Art&Antiques_03_2010

03

březen 2010

81

90 Kč / 4,32 ¤

10 / Zdeněk

Sklenář v Domě U Zvonu 28 / Rozhovor s Daisy Mrázkovou 38 / Umění ve veřejném prostoru

2

inzerce

art + a ntiques 

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK BŘEZEN | VÝBĚR KONCERTŮ

10. a 11. 3. 2010 | 19.30 hodin Smetanova síň Obecního domu

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Paolo Olmi | dirigent Jana Boušková | harfa Gaspar Hoyos | flétna

Jacques Offenbach

Giuseppe Verdi:Předehra k opeře Sicilské nešpory Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro flétnu a harfu C dur, KV 299 Ottorino Respighi: Římské pinie P. 141, Římské fontány P. 106

Premiéra Program opery Národního divadla Březen ���� Národní divadlo ��. G. Verdi: Aida ��. G. Verdi: La traviata ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – �. premiéra ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – �. premiéra ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky ��. L. Janáček: Její pastorkyňa ��. L. Janáček: Její pastorkyňa ��. L. Janáček: Věc Makropulos ��. G. Bizet: Carmen ��. B. Smetana: Prodaná nevěsta ��. L. Janáček: Věc Makropulos ��. J. Offenbach: Hoffmannovy povídky ��. G. Bizet: Carmen

��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:��

Stavovské divadlo ��. W. A. Mozart: Le nozze di Figaro (Figarova svatba) ��. W. A. Mozart: Kouzelná flétna W. A. Mozart: Così fan tutte ��. W. A. Mozart: Don Giovanni W. A. Mozart: Don Giovanni ��. W. A. Mozart: Così fan tutte ��. W. A. Mozart: Kouzelná flétna

��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:�� ��:��

Divadlo Kolowrat 15. J. Nekvasil, A. Březina: Zítra se bude...

19:00

Předprodej a rezervace vstupenek tel.: ��� ��� ���, ��� ��� ���, ��� ��� ���, fax: ��� ��� ��� info@narodni-divadlo.cz, ntprague@narodni-divadlo.cz Ticketportal, BTI, Ticketpro www.narodni-divadlo.cz

13. 3. 2010 | 19.30 hodin Dvořákova síň Rudolfina

Michal Rezek | klavír Vítězslav Novák: Balada e moll „Manfred“, op. 2 Petr Iljič Čajkovskij: Sonáta G dur, op. 37 Leoš Janáček: Sonáta „1. X. 1905“ Johannes Brahms: Variace a fuga na Händelovo téma B dur, op. 24

17. a 18. 3. 2010 | 19.30 hodin Smetanova síň Obecního domu

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Zdeněk Mácal | dirigent Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 1 C dur, op. 21 Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur „Titan“

23. 3. 2010 | 19.30 hodin Kostel sv. Šimona a Judy

Jan Páleníček | violoncello Jitka Čechová | klavír Ludwig van Beethoven: Sonáta pro violoncello a klavír č. 2 g moll, op. 5 Bohuslav Martinů: Variace na slovenskou lidovou píseň, H. 378 Ludwig van Beethoven: Sonáta pro violoncello a klavír A dur, op. 69

VSTUPENKY

on-line: www.fok.cz

Pokladna FOK v Obecním domě, nám. Republiky 5, Praha 1 Tel.: 222 002 336, pokladna@fok.cz

editorial /

Obsah

Na formě záleží

V únoru uplynul rok od odvolání Ivana Neumanna z čela Českého muzea

03

výtvarných umění (dnes GASK) a v půlce března to bude rok od sesazení Marcela Fišera z postu ředitele Galerie Klatovy / Klenová. V obou kritikou odborné veřejnosti. Po roce se ukazuje, že veškeré protesty byly na nic.

Novému vedení GASKu nejde upřít, že poněkud spící instituci rozhýbalo. V květnu by se mimo jiné konečně měla otevřít kutnohorská Jezuitská kolej s první stálou expozicí ze sbírek muzea. Pražské sídlo v Husově ulici je na druhou stranu již téměř rok uzavřené. Hlavním motivem loňských protestů přitom byly právě obavy o osud výstavních prostor v centru Prahy, které chtěl hejtman David Rath přeměnit na turistické infocentrum.

V Klatovech situace po roce dospěla k tomu, že po třech zrušených konkurzech byla ředitelkou k 1. březnu jmenována ekonomka Hana Kristová, která byla řízením galerie dosud jen prozatímně pověřena.

Na postupu kraje je mimo jiné pikantní, že první výběrové řízení zrušil proto, že kandidáti nedodali vysvědčení, ale pouze potvrzení o absolvování vysoké školy. U nové ředitelky nevadí, že má pouze středoškolské vzdělání.

Na obou případech je nejvíce zneklidňující forma, jakou se ke změnám přistupuje. Věci se rozhodují direktivně, z moci úřední, bez ohledu na rady odborníků. Skutečné motivy konkrétních kroků navíc zůstávají před veřejností utajeny, což nakonec devalvuje i případné dobré výsledky.

O to více si zaslouží ocenění způsob, jakým ministr kultury Václav Riedlbauch chystá výměnu v čele Národní galerie. Lze polemizovat se samotným záměrem odvolat Milana Knížáka, případně kritizovat výběr lidí, s nimiž ministr konzultoval přípravu výběrového řízení, nelze mu však upřít, že postupuje nanejvýš korektně.

Nového ředitele má vybrat devítičlenná komise složená z domácích i zahraničních odborníků. Půjde o otevřené výběrové řízení, ministr pouze několik vytipovaných kandidátů vyzve k účasti. Vítěz konkurzu by měl

> Dva druhy jednoduchosti 4 / depeše > Španělské baroko v Londýně

3 / úhel

Ondřej Hojda

případech šlo o ryze politická rozhodnutí, která se setkala s ostrou

Pavel Štěpánek

6 / zprávy 10 / výstava

> Zdeněk Sklenář

Ludmila Vachtová

21 / aukce 24 / na trhu

> František Muzika 26 / portfolio > I Love 69 Popgejů Hana Beranová 28 / rozhovor > Daisy Mrázková Karolina Jirkalová 38 / téma > Sochy v ulicích Karolina Jirkalová 45 / v ateliéru > Vladimír Kopecký Jan Skřivánek, Michal Šimek

Kateřina Černá

50 / staveniště 52 / design Libuše Niklová

>

Lucie Zadražilová

57 / nové knihy 58 / knižní recenze

> Myšlení obrazem 62 / zahraniční výstava > Slovenská renesance Milena Bartlová 64 / zahraniční výstava > Transmediale Berlin Pavel Klusák 70 / recenze > One on One, František Matoušek Kateřina Černá

Pavel Netopil, Miroslav Pesch

74 / tipy a artmix 80 / komiks Alžběta Skálová

>

Tomáš Prokůpek

být znám ještě do voleb, což ale neznamená, že Milan Knížák z galerie do konce května odejde. Z vyjádření ministra vyplývá, že jako reálný termín výměny na ředitelském postu vidí přelom roku.

Doufejme, že se tak skutečně stane a že se hlavně takto otevřený a korektní způsob chování (nejen v kultuře) jednou stane běžnou normou.

Jan Skřivánek

obálka

>

K v ě t inov é z át i š í (výřez)/ 1976

olej, plátno / 81 × 48,5 cm / Muzeum umění / Olomouc

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Asistentka redakce: Eliška Kapounová / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Milena Bartlová, Hana Beranová, Ondřej Hojda, Ondřej Chrobák, Pavel Klusák, Pavel Netopil, Miroslav Pesch, Tomáš Prokůpek, Silvie Šeborová, Pavel Štěpánek, Michal Šimek, Ludmila Vachtová, Lucie Zadražilová / Tisk: Helma, Praha Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@artantiques.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 5. března. Veškerá práva vyhrazena. www. artantiques.cz

6

zprávy

Špálovka znovu v ohrožení Praha – Budoucnost Galerie Václava Špály je opět nejistá. Reklamní agentura Semma, která si třípodlažní prostor na Národní 30 na podzim 2007 pronajala od města (Bytového podniku Prahy 1 v likvidaci) na dobu deseti let, začátkem února podala návrh na ukončení nájmu ke konci března. Radnice Prahy 1, na kterou postupně přechází majetek likvidovaného bytového podniku, okamžité ukončení smlouvy odmítla a trvá na tříměsíční výpovědní lhůtě. Nájem agentury Semma by tak měl skončit až k poslednímu květnu.

Radnice do té doby slibuje vybrat nového nájemce. „Chceme, aby Špálova galerie i nadále fungovala tak, aby byla vyhledávaným místem milovníků výtvarného umění. V březnu budeme soutěžit, v dubnu vybírat,“ uvedl v oficiálním tiskovém prohlášení k vzniklé situaci starosta Prahy 1 Filip Dvořák.

Společnost Semma, po programové stránce reprezentovaná výtvarníkem Pavlem Humhalem a kurátorkou Lenkou Lindaurovou, získala galerii do pronájmu v září 2007 navzdory doporučení odborné komise, která vybrala konkurenční projekt sdružení Artlab v čele s Jiřím Davidem. Podle prohlášení tehdejšího starosty Petra Hejmy rozhodla lepší cenová nabídka společnosti Semma. Ta podle ČTK za pronájem galerie platila 650 tisíc korun ročně. Provedená rekonstrukce

art + a ntiques výstavních prostor měla společnost přijít na více než 2 miliony korun.

Obavy, že Semma bude galerii zneužívat pro komerční účely, se ukázaly být liché.

I když původní sliby vystavovat v Praze hvězdy světového umění zůstaly nenaplněny, lze alespoň o části z uplynulých dvou let hovořit jako o „zlatém věku“ nejnovějších dějin galerie. Šlo zejména o sérii čtyř mimořádných výstav od června 2008 do února 2009. Jmenovitě výstavu Cesta do školy laureátky Chalupeckého ceny Eva Koťátkové, samostatnou výstavu skupiny Rafani, přehlídku ostravské výtvarné scény Aloha Ovar Nuova a výstavu Vzpomínky na budoucnost, kterou koncipoval kurátor Karel Císař. Za svou přehlídku ve Špálovce Rafani dokonce získali cenu Galerie Klatovy/Klenová Osobnost roku 2008.

V březnu 2009 se ve výtvarných kruzích začalo hovořit o tom, že galerie má problémy. Pochybnosti vzbuzovaly zejména výstavy designu, které signalizovaly odklon od náročné dramaturgie předchozích měsíců.

Provozovatelé galerie však k informačnímu šumu nepodali žádný jasný komentář. Ještě na podzim vyhlásili konkurz na výstavní projekty pro rok 2010, takže se zdálo, že problémy budou zažehnány. Přestože je na letošek vybrána a naplánována přehlídka posledního laureáta Chalupeckého ceny Jiřího Skály a další dva zahraniční projekty, poslední výstavou bude projekt kurátora Jana Zálešáka Horká linka, který končí 21. března.

Podle statistik společnosti Semma galerie v uplynulých dvou letech realizovala 16 výstavních projektů a tři projekty externí, na kterých se představilo celkem 61 umělců českých, 8 uměleckých skupin a 41 umělců zahraničních. „S provozem galerie a produkcí výstavních projektů jsou však spojeny vysoké finanční náklady, na které je v době finanční krize bohužel stále obtížnější získat dostatek finančních prostředků a partnerů. Z tohoto důvodu je společnost Semma, s. r. o., nucena své provozování Galerie Václava Špály ukončit,“ praví se bez dalšího vysvětlení v tiskovém prohlášení společnosti.

Právě schopnost získat pro galerii sponzory a „kontakty na lidi z byznysu“ přitom společnost před dvěma lety prezentovala jako svou hlavní přednost. Na svých webových stránkách ostatně Semma i dnes jako své klienty uvádí společnosti ČEZ, Vodafone či Česká spořitelna.

Galerie Václava Špály je s ohledem na paměť místa a výjimečné kvality výstavního prostoru jednou z nejprestižnějších pražských galerií. Ve svých dějinách zažila dvojí konjunkturu: v 60. letech za vedení kritika Jindřicha Chalupeckého a v 90. letech díky kurátorovi Jaroslavu Krbůškovi. V letech 2002 až 2006 provoz galerie zajišťovala Nadace Český fond umění, která rezignovala na vlastní dramaturgii a galerii volně pronajímala. Po celý rok 2007 byla galerie zavřená a konkurz na nájemce provázela řada zmatků a nejasností. / kč, js

Zrození malíře

z m ě n a n á p i s u n a g a l e r i i v r á m c i v ý s tav y v z p o m í n k y n a b u d o u c n o s t

Praha – V Galerii kritiků byl koncem ledna vyhlášen vítěz třetího ročníku Ceny kritiky za mladou malbu. Stal se jím pětadvacetiletý Vladimír Houdek z Nového Města na Moravě, student malířského ateliéru Vladimíra Skrepla. Diváckou cenu si odnesl Marek Číhal z brněnské FAVU. Vladimír Houdek původně vystudoval aranžérství a pracoval porůznu jako brigádník. Když se v 19 letech rozhodl naplno věnovat malbě, šlo o reakci na jistou zlomovou událost v jeho životě a obrazy pro něj měly terapeutický význam. „Malbu si od počátku nedokáže představit jinak než jako

7

V l a d i m í r H o u d e k : l av i č k a / 2009

intenzivní proces a nekompromisní expresi, která vyžaduje osobní emocionální investici,“ komentuje jeho tvorbu člen poroty Michal Pěchouček.

Po svých prvních malířských konzultacích propadl Houdek beznaději, která ho nutila stále se zlepšovat. Jeho první samostatná výstava, nazvaná Jsem tvoje nálada, proběhla před dvěma lety v Galerii AM 180 a Houdek byl už tehdy avizován jako jedna z velkých nadějí mladé české malby. Letos v únoru, krátce po získání Ceny kritiky, pak představil své nejnovější práce na výstavě Chlapec náprstník v prestižní Galerii Jelení.

Houdkovy obrazy dříve zachycovaly různé traumatické, snové výjevy a byly až po okraj zaplněné figurami a symboly. V poslední době minimalizoval své výtvarné prostředky, objevil pro sebe malý formát a redukuje tvar až na pokraj abstrakce. Z dějin umění ho oslovuje například art brut. Houdkův další vývoj by měla začátkem příštího roku ukázat samostatná výstava v Galerii kritiků, která je spolu s katalogem tradiční odměnou pro laureáta.

Jestliže se minulý rok zadání soutěže rozšířilo na malbu a její přesahy, letos se Cena kritiky obloukem vrátila znovu k malbě.

S výjimkou Miroslava Polácha, který byl ve finále už podruhé, přinesl letošní ročník samá nová jména. Se dvěma z nich, Denisou

Krausovou a Jakubem Janovským, se čtenáři Art+Antiques již mohli setkat v rubrice Portfolio (AA 2008/11 a 2009/04). Dragana Živanovič vystavovala nedávno v Galerii hlavního města Prahy a Juraj Kollár získal za své „luxfery“ berlínskou cenu Celeste 2009.

Nejen pro pisatelku těchto řádků byl důležitým objevem Adam Štech.

Cena kritiky za mladou malbu vznikla z iniciativy sdružení Artlab (Jiří David, Milan Salák). Poprvé byla udělena v únoru 2008 Ladě Gažiové, loni ji získal Evžen Šimera.

Koncentraci na malbu zdůvodňovala pořadatelka soutěže, Vlasta Čiháková Noshiro, vždy tím, že je třeba odlišit se od konceptuálně zaměřené Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Teprve při letošních diskusích však vyšlo najevo, že cena je od počátku míněna také jako pocta malíři Vítu Soukupovi, který zemřel v prosinci 2007. / kč

Merta osobností roku Klatovy – Titul osobnost roku, udělovaný Galerií Klatovy/Klenová od roku 2002, získal za loňský rok Jan Merta, a to za výstavu v brněnské Wannieck Gallery (od září do ledna ji navštívilo přes 2 tisíce lidí). Poprvé v historii ceny se stalo, že ji někdo získal

podruhé. Merta je též laureátem za rok 2005.

Na druhé příčce se umístil Josef Bolf, na třetí dvojice Jasanský-Polák. Tvůrce nejvíce medializovaného díla loňského roku – Entropy – David Černý se umístil na čtvrté příčce.

Páté místo devětadvacetiletého Dominika Langa je podle Marcela Fišera, bývalého ředitele Galerie Klatovy/Klenová a hlavního organizátora ceny, největším překvapením letošního ročníku. Byl nominován hned za čtyři samostatné instalace/výstavy ve Zlíně a v Brně.

Cena je udělována za nejvýraznější výtvarný počin uplynulého roku na základě hlasování oslovených kurátorů a kritiků. Nominováni mohou být pouze žijící autoři působící převážně v Česku. Hlasování se letos zúčastnilo pět desítek odborníků. Každý mohl nominovat pět umělců či skupin na první až páté místo. Vítěz byl určen prostým součtem bodů. Merta získal 79, druhý Josef Bolf 59 bodů. „Jestliže první dva autoři mají v čele jasný náskok, následuje osmička autorů s minimálními rozdíly. A ta má zase jasný odstup od autorů druhé desítky,“ komentuje výsledky Fišer.

Loňský rok byl na významné výtvarné události nebývale bohatý. Velké reprezentativní výstavy měli loni mimo jiné Jiří David, Vla-

O s o b n o s t ro ku 2009 1.

Jan Merta

79 bodů

2.

Josef Bolf

59 bodů

3.

Jasanský-Polák

35 bodů

4.

David Černý

33 bodů

5.

Dominik Lang

32 bodů

6.

Jiří David

29 bodů

7.–8.

Viktor Pivovarov Vladimír Skrepl

28 bodů

9.

Aleš Veselý

26 bodů

10.

Zbyněk Baladrán

25 bodů

dimír Skrepl, Viktor Pivovarov či Aleš Veselý.

Všichni jmenovaní se také po zásluze umístili v první desítce. „Odhlédneme-li od konkrétních osobností, lze konstatovat, že letošním vítězem je Brno a jeho výtvarné instituce: Merta a Jasanský s Polákem ve Wannieck Gallery, Jiří David, Vladimír Skrepl a Dominik Lang v Moravské galerii,“ konstatuje Fišer.

10

výstava

art + a ntiques

Starý mistr, zasloužilý kacíř Zdeněk Sklenář v Domě U Zvonu text: Ludmila Vachtová Autorka je historička umění, přední odbornice na dílo Františka Kupky.

Od roku 1973 žije v Curychu.

15. dubna uplyne sto let od narození Zdeňka Sklenáře, jedinečné osobnosti českého moderního umění, jehož dílo konečně získává zaslouženou pozornost. Galerie, kterou vede malířův synovec a jmenovec, u této příležitosti připravila obsáhlou retrospektivu jeho díla, kterou bude od 17. března hostit Dům U Kamenného zvonu. Profil Zdeňka Sklenáře pro Art+Antiques napsala první dáma české výtvarné kritiky Ludmila Vachtová.

Na pohlednici, podle poštovního razítka odeslané z Pekingu 21. 4.

1955, mi příkladně čitelné kaligrafické písmo tlumočí „Srdečné pozdravy z krásné země, kde i kámen má křídla z oblaků“. Zvláštní, bezděčný dokument. Kámen a křídla z oblaků? Za pětapadesát let se leccos změní, i způsob, jakým lze číst a vnímat vzkaz. Zdeněk Sklenář nikdy neplýtval city a neliboval si ve slovním nadšení. Dobrodružství racionalistického romantika nesnášela zevlouny a životní zkušenosti z počátku socialismu – v Praze se nemluvilo o studené válce – vychovaly muže „svobodného povolání“ k občanské málomluvnosti. Cesta do Číny přinesla jedinečné uvolnění. Zábrany zmizely, nic nestálo v cestě zákonům poezie, tušení a touha se proměnily do výtvarných energií. Pětačtyřicetiletý malíř, který měl za sebou už úctyhodné, třebaže zřídka publikované dílo, se vrátil domů jako dospělý suverén.

Neztratil přitom svůj typický potutelný úsměv, ani se nestal nezranitelným, ale přesvědčil se o tom, že se nemýlil. V umění Zdeňka Sklenáře nezáleží ani na míře abstrakce, ani na stupni modernosti,

ale na ustavičně proměnlivém rytmu linií, tvarů a chromatických vztahů, který vypovídá o všech sdělitelných vrstvách individuálních i obecných skutečností: Jak se mi vede, světe?

S touhle svéráznou introspekcí, zřejmě inspirovanou východní filozofií, objevenou už v roce 1942, je Zdeněk Sklenář v zahradě českého umění zcela sám. Nestěžuje si na to. Vyznačuje se spontánní komunikativností bez nejmenší grimasy snobství. Pohybuje se s touž samozřejmostí v poslední hospůdce na Žižkově jako v Klubu spisovatelů, nemá ale rád skupiny a vyhýbá se akcím v houfu. Neupozorňuje na sebe, a přesto je na něj moc dobře vidět. Je vysoký, urostlý a dobře oblečený, kouří doutník nebo lulku a nosí klobouk. Enfant terrible české výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století by v něm nikdo nehledal. Jeho nenápadnost a tichost zkreslují nakonec i vnímání L i s t z n a č r t n í ku I / olej, plátno / 50 × 35 cm Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

12

výstava

U m ě l é k v ě t i n y III / 1946 / olej, plátno / 98 × 65 cm / Alšova jihočeská galerie

art + a ntiques

13

K u r o p ě n í / 1948 / olej, plátno / 114 × 114 cm / Alšova jihočeská galerie

a hodnocení díla. Sklenář je znám jako knižní grafik, autor plakátů a ilustrací. Proslýchá se, že maluje, málokdo ale ví, jak jeho obrazy vypadají. Nevystavuje. Nikdo by mu to nepovolil. Je trpěn. Odpovědní činitelé Svazu výtvarníků, ochránci ideologické pravověrnosti a oficiálně prověření teoretici považují jeho malbu za formalistickou, morbidní a příliš destruktivní. Pro některé z mladých, kteří v padesátých letech rozum pobírají, je to malíř naopak příliš konvenční a krotký. Podobná nactiutrhání ho nevyvádějí z míry. Jde si dále po svém. Nic jiného mu ani nezbývá. Není hrdinou intelektuálních klepů

jako Mikuláš Medek, nevyprávějí se o něm legendy a jeho ateliér se nikdy nestane dostaveníčkem zahraničních cestovatelů za zakázaným uměním. Zdeněk Sklenář, bezpečně ukotvený v soukromých malířských náruživostech, dovedně zamlčuje svoji adresu. Pracuje téměř bez ustání a bez hlesu. Jeho přítomnost prozrazuje jen vůně tabáku. Vždycky se lišil, aniž by o to usiloval.

Generační druh a přítel Jiřího Trnky, Karla Černého a Františka Grosse si pro cestu za obrazem volí jiné inspirační zdroje, než bývá v Čechách zvykem. Nezdůrazňuje vlastenecké svazky, nehoruje ani

24

na trhu

art + a ntiques

František Muzika text: Jan Skřivánek, Michal Šimek

V loňském roce jsme na aukcích zaznamenali výrazný cenový nárůst za díla Jindřicha Štyrského a Toyen. Nabízí se tudíž otázka, zda se mimořádný zájem kupujících o jejich práce promítne i do cen za díla dalších členů Devětsilu či představitelů surrealismu v českém umění.

Na jarní aukci galerie Kodl bude nabízeno rané dílo generačního druha Štyrského a Marie Čermínové a jejich kolegy z Devětsilu Františka Muziky. To by nám na výše uvedenou otázku mohlo pomoci najít odpověď.

Obraz s názvem Domy a stromy v podvečer namaloval Muzika v roce 1922, rok poté, co vstoupil do Devětsilu. Ve stejném roce vznikl i Muzikův obraz Tři sestry, kterým je umělec zastoupen v expozici Národní ga-

K r y p ta / 1945 / olej na plátně / 50 × 70 cm / cena: 3 363 000 Kč (Galerie Art Praha 21. 9. 2008)

lerie. Ta ve svých sbírkách uchovává hned 34 autorových obrazů, Muzika je ale hojně zastoupen i ve sbírkových fondech oblastních galerií. Nyní nabízený obraz je reprodukován v Muzikově monografii z roku

25

d o m y a s t r o m y v p o d v e č e r / 1922

1947, kde jej nalezneme pod názvem Krajina v Braníku.

O rok později než Muzikova krajina vznikla koláž Marion od Jindřicha Štyrského, prodaná loni v listopadu na aukci společnosti 1. Art Consulting za 1,7 milionu korun. Jde o zatím poslední dílo z okruhu Děvětsilu, které se objevilo na trhu. Dá se od tohoto výsledku - připomeňme, že šlo o práci na papíře - odvíjet cena za Muzikův obraz? Nejspíše ano. Vyvolávací cena obrazu byla totiž stanovena na 4,5 milionu korun (bez aukční provize). Do jaké míry je obraz za tuto cenu prodejný, se ale teprve ukáže.

Již startovací cena dělá z obrazu nejdráže nabízeného Muziku.

Na trhu se obrazy tohoto autora neobjevují moc často. Jeho dosud nejdráže prodaným obrazem je surrealistická Krypta z roku 1945, která byla vydražena v září 2008 na aukci Galerie Art Praha za 3,4 milionu

korun. Jiné srovnatelné práce se na aukcích v posledních letech vůbec neobjevily.

Galerie Kodl prodala v loňské dubnové aukci obraz Medúzy z roku 1971 za vyvolávací cenu 840 tisíc korun. Květnová aukce Dorothea nabídla Muzikův autoportrét z roku 1918.

Obraz však s vyvolávací cenou 240 tisíc korun zůstal neprodán.

Nejčastěji se tak na trhu objevují litografie a kresby, především z poválečného období. Muzika vynikl i jako významný scénograf. Přestože počet jeho scénických návrhů přesahuje stovku, na trhu se dosud objevilo jen několik málo návrhů. Nejdražším byl návrh z roku 1938 pro operu Julietta od Bohuslava Martinů. Práce pocházející z Muzikovy pozůstalosti byla na aukci aukční síně Vltavín před více než sedmi lety vydražena za 69 tisíc korun.

František Muzika se narodil v roce 1900 v Praze. Na pražské akademii studoval v le-

tech 1918 až 1925, a to v ateliérech Jakuba Obrovského a Jana Štursy. Byl členem Devětsilu a SVU Mánes, po druhé světové válce se věnoval především výuce typografie na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Jeho tvorba prošla několika proměnami, od poetismu přes lyrický kubismus až k osobitě pojímanému surrealismu. Zemřel v roce 1974 v Praze.

Domy a stromy v p o d v e č e r / 1 9 2 2 technika: olej na plátně rozměry: 48,5 × 64,5 cm vyvolávací cena: 4 500 000 Kč (bez 20% aukční provize)

26

portfolio

art + a ntiques

I Love 69 Popgejů text: Hana Beranová Autorka dokončuje kurátorská studia na ústecké Fakultě umění a designu.

Před třemi lety jsem poprvé viděla koncert kluků s vtipným a velmi vypovídajícím názvem I Love 69 Popgejů.

Dosud si pamatuji tu energii, čichový vjem i obscénní refrény jako „Strčím ti ho do análu“, „Do kostela s tebou nikdy nepudu“ nebo „Dej mi pusu na péro“, doprovázené tím, že se kluci rozhodně nestyděli svlékat a vystrkování pozadí bylo tou zdrženlivější formou jejich tanečních kreací. To vše doplněné ryze kreativními lo-fi modely ve stylu neobyčejného diska.

Píše se rok 2001 a v tu dobu ještě neznámá formace s názvem Popgejové ve složení Jakub Adamec, Pavel Pernický a Zdeněk Vichr poprvé vystupuje před veřejností na rodném Valašsku. Časem si mění název na 69 Popgejů a v roce 2005 se po rozšíření o Petra Štarka definitivně přejmenuje na I Love 69 Popgejů, a tak nastupuje na svou neuhasínající a stále se zrychlující dráhu. „Audiovizuální fyzická, barevná elektropunková performance, věčně čerstvý campingový dekadancefloor. Podklady z kláves pumpují různou rychlostí v různých stylech mix diska a punku, country a náboženské muziky, elektro s cirkusem.“ Tak se sami definují a jejich definice se budu raději držet, protože lépe tento žánr asi nikdo nevysvětlí.

Popgejovští studenti Petra Lysáčka a Jiřího Surůvky skvěle doplnili již tak bizarní ostravskou scénu, kde je radno zajít do „nonstopáče“ a kalit až do rána.

Ostatně estetika nonstop barů je častým prvkem vizuální části popgejovského tvoření, vytváření, mixování, instalování, montování a improvizování. Taktéž pornografie a kýč se v jejich rukou dostává do pestrobarevného pouťového kolotoče nebo konkrétněji centrifugy, kdy se všichni baví do vyčerpání sil.

28

rozhovor

art + a ntiques

Několik teček S Daisy Mrázkovou o práci a radosti text a foto (portrét): Karolina Jirkalová

Haló, Jácíčku, Můj medvěd Flóra, Neplač, muchomůrko, Slon a mravenec – tyto i další stálice dětských knihoven spojuje jediné jméno: Daisy Mrázková. Trochu ve stínu knížek zůstává její volná tvorba, přestože kresbě i malbě se věnuje více než půl století. I dnes má ve svém nuselském bytě několik čerstvě našepsovaných pláten. Náš rozhovor byl zároveň exkurzí: prohlížely jsme kresby i malby, starší i novější knížky, fotografie. Nakoukla jsem i do šuplíku s prádlem – opravdu tam bydlí medvěd Flóra v růžových šatičkách. Prý je zdědil po panence Adrieny Šimotové.

Po letech jste opět vydala novou knížku pro děti, jmenuje se Písně mravenčí chůvy. Jsou to nové texty a obrázky, nebo jste sáhla do šuplíku?

Většinou jsou to texty, které jsem psala pro Muchomůrku, ale nakonec se do knížky nehodily. Zkrátka jsem našla v šupleti takové staré veršíky z 60. let a říkala jsem si: Vždyť to není úplně blbý… A protože jsem se mezitím seznámila s Terezkou Horváthovou z nakladatelství Baobab, tak jsem jí ty básničky poslala. A ona zaplanula a řekla, že to vydá a že si to můžu ilustrovat. Tak jsem se do toho pustila. Některé kresby jsem měla schované ještě z 60. let – třeba tenhle abstraktní, nic neříkající flek, nevím už, co to mělo být, ale nikdy jsem ho nevyhodila, protože je hezkej…. A takových hezkých nevyhozených fleků mám plné desky.

Něco jsem také nově kreslila přímo pro tu knížku. Grafička Helena Šantavá a Juraj Horváth vybírali spíš abstraktní věci. A když jsem namítala, že tam přece měl být ten strakapúd, tak ho někde v té abstraktní změti našli. Ale něco jsem se tím naučila. Uvědomila jsem si, že je důležitější ilustrovat pocit než obsah.

Zrovna tahle tráva s kapkami rosy je docela realistická...

To je záznam mého pozorování rosy na trávě: Bylo to na Vysočině, šla jsem po šikmém travnatém svahu, bylo to brzy ráno, takže jsem měla slunce za zády. A teď koukám na lesknoucí se kapky rosy a dochází mi, že to není lesk, že je to zrcadlový obraz slunce. Měla bych se v té kapce zrcadlit taky, ale nevešla jsem se tam. Tak jsem zvedala ruku a vidím, jak do té rosy leze taková ručička… Ale shora čili obráceně, nohama vzhůru – to je snad princip fotoaparátu, ne? A to slunce je tam taky nohama vzhůru.

To se ale nepozná.

Nepozná, protože je kulatý. Napsala jsem o tom básničku, ale Terezka ji nezařadila a zůstala z ní jen ta kresba. V knížce ilustruje jiné verše o stéblech trávy.

Váš muž Jiří Mrázek byl také malíř. Ovlivňovali jste se, mluvili jste si vzájemně do práce?

Jiří byl vlastně můj učitel. Já jsem na Umprum studovala jen jeden rok, načež se škola za války zavřela. A my s Jiřím jakožto mladí

38

téma

art + a ntiques

Socha a město Zpráva o stavu umění ve veřejném prostoru text: Karolina Jirkalová

Nedůvěřivý pohled české společnosti na umělecká díla umístěná na veřejných místech nepramení jen v malém pochopení pro současné umění. Má kořeny ve způsobu, jak k této problematice přistupoval minulý režim. Ať už šlo o Staliny či horníky z 50. let, nebo o bezduché normalizační abstrakce, které měly zlidštit anonymitu veřejných prostor na sídlištích.

Název článku odkazuje k projektu, který se stal zřejmě prvním poválečným pokusem o smysluplnou integraci uměleckých děl do organismu města. V roce 1969 ho v Liberci zrealizovaly kurátorky Hana Seifertová a Ludmila Vachtová s podporou osvíceného starosty Jiřího Moulise.

Sochy soudobých umělců obsadily město ve velmi různorodých konfiguracích – objevily se nejen na osvědčených místech, jako jsou náměstí či parková zeleň, ale i na skrytých nebo na první pohled neatraktivních místech. Přehlídka měla mezi obyvateli velkou odezvu, hodně se diskutovalo, některé ze skulptur se staly oblíbenými místy setkávání mladých lidí. Projekt Socha a město je důležitý i z jiného důvodu – začátkem nového tisíciletí byla jeho myšlenka díky společnosti Spacium vzkříšena, a ulice Liberce se tak staly dějištěm několika krátkodobých i dlouhodobých sochařských výstav. Ale především: do kontextu města jsou trvale osazována díla současných umělců.

I následující generace architektů úzce spolupracovaly s umělci, skvělým dokladem jsou Plečnikovy úpravy Pražského hradu či Janákův Hlávkův most. Avantgarda participaci umění na architektonickém díle výrazně potlačila, přesto však i v tomto období najdeme příklady výjimečné symbiózy – například světelnou plastiku Ladislava Pešánka na Edisonově transformační stanici v Praze. Po válce pak v této tradici pokračoval například Jaroslav Fragner, jak je patrné nejen na jeho obnově pražského Karolina.

Stejně tak k veřejnému prostoru vždycky patřilo i umění performativní, ať už v podobě divadelních představení během poutí a křesťanských svátků, nebo profánních kramářských písní. I na tuto linii navazují nejen avantgardní umělci, ale také Vladimír Boudník v 50. letech, akční umělci včetně kokrhajícího Knížáka v letech 60. či sociálně nebo komunitně laděné umělecké projekty dnešní (Kateřina Šedá). V tomto článku se však omezím na umělecká díla mající trvalou hmotnou podobu.

Historický exkurz

Na věčné časy

Výtvarná díla byla od nepaměti běžnou součástí veřejných prostranství, ať už šlo o sochy, kašny, morové sloupy, nebo výzdobu mostů, věží či fasád domů. Zvlášť velkolepé koncepce na tomto poli přineslo baroko, jak můžeme vidět nejen na východočeském Kuksu. V 19. století se k těmto tradičním formám přidružilo množství pomníkových realizací.

Po roce 1948 byla široká škála vztahů mezi architekturou a výtvarným uměním zregulována do podoby monumentálních pomníků a fasádních dekorací (především u bytovek v duchu sorely). V období tání se situace opět pozvolna zlepšovala, manifestační byly především české expozice na světových výstavách v Bruselu (’58),

M i l a n H o u s e r : K o u l e / 2001 / Gutenbergova ulice Liberec / foto: archiv spolecnosti Spacium

Montrealu (’67) a ještě i Ósace (’70). Na domácí půdě byla posledním velkým záchvěvem snah o navrácení soudobého umění do veřejného prostoru již zmiňovaná liberecká přehlídka v roce 1969.

Během normalizace se režim snažil umělce korumpovat několika štědrými procenty, které byly z každé stavební zakázky určeny na realizaci uměleckého díla. Většinou šlo o ideologicky orientovaná (dělníci, kosmonauti) nebo alespoň nezávadná díla (matky s dětmi, zvířata), která se míjela s progresivnějšími proudy současného umění.

Přesto existuje i nemálo kvalitních výjimek, ať už jde o práce sklářských výtvarníků (Libenský-Brychtová), mobilní plastiky (Jiří Novák, Vratislav K. Novák), mozaiky Zdeňka Sýkory, nebo díla Stanislava Kolíbala.

Z opozice k oficiálním proudům pak vzešlo několik výstav ve veřejném prostoru. Zmiňme alespoň legendární akci Malostranské dvorky (1981), kterou inicioval okruhu umělců kolem sochaře Čestmíra Sušky a účastnila se jí především nejmladší výtvarná generace. Cílem paradoxně nebylo zpřístupnit umění co nejširší veřejnosti, ale najít prostor k vystavování mimo oficiální galerie. Prostorové instalace vytvořené na míru konkrétním malostranským dvorkům měly mezi lidmi okamžitý ohlas, který byl vzápětí ještě posílen příkazem výstavu okamžitě zrušit.

Po roce 1989 se situace prudce změnila: umění už sice nepodléhalo ideologickému tlaku, ale veřejné zakázky pro umělce v podstatě úplně zmizely. V poslední době se sice situace pomalu zlepšovala, ale i tak je bilance uplynulých dvaceti let v oblasti umění ve veřejném prostoru

dosti tristní. Ale zdaleka to nesouvisí jen s nedostatkem financí. Až na několik málo příkladů (Neprašovy patníky před Lichtenštejnským palácem v Praze, Koule Milana Housera a další díla v Liberci nebo bronzoví ptáci Kurta Gebauera v Opavě) skončila většina pokusů o instalaci umění do městského prostoru přinejmenším rozpačitě. Přímo odstrašujícím příkladem je pomník druhému odboji Vladimíra Preclíka na Klárově.

Politikum Tato krize veřejného umění má několik příčin. Především je to již zmiňovaná diskreditace exteriérové plastiky, která souvisí s ideologicky motivovaným zamořením našich měst a vesnic nekvalitními díly. Dalším problémem, typickým především pro 90. léta, jsou mizivé finanční prostředky – těžko se hledají jak ve veřejných, tak v soukromých rozpočtech.

Nikdo se také příliš nehrne do oprav děl stávajících, mnohá i kvalitní díla už z veřejných míst nenávratně zmizela. Připomeňme například loňskou kauzu kolem kinetické fontány Jiřího Nováka Dálky z roku 1964 umístěné na pražském sídlišti Novodvorská – městská část si nechala vypracovat studii revitalizace náměstí, která s plastikou vůbec nepočítala. Z iniciativy mladého sochaře Pavla Karouse a autora plastiky Jiřího Nováka se dnes jedná o její památkové ochraně.

Exteriérové realizace navíc stále zůstávají velkým politikem – patrné je to například z kauzy pomníku druhého odboje na pražském

52

design

art + a ntiques

Kocour a spol.

Hračky Libuše Niklové text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Když měl designér Jan Němeček ze studia Olgoj chorchoj v publikaci Česká stovka, představující sto ikon českého designu, vyjmenovat tři objekty z období 60. let, které by si s sebou vzal na pustý ostrov, odpověděl zcela nekompromisně: „Byli by to tři kocouři!“ Myslel tím slavnou plastovou hračku podle návrhu Libuše Niklové.

Po druhé světové válce nastal skutečný boom nových syntetických materiálů, které se začaly v masovém měřítku prosazovat v každodenním životě. V Československu se plast stal symbolem nových zítřků a podobně jako v západní Evropě byl módním materiálem, ačkoli jeho zpracování zpravidla nedosahovalo zahraniční kvality.

U nás vyráběné užitkové předměty z plastu často něco nevěrohodně imitovaly, kupříkladu přírodní materiály nebo krajku, a potenciál nové hmoty tak zůstával nepochopen a nevyužit.

Plasty záhy pronikly i do výroby hraček, PVC využívali téměř všichni výtvarníci, ať už k výrobě stavebnic, či jako materiál pro hlavy a tělíčka panenek vyráběných národním podnikem Hamiro (ostatně americká firma Ideal Toy Company experimentovala s plasty už před válkou a využívala je právě k výrobě hlaviček panenek s tvářemi filmových hvězd). Celoplastové hračky byly zahrnuty do produkce národního podniku Fatra Napajedla, který patřil k Československým závodům gumárenským a plastikářským se sídlem v Gottwaldově.

Historie jejich výroby tam sahá do roku 1937, kdy byla do závodu, založeného o dva roky dříve firmou Baťa a vyrábějícího protiplynové masky a ochranné oděvy, přemístěna výroba pryžových lisovaných hraček a míčů. Ve výrobním programu měl tento typ hraček své místo od roku 1939, nejčastěji v podobě různých panáčků a panenek s názvy jako Mikuláš, Karkulka, Jirka, Helenka nebo Růženka, které dobová kritika šmahem odsoudila jako „výtvarně nezvládnutou a zdeformovanou karikaturu skutečnosti“. Postupem času se v podniku začaly zdokonalovat nové technologie, jako bylo vyfukování do forem a vysokofrekvenční svařování a výroba hraček byla přesunuta do národního podniku Gumotex v Břeclavi, zřízeného roku 1951.

Hledá se návrhář Evidentní byla kvalitativní disproporce mezi hračkami zhotovovanými z různých materiálů; zatímco výtvarníci Viktor Fixl nebo Vít Grus navrhovali kvalitní a funkční dřevěné hračky a rovněž textilní návrhy Jarmily Šimkové, Zdeny Skřípkové či Marici Procházkové byly tradičně na vysoké úrovni, tvarování plastů se zdokonalovalo jen pozvolna, mimo jiné i proto, že ho „brzdilo“ nevhodné přenášení starých forem do nových hmot. Tuto nepříznivou situaci se snažil řešit Svaz českého díla vypisováním soutěží na návrhy gumových hraček pro Fatru.

V prosinci roku 1947 získali první cenu výtvarníci manželé Novákovi za svůj návrh figurky Želva, k prodeji byly doporučeny i práce jiných návrhářů, mezi nimi Černoušek, Dvouleťáček, Kravka, Medvídek nebo Nosorožec. Až na několik výjimek byla z figurek cítit větší či menší dávka jisté neohrabanosti a popisnosti. Zvažovala se i orientace podniku na plastové hračky jiného typu, v průběhu první poloviny 50. let byly do Fatry předávány různé návrhy, za zmínku stojí model tzv. karetní stavebnice; většinou však bohužel nebyly realizovány.

K radikálnímu obratu a zrodu moderních plastových hraček došlo s nástupem zlínské rodačky Libuše Niklové (1934–1981) do Gumotexu.

Do podniku nastoupila hned po absolvování uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti u profesora Havelky v roce 1954. Prakticky od samého počátku se její návrhy vymykaly všemu, co se dosud vyrábělo, dokázala totiž stejnou hmotu zcela jinak tvarovat a vtisknout hračkám osobitý odlehčený design s oblými křivkami a pestrou barevností. Konečně se objevil někdo, kdo novému materiálu dokonale

K o c o u r , K o z a , L e v, O s e l a t y g r / sbírka UPM v Praze / foto: Ondřej Kocourek

porozuměl a dokázal využít všechny jeho přednosti: odolnost proti rozbití, příjemnou teplotu, stálost barev, měkkost, omyvatelnost, trvanlivost a nízké náklady na výrobu.

Hračky s patentem Hračky Libuše Niklové podávaly skutečnost zjednodušeně a pro dítě velmi srozumitelným způsobem a jejich obliba pomohla vytlačit z trhu výrobky, jež napodobovaly realitu bez špetky vtipu. Jejího žlutého Košiláčka a modro-růžovou Hanku, pryžové lisované duté figurky vysoké zhruba 15 cm schválila roku 1959 do výroby výtvarná rada při Výrobně-hospodářské jednotce Fatra, n. p. Na podzim stejného roku figurovalo jméno Libuše Niklové na stránkách podnikového časopisu Jasný cíl, kde se psalo o „velkém úspěchu naší návrhářky“ při soutěži na upomínkové předměty pro cestovní ruch, kde získala první místo se svým návrhem hračky z pěnové pryže s ohebnými údy a kostrou. Její Cvičenku s kruhem vybrala komise z více než osmi set návrhů. Díky tomuto úspěchu jí pak byl svěřen návrh gumové lisované figurky pro účastníky 1. mezinárodního veletrhu v Brně v roce 1959, označované jako Brňáček.

To byl ale teprve začátek. V 60. letech přešla Libuše Niklová jako návrhářka plastových hraček přímo do Fatry Napajedla, kde se záhy uvedla novinkou. Použila jeden z podnikových výrobků, vrubové trubice z PVC určené do splachovacích nádrží záchodů, ke zhotovení harmonikových tělíček různých stylizovaných zvířátek z polyetylenu

(například Kocoura, Psa, Kozy, Berana, Osla, Lva, Pardála či Krokodýla); tato tělíčka navíc při stlačení pískala.

Výtvarnice si nechala tento svůj objev patentovat v květnu roku 1963 na Úřadu pro patenty a vynálezy pod číslem 115236. V její době se sice hračky se zvukovým efektem běžně vyráběly, jejich slabinou však bylo, že se při snaze vyloudit z nich zvuk deformovaly. Tento nedostatek se jí u ohebných vyfukovaných dutých hraček podařilo odstranit, protože pohybováním a stlačováním trupu na všechny strany se jednak dosáhlo nových pohybových účinků, například u Kocoura protahování nebo přípravy ke skoku, a jednak zvukové tělísko vydávalo mňoukavý zvuk. Výhodou rovněž bylo, že uvedený koncept skýtal řadu výtvarných variací, takže byl využit například i ve figurce Miminka. Oficiálně je Libuše Niklová autorkou celkem devíti patentů a tří chráněných průmyslových vzorů, ale z dobových dokumentů se dá vyčíst, že nápadů měla evidentně mnohem více.

V roce 1958 dostala v Gumotexu v rámci podpory zlepšovacích návrhů zaměstnanců odměnu 400 korun za vymyšlení nového způsobu vybarvování pěnových hraček, který byl o něco později zaveden do výroby, zatímco nápady na použití svítivých barev ke zlepšení vzhledu hraček a na využití zmetků z pěnové pryže byly zamítnuty.

Nafukovací zvířata Zabývala se i způsobem výroby dětských sedaček ve tvaru zvířátek z fólií termoplastických hmot. Zmíněný návrh poskytoval alterna-

62

zahraniční výstava

art + a ntiques

Právo na renesanci text: Milena Bartlová Autorka je profesorkou dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně.

Do konce března je v Bratislavě k vidění výstava Renesance. Je to součást mnohaletého projektu, v němž publikaci jednotlivých vědeckých svazků Dějin slovenského výtvarného umění doprovázejí velké, objevné a divácky oblíbené výstavy. V tomto případě se nicméně vnucuje otázka: má vůbec smysl hledat na Slovensku – ale vlastně také kdekoli jinde mimo Itálii – „renesanci“?

Umění italského 15. století bylo o čtyři století později označeno slovem, které znamená v překladu „znovuzrození“ a původně se používalo jako politická metafora pro jednotný italský stát. Od té doby zůstala

renesance základním mezníkem evropské kultury v nejširším smyslu: funguje totiž jako legitimizační odkaz vzniku buržoazní a kapitalistické společnosti, v níž přes všechny proměny žijeme dodnes. Pro

R a k o u s k á d í l n a : K r i s t o v o r o z l o u č e n í s m at k o u / 1520 – 1530 blíže neznámý epitaf z Nitry / Magyar Nemzeti Galéria, Budapešť

kdekterý metodologický směr dějin umění od kulturních dějin po vizuální studia je studium renesance zkušebním polem jeho schopností. Renesanční umění vnímáme jako absolutní hodnotu a měřítko všeho výtvarného umění předtím i poté. Je to tak krásná legitimizace, že se jí ujaly i marxistické dějiny, jejichž zjednodušená a hrubá školní verze představuje základní strukturu historického povědomí již nejedné generace Čechů i Slováků.

Renesance je podle těchto představ něco jako občanský průkaz: nutný vnější projev dospělosti každého národa. Pokud dějiny umění viditelně vyjadřují vývoj dějin, pak nemůže renesance chybět v žádném národním příběhu. Stačí se pak jen dohodnout, jak ji poznáme. Určení měřítek ale není úplně jednoduché ani v rámci italského umění 15. století a přední italský historik umění Federico Zeri neváhal před časem označit i dílo tak typického malíře, jakým je Botticelli, za „antirenesanční malbu“. Většinou se má za to, že renesance se pozná podle použití ornamentů a malířských či sochařských motivů a strategií převzatých z antických památek.

K tomu je ale třeba přičíst geometrickou konstrukci centrální perspektivy, o níž antičtí malíři neměli ani tušení. A třetí, neméně významnou položkou je rétorika „přírody a přirozenosti“, naprosto ne-antická, zato velmi novověká a moderní.

63

Umění 16. století Tohle všechno je ovšem velice složité, a jak bylo řečeno, jsou s tím problémy i přímo v Itálii. Proto se po mnoha diskusích dnes nakonec dostáváme k velice pragmatickému řešení: za renesanční označíme mimo Itálii docela jednouše výtvarnou produkci 16. století. U nás se konvenční hranicí stalo datum z politických, přesněji dynastických dějin – nástup Habsburků na český trůn roku 1526. Ve slovenských a uherských dějinách toto datum také figuruje, ale postrádá emocionální význam určený českým zvoláním „Tři sta let jsme trpěli!“.

Koncové datum české renesance (bitva na Bílé hoře 1620) už v nich nerezonuje vůbec. Na obou okrajích takového celku se přitom navíc musíme smířit s nejasností hranic jak vůči předcházející pozdní gotice, tak v první polovině 17. století směrem k ranému baroku. Ve skutečnosti je tedy řeč o umění, které je současné s italským (a severským) manýrismem a má k němu vskutku velice blízko.

Divák, který by na výstavě slovenské renesance hledal umění, které poznal v Itálii – něco jako Masacciovy či Rafaelovy malby, Donatellovy sochy, Pisanellovy bronzové medaile či Mantegnovy dřevořezy –, bude zklamán. Jenže takový divák asi ani neexistuje: všichni nějak samozřejmě tušíme, že ta zdejší renesance nebude „tak úplně ono“. Jaký má tedy smysl sestavovat výstavu uměleckých děl, která ani vzdáleně nedosáhnou na svůj předobraz a která co do absolutní kvality nelze nikdy s oním slavným italským uměním poměřovat?

Dočkáme se v Praze? Že to smysl má a že výsledkem je výstava velice kvalitní a zajímavá, se může každý přesvědčit sám. Stačí mu jen soustředění a trpělivost, aby si sám v rozsáhlé a poněkud školometsky nudně nainstalované výstavě objevil to, co rozhodně za vidění stojí.

A není toho málo: jemný filigrán a barevné smalty zlatých liturgických kalichů, hravá imaginace kaligrafií zdobících erbovní listiny, vynikající portrétní studie, luteránské umění z doby ještě před kodifikací konfesijně vázaného výtvarného jazyka. Subtilní dovednost rytců grafických listů, které při-

Pa u l J u v e n e l s t. : d e s k o v é o b r a z y z o ltá ř e s p e c u l u m ju s t i f i c at i o n i s z o r av s k é h o h r a d u j o n á š a v e l r y b a , v y h n á n í z r á j e / 1611 / Evanjelická cirkev augsburského vyznania, Necpaly

nášejí aktuální zpravodajství z války či korunovace. A fascinující umění smrti: epitafy ve stylu rudolfínského dvorského umění i ty, které působí půvabně svou naivní neumělostí. Instruktivně popisné znázornění vize proroka Ezechiela o tom, jak se mrtvé kosti obalí masem, aby vzkříšení mohli přistoupit k Poslednímu soudu. A unikátní uherský typ portrétů zesnulých v životní velikosti, jejichž vizuálním těžištěm jsou věrná znázornění tureckých koberců. Mrtví leží na marách připraveni k pohřbu, navždy zpřítomněni nikoli ve vítězství ducha, ale ve fatální pomíjivosti těla... Obraz volavky ulovené na Hronu, jehož celá plocha je popsána svědctvím o památném lovu, by svou výtvarnou koncepcí mohl klidně být dílem přelomu 20. a 21. století.

Ještě že každá země má potřebu předvádět svou vlastní renesanci! Jinak by se všechny tyhle skvělé obrazy a objekty nikdy nedostaly na velkou slavnostní výstavu,

protože nejsou klasicky krásné a nepatří do zavedeného kánonu. To, že možná ani úplně nepatří pod záhlaví „renesance“, nakonec vůbec nevadí. Uměleckohistorické kategorie pomohly k tomu, aby se něco zrestaurovalo a aby se leccos docenilo. Potěšený divák se vrátí do Česka a chtě nechtě se musí ptát: kdy se dočkáme podobně promyšleného a objevného výstavního projektu i v pražské Národní galerii?

RENESANCIA pořadatel: Slovenská národná galéria místo: Esterházyho plác, Bratislava kurátoři: Zuzana Ludiková sponzor: Slovenské elektrárne – Enel termín: 18. 12. – 28. 3. 2009 www.sng.sk

74

tipy

art + a ntiques

Dezorientace v Budějovicích Putovní výstava mladé české malby Pozitivní dezorientace, kterou dal dohromady sběratel Karel Babíček, se momentálně zastavila v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích. Do 21. března tu můžete vidět obrazy silné generace výtvarníků, narozených začátkem 80. let: Martina Krajce, Ladi Gažiové, Miroslava Polácha, Jitky Mikulicové a Conrada Armstronga. Tento malířský „kmen“ nám podle Babíčka přináší sny, po nichž odjakživa toužíme.

Jan Vaněk v Muzeu hlavního města Prahy Když v roce 1962 zemřel architekt, urbanista a především designér nábytku Jan Vaněk (*1891), dobový tisk o něm napsal: „Nezapomenutelný pionýr vysokého standardu naší bytové kultury. Uvedl do pohybu sériovou výrobu typového nábytku. Usiloval vytrvale o to, aby se nejlepší výtvarníci stali modeláři průmyslově vyráběných zařizovacích předmětů a bytových doplňků, levných, krásných a hlavně účelných.“ Osobnost a dílo tohoto všestranného avatgardního tvůrce přibližuje až do 22. srpna výstava v Muzeum hlavního města Prahy.

M a r t i n K r a j c : P u ta / 2008

Jitka Válová u Topiče Od 9. března do 9. dubna bude pražský Topičův salon hostit výstavu Jitky Válové mapující více než půl století její tvorby. „Přestože se výstava primárně věnuje tvorbě Jitky Válové, stále tu musíme mít na paměti její sesterský stín, jehož pro-

Horká linka ve Špálovce Do Galerie Václava Špály na Národní třídě byste měli zajít nejen proto, že kurátor Jan Zálešák vymyslel zajímavou výstavu, ale také proto, že je to na dlouhou dobu výstava poslední. 21. března se dveře Špálovky zavřou a nikdo neví, co bude dál. Během března máte tedy poslední možnost setkat se na tomto jedinečném místě s uvažováním současných umělců – tentokrát na téma technika. Nečekejte proto žádné příběhy, ale bedlivé zkoumání povrchu a formálních parametrů díla. Účinkují: J. Thýn, E. Šimera, J. Lipavský, M. Houser, P. Písařík, P. Kvíčala, J. Matějů a J. Šerých.

J i t k a Vá l o vá : V ý s k o k a pá d / 1995 olej, plátno / 200 × 145 cm

střednictvím se dodává Jitčinu dílu a jeho poslání úplnosti. Proto necháváme alespoň stručně nahlédnout do dialogu Jitky a Květy Válových, který ozřejmuje jednotu i rozličnost jejich uměleckých přístupů,“ říká k výstavě její kurátorka Alena Potůčková.

P e t r K v í č a l a : D e ta i l o b r a z u N o 2 z c y k l u F l o w / 2009

75

společník Dagur Eggertson a designér Samuli Naamanka. „Má architektura v krajině by měla lidem nabídnout něco jako totální zkušenost, celostní prožitek přírody,“ říká Sami Rintala. Do konce března vás ve Fragnerce čekají kráčející stodoly, plovoucí sauna, dům živlů či minimální hotel.

KALENDÁRIUM / BŘEZEN 2010 kdy: pondělí 8. 3. – pátek 12. 3. co: Týden výtvarné kultury kde: brněnské galerie a muzea, FaVU, Masarykova univerzita kdy: úterý 9. 3. od 17:00 co: přednáška Architektura 1989-2009 kde: AJG České Budějovice, Wortnerův dům kdo: Ivan Kroupa kdy: úterý 9. 3. od 21:00

H u g o D e m a r t i n i : M i m o v y m e z e n é m í s t o / 1975

co: Noční prohlídka Trmalovy vily pro nespavce kde: Trmalova vila, Praha

Demartini a Dobeš v Brně Koncem února zahájila v suterénu brněnského Domu umění, v prostorách, kde sídlí aukční síň 1. Art Consulting, činnost nová výstavní síň Brno Gallery CZ. V jejím čele stojí někdejší kurátorka zaniklé Galerie Brno Ilona Víchová-Czakó. První výstava Světlem prostorem pohybem představuje díla Huga Demartiniho a Milana Dobeše ze sbírky Eduarda Závodného.

Výstava potrvá do 10. dubna.

Sami Rintala ve Fragnerce Finský architekt a umělec Sami Rintala, kterého jsme představili v rozhovoru v listopadovém čísle A+A, vystavuje v pražské galerii Jaroslava Fragnera. Výstava s názvem Take Nord Shape je převzatá z brněnského Domu umění a kromě Rintaly zde vystavuje i jeho

kdy: čtvrtek 11. 3. od 16:00 co: přednáška a komentovaná prohlídka výstavy Josef Čapek kde: VČG Pardubice, Dům U Jonáše kdo: Pavla Pečinková kdy: úterý 16. 3. od 17:00 co: přednáška Československá móda 50. let

Solpera na VŠUP „Písmenka mě nepřestávají fascinovat,“ tvrdí grafik Jan Solpera. „Nejsou totiž jen prostředkem ke stabilizování a předání lidské myšlenky, ale svou výtvarnou formou dovedou tuto myšlenku konkretizovat a umocnit.“ Magickou moc Solperových písmenek si můžeme ověřit na výstavě, kterou svému dlouholetému šéfovi k 70. narozeninám uspořádal ateliér Tvorby písma a typografie. Přehlídka nejlepších Solperových knih a plakátů je otevřena od pondělí do soboty a potrvá do 20. března.

kde: UPM v Praze kdo: Konstantina Hlaváčková kdy: středa 17. 3. od 18:00 co: přednáška o slovenské architektuře 2. pol. 20. stol. kde: aula AVU kdo: Henrieta Moravčíková kdy: čtvrtek 18. 3. od 19:00 co: projekce a setkání s Jánem Mančuškou kde: Školská 28, Praha kdy: neděle 21. 3. od 18:00 co: performance – Umělé dýchání kde: KGVU Zlín, Dům umění kdo: Petr Nikl kdy: středa 24. 3. od 16:00 co: beseda s Danielou Gébovou a projekce dokumentu o Františku Kupkovi kde: GVU Ostrava, Dům umění kdy: středa 24. 3. od 18:00 co: Za barem – neformální setkání s umělci kde: GHMP, Dům U Zvonu kdo: Jan Šerých

S a m i R i n ta l a : L a n d( e )s c a p e / 1999

komiks

80

art + a ntiques

Alžběta Skálová (*1982)

lupracuje s nakladatelstvím Baobab, pro které

2008) a Malá medvědí knížka (Zbyněk Černík,

Absolvovala pražskou VŠUP, kde studovala

ilustrovala knihy Zpátky do Afriky (Jiří Dvořák,

Albatros, 2009). První z nich obdržela 2. místo

nejprve v ateliéru Filmové a televizní grafiky

2005), Poklad starého brouka (Olga Černá,

v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2008. Její

u profesora Jiřího Bárty a poté v ateliéru Ilu-

2007) a Malé černé pohádky pro nebojácné

poslední prací jsou ilustrace ke knize Nebe peklo

strace a grafiky u Juraje Horvátha (2002–2008).

děti (Blaise Cendrars, vyjde 2010). Za Poklad

ráj (antologie české poezie pro děti 20. století, Albatros, 2009).

Absolvovala stáže na na École Estienne PIAD

starého brouka obdržela 3. místo v soutěži

(Paříž 2005) a na Maryland Institute College of

Nejkrásnější kniha a nominaci na Zlatou stuhu

Art (Baltimore, USA 2007).

2007. Za svou diplomovou práci, autorskou kni-

autorských knížek, nyní v rámci volného sdruže-

hu Pampe a Šinka, získala cenu Josefa Hlávky

ní grafiků a tvůrců knih Kopr.

pro děti. Krom toho se zabývá malbou, volnou

za rok 2008. V témže roce také ilustrovala knihy

www.koprbooks.org

grafikou, tvorbou objektů a hraček. Úzce spo-

Pišťucha má problémy (Lenka Brodecká, Brod,

Věnuje se především ilustracím, zejména

Využívá techniky ofsetu a sítotisku k tvorbě

/ Tomáš Prokůpek