Art+Antiques 5/15

05

květen 2015

9 771213 839008

05

99 Kč / 4,70 ¤

Zastihla je noc v Chebu 32 / Rozhovor s Vladimírem Havlíkem 40 / Bankovní architektura 90. let 12 /

editorial /

Implicitní vazby

Ne každý čtenář musí postřehnout určité subtilnější vnitřní vazby, jejichž koncipování přitom věnujeme v redakci značnou pozornost. Výjimečně jsem se tedy rozhodl tato významuplná vlákénka na tomto místě poodhalit. Snad se tak stanou per analogiam čtenářovu oku přístupnější i v dalších číslech Art+Antiques.

Ne zcela nenápadným ač implicitním tématem tohoto čísla je horolezectví. Jak uvidíme dále, není to volba samoúčelná. Narážím za A na profil sochaře Valeriana Karouška, nazvaný dosti instruktivně Sochař a horolezec. Na konci května tomu bude čtyřicet pět let, co tragicky zahynul pod peruánským Huascaránem. Za B na Vojtěcha Fröhlicha, jemuž jsme vyhradili portfolio. První by letos oslavil šestaosmdesáté narozeniny, druhý oslaví v říjnu třicátiny. Co oba generačně jinak hodně vzdálené umělce spojuje, je horolezecká vášeň. Vazba mezi jejich „koníčkem“ a „profesí“ je v obou jasná, ač velmi odlišná.

Alena Řičánková poukazuje na to, jak „malebnost vizuální zkušenosti, ale také přímý, haptický kontakt s kamenem, s jeho materiálovou kvalitou a strukturou, i s prostorem“, jež si odnášel z milovaného Hruboskalska, formovala Karouškovo sochařské cítění. Fröhlich proti tomu „leze, tedy tvoří“ (srov. performanci Cca). „Odmala dělám sport a nevnímám zásadní rozdíl třeba mezi běháním a kreslením. Je to jen další metoda, která je zatím v kontextu umění méně typická, takže na ni lidi nejsou zvyklí,“ vysvětluje principy své práce.

Fröhlich dělá umění lezením a přijde mu to venkoncem neproblematické, Karouškovo estetické cítění spoluutvářel jeho lezecký habitus, ovšem lézt a říkat tomu nahlas umění ho ve své době ani nenapadlo.

Určitý obecnější problém jsme se rozhodli vytyčit jasněji, ač stále implicitně, rozhovorem s olomouckým performerem Vladimírem Havlíkem. „Zajímá mě otevřené dílo, které se ještě nestalo uměním,“ hlásá tu. Sám ze svého archivu vytahuje všeliké veskrze efemérní momentky, zachycující i to, co by se snadno dalo označit za mladické skotačení a prezentuje je nyní jakožto „akce“.

Skotačení, koníček, profese… Do pomyslného středu koncepčního trojúhelníka profil–portfolio–rozhovor jsme vsadili úhel Zdeňka Kratochvíla. „V naší kultuře je umění předem danou kategorií, podobně jako věda, náboženství nebo třeba sport,“ upozorňuje a zdůrazňuje zároveň nesamozřejmost, historickou a kulturní podmíněnost takové kategorizace.

Obsah

05

> Umění a neumění 4 / úhel > Libuše 2 / úhel

Zdeněk Kratochvíl Karolína Fabelová

6 / zprávy 12 / výstava

> Zastihla je noc v Chebu

Mariana Dufková

19 / aukce 27 / na trhu

> Bohumil Kubišta 30 / portfolio > Vojtěch Fröhlich Radek Wohlmuth 32 / rozhovor > Vladimír Havlík Blanka Švédová, Johanka Lomová 40 / téma > Bankovní architektura 90. let Jana Pavlová 50 / profil > Valerian Karoušek Alena Řičánková 52 / k věci > Moderní galerie Kateřina Kuthanová 59 / architektura > Česká architektura 2013–2014 Karolina Jirkalová 60 / design > Zdravím, světe Jan Skřivánek

Lucie Šmardová

64 / nové knihy Kateřina Černá

> Suprematistický porcelán 72 / zahraniční výstava > Zero v Berlíně Johanka Lomová 77 / manuál > Lekce 68. – Artbrutus Ondřej Chrobák 76 / recenze > S. Kolíbal, Vzdálení pozorovatelé, L. Gažiová Jan Wollner, Josef Ledvina, Radek Wohlmuth 85 / na východ > Díl 34. – Kríž s Krížom Dušan Buran 88 / komiks > Umělec 66 / antiques

Jan Skřivánek

Františka Loubat, Tomáš Končinský

Josef Ledvina

obálka

>

T I T A : B E Z N Á Z V U ( V Ý Ř E Z ) / 1942 / tuš, kvaš, karton

facebook.com/ Artcasopis

185 × 130 mm / Bibliothèque Paul Destribat, Paříž / z knihy Zastihla je noc

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) / Redaktoři: Kateřina Černá, Karolina Jirkalová, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz, Kryštof Mikule, 731 104 666 / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Alžběta Cibulková, Mariana Dufková, Karolína Fabelová, Ondřej Chrobák, Karolina Jirkalová, Tomáš Končinský, Rostislav Koryčánek, Zdeněk Kratochvíl, Zuzana Kubíková, Kateřina Kuthanová, Františka Loubat, Jana Pavlová, Alena Řičánková, Lucie Šmardová, Blanka Švédová, Jan Wollner Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 11. 5. 2015. Příští číslo vyjde začátkem června. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

12

výstava

art + antiques

Napínavý příběh Umělci v exilu za války text: Mariana Dufková Autorka je historička umění.

V chebské Galerii výtvarného umění probíhá do půlky června výstava Zastihla je noc: Čeští umělci ve Francii 1938–1945. Po dlouhých šesti letech se tak podařilo uskutečnit přehlídku tvorby českých umělců působících během druhé světové války ve Francii na motivy úspěšné stejnojmenné knihy.

Kurátorka výstavy a autorka publikace Anna Pravdová původně tento projekt připravovala pro Národní galerii v Praze. Z realizace však nakonec sešlo, a projektu se proto ujala GAVU Cheb ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně, kde se na podzim uskuteční rozšířená repríza. Národní galerie na výstavu zapůjčila nadstandardní množství exponátů, v Praze se ale tato expozice bohužel neobjeví.

Výstavní projekt předkládá divákovi výsledky autorčina náročného několikaletého bádání v českých, francouzských a jednom americkém archivu. Anna Pravdová za stejnojmennou knihu v roce 2010 získala cenu Josefa Krásy udělovanou Uměleckohistorickou společností pro badatele do čtyřiceti let. Publikace přitom vychází z doktorské práce, připravované formou co-tutelle zároveň na FFUK v Praze a na pařížské Sorbonně, za niž autorka v roce 2005 obdržela také cenu – za nejlepší doktorskou práci obhájenou na univerzitách v Paříži a v Île-de-France v oblasti humanitních věd.

Dobře volená fakta Výstava se zabývá společenskými a uměleckými souvislostmi pobytu českých výtvarných umělců ve Francii v době druhé světové války.

Toto téma nebylo dříve hlouběji zpracované. Pravdová proto udělala pečlivý osobní výzkum širokého rozsahu, založený na archivních materiálech i vzpomínkách jednotlivých osobností. Prostřednictvím jejich vzájemné konfrontace vytvořila poutavý „příběh“ z válečných let ve Francii. Jak už upozornil Tomáš Pospiszyl v recenzi publikace, Pravdová odhalila nejednu překvapivou informaci, a to díky tomu, že se dostala „k některým skutečně unikátním materiálům“. Kromě

přístupu do archivu Adolfa Hoffmeistera dokázala zdolat hradby Archivu vojenské justice ve Francii a Archivu pařížské policejní prefektury. „Kniha Zastihla je noc oproti svému názvu (tak) vnáší světlo do mnoha doposud neznámých událostí,“ píše Pospiszyl.

Snahou Pravdové, jak sama uvádí, bylo na výstavě (i v knize) „vytvořit co možná nejucelenější mozaiku poskládanou z často velmi spletitých osudů výtvarníků, kteří prošli za války Francií“. Autorka tak představuje nikoli výzkum ucelené umělecké produkce, definovaný formálně, resp. výtvarnou kvalitou děl, ale dějiny umělců samotných, jejich osud a kontext jejich tvorby. Společným pojítkem této nesourodé skupiny tvůrců, do které za různých životních okolností spadli například výtvarníci Alén Diviš, Edita Hirschová přezdívaná Tita, Adolf Hoffmeister, Fédor Löwenstein, Jiří Kars, František Matoušek, Antonín Pelc, Josef Šíma, Jan Vlach, Jan Zrzavý i hudební skladatelé Vítězslava Kaprálová a Bohuslav Martinů, je odhodlání bojovat uměleckými i jinými prostředky za svůj domovský stát proti Hitlerově politice. Z převážně apolitických umělců se stávají umělci angažovaní, zapojení do kolektivních akcí včetně odboje na podporu Československa.

Pospiszyl kulturně-historický metodologický postup Pravdové popisuje následovně: „Dějiny umění se tu propojují s ,velkou‘ i osobní historií, politickými dějinami a snad i psychologií.“ V závěru svého

F R A N T I Š E K M A T O U Š E K : V Á L K A / 1943 olej, plátno / 175 × 145 cm / Národní galerie v Praze

3

1. Art Consulting Brno – Praha

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 17.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 17. 5. 2014 v 13.30 hod.

Předaukční výstavy 7. 5. – 17. 5. 2014 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod.

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

5

9

DOVOLTE, ABYCHOM VÁS POZVALI NA EXKLUZIVNÍ JARNÍ AUKCI GALERIE ART PRAHA, KTERÁ SE USKUTEČNÍ V SOBOTU 30. 5. 2015 OD 13:30 HODIN V HOTELU HILTON-PRAGUE (PRAHA 8, POBŘEŽNÍ 1).

NABÍZENO BUDE 320 OBRAZŮ A SOCH. PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA V PROSTORÁCH GALERIE ART PRAHA SE KONÁ OD 23. DO 30. 5., DENNĚ OD 10:30 DO 19:00 HODIN.

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087 mobil: 776 666 638, 602 233 723 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

1

2

3

4

1 Antonín Procházka: Zátiší / 1924 Vyvolávací cena: 2 800 000 Kč 2 Josef Jíra: Šašek a královna / 1984 Vyvolávací cena: 380 000 Kč 3 Josef Vyleťal: Exorcisté (Grácie) / 1984 Vyvolávací cena: 580 000 Kč 4 František Kupka: Eudia / 1933–34 Vyvolávací cena: 490 000 Kč 5 Georges Kars: Zahrada / 1910 Vyvolávací cena: 450 000 Kč 6 Jan Bauch: Belveder / 1950 Vyvolávací cena: 490 000 Kč

5

6

18

inzerce

art + antiques

AUKCIA UMENIA V nedeľu 17. 5.2015 o 14 hod.

CARLTON HOTEL Bratislava

On line katalóg na

www.artinvest.sk

Galéria ART INVEST, Dobrovičova 7, Bratislava, tel.: 00421 905 659 148 Stano Filko: Mesto 1962, olej

AU K Č N Í T I P – A R T H O U S E H E J T M Á N E K

Obraz Jana Šafaříka (1886–1914?) nabízený v jarní aukci aukčním domem ARTHOUSE HEJTMÁNEK je vzhledem k nízkému počtu dochovaných autorových děl i umělcovu tajemnému osudu výjimečný. Malíř se do Paříže dostal po dezerci z vojenské služby v Bosně a jeho hvězda na pařížském uměleckém nebi jasně zazářila, avšak jen na velmi krátkou dobu. Po úspěších na výstavách Salonu v letech 1910, 1911, 1913 a 1914 se z Paříže vytratil a o jeho dalším osudu jak lidském, tak uměleckém není zpráv. V loňském roce uspořádalo autorovo rodné město Prostějov výstavu u příležitosti stého výročí jeho záhadného zmizení.

Vyvolávací cena: 240 000 Kč Draženo: 28. května 2015 Místo: Galerie a aukční síň Arthouse Hejtmánek Adresa: Krupkovo nám. 3, Praha 6 Předaukční výstava: 18. 5.–28. 5. 2015 J A N Š A F A Ř Í K : P A Ř Í Ž / po 1909 / olej na plátně, lepeno na desce z mahagonového dřeva 24,5 × 40 cm / signováno vlevo dole: J. Šafařík / rámováno

www.arthousehejtmanek.cz

aukce

19

Rekordní Kopf Adolf Loos Apartment and Gallery – Fotografie Františka Drtikola, kterou jsme představovali v minulém čísle, se na aukci v pražském Mánesu v neděli 26. dubna prodala za rekordních 2,22 milionu korun*. Jde o první domácí prodej české fotografie v cenových relacích mezinárodního trhu. Nutno také dodat, že žádný takto kvalitní snímek u nás dosud dražen nebyl. Dosažená cena, která odpovídá poslednímu prodeji jiné zvětšeniny tohoto snímku v roce 2002 v New Yorku, je nejen Drtikolovým českým rekordem, ale také vůbec prvním prodejem fotografie nad milion korun u nás.

Celkem aukce vynesla 20 milionů korun, přičemž kupce našly tři čtvrtiny z 92 nabízených obrazů a prací na papíře. Za více než milion korun se vedle Drtikola prodaly ještě tři další obrazy. O největší překvapení se postaral titulní obraz aukčního katalogu, pohled na zasněženou Prahu od Maxe Kopfa z roku 1930, který vystoupal z 900 tisíc na 1,74 milionu korun. Na autorský rekord by přitom stačil i jen prodej za vyvolávací cenu.

Dosažený výsledek je o to překvapivější, že obraz se na trh vrátil po třech a půl letech – v listopadu 2011 se prodal za vyvolávací cenu 240 tisíc korun.

P R A V O S L A V K O T Í K : U S T U D N Y / 1948–52

J O S E F Š Í M A : M A R G U E R I T E N E V E U X / 1922

olej na plátně / 116,5 × 81,5 cm / cena: 552 000 Kč

olej na plátně / 80,5 × 50,5 cm / cena: 5 340 000 Kč

Kupcem tehdy byl investiční fond Pro arte, jemuž se tak podařilo vložené prostředky minimálně zpětinásobit. Podle šéfa fondu Pavla Chalupy souvisí nárůst ceny s postupným doceňováním tvorby německojazyčných umělců. Zvlášť zmiňuje předloňskou výstavu a knihu Mladí lvi v kleci. „Zbývá prosadit některé lvy z klece na světovém poli. Protože

M A X I M K O P F : Z I M N Í P R A H A / 1930 / olej na plátně / 64,5 × 92,5 cm / cena: 1 740 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

jsme majiteli nejvýznamnějšího obrazu Maxe Kopfa (Svatá večeře, 1921), který jsme získali za milion korun, tedy za pakatel, před pár lety v Německu, nabízí se jedno férové řešení. Prodat ho do Německa zpět za tu samou cenu. Ovšem v eurech. Vypadá to možná jako bonmot, ale zdá se mi, že nadešel čas nejen pro česko-německé vyrovnání, ale též vyrovnání cen,“ říká Chalupa.

Nejdražším dílem aukce se stal portrét Marguerite Neveux od Josefa Šímy z roku 1922, jehož cena vystoupala až na 5,34 milionu korun. Jak ČTK bezprostředně po aukci řekl majitel aukční síně Vladimír Lekeš, vítězem aukce se stala Národní galerie. „Šímovy portréty jsou velice vzácné a tento navíc patří mezi jeho vůbec nejranější. Nebýt toho, že se nám s jedním významným sběratelem Šímových děl nepodařilo spojit, protože byl zrovna v letadle, Národní galerie by jej nikdy nezískala za takto výhodnou cenu,“ dodává Vladimír Lekeš. V aukci se Šímův portrét naposledy objevil před deseti lety, podobiznu spisovatelky Zuzky Zgurišky z roku 1933 tehdy za 6,8 milionu korun koupil bývalý majitel sázkové kanceláře Fortuna Michal Horáček.

Posledním dílem s milionovou cenou se stal obraz Zelné pole od Antonína Slavíčka, který se prodal za 1,03 milionu korun. Za

20

aukce

částky nad sto tisíc korun bylo vydraženo dalších 25 obrazů a prací na papíře. Z klasické moderny to byly ještě obrazy Emila Orlika (396 tisíc), Františka Muziky (396 tisíc), Jiřího Karse (360 tisíc) nebo kresby Toyen (300 tisíc) a Emila Filly (192 tisíc korun).

Dobře zastoupeno bylo i umění 19. století, nejdráže se prodala díla Václava Brožíka (420 tisíc), Oskara Rexe (396 tisíc) a Bedřicha Piepenhagena (228 tisíc korun). Z krajinářů byl zájem nejen o Václava Radimského (528 tisíc) a Oldřicha Blažíčka (492 a 360 tisíc), ale také o Josefa Procházku (312 tisíc korun).

V kategorii poválečného umění se nejdráže prodal obraz Pravoslava Kotíka U studny z přelomu 40. a 50. let, který vystoupal z 372 na 552 tisíc korun. Hned šesti objekty a kolážemi byl v nabídce zastoupen Jiří Kolář. Nejdráže, za 228 tisíc korun, se prodala asambláž z cyklu Uzlových básní ze začátku 60. let. Její dražba přitom startovala na méně než poloviční částce. Ještě větší nárůst zaznamenala kresba Františka Muziky Tři larvy z roku 1969, která se z necelých 47 tisíc dostala až na 168 tisíc korun. Zklamáním naopak byl neúspěch dvou velkoformátových kreseb uhlem od Adrieny Šimotové. Požadovaná cena 684 tisíc korun za jednu se – alespoň prozatím – ukázala být příliš vysokou. / js

Nejdražší neznámý Zezula – První letošní aukce brněnské společnosti, která se konala v sobotu 18. dubna, vynesla 6,5 milionu korun. Kupce našly tři pětiny z 520 nabízených uměleckých děl a starožitností. Osm položek se prodalo za více než stotisícové částky, řada z nich s několikanásobným nárůstem oproti minimálnímu podání.

Největším překvapením se stala dražba anonymního obrazu Dáma s růžemi, kvalitní ukázky portrétního malířství přelomu 19. a 20. století. Obraz uváděný jako dílo řecké provenience a opatřený blíže neidentifikovanou signaturou „N. Aurecy“ se ze startovních 71 tisíc dostal až na částku 767 tisíc korun. Dosažená cena naznačuje, že dražitelé patrně dokázali identifikovat možného autora lépe než aukční síň.

art + antiques

A U T O R N E Z N Á M Ý : D Á M A S R Ů Ž E M I / kolem 1900 olej na plátně / 123,5 × 70,5 cm / cena: 767 000 Kč

Podobně dramatického nárůstu jsme byli svědky i v kategorii starožitností, když se secesní keramická váza z produkce maďarské porcelánky Zsolnay dostala z 15 na 142 tisíc korun. Dosavadní, rok staré maximum této značky na českém trhu se přitom pohybovalo kolem 50 tisíc korun. Ještě dráž se prodala sada stříbrných příborů pro dvanáct osob, která odešla za vyvolávací cenu 312 tisíc, a malovaný šálek od Kazimíra Maleviče, který vystoupal z 130 na 260 tisíc korun. V Malevičově případě nicméně nejde o blesk z čistého nebe. Na prosincové aukci téže společnosti se obdobný šálek prodal za 224 tisíc a bílá čajová konvice z téhož souboru za 384 tisíc korun. Malovaný soubor konvice a dvou šálků byl před šesti let aukční síní Sýpka vydražen dokonce za 600 tisíc korun.

Z nabízených obrazů se skvěle prodal ještě drobný dívčí portrét od Vlaha Bukovace z roku 1905, který se ze 118 tisíc dostal až na 378 tisíc korun. Boj se strhl také o olej Koupající se chlapec od rakouského malíře Alfreda Waagnera, který se prodal za 130 tisíc korun, šestinásobek minimálního podání.

Za stejnou částku, v tomto případě však jen s minimálním nárůstem, odešel také pohled na mešitu v Tiberias od židovského malíře

Ludwiga Bluma. Úspěchem je rovněž cena 124 tisíc za jeden z kostelních interiérů Oldřicha Blažíčka.

Mezi pracemi na papíře nejvíce zaujalo album 51 mědirytin Aegidia Sadelera s pohledy na Řím, které kupce přišlo na 80 tisíc korun. Kvaš Večerní soumrak od Josefa Mánesa se prodal za vyvolávací cenu 83 tisíc korun, která odpovídá částce, za niž bylo toto dílo prodáno před sedmi lety. Součástí dražené kolekce bylo i osm desítek fotografií, z nichž nového majitele našly přibližně dvě třetiny.

Nejvyšších cen dosáhly dvě fotografie Jaroslava Rösslera, pozdější autorské zvětšeniny snímků z 20. let, které odešly za 59 a 83 tisíc korun. Menší boj se strhl o Dlažbu od Jana Lauschmanna, která vystoupala z 13 na 31 tisíc korun. Ceny většiny ostatních snímků se pohybovaly v řádu jednotek tisíc korun.

Z nabízených starožitností se dobře prodaly ještě například čínská dřevěná socha Buddhy z 16. nebo 17. století (264 tisíc), obrazové hodiny z konce 19. století (72 tisíc), skleněná váza značky Lötz (61 tisíc), stříbrný štít na Tóru ruské provenience (50 tisíc), šestice šavlí (od necelých 30 do 71 tisíc) nebo trojice barokních řezaných pohárů (od 25 do 30 tisíc korun). / js

V Á Z A / Zsolnay Pécs / 1902–04 / keramika, barevné glazury / výška 35,5 cm / cena: 141 600 Kč

21

Aukční síň Vltavín

Galerie Kodl

Srdečně Vás zveme na tradiční společný jarní Aukční den Galerie Kodl a Aukční síně Vltavín, který se uskuteční v neděli 24. května od 13 hodin v paláci Žofín na Slovanském ostrově v Praze.

Bohumil Kubišta: Žena s kočárkem olej na plátně, 1908, 50 × 66 cm vyvolávací cena: 9 000 000 Kč odhadní cena: 13–15 000 000 Kč

Galerie Kodl, s. r. o.

Národní 7, 110 00 Praha 1-Staré Město tel.: 251 512 728, fax: 251 512 726 mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Emil Filla: Zátiší s rybí hlavou olej, tempera, drť, překližka, 1925, 74 × 80 cm vyvolávací cena: 5 280 000 Kč odhadní cena: 7–10 000 000 Kč

Aukční síň Vltavín, s. r. o.

Masarykovo nábřeží 1648/36 110 00 Praha 1-Nové Město tel.: 224 930 340, fax: 224 934 608 mobil: 603 451 892 e-mail: info@galerie-vltavin.cz www.galerie-vltavin.cz

Výstava aukčních děl proběhne v našich galeriích od 11. do 23. května 2015.

Otevřeno denně 10.00–18.00 hodin, včetně víkendů.

inzerce

22

art + antiques

AUREA Numismatika

mince - medaile - bankovky - vyznamenání

61. aukce - mince, medaile, faleristika 23. 5. 2015, 9.00 hod.

62. aukce - papírová platidla 23. 5. 2015, 16.00 hod.

63. aukce - ruské mince a medaile 23. 5. 2015, 19.00 hod.

4. eAukce - ruské mince a medaile 24. 5. 2015, 16.00 hod.

4. eAukce - mince, medaile, faleristika papírová platidla 24. - 27. 5. 2015, 18.00 hod.

Konferen ní centrum City

Na Str i 65, Praha 4 (Metro Pankrác)

www.aurea.cz

Praha

Vyšehradská 2, Praha 2, 128 00

www.LiveBid.cz

23

Kotík nezklamal Orlys Art Auctions – Nejdražším dílem aukce konané v neděli 19. dubna se stal obraz Jana Kotíka Mytologická scéna (Zápas) z roku 1958. Obraz, který aukční síň vybrala na obálku katalogu, vystoupal z 310 na 422 tisíc korun, což je druhá nejvyšší cena za Kotíkovo dílo z 50. let. Dohromady aukce vynesla 2 miliony korun, přičemž kupce našla polovina ze 160 nabízených obrazů, soch a prací na papíře.

Druhou statisícovou položkou aukce se stal Akt od slovenského malíře Vincenta Hložníka z roku 1947, který se prodal za 198 tisíc korun. Včetně provize překonala hranici sta tisíc ještě koláž Františka Hudečka Na pláži z roku 1934, která se prodala za 105 tisíc korun. Jde o Hudečkův nový autorský rekord za práci na papíře. Z grafik se nejvíce bojovalo o lept Hudba od česko-rakouského malíře a loutkáře Richarda

Teschnera, který vystoupal z 10 na 27 tisíc korun. Druhá Teschnerova grafika Pohádkový motiv se prodala za necelých 19 tisíc korun. Úspěchem byla také dražba dvou maleb tuší Josefa Bolfa, které vystoupaly na 32 a 43 tisíc korun. Čtvrtinu nabídky tvořily fotografie v čele s kolekcí devíti snímků Tibora Hontyho, z nichž jich kupce našlo pět za ceny do 10 tisíc korun. Nejdráže se prodala fotografie Jana Svobody Předobraz XVIII z roku 1972, která změnila majitele ze vyvolávací cenu 87 tisíc korun. Za 74 tisíc korun se pak ještě prodal pohled na staroměstskou Mosteckou věž od Josefa Sudka z roku 1957.

Z několika málo nabízených soch se nejdráže prodala 30 cm vysoká polychromovaná pálená hlína Poupě od Ladislava Zívra, kterou nový majitel získal za vyvolávací cenu necelých 81 tisíc korun. Za 37 tisíc korun se prodal reliéf Jablko s draperií od Evy Kmentové, odlitek z cínu a olova. / js

J A N K O T Í K : M Y T O L O G I C K Á S C É N A ( Z Á P A S ) / 1958 olej na plátně / 146 × 96 cm / cena: 421 600 Kč

INZERCE

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M

Tento na trhu vzácný typ hodin svým tvarem vycházel z kapesních hodinek, ale sloužil jako přenosný typ přesných hodin pro bohatší vrstvy obyvatel. Kočárové hodiny obsahovaly zpravidla kvalitní stroje a schránky byly velmi precizně zpracovány. Nabízené hodiny zhotovil doposud neznámý hodinář Johannes Kienle kolem roku 1750 pravděpodobně v jižním Německu. Stroj má vřetenový krok se šnekovým vyrovnávačem pro přesnější chod, dále obsahuje čtvrťové a hodinové bití na zvonek a budík. Schránka hodin je stříbrná a obsahuje navíc kryt z hadí kůže. Celé hodiny jsou vloženy do dřevěné kazety. Hodiny tak mohly stát jako stolní hodiny nebo být zavěšeny v kočáře jako hodiny cestovní.

B A R O K N Í K O Č Á R O V É H O D I N Y / střední Evropa, kolem poloviny 18. století signováno na stroji Johannes Kienle / průměr hodin 10 cm

Draženo: 23. května 2015 ve 14 hodin Místo: Prague Marriott Hotel, V Celnici 8, Praha 1 Vyvolávací cena: 160 000 Kč www.dorotheum.cz

aukce

24

art + antiques

Maxovo maximum Dorotheum – Série vídeňských aukcí, které se konaly mezi 21. a 23. dubnem, vynesla dohromady 16,3 milionu eur. Dražena byla díla starých mistrů, umění 19. století, starožitnosti a šperky. Jedním z největších úspěchů – nejen z českého pohledu – byla dražba obrazu Učenci od Gabriela von Max, který se prodal za rekordních 149,4 tisíc eur (4,1 milionu korun), což je autorovo nové aukční maximum. Předaukční odhad počítal jen s desetinovou cenou.

Druhým mimořádným prodejem důležitým i pro český trh byla dražba obrazu Setkání v lesích od Julia Mařáka. I v tomto případě jde o nový autorský rekord a konečná cena 100 tisíc eur (2,74 milionu korun) je přibližně pětinásobkem očekávané částky.

Mařákův rekord na českém trhu je o 1,2 milionu korun nižší. Dalšími „českými“ zástupci v dražené kolekci byli Maxmilian Haushofer

GABR IEL VON MA X: UČENC I olej na plátně / 60,5 × 45 cm / cena: 149 400 eur

(582 tisíc), Adolf Chwala (257 tisíc) a Antonie Brandeisová (dvakrát po 548 tisících korun).

V aukci starých mistrů se nejdráže prodal portrét Viléma Oranžského od Franse Pourbuse II., který nečekaně vystoupal až na 575,5 tisíc eur. Zájem byl také o díla malířské rodiny Brueghelových: Rybařící pár od Pietera Brueghela ml. se prodal za 552 tisíc, Odpočinek u větrného mlýnu od jeho bratra Jana Brueghela st. stál o 19 tisíc eur méně. Rajská zahrada od Jana Brueghela ml. vystoupala na 289 tisíc eur. Českou stopu představovali Norbert Grund, jehož miniatura Jakob a Ráchel u studny se prodala za 342 tisíc korun, a Jan Kupezky, respektive jeho dílna. Portrét malíře Davida Hoyera s loutnou, dílenská varianta obrazu ze sbírek muzea v Lipsku, našel kupce za 411 tisíc korun.

Mezi starožitnostmi se nejdráže prodal pár neo-rokokových prádelníků, které byly původně součástí vybavení zámku Linderhof, jenž si mezi lety 1870–86 postavil Ludvík II. Bavorský. Vítěz aukce za ně nabídl necelých 119 tisíc eur. / js

INZERCE

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

Pohledy na Prahu ze 40. let patří mezi stěžejní díla Jana Baucha (1898–1995). Zatímco obrazů Lorety či Týnského chrámu se v aukcích v posledních letech objevilo několik, Belveder byl dosud dražen jen jedenkrát. Jen tři Bauchovy obrazy byly zatím vydraženy za více než milion korun a právě Belveder z roku 1947 byl před pěti lety jedním z nich. Nyní nabízený obraz je výjimečný nejen bravurním malířským zpracováním, ale též svým velkým formátem. Bauchů v této kvalitě je jako šafránu.

Publikováno: Rea Michalová, Peter Kováč: Jan Bauch, Praha 2013 Vyvolávací cena: 490 000 Kč Draženo: 30. května 2015 / 13.30 Místo: Hotelu Hilton-Prague, Praha 8, Pobřežní 1 J A N B A U C H : B E L V E D E R / 1950 / olej na plátně / 72 × 95 cm / signováno vpravo dole

www.galerieartpraha.cz

AUKCE

VÝTVARNÉ UMĚNÍ 31. 5. 2015, 14 HODIN, PRAGUE MARRIOTT HOTEL PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA V PROSTORÁCH GALERIE OD 18. 5. 2015

Jindřich ŠTYRSKÝ – Bez názvu (Déšť), olej na plátně, 48,5 x 60,5 cm, vyvolávací cena: 7 500 000 CZK

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

25

inzerce

26

art + antiques

AU K Č N Í T I P — E U R O P E A N A R T S I N V E S T M E N T S

Z posudku Karla Srpa: Obraz, jenž na autorově posmrtné výstavě dostal název Déšť, který však patrně nepochází přímo od Štyrského, vznikl v Paříži. Patří k nejpůvabnějším Štyrského obrazům z arteficielistického období. Artificielismus byl vlastní umělecký směr, jenž Štyrský a Toyen v Paříži několik let soustavně promýšleli a výstavně prosazovali. Je nejdůležitějším vkladem české meziválečné avantgardy do evropského malířství, který byl před několika lety uznán na mezinárodních výstavách jako jeden z jejích nejoriginálnějších přínosů. Vyznačoval se výrazným lyrismem, jenž umožňoval široké malířské rozpětí, sahající od jemných, odstíněných barev k výraznému pastóznímu rukopisu. Štyrský neváhal experimentovat, pracoval příležitostně i s otisky předmětů.

Odstupňovával tím jednotlivé vrstvy přes sebe kladených motivů. Je to patrné i z posuzovaného obrazu, který má svou spodní vrstvu, již jako by nebylo ani možné zrakem postihnout, a zároveň vrstvu vrchní, již vyjadřují temné, ostře lomené linie, vystihující až jakýsi pohyb mikroorganismů. Obraz se vyznačuje velmi provzdušněnou, odhmotněnou barevností, lehkostí, postihující zrakem dosud nespatřené barevné odstíny. Bez kvalitní ukázky artificielismu jako směru se dnes již neobejde žádná sbírka evropského malířství.

J I N D Ř I C H Š T Y R S K Ý : B E Z N Á Z V U ( D É Š Ť ) / 1927 olej na plátně / 48,5 × 60,5 cm / signováno vpravo dole STYRSKY 1927 / rámováno

Vyvolávací cena: 7 500 000 Kč Draženo: 31. května 2015 / 14.00 www.europeanarts.cz

eS

Odhad: 10 000 000–14 000 000 Kč Místo: Marriott Hotel Praha

Vystaveno: Jindřich Štyrský, SVU Mánes, 4.–25. 4. 1946, č. k. 112; Jindřich Štyrský, GHMP – Dům U Kamenného zvonu, 30. 5.–9. 9. 2007, č. k. 84 Publikováno: Lenka Bydžovská, Karel Srp: Jindřich Štyrský, Praha 2007, obr. 127, s. 126.

.cz

na trhu

27

Bohumil Kubišta text: Jan Skřivánek

V příběhu českého moderního umění zaujímá centrální místo a ve výčtech osobností moderny bývá většinou uváděn na prvním místě. Následovat by logicky mělo, že jen těžko si lze představit kvalitní sbírku, ve které by chyběl. Opak je však pravdou – obrazy Bohumila Kubišty jsou na trhu extrémně vzácné, neboť většina jeho stěžejních děl je ve veřejných sbírkách.

V loňském roce uplynulo sto třicet let od Kubištova narození a za tři roky si budeme připomínat sté výročí jeho předčasného úmrtí.

Když krátce po konci první světové války zemřel, bylo mu pouhých třicet čtyři let. Za sebou měl pestrý a dynamický umělecký vývoj, ve kterém osobitým způsobem reflektoval podněty moderního světového malířství od postimpresionismu a expresionismu po kubismus a futurismus. „Každý Kubištův obraz z let 1907–1915 je událost. Kubišta nerozmnožoval a nevarioval, nepracoval v souborech, či řadách. Dokončený obraz byl vždy zastavením na cestě, stal se uzavřeným celkem, po němž následoval další, o vlastní estetické hodnotě a vnímatelný bez souvislostí s okolím,“ charakterizuje malířovo dílo v loni vydané monografii Karel Srp. Podle databáze ART+ českými aukcemi v posledních patnácti letech prošlou pouhých devět Kubištových obrazů, některé z nich opakovaně. Cenový rekord drží Zátiší z roku 1909, které bylo v květnu 2013 na aukci společnosti 1. Art Consulting vydraženo s čtyřmilionovým nárůstem za 18,5 milionu korun.

Obraz se přitom na trh vrátil po pouhých dvou letech. V červnu 2011 byl na aukci sbírky Hascoe v Londýně vydražen v přepočtu za 11,7 milionu korun, což odpovídalo spodní hranici předaukčního odhadu. Manželé Hascoeovi obraz sami získali v roce 2000 za tehdy rekordních 5,15 milionu korun. Cenový posun z 5 na 18 milionů korun by šel vyjádřit

také tak, že po dobu třinácti let cena obrazu rostla tempem jeden milion za rok.

Druhým opakovaně nabízeným dílem je obraz Včelín pocházející ze sbírky historika umění Antonína Matějčka. Tato expresivní malba na kartonu z doby kolem roku 1908 však již dvakrát nenašla kupce – v roce 2010 byla nabízena za 4,8 milionu, loni za 6 milionů korun. Důvodem neúspěchu mohla být

vysoká cena, skutečnost, že jde o práci na papíře, i stav dochování malby. Úspěch naopak loni slavily hned tři jiné, stylově velmi různorodé obrazy – za 992 tisíc, dvojnásobek minimálního podání, Arthouse Hejtmánek v květnu vydražil drobný takřka pointilistický portrét Antonína Procházky z roku 1905, za vyvolávací cenu 2,16 milionu se o měsíce později na aukci Galerie Pictura prodala nově

Z Á T I Š Í / 1909 / olej na plátně / 66 × 82,5 cm / cena: 18 490 000 Kč / 1. Art Consulting 12. 5. 2013

28

na trhu

art + antiques

Ž E N A S K O Č Á R K E M / 1908

objevená olejová skica Arno z roku 1907 a v listopadu za vyvolávací cenu 1,68 milionu korun na aukci Galerie Art Praha změnil majitele obraz Vesnická chalupa, vcelku realistická malba let z 1904–05.

Obraz Žena s kočárkem, olej na plátně středního formátu z roku 1908, je vedle onoho rekordního zátiší dosud nejkvalitnějším Kubištovým dílem nabízeným v aukci. Na své květnové aukci jej bude dražit Galerie Kodl, přičemž cena bude startovat na 9 milionech korun (bez aukční provize). Obraz se vyznačuje sytou barevností a pastózní malbou. Patří do souboru několika děl z téhož roku – například Interiér v Národní galerii –, ve kterých se Kubišta vyrovnával s podněty díla Vincenta van Gogha. „Poutavý divácký dojem je podtržen použitou technikou a razantním energickým zpracováním s akcentem na zachycení bezprostřednosti okamžiku, přičemž právě na tomto plátně je evidentní, že autor zcela svobodně použil odvážné malířské postupy, a to především

dramatickým hnětením barvy do vysokého reliéfu barevných past, díky čemuž plátno působí neobyčejně plasticky a je možné na něj nahlížet hned z několika ekvivalentních úhlů,“ popisuje obraz aukční katalog. Sám malíř o jiném z obrazů ze stejné doby v dopise své přítelkyni Anně Hladíkové napsal: „Barvy jest ale naneseno tak tlustě, že by se mohla škrábat nožem, maloval jsem prstem, palcem, špachtlí, ale ne štětcem. Nakonec se mi to líbilo, nevím ale, co bys Ty tomu řekla. Je to nejsmělejší věc, kterou jsem dosud udělal.“ Veřejnost měla možnost Ženu s kočárkem naposled vidět na malířově retrospektivě Zářivý krystal, kterou pro Galerii výtvarného umění v Ostravě kurátorsky připravil Karel Srp. V již zmiňované doprovodné publikaci uvádí, že obraz původně patřil fyzikovi Václavu Posejpalovi (1874–1935), který malíře učil na gymnáziu v Hradce Králové a později se stal profesorem experimentální fyziky na Univerzitě Karlově. Posejpal Kubištu podporoval v jeho experimentech s optickými

přístroji a otáčivými barevnými terči, jimž se malíř věnoval ve snaze dobrat se zákonitostí míšení barev a jejich účinku. „Znala jsem Kubištu z Hradce, v Paříži v roce 1909 několikrát jsem se s ním sešla. Tehdy jsem poznala, jak mého muže si vážil. Můj muž ho měl rád, rozuměl mu a rozhodně měl velký vliv na jeho vývoj. Často se v Paříži scházeli,“ cituje Srp ze vzpomínek fyzikovy manželky.

Kubišta Posejpala také v letech 1909 a 1911 dvakrát portrétoval – obrazy jsou dnes ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Ostravě a Národní galerie.

Ž E N A S K O Č Á R K E M / 1908 technika: olej na plátne rozměr: 50 × 66 cm provenience: sbírka Václava Posejpala vyvolávací cena: 9 000 000 Kč (bez 20% aukční provize)

inzerce

29

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E A R T P R A H A

Vzácná ukázka rané tvorby dnes stále více oceňovaného Georgese Karse (1880–1945). Na rozdíl od svých vrstevníků ze skupiny Osma Kars nestudoval na pražské akademii, ani se neúčastnil jejich prvních výstav. Svůj druhý domov nalezl v Paříži, která byla v první polovině 20. století hlavním scénou mezinárodního uměleckého dění. Kurátor pražského Židovského muzea Arno Pařík považuje Karsovy obrazy z let 1910–14 za vrchol jeho tvorby. Ačkoli Karsův vývoj probíhal do značné míry mimo domácí prostředí, vždy pozorně sledoval umělecké a kulturní dění ve své vlasti, pravidelně sem zajížděl a vystavoval na pražských výstavách. S velkým odhodláním usiloval o svoji vlastní cestu, na které dosáhl významných úspěchů a uznání, a dodnes je v cizině považován za jednoho z nejznámějších českých umělců.

Vystaveno: Georges Kars – Raná tvorba, Židovské muzeum v Praze, 23. 2.–17. 6. 2012 Vyvolávací cena: 450 000 Kč Draženo: 30. května 2015 / 13.30 Místo: Hotelu Hilton-Prague, Praha 8, Pobřežní 1 G E O R G E S K A R S : Z A H R A D A / 1910 / olej na plátně / 65 × 81 cm / signováno vlevo dole

www.galerieartpraha.cz

AU K Č N Í T I P – G A L E R I E KO D L

T O Y E N : L A R V A I I / dat. 1934 / olej na plátně / 56 × 45 cm / sign. PD

Draženo: 24. května 2015 / 13.00 Místo: Palác Žofín / Slovanský ostrov Vyvolávací cena: 4 500 000 Kč Odhadní cena: 6–7 000 000 Kč www.galeriekodl.cz

Jedinečná ukázka evropského surrealismu ve své esenciální podobě reprezentující autorčinu špičkovou výtvarnou etapu „intuitivního surrealismu“ spadající do let 1934 a 1935, v níž vytvořila řadu významných obrazů, jež mimořádně pozvedly úroveň českého moderního malířství a zařadily je do kontextu malířství světového. Vynikající práce výborně reprezentuje etapu doznívajícího artificielismu raných třicátých let na jeho nejvyšší úrovni a řadí dílo do série tří námětově stejných obrazů, jež Toyen odlišila římskými číslicemi. V tomto sugestivním a podmanivém díle se malířka soustředila na vlastní substanci tvaru, na tekoucí, pružně se vzdouvající hmotu, a reflektovala tak zvýšený zájem o nejrůznější organické procesy a přírodní inspirace, na něž poukazoval i Vítězslav Nezval. Obraz je možné díky ojedinělé výtvarné invenci, mimořádnému vnitřnímu náboji a bezprostřednosti výrazu suverénn začlenit mezi kvalitativně nejreprezentativnější produkci vyspělé soudobé výtvarné scény. Toyen zařadila tento výtečný obraz na Prvou výstavu skupiny surrealistů v ČSR (SVU Mánes, 15. 1.–3. 2. 1935, kat. č. 71), o čemž svědčí i razítko na druhé straně plátna.

V posledních letech byl obraz vystaven na výstavě Český surrealismus 1929–1953 (Městská knihovna, Galerie hlavního města Prahy, 1996, kat. č. 487) a na monografické výstavě Toyen (Dům U kamenného zvonu, Galerie hlavního města Prahy, 2000, kat. č. 61) a v Záhřebu (Galerija Klovičevi, 2002). Obraz byl mnohokrát reprodukován v monografiích i výstavních katalozích (např: Vítězslav Nezval a Karel Teige: Jindřich Štyrský, Toyen, František Borový, Praha 1938, obr. 148 či Lenka Bydžovská a Karel Srp: Český surrealismus 1929–1953, Praha 1996, str. 122).

Sběratelskou hodnotu této na trhu zcela raritní, ve všech parametrech výjimečné, špičkové práce umocňuje původ z významné hradecké kolekce. Konzultováno a posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa, autora zatím nejobsáhlejší malířčiny monografie z roku 2000.

30

portfolio

art + antiques

Vojtěch Fröhlich text: Radek Wohlmuth

Má rád sport, přírodu, legendy a také pocit osobního sdílení zvláštních situací. Z toho všeho se generují jeho způsoby uměleckého uvažování i vyjadřování. Od fotografie tak postupně postoupil třeba k prožívání prostoru lezením po zdech galerií. Momentálně je ale jeho hlavním projektem zprovozňování klubu na pražské akademii. V zásadě se dá říct, že tematizuje hlavně svůj život.

„Ve třinácti jsem s otcem vylezl na Mont Blanc, a tím to možná vlastně všechno začalo,“ vzpomíná čerstvý absolvent ateliéru konceptuálního zkoumání Tomáše Vaňka. „Jezdili jsme na lyžích, lezli po skalách a u toho se fotili. Možná to není úplně nejtypičtější cesta, ale po gymplu jsem prostě dělal přijímačky na fotku na FAMU.“ Tam narazil na jednoho ze svých klíčových učitelů Bohumíra Prokůpka, se kterým se potkali především ve společné zálibě v přírodě, a vytvořil první zásadnější práce.

Už u nich se výrazně projevil jeho sklon ke konceptuálnímu přístupu. V cyklu snímků Modřanská rokle (2008–09) vtíral do obrazů krajiny autentické přírodní pigmenty ze zachycených míst, a obohacoval je tak kromě koloristické stránky zároveň i o rozměr vůně.

Bezejmenná série ze stejného období, někdy

orientačně označovaná jako ......... (tečky), zase vnášela do snímků lesních interiérů reálné světlo, když Fröhlich průsvity mezi větvemi a listím zaplnil stovkami dírek téměř kontemplativně propíchaných špendlíkem.

Z jedné strany fotografie simulovaly přirozený světelný režim, z rubu je bylo možné vnímat jako grafiku složenou z perforací. „FAMU byla důležitá hlavně proto, že jsem se tam zorientovával ve světě umění a zjišťoval, co mě zajímá,“ poznamenává k prvním letům svého výtvarného školení držitel Ceny Josefa Hlávky. „K tomu ovšem patřilo i zjištění, že se do budoucna nechci omezovat jen na fotku, ale potřebuju se vyjadřovat nezávisle na médiích,“ dodává. To byl také hlavní důvod, proč po bakalářských zkouškách odešel na Akademii výtvarných umění, kde zamířil do intermediálního ateliéru Miloše Šejna.

C C A / 2011 / performance, site-specifická instalace / Akademie výtvarných umění v Praze / foto: Ondřej Bouška

Také jeho další projekty se zaměřovaly na subtilní postupy, přírodní vjemy a fyzický prožitek. Dobře to dokumentuje akce Srdíčko, které symbolizovalo tvar trasy, již hodlal projít podle navigace mimo cesty napříč krajinou, i výstava ///////// (2009) spočívající v odstranění devíti okenních tabulí v Galerii AVU, takže se „vyvětrala od umění“ a při tom se touto jemnou změnou otevřel prostor novým možnostem vnímání, jako jsou pocit prázdna, zvuky doléhající zvenku, nečekané závany větru nebo venkovní chlad.

Ve stejném roce rozvinul svou „sportovní“ uměleckou linii běžeckým projektem 42 195 pro Benzinku u Slaného, když zjistil, že vzdálenost z jeho domova k alternativnímu výstavnímu prostoru zhruba odpovídá maratonské trati. V roce 2011 pak ve své site-specific performanci Cca poprvé uplatnil v rámci výtvarného kontextu své zkušenosti s lezectvím. Odehrála se v prostoru akademie a Vojtěch Fröhlich při ní prolezl školu od vrátnice do svého domovského ateliéru ve třetím patře, aniž se nohou dotkl podlahy.

Jako opora mu posloužil zmultiplikovaný mobiliář interiéru školy – vypínače, lišty, požární čidla či reprodukce obrazu od Eugèna Delacroixe, který po večerech potají instaloval. První předmětnou intervenci tvořily hodiny ve foyeru, na nichž posunul čas. „Pro mě je to absolutně přirozená forma projevu,“ tvrdí. „Odmala dělám sport a ne-

31

vnímám zásadní rozdíl třeba mezi běháním a kreslením. Je to jen další metoda, která je zatím v kontextu umění méně typická, takže na ni lidi nejsou zvyklí. Ale člověk trénuje malování stejně jako běh. Netvrdím, že můj fyzický projev je umění. Já to nedělám jako tanec. Jako umění vnímám všechno, co se stane v rámci té události, počínaje instalací až po to, že se sejdou lidi,“ uzavírá. Fröhlichovi jde především o umělecký zážitek jiného typu, proto neváhal lezení použít, ale v jiném kontextu, i v několika dalších případech.

Na výstavě Ostrovy odporu (2012) ve Veletržním paláci se tak podle svých slov pohyboval po expozici symbolicky proti proudu času a zpět, při Zdálo se ti o horách? (2014) v pražském Českém centru šlo ve skutečnosti o stopu cepínu ve zdech galerie. Při projektu -1 ve Ville Arson (2014) respektovaného architekta Michela Marota ve francouzské Nice chtěl pro změnu rozhýbat unikátní budovu a stát se podivnou součástí jejího podvědomí. Zatím naposledy to bylo při výstavě se Sebastianem Stumpfem v Drdova Gallery (2014), kde pomocí záznamu headkamery simuloval „průlet“ domem. Patřila k tomu i práce s klaustrofobií diváka a překročení komfortní životní zóny.

To – společně se zaujetím fenoménem času – jsou další průvodní znaky jeho tvorby.

Ukázal to i dvojprojekt Křehké kino v roce 2012. V první části, která se odehrávala v brněnské Galerii mladých, se snažil symbolicky zastavit čas čtyřiadvacetihodinovým otáčením hodinek proti chodu ručiček, tak aby vteřinovka ukazovala stále na pomyslnou dvanáctku. Poté následoval týdenní pobyt

Z E S É R I E . . . . . . . . . / 2008–2009 / perforované černobílé fotografie na bromostříbrném papíře / 50 × 60 cm / foto: archiv autora

v odloučení zatemněné Galerie Jelení v Praze. „Člověk se snaží dosáhnout nemožného,“ vysvětluje Vojtěch Fröhlich. „Nejdřív jsem si uvědomoval každou sekundu jednoho celého dne, potom jsem zase v absolutní tmě naprosto ztratil pojem o čase.“ Diplomoval loni projektem Flow, který se vztahoval k soustředění a k novému sportovnímu fenoménu s názvem slackline – modernímu provazochodectví ve velkých výškách po tenkém popruhu. „Lajnu“, která mu sloužila i jako paralela k odchodu ze školy, si natáhl v pátém patře Veletržního paláce nad Malou dvoranou, kam chodil měsíc trénovat před a po otevíracích hodinách. Také ona symbolizovala vstup do jiného stavu mysli. „Mozek není zvyklý negenerovat myšlenky, přitom v tomto případě právě myšlenka často

vytvoří pád,“ vysvětluje mladý umělec, který momentálně za svůj největší projekt pokládá zprovoznění klubu na akademii. „Začalo to jako experiment o klauzurách před dvěma a půl rokem, když jsem se rozhodl, že tady vytvořím zázemí domácího krbu. Teď ta transformace dostává definitivní podobu,“ vypráví zaníceně truhlář, zahradník a barista v jednom. „Všechno se snažím dělat sám s kamarády, od pěstírny po práci s kovem a truhlařinu. Procházím všemi řemesly a jako nejvýznamnější vnímám moment, kdy to jde, a užívám si, když to roste, funguje. Nejdůležitější v životě i umění pro mě totiž je ten prožitek vývoje.“ Asi tedy nepřekvapí, že pro aktuální výstavu Jana Brože Telepathy or Esperanto? do Futury připravil oběhový „cévní“ systém z hadiček s postmixem limonád.

K Ř E H K É K I N O / 2012 / 24hodinová performance, videoinstalace

T E L E P A T H Y O R E S P E R A N T O? / 2015

Galerie mladých, Brno / foto: Michaela Dvořáková

instalace / Futura, Praha / foto: Jan Brož

32

rozhovor

art + antiques

Dělám pravdivé příběhy Rozhovor s Vladimírem Havlíkem text: Blanka Švédová, Johanka Lomová foto (portrét): Tereza Havlíková

Vladimír Havlík nás přijal ve svém školním kabinetu.

Vedle duchampovského sušiče lahví prostoru dominuje především rozměrný stůl pokrytý množstvím knih a papírů. Vladimír Havlík byl v zimě oceněn mladými kritiky a umělci a mimo jiné proto jsme se rozhodli pořídit tento rozhovor.

Nedávno jsi dostal Cenu od Martina Zet pro Karla Malicha organizovanou iniciativou Umělec má cenu. Co pro tebe ocenění znamená?

Zájem mladých o „starého performera“ mě samozřejmě potěšil. Vůbec jsem to nečekal. Mám docela rád, když se věci dějí nečekaně.

Něco se přihodí, člověka to rozhodí a třeba někam posune. Zároveň musím myslet na to, co mi v 80. letech řekl Jindřich Chalupecký o Ericu Satiem. Skladatel se ocitl v situaci, kdy se ho někdo zeptal, jestli nemá odmítnout cenu, která mu byla udělena. Satie prý odpověděl, že nestačí cenu odmítnout. Člověk si ji nesmí zasloužit.

Umění chce po člověku, aby přicházel s něčím neobvyklým a třeba i nepřijatelným a to by mělo být svým způsobem „ceněvzdorné“.

Tvé performance ze 70. a 80. let jsou dnes známé i díky spolupráci s Barborou Klímovou, se kterou jsi před několika lety začal zpracovávat svůj archiv. Pořád se věnuješ práci s archivem?

Nevím, jestli se tomu dá říct zpracovávání. Já se v něm spíš hrabu.

Jsem takový „hraboš domácí“, a kdybych se nebál nařčení ze snobismu, tak bych použil termín Waltera Benjamina „hadrář paměti“. Po-

nořím se do určité části své minulosti, přehrabuju se v tom, vytahuju věci a nechávám se překvapovat tím, co najdu a kam mě to zavede.

Jak tvůj archiv vypadá? Má nějaký systém?

Jak to popsat… Asi to, co vidíte všude kolem mě. Vrstvy jedna přes druhou, spousty krabic, banánovek, šanonů. Prostě vetešnictví. Nejhorší jsou dobré úmysly tenhle archiv uspořádat, to pak nemohu nic najít.

Katalog tvé retrospektivní výstavy Soft Spirit ale představuje tvou práci pečlivě rozdělenou a periodizovanou. Na akce, autorské knihy, konceptuální objekty a básně z 80. let navazuje na konci dekády kreslířská a později malířská etapa…

Ono je to dělení trošku umělé. Řada věcí se v určitém období prolínala. Akce, autorské knihy, vizuální poezii a objekty jsem třeba dělal ve stejné době. Nejsem příliš velký systematik.

A jaká byla tedy motivace udělat retrospektivu a pojmout ji právě takhle?

40

téma

art + antiques

Památníky naší doby Bankovní architektura 90. let text: Jana Pavlová Autorka téma bankovních domů představila ve filmu pro artyčok.tv.

Architektura českých bankovních domů a spořitelen z 90. let minulého století patří mezi vytěsňovaná témata.

Důvodem je především to, že řada z budov představuje pro kritiky nízký pseudosloh druhořadých architektů.

S odstupem dvaceti let ale pomalu nastává čas na diferencovanější přístup.

Negativní hodnocení většiny bankovních budov z této doby směřuje především k použitému tvarosloví postmoderny a zařazuje tyto stavby do linie označované teoretikem architektury Charlesem Jencksem jako PoMo, vyprázdněná forma postmoderny, která opustila svůj celospolečenský projekt. Již se nejedná o pluralitní myšlenkový postoj, ale jen o formální styl. Mnozí teoretici mluví o degeneraci a komercionalizaci postmoderny již v 80. letech v době amerického ekonomického boomu, kdy se stala reprezentativním stylem řady korporací. V České republice, podobně jako v řadě dalších postkomunistických, ale také postkoloniálních zemí, se odraz této formy postmoderny projevil v návaznosti na změny společensko-politické situace a příchod liberální ekonomiky.

Postmoderní styl se tak propojil s porevoluční euforií a sehrál svoji roli v diskusi o podobě architektury v nastupující demokracii.

Tato esej si nebere za cíl jednotlivé realizované stavby kvalitativně hodnotit, ale spíše na tuto architekturu poukázat jako na komplexnější fenomén, který rozvíjí řadu obecnějších témat a ilustruje charakter české architektonické scény. Tím, že se banky a spořitelny staly po revoluci nejčetnější stavěnou typologií, představují obraz širší kulturní situace. Z dnešního časového odstupu se zdá, že spíše

než samy na sebe odkazují vně a reprezentují ve své narativní formě ideály porevoluční doby.

Lahůdková úloha Stavební boom po roce 1989 se v bankovním sektoru projevil výrazněji než v jiných oblastech. V rámci transformace bylo nutné vytvořit novou síť poboček i modernizovat ty stávající. Bankovní domy a spořitelny začaly vyrůstat ve všech českých městech téměř podle jednotného vzorce. Rostly na náměstích, hlavních třídách či pěších zónách směřujících do historických center měst i v okrajových částech na sídlištích. Jako architekti jsou pod nimi nejčastěji podepsáni autoři, pro jejichž tvorbu je charakteristický postmoderní eklektismus. Druhou důležitou linii představují návraty k prověřené architektonické hodnotě moderny. Zatímco první linie vznikala jako přímý pokračovatel vyčerpávající se postmoderny, „přetavené“ lokálními podmínkami postsocialistického kontextu, druhá se stala její rezistencí a vyústila v nový klasicizující pořádek. Obě tendence se však vzájemně prostupují, a to zejména nejednoznačnými postoji jejich autorů k tomu, co vlastně postmoderna znamená.

V L A D I M Í R Š T U L C , J A N V R A N A : Č E S K Á S P O Ř I T E L N A V T Á B O Ř E / 1994–1995 / foto: Antonín Vodák

Bankovní postmoderna měla na co navazovat. V bývalém Československu se postmoderní architektura rozvíjela od konce 70. let, a to hlavně díky skupině architektů kolem teoretika Jiřího Ševčíka.

Vzhledem k politickému režimu, kdy veškerá stavební produkce byla centrálně řízena a regulována státem, se postmoderní tendence nemohly naplno projevit. Jednalo se do značné míry o „malovanou architekturu“, realizovanou jen na papíře. Tehdejší architektonická produkce se orientovala především na výstavbu sídlišť s omezeným tvarovým i materiálovým rejstříkem. Bankovní stavby a spořitelny 90. let tak pro řadu architektů představovaly vůbec první zakázky, kde se díky benevolenci investorů mohli svobodně projevit.

Postmoderní tendence se znovu aktualizovala s ideály revoluce, zejména pak v souvislosti s rehabilitací funkce architekta a architektury jakožto umění. O dobovém entuziasmu vypovídá nejlépe komentář architekta Martina Rajniše – dnes velkého propagátora ekologické architektury –, který vyšel v roce 1992 v časopisu Umění a řemesla: „Lze si představit tuctový obchodní dům, ale šoufl banka je totálním protimluvem, protože banka mezi stavbami musí být něco jako rolls-royce mezi auťáky. (…) Banky jsou většinou velice šťavnaté domy – od lehce ironizujících chrámů peněz přes výlučnost konstrukcí a materiálů po znaky trhu a tržiště, informací, operací, veřejných aul a prostorů. Taková série výmluvných prvků a symboli-

ky – to je nejlákavější výzva, jakou lze v našem řemesle zažít. To je přímo lahůdková úloha!“

Bankovní reprezentace Postmoderní jazyk se zdál být jako nejvhodnější pro reprezentaci nových bankovních institucí. Dokázal totiž ve svém narativním eklektismu nejlépe sloučit symboly tradice s moderním výrazem, a to převážně v používání nových technologií a materiálů, často odkazujících na styl high-tech. Do tohoto modelu pojetí bankovní stavby se odrazila také jistá kontinuita pokračování reprezentativního modelu z 80. let, jak ho známe například z pojetí staveb hotelů či kulturních domů. Důležitou složkou zde bylo umělecké ztvárnění celkového prostoru, které se týkalo nejen jeho samotného architektonického řešení v exteriéru a interiéru, ale také v uplatnění uměleckých děl, která často vznikala přímo na míru pro daný objekt.

Vůči této doznívající postmoderní architektuře se kriticky zformovala tendence, která je nejčastěji nazývána podle teoretika Rostislava Šváchy jako „nová moderna“. Ten její počátky datuje do poloviny 80. let. Jiří Ševčík pro ni v časopise Architektura použil pojem „středotlakost“ a obrat k architektuře modernismu označil jako „konzervativnější názor, který vylaďuje stavby funkcionalisticky, staví prosté a pevné domy, a čelí tím všeobecné nejistotě“.

48

profil

art + antiques

Sochař a horolezec text: Alena Řičánková Autorka pracuje v Národním památkovém ústavu Liberec.

V samém srdci Skaláku, pískovcového skalního města nedaleko Hrubé Skály, najdeme symbolický horolezecký hřbitov. V dlouhé řadě kovových desek se jmény horolezců, kteří našli smrt ve skalách, figuruje i jméno duchovního otce myšlenky vzniku hřbitova, sochaře Valeriana Karouška.

Právě prostředí Hruboskalska s jeho úzkými soutěskami, hlubokými kaňony a úctyhodnými skalními věžemi rozličných forem a tvarů představovalo nezastupitelný inspirační zdroj Karouškovy sochařské tvorby. Působila na něj nejen malebnost vizuální zkušenosti, ale také přímý, haptický kontakt s kamenem, s jeho materiálovou kvalitou a strukturou, i s prostorem, principiálním faktorem sochařského uvažování.

Zdolávání skal bylo Karouškovi vlastní od raného dospívání.

K základním vkladům Karouškova materiálového cítění přispělo studium na

turnovské a jablonecké šperkařské škole během válečných let. Zde si vyzkoušel mnohovrstevnatost kombinace materiálů a jejich estetického působení, stejně jako si prohloubil cit pro detail a jemnost řemeslného zpracování. V sedmnácti letech se ucházel o studium v ateliéru Jana Laudy na pražské akademii a po předložení abstraktní dřevěné plastiky byl přijat na dispens jako nejmladší Laudův žák.

Pod Laudovým vedením realizoval jednu z kovových plastik symbolizujících sedm základních článků ústavy, které byly zamýšleny jako součást expozice vstupní haly česko-

V A L E R I A N K A R O U Š E K , 2 . P O L O V I N A 6 0 . L E T / foto: archiv Viktorie Karouškové

slovenského pavilonu na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. V jeho bronzovém díle Všichni lidé jsou si rovni se objevuje trojice realisticky zpracovaných figur cellisty, dělníka a brusičky skla, osazených v masivním abstrahujícím rámci, připomínajícím buněčnou strukturu. Realismus figur nicméně vzešel z požadavku Jana Laudy, který si nepřál „žádného Archipenka“. Soubor plastik jeho absolventů nakonec získal v Bruselu kolektivní Grand Prix.

Umění všedního dne Během druhé poloviny 50. let se Karoušek s dobovou příznačností navracel k přerušené kontinuitě avantgardy, směřující k modernisticky formované figuře. V jeho polychromovaných terakotových plastikách je patrná snaha o tvarovou redukci a hledání elementární sochařské formy. Výsledkem jsou oble stylizované tvary, které nezapřou inspiraci Gutfreundem, a to jak v sochařském cítění, tak v užitém materiálu. Hlavní téma – lidská figura – je studováno nejen ve své podstatě, ale je zasazeno do prostředí moderní městské civilizace, ať už ve smyslu každodennosti, nebo adorace nových technických možností lidstva.

Sochařova fascinace výdobytky technického pokroku je patrná v monumentálním díle vytvořeném pro letecký den v Ruzyni v roce 1958, které zároveň představuje jednu z Karouškových prvních nekonvenčních realizací. Dvacet dva metrů vysokou konstrukci z betonu a železa tvořil masivní geometrizující podstavec završený lidskou rukou

49

D Ý C H A J Í C Í M Ě S T O / 1967-1968 / drát, akronex / výška 128 cm

N A S K Ú T R U / 1958 / pálená hlína / 20 × 15 cm

SGVU Litoměřice / foto: Ota Palán

soukromá sbírka / foto: Ota Palán

s dlaní otevřenou směrem k nebi, nad níž spočívaly dvě étericky působící konstrukce ptáků v letu, tvořené splétanými a svařovanými dráty. Nedlouho po svém odhalení však byla socha z popudu nejvyšších míst odstraněna a zničena. Nedochoval se ani sádrový model, a velkorysou kompozici tak známe jen z dobových fotografií.

Od konce 50. let se Karoušek účastnil pravidelných setkání výtvarné skupiny M 57 v oblíbené vinárně v Makarské a poprvé s jejími členy vystavoval v Nové síni roku 1959.

Jak uvádí Daniela Kramerová, hlavní pojítko skupiny spočívalo v postižení poetických kvalit života, vyjádřených dobově aktuální tematikou každodennosti. Nešlo ani tak o spojení na základě stylové soudržnosti či jasně vytyčeného manifestu, jako spíš o vazbu přátelskou, o blízkost smýšlení, která jasně zaznívá v jednom z výstavních katalogů skupiny: „Cítíme naléhavou potřebu upřímnosti a pravdivosti, jak obsahové, tak i formální (…) nechceme iluzi, ale pravdu.“

Zdůrazňovaná touha po upřímnosti a pravdivosti výtvarného projevu také představovala revoltu proti oficiálnímu umění založenému na budovatelských schématech. Uvolnění a požadovaná pravdivost sochařské formy, její demokratizace, souvisí i s novou funkcí sochařského díla ve společnosti: „Nechceme plnit muzea a galerie, chceme, aby naše práce žila na ulici, v nových sídlištích a aby prostoupila všední den každého člověka.“ Se skupinou M 57 vystavil Karoušek v Nové síni terakotu Na skúrtu (1959), dle Vojtěcha Lahody dobově příznačný námět pouliční každodennosti, který byl na výstavě zastoupen i na plátně Kamila Lhotáka Červená krajina se skútrem (1958).

Ve skalách Karoušek si ovšem do osobních zápisků poměrně záhy poznamenává motto „tvrdě vymycovat žánrovost“. Počátkem 60. let opouští vlastní hranice modernistické stylizace lidské figury a vydává se cestou do-

sud spíše tušenou. Ve smyslu materiálovém se u něj jasně projevuje příklon ke kombinaci různých prvků, ve smyslu stylovém pak směřování k ryze abstraktnímu tvaru.

Končí s terakotou a začíná experimentovat s kovem. Nikoli však s tradičním bronzem, ale s ocelovým plechem, z něhož vykrajuje a svařuje jednoduché tvary, které prezentuje na první samostatné výstavě, o níž píše Eva Petrová. Karoušek neúnavně hledá možné a neotřelé cesty vyjádření, chce „zkoumat, v jakém názoru a rozpoložení člověk může uvolnit nejvíc fantazie a energie“. Touží uvažovat a tvořit jinak, čistě: „Nechápu, proč jsem takový šmetrling ve výrazu, když celý život miluji pádnou jednoduchost (…) k jednoduchosti je třeba odvahy.“ Odvaha se přirozeně projevovala i v Karouškově zdolávání skal. Působil jako trenér československého horolezeckého družstva, měl za sebou přes dva tisíce výstupů a řadu prvovýstupů. V domě na Hrubé Skále,

art + antiques

56

/ 1844

Carl Thieme:

Praha jakรก je

chodit do panorรกmy Pro arte

www.proarte.cz

57

-

-

-

64

nové knihy

art + antiques

Jak se dělá město J. Šépka, M. Tůmová a jejich studenti

Má-li vaše město do 10 000 obyvatel a nevíte si s ním rady, můžete se obrátit na urbanistický ateliér Jana Šépky a Mirky Tůmové na umprum. Ti v posledních pěti letech zadávali takové problematické lokality svým studentům jako semestrální práce. Projekty, které vznikají podle jednotné metodiky, řeší nejen strukturu města, ale od začátku do ní vkládají požadavky obyvatel. Občanům a zastupitelům mohou studentské návrhy pomoci vidět místo novýma očima a lépe definovat architektonické soutěže nebo územní plán.

Prostor 2015, 637 stran, 770 Kč

Hovory s Lévi-Straussem Georges Charbonnier

V roce 1959 mohli Francouzi po dobu tří měsíců usedat každý týden k rozhlasovým přijímačům, aby si poslechli antropologa Clauda Lévi-Strausse. V pravidelných setkáváních, které inicioval kritik Georges Charbonnier, se Lévi-Strauss vyjadřoval mimo jiné k umění. Na základě srovnání s uměním „přírodních národů“ diagnostikoval tři choroby západního umění. Těmi jsou individualizace, sklon k přivlastnění reality zpodobením a uzavřenost do sebe.

Tyto znaky mají podle něj původ v řeckém umění 5. století př. n. l. a italském quattrocentu.

Barrister & Principal 2014, 136 stran, 189 Kč

Procházka akční Prahou Pavlína Morganová

Milerova Bílá Hora, Knížákův Nový Svět, trojúhelník Anežský klášter – Uměleckoprůmyslové museum – Městská knihovna, kde pracovala a prováděla akční umění skupina Štembera, Mlčoch, Kovanda, nebo krčský domeček Jazzové sekce. To vše a mnohem víc najdeme v průvodci akční Prahou, který může obohatit jak turistické prohlídky, tak osobní procházky. Kapesní kniha je dělena podle čtvrtí, výkladu vždy předchází mapka s vyznačenými lokalitami. Časově se soustředí na 70. a 80. léta s přesahem do let šedesátých a padesátých – až k Boudníkově Palmovce.

VVP AVU 2015, 496 stran, 400 Kč

To je Praha Michaela Kukovičová a Olga Černá

V rámci edice „To je ...“, věnované světovým metropolím v podání ilustrátora Miroslava Šaška, nyní v nakladatelství Baobab poprvé vychází kniha napsaná a ilustrovaná někým jiným. Konkrétně Olgou Černou a Michaelou Kukovičovou. Duch zůstává stejný – jde o aktuálně zažívané město (festival Letní Letná, trhy na Náplavce atd.). Ilustrace jsou ale úplně jinde. Kukovičová kombinuje kresbu s koláží, česká metropole je plná barevných struktur a nalezených útržků, včetně pivního tácku s klíčovým pragocentrickým textem „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám.“ Baobab 2015, 64 stran, 299 Kč

Kdo je to umělec?

Barbora Kleinhamplová, Tereza Stejskalová

Na to, co je, co bude a co dělat, se ptaly v roce 2013 teoretička Tereza Stejskalová a umělkyně Barbora Kleinhamplová deseti zahraničních umělců, teoretiků a aktivistů (Boris Groys, Franco Berardi, Artur Żmijewski a další). Autorky zastupují politicky uvědomělou generaci, která se narodila v 80. letech, v dospívání zažila nezdařenou

ekonomickou transformaci a profesní kariéru začala za krize. Přicházejí s novými tématy – v oblasti umění zkoumají, jak reformovat nefunkční instituce nebo jak adekvátně ohodnotit práci v kultuře. Rozhovory vycházejí česko-anglicky s ilustracemi Ladi Gažiové a Alexeye Klyuykova.

AVU 2014, 271 stran, 220 Kč

Jan Koblasa – Dílo ve dvou retrospektivách Zdenek Primus

Jan Koblasa oslavil v roce 2012 osmdesátiny dvěma výstavami. První byla sevřenější, proběhla v norimberském Neues Museu a soustředila se na sochy a grafiku z let 1962–8, tedy z období těsně před autorovou emigrací.

Druhá byla plnohodnotná retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu a bylo na ní vše od procítěných ženských hlav z 50. let přes informel, hereckou sérii až po poslední barevné plastiky. Historik umění Zdenek Primus nyní konfrontoval obě expozice v knize, která kromě dokumentace výstav obsahuje podrobný rozbor Koblasovy grafické série Apokalypsa.

Kant 2015, 184 stran, 670 Kč

/ připravila: K. Černá, foto: M. Pavlík

inzerce

Zámek Kamenice nad Lipou

65

Pobočka Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Expozice ze sbírek UPM Angličáky Pokojíčky pro panenky Mříže, klíče, zámky Sbírka nábytku 19. a 20. století Monumentální objekt Aleny Matějkové: Cesta Expozice Městského muzea Muzeum pro všechny smysly Festival hračky z přírodních materiálů Hračkobraní: 8—12 07 2015 www.hrackobrani.cz

www.upm.cz

70

zahraniční výstava

art + antiques

Zero v Berlíně text: Johanka Lomová

Skupina Zero, volné sdružení umělců, kteří společně vystavovali i publikovali na přelomu 50. a 60. let, se v letošním roce dočkala dvou velkých výstav. Po rozsáhlé přehlídce v newyorském Guggenheimově muzeu se jí v současnosti věnuje berlínská Martin-Gropius-Bau.

Při sledování klipu písně Chytila jsem na pasece motýlka, který v roce 1967 natočila Helena Vondráčková, si nelze nevšimnout efektních světelně kinetických tubusů rámujících pohyb populární zpěvačky. Podobné efektní objekty byly na konci 60. let již jakýmsi obecným vlastnictvím přítomným i v populární kultuře. V rámci dějin umění je obvykle spojujeme s neokonstruktivními tendencemi, které na přelomu 50. a 60. let formulovala mimo jiné také skupina Zero. Tvorba s ní spjatá však nebyla jen „světelná a kinetická“, umělci v jejím okruhu představovali široké spektrum ten-

dencí sahajících od prořezaných pláten Lucia Fontany přes projekty utopických architektur Hanka Peeterse, asambláže Daniela Spoerriho a práce dalších nových realistů až po jednodenní kolektivní happeningy zaznamenávané televizními kamerami.

Nový začátek Zero vzniklo v Düsseldorfu roku 1957. Heinz Macke (*1931) a Otto Piene (1928–2014) tehdy spolu s Güntherem Ueckerem (*1930) založili uskupení, jehož název Piene odvozoval od odpočtu při startu rakety. V roce prvního letu do vesmíru a několik let před

HE I N Z M A C K , O T T O P I E NE A G Ü N T HE R U E C K E R N A V Ý S TAV Ě N U L / Stedelijk Museum, Amsterdam / 1962 foto: Raoul Van den Boom / © ZERO foundation, Düsseldorf

tím, než zemskou atmosféru opustil první člověk, tak nula značila nový začátek, možnosti nového života, k němuž měla patřit i proměněná smyslová zkušenost. Důležitým rozměrem se stal vztah k přírodě, který se řídil principem „člověkem vytvořená krása přemístěná do přírody a přírodní krása vnesená do města“, jak jej popisuje Valerie Hillings v katalogu výstavy z Guggenheimova muzeu. Umělci pohybujících se v okolí Zera se zajímali o obecné principy existence v čase a prostoru, které získávaly podobu různých abstraktních struktur, často pohyblivých, leckdy monochromních či bílých. Zásadním momentem je rovněž pojetí obrazu jako samostatné entity, která není reprezentací vnějšího světa. Nové umění nejen že vypadalo jinak, projevovalo se i netradičním uvažováním o vztahu mezi divákem a dílem. Umění se stávalo happeningem a divák jeho aktivní součástí.

Během prvních čtyř let existence uskupení proběhla většina zásadních události definujících to, co si pod Zerem dnes představujeme. Vedle devíti večerních výstav se jednalo především o tři čísla časopisu. Zero 1, Zero 2 a Zero 3 nebyly obvyklými uměleckými periodiky. Jednalo se o hybridní platformu, která v případě posledního třísetstránkového vydání fungovala jako alternativní výstavní prostor.

Jedním z děl zastoupených v této knižní výstavě byl také Saharský projekt iniciovaný Heinzem Mackem. Přestože na počátku 60. let k realizaci nedošlo a v roce 1968 byl proveden jen zlomek velkorysého plánu, je jeho obsah pro pochopení aktivit

71

V Ý S TAVA V M A R T I N - G R O P I O U S - B A U / foto: David von Becker

Zera ilustrativní. Macke plánoval vybudovat v severoafrické poušti rezervaci umění, již označoval na popud Yvese Kleina jako Center de Sensibilité. Ze třinácti „zastavení“, která měla prostor pouště obydlit, zmiňme Mechanický park od Jeana Tinguelyho, monumentální krychli velikosti egyptské pyramidy, v níž měly být v ideálním prostředí vystaveny Kleinovy monochromy, nebo oázu navrženou Mackem ve spolupráci s Ueckerem, Armanem a Kleinem. Prostor umístěný uprostřed pouště pak měl být dotvořen zrcadlovými stěnami a statickými i pohyblivými světelnými reliéfy odrážejícími sluneční paprsky.

V neposlední řadě se zde měl objevit i pro Zero charakteristický prvek vznášejících se stříbrných balonků, s jejichž pomocí chtěli umělci ovládnout nebeský prostor. Tato rezervace měla ve své komplexnosti zpečetit harmonický vztah mezi člověkem a přírodou.

Na počátku 60. let již bylo Zero velmi populární. Jeho vernisáže navštěvovaly tisíce lidí, v některých případech musela zasahovat policie. V roce 1962 proběhl v Düsseldorfu

Zero Fest, událost, jejíž náplň pokrývala i německá televize a v rámci níž vznikla řada projektů a performancí inscenovaná přímo pro televizní kameru. Tento nový způsob šíření umění, možnost netradičního vystavování překonávajícího prostor galerie, tvořil nedílnou součást usilování skupiny.

Už čtyři roky po düsseldorfském festivalu však skupina zanikla. Důvodem se staly mimo jiné spory trojice zakladatelů ohledně způsobu komunikace s médii. Macke tehdy na tiskové konferenci senzačně prohlásil, že aktuální výstava Zero in Bonn je jejich posledním společným projektem. Piene s Ueckerem s takovým gestem nesouhlasili, a to i přesto, že bonnská výstava byla veskrze monumentální a v koncepci se blížila konečné retrospektivě. Součástí byla například speciální vlaková linka mezi Bonnem a místem zrodu Zera Düsseldorfem, na nádraží se objevily rozměrné nápisy odkazující se k činnosti skupiny a nechyběl ples, na jehož přípravě se podílela reklamní agentura, dekorovaný (mimo jiné) stovkami balonků s účastí více

než dvou tisíc lidí oděných do černých obleků se symbolickým znakem bílé nuly. Derniéra byla tedy veskrze spektakulární.

Neemocionální objektivita Snaha systematicky uchopovat umění 60. let staví často na opozicích. V případě Zera jde o vymezení vůči tehdy dominantnímu abstraktnímu expresionismu, informelu a tašismu, jež je explicitně přítomno v dobových prohlášeních samotných umělců. Macke například vehementně odmítl nejen jakoukoli gestičnost, ale i užití barvy. Samotný princip vzniku okruhu Zera, postupné nabalování dalších a dalších velmi různorodých autorů, kteří se postupně objevovali na skupinových výstavách, ukazuje, že negativní vymezení je v tomto případě schůdnější varianta nežli snaha o rekonstrukci „pozitivního programu“.

Zero se formovalo performativně, skrze široké spektrum aktivit, na nichž se lidé setkávali, aniž by přitom vznikl propraco-

inzerce

74

art + antiques

CAFÉ FATAL

MARKÉTA ZLESÁKOVÁ ZA OKNY… 31/5—30/9 2015

Okno VI., 2014, akryl na plátně, 130 × 200 cm

GASK — GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE BARBORSKÁ 51 — 53 / KUTNÁ HORA OTEVÍRACÍ DOBA: ÚT—NE 10—18 H

18. - 28. 8. 2015, od 9 do 15 hod.

podrobné informace na stránce: WWW.GASK.CZ WWW.MARLETAZLESA.COM

→ 6–12 PM

BRNO MUSEUM NIGHT

THE

→ SO 15.5.

2015

→ 18–24 H

N O CCC

BRNĚNSKÁ MUZEJNÍ NOC

NOC

O N BR MUZEJNI` MUSEUM T H NIG 2015 Doprava na speciálních linkách MHD zdarma

www.brnenskamuzejninoc.cz

Akce probíhá za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a statutárního města Brna.

www.avu.cz/category/avu-menu/verejnost/ kurzy-pro-verejnost/letni-akademie-pro-deti

manuál

75

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 68. – Artbrutus text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátorem Moravské galerie v Brně.

Touha vyniknout nezná hranic. Na smlouvu s ďáblem se dneska stojí fronta. Avšak zlaté časy, kdy jeden podpis zajistil úspěch a blahobyt, jsou dávno historií. Doba startupová vyžaduje umění kombinatoriky, čich na příležitosti jak prase na lanýže a Messiho tah na branku. Pro příklady nemusíte obcházet garáže v Los Altos, někdy se stačí dát do řeči v Brně na baru. „Čím chceš bejt?“ ptám se zbytečně mladý holky, co na mě zbyla. „Slavná.“ „Aha.“ „Budu vystavovat po celým světě, Benátky, documenta, Manifesta, všude.“ „To se teda hlásíš na FaVU?“ ptám s těžko skrývanou ironií a převahou. „Ne.“ Než stačím položit další otázku, sama dodá: „Ani do Prahy na akádu, ani na uprumku. Přece si takhle hloupě nezkazím kariéru.

Budu artbrutistkou!“ To mi vyrazilo dech. Její ani-ani obsahovalo mezi řádky „Ani se tahat s kurátory!“, ale především jsem se dosud nesetkal s nikým, kdo by vědomě chtěl rozvíjet art brut, být umělkyní v surovém stavu.

Jak na to přišla? Jednoduše. Analyzovala si poslední českou účast na benátském bienále. Do Encyklopedického paláce tehdy Massimiliano Gioni zařadil pouze dvě umělkyně z Čech: Evu Koťátkovou a Annu Zemánkovou. Stát se druhou Koťátkovou dívku netankovalo. Prosadit se v akademickém světě umění shledala jako byznys s krajně nejistým výsledkem. Není naivka, aby si malovala, že do pěti let získá Chalupeckého cenu a za dalších pět bude zastupována berlínskou galerií. Cesta do Benátek, jak ukázal příběh druhé vystavující, může vést po zcela jiné trajektorii. Dříve, než jsem se opět nadechl, abych začal s poučováním, že lidé jako před třiceti lety zesnulá Anna Zemánková většinou ani netuší o existenci

B E N Á T K Y 2 0 13 / z výstavy Evy Koťátkové a Anny Zemánkové

nějakého bienále a tvoří ze zcela jiných pohnutek, řekla: „A co má jako být? Výsledek je stejný. Vystavuje v Benátkách!“ V hlavě to měla srovnané jak Zuckerberg.

Pojede přesně podle plánu. Především žádné formální umělecké vzdělání, které znamená být pro art brut předem diskvalifikován.

Vezme první dostatečně banální občanské povolání. Programově se v práci nebude s nikým bavit. Každý den přesně v půl jedné zamoří kuchyňku segedínským gulášem ohřívaným v mikrovlnce. V mezičase bude v ruce psanými verzálkami „nikým nepozorována“ zaplňovat jednu kancelářskou áčtyřku za druhou. Rubové strany pokreslí spletí vývojových diagramů, které vyvede samozřejmě pastelkami a barevnými propiskami. Cestou z práce se pravidelně zastaví na poště. Adresáty dopisů budou předseda Valného shromáždění OSN, americký a ruský prezident, generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny, papež, dalajlama a Bono Vox. Odhaduje, že nejpozději do dvou let se její počínání stane předmětem zájmu nejen kolegů, ale u předem vytipovaného ambiciózního doktoranda psychiatrie vzbudí touhu udělat si na jejím „případu“ PhD. Pro agilního cvokaře bude mít

dopředu nachystané překvapení: garsonku v panelovém bytě přeměněnou v art brut gesamkunstwerk. Stěny pokryté několika vrstvami koláží se budou střídat s malovanými ornamenty provedenými obsedantně přesnou vlasovou linkou. Střed pokoje vyplní sochy z nepálené hlíny představující armádu dosud nespatřených živočichů uprostřed vegetace z jiné planety. Vše bude propojeno hustou sítí různobarevných lanek a nitek demonstrující vzájemné vztahy, nový řád i nervový systém. Na posteli, stole i na zemi se budou povalovat hromady kreseb, koláží a textů. S dopředu nacvičeným údivem dovolí doktůrkovi si všechno nafotit a odnést si několik kreseb pro vědecké účely. Řetězová reakce bude aktivována, mašinerie se dá do pohybu. Po návštěvách doktorů následují v těsném závěsu teoretici art brut, vychází první článek, vzápětí je zařazena do kolektivní výstavy, pracuje se na monografii, chystá se samostatná výstava, vzniká televizní dokument a sběratelé začínají větřit příležitost.

A to bude jen začátek! „U svatýho Dubuffeta, čeho jsem se to musel dožít!“ ulevil jsem si po spejblovsku.

Zároveň jsem ucítil, že jsem se poprvé v životě skutečně zamiloval.

76

recenze

art + antiques

Kresba a všechno Stanislav Kolíbal ve Veletržním paláci text: Jan Wollner Autor přednáší na UMPRUM.

Při letmém pohledu na dějiny umění snadno nalezneme takové umělce, kteří se soustředí na svoji práci a příliš se nerozptylují tím, jak je tato práce následně vykládána kritiky a historiky umění, pokud takové výklady rovnou neoznačí za zcela zbytečné, protože odvádějící od díla samotného. Nejstručněji by se tento postoj dal vyjádřit aforismem Barnetta Newmana: „Kritika pro umělce je důležitá asi jako ornitologie pro ptáky.“ Newmanův výrok můžeme číst v českém překladu. Výbor z jeho úvah vyšel v edici de arte, kterou pro nakladatelství Arbor vitae připravuje Stanislav Kolíbal.

Právě Kolíbal by byl extrémním příkladem opačného typu umělce, pro něhož jsou kritické a uměleckohistorické výklady jeho díla životně důležité. Záleží mu na nich natolik, že se jich často ujímá sám, aby předešel sekundární vykladače, jejichž interpretace by v jeho očích mohly být „chyb-

né“. Po nahození poslední vrstvy sádry a vybroušení sochy se Kolíbal převtěluje z umělecké pozice do role historika umění a v práci na soše plynule pokračuje jejím dotvářením interpretačními vrstvami. Je vykladačem sebe sama.

Ani den bez čárky Podle známé pasáže z Přírodovědy Plinia staršího se řecký malíř Apelles pevně řídil zásadou „nulla dies sine linea“. Jak převést latinské přísloví do češtiny? Odpověď podle standardního slovníku zní „ani den bez čárky“, ale s jistou licencí by významu originálu odpovídala ještě lapidárnější formulace „kresba za kresbou“, kterou sochař Stanislav Kolíbal použil jako název své aktuální výstavy věnované kresbě.

Kolíbal, jakožto vykladač sebe sama, si ponechal pevně v rukou možnost rozhodovat o tom, jak bude jeho výstava vypadat. Nevymyslel pouze její název, ale i grafickou úpra-

K O L Í B A L N A O C H O Z U V E L E T R Ž N Í H O P A L Á C E / foto: NG v Praze

vu a architektonické řešení a podílel se i na kurátorské koncepci. Na ochozu Veletržního paláce lineárně seřadil jednotlivé cykly svých kreseb, čímž zrekapituloval nejen svou uměleckou tvorbu, ale také uplynulý život, který podle něj nelze od tvorby oddělit a který se v uměleckých dílech zrcadlí. Na podobné interpretaci je založen text doprovodného katalogu, jehož autorem je opět Kolíbal, který v autobiografické eseji vnímá svoje „dílo jako výraz prožitého života“.

Spojení umělecké práce s každodenním během života nás vrací k přísloví „ani den bez čárky“. Zkusme porovnat, jak se Kolíbalova kresba, tedy hlavní téma jeho aktuální výstavy, vztahuje ke klasickým definicím tohoto média vycházejícím z anticko-renesanční tradice, na jejichž počátek můžeme situovat právě Apellův výrok. Cílem řeckého umělce bylo napodobení přírody. Přísloví „ani den bez čárky“ odkazuje k píli, s níž dennodenně cvičil,

77

aby jeho nápodoba byla dokonalá a nerozeznatelná od skutečnosti.

Podobnou dokonalostí oplýval Giotto.

Když ho papež požádal, aby demonstroval své kreslířské schopnosti, údajně načrtl od ruky naprosto souměrný kruh. Definici dokonalé kresby. Jeho umění ale nebylo výsledkem každodenní píle, nýbrž zázračného talentu. Vasari, který zaznamenal i příhodu s kruhem, začíná Giottův životopis popisem scény, v níž je budoucí umělec objeven jako zázračné dítě, které pase ovce a při tom je kreslí k nerozeznání od skutečnosti.

Kolíbal je vzdělaný v historii umění i v žánru anticko-renesančních anekdot, které zaznamenával Plinius o Apellovi a Vasari o Giottovi a které přispěly k definování jednotlivých uměleckých disciplín. U Kolíbala se tyto klasické definice kresby částečně naplňují a částečně popírají. Ve své autobiografii také legendisticky zmiňuje prostý původ na Ostravsku, ale na jeho aktuální výstavě nenajdeme giottovsky dokonalý kruh, nýbrž geometrické obrazce záměrně nedokončené, porušené, přetržené. Kresba pro Kolíbala není otázkou technické dokonalosti, ale konceptuálním nástrojem, jímž vyjadřuje metaforické obsahy. Porušený kruh z cyklu Bílých kreseb zachycuje, jak Kolíbal tvrdí, „téma času a jeho pomíjení či nejistoty“.

Jenže jaký je to čas? Čas, v němž kresba následuje za kresbou nikoli proto, aby se Kolíbal každodenním kreslířským tréninkem a apellovskou pílí zdokonalil v precizním znázorňování přírody, ale protože jeho život je životem s uměním a jeho dílo výrazem takového života. Kresba svou primárností a komplexností plní pro Kolíbala funkci svorníku všech uměleckých disciplín, a tím se ke klasickým definicím navrací. Předchází jeho ilustrátorskou, sochařskou i scénografickou práci, podobně jako italský pojem „disegno“, ať už ve smyslu skici na papíře, nebo myšlenky v hlavě, stojí na počátku malířské kompozice, architektonického půdorysu nebo sochařského náčrtku renesančních umělců.

V blízkosti ateliéru V Národní galerii paralelně probíhá výstava Zbyňka Sekala. Zatímco Kolíbalova díla jsou plynule rozprostřena na ochozu Veletržního paláce, Sekalovy práce se koncentrovaně kumulují v replice umělcova ateliéru, která zde byla pečlivě zinscenována. Obě výstavy mají něco společného. Soustředí se na dílčí témata – v případě Kolíbala je to kresba a u Sekala ateliér –, ale tematickým omezením paradoxně dosahují komplexnější výpovědi než standardní žánr chronologických retrospektiv.

U Kolíbala následuje kresba za kresbou jako den za dnem a stává se výrazem prožitého života. Sekala v jeho ateliéru obklopovaly sochy i nesochařské předměty, které měl při ruce, rozuměl jejich tvarům, uměl je používat a utvářel jimi horizont svého světa. Nebyly mu blízké kvantitativními vzdálenostmi, ale kvalitativními protiklady vnitřku a vnějšku, domova a cizoty, blízkosti a dálavy, abychom použili fenomenologický slovník, který si Sekal osvojil. Obě výstavy jsou komplexní, protože v Kolíbalových kresbách je vepsán jeho život a v Sekalově ateliéru jeho svět.

Jakkoli takové formulace znějí pateticky, mají zázemí ve fenomenologicky orientované filozofii a teorii umění, o jejichž pojmy dokázali oba intelektuálně založení umělci opřít svoji tvorbu. Kurátoři jejich výstav ustupují do pozadí, aby ukázali, jak Kolíbal se Sekalem vnímali sami sebe.

S TA N I S L AV K O L Í B A L : KRESBA ZA KRESBOU místo: Veletržní palác, NG kurátoři: Adam Budak, Martin Dostál termín: 20. 2.–24. 5. 2015 www.ngprague.cz

Kapesní a černobílí Vzdálení pozorovatelé v Roudnici na Labem text: Josef Ledvina

Černé jsou díry, temná je hmota a energie. Černá rovněž dominuje exponátům na výstavě Vzdálení pozorovatelé instalované v závěru roudnické galerie, což je úplně na místě, neboť jejím tématem je vesmír v díle několika českých současných umělců. Jím ovšem nejsou zaujati jen umělci. Populárně naučné knihy o dírách červích i černých, o multiplicitě vesmírů a dalších divných věcech se prodávají samy, besední sály planetárií bývají zaplněné k prasknutí. Pátrání po temné hmotě připomíná detektivní drama,

snad ještě napínavější, než bylo předloňské, nakonec úspěšné hledání Higgsova bosonu. Tiskovky z Cernu bývají v posledních letech prostředkovány v přímém přenosu mainstreamovými médii.

Fascinace počínáním (astro)fyziků přitom roste s tím, jak se stávají jeho výsledky širší veřejnosti čím dál méně pochopitelnými.

Odtud pramení ten vznešený pocit laikův provázený závratí. Začalo to absurdně velikými čísly udávajícími stáří a vzdálenosti, jež jaksi vypadávaly z měřítek našeho

každodenního obstarávání, pak ale přišly věci ještě podivnější, které se již úplně vzpíraly tomu, být představeny v náhledu, třeba speciální teorie relativity (o fyzice mikrosvěta ani nemluvě). Pochopení pak ovšem nahrazují poetické obrazy, zhusta podněcované silnou metaforikou astronomické terminologie. Černá díra, temná hmota, teorie všeho… (Příklad z trochu jiného soudku.

Když logik a filozof Saul Kripke navrhl ve svých sedmnácti letech matematický model pro sémantiku modální logiky, nazval jej

81

J I Ř Í

S O Z A N S K Ý

mezní situace EXTREME SITUATIONS 1O/5 – 25/1O 2O15 Záštitu nad výstavou přijali ministr zahraničních věcí České republiky Lubomír Zaorálek a hejtman Středočeského kraje Miloš Petera.

The exhibition is being held under the patronage of Lubomír Zaorálek, Minister of Foreign Affairs of the Czech Republic and Miloš Petera, Governor of the Central Bohemian Region.

GASK – Galerie Středočeského kraje / GASK – Gallery of the Central Bohemian Region Barborská 51 – 53, Kutná Hora www.gask.cz

artmix

Centrum současného umění DOX Šlapetová–Rittstein: Všechno je jinak (do 8. 6.); Art brut Live (do 6. 7.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Stážisti AVU (do 14. 5.); Klára Vystrčilová, Štěpánka Sigmundová: Kluci nepláčou (od 19. 5. do 5. 6.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Futura ESSL Art Award; Constant Dullaart (od 26. 5. do 21. 6.; vernisáž 25. 5.)

Holečkova 49, Praha 5 / www.futuraproject.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Laureáti Ceny Vladimíra Boudníka 1994–2004 (do 24. 5.); Intervence_3 Anežka Hošková, Jakub Hošek, Nik Timková SUPERIMPOSITIONS (do 31. 5.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Jean Delville (od 15. 5. do 30. 8.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Start up: Tereza Fišerová – Paralelní vesmír (do 5. 7.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz

GHMP – Zámek Troja Václav Cigler: Tady a teď; Umělecká litina se sbírek Muzea hl. města Prahy (do 1. 11.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie Millennium Milan Ressel: My a Vy (do 31. 5.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Petr Veselý: Anděl, stín (do 12. 7.); Roger Hiorns (od 28. 5. do 9. 8.)

Alšovo nábřeží 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

MG – Místodržitelský palác Kupezky: Mistr a jeho okruh (do 17. 5.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce (od 29. 5. do 23. 8.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Věci a slova 1870–1970 (od 15. 5. do 27. 9.); Zdeněk Rossmann: Horizonty modernismu (od 15. 5. do 13. 9.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Česká malba generace 90. let 20. století (do 24. 5.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.ragallery.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Denisa Lehocká: Dítě (do 14. 6.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Zdeněk Primus: Psychedelia (do 28. 6.)

U Černé věže, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Lukáš Musil: Musa (od 24. 5. do 21. 6.; vernisáž 23. 5. v 15:00) Hluboká nad Vltavou 144 / www.ajg.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Zastihla je noc (do 14. 6.); Jiří Franta, David Böhm: Půlka kapra, žena ve žlutém, výčep a květiny (do 21. 6.); Václav Špála ze sbírek galerie (do 6. 9.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

Galerie 1 (MÚ Praha 1) ZUŠ Biskupská (do 30. 5.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Hele, kniha...: Kniha na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara (do 17. 5.); Jiří Voves (od 24. 5. do 28. 6.)

Nám. Míru 149, Klatovy / www.gkk.cz

Karlin Studios Kamila Ženatá: Horizont událostí (od 21. 5. do 19. 7.; vernisáž 20. 5.); Katarzyna Przezwańska, Beatrix Szörenyi (od 21. 5. do 28. 6.; vernisáž 20. 5.)

Křižíkova 34, Praha 8 / www.karlinstudios.cz

GKK – kostel sv. Vavřince Místo sochy (do 21. 6.)

Plánická 174, Klatovy / www.gkk.cz

Latin Art Gallery Peter Herel, Jitka Kopejtková: Geishas (do 25. 5.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Museum Kampa Vladislav Mirvald: Konstuktivní variace (do 6. 7.); Jiří Hilmar: Adagio (do 17. 5.); František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders (do 14. 6.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 12.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

Dům umění města Brna Tektonika paměti; Aleš Čermák: Situace, v níž už je opět možné cokoliv; Martin Dašek: Horizont III. (vše do 17. 5.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz Dům Pánů z Kunštátu Miroslav Hašek: Dlouho jsem se sám sebe neptal a zapomněl jsem všechny odpovědi (do 7. 6.)

Dominikánská 9, Brno / www.dum-umeni.cz

GKK – Zámek Klenová Miroslava Zychová a Bohumír Komínek: Jedno místo dvě cesty (do 7. 6.); Ivan Vala: (Ne)obyčejno (do 10. 5.); Jean-Marc Caracci: Homo Urbanus Europeanus; Nablízko a nadostřel 5 (od 17. 5. do 28. 6.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Jolana Havelková: Na hrazdě (do 21. 6.); Tomáš Skalík: Sochy průchodné (do 21. 6.); Anna a Eva Mastnikovy: Animace/Ilustrace; Ve válce múzy mlčí: Obrazy 2. světové války ze sbírek galerie (do 7. 6.)

Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

LIDICE

Lidická galerie Synagogy v plamenech (do 30. 8.)

Tokajická č. p. 152, Lidice / www.lidice-memorial.cz

LITOMĚŘICE

Severočeská galerie výtvarného umění Mirek Kaufman: Tíha lehkosti (do 14. 6.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Miloš Kopták, Rai Escalé: Miroir Noir (do 24. 5.); Velký formát (do 18. 6.); Vydáno v Mikulově: Mikulovská nakladatelství, tiskárny a fotoateliéry do roku 1945 (od 22. 5. do 29. 11.)

Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Martin Krkošek; Polské umění ze sbírky galerie (do 21. 6.); České umění ze sbírky galerie – Plastika (do 30. 8.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Ivan Theimer: Cesta světla (do 31. 5.); Smlouva nová a věčná: kult eucharistie ve výtvarném umění; Křivákova Pieta: Restaurování (do 4. 10.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Jiří Šalamoun: No tohle?! (do 17. 5.); Aenigma: Sto let antroposofického umění (do 26. 7.); Victor Vasarely: Nová akvizice I (do 31. 5.); Jaromír 99: Kill-Time (do 16. 6.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Čtvrt století Institutu tvůrčí fotografie v Opavě (od 15. 5. do 28. 6.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Galerie Obecního domu Bohdan Vivsjanik: 48h in NY (do 31. 5.)

Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

OSTRAVA

Galerie výtvarného umění v Ostravě Alfred Neumann: Architektura zmocňující se prostoru; Válečný mrak: Reflexe tématu války v umění (do 7. 6.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

Industrial Gallery Janja Prokič, Michaela Čejková: současný šperk a fotografie (do 22. 5.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz PLATO – Galerie města Ostravy Výstava (do 21. 6.); Adéla Babanová, Ján Mančuška, Pavla Sceranková: PLATOvideo03 (do 12. 7.)

Ruská 101, Ostrava-Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Riziko loajálnosti: rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století (do 17. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Gottfried Lindauer 1839–1926 (do 20. 9.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

TEREZÍN

Památník Terezín: Muzeum ghetta Eli Fischer: Umělci – Poslové míru (do 31. 5.)

Komenského 148, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz Památník Terezín: Malá pevnost Dokumentární výstava: Osvobození míst utrpení a statečnosti (do 31. 7.); J. Sozanský, I. Bukovský: Terezín – závěrem (od 14. 5. do 30. 10.)

Principova alej 304, Terezín / www.pamatnik-terezin.cz

INZERCE

PRAHA

87

88

komiks

art + antiques

Česká malba generace 90. let 20. století — 18/2— 24/5/2015

Adam Gallery Ve Vaňkovce 2, Brno Po—Ne 10—18 hod, Čt zavřeno www.adamgallery.cz

Josef Bolf Jiří Černický Patricie Fexová Pavel Hayek Blanka Jakubčíková Martin Kuriš Petr Lysáček Ján Mančuška Jiří Matějů František Matoušek Michal Nesázal Petr Pastrňák Michal Pěchouček Petr Písařík Hana Puchová Milan Salák Vít Soukup Jiří Surůvka Jan Šerých Michal Škoda Jakub Špaňhel Tomáš Vaněk Markéta Vaňková Ivan Vosecký

festival s geniem loci 11.června – 5.července

Adam Plachetka v pořadu k 600.výročí upálení Mistra Jana Husa 29. června, 19.30 hodin nádvoří zámku Litomyšl Bedřich Smetana: Blaník z cyklu Má vlast Josef Suk: Praga op. 26 symfonická báseň Antonín Dvořák: Biblické písně op. 99 Jaroslav Krček: Krédo Mistra Jana, premiéra kantáty pro baryton, smíšený sbor a orchestr Adam Plachetka – baryton (Biblické písně) Roman Janál – baryton (Krédo Mistra Jana) Kühnův smíšený sbor, sbormistr Marek Vorlíček Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK Dirigent David Švec

foto © Ilona Sochorová

Předprodej vstupenek v síti Ticketportal www.ticketportal.cz www.smetanovalitomysl.cz

Pod záštitou prezidenta České republiky, ministra kultury a hejtmana Pardubického kraje 57. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního přispění Ministerstva kultury, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Státním zámkem Litomyšl a Bohemian Heritage Fund.