Art&Antiques_02_2010

02

únor 2010

83

130 Kč / 5,90 ¤

10 / Zdeněk

Sýkora devadesátiletý 28 / Rozhovor s Rostislavem Šváchou + / Příloha trh s uměním v roce 2009

inzerce

2

art + a ntiques

Leoš Janáček Návrat úspěšné inscenace!

Program opery Národního divadla Únor ���� Národní divadlo ��. L. Janáček: Věc Makropulos ��. A. Dvořák: Čert a Káča G. Bizet: Carmen ��. G. Verdi: Aida ��. A. Dvořák: Rusalka ��. P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin ��. L. Janáček: Věc Makropulos ��. B. Smetana: Prodaná nevěsta G. Verdi: La traviata ��. A. Dvořák: Rusalka ��. G. Bizet: Carmen ��. B. Martinů: Hry o Marii

��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:��

Stavovské divadlo ��. W. A. Mozart: La clemenza di Tito (Titus) ��. W. A. Mozart: Così fan tutte ��. W. A. Mozart: Così fan tutte ��. W. A. Mozart: La clemenza di Tito (Titus) ��. W. A. Mozart: Kouzelná flétna ��. W. A. Mozart: Don Giovanni W. A. Mozart: Don Giovanni

��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:��

Divadlo Kolowrat

13. J. Nekvasil, A. Březina: Zítra se bude...

19:00

Předprodej a rezervace vstupenek tel.: ��� ��� ���, ��� ��� ���, ��� ��� ���, fax: ��� ��� ��� info@narodni-divadlo.cz, ntprague@narodni-divadlo.cz Ticketportal, BTI, Ticketpro

www.narodni-divadlo.cz

editorial /

Obsah

Jen do dobrých rukou

Když si sběratel nebo i obyčejný smrtelník koupí nebo jinak získá cenné

02

umělecké dílo, snaží se jeho hodnotu zachovat. Nesnídá šunku s vejci nad grafikou, plátna nenechá plesnivět ve sklepě, gobelín nestrčí do a když je potřeba, nechá své dílko opatrně zrestaurovat. Některé artefakty větší péči nevyžadují, jiné je třeba chovat v bavlnce. Stejné je to i s uměleckými díly umístěnými ve veřejném prostoru – na náměstích, v ulicích, na fasádách. Ale jak se zdá, jejich majitelům to zatím moc nedochází. Alespoň pokud jde o současnější díla.

Závěrečná scéna jednoho nešťastného kusu na toto téma je právě teď k vidění v Brně. Památník tří odbojů od Zdeňka Makovského byl v Nových sadech odhalen před deseti lety. Instalován byl uprostřed třeskutých mrazů, a není proto divu, že na skleněných blocích, lepených k sobě až na místě, byly od počátku viditelné pukliny. Dalších deset let se o památník nikdo nestaral, a ten zvolna chátral. Město zároveň vedlo s Makovským spory o to, kdo je zodpovědný za zvětšující se praskliny.

V posledním dějství byl pak památník na náklady umělce odstraněn.

Dílo přitom rozhodně patřilo mezi zdařilejší pokusy instalovat současné umění do veřejného prostoru. Na rozdíl od bronzové pyramidy v Rooseveltově ulici, kterou odbojářům brněnská radnice nabídla místo „nepovedeného“ Makovského.

Podobně jako Makovský ostatně dopadli i mnohem proslulejší skláři – dvojice Libenský-Brychtová. Před dvěma lety se dopravní podnik rozhodl odstranit jejich plastiku Kontakty z roku 1987, která byla umístěna u výstupu z metra na stanici Národní třída. Jaroslava Brychtová dílo odkoupila zpět a dohlédla na jeho demontáž. Očištěnou plastiku pak prodala zahraničnímu sběrateli. Jistě ji tam čeká lepší zacházení.

Velká ostuda je pak od roku 2005 k vidění v kavárně v Jindřišské ulici číslo 3 (dříve Café Emporio). Kavárna vznikla uzavřením a čelním zasklením původně volného podloubí, jehož součástí byla keramická mozaika Zdeňka Sýkory z roku 1968. Sýkorovy práce patří k nejžádanějším a také nejdražším současným dílům na tuzemském trhu s uměním. Za jeho pětimetrovou černobílou mozaiku by dal mnohý sběratel půl království. Ne tak autorka interiéru kavárny, „první dáma českého designu“

> O vztazích 4 / depeše > elles@centrepompidou

3 / úhel

Cyril Říha

skříně plné molů. Svou oblíbenou plastiku občas přejede prachovkou,

Tereza Kozlová

6 / zprávy 10 / výstava

> Zdeněk Sýkora 20 / rozhovor > Lenka Sýkorová Kateřina Černá 26 / na trhu > Alén Diviš Jan Skřivánek 28 / portfolio > Petr Dub Kateřina Tučková 30 / rozhovor > Rostislav Švácha Karolina Jirkalová, Eva Novotná 38 / téma > Umění reformace Milena Bartlová 44 / profil > Eva Koťátková Pavel Kappel

Kateřina Černá

48 / staveniště 50 / design Ohýbaný nábytek

>

Martina Straková

55 / nové knihy 56 / knižní recenze

> Legenda o umělci 58 / starožitnosti > Hyalitové sklo Lucie Zadražilová 64 / zahraniční výstava > Tim Burton Kateřina Johnson Kyselica 69 / manuál > Konspirační teorie Ondřej Chrobák 70 / recenze > Chelsea Hotel, Skleník Hana Rousová

Lenka Střeláková, Silvie Šeborová

74 / tipy a artmix 80 / komiks Tomáš Jirků

>

Tomáš Prokůpek

Bára Škorpilová – Sýkorovo dílo rozpůlila vloženým patrem, dolní část překryla barem a zbývající kus černobílé struktury pak pohřbila poličkou s lihovinami. Na volné stěně pak Škorpilová vytvořila novou výtvarnou dominantu – vlastní instalaci z vaječných skořápek. Bravo!

Karolina Jirkalová

obálka

>

Zdeněk S ý kor a : N áhodně v y br a né bar v y pro re al i z ac i

v arc hi t ek t uře n a z va nou S ý kor a s Wa nd / Basilej 1993 foto: Martin Polák / Archiv Lenky a Zdeňka Sýkorových

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Ondřej Chrobák, Pavel Kappel, Tereza Kozlová, Kateřina Johnson Kyselica, Robert Mečkovský, Eva Novotná, Tomáš Prokůpek, Hana Rousová, Cyril Říha, Martina Straková, Lenka Střeláková, Silvie Šeborová, Kateřina Tučková, Lucie Zadražilová Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@artantiques.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. února.Veškerá práva vyhrazena. www. artantiques.cz

6

zprávy

Jak dál v Českých Budějovicích? České Budějovice – Městská samospráva zvažuje další fungování českobudějovického Domu umění. Do likvidace již radní poslali organizaci Městské kulturní domy, která až dosud galerii provozovala. Nájemní smlouva v budově Domu umění jí končí 1. února, od tohoto data převezme správu galerie magistrátní odbor kultury. Další osudy Domu umění jsou zatím nejisté, na podporu této instituce se však scházejí otevřené dopisy i petice.

Vlnu zájmu nastartoval 14. ledna náměstek primátora Českých Budějovic Rudolf Vodička (KDU-ČSL), který po jednání rady novinářům řekl, že provozní náklady galerie jsou neúnosné a že její činnost je třeba co nejrychleji ukončit. Podle kurátora Domu umění Michala Škody však město ještě začátkem roku garantovalo, že galerie až do konce roku 2011 zůstane na místě, a pokud by se dům prodával, tak se závazkem nasmlouvaných výstav. Na letošní rok už má Škoda připravenou téměř desítku výstav, na řadě z nich se představí zahraniční umělci.

Primátor Českých Budějovic Juraj Thoma (ODS) o pár dní později prohlásil, že kampaň považuje za „hysterickou“ a že o zániku galerie nikdo nerozhodl. Nicméně odbor kultury měl na příští zasedání rady, které bylo

art + a ntiques plánováno na 27. ledna (tedy až po uzávěrce tohoto čísla), připravit rozvahu, co by znamenalo zrušení galerie v průběhu roku 2010 a jak v takovém případě postupovat.

Město má problémy s rozpočtem, a tak podle Thomy radní zvažují, zda má galerie pokračovat i po roce 2010, nebo bude lépe ji zrušit. Radní chtějí letos v rozpočtu ušetřit asi 100 milionů korun. Provozní náklady galerie, které se ročně pohybují ve výši zhruba 1,1 milionu korun, jsou však z hlediska rozpočtu města poměrně zanedbatelné. Podle Českobudějovického deníku se jedná zhruba o stejnou částku, jako stojí sezonní kluziště na náměstí. Zdá se, že město spíš uvažuje o prodeji budovy, v níž dnes Dům umění sídlí. A bez závazku nájmu galerii by se budova prodávala bezpochyby mnohem lépe.

Reakce, které nejistá budoucnost budějovického Domu umění vyvolala, jsou nečekaně rychlé a jednoznačné. Odborníci, umělci, kolegové kurátoři i ministerstvo kultury stojí jako jeden muž za prací Michala Škody a apelují za zachování této výstavní síně. Na obranu Domu umění se postavila také vedoucí odboru kultury českobudějovické radnice Iva Sedláková. Otevřené dopisy zaslali primátorovi mimo jiné šéfredaktor časopisu Fotograf Pavel Baňka, malíř Jan Merta nebo přední český architekt a milovník umění Josef Pleskot.

L i a m G i l l i c k : WALL DIA G RAM S , D ů m u m ě n í / 1. 12. 2009 – 24. 1. 2010

Kurátor Michal Škoda vede Dům umění již 12 let a za tu dobu z něj vytvořil jednu z nejkvalitnějších výstavních síní v republice.

Je to jedna z mála tuzemských výstavních síní, která má jasnou dramaturgii – zaměřuje se především na konstruktivní tendence v současném umění. Škoda sem často zve zahraniční umělce, mnohé instalace vznikají Domu umění přímo na míru.

V prosinci a v lednu se zde takto představil například Liam Gillick, v Berlíně žijící britský umělec, který loni reprezentoval Německo na bienále v Benátkách. Vstup do galerie je zdarma. Loni ji navštívilo 7,5 tisíce lidí. / kj

Anarchie v Klatovech Plzeň / Klatovy – Rada Plzeňského kraje koncem listopadu rozhodla o tom, že ukončí výběrové řízení na pozici ředitele Galerie Klatovy / Klenová „bez obsazení funkce“. Bývalý ředitel Marcel Fišer byl odvolán už loni v březnu. Galerie je tak téměř rok bez řádně zvoleného vedení.

Rozhodnutí neobsadit ředitelskou pozici zdůvodnil kulturní radní Václav Koubík tím, že se do konkurzu přihlásil „malý počet uchazečů“. Tento neprůstřelný argument uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas. Na námitku, že do finále postoupili tři ze čtyř přihlášených kandidátů, což není málo, a otázku, zda počítá s tím, že se do dalšího kola přihlásí více lidí, odpověděl: „Předpokládám, že ano, ale jak se říká, čas ukáže.“ Listopadové kolo výběrového řízení bylo přitom již třetí v pořadí. První kolo kraj zrušil s tím, že uchazeči neměli v pořádku doklady. Ve druhém doporučila odborná komise radě bývalého ředitele Fišera a klatovského sochaře Václava Fialu. Rada však oba kandidáty odmítla. „Nemusíme někoho zvolit za každou cenu,“ říká radní Koubík.

V současnosti kraj provádí v galerii audit a hejtmanka Milada Emmerová podle Plzeňského deníku koncem minulého roku naznačila možné připojení Klatov k Západočeské galerii, pokud se nepodaří najít nového ředitele. S dalším kolem výběrového řízení se nepočítá a výsledky auditu by měly být známy v době vydání tohoto čísla. / kč

7

Kusá místo Bajcurové Bratislava – Dlouholetá ředitelka Slovenské národní galerie Katarína Bajcurová se koncem roku rozhodla ze své pozice odstoupit.

Od prvního ledna byla vedením SNG dočasně pověřena Alexandra Kusá, až dosud hlavní kurátorka sbírek moderního a současného umění. „Vím, že o tom uvažovala už déle, po deseti letech ve funkci se cítila unavená a chtěla se víc věnovat odborné činnosti,“ komentovala Kusá důvody odchodu Kataríny Bajcurové pro slovenský deník Sme.

Nová ředi t elk a sng Ale x andr a Kusá

Hlavním úkolem nové generální ředitelky bude především zahájit rekonstrukci bratislavské budovy SNG. Alexandra Kusá však před sebou vidí i další úkoly: vyřešit problémy s uložením sbírek a také pořádat větší množství malých výstav ze sbírek galerie. Uvažuje dokonce o tom, že by SNG zrušila stálou expozici 20. století a namísto toho by kurátoři připravovali časově omezené tematické výstavy. Mezi velké projekty připravované galerií patří výstava slovenského pozdně gotického umění pro pařížské Musée national du Moyen Age v Thermes de Cluny nebo monografická výstava Júlia Kollera, klíčové postavy slovenského konceptuálního umění.

Kusá strávila loňský rok hostováním na postu šéfkurátorky Moravské galerie v Brně,

a jak sama říká, bez této zkušenosti by si možná ani netroufla post generální ředitelky SNG přijmout. Dál chce pracovat také jako kurátorka – na příští rok má naplánován velký projekt věnovaný 50. letům 20. století.

Vedením SNG byla Kusá pověřena zatím na půl roku, zda se zúčastní případného konkurzu, zatím neuvedla. / kj

Návštěvnost 2009 Divácky nejúspěšnější výstavou loňského roku byla retrospektiva Josefa Čapka, kterou na Pražském hradě zhlédlo 73 tisíc lidí, průměrně 753 za den. Čapkovo vítězství není nikterak překvapivé, přehlídky klasiků českého umění patřily i v minulých letech k nejnavštěvovanějším. Velkým úspěchem je naopak druhé místo výstavy Robert Vano: The Platinum Collection, kterou připravila Leica Gallery. Po dvaatřicet dní lákala do pražského Mánesa 719 diváků denně. Celkem si ji přišlo prohlédnout 23 tisíc lidí. Výstavu Sv. Václav: Ochránce České země v Anežském klášteře vidělo během třinácti týdnů 51 tisíc návštěvníků, 645 lidí denně.

Na dalších dvou příčkách se objevují výstavy Muzea umění Olomouc: Josef Lada s denní návštěvností 519 lidí a výstava Luk & lyra, představující poklady kroměřížské obrazárny, s návštěvností 422 lidí. Obě tyto výstavy dobíhaly z roku 2008, takže se v našem přehledu objevily i loni. Tehdy s čísly 348 a 290 návštěvníků denně. Fakt, že poslední měsíc dokázal jejich průměrnou návštěvnost takto výrazně zvednout, výmluvně ilustruje chování diváků. Na výstavy

se nejvíce chodí bezprostředně po začátku a pak těsně před koncem. Nebýt toho, že u Čapkovy retrospektivy je počítáno s celkovou návštěvností (tedy až do 17. ledna letošního roku), byla by nejúspěšnější výstavou roku 2009 přehlídka fotografií Roberta Vana. Žádná další výstava se nedostala přes hranici 400 diváků denně. Za velmi úspěšné lze v případě největších pražských muzeí a výstavních síní považovat již výstavy s návštěvností nad 200 lidí denně. V Brně, Olomouci a Ostravě představuje podobnou metu návštěvnost 100 lidí, v ostatních krajských městech je úspěchem návštěvnost v řádu několika desítek diváků. Nejpozitivnějším překvapením loňského roku byla v tomto směru výstava Sváry zření – Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století v Galerii výtvarného umění v Ostravě s návštěvností 349 diváků.

N e j n av š t ě vova n ě j š í v ý s tav y ro k u 2009

výs tava pořadatel denní návštěvnos t 1. Josef Čapek Správa Pražského hradu + Východočeská galerie v Pardubicích 753 2. Robert Vano Leica Gallery Praha 719 3. Sv. Václav Národní galerie + Arcibiskupství pražské 645 4. Josef Lada Muzeum umění Olomouc 519 5. Luk & lyra Muzeum umění Olomouc 422 6. Andy Warhol Galerie Rudolfinum 368 7. Sváry zření Galerie výtvarného umění v Ostravě 349 8. Alfons Mucha Moravská galerie v Brně 340 9. Cesta života Správa Pražského hradu + Židovské muzeum v Praze 256 10. Jiří Anderle Galerie hlavního města Prahy 222

10

výstava

art + a ntiques

Zdeněk Sýkora 90 Retrospektiva k umělcovu jubileu text: Pavel Kappel Autor je kurátorem připravované Sýkorovy retrospektivy a spolueditorem jeho monografie.

Je zřejmé, že umění se řídí jiným časem a jinou logikou než lidský život, u Zdeňka Sýkory je však velmi složité život a umění odlišit, natolik prorůstají jeden do druhého.

I to je možná důvod, proč i ve svých devadesáti letech vypadá stále tak mladě. Následující text je komentovanou procházkou životem malíře, který kdysi přiznal, že jeho dávnou ctižádostí bylo mít jednou obrázek na výstavě v Mánesu.

Zdeněk Sýkora se narodil v roce 1920 v Lounech, v železničářské kolonii Amerika. Jeho otec, který předtím několik let sloužil u rakousko-uherského námořnictva a procestoval přitom Dálný východ a Středomoří, po válce demobilizoval a našel si práci v lounských železničních opravnách.

Zdeňka Sýkoru už jako malého kluka přitahovaly všechny obrazy.

Rád vzpomíná na námořnická tetování svého otce a Brožíkův obraz Jana Husa před koncilem kostnickým, jehož reprodukce mu visela nad postelí. Dalším obrazem, který ho bude osudově provázet celý život, se pro něj stalo panorama Českého středohoří, na které se díval přímo z okna pokoje, ve kterém se narodil.

S výtvarným uměním se blíže seznámil na lounském reálném gymnáziu, a to především díky tamějšímu profesoru kreslení Jaroslavu Maříkovi, který byl žákem Jakuba Schikanedera a Jana Preislera. Výjimečných profesorů mělo lounské gymnázium více.

Na zdejší škole krátce působil její někdejší absolvent, matematik Václav Hlavatý, jeden z nejvýznamnějších českých matematiků, který po druhé světové válce emigroval do USA a o kterém Albert Einstein prohlásil, že jestli vůbec někdo spočítá jeho rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to on. Profesor Hlavatý to skutečně dokázal. Ne náhodou dnes lounské gymnázium nese jeho jméno. Úroveň výuky, a to nejen výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie, byly skutečně na nadprůměrné úrovni. Když později

Sýkora začal studovat na vysoké škole, měl oproti ostatním spolužákům velký náskok.

Sýkorův život ale rozhodně nebyla jen škola. Hodně sportoval – lyžoval, jezdil na kole, jako správný Louňák vesloval, závodně hrál volejbal a na druholigové úrovni hokej. Láska ke sportu mu vydržela celý život. Okresní přebor v hokeji bude dokonce hrát za veterány až do svých třiašedesáti let.

Válečná a poválečná léta Na vysokoškolská studia nastoupil ještě před válkou, a to na Vysokou školu báňskou do Příbrami, na přání svých rodičů. Do jeho života však stejně jako do života celé republiky zasáhla druhá světová válka. Po uzavření vysokých škol Němci se podobně jako mnoho lounských vysokoškoláků zachránil před totálním nasazením na dráze. Prošel postupně různé profese – od dělníka přes telegrafistu až k výpravčímu. Sloužil nejprve ve Vrbně nad Lesy, později byl přesunut na stejnou trať jako Bohumil Hrabal, do Úval, a později do Českého Brodu, kudy projížděly „ostře sledované vlaky“.

Během války se věnoval fotografii, byl členem lounského Klubu fotografů-amatérů. V roce 1942 dokonce vyhrál fotografickou soutěž se snímky z lounských ulic a okolí. Účastnil se také dění neformální lounské surrealistické skupiny, jejíž vliv se časem projevil v jeho ma-

11

L i n i e č . 2 2 0 / 2003 / akryl, plátno / 200 × 200 cm

lířských pokusech. I když později celý konvolut svých surrealistických prací spálil, dochovaly se tři oleje z tohoto období.

Když válka skončila, rozhodl se, že se do Příbrami již nevrátí, a zapsal se ke studiu oborů výtvarná výchova a deskriptivní geometrie.

Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy patřili k jeho nejdůležitějším profesorům Martin Salcman – podobně jako jeho profesor kreslení z gymnázia byl žákem Jana Preislera –, Cyril Bouda, Karel Lidický, historik umění František Kovárna nebo Vladimír Denkstein.

Zásluhou spolužáka Jana Smetany, člena Skupiny 42, se brzy sezná-

mil s důležitými osobnostmi tehdejší umělecké a intelektuální scény v Praze. Například s Jiřím Kolářem, u jehož stolu v kavárně Slavia se v budoucnu stal pravidelným přísedícím.

Od realismu k fauvismu Podobně jako mnoho dalších jeho kolegů, i on byl v roce 1946 ovlivněn výstavou Umění republikánského Španělska / Španělští umělci Pařížské školy. S odkazem kubismu se ve svých obrazech vyrovnával až roku 1949. Koncem 40. let si ale začal plně uvědomovat příklad

12

výstava

svého učitele Martina Salcmana a se svým kamarádem Vladislavem Mirvaldem začal pravidelně vyrážet do okolí rodných Loun a malovat v plenéru. Nejčastějšími místy, kde po vzoru barbizonců stavěli své stojany, byly břehy řeky Ohře a krajina v okolí Loun – u Smolnice, Brloha nebo Cítolib.

Své obrazy vystavil na prvních menších výstavách už v roce 1949 v Praze a společně s Kamilem Linhartem, Vladislavem Mirvaldem a Rudolfem Semrádem o rok později také v nově otevřeném Fučíkově divadle v Lounech. Svou první samostatnou výstavu měl v roce 1952 v Alšově síni Umělecké besedy v Praze. K výstavě se dochoval zajímavý komentář Emila Filly, který v doprovodu Čestmíra Berky, Sýkorova přítele, výstavu navštívil a mimo jiné radil mladému malíři, aby šel jedině za svým instinktem, nikoho neposlouchal a věnoval se nadále velkým formátům. Velmi si cenil Sýkorova citu pro prostor a monumentálního nadání.

Fillovu radu ohledně formátu si vzal Sýkora k srdci. Motivy okolo Ohře začal na kole objíždět s někdy až dvoumetrovými plátny. Jako by také nabral tvůrčí sílu. Začal více uvažovat o malbě samotné a hlavně o tom, jak co nejlépe přenést svůj pocit z přírody na plátno. Studuje práci svých velkých vzorů – Slavíčka, Kosárka, Pruchy, Cézanna, později Bonnarda a Matisse. Formálně se od původního realistického výrazu postupně dostal přes impresionismus až k fauvismu. Jeho sílící

S t r o m / 1959 / olej, plátno / 50 × 60 cm

art + a ntiques zájem o barvu a prostor ho postupně odvedl od velkých krajinných celků blíže k zobrazované skutečnosti. V půli 50. let často maluje své přátele u řeky a také pohledy z okna.

Zajímavou epizodou v jeho vývoji, o které se nepsalo, byla jeho první cesta do zahraničí. Společně se svými kamarády Kamilem Linhartem a Jiřím Paterou se zúčastnil zájezdu do Řecka, kam jeli přes Vídeň do Janova a dále lodí do Benátek. Během cesty vzniklo několik akvarelů s řeckými motivy – přístav, město, moře, kotvící jachta. Místní podnebí a technika akvarelu přály jasné a výrazné barevnosti, kterou si Sýkora přivezl s sebou domů. Po návratu vytvořil několik akvarelů s motivy z Českého středohoří a také sérii pastelů s různými přírodními motivy.

V té době vznikají také první obrazy s velkými plochami barev. O své práci začal ale ve stejné době Sýkora pochybovat, měl pocit, že se jeho čím dál abstraktnější obrazy příliš vzdalují přírodě. Jeho další vývoj také brzdily vážné rodinné starosti. Nemoc matky ho nutila trávit více času doma, začal proto malovat zahradu za domem.

První zlomy Nový impuls do další práce přinesl Zdeňku Sýkorovi zájezd Svazu výtvarných umělců do Moskvy a Leningradu a hlavně setkání s Matissovou kolekcí v Ermitáži. Na Matissově vývoji mu imponovala jeho logika. Díky němu pochopil některé ze zákonitostí vztahů mezi zá-

13

P o d z i m n í l e s / 1960 / olej, plátno / 60 × 80 cm

kladními výtvarnými prostředky a potvrdil si, že i jeho tendence „opustit“ přírodu a soustředit se na autonomní zákony malby je správná. Bezprostředně po návratu začal s novou energií pracovat na obrazech z velkých barevných ploch, označovaných podle převažujícího motivu jako Zahrady. Nové obrazy vystavil ještě jako host v roce 1960 na členské výstavě Umělecké besedy v Obecním domě.

Na základě své účasti byl téhož roku do této skupiny přijat a v současnosti je jedním z jejích nejstarších členů.

Jeho další vývoj byl neobyčejně intenzivní. Postupným zjednodušováním přírodních motivů dospěl během krátké doby ke geometrickým abstraktním formám a po třech letech vyústil tento vývoj prvním strukturálním obrazem – Šedou strukturou. Tento zlomový obraz, datovaný lety 1962-3, vystavil v roce 1964 na výstavě nově založené skupiny Křižovatka ve Špálově galerii v Praze. Další strukturální obrazy, které vznikly po Šedé struktuře a byly zatím komponované stejně jako ona intuitivně, představil ve stejný rok na výstavě Umělecké besedy. Nad výstavou proběhla ve Výtvarné práci obsáhlá diskuze šesti teoretiků. Jejím tématem byla mimo jiné konfrontace zasloužilých členů Besedy s mladšími kolegy. Jeden z diskutujících, Jindřich Chalupecký, na adresu Sýkorových obrazů s uznáním poznamenal: „... je to nerétorické, jednoznačné, vážné, důsledné.“ Již struktura jako taková byla tou dobou pro většinu české umělecké scény těžko přijatelná, v Sýkorově tvorbě se ale odehrávala

změna ještě radikálnější, a to i v kontextu světového vývoje umění.

Po delší spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem, svým mladším spolužákem z lounské reálky, vyvinuli originální systém k řešení složitých úloh vyplývajících z kombinatorické povahy strukturálních obrazů a již v roce 1964 začali používat jeden z prvních dvou počítačů v tehdejším československém školství, LGP-30, který měl Jaroslav Blažek k dispozici na svém pracovišti, Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Sýkora se tak stal jedním z prvních umělců na světě, který do své tvorby takto cíleně počítač zapojil.

Do světa Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Již v roce 1965 se Sýkora zúčastnil zahraničních výstav – v Janově, San Marinu, Bochumi a Baden-Badenu. Na těchto výstavách také vůbec poprvé vystavil své počítačové struktury. Zúčastnil se i velmi důležité výstavy Nova Tendencija 3 v Záhřebu, kde se formovalo tehdejší hnutí tzv. nových tendencí. V roce 1966 zaznamenal též akademický postup, když byl jmenován docentem na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, kde od skončení svých studií působil mnoho let jako odborný asistent. Jeho habilitační práce se týkala některých otázek vztahu barvy a prostoru v současném světovém umění.

Sýkorova kariéra během krátké doby výrazně akcelerovala. Společně s některými svými kolegy navázal na zájem, který vyvolaly první

20

rozhovor

art + a ntiques

X je 20, Y 7 Rozhovor s Lenkou Sýkorovou text: Kateřina Černá

Sýkorovi vždy nechávali věcem volný průběh. Jestliže Lenka Sýkorová neposkytla během pětadvacetileté spolupráce se svým mužem jediný samostatný rozhovor, neměla k tomu prostě důvod. Teď ale vidí věci jinak. Ke svému prvnímu interview se postavila čelem a směle odpověděla na moje emailové otázky.

Před osmi lety váš manžel v rozhovoru pro tento časopis uvedl, že jste se na škole zpočátku moc nekamarádili, ale prý se mu na vás líbilo, že jste byla drzá a měla svůj názor. Co se vám líbilo na něm?

To nekamarádění bylo spíše z mé strany. Mně se zdálo, že nás pan docent podceňuje – bylo nás v ročníku pět holek a jeden kluk – a že ho moc nebavíme. Navíc byl Sýkora idolem mnoha studentek a já jsem vůbec nechápala, jak s takovým starým pánem můžou koketovat. Líbit se mi začal až později, tak ve třetím ročníku.

Imponoval mi potom celou svou osobností, nejvíc asi vtipem a přátelskou povahou, uměl otevřeně formulovat své názory, nikoho se nebál, nebyl typický rozháraný umělec ani přecitlivělý intelektuál, byl prima chlap. Stala jsem se jeho oblíbencem, což znamenalo každý čtvrtek pozvání do Mělnické vinárny, kde jsem měla možnost poznat Karla Malicha, Josefa Hiršala, Jana Kubíčka, Sašu Berkovou a další osobnosti. Jenom jsem seděla a tiše naslouchala.

Oslovovala vás Sýkorova tvorba předtím, než jste se na ní začala podílet? Pokud ano, tak čím?

Kdo je malíř Zdeněk Sýkora, jsem zjistila až na škole a jeho obrazy se mi líbily. Vždycky jsem inklinovala ke geometrické abstrakci, něčím mě přitahovala. Asi proto, že jsem měla ráda matematiku. Když jsem byla malá, vystřihovala jsem si z časopisů různé reprodukce, a byť takových tehdy nebylo mnoho, mezi ty, které mě zaujaly, patřil spíše Kupka, Mondrian, Vasarely, Stella než například Picasso.

Na Sýkorových přednáškách jsem potom leccos pochopila a svoje „směřování“ si potvrdila. Při první návštěvě v Lounech jsem byla fascinovaná: všechny obrazy byly tak samozřejmé, silné, jasné a stejně

tak prostředí, ve kterém se rodily. Zase jsem měla možnost sedět a tiše pozorovat.

Začátek vaší tvůrčí spolupráce bývá datován do roku 1985.

Vaším prvním společně signovaným dílem je ovšem až Létání z roku 2005. Můžete se pokusit popsat, jak se vyvíjela vaše spolupráce během tohoto dvacetiletí a co vás dovedlo k „vystoupení z anonymity“?

Ani u Létání jsem nechtěla být podepsaná, ale manžel si to tehdy výslovně přál. Vždy jsem respektovala jeho autorství, cítím se být spolupracovnicí a později snad spoluautorkou. Ono se totiž nedá vymazat těch čtyřicet let jeho vlastní tvorby, ten vývoj, ta cesta, ke které já jsem se v osmdesátých letech připojila.

Jenže najednou už je to pětadvacet let, kdy po ní jdeme společně, když nepočítám těch několik let předtím, kdy jsem seděla v ateliéru, spolupracovala při realizaci obrazů a zároveň dělala korektury pro nakladatelství. Nedávno jsem musela listovat našimi přípravnými sešity s partiturami a uvědomila jsem si, jak jsem byla zvolna vtahována do procesu a kolik vlastní práce jsem tam vložila, takže už se ani nebráním, když se o Sýkorovi mluví v množném čísle.

Obrazy s liniemi, které jste společně vytvářeli, změnily několikrát svoje zadání. Linie se napřed pohybovaly jen několika směry, pak měly „krátké životy“, byly horizontální, vycházely z několika bodů, byly lomené, vytvářely plochy, a skončili jste u linií, které vycházely z jednoho bodu. Jaké výtvarné, existenciální či jiné úvahy provázely proměny linií?

21

L e n k a S ý k o r o vá a Z d e n ě k S ý k o r a / 2004 / foto: Gabina Fárová

Většina těch úvah byla výtvarných, inspirací byly nejčastěji poslední domalované obrazy nebo některé začaté či dříve opuštěné nápady a myšlenky, někdy to byla sama příroda, například když jsme cestou autem zahlédli lomené větve borovic. Existenciální jsou pocity úzkosti, naděje, radosti, u nás vždycky převažovaly ty radostné.

Podle pamětníků jste na liniových obrazech pracovali osm hodin denně a většinu času jste na sebe mluvili čísly. Jak vypadal váš každodenní pracovní režim? Jak jste odpočívali?

V osmdesátých letech jsme tady v Lounech bydleli v bytě a přes náměstí jsme měli v pátém patře paneláku ateliér, každý den jsme tam cho-

dili jako do práce. Končívali jsme v šest hodin, ve čtyři byla přestávka – z balkonu jsme sledovali cvrkot na náměstí a komentovali dění. To je taková Sýkorovic rodinná tradice, vymýšlet lidem jména. Od roku 1990 máme ateliér i byt v jednom domě, stačí jen vyjít schody.

I dalších patnáct let jsme pilně pracovali. Myslím, že s věkem se tempo zvyšuje, začnete počítat, kolik ještě máte času na splnění svých snů. V létě jsme měli prakticky pořád otevřené okno v ateliéru a smáli jsme se představě, že někdo poslouchá naši „konverzaci“: x je 20, y 7, začíná to 230, tečna 12, poloměr je tečna krát tangens alfa půl, máš to, další 132 a 18, další 144, takže body, v deseti je to 0,5 atd. Tak to šlo několik hodin, proloženo sprostým klením nás obou.

26

na trhu

art + a ntiques

Alén Diviš text: Jan Skřivánek

Alén Diviš je jedním z nejzajímavějších a nejoriginálnějších autorů přelomu 40. a 50. let. Přesto ho v přehledu nejdražších děl z tohoto období zatím nenajdeme. Hlavně však proto, že trhem dosud prošlo jen několik jeho prací.

Galerie U Betlémské kaple nyní ale nabízí rovnou čtyři desítky Divišových obrazů a kreseb.

Diviše širší veřejnosti představila až výstava v Galerii Rudolfinum před pěti lety. I když patřil k téže generaci jako František Tichý, Toyen či Jindřich Štyrský, z dějin českého umění se jeho jméno na půl století téměř vytratilo. Mohou za to historické okolnosti i obtížná zařaditelnost jeho díla. Od poloviny 20. let žil Diviš ve Francii, přičemž jeho styky s uměleckým prostředím doma nebyly zdaleka tak intenzivní jako v případě řady jiných umělců, kteří se mezi válkami usadili v Paříži.

Na začátku 40. let se dostal po dobrodružné cestě přes severní Afriku a Martinik do New Yorku, kde zůstal až do jara 1947. Po návratu do Prahy prožil krátké období relativního úspěchu a zájmu o své dílo. První jeho samostatná výstava v domácím prostředí se uskutečnila v únoru 1948 ve Vilímkově galerii na Národní třídě. Stát z ní prostřednictvím různých institucí zakoupil řadu obrazů. Početná kolekce je dnes například v Armádním muzeu.

Byť byl Diviš před válkou sympatizantem komunistické strany, záhy upadl v nemilost.

Z v ě ř i n e c / 1946 / olej na plátně / 52 × 76 cm / cena: 660 000 Kč (Dorotheum 4. 3. 2006)

Z předválečného období se dochovalo nemnoho obrazů, jež nejsou nijak výjimečné.

V podstatě celé Divišovo dílo je koncentrováno do patnácti posledních let jeho života; zemřel v roce 1956. Formativním zážitkem byl pro něj několikaměsíční pobyt v pařížském vězení Santé na přelomu let 1939 a 1940.

Obrazy následně začaly zaplňovat postavy, krajiny i přízraky, které ho tolik zaujaly na zdech vězeňské cely, a Divišův malířský styl získal na osobitosti a na síle výrazu. Jeho paleta se redukovala na minimum a zralá

27

S vat e b n í k o š i l e – Tu j s e m j i ž ! / 1948–49

díla jsou mnohdy malována jen v odstínech šedé či hnědé.

Z Divišova newyorského období se na trhu zatím objevily pouze tři obrazy. Nejvyšší ceny dosáhla mistrovská malba Zvěřinec, která byla v březnu 2006 vydražena v aukci společnosti Dorotheum za 660 tisíc korun, bezmála dvojnásobek vyvolávací ceny. O dva roky později Dorotheum dražilo o něco méně výrazné Koupání na Martiniku, obraz se prodal za vyvolávací cenu 240 tisíc korun.

Naposled se jeden z Divišových obrazů objevil na listopadové večerní aukci společnosti 1. Art Consulting. Olej Černoška se prodal za 590 tisíc korun, jeho dražba začínala na polovině této částky.

Prodejní výstava v galerii U Betlémské kaple potrvá až do 12. února. Jde o kolekci z jediné sbírky, která má kořeny přímo v malířově pozůstalosti. Galerii se podařilo dát dohromady kolekci šesti obrazů a 37 prací na papíře, převážně děl z 50. a konce 40. let. Kresby jsou nabízeny za částky od 70 do 190 tisíc korun, v závislosti na jejich

B a r b a r s k á s o c h a / okolo 1942

námětu a velikosti. Zastoupeny jsou ilustrace k Erbenovým baladám i kresby na motivy Starého zákona.

Na to, že jde o práce na papíře, jsou požadované ceny poměrně vysoké. K tomu je opravňuje fakt, že Divišovy kresby nemají charakter přípravných studií, nýbrž finálních děl. V posledních letech svého života umělec ostatně téměř nemaloval. Ceny, za které jsou kresby galerií nabízeny – byť je samozřejmě otázka, kolik se jich prodá –, lze chápat i jako potvrzení rostoucího sběratelského zájmu o Divišovo dílo. Když galerie Vltavín v červnu 2003 dražila jednu z nyní nabízených kreseb, vyvolávací cena činila pouhých 22 tisíc korun.

Přesto tehdy zůstala neprodána.

U obrazů cenovky chybějí, dá se však odhadovat, že požadované částky se budou pohybovat od půl milionu korun výše. Nejvyšší cenu má obraz Svatební košile – Tu jsem již!. Přesnou sumu nechce galerista Andrej Bolonsky zveřejňovat, připouští však, že je výrazně vyšší, než kolik stál před lety obraz Zvěřinec. Fakt, že obrazy v galeriích bývají

nabízeny za vyšší ceny než na aukcích, je zcela běžný, neboť prodávající, kteří se rozhodnou jít touto cestou, většinou nepotřebují s prodejem spěchat. Český trh s uměním navíc v posledních čtyřech letech prošel tak dramatickým růstem, že podle cen z roku 2006 se lze orientovat jen velmi přibližně.

S v a t e b n í k o š i l e – Tu jsem již! technika: olej na plátně rozměry: 75 x 53 cm cena: při osobním jednání

Barbarská socha technika: olej na plátně rozměry: 56 x 37 cm cena: při osobním jednání

30

rozhovor

art + a ntiques

Baroko, to jo S Rostislavem Šváchou nejen o současné architektuře text: Karolina Jirkalová, Eva Novotná foto (portrét): Karolina Jirkalová

Historika architektury Rostislava Šváchu není za hromadou papírů a desek téměř vidět. V Ústavu dějin umění má vyhrazený malý koutek s židlí a počítačem. Ale rozhodně se tu neukrývá před světem, ba právě naopak – asi žádný jiný historik architektury nevstupuje tak často do veřejných debat. A to i přesto, že říká, že na současnou architekturu v poslední době nemá čas. Šváchův rádius je široký – od baroka přes 60. léta až k současné architektuře; od vědeckých publikací přes výstavy a popularizační články až k pedagogické práci; od Prahy až po Olomouc. Bez jeho skromného, a přece potutelného úsměvu je česká architektonická scéna nepředstavitelná.

Jak jste se dostal k architektuře? Začala vás zajímat až během studia, nebo už dříve?

O staré stavby jsem se zajímal už od dětství. S maminkou jsme chodili na procházky k letohrádku Hvězda – pamatuju se, že jsem se vždycky snažil vlézt dovnitř a prohlížet si to tam. Potom, jako větší dítě, jsem z našeho sídliště ve Strašnicích jezdil každou sobotu nebo neděli tramvají do Prahy a chodil po starých stavbách… Takže asi ten zájem už ve mně byl. A musím zdůraznit, že to byl vždycky zájem diváka. Že bych měl nějaké ambice tu architekturu dělat prakticky, to ne. Studoval jsem střední grafickou školu, a tam jsme na výuku dějin umění měli proslulého popularizátora Františka Dvořáka. Ten mě popichoval – pamatuju si, jak se divil, že mě nezajímá moderní architektura, ale jenom stará. Řekl bych, že už tehdy to byla hlavně architektura barokní, nová vůbec ne.

Potom jsem na Dvořákovu radu odešel studovat do Olomouce výtvarnou výchovu a češtinu, kde byla také dost kvalitní výuka dějin umění. František Dvořák se tam taky přesunul jako učitel. A upozornil mě na stavby funkcionalistického architekta Lubomíra Šlapety. A to bylo asi poprvé, co mě začala víc zajímat i architektura 20. století. Šel jsem se podívat na jednu Šlapetovu stavbu, byla to vila ve Skřivánčí ulici, a snažil jsem se o ní něco najít v dobovém odborném tisku, čili ve Stavbě nebo ve Staviteli, a zjistil jsem, že od Šlapety tam není skoro nic. To mě udivilo, tak jsem začal těmi časopisy víc listovat, a už mě to chytilo. Jako studentskou práci jsem napsal takové stručné dějiny olomoucké architektury meziválečné doby, a už to prostě jelo.

Ale v té době jste se zabýval také barokem, ne?

Ano. To mě opravdu zajímalo už od malička. Na vysoké škole jsem napsal diplomku a potom i dizertaci o Santinim. Baroko, to jo.

38

téma

art + a ntiques

Tatrmánci neužiteční Umění české reformace text: Milena Bartlová Autorka je spoluautorkou konceptu výstavy a katalogu, který na jaře vyjde v nakladatelství Academia.

Objev neznámé kresby Leonarda da Vinciho to sice není, ale výstava Umění české reformace ukazuje kapitolu z českých dějin umění, o níž se dosud nevědělo, že vůbec existuje.

Výstava je dobrým příkladem toho, že ani zaměření kulturní politiky Pražského hradu na „státotvorné hodnoty“ nemusí přinášet jen konvenční a předvídatelné projekty. Nejen její umění, ale i sama česká reformace je tématem pro naprostou většinu Čechů neznámým.

Na úvod si proto dovolme menší lekci školního dějepisu. Nikoli nudné opakování, ale nové informace a interpretace, k nimž dospělo historické studium posledních desetiletí.

Kdy, kdo a kde

Česká reformace je pojem zahrnující v 15. a 16. století aktivitu jednak domácích reformačních církví, tedy kališníků a Jednoty bratrské, jednak zdejšího společenství luteránů. Pojem „česká“ se vztahuje k zemi jako politické jednotce, v 15. a 16. století tedy k Českému království. Do rámce tématu patří tudíž i luteránství, které se v Čechách od čtvrtiny 16. století rozšířilo velmi záhy a rychle díky tomu, že zdejší obyvatelstvo dobře rozumělo německy i v těch oblastech, kde němčina nepřevažovala jako mateřská řeč. A ovšem také díky tomu, že v zemi existovala již skoro celé století tradice české kališnické církve, která představovala v západní (katolické) Evropě první stabilizovanou a dlouhodobě fungující církevní organizaci emancipovanou od Říma.

Kališnická církev sebe samu nazývala „českou církví“ a ustavila se po husitské revoluci ve 30. letech 15. století. Tehdy se na základě kompromisní dohody s vedením římskokatolické církve zformovala v Českém království jako v první evropské zemi praktická politika

náboženské tolerance. Ta úspěšně fungovala bezmála dvě století.

Likvidace pluralitního systému po bitvě na Bílé hoře roku 1620 připravila České království na prahu první velké modernizace o zásadní výhodu a nikoli náhodou se od téže doby datuje ústup českých zemí z centra politického i kulturního vlivu ve střední Evropě.

V obecném povědomí dnešního všeobecně vzdělaného Čecha figuruje husitství jako konfliktní téma, které je naštěstí v dějinách natolik vzdálené, že si o něm nemusíme myslet nic určitého. Staletí nejrůznějších politických a ideologických instrumentalizací a aktualizací husitství dokázaly zakrýt původní situaci bezmála dokonale a je celkem jedno, zda to byla rétorická oslava komunistů, či dnešní povrchní odmítání. Stále více je zřejmé, že nejzajímavějším přínosem Čechů evropským dějinám nebyly „staré dobré časy“ za císaře Karla IV. ani válečnická léta Žižkových vojsk, ale právě trpělivě zjednávaný kompromis prakticky žité tolerance po dobu téměř dvou století.

Obrazoborci? Ano, ale...

I když se o české reformaci moc neví, co se týče umění, mají všichni celkem bez potíží jasno – husité byli přece ti hnusní barbaři, kteří

L i t o m ě ř i c k ý g r a d u á l – M a r t y r i u m s v . J a n a Hus a ( d e t a i l ) / 1517 Státní oblastní archiv v Litoměřicích – státní okresní archiv v Litoměřicích se sídlem v Lovosicích / foto: Jan Gloc

39

48

staveniště

art + a ntiques

Tugendhatku opraví Unistav

k a m i l m r va : r o d i n n ý d ů m v k o j e t í n ě / 2009 / foto: Studio Toast

Kamil Mrva ve Fragnerce V Galerii Jaroslava Fragnera se do konce února představuje kopřivnický architekt Kamil Mrva. Patří k nejvýraznějším představitelům mladší generace českých architektů, přestože většina jeho realizací se drží v hranicích beskydského regionu. Ale růžky už vystrkuje – například projektem autosalonu Škoda do chorvatského Splitu.

Mrva a jeho spolupracovníci chtějí respektovat místní tvarosloví i materiál, ale zároveň nerezignují na soudobý výraz. Snaží se vycházet z přirozených vlastností materiálu, jejich stavby jsou účelné a poměrně střídmé. Někdy to vyjde přímo skvěle, například při realizaci rodinného domu / ateliéru v Kojetíně u Starého Jičína (2009).

Kamil Mrva se narodil v roce 1974 a po absolvování brněnské Fakulty architektury (profesor Miroslav Masák) se vydal na studijní cestu do Severní Ameriky, kde se zajímal především o stavby Franka Lloyda Wrighta.

Poté se vrátil do rodné Kopřivnice a pustil se do práce na jedné ze svých prvních staveb, vlastním rodinném domě s ateliérem (2002). Tato realizace vzbudila zasloužený zájem a přinesla mladému autorovi další zakázky. Mezi jeho největší realizace patří Hotel Olympia v Kopřivnici, obytný soubor ve Slezské Ostravě nebo komplex dvou desítek rekreačních domků určených k pronajímání v Horní Bečvě (vše realizováno v roce 2008).

Kamil Mrva také spoluzakládal Centrum nové architektury v Ostravě (2005).

Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera nabízí jak jeho starší projekty a realizace, tak soutěžní návrhy i zcela nové práce. / kj

Chybík znovu děkanem Koncem roku byl zvolen nový děkan Fakulty architektury VUT v Brně – stal se jím docent Josef Chybík. Druhého kandidáta, architekta Antonína Nováka, porazil poměrem hlasů 9 : 4. Další kandidáti, dosavadní děkan profesor Vladimír Šlapeta a docent Jan Hrubý, před hlasováním odstoupili. Josef Chybík, který byl děkanem již v letech 2000–2006, nastoupí do funkce 1. května letošního roku. Funkční období mu vyprší v dubnu 2014. Chybík se profesně specializuje na přírodní stavební materiály a pasivní domy. / kj

josef chybík

Po několikaletých sporech a průtazích se během února konečně začne s rekonstrukcí brněnské vily Tugendhat. Poslední výběrové řízení, kterého se účastnilo pět firem, vyhrála společnost Unistav s cenou 146 milionů korun. Dvě firmy byly z obchodní soutěže vyloučeny pro nesplnění požadavků, ze zbylé trojice nabídl Unistav nejnižší cenu. Stavbu by měl převzít v únoru a celá rekonstrukce by měla trvat asi dva roky. Brněnští radní už měli nůž na krku – krajští památkáři již městu jako majiteli objektu vyměřili přesné termíny, kdy musí tu kterou část opravit. Vila Tugendhat, jejíž oprava měla začít už v roce 2001, je již zčásti v havarijním stavu. Nejhůř jsou na tom kanalizace a střecha, ocelové části stavby rezavějí a narušena je také statika budovy.

Rekonstrukce proběhne podle projektu, který pro město před časem zpracovalo Sdružení pro vilu Tugendhat v čele s firmou Omnia. A to přesto, že byl projekt zadán nezákonně – zakázku získala společnost v soutěži, která byla později na základě rozhodnutí soudu a antimonopolního úřadu zrušena.

Podle krajského soudu měl magistrát ze soutěže vítězné sdružení vyřadit, protože neprokázalo stanovenou odbornou způsobilost.

Tendr byl bohužel zrušen až v době, kdy už byl hotový projekt v rukou magistrátu a práce zaplacena. Loni se nad projektem Omnie konala konference památkářů a restaurátorů, která jej „posvětila“. / kj

49

Botasky a čezeta

Lu d w i g M i e s va n d e r r o h e : v i l a t ug e n d h at

NČA rozděluje Nadace české architektury (NČA) rozdělila své příspěvky na rok 2010. Podporu získalo celkem 25 projektů ze 42 přihlášených, celkem byla rozdělena částka 1 milion korun. Zveřejnění výstav, publikací a před-

t o y o i t o : o b c h o d t o d ’ s v t o k i u

nášek, které ve výběrovém řízení uspěly, nabízí rovněž pohled na to, co zajímavého nás v letošním roce na poli architektury čeká. Největším trhákem bude bezesporu podzimní přednáška jednoho z nejlepších světových architektů – japonské ikony jmé-

nem Toyo Ito. Přednáška bude navazovat na Itovu výstavu v Galerii Jaroslava Fragnera.

Současnou evropskou architekturu pak představí přehlídka finalistů a oceněných v soutěži o cenu Miese van der Roheho (pořádá Zlatý řez) či brněnská výstava věnovaná evropským architektonickým soutěžím (Centrum architektury Brno). Nadace podpoří rovněž přednáškové cykly ostravské společnosti Fiducia nebo pardubické iniciativy Off City.

Z publikací, které získaly podporu Nadace české architektury, je třeba upozornit na Životní sloh od Bohuslava Brouka, připravovaný Společností pro odbornou literaturu – Barrister and Principal –, či na Teorii fraktálové architektury, kterou se chystá vydat Jiří Schmidt. Několik architektonických titulů chystá také nakladatelství Arbor Vitae: Je to především publikace Rostislava Šváchy a jeho kolegů s lakonickým názvem SIAL. Kniha je zároveň katalogem rozsáhlé výstavy, která letos v létě proběhne v Muzeu umění v Olomouci. Arbor Vitae připravuje také knihu Vrstvy architekta Ivana Kolečka či katalog prací Emila Přikryla.

Nadace podpořila také vznik filmu Nedosněné sny měst, který připravuje společnost Frame100R. Návrh rozdělení nadačních příspěvků připravila grantová komise ve složení Milena Sršňová, Aleš Burian, Jaroslav Zima, Marek Chalupa, Petr Malinský a Ladislav Kuba. Projekty, které ve výběrovém řízení NČA neuspěly, nadace nezveřejnila. / kj

V prosinci byl v Konviktské ulici v Praze otevřen designový obchod firmy Botas, jehož součástí je i malý výstavní prostor s názvem 66 gallery. Pojmenování vychází z redesignované kolekce bot Botas 66, kterou navrhli Jakub Korouš a Jan Kloss z ateliéru grafického designu a vizuální komunikace na VŠUP. Tato designérská dvojice se také podílí na koncepci 66 gallery – chtějí se soustředit především na současné umění a design.

Interiér obchodu a galerie vytvořili architekti Lenka Křemenová a David Maštálka z ateliéru A1 Architects, kteří rovněž prošli VŠUP. Dvojici nevelkých místností pojali výrazně kontrastně – na jedné straně čistá bílá galerie otevřená jakékoli instalaci, na straně druhé černá jeskyně obchodu, ve které září několik set žlutých krabic s botaskami. Police s krabicemi jsou uspořádány do kruhu a šplhají až ke stropu. Zbytkový prostor mezi kruhovým systémem polic a čtvercovým půdorysem místnosti je využit pro zkušební kabinku, uskladnění obalů a vstup do zázemí celého provozu.

První výstavu s názvem Anatomie ČZ vytvořila pro 66 gallery skupina OKOLO. Představuje na ní rozebraný motocykl ČZ 175 z konce padesátých let 20. století. Stejně jako redesignované botasky má i tato výstava složit poklonu designu 60. let. / kj

a 1 a r c h i t e c t s : b o ta s c o n c e p t s t o r e / 2009

design

50

art + a ntiques

Ohýbaný nábytek Princip Thonet v rukou designerů text: Martina Straková Autorka je historička umění a kurátorka výstavy.

Moravská galerie v Brně otevírá 11. února výstavu věnovanou ohýbanému nábytku v 1. polovině 20. století.

Jedním z témat, které sleduje, je podíl architektů a designérů na jeho vývoji.

Zahájení výroby nábytku z ohýbaného bukového dřeva znamenalo zlom ve vývoji nábytkářství. Michael Thonet (1796–1871) objevil princip, který předběhl svou dobu. Snadné ohýbání napařených bukových tyčí umožnilo vyrábět v obrovském množství elementy, z nichž se montovaly jednotlivé typy nábytku. Existuje však domněnka, že u objevu tohoto principu nestál zcela sám. První kusy z ohýbaného bukového dřeva vytvořil v době, kdy spolupracoval na zařizování interiérů Liechtensteinského paláce ve Vídni. Rekonstrukci vedl britský architekt Peter Hubert Desvignes. Právě ten snad Michaelu Thonetovi naznačil správný směr.

Po celou druhou polovinu 19. století kromě Thoneta a jeho synů neznáme jména žádných jiných designérů, kteří by pro ně pracovali.

Firma Gebrüder Thonet a její největší konkurent vsetínský Jakob & Josef Kohn sice už od 80. let ve svém ateliéru zaměstnávali absolventy odborných škol na zpracování dřeva z Valašského Meziříčí nebo Králík, kteří měli potřebné vzdělání, ale jejich podíl na výsledné podobě nábytku nebyl nikde zaznamenávaný.

Průkopníci Změna nastala na přelomu století. Ve vídeňských kavárnách hořely mezi mladými tvůrci spory o výraz a vývoj architektury a užitého umění. Chtěli zasahovat do podoby věcí kolem sebe. Na rozdíl od britských představitelů hnutí Arts & Crafts nezavrhovali průmyslovou výrobu.

Snažili se využít jejích možností a pro své ideály dokázali získávat podporu výrobců, mimo jiné i firem na výrobu ohýbaného nábytku.

První byl v roce 1899 Adolf Loos. Pro interiér Café Museum ve Vídni realizovala firma Jakob & Josef Kohn podle jeho návrhu nový model židle s elegantním prohnutím opěráku. Není možné doložit, zda kontakt s Loosem, který se designem zabýval ojediněle a vstup architektů na pole řemeslníků později razantně odmítal, byl tím impulsem, který přiměl představitele firmy oslovovat profesionální designéry. Navíc výroba této židle byla kvůli použití nestandardního oválného profilu dřeva nákladná. Každopádně ředitel firmy Felix Kohn se ještě téhož roku obrátil na vedoucího oddělení architektury na Uměleckoprůmyslové škole Josefa Hoffmanna, který doporučil svého studenta Gustava Siegela.

Hned jeho první práce, návrh firemní expozice pro světovou výstavu v Paříži konanou v roce 1900, získala grand prix. Objevilo se zde křeslo označené ve firemních katalozích číslem 715. Siegel vymyslel zcela nový způsob konstrukce. Jeden kus dřeva ohnul tak, že vytvářel přední nohy, područky i opěrák. Firma Jakob & Josef Kohn nabídla Siegelovi místo vedoucího návrhářského ateliéru a z této pozice pak ovlivňoval Siegel vývoj ohýbaného nábytku po několik desetiletí. Ludwig Hevesi ho roku 1906 tituloval „mužem ohýbaného dřeva“.

Hoffmann, Prutscher a další Na jeho řešení křesla č. 715 navázala řada tvůrců. První byl Otto Wagner s návrhem křesla pro interiéry redakce časopisu Die Zeit (1902) vyráběného firmou Gebrüder Thonet, dále Marcel Kammerer

51

M arc el Breuer : k ře sl o č . B 35 / po roce 1929 / Thonet-Mundus / Moravská galerie v Brně

s modelem č. 6522 (1905). Princip rozvedl i Josef Hoffmann návrhem křesla č. 421 F pro firmu Jakob & Josef Kohn představeného poprvé v interiéru venkovského domku na výstavě Kunstschau (1908).

Právě Hoffmann přišel s návrhem soupravy č. 728 nazývané díky uplatnění ve vídeňském kabaretu Fledermaus (1907). V encyklopediích designu zastává asi nejdůležitější místo mezi předválečnými modely. Obdiv zaslouží díky jednoduché, elegantní formě a zároveň velmi levné konstrukci. Velké ohýbané kusy jsou pouze tři: područka, sedák a trnož umístěná těsně u podlahy. Tyto horizontální prvky spojují vertikály nohou z levnějšího neohýbaného dřeva. Přišroubované kuličky pod sedákem, horizontální příčky v opěráku a čtverec v područce křesla zajišťují stabilitu. Geometrizace modelu odpovídající soudobým estetickým požadavkům má funkční opodstatnění. Model č.

728 byl ve firemním ateliéru rozpracovaný do několika variant lišících se proporcemi a tvarem výplní v opěráku. Záhy se objevil v katalogu Gebrüder Thonet, D. G. Fischel Söhne či Bernkop.

K ikonám designu dnes řadíme také Hoffmannovu Sitzmaschine navrženou před rokem 1908 a prezentovanou také v interiéru venkovského domku na výstavě Kunstschau. Konstrukce morrisovského

typu se sklopným opěrákem je tvořena v duchu soudobých požadavků rámy z ohýbaného bukového dřeva vyplněnými geometricky perforovanými překližkami. Pro firmu Jakob & Josef Kohn navrhl Hoffmann více než tři desítky modelů. Vesměs pro výstavní expozice Kunstschau (1908) nebo Werkbund (1914), masové produkce se dočkaly pouze některé.

Největší množství modelů vytvořil Otto Prutscher. Patřil k významným představitelům vídeňské moderny, věnoval se designu nábytku, textilu, skla, keramiky, navrhoval výstavní instalace a posléze také architekturu, vyučoval na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole, spolupracoval s Wiener Werkstätte. Roku 1904 si otevřel vlastní kancelář. Snad už roku 1905 vytvořil svůj první návrh ohýbaného nábytku, morrisovské křeslo č. 6393 pro Gebrüder Thonet. Roku 1907 navrhl židli č. 567 známou z interiérů kavárny v Heinrichshofu ve Vídni (1911).

Nejznámější je jeho návrh křesla pro expozici rakouského pavilonu na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (1914). Vyrobeno bylo zřejmě pouze 12 kusů. Zcela unikátně se jich deset zachovalo v jedinečných interiérech budovy dnešní Galerie Antonína Procházky

58

antiques

art + a ntiques

Skleněný kámen text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: Ondřej Kocourek, Gabriel Urbánek

Hyalitové sklo, které objevil na začátku 19. století hrabě Jiří Buquoy v jedné ze svých hutí v jižních Čechách, se v éře biedermeieru těšilo nevídané oblibě. Sběratelský zájem o něj v současnosti opět ožívá. Jedenácticentimetrová číška z černého hyalitu byla například na prosincové aukci společnosti Zezula vydražena za 80 tisíc korun, téměř dvojnásobek vyvolávací ceny.

Počátek 19. století nebyl pro české sklo příznivý. Napoleonské války náležitě zkomplikovaly export a po jejich skončení bylo nutností vyrovnat se s konkurencí Anglie, která úspěšně obchodovala s u nás tehdy ještě neznámým olovnatým sklem. Huťmistři v českých zemích se marně snažili odhalit jeho tajemství a toto soustředěné

úsilí stálo u zrodu vynálezů nových sklářských barevných hmot, hyalitu, lithyalinu a o něco později barevně vrstveného skla.

Barevné sklo jako takové samozřejmě nebylo vynálezem 19. století; záměrné barvení kobaltem nebo mědí je doloženo už ve starém Egyptě. V období biedermeieru si však romantizující vkus měšťanů žádal nejen

nové a nové druhy barevného skla, ale i sklo, které by svým vzhledem imitovalo různé ušlechtilé kameny. Toto přání bezpochyby souviselo s velkou dobovou oblibou anglické moderní kameniny Josiaha Wedgwooda, který dokázal keramikou vyráběnou podle vlastních receptur minerály velmi úspěšně napodobovat. Jeho výrobky z černého bazaltu inspirovaly i hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye natolik, že se rozhodl napodobit ve skle přírodní obsidián.

Vše, co bylo do té doby označováno jako černé sklo, mělo ve skutečnosti tmavofialovou, tmavomodrou nebo tmavozelenou barvu, což se potvrdilo ve chvíli, kdy nádobami z něj vyrobenými prošel paprsek slunečního světla. Vyrobit dokonale opakní černé sklo se podařilo po mnoha a mnoha experimentech až v roce 1816 hraběti Buquoyovi a jeho dvěma spolupracovníkům, jimiž byli správce hutě v Jiříkově Údolí na Novohradsku Jakub Wagner a tavič Ignác Penz. Nová hmota byla velmi tvrdá a zároveň křehká.

Renesanční člověk

K al a m ář / J i ř í k o v o Úd o l í , k o l e m 1830 č e r n ý h y a l i t , b r o u š e n ý / v ý š k a 10 c m / s b í r k a U P M v P r a z e

Zde je namístě malá odbočka k zajímavé a všestranné osobnosti hraběte Jiřího Buquoye (1781–1851), který byl nadšeným přírodovědcem, vzdělaným v matematice, fyzice a chemii, díky čemuž mohl sklářskou výrobu obohatit mnoha svými

59

poznatky. Angažoval se také v oblasti národního hospodářství, psal filozofické spisy a své myšlenky a názory probíral s takovými osobnostmi, jako byli Carl Friedrich Gauss, Alexander Humboldt, André Marie Ampère, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling nebo Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Velmi ho ovlivnilo přátelství s Johannem Wolfgangem Goethem, jenž ho seznámil se svou teorií barev a probudil v něm hluboký zájem o mineralogii.

Při hledání názvu pro svou novou skleněnou hmotu hledal hrabě vhodné podněty v antickém Řecku, které bylo v té době módním a častým inspiračním zdrojem.

Slovo hyalit vychází z řeckých výrazů pro sklo (hyalos) a kámen (lithos), někteří odborníci dovozují původ tohoto označení pouze z řeckého výrazu pro sklo. Hyalitová skleněná hmota byla velmi drahá: hraběnka Margarete Buquoyová, která se mimo jiné zabývala kulturními dějinami českých zemí v souvislosti s historií buquoyské sklářské výroby, uvádí, že v roce 1817 měla libra hyalitu cenu šesti liber hovězího masa, a o jedenáct let později dokonce dvou hus nebo dvou selat. Ještě nákladnější byla o několik let později výroba červeného hyalitu barvy pečetního vosku, jehož předobrazem byl opět wedgwood, tentokrát červený „rosso antico“.

Huť v Jiříkově Údolí se na produkci hyalitu velmi záhy specializovala, ale když poptávka stále převyšovala nabídku a objednávky přicházely i ze zahraničí, byly k jeho výrobě uzpůsobeny i další buquoyské hutě v novohradské oblasti. Roku 1820 obdržel hrabě od císaře na výrobu hyalitu osmileté privilegium, přesto už v roce 1823 začal stejné sklo pod jiným názvem vyrábět i dolnorakouský sklářský mistr Johann Zich a rovněž ještě v době trvání privilegia učinila totéž i harrachovská sklárna v Novém Světě, která se vyznačovala nejen „dobrým nosem“ na novinky a velkou přizpůsobivostí, ale i vysokou technickou úrovní. Zajímavostí je, že po smrti hraběte se originální receptura na výrobu hyalitového skla ztratila a znovuobjevena byla až na samém sklonku 50. let minulého století mezi soukromou korespondencí rodiny Buquoyů v třeboňském archivu.

Kon v ic e n a ml éko (č á s t k ávov é s oupr av y ) / J i ř í k o v o Úd o l í , k o l e m 1820 č e r n ý h y a l i t , b r o u š e n ý / v ý š k a 18,5 c m / s b í r k a U P M v P r a z e

Techniky zdobení První výrobky z hyalitu vykazují v tvaru i dekoru jasnou inspiraci wedgwoodem s jeho klasicizujícími tendencemi. Sortiment výrobků z nově objeveného skla byl neobyčejně široký, od užitkových předmětů, jako byly lékárenské dózy, hlavičky dýmek, kalamáře, dózy na čaj, cukřenky, poháry, misky na ovoce nebo na kompot, flakony, náramky, toaletní a psací soupravy přes čajové i kávové servisy až k dekorativním vázám. V první čtvrtině 19. století byl z rafinačních (neboli zušlechťujících) sklářských

technik nejoblíbenější brus, v tomto případě kaménkový nebo klínový, používala se i řezba. Na lesklém povrchu hyalitových výrobků dobře vynikl kontrast matných a lesklých ploch. Červený hyalit byl zpravidla ponecháván hladký nebo byl broušen do fazet.

Uplatnila se rovněž zlatem malovaná výzdoba, zprvu jednoduchá na okrajích nádob, posléze s motivy květin. I u malby se využíval kontrastní účinek vyvolaný střídáním matného a leštěného zlata. Roku 1824 jsou zmíněny první chinoiserie s motivy okříd-

64

zahraniční výstava

art + a ntiques

Tim Burton v muzeu text: Kateřina Johnson Kyselica Autorka je designérka, žije v New Yorku.

Monografická výstava Tim Burton, kterou uspořádala newyorská MoMA, dává nahlédnout do kreativní mysli hollywoodského režiséra Tima Burtona, autora komerčně úspěšných filmů Batman či Ospalá díra.

Výstava více než 700 položek, převážně kreseb, skic a ilustrací, spolu s ukázkou fotografií, filmových rekvizit a prvních filmových amatérských pokusů shrnuje celou Burtonovu dosavadní práci. Muzeum ho představuje jako multidisciplinárního umělce, který vizuálně experimentuje i mimo filmovou tvorbu.

K pochopení Burtonovy práce je zásadní vědět, že jednapadesátiletý režisér prožil dětství v bezvýznamném městečku Burbank v jižní Kalifornii. Světlo světa spatřil na konci působení senátora McCarthyho –

v době honu na komunisty a špiony sovětského režimu v USA, kdy bylo společensky jednodušší, bezpečnější a hlavně zažité nevybočovat z rámce zavedeného chování. Nadprůměrně citlivý Burton vnímal

atmosféru Burbanku jako nepřátelsky cizí a uchyloval se do vlastního imaginárního světa inspirovaného tehdejší americkou pop kulturou, horory, japonskými godzillami, komiksy a kýčem. Paradoxně právě toto jeho odcizení od stereotypního života na malém městě se stalo bezednou studnou inspirace jeho úspěšné filmové tvorby.

Stěžejní vliv Burbanku na Burtonovu práci je zdůrazněn i v koncepci výstavy. Kurátoři výstavy Ron Magliozzi a Jenny He rozčlenili výstavu do tří částí: Jak přežít Burbank představuje raný svět představivosti Tima Burtona s kresbami dokumentujícími zejména vývoj jeho postav. Sekce Jak zkrášlit Burbank mapuje léta, která Burton strávil na prestižní umělecké škole California Institute of the Arts. Poslední část Po Burbanku je pak zaměřena na Burtonovu profesionální dráhu ve filmové oblasti, včetně představení některých nerealizovaných projektů.

MoMA uvádí návštěvníka do světa Tima Burtona teatrálně – přes otevřený chřtán neidentifikovatelného monstra a za doprovodu rozladěných tónů hudby Dannyho Elfmana vstoupí návštěvník do chodby dekorované po

65

stranách a na stropu širokými černými a bílými pruhy. Nenápadné, avšak znatelně studené neonové světlo podtrhuje neobvyklost tohoto prostoru a vyvolává v návštěvníkovi pocit osamělosti. Společnost mu nabízí šest menších obrazovek, každá zasazená do jednoho z černých pruhů a kontinuálně promítající jeden ze šesti dílů animovaného seriálu The World of Stainboy z roku 2000. Stainboy je malá postavička s kulatou hlavou, kulatým tělem a velkýma kulatýma očima s pláštěm ozdobeným na hrudi supermanovským písmenem „S“. Stainboy, obdařený schopností tvořit skvrny, pracuje pro policii v Burbanku.

Přestože je sám považován za nepřijatelného, pomáhá komunitě zbavit se ostatních vyvrhelů, které spořádaní občané považují za úchylné či nemocné výtvory přírody. Po zhlédnutí šesti tristně úsměvných příhod je návštěvník zlákán do temné místnosti na konci chodby, v jejímž rohu se za doprovodu kvílející hudby otáčí barevný kolotoč s fosforeskujícími miniaturami monster – hybridních chobotnic, vypouklých očí či jednookých ryb.

v s t u p n a v y s tav u / foto: Michael Locasiano

Kresby Po teatrálním úvodu se návštěvník dostane do hlavní části výstavy – propojených galerií s kresbami a ilustracemi, které zachycují vývoj Burtonovy tvorby. Již po zhlédnutí několika desítek kreseb si návštěvník udělá dobrou představu o typizaci výrazovosti Burtonových animovaných postav.

Kresby ze série Creature Series například představují příšery, jejichž fyzické defekty humorně ilustrují monstróznost některých lidských vlastností, jako je udavačství či narcismus.

Vystavené je také množství Burtonových pracovních sešitů, skic nerealizovaných projektů a storyboardů k filmům. Zejména akvarely jsou v pozdějším období propracovanější a portfolio obsahuje také několik ukázek Burtonova experimentování s olejomalbou. Na své si přijdou filmoví fanoušci, pro které jsou připraveny ukázky rekvizit a maket použitých při přípravě Burtonových komerčně úspěšných filmů. Ty jsou výsledkem Burtonovy spolupráce s kolegy či bývalými spolužáky.

Expozice nabízí zajímavý pohled na strukturu Burtonových příběhů a psycholo-

p o h l e d d o e x p o z i c e / foto: Michael Locasiano

gii jeho postav. Autor exceluje ve variantách prototypů dětských a adolescentních hrdinů, jejichž nadpřirozené schopnosti vnímá většinová společnost jako vady. Jejich tragický střet se světem dospělých či tupou komunitou sousedů je divákům blízký. Nepochopení společnosti i blízkých hrdiny vnitřně zraňuje, a přes svou fyzickou zrůdnost tak vyvolávají soucit a sympatie.

Film a fotografie Ve dvou kinosálech v suterénu běží celá dosavadní Burtonova filmografie a také několik filmů, které jej inspirovaly. Ty jsou

převážně americké produkce – najdeme tu například hororové klasiky Frankenstein a Dracula z 30. let nebo filmy Glen or Glenda a Bride of the Monster režiséra Edwarda Wooda z 50. let.

V předsálí je vystavena další z podob jeho kreativní práce – polaroidy z let 1992–1999.

I zde najdeme monstrózní postavy a bizarní objekty, jejichž makety Burton staví doprostřed kompozice a fotografuje je na připraveném pozadí. V sériích je představena například čivava s obrovskými jeleními parohy pózující na sytě červeném pozadí obklopena vánočními světly. Na další sérii

tipy

74

art + a ntiques odehrává spousta věcí: pamět těch lampiček, jejich energie, světlo, záře. I vyzařující teplo se najednou stává sochou, stejně tak vrnění 50 herzů.“ Výstava potrvá do 6. března. / kč

J i ř í Z i k m u n d, v í t ě z k at e g o r i e Vz ta h

Frame009 Jen do 14. února jsou v galerii G99 v brněnském Domě pánů z Kunštátu vystaveny vítězné snímky fotografické soutěže FRAME. Ta je určena profesionálním fotografům a studentům fotografických škol z Česka, Polska, Slovenska a Maďarska. Ročník 2009 měl tři hlavní témata: Show (emoce-rivalita-bulvár), Vztah (řád-nuda-hazard) a „In" (adrenalin-jistota-krize). Organizátoři zaostřují především na autory, kteří vyslovují názor, provokují, kladou otázky nebo hledají odpovědi. / kj

Španělská fotografie Pražský Institut Cervantes nabízí do 27. února průlet současnou španělskou foto-

Ou k a L e e l e : K a m j d e š m á l á s k o? / 1987

grafií. V galerii institutu, který sídlí na rohu ulic Na Rybníčku a Štěpánská, jsou vystavena díla deseti předních španělských fotografů, kteří se narodili v 50. až 70. letech.

I žánrově je výběr velmi pestrý, pohybuje se od dokumentu až k čistě uměleckým snímkům. / kj

Kintera u Švestky „Bohužel nenabízím žádnou spásnou alternativu,“ přiznal nedávno bez mučení Krištof Kintera. „Baví mě dekontextualizovat věci a dávat jim nový informační rámec.“ Na jeho výstavě v Galerii Jiřího Švestky tak najdeme třeba obří lustr, vyrobený z pouličních lamp, nebo velkého panáka, sestaveného z domácích svítidel. „Říkám tomu intuitivní formalismus, ale věřím, že se tam

Kriš tof K inter a: My l ight is your l ife / 2009

Kokoschkova Ostrava Ostravský Dům umění získal aspoň načas náhradu za obraz Oskara Kokoschky, který galerie předloni vrátila v restituci. Díky pražské Adolf Loos Apartment and Gallery se podařilo do Ostravy ze soukromé švýcarské sbírky zapůjčit obraz Moravská Ostrava II, který Kokoschka namaloval během své návštěvy města v roce 1937. Obraz si je v Domě umění možné prohlédnout do 21. bře­zna. / js

Osk a r K o k o s c hk a : M o r av sk á Os t r ava II / 1937

75

Česko – Holandsko 1:1 V brněnském Domě pánů z Kunštátu se uskuteční tři dvouhry. Kateřina Šedá nastoupí proti Rachel Baconové, Jan Nálevka se utká s Marleen Sleeuwitsovou a Milan Houser změří své síly se Zegerem Reyersem. Všichni

výjevy, ale i krajinu či městské scenérie. Všem je společná jakási nostalgie, jako by se k nám obrazy s obtížemi, ale neúprosně prodíraly přes nánosy času. Ne náhodou Matoušek při práci často vychází ze starých fotografií. / kj

Kalendárium / ÚNOR 2010 kdy: čtvrtek 11. 2. od 17:00 co: vzpomínkový večer na Martina Salcmana kde: ZČG: Výstavní síň „13“

Písařík v Resslovce

kdo: Jindřich Krátký, Bohumil Sedláček kdy: neděle 14. 2. od 15:00

Podle kurátora Jiřího Ptáčka se Petr Písařík jednou za čas zjeví na české výtvarné scéně a pak se zase stáhne. „Během práce jsem si

co: výtvarná dílna – Komiksové odpoledne kde: Galerie výtvarného umění v Hodoníně kdo: Tomáš Kučerovský, Tomáš Prokůpek kdy: 14., 16. a 17. 2. vždy od 20:00 co: divadelní představení – Hra pozpátku kde: Divadlo Archa režie: Ján Mančuška kdy: úterý 16. 2. od 17:00

J a n N á l e v k a : A t o u n o c í n e v i d í m a n i

co: beseda s galeristy – Markéta Vinglerová

j e d i n o u h v ě z d u / 2009

kde: etc. galerie

holandští hráči jsou držiteli ceny nadace Stroom, která sídlí v Haagu, kde se zabývá zvelebováním kulturního a veřejného prostoru. Projekt One On One / Jeden na jednoho připravil Radek Váňa. Rezervujte si termín od 11. února do 21. března. / kč

Matoušek v DOXu Holešovický DOX připravil obsáhlou přehlídku malíře Františka Matouška (1967). Jeho práce jsou snadno rozpoznatelné – maluje na džínovinu, kterou místy prodírá až na samotnou hrubou osnovu. V DOXu najdeme všechny polohy Matouškovy tvorby: portréty, intimní rodinné

kdy: středa 17. 2. od 17:00 co: přednáška – Česká výtvarná scéna 70. let kde: MUO: Muzeum moderního umění kdo: Marie Klimešová P e t r P í s a ř í k : R o s t l i n y II / 2003

kdy: pondělí 22. 2. od 20:00

uvědomil, že člověk nesmí mluvit do něčeho, o čem nic neví. A ty malé nebo velké sinusoidy vyplývají z toho, že potřebuji načerpat nějaké zkušenosti. Něco, co můžu reprodukovat, aby to, co dělám, bylo pravdivé, a aby tomu co nejvíc lidí rozumělo,“ poznamenal k tomu autor. Jeho zbrusu nový projekt můžete vidět v Galerii Via Art do 12. března. / kč

kde: MeetFactory

co: divadelní představení – Muži malují režie: Michal Pěchouček a Jan Horák kdy: čtvrtek 25. 2. od 17:00 co: komentovaná prohlídka výstavy České výtvarné umění 19. století kde: Galerie moderního umění v Hradci Králové kdy: čtvrtek 25. 2. od 18:00 co: prohlídka výstavy Zdeňka Sýkory kde: GHMP: Městská knihovna kdo: Pavel Kappel kdy: čtvrtek 25. 2. od 19:00 co: performance – Janovského 37 kde: Školská 28 kdo: Alexandra Moralesová kdy: sobota 27. 2. od 18:00 co: vyhlášení ceny Osobnost roku 2009 kde: GKK: Galerie U Bílého jednorožce

F r a n t i š e k M at o u š e k : N e w Y o r k / 2009

80

komiks

art + a ntiques

Tomáš Jirků (*1971)

nosti vytvořil Tomáš Jirků 18stránkový humorný

případě se nenašel vydavatel, který by si na

Pochází z Karviné, po gymnáziu absolvoval

příběh O kutilce, v němž je nekňubovitý princ,

podobně velké, a navíc barevné sousto trou-

nejprve zdravotnickou nástavbu (RTG laborant)

věčně komandovaný svým mluvícím a šermujícím

fl. Tomáš Jirků se proto vrátil ke svému princi,

v Olomouci a pak Pedagogickou fakultu Masa-

koněm, vyslán utkat se s drakem. Komiks vyšel

kterého přetvořil do postavy rytíře Huskiosy

rykovy univerzity v Brně (angličtina a výtvarná

společně s delším příběhem Pavla Čecha v roce

a postupně mu věnoval čtyři kratší příběhy.

výchova). Jako diplomovou práci zde vytvořil

2000 v albu, které fakticky odstartovalo publi-

Současně se ale začal více věnovat malbě, a tak

147stránkovou komiksovou adaptaci Tolkie-

kační aktivity nejmladší vlny domácích komikso-

druhé dva komiksy s Huskiosou pouze napsal

nova románu Hobit aneb Tam a zase zpátky.

vých tvůrců, označované jako Generace nula.

a kresbu přenechal Jiřímu Husákovi. Do Huskio-

Dědicové spisovatelových práv ale odmítli dát

Svůj následující komiksový projekt nazvaný

sova světa je dále zasazena dětská kniha Fabián

svolení k vydání, protože „kanonická“ komiksová

Žlutý tíř charakterizuje Jirků jako „fantasy

a strašidla, která vyšla v roce 2006 a kterou

adaptace už podle jejich názoru existuje a další

putování s vlkodlačí zápletkou“. Epický děj si

Jirků doprovodil vlastními ilustracemi.

tedy považovali za nadbytečnou. Po této zkuše-

tentokrát vyžádal 74 stran a bohužel ani v tomto

/ Tomáš Prokůpek