Art&Antiques_01_2010

01

leden 2010

81

90 Kč / 4,32 ¤

10 / Herbert

Tobias v Rudolfinu 30 / Rozhovor s Tomášem Vaňkem 50 / Industriální památky v Německu

inzerce

2 inz_AA krasavice

2.12.2009 22:23

art + a ntiques Stránka 1

balet STÁTNÍ OPERA PRAHA WILSONOVA 4, PRAHA 1 tel.: +420/224 227 266 e-mail: informace@opera.cz

BOHEMIA TICKET, Nám. Míru 15, Praha 1 tel.: +420/224 227 832 Na Příkopě 16, Praha 1 tel.: +420/224 215 031 e-mail: order@bohemiaticket.cz

www.opera.cz

www.bohemiaticket.cz Dirigent: Pavel Šnajdr Scéna, kostýmy: Michael Scott



Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK nabízí

JARNÍ ABONMÁ 4 KONCERTŮ

Nejlepší čeští dirigenti

Premiéra 23. 1. 2010

3./4. 2. 2010 / Petr Altrichter W. A. Mozart, D. Šostakovič

24./25. 2. 2010 /Jiří Kout J. Krček, S. Prokofjev, J. Brahms

17./18. 3. 2010 / Zdeněk Mácal L. van Beethoven, G. Mahler

8./9. 4. 2010 /Jiří Bělohlávek

G. Mahler, A. Zemlinsky, J. B. Foerster

Pe t r I l j i č Č a j k o v s k i j

Spící– krasavice poslední dcera cara Sleeping Beauty

ballet by Youri V`amos

– The Czar’s Last Daughter

Při zakoupení předplatného získáte zdarma vstupenku na koncert Velikonočního festivalu 2010 v Kostele sv. Šimona a Judy dle vlastního výběru!

Předplatné zakoupíte v Předprodejní pokladně FOK v Obecním domě (tel.: 222 002 336) od 14.12. 2009 do 2. 2. 2010 Více informací na

www.fok.cz

editorial /

Obsah

Nadějné vyhlídky

Ne všechny instituce již zveřejnily svůj program na letošní rok, přesto se

01

zdá, že rok 2010 by mohl být pro milovníky umění poměrně požehnaný.

Z pražských muzeí a galerií má nejnabitější program Galerie hlavního

3 / úhel

Sýkorovi (11. 2. – 25. 4.), Zdeňkovi Sklenářovi (5. 3. – 30. 5.) a Václavu Boštíkovi (15. 10. – 9. 1.). Dům U Zvonu bude přes léto hostit tradiční

4 / zprávy 7 / depeše

věnovaná českému umění let 1945 až 1955, kterou připravuje Marie Klimešová (27. 5. – 12. 9.).

Galerie Rudolfinum ohlásila tři výstavy: retrospektivu Herberta Tobiase (které je věnován velký materiál v tomto čísle), výstavu krajinářské fotografie Double fantasy (22. 4. – 4. 7.) a ambiciózní přehlídku Dekadence dnes (30. 9. – 19. 12). Jejím autorem je Otto M. Urban, který stál za úspěšnou výstavou Dekadence – V barvách chorobných, který se konala před třemi lety v pražském Obecním domě. Další část dekadence, mapující časové období od 20. do 70. let, bude na podzim probíhat v brněnském Domě umění (8. 9. – 31. 10.). Národní galerie zatím avizuje pouze jedinou výstavu, avšak opravdu těžký kalibr: Od listopadu 2010 by se ve Valdštejnské jízdárně měla konat výstava Karla Škréty, kterou připravuje kurátorský tým vedený Vítem Vlnasem. Centrum současného umění DOX svůj program zatím tají.

Těžištěm programu Moravské galerie bude grafické bienále, které bude probíhat od června do října. Letošní 24. ročník bude věnován plakátu, informační a reklamní grafice. Nejdůležitější mimopražskou výtvarnou událostí by mělo být otevření nového sídla Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře, které je plánováno na 8. května.

Ze zahraničních akcí je třeba jmenovat alespoň Caravaggiovu výstavu, která se uskuteční u příležitosti 400. výročí malířova úmrtí v Říme (Scuderie del Quirinale 19. 2. – 13. 6.), retrospektivy Luciana Freuda (Centre Pompidou 10. 3. – 19. 7.) a Henryho Moora (Tate Britain 24. 2.

– 8. 8.) a benátské bienále architektury (29. 8. – 21. 11.). Za návštěvu bude opět stát také Vídeň, a to zejména na podzim, kdy zde budou současně probíhat tři velmi zajímavé výstavy: Albertina chystá přehlídku Michelangelových kreseb (8. 10. – 10. 1.), Kunsthistorisches Museum výstavu Hanse von Aachena (19. 10. – 9. 1.) a v Kunstforu se uskuteční

> Vídeň, město umění 8 / výstava > Herbert Tobias Jan Skřivánek

bienále mladých, jehož kurátorem je tentokrát Tomáš Pospiszyl (18.

6. – 29. 8.), a v Městské knihovně se od května uskuteční výstava

> Apologie šikmých pohledů

Miroslav Petříček

města Prahy, která chystá hned několik velkých retrospektiv: Zdeňkovi

Lenka Střeláková

19 / aukce 27 / portfolio

> Artamonov + Klyuykov 30 / rozhovor > Tomáš Vaněk Karolina Jirkalová 40 / reportáž > Kutnohorská iluminace Jan Skřivánek 44 / k věci > Turnerova cena 2009 Matouš Karel Zavadil 46 / profil > Hermann Nitsch Kateřina Černá

Eva del Risco Koupová

48 / staveniště 50 / architektura

> Industriální památky

Karolina Jirkalová

> Lavičky ve veřejném prostoru

54 / design

Kateřina Nováčková

59 / nové knihy

Kateřina Černá

> Peter Zumthor 62 / starožitnosti > Ukijoe na českém trhu Václav Štefan 66 / zahraniční výstava > Gender Check 60 / knižní recenze Ondřej Hojda

Petra Švecová

70 / manuál

Ondřej Chrobák

> Josef Bolf, Piepenhagenovi

71 / recenze

Věra Jirousová, Michal Šimek

74 / tipy a artmix 80 / komiks Michal Bednář

>

Tomáš Prokůpek

výstava Fridy Kahlo (1. 9. – 5. 12.). Úspěšný rok 2010 a mnoho zajímavých uměleckých zážitků za redakci Art+Antiques přeje,

Jan Skřivánek

obálka

>

Herber t T obi a s: Au t op or t ré t / Paříž 1953

© Berlinische Galerie / VG Bild-Kunst

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Kateřina Černá, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Věra Jirousová, Eva del Risco Koupová, Kateřina Nováčková, Miroslav Petříček, Tomáš Prokůpek, Lenka Střeláková, Silvie Šeborová, Michal Šimek, Václav Štefan, Petra Švecová, Matouš Karel Zavadil / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@artantiques.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. ledna. Veškerá práva vyhrazena. www.artantiques.cz

8

výstava

art + a ntiques

Fotografické univerzum touhy Příběh Herberta Tobiase text: Lenka Střeláková Autorka je studentkou oboru dějiny a teorie designu a nových médií na VŠUP.

Klaus Kinski, Nico, Andreas Baader nebo také Peter, Manfred, Claude, Hermann či Axel. Slavní v sousedství zcela anonymních tváří. Galerie Rudolfinum se přesně rok po Warholových Motion Pictures znovu otevře černobílému portrétu. Poněkud odtažité a ledabylé Warholovy screen testy střídají nyní precizně prokreslené, ostré a dramaticky expresivní obrazy německého fotografa Herberta Tobiase.

Retrospektiva Blicke und Begehren (Pohledy a touha), v roce 2008 premiérovaná v Berlíně, na pozadí necelých dvou stovek fotografií rekonstruuje v mlze a chaosu nespoutaného života „nad poměry“ a „mimo konvence“ skrytý a nakonec v „nemoci homosexuálů“ utopený příběh Herberta Tobiase (1924–1982). Příběh sebevědomého obrazového architekta snímků z obálek módních magazínů, umělce čerstvého pohledu se smyslem pro nevtíravé metaforično vizuálního sdělení, citlivého portrétisty a konečně i poněkud narcistního, ovšem též křehkého a zranitelného obdivovatele a tvůrce homoerotických fantazií.

Příležitost setkat se s umělcovým jménem a s několika jeho fotografiemi mělo české publikum již před necelými sedmi lety, totiž na průřezové výstavě německé fotografie O tělech a jiných věcech, již ve spolupráci se zahraničními kurátory připravila Galerie hlavního města Prahy. Aktuální retrospektiva je dílem Berlinische Galerie, která díky tomu, že umělec svou pozůstalost v závěti odkázal právě této instituci, disponuje výjimečně komplexní sbírkou jeho prací. Výstava

v Rudolfinu představuje jednu z vůbec prvních sólových prezentací Herberta Tobiase za hranicemi Německa.

Život jako umělecké dílo Události soukromého života se v případě Herberta Tobiase jeví pro jeho tvorbu natolik určující, že od struktury Tobiasovy biografie se nadlouho neodpoutává ani jedna ze studií publikovaných ve výstavním katalogu. Výklad díla uskutečňovaný s ohledem na umělcovy osobní peripetie zde ale má svá opodstatnění.

Jedním z nich je skutečnost, že – když už ne na jeho fotografie – na osobu Herberta Tobiase se trochu pozapomnělo i v jeho rodné zemi. Fotografií se totiž nezabýval soustředěně a s náležitou intenzitou po celý svůj život. Dokonce by se mohlo zdát, že vrchol své tvorby z období od počátku 50. do poloviny 60. let již v následujících desetiletích nepokořil, což naznačuje i kurátorský výběr vystavených Au t o p o r t r é t / Paris-Clamart 1952 / tónovaná černobílá fotografie / 30,3 × 23,8 cm

10

výstava

snímků. Jistou roli sehrálo i to, že byl samoukem, a k tomu i výrazným individualistou – celý život působil vně akademických, ale také uměleckých sfér či programových skupin (snad pouze s výjimkou divadla, kde ovšem nezastával roli fotografa, nýbrž herce).

Faktem pak zůstává, že to byl právě jeho soukromý život, z něhož odvozoval a jemuž podřizoval svou uměleckou tvorbu, nikoliv naopak. Jeho přítel a mecenáš Pali Meller Marcovicz dokonce tvrdí, že Tobiasovým největším uměleckým dílem byl právě jeho vlastní život. Zní to sice trochu jako vyprázdněné klišé, ale podobná slova volí i jiní Tobiasovi blízcí.

Ulrich Domröse, kurátor výstavy a současný ředitel fotografické sbírky Berlinische Galerie, jej prezentuje jako fotografa touhy a osamění. V Tobiasově způsobu zobrazování pátrá po určitých nosných momentech, idejích, které shodně identifikuje jako pocity, resp. určitou podobu naladěnosti. Následně se pouští do odvážného a nesnadného úkolu, když se skrze tyto klíčové body, jakási obecná východiska umělcových tvůrčích impulsů a záměru, pokouší odvyprávět Tobiasův životní příběh. Domrösem vystavěná retrospektiva tedy nesleduje ani tradičně chronologický, ani žánrově klasifikační způsob narace, nýbrž je konstruována skrze abstraktně pojmenované celky jako např. Letmé okamžiky, Osamělost nebo třeba Pózy. Žádný rozvrh, život jako emotivně zakoušené umělecké dílo.

Genetův anděl osamění Francouzský spisovatel Jean Genet v posledním roce druhé světové války vytvořil dílo o neodvratné osamělosti člověka ve světě, o potřebě aktu sebeidentifikace skrze druhého, o zradě v tělesném převleku krásy a o (homosexuální) lásce coby nástroji ovládání a manipulace.

Querelle z Brestu byl poprvé publikován v roce 1947 a o více než tři desetiletí později, v roce 1982, román zfilmoval známý německý režisér Rainer Werner Fassbinder. S jistou nadsázkou lze říci, že umělecky produktivní období života Herberta Tobiase je ohraničeno mezníky v existenci právě tohoto díla, s jehož jednotlivými tématy, jakož i s ním samým, se Tobiasův život i jeho fotografická tvorba pozoruhodným způsobem střetávají.

Zásadní, i když ne první kontakt s médiem fotografie se pro Tobiase odehrál ještě za války. V roce 1943 byl povolán na východní frontu a v Rusku vytvořil hluboce symbolické obrazy míst, v nichž je válečná intervence shledávána jako irelevantní a všudypřítomná opuštěnost. Spatřuje ji v chaotické dislokaci věcí, ve zraněných stavbách, ale i v absurdní, protože neodkladné pospolitosti vojáků v únavě i během okamžiků svátečního vytržení. Jsou to také jedny z mála Tobiasových fotografií, v nichž hledá možnosti vyjádření i mimo přítomnost člověka v obraze – jeho obraz války nemá tváře, je to zablácená a zavšivená iracionalita.

Krátce po válce, v roce 1947, se Tobias konečně realizoval tak, jak vždycky chtěl: angažuje se jako herec a dává se na kočovný život s divadelní společností, aby se nakonec již pouze ve čtyřčlenném kolektivu Intimes Theater potuloval s Faustem po okolí Heidelbergu. Období sexuálního sebepotvrzování na konci 40. let završil mileneckým vztahem s civilním zaměstnancem americké armády.

Za ten byli oba muži v roce 1950 odsouzeni na základě §175, který

art + a ntiques homosexualitu kriminalizoval, a Tobiasův milenec Dick byl přinucen opustit Německo. Záhy se mu však podařilo v západní Evropě navázat jinou profesní vazbu: začal studovat výtvarné umění v Paříži. Tobias jej v květnu 1951 následoval, což mělo pro jeho uměleckou kariéru zcela rozhodující význam.

Paříž mondénní a existencialistická V Paříži se Tobias naplno oddal fotografii: středoformátovým aparátem značky Rolleiflex, který mu jeho přítel daroval, zachycoval francouzskou metropoli, všechno možné – skrze obrazy si budoval vztah k novému světu. Pozoroval život na ulici či v kavárnách, portrétoval své přátele a umělce, ale vytvářel také vizuálně napínavé, dramatické inscenace v intimním prostředí skrovných interiérů – anebo naopak ve velkoměstské scenerii, která pro něj stále nesla punc dobrodružného neznáma, pomalu zabydlovaného skrze pár blízkých osob.

Jako vždy byl aktivní: fotografovat pro něj neznamenalo být z povzdálí přihlížející figurou, která tráví hodiny na číhané, ovšem ani ve vertovovské tradici chytat život při činu. V případě Herberta Tobiase se spíše jedná o jakési nadbíhání. Zachytit pravdu intimního, existenciálního prožitku – což je to, co jej vždy v posledku zajímalo – tu znamená zinscenovat ji a vytvořit symbolický obraz moderní technikou. Je to vychýlení dokumentu směrem, kterým by se v té době školený autor pravděpodobně zdráhal vydat. Je to žánry přesahující tendence, která se jako jakýsi více či méně exponovaný obrazný rastr objevuje v nepřeberném množství Tobiasových fotografií.

Obvykle v nočních hodinách sehrávané aktovky prozrazují umělcovu zkušenost z divadelních prken, jsou v nich patrné i dozvuky německého filmového expresionismu. Za nejsilnějšího průvodce i partnera divadelního herce platí světlo. Má signální charakter a určuje povahu i vyznění scény. Posledně zmíněné, s přáteli inscenované „výstupy“ z počátku 50. let, vynikají náročnou, často mimořádně expresivní světelnou atmosférou.

Tobias s tímto výrazovým prvkem pracoval i v následujících letech a stále odvážněji se pouštěl do kompozic, kde sehrával roli i samotný zdroj světla. To zase souviselo s tvorbou, kterou rozvíjel paralelně k této existenciálně-invazivní fotografické zkušenosti, totiž s módní fotografií. Od poloviny roku 1952 se živil jako asistent ve studiu renomovaného módního fotografa Willyho Maywalda, který byl původem z Německa, do Paříže však odešel již ve 30. letech. Tobias pro něj retušoval módní fotografie, asistoval ale i u portrétů, které ve studiu také vznikaly. Maywald mu, zdá se, s důvěrou přenechával čím dál náročnější úkoly. Tak vznikly i první Tobiasovy samostatné módní fotografie, které v dubnu 1953 otiskly prestižní časopisy Vogue a Official de la Couture. Světlo na nich ze tmy ateliéru vynášelo modely v netradičně dynamických, elegantních tanečních pózách.

Poučen aktuálními trendy a ovšem i vlastním instinktem a fantazií, v zakázkách, které následovaly, začal Tobias s modely pracovat i v exteriéru. Jeho fotografie z druhé poloviny 50. let, které již vznikaly v Berlíně, vypovídají o tom, že v otázce aranžmá módní fotografie dosáhl jistého mistrovství – a to právě orchestrací světelné situace, městské krajiny a gesta modelu.

11

Sebeidentifikace Pařížský pobyt pomohl Herbertu Tobiasovi v mnohém. Povzbuzen přáteli a svobodnou atmosférou města našel během krátkých dvou let v Paříži takříkajíc vše: svá témata, základní strategie pro myšlení obrazem, sebevědomí, patřičnou radikalitu i profesionální výraz.

Zdá se, že to bylo období jeho „šťastných okamžiků“ v koncentrované podobě, období hledání a radostné sebeidentifikace. Jistě není náhodou, že právě odtud pocházejí Tobiasovy lehce zasněné, ale současně i velmi vyrovnané autoportréty. Reflexe vlastní osobnosti

B e z n á z v u (Cestáři u Eschenheimer Turm) / 1953 / černobílá fotografie / 24,6 × 23,8 cm

i tělesnosti. V raných 50. letech vytváří první mužské akty a další fotografie, v nichž se až s opojnou uvolněností a zadostiučiněním věnuje sexuální minoritě, kterou zná nejlépe. A ta byla v Paříži (alespoň pro toho, kdo hledal) jaksi samozřejmě a bezprostředně přítomná – na ulicích, v parku i v uměleckých kruzích.

Tobias sledoval indicie mužského partnerství na veřejných místech, ale nacházel zde opět i osamělost krásy v očekávání. Neodolal a aranžoval ji. Jsou to jeho nejněžnější fotografie, v nichž mimo jiné objevuje estetický, ale i významotvorný potenciál „nepříznivého“

aukce

20

art + a ntiques

Sklo a moderní design Praha – Součástí 22. aukce společnosti Sýpka, která se konala v neděli 22. listopadu na Žofíně, byla i samostatná dražba kolekce českého skla z let 1940 až 1980. Šlo o první ze série aukcí, na kterých bude rozprodávána soukromá sbírka čítající dohromady kolem pěti set položek. Ze 122 nabízených váz a mís jich nového majitele našla přibližně polovina. Úspěšnost hlavní aukce byla 31 procent. Celkový obrat obou dražeb činil 1 milion korun.

Většina skla byla vydražena za vyvolávací ceny. Nejurputněji se bojovalo o broušenou mísu od Josefa Švarce z přelomu 50. a 60. let. Cena se vyšplhala z necelých 9 tisíc na víc než 17 tisíc korun. Za vyšší částky se prodaly pouze stolní lampa od Pavla Hlavy (33 tisíc korun) a váza z Nového Boru podle návrhu Jana Kotíka (27 tisíc korun).

V hlavní aukci dosáhl nejvyšší ceny skládací paravan z roku 1922 od Eileen Greyové, který se prodal za vyvolávací cenu 153 tisíc korun. Připomeňme, že tzv. Dračí křeslo od téže autorky, pocházející z pozůstalosti Yvese Saint Laurenta, bylo v únoru v Paříži vydraženo za 21,9 milionu eur, což je rekord v kategorii designu. Nejvýraznější cenový nárůst zaznamenalo plastové křeslo Zahradní vejce od Petera Ghyczye. Z vyvolávací ceny 33 tisíc se dostalo až na 65 tisíc korun. / js

J a n K n a p : M a lý h o u s l i s ta / 19 9 0 barevná akvatinta / 42 × 53,5 cm / cena: 17 825 Kč

Dvakrát nad půl milionu Brno – Nejdražší položkou 67. aukce společnosti Antikvity Art Aukce, která se uskutečnila v neděli 29. listopadu, se stal obraz Oscara Domingueze Zátiší s býčí hlavou z roku 1947. Z vyvolávací ceny 450 tisíc se dostal až na téměř 650 tisíc korun. Za více než půl milionu korun byl vydražen ještě olej na lepence Lesní tůň, uváděný jako dílo Antonína Slavíčka. Obraz se prodal za vyvolávací cenu 517 tisíc korun. Mezi díla s největším procentuálním nárůstem patřila dvojice grafik Jana Knapa, které se dostaly z necelých 10 tisíc na 17,8 a 19 tisíc korun.

Celkový obrat aukce činil 1,8 milionu korun.

Prodala se přibližně třetina položek. / js

jiné prezidentů Masaryka, Beneše, Háchy a Gottwalda. Nejvyšší ceny v této kategorii dosáhl jednostránkový dopis s podpisem Emila Zoly, který se prodal za 15 tisíc korun. / js

Knihy, podpisy a grafika

J a n K o t í k : Vá z a / 19 57 Nový Bor / výška 27 cm / cena: 27 140 Kč

Praha – Listopadová aukce Antikvariátu Prošek, která se uskutečnila v pátek 27. listopadu, vynesla 1,2 milionu korun. Prodejní úspěšnost byla 64 procent. Za více než sto tisíc korun se prodaly dvě položky: soubor kreseb Josefa Šlitra k nevydané knize písniček (109 tisíc korun) a barevný lept Vojtěcha Preissiga Dívka toužící (138 tisíc korun). Dalších pět položek s vyvolávacími cenami nad sto tisíc korun však zůstalo bez kupce. Nejvýraznější cenový nárůst zaznamenala kniha Umělecká litografie, jejíž přílohu tvořilo deset původních grafik Rudolfa Kremličky. Z vyvolávací ceny necelých 14 tisíc se dostala na 34,5 tisíce korun. Vedle knih a grafik byly součástí nabídky také rukopisy a podpisy významných osobností. Mimo

V o j t ě c h P r e i s s i g : D í v k a t o u ž í c í / 19 0 6 barevný lept / 53,3 × 38,7 cm / cena: 138 000 Kč

2. večer pro milionáře Praha – Druhá večerní aukce společností 1.

Art Consulting a Adolf Loos Apartment and Gallery potvrdila, že tento typ dražeb má na českém trhu své místo. Celkový obrat aukce činil 76,4 milionu korun. Nového majitele přitom našlo 80 procent z 55 nabízených položek. S výjimkou Čapkova obrazu Střelená vrána z roku 1936, který byl vyvoláván za 4,13 milionu korun, se prodala všechna významná díla.

21

Zd e n ě k S ý k o r a : L i n i e č 2 14 / 2 0 0 2

J a ku b S c h i k a n e d e r : N a Z á m e c k ý c h s c h o d e c h

akryl na plátně / 150 × 150 cm / cena: 3 540 000 Kč

olej na plátně / 103 × 139 cm / cena: 8 850 000 Kč

Aukce začínala dražbou pětice obrazů starých mistrů ze sbírky mělnické větve rodiny Lobkowiczů, o nichž jsme psali v říjnu v rubrice Na trhu. Jejich souhrnná cena se vyšplhala na 17,2 milionu korun. Nejvíce se bojovalo o Škrétovo modelo k oltářnímu obrazu pro zbraslavský klášter. Cena obrazu Nanebevzetí Panny Marie vystoupala z necelých 2,5 na 4,7 milionu korun. Několik zájemců se utkalo o dvě Reinerovy krajiny (1,6 a 1,5 milionu korun), Škrétův Slepý Šavel před Ananiášem (3,8 milionu korun) a Brandlův David s hlavou Goliášovou (5,6 milionu korun) se prodaly za vyvolávací ceny.

Historikovi umění se dosažené ceny mohou zdát nízké, staré umění je však dnes proti moderně obecně podhodnoceno. V kategorii starých mistrů šlo ostatně o cenové rekordy.

Nejdražším dílem aukce se stala Hornatá krajina od Jana Zrzavého, která se prodala za 12,4 milionu korun, víc než tři miliony nad vyvolávací cenu. Jde o umělcův nový cenový rekord. Srovnatelné dílo – Zrzavý obraz namaloval v roce 1912 – se však na trhu dlouho neobjevilo. Obraz má navíc poměrně dobře zdokumentovanou historii a poslední dva roky se s ním mohli setkávat návštěvníci Muzea umění Olomouc, kam byl dlouhodobě zapůjčen.

Dalším vrcholem aukce byla dražba obrazu Na Zámeckých schodech od Jakuba Schikanedera, jednoho z prvních malířových pražských nokturn. Obraz se prodal za 8,85 milionu korun, milion nad minimální podání.

I v tomto případě se jedná o cenový rekord.

Vzhledem k vývoji cen Schikanederových obrazů v posledním půlroce a kvalitě obrazu nejde až o takové překvapení.

Za více než milion korun se prodalo celkem 20 děl. Dva abstraktní akvarely Vojtěcha Preissiga, které jsme reprodukovali v minulém čísle, byly vydraženy za 460 a 425 tisíc korun. Nejdráže se z prací na papíře prodala koláž Jindřicha Štyrského z roku 1923, kterou Karel Srp označuje za „jedno z (umělcových) nejvýznamnějších raných děl“. Kupec, kterého v sále zastupoval Pavel Langer z PPF Art, za ni nabídl 1,7 milionu korun. Mezi neprodanými položkami naopak zůstala kresba Toyen Na pokraji z roku 1945, nabízená za 590 tisíc korun, a stejný osud

J a n Z r z av ý: H o r s k á k r a j i n a / 1912 olej na plátně / 50,5 × 61 cm / cena: 12 390 000 Kč

potkal i Kupkův akvarel ze série C, který stál o pětadvacet tisíc méně.

Aukce, která se konala v pražském Topičově salonu ve středu 25. listopadu od půl sedmé večer, se zúčastnilo kolem 150 dražitelů a diváků. Ne všichni však zůstali až do konce. Dražba úplně poslední položky, Sýkorova obrazu Linie č. 214, přitom měla asi nejdramatičtější průběh z celého večera.

Obraz z roku 2002 o rozměrech 150 x 150 cm se z vyvolávací ceny 1,5 milionu dostal až na částku 3,5 milionu korun. Jde o druhou nejvyšší cenu zaplacenou v aukci za Sýkorovo dílo. Rekord padl v případě diptychu Dělené kruhy a polokruhy od Jana Kubíčka, který se prodal za 767 tisíc korun. / js

30

rozhovor

art + a ntiques

Nabídka k účasti S Tomášem Vaňkem o zmrazeném čase text a foto (portrét): Karolina Jirkalová

Participy Tomáše Vaňka nepoznáte podle materiálu či vnější formy, ale podle způsobu, jakým autor přistupuje k tématům. Skrze své „věci“ se snaží zprostředkovat stejně šťavnaté okamžiky, jaké sám zažívá, když si všimne nějakého nečekaného aspektu konkrétní situace. Jeho díla v sobě mají lehkost gesta a vtip, nedá se však říct, že by proto byla méně závažná. V ateliéru pod střechou holešovického činžáku ho teď nespíš zastihnete se sluchátky na uších – v poslední době vytváří a zachycuje především zvukové situace.

Pro své práce již deset let používáte označení „participy“. Co si pod tím pojmem vy sám představujete?

Poprvé jsem tento termín použil v roce 1999, když jsem připravoval „věc“ pro výstavu Vzdálené podobnosti, Něco lepšího než kosmetika Jany a Jiřího Ševčíkových ve Veletržním paláci v Praze. Věděli, že pracuji se šablonami, zajímalo je to a požádali mě, abych realizoval něco nového pro tuto příležitost. Nasprejoval jsem tenkrát odhadem 40 metrů dřevěného obložení v prostorách foyer Veletržního paláce, přes který návštěvníci museli projít, aby shlédli samotnou výstavu.

Pak následoval požadavek na vymyšlení a dodání názvu, což je svébytná disciplína, jakási nadstandardní práce, pokud název není od počátku součástí celého procesu vzniku. Snažil jsem se definovat, co je pro můj přístup a věc samotnou důležité, z jakého pocitu nebo z jaké úvahy vznikla a co reprezentuje. Stále se mi nabízela slova jako je účast, účastenství, napojení se, být součástí, z čehož nakonec vyplynul název Particip. Vystihoval fakt, že vytvářím situace, nikoli artefakty. Od té doby participy pouze čísluji a dodávám krátké popisy toho, co se stalo. V současné době se blížím k číslu sto.

40

reportáž

art + a ntiques

Těžba stříbra text a foto: Jan Skřivánek

„Tohle chceme získat do galerie,“ ukazoval mi koncem listopadu Ondej Chrobák, hlavní kurátor Galerie středočeského kraje, na notebooku iluminaci Těžba stříbra v Kutné Hoře. „Zatím je to ale tajné, tak si to nech pro sebe,“ dodával jedním dechem. V té chvíli jsme ani jeden netušili, že zpráva o záměru galerie dílo vydražit, již den visí na internetových stránkách Středočeského kraje.

Iluminace zachycující s nečekaným množstvím detailů život v středověké Kutné Hoře patrně původně zdobila čelní list nějaké chorální knihy. Naznačují to její monumentální rozměry, přibližně 65 na 45 cm, i skutečnost, že další dvě obdobné „miniatury“ se dochovaly v tzv. Smíškovském graduálu a Kutnohorském kancionálu. Oba dva tyto zpěvníky se dnes nacházejí ve sbírkách Rakouské národní knihovny ve Vídni.

Všechny tři malby patrně vznikly na konci 15. století v některé pražské iluminátorské dílně. Námětově jsou si velmi blízké, dílo,

které Galerie středočeského kraje (GASK) získala, je z nich však umělecky nejhodnotnější. „Celý proces zpracování stříbra je zde ukázán v jediném obraze, stejně širokém a komplexním jako na Brueghelově malbě,“ rozplýval se aukční katalog. Že toto unikátní dílo bude v Londýně draženo, se galerie dozvěděla od Milady Studničkové, odbornice na iluminované rukopisy z Ústavu dějin umění Akademie věd.

Ta se od půlky listopadu snažila zburcovat Národní knihovnu, Národní muzeum a Národní galerii, aby některá z těchto institucí

dílo koupila. Zareagoval až GASK, dříve České muzeum výtvarných umění. Jeho ředitele Jana Třeštíka zaujala nejen umělecká kvalita iluminace, ale ucítil též příležitost získat dílo, které se může stát ikonou galerie. Možná ne přímo Monou Lisou, jak o iluminaci nyní hovoří středočeský hejtman David Rath, ale přinejmenším tím, čím je například Tizianův Marsyas pro kroměřížskou obrazárnu. GASK bude začátkem května v Kutné Hoře otevírat své nové sídlo a takovéto dílo galerii zatím chybělo. Nemluvě o tom, že pitoreskní výjevy na obraze zachycené se dají dobře využít na nejrůznějších suvenýrech.

Češi jedou na aukci

K u t n o h o r s k á i l um i n a c e b y l a n e jd r a ž š í p o l o ž k o u c e l é a uk c e

O tom, že GASK se má iluminaci pokusit získat, rozhodla Rada Středočeského kraje na svém zasedání 26. listopadu. Nejen, že tuto informaci šlo najít mezi přijatými usneseními, ale vedení kraje o svém záměru vydalo dokonce zvláštní tiskovou zprávu. Té si v první chvíli všiml jen regionální tisk. Celostátní média věc zaznamenala až o týden později. V pondělí 7. listopadu, den před aukcí, vyšly Lidové noviny s reprodukcí iluminace na titulní straně a s titulkem „Češi jedou do Londýna koupit vzácnou malbu“.

Celá záležitost v tu chvíli začala připomínat komické divadlo kolem dražby Dalimilovy kroniky, kdy Národní knihovna nejprve zveřejnila, kolik je za rukopis ochotna dát,

41

T ě ž b a s t ř í b r a v K u t n é H o ř e / 90. léta 15. stol. / malba na pergamenu / 645 × 443 mm / cena: 612 450 GBP

a pak kvůli utajení na aukci vyslala rovnou dva dražitele, kteří přihazovali proti sobě.

Do sídla aukční síně Sotheby’s jsme v úterý dopoledne dorazili (zástupci galerie, pozvaní novináři, lidé z kraje v čele s hejtmanem Rathem) hodinu a půl před začátkem aukce. Předaukční výstava již

skončila, ochotně se nás však ujal Timothy Bolton, expert, který sestavoval katalog dražby. Iluminaci přinesl v rozměrných plátěných deskách. Svůj emotivní a teatrální výklad zakončil tím, že z kapsy vytáhl dva pražské groše, aby názorně demonstroval, k čemu celý výrobní proces zobrazený na

malbě směřoval. Srovnatelné dílo podle něj Sotheby’s dosud nedražilo a jeho nadšení z malby bylo až nakažlivé. Myslím, že jeho výstup byl pro koupi díla do značné míry klíčový. Kdyby David Rath nebyl v Londýně osobně přítomen a neviděl iluminaci na vlastní oči, pochybuji, že by byl ochoten

profil

46

art + a ntiques

Hermann Nitsch text: Eva del Risco Koupová Autorka je doktorandkou na katedře Výtvarné pedagogiky v Brně. foto: archiv Galerie Litera

V karlínské Galerii Litera je možné se do 27. ledna setkat s nejnovějšími obrazy Hermanna Nitsche, nejslavnějšího rakouského umělce poválečné generace. Jeho typické krvavě rudé malby zde doprovázejí fotografie kameramana Jaroslava Brabce, které Nitsche představují v méně známé kontemplativní poloze.

Jednasedmdesátiletý akční umělec Hermann Nitsch je osobností renesančního typu – ve svém díle úročí zkušenosti s klasickou malbou, divadelní scénografií i komponováním hudebních skladeb. Jeho tvorba se odehrává na poli akční malby a inscenovaných krvavých rituálů na bázi komunitní performance a body artu. Filmové záznamy a fotografie z těchto akcí obstojí i jako svébytná díla. Potřísněné bílé košile účinkujících i plátna plná stop Nitsch dále coby tzv. relikty používá při tvorbě objektů.

Mezi orgiemi a mysteriem Když v 60. letech spoluzakládal vídeňský akcionalismus, vytvořil též koncept Das Orgien Mysterien Theater, v němž dochází ke znepokojivému a fascinujícímu prolínání symbolů křesťanských mysterií, pohanských dionýsií a mithraismu. Od té doby se Divadlo orgií a mysterií odehrálo v zemích Evropy, USA i Austrálie. Osobně je můžete zažít i na umělcově zámku v dolnorakouském Prinzendorfu, kousek od českých hranic, kde Nitsch tyto akce čas od času inscenuje. Vizuálně silné rituály totiž nejsou ani tak obráceny navenek k divákovi jako spíše do nitra jejich účastníků. Zatímco v 60. letech byl Nitsch za tyto akce třikrát obžalován a souzen, dnes vzrůstá počet lidí toužících zažít je – doslova – na vlastní kůži.

V konceptu těchto rituálů je možné zaznamenat systematické variace klíčových motivů a religiózních úkonů. Jsou prováděny velkým množstvím dobrovolných pomocníků, oděných do bílých, speciálně pro tento obřad ušitých košil. V jejich středu je zvolený adept v pozici ukřižování zavěšen do provazů nebo kříže, buď zcela nahý, nebo oblečený v dlouhé bílé tóze. Zvířecí orgány jsou přikládány na nahé tělo adepta, do úst mu stéká pramen zvířecí krve. Tuto hromadnou hostinu, symbolickou „poslední večeři“, doprovází kuchání útrob zvířete, ale i společné procesí v krajině.

Výsledkem jsou živé inscenované obrazy hodné jungiánské psychoanalýzy – nechybí aranžérie z květin, hroznů či rajských jablek,

soulad vůní i pachů a v neposlední řadě hudební podbarvení z řehtaček a píšťal. V přímé úměře velikosti akce Nitschovy doprovodné hudební skladby nabývají wagneriánského rozmachu a komplikují se v bohatý souzvuk zvonů, gongů, bubnů, harmonikářů, symfonického orchestru, sboru, samoletu, sekci perkusí, ale třeba i dvou rakouských dechovek.

Obrazy a grafiky Neméně podstatnou součástí Nitschovy tvorby jsou jeho akční malby, jež vznikají vržením tekutých barev na připravená plátna. Pro svou katalogizaci si je umělec pojmenovává lidskými jmény, ale oficiálně nesou souhrnný název Schüttbild. Barev-

J a r o s l av B r a b e c : p o r t r é t y H e r m a n n a N i t s c h e / p o h l e d d o e x p o z i c e v ý s t a v y

47

p o h l e d d o um ě l c o va at e l i é r u

né cákance připomínají krev na košilích i tělech adeptů Nitschových akcí. Do barevných vrstev umělec následně zasahuje dlaněmi a prsty, jako by se dotýkal zvířecích vnitřností. Nejtypičtější Nitschovy obrazy jsou monochromně krvavě červené až hnědé, ale v jiných cyklech používá i další barvy. Obří plátna někdy slouží jako divadelní kulisy na pozadí samotného živého obřadu. Zatímco v rámci Divadla orgií a mysterií je Nitsch upozaděn coby režisér a iniciátor, v procesu malby se sám stává ústřední postavou.

Mapy tělesných orgánů Nitsch znázorňuje i ve svých kresbách i grafikách. Tyto kresebné shluky vnitřností lineárně ohraničuje posvátnou geometrií, na jejímž půdorysu jsou pak v reálu pravděpodobně sestaveny i jednotlivé prvky živého rituálu.

Nitsch v Česku V České republice se Hermann Nitsch poprvé objevil v roce 1992 na výstavě Barok a dnešek, která se konala v rámci letního uměleckého sympozia v Litoměřicích. O rok později měl spolu s Rudolfem Schwarzkoglerem velkou výstavu nazvanou Rány a mysteria, v Jízdárně Pražského hradu.

V následujících patnácti letech vystavoval v Praze ještě dvakrát, v obou případech díky

galeristovi Miloslavu Navrátilovi. V roce 2008 byl hlavním hostem při vyhlašování vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého v brněnské Redutě.

V komorním prostoru Galerie Litera jsou vystaveny nejnovější monochromní malby, nedávno přivezené přímo z Nitschova ateliéru v Prinzendorfu. „Po počáteční lehké strnulosti a snad i únavě, rozespalosti, jsme se dočkali jen milé, vstřícné, přátelské až domácí atmosféry,“ vypráví o návštěvě umělcova ateliéru Martin Horák, který výstavu zahajoval. „V možná třicet metrů dlouhé místnosti byly po všech stěnách opřeny a narovnány obrazy, které byly postaveny na sebe a ještě v řadách za sebou. Dalším a největším obrazem pak byla všemi barvami pocákaná a bez pravidel upravená podlaha. Fascinující podívaná! Ateliér, ale současně také jedinečná a originální výstavní síň, galerie. Horší to pak ale bylo se samotným výběrem, kdy jsme nevěděli, kam dříve s očima, a pobíhali sem a tam.“ Zajímavým momentem výstavy je instalace obrazu s ukřižovaným potřísněným rouchem. Přímo pod ním je postaven minimalistický dřevěný oltář, přes nějž je přehozen vyšívaný ornát. Bohatě zdobené kněžské roucho patří mezi klíčové symboly opakující se na Nitschových výstavách. Tento

motiv je symbolickou tečkou za procesem malby i krvavými obřady, zároveň však otevírá řetězec mnoha dalších náboženských souvislostí i paradoxů. Tvorba Hermanna Nitsche není pouhou exhibicionistickou řezničinou, ale odehrává se v rovině syrové a živočišné spirituality.

Soubor několika desítek fotografií, které Nitschovy obrazy na výstavě doprovází, Jaroslav Brabec vytvořil během návštěvy v Prinzendorfu v květnu 2008. Umělec fotografa zná a důvěřuje mu, díky čemuž mohl vzniknout velmi osobní portrétní cyklus, který přibližují jeden den v životě tohoto rakouského malého-velkého muže.

Brabcovy fotografie obrazům nekonkurují, naopak je vhodně doplňují a dávají nám Nitsche poznat z jiné stránky než jeho vlastní tvorba.

Hermann Nitsch – Jaroslav Brabec pořadatel: Galerie Litera termín: 10. 11. – 27. 1. 2010 www.literanavratil.cz

50

architektura

art + a ntiques

Univerzita v elektrárně Průmyslové památky v Německu text: Karolina Jirkalová

O konverzích industriálních staveb se v Česku mluví minimálně od 90. let, kdy po restrukturalizaci průmyslu zůstaly opuštěné celé výrobní areály. Průmyslových objektů, které našly nové využití, však u nás zatím moc není. A ještě méně konverzí pak dopadlo ke spokojenosti jak investorů, tak památkářů. Návodem a inspirací, jak oživit staré průmyslové stavby, je nevelká výstava Proměny průmyslových památek v Německu.

Jak píše Benjamin Fragner v knize Industriál-paměť-východiska, máme oproti západní Evropě na poli péče o průmyslové dědictví téměř dvacetiletý skluz. Stačí srovnat data dvou symbolických okamžiků, které stály na počátku hnutí za záchranu industriálních památek.

Londýn 1962, demolice dórského portiku nádraží Euston, a Praha 1985, demolice novorenesančního nádraží Těšnov.

Toto zpoždění souviselo mimo jiné i s rostoucím zastaráváním tuzemského průmyslu, který procházel modernizací jen velmi pomalu.

Provozy, které se v západní Evropě rušily v 70. a 80. letech, u nás vydržely téměř do konce tisíciletí. To, že mnohé cenné průmyslové budovy přežily v autentickém stavu do dnešních dní, by mohla být pro jejich zachování výhoda. Pokud bychom ovšem nebyli pozadu i ve schopnosti smysluplně je přestavět a upravit pro nové využití.

Především díky Benjaminu Fragnerovi a jeho kolegům z Výzkumného centra průmyslového dědictví na ČVUT snad už máme za sebou debatu o tom, jestli průmyslové stavby patří, nebo nepatří do kulturního dědictví a zda má smysl je chránit. Jsou pro to minimálně tři silné argumenty: zaprvé hodnota historická – průmyslové památky jsou dokladem mizející etapy vývoje společnosti i konkrétní lokality.

Industriální éra je u konce a jejími monumenty nejsou chrámy a katedrály, jako tomu bylo v gotice či baroku, ale těžební věže a vysoké pece. Zadruhé jsou nositeli genia loci, jedinečnosti místa, odkazují na kontinuitu jeho osídlení a užívání. A zatřetí jsou tu bezesporu hodnoty estetické a architektonické.

Co s nimi?

Otázkou však zůstává, jak s průmyslovými památkami naložit. Jejich oprava nebo i jen konzervace jsou velmi nákladné. V zásadě jsou dvě cesty. Ty nejcennější, které navíc zůstaly v autentickém stavu, zachovat jako muzeum, jehož nejcennějším exponátem jsou budovy samé. Jak poznamenává Benjamin Fragner, takových staveb u nás mnoho není. Důležitější tedy je soustředit se na druhou možnost – najít pro průmyslové objekty, které u nás často stojí na cenných pozemcích v centrech měst, nové smysluplné využití.

Zde je však nebezpečí, že nové zásahy zcela vymažou jedinečnou atmosféru, kterou disponuje většina průmyslových památek, z původní stavby zůstane jen to, co nepřekáží. Jak říká Benjamin Fragner v jednom z rozhovorů: „Nikdo by si netroufl zacházet s činžovními

elek t r ár n a vo jensk ého v ý zkumného ús tav u v peenemünde

domy na Vinohradech nebo na Žižkově z konce 19. století tak, jako si dovolujeme zacházet s industriálními památkami.“ U historických průmyslových budov je obtížnější rozpoznat, kde je jejich hodnota.

Mnoho investorů nevidí průmyslovou památku, ale jen pozemek v atraktivní lokalitě, viz brněnskou Vaňkovku nebo pražský Nový Smíchov, postavený na místě bývalých Ringhofferových závodů.

Druhé nebezpečí vychází z opačného, avšak podobně zlatokopeckého přístupu – z „industriálu“ se udělá atrakce. Ponechají se některé stavební části a detaily, které se náležitě nakašírují (lícové zdivo se natře načerveno, kovové části napatinují), ostatní, méně efektní části budovy jsou kompletně přestavěny. Opět je tu nepochopení hodnot, kterou má stavba jako celek. Takových příkladů najdeme několik třeba v pražských Holešovicích.

Německé srovnání O situaci industriálních památek v Česku hodně vypovídá srovnání se stavem u našich západních sousedů. Tuto konfrontaci právě

teď nabízí výstava s názvem Proměny průmyslových památek v Německu, která se z brněnské galerie Sklepení v lednu přesune do foyeru Národní technické knihovny. Expozici představující téměř třicítku vzorových konverzí sestavil přední německý odborník na průmyslové dědictví Axel Föhl spolu se zemskými úřady památkové péče.

Už první věta Föhlova doprovodného textu dokazuje, že vztah české společnosti k industriálním památkám je ještě hodně nezralý – rozhodně u nás nejsou považovány za „svědectví minulosti rovnocenné s uměleckými památkami“. Další velmi nápadný rozdíl je ve skladbě investorů – velká většina německých konverzí nevznikla jako čistě komerční projekty, ale byla minimálně z části financována z veřejných zdrojů. U nás jde zatím do proměn průmyslových památek jen minimum veřejných peněz.

V Německu je patrná velká vůle spolkových zemí a měst využít průmyslové dědictví pro veřejné funkce. Nestavět pro školy, muzea, archivy či knihovny nové budovy, ale uzpůsobit jim stávající, pů-

54

design

art + a ntiques

Posaďte se prosím Lavičky jako součást veřejného prostoru text: Kateřina Nováčková Autorka je studentkou doktorského studia na VŠUP, obor kurátor a kritik designu.

Nedávno z ničeho nic zmizely lavičky ze zastávek tramvají v Karlíně. Zůstaly po nich jen obrysy na zemi. Pár dnů poté černý výlep na sloupech objasňoval, proč byly lavičky odstraněny. Městská část Praha 8 údajně desetkrát navýšila poplatky pro firmu, která lavičky provozuje. Vracím se po prázdninách a nestačím se divit. Lavičky jsou zpět, je jich víc, jsou nové a křičí: „Tuto lavičku pro vás zakoupila Městská část Praha 8.“ Některé se dokonce pyšní portrétem místního starosty.

„Zrušení reklamních laviček MČ Praha 8 vnímá jako problém, který komplikuje život občanům. Městská část připomíná, že firma provozuje lavičky kvůli zisku z reklamy (lavičky jsou reklamním nosičem), a tudíž se jedná o podnikatelskou, tj. výdělečnou aktivitu; tzn. nejedná se o službu občanům. V reakci na danou situaci městská část plánuje instalaci nových laviček z rozpočtu MČ Praha 8 (v návaznosti na rozpočet pro rok 2009),” píše se na webových stránkách příslušné městské části.

A jaký je výsledek? Nově zřízené lavičky mají stejné reklamní tabule jako ty původní. Že by Praha 8 neprokazovala službu občanům?

Městský mobiliář

existenci a význam si uvědomíme až ve chvíli, kdy některá část městského mobiliáře zmizí, je narušena jeho funkce nebo se naopak objeví mobiliář nový. Tyto předměty jsou tichými společníky našeho pobytu ve veřejném prostoru. Definují město jako uživatelsky přívětivý prostor, ať už cestujeme, nakupujeme, odpočíváme, nebo se jen tak procházíme. V každodenní zkušenosti vyplyne na povrch především funkce těchto předmětů. Představme si například park bez laviček. Funkce odpočinkového místa by byla náhle zpochybněna. Bez laviček nebo přístřešků trpí i tramvajové zastávky. Nemít po ruce odpadkový koš taky není příjemná zkušenost, zvláště v Praze, která za odhazování odpadků vyměřila vysokou pokutu.

Lavičky jsou podobně jako ostatní městský mobiliář (odpadkové koše, světla, stojany na kola, zastávky autobusů apod.) základním vybavením veřejného prostoru města, které je pro nás natolik samozřejmé, že jim většinou nevěnujeme zvláštní pozornost. Jejich

U městského mobiliáře se nyní setkáváme s novou přidanou hodnotou. Části mobiliáře slouží současně jako reklamní plochy (zastávky městské

Horror vacui

promol av ič k y mč pr aha 8 v k arl íně

hromadné dopravy se citylighty, reklama na zábradlí, na odpadkových koších, lavičkách apod.). Vizuální komunikaci ve veřejném prostoru ovládá horror vacui – strach z prázdného místa. Představa západní kultury, že prázdné místo není nic než nevyužitá plocha, stimuluje „kreativitu“ marketingových expertů a reklamních agentů. Odstrašujícím příkladem za všechny nechť jsou zmiňované promolavičky.

Jistě, leckdo může namítnout, že promolavička funguje stejně jako každá jiná lavička. Opěradlo sice není tak pohodlné, ale dá se na ni posadit. V místech, jako jsou tramvajové zastávky, stejně většinou na vysedávání není čas. Naproti tomu v parku, kam chodíme za odpočinkem, by asi moc užitku neměla. Ale s užitností městského vybavení jdou ruku v ruce vzhled a celkové začlenění do okolního kontextu. Nejenže je promolavička vizuálně odpudivá, navíc je i ergonomicky neadekvátní. Její tvarové řešení je uzavřená struktura odkazující pouze ke své reklamní funkci, nerespektující uživatele ani charakter okolí. Vazba promolavičky na okolí je pouze instrumentální, maskuje svůj komerční účel za službu občanům. Podstatou je umístit co nejvíce kusů na nejrůznější místa.

Urbánní design Budování a kultivaci veřejných prostranství má v kompetenci správa města, která za tímto účelem vypisuje veřejné soutěže. Dle potřeby

si pak buď najme dodavatelskou firmu, která mobiliář zajistí, nebo zadá zakázku architektonickým studiím. Architekti si mohou vybrat dílčí sériově vyráběný mobiliář, nebo vybavení sami navrhnout.

Na českém trhu je nemalá nabídka společností, které se přímo na urbánní vybavení specializují. Dostupné jsou desítky typů laviček od klasických rustikálních tvarů až po moderní minimalistické.

Jejich designérská úroveň je však velmi kolísavá. V oblasti kvalitního moderního designu za zmínku určitě stojí firma Mmcité (www. mmcite.com), která se specializuje na komplexní řešení městského mobiliáře.

Páteří firmy jsou designéři David Karásek a Radek Hegmon, v současnosti však Mmcité spolupracuje i s dalšími designéry. V podobném stylu jako Mmcité představuje drobný městský mobiliář (lavičky a odpadkové koše) firma Blackbox (www.mobiliarpro.eu), která se mimo jiné zabývá architekturou a interiéry a jejím dvorním designérem je Jan Padrnos. Z jiného soudku je sortiment firmy Karim, která nabízí stylově rozmanité lavičky od místy rozpačitých pokusů o moderní design po produkci tradičních tvarů (www.karim.cz). Čistě tradiční je pak kolekce firmy Mival (www.mival.cz).

V otázce materiálu se výrobci většinou shodují. V designu lavičky musí být zohledněny ergonomické aspekty a materiál musí být rezistentní vůči útokům vandalů a nepřízni počasí. Proto se nejčastěji

62

antiques

art + a ntiques

Ukijoe na českém trhu text: Václav Štefan Autor je novinář.

Japonské umění Evropany přitahuje již po staletí.

Nadšenými obdivovateli grafických listů ukijoe, které byly původně v Japonsku považovány za spotřební zboží, byli například francouzští impresionisté. Grafiky Hokusaie, jednoho z největších mistrů tohoto žánru, se prodávají za desítky tisíc eur, díla dalších autorů jsou však stále k dostání za poměrně nízké ceny.

Japonské umění se historicky formovalo pod vlivem čínské civilizace. Přijímalo čínské vzory, doplňovalo je však o vlastní vnitřní cítění zobrazovaného. Božskou silou mohou být v šintoismu obdařeni nejen bohové a příroda, ale i věci vytvořené člověkem. Právě tento světonázor vložil do japonského vidění skutečnosti charakteristický smysl pro intimitu. „Smyslem nebylo zachytit přesnou podobu, ale spíše pocit nebo náladu daného místa, vzdát úctu neviditelným silám zde sídlícím a nabídnout mysli mlčenlivý dialog s rozmanitými projevy přírody,“ píše o japonské krajinomalbě Zuzana Štěpanovičová v katalogu výstavy Krajina, ptáci a květiny v japonském umění 19. století. Realistické zobrazení krajiny přitom na japonské barevné grafice chybělo až do konce 18. století. Ve větší míře se pohledy do krajiny a městské veduty jako hlavní náměty grafik objevují až od konce 20. let 19. století. Svou roli zde sehrála i inspirace evropským uměním.

Japonská grafické listy, které se tolik líbily impresionistům a které Vincent van Gogh dokonce kopíroval ve svých malbách, byly naopak ovlivněny evropským přístupem k zobrazení skutečnosti. Vzhledem k popularitě japonského umění se v 19. století dostalo do Evropy velké množství barevné dřevořezové grafiky. Důvod, proč se vyvážel právě dřevořez, je prostý – náklady na

Ohar a Ko sun: Dva v r abc i / 1910 b a r e v n ý d ř e v o ř e z / 3 4 × 19,5 c m / c e n a : 8 4 0 0 K č

pořízení nebyly vysoké a samotní Japonci, jak již bylo řečeno, si navíc této „grafiky na jedno použití“ příliš nevážili.

Umění pro masy Barevný dřevořez byl typickou technikou umělecké kultury ukijoe, zvané „obrazy pr-

chavého světa“. Ta se v Japonsku rozvinula za období Tokugawa, též nazývaného Edo (1615–1856), kdy se díky dlouho trvajícímu míru rozvinula plebejská kultura a vznikly široké vrstvy řemeslníků a obchodníků. Ti si s rostoucí životní úrovní také chtěli obohatit svůj život uměním, ale kultura vysoké japonské šlechty a samurajů pro ně nebyla dosažitelná. Vznikaly tedy vedle sebe dva proudy, které se lišily užitím materiálu a technik. Do popředí se dostal dřevořez, který na rozdíl od malby umožňoval velký počet kopií, a tím i snížení pořizovacích nákladů. Umělci škol ukijoe zachycovali žánrové motivy jako podoby herců, zápasníky sumo, válečníky, hrdiny, erotické scény, sportovní výkony, zvířata, rostliny, krajiny aj.

V tradiční japonské grafice se objevují tři tematické okruhy převzaté z čínského umění.

První představuje figuralistika (jinbutsuga), další krajinomalba, která se nazývala malbou hor a vod (sansuiga), a poslední jsou zobrazení nejrůznějších přírodních motivů, ptáků, květin, zvířat či stromů (kačóga). Z grafiky ukijoe jsou v Evropě nejznámější pohledy na známá a pamětihodná místa Japonska (meišoe) – v čele s Hokusaiovým cyklem Třicet šest pohledů na horu Fudži. Dále pak portréty krasavic (bidžinga), humorné skici (manga) a erotické výjevy (šunga). Typické

63

Jó šú Č ik a nobu: Sníh v z ahr adě / 1893 / b a r e v n ý d ř e v o ř e z / t r i p t y h c 36, 4 × 69,6 c m / c e n a : 12 0 0 0 K č

jsou pro japonskou grafiku také tzv. manuály malby (edehon). Jde o jakési příručky pro malíře, kde jsou černobílým dřevořezem vyobrazena díla významných čínských a japonských mistrů.

Aukce asiatik Galerie Vltavín a Arcimboldo uspořádaly v listopadu minulého roku v Praze společnou aukci zaměřenou výhradně na asiatika.

Podstatnou část dražené kolekce tvořilo právě japonské umění, zejména barevné dřevořezy ukijoe. Japonskou provenienci mělo 162 z 260 nabízených položek. Dřevořezů „prchavého života“ bylo nabízeno kolem sedmdesáti. Jejich ceny začínaly na necelých 4 tisících korun. Nejdráže se prodal pohled na horu Fudži od Takahašiho Šóteie z roku 1935, včetně aukční provize za 16,8 tisíc korun. Mezi nejvýznamnější zastoupené autory patřili Utagawa Kunijoši (1797–1861), Ándo Hirošige (1797–1858) a Ohara Koson (1877–1945).

Konkrétně Hirošige je jednou z velkých postav japonského umění ukijoe 19. století.

Po velkém úspěchu svého současníka Kacušika Hokusaie (1760–1849) se chopil šance a začal vytvářet žánrové výjevy známých míst.

Úspěch měl zejména jeho cyklus Padesát tři stanic na cestě Tókaido, který vytvořil v roce 1832. V aukci byl zastoupen grafickým listem Lodě vracející se do Jabase z roku 1857, který se prodal za vyvolávací cenu 12 tisíc korun. Utagawa Kunijoši proslul podobiznami hrdinů a bojovníků. Z pěti nabízených grafik se prodala jediná, a sice Vojevůdce Minamoto No Joramisa se chystá provést seppuku za 6 tisíc korun. Jemné grafiky Ohary Kosona mají většinou za námět drobné ptactvo a přírodní motivy. Prodaly se tři jeho krajiny za ceny kolem 5 tisíc korun a grafický list Dva vrabci za 8,4 tisíc korun.

Obecně byl na aukci zájem o figurální motivy, naopak se neprodal ani jediný list „erotické“ grafiky (šunga), která velice explicitně zobrazuje sexuální praktiky.

Tyto listy byly natolik deskriptivní, že se vkládaly novomanželům pod polštář jako „návod k použití“. I když se v této kategorii objevilo několik zvučných jmen (mezi nimi i Ándo Hirošige), žádný zájemce se nepřihlásil. Vyvolávací ceny se pohybovaly od 6 do 24 tisíc korun.

Nejdražšími položkami aukce se staly dvě čínské sochy: pískovcová hlava Buddhy z období dynastie Tchang (618–908) a půl

metru vysoká terakotová socha koně z dynastie Východní Wej (534–550). Obě sochy se prodaly shodně po 432 tisících korun.

Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo 11 položek. Celkový obrat aukce činil 4,7 milionu korun, nového majitele přitom našlo 40 procent nabízených děl.

Andó Hirošige: Lodě vracející se do Jabase / 1857 ba re v ný d ře vořez / 36,5 × 24,5 c m / cena: 12 000 Kč

tipy

74

art + a ntiques

Zdaleka i zblízka Početnou skupinu středověkých děl v moravských sbírkách tvoří tzv. importy – díla pocházející z cizích uměleckých oblastí.

Díky výstavě Zdaleka i zblízka, připravené Moravskou galerií, se podařilo mnohá díla nejen geograficky lokalizoval, ale u mnohých také určit datum vzniku či dokonce autorství. A nejde o ledajaká jména – objevují se tu osobnosti jako Lucas Cranach st. či Hans Schäufein, žák Albrechta Dürera. Jak napovídá název výstavy, exponáty pocházejí z oblastí geograficky blízkých i vzdálených.

i r e n s t e h l i : ž i ž k o v / 80. léta

představuje nejen projekty a plány nové podoby Žižkova, ale připomíná i kritický postoj nemnoha architektů a obyvatel Prahy. Atmosféru „dělnické čtvrti“ pak zachycují snímky fotografky Iren Stehli z 80. let minulého století. Výstava běží do 28. ledna, otevřeno je pouze v pracovní době Úřadu Městské části Prahy 3.

Sbírka Jiřího Štarhy Okruh sběratelů současného umění se v Česku pomalu rozrůstá. A nejsou to jen známá jména jako Richard Adam nebo sourozenci Markovi. Mezi sběratele, kterým se podařilo shromáždit zajímavé

do 29. ledna možnost shlédnout v Galerii Šternberk. Potkáte tu mimo jiné díla Josefa Bolfa, Jiřího Davida, Ladislavy Gažiové, Kryštofa Kintery, Jiřího Kovandy, Františka Matouška, Tomáše Medka, Jana Merty, Markéty Othové, Petra Pastrňáka, Michala Pěchoučka, Vladimíra Skrepla, Tomáše Smetany, či Václava Stratila.

Retrospektiva Rafanů Výstava Rafani, která probíhá do 21. února v Galerii Klatovy / Klenová, má přiblížit všechny dosavadní důležité počiny, které

Lu c a s C r a n a c h s t. : P i e ta / kolem 1510 / MG

Z našich sousedů ve sbírce figuruje hlavně Dolní Rakousko. Výstava, kterou kurátorovala Kaliopi Chamonikola, navštivte do 7. února.

Pá l e n í v l a jk y /2002

Věčný Žižkov V Galerii pod radnicí na pražském Havlíčkově náměstí je k vidění unikátní výstava mapující více než dvacet let staré záměry na asanaci Žižkova. Panelová výstavba v okolí Komenského náměstí měla být jen začátkem „moderní“ přestavby celé čtvrti.

Nebýt Listopadu 89, velká část starého Žižkova by nenávratně zmizela. Výstava

kolekce děl českého umění po roce 1989, patří i Jiří Štarha z Blanska. Jeho sbírku, čítající malby, fotografie, kresby i objekty od autorů střední a mladší generace, máte

se pojí s aktivitou skupiny. Některé z akcí jsou prezentovány formou videí, jiné Rafani v Klatovech zopakovali. Konkrétně například spolupráci s romskými dětmi, akci, se kterou se skupina původně v roce 2006 prezentovala na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Brně. „Retrospektiva“ je doplněna o díla, která Rafani vytvořili přímo pro klatovskou galerii.

75

Salcman a jeho škola Západočeská galerie v Plzni připravila soubornou přehlídku poněkud opomíjeného malíře Martina Salcmana (1896–1979), který svým osobitým pedagogickým působením ovlivnil

M a r t i n S a l c m a n : D í v k y / 1929

gu, Jána Mančušku, Markétu Othovou, Annu Parkinovou a Pavla Peppersteina.

Kalendárium / LEDEN 2010 kdy: úterý 12. 1. od 16:00

Černobílé Zlaté město 09 Přehlídka současných umělců oblečená černobíle – tak by se dala charakterizovat výstava kurátora Petra Vaňouse pro Topičův salon. V expozici figurují nejrůznější média, od malby po instalaci. Netradiční prostorovou konstrukcí Garsonka zaujme například Jakuba Hoška. Hravý název výstavy prozrazuje vazbu k Praze jako „zlatému městu“. Koncept výstavy má reflektovat město jako pozadí,

co: přednáška – České sklo 1850-1900 kde: Západočeské muzeum kdo: Jan Mergl kdy: úterý 12. 1. od 17:00 co: přednáška – Studio Villa Imago a prohlídka výstavy Skleněný expres kde: UPM kdo: Alena Matějková, Lars Widenfalk kdy: středa 13. 1. od 16:00 co: komentovaná prohlídky výstavy EXIT 2009 kde: Galerie Emila Filly kdo: Anna Vartecká

hned několik poválečných generací českých výtvarníků. V Galerii města Plzeň se pak od 14. ledna bude konat výstava Salcmanových žáků.

Navštívit ji bude možné do 7. března. Umělcova retrospektiva v ZČG bude trvat o týden déle.

kdy: čtvrtek 14. 1. od 18:00 co: autorská prohlídka výstavy Krajina! kde: České centrum kdo: Tomáš Bican kdy: neděle 17. 1. od 17:00

Východním směrem

co: módní přehlídka šperků Jarmily Mucha Plockové

V düsseldorfské výstavní síní KAI 10 bude od 23. ledna do 27. března probíhat výstava East Bound, kterou připravil kurátor Zdenek Felix. Jde o skupinovou přehlídku umělců z východní Evropy, kteří žijí a pracují na západě, či se aktivně účastní tamního uměleckého života. „Tato umělecká strategie samozřejmě není nová (viz Štyrský, Kupka, Kandinsky, Chagall a další), ale v podstatě je dnes – vedle nadaní, samozřejmě – předpokladem úspěchu,“ říká Zdenek Felix. Na výstavu si vybral pět umělců z České republiky, Polska a Ruska. Jmenovitě Goshku Macu-

kde: MG: Uměleckoprůmyslové muzeum kdy: středa 20. 1. od 19:30 Lu b o m i r T y p lt: T e r m i n á ly v n o c i / 2008

co: Literární sklony kde: Galerie Jiří Švestka

na kterém vznikají současné umělecké projevy. Jsou determinovány kulturní historií místa, kde vznikají? Mají něco společného ve své různorodosti? Mezi vystavujícími jsou zastoupeni Jitka Anlaufová, Daniel Hanzlík, Markéta Hlinovská, Pavel Hošek, Jiří Matějů, Ivan Pinkava, Robert Šalanda či Lubomír Typlt. Výstava probíhá do 22. ledna.

kdo: Petra Hůlová kdy: středa 20. 1. od 18:00 co: diskuse – Český design „světový“ kde: DOX kdo: Jana Vinšová, Michal Jelínek kdy: úterý 26. 1. od 18:30 co: beseda – Olomoucká groteska a kresba kde: MUO: besední sál kdo: moderují David Hrbek a Ladislav Daněk kdy: středa 27. 1. od 18:00 co: komentovaná prohlídka výstav Jana Merty a Ondřeje Kopala kde: Wannieck Gallery kdy: čtvrtek 28. 1. od 17:00 co: beseda s galeristy – Milan Mikuš kde: Galerie Maldoror

Pav e l P e p p e r s t e i n : B o j b o h ů s k e n ta u r e m / 2009

80

komiks

art + a ntiques

Michal Bednář (*1975)

Ačkoli jako komiksový autor debutoval v časopise

Absolvoval ateliér malby na Akademii výtvarných

Forum architektury a stavitelství, ke své tvorbě

nebo na Ukrajině, vždy v první řadě oslavují krásu

umění v Praze, v současné době se živí především

mnohem častěji než pravítko používá ladná i buj-

žen a jim podobných nadpozemských bytostí.

tvorbou storyboardů pro reklamní agentury.

ná křivítka. Bednářovy komiksy, které už vedle

České republiky vyšly také v Polsku, Makedonii

/ Tomáš Prokůpek