Art&Antiques_12_2010

9 771213 839008

12

12

prosinec 2010

83

90 Kč / 4,32 ¤

10 / Karel

Škréta v Národní galerii 30 / Rozhovor s Květou Pacovskou 52 / Inventura urbanismu

art + a ntiques

84

/QDYDMS@BD TLÖKBĪ #D@ .QG &@KKDQX 7. 12. - 22. 12. 2010

#D@ .QG &@KKDQX HR OKD@RDC SN @MMNTMBD HSR O@QSHBHO@SHNM @S QSD %HDQ@ !NKNFM@ 28. 1. - 31. 1. 2011

www.artefiera.bolognafiere.it

1

editorial /

Obsah

V uplynulém roce

Naší snahou je mapovat dění na poli výtvarného umění v co největší šíři. Pravidelní čtenáři přesto jistě zaznamenali, že některým velkým kauzám letošního roku jsme se vůbec nevěnovali. Nepsali jsme

nazývaném Slovanská epopej. Poslední dva příklady zdaleka nemají tu důležitost, jakou jim česká média přisoudila, ale to, jak pražský magistrát nechal provést rekonstrukci Karlův most, je samozřejmě vážné téma. Nevěnovali jsme se mu, protože jsme usoudili, že k němu nedokážeme říct nic, co by již nezaznělo jinde. Pouze opakovat, co napsali jiní, nám přijde zbytečné.

Z podobného důvodu jsme se vyhnuli i smutné povinnosti rozloučit se s těmi, kdo nás v letošním roce opustili. Tisknout s měsíčním zpožděním stručné novinové nekrology, jaké se objevují v denním tisku, nám připadá nevhodné a připravit narychlo důstojnější rozloučení v běžném redakčním provozu nezvládáme. Vzpomínku na několik významných uměleckých osobností, které v letošním roce zemřeli, proto přinášíme až v tomto čísle.

O napsání jednotlivých textů o Hugovi Demartinim, Věře Janouškové, Běle Kolářové a Otakaru Slavíkovi jsme požádali historiky umění, kteří těmto autorům připravovali jejich poslední výstavy. Jakkoliv jde již takto o smutné čtení, není tento výčet zdaleka úplný. V letošním roce nás opustila také teoretička fotografie Anna Fárová, sochař Jiří Novák (obsáhlý text o jeho aktuální výstavě v Klatovech připravujeme do lednového čísla), ze zahraničních umělců pak například sochařka Louise Bourgeois nebo malíř Sigmar Polke.

Předvánoční číslo by však nemělo být jen smutné čtení. A také není.

Souborná výstava Karla Škréty je po dlouhé době výstavou skutečně důstojnou Národní galerie a dílo málokterého z českých umělců je tak radostné a plné energie jako tvorba Květy Pacovské. V mnohem lehčím tónu shrnuje letošní rok ve svém pravidelném Manuálu také Ondřej Chrobák. Všímá si módních slov charakteristických pro dění na poli českého výtvarného umění v posledních dvanácti měsících: A jako audit, B jako blockbuster, C jako Cena Jindřicha Chalupeckého…

Příjemné prožití Vánočních svátků a úspěšný vstup do roku 2011 za

> O makropohledu 5 / depeše > Dylanovy nové šaty

3 / úhel

Cyril Říha

o zfušované rekonstrukci Karlova mostu, o obří kapce zlata, která nás reprezentovala na EXPO v Šanghaji, ani o nekonečném příběhu

12

Pavla Rossini

6 / zprávy 10 / výstava

> Karel Škréta

Lenka Stolárová, Vít Vlnas

19 / aukce 26 / na trhu

> František Drtikol 28 / portfolio > Martin Kohout Kateřina Černá 30 / rozhovor > Květa Pacovská Jan Skřivánek, Karolina Jirkalová 38 / rozloučení > Hugo Demartini Ilona Víchová 40 / rozloučení > Věra Janoušková Marie Klimešová 42 / rozloučení > Běla Kolářová Ondřej Zatloukal 44 / rozloučení > Otakar Slavík Jan Rous 47 / k věci > Královský sňatek Milena Bartlová 52 / architektura > Inventura urbanismu Karolina Jirkalová 60 / knižní recenze > Génius Milana Knížáka Pavlína Morganová 62 / antiques > Rytec skla Dominik Biemann Petr Nový 68 / zahraniční výstava > Marlene Dumas Jan Skřivánek 73 / manuál > 2010: A-M Marcela Chmelařová

Ondřej Chrobák

74 / tipy a artmix 80 / komiks Jarmila Marešová

>

Tomáš Prokůpek

redakci Art+Antiques přeje Jan Skřivánek

obálka

>

K v ě ta Pacov sk á : Dělení pro s t oru ( v ý ře z) / 1997

akryl na plátně / 100 × 100 cm

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Markéta Horešovská, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Marie Klimešová, Pavlína Morganová, Petr Nový, Pavla Rossini, Jan Rous, Tomáš Prokůpek, Cyril Říha, Lenka Stolárová, Silvie Šeborová, Veronika Šubrtová, Ilona Víchová, Vít Vlnas, Ondřej Zatloukal / Tisk: Helma, Praha Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. prosince. Veškerá práva vyhrazena. www.artantiques.cz

Áèäãäñìäèäñ Ôìoíw à êôëóôñà õ läòê âç ùäìwâç °·°³č°·³· Ìôùäéíw ïôáëèêàâä ñîêô č °­ ìwòóî õ òîôóo è Æëîñèà ìôòàäàëèò 1ģFIMFE WĹUWBSOúIP B VļJUúIP VNûOą CJFEFSNFJFSV W òFTLĹDI [FNąDI KFIP TPDJæMOą B JEFPWú LPģFOZ

Êëàòèâèòìôò à áèäãäñìäèäñ art + a ntiques ù êíw äâwâç ëèâçóäí óäéíòê âç òáwñäê 7ZOJLBKąDą QPSUSúUOą LSBKJOæģTLú B ļæOSPWú QSæDF QģFEOąDI WąEFĔTLĹDI BVUPSĸ J VLæ[LZ VļJUúIP VNûOą EPLMæEBKą SPMJ LOąļFDąIP SPEV KBLP WĹ[OBNOúIP NFDFOæħF PCKFEOBUFMF B TCûSBUFMF VNûOą

ÓÄ×Óع ÑÀÃÈÌ ÕÎÍÃÑ%.ÄÊ À ÊÎË­ ÕØÃ%Í:¹ .ÄÒÊ1 À ÀÍÆËÈÂÊ1 ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ´±·« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ·³² ÂÄÍÀ¹ °µ¸¯ Êl

ÓÄ×Óع ÉÎÇÀÍÍ ÊÑ(ÅÓÍÄÑ À ÊÎË­ ÕØÃ%Í:¹ .ÄÒÊ1 À ÀÍÆËÈÂÊ1 ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ³²±« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ²¯¶ ÂÄÍÀ¹ µ±¯ Ê. §ÂÙ¨« °±´¯ Ê. §ÄÍƨ

Òêëäíoí ä÷ïñäò Òóîâêçîëì č Ïñàçà /FKMFQħą EąMB ħWúETLúIP TLMæģTUWą TUPMFUą B VLæ[LZ TQPMVQSæDF B PWMJWĔPWæOą NF[J ÒWúETLFN B ¢FTLPV SFQVCMJLV W PCMBTUJ UWPSCZ QSĸNZTMPWúIP J BUFMJúSPWúIP TLMB

°¯¯ ¤ òêëî Òêëc òêc êîëà õ aäëäùínì Áñîão °¸±¯č±¯°¯ 1VCMJLBDF QMOæ ļJWĹDI CBSFW UWBSĸ B GBOUB[JF JMVTUSVKF DFTUV ħLPMZ B UąN J NPEFSOąIP òFTLúIP TLMB [B TWûUPWPV QSPTMVMPTUą PE BSU EFDB Bļ QP OFKOPWûKħą USFOEZ

ÓÄ×Óع ÆÔÍÍÄË ÇÎËÌ1Ñ« ÌÈËÀÍ ÇËÀÕÄS ÕØÃ%Í:¹ .ÄÒÊάÀÍÆËÈÂÊ1 ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ´±« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ³² ÂÄÍÀ¹ °¶¯ Êl

ÓÄ×Óع ÀÍÓÎÍ:Í ËÀÍÆÇÀÌÄÑ« ÌÈËÀÍ ÇËÀÕÄS ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ±°µ« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ²¯³ ÂÄÍÀ¹ ²·¯ Êl Õ ÊÀÑÓÎÍÎÕ1Ì ÎÁÀËÔ¹ ³±¯ Êl

Àñóoë Ôìoíw ïñî õ äãíw ãäí °¸¯·č°¸²´ Íäéêñcòíoé w läòêc êíèçà ñîêô č ²­ ìwòóî õ êàóäæîñèè Êàóàëîæø +FEOB [ OFKWĹ[OBNOûKħąDI JOTUJUVDą òFTLúIP VļJUúIP VNûOą B EFTJHOV QSWú QPMPWJOZ TUPMFUą VTJMVKąDą P QSPTB[FOą NPEFSOąIP WĹUWBSOúIP NZħMFOą EP PCMBTUJ VļJUúIP VNûOą

Êñcòíc éèùáà Õ òóàõíw lèííîòó õ ëäóäâç °¸±¸č°¸²µ 1VCMJLBDF EPLVNFOUVKF WĹTUBWOą òJOOPTU ,SæTOú KJ[CZ n KFEOú [ LMąòPWĹDI LVMUVSOąDI JOTUJUVDą NF[JWæMFòOúIP ¢FTLPTMPWFOTLB QĸTPCąDą OFKFO W PCMBTUJ QSPEVLUPWúIP EFTJHOV B LVMUVSZ CZEMFOą BMF J VNûOą WPMOúIP

ÓÄ×Óع ÉÈP: ÅÑÎÍÄÊ À ÊÎË­ ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ³¯¯« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ¶´¯ ÂÄÍÀ¹ ·³¯ Êl

ÓÄ×Óع ËÔÂÈÄ ÕË.ÊÎÕ% À ÊÎË­ ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ °¸±« .Á ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ °±¯ ÂÄÍÀ¹ ±·¯ Êl

.äòêc åîóîæñàċ ä ±¯­ òóîëäów /FKSP[TæIMFKħą QVCMJLBDF WûOPWBOæ òFTLú GPUPHSBl J QģFETUBWVKF KFEOPUMJWú TNûSZ B USFOEZ GPUPHSBl DLúIP VNûOą TUPMFUą 7F WĹCûSV KF [BTUPVQFOP UúNûģ EWû TUû BVUPSĸ

Êñàéèíà ® îáñàù ® åîóîæñàċ ä 7[æKFNOĹ W[UBI UFDIOJDLúIP NúEJB B NBMąģTLúIP PCPSV JMVTUSVKą EąMB QģFETUBWJUFMĸ òFTLú LSBKJOæģTLú GPUPHSBl F B LSBKJOPNBMCZ B QPòæULV TUPMFUą

ÓÄ×Óع ÕËÀÃÈÌ:Ñ ÁÈÑÆÔÒ À ÉÀÍ ÌË.ÎÂÇ ÕØÃ%Í:¹ .ÄÒÊ1 À ÀÍÆËÈÂÊ1 ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ²·µ« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ´°¶ ÂÄÍÀ¹ °°·¯ Êl §ÂÙ¨« °²·¯ Êl §ÄÍƨ §ÂÙ¨« °²·¯ Ê §ÄÍƨ

ÓÄ×Ó¹ ËÔÂÈÄ ÕË.ÊÎÕ% ÕØÃ%Í:¹ .ÄÒÊάÀÍÆËÈÂÊ1 ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ´µ« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ²´ ÂÄÍÀ¹ ±´¯ Êl

Õîéóoâç Ïñäèòòèæ Ïñî ñäïôáëèêô "OHBļNæ QSP WMBTU OB QPMJ HSBl DLúIP EFTJHOV W PCEPCą QSWOąIP J ESVIúIP PECPKF KFEOPIP [ OFKWĹSB[OûKħąDI òFTLĹDI VNûMDĸ QSWOą QPMPWJOZ TUPMFUą

Ïëàêcó õ Äõñîïo ® Äõñîïà íà ïëàêcóäâç &WSPQTLú QMBLæUPWú VNûOą PE TFDFTF QP NPEFSOV EWBDæUĹDI B [BòæULV UģJDæUĹDI MFU TUPMFUą 1MBLæUZ L WĹTUBWæN B Sĸ[OĹN [æCBWOąN BLDąN UVSJTUJDLú QMBLæUZ SFLMBNOą QMBLæUZ OB QģFENûUZ NBTPWú TQPUģFCZ B EBMħą LVSJė[Oą [æMFļJUPTUJ

ÓÄ×Óع ËÔÂÈÄ ÕË.ÊÎÕ% À ÊÎË­ ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ °´·« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ ¸± ÂÄÍÀ¹ ±¶¸ Êl

ÓÄ×Ó¹ ÏÄÓÑ SÓÄÌÁÄÑÀ ÏÎ.ÄÓ ÒÓÑÀ͹ ·³« ÑÄÏÑÎÃÔÊÂ:¹ µ³ ÂÄÍÀ¹ ±²´ Êl ÂÄÍÀ¹ ±²´ Êl

Ïôáëèêàâä éòîô õ ïñîãäéè õ îáâçîão ÔÏÌ °¶­ ëèòóîïàãô ±« Ïñàçà ° îóäõ äíî óäñ °¯č°¸ ç« òó äãà à íäãoëä °¯č°· ç

Îáéäãícõêø íà ãîáwñêô¹ Ĩ ìàñêäóèíæ¿ôïì­âù« Ó¨ ±´° ¯¸² ±¯µ ööö­ôïì­âù

Ě

Ě

Ě

Ě

Ě

Ě

Ě

Ě

Ě

Ě

êíèçø č ô èón à õîëín ôìoíw ª ãäòèæí¨ ôìoëäâêîïñ ìøòëîõn ìôòäôì õ ïñàùä¨

4

depeše

5

Dylanovy nové šaty text: Pavla Rossini Autorka je nezávislá kurátorka a kritička, zabývá se managementem kultury v Kodani a Praze.

„Světová premiéra“, „senzační objev ve Státním muzeu umění“, ohlašovala tisková zpráva. Stejně tak velkolepá tisková konference v kodaňském svatostánku za nebývalé účasti kritiků z řady evropských zemí svědčila o něčem mimořádném. Při zahájení výstavy bezmála padesáti obrazů Boba Dylana se na schodištích tlačily zástupy jindy ukázněných Dánů. Média nešetřila superlativy a opakovala historku kurátora výstavy Kaspera Monrada. Tento uznávaný specialista na staré dánské malířství si všiml, že ikona rockové hudby vystavuje své akvarely v německém Chemnitz, a rozhodl se zjistit, o co jde. „Když jsme spolu s ředitelem SMK zhlédli ukázky prací, spontánně jsme oba prohlásili – proboha, to je nesmírně zajímavé,“ říká kurátor. Dylanův manažer posléze zprostředkoval setkání s umělcem na neutrální půdě v Los Angeles. Úvodní Dylanova otázka, co by měl ve svých obrazech změnit, vyrazila kurátorovi dech. Jako typický nekonfliktní Dán se raději zaměřil na to, co mu v jeho výtvarných počinech připadá zajímavé. Dalším překvapením bylo, když hvězda vzkázala, že namísto akvarelů vystaví sérii nových akrylových maleb s brazilskými motivy.

Dylanologové vědí, že hudebník začal kreslit v 60. letech 20. století a často navštěvoval muzea umění. O něco později vznikají i jeho první obaly na vlastní gramofonové desky. Stejně jako některé další akvarely a kvaše jsou milé svou naivní bezprostředností a sympatické tím, že neskrývají amatérismus. Řadu let si před svými koncerty kreslil a v hotelových pokojích vznikaly akvarely s pohledy z oken. Během svých turné po Brazílii brouzdal ulicemi s naraženým kulichem a slunečními brýlemi, aby si na papírové pytlíky, ubrousky i do skicáře zaznamenával různé motivy. Z nich později vycházel a za pouhý rok stačil při

všech koncertních šňůrách na zakázku pro SMK namalovat čtyřicet velkoformátových akrylů.

The Brazil Serie zahrnuje městské i vesnické žánrové motivy. Snad nejpřijatelněji, byť tradicionalisticky, vyznívají pohledy na předměstské slumy. Z figurálních témat však křičí neohrabanost amatéra, i když poučeného. Dylan volí témata všedního dne, zobrazuje například hádku mužů, žárlivou scénu milenců nebo – zřejmě podle novinových fotografií – zachycuje dramata z brazilského mafiánského podsvětí. Nepřekonává však hranici plakátové ilustrace a zůstává neosobní. Dylanovy malby jsou jen toporným popisem událostí, zatímco v textech svých písní nás dokáže mistrně vést k vizualizaci vyprávěného.

To, že Bob Dylan rád maluje, z něj ješte nedělá výtvarného umělce. Je to prostě „cross-over“, mezi nadanými uměleckými osobnostmi jev nijak ojedinělý. Výtvarně činný byl i H. Ch. Andersen nebo August Strindberg. Přesto by nikoho ze Státního

bob dyl an: in t er iér s houslemi

muzea umění nenapadlo jejich práce vystavit. Ředitel SMK Karsten Ohrt a hlavní kurátor sbírek Kasper Monrad vyzvedávají výtvarné kvality Dylana a analyzují je v obsáhlé, téměř dvousetstránkové publikaci.

Je však zřejmé, že takovéto malby by SMK nikdy nevystavilo, kdyby je nezplodil právě Bob Dylan. V textu jsou téměř trapně srovnávány inscenované pozitury Dylanových akrylů s narativností a rétorickými gesty Caravaggia a Rembrandta. Jinde se prohlašuje, že v některých kompozicích a motivech i ve způsobu malby lze hledat styčné plochy s Henrim Matissem. Navíc se pořadatelé v publikaci zaštiťují studií emeritního kurátora a znalce Matisse z MoMA. Ten se úkolu zhostil elegantně – v obecně estetickém pojednání s odvoláním na Lessinga i Ruskina srovnával vyjadřovací možnosti výtvarného projevu a slova. Je však zarážející, že odmítl kurátorství výstavy Matisse, kterou SMK připravuje.

Státní muzeum umění má ve své preambuli na základě badatelského přístupu k vlastním sbírkám zprostředkovávat publiku poznávání dánského a staršího evropského výtvarného umění. Výstavy soudobého mezinárodního umění až na malé výjimky nepořádá. I proto se nad zmiňovanou výstavou vznáší otazník zejména nyní, v době všemožných úsporných opatření. Výstava je dobrým kasovním trhákem – počet platících návštěvníků se zdvojnásobil a dále roste. Kde je však hranice v boji o návštěvnost muzeí výtvarného umění?

A proč si Dylan a jeho manažer vybral právě Státní muzeum umění v Dánsku? Kurátor Kasper Monrad říká, že podle Dylana je to místo, které jej nezavazuje. Nebo proto, že jsme v zemi pohádkáře Andersena? Ten tu totiž rozšířil obdiv k „císařovým novým šatům“, kterým nešetří ani dylanologové.

Malé děti však naštěstí na výstavu hudebního veličenstva nepřijdou.

10

výstava

art + a ntiques

Karel Škréta 2010 aneb příběh uměleckého úspěchu text: Lenka Stolárová, Vít Vlnas Autoři jsou kurátory výstavy Karel Škréta: Život a doba.

Ke čtyřstému výročí narození Karla Škréty (1610–1674) připravila Národní galerie soubornou retrospektivu malířova díla, která je do dubna příštího roku k vidění ve Valdštejnské jízdárně a v Jízdárně Pražského hradu. Její autoři, Lenka Stolárová a Vít Vlnas, se pro Art+Antiques ve stručnosti ohlížejí za dosavadním škrétovským bádáním a nastiňují koncepci výstavy.

„Škrétovým hříchem byl jeho malý génius. Věrný otisk tohoto zmateného mozku je jeho dílo,“ konstatoval roku 1913 mladý, ale již suverénní Antonín Matějček. Tento výrok výmluvně ukazuje, jak nevyzpytatelné mohou být proměny zdánlivě neotřesitelných úsudků. O pouhá dvě desetiletí později vyložil Vincenc Kramář stejnou kapitolu dějin českého umění se zcela opačnými hodnotícími znaménky a o Škrétově díle lapidárně konstatoval, že „patří k nejvzácnějšímu, co máme“. Jaromír Neumann, další z vykladačů odkazu barokního mistra, pak v roce 1974 napsal: „Od doby, kdy skončil středověk, až do času, kdy vznikalo umění spjaté s národním obrozením, nenarodil se v Čechách malíř, jehož význam by byl tak pronikavý a místo v procesu vývoje tak neotřesitelné, jako je tomu v případě Karla Škréty.“ Obecně přijímané mínění se obloukem vrátilo zpět až někam k Bohuslavu Balbínovi, jenž intuitivně prohlásil, že Škréta je „malíř za našich časů v naší vlasti nejlepší“.

Z průměrného eklektika se stal geniální a originální tvůrce, jehož monumentální syntéza „toho nejlepšího“ byla jako neotřesitelný monument vztyčena na samotném počátku cesty novodobého českého malířství.

Za těchto okolností by se mohlo zdát, že souborná výstava k velikánovu kulatému jubileu nemůže mít jiný nežli konzervativní, pietně oprašující ráz, plně odpovídající buržoazní a zkostnatělé instituci typu Národní galerie. Co ostatně může být pohodlnějšího nežli nekonfliktní

prezentace hodnot, o nichž se – alespoň tady a teď – nepochybuje?

Zdánlivě jednoduchou a jednorozměrnou odpověď problematizuje už jen stoletá historie škrétovských výstav. Rozsahem skromná, leč ohlasem impozantní přehlídka, již roku 1910 uspořádal v pražském Rudolfinu Kroužek přátel umění malířského ve spolupráci s Krasoumnou jednotou, se stala důležitým východiskem pro další bádání. „Bezpečná kritéria pro rozpoznání ruky Škrétovy ještě ani stanovena nejsou,“ napsal po jejím zhlédnutí K. B. Mádl. Nejsou úplně stanovena ještě ani dnes, mohl by dodat racionalista. Nicméně byla to právě průkopnická výstava z roku 1910, která otevřela cestu ke kritickému zhodnocení škrétovského fenoménu. Karel Škréta zakotvil již v první půli 19. století pevně v pojmovém světě zemského vlastenectví, odkud posléze vedla i jeho cesta do panteonu jazykově artikulovaného českého nacionalismu. Žádný jiný z výtvarných umělců minulosti se nestal tolikrát námětem dramatických děl, obrazových reminiscencí, ba dokonce výpravné opery. Na tento národovecký kult reagovala malířova monografie z pera Gustava Edmunda Pazaurka (1889), zajímavá heuristickým přínosem i nacionalistickým patosem, v tomto případě protičeským.

P o d o b i z n a n e z n á m é h o m u ž e (M at e m at i k s c h o t í ) / 1640-50 olej na plátně / 93,5 × 73,5 cm / Národní galerie v Praze

18

inzerce

AandA_Mazna_final_znacky.pdf 1 25.11.2010 23:08:51

art + a ntiques

Afrika - Papua Nová Guinea

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

www.primitivniumeni.cz

INTERNETOVÁ GALERIE PRIMITIVNÍHO UMĚNÍ

PF 2011 To all our dear friends and patrons, We hope this holiday season brings you new impressions of love and joy to light up the New Year.

Best wishes, from Alexandr Onishenko and Galerie Jakubska

Galerie Jakubska, Jakubská 4, Praha 1, 110 00, Czech Republic, +420 224 827 926, galerie@galeriejakubska.cz

aukce

Od Škréty po Mirvalda Praha – Čtvrtá večerní aukce společností 1. Art Consulting a Adolf Loos Apartment and Gallery potvrdila očekávání a stala se nejúspěšnější aukcí letošního roku. Nového majitele našlo 36 děl z 53, a to v celkové hodnotě 75,8 milionu korun*. Za více než milion se prodalo 19 obrazů a Fillovo Zátiší s knihou z roku 1914 se s cenou 19,5 milionu korun stalo nejdražším dílem roku.

Fillův obraz, nabízený Adolf Loos Apartment and Gallery, byl po právu nejsledovanější položkou celé aukce. Jde o špičkovou práci z malířova holandského období, které je sběrateli z celého Fillova díla ceněno nejvíce a které je extrémně nedostatkovým zbožím. Od Zlatých rybiček, které byly v roce 2000 vydraženy za tehdy rekordních 8 milionů korun, šlo o teprve druhý „holandský“ obraz, který se objevil v aukci. Prvním bylo drobné zátiší Sklenice a noviny, které se před rokem na aukci Galerie Kodl prodalo za 13,4 milionu korun.

Obraz byl mnohokrát vystavován a reprodukován a o jeho významu v kontextu Fillovy tvorby mimo jiné svědčí, že sám malíř jej jako jediný nechal v roce 1938 ve svém katalogu reprodukovat barevně. Velice podrobně se obrazu, který bývá uváděn též pod názvem Zátiší s lahví Cherry, věnuje i Vojtěch Lahoda v zatím poslední malířově

19

monografii. „Je to období kubismu, který v tehdejším Fillově pojetí znamenal pozitivní, akční, kreativní vztah k životu, ztělesněný právě Zátiším s láhví Cherry,“ píše mimo jiné Lahoda.

Vyvolávací cena byla stanovena na 10 milionů korun (bez aukční provize).

Zájem projevili dva dražitelé přímo v sále a dva na telefonu. Když se cena vyšplhala na 16 milionů korun, vstoupil do hry další dražitel na telefonu, zastupovaný v sále majitelem galerie Vladimírem Lekešem.

Jeho příhoz na 16,25 milionu korun byl už konečný. Včetně dvacetiprocentní aukční provize nový majitel za obraz zaplatil 19,5 milionu korun a Zátiší s knihou se tak stalo nejdražším Fillovým dílem prodaným v aukci.

Druhým velmi sledovaným dílem byl raný obraz Toyen Cirque Conrado z roku 1925, který Karel Srp, autor malířčiny monografie, označuje za „nejdůležitější obraz jejího neoprimitivistického období“. Prodal se za 11,28 milionu korun, jeden příhoz nad minimální podání.

Nejurputněji dražitelé bojovali o obraz Podzimní nálada, dílo Antonína Hudečka z roku 1903. Z vyvolávací ceny 216 tisíc korun jej devět dražitelů v rychlém tempu vyhnalo až na 2,58 milionu korun. Jakkoliv jde o nový autorský rekord, nejde až o takové překvapení, jak by se mohlo zdát. Již

A n t o n í n Hud e č e k : P o d z i m n í n á l a d a / 1903 olej na plátně / 100 × 120 cm / cena: 2 580 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 20 % ceny dosažené v sále.

E m i l F i l l a : Z át i š í s k n i h o u / 1914 olej na plátně / 30,7 × 25,4 cm / cena: 19 500 000 Kč

před třemi lety se srovnatelná Hudečkova podzimní krajina na aukci Dorothea dostala ze stejné vyvolávací ceny na částku 2,16 milionu korun.

Součástí nabídky 1. Art Consulting byla stejně jako na předchozích dvou aukcích pozoruhodná kolekce děl starého umění z mělnické obrazárny Lobkowiczů. Mezi nimi i další z lunet Karla Škréty z cyklu obrazů ze života sv. Václava. Zatímco na jaře využila svého předkupního práva Národní galerie a obraz Kníže Radslav se pokořuje sv. Václavovi těsně před aukcí zakoupila za 4,6 milionu korun, o obraz Smrt kněžny Drahomíry, uváděný jako nejkrásnější dílo z celého cyklu, zájem neprojevila, respektive se jí na něj nepodařilo získat peníze. Obraz se prodal za vyvolávací cenu 6,6 milionu korun zájemci na telefonu.

Z umění 19. století se nejdráže prodal obraz Černohorská kráska od Karla Čermáka, a to za vyvolávací cenu 1,08 milionu korun.

Bez kupce naopak zůstal Brožíkův žánrový výjev z vesnického prostředí (nabízen za 1,38 milionu korun) a mistrovská uliční scéna ze staré Prahy od nepříliš známého Oscara Rexe (600 tisíc korun).

Nejvíce milionových položek bylo samozřejmě v kategorii klasické moderny. Vedle již zmiňovaných děl šlo například o obrazy Václava Špály, Josefa Čapka, Otakara Kubína, Emila Artura Pitermanna, Josefa Šímy, Františka Janouška a Jaroslava Krále. Šímův Návrat Theseův, který jsme představovali

26

na trhu

art + a ntiques

František Drtikol text: Marcela Chmelařová Autorka je historička umění.

František Drtikol bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších světových fotografů první třetiny 20. století. Za oceánem jsou sběratelé za jeho snímky ochotni platit statisíce dolarů, na českých aukcích se mu však příliš nedaří. Dva jeho snímky nabízené na listopadových aukcích zůstaly neprodány, především však platí, že jeho vrcholné práce se v nabídce českých aukčních domů vůbec neobjevují.

František Drtikol (1883–1961) byl duchovně založený člověk orientovaný na východní filozofie, překladatel starých buddhistických, taoistických textů a upanišád. Také kreslíř, malíř, později aktivní člen komunistické strany – člověk s širokým záběrem a rozporuplným osudem. Hlavně ale famózní fotograf mezinárodního formátu. Již za života byla jeho tvorba mnohem více ceněna v zahraničí než na domácí půdě. Paradoxně je

to tedy jeden z mála autorů, jehož díla můžeme v tuzemsku nakoupit řádově levněji než v zahraničí. To platí ovšem i pro další klasiky české fotografie, Jaromíra Funkeho a Josefa Sudka. Na malém českém trhu je totiž sběratelství fotografie stále ještě popelkou. Sběratelé ochotní platit statisíce, či dokonce miliony za díla, která existují ve vícero kopiích a která navíc nelze ani trvale vystavit, u nás snad vůbec nejsou.

S n ě ž n á v l n a / hnědavý tón / 16,6 × 38,3 cm / cena: 312 000 USD (Sotheby’s 25. 4. 2007)

Jinak je tomu v zahraničí, zejména ve Spojených státech. Několik Drtikolových aktů, většinou z druhé poloviny 20. let, z jeho vůbec nejzajímavějšího tvůrčího období, dosáhlo v posledních letech na aukcích Sotheby’s v New Yorku rozpětí 40 až 60 tisíc dolarů (současným kurzem přibližně 700 tisíc až 1 milion korun). Absolutní aukční rekord ovšem drží špičkový akt v hnědavém tónu Sněžná vlna (16 × 38 cm),

27

který byl v dubnu 2007 vydražen dokonce za 312 tisíc dolarů (podle tehdejšího kurzu za 6,5 milionu korun; všechny ceny jsou uváděny včetně aukční provize). Cena je to o to zajímavější, že se nejedná o fotografii přímo signovanou autorem, ale pouze jeho dcerou Ervínou.

Slavný snímek Vlna (Temné vlny I) z roku 1925 se podle informací serveru ART+ privátně prodal ještě dráž. Tuto v českém prostředí dobře známou a hojně publikovanou fotografii – jeden z tisků má ve svých sbírkách pražské Uměleckoprůmyslové museum – prodala na červnovém veletrhu Art Basel, jen pár hodin po zahájení, berlínská galerie Kicken.

Za kolik přesně, zástupkyně galerie odmítla prozradit. Na veletrhu TEFAF v Maastrichtu letos v březnu galerie snímek nabízela za 400 tisíc eur (v korunách tedy za víc než 9,5 milionu).

Cenový rekord českého trhu drží snímek Phantasie, figurková kompozice z roku 1930, která byla na aukci společnosti 1. Art Consulting letos v dubnu vydražena za 413 tisíc korun. Dosažená cena odpovídá částce, za kterou byl jiný tisk tohoto snímku vydražen v roce 2006 v Londýně. Drtikolovy práce z 30. let jsou mezi sběrateli obecně méně ceněné než jeho akty z let dvacátých. Na čtvrté večerní aukci 1. Art Consulting byla minulý měsíc nabízena reprodukovaná Kompozice z roku 1930. S cenou 384 tisíc korun (včetně aukční provize) však zůstala nevydražena.

Důvodem patrně bylo, že snímek není v úplně nejlepším stavu. Bez kupce zůstal i raný olejotisk Smích (Salome) z roku 1913, který začátkem listopadu na své aukci nabízela společnost Prague Auctions. Požadovaná cena v tomto případě byla 264 tisíc korun.

Jak již bylo řečeno, i v případě fotografie platí, že práce z různých období a různých námětů jsou ceněny velice rozdílně. Zatímco akty z 20. let mohou stát miliony, Drtikolovy portréty známých osobností lze koupit i za pár tisíc korun. Pořád se však jedná o dobové signované originály autora. Podstatně jinou kategorii tvoří novější kontaktní kopie vytvořené z původního negativu. I když mohou mít k originálům velice blízko či jsou za ně dokonce vydávány, nejde o autorské tisky a jejich sběratelská hodnota je mizivá.

Je tedy třeba mít se na pozoru snad ještě

k o m p o z i c e / 1930

více než při nákupu malby. Roli hraje nejen jméno autora, fotografická technika, námět, rozměry, kvalita, ale také doba vzniku, stav zachování díla, provenience, případné publikování nebo počet exemplářů.

Samostatnou, ryze lokální kapitolou Drtikolova díla je jeho kreslířská a malířská tvorba, které se věnoval zejména po roce 1935, kdy zavřel svůj fotografický ateliér. Širší veřejnost se měla možnost s Drtikolem-malířem seznámit až výstavou v Galerii Rudolfinum v roce 1998. Od té doby se jeho obrazy celkem pravidelně objevují i na aukcích. Kvalita Drtikolova malířského díla je proměnlivá a ceny jeho obrazů se běžně

pohybují v desítkách tisíc, výjimečné kusy šplhají nad sto tisíc korun. Na poslední večerní aukci 1. Art Consulting se však olej Tanec z roku 1948 překvapivě dostal až na 276 tisíc korun.

K o m p o z i c e / 19 3 0 technika: bromostříbrná fotografie rozměry: 28,3 × 22,2 cm cena: 384 000 Kč

30

rozhovor

art + a ntiques

Tvorba je jen jedna S Květou Pacovskou o knihách, řádu a věcech, které nejde narýsovat text: Jan Skřivánek,­ Karolina Jirkalová foto: Štěpán Grygar

Měřeno počtem zahraničních výstav a vydaných knih je Květa Pacovská jednou z mezinárodně nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Doma paradoxně příliš známá není. A pokud ano, hlavně jako ilustrátorka dětských knih a časopisů z let normalizace. Její originální volná tvorba na své objevení domácím publikem i zdejšími historiky umění teprve čeká.

Začněme úplně od začátku, kdy vás napadlo, že se chcete stát malířkou?

Ani nevím, bylo to samozřejmé. Začalo to hned, jak jsem se narodila. Okolo mě byla spousta krásných knih, rodiče měli obrovskou knihovnu a měli velký vztah k umění. Brala jsem za samozřejmost, že jsem měla i cizí knížky, francouzské, anglické – naši dost putovali po světě. Málo jsem si toho ale nechala. Jen lodní kufr, se kterým maminka s tatínkem, ještě než jsem se narodila, cestovali do Ameriky.

Bylo u nás normální, že jsme chodili na výstavy, a naši podporovali umělce, kupovali si různé autory. Doma nad klavírem jsme měli Kalvodu, tančící víly. Takové prostředí má určitě vliv.

Proč jste se rozhodla pro Umprum, a ne pro Akademii?

Umprum mně připadala modernější. Hned po válce jsem chtěla studovat, ale ještě jsem na to neměla věk. Šla jsem do grafické školy, tu jsem ale nakonec nedodělala. Byla jsem velice nedočkavá. Po dvou letech jsem udělala zkoušku a přestoupila na Umprum.

Na škole jste studovala v ateliéru Emila Filly, jaký to byl pedagog?

Z koncentráku se vrátil s podlomeným zdravím. Jezdil všude v autě, vedle sebe měl svého buldoka Evičku… My jsme byli mladí a dívali

jsme se na něj kriticky. Dnes to vidím jinak. Měl za sebou zkušenosti, byl filozof a napsal mnoho zajímavých publikací. Pro mě byla kupříkladu důležitá kniha O svobodě, kterou napsal v koncentráku.

Jako malíř byl výborný kolorista. Diskuse u Fillů byly také důležité, mnoho lidí si z nich hodně odneslo. Nejsem ten, kdo by chtěl vznášet kritiky a něco mu vyčítat.

Jak jste na škole vnímala tehdejší politickou atmosféru?

To jsem nevnímala. Těšila jsem se z toho, že jsem u Filly, protože jsem ho považovala za kvalitnějšího než ty ostatní, Svolinského nebo Strnadela. Fillovu práci jsem hodnotila mnohem víc.

Krátce po dokončení studií se vám narodily děti. Znamenalo to přestávku ve vaší tvorbě?

Vůbec ne. Bydleli jsme v malém prostoru, pokoj a kuchyň. Pokoj jsme chtěli nechat pro děti, aby měly všecko krásné. Skončilo to ale tak, že oni tam nechtěli být sami. Měla jsem je v koši pod stolem a na stole jsem dělala svoje obrázky. Byli jsme oboustranně spokojeni. Nekřičeli, protože cítili, že jsou v bezpečí. Byla to spíš souhra a bylo to fajn. Možná to mám všechno zkreslené, ale takhle si to pamatuji.

art + a ntiques

46

29. 10. 2010 – 20. 3. 2011

Záštitu nad výstavou 1984 – 1995 převzal ministr kultury ČR Jiří Besser a primátor statutárního města Brna Roman Onderka.

k věci

47

Gotický minimal text: Milena Bartlová Autorka je historička umění, přednáší na pražské AVU.

V katalogu čteme o bohatství a nádheře královské reprezentace, ale výstava Královský sňatek ukazuje spíš esteticky čistou a střízlivou tvář gotického umění.

Galerie hlavního města Prahy vystavuje v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí umění všeho druhu, od klasické moderny po současnost. Jen jednou za několik let se naskytne příležitost ukázat tu staré umění. Poprvé – a třeba i naposled – je nyní v rekonstruovaných prostorách gotického městského paláce možné vidět soubor uměleckých a řemeslných památek, které přímo souvisí s manželským párem, který v tomto domě nejspíš skutečně žil.

V Domě U Kamenného zvonu se totiž po svém sňatku a příchodu do Prahy v zimě roku 1310/11 ubytovali čtrnáctiletý král Jan Lucemburský s osmnáctiletou chotí Eliškou Přemyslovnou, dědičkou bohatého Českého království.

Vnitřní prostory domu, zejména jeho slavnostního věžového traktu obráceného do

náměstí, nejsou vhodné vlastně k vystavování čehokoli, a pro typický výstavní program GHMP by bylo možné si raději představit novostavbu nebo adaptovaný industriální prostor. Pro jednou je ale pravda to, co jinak figuruje spíš jako nenaplněné heslo – že totiž místnosti samy jsou také exponáty. Ve sklepeních je to dotaženo do důsledků, když zde najdeme jen obrazovku, na které běží vizualizace 3D rekonstrukce tvarů a prostor středověké podoby domu. V duchu minimalistické estetiky je řešena celá výstava – bílé stěny, absence dnes již banálně konvenčních pokusů o „mystickou“ inscenaci, dostatek prostoru. Jedinou výjimkou je sugestivně temná a speciálně střežená kobka, v níž se vedle mincovních pokladů vystavuje i soubor zlatých šperků, nalezených v roce 1988 ve sklepě starého domu v polském městečku

S vat e b n í k o r u n a z p o k l a du z e S l e z s k é S t ř e d y / před 1349

Śróda Śląska, tedy Slezská Středa, nedaleko českých hranic. Jan Lucemburský se mimořádně zasloužil o stát – právě on jej zvětšil připojením Slezska, které pak až do roku 1742 tvořilo téměř třetinu rozsahu Koruny české. Průzkum ukázal, že koruna z pokladu mohla patřit jak ke svatební výbavě Elišky Přemyslovny, tak i její snachy Blanky z Valois, již si vzal za (první) manželku v roce 1323 Karel IV., třetí ze sedmi dětí královských manželů.

Subtilní krása Minimalistická prezentace umění spojeného s Janem Lucemburským a jeho předchůdci na českém trůně je nasnadě.

Stejným dojmem totiž působí i kapitoly věnované těmto úsekům v přehledech dějin českého umění: z té doby se dodnes zacho-

52

architektura

art + a ntiques

Inventura urbanismu Opožděné probouzení urbanistů text: Karolina Jirkalová

O urbanismu je v posledních týdnech slyšet víc, než bývá zvykem. Skoro se chce říct: „Konečně!“ Tato architektura velkých měřítek je totiž dnes spíše úřední než tvůrčí disciplínou. A není to zdaleka jen teoretický problém – právě naopak, úkolem urbanismu je tvořit a chránit prostředí, ve kterém my všichni žijeme.

Začátek října byl v Praze skutečně nabitý – téma rozvoje měst a jeho limitů se objevilo na konferenci Fórum 2000, v Mánesu byly vystaveny strategické projekty a koncept územního plánu Prahy, v karlínské Galerii Kotelna bylo možné vidět jeden z největších německých rozvojových projektů – Hafen City v Hamburku. Ve zvulgarizované podobě se urbanismus objevil i ve volební kampani – stačí si vzpomenout na „Více zeleně, méně betonu“. Smysluplněji pak pojal své obcování s územním plánováním kandidát na pražského primátora Zdeněk Tůma, který se sešel s předními urbanisty k diskusi o rozvoji Prahy.

Pokus o (kritickou) reflexi oboru pak nabídla konference s názvem Inventura urbanismu, kterou uspořádal Ústav urbanismu Fakulty architektury ČVUT. Příznačně se tato akce termínově kryla se seminářem Asociace pro urbanismus a územní plánování, který se nesl ve zcela jiném duchu – jeho součástí byla oslava 20. výročí založení tohoto sdružení.

Stigmatizovaný obor Konference Inventura urbanismu byla jakýmsi pokusem udělat si pořádek uvnitř oboru – oproti jiným sférám se to děje s neuvěřitelným, téměř dvacetiletým zpožděním. Jak je to možné? Šéf Ústavu urbanismu Fakulty architektury ČVUT Jan Jehlík to vysvětluje tím, že v 70. a 80. letech se územní plánování měst a obcí, na něž byl

urbanismus zúžen, stalo nástrojem politiky a skladba lidí, kteří se jím zabývali, tomu do značné míry odpovídala. Územní plánování se v podstatě odtrhlo od architektury, tedy odpovědné, ale zároveň tvůrčí práce, a stala se z něj pozitivistická věda – obor ovládli dopravní inženýři a další specialisté.

Není divu, že v letech 90. byl obor stále silně stigmatizován – urbanisté dostali nálepku „inženýrů lidských duší“ a mladší generace se raději zaměřila na projekty jednotlivých domů. K zásadnímu přehodnocení normalizačních východisek tedy dojít ani nemohlo.

Přesto tu i v 90. letech bylo několik výrazných osobností, které se urbanismem zabývaly (Jan Sedlák, Ivan Plicka, Miroslav Baše), později se postupně přidávali i architekti z mladší generace (Roman Koucký, Radek Kolařík, Pavel Hnilička a další). Významným krokem ke změně diskursu byl pak v roce 2007 nástup Jana Jehlíka na místo vedoucího Ústavu urbanismu pražské Fakulty architektury, který znamenal výraznou personální (i generační) výměnu.

Coming out O konferenci Inventura urbanismu mluví Jan Jehlík trochu nadneseně jako o revoluci či dokonce coming outu. Jedna z hlavních otázek, které si účastníci konference pokládali, mířila dovnitř oboru – je třeba si otevřeně přiznat si, jak na tom jsme. Je čím dál jasnější, že čes-

m ě s ta s e r o z p í n a j í a ř í d n o u / z přednášky Pavla Hniličky

ký urbanismus má velké mezery a pokulhává za zbytkem Evropy. A to jak v oblasti teorie (nejsou přeloženy zásadní texty), tak především v praxi, která neodpovídá současným poznatkům ani realitě, která se od 60. let značně změnila. Děkan pražské Fakulty architektury Zdeněk Zavřel, který žil více než dvacet let v Nizozemsku, v úvodním příspěvku poznamenal, že český urbanismus je stále v „diletantských botičkách“. Následující vystoupení architektů a urbanistů však zároveň ukázala, že je tu velká vůle i potenciál situaci změnit.

Coming out, o němž mluvil Jehlík, spočívá také v tom, přiznat si, že přesně nevíme, jak plánovat města, že to byla modernistická chiméra. Je lepší nechat nějaký prostor jejich samovolnému rozvoji.

Můžeme se jen snažit chránit a rozvíjet kvalitní obytné prostředí a bránit se nejrůznějším excesům – předjímat, ale ne do puntíku plánovat.

S tím souvisí další pro mnohé těžko stravitelný názor: územní plány v té podobě, jak dnes vznikají, jsou zcela nevhodným urbanistickým nástrojem. Už jenom proto, že nejsou schopny pružně reagovat na změny. Ještě zamrzlejší než samotný obor je pak legislativa s ním spojená, která se podle mnoha architektů stala brzdou smysluplného uvažování o rozvoji měst a vesnic.

Hlavní relikt modernistického uvažování je funkční zónování měst (redukce na „práci, bydlení a rekreaci“) – stojí na něm všechny územní plány a vynucuje jej stavební zákon. A to navíc v přebujelé

podobě často několika desítek specifických „funkcí“. Mnohokrát se již ukázalo, že město rozdělené na monofunkční zóny je obrovskou, nejen dopravní a psychologickou zátěží. Cíl je právě opačný – podporovat mísení funkcí, nemít to daleko do práce, do školy, na nákup ani do parku. Velmi přesně to vyjádřil Jan Jehlík: „Neutíkejme od obtížnosti úkolu vytvářet obytné prostředí v každém místě.“ Na konferenci zazněla ještě jedna důležitá obecná poznámka: Urbanismus je v české tradici (na rozdíl například od Francie) vnímán jako součást architektury, tedy v podstatě jako tvůrčí práce s prostorem. A do kontextu architektury je třeba ho také vrátit.

Legislativa Dnešní územní plánování, přinejmenším tak, jak s ním pracuje legislativa, ale také v podání mnoha starších architektů, stojí na modernistických představách, které ve světě od 60. let procházely revizí postmoderny. Podle právníka ČKA Jiřího Plose je dnes situace v mnohém dokonce horší, než byla v 90. letech. Tehdy sice platil stavební zákon ze 70. let, ale díky několika novelám se podařilo územní plánování alespoň částečně emancipovat od centrálního řízení státu – odpovědnost za rozvoj měst a obcí se přesouvala do kompetence samospráv. Do rozhodovacího procesu byla postupně včleňována také občanská veřejnost.

62

antiques

art + a ntiques

Nejslavnější český rytec skla text: Petr Nový Autor je hlavním kurátorem Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Nahlédneme-li do současných aukčních katalogů, mezi skleněnými předměty s nejvyšší vyvolávací cenou nalezneme díla „prvního rytce biedermeieru“ Dominika Biemanna, ať už je jejich skutečným autorem, nebo mu jsou pouze připsány. Muzea a soukromí sběratelé po celém světě dnes uchovávají více než stovku takovýchto prací.

Dominik Biemann se narodil 1. dubna 1800 v Novém Světě, dnes místní části Harrachova, jako čtvrté dítě do chudé rodiny truhláře a formaře místní hraběcí sklárny Franze Biemanna. Jeho kmotrem byl Johann Pohl (1769–1850), inspektor a od roku 1808 ředitel novosvětské sklárny.

Již ve čtyřech letech začal Biemann modelovat zvířátka z hlíny, které následně vypaloval ve sklářské peci, v pěti letech vyřezával ze dřeva koníky a kolíbky. Hotové hračky prodával. Školu navštěvoval jen tři a půl roku. Naučil se zde jen „číst, špatně psát a počítat“, jak později vzpomínal. Nejdříve po

vyučování, poté místo něj pracoval Biemann jako odnašík (pomocník, který odnáší hotové skleněné předměty ze sklářské do chladicí pece) v novosvětské a později Schaffgotské sklárně v relativně nedaleké Sklarzske Porebě.

Rytcem skla se vyučil mezi lety 1814–1818 u Franze Pohla (1764–1834), staršího bratra svého kmotra a vlastníka rafinerie skla v Novém Světě, u kterého po vyučení zůstal.

Na počátku roku 1825 požádal mladý rytec hraběte Harracha o povolení usadit se v Karlových Varech, případně o práci rytce s pevným platem při novosvětské huti. Vedení sklárny jej podpořilo s tím, že by mohl při sklárně školit další rytce, vést kreslířskou školu a samostatně pokračovat v umělecké činnosti.

Hraběcí kancelář ve Vídni však byla jiného mínění – rozhodla se Biemannovi pro začátek svěřit post prvního rytce sklárny bez možnosti pracovat na vlastní účet. To odmítl.

Na vrcholu sil

P o d o b i z n a K a š pa r a h r a b ě Š t e r n b e r k a / asi 1833 signováno BIMAN / křišťálové broušené a ryté sklo / UPM v Praze / foto: Gabriel Urbánek

Z Nového Světa Dominik Biemann definitivně odešel patrně již koncem jara roku 1825.

Dne 26. října 1826 se zapsal ke studiu na pozdější Akademii umění v Praze. Jako její žák je uváděn ještě v roce 1829. Přes zimu pobýval v hlavním městě království (status pražského měšťana získal 12. března 1827),

63

letní sezonu trávil od roku 1825 ve Františkových Lázních. Tady začal pracovat pro karlovarského obchodníka se sklem Antona Heinricha Mattoniho (1779–1864) a od roku 1828 i pro pražského rodáka Franze Steigerwalda (1789–1861). Roku 1828 již Biemannův roční příjem jen za práci pro Steigerwalda dosahoval desetinásobku toho, co mu před pár lety nabízeli Harrachové.

Ve Františkových Lázních se též začal věnovat rytí dnes tak obdivovaných portrétů, z nichž mnohé signoval. Nejstarší datovaná Biemannova portrétní práce je dnes uložena a vystavena v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Jedná se o číši z bezbarvého křišťálového skla se dvěma protilehlými medailony s rytinami Madony della Sedia podle Raffaela Santiho a portrétem neznámého muže. Je signována DB 1826.

Co se klientů týče, sám rytec uvádí, že během své kariéry portrétoval všechny společenské vrstvy, nejen panovníky a urozené, ale i movité měšťany. Biemann nikdy nezačal práci, dokud si se zákazníkem nepohovořil, aby poznal jeho povahu. Následná sezení nebyla četná ani dlouhá, neboť disponoval fenomenální pamětí. Podobu dokončených rytin si uchovával ve formě sádrových otisků, které mu sloužily k dokumentaci i propagaci.

Skleněné polotovary – a hotové zboží do komise – odebíral především od sklárny hraběte Harracha v Novém Světě. Doložena je i firma mistrovického obchodníka a rafinéra Franze Vogela.

Biemannovy portréty ve skle z třicátých let 19. století považují historici umění za vrchol jeho tvorby. Oceňují především schopnost „fotograficky“ přesného zachycení detailu, nálady a charakteru portrétovaného. Do tohoto období též spadají rytcovy tři pobyty za hranicemi Čech. Od podzimu 1830 do jara 1831 pracoval ve městech Gotha (dnes Duryňsko) a Coburg (Bavorsko – Horní Franky). Na podzim 1834 jej nacházíme v pruském Berlíně, kam odcestoval na žádost královského rady Alexandra von Humboldta a jeho zákazníkem byl v první řadě královský dvůr. Přelom let 1839 a 1840 pak strávil ve Vídni.

Soumrak a poslední léta Zatímco třicátá léta jsou pro Biemanna dobou prosperity, následující desetiletí

Č í š k a s p o p r s í m m l a d é ž e n y / kolem 1830 připsáno / křišťálové broušené a ryté sklo / UPM v Praze / foto: Gabriel Urbánek

mu mnoho radosti neudělalo. Poptávka po portrétech na skle začala opadat. Důvod byl prostý – vyšly z módy. Novým lákadlem pro zhýčkané lázeňské hosty se staly porcelánové miniatury a zejména daguerrotypie.

Měnící se situace na trhu rytce existenciálně zasáhla, aniž by však k tomu měl racionální důvod. Bezmezná hrůza z možné chudoby, které si v mládí užil dosyta, již tehdy začala zastiňovat jeho zdravý rozum.

Ve svém butiku přitom samozřejmě nenabízel jen zhotovení podobizen, ale prodával i sklo zdobené jinými motivy (lovecké, religiózní motivy) a v komisi další zboží.

Patrně obava z budoucí existence Biemanna v polovině čtyřicátých let vedla k rozhodnutí trávit podzim, zimu a jaro v Hůrce na Šumavě (Hurkenthal), kde pracoval jako ředitel zrcadlárny Václava Veitha. Vůči své osobě zde však rytec cítil tak velkou zášť od místních správců, že – poté, co u majitele opakovaně neuspěl se svými stížnostmi – v Hůrce na jaře roku 1847 skončil. Zdravotní následky svého angažmá si však nesl až do smrti. Rtuť, která se běžně v zrcadlárnách používá, byla patrně příčinou jeho častých horeček a chrlení krve.

Biemannovy deprese narůstaly. Stal se z něj podivín, který nedbal o svůj zevněj-

66

antiques

art + a ntiques

J AN SLAVÍČE K : P RAHA / 1958 olej na plátně / 49 × 68 cm cena: info v obchodě (Antique Andrle)

Br il i a n t o v ý p r s t e n s br il i a n t y váha diamantů 0,65ct barva G, čistota VS a 2 × 0,60ct barva G, čistota VVS – celková váha briliantů 1,85ct / Au 750/1000, 4,58gr cena: 82 000 Kč (Cinolter Antique)

B o hum ír D v o r sk ý: L e t n í k r a j i n a olej / 60 × 100 cm vyvolávací cena: 2 800 eur (Art Invest)

Š á l e k s p o d š á l k e m / Vídeň, 1837 značený tlačenou značkou, ručně malovaný cena: info v obchodě (U Uhelného trhu) G o n g – P ie r o t a K o l o mb í n a / kolem 1930 mramor, pochromovaný kov cena: 9 900 Kč (Cinolter Antique) J. HOROVÁ : K O UPA J ÍCÍ SE ŽENY / 30. léta 20. stol. glazovaná keramika / výška 27 cm, šířka 28 cm vytvořeno pod vedením prof. Drahoňovského cena: info v obchodě (Antique Andrle) M í s a n a n o z e v e t va r u mu šl e cca 1900–10 / porcelán značený cena: info v obchodě (U Uhelného trhu)

E . Z me tá k : Š t í t n ík akvarel / 60 × 44 cm vyvolávací cena: 500 eur (Art Invest)

K u b i s t ic k á p r ac o v n a / kolem 1915 psací stůl, skříň, konferenční stolek a 2 křesílka / dub / psací stůl: š. 140 cm, v. 76 cm, h. 58 cm; skříň: š. 106 cm, v. 131 cm, h. 50 cm; konferenční stolek: průměr 80 cm, v. 65 cm; křesílka: š. 60 cm, v. 60 cm, h. 48 cm. / pod vlivem Josefa Hoffmanna / v původním stavu / cena: 108 000 Kč (Galerie Pictura)

inzerce

67

ANTI Q U E AN D RLE Křižovnická 1, 110 00 Praha 1 tel: 222 311 625 email: krizovnicka@antiqueandrle.cz www.antiqueandrle.cz Antik Olomouc Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc

HERMANN K ERN : P ř i č e t bě n o v i n olej na desce / 31 × 47 cm cena: info při osobním jednaní (Art108 Gallery)

tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz Auk č n í s í ň A r t i n v e s t

END RE NEMES : L á he v / 1935 olej, písek na plátně / 35,5 × 28 cm cena: info při osobním jednaní (Art108 Gallery)

Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk A r t 10 8 g a l l e r y tel: +421 903 588 381 email: info@art108.sk www.art108.sk

V. P i s t o u r i u s : K o ně olej / 61 × 65 cm cena: 25 000 Kč (Antik Olomouc)

C i n o l t e r A n t i qu e Maiselova 9, 110 00 Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiqueprague.cz www.cinolter.cz C o h n Au c t i o n

P ie t r o BAZZANTI (BARZANTI ): V e n u še a S at y r mramor bílý / výška 47,5 cm cena: 172 500 Kč (Meissner-Neumann)

Nám. Dr. Václava Holého 8, 180 00 Praha 8 tel: 603 293 782 email: info@cohn.cz

J a r o sl av A n ý ž : S t o l n í l a mpa „ b a nk é ř k a“ výrobce: Franta Anýž, Praha cena: 7 000 Kč (CohnAuction)

www.cohnauction.cz Galerie Pictura V Horkách 7, Praha 4 – Nusle / návštěvy možné pouze po předchozí telefonické domluvě tel: 607 828 396 email: galerie@pictura.cz www.pictura.cz Meissner-Neumann Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6 tel: 233 343 194 email: info@aukce-neumann.cz www.aukce-neumann.cz S ta r o ž i t n i c t v í U U h e l n é h o t r h u Skořepka 8/1058 / 110 00 Praha 1

A l f r e d G u il l a ume G a br ie l d e ORSAY: G a l a n t n í s c é n a / 30. léta 19. stol. olej na plátně / 73 × 59 cm cena: 250 000 Kč (Meissner-Neumann)

tel: 224 234 696 email: michael.kopal@seznam.cz

J o se f H o ff m a n n : k ř e sl o / J.J. Kohn cena: 9 000 Kč (CohnAuction)

68

zahraniční výstava

art + a ntiques

Tváří v tvář text: Jan Skřivánek

Současný umělecký svět miluje hvězdy a Marlene Dumas je jednou z nich. Má za sebou výstavy v těch nejprestižnějších muzeích světa, její plátna se prodávají za miliony dolarů a o jejím díle píší nejvlivnější kritici.

Být hvězdou ale s sebou paradoxně nese i jistý druh neviditelnosti, neboť všichni už dopředu vědí „o čem“ dotyčný autor je nebo má být. Výstava Tronies, kterou do začátku února hostí mnichovský Haus der Kunst, je pokusem přimět diváky vidět její obrazy novýma očima.

Marlene Dumas se narodila v roce 1953 v Kapském Městě a až do svých třiadvaceti let žila na rodinné farmě. Vypráví-li o svém mládí, zmiňuje hlavně všudypřítomnou cenzuru (politickou i kulturní), zaostalost

a izolovanost země: „Když si ve filmu někdo začal svlékat šaty, byla scéna vystřižena.

Lidé také moc nevědí, že televize v Jižní Africe začala vysílat až v roce 1976.“ V tomtéž roce dostala Marlene Dumas dvouleté

N e s m y vat e l n á ř a s e n k a / 2008 / olej na plátně / 100 × 90 cm / soukromá sbírka

stipendium na uměleckou školu do Holandska. „Nikdy jsem nebyla v zámoří, tak jsem si řekla, že spíš než jet do New Yorku, kam tehdy chtěl každý, začnu v Evropě, protože historie západního malířství vychází z Evropy. A já nic z evropského malířství předtím nikdy naživo neviděla. A také jsem si myslela, že Holandštině budu snadno rozumět, protože mou mateřštinou byla Afrikánština,“ vysvětlila v jednom z rozhovorů, proč si vybrala právě Nizozemí.

Do Jižní Afriky se natrvalo nikdy nevrátila a dnes již víc než třicet let žije a pracuje v Amsterdamu. Nejstarší obrazy, které se objevují na jejích výstavách, pocházejí z první poloviny 80. let. Její malířský styl se od té doby vyvíjí směrem k větší oproštěnosti a jednoduchosti, náměty jejích maleb však zůstávají stále stejné. Jsou jimi lidská tvář a lidská figura. Figurativní malířství je nyní opět na vrcholu, ale před pětadvaceti lety byl její přístup velmi originální, či naopak zoufale anachronický. Malba sice v 80. letech prožívala svůj velký návrat, avšak v mnohem ironičtější poloze. Obrazy Marlene Dumas jsou naopak všechno možné, jen ne hravé.

V roce 1992 byla pozvána na Documentu a tři roky později jí byl svěřen holandský

69

S o u s e d / 2005 / olej na plátně / 100 × 90 cm / Stedelijk Museum, Amsterdam

pavilon na benátském bienále. Opravdovou mezinárodní hvězdou se však stala až v posledním desetiletí. Její obrazy, ve kterých se zabývá otázkami sexuální, rasové, náboženské i politické identity, mezilidskými vztahy i organizovaným násilím, najednou začaly být vnímány jako nanejvýš relevantní. Loni se dočkala i pocty nejvyšší – velké monografické výstavy v newyorském Muzeu moderního umění. „Výstava v MOMA dokazuje, že je mnohem impozantnější tvůrčí osobností, než by naznačoval pouhý letmý pohled na její styl,“ napsal renomovaný kritik Peter Schjeldahl, který ji do té doby hodnotil jako sice módní, avšak pouze druhořadou umělkyni.

Expresivní hlavy Úspěch americké retrospektivy, kterou krom Newyorčanů měli možnost vidět ještě diváci v Los Angeles a Houstonu, staví před Marlene Dumas otázku, jak dál. V katalogu mnichovské výstavy to explicitně formuluje malířčin asistent Jolie van Leeuwen: „Marlene by s touto výstavou nikdy nesouhlasila, kdyby výsledkem měla být jen další monografická přehlídka.“ Koncept, se kterým přišel kurátor León Krempel, stojí na konfrontaci obrazů Marlene Dumas s díly starých mistrů, konkrétně s tzv. expresivními hlavami (tronies), což byl svébytný žánr v nizozemském a vlámském malířství 17. století.

Vystavovat díla z různých epoch bok po boku a tvářit se, že tak mezi starým a současným uměním vzniká jakýsi zvláštní dialog, je dnes již trochu klišé. Povětšinou nejde o nic víc než o hledání náhodných podobností v kompozici, barevném řešení či námětu. V tomto směru výstava mnoho nového nepřináší. Některé obrazové dvojice či skupiny jsou vybrané lépe, jiné hůře, pro všechny však platí, že jde o spojení dosti umělá. Kurátorovi se nicméně podařilo vytvořit situaci, ve které každý z obrazů Marlene Dumas působí nově. Prokládání expozice díly starých mistrů, od Pietera Brueghela po Rembrandta, brání divákovi příliš si „zvyknout“ na její styl a nutí

80

komiks

Jarmila Marešová (*1953) Žije a pracuje v Praze, má dvě dospělé dcery.

Absolvovala scénografii na loutkářské katedře DAMU, po škole několik let pracovala v Krátkém filmu. Souběžně navázala spolupráci s nakladatelstvím Albatros, pro které nejprve připravovala vystřihovánky, omalovánky a leporela. Následně jí největší dětské vydavatelství nabídlo možnost ilustrovat knihy, a tak

art + a ntiques

Jarmila Marešová výtvarně doprovodila například díla Miep Dieckmanové, Martiny Drijverové, Astrid Lindgrenové nebo Jiřího Žáčka. Po roce 1989 začala spolupracovat také s dalšími nakladatelstvími jako Portál, Meander, Práh, Knižní klub nebo Axioma a vedle dětských knížek ilustrovala i učebnice. Průběžně rovněž přispívá do časopisů, ve Sluníčku vycházel dva roky její autorský komiks o Veverce,

který pak další tři roky pokračoval v nyní již zaniklém dětském časopise Země pohádek.

Souborné vydání tohoto kresleného seriálu v brzké době vyjde pod názvem Příhody veverky z dubu. Zatím poslední kniha s ilustracemi Jarmily Marešové vyšla v nakladatelství Meander a její autorka Magdalena Platzová ji pojmenovala Toník a jeskyně snů.

/ Tomáš Prokůpek

85

art + a ntiques

82

Český impresionista / Czech impressionist

Kolekce obrazů z fondu České spořitelny, a.s.

From the paintings collection of Česká spořitelna

Galerie České Spořitelny palác Rytířská 29, Praha 1 18. listopadu 2010 – 31. ledna 2011 Otevřeno denně 10.00 – 18.00

Gallery of Česká spořitelna Rytířská street 29, Praha 1 November 18, 20182 – January 31, 2011 Open daily from 10.00 a.m. to 6.00 p.m.