Nekromant Johannes Cabal

d

Kapitola 1 v níž vědec zavítá do Pekla a je uzavřena dohoda

Hexennacht, Valpuržina noc. Poslední noc v dubnu. Noc čarodějnic, kdy zlo obchází krajem.

Stál na nehostinném, opuštěném místě, kde ho nikdo nevyruší, kde nebude nikdo slídit. Ve vzduchu byl cítit kovový pach čerstvě prolité krve; poblíž leželo sťaté kůzle.

Na jeho těle byste nenašli jedinou kovovou slitinu, jen v pravé ruce držel meč s tenkou čepelí z čisté oceli, paži měl obnaženou, rukáv košile vyhrnutý k bicepsu. V kapse vestičky se mu skrýval stříbrňák zabalený v papíru. Před ním hořel oheň z bílého dřeva.

Jmenoval se Johannes Cabal a přivolával démona. „…při Oariosovi! Almoazinovi! Ariosovi! Membrotovi!“ Odříkávaná jména odeznívala v nezvykle ztichlém nočním vzduchu. Doprovázelo ho jen praskání plamenů. „Janně!

Etitnamusovi! Zariatnatmixovi… a tak dále.“ Zhluboka se nadechl a povzdechl, znuděný rituálem. „A. E. A. J. A. T. M. O…“ 11

Ve jménech, která musí volat, v písmenech, jež musí odříkávat, byl skrytý význam. To neznamenalo, že by je musel uznávat, natožpak aby na něj dělala dojem. Zatímco odříkával Velké zaklínání, táhlo mu hlavou, že někteří mágové by světu více prospěli, kdyby psali křížovky.

Prostor se prohnul a on již nebyl sám.

Ten démon se jmenoval Lucifuge Rofocale. Byl o něco vyšší než Cabal, jenž měřil šest stop, ale kvůli své bizarní šaškovské čepici pozůstávající z tří kymácejících se rohů, nebo snad chapadel zakončených šípovými hroty, byla jeho výška ustavičně proměnlivá. V jedné ruce držel pytel, jenž alespoň symbolicky obsahoval bohatství světa. V druhé zlatou obruč. Na sobě měl článkovanou, ocvočkovanou koženou suknici, která celkem připomínala oděv římských legionářů. Huňaté nohy pod ní končily kopyty. Ocas měl jako tlustý mravenečník a tvář mu zdobil přihlouplý poirotovský knírek. Jak už to u démonů často bývá, Lucifuge vypadal jako surrealistické anatomické leporelo. „Hle!“ zvolal démon. „Jsemť tu! Čehožpak si ode mne ždáš? Proč mne rušíš ze spánku? Netrestej mne již žezlem hrůzy!“ Zadíval se na Cabala. „Kde máš žezlo hrůzy?“ „Nechal jsem ho doma,“ opáčil Cabal. „Říkal jsem si, že ho beztak nebudu potřebovat.“ „Nemůžeš mě přivolat bez žezla hrůzy!“ namítl zděšený Lucifuge. „Jsi tady, nebo ne?“ „No ano, jsem, ale vylákal jsi mě falešně. Nemáš kozí kůži ani dvě koruny ze sporýše ani dvě svíce z panenského vosku, vyrobené pannou a náležitě požehnané. Máš kámen zvaný Ematille?“ „Já ani netuším, co by tak Ematille mohlo znamenat.“ 12

Nevěděl to ani démon, a tak obrátil list. „Co čtyři hřeby z rakve mrtvého dítěte?“ „Nenech se vysmát.“ „Půl láhve brandy?“ „Já brandy nepiju.“ „Však taky není pro tebe.“ „Mám placatici,“ řekl Cabal a hodil mu ji. Démon ji chytil a nalil si frťana. „Na zdraví,“ pronesl Lucifuge a obrátil ho do sebe. Chvíli na sebe hleděli. „Tohle je teda fušeřina,“ dodal démon nakonec. „A proč jsi mě vůbec povolal?“

Brány Pekla vypadají impozantně. V rozpraskané a spe-

čené pouštní planině předpeklí trčí jako ohromný a diamantově tvrdý kamenný prst, který má míli v průměru a je dvě míle vysoký. Na jedné straně této neproniknutelné stavby jsou Brány samotné: mohutná železná konstrukce, která je přes sto metrů široká a několik set metrů vysoká.

Její drsný, nahrubo opracovaný povrch je zbrázděný a zjizvený nerovnoměrnými řadami velkých šroubů a v nepravidelných odstupech z jedné strany na druhou vybíhají masivní mosazné pláty. Snadno byste mohli získat dojem, že do Pekla se chce dostat spousta lidí.

Možná to někoho překvapí, ale je tomu tak.

Venku člověka napadne, co se stane, když projde tím příšerným, krutým portálem. Někteří lidé věří, že celé Peklo je nějak napěchované v té skále, kde rozměry nic neznamenají. Jiní tvrdí, že hned za Branami se ve vyduté skále otevírá velká propast přímo do jámy pekelné a že ti, kdož vkročí dovnitř, se dozajista musí zřítit dolů vstříc věčnému utrpení. Další mají za to, že skála skrývá vršek ohromných 13

pohyblivých schodů. Nikdo venku to neví najisto, ale všichni to touží zjistit, a to zejména proto, že cokoli – cokoli – je lepší než formuláře.

Spousta formulářů. Stohy formulářů. Abyste se dostali do Pekla, je jich v průměru nutné vyplnit devět tisíc sedm set čtyřicet sedm. Největší formulář obnáší patnáct tisíc čtyři sta devadesát sedm otázek. Ten nejkratší se skládá z pouhých pěti otázek, ovšem otázek tak rafinovaně stylizovaných, gramaticky spletitých a zlovolně dvojznačných, že kdyby se dostaly do světa smrtelníků, nepochybně by se staly základem nového náboženství, nebo přinejmenším manažerského kursu.

Tohle je tedy první mučení pekelné, jejž zorganizovala duše bankovního úředníka.

Nikdo ty dotazníky přirozeně vyplňovat nemusí. Ale vzhledem k tomu, že jinak by museli strávit celou věčnost nazí v nekonečné poušti, která nikdy nepoznala noc, většina se dříve či později postaví do fronty k malým dveřím pro vrátného zasazeným do jedné z Bran pekelných. Tam obdrží formulář „Prozatímní žádost místní samosprávě o přijetí do pekelné oblasti Hádu, č. j. AAAA/342“ a měkkou tužku.

Had optimistických žadatelů se vinul kolem vrátnice asi jako čára od člověka, který chce zjistit, kolik barvy je v náplních krabičky propisek. V dříve tiché poušti to hučelo, jak si lidé četli pro sebe a listovali stránkami. Nováčci i staří mazáci trpělivě čekali před vrátnicí, kde se odevzdávaly a přijímaly formuláře. Nejrychlejší postup touto dokumentací vyžadoval vyplnění dvou tisíc sedmi set pětaosmdesáti dotazníků, nikdo však ještě nevyhověl krajně přísným podmínkám, které by člověku umožnily proplout tak rychle. Většina může počítat s trojnásobným až čtyřnásobným 14

množstvím, nemluvě o formulářích vyřazených kvůli chybám; pečlivě vybraný tým administrativních rarachů, který měl přijetí na starosti, na chyby nahlížel nelibě a taky nevydával žádné gumy.

Mumlajícími davy si razil cestu bledý muž, překračoval

lidi zabrané do dotazníků a jedinkrát se při tom neomluvil.

Johannes Cabal šel do Pekla.

Tomuto štíhlému muži se špinavě blonďatými vlasy táhlo na třicet, ale veškerý esprit mládí z něj dávno vyprchal. Na Cabalovi nebylo jinak nic moc pozoruhodného, až na jeho očividnou cílevědomost, neochvějný postup k vrátnici a jeho šaty. „Hele, dej si bacha!“ vyštěkl Al Capone, který zrovna zápolil s tvrdými a měkkými „i“ ve slově „syfilis“, když ho Cabal překročil. „Co kdyby ses zase…“ Protest mu zmrzl na rtech. „Hele… Hele! Ten chlap je oblečenej! On má šaty!“ Ten chlap skutečně měl šaty. Kratší černý redingot, černý klobouk se sklopenou krempou, černé kalhoty, černé boty, bílou košili a úhlednou černou kravatu. Na očích měl brýle s tmavě modrými zabarvenými čočkami a sluneční clonou a nesl černou koženou brašnu. Šaty to nebyly nikterak zajímavé, ale přece jen to byly šaty.

Byla to první senzace, k níž v té poušti vůbec došlo. Odsouzenci k věčnému zatracení se před Cabalem rozestupovali a ten to zase bral jako samozřejmost. Někteří vzrušeně spekulovali, že musí jít o posla z toho Druhého místa a že konečně nadešel konec světa. Další upozorňovali, že ve Zjevení se nepíše ani slovo o muži v černém klobouku a praktických botách.

Cabal si to namířil přímo k vrátného dveřím a zabušil 15

na zavřené okno. Než se dočkal odpovědi, rozhlédl se a zatracenci se pod jeho chladným a netečným pohledem úplně scvrkávali.

Okno se prudce otevřelo. „Co chcete?“ dožadoval se z druhé strany muž jménem Arthur Trubshaw, který měl na hlavě pokladnickou čepici se štítkem.

Sartre tvrdil, že peklo jsou ti druzí. Ukazuje se, že jedním z těch druhých byl Trubshaw. Pracoval jako úředník v zapadlé bance v zapadlém městě na zapadlém Divokém západě a jeho život byl vzorem byrokratické preciznosti.

Pedantsky proškrtával všechna „t“ a psal tečky nad každým „i“. Dále podvojně zaznamenával své podvojné záznamy, zapisoval přeškrtnutá téčka do evidence, opatřoval íčka s tečkou křížovými odkazy a v tabulce je porovnával s „j“ s tečkou, proškrtával všechny nuly, aby snad nedošlo k omylu, a vystínovával jejich relativní četnost v koláčovém grafu, který si vedl.

Bezuzdně byrokratický život Arthura Trubshawa nečekaně ukončila kulka při bankovní loupeži. Nezemřel jako hrdina, pokud tedy nepovažujeme za chvályhodné, že se od banditů dožadoval podepsané stvrzenky.

I v Pekle vykazoval Trubshaw nadále bezmeznou oddanost bezvýznamným detailům, hnidopišským rozdílům, příšerným malichernostem, právě tomu, co vlastně otrávilo jeho duši a odsoudilo ho k zatracení. A vzhledem k jeho posedlosti pořádkem mělo být pro něj takové doupě chaosu jako Peklo ideálním trestem. Trubshaw to ovšem vzal jen jako výzvu.

Démoni, kteří ho měli mučit, se jeho touhám zprvu jen ďábelsky chechtali a nezřízeně se těšili na sladké šťávy ka16

pající ze zmařených nadějí. Pak zjistili, že zatímco se smáli, Trubshaw zracionalizoval jejich mučitelské harmonogramy tak, aby bylo dosaženo maximální mučicí výkonnosti, rarachům zpracoval analýzu efektivity pracovního procesu a jen tak mimochodem uklidil šuplata se spodním prád​lem démonickým knížatům a kněžnám. Obzvláště Lilith to hrozně zahanbilo.

Satan nikdy nezahodil tak pozoruhodně iritující talent, a tak Trubshawa pověřil přijímacím řízením. Peklo získalo nový, neoficiální kruh. „Chci se sejít se Satanem. Hned.“ Cabal mluvil úsečně, s lehce teutonským přízvukem. „Nemám dojednanou schůzku.“ Tou dobou si Trubshaw již povšiml jeho šatů a zvažoval možná vysvětlení. „A kdopak jsi? Archanděl Gabriel?“ Tu větu začal jako vtip, ale už v polovině změnil tón. Nakonec by to mohla být pravda. „Jmenuji se Johannes Cabal. Satan mě přijme.“ „Takže nejsi nikdo zvláštní?“ Cabal si ho změřil tvrdým pohledem. „To přece nemůžu hodnotit. A teď mi otevři dveře.“ Trubshaw usoudil, že bez ohledu na oblečení neznámého se tady ocitl na důvěrně známé půdě. Vytáhl dotazník AAAA/342 a posunul ho ke Cabalovi. „Tak to mi budeš muset vyplnit tohle, panáčku!“ řekl a uchechtl se, což byl strašlivý zvuk připomínající kohouta na klíček, který jede z posledních sil. Cabal formulář zběžně přelétl pohledem a pak ho podal zpátky. „To je nějaký omyl. Já tu nejsem nastálo, ale pracovně.

Jen co to vyřídím, odcházím.“ Zaujatí přihlížející tlumeně zalapali po dechu.

17