67
Vedle objektů Dušana Zahoranského představují nejviditelnější zásah do galerijního prostoru dva monumentální objekty Pavla Karouse, které doslova obléhají rozlehlou centrální síň Domu umění. Pestře pomalované kolosy, jež lze vnímat jako ironický komentář obsese některých kurátorů a galeristů ve stavbě složitých sádrokartonových architektur (čerstvým příkladem může být výstava Fundamenty & sedimenty Petra Vaňouse v pražské Městské knihovně), se vnímavějšímu divákovi po chvíli odhalí jako modely dvou lokomotiv, které v 80. letech jezdily na trati Praha–Brno. Michal Pěchouček k výstavě zdánlivě přispěl pouze dvojicí ze série Filmogramů (kromě loňské práce zaznamenávající plynutí času
v delším úseku je tu i nový cyklus focená na barevný diapozitiv, v níž série snímků vzniká vždy během jednoho dne), je ovšem také autorem modré stěny, dalšího tradičního prvku z výstavnického inventáře. Natření stěny, které má v běžném galerijním provozu především estetickou roli kontrastního pozadí pro vystavená díla, zde získává plnou autonomii umělecké intervence – žádná z modrých stěn není „ušpiněna“ uměním, a z pozadí se tak stává figura. Závěrem mohu pouze shrnout a zopakovat: výstava Vystavovatel a jeho diváci představuje příspěvek k živému tématu současného světa umění. Výrazně nad průměr ji vyvyšuje to, co by v jistém ohledu mohlo být vnímáno jako
její slabina – výstavní koncept zde není zcela dořečený. Kurátoři diváka zbytečně netrápí vlastní erudicí a umělci ve vymezeném rámci nalezli prostor pro vzájemný dialog i rozvíjení vlastních autorských východisek.
Vys tavovatel a j e h o d i v á c i pořadatel: Dům umění města Brna kurátoři: Martin Mazanec a Rostislav Koryčánek termín: 4. 5.–12. 6. 2011 www.dum-umeni.cz
Stíny (ne)pochybností Tono Stano v Galerii Václava Špály text: Josef Chuchma Autor je kritik, redaktor Mf Dnes.
V Praze naturalizovaný Tono Stano (1960) patřil v 80. letech k úkazu označovanému jako „nová slovenská vlna“, kdy se na katedře fotografie FAMU shodou různých okolností sešla skupina výrazných slovenských studentů. Odpad od tvůrčí fotografie byl u řady „famáků“ té doby značný (jak je tomu teď, stojí mimo zájem tohoto textu…), nicméně na mimořádnost tehdejší slovenské sestavy na FAMU ukazuje i skutečnost, že dodnes, plus minus čtvrtstoletí od absolutoria, se tvůrčí fotografii věnuje většina z oněch talentovaných Slováků. Nadto soustavně staví na autorských rukopisech, které si profilovali ve studentských letech. Pravda, činí tak s výsledky kvalitativně různými, ale to lze předpokládat. Tono Stano již na FAMU vynikal kompoziční a technickou perfekcí, námětovou efektností a produktivní imaginací, s nimiž vytvářel inscenované záběry, výhradně v černobílé škále. Všechny tyto atributy lze najít i na jeho nejnovější výstavě Bílý stín. Specifika tohoto souboru v kontextu Stanova díla spočívá v tom, že v podstatě běží
o cvičení na daný postup, o variování jedné technické metody. Její historie je následující: v roce 1991 pozvala kunsthistorička Anna Fárová, pečující o pozůstalost Josefa Sudka, Tona Stana do někdejšího Sudkova pražského bytu v ulici Úvoz. Nabídla mu, zda by nechtěl
pracovat s některým z umělcových fotoaparátů, které se v pozůstalosti nacházely. Stano si vybral deskovou kameru formátu 24 × 30 cm. Jenže získat plochý film takových rozměrů už byl problém, takže fotograf do kazety místo negativního materiálu založil fotografický
p o h l e d d o v ý s tav y t o n a s ta n a v g a l e r i i vá c l ava š pá ly