DOBROU NOC
Roztomilé lampičky pro klidné noci a spokojené sny.
BAVÍME (SE) I U PORADY
Má to někdo ale štěstí, že pracuje ve firmě, kde i kancelářská porada dokáže zvednout náladu. Vděčíme za to Honzíkovi Hajičovi, který svou powerpointovou prezentaci s čísly vždy vyšperkuje nějakými „lušťovkami“ (či snad „luštěnkami“?) a záludnými otázkami. A protože na poslední proběhlé nasadil těžký kalibr (kdo nebyl přítomen ani on-line, nechť si na televizi Óčko naladí pořad Naked Attraction – pak může nechat rozehrát svou fantazii, o co všechno byl ochuzen), jsem zvědavá, čím nás šokuje příště. Kdo z vás to může říct, že se těší na poradu?
V tomto čísle Albi novin se dočtete, kolik mozolů si Kuba napočítal po brigádě zvané Albiles. V rubrice Zážitkový inspektor společně zabrousíme do DinoParku a Romča Pokorná podá hlášení z cesty do Ameriky. Druhou zahraniční cestou vás pak provede tajemný Bob.
Pokud máte k vydání nějakou připomínku, poznámku, námět či nápad na vylepšení, napište mi na michaela.kubinova@albi.cz. Budu vděčná!
Mějte se a smějte se,
Míša
šéfredaktorka
Albi
STOPY za oceánem
Jak probíhala návštěva cizího kontinentu, popsala Romča Pokorná.
Začátkem září jsem se spolu s Radkem opět vydala do Kansasu na pravidelný summit amerického Hallmarku. Náš hlavní licenční partner pro přáníčka pořádá každé dva roky setkání pro všechny partnery z celého světa. Je to tedy akce, kde je možné potkat se s manažery a řediteli společností podobných Albi, a sdílet tak zkušenosti napříč Evropou i celým světem.
Cesta do Kansasu byla tentokráte o poznání méně dramatická než před šesti lety. Pro jistotu jsem si nechala nějaký čas na rozkoukání, což je při jet lagu určitě přínosem. Radek využil situace a konečně se podíval na vysněný zápas amerického fotbalu místního klubu Kansas City Chiefs.
Hallmark nás přivítal snídaní v nově otevřené kavárně přímo v sídle společnosti. Tedy to, co všichni nazývali snídaní, se skládalo z pomerančového džusu a dvou koleček vaječné hmoty velikosti cca naší padesátikoruny. Nic, co by člověka zvyklého na středoevropskou pohostinnost nasytilo. První den summitu byl naplněn spoustou prezentací o businessu, o amerických zkušenostech z prodeje přání a dalších produktů, marketingu, ale tyto byly proloženy
i některými zajímavými prezentacemi z praktického fungování firmy, například personální oddělení Hallmarku odtajnilo, jak „se stará“ o své zaměstnance. Nic, co bychom tady v Albi neznali :-) (Děkuji, Leni). Opravdu zajímavá a podnětná prezentace se týkala umělé inteligence a jak ji společnost založená na designu a práci stovek ilustrátorů využívá. Další den přinesl o mnoho zajímavější a více praktický pohled do fungování tak velkého korporátu. Vydali jsme se totiž na prohlídku jejich distribučního centra a poté i přímo do terénu, omrknout prodejny Hallmark i některé z jejich největších zákazníků. Skladovací prostory zabírají plochu přibližně 25 hektarů pro cca 47 tisíc KSP, především přání, tašek, balicího sortimentu a vánočních ozdob, které v USA mají neuvěřitelnou popularitu. Samotná prohlídka části těchto prostor byla opravdu podnětná (včetně robotických ramen), leč poměrně krátká a v hlučných prostorech skladu nebylo slyšet na 2 metry. Naopak návštěva pobočky Hallmark obchodu mě opět po dvou letech nadchla.
Pro mě to bylo jako sen ocitnout se v prodejně, kde je přáníčkům různých druhů
a příležitostí věnována téměř celá prodejna a nespočet metrů výstavní plochy.
Celý summit byl zakončen kreativním sympoziem, které Hallmark pravidelně pořádá a kam zve odborníky z různých globálních společností a osobnosti z uměleckých i společenských kruhů, aby sdíleli své myšlenky a zkušenosti. Z celého dne mě nejvíce zaujalo povídání kreativního ředitele Walt Disney ohledně budování resortu Walt Disney. Celý den byl vyplněn motivačními přednáškami přesně v americkém stylu, proto bylo především odpoledne opravdu obtížné udržet oči otevřené a soustředit se na řeč v angličtině v přítmí kansaského divadla. Při odchodu jsem si s mnoha účastníky ověřila, že jsem nebyla jediná, kdo bojoval se spánkem. Naštěstí celý den byl završen sklenkou vína v místní čtvrti Power & Light District.
Tento summit je skvělou příležitostí potkat se s mnoha lidmi, sdílet společně své zkušenosti, rozvíjet spolupráci. Což je největším přínosem této cesty. A jsem opravdu ráda, že se tam za oceánem Albi neztratilo. A upřímně, opravdu jsem se těšila, až si dám kávu zase z keramického hrníčku.
Jak se do lesa volá,
Své o tom ví Kuba Novák, kterého jsem požádala o zprostředkování dojmů.
Letos mi bohužel rodinné důvody nedovolily zúčastnit se Albi dovolené, proto jsem rád po čase vyjel na jinou akci tužící kolektiv, svaly a pevnou vůli –Albiles. Poučen ve smyslu, že je to na horách, bude celou dobu pršet (ne-li sněžit) a večer strávíme venku, jsem nic neponechal náhodě a nabalil se jako na výpravu mezi lední medvědy. Když jsme ale přijeli, s nemalým potěšením jsme zjistili, že večer absolvujeme v teple ubytování s dostatkem jídla, vína a zábavných aktivit. Fotbálek byl na desetikoruny, kterých jsme mezi sebou posbírali jen pár, a hackerské triky, jak obalamutit mincovník, už asi od našich mladých časů přestaly fungovat. Bowling mi nikdy nešel, proto jsem byl vlastně potěšen, že mou zdrcující porážku smazala paní vedoucí, která šla v devět spát a dráhu uprostřed turnaje zhasla. A pak došlo pivo.
Toliko k tragédiím, jinak jsme se večer skvěle bavili, jedli, pili, hráli, pálili a rabovali – tedy samozřejmě jen v rámci jedné z písní, kterou jsme preludovali do pozdních hodin. Vstávání po 4 hodinách spánku (z kterých zhruba dvě hodiny nejmenovanému spolunocležníkovi zvonil budík, přičemž já nebyl schopen vstát a Pepovi ten mobil vyhodit z okna) šlo kupodivu relativně v pohodě, což jsem přičítal zvýšené konzumaci minerálek, po nenadálé absenci zlatavého moku.
Vyčasilo se, lední medvědi utekli do studených krajů, a já tak místo oteplovaček vytáhl kraťasy. Naším úkolem bylo hrabat trávu, pod čímž si lze představit ledacos. Když bylo řečeno, vezměte si holínky, myslel jsem, že někdo zase přehání – naposledy jsme hrabali trávu a zvládl jsem to suchou nohou. Jenže teď jsme operovali v mokřadech. Na to, že by boty po skončení zůstaly suché, jsem rezignoval prakticky okamžitě. Na rozdíl od jiných jsem alespoň neabsolvoval nedobrovolnou koupel. Ale brzy
jsem vzdal i jakékoliv naděje na uchování čistého oblečení. Prostě až přijedu domů, naložím se celý do pračky.
Teď konečně k tomu podstatnému –musím říct, že jsme fakt šlapali jako skvěle fungující tým, genderově rozdělen na hrabače (ženy) a tahače (muže). Na začátku množství trávy vypadalo beznadějně, ale kolektivní prací a nadstandardním výkonem jsme to zvládli všechno – rovněž „instruktoři“ z organizace Čmelák, která si zvelebování mokřadů vzala na bedra, byli překvapeni efektivitou Albíků. Po 14. hodině jsme zasedli k zasloužené odměně – špekáčkům a hermelínům na otevřeném ohni v malebné přírodě.
Odjížděli jsme znaveni, ale spokojeni, že nám to šlo dobře od ruky a že jsme té přírodě skutečně trochu pomohli. Tak příště znovu a ještě v hojnějším počtu, ať na ty buřty jdeme zas krapet dřív!
KDYŽ SE U NÁS CHLAPI POPEROU…
…tak jenom nožem anebo sekerou. Podobně jsem si připadala ve výprodejové sekci na FOR KIDS.
Podzimní část veletrhu směřovala jako tradičně na začátek října. Svoji pomoc jsem promo týmu nabídla v pátek 4. 10. a těšila se na poklidný den strávený u stolečku komunikací s kolemjdoucími. Tajně jsem si myslela na Kouzelné čtení, které znám díky svým dětem nejvíce, po mém příchodu na výstaviště v pražských Letňanech ale Kačka Mrázková rozhodla, že budu spolu s Drahou v sekci výprodejů.
Když se mě Kuba, který ono Kouzelné čtení „vyfasoval“, v pondělí v kanceláři ptal, jestli jsem v sobotu také nemohla mluvit, málem jsem po něm hodila
sešívačkou. Nebylo kdy se vykecávat! Gros naší práce spočívalo v naceňování a doplňování zboží. Rozkaz zněl jasně: snažte se, aby regály nebyly prázdné. Byly děravé… skoro pořád. Jakmile do haly začaly proudit davy, udělala se před policemi jedna velká hromada, skrz kterou se člověk jen s obtížemi probojovával. Sady Albi Science měly takový úspěch, že jsem je většinou ani nestihla k regálům donést – lovci mi je doslova rozebírali pod rukama. Kluci na kase se ze začátku dost zapotili, my s Drahou kmitaly a slušně odpálkovávaly dotazy typu: „To prasátko by v růžové někde vzadu nebylo?“ „Bohužel, toto jsou poslední kusy.“ „Škoda. A modré byste tam nenašla?“ „Grrr…“ Na vyšší level jsme poskočily v momentě, kdy do regálů putovala trička. „Ročník 1973 není? Vážně ne? Nemohla byste se podívat?“ Nemohla. Prohrabovat krabice
přeplněné zbožím kvůli jednomu konkrétnímu kousku nestíhám. Když na něj pak náhodou narazím a vystavím, vyslechnu si od navrátivší zájemkyně výtku: „Tohle jste tady ale před chvílí neměla a tvrdila mi, že vzadu není…“ „Máte štěstí, akorát nám ho přivezli!“
Vítejte ve světě výprodejů! Letos šly na dračku, o čemž svědčí přiložená čísla. A příští rok si s Drahou troufneme ohrozit i Kouzelné čtení, hlásím se dobrovolně!
„Mně se líbily ty brejle a taky kino.“
Natálka Kubínová (6 let)
„Nejvíc se mi líbil Dinohurikán, to byla fakt sranda.“
Dan Kubín (8 let)
DOBRÝ DEN, to jsme zase my…
Už jste využili volné vstupenky do DinoParku? Pokud ne, rozhodně neváhejte!
Každý DinoPark je jiný
Hlásají do světa oficiální webové stránky. Něco na tom bude. Vstupenku si beru rok co rok, je to pro nás příjemný výlet, i když děti nejsou extra velkými fanoušky dinosaurů. Nejblíž to máme do Prahy, kde DinoPark vyrostl na střeše nákupního centra Galerie Harfa. Jednou jsme ale vyrazili až do Plzně a udělali si dvoudenní výlet s přespávačkou v tandemu zoo/dino. V Česku najdete aktuálně 5 poboček DinoParku: v Praze, Plzni, Liberci, Vyškově a Ostravě. Volnou rodinnou vstupenku, která je součástí zážitkových zaměstnaneckých benefitů od Albi, můžete využít kdekoliv. Co by měly mít všechny společné, je kino. K tomu dětská hřiště, nějaké to občerstvení pro hladové krky a další interaktivní zábavu. A samozřejmě množství pohyblivých i statických maket.
Do Prahy za druhohorami
Mrknout se na dinosaury – to byl náš plán na jedno zářijové nedělní odpoledne. Výlet jsme začali stylově vlakem, což je pro děti samo o sobě zážitkem. Z Úval to na Libeň trvá cca 20 minut City Elephantem, ideální časový interval.
Tip č. 1: Zvolíte-li auto, normálně zaparkujte v podzemních garážích OC. Místo je ale dobře dostupné i metrem, tramvají nebo autobusem (vše staví de facto hned u Harfy).
V nákupním centru jsme zamířili nahoru, do venkovní části, kde se nachází bezplatné dětské hřiště a turnikety oddělený DinoPark. Pak už jen děti lítaly od jedné makety k druhé, nadšeně lezly na všechny možné exponáty, kde to bylo povoleno, a nutily mě, ať je u toho vyfotím. Dinosauři v životní velikosti vypadají opravdově, vše je ještě umocněno doprovodnými zvuky. Hodně času děti strávily na krytém pískovišti, kde se vžily do role archeologů a vykutávaly kostru ukrytého tvora. Populární byla také atrakce zvaná Dinohurikán, taková malá budka, do níž se zavřete a necháte si na chvíli simulovat podmínky druhohorní bouře. Jakmile ale z reproduktorů zazněly zvuky hromů, klidili jsme se odtamtud. Co jsme úplně minuli a zpětně jsem se dozvěděla až z webových stránek, je údajná přítomnost živé druhohorní rostliny Wollemia nobilis. Tato pravěká borovice byla objevena v roce 1994 v počtu pouhých 39 exemplářů v australské divočině. Hm, příště se musíme pořádně rozhlédnout.
Tip č. 2: DinoPark v Galerii Harfa se nachází na střeše, kde není moc možností ukrýt se před sluncem. Naplánujte si proto cestu raději na podzim, nebudete tolik vystaveni úmornému horku. My vychytali babí léto a byla to paráda! Žádné vodní prvky tu stejně nenajdete (pouze mlžné stromy, které fungují jen v letních měsících), takže nemusíte „hrát“ na slunečné počasí.
Do Prahy za adrenalinem
Trochu z jiného soudku a určitě ne pro každého je stanoviště s virtuální realitou. Mladík půjčující VR brýle nás přesvědčoval, že nezažijeme nic lekavého ani strašidelného, přesto jsem jako první do „horkého“ křesla zasedla
já. Dětem jsem barvitě popisovala, co všechno vidím, aby věřily, že není čeho se bát. Za nejrizikovější jsem označila poslední scénu, kdy se tyranosaurus pojídající kořist náhle podívá na sledujícího. Střih, konec, může další. Nejprve se pochlapila Natálka, a i když do bráchy po skončení projekce hučela, jak je to skvělé, ať to jde taky vyzkoušet, nepřekecala ho. Pomohla až pauza vyplněná kuličkovou zmrzlinou, po které jsme se k mladíkovi vrátili s odhodláním zkusit to všichni.
Dan byl nakonec tak nadšený, že jakmile jsme opustili budku a dali rychlé kolečko mezi dinosaury, brali jsme znovu za kliku. „Dobrý den, to jsme zase my,“ smála jsem se na obsluhu. Při čtvrté zastávce už jsme na sebe jen mávli a kývli. Naštěstí ten den nebylo v parku moc lidí, tak naše blokáda atrakce nikomu nevadila. Ještě větší adrenalin představovalo 4D kino s pohyblivými lavicemi. Vstupné je zahrnuto v ceně a krátký film o výpravě do druhohor nikde jinde nepromítají. Díky 3D polarizačním brýlím se rázem ocitnete uprostřed pravěku. Kdo nemá rád lekačky, nejspíš si kino neužije. Těch 10 minut jsme zvládli, dětem jsem nicméně dala instrukce, že pokud by se bály, sundají brýle a zavřou oči. Výsledek: 50 na 50. Natálka by klidně šla znovu, Dan už nikdy víc.
Tip č. 3: Pozor, kinosál na Harfě je umístěn o patro níž, v prostorách OC, tak na něj po odchodu z DinoParku nezapomeňte. Východ bohužel vede přes prodejnu hraček Bambule, dopředu se tedy připravte na škemrání dětí o zakoupení toho a onoho.
Celkové hodnocení: Pohodový výlet na jedno dopoledne/odpoledne, celodenní zábavu ale nečekejte. Výjimku jistě potvrdí nadšenci do dinosaurů – pro ně bude návštěva druhohor malým rájem.
ZE ŽIVOTA ALBI
Podzimní smršť aktualit se na vás řítí, tak si uvařte šálek něčeho dobrého a začtěte se.
Podzimní
TVOŘENÍ VE SKLADU
Jitka Spáčilová vyrazila z kraje října do Kostelce, aby s místními Albi dámami vytvořila takovou nádheru.
VÝZVA
Albíci, chybělo vám v přehledu něco důležitého? Vsadím se, že ano. Můžete to změnit! Pošlete mi, prosím, fotografii a krátký popis události, která se stala a měla by být zaznamenána, na e-mail michaela.kubinova@albi.cz. Odměnou vám bude prostor v Albi novinách.
Budeme mít
ZDRAVÁ STŘEVA
Díky workshopu od organizace Loono, která nás v září do Karlína přišla poučit.
GRATULUJEME
novomanželům!
Vlaďku Pozděnovou mladší už od maminky v e-mailu snadno rozeznáme, od 5. 10. je totiž nově Šutajová.
Ria Jiránková má KURZ POTÁPĚNÍ
A my sepsané zážitky od poslední loňské výherkyně. Chtěla bych Albi moc poděkovat za splnění snu. Byla to velká výzva, jsem ráda, že vše klaplo. Po zdravotních problémech a představě, že budu konec kurzu absolvovat někde v lomu (kvůli hloubce 18 m) při teplotě vody kolem 5 0C, jsem se rozhodla, že si kurz udělám v Egyptě. Stejně se ve sladké vodě potápět nechci. Vše jsem si zařídila přes Facebook a na dovolenou jela s vědomím, že 6 následujících dní bude hodně zajímavých. Manžel souhlasil, přestože i pro něj to znamenalo být
Marta Chvojková si hýčká nový VOZÍK
A vděčí za něj Viktorovi Jančíkovi. Nejen Albi plní sny, ale i náš báječný kolega/kamarád Viktor. Už nemohl poslouchat, jak se vztekám, že když potřebuji paleťák, žádný není v dosahu. Tento mi nikdo brát nebude.
hodně vděčná! Hned po příjezdu jsem se sešla s českým instruktorem a začali jsme. Celkem jsem absolvovala 6 ponorů – 4krát do 12 metrů a 2krát do 18 metrů – a závěrečný test s 50 otázkami, který jsem dala na 100 %. Vlastním tak certifikát OWD do 18 metrů. Naučila jsem se mnoho zajímavého a získala další kamarády z řad potápěčů.
EXKURZE TOVÁRNA
Kam se 23. října jelo „Viktorovým autobusem“, prozradí Marta Chvojková. Vypravili jsme se na exkurzi do podniku STUHA Dobruška, který nám dodává stuhy všech barev a velikostí jak na přání, tak na balení dárků. Nejdříve jsme si vyslechli povídání o vzniku, výrobě a škále druhů stuh. Mimochodem STUHA byla založena roku 1896 a její první výrobky byly kloboukové stuhy z přírodního hedvábí. Po zajímavé přednášce jsme se vydali do provozu, kde, věřte – nevěřte, se ještě pracuje na několika původních stavech. Opravdu velký obdiv. A nakonec podniková prodejna, balzám pro oči, ale vítr v peněžence.
Prodáváme
TY NEJLEPŠÍ
HRAČKY NA SVĚTĚ!
Jak dokazuje mnohonásobné umístění v soutěži Hračka roku.
Letošním absolutním vítězem se stal Zářící míč, na paty (3. místo celkem) mu šlapal růžový foťák s termotiskem.
V podstatě jsme NORMÁLNÍ
Třeba když děláme konkurz na nové hry.
Slavíme VÁNOCE v říjnu
To si pak kolegové procházející okolo showroomu klepou na čelo. Jinak ale povedená akce pro novináře spojená s prezentací vánočních Albi trháků!
ALBILAB se představuje
Zástupci tisku si ho mohli exkluzivně prohlédnout na eventu pořádaném 3D tiskárnami Prusa.
O pravidelný přísun novinek
z Albi SK se opět postarala Ivanka Šulganová.
Jak se daří
NA SLOVENSKU?
IDEME NA HUBAČKU
Farebné lístie na stromoch i pod nimi, chladné rána ale stále teplé poobedia, pohľad na „fajčiace“ hory a hlavne dátum v kalendári jednoznačne prezrádzajú, že jeseň je v plnom prúde.
Ako každé ročné obdobie, ani toto nie je výnimkou a holt nie je možné si ho užiť spoza počítača. Tak sme spojili mysle, pohľady a mailovú komunikáciu a dohodli si s kolegami mini teambuilding.
Zraz 8:00 h v kancelárii, káva pred cestou, druhá do cesty, nasledovalo rozhodnutie, kam presne ideme, a mohli sme vyštartovať. Zloženie Mirka, Stanko, Peťa, Ivka a Peťo sa vydalo na cestu do obce Zázrivá, známej svojimi ľudovými zvykmi, piesňami, tancami, no najmä syrovými korbáčikmi. Obec je východiskom viacerých turistických trás a tak sa stala i našim východiskovým pointom.
PREDSTAVA
Ideálnou predstavou „hubačky“ každého amatérskeho hubára je čistá, suchá, takmer rovinatá hôrka, krásne presvetlená slnečnými lúčmi, plná hríbov, suchohríbov a maslákov ako po daždi… Realita však často býva iná a veru i náš sen o teambuildingu jemne minul predstavu.
REALITA
Denne sme sledovali všetky dostupné aplikácie s počasím a dúfali, že tie, čo predpovedajú polooblačno, sú 100percentné. Emh… :D Neboli. A tak sa naša hubačka začala v daždi, v daždi pokračovala a po daždi skončila. Ďakujem vždy pripravenému Peťovi Dudiakovi, ktorý nosí v aute náhradný pršiplášť. A tiež orientačnému zmyslu Mirky Zubčekovej, ktorá nás dokázala vyviesť z hory späť k parkovisku. Aj napriek nepriazni počasia, členitosti terénu a jemnej zachádzke bola hubačka parádna!
VEĽKÉ ZMENY V KOŠICIACH
Počas letných prázdnin sme budovali nové väčšie priestory a sťahovali predajňu v AUPARK SHOPPING CENTER v Košiciach. Zdala sa to byť rutinná záležitosť, ale čas dovoleniek a súčasné zatváranie predajne v OC OPTIMA Košice projekt aj realizáciu celkom „spestril“. Nakoniec sme otvorili v plánovanom termíne, a aj keď to nie je najväčšia slovenská predajňa, dnes je na vrchole rebríčka tržieb.
Predajňu v košickom AUPARKu sme už mali na dvoch miestach, a aj keď sme si mysleli, že to predchádzajúce pri frekventovanom vstupe takmer naproti potravinám bude to ideálne, mýlili sme sa. Aktuálne sme na strednom z troch podlaží takmer v strednej časti dlhej pasáže. A so stabilným skúseným tímom v predajni to zatiaľ vyzerá ideálne. Klop, klop, klop na drevo aj na zuby.
OLA HOLÁ, KOSTELEC VOLÁ
Boli ste už všetci v sklade Albi v Kostelci? Je dôležité vedieť, ako funguje spracovanie objednávok, fakturácia, balenie a expedície zásielok. Len pri zažití a pochopení celého postupu je zamestnanec schopný zohľadniť prácu svojich kolegov a nečakať doručenie objednávky do 24 hodín.
A preto, aby sme ostali k sebe ohľaduplní, sa Luboš s novými kolegami z predajní i kancelárie vybral na návštevu kolektívu skladu.
Ako to v Albi býva, každá práca i vzdelávanie sa dokáže zmeniť na skvelú zábavu a rovnako tomu bolo i tentoraz.
Hlášky ako: „Choď prvý, sú tam pavučiny. Nemám metlu.“ či „Jedete do archívu? Tam já nejdu.“ bavili slovenských návštevníkov od začiatku exkurzie. Poznávačka bolo pre mnohých podnetná a inšpiratívna a pre ďalších zas šokujúca: „Videli ste, ako rýchlo to zabalila?“
Skvelú skúsenosť zavŕšila stretávka pri grilovačke s Petrou, Frantom a Lenkou, ktorí priam spektakulárne naplnili brušká nielen návštevníkov, ale i kolegov zo skladu. Ostala posledná misia –nezaspať po ceste domov. Minimálne šoférom sa podarilo ju splniť!
A toto je múj první šéf v Albi.
Geekopolis
Kdo z vás si při čtení těchto řádků myslí, že píšu sám o sobě, tak se poněkud plete. Já totiž píšu očima průměrného deskoherního geeka. A zcela náhodou jsme se oba ocitli na deskoherním veletrhu Essen Spiel 2024. A tak jsou naše zážitky podobné. Náš geek, říkejme mu třeba Bob, totiž nemá často takovou možnost se ze zážitku vypsat svým kolegům, jako mám já. A třeba by i chtěl. Jenže většinou naráží na hradbu nepochopení. Když si bere v práci volno a někdo se ho zeptá, kam jede, tak se pokusí vysvětlit, že hodlá najezdit autem tisíce kilometrů a poté strávit čtyři dny zavřený v mekce deskoherního světa spolu s tisíci stejně postiženými jedinci. Většinou dostane odpověď ve stylu:
„A ty tam jedeš hrát celý víkend Člověče, nezlob se!?“
A když se Bob snaží obhájit, že deskovky už jsou někde dál, je odbyt větou: „No, ty jsi prostě geek…“ A tak to Bob přijme. A ono to tak na první pohled vypadá. Celá výstava je jedno obrovské Geekopolis, kde spolu s dvěma sty tisíci lidmi z celého světa sdílíte radost z her. Ale to trochu předbíhám. Pro Boba je už samotná cesta výzvou. Ubytování mizí závratnou rychlostí a je nutné ho řešit minimálně půlrok dopředu. A stejně jako není nadšená Bobova manželka (že nebude doma), tak není nadšená ani Bobova peněženka. Bob nechce odjet s prázdnou. To je jako kdyby jel do sklípků na Moravu, a nepřivezl si domů lahvinku.
Všechny útrapy mizí, jakmile Boba pustí dovnitř (většinou si postojí tak dvě hodinky u bran výstaviště). I když letos bylo na poslední chvíli vyprodáno, byli i tací, co stáli venku zbytečně a lístek nedostali. Naštěstí Bob měl ten svůj už měsíc dopředu.
Trpělivost je odměněna šesti halami narvanými deskovkami se vším, co k tomu patří. Chcete luxusní herní stůl v ceně několika průměrných platů? Není problém. Bob je ale chytrý a jen tak se v davu neztratí. Má plán. Zrovna nedávno si někde přečetl o zajímavé hře jménem Čajová zahrada a už teď ví, že bez ní nedokáže žít. Prodrat se ke stánku Albi není sranda. Pro Boba to znamená si přinejmenším půlhodinku postát ve frontě. Překvapivě jsou všichni pozitivně naladění a se sousedem vedle si skvěle pokecá. Naštěstí na něj ještě kopie zbyla. Kdyby zaváhal, ke konci dne by už nebyla. Celý šťastný si odskočí na poněkud předražený oběd do foodtrucku. A potom obtěžkán nákupem přidá další fronty a další nákupy. Každá jedna hra ho těší, ale taky se víc pronese. A k tomu se neustále prodírá lidskou řekou. Podobných „Bobů“ je tu opravdu hodně, a tak večer k smrti unavený dorazí na hotel.
Normální člověk by asi mířil rovnou do postele, jenže to neznáte Boba. Ten se
naopak vrhne na své úlovky a začne je podrobně procházet, a pokud nejel sám, tak stráví večer hraním.
Pozdě v noci usíná a druhý den se celý kolotoč opakuje. A to mě vede k myšlence, proč to Bob dělá. Měřeno čistě organizačními starostmi, nepohodlím a financemi se taková akce prostě nemůže vyplatit. Ale co vím, Bob určitě pojede i příští rok. Je to prostě proto, že mezi svými se necítí jako geek, nýbrž jako člověk, kterému ostatní lidi rozumí. To, co si v normálním životě utrhává po hodinkách, to tady má celý den. Essen je místo, které by měl každý deskohráč navštívit alespoň jednou. A proto moje rada zní, buďte jako Bob. Nestyďte se za svoje zájmy a koníčky. I kdybyste měli víkend strávit na mistrovství světa v houbaření, připravovat měsíc model vláčku na výstavu nebo se účastnit celodenní konference o běhání.
Každý máme někde svoje Geekopolis, místo, kde naše zájmy ožívají a kde jsme doma.