Art+Antiques 10/2011

9 771213 839008

10

10

říjen 2011

83

90 Kč / 4,32 ¤

8 / Dvě

výstavy Pavla Baňky 24 / Rozhovor Emilia Kabakov 32 / Bubenská a spol.

art + a ntiques

84

Investujte do najbližších Martin Benka: Slovenská rodina

1938

Olej na plátne

70 x 100 cm

100. jubilejná veêerná aukcia 15. november 2011 Výstava: 31. 10. - 14. 11. 2011 Exkluzívna kolekcia bola pripravená s odbornou podporou Slovenskej národnej galérie

www.soga.sk

1

editorial /

Obsah

Revoluce se nekoná

„Sotva umřel, stal se ‚největším básníkem generace‘, aby po něm nemohlo přijít nic většího. Všichni, kdož nevěří v možnost nového, a všichni, kdož cítí svou vlastní nemohoucnost, velebí jej jako ztracenou spásu. že Wolker byl začátkem i koncem poezie. Ano, byl alfou a omegou, ale nemají dosti životnosti.“ Pro méně zběhlé v dějinách literatury: jde o úvod pamfletu Dosti Wolkera!, který v časopise Pásmo v roce 1925 uveřejnili členové Devětsilu, básníci Artuš Černík a František Halas a teoretik Bedřich Václavek. Také při pohledu na dějiny moderního umění i architektury se může zdát, že každá generace přišla s vlastním programem, ostře se vymezujícím vůči práci generace předcházející. Generačních sporu jsou plné nejen společenské romány, ale také odborné práce z dějin snad všech oborů lidské činnosti, těch uměleckých zvlášť.

V tomto kontextu jsou docela překvapující výsledky ankety, kterou mezi současnými mladými českými a slovenskými architekty uspořádal časopis ERA 21. Jako největší architektonický vzor a idol současné mladé generace z ní vyšel švýcarský architekt Peter Zumthor. Patřil k nejčastěji zmiňovaným „oblíbeným architektům“, zcela opanoval otázku po nejoblíbenější realizaci poslední doby (Serpentine pavilon 2011 a polní kaple Bruder Klaus u Wachendorfu) a jeho kniha Promýšlet architekturu patří k nejčtenějším titulům.

> Dvořákova Vltava 4 / depeše > San Diego

3 / úhel

Petr Šourek

Zdálo by se, že s Wolkerem je už i poezie mrtva. Ex cathedra se hlásá, toliko úseku, a poezie dnes proudí jinudy. S mrtvými žijí jen ti, kdož

10

Kateřina Tučková

6 / zprávy 8 / výstava

> Pavel Baňka

Magdalena Juříková

15 / aukce 20 / na trhu

> Eugen von Kahler 22 / portfolio > Filip Cenek Martin Mazanec 24 / rozhovor > Emilia Kabakovová Anna Bražkina 32 / téma > Bubenská a spol.

Kateřina Černá 38 / reportáž > Od nevidím do nevidím Jan Skřivánek 44 / k věci > Muzeum barokních soch Marcela Chmelařová

Jan Štěpánek

49 / staveniště 50 / architektura

> Brněnské stezky

Karolina Jirkalová

Zumthor je jednou z nejrespektovanějších postav současné architektury, držitel Pritzkerovy ceny z roku 2009. O jeho stavbách se dá říci, že jsou smyslné, přestože zde žádné prvoplánově „ladné“ křivky nenajdeme. Zumthor má zcela výjimečný smysl pro materiály a to nikoli jen pro jejich fyzikální, ale především smyslové vlastnosti – charakter jeho staveb je doslova hmatatelný. Mezi jeho nejznámější realizace patří diecézní muzeum Kolumba v Kolíně nad Rýnem nebo termální lázně ve švýcarském Valsu. Zumthor se však nestal globálním architektem – jeho ateliér stále funguje jen ve švýcarském městečku Haldenstein a má sotva dvacítku zaměstnanců.

Obdivu mladých autorů k tomuto tvůrci se nelze divit, ale přeci jen – Petr Zumthor se narodil v roce 1943 a jeho realizace obdivovala a obdivuje již předchozí generace tuzemských architektů. Švýcarská

55 / nové knihy 56 / knižní recenze Karolina Jirkalová

> Zelené památky

> Vázy a popelníky 64 / zahraniční výstava > Carlo Mollino Adam Štěch 67 / manuál > Souboj titánů Ondřej Chrobák 66 / recenze > Kontroverze, Best of, Štefan Tóth 58 / antiques

Tereza Kozlová

Zuzana Štefková, Jan Zálešák, Kateřina Tučková

74 / tipy a artmix 80 / komiks Vladimír Tučapský

>

Tomáš Prokůpek

architektura výrazně ovlivnila českou architekturu 90. let a jak se zdá, její stopa bude patrná i v letech desátých letech století.

Revoluce se tedy nekoná. Ale když jde o Zumthora, chce se dodat:

obálka

>

Pavel Baňk a: z c y klu Mansf ield, S t ěna č . I ( v ýře z) / 2002

A to je dobře.

Karolina Jirkalová

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Anna Bražkina, Tomáš Glanc, Magdaléna Juříková, Tereza Kozlová, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Martin Mazanec, Tomáš Prokůpek, Jiří Ptáček, Petr Šourek, Zuzana Štefková, Adam Štěch, Jan Štěpánek, Kateřina Tučková, Jan Zálešák / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. října 2011. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

8

výstava

art + a ntiques

O fotografii ze všech pozic Dvojice výstav Pavla Baňky text: Magdalena Juříková Autorka je kurátorkou galerie Zlatá husa.

Jubilant Pavel Baňka (1941) je fotografem, pedagogem, editorem odborného časopisu a organizátorem fotografického života vůbec. Jeho záběr je tak široký, že si člověk v danou chvíli nemůže být jist úplným výčtem jeho profesí a zájmů. Jak košaté je jeho působení na veřejnosti, tak mnohopolární je i jeho tvorba. Nestal se nikdy zajatcem jednoho žánru a dbá na naprostou svobodu pohybu po celém teritoriu fotografie.

K jeho sedmdesátinám se sešly dva projekty na dvou prestižních místech – v galerii Václava Špály v Praze (O fotografii, do 30. října) a v Domě umění města Brna (Nejen Marginálie, do 6. listopadu).

Jejich souběh je však dílem náhody. Zatímco „Špálovka“ mu byla nabídnuta právě z důvodu výročí, v Brně se výstava připravovala dlouho a různými peripetiemi byla posunuta až do letošního podzimu. A tak jsou tu dva odlišné pohledy na jeho práci, které se ovšem programově vyhýbají nějakému oslavnému bilancování.

Jako řada osobností naší fotografie, i on sběhl do světa umění z technické profese, když koncem 70. let rezignoval na pozici výzkumného pracovníka. Tento racionální pól však už v 60. letech vyvažovalo jeho literární angažmá v beatnické skupině, kde se setkal s tak inspirativními osobnostmi jako Václav Hrabě, Inka Machulková a Vlaďka Čerepková. Jako fotograf na volné noze pak spolupracoval s časopisy Domov, Bydlení a ČS architekt. Po přelomovém roce 1989 se věnoval pouze volné tvorbě a značnou část své energie a zkušeností vkládal a vkládá do výuky fotografie a tvůrčích pobytů zejména na univerzitách v USA. Od roku 1995 je vedoucím ateliéru fotografie

na UJEP v Ústí nad Labem. S týmem kolem časopisu Fotograf, který zakládal a vede od roku 1995, inicioval také vznik Fotograf Gallery, jež prezentuje nastupující generaci jeho kolegů.

Pavel Baňka tak už mnoho let existuje v prostředí zhuštěné kreativity. A jde to až do morku kostí, neboť doma má umělkyně hned dvě – manželku, výtvarnici Jindru Vikovou, a dceru, internetovou umělkyni a spisovatelku Markétu Baňkovou. Kromě toho má kolem sebe mnoho nápomocných a aktivních spolupracovníků, které baví realizovat a rozvíjet jeho nápady točící se kolem média fotografie, jeho historie, ale především jeho současnosti.

Jako autor si Pavel Baňka dokázal tak trochu navzdory teoreticko-pedagogické výzbroji uchovat otevřenost, a hlavně nadšení pro nekončící objevování nevyzkoušených možností, na které během svých výšlapů různými směry narazí. Je zaujat portrétem stejně jako krajinou či minimalisticky odfiltrovaným snímkem nějakého detailu.

11 Ib a l g i n ů, C - p r i n t / 2011

20

na trhu

art + a ntiques

Eugen von Kahler text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

Osudy umělců z okruhu takzvaných českých Němců patřily dlouhá desetiletí mezi ty záměrně opomíjené. Jméno malíře Eugena von Kahlera (1882–1911) zaznělo u nás poprvé důrazněji před pěti lety v souvislosti s výstavou v Chebu. Teď jde do aukce jeho zásadní pozdní plátno s velmi zajímavou historií. Na našem trhu jsou přitom Kahlerova díla extrémně vzácná.

Kahler pocházel ze zámožných poměrů pražské německy hovořící židovské rodiny. Otec byl obchodník, prezident pražské burzy a prezident správní rady Unionbanky.

Po matce rodina vlastnila jeden z největších cukrovarů v Čechách. Z jeho výnosů si pořídila statek ve Svinařích u Karlštejna, kam často zajížděla. Dobře finančně zajištěn,

měl Eugen možnost cestovat a stýkat se s významnými tvůrci a intelektuály doby.

Od roku 1901 s přestávkami žil a studoval v Mnichově. Na podzim 1906 se pak usadil na dva roky v Paříži. Zajížděl často do Berlína a Mnichova, kde se seznámil s Vasilijem Kandinským. Dvakrát také jako host vystavoval s budoucí skupinou Der Blaue

N a m o ř s k é m b ř e h u / 1906 / olej na plátně / 50 × 61 cm / 306 800 Kč (1. Art Consulting 20. 6. 2010)

Reiter. Kandinský pak Kahlerovi po jeho smrti v prvním almanachu skupiny věnoval velmi emotivní a obdivný nekrolog. Přitom jde dnes u nás o takřka neznámého malíře.

Kahlerovo malířské cítění bylo prodchnuté německo-francouzskými vlivy, expresionismem a fauvismem. Největšího tvůrčího uvolnění dosahoval ve svých akvarelech a kresbách. Po námětové stránce jej výrazně ovlivnily cesty do Afriky, návštěva Tuniska, Egypta a Alžírska. Svou první samostatnou výstavu měl v říjnu 1911 v mnichovské Moderní galerii Heinricha Thannhausera, sám se jí však už kvůli rozvinuté tuberkulóze nemohl zúčastnit. O dva měsíce později v Praze zemřel. Kahlerova malířská pozůstalost byla díky turbulencím 20. století rozptýlena do mnoha zemí světa. Po Eugenově smrti ji spravovala matka Ottilie, roku 1938 pak její velkou část odvezl s sebou do USA malířův bratranec Erich von Kahler. Ten se také staral o propagaci Eugenova malířského i literárního díla. V Čechách měla jeho posmrtná retrospektiva premiéru až roku 1931 v Rudolfinu. Výstava v Galerii výtvarného umění v Chebu, pořádaná v rámci festivalu Mitte Europa v roce 2006, byla tak téměř sto let po Kahlerově úmrtí teprve druhým představením jeho díla na našem území.

Po smrti Ericha získal velkou část pozůstalosti Morat-Institut ve Freiburgu. Část Kahlerových děl tak putovala během století

21

B I B LICKÝ M OTIV / 1910

z Evropy za oceán a zase zpět. To je nakonec i osud nově objeveného díla, jež poslední říjnový víkend nabídne začínající pražská Orlys Art Auctions, navazující na tradici Galerie Maldoror Milana Mikuše. Obraz Biblický motiv je signovaný iniciálami E. K. a datován 1910. Jde přitom u Kahlera o nezvykle rozměrné plátno s úžasnou historií. Vše nasvědčuje tomu, že právě tento obraz je jeden ze tří olejů, které autora reprezentovaly na druhé výstavě spolku Neue Künstlervereinigung München na podzim 1910. Ta těsně předcházela vzniku skupiny Der Blaue Reiter.

Obraz je novodobým importem ze zámoří a jako dřívější majitel je uvedena soukromá sbírka v Pacific Palisades v Kalifornii. „Po Kahlerově smrti tento olej zřejmě připadl do sbírky Eugenova bratrance a blízkého přítele Ericha Kahlera, literárního teoretika, který i s obrazy emigroval v roce 1938 do USA a působil na univerzitě v Princetonu jako profesor. Po jeho smrti pak manželka sbírku rozprodala,“ říká Hana Rousová, jež

se spletitými osudy Kahlerova rodu dlouhodobě zabývá (viz AA 2005/2).

Na Kahlerově příkladu je jasně patrné, jak se dnes díky mezinárodnímu obchodu s uměním a internetu můžeme setkat s díly, o nichž jsme desetiletí vůbec nevěděli, a přitom významně doplňují naše povědomí o tvorbě autora. Biblickým, zejména novozákonním námětům se Kahler soustředěněji věnoval právě kolem roku 1910, z nějž pochází i nabízené plátno. Téma smrti a ukládání do hrobu intenzivně zaznívá i v dobových kresbách. Vyzrálý suverénní rukopis, závažnost i osobitost uchopení námětu i fakt, že jej sám autor zvolil pro zásadní skupinovou výstavu, činí z tohoto obrazu chef-d’oeuvre, který bychom si rádi představili v jakékoliv státní sbírce. Vyvolávací cena 650 tisíc korun (bez aukční provize) tak ve světle řečeného není nikterak přemrštěná.

A jak je na tom Kahler s cenami? Těžko říct. V databázi ART+ najdeme jen jediné jeho dílo, obraz Na mořském břehu z roku

1906, který loni v červnu dražila společnost 1. Art Consulting. Cena této malby v průběhu dražby vzrostla z 236 na 307 tisíc korun (včetně aukční provize). Ani v zahraničí ale nejde právě o nejprodávanějšího autora. Databáze Artprice eviduje za dobu své existence pouhou desítku záznamů.

Letos v červnu se shodou okolností u Christie’s objevil také z historického hlediska cenný Kahlerův portrét, dílo malířky Sonii Terk-Delaunay, která v Paříži bydlela vedle něj. S odhadní cenou 168 až 224 tisíc euro však zůstal nevydražen.

B I B LICKÝ M OTIV / 1910 technika: olej na plátně rozměry: 80 × 95 cm vyvolávací cena: 650 000 Kč (bez 20% aukční provize)

24

rozhovor

art + a ntiques

Ráj neexistuje S Emilií Kabakovovou o politice a utopii text: Anna Bražkina Autorka je novinářka, partnerka umělce Avděje Ter-Oganjana. překlad: Vasil Artamonov

S Iljou a Emilií Kabakovovými jsme se setkali v létě na Malé Straně, v krásném hotelu na ulici s nebeským názvem.

Zjistili jsme, že rozhovory pro tisk poskytuje jménem tvůrčí dvojice vždy Emilia. Od roku 1987 manželé pracují společně a společně také podepisují svá díla. Klasici ruského umění přijeli do Prahy na Pražské Quadriennale, kde představili svou novou práci – instalaci Tribuna.

S paní Kabakovovou jsme si povídali nejen o Praze a umění, ale také o politické situaci v její bývalé vlasti. Diskutovali jsme o nedávných křiklavých případech trestního stíhání ruských umělců. Znovu a znovu jsme naráželi na to, že představy „moskevského konceptualismu“ o tom, co je v umění přípustné, a co ne, se velmi dramaticky liší od představ následujících generací umělců.

Odnesli jste si z Pražského Quadriennale něco zajímavého?

Líbila se nám například divadelní umělkyně z Rigy Monika Pormale. Také jsme viděli několik dobrých meditativních prací. Ale i těch špatných je tu dost, proč to neříct. Snažíme se účastnit výstav pouze v nutných případech nebo pokud jsou v tom osobní vazby. Už je to pro nás příliš náročné.

Praha pro Kabakovovy není zdaleka cizím městem. Díky Tomáši Glancovi víme, že Jindřich Chalupecký, kultovní český kunsthistorik a teoretik, již v sedmdesátých letech jako první z Evropanů nazval Ilju Kabakova současným ruským umělcem číslo jedna. Řekla byste nám něco více o českých kořenech Kabakova jakožto mezinárodního umělce?

Ano, Ilja vyprávěl, že Chalupecký skutečně sehrál zásadní roli ve zprostředkování kontaktu celé jejich skupiny se Západem. Mnohé české časopisy otiskly reprodukce Kabakova. Byly zde velké sbírky jeho kreseb. Nejspíš se projevila jazyková, a vůbec kulturní blízkost. Před chvílí jsme byli v pražské Národní galerii a dnes se zdá evidentní, že díla ruských a českých umělců sedmdesátých let jsou si neuvěřitelně blízká. Ale taková srovnání jsme tenkrát nedělali.

V případě Quadriennale rozhodly o vaší účasti osobní vazby?

Ano. Jsme tu proto, že nás pozvala pozoruhodná kurátorka Jessica Bowles. Ona má obrovské nadšení pro věc, je na ní vidět, že má ráda svou práci. Takové lidi se snažíme podporovat.

Jak na vás zapůsobila nejrozměrnější práce Quadriennale – nápis Tears of Stalin (Stalinovy slzy), umístěný na místě bývalého Stalinova pomníku?

Dobrá práce. Jde to.

Myslíte si, že je protisovětské umění stále aktuální? Pro Čechy a pro svět obecně?

Na to se lze dívat různě. Tu práci můžeme vnímat jako protisovětskou nebo jako protitotalitní.

e m i l i a a i l j a k a b a k o v o v i / foto: Ivars Gravlejs

Vy ale, stejně jako autorka Stalinových slz Claudia Bosse, využíváte sovětské symboly: znak SSSR, Stalinovo jméno.

Copak to může být náhoda?

Ne, samozřejmě to není náhoda. Ruskou budoucnost nevnímáme příliš optimisticky. Vlastně tu původně měla být jiná naše práce. Ta je ještě horší. Ještě drsnější.

Myslíte si, že se Rusko může vrátit do své totalitní minulosti?

My nejsme političtí umělci, a proto se raději o politických tématech nebavíme. I když chápu, že pro Čechy je to důležitá otázka, kvůli tankům a mnoha dalším věcem. V Rusku je teď ambivalentní situace. Na jednu stranu je to pohyb k demokracii, na druhou stranu se Rusko demokratickou cestou stáčí k totalitě.

Přejděme k vaší práci na Quadriennale. Tribuna-bar jako sovětská věc, to je humorná kombinace. Bylo to tak myšlené? Má barové zrcadlo symbolizovat západní život, něco cizorodého vůči SSSR? Nebo je tématem spíše to, že bezmocná moc zůstala sama a nikdo už ji nevidí, kromě jejího vlastního zrcadla, které je navíc pokřivené?

To je zábavná interpretace, ale zrcadlo v našem původním záměru vůbec nebylo. Tribuna původně měla stát frontálně. Divák měl procházet a vidět obyčejnou sovětskou tribunu. A až by ji obešel, viděl by to, co je v ní schované. Je to typická tribuna sovětských vůdců – starých, uvadlých a udržujících se při životě pouze díky vodce a sedativům. Zepředu je veliký znak veliké země, ale za ním se skrývají útroby rozkládající se moci.

Nakonec se ale box ukázal být příliš malý a postavit tribunu frontálně se nepodařilo. Proto jsme museli zvážit, jak ji nainstalovat jinak. Rozhodli jsme se použít zrcadlo. Dopadlo to zajímavě a práce dostala další významy. Také jsme chtěli použít projev Brežněva z doby, kdy už byl starý, zadrhával, huhňal a nebylo mu rozumět.

Nebylo zřejmé, jestli je tak starý, nebo opilý, ale bylo jasné, že tohle už je naprostý rozklad. V sousedství se ale nachází mnoho jiných hlasitých instalací, a tak jsme usoudili, že by to nemělo patřičný efekt.

Zůstal váš antisovětský postoj stejný jako v sedmdesátých letech, nebo se váš vztah k Sovětskému svazu časem změnil?

Změnil i nezměnil. Nikdy bych nečekala, že to řeknu. Když jsem odjela ze Sovětského svazu, bylo to, jako bych se ocitla na jiné pla-

32

téma

art + a ntiques

Věříme v krizi Situace čtyř uměleckých center text: Kateřina Černá

V Praze existuje několik míst, kde s trochou štěstí narazíte na své oblíbené umělce. Jsou to Karlin Studios, MeetFactory, Trafačka a nově také centrum Bubenská.

Vesměs jde o prostory, které slouží jako ateliéry a zároveň jako galerie. Umělci sem chodí do práce, ostatní na výstavy.

Zdejší atmosféra ale bývá jiná než v běžných galeriích.

Ve vzduchu je cítit, že umění se odehrává právě tady.

Nejstarším takovým místem jsou Karlin Studios, které byly uvedeny do provozu v roce 2005. Během posledních dvou let se ovšem řada místních nájemníků, včetně uměleckého nakladatelství Divus, přestěhovala přes řeku do holešovického komplexu Bubenská. Zdá se, že karlínské ateliéry a Bubenská fungují jako spojité nádoby a bývalé Dopravní podniky nyní přebírají úlohu živého uměleckého centra, kterou měly dříve Karlin Studios.

Karlin Studios Karlínské ateliéry vznikly úpravou bývalé automobilky Praga. Za projektem stojí mecenáš umění Alberto di Stefano, který v rámci občanského sdružení Futura spravuje stejnojmenou galerii současného umění v Praze, zámek v Třebešicích a umožňuje umělcům a kurátorům rezidenční pobyty v New Yorku. Karlin Studios mají kolem tří tisíc metrů čtverečních, nachází se zde přes dvacet ateliérů. Výběr rezidentů podléhá schválení komisí. „Rozhodně se nejedná o prostory pronajímané komukoli. Hodně jsme lpěli na tom, aby každý umělec splňoval jistá kritéria, zejména co se týče kvality děl,“ uvedl di Stefano před pěti lety v rozhovoru pro tento časopis. Nejznámějšími karlínskými rezidenty jsou malíři Vladimír Skrepl a Josef Bolf.

Kromě ateliérů se v budově Karlin Studios nacházejí dvě galerie, dále tu sídlilo již zmíněné nakladatelství Divus, které vydává časopis Umělec, a dosud tu sídlí Nadace pro současné umění, vedená histo-

rikem umění Ludvíkem Hlaváčkem. Karlín byl svého času iniciační prostor, kde jste si u vstupu mohli prohlédnout nejmladší umění v galerii Entrance, dále prozkoumat dospělejší experimenty v galerii Karlin Studios, seznámit se s historií porevolučního umění a výtvarné kritiky ve skladu časopisu Umělec a setkat se s lidmi, kteří umění vytvářejí. Jak se v roce 2006 psalo ve výroční zprávě: „Karlínská studia se stala jedinečným místem, kde je možno pod jednou střechou umění zároveň tvořit, vystavovat a dokumentovat.“ Karlínská komunita byla také schopna přijmout a integrovat „vyvržené“ jedince, jak vzpomíná někdejší rezident Dušan Zahoranský, který zde pracoval po svém odchodu ze Slovenska.

Od otevření Karlin Studios uběhlo letos šest let. Budova, do jejíž adaptace byly podle di Stefana na začátku investovány necelé dva miliony korun, postupně chátrá. Ve fasádě přibyla dvě okna, díky nimž se malíři neotráví barvami, ale která nebyla povolena. „Karlín byl vždycky trochu punk,“ shodují se Ondřej Stupal, zdejší dlouholetý manažer, i Dita Lamačová z nakladatelství Divus. Podle ní byla budova zamýšlena jako „dočasné hnízdo pro umělce“. Žít se tu ale zřejmě moc nedalo: „V zimě byla hrozná zima, v létě vedro. Přímotopy jsou drahé, a tak jsme topili plynovými bombami. Do budovy zatékalo, vrcholem bylo, když nám voda zničila zásobu cenné publikace o Františku Kupkovi.“ Podle Stupala ovšem neohrožují Karlin Studios jen přírodní živly a developeři, kteří postupně mění Karlín v luxusní čtvrť, ale také

bub e n s k á / funkcionalistická budova bývalých Elektrických podniků z roku 1935 od architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže / foto: Kateřina Černá

sami umělci, když neplatí nájmy. Karlin Studios má v současnosti prodlouženou smlouvu se společností M2 Real Estate, která budovu vlastní. Do jara 2012 by zde tedy nemělo dojít k žádným větším změnám. Plácek před ateliéry spokojeně zarůstá náletovými rostlinami, ačkoli tu od loňska měl stát administrativní komplex. Ekonomická krize ale, jak ještě uvidíme, přeje umění.

Bubenská U zrodu nového centra Bubenská nestál mecenáš umění jako v Karlíně ani umělec jako v případě MeetFactory (David Černý) nebo Trafačky (Jan Kaláb). Za zvýšenou koncentraci umělců v budově zodpovídá zaměstnankyně developerské firmy, která Bubenskou vlastní. „Umělce jsem oslovila sama,“ říká Šárka Thérová ze společnosti Orco. „Nadchl mě její duch a měla jsem dojem, že by se umělcům a kreativcům mohlo uvnitř té velkolepé budovy líbit.“ Thérová navštívila nakladatelství Divus a požádala ho o seznam umělců, kterým by mohla nabídnout nové ateliéry. S nabídkami se začalo v únoru 2010 a stěhování karlínských proběhlo ve dvou vlnách.

V první vlně odešli například umělci Pavla Sceranková s Dušanem Zahoranským nebo Lenka Vítková, ve druhé Divus. „Stěhoval jsem se kvůli prostoru,“ vysvětluje Zahoranský. „Dělám prostorové věci, které potřebuji někde skladovat, a v Karlíně už nebylo místo. Chtěli

jsme jako sklad využít prostor v podzemí, ale to se nepodařilo. A byla tam i určitá touha po změně.“ V současnosti sídlí podle Thérové v Bubenské kolem 160 nájemců, z toho čtvrtina umělců, dvě čtvrtiny architektů, designérů a dalších tvůrčích profesí, a čtvrtina „začínajících malých kanceláří všeho druhu“. S počtem zhruba 40 umělců Bubenská ve srovnání s ostatními uměleckými rezidenčními centry zdaleka vede. Navíc se zdá, že potenciál místa stále není vyčerpán. Momentálně zde fungují tři galerie a v lednu 2012 má přibýt ještě soukromá umělecká škola.

O budoucnosti Galerie Orco, která sídlí v přízemí a je přístupná přímo z ulice, se podle kurátorky Terezy Koucké rozhodne tento měsíc.

Naproti tomu Galerie nakladatelství Divus v jižním křídle a prodejní Galerie Laboratorio ve 2. patře se s majitelem už dohodly. Laboratorio sídlí na severovýchodním rohu stavby, který je vidět při cestě ze Strossmayerova náměstí na Vltavskou, a jeho svítící logo nelze v noci přehlédnout. Galerii vedou historičky umění se zahraničními zkušenostmi Klára Ulrichová a Jolanta Trojak. Výstavní program tvoří kmenoví autoři galerie, jako je fotograf Adam Holý nebo malířka Jitka Mikulicová.

Mikulicová se podílí také na umělecké škole Scholastica, kterou založila společně s umělci Evženem Šimerou a Ondřejem Brodym a která bude sídlit v Bubenské. Podle dostupných informací by mělo

38

reportáž

art + a ntiques

Bedřichovice nad Temží Projekt Kateřiny Šedé pro Tate Modern text: Jan Skřivánek foto: Jan Rasch

Před mnoha a mnoha lety se Bedřichovičtí jednoho krásného dne sebrali a odstěhovali se do Londýna.

Hospodu, kostel i hasičárnu si vzali s sebou. Všichni se nastěhovali do galerie Tate Modern a měsíc tam bydleli a chovali se tam jako doma. Pak se jim ale začalo stýskat, a tak se zase vrátili na Moravu. Zní to jako pohádka, ale praděda vždycky přísahal, že to velké stěhovaní sám zažil.

Bedřichovice leží 3 kilometry východně od Brna, jen kousek od slavkovského bojiště. Z brněnského hlavního nádraží se sem dostanete linkovým autobusem za čtvrt hodiny. Nesmíte ale zapomenout vystoupit, protože většina spojů až do vesnice nezajíždí a staví jen na rozcestí. Ze státní silnice je to ale už jen kousek. Hlavní ulice, vedoucí od rozcestí ke kostelu a pak doleva a dál směrem na Šlapanice, se jmenuje Hlavní. Krom ní jsou tu ještě Jižní, Krátká, Střední, Lipová, Studýnky a U Hájků. Celkem 122 domů a 308 obyvatel na jednom a půl kilometru čtverečním. Kolem dokola pole a zdálky slyšet hukot kamionů na dálnici. „V 80. letech, když se kolem Brna stavěla nová sídliště, se počet obyvatel během pár let snížil o čtvrtinu. Většina mladých rodin se odstěhovala do paneláků a já přišla o většinu kamarádek,“ vypráví třicátnice Martina Lehmannová. „Tehdy byly Bedřichovice opravdu

mrtvá obec. V posledních letech se to zlepšuje. Přestěhovali se sem noví lidé, proti Brnu je tu levnější bydlení a dojíždět za prací není problém. Fungují tu hasiči, znovu se začaly pořádat hody a pomalu to tu začíná zase žít,“ vypráví. Sama také pracuje v Brně, je kurátorkou Moravské galerie.

Fenomén obce, která se přes den vylidňuje a ve které se sousedé potkávají jen zřídka, protože většina z nich jezdí za prací pryč, zaujal Kateřinu Šedou, která bydlí v nedaleké Líšni. „Za deset let, co skrz Bedřichovice jezdím, jsem na ulici nikdy nikoho neviděla,“ vypráví. Otázka, jak tento rozpor v životním rytmu vesnice a města překonat a jak Bedřichovickým ukázat jejich obec v novém světle, se stala výchozím impulsem k projektu Od nevidím do nevidím, v rámci kterého pozvala začátkem září osmdesát vesničanů do Londýna.

44

k věci

art + a ntiques

Nové muzeum v Chrudimi text a foto: Jan Štěpánek Autor je historik umění.

Chrudim se ráda nazývá Aténami východních Čech.

Nově otevřené Muzeum barokních soch v kostele sv. Josefa dokazuje, že na této hrdé přezdívce možná něco bude.

Po pěti letech komplikovaných příprav – symbolicky 10. září v Den evropského kulturního dědictví – zahájilo muzeum svůj provoz.

Bývalý klášter kapucínů s kostelem sv. Josefa, postavený za tehdejšími městskými hradbami v druhé polovině 17. století, byl ještě nedávno ukázkovým příkladem špatného stavu našeho kulturního dědictví.

Po roce 1948 ztratil své původní poslání, z přilehlého konventu se staly účelové prostory a sám chrám začal být v 70. letech používán jako skladiště místního národního výboru a později města. Úvahy o mož-

ném kulturním využití areálů, objevující se od 90. let, dlouho ztroskotávaly na nedostatku finančních prostředků. Teprve před pěti lety se městu podařilo získat dotaci 43 milionů korun z tzv. evropských fondů na projekt muzea barokního sochařství regionu.

Rekonstrukce kostela pro potřeby muzea byla svěřena pražskému ateliéru Projektil architekti, který je podepsán například pod

Národní technickou knihovnou nebo centrem ekologické výchovy Sluňákov. Stavba probíhající od ledna 2009 se z původních 67 milionů kvůli požadavkům památkářů, změnám projektu (odstranění plánované restaurace) a dodatečnému vybavení nakonec vyšplhala na téměř 100 milionů korun.

Jakkoliv je tato cena vysoká, je nutno zdůraznit, že výsledná realizace zaujala komisi Sekce trvale udržitelného rozvoje při OSN nebo porotu Stavby roku 2011, kde muzeum postoupilo do druhého kola.

Já v prostoru a sochy

Ap o t e ó z a s v. J a n a N e p o mu c k é h o o d J a n a Pav l a Č e c h pa u e r a

Inspirací pro stroze minimalistické architektonické řešení interiéru kostela sv. Josefa byl kapucínský důraz na prostotu, který se promítal i do stavební typologie řádových klášterů. Cílem architektů současně bylo, aby se kostel nezměnil v pouhé lapidárium, kde je výraz skulptury vyzdvihnut na úkor celého prostoru. Pocit návštěvníka „já v prostoru a sochy“ oproti „já se sochami v prostoru“ se stal hlavním ideovým vodítkem.

Původní jednolodní dispozice kostela s kryptou a netypicky umístěnou loretánskou kaplí byla narušena řadou pozdějších přestaveb. Projektil se proto rozhodl pro formu definující třípodlažní dispozici. Na

45

p o h l e d n a e x p o z i c i v h l av n í l o d i k o s t e l a

prostě pojatou hlavní loď navazuje ze západní strany Loreta, jež je strohou vestavbou transformována do podoby projekčního sálu. Zbývající prostor klenby, čitelně oddělený zlomem od hlavní lodi, umožnil navíc vestavbu třetího podlaží, ve kterém se nachází knihovna a badatelna. Suterén, sloužící v historii jako kaple Božího hrobu, byl očištěn, zrestaurován a ponechán ve své syrové podobě pro potřeby krátkodobých výstav.

Prostory jsou bílé, původní malby jsou zčásti zakryty, přetřeny jemnou, bílou lazurou. Dochází tak ke sjednocení celého prostoru. Počáteční, dnes již nedochované rozložení místností je naznačeno změnou podlahové krytiny. Dochované detaily, jako například oratoř s freskami Josefa Ceregettiho († 1799), byly zachovány coby připomínka původní podoby. Současné architektonické vstupy jsou omezeny na vestavěné prvky schodiště do suterénu, dvoupodlažní kovový objekt v loretánské kapli a sociální zázemí. Vše je tvarově i materiálově čisté.

Zahrada barev, vůní i chutí Na suterén kostela navazuje dvůr, provázaný s areálem nově upravené klášterní zahrady. Na její rekonstrukci s Projektilem spolupracovaly ateliéry a05 (Aleš Steiner) a Enfant terrible (Lenka Klodová). Autoři se inspirovali historickou podobou klášterních zahrad, a tak rozvržení navazuje na rozdělení ploch na užitkovou, štěpnici a rajskou zahradu. Zároveň ale vytváří moderní pobytový park se soudobou vybaveností. Morfologie pozemku pomáhá vytvořit přirozené hranice. V rytmu myšlenky dlouhodobé paměti krajiny, která se nedá násilně potlačit ani vymazat.

Do segmentově řešeného areálu, jehož čistotu narušuje pouze vestavba dětského hřiště, se vstupuje ze dvora na tzv. plato, definované jako prostředí sluchových vjemů.

Mezi mohutnými korunami stromů vznikl relaxační objekt pro děti, hřiště na pétanque a parket pro hudební produkci. Navazující dřevěná promenáda je hlavní komunikační

osou, na kterou se váže štěpnice s ovocnými stromy. Pro potěšení z vůní a barev tvoří závěr areálu terasové rosarium. Tzv. korzem – jižním odpočívadlem – lze sestoupit malými vrátky k břehům řeky Chrudimky a opustit areál kláštera. Všechny části zahrady kopírují tvar terénu. Nevšednost prostředí doplňují individuálně řešené branky a výtvarné herní prvky.

Slavní i zapomenutí Hovoříme-li o barokním sochařství východních Čech, navazuje projekt na tradici přetrvávající v Chrudimi do poloviny 18. století. Přespolní jména Matyáše Bernarda Brauna († 1738), Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa († 1731) či litomyšlská dílna Pacáků, působící po celých Čechách, tvořila východisko pro Jana Pavla Čechpauera († 1726), Ignáce Rohrbacha († 1747), Jana Alberta Devotyho († po 1753) a další. Hlavním úkolem expozice je proto připomenout toto období a zvýšit povědomí o významu umění raného novověku. Nesnadný úkol

46

k věci

art + a ntiques

Udržet nastavenou úroveň

L o u č e n í K r i s ta s M a r i í z d í l n y b r at ř í Pa c á k ů

vybrat reprezentativní vzorek východočeského sochařství připadl Pavlu Panochovi z Ústavu historických věd na Univerzitě Pardubice. Vystaveno je šestatřicet soch a dva obrazy a výslednou syntézu bychom mohli nazvat ideálním příkladem z oblastní tvorby.

Tělo expozice je umístěno do hlavní lodi kostela. Exponáty jsou většinou umístěny na samostatných soklech, výjimečně na policích a v nikách. Po vstupu prosklenými dveřmi od pokladny u hlavního vchodu jsou návštěvníci uvítáni dvojicí velkoformátových pláten připisovaných Joachimu von Sandrartovi († 1688), které původně tvořily hlavní, oboustranný oltář kostela. Ve středu hlavní lodi pak našla své nové místo Panna Marie Bolestná od Jana Pavla Čechpauera, která dříve stávala před hlavním vchodem chrámu.

V kněžišti jsou umístěny jemné řezbářské práce Jana Alberta Devotyho. Sousoší Piety (snad dílna bratří Pacáků) přivádí návštěvníka k práci Ignáce Rohrbacha – Panně Marii Bolestné. Sv. Petr a sousoší Panny Marie, Máří Magdaleny a sv. Jana Evangelisty od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa dotváří triumfální závěr chrámu a reprezentují vrcholné jméno na poli českého barokního umění.

V sakristii najdeme oltářní menzu s nepomuckou tematikou od Ignáce Rohrbacha, dvojici anonymních soch sv. Kosmy a Damiána a plastiku Krista jako Dobrého pastýře. Nejzajímavější je interaktivní charakter místnosti. Skrze dotykový panel je možné pustit dokument o historii kostela, dopřát si odpočinek v nenápadných sedadlech nebo regulovat ovladačem osvětlení místnosti a exponátů. Intimně laděná místnost vedle sakristie je věnována výzdobě kostela sv. Josefa. Dřevořezby Panny Marie Bolestné, Farizeje Annáše a Bičovaného Krista od různých, neznámých autorů tvořily původní vybavení zdejší kaple Božího hrobu.

Obdivuhodná Čechpauerova Apoteóza sv. Jana Nepomuckého, v nikách doplněná Devotyho Archandělem Gabrielem a Pannou Marií, zahajuje poslední část expozice umístěnou na evangelijní stranu chrámu.

Sv. Jan Evangelista, sv. Karel Boromejský od Ignáce Rohrbacha a Svatý poustevník, snad od Řehoře Thényho († 1759), doprovázejí Rohrbachova učitele Matyáše Bernarda Brauna, jenž zaujímá čestné místo svými realizacemi z pískovce – sv. Floriánem a sv.

Jeronýmem.

Vybrat z velkého množství umělecky cenných souborů Pardubického a Královéhradeckého kraje byl nepochybně nesmírně náročný úkol. Pavlu Panochovi se však skutečně podařilo získat pro chrudimské muzeum to nejlepší, co může barokní sochařství východních Čech nabídnout. Z hlediska hlavního obsahu výstavy, doplněného vyčerpávajícím audio průvodcem a stotřicetistránkovou knihou Barokní umění na Chrudimsku, může být muzeum spokojeno.

Jediný černý puntík si zaslouží hudební doprovod, který sice seznamuje návštěvníka s muzikou barokní doby, výběr ovšem zcela obchází sakrální skladby.

Reprezentativní expozicí i celkovým řešením muzea si město Chrudim nasadilo opravdu vysokou laťku. Jiná věc je, zda tuto úroveň dokáže udržet. Několikrát odkládané otevření bylo nešťastně posunuto na dobu turistického ticha, webové stránky muzea zejí prázdnotou, film Kamenný příběh v nově zbudované projekční místnosti byl pouštěn jen na slavnostním otevření a odborná knihovna s badatelnou ve třetím podlaží je spolu s projekční místností prázdná. Díky zavřeným hlavním dveřím a málo viditelné propagaci navíc budova působí jako bez života.

I přes uvedené nedostatky, na jejichž odstranění se dle muzea pracuje, je třeba konstatovat, že konečná syntéza moderní architektury a starého umění působí uceleným a harmonickým dojmem. Otevřená otázka životnosti se ověří časem a propagační program města snad zajistí delší než evropskými fondy podmíněnou pětiletou existenci. Tak či onak by si opravdový milovník barokního umění neměl nechat návštěvu kostela sv. Josefa v Chrudimi ujít.

M u z e um b a r o k n í h o s o c h místo: kostel sv. Josefa, Chrudim architektonické řešení: Projektil architekti kurátor: Pavel Panoch www.mubaso.cz

Kolik stojí thonetky?

1 500 Kč

4 500 Kč

5 000 Kč

Přehled aukčních prodejů nábytku Thonet podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

34 000 Kč

9 500 Kč

18 000 Kč

2 500 Kč

10 000 Kč

12 000 Kč

7 600 Kč

36 000 Kč

2 200 Kč

2 800 Kč

3 500 Kč

18 500 Kč

12 000 Kč

2 500 Kč

3 500 Kč

2 500 Kč

4 500 Kč

4 000 Kč

9 000 Kč

19 500 Kč

9 500 Kč

6 000 Kč

6 900 Kč

12 000 Kč

17 500 Kč

3 600 Kč

10 000 Kč

6 500 Kč

41 000 Kč

8 400 Kč

8 500 Kč

13 000 Kč

8 000 Kč

21 000 Kč

17 500 Kč

8 200 Kč

23 000 Kč

7 100 Kč

9 000 Kč

7 500 Kč

18 000 Kč

21 000 Kč

26 000 Kč

16 000 Kč

7 100 Kč

18 000 Kč

6 000 Kč

11 500 Kč

6 700 Kč

14 000 Kč

7 500 Kč

4 600 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 85 tisíc aukční výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partnery www.artplus.cz jsou aukční domy: 1. Art Consulting / Arcimboldo / Dorotheum / Galerie Art Praha / Galerie Kodl / Meissner-Neumann / Prague Auctions / Sýpka / Vltavín / Zezula

56

knižní recenze

art + a ntiques

Zelené památky text: Karolina Jirkalová

Kniha Zelené památky vznikla jako pokus odpovědět na otázku, která rezonuje snad v každém, kdo viděl historický dům „vylepšený“ vrstvou polystyrenu a plastovými okny: „Je možné snížit energetickou náročnost památkově cenné stavby, a neohrozit přitom její kulturní a historickou hodnotu?“ Odpovědi, které přináší, nejsou úplně jednoznačné.

Na začátku nebyla kniha, ale projekt na rekonstrukci bývalého německého Spolkového domu ve Slavonicích na environmentální a společenské centrum. Dům z roku 1932 byl v 80. letech minulého století znehodnocen nedokončenou přestavbou na kino. Stojí nicméně v samém centru Slavonic a obecně prospěšná společnost Slavonická renesanční se rozhodla, že mu vrátí jeho původní poslání. Ke spolupráci přizvali architekty Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha a postupně začal vznikat projekt rekonstrukce. ­Cílem bylo skloubit památkovou péči, moderní architekturu a postupy vedoucí ke snížení energetické náročnosti domů.

Toto téma je natolik důležité a aktuální, že Státní fond životního prostředí oslovil

Slavonickou renesanční, aby projekt zdokumentovala, našla podobné a celkově téma dále rozpracovala. V partnerství tak vznikla kniha Zelené památky, která je v podstatě katalogem (více či méně) úspěšných pokusů o snížení energetické náročnosti historicky cenných budov. Editorka Mahulena Svobodová se zaměřila především na domácí půdu, několikrát pak sáhla pro příklad do sousedního Rakouska. Východiska knihy jsou jasná: zlepšení energetické bilance historického domu je klíčové pro jeho další život – zvyšuje pravděpodobnost, že bude dům užíván, a tedy nezchátrá a nespadne.

Na druhou stranu je třeba tyto zásahy koncipovat tak, aby co možná nejméně narušily hodnotu historické stavby.

Sama autorka konstatuje, že pozitivních příkladů je velmi málo, a to jsou do knihy zařazeny nejen dokončené rekonstrukce, ale i dosud nerealizované projekty. Miloš Solař z Národního památkového ústavu je ve svém textu ještě skeptičtější: „Shrnutí do jisté míry připomíná ilustraci pořekadla – kde nic není, ani smrt nebere.“ Nenajdete zde dokonale památkářsky zrekonstruované domy, které nespotřebovávají žádnou energii, ale reálné příklady použití technologií a jejich kombinací při rekonstrukcích různých typů historických staveb. Jsou tu památkově chráněné budovy, ale také domy, které tuto ochranu nemají, mají však značnou kulturně-historickou hodnotu. Každý z příkladů je podroben kritickému komentáři specialisty na tepelnou techniku, u památek je navíc posudek památkáře. Z těchto posudků rekonstrukce jen zřídka vyjdou s úplně čistým štítem.

Je třeba připomenout, že rekonstrukce domu, který má podlahovou plochu větší než 1000 metrů čtvereční a není památkově chráněn, musí vyhovět normám na energetickou náročnost. Jinak na rekonstrukci (až na výjimky, jako jsou nevytápěné zemědělské stavby) nelze získat stavební povolení. Takže kroky vedoucí k energeticky úspornému provozu nejsou při rekonstrukci volbou, ale nutností. Program Zelená úsporám navíc mnoho lidí k takovému postupu motivoval, aniž by zároveň podporoval citlivý přístup

57

k úpravám historických staveb. Pro většinu lidí se bohužel snahy o energetické úspory při rekonstrukcích scvrkly na zateplení fasády a výměnu oken. Jistou vinu na tom mají i stavební a projektové firmy, které se na tomto dotačním programu svezly. Kniha Zelené památky tak přichází „pozdě, ale přece“.

Zateplení silnou vrstvou polystyrenu nebo jiného materiálu nutně změní proporce stavby, dům ztratí římsy a další detaily fasády a také autenticitu materiálů (především omítky, její barvy a povrchu). Okna jsou často „utopena“ hluboko v tepelném obkladu a původní rámy jsou nahrazeny plastovými nebo euro okny s dvojitým či trojitým sklem. Miloš Solař tak doporučuje: nikoli výměna oken, ale repase, nikoli polystyren, ale kombinace drobných zlepšení, především zateplení stropů. Problém je, že tohle projde u památky, ale u běžné rekonstrukce to pro stavební povolení zdaleka nestačí. Na této křižovatce se rozcházejí nejen památkáři s odborníky na tepelnou techniku, ale i inženýři mezi sebou.

Vnitřní zateplení (které architekti použili například v projektu Spolkového domu ve Slavonicích) je problematické kvůli kondenzaci vlhkosti a vzniku plísní. Tepelné čerpadlo, které je pro některé odborníky vhodným řešením, jiní odmítají jako neekologické, protože využívá elektřinu z běžné sítě, která je vyrobena v tepelných a jaderných elektrárnách.

Shoda naopak panuje na rekuperačních jednotkách, které teplo vzduchu, který z budovy vychází ven, předávají čerstvému vzduchu, který vstupuje dovnitř. Velké téma je také regulace tepelného režimu, tedy topit jen tehdy, kdy a kde je to opravdu nutné.

Asi vůbec nejproblematičtější jsou z hlediska energetických úspor rekonstrukce domů z 20. a 30. let minulého století, které mají jen velmi tenké stěny a veliká pásová okna.

Památkově chráněná Paličkova vila na Babě od architekta Marta Stama má i po rekonstrukci architektem Ladislavem Lábusem spotřebu energie na m² více než dvojnásobnou, než povoluje norma. Příkladem téměř neřešitelného dilematu je pak bytový dům od významného architekta Evžena Rosenberga v pražských Holešovicích. Členitou fasádu s mnoha velkými okny nelze zateplit, aniž by zcela ztratila svůj charakter. Projekt rekonstrukce, který vypracoval ateliér Olgoj Chorchoj, sice zachovává architektonické kvality domu, ale neodpovídá současným zákonným požadavkům. Bezradný je i energetický auditor Karel Srdečný, který se ptá, zda by nebylo lépe počkat s rekonstrukcí do doby, kdy více pokročí technologie vnitřního zateplení. Rosenbergův dům je navržen na památkovou ochranu, takže jeho citlivá rekonstrukce bude snad nakonec možná díky výjimce ze zákona. Jak však rekonstruovat podobně cenné a krásné domy, které nemají památkovou ochranu, a je tedy nutné splnit zákonné podmínky energetické náročnosti?

Právě „obyčejné“ staré domy bez památkové ochrany přitom tvoří převážnou část historických center našich měst i vesnic a z velké míry se podílejí na identitě místa. Navíc, jak v knize několikrát zazní, historické stavby jsou obecně „zelenější“ než současné budovy.

Jejich ekologičnost však nespočívá v tepelněizolačních kvalitách, ale ve volbě materiálu, lokálních zdrojích a malé zátěži životního prostředí při dožití domu. Opravovat starý dům je

samo o sobě udržitelnější taktika než budovy bořit a stavět nové. Neztratí tedy naše společnost neuváženými tepelnými úpravami víc, než získá? Aniž by to bylo záměrem autorek publikace, nutně zde vyvstávají pochybnosti o smyslu tvrdé normy pro rekonstrukce, dané navíc číselnými hodnotami, a nikoli doporučenými postupy. Není zde žádný prostor pro konsenzus mezi požadavky na energetické úspory a reálnými možnostmi citlivé rekonstrukce konkrétní architektonicky hodnotné stavby. Jak říká ve svém komentáři Ladislav Lábus, četnost a přísnost dnešních norem prozrazuje „naši zaslepenou důvěru v možnost přesně definovat parametry kvality života“.

Ale aby nedošlo k mýlce: cílem knihy není relativizovat smysl rekonstrukcí vedoucích k úspoře energií, naopak, se stoupající cenou energií se historické domy bez těchto úprav stávají nevyužitelnými. Zelené památky jsou výzvou k diskusi, a především k zodpovědnému hledání řešení pro každý jednotlivý dům.

I proto zde nejsou „všechna práva vyhrazena“ – kniha vyšla s licencí tzv. Creative Commons, kdy je dílo možno kopírovat a šířit, nicméně nelze jej pozměňovat ani komerčně využívat.

Celá kniha je také volně ke stažení na adrese www.zelenepamatky.cz/kniha/index.

M a h u l e n a S v o b o d o vá ( e d .) : Z e l e n é pa m át k y Slavonická renesanční a Státní fond životního prostředí, Slavonice a Praha 2011

62

antiques

art + a ntiques

THONET: STO J AN NA NOTY / 1900–20 bukové ohýbané dřevo, mořené vyvolávací cena: 12 000 Kč (Cohnauction)

B r o ž s m o ř s k ý m k o r á l e m brilianty, smaragdy, rubíny a safíry / Au 585/1000 / 39,32 g Gu s tav M ACO U N : Z i m n í k r a j i n a / 1918

cena: 75 000 Kč (Cinolter Antique)

olej na plátně / 98,5 × 130,5 cm cena: 100 000 Kč (Meissner-Neumann)

P r s t e n s r ub í n y a b r i l i a n t y celková hmotnost rubínu 1,50 ct

K o r á l e L a p i s L a z u l i / první třetina 20. stol.

Au 585/1000 / 31,78 g cena: 12 000 Kč (Cinolter Antique)

briliantů 1,35 ct cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

J ó z s e f F e r e n c z y: p o l n í m a r š á l A n t o n Lu d w i g Au g u s t v o n M a c k e n s e n / 1915 olej plátno / 65 × 81 cm cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

Ru d o l f K r i v o š : P o r t r é t E . D .

C a r m a s c o t / značeno Sabino Paris, kolem 1930 N á d o b a v e t va r u k o ň s k é h o k o p y ta signováno Gucci / stříbro, rohovina / výška 22 cm

opálové sklo / výška 11 cm, délka 15,5 cm cena: 12 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

M í s a / Loetz, Klášterský Mlýn, kolem 1915 návrh Michael Powolny / opálové vrstvené sklo výška 10,5 cm, průměr 20,5 cm cena: 59 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

olej na plátně vyvolávací cena: 4 500 eur (Art Invest)

inzerce

63

V o j t ě c h E r d é ly i : M i l e n c i olej na plátně vyvolávací cena: 4 000 eur (Art Invest)

Antik Olomouc Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz Art Invest Aukce 20. 11. od 14:00 v Hotelu Carlton, Bratislava Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk C i n o l t e r A n t i qu e

Vá z a / signováno B. Riedel, datováno 1935, řezané a matované sklo / výška 35 cm

Maiselova 9, 110 00 Praha 1

cena: 65 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz SERVÍROVACÍ VOZÍK / 1920–30 palisandrové dřevo / výška 90 cm vyvolávací cena: 15 000 Kč (Cohnauction)

Cohnauction Aukce designu 20. století Nám. Dr. V. Holého 8, 180 00 Praha 8 tel: 603 546 275 email: info@cohn.cz

B r o ž s b r i l i a n t y a s m a r a g d y

www.cohnauction.cz

firma ERTE, 1930 / brilianty celkem 3,00 ct smaragdy / Au 585/1000, Ag 925/1000 cena: 75 000 Kč (Cinolter Antique)

M e i s s n e r - N e um a n n Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz S tarožitnos ti Michal Jankovský Žatecká 14, 110 00 Praha 1 tel: 224 812 909, 724 251 272

O s k a r LARSEN : N á m l u v y

email: michal@czechantiques.cz

akvarel na papíře / 36 × 50 cm

www.czechantiques.cz

cena: 30 000 Kč (Meissner-Neumann)

CHARLES + RAY EA M S : KANCELÁŘSKÁ ŽIDLE / kolem 1970 bílý laminát polstrováno / výška variabilní vyvolávací cena: 4 500 Kč (Cohnauction)

tipy

74

A l e x i s M i l n e : N a r u š e n í p o ř á d k u / performance

art + a ntiques Autorka se zaměřuje především na lidskou a zvířecí figuru a v jejím díle nelze přehlédnout odkaz Stanislava Libenského, u nějž Šrámková studovala. Jméno neklame: sochařka Ivana Šrámková je snachou architektky Aleny Šrámkové. Její sochy ptáka, zubra a stromu také doplní Tyršův most v Přerově, který se staví podle projektu architektky Šrámkové. Dokončen by měl být na jaře příštího roku.

při vernisáži

Start Point v Brně a v Chebu Cena Start Point, kterou si před devíti lety vymyslel tým kolem Marcela Fišera, tehdy ještě ředitele Galerie Klatovy/Klenová, se letos přesouvá do Brna. Výstavu 34 absolventů uměleckých škol z 19 evropských zemí bude od 12. října do 4. prosince hostit Wannieck Gallery. V den vernisáže vybere mezinárodní jury držitele hlavní ceny, jejíž součástí je samostatná výstava včetně vydání katalogu.

Výstavu loňského laureáta Alexise Milneho, absolventa londýnské školy Goldsmiths, je do 23. října možné navštívit v Galerii výtvarného umění v Chebu.

Kladna. Výstava ve Francouzském institutu ­dokumentuje vliv 80. let na dnešní studenty fotografie, ve vitrínách Štepánské ­pasáže se usídlili ­Jasanský s Polákem.

Nejbližší další festivalová výstava se koná v Galerii 5. patro (­Pocta Janu Pavlíkovi).

Za ostatními expozicemi se lze vypravit do Galerie Josefa Sudka (Jan Svoboda), NoDu (Tichá rezistence) a DOXu (Dokumentace neoficiálních výtvarných akcí 80. let). Festival trvá do 31. října, ale konce výstav jsou různé. Proto raději navštivte stránky ­ www.fotografestival.cz.

NL architects ve Fragnerce

J a r o s l av A n d ě l : C e s t o u s K a r l e m H y n k e m M á c h o u / 1976-7

Festival Fotograf 4. října propukl v Praze festival Fotograf.

Jeho epicentrem je skupina spřízněných galerií ve Školské a Štepánské ulici a jeho zastřešujícím tématem je fotografie 80. let.

V galerii Fotograf najdeme máchovské snímky Jaroslava Anděla, v prostoru Školská trojici Kameník-Moucha-Sousedík a v galerii Leica Hankeovy fotografie

Galerie Jaroslava Fragnera představuje od 13. října do 27. listopadu nizozemský ateliér NL architects. Projekty z dílny NL s vtipem a zároveň citlivě řeší problémy nejen architektury samotné, ale i městského života, bydlení, či nezvyklého využívání energetických zdrojů. Známý je jejich projekt Basketbaru v Utrechtu nebo Blok K v Amsterodamu, který se podobá zvlněné krajině s průchozí trhlinou uprostřed. Výstava NL architect nese název Mashup neboli míchanice, což je pojem známý z hudební a internetové oblasti a označuje míchání dvou hudebních skladeb či kompiláty internetových stránek. Architekti podobným způsobem míchají i zdánlivě neslučitelné funkce, například tepelný výměník s horolezeckou stěnou.

I va n a Š r á m k o vá : r o c k i n g h o r s e / 2007

Ivana Šrámková v DOXu Do konce října běží v DOXu obsáhlá výstava sochařky Ivany Šrámkové (1960), která pracuje téměř výhradně s taveným sklem.

nl archi t ec t s: blok k ams t erodam

75

Kalendárium / ŘÍJEN 2011 kdy: úterý 11. 10. od 19:00 co: autorské čtení Jiřího Valocha kde: Tranzitdisplay, Praha kdy: čtvrtek 13. 10. od 17:00 co: přednáška − Kontroverze ve fotografii posledních 20 let kde: Galerie Rudolfinum, Praha kdo: Milan Mikuláštík R y o j i I k e d a a C a r s t e n N i c o l a i

kdy: pá 14. a so 15. 10. od 14:00 do 18:00

Carsten Nicolai v Budějovicích Carsten Nicolai je umělec pohybující se na pomezí hudby a výtvarného umění. Jako experimentální hudebník (pod jménem Alva Noto) spolupracuje například s Blixou Bargeldem, frontmanem kapely Einstürzende Neubauten, nebo s japonskou hvězdou datové elektroniky Ryoji Ikedou. Rovněž na poli umění ho zajímají data a informace převáděné do vizuální nebo zvukové podoby. V instalaci Mléko (2000) čeří bílou hladinu v nádrži hluboké, sotva slyšitelné tóny, jindy Nicolai namíří přes galerii paprsek zvuku tak přesný, že ho lze zaslechnout jen v jediném místě. Od 19. října do 20. listopadu se Carsten Nicolai představí v Domě umění v Českých Budějovicích.

co: sympozium Fotograf Festival 2011

kyň, Sheily Hicks. Specifičnost její tvorby spočívá ve svobodném a invenčním vztahu k tradičním technikám. Její tvůrčí zájem je soustředěn na výrazové možnosti struktury a barvy se zvláštní pozorností ke specifickým kvalitám materiálu, ať je to len, vlna, ocelový drát, gumové pásky nebo tkaničky do bot. Během své padesátileté tvůrčí cesty vytvářela rozměrná díla určená pro reprezentativní interiéry, konceptuální instalace i miniatury.

kde: Francouzský Institut, Praha kdo: Vladimír Birgus, Antonín Dufek, Josef Moucha a další kdy: pátek 14. 10. − neděle 16. 10. co: Galerijní víkend kde: pražské galerie kdy: úterý 18. 10. od 16:00 co: symposium o možnostech rezidenčních míst v České republice kde: bývalé Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), Národní 36, Praha kdy: úterý 18. 10. od 16:00 co: procházka po architektuře Vršovic kde: sraz v Café Sladkovský ve Vršovicích kdo: Lukáš Beran, Vladislava Valchářová kdy: úterý 18. 10. od 17:00

Sheila Hicks v Praze

co: beseda s Janem Pfeifferem kde: Galerie Pavilon, Praha

Do 6. listopadu hostí pražské Uměleckoprůmyslové museum výstavu jedné z nejvýznamnějších světových textilních uměl-

kdy: čtvrtek 20. 10. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Hodek, I va n Ou h e l : I n d o n é s i e / 2009

Ouhel v Ostravě

S h e i l a H i c k s : H a s t i n g s / 1996

Malíř Ivan Ouhel přiveze do rodné Ostravy své nejnovější obrazy. Ten tam je prý neklid minulých let. Dění nad a pod zemí je plné radosti a pohybu, barevné mikroorganizmy hravě těkají obrazovou plochou, umravňovány čistými geometrickými prvky. Výstava v galerii Sokolská 26, jedné z nejhezčích výstavních síní v České republice, potrvá do 11. listopadu.

Kars, Max et al. kde: ZČG − Výstavní síň 13, Plzeň kdo: Petr Jindra kdy: úterý 25. 10. od 18:00 co: debata ART+ o sběratelství současného umění kde: Topičův salon, Praha kdo: Jitka Grígerová, Katherine Kastner, Michal Mánek

komiks

80

art + a ntiques

Vladimír Tučapský (*1958)

později na kopírce) a v počtu deseti až dvaceti

krátkého boomu se vrátil do podzemí a jeho

Vystudoval Střední knihkupeckou školu v Lu-

kusů šířil mezi své přátele a známé. Tučap-

tvorba přímo inspirovala zrod komiksového

hačovicích, pracoval jako knihkupec, kolektor

ský v nich zkoumal možnosti vizuální narace

sborníku AARGH! a nástup mladé komiksové

geologického průzkumu, zahradní dělník, je-

a pracoval s řadou výtvarných technik včetně

scény.

vištní technik nebo zaměstnanec Muzea Zdeňka

koláže. Jeho nejrozsáhlejším a zároveň nej­

Buriana ve Štramberku, v současnosti výtvarník

osobnějším samizdatovým komiksem byla Pouť

vými teoriemi o sebevraždě Vincenta van Gogha.

na volné noze.

do Země šafránu, která se v roce 2010 dočkala

Pár týdnů před smrtí se malíř zamiloval do dcery

reedice. Po pádu komunismu výtvarník na čas

svého ošetřujícího lékaře Gacheta, dívka jeho

V dětství byl zasažen Rychlými šípy

Příběh Vincent ve snách je inspirován no-

a ­tvorbou Káji Saudka. V roce 1983 začal pro-

vystoupil z podzemí a své komiksové výtvory

city opětovala, ale otec z nich nadšený nebyl…

dukovat krátké experimentální komiksy, které

publikoval ve vysokonákladových periodikách,

www.vladimirtucapsky.ic.cz

rozmnožoval (nejprve na dokument papír,

jako byly Kometa nebo Tramp. Po odeznění

/ Tomáš Prokůpek

85

ČESKÁ MALBA GENERACE NULTÝCH LET 21. STOLETÍ

Záštitu nad výstavou převzal ministr kultury ČR MUDr. Jiří Besser a primátor statutárního města Brna Bc. Roman Onderka, MBA.

art + a ntiques

82

Výstava toho nejlepšího z české produkce designu nábytku a doplňků 3. 10. – 31. 12. 2011 Galerie České spořitelny, Rytířská 536/29, Praha 1 Otevřeno denně 10.00 – 18.00 www.designblok.cz

Designblok: Výběr

Designblok se koná pod záštitou primátora hlavního města Prahy pana Doc. MUDr. Bohuslava Svobody, Csc. a kanceláře OSN v Praze Designblok podporují tyto instituce: Magistrát Hlavního města Prahy, Velvyslanectví království Nizozemí, Francouzský institut, Evropská komise, Obecní dům Oficiální dodavatelé: Anolis, Bourjois, Guerlain, Nespresso, Stella Artois, Spyron, Veuve Clicquot, TONI&GUY, T SERVIS Hlavní mediální partneři: Český rozhlas, Hospodářské noviny Mediální partneři: Architekt, ERA21, euroAWK, fashion TV, flair, IHNED.cz, H.O.M.i.E., MIP advertising, Moderní byt, Můj dům, Radio 1, Reflex, Rodinný dům, Stavba, Technický týdeník, DesignMagazin.cz, DesignGuide.cz, Czechdesign.cz, protisedi.cz Zahraniční mediální partneřii: Atrium (sk), DAMn° (be), Designboom (it), Designum (sk), Dezeen (uk), flair (hu), H.O.M.i.E. (sk), H.O.M.E. (au, hu, de, cro, slo) Partneři doprovodného programu: České dráhy, Erste Group Immorent ČR, Pepsi, Vodafone Pořadatel: Profil Media s.r.o., Osadní 35, 170 00 Praha 7, tel: +420 267 990 545-6, www.profilmedia.cz, info@profilmedia.cz

Hlavní partner Designblok Dreft Fashion Week:

Generální partner doprovodného programu: