19:00); Zajatkyně (6. 4. ve 20:45) Bartolomějská 11, Praha 1 / www.nfa.cz/cz/kino-ponrepo/program Nová galerie AKT 2016 (do 17. 3.); Glozová, Pangrác, Petrov, Rapant: Pes na koni jel (od 24. 3. do 14. 4.)

Balbínova 26, Praha 2 / www.novagalerie.cz

Galerie Futura Intermarium; Matthijs Munik; Anna Daučíková (vše do 27. 3.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz

UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 7.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Štěpánka Šimlová: Léta levitace (do 20. 3.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz

UPM – Dům U Černé Matky Boží Český kubismus (do 31. 12. 2017) Ovocný trh 19, Praha 1 / www.upm.cz

GHMP – Dům fotografie Andreas Groll: Neznámý fotograf (do 8. 5.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu David Cronenberg: Evolution (do 17. 7.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Dominik Gajarský: Carausius morosus (do 20. 3.)

Týánsk 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Květa Pacovská: Maximum Contrast (do 27. 3.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie Kooperativy Jiří Šalamoun (do 31. 3.)

Pobřežní 21, Praha 8 / www.koop.cz Galerie Kuzebauch Lada Semecká: Introverze (do 24. 4.); Art Prague (od 15. 3. do 20. 3.) Říčanova 19/753, Praha 6 / www.galeriekuzebauch.com Galerie Millennium Dubroka ip: Groteskno v sexualitě ...i jinde (do 3. 4.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Jiří Černický: Divoký sny (do 10. 4.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Karel Pražák: Když ulice promluví (do 26. 3.); Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Karlin Studios Zsolt Tibor: Nadávat věcem (od 18. 3. do 30. 4.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz Latin Art Gallery Nové Horizonty (do 25. 3.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com MeetFactory Little Warsaw: Fightlessness (do 3. 4.); Jan Poupě: Proudění (do 3. 4.)

Ke Sklárně 3213/15, Praha 5 / www.meetfactory.cz Museum Kampa Karel Trinkewitz (do 15. 5.); František Kupka: Vanoucí modře (do 22. 5.); Karel Malich: Nově objevený (do 31. 5.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Národní galerie v Praze – Veletržní palác El Hadji Sy: Malba – Performance – Politika (do 22. 5.), Aj Wej-wej: Zvěrokruh (do 31. 8.); Velkorysost: Umění obdarovat (do 3. 7.)

Dukelských hrdinů 47, 170 00 Praha 7 / www.ngprague.cz

BRNO

Dúm umění města Brna – Dům umění Milan Houser: Barvometrie (do 1. 5.); David Kraus, Svatopluk Sládeček: V hlavě architekta (do 1. 5.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz Dúm umění města Brna – Dům Pánů z Kunštátu Jaromír 99: Nechte mě tady! (do 19. 3.); Hans Kupelwieser (od 27. 4. do 12. 6.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz Moravská galerie – Pražákův palác Ján Mančuška: Čas Příběh Prostro (do 22. 5.); Patricie Fexová: Rysy (do 1. 6.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Moravská galerie – Uměleckoprůmyslové muzeum Maxim Velčovský: Vše za 39 (od 11. 3. do 22. 5.); Ondřej Přibyl: Mechanický divák (od 11. 3. do 22. 5.); Na hraně. Oděvní koncepty Milana Knížáka, Liběny Rochové a Michala Švarce v 80. letech (od 11. 3. do 8. 5.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Muzeum města Brna Wergelandův odkaz: Život Židů v Norsku 1851–1945 (do 27. 3.); The Prague Stuckists (do 1. 5.); Andy Warhol: V hloubi mé zahrady (do 1. 5.) Špilberk 210/1, Brno / www.spilberk.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Eva Petrová: Mouzaika drobných radostí; Václav Hejna: Bolestná melancholie (do 10. 4.)

U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Dům umění Cigler, Motyčka: Akčytom Relgic (do 19. 3.); Marte Marte Architects (od 24. 3. do 24. 4.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Václav Rabas a mýtus hnědé (do 28. 3.); Na dosah I. Současné umění z Drážďan (do 3. 4.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Galerie výtvarného umění – Retromuseum Když boty, tak botasky! (do 28. 8.); Designér Josef Cupák (do 12. 6.)

Krále Jiřího z Poděbrad 17, Cheb / www.retromuseum.cz

CHRUDIM

Výstavní síň Chrudim MICL: Melounová loď a prasata v žitě (do 1. 5.)

Nábřeží Karla Čapka 6, Chrudim / www.vystavnisinchrudim.cz

KLATOVY

GKK – Galerie U bílého jednorožce Roman Trabura: Větší žere menšího (do 10. 4.)

Náměstí Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Hrad Klenová Linoryt I (od 27. 3. do 5. 6.); Pavel Přibyl: Realita na hraně (od 27. 3. do 12. 6.); Cesta 2016: přehlídka ZUŠ Plzeňského kraje (od 27. 3. do 29. 5.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Úpadek nezastavíš (do 1. 5.); Regionální umění po roce 1945 (do 5. 6.); Jana Kasalová: Odjinud (do 8. 5.); Jaroslav Róna: Obraz a socha (do 5. 6.)

Masarykova 723 / 14, Liberec / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Josef Lada (do 10. 4.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění 5 × 10 výstava k 50. výročí galerie (od 19. 3. do 12. 6.); Joannes Koehler 1896–1976 (od 19. 3. do 1. 5.); Zuzana Růžičková: Něco mezi houbou a tulipánem (od 24. 3. do 1. 5.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Lena Jakubčáková: Baba z lesa (do 24. 4.); Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek (do 25. 9.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Marek Marek: Mobilní erotikon (do 27. 3.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Jan Svoboda: Stále totéž a stále znovu; Pavel Mára: Corpus etc.; Dita Pepe: Autoportréty 1999–2014 (vše od 11. 3. do 10. 4.); Informel: 60. léta ze sbírek GVUO (od 24. 3. do 19. 6.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Marek Nenutil: Conservative Party ( do 3. 4.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Eduard Ovčáček: Grafika je dar II.; Iain Patterson: Out West; Sto děl z GVUO (vše do 20. 3.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Tomáš Předka: Kluci z porcelánu (do 1. 4.); David Vávra: Kresby (od 6. 4. do 6. 5.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Žanna Kadyrova, Alice Nikitinová: Ochranné zbarvení (do 1. 5.); Vladimír Skrepl: Broučci (do 3. 4.)

Ruská 2993, Ostrava-Vítkovice / www.plato-ostrava.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Živly v nás ( do 22. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Vznešenost a zbožnost – Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách (do 20. 3.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Malá pevnost – IV. Dvůr 17. listopad 1939 (do 31. 3.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Muzeum ghetta Ruth Schreiber: Dopisy mých prarodičů (od 10. 3. do 31. 5.)

Komenského 148, 411 55 Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

95

inzerce

100 inz ART&ANTIQUE 190x119+5mm.1 1

61

22.2.2016 15:17:49

96

komiks

LUK Á Š F IBR ICH (*1974) se narodil v Praze, po Výtvarné škole Václava Hollara absolvoval katedru animované tvorby na FAMU (1992–97) a ateliér filmové a TV grafiky na VŠUP (1995–2001). Od začátku 90. let úzce spolupracuje se čtrnáctideníkem ABC, pro který doposud vytvořil přes pět tisíc ilustrací. Od roku 2001 sem přispívá komiksem Mourrison o příhodách mírně superhrdinského kocoura a jeho přátel – aktuálně tato série

překročila hranici 350 epizod a dočkala se dvou knižních výběrů (2006, 2010). Pro ABC připravil i kreslené adaptace Erbenovy balady Vodník, Vernova románu Ocelové město nebo Poeovy povídky Jáma a kyvadlo, ale též moderně pojatou fantasy Archibaldova dobrodružství podle scénáře Darka Šmída. Další dětské komiksy Fibrich publikoval v časopisech Igráček nebo Smajlík, v současnosti intenzivně spolupracuje s magazínem

Časostroj. Podle scénáře spisovatelky Lenky Procházkové kreslil satirický strip Petr a Pavel – agenti pro Literární noviny a společně připravili i šestnáctistránkový kreslený příběh Třešně pro revue AARGH!. Fibrich rovněž ilustroval množství učebnic a knih pro děti a mládež. Jeho kresebný styl je velmi tvárný – od perokresby blížící se svým stylem dřevorytu až po suverénní počítačovou grafiku. / TOMÁŠ PROKŮPEK

101

RETROMUSEUM CHEB 18. 2. – 31. 8. 2016 www.retromuseum.cz