Aa 10 13listovacka

9 771213 839008

10

10

říjen 2013

87

95 Kč / 4,50 ¤

Chapmanovi v Rudolfinu 28 / Margita Titlová-Ylovsky 36 / Fotografické sbírky 10 /

art + antiques

88

Oblastní galerie v Liberci

Mladí lvi v kleci 13. 9. – 31. 12. 2013

Oblastní galerie v Liberci U Tiskárny 81/1, Liberec Út–Ne 10–18h, ve Čt otevřeno do 19h Bohatý doprovodný program

Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období

Erwin Müller (1893–1978) Výroční trh kolem 1926

Oswald Voh (1904–1979) Tři dívky kolem 1928

Paul Gebauer (1888–1951) Portrét Kocha, ředitele banky 1928

olej, plátno

olej, plátno

olej, plátno

Oblastní galerie v Liberci

Národní galerie v Praze

Slezské zemské muzeum

www.ogl.cz

editorial /

Pět – deset – padesát

Na přelom září a října letos připadla hned tři významná galerijní výročí.

Centrum současného umění DOX oslavilo pět let, Museum Kampa si připomnělo desáté výročí zahájení činnosti a Galerie hlavního města Prahy výstavou v Domě U Zlatého prstenu rekapituluje již padesát let své existence. Svým profilem i zaměřením se tyto instituce dost liší, všechny však mají v kulturní nabídce Prahy své nezastupitelné místo.

Museum Kampa by nikdy nevzniklo nebýt odhodlání a umanutosti paní Medy Mládkové. Muzeum si doslova vyvzdorovala na nepřízni úřadů i přírody – měsíc před plánovaným slavnostním otevřením přišly v srpnu 2002 povodně – a svým příkladem pomohla rozvoji mecenášství i soukromého sběratelství u nás. Paní Meda se ve svých 94 letech nepřestává podílet na činnosti muzea a její osobnost všem akcím, jichž se účastní, dodává osobitý šmrnc. Málokterý muzejní ředitel například okřikuje vernisážové hosty, když má pocit, že se málo věnují přednášce kurátora.

Příběh Centra současného umění DOX je možná ještě neuvěřitelnější než Musea Kampa. Nevzniklo totiž kolem již hotové sbírky a z touhy podělit se o ni s veřejností, ale čistě z chuti vnést do výstavního provozu v Praze trochu vzruchu a světovosti. Hlavním investorem a především duší celého projektu byl od počátku podnikatel Leoš Válka. Výmluvným svědectvím velkorysosti, s jakou k projektu přistupuje, je již samotná budova centra od Ivana Kroupy, která je jednou z nejvýraznějších architektonických realizací posledních dvaceti let.

Galerie hlavního města Prahy vznikla na začátku 60. let v rámci budování sítě regionálních muzeí umění. Myšlenka městské galerie je však mnohem staršího data, jak na výstavě připomíná například Rodinův Kovový věk, zakoupený městem ze sochařovy pražské výstavy již před 111 lety. Výstava je autorským projektem Hany Rousové, která v GHMP řadu let působila. Svůj přístup k tématu shrnula do několika vět, které vítají návštěvníky při vstupu do výstavy a které lze vztáhnout i na druhé dvě zmiňované instituce: „Galerie je živý organismus, který tvoří konkrétní lidé v konkrétním čase. Je závislá na jejich odborné způsobilosti, kreativitě a občanských postojích. Bilance padesátileté existence Galerie hlavního města Prahy je proto úzce spjata s geopolitickými dějinami a životem lidí, kteří v ní působili, v neposlední řadě také s jejich pamětí.

Co se stalo, není zapomenuto. V dobrém i zlém. Galerie se stejně jako společnost mění a zároveň spoluodpovídá za její kulturní úroveň.“ Pracovníkům všech tří galerií i nám všem přejeme, aby se jim jejich práce dařila!

Obsah

10

> K čemu je teoretik I 4 / depeše > Z Drážďan Alena Řičánková 10 / výstava > Bratři Chapmanovi 2 / úhel

Václav Janoščík

Tereza Jindrová

17 / aukce 23 / na trhu

> Art Sale Point 26 / portfolio > Matyáš Chochola Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Margita Titlová-Ylovsky Josef Ledvina, Jan Skřivánek 36 / téma > Fotografické sbírky Jiří Pátek 42 / profil > Esther Stocker Radek Wohlmuth 46 / galerie > Kabinet T, Zlín Terezie Zemánková 50 / architektura > Norská architektura Ondřej Hojda 54 / design > Robert V. Novák Pavla Pauknerová 58 / knižní recenze > Postkoloniální myšlení Johanka Lomová 62 / antiques > Biedermeier Lucie Zadražilová 68 / zahraniční výstava > Christo v Německu Vladimír Špaček 73 / manuál > Lekce 53. Panelstory Ondřej Chrobák 74 / recenze > Obrazy a předobrazy, Antonín Střížek Jan Wollner, Radek Wohlmuth 79 / mikro > Brno Podobrazy Silvie Šeborová 82 / na východ > Díl 18. Moderna a politika II Dušan Buran 84 / komiks > Umělec Jan Skřivánek

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

Jan Skřivánek

obálka

>

JA K E & DIN O S C H A PM A N: C F C 76311561 / 2002

kolorovaný bronz / © Jake and Dinos Chapman / Courtesy White Cube kresba fixem: Jake Chapman

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník Na přípravě čísla se podíleli: Dušan Buran, Ondřej Hojda, Markéta Horešovská, Ondřej Chrobák, Václav Janoščík, Tereza Jindrová, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Jiří Pátek, Pavla Pauknerová, Alena Řičánková, Silvie Šeborová, Vladimír Špaček, Jan Wollner, Lucie Zadražilová, Terezie Zemánková / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. října 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

6

zprávy

art + antiques

Rozpočet na kulturu Praha – Ministerstvo kultury by mělo v příštím roce hospodařit s více než deseti miliardami korun. Oproti letošnímu rozpočtu ve výši 8,9 miliardy korun jde o nárůst o téměř 14 procent, jeden z nejvyšších ze všech kapitol rozpočtu. Ve skutečnosti je rozpočet ministerstva kultury o více než 300 milionů korun nižší než letos. Skoro 3,5 miliardy totiž půjde církvím.

Příčinou zvýšení výdajů ministerstva kultury v příštím roce je fakt, že z rozpočtu resortu se bude platit majetkové vyrovnání státu s církvemi. Na finanční náhradu církvím by v příštím roce mělo jít přes dvě miliardy korun, 1,4 miliardy korun půjde jako dosud každoročně na podporu činnosti církví. Zvýšení výdajů je tedy pouze zdánlivé.

Suma deseti miliard zahrnuje i výdaje na projekty dotované z evropských fondů – zatímco ale letošní rozpočet na ně pamatoval částkou 1,5 miliardy, v rozpočtu na příští rok je to přibližně půl miliardy. Projekty by pomalu měly končit – programovací období končí rokem 2013 –, z celkového počtu 21 projektů jsou ale dokončeny jen tři za necelých 800 milionů korun, celkově měl program Vracíme památky do života, který čerpá evropské peníze na rekonstrukce především historických objektů, získat šest miliard korun. Agendu však nedávno vláda předvedla na ministerstvo pro místní rozvoj, protože ministerstvo kultury harmonogram čerpání peněz loni plnilo jen na 46 procent a ve skluzu je i letos – čeká se ztráta až miliardy korun z přidělených peněz.

Krácení výdajů rozpočtu o více než 300 milionů se podle ministerstva dotklo programu péče o národní kulturní poklad nebo provozního příspěvku příspěvkových organizací. Proti snížení příspěvku na provoz příspěvkových organizací (o 63 miliony korun) se dopisem premiérovi sice bránili odboráři ze svazu pracovníků kultury a ochrany přírody.

Příspěvkové organizace jsou ale dlouhodobě vnímány jako ne příliš pružné instituce svázané svou závislostí na ministerstvu a odčerpávající nejvíce peněz z jeho rozpočtu – stále je to polovina. Zůstává otázkou, proč jich ministerstvo musí zřizovat tři desítky včetně některých s pouze regionálním významem.

N Ě K O M U P Ř I D A T, N Ě K O M U U B R A T… / Kardinál Dominik Duka v Ležákách v červnu 2012 / foto: Profimedia

Program péče o národní kulturní poklad schválila vláda v roce 2006 s rozpočtem 10,3 miliardy korun a měl hradit rekonstrukce nebo novostavby sídel některých národních kulturních institucí. Po sedmi letech se z programu vyčerpalo jen něco přes dvě miliardy. V letošním rozpočtu ministerstva kultury bylo na tuto kapitolu vyhrazeno 539 milionů korun, na příští rok se počítá dokonce jen s 280 miliony.

Plnění programu kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad, když konstatoval, že opravy se zpožďují, program nebyl dostatečně připraven, byl často měněn a počítal s nadhodnocenými náklady na některé práce – soutěže pak přinesly ceny zakázek mnohem nižší.

Dvouleté zpoždění má stavba depozitáře Uměleckoprůmyslového musea a oprava hlavní budovy musea, třímiliardová oprava Národního muzea je po dvouletém zavření budovy teprve ve fázi otevírání obálek s nabídkami.

Ministerstvo uvádí, že snížení výdajů na národní kulturní poklad a na projekty spolufinancované EU „umožnilo uvnitř sníženého rozpočtu kapitoly přesunout více než 200 milionů ve prospěch programu Kulturní služby, podpora živého umění“. Vedení úřadu tak v předvolebním čase jako by vyšlo vstříc nejvíce slyšitelným kritikům rozdělování peněz a přidalo živému umění. Oproti původně schválenému letošnímu rozpočtu, který do rubriky Kulturní služby poslal jen 280 milionů (později se navýšilo), rozpočet na příští rok počítá s 497 miliony. Kulturní služby zahrnují nejen tolik kritizované granty živému umění

(letos původně 194 miliony, příští rok se plánuje 393 miliony), ale třeba i program podpory profesionálních divadel, který několik let klesal až na letošních 37 milionů (pro 30 divadel!), kvůli čemuž Asociace profesionálních divadel v čele s Janem Burianem před rokem spustila velkou kampaň Pomozte svému divadlu. Pro příští rok ministerstvo na divadla počítá s 66 miliony. Přibližně stejné výdaje jako letos se plánují na památkové programy – asi 400 milionů korun. Byť v této oblasti nezaznívá kritika tak hlasitě, peněz je to oproti dřívějšku velmi málo, ještě v roce 2008 do osmi programů šlo přes 800 milionů korun, od té doby suma klesá. / Markéta Horešovská

Zábavně-kulturní kanál Praha – Poslední srpnový den spustila Česká televize nový kanál věnovaný kultuře ČT art.

Televize tak podle svého generálního ředitele Petra Dvořáka naplňuje jednu z hlavních úloh veřejnoprávní televize. Během prvního měsíce fungování byl kanál kritizován kvůli technickým nedostatkům (komplikace s naladěním), malé sledovanosti, míšení kultury a zábavy i zrušení kritického pořadu Monoskop.

Programovou dramaturgii, poslání stanice i modelového diváka představil generální ředitel ČT spolu s výkonným ředitelem ČT art Tomášem Motlem v materiálu nazvaném Kultura v lepších časech: „Kultuře nebudeme propůjčovat tragický výraz, hluboký hlas a vážnou tvář. Naší snahou bude uká-

7

zat, že kulturou a uměním lze bavit druhé i prostřednictvím televizních obrazovek.

Nikoli bulvárně, přehnaně intelektuálně či módně, přesto inteligentně a podle potřeb diváka.“ Kanál se proto chce vyhnout „pseudointelektuálnímu tlachání a stereotypům“.

I proto má být kultura zprostředkovávána srozumitelně, čehož opakem je práce experimentální. Modelovým divákem je spíše člověk s příležitostným zájmem o kulturu než profesionál. Zároveň bude podle Motla ČT art cílit na vzdělanější diváky, nebo přesněji na tzv. „opinion leadery“, jak řekl serveru DigiZone.cz.

Takového cíle chce ČT art dosáhnout programem, který se z pětačtyřiceti procent skládá z původní tvorby (počítaje v to pořady přejaté z ČT 2, jako je Artmix nebo Divadlo žije!), z jednatřicet procent z archivních materiálů a zbytek mají tvořit akvizice. Pravidelné schéma začíná každý den ve 20.00 Událostmi z kultury (hlasatelé:

V Y S Í L Á N Í Č T A R T Z A Č A L O R O Z P A Č I T Ě / foto: Profimedia

Jiří Svoboda, Petra Křížková Schubertová a Kateřina Bílková), které přímo navazují na Události a Branky, body, vtěřiny na ČT. Ve 20.25 pak následuje samotný program, který by měl fungovat na bázi tzv. tematických bloků, věnujících podrobnější zájem jed-

nomu určitému umění. Ve 22.45 následuje kritický pořad Artefakta (moderátoři: Jan Burian, Jan Rejžek, Lucie Klímová a Miroslav Balaštík) a závěr vysílání pak patří slovenským autorům, archivním filmům a studentským filmům. Nejvíce pořadů věnovaných

INZERCE

Fotograf Festival Mezi znaky [text, obraz a fotografie] 2.—31. 10. 2013 " $ %

FF art&antique.indd 1

16 výstav X doprovodných akcí 1 časopis

Archiv výtvarného umění, DOX Artmap Office Ateliér fotografie, 4. patro, VŠUP Ateliér Josefa Sudka Bílý nástěnka Centrum pro současné umění Futura etc. galerie Fotograf gallery Galerie díra Galerie Kostka – Meetfactory Galerie K4 Nika – Malá Galerie VŠUP Nová Scéna ND Polička, Knihovna Archivu výtvarného umění, DOX Školská 28 tranzitdisplay

26.09.13 0:32

10

výstava

art + antiques

Válka, sex a morálka Bratři Chapmanovi v Rudolfinu text: Tereza Jindrová Autorka je studentka dějin umění a redaktorka artycok.tv.

Nevkusné, nechutné, zneklidňující, brutální, odpudivé, perverzní, obscénní, laciné, povrchní, šokující, senzacechtivé… s těmito a dalšími invektivami se setkáme v souvislosti se snad každým novým dílem bratrů Chapmanových. Jsou údajně postrachem pro novináře a podle mnohých i pro dobrý vkus a morálku. Přitom jsou to od pohledu docela sympatičtí chlapíci a právě morálka je možná ústřední osou jejich tvorby…

Surrealismus, Freud, infantilní motivy, děti, zvířátka, genitálie, náckové, Hitler, válka, Goya, apropriace, modelářství – to je řada věcí, bez nichž by Chapmanovi nemohli být tím, čím jsou. Enfants terribles současného britského umění a každopádně jedni z jeho nejvýraznějších osobností. Nic na tom nemění ani fakt, že v případě Turnerovy ceny v roce 2003 zůstalo jen u jejich nominace. Když dnes člověk navštíví jejich obrovské studio ve východním Londýně, kde pracuje celý pluk asistentů, ani ho nenapadne, že tito dva suveréni začínali jako pomocníčci Gilberta a George. „Vybarvovali jsme jejich penisy celých osm hodin denně,“ vzpomínají.

Iakovos „Jake“ Chapman (*1966) a Konstantinos „Dinos“ Chapman (*1962) prošli každý zvlášť několika uměleckými školami, aby se sešli na Royal College of Art, kde se po absolutoriu v roce 1990 jejich umělecké cesty pevně spojily v jeden tvůrčí subjekt. „Na nic, co vytvoříme, si neděláme nárok jednotlivě,“ tvrdí a přirovnávají se k neodlučitelné dvojici, jakou byli Laurel a Hardy. Popírání tradiční představy umělce jakožto osamělého génia tak nejen tematizují v řadě svých děl, ale

sami jej svou symbiózou ztělesňují. Ačkoli nestudovali na Goldsmith University of London, odkud pochází jádro tzv. Young British Artists, k této „vlně“ patří nejen svou generační příslušností a strategií šokujících gest, ale i zastoupením na výstavách Brilliant! (1995) a Sensation (1997), jež obě spojila postava sběratele Charlese Saatchiho.

Hrůzy války Průlomové dílo bratří Chapmanů je ale staršího data: jedná se o sérii prostorových miniatur Disasters of War (1993), která poprvé zřetelně demonstruje jejich obsedantní fascinaci Franciscem Goyou. Toto převedení obrazů válečných hrůz do měřítka dětských vojáčků na hraní má v sobě cosi podvratného a hrozivého. Kombinuje infantilní zábavu s nejsurovějším násilím. Pro své další realizace si umělci vybrali slavný 39. list tohoto grafického cyklu – Great Deeds against D R A W I N G V F R O M T H E C H A P M A N F A M I LY C O L L E C T I O N / 2002 / rytina 148,6 × 128,6 cm / © Jake and Dinos Chapman / foto: Gareth Winters / Courtesy White Cube

16

inzerce

art + antiques

!"#$%&"'(#%)*' 9HèHUQÈ PHODQFKROLH NRO U ROHM SO¼WQR U¼P [ FP VLJQ 3' $O .DOYRGD

/LEHQVNØ 6WDQLVODY %U\FKWRY¼ -DURVODYD 0RGUØ REMHNW U\W¼ VLJQ 6 /LEHQVNØ - %U\FKWRY¼ WDYHQ¼ SODVWLND [ [ FP

!"#$%&'( 9¸79$51¤ 80õ1¨ 67$52Ŗ,71267, '(6,*1 6./2 !"#"$%&'()&'*)&+*',&-.&',),*&/"0) 3$/ & Ŗ2)¨1 35$+$

SĵHGDXNèQÈ YØVWDYD 1234564&7&#4839:;<9&<2=34 %HWOÄPVNÄ Q¼PöVWÈ 3UDKD '+)&'*)&+*', s KRG ',)&>&'?)&'*)&+*', s KRG '@)&'*)&+*', s KRG <2823AB&C2&DDD);E=<2)FG $XNèQÈ GʼnP 6ØSND %UQR >&&H52I2 WHO

$XNÏQ¯ GıP

!"!#$% !"#$%&'() *#$""#$+,"-$./01 222#3&'(0456&758)8&93#(8

:30$;3<=3/$>4/?(@)9A$$B"C*D5"E!-F

aukce

17

Muzika a Uprka Praha – Dražba kolekce dvanácti obrazů Františka Muziky, které byly od roku 1972 v soukromé sbírce v Kolíně nad Rýnem a které jsme podrobněji představovali v letním dvojčísle, skončila mimořádným úspěchem.

Všech dvanáct obrazů se prodalo za částky nad milion korun (do té doby byla nad milion dražena jen čtyři Muzikova díla), dohromady za téměř 28,4 milionu korun*, což je víc než trojnásobek součtu minimálních podání. Úspěch aukce se odvíjí nejen od kvality nabízených děl, ale i od vzorně zpracovaného marketingu. Dorotheum obrazy představilo na samostatné výstavě a vydalo k nim zvláštní sedmdesátistránkový katalog, který lze považovat za regulérní umělcovu monografii. Jeho součástí je nejen úvodní slovo Františka Šmejkala z výstavy, z níž byly obrazy před čtyřiceti lety zakoupeny, ale i text experta Dorothea Michala Šimka.

Velmi cenný je také fotografický doprovod dokumentující obrazy v malířově ateliéru, na výstavě v Kolíně nad Rýnem i v bytě původních majitelů.

Nejdražším kusem kolekce se podle očekávání stal nejstarší z nabízených obrazů, Zátiší s hlavou v šedé z roku 1948, které se prodalo za 4,56 milionu korun. 3,96 milionu, respektive 3,84 milionu korun stály monumentální pozdní obrazy Tři velké larvy III v modré z roku 1970 a Velký Elsinor z roku 1971. Urputně se však bojovalo i o menší formáty, Larva XIV v červené z roku 1972,

J O Ž A U P R K A : N A Š E M A M I Č K Y / 1893 olej na plátně / 76,5 × 47 cm / cena: 1 680 000 Kč

která startovala na 240 tisících se prodala za 1,32 milionu korun.

Soubor Muzikových děl byl dražen na úvod pravidelné podzimní aukce společnosti Dorotheum, která se konala v sobotu 21. září v hotelu Marriott. Nabízeno na ní bylo 272 obrazů a prací na papíře, kupce našlo 38 procent z nich, dohromady za 11,4 milionu korun. Za více než milion se prodaly dva obrazy, hranici sta tisíc korun překonalo dalších osmnáct děl. Největším úspěchem je nový cenový rekord za dílo Joži Uprky. Jeho reprezentativní olej Naše mamičky z roku

F R A N T I Š E K M U Z I K A : T Ř I V E L K É L A R V Y I I I V M O D R É / 1970

J A R O S L A V G R U S : Z E Š P A N Ě L S K A / 1932

olej a tempera na plátně / 130 × 160 cm / cena: 3 960 000 Kč

olej na plátně / 69 × 96 cm / cena: 408 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

1893 se prodal za 1,68 milionu korun, což je nejen trojnásobek ceny, na které obraz startoval, ale také víc než dvojnásobek autorova dosavadního aukčního maxima. Nutno však dodat, že žádné srovnatelné Uprkovo dílo se v aukci dosud neobjevilo.

Druhým milionovým obrazem se stal Karlův most II od Jana Zrzavého, který se prodal za 1,32 milionu korun, víc než dvojnásobek minimálního podání. Úspěchem je také cena 900 tisíc korun za drobný olej Krajina se vzduchochodcem (Sen) od Kamila Lhotáka z let 1941–42. Poněkud zklamáním je naopak cena 456 tisíc korun za obraz Václava Zykmunda Odkaz války, předaukční odhad počítal s přece jen vyšší částkou.

Z dalších významných prodejů zmiňme na prvním místě několik děl zahraničního umění: za 720 tisíc se prodala Krajina s řekou od ruského malíře Sergeje Ivanoviče Vasilkovského, za 480 tisíc korun obraz Na dvorku od Ukrajince Josefa Bokšaje. Nejvýraznější cenové nárůsty pak zaznamenaly dvě kresby od chorvatského sochaře počátku století Ivana Meštroviće, které se dostaly z 18 tisíc na 132 a 120 tisíc korun.

Dařilo se také Jaroslavu Grusovi, hned dva jeho obrazy ze 30. let překonaly malířův dosavadní aukční rekord, když se prodaly za 408 a 384 tisíc korun. Nový autorským rekordem je také cena 192 tisíce korun za jezdecký portrét prezidenta Masaryka od Ludvíka Vacátka, jeho obrazy koní se jinak prodávají za ceny do 50 tisíc korun. Jednou z kuriozit aukce byla dražba 33 malovaných pohlednic

aukce

18

art + antiques

od pozapomenutého Eugena von Kahlera.

Soubor se vyšplhal z 36 na 78 tisíc korun.

Zajímavým pokusem byla nabídka kresebných studií a scénických návrhů k filmu Amerika, dílo Jaroslava Róny z roku 1992.

Soubor čítající 53 kreseb různých formátů byl nabízen za 1,02 milionu korun, zůstal však bez kupce. Rónův olej Fata morgana z roku 1990 se naopak vyšplhal ze 144 na 240 tisíc korun. Z děl s vyvolávací cenou nad půl milionu korun zůstaly nevydraženy ještě dva drobné obrazy Josefa Šímy a jedna z krajin Václava Radimského. / js

Balcar, Vobecký a Tichý Praha – Jádro nabídky první podzimní aukce společnosti Prague Auctions, která se konala v neděli 22. září v Nové síni, tvořily tři velké konvoluty děl Jiřího Balcara, Františka Vobeckého a Miroslava Tichého. Nového majitele našlo 65 procent z 619 nabízených obra-

J I Ř Í B A L C A R : M U Ž I N A S C H O D I Š T I / 1966 kombinovaná technika na papíře / 33 × 22,7 cm cena: 57 500 Kč

zů a prací na papíře, dohromady za necelých šest milionů korun.

Ze 139 kreseb a grafik Jiřího Balcara našlo nového majitele 70 procent děl. Nej-

větší boj se strhl o kombinovanou techniku Muži na schodišti z roku 1966, která se dostala z 15 na 57 tisíc korun. Tři pětiny děl se nicméně prodaly za částky do pěti tisíc korun. V případě Frantšika Vobeckého byla úspěšnost aukce stoprocentní. Vydražilo se všech 48 autorových kreseb, jejich průměrná cena však byla pouhých 2500 korun.

Nejočekávanější částí aukce byla dražba děl Miroslava Tichého. Vedle necelé stovky fotografií aukční síň do katalogu zařadila také 109 Tichého obrazů a kreseb. Prodaly se tři čtvrtiny z nabízených děl, nejdráže fotografie dvou opalujících se dívek s červenou paspartou za 51 tisíc korun. Nejdražší Tichého obraz, dívčí akt Ležící, odešel za necelých 49 tisíc korun. Dvojice obrazů, které jsme představovali v minulém čísle, se prodaly za 42 a 6 tisíc korun. Tichého čeští sběratelé zatím zjevně nepřijali, a to ani jako malíře.

Nejdražším dílem aukce se stal obraz Jaroslava Róny Nietzsche na horách, vystavený začátkem roku na umělcově výstavě

INZERCE

AU K Č N Í T I P – A R T I N V E S T

P A U L H U E T: C H A L U P A V L E S E / olej na plátně / 80 × 100 cm / signováno vpravo dole

Vyvolávací cena: 20 000 EUR Draženo: 23. 11. 2013 ve 14.00, hotel Carlton, Bratislava www.artinvest.sk

Chalupa v lese je pozoruhodné dílo slavného francouzského malíře Paula Hueta (1803–1869), který odmítal neoklasicizmus a namísto toho maloval krajiny na základě důkladného pozorovaní přírody.

Na pařížském Salónu vystavoval poprvé v roce 1827, kdy byl jeden z jeho obrazů přijat a oceněn porotou.

V roce 1848 pak získal na Salónu zlatou medaili. Živost, se kterou maloval přírodní formy, výrazně ovlivnila malíře Barbizonské školy a později také impresionisty. Aukční nabídka je pozoruhodná tím, že obrazy Paula Hueta takto velkých rozměrů se na trhu vyskytuje jen velmi vzácně. Předkládané dílo pochází z pozůstalosti československého diplomata působícího na pařížském velvyslanectví v šedesátých letech 20. století.

AUKCE

VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 13. 10. 2013, 14 HODIN, DIPLOMAT HOTEL PRAGUE

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Jugoslávských partyzánů 20, 160 00 Praha 6, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

19

aukce

20

art + antiques

v Galerii Václava Špály, který se prodal s mírným nárůstem za 337 tisíc korun. Za 325 tisíc korun odešel titulní obraz aukce, malba Otakara Slavíka Koupající se z roku 1971. Za více než sto tisíc byla dražena ještě díla Zbyška Siona (237 tisíc), Jana Švankmajera (187 tisíc) a Čestmíra Sušky (125 tisíc korun). / js

19. století ve světě A D O L F C H W A L A : P Ř E D B O U Ř K O U V H O R Á C H / olej na plátně / 68,5 × 104 cm / cena: 13 720 eur

Londýn/Vídeň – Jednou z prvních podzimních aukcí společnosti Christie’s byla specilizovaná aukce evropského malířství 19. století, která se uskutečnila 12. září v Londýně. Nejdráže se prodal obraz Karavana za soumraku od francouzského orientalisty Eugena Girardeta, který našel nového majitele za 43 tisíc liber. V nabízené kolekci se objevila i díla trojice českých autorů, Antonie Brandejsové, Oscara Rexe a Františka Dvořáka.

Brandejsové diptych pohledů na Benátky a Florencii se prodal za 9 tisíc, Rexův žánrový výjev Důvěrný rozhovor za 4,75 tisíce a Dvořákův dívčí portrét za 3,75 tisíce liber. Do značné míry je příznačné, že ani jeden z této trojice není na českém trhu příliš vyhledávaným autorem. Od pražského Němce Oscara Rexe prošly českými aukcemi dosud jen tři obrazy, které však vesměs zůstaly bez kupce.

O pár dní později, v úterý 17. září, uspořádalo obdobně zaměřenou aukci také vídeňské Dorotheum. Nejdražším kusem se zde stala krajina od Adolfa Chwaly, která se místo očekávaných čtyř až šesti tisíc dostala až na 13 720 eur. Dosažená cena, v přepočtu přibližně 340 tisíc korun, je však stále poloviční oproti částkám, za které již srovnatelné Chwalovy obrazy byly draženy v Česku. / js

INZERCE

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 21. – 24. 11. 2013

Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

prodejní veletrh starožitností ANTIQUE FAIR Návštěvní hodiny – Opening hours: 21. – 23. 11. 2013 | 10:00 – 19:00 24. 11. 2013 | 10:00 – 17:00 www.asociace.com

ArtAntique 190x119_osvit.indd 1

Vstupné – Entrance: 90,– Kč Důchodci a studenti: 70,– Kč

09.09.13 16:46

Aukční dům Galerie Art Praha

Galerie Art Praha, přední Aukční dům, denně přijímá obrazy do Exkluzivní listopadové aukce.

Nejdražší obraz Jana Baucha!

Nejdražší obraz Josefa Čapka!

Jan Bauch: Kristus na hoře Olivetské / 1945 olej na plátně / 83 × 103 cm vyvolávací cena: 825 000 Kč vydraženo za: 1 155 000 Kč

Josef Čapek: Děvče v růžových šatech / 1916 olej na plátně / 70 × 52 cm vyvolávací cena: 2 600 000 Kč vydraženo za: 14 160 000 Kč

Nejdražší obraz Karla Černého!

Karel Černý: Plačky (Ženy) / 1945 olej na plátně / 110 × 93 cm vyvolávací cena: 920 000 Kč vydraženo za: 4 130 000 Kč

Nejdražší obraz Antonína Procházky!

Nejvýznamnější Fillův obraz prodaný v aukci!

Nejdražší obraz Josefa Jíry!

Antonín Procházka: Kopretiny / 1922 olej na plátně, písek / 70 × 56,5 cm vyvolávací cena: 5 310 000 Kč vydraženo za: 11 918 000 Kč

Emil Filla: Utěšitel / 1911 olej na plátně / 103 × 63 cm vyvolávací cena: 6 720 000 Kč vydraženo za: 12 240 000 Kč

Josef Jíra: Tání na Jizeře / 1981 olej na plátně / 100 × 130 cm vyvolávací cena: 495 000 Kč vydraženo za: 1 045 000 Kč

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548, tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087, mobil: 776 666 638, 602 233 723, E-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno: denně 10,30–18,30 hod, kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

21

22

inzerce

Arthouse-Hejtmanek_ArtAntiques-10-2013_190x119.indd 1

art + antiques

30.9.2013 17:04:44

AU K Č N Í T I P – E U R O P E A N A R T S

Sám malíř zaznamenal vícekráte na rubu svých obrazů technický popis své osobité vrstevnaté malby včetně jejího případného čištění. Je známo, že Zrzavý studoval staré mistry, jejich často i zapomenuté postupy a pracoval zvláště temperou jako základní technikou dlouhých staletí. Ta má oproti olejomalbě nepopiratelnou výhodu světlostálosti, výrazové jasnosti i trvanlivosti. V Zrzavého podání jde o skutečnou renesanci této techniky a dá se říci, že jí jsou malovány jeho klíčové obrazy středního tvůrčího období.

Vynikají pečlivou přípravou podložky, podkresbou, ale také rafinovaným lakováním a adjustací, nejednou autorskou.

Proto jde i v případě tohoto obrazu o suverénní autentikum a dobově doložený originál zapůjčený na bienále do Benátek roku 1948, jak dokládá i výstavní štítek.

J A N Z R Z A V Ý : Č E R V E N Á B Á R K A / 1948 / malba temperou na plátně adjustovaném na masonitu / 34 × 46 cm / rámováno / signováno vlevo dole Jan Zrzavý / Zezadu opatřeno autorskými přípisy s určením a výstavním štítkem XXIV. mezinárodní bienále v Benátkách.

Vyvolávací cena: 1 800 000 Kč Odhad: 4 000 000–5 500 000 Kč Draženo: 13. 10. 2013 v 14:00 hodin, Diplomat Hotel, Praha www.europeanarts.cz

Provenience: Sbírka akademika Ing. Ctibora Blatného, získáno z ateliéru autora Vystaveno: XXIV. mezinárodní Bienále v Benátkách konané v roce 1948 / Jan Zrzavý: Dílo 1907–1962; Mánes Praha; leden–březen 1963; č. kat. 182 Publikováno: Miroslav Lamač: Jan Zrzavý; Praha1980; č. kat. 149 / František Dvořák: Jan Zrzavý; Praha 1965, č. Kat. 54 / Dalibor Plichta: La Peintre Jan Zrzavý; Praha 1958; č. kat 52

na trhu

23

Art Sale Point text: Jan Skřivánek

Sbírka Richarda Adama a Wannieck Gallery jsou sběratelskými institucemi, které mají na poli současného umění své nepřehlédnutelné místo a fungují jako jasná reference kvality. Galerie se nyní rozhodla protřídit svou sbírku a kolem patnácti děl nabízí k prodeji.

Richard Adam svou rozsáhlou sbírku české malby vybudoval na přelomu tisíciletí, kdy systematicky nakupoval díla výrazných tvůrců generace 80. let i teprve začínajících autorů, kteří na výtvarnou scénu vstupovali v 90. a nultých letech. Jeho pražská garsonka se podle svědectví návštěvníků podobala přeplněnému depozitáři a Adam sám vypráví, že místy měl mezi složenými obrazy, které stály opřené o zeď všude, kde se dalo, jen půlmetrovou uličku, aby mohl projít.

V roce 2005 spolu s brněnským podnikatelem a rovněž sběratelem Miroslavem Lekešem zvítězili v konkurzu na kulturní využití budovy bývalé strojírny v revitalizovaném areálu někdejší průmyslové továrny Vaňkovka. Jejich společná Wannieck Gallery zahájila provoz v březnu 2006. Sbírka byla dál rozšiřována o díla autorů nejmladší generace a současně doplňována i směrem do minulosti. Před čtyřmi lety se pak její součástí stala také díla z majetku Galerie Brno, druhé výstavní síně provozované Miroslavem Lekešem, která ukončila činnost v říjnu 2009.

Wannieck Gallery se za dobu své existence stala respektovanou institucí, která svým programem konkuruje státním muzeím a galeriím, v jádru však jde stále o soukromou sbírku, která není svázána stejnými pravidly jako sbírkové instituce financované z veřejných rozpočtů. Zatímco vyřazení díla ze státní sbírky je prakticky nemožné – zákon sice počítá s možností dekomise sbírkového předmětu, ale před tím, než může být dílo nabídnuto k prodeji na volném trhu, musí být bezplatně nabídnuto všem ostatním institu-

R O B E R T Š A L A N D A : H L A V A I I / 2006 / akryl na plátně / 70 × 85 cm / cena: 25 000 Kč

cím téhož zřizovatele –, Wannieck Gallery může se svou sbírkou pracovat stejně jako kterýkoli jiný soukromý sběratel. „Prodeje Art Sales Point pořádáme dvakrát do roka již druhým rokem. Důvodem je hlavně ob-

nova rozpočtu pro další nákupy,“ vysvětluje Miroslav Lekeš.

Pro aktuální prodejní výstavu, která bude ve Wannieck Gallery v tzv. Galerii za stěnou probíhat od půlky října do konce

24

na trhu

art + antiques

P A T R I C I E F E X O V Á : J I Ž N Í M Ě S T O / 1996–98 / akryl na plátně / 150 × 170 / cena: 40 000 Kč

roku, byla vybrána například díla Petra Nikla, Milana Saláka, Zbyňka Sedleckého či Ondřeje Kopala. Ceny se pohybují od 20 do 75 tisíc korun, což přibližně odpovídá startovním cenám, za něž bývají díla současných umělců nabízena v aukcích. Podstatným rozdílem však je, že požadované ceny jsou v tomto případě konečné (není k nim již účtována žádná aukční provize) a že jde o díla s jasnou proveniencí a výstavní historií. Většinou se také jedná o práce staršího data, nikoliv o kusy přímo z ateliéru.

Například reprodukovaný obraz Patricie Fexové Jižní město vznikl v letech 1996–98 a jeho fotografie nechybí ani v reprezentativním katalogu Wannieck Gallery z roku 2006.

Patří do malířčiny širší série obrazů s tematikou oken a struktur paneláků. „Tento obraz je ,reportážní‘ – vznikl tak, že jsem ve svém pokojíku na koleji Otava na Jižním Městě

měla nešepsované lněné plátno složené na šestnáctinu na klíně a malovala výjev, který jsem pozorovala dalekohledem na protější koleji. Když jsem dokončila dílek, přeskládala jsem plátno tak, aby byl nahoře jiný volný díl, a malovala zas na něj. Tak jsem postupně zaplnila všech šestnáct dílů a až poté jsem plátno napnula na rám. Některá okna jsou tedy vzhůru nohama a spojitost architektury je jen zdánlivá,“ vysvětluje Fexová. „Cena zhruba odpovídá mým autorským cenám. Žádná galerie mě zatím nezastupuje, sem tam něco nabídnu v nějaké galerii nezávisle, například galerie Budoart má ode mě obraz v depozitu. Ráda uvítám zájemce v ateliéru,“ dodává umělkyně, která měla v létě výstavu svých nejnovějších obrazů ve zlínské galerii Kabinet T. Druhý představovaný obraz, Hlava II od Roberta Šalandy, se objevuje nejen na

plakátu aktuální výstavy, ale byl také jedním z titulních děl malířovy výstavy, kterou měl na přelomu let 2006–07 spolu s Igorem Korpaczewskim v Galerii Brno. Nejnovější Šalandovy obrazy je možné vidět na aktuální výstavě v pražské MeetFactory, což jen dokládá, že autoři, na které Richard Adam před nějakými osmi a více lety zaměřil svůj sběratelský zájem, dodnes většinou patří mezi aktivní účastníky výtvarné scény, jejichž tvorba se dál vyvíjí a je kurátory sledována. „Pokud by si je někdo koupil a udělaly by mu radost, udělaly by radost i nám,“ říká k chystané prodejní výstavě Richard Adam. „Máme většinou rozsáhlé soubory obrazů jednotlivých autoru, a udělá-li některý z nich radost druhým, jsme jenom rádi. Právě s ohledem na rozsah souboru můžeme tu a tam nějaký obraz postrádat,“ dodává.

inzerce

25

Otakar Nejedlý, Opékání brambor

AUKCE

SVĚTOVÉHO A ČESKÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

24. 10. 2013 od 17:30 v prostorách Galerie PICTURA Výstava dražených předmětů 16. - 24. 10. 2013, 10:00 - 18:00 Na Zderaze 6, Praha 2 Tel.: +420 224 233 810, 603 741 674 www.pictura.cz

František Muzika, Zátiší se zeleným listem, 1932

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

JAKUB SCHIK ANEDER: P ODZ IMNÍ ČERVÁNK Y Olej na plátně / sign. vpravo dole / 89 × 118 cm

Draženo: 1. prosince 2013 / 13.00 Místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov / Praha Vyvolávací cena: 3 000 000 Kč Odhadní cena: 5 000 000–6 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Po delší době opět příklad mimořádné velkoformátové Schikanederovy reprezentativní malby, která zůstala po roky deponovaná v soukromé sbírce a nebyla tudíž laické ani odborné veřejnosti známá. Tento nový výjimečný objev syntetizuje všechny malířovy příznačné výtvarné finesy, které od něj v té době lze očekávat. Byl vytvořen v autorově vyzrálém období po roce 1910 a tudíž je pojat zcela suverénně, s neselhávající technickou a výrazovou jistotou. Charakteristický hluboký duchovní rozměr je zde v kontrastu s odlehčenou a jemnou koloristickou opulencí monumentální večerní scény v impresivní poloze.

Jde o naprosto přesvědčivou Schikanederovu práci ve výborné zdobné adjustaci, vyznívající harmonicky, a přesto meditativně, která pro svůj význam a nezpochybnitelnou galerijní hodnotu bude beze sporu ozdobou každé mistrovy výstavy. Přiložena odborná expertiza prof. Tomáše Vlčka, CSc., konzultováno a posouzeno doc. PhDr. Marií Mžykovou, CSc. a prof. Romanem Prahlem, CSc.

28

rozhovor

art + antiques

Jsem hledač Rozhovor s Margitou Titlovou-Ylovsky

text: Josef Ledvina, Jan Skřivánek foto (portrét): Jan Rasch

Ať už kreslí rtěnkou, maluje nebo vytváří instalace, důležitější než použitá technika jsou pro Margitu Titlovou-Ylovsky otázky, na které hledá odpověď. Jejich přesnému pojmenování se nicméně vyhýbá, prý aby to neznělo moc pateticky. Přiznává, že ne pokaždé uspěje, svou cestu si přesto potřebuje hledat sama. Na zářijové výstavě v Knihovně Václava Havla představila své nejnovější abstraktní obrazy, na kterých pracuje s lomeným světlem.

Kolem nás visí obrazy, které jste vytvořila na mikulovském výtvarném sympoziu. Jak vlastně takové sympozium funguje, jaké to bylo, být měsíc v Mikulově?

Odjedete do malého města uprostřed nádherné přírody, kde jsou skvělí lidé, kteří pijí víno, tudíž mají dobrou náladu. Není to jen workshop nebo dílna, kde nějakou dobu pracujete. Komunikujete tam i s tím městečkem, všichni se s vámi seznámí, baví se s vámi, zkrátka je to takový zvláštní mikrosvět. Co se pracovních podmínek týče, organizátoři se snaží účastníkům maximálně pomoct. Ateliér jsme měli nahoře na zámku. Ráno jsem se koupala v jezeru, do půlnoci jsem malovala a pak jsme se do dvou nebo do čtyř do rána bavili u vína a užívali si pěnu dní. Takhle bych chtěla žít, akorát bych do toho vložila studenty, se kterými mě baví komunikovat.

Zmínila jste, že jste pracovala do půlnoci. Malovat při umělém osvětlení vám nevadí?

Ne. Světla, co jsou k obrazům připevněna, fungují při denním i umělém osvětlení. Chtěla jsem, aby ta duha – to, co je vlastně jen barevný světelný úkaz – byla na obraze pořád. Teď tu máme světlo denní i umělé a ono to funguje. A malba samotná? Vím už, co od té techniky čekat, vím, jak s ní pracovat. Pracuji obecně hodně v noci,

jsem takový noční tvor. Když pak k těm obrazům ráno přijdu, bývám překvapená, někdy třeba nepříjemně. V noci vidím věci jinak, pak přijdu ráno a zjistím, že to musím celé předělat. Řekla byste o sobě, že jste malířka?

Spíš jsem hledač, hledač odpovědí. Nechci říkat na jaké otázky, aby to nebylo patetické. Umění je pro mě vlastně jen prostředek, pracuji s různými médii. Pro mě jsou média – malba, kresba nebo velká prostorová věc – něco druhotného. Nejdůležitější je, jestli se mi daří skrze hmotu zviditelnit to, co hledám, to, na co si chci odpovědět.

To, že jste k plátnům připevnila lampy, byl to pro vás v nějakém smyslu problematický krok, narušení tradičního pojetí obrazu?

Začala jsem lomem světla, vytvářela jsem jím barvu, která je vlastně jen fikcí. Hledám něco, co je mezi světem fyzickým a nefyzickým, a tohle mně na tom přišlo vzrušující – vzít paprsek, lomit ho, vytvářet z něj barvu a tou pak malovat. A tomu jsem byla schopná podřídit vše ostatní. Znamenalo to vytvořit nějakou technickou „věc“, kterou toho docílím a která na těch obrazech bude trošku „mimo“.

Když jsem v Mikulově vytvořila ty lampy a připevnila je k plátnům,

36

téma

art + antiques

Fotografie v muzeu Historie fotografických sbírek text: Jiří Pátek Autor je kurátorem fotografické sbírky Moravské galerie v Brně. foto: archiv MG

V říjnu se v Praze koná již třetí ročník festivalu Fotograf, zaměřený tentokrát na různé způsoby propojování obrazu, textu a fotografie. Historika fotografie Jiřího Pátka jsme u této příležitosti požádali o článek o vývoji sběratelství fotografie. Jako ilustrace k jeho textu jsou použity snímky Jaromíra Funkeho, jehož výstava bude od poloviny října do ledna příštího roku k vidění v Moravské galerii v Brně.

Prochází-li průměrně informovaný divák výstavou fotografií, soustředí se většinou plně na to, co vidí. Snaží se pro sebe porozumět obsahu fotografií, dešifruje cesty, kterými autor dosáhl tak efektního vizuálního řešení, nebo přemýšlí, co mu viděné připomíná. Fotografie má prostě tu moc nabídnout na okamžik alternativní svět spolehlivě pohlcující naši pozornost. Odkud se fotografie na výstavě vzala, je pro diváka většinou příliš abstraktní informace.

Sbírka je tak i nadále pojmem vybíjejícím se v představě šuplíků plných fotografií, v lepším případě moderně vybavené sterilní prostory osvětlené zářivkovým světlem se zdmi z litého betonu a spoustou čidel. Tedy něčeho jako skladiště. I když má taková představa reálný základ, je příliš zjednodušující. Sbírka je poměrně komplexní organismus. Je specifickým druhem archivu, institucí, na kterou se, zvláště v případě, že spadá pod správu státu, vztahuje řada směrnic, nařízení a různých zákonných předpisů upravujících provoz paměťových institucí. Do výčtu toho, čím vším může sbírka být, patří také lidé. Ať už na pozicích, z nichž formují její podobu a podílejí se na akviziční strategii, nebo na pozicích, které zajišťují

bezproblémový provoz sbírky. Nejen fyzický, ale i komunikaci mezi sbírkovým fondem a vnějším světem.

Fotografie na zdi výstavní síně je obrazně řečeno jen jakýmsi vrcholkem pyramidy, od nějž se směrem dolů rozbíhá spleť vztahů a vzájemně soupeřících názorů a koncepcí, jejichž složitost, a možná vůbec sama jejich existence, by diváka dost překvapila. Třeba: Je možné v dnešní digitální době akceptovat fotografii v podobě dat?

Jak jde dohromady představa fotografie jako balíku dat, čekajících ve sbírce na fyzickou realizaci, s tradiční představou papírového originálu? Patří aplikace fotografického obrazu v různých konceptuálních výtvarných projektech do sbírky fotografie, nebo spíš do sbírky současného umění? Co je to vůbec fotografie v 21. století? A je přetrvávající dělení sbírek umění podle materiálového klíče únosné?

J A R O M Í R F U N K E : P O K A R N E V A L U / 1926 fotografie na papíře / 290 × 230 mm / z pozůstalosti autora / z výstavy Jaromír Funke – Mezi konstrukcí a emocí v Moravské galerii v Brně / od 18. 10. 2013 do 19. 1. 2014

42

profil

art + antiques

Esther Stocker text: Radek Wohlmuth

V Česku je v poslední době už skoro jako doma a stejně tak její působivý černobílý svět geometrických obrazců, linií, rastrů a šrafur, který dokáže změnit i důvěrně známé místo tak, že v něm ztratíte orientaci. Projekty vídeňské umělkyně Esther Stocker jsou zdánlivě prosté, ale rafinovaností a účinkem se jim vyrovná jen máloco. Její nová výstava Prostor bez hranic v roudnické Galerii moderního umění toho může být dalším důkazem.

Esther Stocker, která momentálně patří mezi nejzajímavější středoevropské umělce, se do Roudnice nedostala náhodou. Výstava spadá hned do svou dlouhodobě rozvíjených programových linií galerie. Jedna z nich představuje nové tváře umělecké scény. V jejím rámci se nedávno v budově bývalé barokní jízdárny roudnického zámku, kde je galerie umístěna, představili například Jan Kaláb aka Point, Jakub Nepraš a Michal Cimala, tři zástupci vysočanské Trafačky. Druhá linie je zaměřena na projekty vytvořené parametrům výstavního prostoru na míru. V tomto ohledu stojí za zmínku především loňská instalace Ivana Kafky nazvaná Míra snesitelnosti.

Název projektu, který Esther Stocker pro GMU v Roudnici připravila, je nicneříkající a všeříkající zároveň. Prostor bez hranic je dostatečně obecné označení na to, aby si pod ním bylo možné představit prakticky cokoli.

Je to všechno a nic, vždy bude záležet na situaci a úhlu pohledu. Pro astronoma to může být hvězdná obloha, pro trosečníka oceán, pro dítě park. Na druhou stranu je to absolutně přesné pojmenování toho, co tuto umělkyni zajímá, co hledá a v posledních letech stále zaujatěji konstruuje.

V konečném důsledku samozřejmě všechno nějaké ty vymezující parametry má, stejně jako je má prostor plátna, na které Esther

Stocker maluje své struktury, nebo galerie, v nichž vytváří své site-specific instalace. Ve skutečnosti ale nejde o to, aby byly opravdu bez konce, jedná se spíš o otevřenost v tom nejširším slova smyslu. A jestli jde o hranice, tak tedy o jejich matení, narušování, bourání nebo alespoň překračování. Podobně jako v životě.

Vídeň a svět Esther Stocker (*1974) se narodila v Silandru, městečku vzdáleném asi padesát kilometrů od Bolzana. Přestože leží v severní Itálii, asi pětadevadesát procent jeho obyvatel mluví německy, a tak není divu, že její osobní i profesní život je svázán hlavně se sousedním Rakouskem. Svá studia začala právě tam, ale ani v tomto případě hranice nehrály příliš velkou roli. Mezi lety 1994 a 1999 postupně prošla Akademie der Bildenden Künste ve Vídni, milánskou Accademia di Belle Arti di Brera a Art Center College of Design v kalifornské Pasadeně.

Vystavovat začala v polovině 90. let.

Samostatně se poprvé uvedla jako malířka v roce 1997 ve vídeňské Galerii Trabant.

Klíčovou se pro ni stala ale především spolupráce s Galerií Krobath (Krobath Wimmer) s prostory ve Vídni a Berlíně. Jde o jednu z předních rakouských galerií, která se neorientuje jen na domácí umělce, ale snaží se

o záběr napříč mezinárodní scénou, takže v ní vystavovali třeba Ugo Rondinone nebo Julian Opie. Aktuální propojení s českým prostředím pak dokumentují projekty Dominika Langa nebo zářijová výstava Evy Koťátkové a Jiřího Kovandy.

Esther Stocker se v této galerii objevila nejprve v rámci kolektivního projektu v roce 1998, o tři roky později už s vlastní autorskou výstavou, opět zaměřenou na malbu s podporou videa. O obrazech tehdy mluvila jako o systémech vnímání, ale soustředila se při tom ještě na možnosti zachycení člověka, především portrét. Už v té době se ale snažila jít proti zaběhnuté logice věci, když rozložila motiv na množství malých částí, aby je vzápětí mohla pomocí přesně definovaných mřížek nově skládat.

Obraz, prostor, zeď V následujících letech u ní konceptuální přístup dominoval, přičemž východiskem jejích prací se staly studie komplexních městských situací, které se postupně transformovaly do ryze abstraktní roviny. Formy podle všeho vnímá jako svého druhu „živé“ entity, svázané lidskými konvencemi vnímání. „Chci nějak formy osvobodit od našeho očekávání,“ tvrdí. Esther Stocker přitom od počátku rezignovala na kolorismus, pracovala s kontrastní černo-

43

P R O S T O R B E Z H R A N I C / Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 2013 / foto: Zdeněk Porcal

bílou polaritou, kterou postupně doplňovala o odstíny šedé.

V roce 2005 právě v Galerii Krobath kromě obrazů vstoupila do prostoru také rozměrnou instalací, opět založenou na struktuře pravoúhlé mřížky, tentokrát ovšem ve 3D provedení. Svůj svět geometrické abstrakce, jehož podvratným základem je odchylka, vizuální znejisťování, záměrné narušování řádu a optická diverze jako základní metoda redefinování prostoru rozvíjí dodnes. „Já používám přesnost systému především k jeho zpochybnění,“ prohlašuje často autorka, která geometrii povýšila na existenciální téma.

Přestože vždy paralelně pracovala i s technickým obrazem, ať už je to fotografie, nebo video, nosnými pilíři její tvorby jsou především závěsné obrazy, které maluje akrylem na plátno (bavlnu), a instalace. Ty jsou ovšem s její malbou v těsném kontaktu, takže se o nich dá uvažovat jako o jejích prostorových variacích, do nichž je možné vstoupit a fyzicky si je prožít. Někdy jsou vázané na obvodové zdi, jindy naopak expandují do otevřeného prostoru, tak jako třeba olbřímí objekty-muchláže, kterými Esther

Stocker atakovala interiér Galerie Krobath letos na jaře. Také v případě vytváření instalací je po technické stránce schopna vystačit s málem a s každým novým projektem, ať je vizuálně sebenáročnější, dokazuje, že umí z minima vytěžit maximum. Při realizaci v naprosté většině případů vystačí s trochou kappy, natřených latí, nebo dokonce jen s několika rolemi umělohmotné lepicí pásky, které občas zkombinuje s malbou na zeď.

Mimochodem, právě malby na zeď představují další samostatnou kapitolu její tvorby. První, velká zhruba čtyři krát čtyři metry, vznikla pro Kunstsammlung Volpinum ve Vídni v roce 2001 a od té doby na ni navázala celá řada pozoruhodných realizací koncipovaných dílem do galerií, dílem do veřejného prostoru. Za zmínku stojí třeba dvacetimetrová domovní zeď v Gratzu (2003) nebo kompletní pojednání fasády parkovací budovy Mazelle ve francouzských Métách (2012).

V českém prostředí Pro českou výtvarnou scénu Esther Stocker objevil Michal Škoda, ředitel Domu umě-

ní v Českých Budějovicích a sám aktivní umělec. „Její věci jsem poprvé viděl v roce 2008 v Bruselu a na první pohled mě zaujala. Bylo jasné, že se přesně hodí do naší výstavní koncepce, a proto jsem ji prakticky ihned kontaktoval,“ vzpomíná po letech.

Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Za několik měsíců už byla na světě její první samostatná výstava u nás. Nesla se v duchu Ellisonova výroku Nedalo se nic dělat – lidé byli vždy pouze lidmi a prostor byl vždy jejich věčným nepřítelem (2009).

Esther Stocker se v Českých Budějovicích představila v té nejlepší formě, a to jak prostřednictvím obrazů, tak site-specific instalací, která si pohrála s optikou i s průchodností galerie. „Optické kvality jejích děl působí skoro jako prostorová iluze a vyvolávají někdy až jakýsi halucinačně geometrický svět. Instalace Esther Stocker mají navíc schopnost vtáhnout do sebe diváky, kteří vždy vidí totéž, ale odlišně. Lze tak vnímat sebe sama v roli aktéra i pozorovatele v jednom,“ charakterizoval tehdy její práci Škoda.

Dá se říct, že od té doby vystavuje Esther Stocker v Česku téměř nepřetržitě, nejčastěji

54

design

art + antiques

a tečka. text: Pavla Pauknerová Autorka se věnuje grafickému designu a působí na UMPRUM. foto: Karel Kocourek

„Časový optimista“ Robert V. Novák připravil ve spolupráci s Tomášem Pospiszylem v Západočeské galerii v Plzni výstavu svých dosavadních projektů: knih, plakátů, fotografií, záznamníků, marginálií, kreseb, scénografií… Zároveň tak ale pro návštěvníky připravil i výstavu sebe samého: svých postupů, postojů, preferencí, fobií, a hlavně pak svých doširoka otevřených možností a schopností.

Robert V. Novák proslul ve svém oboru jako grafik výjimečných kvalit, který „upravuje pětisetstránkové knihy do dvaceti dnů“ (Michal Nanoru), protože „když to nestihne Robert, tak už to nemůže stihnout nikdo“ (Robert Jansa). Kunsthistorici a teoretici umění jej považují za grafika, který „všechno zachrání“ (Karel Císař). Spolupráce s ním je všeobecně chápána jako velmi plodná, jelikož upravované texty skutečně čte (zde panuje plošná shoda). Mezi přáteli má potom

pověst člověka, který „má ze všech nejvíc plnou nádrž“ (Jiří Karásek) a dokáže se vždy probdít k ránu zdaleka nejdůstojnějším způsobem, protože jednoduše „nemíchá“ (Petr Krejzek). Čtenáři Art+Antiques se s jeho stopou setkávají pravidelně, je totiž autorem stávající grafické podoby tohoto časopisu. A konečně široká veřejnost, pakliže je vnímavá a má své nároky, jistě oceňuje jeho práci na všech možných úrovních, se kterými má možnost přicházet do styku.

Konkrétně se může jednat o grafické vstupy do veřejného prostoru, například o dlouhou sérii plakátů pro Galerii Langhans, dřívější realizace pro Divadlo Archa a Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, propagaci divadelních představení činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích nebo nedávný filmový plakát ke snímku Alois Nebel. Z grafických řešení výstavních projektů lze z poslední doby jmenovat například výstavy Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let, Rytmy + pohyb + světlo, Gabriel von Max, Vladislav Mirvald či SIAL. Skutečně „velkým“ projektem Roberta V. Nováka byla realizace obřího liturgického žaltáře pro trapistický řád z francouzského Sept-Fons, na kterém pracoval několik let a který je důsledně navržen i vyroben k trvání.

Dělat věci jinak

Č A S O P Ý O P T I M I S T A V Z Č G V P L Z N I / foto: Karel Kocourek

Dominantou Novákovy tvorby jsou knižní úpravy. Coby vyučený litograf a grafický autodidakt vstoupil do praxe na začátku 90. let, kdy pro nakladatelství TORST Viktora Stoilova realizoval úpravy prvních publikací. „Některé z knih, na kterých jsem tehdy pracoval, mi dnes připadají mimořádně strašně upravené. Ale stojím si za všemi.

Většina z nich je časově podmíněná a nelze je vytrhnout z dobového kontextu. I knihy, které mi dnes mohou připadat směšné,

55

byly pro mne způsobem, jak se naučit něco nového,“ říká Novák. Zároveň vysvětluje, v čem mu bylo ku prospěchu, že neměl odpovídající grafickou průpravu: „To, že jsem netušil, jak se co správně dělá, mě zákonitě nutilo dělat věci jinak. Když jsem ještě pracoval v tiskárně, procházela mi rukama celá řada mimořádně kvalitních předloh: Ziegler, Hlavsa, Solpera. Nebylo možné nevidět, jakým způsobem jsou promyšlené, na co je kladen důraz. V době, kdy jsem začínal pracovat pro TORST, vypadala ale většina knih velmi podobně, například měly všechny lesklé lamino. My jsme s využitím stejné technologie udělali vůbec první zdejší knihu s laminem matným. A právě takových momentů si zpětně cením.“ V současné době jsou Novákovou doménou výstavní katalogy (kromě katalogů k dříve zmíněným výstavám například také Černá slunce, Obrazy mysli / Mysl v obrazech, Tak pravil LaChapelle, Decadence Now!, V barvách chorobných aj.), monografie umělců (Jiří Balcar, Ivan Pinkava, Karel Malich aj.) a různé další typy publikací o výtvarném umění (Andy Warhol a Československo, Architekti DAM, edice Moderní česká kniha aj.),

na jejichž přípravě spolupracuje s dlouhou řadou českých nakladatelství (nejčastěji Arbor vitae). „Většina knih skončí nakonec nevyhnutelně ve čtečkách, ale právě takový druh textů, který upravuji nejčastěji, by měl zůstat na papíře,“ komentuje Novák. „Že knihy stále ještě vycházejí, je důkazem toho, že mají své nezpochybnitelné místo, přinášejí specifický pocit a zvláštní kvalitu. Pohled na originál nemůže sice knižní reprodukce nikdy nahradit, ale kniha může rozevírat nový kontext, odkrývat nové souvislosti.“ Podíl grafika na výsledné povaze knihy může být potom podle Nováka buď nulový, nebo zásadní: „Od knihy očekávám, že mě přitáhne k tématu, že bude mít strukturovaný obsah. Z chaosu musí vzniknout řád organizovaný s ohledem na čtenáře, který se v něm potřebuje vyznat. Možností je spousta.

Příkladem génia je grafik Zdeněk Ziegler, který je původní profesí architekt. S knihou nakládá jako s architektonickým problémem.“

Obsah a forma V případě vlastních řešení je potom Novák sám sobě měřítkem: „Snažím se knihy upravovat tak, aby mne samotného zaujaly a za-

jímaly, abych je mohl číst a abych se v nich sám vyznal. Velmi ale záleží na tom, jak je kniha napsaná a koncipovaná, jestli je to jenom něco, nebo jestli je to opravdu ono.

Pokud cítím, že může mít podstatný obsah, tak se kvůli ní pak mohu přetrhnout.“ V takových případech neváhá Robert V. Novák absolvovat například vyšetření mozku, jehož výsledek se následně objevil na obálce publikace Obrazy mysli / Mysl v obrazech.

Podobný typ autorského vstupu, který sahá za hranice pouhé úpravy, by bylo možno nalézt téměř v každé Novákem upravené publikaci. „Věděl bych, jak knihu odbýt, jak ji udělat velice rychle. Ale já si dokážu všechno zkomplikovat na entou. A výstava v Plzni je toho skvělým příkladem,“ dodává.

Plzeňská výstava Časový optimista i doprovodný novinový katalog, který byl při její příležitosti vydán, se soustřeďuje právě na tyto autorské spodní proudy, které brání striktnímu rozlišování na tvorbu užitou a volnou: „Ambicí je zachytit dlouhodobější tvůrčí rytmus, vztah mezi vnější zakázkou a uměleckou tvorbou, mezi nutností dodržovat termíny a potřebou rozvíjet nápad nekonečně dlouho, mezi nastavením přesných

62

antiques

art + antiques

Oslava domova text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorka Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Gabriel Urbánek, Ondřej Kocourek

Symbolem životního stylu doby biedermeieru je kult domova, k němuž neodmyslitelně patří co největší možná míra pohodlí a intimity v soukromí, v prostředí vlastního bytu. Požadavek maximálního osobního komfortu naplňovalo rovněž vybavení bytů: biedermeier přinesl především v oblasti nábytkové tvorby celou řadu novinek a rafinovaných vylepšení.

Termín biedermeier označuje nejen umělecký styl, projevující se především v malířství a užitém umění, ale i kulturu a každodennost tří dekád mezi Vídeňským kongresem po napoleonských válkách (1814–1815) a vlnou revolucí v evropských metropolích (1848). Životní tempo se na přelomu 18. a 19. století díky industrializaci neustále zrychlovalo a počet obyvatel ve městech stoupal. Měšťanské kruhy sice nemohly

konkurovat šlechtě a pořizovat si paláce a celé domy, nicméně byly v této době již natolik majetné, že pro ně nebyl problém kupovat si dříve finančně nedostupné výrobky a předměty, například čalouněný nábytek nebo porcelán.

Měšťané byli natolik sebevědomí, aby si v souladu se svými hodnotami, specifickým životním stylem a estetickými měřítky vytvořili vlastní obdobu empíru (šlechtické-

ho stylu, odvozeného z klasicismu). Poprvé v dějinách se tak měšťané stali reprezentanty vysoké kultury bydlení a udávali styl, který od nich posléze převzala šlechta. Oproti předchozím obdobím, klasicismu a souběžném romantismu, se v biedermeieru neusilovalo o dosažení vznešenosti a velkoleposti, nešlo o hru na intelektualismus ani se neadorovaly prudké vášně. V rámci biedermeierského životního postoje se oceňovala spíše praktická

Š I C Í S T O L E K / Čechy, kolem 1820

S T O J A N P R O K VA R T E T O / Francie nebo Čechy,

M Y C Í S T O L E K S E D Ž B Á N E M A U M Ý VA D L E M / Čechy,

ořechová dýha, kořenice, intarzie / UPM v Praze

po 1820 / březová kořenice, mosaz / UPM v Praze

po 1835 / třešňová dýha, alabastrové sklo lité / UPM v Praze

63

A N O N Y M : S A L O N F R A N T I Š K A K N Í Ž E T E C O L L O R E D O - M A N S F E L D A / kolem 1830–35 / akvarel / UPM v Praze

rozumovost a citovost, střídmost, věcnost, uměřenost, sepětí s domovem a rodinou.

Usilovalo se o kultivaci schopnosti vidět a prožívat krásu okamžiku i celého života způsobem, jaký popsal ve svých románech rakouský spisovatel Adalbert Stifter. Stručně řečeno, nešlo již o reprezentativnost, ale o útulnost. Kult domova nesouvisel pouze s napjatou politickou situací doby absolutismu, ale i s nárůstem počtu sociálních kontaktů a nutností kompenzovat hektické životní tempo odpočinkem v bezpečí rodinného kruhu, v útulně zařízeném nájemním městském bytě. Zájem se tak přirozeně přenesl k vnějším stránkám života: k architektuře, nábytku, kultuře stravování a vybavení domácnosti.

Chvála střízlivosti Design nábytku prošel v období biedermeieru vývojem, který lze pro přehlednost rozdělit do tří fází. Zpočátku jsou jeho tvary i zdobné prvky ještě silně ovlivněny empírem, využívají se tympanony, sloupky, ke zvýšení pocitu výlučnosti černé lemy

hran. Společným východiskem obou slohů byly geometrické formy. Empír obohatil hranolové typy nábytku o válcové, kruhové a kulovité tvary. Biedermeier pak všechno zkombinoval a dal vzniknout velice zajímavým řešením. V průběhu raného biedermeieru se klasicistní formy stále více zabstraktňovaly, upřednostňovaly se jasné barvy a na odiv se dávala přirozená krása přírodních materiálů.

V této souvislosti připomeňme důležitost, kterou v první třetině 20. století ve svých interiérech přisuzoval architekt Adolf Loos estetickému účinu různých druhů dřev či mramoru. Biedermeier předznamenal moderní design svým konceptem krásy v jednoduchosti. Ve své druhé, nejosobitější fázi, datované 20. lety 19. století, tento vývoj dále pokračoval, došlo k úplné rezignaci na ornamenty, ozdoby a reliéfní řezby, tolik oblíbené v empíru. Ideálem se stal hladký povrch forem upravený politurou; hlavním zdobným prvkem bylo dýhování, případně drobná kresba švarclotem nebo tenká intar-

zie. Přestalo se používat ebenizované dřevo (černě mořené hruškové) a drahý mahagon a pozornost se obrátila k dostupným tuzemským ovocným dřevům. Nejčastěji se setkáme s třešňovou a ořechovou dýhou, někdy se využil masiv ze světlého dubu.

Historik Radim Vondráček, náš největší odborník na fenomén biedermeieru, konstatuje, že tento styl sice měl moderně střízlivý a praktický duch, ale současně ctil dekorativnost tvarů, krásu a eleganci linií. Různé tvarové i materiálové fantazie tvůrců nevyplývaly přímo z praktických potřeb, příkladem mohou být elegantní lyrovité sekretáře se zdobnými obrysovými křivkami, tvarově pestré opěráky židlí a područky pohovek, barevné experimenty ve skle, zvláštní draperie, jež doplňovaly zdánlivě jednoduchý nábytek.

Poslední, třetí fáze 30. a poloviny 40. let je charakteristická odklonem od této filozofie a pronikáním historismu do nábytkové tvorby. Vracejí se zakřivené tvary, voluty a rafinované hravé zdobné prvky, tentokrát ve stylu druhého rokoka.

68

zahraniční výstava

art + antiques

Christo v Německu text: Vladimír Špaček Autor je historik umění a emeritní profesor fotografie na Akademii výtvarných umění v Mohuči.

Pod názvem Big Air Package je v německém Oberhausenu v Porúří možné do konce roku zhlédnout nejnovější velkoprostorovou instalaci jednoho z klasiků poválečného umění, Christa. V bývalém plynojemu vytvořil devadesát metrů vysokou textilní plastiku, která člověka provokuje k nejniternějším otázkám našeho bytí.

Christo je znám zabalováním předmětů a celých staveb (od Pont Neuf v Paříži po berlínský Reichstag) i monumentálními zásahy do krajiny či do městských aglomerací pomocí textilních materiálů a průmyslových artefaktů. V muzeích celého světa se nacházejí jeho kresby, grafiky, koláže, modely, plány projektů, fotografie a videozáznamy realizovaných akcí. Je zastoupen v publikacích o pop artu, happeningu a land artu – mezi všemi těmito směry se jeho práce pohybuje. Přitom se Chris-

tovi podařilo vytvořit něco, co je vzácné: konsekventní, svébytné a monumentální dílo, které stojí stranou módních trendů a které je schopné oslovovat nejen náročné a informované publikum, ale i širokou veřejnost.

Na Christově úspěchu měla jistě velký podíl i jeho žena Jeanne-Claude (zemřela v roce 2009), která od počátku 60. let působila jako spoluautorka všech významných projektů. Zmíním-li tedy dále pouze Christa, mám na mysli samozřejmě i Jeanne-Claude.

B I G A I R P A C K A G E N A K R E S B Ě / 2012 / foto: André Grossmann / © Christo

Ona byla tou hybnou silou potřebnou nejen ke zrodu výtvarných idejí, ale i k jejich složitému a mimořádně náročnému prosazení a realizaci. Ona dokázala zapojit do recepce akcí média a vybudovala nebývalou publicitu, jež umožnila jejich mimořádné realizace.

Přes Prahu do Paříže Skutečnost, že Christo a Jeanne-Claude byli narozeni ve stejný rok a den – 13. června 1935 –, můžeme možná chápat jako pouhou náhodu, jejich úzké a intenzivní lidské spojení však umožnilo vznik jedné z nejdůležitějších a nejvěrohodnějších pozic současného umění. Christo se narodil pod jménem Christo Javašev v Bulharsku, Jeanne-Claude ve francouzské rodině v Maroku. On studoval výtvarnou akademii v Sofii, ona latinu a filozofii v Tunisu. Setkali se koncem 50. let v Paříži.

Patřím ke generaci, která byla v dětských letech v zimní Praze konfrontována s automobily a motocykly zabalenými jejich majiteli do igelitu či do pogumovaného textilu jako ochrany před nepřízní počasí. Christo se s těmito úžasnými zašněrovanými „objekty“ musel rovněž setkat – po dokončení akademie absolvoval v zimě 1956 workshop v divadle E. F. Buriana v Praze a z Československa se mu pak začátkem následujícího roku podařilo emigrovat přes Vídeň na Západ.

V osobním rozhovoru připouští, že zabalené automobily a motocykly z pražských ulic byly jednou z jeho inspirací.

Začátkem 60. let byli Christo a jeho žena v Paříži členy hnutí Nouveau Réalisme, jež

69

usilovalo o zrušení hranic tzv. muzeálního umění. Banální, a o to více fascinující běžná a každodenní realita jim byla hlavním tématem. Christo v té době zabalil do igelitu vše ze svého okolí. Předmětům, které jsme již odvykli vnímat, tak tímto jednoduchým gestem dal novou funkci. Zabalením je redukoval na jejich kontury a vytvořil z nich nejen nové objekty, ale přidělil jim i auru tajemství a mnohoznačnosti. Zabalené „věci“ pozbývají svou samozřejmost a provokují k otázkám.

Tady a teď Aura uměleckého díla však opět mizí v momentu, kdy se člověk pokusí dobrat se odpovědí a předmět rozbalí. Právě časová pomíjivost Christových realizací, které se stále více přesouvaly do veřejného prostoru a přírody, byla od počátku dalším důležitým a programovým aspektem jeho tvorby. Své akce chápe jako jednorázovou možnost interakce a komunikace s divákem, která v určeném čase proběhne a definitivně skončí. Zůstanou plány, přípravné kresby, modely, fotografická a filmová dokumentace, akce samotná však přežívá jen ve vzpomínkách, není přenositelná a reprodukovatelná. Je ji třeba osobně zažít, přistoupit na umělcem vytvořenou komunikační situaci a aktivně se podílet na recepci jeho intervence.

V roce 1964 se Christo a Jeanne-Claude usadili v New Yorku. V následujících letech dvojice monumentalizovala své akce do dimenzí, které nemají v historii moderního umění obdoby. Zabalili významné pomníky, architektonické detaily, části budov i celé historicky významné stavby, známé a důležité mosty, stromořadí, věhlasné parky. I části pobřeží či krajiny se staly objekty a součástí jejich kreativního systému. K tomu přibyly objekty v plenéru vytvořené z naftových barelů, zásahy do krajiny formou mnohakilometrových textilních závěsů či obklopení ostrovů barevným textilem a mnoho dalších podobných akcí. Zásadní roli zde hraje měřítko a vztah k prostředí. Většinou pracují s lehkými materiály, které pohybem reagují na proudění vzduchu a jejichž barevnost i výsledný dojem se mění podle denních i ročních období.

B I G A I R P A C K A G E Z E V N I T Ř / foto: Wolfgang Volz

Je obtížné si vůbec představit, kolik energie a času, kolik vyjednávání a diplomatického úsilí i kolik finančních prostředků takto obrovské projekty vyžadují. Realizováno jich po celém světě bylo 21 a zhlédly je miliony diváků. Dalších 38 projektů, pro které se zatím nepodařilo získat potřebná povolení, zůstává dál jen v plánech. Téměř neuvěřitelně zní, že Christo a Jeanne-Claude

financovali své projekty a realizace vždy sami z prodejů svých kreseb, grafik, plánů, modelů, fotografií a koláží. Veřejnou a privátní podporu kategoricky odmítali.

Světelná katedrála Nejnovější akce v německém Oberhausenu je významná mimo jiné i proto, že jde o první evropskou realizaci Christa

odpověď

Jiří Černický Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Slzy pro Etiopii 1993–1994

Který umělec předal etiopskému městečku Lalibela slzy obyvatel Ústí nad Labem?

Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2013 a výstava loňského laureáta Vladimíra Houdka pořadatel

partneři

spolupořadatel

Národní galerie v Praze Veletržní palác 27/9 — 1/12 2013

generální partner

mediální partneři

speciální partner

hlavní mediální partner

artmix Centrum současného umění DOX Kde domov můj? (do 13. 1.); Guštar (do 13. 10.); StartPoint (do 28. 10.); Radim Labuda (do 17. 10.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Artsalons Art Exhibition Heaven and Hell (do 5. 11.)

Microna building, Československého exilu 1888/4, Praha 4 / www.artsalons.cz Galerie AVU Lenka Kubelová, Martin Mrkva: Bezstarostný po(v)zdech (do 10. 10.); Addendum*On the Shortness of Life (od 15. 10. do 31. 10.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura Hvězdy mají svůj okamžik a poté vyhasnou (od 8. 10. do 29. 12.); Audun Mortensen: Arrested development (od 8. 10. do 10. 11.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz GHMP – Zámek Troja Benátské a české sklo; Vášeň, sen a ideál (do 3. 11.)

U Trojského zámku 4/1, Praha 7 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Stanislav Podhrázský: Neklidná krása (od 25. 10. do 23. 2.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Život Galerie hlavního města Prahy 50 (do 5. 4.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Obrazy a předobrazy (do 17. 11.)

Mariánské nám. 1., Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie MIRO Eugéne Leroy: Obrazy a kresby (do 27. 10.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Michal Kohút: Situace 41 (22. 10. v 18:00 hod) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Rudolfinum Jake & Dinos Chapman: The Blind Leading the Blind (do 5. 1.)

Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz Galerie Trafačka – Trafo Gallery Alena Anderlová, Igor Grimmich, Jakub Hubálek, Jakub Janovský, Martin Krajc, Martin Salajka, Tomáš Němec: Černočerná žluč (od 24. 10. do 6. 11.)

Trafo Gallery, Kurta Konráda 1, Praha 9 – Libeň www.trafacka.cz Galerie U Zlatého kohouta Studenti: Hollarka 2013 (do 29. 10.)

Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Galerie KusKovu Studenti KED FUA TUL: Změny prostředí (do 1. 11.)

Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz

Letohrádek královny Anny Stanislav Libenský Award 2013 (do 1. 12.)

Pražský hrad – Královské zahrady www.prazskagalerie.cz

CHEB

Museum Kampa Gerald Scarfe: Pink Floyd v Praze (do 13. 10.); Zdena Fibichová: Vzkazy (18. 10. do 1. 12.)

U Sovových mlýmů 2, Praha 1 www.museumkampa.cz

KLATOVY

Muzeum Montanelli Japonské Art Brut (do 31. 1.)

Nerudova 13, Praha 1 www.muzeummontanelli.cz NG – Valdštějnská jízdárna Jan Křížek a umělecká Paříž 50. let (do 13. 10.)

Valdštejnská 3, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Veletržní palác Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2013; Vladimír Houdek (do 1. 12.); Jan Pištěk: Pod povrchem (do 6. 1.); Karel Prager: Místo určuje děj (do 5. 1.); Paul Signac: Akvarely a tuše (do 15. 12.)

Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz Topičův salon Diskrétní transformace (od 22. 10. do 22. 11.)

Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz UPM – hlavní budova František Drtikol: Z fotografického archivu (do 24. 11.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Galerie Nová Síň TŘI/ Jiří Laštovička, Eva Slavíková, Tomáš Proll (do 8. 10. do 3. 11.)

Voršilská 139/3, Praha 1 / www.upm.cz

BRNO

MG – Místodržitelský palác Jaromír Funke: Mezi konstrukcí a emocí (od 18. 10. do 19. 1.); Holland_retro_style (do 29. 12.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Daniel Balabán (do 27. 10.); Pavla Sceránková: Souhvězdí (od 24. 10. do 23. 3.); Nejkrásnější česká kniha 2012 (od 10. 10. do 12. 1.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Lukáš Jasanský a Martin Polák (od 11. 10. do 5. 1.); Voliéra No. 1.: Současná česká módní tvorba (do 18. 5.); Ve víru tance: Taneční pořádky 1850–1910 (do 23. 2.); Zdeněk Plesník a Miroslav Navrátil (do 27. 10.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Wannieck Gallery Rafani: Pán Much; Josef Achrer: Push the Leaks (od 16. 10. do 26. 1.); Art Sale Point (od 16. 10. do 29. 12.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Galerie Millennium Libor Krejcar: Sypaný vobrazy a jiný vykopávky (od 8. 10. do 3. 11.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz

Dům umění České Budějovice Dominik Lang: Procházení zdí (do 11. 10.); Miroslav Šik: A nyní ansambl!!! (od 17. 10. do 17. 11.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

Karlín Studios Ivo Burovic, Wieland Schönfelder, Paul Wiersbinski: Když teče v ulicích krev, já nakupuji (do 20. 10) Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín www.karlinstudios.cz

Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Antonín Střížek: Obrazy, které byste chtěli vidět (do 20. 10.)

Wortnerův dům, U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

Galerie výtvarného umění v Chebu Cecilia Nygren (+ Otakar Rákosník): (do 13. 10.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz GKK – Galerie u Bílého jednorožce Barbora Blahutová, Lenka Březinová, František Svátek: Tušení rovnováhy (do 13. 11.); Šest z přítomnosti, šest z minulosti (do 31. 10.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK – kostel sv. Vavřince Monika Imrová (do 31. 10.)

Plánická, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Zámek Klenová Jan Komárek, Abbé Libánský, Barbara Fiedler: Dream House; Na začátku: plastiky studentů a pedagoga Fakulty umění ZU v Plzni; Antonín Kašpar: Cesta a pocta Josephu Beuysovi (do 31. 10.)

Klenová 1, Klenová / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Mladí lvi v kleci: Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků 20. a 30. let 20. století (do 31. 12.)

U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Jiří Seifert: Sochy (do 10. 11.); Zona 1981–1992–1994–2013 (do 17. 11.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje; Z pokladů mikulovských farností; Bez mena: mladí slovenští fotografové; Dílna (do 3. 11.)

Zámek 1/4, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Ruské malířství 19. století; Romana Rotterová: Cesty světla (do 3. 11.); Vasil Artamov a Alexej Klyuykov (do 20. 10.); Nature Mort: Zátiší, jeho historický vývoj a proměny (od 22. 10. do 3. 11.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Arcibiskub Theodor Kohn: Neklidný osud talentovaného muže (do 12. 1.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Magdalena Jetelová (Des)orientation (do 29. 12.); Svět před katastrofou: Krakovští Židé mezi světovými válkami (od 9. 10. do 5. 1.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Duch Afriky: Africké kmenové umění a fotografie ze sbírky Jiřího Blaty; Návrat domů aneb cesta kolem světa legionáře Václava Balcara (do 3. 11.); Ruské malířství 19. a 20. století (do 31. 12.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

PLZEŇ

ZČG – Masné krámy Mikoláš Aleš v Plzni (do 3. 11.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – 13 Robert V. Novák: Časový optimista (do 28. 10.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

INZERCE

PRAHA

83

84

komiks

art + antiques

89

86

16. 10. 2013 – 26. 1. 2014 vernisáž - 15.10.2013 v 18 hod

Pán much kurátor: umělecká skupina

RAFANI

Partneři výstavy:

art + antiques